„Nic na světě není tak kruté, jako být slepý v Granadě“. Tato slova si můžete sami přečíst při vstupu do Alhambry. Pro okouzlující nádheru Alhambry se opravdu jen těžko nacházejí slova. Když byste si museli ve Španělsku vybrat jen jedno jediné místo, které musíte vidět, je Alhambra jasnou volbou. Představuje totiž jedno z největších architektonických děl maurské kultury. Alhambra se stala v roce 2011 nejnavštěvovanější historickou památkou ve Španělsku. Na první pohled z dálky zaujme svým zasazením do přírodního reliéfu způsobem, jako by byla jeho přirozenou součástí. Kopec, na kterém je palácový komplex umístěn, se jmenuje Sabica. Alhambra není žádný drobek, rozkládá se na ploše 142 000 m2. Za jeden den si celý komplex v klidu projdete, ale zřejmě Vám to nebude stačit pro nasátí veškeré té orientální atmosféry. Je zde totiž tolik nevšedních zákoutí, kde se Vám bude chtít strávit mnohem více času a najednou si povzdechnete: „Tady bych rád žil…“

Španělské město Granada nacházející se v autonomní oblasti Andalusie patří mezi nejnavštěvovanější destinace Španělska. Leží zhruba 60 km od pobřeží Středozemního moře, na úpatí majestátního pohoří Sierra Nevada, které je díky rafinovaným maurským kanálům dodnes zásobuje hojností vody. Symbolem Granady je granátové jablko, které se objevuje i na vlajce města. Město bylo založeny Římany, kteří jej pojmenovali Illibris. Poté, co poloostrov v 8. století obsadili muslimové, vzniklo současné označení Granada. V roce 1492 dobyli město Katoličtí monarchové Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský, čímž došlo k zániku arabské moci ve Španělsku a Pyrenejský poloostrov byl znovudobyt křesťany. Arabská kultura však zanechala v Granadě významné stopy v podobě paláců, kostelů a dalších památek, které prozrazují bohaté kulturní dědictví města. Společně se zahradami Generalife byla Alhambra již v roce 1984 zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO.

Jak vzniklo jméno Alhambra?

O původu jména Alhambra se dodnes vedou spory. V arabštině doslova znamená Rudý hrad. Což zjistí každý návštěvník Granady při pohledu na Alhambru z protilehlého Albaicínu při zapadajícím slunci. Avšak tak tomu dříve nebylo. Existují důkazy, že veškeré paláce i zdivo opevnění byly natřeny bílou barvou. Alhambra totiž měla být vidět a zářit, zprostředkovávat pocit moci. Bílá barva, barva Islámu a znamení dobré věštby. Jiní přisuzují název tomu, že v době, kdy bylo stavěno opevnění a věže, během noci při práci lidé svítili pochodněmi a světlo z nich ozařovalo pevnost, která se tak při pohledu z dálky jevila jako červená. Jiní vidí v původu názvu jméno zakladatele Muhammada Ibn al-Ahmara. Poslední verze příběhu za jménem vidí zkomoleninu arabského Dar al Amra, Dům pána.

Ať už jméno vzniklo jakkoli, Alhambra je opravdovým architektonickým pokladem, důkazem vyspělé arabské kultury a svědkem jejího vzestupu i pádu. Rozhodně se není čemu divit, že Boabdil, poslední sultán Granady, když město opouštěl, poté co byl vyhnán španělskými Conquistadory, hořce plakal. Jeho matka mu však řekla: „Neplač jako žena pro to, co jsi nedokázal ubránit jako muž“.

Maurští básníci líčili Alhambru jako „perlu vsazenou do smaragdu“, pro její polohu v okolních lesích

„Jsou chrámy boží, ať již paláce či mešity, do kterých vstoupíme-li, jako bychom byli na duchu povzneseni Bohu blíže tou nezměrnou krásou a harmonií nás obklopující“.

Rok 732 byl pro evropskou civilizaci přelomový. Právě v říjnu toho roku franský král Karel Martel se svou armádou u Poitiers porazil výbojné Umajjovce a tím pro jednou zastavil arabské snahy podmanit si Evropu. Z evropské půdy se však Arabové nestáhli úplně. Usadili se na jihu Španělska, kde po dalších sedm staletí z velkolepé Granady kralovali. A kralovali dobře. Rudý hrad, Alhambra, vznikl právě v posledním staletí arabské nadvlády nad Andalusií. Maurové, jak se obecně říkalo všem Arabům, kteří vládli severu Afriky a jihu Pyrenejí, si potrpěli na krásu a monumentálnost. A to přenesli i do svého „skromného díla“, do tohoto úžasného komplexu budov.

Co Vás určitě na Alhambře zaujme je vodní systém. Všude kolem Vás se prolínají vodní kanály a za každým rohem slyšíte šepot fontán a kašen větších a menších rozměrů. Jelikož je Alhambra umístěna na pohoří, budete se ptát sami sebe, kde se ta voda pořád bere? Mauři při budování Alhambry přivedli do komplexu vodu z řeky, která pramení v horách. Pro orientální náboženství bylo nezbytné se před modlením 3x umýt, a tak potřebovali mít vždy a všude přístup k vodě. Navíc fungovala i jako účinná klimatizace.

Po vytlačení Maurů z Pyrenejského poloostrova, měli křesťanští španělští panovníci poněkud jiný pohled na estetiku. Většinu nádherných maurských arabesek přemalovali na bílo, renesanční architektuře musely ustoupit i celé části budov. Ani v novověku se památce nedostávalo patřičné úcty, znehodnocování jednotlivých částí pokračovalo. Alhambra získala poitalštěný šmrnc, vysokou cenou za to bylo odstřelení některých ze „zbytečných věží“. A nebýt jednoho do Alhambry zamilovaného sabotéra, který poškodil výbušniny, byl by Napoleon vyhodil celý palác do povětří. Až po zemětřesení na počátku 19. století započala postupná rekonvalescence celé Alhambry.

Alhambra není jen pouhým palácem. Skládá se ze tří částí – hradu, paláce a „podhradí“

U některých citlivých návštěvníků Alhambry byl zaznamenán tzv. Stendhalův syndrom. Jedná se o přechodný stav, kdy přemíra kulturních a uměleckých zážitků vyvolá psychosomatické poruchy jako změny vědomí, nevolnost, vyčerpanost, paniku, či dokonce neschopnost pohybu. Zmíněný fenomén poprvé popsal spisovatel Stendhal v roce 1817 při návštěvě Florencie a zabýval se jím i psychiatr Sigmund Freud.

ALCAZABA – jak se říká hradní části, tvoří zbytky nejstarších budov – kasáren, lázní a věží, které křesťané ponechali a po vzoru vlastním vyšperkovali. Právě na vrcholku nejvyšší z věží (Torre de la Vela) v roce 1492 zavlála vlajka Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, nezvratný důkaz o tom, že reconquista byla dokonána a Evropa definitivně patřila Evropanům. Pověst praví, že žena, která zazvoní na zdejší zvon, se do roka provdá nebo minimálně nalezne svou osudovou lásku. Nevynechejte ani kostel Iglesia de Santa María de la Alhambra, který v 16. století nahradil palácovou mešitu.

COMARES – jedná se o nejdůležitější palác, oficiální residenci sultána, nacházel se zde i trůn v Salónu vyslanců. Majestátní kupole tohoto salonu představující sedm nebí Islámu spolu s trůnem Boha situovaným v osmém nebi jsou excelentní ukázkou precizní práce arabských architektů, řezbářů a štukatérů. Tento bohatě zdobený palác plný nepřeberného množství dekorativních prvků nechal postavit Yusuf I., který chtěl, aby jeho rezidence zanechala návštěvníka ohromeného a prezentovala tak jeho moc a sílu dynastie.

SALA DE LOS ABENCERRAJES – ložnice sultána – historka praví, že zde sultán nechal usmrtit 36 pánů z rodu Abencerrejců. Dokladem toho má být červená skvrna ve spárách dlaždic na podlaze. Zda je tato pověst pravdivá či nikoli se již nedozvíme, nicméně pohled vzhůru ke stropu vyráží dech. Kupole bohatě zdobená štukováním, mocárabes jakoby stalaktity visícími dolů, ve tvaru osmicípé hvězdy, je jedním z pokladů celé Alhambry. Dále se zde nachází Sál Králů, Sál dvou sester a Sala de los Ajimeces, což byly závěsné balkóny ze dřeva se zástěnkami, velice často užívané v nazarijské architektuře. Dodnes je možno vidět jejich příklady v lidové architektuře Andalusie v nejrůznějších variantách.

PALACIO NAZARIES – islámskou perlu celé Alhambry a snad nejimpozantnější islámskou stavbu v Evropě s ikonickou vodní nádrží ve středu a zahradami určitě neminete. Nesmíte. Má pohádkově nádherná patia s fontánami a mistrnou štukovou výzdobou. Ve velkolepé „Síni vyslanců“, dříve trůním sále je slyšet uklidňující šepot vody, fontán a kanálů zakomponovaných do architektury. Právě zde se král Ferdinand a královna Isabela setkali s Kryštofem Kolumbem před jeho první objevnou plavbou do Ameriky. V 16. století nechal Karel V., vnuk „jeho královských veličenstev“, zrušit jedno křídlo, aby uvolnil místo pro rozsáhlý renesanční palác. Ačkoli byl tvůrcem Pedro Machuca, žák Michelangela, lehkou a ladnou architekturu bezejmenných muslimských tvůrců nepřekonal.

LVÍ PALÁC, PALACIO DE LOS LEONES – představuje vrchol maurského umění. Obzvlášť v jedné z jeho částí, tzv. Královském paláci, si budete připadat jako v pohádce z Tisíce a jedné noci. Jedno z velmi obdivovaných částí je nádvoří s fontánou obklopenou 12 lvy. Ti fungovali jako časový systém a každou hodinu proudila voda z hlavy jiného lva. Příchod křesťanů znamenal pro tuto nevšednost konec. Jejich zvědavost nad funkčností vedla k rozebrání fontány. Od té doby tento systém nefunguje.

O Alhambře rozjímáme z několika úhlů pohledu: od matematiky po geometrii, od poezie po umění a od studie světla po studii vody. Architektonický celek Alhambry je jedinečný v tom smyslu, že byl postaven z materiálů s krátkou životností – jednoduché hlíny a alabastru! Ale arabští architekti 14. století dokonce dokázali z takových materiálů vytvořit skutečný zázrak, a přitom jemně cítit harmonii a proporce každého prvku, hrát si se světlem a prostorem. Není to jen palác, jak mu mnozí říkají – je to monumentální architektonický komplex, který zaujme svou krásou a nádherou.