Mystická místa Evropy Tipy na výlet Chorvatsko Mystická Praha Záhadná místa světa Zázračné prameny

VĚDOMÁ TURISTIKA

Tipy na zajímavá místa na naší planetě s hlubším podtextem záhad, tajemství, archeologie a historie.
Filtry

Pyramida Pálava – Přírodní klenot Dunajovických kopců

Pyramida Pálava – Přírodní klenot Dunajovických kopců

Chráněná krajinná oblast Pálava bezesporu patří k nejkrásnějším místům České republiky. Bělostné vápencové útesy, které vznikaly na dně dávného moře, se jako ostrovy tyčí nad okolní, jen mírně zvlněnou krajinu. Pod prudkým sluncem se daří vínu a dalším teplomilným druhům, které jinde na území naší země nenajdeme. Právě žhnoucí slunce dalo CHKO její název – jméno pochází z výrazu moravských nářečí – „Místo, kde prudce žhne slunce“ nebo také „sluneční úpal“. Území je člověkem osídleno od pravěku, kdy pod Pavlovskými vrchy tábořili lovci mamutů. Stopy zde zanechali Keltové, Germáni i Římané. Nakonec se tu ale usadili staří Slované. Přes dlouhou a bohatou historii se zde zachovaly cenné přírodní biotopy a CHKO tak představuje příkladnou ukázku harmonické krajiny, kde vztah člověka a přírody probíhal ve vzájemném souznění. Za přírodními krásami, ale i kulturními památkami sem každoročně zamíří tisíce návštěvníků. Pálava se stala v roce 2003 součástí biosférické rezervace UNESCO Dolní Morava. PYRAMIDA JE DOMINANTOU PŮVABNÝCH VRCHŮ Velká Slunečná (283 m) je mystikou opředený nejvyšší vrchol Dunajovických kopců. Pro jeho kuželovitý vzhled se stupňovitými terasami je lidově označován jako Pyramida Pálava. Velká Slunečná má orientaci jako nejstarší stavby světa. Terasy mají sklon 52 stupňů, stejně jako Velká pyramida v Gíze. Ještě v 60. letech minulého století to byl docela obyčejný kopec pokrytý vinohrady, jenže byl velmi prudký, že šel sotva obdělat. S tím si poradil místní kutil Dominik Pecka, který se se svým traktorem S-100 pustil do „terasování“ kopce. Práce prováděl 10 let. Na vrchol pyramidy Pálava se dostanete přes 10 teras. Vrcholové plato tvoří nepravidelný obdélník s rozměry 60x70 metrů. Terasy po obvodě pyramidy jsou široké více jak 5 metrů, s převýšením 5 metrů. Součástí pyramidy Pálava je velké plato (264 m.n.m.). Orientace pyramidy a plata je směrem na jihovýchod. Když stojíte na vrcholu a vidíte pod sebou velké dokonale vytvarované plato s rozměry 100x50 metrů, můžete si připadat, že jste v Peru. Osa Velké Slunečné a přístupové plato směřují jihovýchodním směrem s odchylkou cca 7-15 stupňů. Orientace nejstarších staveb ke světovým stranám, například pyramidy v Teotihuacanu, mohyly v Srbsku, kyklopské zdi v Řecku a Bosenský Daorseon, vykazují podobnou „božskou odchylku“ od současných světových stran. ŘÍKÁ SE, ŽE PYRAMIDA JE STEJNĚ JAKO ČLOVĚK TVOŘENA TĚLEM, DUŠÍ A DUCHEM Povrch Země se nachází pod stálým vlivem dvou protichůdných sil: zemské a kosmické. Tyto síly spolupůsobí, udržují rovnováhu, harmonii a život na zemi. Když se jejich rovnováha poruší, vznikají nemoci a ve větším měřítku pak přírodní katastrofy. Pyramida má schopnost obě síly koncentrovat a umožňuje také jejich ovládání. Pyramidy čistí a harmonizují svoje okolí. Vybalancovávají energetické disharmonie a tím vytvářejí zdravější prostředí. Každá pyramida na naší planetě vyzařuje energii, kterou dokáží citliví lidé vnímat dlaněmi nebo virgulí. Současná věda si neumí vysvětlit energetické působení tzv. tvarových zářičů – přírodních, natož uměle postavených před tisíci lety. Pyramida Pálava existuje pouhých pár desítek let, je historicky nejmladší na naší planetě, a měření bioenergie potvrdilo, že je aktivní a prospěšná pro vše živé. MĚŘENÍ BIOENERGIE – TESTU SE ZÚČASTNILO 10 DOBROVOLNÍKŮ A FENKA ARIKA První odborný test prováděl šéfredaktor časopisu WM magazín Jiří Matějka. Po příjezdu do Dolních Dunajovic se hodnoty dobrovolníků pohybovaly v běžných hodnotách 46-53 %. Aktuální stav je závislý na tom, jak jste se vyspali nebo jaké problémy a radosti máte z předchozího dne. • Po výstupu na vrchol pyramidy Pálava se životní energie zvýšila o 20-25 %. Všichni účastníci se cítili v pohodě a usmívali se. • Měření na jihovýchodním platu pyramidy Pálava ukázalo pokles životní energie u všech dobrovolníků asi o 10 %. • Po průzkumu pyramidy Pálava byl zaznamenán další pokles životní energie o 30 %. • Dvě hodiny po návštěvě pyramidy Pálava životní energie skokově vzrostla o 10 % víc, než když dobrovolníci přijeli do Dolních Dunajovic! Z výsledků prvního odborného měření bioenergie je zřejmé, že pyramidy mají měřitelný vliv na zdravotní kondici lidí a všech živých organismů (důkazem je fenka Arika). Po výstupu na vrchol pyramidy Pálava došlo k výraznému zvýšení životní energie u všech dobrovolníků v desítkách procent. Ale co může znamenat velký pokles, po odchodu z pyramidy Pálava, kdy došlo naopak o snížení životní energie o 30 %? Údajně došlo na vrcholu pyramidy ke spontánnímu jevu, který se nazývá detoxikace organismu. Pokud někdo trpí nějakou nemocí, tím intenzivnější je detoxikace. Tělo vydává svou životní energii na odstranění problému. To vysvětluje, proč pan Matějka po průzkumu pyramidy naměřil u všech dobrovolníků snížené hodnoty bioenergie. Pyramida Pálava není jen obyčejný kopec... V OKOLÍ NAJDETE MNOHO ATRAKTIVNÍCH TURISTICKÝCH CÍLŮ • Kříž na Liščím kopci – Naproti Velké Slunečné se nachází Liščí kopec (právě z něj budete mít na pyramidu při západu slunce nejhezčí výhled). V 17. století na něm byla postavena kaple svatého Rocha coby poděkování za záchranu před morovou epidemií. V roce 1801 ji nahradil kamenný kříž, který je tu dodnes k vidění a jedná se o kulturní památku. Místo pak doplňuje i skupina sakrálních prvků – projekt s názvem „Kaple cestou“, který tvoří například kamenné schodiště, modlitební lavice nebo klekátko. • Zřícenina Sirotčí hrádek – Hrad z přelomu 13. a 14. století byl vybudován na dvou rozeklaných skalních útesech a svůj název Sirotčí hrad (Rossenstein) dostal podle rodu Wehingenů. Zanikl zřejmě někdy před rokem 1590. Romantická zřícenina Sirotčího hrádku a její typická silueta patří neodmyslitelně k Pavlovským vrchům. Můžete ji navštívit prakticky v kteroukoliv roční dobu, je zcela volně přístupná. Vychutnejte si tu třeba západ slunce. • Děvičky – Hrad je poprvé zmiňován roku 1222 pod názvem Dewiczky jako pomezní zeměpanský hrad v královském držení. Dochovalo se i jméno jeho prvního purkrabího – byl jím Štěpán z Medlova, zakladatel šlechtického rodu Pernštejnů a zároveň správce hradu Veveří. S Děvičkami se váže i několik zajímavých pověstí. Ta nejznámější hovoří o třech skalnatých sloupech zvaných Tři panny, které stojí na úbočí pod hradem. Údajně jde o tatarskou princeznu a její dvě komorné. Ty se při putování po křesťanském světě dostaly na Děvičky, kde je hradní pán vlídně přijal. Bohatství princezny mu však nedalo spát a v noci ji kvůli své chamtivosti nechal s jejími společnicemi zavraždit a svrhnout ze skály. Ukradené bohatství si ale dlouho neužil. Když ráno spatřil zkamenělá těla tří panen výhružně hledících k hradu, nadobro zešílel. • Archeopark Pavlov – Je moderní expozicí zpřístupňující jednu z nejvýznamnějších pravěkých lokalit doby lovců mamutů na světě. Přibližuje návštěvníkovi sídelní areál vytvořený moderním Homo sapiens na svazích hřebene Pálavy v období před 30 000 lety, otevírá materiální i duchovní svět lidí, kteří jej po několik tisíc let obývali. Na 500 m2 si prohlédnete originální kamenné nástroje, kostěné předměty k lovu i pro každodenní život, umění a rituály, pohřbívání i magii. Nechte se uchvátit jedinečností Archeoparku! • Kamenný kruh Klentnice – Toto kamenné dílo bylo do pálavské krajiny umístěné v září 2005. Kamenný kruh neboli moravský Stonehenge je uměle postavený kruh podle druidských zásad. Je tvořen devíti kameny v kruhovém půdorysu o průměru 27 metrů a jedním ve svém středu. Kruh je považován za silné energetické místo. )

11 Zázračných a posvátných studánek na našem území, které dokáží léčit a uzdravovat!

11 Zázračných a posvátných studánek na našem území, které dokáží léčit a uzdravovat!

Voda ve studánkách bývala často opředená legendami a mýty, uzdravovala a léčila. Pojilo se k ní mnoho lidových zvyků, nadpřirozených bytostí, kouzel a zázraků. Řada z vás jistě zná některou studánku, která je energetická a léčivá. V řadě případů se jedná o místa, kde v minulosti došlo ke zjevení Panny Marie nebo došlo k uzdravení apod. Na těchto místech se doporučuje nejen meditovat a hledat genia loci (ducha místa), ale především nechat vodu samotnou, aby nám pomohla s uzdravením. Na těchto svatých a pozoruhodných místech se také vytváří silné bioenergetické pole, které dovede uzdravit i vážně nemocné. Pramen je místem průniku tří živlů – vody, země a vzduchu. Není proto divu, že se na takových místech mnohdy dějí podivné věci… Voda je bezpochyby největším zázrakem naší planety. K vodě jako živlu i k jejím zdrojům v krajině naši předkové chovali mimořádnou úctu. V magické účinky pramenů věřily již předhistorické kultury. První zmínky o zázračně léčivých pramenech sahají až do doby bronzové. Později se o prameny zajímali Římané, kteří je využívali po celém svém impériu. Nejbližší vztah k pramenům a studánkám lze najít ve středoevropských tradicích například u Keltů, vzhledem k tomu, že „plynoucí vody jsou pro Kelty symbolem věčného toku zvratů a proměn živého světa i vesmíru“. Také pro Slovany byla voda jednou ze základních potřeb nezbytných pro život, a tak vodám přinášeli oběti, nejčastěji krvavé, jako důkaz úcty. Asi největšímu významu se studánkám dostalo tehdy, kdy se o nich začalo uvažovat jako o zázračných, lidé poté začali studánky uctívat a později se z nich stala poutní místa, u kterých se začaly budovat kapličky a jiné stavby. Díky tomu se tato místa stala významnými orientačními body v krajině a nejen jimi, ale i místy k odpočinku a klidu. I dnes se v některých oblastech stále věří v zázračné schopnosti pramenů a lidé si připomínají význam daného pramenu, ať už se jedná o legendy, nebo nějaké historické události, které se na dané lokalitě v historii udály. Studánky bývají sídlem čistých, příznivých sil, místy zázraků a šťastných uzdravení V Česku se nachází tisíce studánek a mnohé z nich jsou zázračné. Pojďme se nyní projít po naší vlasti a navštivme několik takových zázračných a pozoruhodných studánek, které dokáží zázračně uzdravovat. ŠUMAVSKÉ LURDY – I nevidomí náhle uzří světlo! – Lokalita známá jako šumavské Lurdy oplývá mnoha historickými legendami. Své jméno nese podle jihofrancouzského města, kde se v roce 1858 měla zjevit Panna Marie a následně zde ze země vytryskne zázračný léčivý pramen. Původně poutní místo na Šumavě je cílem mnoha výprav, putují sem dokonce i poutníci až z Itálie či Rakouska. Co je do šumavských hor tolik láká? Zázračný pramen, který vyvěrá nedaleko výletního letoviska v Srní. Po celá staletí sem přicházejí lidé, kteří trpí vadami zraku či úplně oslepli. Po omytí nemocných očí léčivou vodou prý začínají opět vidět! Ale pramen má léčit i jiné zdravotní problémy – bolesti kloubů, problémy s prostatou a močovými cestami a další choroby. Existují dokonce i zprávy o zázračném vyléčení chromých. Díky působení léčivé vody a modlitbám k Panně Marii údajně odcházejí z šumavských Lurd lidé po svých a bez berlí! Proto je na divotvorném místě roku 1820 vybudována první poutní kaple (Hauswaldská kaple), téměř 40 let před slavným zjevením v Lurdách. I když byla v roce 1957 kaple odstřelena, nadále sem proudí zástupy lidí s nadějí, že jim šumavský pramen navrátí zdraví. Odkaz druidů, či Panny Marie? – Odkud pochází zázračná moc pramene? Někteří odborníci se domnívají, že ji vyvolává působení velmi silné energie. Metr a půl před křížem je bod druidské svatyně s vysokou kosmickou energií, ale i zemskou. Spojení s duchovním prostorem i planetou je tu možné stále, a i prostý příjem energie zanechá v poutníkovi opravdu silný pocit. Kromě působení pozitivní energie má mít zdejší voda velmi dobrý vliv na lidské zdraví „Pití vody rovněž léčí a snad bychom její účinky mohli vyzkoušet při nemocech močových cest a prostaty“. Zázračný pramen se v posledních letech dočkal rozsáhlé rekonstrukce – do skleněného koryta přivádí vodu žlaby posazené na 59 bludných kamenech. Počet kamenů má připomínat křesťanský růženec jako upomínku na Pannu Marii. Může být právě ona původcem zázračné energie, jíž šumavské Lurdy oplývají? Nebo tu přetrvávají pozůstatky magických obřadů starých druidů? SVATÝ JAN POD SKALOU: NABIJE VÁS ENERGIÍ! – Poblíž Berouna leží obec Svatý Jan pod Skalou, spojená se životem bájného poustevníka svatého Ivana. Ve zdejší jeskyni svatého Ivana, do které se dostanete z kostela Narození svatého Jana Křtitele, můžete na vlastní kůži poznat blahodárný vliv pozitivní energetické zóny. Toto místo nejen během delšího pobytu zlepšuje náladu, ale také snižuje únavu. Nedaleko tryská ze skály pramen svatého Ivana, jenž kladně působí na nemoci kloubů a svalového aparátu. ZDISLAVINA STUDÁNKA – Léčivá síla se přisuzuje i známému pramenu, který vyvěrá v Jablonném v Podještědí pod barokním zámkem Lemberk, který rozhodně stojí za návštěvu. Jméno získala studánka po léčitelce chudých svaté Zdislavě z Lemberka (1220-1252), patronce rodin a Českého národa. Léčivá voda údajně v minulosti navrátila zrak slepým a pomáhala v léčbě vyrážek. Podle pověsti studánku pod skalním masívem vyhloubila sama svatá Zdislava. Pramen léčivé vody zdobí empírový gloriet s osmi toskánskými sloupy. Místní obyvatelé dodnes věří v léčivé účinky vody, a proto si k ní přicházejí pro vodu. Protipólem k léčivé vodě ze studánky je asi 300 metrů vzdálené tmavé jezírko s přilehlou jeskyní. Voda v jezírku charakterizuje mrtvou vodu. Těsná blízkost živé i mrtvé vody má velký význam pro přírodní léčitelství. STUDÁNKA NA STARÉ HOŘE – Na Starou horu nad Maršovem (směrem na Pec pod Sněžkou) vede Křížová cesta, která končí u studánky v lese. Kdysi před mnoha a mnoha lety tu pracoval chudý dřevorubec. Byl celý ustaraný, doma mu už dlouho stonala žena. Týdny a týdny ležela a vedlo se jí čím dál hůř. Bylo horko a dusno a dřevorubec si chtěl na chvíli odpočinout. Napil se vody ze studánky, posadil se do mechu a na chvíli usnul. Ve spánku se mu zjevil anděl a pravil: „Naber vodu z této studánky, je léčivá a uzdravuje všechny nemoci. Dones jí své ženě a bude jí pomoženo, uzdraví se“. Dřevorubec rázem procitl, nabral vodu a honem pospíchal domů. A opravdu – žena se zázračně uzdravila! Pověst o léčivých účincích vody se pak rychle šířila a studánku začali navštěvovat poutníci a přinášet k ní obrázky svatých. Až tam půjdete, nezapomeňte výtečnou vodu ochutnat! STUDÁNKA POD KAPLIČKOU PANNY MARIE U STROMKOVIC – Pramen se nachází na krkonošské samotě nedaleko Stromkovic či Vítkovic. Starý „léčivý“ pramen vody u kapličky nemá žádné pojmenování, přesto je v západních Krkonoších dobře znám, jako místo, kde se doslova dějí zázraky. Objev léčivé vody – včetně data této události – je zachycen v nábožné písni se sáhodlouhým názvem: „Píseň o zázračné vodě, která se vynašla dne 16. května L.P. 1863 v horách krkonošských v obci Jamrtál“. Tenkrát se totiž obec Stromkovice nazývala Jammertal, v mluvě českých horáků Imertol. V písni o 22 slokách se dozvídáme, jak jistou nevidomou ženu k prameni přivedl sen, který se jí ve spánku vracel několik let. Po omytí očí vodou ze studánky se jí zrak navrátil. O léčitelských a hojivých vlastnostech vyvěrající vody jsou lidé dodnes přesvědčeni. Rčení říká: „Dokud bába ke kapličce dojde, neumře“. U TŘÍ HABRŮ – STUDÁNKA MILENCŮ – U lesní cesty spojující Loděnici (U Berouna) s Vysokým Újezdem, se nachází starodávné poutní místo „U Tří habrů“. Je tam studánka s vodou, o níž pověst praví, že má čarovné účinky. Když se z ní milenci společně napijí a slíbí si lásku, do smrti už je nic nerozdělí. U pramene, kterému se přezdívá také studánka Lásky či Milenců, se nachází kaplička sv. Antonína a odpočinout si můžete na připraveném posezení. Loděnice je od Prahy, co by kamenem dohodil a ze smíchovského nádraží se tam dostanete pohodlně vlakem zhruba za půl hodinky. V roce 1966 se právě tady natáčel film Ostře sledované vlaky a místní jsou na to dodnes pyšní. ZÁZRAČNÁ STUDÁNKA NA KŘEMEŠNÍKU – Tato studánka (někdy nazývaná také Zlatá) vyvěrá na vrchu Křemešník u kaple sv. Jana, nedaleko Pelhřimova. Voda obsahuje stopy stříbra, které zajišťují její nezávadnost v lahvích. Ve studánce pramení periodický pramen, který vyvěrá obvykle před Vánoci nebo na jaře, poté v letních měsících vysychá. Vodě ze studánky jsou přisuzovány léčivé účinky. Například během období epidemie cholery v českých zemích uprostřed 19. století sem chodilo pro vodu tisíce lidí. Nedaleko Zlaté studánky je ovšem i další léčivá studánka, zvaná Stříbrná, kde teče rovněž léčivé vody dost a dost. I tato voda, nabraná do kanystrů či lahví, vydrží neobvykle čirá a zdravá po mnoho týdnů a má prokazatelně léčivé účinky. STUDÁNKA SVATÉ BARBORY V NEBÍLOVECH U PLZNĚ – Zázračná voda ze studánky sv. Barbory je pověstná pro svůj pozitivní vliv na problémy týkající se početí. Podle legendy se o slávu studánky v 19. století zasloužila zbožná rodačka Anna Štolcpartová. Této slepé ženě se prý pravidelně ve snu zjevovala sv. Barbora, která ji poradila, aby studánku nechala vyčistit. Anna ji poslechla a vzápětí se jí vrátil zrak. Roku 1859 tak nechá z vděčnosti nad pramenem vystavět kapličku zasvěcenou právě sv. Barboře. „Traduje se, že zdejší voda má blahodárný vliv na léčbu ženských orgánů. A mužům má také pomáhat zlepšit potenci. Vyzkoušíte tajemnou moc studánky i Vy? Trojice léčivých studánek ležících v pomyslném rovnoramenném trojúhelníku na Šumavě STUDÁNKA PANNY MARIE SEDMIBOLESTNÉ VE STACHÁCH – Je nejznámější studánkou z celé trojice. Není divu – je opředená řadou pověstí a nachází se přímo ve městečku Stachy. Osada vznikla kolem rychty založené v 11. století knížetem Břetislavem, který se ostatně zasloužil o novodobou kolonizaci celé Šumavy. Pramen je schován pod přístřeškem vedle kaple a voda odtéká přímo do potoka. Zdejší voda je zázračná, jak dokládají četné pověsti o uzdravení poutníků a prosebníků. Nejzajímavější pověstí, kterou se zabýval i vědecký průzkum, je historie zdejšího obrazu. Obraz sedmibolestné Panny Marie z roku 1831 byl vymalován na dřevě a snad vlivem působení vody i kouře ze svící postupně černal, až malba zmizela docela. Obraz byl tedy sejmut a 40 let byl naprosto neviditelný, až v roce 1926 černý povlak náhle začal mizet a kresba se postupně znovu objevila v původních a jasných barvách. Říká se, že objevení obrazu je proroctvím zlých časů, které přichází… Podle některých senzibilů je obraz silným zářičem negativní energie. Lidem se při pohledu na obraz dělá slabo a nevolno. Září z příliš „věrného“ díla destruktivní energie sedmi bolestí Panny Marie spolu s energií tvůrce obrazu? Je tedy černání obrazu jakousi ochranou a filtrem? Kdo ví? Naštěstí ohledně kvality studánky spory nepanují, její voda je plná pozitivní energie. Stachovský pramen je hřejivě lidský a lidem je přednostně určený – svým prostředím i funkcí. Ochutnejte! STUDÁNKA NA LIZU – Kaplička Na Lizu u Zdíkova bývala hojně navštěvovaným poutním místem, jak jinak, než i pověstmi opředeným. Ať již to byla legenda o churavém nemluvněti z Plání, jemuž místní voda, v níž ho matka smočila, přinesla uzdravení a zbavení se vředů, s kterými si ani babky kořenářky nevěděly rady, nebo o mladé slepé dívce z osady Zábrod, jíž snová vize vnukla cestu k prameni a omytí si očí vodou ze studánky. Vodu dnes snadno poutník načepuje pumpou, jejíž skruž kryje studánku. STUDÁNKA U VOLYŇSKÉ KAPLIČKY NA BRANIŠOVĚ – Menším poutním místem byla (a dodnes zčásti zůstává) zázračná studánka u bývalé kaple Zjevení Panny Marie (též Volyňská kaplička – u staré cesty na Volyni) u katastrálních hranic s Branišovem. Z kaple zbyly pouhé základy, které napovídají, že kaple bývala docela veliká. Také zdejší voda je léčivá, a dokud kaple stála, konaly se sem náboženské poutě. Opět se traduje řada uzdravení a pomoci. Voda je posilující, plná plodivé síly, dobrá k početí a k léčení neschopností a oslabení všeho druhu, ať už slabozrakosti, nedoslýchavosti, astmatu atd. Za večerního šírání sem z lesů a mokřin přichází víly. Když se dobře rozhlédnete, možná je ve stínech uvidíte i za dne. A u pramene si povšimněte zdejšího strážce a ochránce. Tváří se sice jako kámen, ale nás už přece neoklame…   )

Ekvádor – Země gigantických sopek, Galapážských ostrovů a Amazonské džungle

Ekvádor – Země gigantických sopek, Galapážských ostrovů a Amazonské džungle

Ekvádor je specifickou zemí Jižní Ameriky, která ve vás zanechá všelijaké pocity a bezpočet vzpomínek. Tato destinace má doslova kulturní šarm zpozorovatelný nejenom ve velkých městech a koloniálních centrech. Z příměstských oblastí se můžete vymanit za dobrodružstvím, jež čeká na každého turistu v rozmanité přírodě. Amazonský deštný prales, dechberoucí  Andy a písečné pláže. To je spojení krás přinášejících odlišné zážitky. Už samotný název země – Ecuador – překládáme jako rovník. To jasně svědčí o tom, kde se tato nádherná a barevná země nachází. Možná ale není tolik zřejmé, že zaujímá území přes tři geoklimatické celky. Jeho sousedy jsou Kolumbie na severu a Peru na jihovýchodě. Součástí Ekvádoru jsou rovněž Galapágy, jež leží asi 1000 km západně od ekvádorského pobřeží v Tichém oceánu. Dříve, než na území dnešního Ekvádoru dorazili Inkové, zde byla celá řada jiných původních amerických obyvatel, kteří se rozhodli usadit se právě tady. Někteří připluli do Ekvádoru na jakýchsi raftech či vorech ze Střední Ameriky, jiní zas po přítocích mocné Amazonky a pak samozřejmě dorazili přes horské hřebeny And i lidé původně žijící na severu a jihu jihoamerického kontinentu. Ekvádor byl domovem mnoha vzkvétajících kultur, jako jsou např. Valdivia, Machallila z pobřežních oblastí, nebo horských oblastí (kultura Quitů, která dala název dnešnímu hlavnímu městu) anebo Caňari, jejichž název vychází podle mýtů ze spojení slov „can“, tedy had a „ari“, papoušek Ara. Hadi a papoušci pro ně měli hluboký význam jako mocné symboly prostředí, ve kterém žili. Had měl význam pozemského tvora, brilantního hbitého predátora a papoušek vládl vzduchu a pozoroval svět z výšky. Od roku 1463 se stal Ekvádor součástí mocné říše Inků. Inkům však nezůstal nadlouho, jelikož roku 1534 byl Ekvádor dobyt zlata chtivých Španělů. Ti zotročili Indiány na dlouhých 300 let. Quito – Druhé nejvýše položené hlavní město na světě! Když přijedete do Quita, chvíli trvá, než se aklimatizujete, jde totiž o druhé nejvýše položené hlavní město na světě – leží ve výšce 2850 m.n.m. Pokud byste chtěli ještě výš, museli byste navštívit hlavní město Bolívie, La Paz. Toto dlouhé město, propojené mnoha tunely, leží na úpatí aktivní sopky Pichincha. Můžete na ni vyjet lanovkou, a pokud vyjde pěkné počasí, naskytne se vám opravdu nádherný výhled na široké okolí. Quito je doslova obklíčené sopkami, a proto seismická aktivita není na území města nic neobvyklého. Podle místních je zde prý mnoho silných energetických center – na těchto místech stavěli své chrámy už Inkové a po španělské kolonizaci se místo nich objevily katolické kostely. Díky zachovalému historickému centru bylo město v roce 1978 zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. NÁMĚSTÍ NEZÁVISLOSTI – V samotném srdci města se rozprostírá Plaza de la Independencia (Náměstí Nezávislosti), na němž stojí mnoho významných staveb, jako je například Prezidentský palác, Arcibiskupský palác či katedrála. V blízkosti náměstí se pak tyčí ještě klášter sv. Augustina, který se stal místem posledního odpočinku mnoha hrdinů padlých v bojích za nezávislost Ekvádoru. V roce 1809 byla v tomto klášteře také podepsána deklarace nezávislosti. Nad Náměstím Nezávislosti každého jistě zaujme kopec Panecillo, kterému dominuje socha okřídlené Panny Marie – Virgen de Quito. Pokud se k ní vydáte, naskytne se vám z Panecilla krásný výhled na panorama města. Turistům se doporučuje se na kopec vydávat po hlavní silnici, je to sice dál, ale bezpečnější! Byly totiž zaznamenány případy přepadení turistů, kteří se na Panecillo vydali skrze úzké uličky směřující přímo k jeho vrcholu. Zdroj: https://sworld.co.uk/amp/2/335309/photoalbum/the-beautiful-plaza-de-la-independencia-in...%20-%20Secret%20World NÁMĚSTÍ SV. FRANTIŠKA (PLAZA DE SAN FRANCISCO) – V jeho blízkosti se nachází jedna z největších dominant Quita – jezuitský kostel La Compaňía de Jesús z roku 1605. Jde o historicky i kulturně nejvýznamnější stavbu metropole a také jeden z nejvelkolepějších svatostánků v celé Latinské Americe. Stavba tohoto barokního kostela trvala dlouhých 100 let a dnes návštěvníky uchvacuje jak svou venkovní, tak i vnitřní výzdobou. Fasáda je plná sloupů a soch, vnitřní stěny kostela jsou zase zdobeny červenou a zlatou barvou, které mu dodávají na honosnosti. V interiéru jsou k vidění také zlatem vykládané oltáře a fresky. https://www.atlasobscura.com/places/iglesia-de-la-compania-de-jesus Z La Companíe pochází také jeden z nejkrásnějších a nejcennějších obrazů světa, kterým je Matka boží bolestná. Obraz si zde však prohlédnout nemůžete, je uložen v trezoru ekvádorské Národní banky. Ze svého bezpečného úkrytu je dílo vynášeno pouze v době konání těch nejvýznamnějších státních svátků. V chrámu jsou uloženy také ostatky patronky Quita, Santa Marianity de Jesús. Tato chudá dívka trpící hladomorem nechala Boha, aby jí vzal život a za něj dal život v blahobytu ostatním lidem. Za tento svůj čin byla svatořečena. Ve starém centru města rozhodně nevynechejte procházku nádherně zachovalou ulicí La Ronda lemovanou bílými kamennými domky. V této ulici v minulosti sídlili ekvádorští umělci – malíři, sochaři, spisovatelé či herci, v současnosti je lemována kavárnami, restauracemi a obchůdky. Skvělé je na Rondě to, že nejde o ryze turistickou oblast, převážnou část návštěvníků tvoří místní lidé. CHIMBORAZO – Mount Chimborazo nebo Chimborazo je čtvrtohorní stratovulkán. Chimborazo se může pyšnit titulem nejvyšší hora světa, pokud ovšem měříme její výšku od středu Země. Zeměkoule je totiž zploštělá na pólech a Chimborazo, které je vysoké „pouhých“ 6310 metrů, leží na rovníku. Hora zblízka ohromí svými rozměry a mimořádným půvabem. Vlastní výstup na horu trvá asi 6 až 8 hodin (v závislosti na fyzické kondici účastníků) a doporučován je zejména během měsíců ledna, června, července anebo srpna, kdy je počasí nejstálejší. Mitad del Mundo – Cesta do středu světa „Zastavíš pod tímto jedinečným památníkem z kamene a z mraků, a cosi tě žene, aby ses rozběhl a honem! – kdo dřív? – stál na severní polokouli.  A potom, když se náležitě pokochal atavistickým pocitem sounáležitosti k seveřanství, postavíš se rozkročmo nad čáru vytesanou do kamenného podstavce. Jednou nohou stojíš na severní polokouli, druhou na jižní…“, napsali kdysi slavní cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund (Za lovci lebek, r.1958). Obrovský památník nacházející se asi 20 km severně od Quita vyznačuje rovník a odděluje tedy od sebe severní a jižní polokouli. Na dlažbě je zde vyznačena silná čára, kterou můžete vesele přeskakovat, nebo stát každou nohou na jiné polokouli. Monument na rovníku byl postaven na počest francouzsko-španělské výpravy vedené francouzským matematikem a přírodovědcem Charlesem Marie de La Condaminem. V roce 1736 výprava zavítala do Ekvádoru, aby odpověděla na otázku, kterou si vědci v této době kladli, zda zploštění země je na pólech či právě na rovníku. V roce 1979 byl na místě jejich měření vystavěn třicetimetrový památník s glóbem na vrcholu. Rozlehlý areál monumentu s několika pavilony (etnografické muzeum, planetárium, muzeum čokolády) se stal jednou z nejnavštěvovanějších památek celého Ekvádoru. Přibližně 5 km severně od Mitad del Mundo se nachází vyhaslý kráter Pululahua hluboký 400 metrů. Pro Ekvádorce je rovník významný nejen proto, že dal název celé zemi, ale představuje pro ně přímo posvátné místo. Již v pradávných dobách se v den jarní či podzimní rovnodennosti sjížděli Indiáni z dalekého okolí, aby se v pravé poledne zbavili na rovníku svých stínů. Vilcabamba (Údolí dlouhověkosti) – Místo s nejvyšším počtem stoletých lidí na světě! Přezdívá se mu „Valle de los Longevos“ (Údolí dlouhověkosti), a to díky svým věkovitým obyvatelům. Ve Vilcabambě se prostě dožijete klidně i 100 let! Proč je tomu tak, nikdo neví, ale přičítá se to místní vodě, jídlu, klimatu a životu bez stresu. Proto je Vilcabamba místem, které přitahuje pozornost vědců a lékařů. V celém údolí žije přibližně 8.tisíc obyvatel, z toho asi deset má již více než 100 let. Ještě v minulém století se však zdejší lidé dožívali až 140 let! Hodně staří lidé žijí na mnoha místech po celém světě, ale tady jsou navzdory pokročilému věku práceschopní a plní síly. Umírají většinou celkovou sešlostí věkem bez konkrétní diagnózy. ZÁZRAČNÝ PRAMEN AGUA DE HIERRO – K prameni vede z vesnice prašná silnice až k domku „teprve“ osmdesátileté Micaely Leonové, která je jakousi správkyní léčivého pramene a každému návštěvníkovi ochotně, pochopitelně za drobný peníz, předá klíč od branky. Místo, odkud voda vyvěrá ze skály, je totiž oplocené. Zdejší výzkum prokázal, že lidé z Vilcabamby mají přirozenou odolnost vůči kardiovaskulárním chorobám, jimž podléhá většina světové populace. Analýzy vody prokázaly ideální obsah železa a hořčíku, a tak mají zdejší obyvatelé kromě zdravého srdce i odolné kosti. Nad vesnicí se majestátně tyčí hora Mandango, která prý v sobě uchovává mnoho pozitivní energie. Možná i to je jeden z důvodů dlouhověkosti domorodců… Podle jedné z legend jsou útroby hory jedním z míst, kde je ukryt Atahualpův poklad. Incký vládce ho tak chtěl uchránit před chamtivými Pizarrovými vojáky, kteří ho roku 1532 zajali v severoperuánské Cajamarce. Existuje jen jediné místo, které je charakteristické čistou, neprozkoumanou přírodou, netradiční faunou a nádechem tajemna – GALAPÁGY! Tisíc kilometrů od pobřeží Jižní Ameriky se v Tichém oceánu skrývá poklad v podobě 19 ostrovů vulkanického původu. Tento pozemský ráj s panenskou přírodou se stal útočištěm pro mnoho druhů ohrožených živočichů. Můžete tu vidět hravé lvouny, bizarní tvory připomínající bytosti z pravěku nebo „chodící pevnosti“, kterým je radno uhnout z cesty. Právě po želvě sloní je pojmenováno souostroví (obrácený krunýř připomíná sedlo, které se ve španělštině řekne galápago). Tito obrovití plazi byli málem vyhubeni, protože sloužili námořníkům jako „živé konzervy“. Věděli jste, že želvy vydrží rok bez vody a potravy?! Dožívají se 150 let a váží 200 kg! Galapágy jsou lákadlem pro mnoho turistů. Musí tu ale dodržovat jistá omezení, která alespoň trochu chrání místní faunu před vměšováním zvenčí. Oficiálně byly Galapágy objeveny v roce 1535 panamským biskupem Tomásem do Berlanga, kterého na cestě z Panamy zastihlo bezvětří a odnesly ho sem proudy. Ve své podrobné zprávě o cestě pro španělského krále pak biskup popsal lachtany, leguány, a hlavně neuvěřitelně velké želvy (Giant Tortoises). Teprve o 300 let později se tu ovšem objevil důležitý návštěvník. Byl to Charles Darwin, který po pěti týdnech pozorování překypujícího života formuloval své teorie o evoluci a vývoji druhů. Dodnes je zde Darwin vnímán jako symbol, a proto nejznámější záchranná stanice na ostrově Santa Cruz nedaleko přístavu Puerto Ayora hrdě nese jeho jméno. Ať už si o Galapágách přečtete cokoliv, nebude to stačit. Tuto zemi nelze poznat z papíru, musíte si ji „osahat“ vlastními smysly. Teprve až pod nohama ucítíte půdu vulkanických ostrovů a setkáte se s místní faunou, dokážete pořádně ocenit nádheru zdejší exotické přírody. A také si uvědomíte, že musíme tyto přírodní skvosty chránit, a ne je ničit, jako se tomu stalo na jiných místech světa. „Naše výprava skončila a já na naše cesty ve člunech a putování po souši neznámými kraji vždycky vzpomínám s radostí. Nepochybuji, že každý cestovatel si musí pamatovat na prudký pocit štěstí, který ho zaplavil, když poprvé vdechl ovzduší cizí země, na radost ze života v přírodě, kde obloha je nám střechou a země stolem“. – Charles Darwin, z knihy Okolo světa     )

Ruiny Marcahuasi – záhadné stavby, které jsou dílem neznámé vyspělé civilizace

Ruiny Marcahuasi – záhadné stavby, které jsou dílem neznámé vyspělé civilizace

Jižní Amerika je posetá malými ostrovy tajemství, které společně s ostatními záhadami zapadají
do velkého souboru světových mystérií. Jedno takové extrémně záhadné místo se nazývá
 Marcahuasii a leží v Peru. Pro mnoho lidí představují tyto ruiny jedno z nejdůležitějších,
nejzáhadnějších a nejmytičtějších míst v Peru. Nejčastěji je toto místo popisováno jako kamenný
les uprostřed And. Nicméně ke stromům mají zdejší kameny hodně daleko. I tak jim podobné
útvary nikde jinde nenajdete. Kameny se totiž odlišují od geologických formací jinde na planetě.
 Osmdesát kilometrů od pobřeží Tichého oceánu a peruánské metropole Limy se ve výšce čtyř tisíc
kilometrů rozkládá tato fascinující archeologická hádanka, jenž vzbuzuje údiv nejen u turistů. Tato
poměrně malá náhorní plošina s 30 km2 bahnité plochy nazvaná Marcahuasi či Marcahuasi mezi
. Peruánci hojně přezdívaná jako „trůn bohů“, dodnes majestátně upomíná na otázku zaniklých civilizací,
a i přes značný zájem badatelů a laické veřejnosti si tajemství svých tvůrců pečlivě střeží. Marcahuasi
 obklopují příkré skály a hluboké rokle. Od pobřeží a panamerické dálnice sem nevedou žádné silnice, 
pouze prašné cesty končící v nedaleké indiánské vesnici. Kdo se tedy přece jen rozhodne andský trůn
bohů navštívit, musí počítat až s čtyřhodinovým pochodem po prastarých stezkách, které lze zdolat
tradičně za pomoci pronajaté muly či nosiče zavazadel, avšak pro mnohé návštěvníky nepřizpůsobené
místním podmínkám je poslední úsek cesty kvůli řídkému vzduchu vyčerpávajícím výkonem. Komu se
ale podaří nelehký přírodní terén úspěšně překonat, dočká se neobvyklé scenérie v podobě obrovského
skalního města o rozloze přibližně čtyř čtverečních kilometrů ve tvaru podkovy, uprostřed níž se rozkládá
malé jezírko. Největší pozornost však upoutají útvary z kamenných bloků, z nichž desítky nesou podobu
lidí, zvířat, mýtických bytostí či dávno vyhynulých zvířat. Navíc plastiky jsou rozeznatelné ve zcela
určitých denních nebo nočních časech a jen za konkrétních světelných podmínek. Tento fakt nasvědčuje
použití mimořádné techniky vyžadující velmi specifické znalosti! 
Všechny výtvory v Marcahuasi vyvolávají dojem umění pocházejícího z jiného světa 
„Zepředu tvář lidská, tvář lvová po pravé straně...tvář pak volová po straně levé...tvář orličí pak
vzadu mělo čtvero z nich...“
Na základě eroze odhadli geologové stáří soch na 100 000-500 000 let. Zkoumání se rovněž věnoval
americký astronom dr. Morris K. Jessup a dobu vzniku posunul ještě dále do minulosti. Dle jeho tvrzení
pocházejí skalní formace z epochy před 500 000 až 1 000 000 let. K jeho názoru se přiklonila také
Peruánská astronomická společnost, která na základě dalších provedených expertiz potvrdila, že skály
byly opracovány uměle. Tam, kde jsou v sochách zlomy, najdeme pojidlo, které je drží pohromadě. Jeho
složení zůstává tajemstvím. Některé sochy jsou touto tajemnou látkou doslova pokryty. Jako by jejich
tvůrce předpokládal, že jeho sochám hned tak někdo neporozumí a zabezpečil je tímto proti zubu času. 
První zastávkou návštěvníků bývá zpravidla tzv. „Skála lidstva“, jejíž lidská hlava s rysy
připomínající známou egyptskou sfingu je vskutku zarážející. Tato kamenná plastika však skrývá
ještě další překvapení – kdo obejde skálu dokola, spatří útvary podobné indoevropské, negroidní,
mongoloidní a indiánské rase. Dalších 14 obličejů lze objevit při detailnějším pohledu. Následující
prohlídka každému odhalí skalní bloky upravené s dokonalou precizností do podoby nejrůznějších druhů
říše zvířat, např. velblouda, lva, slona, želvy, ptáků, ryb a nosorožce. „Ledová planina“ nabízí pro změnu
pohled na celé stádo tuleňů a lvounů. Jak ale lze uspokojivě vysvětlit skulptury v podobě hrocha, klokana
a jiných zvířat, která se v Jižní Americe nevyskytovala? Největší pozdvižení však způsobil objev
otesaného pahorku, na kterém jsou zobrazeny tváře dinosaurů, Stegosaura a Todoxona, tedy zvířat
z dob před 150 milióny lety! Hra světel a stínů jako důkaz dokonalosti dávné architektury Jedna postava před tzv. „Oltářem katedrály“ hledí na stěnu, na níž zdánlivě nic není. Ale 21. června,
v den slunovratu, vyvolává úhel paprsků dopadajících na tuto stěnu hru světla a jsou vidět vlysy
podobající se písmu, nebo spíše matematickým vzorcům a znakům, jakémusi evangeliu geometrie.
Čtverce, trojúhelníky, kružnice, paraboly, hyperboly. Nápis je orámován černými body, a ač je jinak
povrch skály zvětralý a porušený, právě tyto černé body podivuhodně odolaly zubu času, a vytvářejí
kolem obrazců něco vznešeného, tajuplný symbolismus, nevysvětlitelný a nepochopitelný.
Další zajímavou skálou je „El Cóndor“, skála, jejíž tvar se mění při pohledu z úhlů opakujících se
každých 60 stupňů. Jiné skály, jako je třeba „El Felino“, jsou rozeznatelné pouze v určité dny v roce.
Další skalní útvary „Tvář Marcahuasi“ dokonce připomínají – podle některých autorů – slavnou „Tvář na
Marsu“. Mnoho lidí tvrdí, že kromě toho, že jsou místem řady starověkých soch, mají zříceniny
Marcahuasi dokonce léčebné schopnosti. Údajně se zde nachází desítky tajemných energetických vírů. Někteří z badatelů, kteří navštívili tuto zříceninu, zde zjistili existenci více než dvaceti energetických vírů.
Zhruba 10 energetických center je funkčních během dne. Síla dalších závisí na různých fázích Měsíce. Práce neznámých umělců je natolik precizní, že dodnes nedá spát záhadologům z celého světa! Prvně bylo toto mystické místo probádáno v roce 1952 peruánským průzkumníkem Danielem Ruzem
(1900-1991). Byl to právě on, kdo si jako první povšiml kuriózních tvarů zdejších skal, které za celý svůj
život nikde jinde v Peru ani ve světě neviděl. Od něj pochází domněnka, že zdejší skály byly ve
skutečnosti vytesány velmi vyspělou civilizací. Po jeho objevení se na ruiny přijela podívat řada dalších
lidí, většinou za Ruzova doprovodu a v tom, co on viděl, mu bylo dáno od ostatních za pravdu. Ruzo
dokonce došel k teorii, že bylo místo v dávné minulosti osídleno vyspělou kulturou, kterou on sám nazval
„Masma Civilization“. Tato civilizace prý dokázala cestovat po celém světě a zanechávat po sobě stopy.
Staří Španělé se zase uchylují k historkám o vousatých lidech, kteří se jednoho dne objevili, podmanili si
rasu Indiánů a po nějaké době beze stopy zmizeli. Ty nejodvážnější teorie se obracejí k mimozemským
civilizacím a jejich dokonalým sochařům, pro které není nic nemožné. Většina badatelů však s těmito
konspiracemi nesouhlasí. Podle nich se jedná o jednu z mnoha hříček přírody, u nichž se původ nedá
logicky vysvětlit.
Kde hledat vysvětlení toho všeho? Kronikáři španělských dobyvatelů píší, že Marcahuasi i další
zatím neobjevená místa v Peru, znal Inka Tupac Yupanquí a že Inkové o nich říkali: „Vytvořili je
bílí lidé z hvězd...stvořili je k obrazu svému a k obrazu cizích národů, které žijí na čtyřech
světových stranách...“ )

Sedm starověkých divů světa

Sedm starověkých divů světa

Již od vzniku lidské civilizace se člověk snažil vytvořit něco výjimečného. Něco, co by zanechalo kulturní stopu pro mnoho dalších generací. Existuje nespočet publikací, které pojednávají o významných stavbách, nejkrásnějších památkách a monumentech, označovaných za divy nebo technické zázraky. Stvořeny génii vynikaly mezi mistrovskými díly, podněcovaly ke snění celé generace obdivovatelů, uváděly v úžas největší duchy své doby. „Viděl jsem hradby v Babylónu, po kterých by se mohly prohánět vozy, také Dia na břehu řeky Alfeios, jakož i visuté zahrady a Héliův kolos, ohromné dílo převysokých pyramid a obrovskou hrobku Mausólovu. Ale když jsem spatřil Artemidin chrám, který se zdvihá až k nebesům, na všechny ostatní divy padl stín“. Ve 2. století př.n.l. se z pera řeckého básníka a cestovatele Antipatra ze Sidónu rodí první celistvá zmínka o sedmi divech světa – výtvorech, o kterých se zřejmě již tehdy velmi dobře vědělo. Počet divů byl pokládán za významný. Od nejstarších dob se číslo 7 považovalo za posvátné a často se spojovalo v kultuře a náboženství se zvláštními nebo mystickými událostmi. V průběhu staletí se samozřejmě některé z divů světa zřítily nebo rozpadly, takže v následujících letech sestavovali další spisovatelé své vlastní seznamy jiných velkolepých památek. Co však odlišuje všechny „divy“ od ostatních staveb v celé historii, je to, čím ohromují – jejich velikost, pozoruhodný způsob stavby nebo jen jejich krása. Vždy však mají jeden společný rys: dokáží působit na lidi jako div. DIOVA SOCHA V OLYMPII – Měřila více než 12 metrů a umístěna byla v nově postaveném Diově chrámu. Obyvatelé regionu Elidy, organizující i první Olympijské hry, byli soutěživé povahy a na vytvoření sochy najali slavného sochaře Feidia, neboť i v tomhle ohledu chtěli překonat Athény, kde už jedno podobné dílo tohoto sochaře stálo. Diova socha byla z cedrového dřeva, zdobená zlatem, ebenem a drahými kameny. V rukou držel špičatou hůl a sochu Niké, bohyně vítězství, což přidávalo na síle, jakou socha působila. Jedna legenda říká, že po dokončení se Feidias zeptal sochy Dia, jestli je spokojen s jeho prací. Na znak souhlasu byl prý chrám zasažen bleskem. Dílo právem považováno za div světa přetrvalo 800 let. Římané se při pokusu o první stěhování v panice rozutekli, když se jim socha dle pověsti strašlivě vysmála. Nakonec skončila v chrámu uprostřed Konstantinopole, který roku 462 našeho letopočtu vyhořel. Zatímco pozůstatky této stavby jsou dodnes odkrývány, po jednom ze sedmi divů světa nezůstalo nic víc, než stovky let starý popel. ARTEMIDIN CHRÁM V EFESU – „Chrám Artemidy Efeské je jedinečným příbytkem bohů na zemi. Kdo ho jednou spatřil, přesvědčil se, že nebe a země si tu vyměnily místo a že svět nesmrtelných bohů se tu přestěhoval z nebe na zem (…). Toliko, že realizace předčila ve smělosti návrh a že dovednost zvítězila nad úsilím. Aby mohl stavbu upevnit, vyhloubil architekt v zemi ohromný výkop, poté na dno této hluboké propasti položil základy. Na stavbu podzemních částí konstrukce tak vyčerpal celé lomy. Jakmile byl celek upevněn a Atlas byl umístěn do základů, aby držel tíhu celé stavby, položil nejprve na povrch stylobat o deseti stupních a na tomto podstavci se k nebi tyčil“. Svatyně zasvěcené bohyni plodnosti Artemis stávaly v Efesu od nejstarších dob. To inspirovalo krále Kroisa, aby část svého bájného bohatství věnoval na její první velký chrám. Ten však shořel roku 356 př.n.l. poté, co v něm vzplálo velké množství kostí z obětin. Další chrám se začal budovat téměř okamžitě, a právě on se zařadil mezi sedm divů světa. Stalo se tak zaslouženě, neboť na délku měřil 126 metrů a spočíval na 127 mramorových sloupech. Byl tak nejrozsáhlejším a nejmajestátnějším chrámem celého helénského světa. Chrám dal jednou provždy zničit patriarcha konstantinopolský roku 401 př.n.l. Jediné, co se z něho dochovalo dodnes, jsou úlomky kamenů zarostlé trávou na místě, kde stával, a části sloupů zdobených reliéfy v Britském muzeu. MAUZOLEUM V HALIKARNASSU – Okolo roku 353 př.n.l. zemřel v Halikarnassu, hlavním městě Kárie, vládce Mausolus, jenž nastoupil po svém otci roku 377 př.n.l. Stal se za své vlády mocným panovníkem, neboť se dokázal vymanit z vlivu Persie a učinit Kárii samostatnou a nezávislou. Později si vzal svou vlastní sestru Artemísiu. Aby po sobě navždy zanechal důkaz své moci a vlivu, nechal pro sebe a svou královnu postavit hrobku, do které by byl uložen jeho a její popel. Bohužel se dokončení velkolepého a nádherného pomníku nedočkal. Zemřel o 3 roky dříve, než byla stavba dokončena. Říká se, že Artemísie žalem po pohřbu rozdrtila spálené kosti a vypila je spolu s vodou v touze stát se živým náhrobkem Mausolovým. Po Mausolovi dostala vysoko se tyčící stavba jméno Mausoleum a od té doby mauzoleum označuje jakoukoliv velkou, okázalou hrobku. Popel Mausolea a Artemísie byl uložen do zlatých schránek uvnitř budovy, která dosahovala výšky 43 metrů. Na jednolité základně z kamene stála síň, jejíž 24stupňovou pyramidovitou střechu podpíralo 36 iónských sloupů. Podél obvodu střechy střežily klid zemřelých sochy v podobě stáda lvů. Na střeše stálo koňské spřežení s dvoukolím vozem. Jejich vozatajové měli údajně podobu Artemísie a Mausolea. 18 let po Mausolově smrti postihlo celou oblast zemětřesení, jemuž Mausoleum nedokázalo vzdorovat a zřítilo se. Na konci 15. století přišli do oblasti johanité – křesťanští Rytíři svatého Jana a využili materiál z pozůstatků na stavbu svého hradu. Celé jeho zdi jsou tak tvořeny zeleným kamenem, který býval kdysi součástí jednolitého základu Mausolea. Pár let na to objevili dokonce i pohřební komoru krále a královny, ovšem piráti ze síně, kterou johanité zanechali nestřeženou, odnesli většinu zlatých soch a ostatní cenné předměty. RHODSKÝ KOLOS – Řecký ostrov Rhodos si ve starověku snažil udržet pověst nezávislého obchodního centra. Přesto se stal terčem mnoha útoků. Když roku 304 př.n.l. makedonský král Demétrios I. zanechal po roce neúspěšného obléhání, zbyly po Řecích dokonce zbytky výstroje. Tak mocné vítězství bylo přičítáno bohu Slunce – Héliovi. Na jeho počest byla dle návrhu sochaře Charése z Lindu nad přístavem Rhodos (stejné jméno jako název ostrova) vztyčena obrovská socha odlitá z bronzu. Dosahovala výšky okolo 33 metrů. Dostala název Rhodský kolos. Kolos, do té doby označení pro jakoukoliv sochu, se ujmul jako název pro gigantické sochy. Zhotovení sochy trvalo 12 let a nevyrostla nad přístavem okamžitě. Nejprve byla vztyčena železná kostra, na kterou se připevňovaly precizně vytvarované bronzové pláty. Pro zajištění větší stability celého díla byl prostor uvnitř vyplňován opracovanými kameny. Současní badatelé vypočítali pravděpodobnou váhu na 12,7 tun bronzu a 7,6 tun železa. Heliova socha měla být 20x větší než současný člověk. Traduje se, že když architekta Charése kdosi upozornil na drobný kaz na hotovém díle, spáchal sebevraždu. Proroctví tvrdilo, že pád Kolosu vyvolá i pád Rhodu. 50 let po dokončení postihlo Rhodos zemětřesení, při kterém obří socha spadla a rozlomila se v kolenou. Věštkyně obyvatele varovala, že sochu znovu stavět nemají. Zůstala tak 900 let. Roku 654 dobyl Rhodos syrský princ, který všechny bronzové pláty odvezl. MAJÁK NA OSTROVĚ FAROS V ALEXANDRII – Okolo roku 300 př.n.l. byl významný přístav Alexandrie, založený Alexandrem Makedonským a ležící v deltě Nilu, silně znečištěn naplaveninami, které donesla řeka. Pro lodě se manévrování do přístavu stávalo čím dál nebezpečnější. Proto přispěl bohatý kupec Sóstratos z Knidu na stavbu prvního majáku na světě. Stavba trvala 20 let, započala za vlády Ptolemaia I., završena byla okolo roku 280 př.n.l. za panování faraóna Ptolemaia II. Pro jeho výstavbu byl vybrán malý ostrov Faros. Slovo „pharos“ se dodnes v celé řadě jazyků používá jako významový ekvivalent pro „maják“. Stavba dosahovala výšky 117 až 140 metrů a postavena byla převážně z bílého mramoru. Na samém vršku kuželovité střechy stála socha boha Poseidona. Oheň byl udržován ve dne i v noci. Ve dne se lodě orientovaly dle hustého sloupu kouře, v noci dle silného světla. Zároveň byl maják užíván i k astronomickým pozorováním. Ve 12. století však zanesení naplaveninami dosáhlo v Alexandrii takové úrovně, že přístav upadal a maják ztratil svůj význam. Jeho bronzová zrcadla byla s největší pravděpodobností přetavena na mince. Po 1500 letech neustálých tektonických otřesů, které jeho konstrukce, dodnes považována za architektonický zázrak, přečkala, se ve 14. století při jednom zemětřesení zhroutil. Přesto zcela nezanikl. O několik let později se muslimové rozhodli postavit na jeho místě pevnost, dnes známou jako Quait Bay Fort. Ze značné části použili nalezené stavební kameny z majáku. Přestože bylo opevnění několikrát přestavěno, stále stojí na místě, kde stával jeden ze 7 divů světa. VISUTÉ ZAHRADY SEMIRAMIDINY – Visuté zahrady a Semiramis spojuje jedna pověst. Bájná královna Semiramis (syrsky „holubice“) vládla jako regentka za svého nezletilého syna Adadnirária III. Aby mohla konkurovat Ninive, hlavnímu městu asyrské říše založeném jejím manželem Ninem, nechala zbudovat Babylón (v asyrštině Bab-ilu, „Brána boží“, v Bibli známý jako Bábel). Semiramis však nefiguruje v příběhu visutých zahrad pro nic za nic. „Nejpohanštější z divů“ měl tu čest nechat vystavět jako dar své ženě král Nabukadnezar II. (604-562 př.n.l.). Chtěl zahnat stesk bájné Semiramis (zřejmě dcery médského krále Astyaga Amytis) po hornaté a zalesněné krajině, v níž vyrostla, a proto jí věnoval visuté zahrady. „Visutou se nazývá zahrada, která má rostliny vysoko nad zemí a vznáší se ve vzduchu, jak se vypíná nad pevnou půdu, tvoří vysoko položenou střechu sestavenou z kořenů stromů. Především jsou tu kamenné sloupy, které nesou tíhu celé stavby, jejich ozdobné paty tvoří pod stavbou dvoranu nebo kolonádu. Na nich leží palmové trámy, oddělené od sebe jen úzkou mezerou (…). Na tyto trámy je navezena ohromná a hluboká vrstva země a v ní jsou vysazeny širokolisté a jiné stromy, které se pěstují v zahradách, jakož i různé květiny rozmanitých druhů – abych se vyjádřil stručně, všechno, co je očím příjemné a jazyku lahodné“. – Úryvek z Filónova pojednání „O sedmi divech světa“ Zahrady tvořilo pět po sobě jdoucích teras a vznikl tak zalesněný kopec, jehož vrchol dosahoval výšky 25 metrů a převyšoval tak městské hradby. Sloupy a klenba byly obloženy kamennými deskami potřenými směsí asfaltu a rákosu, kterou pokrývaly cihly a olověné plíšky, díky kterým neprosakovala voda přiváděná vodovodem a zavlažovacím systémem, zdokonaleným šroubovitým tvarem a korečky. To vše překrývala hlína, do které byly vysazeny stromy, květiny a další rostliny jak místní, tak dovezené. I kdybychom nezpochybňovali reálnou existenci takových zahrad (některé basreliéfy pocházející z Ninive skutečně zobrazují stromy rostoucí na sloupech nebo na klenbách), jejich poloha by stále zůstávala záhadou. Robert Koldewey, který vedl vykopávky v Babylóně (pozůstatky města leží 88 km jižně od Bagdádu) v letech 1899–1915, objevil ruiny několika silných zdí se čtrnácti klenutými místnostmi a tři studny. Německý archeolog v tomto nálezu ihned spatřoval základy visutých zahrad. Avšak na to, aby toto stanovisko obstálo, nebyly důkazy dostatečné a pozůstatky se nacházely příliš daleko od Eufratu. Dnes se vědci domnívají, že šlo pouze o palácový sklad potravin tvořený sklípky, v nichž potraviny vydržely čerstvé. PYRAMIDY V GÍZE – Ze všech sedmi divů světa přetrvala až dodnes pouze Chufuova pyramida. Faraón Chufu ze IV. dynastie se dostává k moci ve třetím tisíciletí před Kristem (přibližně roku 2650 př.n.l.) a podle tradice se ihned pouští do stavby své hrobky. Avšak místo toho, aby si nechal zbudovat mastabu jako většina jeho předchůdců, rozhodl se pro pyramidu. K jejímu umístění si zvolil Gízu na západním břehu Nilu, kde se již nacházela nekropole. Tato pyramida, ke které se později přidaly pyramidy králů Rachefa a Menkauréa, nebyla první svého druhu, v Sakkáře již existovala stupňovitá pyramida, kterou zbudoval Imhotep pro krále Džósera. Chufuova pyramida však drží prvenství v rozměrech, které jsou přímo titánské, a je tak největší pohřební stavbou faraónského Egypta. Mistrovství technického provedení, jímž se blýskl její architekt, dosud vzbuzuje ohromení a údiv. Jak vůbec Egypťané převáželi rozměrné kamenné bloky? Jak opracovávali až 200 tunové balvany, jak je přemisťovali a vytahovali na stavbu? Z těchto otázek se zrodil pojem divu. Dnes se pyramida tyčí do výše 137 metrů, dříve však dosahovala 146 metrů a 6 cm, to způsobovalo obložení z bílého vápence, které bylo později rozebráno a znovu použito na stavbu sousedních budov v Káhiře. Každá strana pyramidy tehdy dosahovala délky téměř 233 metrů. Její výstavba dala za vznik mnoha spekulacím a pozvedla starověké Egypťany v očích příštích generací. Na plášť pyramidy byl použit vápenec z gízské náhorní plošiny, žula z Asuánu a tvrdý turský vápenec. Dnes je již možné potvrdit, že kamenné kvádry stavitelé dopravovali na vrchol pomocí ramp. )

Sigiriya – Velkolepé ruiny starověkého chrámu, který se dotýkal nebes

Sigiriya – Velkolepé ruiny starověkého chrámu, který se dotýkal nebes

Kousek od města Dambulla se v srdci centrální Srí Lanky nachází skalní masiv Sigiriya. Z okolní rovinaté krajiny se zvedá do výšky 200 metrů a na jeho vrcholu se pod tíhou času rozpadají ruiny starobylé civilizace. Samotná skála je magmatickou zátkou sopky, která už dávno erodovala. Sigiriya v překladu znamená Lví skála a díky své historické hodnotě je zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO. Původ tohoto archeologického naleziště je opředen tajemstvím. Mezi místními je známá jako pevnost v oblacích nebo palác neřesti. Vydejte se s námi poodhalit to, co jedno z nejzajímavějších míst Srí Lanky skrývá. Skála Sigiriya hrála v historii Srí Lanky velmi důležitou roli Již dávno před začátkem našeho letopočtu zde byly jeskyně obývané mnichy, které je možné vidět dodnes. Nicméně nejvýznamnější úlohu hrála Lví skála v 5. st.n.l. Bylo to v době vlády krále Kashyapy, který nechal zazdít svého otce zaživa a pokusil se zavraždit i svého bratra Moggallana, to vše, jen aby ovládnul tehdejší královský trůn. Moggallana však utekl do vyhnanství do jižní Indie a slíbil se svému ďábelskému bratru pomstít. Král Kashyapa však začal velice brzy pociťovat silný strach z návratu svého bratra a jeho pomsty. Proto v záchvatu paniky rozkázal přesunout celý královský dvůr na bezpečnější místo. A tím místem byla právě skála Sigiriya, která měla vynikající strategické postavení. Král tak na vrcholku skály vybudoval komplexní systém paláců, zadržovacích nádrží na vodu a opevnění. Pod skálou byly vybudovány rozsáhlé zahrady, ve kterých byly postaveny dokonce fontány, které fungovaly na principu tlaku. Fontány zde můžete vidět dodnes. Zajímavostí je, že když po těch dlouhých staletích fontány vyčistili, i dnes fungují a po dešti zde můžete vidět vodu, kterak zlehka tryská (samozřejmě ale nečekejte několikametrové výstřiky). Okolo zahrad pak byly vybudovány dva vodní kanály. Ten vnější je dnes vyschlý, ve vnitřním však stále můžete vidět vodu. Ani toto skvělé bráněné a prakticky nedobytné opevnění však královi nakonec nestačilo. Jeho bratr shromáždil armádu a vrátil se pomstít. Co přesně se při nastalé bitvě stalo, o tom se dnes již jen spekuluje. Údajně se slon krále Kashyapy v podstatě ještě před začátkem bitvy splašil a dal se na útěk. Když to viděli královi vojáci, mysleli si, že král prchá a že je bitva ztracena a rovněž se rozprchli. Král Kashyapa si nakonec vzal život, než aby padnul do zajetí, a tak naplnil svůj osud. Na trůn se pak dostal právoplatný dědic – z vyhnanství vrátivší se Moggallana. Komplex byl od 14. století opuštěný a o jeho znovuobjevení se zasloužil britský archeolog H.C.P. Bell v roce 1898. Při výšlapu na tuto skalní horu se zapotí i sportovci! Nohy čeká zátěž v podobě 1860 schodů! Když ji člověk poprvé spatří v dálce, obvykle ho napadne, že ve skutečnosti není Sigiriya tak velká jako na fotkách. Zdání ale klame. Čím blíž jste, tím menší si připadáte. Skalní masiv před vámi roste snad až do nebes. Když si uvědomíte, že vrchol skály byl vyzdoben obří lví hlavou a každý návštěvník paláce na vrcholu skály musel projít lví tlamou, je jasné, že král Kashyapa byl „lehce“ megalomanský a jeho sebevědomí se dotýkalo hvězd. Je jen škoda, že se ze sochy dochovaly právě jen ony tlapy, musela to být úchvatná podívaná! Celý výlet na skálu vám zabere cirka hodinu a půl, možná dvě hodiny. V každém případě, když projdete mezi tlapami a vystoupáte po prudkém kovovém schodišti, na kterém slabším povahám může být lehce nevolno, dojdete až na samotný vrchol skály. Určitě se tam chvíli zdržte, je odsud nádherný výhled (zejména hned po rozbřesku nebo naopak před západem slunce) a ač zde místy hodně fouká, je to opravdu skvostné místo s výhledem do širokého okolí, a dokonce na hory v okolí města Kandy. Až půjdete dolů, odbočte z hlavního schodiště a projděte si boční stezky. Narazíte na různé boční stavby a také několik jeskyň v nichž byly zachovány původní malby. Zajímavá je „Jeskyně Kobry“, která má skutečně tvar vzpřímené kobry a vypadá impozantně. Sigirijské krásky – Nejcennější poklad, který dokáže pobláznit nejednoho zvídavého muže Možnost spatřit vnadné krasavice, dokonce „nahoře bez“, to je něco, co byste na buddhistickém ostrově pravděpodobně nečekali. Jen jakýmsi zázrakem se vysoko na skalní stěně zachoval soubor nádherných barevných fresek. Jsou na nich namalovány spanilé krásky s ovocem a květinami v rukou. Mají bujná poprsí, na rtech záhadný úsměv a podmanivé oči. Portréty ukazují pokaždé jen postavu od pasu nahoru. Spodní polovina těla je zahalena mraky, ze kterých někdy vycházejí blesky. Z dálky to vypadá, že jsou dívky nahé, teprve při bližším pohledu je vidět, že jejich těla zakrývá slabounký závoj. Každý detail ukazuje na velký umělecký cit. Barvy jsou dokonale sladěné a stále velmi živé. Svůdné ženy, vyobrazené vždy ve dvojicích, mají tmavou i světlou pleť. Jedná se o jediné staré malby na celé Srí Lance, které nemají tradiční náboženský motiv. Původně byla stejnými barvami pokryta celá skalní pevnost. Odhaduje se, že tato obrovská přírodní galerie obsahovala na pět stovek portrétů! Všechny však časem smyl déšť spolu s alabastrově bílou vápencovou omítkou, na které byly namalovány. Zachránilo se pouze 22 z nich, protože je kryl skalní převis. Bohužel většinu z nich těžce poškodili vandalové v roce 1967. Proto je dnes zbylým obrazům věnována maximální péče. Před sluncem je kryje na skalní stěně zavěšený plátěný přístřešek a neustále je střeží policejní hlídka. Pro turisty platí přísný zákaz používat při focení blesk. Dodnes nikdo uspokojivě nevysvětlil, co fresky ve skutečnosti představují. Místní průvodci tvrdí, že to mohou být dvorní dámy či konkubíny krále Kashyapa, které nesou obětiny do chrámů v palácových zahradách. Ale proč byly zobrazeny na strmé skále desítky metrů nad zemí, kde je nemohl nikdo vidět? To přece nedává smysl! Je téměř jisté, že tyto okouzlující fresky nebyly vůbec určeny očím obyčejných smrtelníků. Malby nejspíš souvisí s královou touhou dosáhnout titulu Čakravartina, vládce Vesmíru. Jeho sídlo se mělo proto svou nádherou vyrovnat příbytkům bohů na mýtické hoře Méru, k nimž patří bájné Apsary, nebeské víly. Lepší hypotéza zatím neexistuje. ZRCADLOVÁ ZEĎ – Podle legendy byla vyleštěna tak, že se v ní mohl král Kashyapa shlížet pokaždé, kdy prošel kolem – Naproti freskám je tři metry vysoká zeď pokrytá zrcadlově hladkou glazurou, která byla údajně (podle starých dokumentů) leštěna pomocí medu a vaječného bílku. Dnes je místní ukazatelce krásy sice něco málo přes 1600 let, do starého železa ale nepatří. Ačkoliv svému účelu již neslouží, pyšní se zachovalou sbírkou vzkazů, básní či podpisů a nepřehlédnutelným oranžovým stínem. Převážně jde o básně středověkých autorů, které jsou plné obdivu k zobrazeným krasavicím. Ani tito sinhálští bardové si však evidentně nebyli jisti tím, zda považovat malby za portréty skutečných žen, nebo jen za bytosti z říše snů. Jeden z nich ve své básni píše: „Vaše oči jsou jako drahokam a kouzlo utajené v kameni. Toužím, aby mi daly znamení, že patří na zem, že nejsou jen klam…“ Dambulla – Skalní (Zlatý) chrám, který patří k jednomu z nejvýznamnějších buddhistických poutních míst na Srí Lance Dambulla se může pochlubit hned několika zajímavostmi, leží uprostřed Kulturního trojúhelníku Anuradhapurou, Polonnaruwou a Kandy – a je geografickým středem Srí Lanky. Dominantou města Dambulla je obrovská socha zlatého Buddhy na chrámu, ta ale pochází až z roku 2000. Ve výšce vyšší než 160 metrů nad okolní krajinou se nachází 5 jeskyní, které kdysi sloužily jako úkryt krále Walagamba. Ten v nich nechal po návratu na trůn v 1. století př.n.l. postavit jeskynní chrám. V první jeskyni Devaraja Lena spatříte 15 metrů dlouhou sochu ležícího Buddhy vytesanou do skály. Součástí jsou i nástěnné fresky zobrazující Buddhův život. Druhá jeskyně Maharaja Lena je největší a je považována za nejkrásnější, nachází se v ní desítky soch. Třetí jeskyni Maha Alut Vihara zdobí sochy především z 18.století a nástěnné malby. Poslední dvě jeskyně jsou malé a výzdoba pochází z novější doby. MUZEUM BUDDHISMU U SKALNÍCH CHRÁMŮ V DAMBULLE – Prohlídku areálu začnete právě v muzeu Buddhismu, které nabízí různé propriety a ceremoniální předměty, modely, sochy, fotografie atp. Zajímavé je vyobrazení života Buddhy (pravým jménem Siddhartha Gautama), které vám může udělat trošku jasno v různých skutcích a životních utrpeních tohoto světce, který je důležitou součástí životů milionů lidí po celém světě. Podobné vyobrazení jeho života najdete i v jedné z místností chrámu Buddhova zubu v Kandy. Podle pověstí, byly v roce 540 př.n.l. vytaženy z Buddhovy pohřební hranice 4 jeho zuby a jeden z nich, ve 4. století, na Srí Lanku ve vlasech propašovala princezna Kalinga. Zub ukrývá zlatá schránka ve tvaru zvonu, která se skládá ze 7 schránek vsazených do sebe a turisté mohou vidět pouze relikviář. Jen pro zajímavost, Buddhův zub byl v průběhu let uschován na mnoha místech Srí Lanky, s čímž budete při cestách po ostrově seznámeni. Buddhův zub jen tak neuvidíte, protože již nebývá vystavován čili je dnes již takřka nemožné jej spatřit. Náboženství má na ostrově obrovský význam. V roce 2008 byla Srí Lanka označena za třetí nejvíce nábožensky založenou zemi na světě. Pokud se vás na Srí Lance někdo zeptá, jaké máte náboženství, a vy řeknete, že žádné, bude to pro něj nepochopitelné. A pravděpodobně svou otázku zopakuje. Tato země je básnickým názvem známá jako „perla oceánu“. Normální člověk by si toto přirovnání vysvětlil tvarem ostrova, který připomíná kapku. Ovšem člověk, který Srí Lanku navštívil, smysl těchto slov vnímá jinak. V zemi o poloviční rozloze než Česká republika lze najít hory, džungli nebo kilometry dlouhé, člověkem a turismem nenarušené pláže. Jakmile toto turista uvidí, je pro něj celý ostrov jako překrásná a nedotčená perla.   )

Baalbek aneb místo, kde se stavbou pomáhali obři

Baalbek aneb místo, kde se stavbou pomáhali obři

Náš svět oplývá dosud nevysvětlitelnými záhadami a technika výstavby antických chrámů je jednou z nich. Nevyřešeným mystériem Baalbeku zůstává gigantická hmota jednotlivých stavebních prvků. Podstavec Jupiterova chrámu totiž sestává z obrovských kamenných bloků, jejichž hmotnost se většinou pohybuje kolem 500 tun, ale jsou tu i kvádry o hmotnosti více než dvojnásobné a jejich délka je skoro 20 metrů. Někteří historikové se domnívají že lidé starověku používali vyspělou techniku, ale objevuje se také teorie, která mluví o existenci obrů. Baalbek se nachází v severovýchodní části dnešního státu Libanon a v současnosti je důležitým správním a ekonomickým střediskem regionu údolí Beqaa. Vzdálen je asi 85 Km od hlavního města Libanonu, Bejrútu a 75 Km od hlavního města Sýrie, Damašku. Tato strategicky významná poloha z něj činila od nepaměti důležitou spojnici mezi oběma hlavními městy, z čehož dodnes těží. V okolí města se také nacházejí dva důležité prameny, Ras el – Ain na jihovýchodě a Ain Lejouj vzdálený asi 8 Km východně. Tyto prameny se sladkou vodou byly již od starověku lákavým místem pro odpočinek karavan projíždějících po obchodních cestách spojujících fénická pobřežní města jako je Byblos a Sidon se vzdáleným Damaškem a Homsem v Sýrii. V této době ještě svahy nedalekých hor poskytovaly cestovatelům stín, protože byly pokryty hustými cedrovými porosty, jež byly ve starověku známým libanonským obchodním artiklem. Bohužel s postupným odlesňováním, které kulminovalo v letech 1914-1918 za vlády Osmanů, se svahy staly téměř holými a vyhlášené libanonské cedry (Cedrus libani) nalezneme pouze v několika málo rezervacích v okolí (Např: V lokalitách Bisharri a Al-Bárůk). Původ označení města jako „Baalbek“ či jako ho místní označují „Ba´albik“, pochází ze semitského výrazu „Baal“, které znamená „pán“ či „vlastník“. Takže název pravděpodobně znamená „Pán Beqaa“ a také toto pojmenování naznačuje, že město bylo spojeno s uctíváním kultu boha Baala. Beqaa potom odkazuje k tomu, že se původně v této oblasti vyskytovalo velké množství bažin, které mohly dát údolí jeho jméno, protože v arabštině znamená „Biqa“ místo se stojatou vodou čili bažinu. Dnes jsou již tyto bažiny vysušené. Kult Boha Baala Slovo „kult“ (latinsky Cultus) je substantivum odvozené od latinského slovesa „colere“, které je překládáno ve významu: pěstovat, dbát o něco, sloužit něčemu, vzývat, opatrovat, vzdělávat. Pojem „pěstovat“ se patrně později rozšiřuje i na jiné oblasti ve smyslu „opatrovat to, co dodává život, životní sílu“. Výrazem „kult“ jsou tedy označovány všechny náboženské projevy, které vznikají ve vztahu člověka k bohům nebo k Bohu. Baalbecký chrámový komplex je všeobecně připisován Baalovi-Hadadovi (též zvanému Balanius). Přičemž Baal je pouze označením pro hlavní božstvo nebo pána, avšak Hadad je bohem bouří, kterého můžeme v různých podobách nalézt rozšířeného po celém Předním Východě, např. v chetitské Anatolii byl ztotožňován s bohem bouří Tešubem, Féničané ho znali jako Baala-Šamaina a na západě byl znám jako hlavní bůh Martu. Později začal být jeho kult ztotožňován se Sluncem, protože na vyobrazeních bývá Hadad vyveden se slunečními paprsky kolem hlavy. Po příchodu Řeků a následném připojení celé oblasti do ptolemaiovské říše byl Baalbek přejmenován na Héliopolis a jeho hlavní uctívané božstvo Baal-Hadad bylo definitivně ztotožněno se Sluncem, jak vyplývá i z názvu města. Podle skrovných historických dokladů se pak obecně usuzuje, že primární Héliopoliskou triádu bohů (Baal-Hadad, Atargatis a Adon) nahradily jejich řecké a později římské protějšky Zeus, Afrodita a Hermés (Jupiter, Venuše a Merkur). Při bližním pohledu se ovšem tento předpoklad zdá být nesprávný, protože takováto triáda tvoří podivnou kombinaci, a ačkoliv je Jupiter ekvivalentní se semitským Hadadem a Venuše s Atargatis, tak Merkur nemá svůj semitský protějšek a byl by jediným zcela římským bohem v této triádě. Aby bylo vše ještě komplikovanější, Římané nakonec všechna tři božstva (Hadad, Zeus, Jupiter) asimilovali do jednoho kultu boha Slunce – Jupitera Optima Maxima Héliopolitana, který pravděpodobně byl hlavním spojovacím článkem mezi dosavadní směsicí náboženství doposud praktikovaných v Héliopolis. Taktéž není náhodou, že chrámy, jakožto i první křesťanské kostely, měly svůj vchod situovaný na východ, oproti vycházejícímu Slunci. Baalbecký chrámový komplex Pozůstatky po římských stavitelích jsou součástí kulturního dědictví UNESCO od roku 1984 a dnes se nacházejí na okraji města Baalbek v jeho severozápadní části na tzv. Akropoli, a na město shlížejí z vyvýšené terasy asi 13 metrů vysoké. Bohužel i přes velký význam a monumentálnost komplexu nebylo nalezeno příliš záznamů o jeho stavbě. První psané zmínky o héliopolských chrámech se objevují až v 7. století od byzantského kronikáře Jana Malalase, dále jsou známy mince ražené několika římskými císaři, na nichž je vyobrazení chrámu. Výstavba chrámů byla především financována z fénických peněz, protože oblast údolí Beqaa byla jednou z nejbohatších v říši, též přezdívaná jako „obilnice Říma“. Takováto spoluúčast musela být velmi vysoká, protože žádný z císařů se neodvážil připisovat si své zásluhy na stavbě chrámu či alespoň na jeho financování. Plocha celého komplexu činí kolem 27 000 m₂. Z toho 10 000 m₂ jsou otevřené plochy, nádvoří a schodiště. Zbývajících 17 000 m₂ je zastavěných. Základy akropole mimo jiné tvoří 3 ohromné bloky kamenů známé též jako Triliton, a právě kvůli těmto obřím kamenným kvádrům je město opředeno legendami, protože mnohé z národů přisuzovaly výstavbu celého komplexu nadpřirozeným silám. Některé národy tvrdily, že jde o dílo bájných obrů, kteří měli postavit město. Muslimové věřili, že chrámy jsou dílem krále Šalamouna, který měl vládnout džinům. Někteří vědci jsou toho názoru, že zde měla stát rampa sloužící jako přistávající plocha pro vesmírné koráby mimozemských civilizací, kteří se stavbou pomáhali. Jakmile vystoupáme po starodávném schodišti a projdeme Propyleem vstoupíme na pozůstatky šestiúhelníkového nádvoří s délkou 76 m a šířkou 60 m. To vede na „Velký dvůr“ o rozměrech 135x113 metrů, uprostřed něhož kdysi stával obětní oltář a krychlová věž vysoká asi 17 metrů. Po stranách jsou dosud patrné pozůstatky bazénů, které sloužily k rituálním účelům. Obě nádvoří pak byla obklopena řadou sloupů vyvedených v korintském stylu a vyrobených z načervenalé asuánské žuly. Jupiterův chrám Za vlády císaře Augusta (27 př.n.l.-14 n.l.) byly zahájeny první stavební práce na Jupiterově chrámu. Ty se řídily převážně řecko-římskou tradicí, podle níž se měl chrám nacházet na vzdálenějším konci již existujícího obdélníkového dvora, který měl být podle plánů ještě rozšířen. Římští stavitelé pro základy chrámu využili již postaveného řeckého pódia a o několik metrů je navýšili pomocí terasy, která byla obklopena masivní kamennou zdí. Podium bylo taktéž rozšířeno směrem na jih, sever a západ. Jestliže by se nerozhodli rozšířit pódium, které bylo po Řecích, šířka chrámu by činila pouhých 35–40 m. Římané však plánovali postavit co možná největší možný chrám, který by zastínil svojí velikostí všechny doposud postavené budovy. Po rozšíření základů tak mohlo dojít ke stavbě, která měla délku 88 m a šířku úctyhodných 48 m a na základě těchto rozměrů byla všechna další plánování podřízena proporci a geometrickým pravidlům. Např: rozestupy mezi sloupy, výška chrámu, vzdálenost okolních budov a další. Dokončení Jupiterovy svatyně víme přesně, díky vzácně dochovanému nápisu na vrcholku jednoho ze sloupů. Je jím rok 60 n.l. kdy vládl císař Nero. Když byla takto ohromná svatyně dokončena, byla její cella lemována 54 žulovými sloupy s výškou více než 20 m. Uprostřed vnitřních prostor chrámu se pak nalézalo vyvýšené adytum, na němž stála zlatá socha Jupitera Heliopolského. Bakchův chrám Tento chrám antického boha Bakcha (bůh úrody a vína, syn lidské Semelé a boha Dia, kterému dějiny připisují objevení vinné révy) měl sloužit především uzavřeným, více mystickým a individuálním bohoslužbám, než tomu bylo u Jupiterova chrámu, jehož kult byl určen spíše masovému uctívání s množstvím rituálních obětí na oltáři před ním. Stavba chrámu byla započata za vlády římského císaře Antonia Pia v polovině 2.st.n.l., kdy byl dokončen se, ale můžeme jen domnívat. Chrám je menší než Jupiterova svatyně. To proto, aby byl zachován kontrast mezi všemocným Jupiterem, pánem nebes a jeho dětmi, ostatními bohy. I tak je ovšem se svou délkou 66 m, šířkou 35 m a výškou 31 m impozantní budovou, která je větší než známý Aténský Pantheon. Celá stavba spočívá na plošině vysoké 5 metrů, na kterou vede 33 schodů. Chrám obklopovalo celkem 42 hladkých, korintských sloupů (15 na každé z bočních stran a 6 vpředu a vzadu) z nichž 19 stojí dodnes. Jejich výška je o trochu menší než u sloupů Jupiterova chrámu. Pouhých 19,5 m a skládají se ze tří částí, které jsou k sobě tak mistrovsky spojeny, že se mezi ně dodnes nedá vložit ani list papíru. Na jejich vrcholku pak spatříme bohatě zdobené sloupové hlavice. U vstupu do vnitřních prostor chrámu každého zaujme zdobená vstupní brána, která je složena z devíti obrovských kamenů. Šest z nich tvoří zárubeň a zbylé tři překlad brány. Zdobení kolem chrámu je velmi propracované a mezi motivy najdeme vytesané trsy obilí, vlčí máky, vinnou révu, hrozny, ale i kúfické nápisy zanechané Araby. Ve spodních částech jsou k nalezení dokonce vyobrazení džinů, kteří se skrývají mezi propletenými listy révy. Nepříliš daleko, asi 200 metrů od Jupiterova a Bakchova chrámu jihovýchodním směrem, nalezneme pozůstatky chrámového komplexu sestávajícího původně z „chrámu Múz“ a „Venušina chrámu“. „Merkurův chrám“ pak nalezneme, jak shlíží na Baalbek z vrchu Šejka Abdalláha vzdáleného několik kilometrů od akropole. Baalbek jest koncem jedné tradice a začátkem tradice jiné, zachycující náladu světa, do něhož se zrodil a představuje tak pomník na chvilkové pozastavení běhu dějin v období zásadních změn a proměn v celém tehdejším světě. Tento okamžik rovnováhy byl ojedinělou dobou ve světových dějinách, během níž bylo lidstvo nejšťastnější a nejvíce prosperující. Baalbek tak zůstává jedním z velkých historických pomníků evropské architektury.   )

Santorini – Ostrov vulkanického původu se považuje za ztracenou bájnou Atlantidu

Santorini – Ostrov vulkanického původu se považuje za ztracenou bájnou Atlantidu

Toto pohádkové místo muselo vzniknout mávnutím kouzelného proutku, pomyslí si člověk, když se ocitne na ostrově Santorini. Pravda je jiná – na začátku zrození tohoto ráje bylo peklo. Ostrov Santorini, jenž je považován za ztracenou bájnou Atlantidu, je dnes totiž tím, co zbylo ze starověkého ostrova Théra po výbuchu sopky kolem roku 1500 př.n.l. Byl to podle doložitelných historických pramenů jeden z největších sopečných výbuchů v dějinách lidstva. Pro představu: jeho síla činila asi 160 tisíc hirošimských atomových pum dohromady! Santorini je jeden z nejjižnějších řeckých ostrovů kykladského souostroví. Benátčané jej ve 13. století nazvali Santa Irena podle sv. Ireny, ale v dřívějších dobách byl ostrov znám jako Théra. Některým lidem svým tvarem připomíná podkovu, jiným zase rozevřenou čelist, která se chystá spolknout malé sopečné ostrůvky v jeho blízkosti. Každopádně geografie ostrova Santorini je velmi zajímavá a pestrá. Vnitřní stranu ostrova tvoří strmý svah vysoký až 400 metrů a na něm se jako sněhobílé čepičky vypínají malé tradiční řecké vesničky. Divokou krásu těchto míst ještě podtrhuje nádherný výhled na malé sopečné ostrůvky dole v moři i na zlatavé zapadající slunce. Fascinující pohled na západ slunce je jednou z věcí, které sem na Santorini každoročně lákají miliony turistů. Naopak na vnější straně se nachází mírný svah, klesající dolů k mořskému pobřeží, který tu dává prostor svěžímu zelenému údolí, rozlehlým vinicím i krásným plážím. Především místní odrůdy vinné révy jsou známy ve světě jako velmi lahodné a chutné a santorinské víno se těší dobré pověsti. Pokud se rozhodnete pro návštěvu Santorini, jistě váš čeká nevšední zážitek. Přivítá vás oáza klidu s neopakovatelnou atmosférou, kterou jistě stojí za to si vychutnat. Podle řecké mytologie vznikl ostrov z hroudy země, kterou do moře hodil Eufémos Starověká řecká mytologie mluví o stvoření ostrova Santorini jako o zázraku. Tato událost je spojena s příběhem o výpravě Argonautů, kdy Jáson a jeho společníci byli již na cestě domů, když přistáli na malém ostrově v Egejském moři a Eufémos tu měl zvláštní sen. Eufémovi, synovi Poseidona a Europy, se zdálo, že se miluje s krásnou nymfou, dcerou boha moří Tritona. Ta mu ale záhy oznámila, že je těhotná, ale bojí se to říct svému otci, který by se jistě velmi rozčílil. Potřebovala proto místo, kde by se mohla skrýt a dítě porodit. Nymfa tak poprosila Euféma, aby vzal do rukou hroudu země a hodil ji do moře. Když se Eufémos probudil, nemohl na ten zvláštní sen přestat myslet a rozhodl se, že krásnou vílu poslechne. Vzal z malého ostrůvku hromadu půdy a jakmile se s ostatními vydali na další plavbu, hodil tento kus země na otevřené moře. Najednou se před nimi jako zázrakem objevil malý ostrov, který poskytl nymfě bezpečné útočiště a ona tu porodila syna. Eufémos pojmenoval tento ostrov jako Kallisté (tedy „nejkrásnější“) a jejich společný syn dostal jméno Theras. Později se tak pro ostrov vžilo označení „Théra“. Výbuch, který možná smetl celou civilizaci „Avšak existuje nějaké božstvo, které má za úkol odčerpávat příliš veliké a nadměrné štěstí a promísit lidský život tak, aby nezůstal nezkalený a bylo v něm přimíšeno i nějaké zlo, a aby se zdálo, jak říká Homéros, že jsou na tom nejlépe ti, u nichž se v životě stejným způsobem střídá štěstí i neštěstí“. – Plútarchos, Životopisy slavných Řeků a Římanů II Zhruba před 3600 lety, v pozdní době bronzové, zde došlo k jednomu z mohutných sopečných výbuchů, který následkem velké tsunami ovlivnil celé východní Středomoří v oblasti mezi Krétou, Anatolií a levantským pobřežím. O velikosti této katastrofy se vědci stále dohadují – od původních hypotéz, že se jednalo o událost srovnatelnou se zánikem Atlantidy, která na Krétě zničila minojskou kulturu, se dnes spíše přiklánějí k obrazu rychle regenerující společnosti, která byla po erupci zničená tsunami jen ve své přímořské části. Skutečnou příčinou pádu minojské kultury mohlo být ochuzené životní prostředí, odlesněné hory a erodovaná půda společně s nájezdy mykénských válečníků, dvorskými intrikami a oslabení ostrovní říše následkem celé série sopečných erupcí. V takto pojatém scénáři by výbuch Théry byl jedním, byť závažným článkem řetězu, který vedl k civilizačnímu kolapsu. Minojská erupce na ostrově Santorini/Théra, byla pravděpodobně jednou z největších erupcí v období posledních několika tisíc let. Do vzduchu při ní bylo v jejím průběhu vymrštěno obrovské množství pemzy, sopečného popela a plynů. Její důsledky bylo patrně možné pocítit na celém světě. Přestože většina pemzy a popela dopadla poblíž vulkánu a pokryla Théru a okolní mořské dno, nezanedbatelné množství materiálu spadlo i na okolní Egejské ostrovy, dostalo se i do západního Turecka a tenké vrstvy pemzy byly nalezeny i v deltě Nilu. Výbuchu vulkánu na Théře s největší pravděpodobností předcházelo velké zemětřesení, které se mohlo opakovat i v jejím samotném průběhu, případně po skončení hlavní vulkanické činnosti. Jak toto zemětřesení, tak samotná činnost sopky mohla vyvolat vlny tsunami. Po skončení erupce navíc ostrov zcela změnil svou topografii. Střed původního ostrova úplně zmizel, na tomto místě bylo nově jen moře. Následky erupce byly pro Théru devastující! Spad sopečného popela a jedovaté plyny musely zničit prakticky veškerou faunu i flóru na ostrově. Jediná místa, kde mohly nějaké formy života přežít, se nacházela ve větších výškách a v místech, která nebyla zasažena spadem sopečného popela (převládající směr větru na východ, tudíž západní části Therasie). Exploze za sebou v každém případě zanechala ohromný kráter, který rychle zaplnila mořská voda. Po jeho obvodu tak vzniklo současné Santorini a několik menších ostrůvků. Sopečný původ Santorini je patrný po celém souostroví, na první pohled například zbarvením pláží do černa, a dokonce i do červena. Krásy ostrova, které musíte vidět na vlastní oči! FIRA – Hlavní město Santorini, které je posazené na okraji impozantního útesu – Hlavní město ostrova je půvabným místem plným terasovitě stoupajících schodů, roztomilých oslíků, křivolakých uliček, modře klenutých kostelů a kavárniček na každém rohu. Hlavním rysem města je to, že vše je zde zakřivené. Fira leží osamoceně v západní části ostrova a má zajímavou polohu na samém vrcholu 260 metrů vysokého útesu. Jestliže přijedete na ostrov a chcete do města, musíte mít buď jistou dávku fyzické kondice a vyšlapat zhruba 600 kroků do prudkého svahu, nebo využít kabinovou lanovku, která je schopná přepravit do města až 680 lidí za hodinu. Ve městě najdete archeologické muzeum Thera, které mapuje historii ostrova Santorini od nejstarších dob až po současnost. V první místnosti muzea je vystaveno několik málo prehistorických exponátů, které byly objeveny především v oblasti Akrotiri, například krásné prehistorické vázy z 20. až 17. století př.n.l. V otevřeném prostoru muzea se nacházejí četné sochy a další předměty, jakými jsou například pamětní kameny s nápisy a obrovská stará reliéfní váza. Sbírku uzavírá expozice uměleckých předmětů z helénistické a římské éry. Pozoruhodná je dokonale zachovaná mramorová socha mladé ženy, která byla nalezena v Selladě a měří 2.3 metru. MĚSTEČKO OIA – Toto místo je názornou ukázkou kykladských staveb, kdy jsou bílé domky s modrými střechami vytesány terasovitě do skal. Mnoho z nich je přeměněno na hotely s nekonečnými bazény s výhledem na mořskou kalderu. Populární jsou tu výhledy na západ slunce, které jsou často námětem fotografií pro katalogy cestovních kanceláří. Na vaši návštěvu čekají umělecké galerie a námořní muzeum, obdiv si zaslouží ikonický větrný mlýn, nádherný kostel Panagia Platsani či zbytky pevnosti Londsa. Není divu, že Oia figuruje v několika celovečerních filmech, například ve snímku Lara Croft – Tomb Raider: Kolébka života s Angelinou Jolie. ARCHEOLOGICKÉ NALEZIŠTĚ AKROTIRI – Jeden z velkých archeologických zážitků je návštěva minojského městečka Akrotiri z mladší doby bronzové, které zaniklo při velkém výbuchu Théry. Město staré 3600 let má ulice, piazzetty – malá náměstí a třípatrové domy s velkými okny. Podobá se tradičnímu egejskému sídlu mezi Antikou, středověkem a zhruba rokem 1960. Kulturní kontinuita středozemního světa od minojské doby až po Felliniho filmy je zde zřejmá. KOSTEL PANAGIA EPISKOPI NEBOLI KOSTEL NANEBEVZETÍ PANNY MARIE – Je to nejstarší byzantský kostel na ostrově Santorini. Pochází z konce 11. století a nachází se ve vesnici Mesa Gonia na úpatí hory Profitis Ilias. Návštěvníci tu mohou obdivovat několik zajímavých ikon svatých. Vzácná je především ikona Panagia Glykophilousa z 12. století zobrazující výjev Panny Marie, které je kostel zasvěcen. Půdorys hlavní budovy představuje řecký kříž o délce 14 metrů a maximální šířce 11 metrů. MAJÁK V AKROTIRI – Byl postaven v roce 1892, čímž se stal jedním z nejstarších majáků v Řecku. Z architektonického hlediska jde o stavbu bílé čtvercové věže ve výšce 10 metrů. V prvních sto letech svého života svítil pomocí benzinu a pak byl elektrifikován. Během 2. světové války byl maják odstaven a přestal fungovat. Leč v roce 1945 byl rekonstruován řeckým námořnictvem a funguje dodnes. Nachází se 5 km od centra Akrotiri, ale bohužel se sem dostanete pouze autem či taxislužbou. Maják také není veřejně přístupný a dostanete se pouze do jeho přilehlých skalisek. Odměnou vám však bude skvělý výhled do širokého okolí, kde se nachází například i sopka Santorini, zapsaná do seznamu Decade Volcanoes kvůli své potenciální nebezpečnosti. Maják Akrotiri je také oblíbeným místem pro romantické západy slunce a v okolí jsou vyhlášené restaurace nabízející bohaté plody moře, u nichž můžete strávit zbytek poklidného večera. RED BEACH – Nejnavštěvovanější pláží ostrova Santorini je bezesporu slavná Červená pláž. Jak sám název napovídá, pláž je unikátní v tom, že je ohraničená vysokými skalisky a útesy, které jsou zabarveny do červenočerných odstínů. Pláž je pokryta vulkanickým pískem a tmavými oblázky. Red Beach se nachází na jižním pobřeží ostrova, a to asi 13 km jihozápadním směrem od hlavního města Fira. Pokud patříte mezi nadšence, kteří sledují vývoj badatelů zabývajících se Atlantidou, neměli byste minout ostrov Théra. Podle teze řeckého archeologa Spyridona Marinatose se mohla legendární Atlantida nacházet v místech, kde právě prožívala svůj kulturní vrchol minojská civilizace. Odpůrci naopak argumentují tím, že Platón datoval zánik Atlantidy do doby asi 9000 let př.n.l. Mohlo jít také o chybu datování, která vznikla při ústním podání příběhu o zániku Atlantidy. Kromě Platóna se záhadou Atlantidy zabývali také někteří další řečtí myslitelé, jako byl Aristotelés a Plinius, kteří o existenci Atlantidy pochybovali, nebo Plútarchos a Herodotus, kteří ji naopak považovali za historický fakt. Více záznamů o tomto kontinentu je dle Edgara Cayceho ukryto v tajné komoře někde poblíž Velké Sfingy v Gíze v Egyptě. To je první složka informací, kterou tam zanechali přeživší obyvatelé Atlantidy. Druhý soubor důkazů je ukryt v oblasti Yucatanu v Mexiku. Třetí část záznamů je v samotné Atlantidě. I přes snahu vědců a nadšenců se zatím nepodařilo najít žádnou z těchto částí…ale jednou kdoví?   )

Tádž Mahal – Bílá perla Indie

Tádž Mahal – Bílá perla Indie

Těžko by se našel někdo, kdo o něm ještě neslyšel. Obrázky tohoto architektonického skvostu zná snad téměř každý. Přesto, když spočinete na tomto místě „tváří v tvář“, ta nebetyčná krása vás doslova omráčí. Úchvatná stavba z tvrdého bílého mramoru se pro mnohé stala indickým národním symbolem. Jedná se o hrobku, jež ale zároveň představuje naprosto unikátní klenot islámské architektury z období mughalské dynastie, která v Indii vládla více než 300 let. Indický mogul Šáh Džahán nechal pomník postavit na památku své předčasně zesnulé manželky Mumtáz Mahal, jako důkaz věčné lásky a oddanosti jen pro ni. Monumentální pomník Taj Mahal (česky také Tádž Mahal) se nachází na pravém břehu řeky Jamuny v rozlehlé mughalské zahradě ve městě Ágra v severním indickém státě Uttarpradéš. Od roku 1983 je součástí seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a od roku 2007 také jedním z vítězů ankety Nových sedm divů světa. Světoznámý symbol Indie ročně navštíví až 8 milionů turistů. Příběh lásky, na jehož konci stojí monumentální pomník… Psal se rok 1607 a u královského paláce v Ágře se potkal princ Kuram s půvabnou Arjumad Bano Begum. Teprve šestnáctiletý chlapec si o rok starší dívku již nikdy nenechal vzít. Pět let od prvního setkání, kdy se do sebe zamilovali na první pohled, se vzali. Mladému manželskému páru ale hrozilo kvůli Kuramově právu na trůn nebezpečí. Proto se rozhodli na čas utéct do středu země. Teprve 15 let po svatbě se Kuram odvážil svou ženu dovézt zpět. To už byl ale jeho otec mrtev a Kuram za podpory rodiny své ženy dokázal přemoct své bratry, bez milosti je popravil a ujal se na dlouhá desetiletí vlády. Sám si vybral své nové jméno Šáh Džahán, které znamená pán světa. Nový vladař neváhal a v duchu islámských náboženských tradic rozšiřoval počet krásných žen ve svém harému. Žádná z jeho společnic ale nedokázala ani na chvíli ohrozit city, které choval ke své nejmilejší ženě. Ona pro něj znamenala mnohem víc, než bylo na tehdejší dobu obvyklé. Panovník jí dokonce sám vybral nové jméno Mumtáz Mahal – Palácem vyvolená. Stala se jedinou královnou nejen Šáh Džahánova srdce, ale také celé říše. Nebyla však navzdory tradicím jen čekající manželkou v koutě. Svému manželovi byla poradkyní i věrnou přítelkyní, která s ním jezdívala na válečná tažení, a i během nich dokázala přivádět na svět děti. Celkem jich bylo 14. Poslední z novorozenců ji stál život. Jedna z legend vypráví, že to bylo právě během jedné z bitev, když Mumtáz Mahal zemřela při porodu přímo ve velitelském stanu. Mughalský vládce nedokázal dlouho uvěřit, že jeho milovaná žena, která mu stála po boku už více než 17 let, odešla. Panovníka ochromil hluboký smutek. Nedokázal se z něj vzpamatovat celé dva roky a během této doby mu prý úplně zešedivěly vlasy i vousy. Jeho jedinou myšlenkou byla stavba památníku pro milovanou ženu. Takového památníku, který zastíní všechny stavby světa. Bude to místo, jež bude navěky obdivovat celý svět. Každý člověk, který sem vstoupí, musí mít pocit, že právě vkročil do ráje. Takové bude místo posledního odpočinku jeho milované Mumtáz Mahal. Tádž Mahal byl jediným smyslem králova života Novým smyslem svého života byl panovník tak posedlý, že prý nechal zavraždit i milenku architekta, kterému stavbu monumentálního chrámu svěřil. Uvrhl tak zcela neprávem do neštěstí jiného člověka, a to všechno jen proto, aby architekt pochopil, jak krutou bolest panovník prožívá. Zaslepený Šáh byl totiž přesvědčen, že stavitel Tádž Mahalu musí projít stejně krutou bolest jako on sám, aby dokázal postavit pomník hodný jeho ženy. Mauzoleum pro královnu nemohlo být vyrobeno z obyčejných a „laciných“ materiálů. Šáh Džahán byl milovníkem umění a architektury a jeho nároky byly vysoké. Oslovil ty nejlepší stavitele a odborníky ve své zemi. Jejich úkolem bylo dopravit do Ágry nejvzácnější kusy mramoru, který z Tádž Mahalu udělá sněhobílý palác, jenž bude ve svitu slunečních paprsků zářit jako vzácný diamant. Do stěn z bílého mramoru byly vsazeny blyštící se polodrahokamy sestavené do složitých nápaditých květů unikátních barev i tvarů. Najdete zde také kontrast černého a bílého mramoru, jejichž kombinací vytvořil perský kaligraf citáty z Koránu. Cizelované mramorové obklady navíc vrhají roztodivné stíny podle toho, pod jakým úhlem na ně dopadají světelné paprsky. V perském stylu byla navržena a postavena dvojitá kopule, která sahá až do výšky 73 metrů. Symbolizuje nebe, které má pod sebou několik čtverhranných budov. Ty jsou naopak znázorněním země. Zpovzdálí celou stavbu hlídají také mešity, které nechal panovník vyrobit z červeného pískovce, a s budovou jsou spojeny čtyři štíhlé minarety sahající do výšky přes 40 metrů. Tádž Mahal má jednu hlavní síň, která se stala místem, kde měly být uloženy ostatky královy ženy. V současnosti se tam ale nenacházejí. Královna odpočívá po boku svého milovaného muže pod úrovní hlavního sálu v kryptě. Přestože je vybudován z těžkého mramoru, působí Tádž Mahal jako vznášející se palác Na stavbě nejkrásnějšího mauzolea na světě pracovalo až dvacet tisíc párů lidských rukou, nikdo nepočítal, že dílo bude hotovo až za dvaadvacet let. Usilovně se stavělo také v okolí hrobky. Král totiž chtěl, aby jeho milovaná odpočívala v chrámu obklopeném těmi nejkrásnějšími zahradami. Protože byla jeho žena původem Peršanka, bylo také zdejší okolí sestavováno v perském stylu. Zahrady se rozkládají na ploše 17 hektarů a nejtypičtějšími rostlinami, které je dotvářejí, jsou šírázské cypřiše. Z nich Šáh Džahán nechal vysázet široké aleje dokreslující fascinující pohled na mramorový chrám. Vše bylo promyšleno do posledních detailů. Jediné, co už neuvidí dnešní návštěvníci, je původní vstupní brána vyrobená ze stříbra, kterou kdysi ukradli zloději. Místo stříbrného vstupu tedy vejdete bránou z mosazi. Tádž Mahal opravdu vypadá jako pozemský zázrak. Jeho monumentální podobizna se odráží v přilehlé vodní ploše a působí tak dojmem, jako by se celý palác vznášel. Nenapadlo by vás, že je vyroben z těžkého mramoru, a nabyli byste přesvědčení, že je možné ho uchopit a zvednout. Tento architektonický skvost vypadá navíc jinak v každé roční době. Je jako tichý chameleon. Šáh Džahán trávil poslední chvíle života jako vězeň v Červené pevnosti! Když už byl vetchým starcem, mezi jeho potomky se odehrála krutá bitva o královský trůn. Sebemenší slitování nebo zaváhání mezi bratry bylo okamžitě „odměněno“ násilnou smrtí. Roku 1658 byl král na sklonku života sesazen vlastním synem Aurangzébem z trůnu. Možná že vládnutí bylo to poslední, o co ještě osamělý král stál. Mnohem krutější ale bylo Šáh Džahánovo uvěznění. V pevnosti Ágra strávil celých 9 let do doby, než si pro něj přišla milosrdná smrt. Jedinou útěchou mezi chladnými zdmi paláce bylo okno, z něhož mohl bývalý král pozorovat svůj milovaný Tádž Mahal. Po smrti byl pochován po boku krásné Mumtáz Mahal do krypty pod hlavní místností. K této úchvatné mramorové hrobce nepřímo patří ještě jedna stavba, i když stojí mnoho kilometrů od ní. Unikátní hrobka má totiž něco jako vlastního dvojníka. Je sice menší, ale téměř dokonalou kopií. Ti, kteří tento neznámý hrob viděli, jsou uchváceni stejně, jako by prošli samotným Tádž Mahalem. A to všechno bez asistence davů. Tuto stavbu nechal vybudovat v letech 1657-1661 již zmíněný Džahánovo syn, který otce zbavil moci a sám sebe jmenoval novým panovníkem říše. Pokusil se postavit něco, co by mohlo být alespoň zčásti tak krásné, jako je Tádž Mahal. Bibi-Ka-Maqbara je na první pohled téměř věrným odlitkem. Už zdálky jsou vidět charakteristické kopule, které mají cibulovitý tvar a jsou obklopeny čtyřmi štíhlými minarety. Hned za vstupní bránou ukazuje cestu ke hrobce vodní kanál, po stranách lemovaný množstvím stromků a keříků. Indové říkají tomuto zvláštnímu místu – Malý Tádž. Indie patří k zemím, které jsou zatížené velkým smogovým znečištěním a velmi špatnou hygienickou situací. Dlouhodobá expozice znečištěnému ovzduší způsobila, že začala původně jasně bílá barva stavby postupně žloutnout. V roce 2002 se proto celá stavba obalila vlhkým bahnem, a jak bahno během následujících dvou měsíců schlo, vstřebalo do sebe usazené nečistoty. Tato procedura musí být opakována každé dva nebo tři roky. Dodejme, že ať už má Tádž Mahal jakýkoliv odstín, bude toto celosvětově obdivované mistrovské dílo vždycky patřit ke klenotům muslimského umění v Indii. Není jen památníkem milosti a důstojnosti samotné, ale i poselstvím pro celé lidstvo, že „čistá láska je duší života“.   )

8 Nejstrašidelnějších hradů v Evropě, které se budete bát navštívit!

8 Nejstrašidelnějších hradů v Evropě, které se budete bát navštívit!

Je dobře známo, že hrady patří k nejoblíbenějším a nejnavštěvovanějším výletním cílům. Možná, že si občas položíme otázku, co nás na nich vlastně tak přitahuje? Snad jsou to dramatické osudy jejich bývalých majitelů, které se vsákly do kamenných zdí a dodnes vyzařují tajemné fluidum, nevědomky ovlivňující naši mysl, snad dávné příběhy, které se s různými obměnami předávají z generace na generaci a které díky bezbřehé lidské fantazii nabývají často velmi podivnou podobu. Když odstraníme silnou slupku výmyslů a bájí, zůstane mnohdy jádro, nad nímž nestačí jen tak mávnout rukou. Rozluštit záhadu těchto jader se snažili již naši pradědové, dědové i otcové, hlavu si s nimi lámeme i my. A nezbývá než doufat, že zůstanou záhadou i pro naše potomky. Protože jasná odpověď na mnohé otázky by tajemné hrady připravila o značnou část jejich půvabu, který nás tak láká a okouzluje. Nechme tedy hradům, co jejich jest, ať zůstanou i v budoucnu zahaleny do pláště utkaného ze záhad a tajemství… Není pochyb o tom, že nejkrásnější hrady se nacházejí v Evropě. Jako by se v nich zastavil čas a kolem vás proudil vzduch plný dobrodružství a životních osudů jejich obyvatel, které byly často plné smutku a nenávisti. Většina lidí se v těchto místech necítí dobře a jediný, kdo jásá, jsou lovci duchů. Vy, kdo se rádi bojíte, zbystřete! Máme pro vás tipy na nejstrašidelnější hrady Evropy, ze kterých vám bude běhat mráz po zádech, ale zároveň vás naplní nevšedními zážitky a řadou zajímavých poznatků. MOOSHAM – HRAD ČARODĚJNIC – Moosham je třetí největší hrad v Salcburku. Jeho vznik se datuje již do dob římského impéria. Původně sloužil jako strážnice, ve 13. století byl přestavěn na hrad. Moosham získal přezdívku Hrad čarodějnic právem. Ani jemu se totiž nevyhnula tato temná kapitola dějin. Mezi lety 1675-1689 zde probíhaly masové popravy. Celkem zde bylo mučeno a zabito víc než 130 lidí, a co je nejpodivnější, stovku z nich tvořili muži. To rozhodně nebylo obvyklé. Nejmladší oběti bylo 10 let, nejstarší 80. Po mučení byly obvykle sťaty nebo upáleny, často zaživa. Kvůli křivdám páchaným na nevinných přebývá prý ve zdech Mooshamu až 100 duší. Sami pracovníci hradu potvrzují, že se na hradě dějí nadpřirozené věci. Často je slyšet prásknutí dveří, aniž by v místnosti někdo byl. Sem tam se zjevují nevinné duše, které byly popravené neprávem. Slyšet jsou i kroky v prázdných místnostech. Jedna z legend, pojící se k hradu, hovoří o dvou hradních pánech, kteří se oba zamilovali do jedné dívky. Ani jeden nechtěl ustoupit tomu druhému, a tak došlo jednoho dne na hlavním nádvoří na souboj. Zemřeli oba i dotyčná dívka, která se pokoušela souboji zabránit. Od té doby se na nádvoří mají zjevovat tři mlhavé přízraky, dva černé, jeden bílý. Lidé tvrdí, že dokud se páni nesmíří a jejich přízraky nezbělají, budou zde obcházet navěky. K hradu se také neodmyslitelně váže legenda o vlkodlacích. Pověst pochází z 18. století a traduje se, že vlkodlaci se pohybují v okolních lesích a svým děsivým vytím přivádí lidi k šílenství. Údajně nadpřirození tvorové měli vzniknout tak, že se dva bratři domluvili se samotným ďáblem. Dle smlouvy jim dal možnost se měnit ve vlkodlaky, avšak jak už to tak bývá, bratři toho často a rádi zneužívali. Ani ďáblu se nedá věřit, a tak je podvedl a podoba jim zůstala navždy. HRAD LEAP – NEJSTRAŠIDELNĚJŠÍ HRAD IRSKA – Hrad Leap leží nedaleko irského města Cork. Dodnes není úplně jasné, kdy přesně byl hrad postaven, ale za tu dobu se zde odehrálo tolik věcí, které by nestačily na 20 hororových snímků. Už samotné základy hradu napovídají, že s celým objektem není něco v pořádku. Je údajně vystaven na pohřebišti keltských druidů, jejichž nespokojené duše místo proklely. Od té doby se zde odehrálo mnoho vražd a historky o nich jsou jedna děsivější než druhá. Za zmínku stojí záhadná skvrna od krve v komnatě „Murder Hole Room“, kterou nelze nijak vyčistit. Její původ je však zcela neznámý. Na hradě se střídal jeden krutý panovník za druhým a každý ve velkém přispěl do počtu obětí ztrestaných nebo popravených v mučírně. Ty zde samozřejmě nyní straší jako duchové. Mezi nejznámější duchy tohoto hradu pak patří žena v rudých šatech a dýkou v ruce, jež byla do hradu zavlečena a znásilněna nebo dvojice malých sestřiček, které viděli někteří návštěvníci hrát si ve vstupní hale. Mělo by se jednat o dvojčata, která zde tragicky zahynula v 17. století. To, co ovšem za zdmi tohoto panství údajně vyvolává největší děs a hrůzu, je jakýsi tvor zvaný Elementál. Jedná se o kreaturu, která je napůl ovce a napůl člověk, místo očí má ve tváři pouze temné otvory a provází ho strašlivý zápach hniloby a síry. Podle místních se snad jedná o jakýsi zvláštní druh ducha, který byl na svět vyvolán při neopatrné seanci. Kvůli temné minulosti navštívili hrad i specialisté na paranormální jevy, kteří zkoumali, nakolik je místo duchy skutečně prolezlé. Televizní kanál Travel Channel tu natáčel také epizody jednoho svého pořadu s duchařskou tematikou. PEVNOST KRZYZTOPOR – HRAD SE ÚDAJNĚ NACHÁZÍ NA MÍSTĚ, KDE JE VSTUP DO JINÉ ČASOVÉ DIMENZE – Zřícenina hradu Krzyztopor se nachází v jižním Polsku, v malé vesnici Ujazd. Patří k nejkrásnějším a největším hradům v celé Evropě. Celé místo je však obestřeno velkým tajemstvím a láká nejen milovníky historie, ale především návštěvníky z řad záhadologů. Hrad je totiž spojen s negativní energií a množstvím nevysvětlitelných jevů. Na místě, kde je postaven, prý existuje časová brána do jiné dimenze a už stovky let se tam ztrácejí lidé. Hrad nechal postavit hrabě Krzysztof Ossolinski (1587-1645) jako obranu hranic jihovýchodního polského království. Byl to astronom a mág, který se zajímal o všechno možné. Podle legendy bylo motivem stavby spiritistické setkání mladých šlechticů v roce 1619, kteří vyvolali ducha polského krále Boleslava Chrabrého. Ten jim ukázal místo, kde se nachází vchod do jiné časové dimenze. Stavba ve tvaru pentagramu – celá pevnost oplývá spoustou zvláštností. Stavba měla 4 rohové věže symbolizující 4roční období, dále 12 velkých sálů představujících měsíce, 52 pokojů jako týdnů a 366 oken jako dní v roce, včetně toho přestupného. Poslední okno bylo zazděné a otevíralo se pouze v přestupném roce. Hradby mají navíc tvar pěticípé hvězdy a na každém jejím rohu se nachází velký bastion. Nad vstupní branou je velký kříž a sekera, dnes již neexistující nápis a letopočet 1631. Vůbec se však neví, s čím by rok 1631 mohl souviset (stavba hradu započala v roce 1627 a dokončena rok před smrtí hraběte). Nad vchodem do věže je také vyryto písmeno W, které údajně souvisí s kabalou a významem věčného trvání tohoto místa. Už při stavbě pevnosti nebyla nouze o podivné události. Celkem 20 dělníků tu prý beze stopy zmizelo. Jejich kolegové o nich tvrdili, že se údajně uprostřed práce prostě vypařili. Hrad se stal osudným i jeho majiteli. Po ukončení stavebních prací se prý vévoda Ossolinski uzavřel do své pracovny v katakombách a téměř z ní nevycházel. Vévoda byl měsíc, co měsíc unavenější a bledší. Následujícího roku vévoda za poněkud záhadných okolností zemřel. Správa hradu tak přešla na jeho syna. Ani on si ho ale příliš neužil. Zemřel přesně 4 roky po svém otci. O tom, co se nachází v komnatách v podzemí však stále nikdo neměl ani ponětí. Dvořané se jim vyhýbali. Většina lidí, kteří do nich vstoupili, se již nevrátili. Jaká síla se skrývá v podzemí svatyně času? Co způsobuje podivné světelné úkazy, které se objevují nad ruinami hradu dodnes? Doufejme, že se někdy podaří odpovědět alespoň na část nezodpovězených otázek, týkajících se této tajemné polské stavby. HRAD GLAMIS – JE OBKLOPEN VŠUDYPŘÍTOMNOU SKOTSKOU MLHOU A SPOJEN S TAJUPLNÝMI DUCHY A NAVÍC DĚSIVÝM TAJEMSTVÍM! – O skotských hradech se vypráví mnoho strašidelných příběhů, ale pověst toho nejstrašidelnějšího má právě hrad Glamis. Nejslavnějším duchem je tu prý hrabě Beardie. Pověst o něm praví, že si jednoho dne toužil zahrát karty, jenomže to byl zrovna církevní svátek a karetní hry byly zakázané. Beardie nemohl nikoho přemluvit, potrestal tedy několik sluhů a prohlásil, že bude klidně hrát se samotným ďáblem. Na hradní bránu zanedlouho zabušil tajemný cizinec. Hrabě se sním zavřel v pokoji, a to bylo naposledy, kdy ho někdo viděl – ostatně také jeho hosta. Místní přísahají, že někdy je v noci slyšet úpění a mnozí také viděli ducha pana hraběte, který je nucen hrát karty navěky. Přízrak Šedé paní – je to již téměř 500 let, co lady Janet Douglas zemřela krutou smrtí na hranici, avšak údajný přízrak smutné Šedé paní neustále připomíná její nešťastný osud. Janetin duch se prý ve zmíněné podobě objevuje na Glamisu v hradní kapli, nebo v její blízkosti, kde ji už vidělo mnoho důvěryhodných osob, mezi jinými i Timothy Patrick, hrabě z Kinghornu (1918-1972). Šedá paní bývá nejčastěji spatřena, jak klečí v opuštěné kapli před oltářem a nerušeně se modlí. Průvodkyně upozorňuje návštěvníky na místo, kde šedý přízrak sedává. Je to prý v poslední lavici v pravém rohu. K méně slavným, avšak neméně děsivým přízrakům Glamisu patří duch ženy bez jazyku, která bloudí v okolí hradu. Má prý otevřená ústa plná krve a mnozí z očitých svědků se domnívají, že je to duch někoho, kdo viděl nebo spatřil něco, co mělo zůstat utajeno. Pochmurná a mnohdy krvavá historie se možná nesmazatelně vryla do glamiských zdí. A to doslova. Paranormální jevy, jež tu jsou údajně pozorovány už po staletí, mají totiž mít reálné jádro. Většinou totiž má jít o projevy svým způsobem výjimečných osob, které se svou krutostí, tragičností či podlostí otiskly do silných hradních zdí, odkud se čas od času vynoří. HRAD FRANKENSTEIN – NĚMECKÝ HRAD, KTERÝ NEJSPÍŠ PODNÍTIL VZNIK ZŘEJMĚ NEJZNÁMĚJŠÍHO MONSTRA – „Viděla jsem studenty kacířského umění klečet vedle čehosi, co dávali dohromady. Viděla jsem příšerné natažené lidské zjevení, a pak jakýsi mocný stroj, a známky života, jež se začaly objevovat…“, popisuje Shelley svůj sen. Když ale zapátráme v historii, zjistíme, že tento sen zřejmě nebyl spisovatelce jedinou inspirací. Na západě Německa poblíž Darmstadtu totiž stojí hrad Frankenstein a ten obestírají temné pověsti. V 18. století zde žije alchymista Johann Dippel, který má ve sklepení hradu svou alchymistickou laboratoř a údajně se pokouší vyrobit elixír nesmrtelnosti. A na čem by měl své experimenty provádět než právě na tělech nebožtíků?! Však se také městem šíří zvěsti, že z místního hřbitova mizí čerstvě pohřbená těla. Krade je snad Dippel jako „pracovní materiál“? Pověsti mluví o tom, že alchymista v temných sklepeních těla rozřezává, studuje anatomii a některé části těl prý vaří a dál používá do svých lektvarů. Místní obyvatelé se Dippela bojí a obviňují jej z kacířství. Alchymista je dokonce nějakou dobu vězněn. Konec Dippelovým experimentům učiní až silná exploze, která zničí část hradu i jeho laboratoř. Příběh skutečné historické osoby se až neuvěřitelně podobá románové postavě, již stvořila Mary Shelley. Je velice pravděpodobné, že při své cestě do Švýcarska projížděla spisovatelka také Německem a možná navštívila i trosky tajemného hradu a slyšela místní legendy. Stvořila tak svého doktora Frankensteina podle Johanna Dippela, který se prý sám podepisoval podle názvu svého hradu – Frankensteinensis? HRAD DRAGSHOLM – STRAŠÍ ZDE PŘÍZRAK BÍLÉ DÁMY A SKOTSKÉHO HRABĚTE Z BOTHWELLU? – Na dánském ostrově Sjaelland stojí hrad Dragsholm, někdejší žalář pro urozené zrádce. Na jeho schodištích a nádvořích bičovaných mrazivým severským větrem údajně straší duch Bílé dámy. Má se za to, že Bílá dáma je duch nešťastně zamilované dcery bývalého hradního pána, který byl velmi přísný. Legenda vypráví, že když se otec dozvěděl o její lásce k neurozenému muži, byl rozzuřen a dle svého mínění také zostuzen. Neváhal tedy a podřízl jí hrdlo, její tělo pak nechal zazdít. Během oprav zdí ve 30. letech 20. století v nich dělníci našli schoulenou kostru oblečenou do otrhaných bílých šatů. Někteří lidé tvrdí, že Bílou dámu dodnes vídají v noci obcházet po hradě a plakat. Případ hraběte z Bothwellu – James Hepburn, čtvrtý hrabě z Bothwellu, čelil obvinění, že zavraždil druhého manžela skotské královny Marie Stuartovny, lorda Darnleyho. To, že vše naplánoval hrabě z Bothwellu, je velmi pravděpodobné – otázkou zde zůstává, zda se souhlasem královny, neboť faktem je, že se s ní krátce poté oženil – a to zřejmě s cílem stát se skotským králem. Nedlouho poté došlo k povstání katolických a protestanských lordů, ale nedošlo k bitvě. Královna se vzdala a byla zajata, Bothwell uprchl do Skotska. Hrabě byl zatčen a následně přemístěn na hrad Dragsholm. „Žil v nelidských podmínkách. Byl připoután ke sloupu nad žlabem na odvádění exkrementů celých 10 let, po nichž přišel o rozum a ve 44 letech zemřel“. Když bylo jeho tělo později exhumováno, zjistilo se, že byl mumifikován. Mnoho lidí prý vídá jeho přízračnou postavu jezdit v Dragsholmu po nádvoří na koni – snad tento šlechtic znovu prožívá svůj nesplněný sen zůstat králem Skotska. PREDJAMSKÝ HRAD – SKUTEČNĚ NA NĚM ŘÁDÍ PŘÍZRAK SLAVNÉHO RYTÍŘE? – Jama je slovinský výraz pro jeskyni. Predjama je jméno vesnice, ale i mohutného hradu stojícího před ještě větší jeskyní. První zmínky o hradu pocházejí z roku 1274. Podle německých historických kronik byli majitelé hradu poddanými mocných feudálních vládců, biskupů z Aquileie. Ovšem asi největší proslulost získal hrad v 15. století, kdy se stal sídlem loupeživého rytíře Erasma z Luegu. Rytíř se proslavil velkou krutostí, umučil a zabil stovky lidí v různých částech hradu. Mnoho vězňů dal shodit do 70 metrů hluboké jeskyně pod hradem. Hrad také proslul jako mučírna, kde docházelo k těm nejstrašnějším výkonům práva útrpného. Dělo se tak v jeskynní části, kde byly nejen všemožné mučící nástroje, ale i děsivá hladomorna. Archeologové navíc upozorňují, že v hradu je stále zazděno několik těl odsouzených nešťastníků. „Slýcháváme tu především kroky a zvláštní hlasy vycházející zpoza zdí. Když je vždy večer potřeba ještě jednou projít hrad a zkontrolovat ho…nechce se mi tam zůstávat“, říká jedna místní průvodkyně. Ona a mnozí další, kteří o hrad pečují, věří, že za všechno může krvavá minulost. Kromě kroků jsou prý slyšet i tajemné šeptající hlasy, občasné bouchání a výjimkou není ani zvláštní stín ploužící se podél zdi. Predjamský hrad má dvě části – před jeskynní a druhou vtesanou do skály. Mezi nimi je hradní dvůr. Hrad si vysloužil dokonce i zápis do Guinessovy knihy rekordů jako největší jeskynní hrad na světě. Svým majestátním vzhledem láká také filmové tvůrce, zahrál si třeba i v sérii Hra o trůny a hostil štáb Discovery Channel, který zde pátral po přítomnosti duchů. HRAD CHILLINGHAM – MÍSTO S POŘÁDNĚ KRVAVOU HISTORIÍ! – Anglie je plná strašidelných míst, mezi kterými nechybí prastaré hrady. Jeden z nich je ovšem možná ještě o trochu tajemnější a děsivější. Vítejte na Chillinghamu! Jeho krvavá historie začíná ve 13. století. Pevnost slouží jako opěrný bod pro výpady anglické armády do neposlušného Skotska. V roce 1298 tu přebývá sám anglický král Eduard I., který vzápětí poráží skotské rebely vedené slavným Williamem Wallacem. Dnes se k pevnosti váže řada legend. Byla tam ostatně jedna z nejstrašidelnějších mučíren v Evropě, kde v bolestech zemřely desítky, možná stovky lidí. Nedaleko je pak tzv. „killing room“, kde údajně zabíjel mučitel John Sage i děti vězňů. Mnoho lidí přísahá, že dnes ve sklepení a v oné místnosti cítí negativní energii a náhlé závany podivného chladu. Říká se, že duše umučených lidí nemohou nalézt klid a budou navždy bloudit hradem. Modrý nebo také zářivý chlapec je nejznámějším duchem hradu Chillingham. Už několik staletí straší v jedné z věží v tzv. „Růžovém pokoji“, viděn byl však i pod hradem. Má se jednat o přízrak zazděného chlapce, kterého našli dělníci při opravách pevnosti v roce 1920. Dalším přízrakem je duch lady Mary Berkeley, což byla manželka vévody Forda Greye. Ten svou ženu podváděl a později opustil ji i jejich dítě. Duch Mary Berkeley prý dodnes hledá v chodbách hradu Chillingham svého muže.   )

Rujána – Ostrov Slovanských bohů, křídových útesů a neutuchajícího větru

Rujána – Ostrov Slovanských bohů, křídových útesů a neutuchajícího větru

Rujána (původně Rána, německy Rügen, latinsky Rugia) je největší ostrov v Německu. Celková rozloha Rujány je 926 km2, což je pro srovnání téměř dvojnásobek Prahy. Leží na severovýchodním okraji spolkové země Meklenbursko – Přední Pomořansko v Baltském moři. Poněkud nezvyklý název tohoto ostrova je dán původním slovanským osídlením ostrova. Konkrétně se jednalo o západoslovanský kmen známý jako Rujánci (německy Rujanen), který ostrov osidloval od 7.století. Dnes na Rujáně žije přes 70 000 obyvatel v celkem 45 obcích, z nichž čtyři mají status města. Nachází se zde jedny z nejvyhledávanějších pláží nejen v celém Německu, ale i v rámci celého Baltu. Rujána je ostrovem mnoha tváří. Existuje Rujana tajemná, plná bludných balvanů a obětních kamenů. Pak objevíte Rujanu historickou. Pozůstatky hradišť dokládají, že zde žili slovanští předci. Cihlové románské kostely zase upomínají na dobu křesťanskou. Rujana je i malebná, s borovicovými hájky svažujícími se k písečným plážím s nezbytnými proutěnými či umělohmotnými kukaněmi, jež chrání před neustálým větrem. Nejvyšší bod ostrova má 161 metrů a za lány obilí se leskne hladina moře a bělostné skalní útesy. Nechybějí divoké stráně a stáda pasoucích se ovcí. A co takhle Rujana lázeňská a mondénní s typickou vzdušnou architekturou, kasiny a hotely? Vyberte si Rujanu takovou, jaká vám je nejbližší. Na obzoru se tyčí bílé útesy Arkonské… Ránové neboli Rujanci měli své centrum na ostrově Rujaně, jejíž hlavním městem byla Arkona. Kronika kněze Helmolda popisuje, že Ránové již byli obráceni na křesťanství, ale následně se vrátili ke svému původnímu náboženství a vyhnali křesťanské kněze. Vzhledem ke skutečnosti, že jejich bohem byl Svantovít, dlouho se předpokládalo, že jeho postava vznikla až po seznámení s osobou sv. Víta, což popsal i kronikář Helmold a dánský historik Saxo Grammaticus. Dnešní odborníci již považují tuto myšlenku za překonanou. Odvolávají se například na fakt, že severní cíp Rujany je nazýván Wittow, z čehož mohlo vzniknout i jméno zde uctívaného boha. Zároveň poukazují na skutečnost, že „svanto“ -, což vykládáme jako „svatý“, v původním významu znamenalo spíše „silný“ a druhá část složeniny „-vit“ není ojedinělá, obsahovalo ji jméno více pobaltských božstev (Jarovít, Porevít, Rugiaevit). I zde v Arkoně byly prováděny věštby a byly pravidelně každým rokem přinášeny obětní dary, dokonce se zde konaly lidské oběti. Kupci procházející tímto územím nesměli prodávat a nakupovat, aniž by přinesli bohu dostatečnou oběť ze svého zboží. O bohu Svantovítovi Helmold píše, že byl nejslavnější ve vítězstvích a nejúčinnější při věštbách! Podrobené kmeny byly nuceny odvádět poplatky jeho chrámu. Moc svatyně na Rujaně vzrostla poté, co byla roku 1068 dobyta Retra. Arkona byla dle pramenů ještě funkční v 11. a 12. století a zničena byla rovných 100 let po Retře. Kronikář Helmold se krátce vyjadřuje i k dobytí Rujany dánským králem Valdemarem I. „Král nechal vynést onu prastarou modlu Svantovítovu, kterou uctíval všechen slovanský lid. Přikázal jí uvázat kolem krku provaz a vláčet ji středem vojska před očima Slovanů. Potom ji dal rozsekat na kusy a hodit do ohně. Zničil také chrám se všemi posvátnými předměty a vyloupil bohatý poklad. Přikázal, aby se vzdali svých bludů, v nichž se narodili, a přijali uctívání pravého Boha“. Arkona ovšem nebyla jedinou svatyní na Rujaně, o které se prameny zmiňují. Saxo Grammaticus totiž popisuje, že na tom samém ostrově se nacházely další tři svatyně ve městě Korenica, které bylo ze všech stran obklopené močály a mělo jedinou přístupovou cestu – přes bažinatý brod. V první z těchto svatyň byla socha Rugiaevita. V druhé svatyni údajně stála socha Porevíta a ve třetí čtyřhlavého Porenuta. Mys Arkona patří mezi nejnavštěvovanější místo ostrova, ročně ho navštíví okolo 800 tisíc návštěvníků. Mimo úžasných výhledů z vlastního útesu nabízí mys Arkona dvojici majáků (Leuchttürme). Vyšší je 35 metrů vysoký a dodnes je v provozu nejen jako vyhlídka pro turisty, ale i fungující maják. Nižší věž, tzv. Schinkelturm, má 20 m a je druhým nejstarším německým majákem na Baltu. Postavená byla v letech 1826-1827 a jméno dostala po svém staviteli Karlu Friedrich Schinkelovi. Sloužila od roku 1928 až do roku 1905, kdy byla uzavřena a její funkci převzal vyšší kolega v bezprostřední blízkosti. Nedaleko je třetí osamocený maják, tzv. Peilturm (nebo Marinepeilturm), který sloužil jako radionavigační věž. Měří 23 m a dnes je v něm muzeum a galerie. Stejně jako ostatní dva majáky, má i tato věž vyhlídkovou terasu, která nabízí úžasný výhled na poloostrov Wittow. Jestliže panuje dobré počasí, je z něho možné bez problémů dohlédnout až do Dánska či Švédska. Bělostné křídové útesy Národního parku Jasmund National Park Jasmund je chráněná přírodní oblast bukového lesa, kde je příroda ponechána svému přirozenému rozvoji bez zásahu člověka. Je tak zachovaná původní krajina historického baltského lesa, jak ji znali naši předci. Díky své jedinečnosti byly lesy zapsány i na seznam přírodních památek UNESCO. Park každoročně navštěvuje kolem 300 000 návštěvníků, což ho zařazuje mezi nejoblíbenější přírodní rezervace v Německu. Další zajímavostí jsou křídové útesy na pobřeží, které park kopíruje. Patří k největším v Německu a jsou známé jako Königsstuhl (Králova židle). Slavné křídové útesy padají kolmo do moře z výšky až 110 metrů. Staly se symbolem ostrova, a pokud byste na Rujánu přicestovali lodí ze Švédska, budou útesy u Sassnitz to první, co z Rujány spatříte. Podobně jako je tomu s doverskými útesy při trase napříč Lamanšským průlivem do Anglie. Gigantický komplex Prora měl původně sloužit Třetí říši jako lázně „Prora byla zamýšlena jako „cukr“ v nacisty oblíbené metodě cukru a biče. Jako jakési uklidňující gesto, které mělo dostat lid na Hitlerovu stranu. Rekreační areál Prora měl německým dělníkům poskytnout množství volnočasových aktivit, zároveň však šířit nacistickou propagandu. Prora neunikla pozornosti, a tak byl projekt dokonce oceněn na Světové výstavě 1937 v Paříži“. Více než 4 kilometry dlouhé monstrum postavené v letech 1936 až 1939 díky nacistickému hnutí Kraft durch Freude (Síla skrze radost) stojí jen několik metrů od břehu Baltského moře. Od roku 1936, kdy se na stavbě začalo pracovat, se zde vystřídalo více než 9 000 dělníků. Z důvodu začátku 2. světové války se práce zastavily. 8 bloků hotelu včetně divadla a kina zůstalo nedokončeno. Během bombardování Německa na konci války zde našlo útočiště mnoho uprchlíků z okolních měst. V kolosu si teď můžete za necelých 13 milionů korun koupit 3+1 s vůní Baltu a vzpomínkou na Třetí říši. Pohled na komplex je dnes velmi rozporuplný. Běloskvoucí omítka luxusního hotelu vybudovaného v jednom z bloků a další opravené části ostře kontrastují s temnými místy, kde se zastavil čas. Oproti tomu zrenovovaná část, kde rostou byty, je příkladem preciznosti. V přízemí každého bloku je obchůdek nebo stylová kavárna, kolem roste krátce střižený trávník a naleštěná okna čekají na nové nájemníky či vlastníky. „Minulost je minulost. Prora možná byla postavena nacisty, ale ti ji nikdy nepoužívali. To místo je nádherné a lidé touží po návratu k přírodě a lokalitě, kde by si mohli užívat její krásy“, řekl před časem německému tisku mluvčí marketingové společnosti Manfred Hartwig. Ostrov je plný tajemných kamenů a balvanů! Z doby ledové se tu nacházejí obrovské, několikatunové balvany. Největší z nich se jmenuje Buskam (v názvu slyšíme slovanský boží kámen) a nachází se v moři u lázní Göhren. Leží v pětimetrové hloubce, 200 metrů od břehu. Dosahuje výšky téměř devíti metrů a není to žádný drobek – váží zhruba 550 tun. Podle prastaré legendy na jeho vrcholku tancovali svatebčané a ženich s nevěstou tu naplňovali poslání čerstvě uzavřeného svazku. Největší obětní kámen na Rujaně se nazývá Opferstein. Z parkoviště v Quoltitzu na okraji Národního parku Jasmund se k němu prodíráte od staré vodárny stráněmi vzhůru. Pohoříčko nepřevyšuje 100 nadmořských metrů, přesto má ráz Orlických hor. V přítmí mezi prastarými lipami leží mohutný opracovaný plochý balvan. Není nutné se příliš nutit do snění, abyste spatřili dávné kněze obětující bohům. Hlubokým žlábkem tekla po kameni kouřící se krev obětovaných zvířat a možná i lidí. Nedaleko Nobbinu na poloostrově Wittow leží 5. tisíc let starý megalitický hrob, dolmen, pocházející z mladší doby kamenné. Řady kamenů tvoří lichoběžníkovou komorovou mohylu, kterou v rozích střeží čtyři další balvany. Nejcennější památkou je Lancken-Granitz. Pět velkých megalitických hrobů na louce nad vesnicí pochází z doby před 1800 až 3500 lety. Vztyčené kameny přikrývá horní kamenná deska, mezi stromy pak stojí další dva menhiry. Rujána vás mile překvapí, vydejte se na ni, jen myslete na to, že na pobřeží bude nejspíš hodně foukat, počasí nemusí být úplně typické letní, jak jsme na něj zvyklí třeba z Itálie nebo Chorvatska, a voda bude chladnější než v jihoevropských mořích. Co byste neměli minout, když budete své volno trávit na Rujáně? Jednoznačně je to Fischbrötchen a cokoliv s rakytníkem. To totiž k Rujáně a vůbec Baltskému moři patří asi jako Paella ke Španělsku   )

Zámek Hluboká – Pohádkové sídlo utkané ze snu krásné paní

Zámek Hluboká – Pohádkové sídlo utkané ze snu krásné paní

Zámek Hluboká nad Vltavou bývá často označován za nejkrásnější zámek České republiky. A není divu! Jeho bílá silueta již z dálky láká nejen milovníky historie, ale také romantiky ze všech koutů země. Přibližně v místech, kde stojí dnešní zámek stál dříve hrad Froburg (Frohnburg). O původu dnešního názvu zámku Hluboká se vedou spory. Jedni tvrdí, že hrad získal svůj název díky svému umístění hluboko v lesích, jiní naopak prosazují názor, že se tak stalo kvůli výstavbě na skále nad hlubokým vltavským údolím a někteří se dokonce domnívají, že název je odvozen od studně, která je na zámku hluboká snad 125 metrů. Zámek Hluboká, který stojí na návrší nad Vltavou, 9 km severně od Českých Budějovic, je perlou architektury. Během staletí prošel různými přestavbami a obměnami, podepsalo se na něm několik architektonických stylů. Zprvu gotický zámek vybudoval koncem 15. století Vilém z Pernštejna. O století později se zámek dočkal v režii pánů z Jindřichova Hradce obnovy v renesančním stylu. Postupně měnila Hluboká majitele, až se v roce 1661 zámek dostal do rukou slavného rodu Schwarzenbergů, když ho koupil Jan Adolf I. Schwarzenberg. V první třetině 18. století došlo k přestavbě ve stylu baroka a v polovině 19. století získal zámek styl romantický. Současný vzhled zámku a jeho zahrad výrazně ovlivnila kněžna Eleonora, rozená princezna z Lichtenštejna, manželka knížete Jana Adolfa II. ze Schwarzenbergu. Manžele učaroval v Anglii zámek Windsor, z kterého Eleonora na Hluboké realizovala většinu nápadů, a to nejen v interiérech, ale také v úpravách parku a okolní krajiny. Schwarzenbergové zde pobývali až do roku 1939, kdy poslední majitel dr. Adolf emigroval před nacisty. Zámek byl v roce 1947 zestátněn, a to na základě zvláštního zákona Lex Schwarzenberg. Zámek Hluboká obýval ohnivý myslivec i Samaritánka… V České republice se nachází spousta hradů a zámků, se kterými je spojena dlouhá a mnohdy velice zajímavá historie. Obvykle to dokazují různé fascinující příběhy a pověsti. Některé z nich zmiňují i strašidelné postavy. Těžko říct, co je pravda a o co se postarala lidská fantazie. Povídá se, že v okolí zámku Hluboká žil kdysi Ohnivý myslivec. Hajný, který dohlížel na pořádek svým vlastním způsobem a s pytláky se příliš nepáral. Strach naháněl nejen jim, ale i docela obyčejným lidem. Báli se ho natolik, že se po čase začali lesům raději vyhýbat. Už mysleli, že jim houby i lesní plody zůstanou navždy odepřeny, když jedné noci do kraje dorazila velká bouře. Blesky létaly vzduchem a prudký déšť dopadal na vyprahlou půdu. Myslivec se tou dobou procházel ve svém revíru, když ho náhle zasáhl blesk. Všichni se radovali, že bude od tohoto tyrana konečně pokoj. Opak byl pravdou…Myslivec ověnčen plameny se zjevoval v lese i nadále. Díky své nové podobě strašil ještě mnohem víc než dřív. Jednoho dne však narazil na starého muže, který když ho uviděl z plna hrdla vykřikl: „Spas, Bože, mne i jeho!“ V tu chvíli plameny uhasly, myslivec se proměnil v bílou holubičku a vzlétl k nebi. Od té doby ho již nikdy nikdo neviděl a lidé se vrátili k houbaření i sběru lesních plodů. SAMARITÁNKA – Další pověst říká, že zde vyvěral pramen, kterému se přezdívalo „Dobrá voda“. Během častých povodní se voda ve studních naplnila špinavou vodou a zapříčinila řadu chorob. Pramen ale zůstával i nadále nezakalený. Majitel zámku Ondřej Ungnad ze Suneku, zde nechal vybudovat kapličku Samaritánku. Až mnohem později se rozmohlo tvrzení, že kdo se napil ze Samaritánky, zázračně se uzdravil. LEGENDA O ZKAMENĚLÉM PASTÝŘI – Na Hluboké údajně kdysi žil pastýř, který byl ztělesněním zla. Od samého božího rána až do večera jenom klel a nadával. Jeho okolí ho neustále varovalo a napomínalo. Když prý nepřestane klet, stihne ho boží trest. Jednoho dne onen pastýř proklel sebe i celý svět. Nebesa ho potrestala tím, že jej společně s celým stádem proměnila v kámen. Atypický kámen údajně leží v okolí Hluboké dodnes. STVŮRY NA ZÁMKU – Roku 1420 napsali českobudějovičtí kronikáři o tom, že se jedné z krav v blízkosti zámku narodila stvůra podobná člověku. V roce 1522 se zase zaznamenala záhadná zpráva o narození telete podobném mnichovi. Jak to bylo doopravdy? To se už asi nedozvíme. „Vydejte hrad do královských rukou, jinak Záviš skončí mečem kata!“ Záviš z Falkenštejna se narodil pravděpodobně v roce 1250. Popravili jej 24. srpna 1290, v době, kdy sloužil králi jako rukojmí a královské vojsko požadovalo po Závišově bratru Vítkovi z Krumlova vydání hradu Hluboká. Vítek odmítl, protože prý nevěřil, že král nechá Záviše popravit. „Hluboká, Hluboká s věžemi a valy, za dávna Záviše pěvce tu sťali, sťali ho pod hradem na svěžím luhu, ubohý zpěvák, ubohý druhu! Rád že měl královnu, padla mu hlava, posavad rudne tu od krve tráva.“ Poslední chvilky Závišova života připomíná pomník v parčíku u zdymadla pod Hlubokou. Ten pochází z roku 1895, kdy ho zde nechal postavit – jak jinak než údajně, kníže Adolf Josef Schwarzenberg. Místo zbudování je symbolické, ale rozhodně se jedná o lokalitu, kde exekuce proběhla. Hlavu Závišovu, která se odkutálela po svahu k řece, dnes schraňuje klášter ve Vyšším Brodě, místě odpočinku většiny Rožmberků. Spočívá pod podlahou v kapitulní síni, v klášteře je i cenný dar, a to ZÁVIŠŮV KŘÍŽ, relikvie cenná bezmála jako korunovační klenoty, ukrývající zlomek kříže, na kterém skonal Ježíš. Zámecký park – V kruhové kašně se vykoupala i princezna Krasomila! Celková výměra hlubockého zámeckého parku zahrnuje 90 hektarů, avšak celý komplex i s přilehlými oborami a loukami dříve dosahoval rozlohy 200 km2. Zdejší zdroje uvádějí, že v roce 1851 tu bylo vysázeno celkem 11 597 stromů a 2 180 keřů. V současnosti tvoří bezprostřední okolí zámku parter s broderií a růžemi a takzvaná Dolní zahrada, jejíž velká část leží před jihozápadním bočním průčelím zámku. Úzký pravidelně členěný okrasný pás okolo zámku dokládá i plán z roku 1812 – tato část zahrady vlastně měla propojovat zámek s parkem, přitom ale měla být kontrastní k okolní přírodě. Stejnou funkci měl mít jistě i trvalkový záhon anglického typu, který najdeme u vstupu do zámku. Anglický park v širším okolí zámku je cenný především dendrologicky. Druhová pestrost dřevin parku je výrazná dodnes. Kromě domácích dřevin tu najdeme i mnoho druhů cizokrajných. Hned v blízkosti zámku je to třeba krásný jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba), dále nahovětvec kanadský, statný platan javorolistý, liliovník, zerav obrovský, tsuga a mnohé další stromy i keře. Umíněná a panovačná princezna Krasomila v podání Aleny Vránové se procházela mimo jiné i zahradami zámku Hluboká. Právě tady králi Miroslavovi poroučela: „Zavaž mi střevíček!“ a pak se vymáchala v kašně. Tu v zámeckých zahradách můžete najít dodnes. Zámecká věž je vysoká 52 metrů a na vrchol musíte vystoupat 245 schodů Velice zajímavý výhled na okolní krajinu umožňuje návštěva zámecké věže, pokud je ovšem příznivé počasí. Neogotická věž s cimbuřím byla nově postavena po roce 1847 na místě původní věže barokního zámku, která se zřítila. Neměla hluboké základy a během radikální stavební rekonstrukce prvního nádvoří v 19. století byla stržena přední budova, která tvořila opěrné zdivo barokní věže. Věž má výšku 52 m od nádvoří a 58 m od dolního parteru zámeckého parku. Pokud přidáte k samotné věži i ostrožny, výška činí 148 m. Po vyšlápnutí do věže se můžete těšit z nádherných výhledů na okolní krajiny – na jihočeskou pánev. Věž je uzavřena v době silného větru, za deště a bouřky. „Mezi sídly šlechtickými v Čechách jest Hluboká jediná svého způsobu. Není to hrad, ale moderní zámek, a přece není stavěn tak, jak bývají nynější zámkové. Má toliko napodobiti hrad, a tj. právě příčinou, proč nepůsobí na znalce takovým mohutným dojmem jako kupříkladu Krumlov a Rožmberk. Přílišná článkovitost částí a vůbec stavba s nesmírným nákladem provedená svědčí o tom, že postavena jest za sídlo vznešeného rodu a takořka odlesk nějakého královského sídla, a z tohoto stanoviska lze Hlubokou posuzovati. Jest pravé dítko té doby, která horlila pro romantismus středověký, milovala jeho způsobu, ale nikdy by nebyla chtěla podstoupiti jeho pravé živobytí nepohodlné a v jisté míře nuzné. A tak se nám také objevuje zámek náš plný bašt a hradeb a cimbuří, jehož obyvatel by se však středověku snad ani den nebyl mohl brániti“.   )

Monako – Symbol luxusu, ale i skutečného turistického zážitku

Monako – Symbol luxusu, ale i skutečného turistického zážitku

Monako je maličký evropský stát, který patří mezi nejbohatší a nejvyspělejší země světa. I přesto, že Monako je rozlohou malý stát, jeho velikost tkví úplně v něčem jiném. Je to jeho kultura, typická kuchyně a daňová politika. Jedná se sice o domov milionářů, nicméně monacké hranice jsou otevřené každému turistovi, který je odhodlaný poznat, jak vypadá ráj. Monako je vhodné pro všechny milovníky historie a umění, neboť nabízí nespočet památek a míst k navštívení. Fanoušci automobilů se mohou pokochat nejen automobilovým muzeem, ale také každoročně se konajícím závodem Formule 1. Nejvíce ale Monako mezi lidmi proslavila princezna Grace. Grace Kelly byla americká herečka, mimo jiné držitelka Oscara za vedlejší roli v Hitchcockově filmu. Za ženu si ji vybral Rainier III., tehdejší monacký kníže. Jejich svatba byla vysílána naživo a sledovalo ji přes 30 mil. diváků. Z Monaka se stala stejná celebrita, jakou byla Grace… Monako (francouzsky Monaco), plným názvem Monacké knížectví (francouzsky Principauté de Monaco), je městský stát ležící na středomořském pobřeží Francouzské riviéry – Azurového pobřeží. Monako má rozlohu 2,02 km2 s počtem obyvatel 37 800. Je to nejmenší stát západní Evropy. Jde o druhý nejmenší stát na světě (po Vatikánu) a současně zemi s druhou největší hustotou osídlení (19 009 obyvatel na km2). Jeho jediným sousedem je Francie. Pevninská hranice činí 4,4 km a hranice s pobřežím je dlouhá 4,1 km. Kvůli malé rozloze není kam horizontálně expandovat. Monako proto roste vertikálně, a to jak nad povrch zemský, tak pod něj. Stověžaté město je protkáno spletí podchodů, tunelů a výtahů, které usnadňují pohyb pod silnicemi a také výšlap do strmých svahů Mont Agel. Většina obyvatel bydlí ve vysokých věžácích a nákupní centra se musejí schovávat pod zemí. Samozásobitelství tu nemá prostor a všechny potraviny se dovážejí. I proto nepatří zdejší restaurace a supermarkety k nejlevnějším. Dynastie panovníků Monaka začíná lstí a podlým činem Na místě bývalého římského přístavu, pojmenovaného Herculis Monoeci Portus, postavili janovští kupci roku 1162 pevnost, která měla za úkol ochraňovat jejich sklady. Právě tato pevnost se stala základem sídelního paláce monackého knížectví, a právě jí se ne zrovna čestně zmocnil zakladatel rodu Grimaldiů. Francois Grimaldi byl vyhnán pro podvody z Janova a jedné deštivé noci o Vánocích roku 1297 zaklepal, převlečen za františkánského mnicha, na vrata místního hradu. Strážnému se nebohého pocestného zželelo a otevřel mu. V té chvíli však Francois vykřikl smluvené heslo „S boží pomocí“ a se svými kumpány, do té doby skrytými, pozabíjeli všechny obyvatele pevnosti a stali se tak vládci Monaka. A toto je počátek nejdéle vládnoucího rodu v Evropě. Ať už Grimaldiové dobyli Monako jakkoli, jisté je, že Francois vládl Monaku 12 let. Po jeho smrti, neboť zemřel bezdětný, Grimaldiové postupně ztráceli a opět získávali, v důsledku válek a nestability v regionu, kontrolu nad panstvím. Až roku 1419 se Grimaldiům podařilo zavést pevný řád a ustanovit dědičnost vlády ve svém rodě. Monacké knížectví tvoří čtyři hlavní obvody MONTE CARLO – hlavní atrakcí Monaka je luxusní čtvrť Monte Carlo se svým proslulým kasinem Casino de Monte Carlo, do kterého míří utratit své jmění celebrity a boháči. Je to nádherně zdobený palác s přilehlými zahradami. Pro vstup se platí vstupné, k jehož koupi potřebujete občanku. Vstupné se platí, i když se nechystáte hrát. Mimochodem – Casino de Monte Carlo je známé i proto, že v něm byly točeny dva filmy s Jamesem Bondem. V ulicích Monte Carla se nachází také závodní okruh Circuit de Monaco, který každoročně hostí závody Formule 1 a Grand Prix. Úvodní závod zde odstartoval v roce 1929. Od té doby úzké a klikaté uličky Monaka vytváří jednu z nejobtížnějších závodních tras. Koná se tu ale i jiný automobilový závod, Rallye Monte Carlo. Monte Carlo je pak také nákupních rájem, rozuměj nákupním rájem milionářů. Hlavní prestižní nákupní třída Cercle d´Or se nachází právě v Monte Carlu. Na konci ledna se tu koná slavný Mezinárodní cirkusový festival, kde můžete obdivovat v rámci řady vystoupení neuvěřitelné cirkusové kousky. Významným státním svátkem je 19. listopad, který se slaví na počest bývalého knížete Rainiera a je plný bouřlivých oslav, velkolepého programu a večerního ohňostroje nad přístavem. Všude je v tento den zavřeno. MONACO – VILLE – jedná se o původní opevněné město známé také jako „Skála Monaka“. Při prohlídce této čtvrti uvidíte staré město s Knížecím palácem (Prince´s Palace of Monaco) a Katedrálou svatého Mikuláše (Saint Nicholas Cathedral). V 17. století byl knížecí palác přebudován z nedobytné pevnosti, což z něj dělá nejstarší a nejvýznamnější stavbu v Monaku. Palác je postaven v renesančním stylu a zámecké pokoje si můžete prohlédnout pouze v letních měsících. Součástí prohlídky je muzeum Napoleonových památek, archiv mincí a nejkrásnější místnost paláce Trůnní sál. Na malém náměstí před knížecím palácem můžete každý den v 11:55 pozorovat střídání stráží. V létě jsou vojáci oblečení v bílé uniformě, v zimě naopak v černé. Katedrála Neposkvrněného početí Panny Marie – najdeme ji asi 1,5 km jižně od kasina a 200 m východně od Knížecího paláce nad přístavištěm luxusních jachet. Tato katedrála je nejdůležitějším monackým svatostánkem. Kromě uměleckých děl si uvnitř můžete prohlédnout také hrobky členů monacké knížecí rodiny Grimaldiů, včetně hrobky knížete Rainiera III. a jeho manželky Grace Kelly. V prosvětleném interiéru jsou krásné mozaiky, velký zdobený oltář, episkopální trůn zhotovený z bílého carrarského mramoru a také několik uměleckých děl, především pak obraz z roku 1500 znázorňující svatého Mikuláše. V katedrále jsou umístěny dvoje varhany ze 70. let 20. století. Současná katedrála Neposkvrněného početí Panny Marie stojí na místě staré kaple z roku 1252, která byla zasvěcena svatému Mikuláši, patronovi rybářů a obchodníků. LA CONDAMINE – po pár minutách chůze dojdete k monackému přístavu (Port de Monaco), kde kotví oslnivé jachty boháčů. Pří krátké pěší procházce spatříte luxusní lodě, které dost možná nikde jinde na světě kotvit neuvidíte. V druhé historicky nejstarší části Monaka najdete řadu restaurací, kaváren, obchůdků a také vyhlášený místní trh, který funguje už od roku 1880. FONTVIEILLE – jedná se o nejnovější část Monaka. První stavby se zde začaly budovat teprve v roce 1966. Kromě exkluzivních rezidencí zde můžete narazit na fotbalový stadion Stade Louis II. a menší přístav (Port de Fontvieille). Pro milovníky starých vozů je k vidění exhibice historických automobilů Private Collection of Antique Cars of H.S.H. Prince Rainier III. Výstava obsahuje kolem stovky aut od sportovních kousků po limuzíny, které byly vyrobeny od roku 1940 do současnosti v Evropě i Americe. Pokud se dopravíte do Monaka helikoptérou, budete s největší pravděpodobností přistávat na zdejším heliportu. Oceánografické muzeum – Monumentální stavba s velkolepou fasádou se tyčí do výšky 80 metrů Muzeum bylo založeno v roce 1910 princem Albertem I. Budova Muzea byla postavena na mořském útesu při pobřeží Monte Carla, jeho stavba trvala 11 let (od roku 1899) a bylo při ní použito 100 000 tun kamene. Mezi exponáty se nachází zhruba 4 000 druhů ryb a bezobratlých živočichů. V obří nádrži „Shark Lagoon“, která je dlouhá 9 m a hluboká 6 m můžete pozorovat chování žraloků. Další zajímavostí je nádrž s korálovým útesem, který ukazuje jeho barevnou rozmanitost. Útes sem byl dovezen z přísného dozoru odborníků z Rudého moře spolu s jeho prvotními obyvateli – hvězdicemi, kraby, krevetami, mořskými houbami, měkkýši a mnoha dalšími živočichy. Exponáty muzea jsou umístěny ve dvou podlažích – obsahující pozoruhodné sbírky živočichů shromážděné princem Albertem a také modely lodí prince Alberta, sbírku starých plavidel a námořnického vybavení. Dále jsou zde k vidění různé přístroje sloužící k podmořskému výzkumu. A konečně v posledním patře (terasa na střeše) je možné poobědvat v restauraci „La Terrasse“ nebo obdivovat nádherné panorama Monackého knížectví. Botanická zahrada Jardin de Exotique Monaco – je považována za jednu z nejkrásnějších zahrad světa Rozkládá se na strmých svazích nad novou čtvrtí Fontvieille a byla otevřena již roku 1933. Od roku 1950 je její součástí i krásná krápníková jeskyně. Jelikož v jeskyni byly nalezeny artefakty, dokazující pravěké osídlení lidmi, nachází se poblíž i malé antropologické muzeum, založené knížetem Albertem I. Podzemní voda z jeskyně tvoří hlavní zdroj pitné vody pro Monako, její přebytky využívá botanická zahrada. Vstup do jeskyně je pouze s průvodcem, bohužel je však velmi omezen. Největším lákadlem botanické zahrady je vyhlídková plošina, která nabízí nádherný výhled na celé Monako. V zahradě roste přes 10 000 rostlin, z toho neuvěřitelných 3 000 různých druhů kaktusů. Návštěvníci absolvují prohlídku zahrad po schůdkách, mostech i propletených cestičkách obklopeni fascinujícími rostlinami a krásným výhledem – toto divadlo přiláká do Jardin de Exotique Monaco na 300 tisíc návštěvníků ročně. „Miluji procházky v lese, na stezkách, podél pláží. Miluji být součástí přírody. Ráda chodím sama. Je to terapie. Člověk musí být sám, aby mohl dobít své baterie“. – Grace Kelly   )

Albánie – Dobrodružná, nezkrotná, fascinující země, která stále oplývá tajemnou aurou

Albánie – Dobrodružná, nezkrotná, fascinující země, která stále oplývá tajemnou aurou

V očích Evropanů byla Albánie často vnímána jako záhadná a neznámá země. Jedním z důvodů je jazyková výjimečnost Albánců, v rámci indoevropských jazyků nemá albánština žádný příbuzný jazyk a jedná se tedy o jazykový izolát. Přestože snahy o vytvoření samostatného národního státu sahají až do středověku, samostatná Albánie vzniká na konci roku 1912. To je také doba, kdy začala albánština být oficiálním jazykem. Na území dnešní Albánie existovala již v prvním tisíciletí př.n.l. svébytná domácí kultura nejstarších historicky známých obyvatel tohoto místa – starověkých Ilyrů (konkrétně kmene Albanů), která byla do značné míry ovlivňována řeckou, helénistickou, a nakonec římskou civilizací. Z ilyrštiny pochází naše dnešní pojmenování pro Albánii (alba= sídliště, osada). Albánie se nachází v jihovýchodní Evropě na Balkánském poloostrově. Oficiální název země je Albánská republika (Republika e Shqipërisë) a je jen o něco větší než třetina České republiky. Její plocha je 28 748 km2 (z toho voda 1 350 km2). V hlavním městě Tiraně žije zhruba 625 tisíc z celkového počtu cca 3,6 miliónu obyvatel. Asi 70 % tvoří muslimové, pravoslavní 20 % a římští katolíci 10 %. Albánie sousedí na severu s Černou Horou, na severovýchodě s Kosovem, na východě s Makedonií a na jihovýchodě s Řeckem. Albánské břehy omývá Jaderské a Jónské moře. Albánie má ohromný turistický potenciál, a ne nadarmo se říká, že si v této zemi najde každý to, co hledá. Proč do Albánie vlastně jezdit? Protože je opravdu na co koukat! Dnes Albánii znovu objevují turisté toužící jak po dobrodružství, ale země již nabízí komfort těm, kteří touží po dovolené na pláži. Je to ideální destinace pro milovníky historie a také pro ty, kteří se rádi seznamují s místními lidmi. Albánie je však především zemí hor, které protínají hluboká údolí. Najdete zde řadu divokých řek a překrásné kaňony vytvořené těmito řekami. Albánie stejně jako její sousedka Černá Hora stále čeká na své objevení. Až k němu dojde, možná ztratí své tajemné kouzlo, kterým je stále opředena. Tradice krevní msty zanechala stopy… Od 15. století se v severní Albánii ale třeba i v Kosovu, částech Bosny, Srbska nebo Makedonie žije podle takzvaného Kanun Leka Dukagjina – kodexu zákonů a pravidel, která ustanovil panovník Lekë Dukagjini. Mezi pravidla patří třeba krevní msta, ale i postavení společnosti do patriarchátu. V kodexu je přímo zapsáno, že majetek rodu se dědí po mužské linii a muž je pánem domu a rodiny – ženy jsou brány jako mužův majetek, a tak je s nimi i zacházeno. Jenže, co když v rodině není mužský potomek? Jedna z dívek v rodině pak přebírá jeho roli jako burnesha – panna z přísahy. Před dvanácti stařešinami kmene složí přísahu být doživotně pannou a převzít roli patriarchy. Burneshou se ovšem mohly ženy stát i z vlastního přesvědčení – například, když se nechtěly vdát za vybraného muže. Burnesha se pak stává mužem, a i ostatní vesničané ji tak vnímají. Má povinnosti, ale i svobodu mužů – může sama cestovat, nosit mužské šaty a socializovat se s dalšími muži. Porušení slibu panenství ovšem neslo trest smrti. Na valné většině území, kde Kanun platil, už dnes podobné praktiky budete hledat jen velmi těžko. Komunismus tradici prakticky vymýtil, burnesh dodnes žije už jen několik desítek, maximálně stovek. Celá oblast se navíc přibližuje západu a ženy stojí více o rovnost pohlaví než o tradici a zvyky jejich babiček. Berat – Jedno z nejkrásnějších měst Albánie rozdělila nešťastná láska Historické město, zapsané na seznamu UNESCO, patří k těm nejstarším v Albánii. Berat leží na řece Osum a je obklopeno majestátními horami. Jeho dominantou je mohutná pevnost tyčící se nad městem. Historii města, kterému se říká „Albánský Bělehrad“, známe do 3. století př.n.l. Sahá k ilyrským kmenům z doby bronzové. Pak už se domorodci města střídali jako na běžícím páse: Makedoňané, Římané, Bulhaři a naposled osmanští Turkové. Poslední jmenovaní se museli odporoučet, protože roku 1912 Albánie vyhlásila nezávislost a Berat patří od té doby definitivně dvouhlavému černému orlu, kterého známe z albánské státní vlajky. Vodní tok pomyslně rozděluje Berat na dva odlišné světy – svět pravoslavných osmi kostelů a svět dvou mešit s minarety. Spojnici obou čtvrtí tvoří 130 m dlouhý kamenný most dokončený v roce 1780, zajímavý architektonický klenot města. PEVNOST KALA – Legenda o jejím vzniku vypráví, že zde kdysi žili dva bratři Tomor a Shpirag, kteří se zamilovali do stejné dívky. Protože se nedokázali dohodnout po dobrém, rozhodli se situaci vyřešit soubojem. Oba bratři však v nelítostném boji zemřeli a nešťastná dívka svými slzami rozdělila město na dvě části. Dívka poznamenaná žalem nad smutným koncem svých nápadníků se pak proměnila ve skálu vklíněnou mezi Goricu a Mangalem, na které se dnes tyčí již zmíněná beratská pevnost, jejíž součástí je i staré, životem stále tepající městečko. Nejnavštěvovanějším místem pevnosti je kostel sv. Theodora pocházející z 16. století, jehož fresky maloval slavný albánský umělec Onufri. Onufri se do historie ikonografie nesmazatelně zapsal tím, že byl prvním ikonografem, který použil ve svých dílech růžovou barvu. Nachází se zde i jeho muzeum, kde naleznete spoustu ikon malovaných speciálně pro beratskou pevnost. Hrad Rozafa – Mnohokrát obléhaná pevnost je pro Albánce jednou z nejvýznamnějších kulturních památek Hrad Rozafa (albánsky Kalaja e Rozafës) se nachází na předměstí Skadaru. Stojí na výrazném vršku v blízkosti jižního cípu Skadarského jezera a soutoku tří řek: Buny, Drinu a Kiru. Díky své strategické poloze byl kopec osídlen od starověku, samotná pevnost byla založena Ilyry a v roce 167 n.l. se jí zmocnili Římané. Pevnost v minulosti několikrát čelila obléhání – nejslavnější je pravděpodobně to, které vedli Turci v roce 1478. Dějištěm lítých bojů se stala také za balkánských válek, kdy ji v letech 1912–1913 obléhali Černohorci. Podle legendy hrad založili tři bratři. Stavba se jim ale nedařila. Zdi, které přes den postavili, se každý večer zhroutily. Starý poustevník jim poradil, aby navždy uvěznili do zdi ženu jednoho z nich. Bratři se dohodli, že zazdí ženu, která na druhý den přijde na staveniště jako první. Dohodli se také, že nikdo jim nesmí nic říct. Dva starší bratři slib porušili a své manželky varovali. Takže jako první přišla žena nejmladšího jménem Rozafa. Ta požádala, ať alespoň jedno z jejích ňader, jedna paže a noha zůstanou nezazděny, aby mohla kojit, hladit a nohou houpat v kolébce své dítě. Na její počest byl hrad nazván Rozafa. Gjirokastër – „Město bílých střech“ Gjirokastër (ale také Gjirokastra, Ergiri, Argirocastro) se ukrývá v údolí řeky Drinos mezi horskými masívy Dhembël a Lucës. Je to na jihu Albánie zhruba 20 km od řeckých hranic a 250 km od metropole Tirany. Gjirokastër je proslulý svojí tradiční kamennou architekturou. Díky šedobílým břidlicovým střechám se městu přezdívá „Město bílých střech“. V roce 2005 byl Gjirokastër zapsán na seznam UNESCO. První známé osídlení Gjirokastëru se datuje do 1. století n.l., vlastní město pod názvem Argyrokastron (Stříbrný hrad) založila Byzantská říše o více než 1000 let později. Současné pojmenování po Gjorgu Kastriottim se odvozuje od občanského jména albánského hrdiny Skanderbega. A roku 1908 se tady narodil albánský diktátor Enver Hodža. Gjirokastra po právu patří k největším turistickým tahákům celé Albánie. Co nejlépe vystihuje Gjirokastru, je její strmost. Město je vystavěno v natolik prudkém svahu, že střecha jednoho domu končívá u spodního patra druhého, který stojí nad ní. Nebo jinak: od autobusového nádraží ležícího dole v údolí je to na hrad bezmála 200 výškových metrů, nejzazší výspa města je ještě o dalších 100 metrů výše. To už je pořádný výšlap! Jezero Komani – Plavba po něm je považována za jednu z nejhezčích na světě! Pokud navštívíte Albánii, neměli byste si plavbu po umělém jezeře Komani nechat ujít! Divoká řeka Drin si kdysi prorazila cestu skrz skály pod vrcholky vysokých hor (okolo 1500 m.n.m.). A tak se dnes klidné vody jezera rozlévají uprostřed skal a z trajektu můžete pohlížet k vrcholkům zasněžených hor (sníh roztává teprve během května). Jezero připomíná se svými 40 zátokami norské fjordy a malé usedlosti na příkrých svazích svádí k romantickým úvahám. Ti, kteří si chtějí dopřát výhled na jezero „z ptačí perspektivy“, by si měli vyšlápnout na kopec Murga (Maja e Murgës) přímo nad hrází. Výstup zabere nejméně 2 hodiny, sestup pak další hodinu. Albánie má spoustu tváří. Může mít rebelskou tvář Al Pacina, jehož rodina pochází původně z dvacetitisícového Krujë v centrální Albánii. Může mít i láskyplnou tvář misionářky Matky Terezy, která se narodila jako Agnes Gonxha Bojaxhiu albánským rodičům v makedonském Skopje, o jejíž ostatky Albánie sváděla tak tvrdou bitvu s Indií, kde Matka Tereza v roce 1997 ve svých 87 letech zemřela. Vždycky ale bude mít tvář skalních orlů, i když kvůli úpornému snažení jak lovců s licencí, tak pytláků na ně už častěji narazíte jen jako na vycpanou ozdobu v albánských barech a restauracích než běžně ve volné přírodě. To ale nic nemění na tom, že Albánie pro Albánce byla, je a bude Shqipëri – Země orlů. Albánci vědí, jak těžký pro cizince jejich jazyk je a opravdu si váží toho, že se naučíte pár albánských slov. Zkuste to! Tak třeba mirëdita – dobrý den, faleminderit – děkuji vám. Zvládnete-li si zapamatovat tyto fráze, lidé tady vás budou milovat.   )

10 léčivých míst na světě, kde energie uzdravují a lékaři to neumí vysvětlit

10 léčivých míst na světě, kde energie uzdravují a lékaři to neumí vysvětlit

Každé místo v krajině má svou energii. Známe ale i tzv. „energetická místa“ (nebo také „silová místa“) na nichž dochází k výměně sil mezí Zemí a Vesmírem. Vznikla buď přírodní cestou, či byla dílem zasvěcených lidí. Na těchto místech můžeme najít kamenný menhir, může zde být strom, pyramida, kostel či kaple (byly stavěny dle posvátné geometrie a téměř vždy na původních „pohanských“ silových místech), může jít jen o vrcholek či skálu. Energetická místa v krajině mají své specifické vibrace a sílu. Pobyt v těchto místech a propojení s nimi otevírá a probouzí náš vnitřní léčivý potenciál, ladí a zvyšuje naši energii v souladu s vibrací těchto míst. Nevíte-li kam uniknout před ruchem bláznivého světa, vydejte se na místa, kde se budete cítit dobře. Navštivte již důvěrně známá místa v přírodě, kde si pravidelně dobíjíte baterky, nebo hledejte a zkoumejte nová, která vás přitáhnou zvláštním, osobitým kouzlem. Udělejte si také čas a navštivte silně energetická místa, kde vás jistě osloví tajemné vibrace energií starodávných vzpomínek, tajemných příběhů a legend, pradávných tradic a pověstí. Můžete zde prožít nejúžasnější věci, dostat odpovědi na svoje nekonečné otázky, a právě tady se můžete nabít novou energií. Kterých 10 je těch nej, jež mají nejsilnější energetické pole? 1. Mystické Glastonbury – zdejší siločára má prý léčivé účinky, což se projevuje na kopci i při pití vody Na první pohled jde o malebný kout Anglie. Jenže když se zaposloucháte do vyprávění místních, strnete v úžasu. Král Artuš, Ježíš, svatý grál, ale i UFO – to všechno jsou pojmy, které v Glastonbury dnes a denně ožívají! Městečko Glastonbury leží v hrabství Somerset na jihozápadě Anglie. Hned nad ním se tyčí kopec Glastonbury Tor, starobylé posvátné území Keltů. Meditovat a dobíjet energii sem přicházejí poutníci všech náboženských vyznání. Má tudy vést jedna z nejmocnějších siločár, které jsou prý pro Zemi tím, čím jsou pro lidská těla tepny – akorát, že místo krve jimi proudí energie. Vnímali to dávní Keltové, když zde před více než 2500 lety budovali cestu spirálovitě obtáčející celý pahorek? Někteří extrémně citliví jedinci při stoupání po ní pociťují stavy podobné transu i v současnosti. Zajímavé je, že původně byl Glastonbury Tor ostrovem, přičemž řada badatelů se domnívá, že by dokonce mohlo jít o Avalon, zmizelý ostrov známý z artušovských legend! U úpatí Glastonbury Tor stojí klidná, meditační zahrada zvaná Chalice Well, vybudovaná kolem přírodního pramene načervenalého zbarvení. Tomu se připisují napříč staletími mnohá zázračná uzdravení. Legenda praví, že na dně zdejší studny leží symbol největších lidských tužeb – svatý grál. Voda je zde nejlepší kvality z velmi hlubokého a neznámého zdroje a je zcela čirá. Je známa jako Chalybeatský pramen, což znamená, že je bohatá na železo. Jsou prokázány přírodní léčebné účinky Studny Kalicha – jak její vody, tak zdejších rostlin. Posedíte-li v prostorách Studny Kalicha a budete zde meditovat či jen tak přemýšlet, možná pocítíte zemský puls a budete obdarováni vibrační živou silou, pohánějící naši planetu… 2. Jihofrancouzské město Lurdy - mariánské poutní místo s údajně zázračným pramenem Město Lurdy (francouzsky Lourdes) je jedno z významných poutních míst. Ročně ho navštíví více jak 7 milionů poutníků. Až do poloviny 19. století se jednalo o poklidné malé městečko ležící na úpatí Pyrenejí, o kterém věděl jen málokdo. To vše se změnilo konkrétně v roce 1858. Jak praví legenda, v tomto roce se zjevila Panna Marie z Lurd francouzské dívce jménem Bernadetta, ale také její sestře i kamarádce. Stalo se tak údajně dokonce několikrát. Legenda praví, že Panna Marie řekla Bernadettě, aby pila vodu z pramene vytékajícího z jeskyně Grotte de Massabielle. Lidé se sem přicházejí nejen poklonit k sošce Panny Marie, která se nachází poblíž vchodu do jeskyně, ale také se napít vody z posvátného pramene, který má údajně zázračnou moc a vyléčí jakoukoli nemoc. Místo je pověstné i tím, že zde došlo k vyléčení poutníků. Levitující hostie byla zaznamenána na kameru. Dodnes neexistuje vědecké vysvětlení. 3. Hinduistický vodní chrám Tirta Empul na Bali – posvátná voda láká nemocné z celého světa Chrám Tirta Empul je jedním z nejposvátnějších hinduistických míst na Bali. Věřící stojí dlouhé fronty, aby se mohli alespoň na chvíli svlažit pod léčivými prameny, které prý ze země nechal zázrakem vytrysknout bůh Indra (védský bůh hromu a blesku). Poté co mu nepřítel Mayadanawa otrávil válečníky, rozťal Indra zemi a nechal vytrysknout fontánu nesmrtelnosti, která pak jeho mužům vrátila život. Již stovky let uctívají hinduisté na ostrově zmíněný vodní proud jako velký dar bohů. V roce 962 nad ním vybudovali majestátní chrám Tirta Empul, v překladu „Posvátný pramen“. Nachází se asi 40 km severovýchodně od hlavního ostrovního města Denpasar. Spirituální očista, na kterou se čeká v dlouhých řadách, má svá pravidla. Návštěvníci se nejprve ponoří pod pramen na levé straně bazénu, načež se postupně osvěží pod všemi třiceti sprchami. Věří se, že tamní posvátná voda – „tirta“ – zbavuje zlých duchů, přináší blahobyt a očišťuje tělo i duši. Mnozí si ji proto odnášejí s sebou, její pití však může znamenat riziko: Posvátnou tekutinu totiž poslední dobou kontaminují zplodiny z okolí, neboť místní často vyhazují odpadky do řek a vodních zdrojů. Vedle prosperity a duševní očisty tak může koupel vyvolat i nemalé zdravotní komplikace, například nákazu bakterií Escherichia Coli. 4. Mexické městečko Tepoztlan – centrum spirituality a léčebné energie Ačkoliv u nás se toho o městečku Tepoztlan, nacházejícím se celkem nedaleko od hlavního mexického města Ciudad de México, moc neví, pro obyvatele Latinské Ameriky je to jedno z nejmagičtějších a nejzáhadnějších míst. Ostatně člověk to pochopí už při pohledu na lokalitu, kde se město nachází. Posvátné údolí je místem s ohromujícími přírodními scenériemi a životem, který jako by plynul tak nějak pomaleji…V celém údolí se mají už odpradávna objevovat nejrůznější nadpřirozené jevy: šeptá se o mrtvých, kteří se tam shromažďují a v poslední době přibývá i pozorování podivných světel nebo neznámých objektů na obloze. K pověsti městečka přispívají i dávné aztécké legendy. Ty totiž praví, že právě tady se kdysi zrodil opeřený aztécký bůh Quetzalcoatl. Byl to snad právě on, kdo tomuto místu nadělil sílu pomáhat lidem s problémy, které jinak nedokážou vyřešit? Pobyt ve městečku se tak pro mnoho trpících lidí stává až psychedelickou ozdravnou kúrou, při které meditují, nechávají se unášet vlastní myslí nebo inhalují kouř ze zapalovaných bylin. Vrcholem je v tomto směru pobyt v komunitě Amatlán de Quetzalcóatl, v místech, kde se mělo zrodit opeřené hadí božstvo. Zdejší ozdravné rituály v saunách a při inhalování neznámých bylin údajně dokážou člověka přivést až k vyššímu stavu vědomí, ve kterém je možné napravit nedostatky svého těla i duše. 5. Posvátné město Sedona - je průchodem do jiné dimenze? Pouštní město Sedona v severní Arizoně, obklopené úchvatnými červenými skalami, strmými kaňony a borovými lesy není jen nádherným místem, ale také lokalitou, která je odpradávna považována za mimořádnou především z duchovního pohledu. Sedona je původními obyvateli dokonce považována za posvátné místo, proto se doteď považuje za ideální místo pro duševní léčbu. Sedonu vyhledávají milovníci záhad především díky energetickým vírům. Tyto vortexy mají mít až půl kilometru v průměru a projevují se údajně silným energetickým působením, které lze v určitých situacích cítit jako slabé vibrace nebo zvláštní pocit na zátylku či v břiše. Podle řady lidí přináší nejen vnitřní klid, ale mohou přispět i k odstraňování stresu a s ním spojených chorob, jako jsou třeba deprese, migrény nebo třeba žaludeční potíže. „Sedona má opravdu schopnost měnit životy. To je její skutečná síla. Nikdo ji neopustí beze změny“- napsal americký spisovatel Roger Naylor. I on věří v tezi, že právě v Sedoně se nachází klíčová zemská siločára, kterou mnozí nazývají srdeční čakrou Země – má jít o jakousi křižovatku energií, které však současná věda dosud nedokáže změřit a popsat. Místní folklór věří také v existenci jakýchsi neviditelných tunelů, které vedou z tohoto místa dokonce až do vesmíru a vyprávějí se staré legendy o „Hvězdných lidech“, kteří prý Sedonu navštívili. 6. Svatyně Belintash – tisíce lidí byly svědky paranormálních jevů a silných energií Belintash je krásné a tajemné místo v samém srdci bulharského pohoří Rodopy. Je to vysoká skalní plošina s úchvatným panoramatickým výhledem do okolní krajiny. Před více než 7000 lety se tu nacházela největší svatyně thráckého boha Sabazios, který byl otcem boha nebe. Byl také bohem rostlin, medicíny a přírody. Předpokládá se, že v minulosti se jednalo o hlavní thráckou svatyni v této části Evropy. Podle historických pramenů byl Belintash místem pro určování předpovědí. Na oltářích kněží nalévali víno do plamenů a podle výšky plamene předpovídali, co budoucnost přinese. Říká se, že Belintash je místem, které vyzařuje mimořádnou pozitivní energii mající blahodárný účinek. Vědci tento fakt popírají. Ale jak potom na druhou stranu vysvětlit brnění v ruce, pocity náhlé euforie, výrazné zlepšení obtíží, které popsala řada návštěvníků, neboť to vše zde osobně zažili. Každopádně už jen pohled na místo působí na člověka pozitivně, příjemně a určitě se vyplatí sem vypravit a přesvědčit se. 7. Bosenské pyramidy – ukrývá se pod nimi labyrint s neuvěřitelným vyzařováním pro zdraví Výzkumy prokázaly, že bosenské pyramidy vznikly před zhruba 20 000 lety a jsou zatím největší a nejstarší dosud objevené pyramidy na světě. Bosenská pyramida Slunce je s výškou 220 metrů vyšší než ta Cheopsova v Egyptě, která měří 147 metrů. Pod komplexem byla nalezena největší síť podzemních tunelů, které léčí a regenerují tělo i mysl člověka. Jsou tak pomalými tahy štětce odhalovány známky velmi staré, vyspělé civilizace v Bosně a Hercegovině.Lidé, kteří přijíždí do údolí bosenských pyramid, si jej často zamilují. Když vejdou do tunelů pod povrchem, mívají pocit, že se vrací „domů“. Začnou se jim dít doposud výjimečné věci, včetně uzdravení, omlazení, uvolnění stresu. Vrací se radost a pocit štěstí. Toto posvátné místo má obrovský potenciál nás harmonizovat a pomoci nám poznat „kdo vlastně jsme“. 8. Crater Lake (Kráterové jezero) v Oregonu – domorodci používali energii jezera při svých výpravách za vizemi a dodnes je považováno za duchovní místo Toto místo je považováno za hlavní křižovatku energetických polí planety Země. Údajně se zde nachází hlína s léčivými účinky. A nejen to. Říká se, že v okolí jezera působí silné proudy energie. Celé toto nádherné místo vzniklo před 8 000 lety poté, co se po zemětřesení a erupci sopky zřítil vrchol hory Mount Mazama. Díky své hloubce 589 metrů je toto jezero nejhlubší ve Spojených státech a zároveň sedmé nejhlubší na světě. Domorodí američtí indiáni z kmene Klamath odjakživa považovali Kráterové jezero za duchovní a posvátné místo. Podle jedné z legend Pán světa nad námi vedl s Pánem podsvětí velmi tvrdý boj právě na tomto místě, což mělo za následek zhroucení hory Mount Mazama. A v dávných dobách indiáni z různých kmenů využívali duchovní energie jezera k provádění jasnovideckých obřadů. I dnes je toto jezero stále považováno za místo s mimořádně silnou duchovní energií. 9. Tajemná Sokotra - kvůli zvláštním endemickým stromům dračincům míří turisté na toto místo nejčastěji Sokotra je název ostrova i souostroví o čtyřech ostrůvcích, patří k Jemenu a nachází se v severozápadní části Indického oceánu asi 240 km od pobřeží Somálska. Velkolepý a různorodý přírodní terén těchto ostrovů vypadá jako vystřižený z nějakého fantastického filmu. Když se zde nacházíme, máme pocit, jako bychom se najednou přemístili do jiné dimenze. Opravdu zde můžeme cítit spojení s Vesmírem a obrovské množství energie, která protéká tímto duchovním „minovým“ polem. Hlavním lákadlem pro turisty ale nejsou ani zdejší hory ani koupání v oceánu, jako spíš prehistorická fauna a flora. Sokotra se pyšní ohromnou spoustou endemitů, tedy rostlin a zvířat, která žijí jen zde. A tím nejznámějším je právě turistické lákadlo – podivné stromy s deštníkovitou korunou, kterým se říká stromy dračí krve. Dračí strom, dračinec – oba tyto názvy zapadají do jednoho jediného, odborného a latinského názvu Dracaena draco. Některým odrůdám už je víc než 6 000 let a je s podivem, jak to vědci zjistili, když tyto sukulenty nemají letokruhy. Neodmyslitelnou součástí každého takového stromu je dračí krev, tedy latexová míza červené barvy, o níž se už dlouho ví, že má léčivé a protizánětlivé účinky. Domorodci s ní léčili především vnější poranění, protože zastavuje krvácení a urychluje hojení ran, ale užívali ji třeba i na podporu funkce vnitřních orgánů – ano, vnitřně. Dračí krev má také analgetický účinek, takže zmírňuje bolest. Aby toho nebylo málo, míza je i lék na hemeroidy, výplach dutiny ústní je skvělou prevencí vzniku paradentózy a ulevuje při zánětech dásní. 10. Strom Bódhi ve městě Bódhgaja na severovýchodě Indie – je oním stromem, pod nímž seděl Buddha, když dosáhl osvícení Strom osvícení nebo také strom probuzení či strom Bódhi je strom Fíkovník posvátný (Ficus religiosa) s charakteristickými listy, pod kterým dosáhl Siddhartha Gautama osvícení a stal se Buddhou. Na tomto místě dnes stojí chrám, který patří k nejposvátnějším místům buddhismu. V chrámu Mahábódhi je údajně celkem 7 míst, kde podle pověstí Buddha meditoval a kde má dnes působit velmi silná energie působící na ducha i tělo každého otevřeného člověka. Traduje se například, že se tam několika lidem navrátil zrak, některým lidem se zase zázračně napravily problémy s pohybovým aparátem nebo že odezněla jejich dlouholetá bolest. Bez ohledu na to, zda jsou tyto zvěsti pravdivé, strom dnes pomáhá i zcela hmotným způsobem. Jeho listy bývají používány na léčbu celé řady chorob – ať už to jsou třeba popáleniny, vážné rány nebo záněty. Významně pomáhá při léčbě úplavice nebo při nemocích močových cest. Posvátnost tohoto magického stromu, neviditelnou nadpozemskou silou spojuje nebe se zemí. Tak praví nejstarší texty indického duchovního poznání, texty, které jsou jedněmi z nejstarších na světě. )

Tajemná světla v norském údolí Hessdalen

Tajemná světla v norském údolí Hessdalen

Nádherná, ale matoucí. Právě taková se zdají být Hessdalenská světla, která se nad stejnojmennou norskou dolinou objevují již od 30. let 20. století. Vědci fenomén podrobili řadě výzkumů, jeho původu se přesto nedopátrali. Bílá, žlutá, červená, zelená či modrá světla se většinou objevují jen na několik okamžiků, výjimečně však mohou být k vidění i hodinu. Objevují se během noci, a vždy působí dojmem jako by se vznášela ve vzduchu. Četnost jejich výskytu se v průběhu let měnila – nejčastěji byly pozorovány v 80. letech minulého století. Tato záhada zajímá nejen návštěvníky, ale také vědce a ufology. Ti všichni přicházejí s různými teoriemi o původu vzniku těchto mysteriózních světel. Někteří zastávají názor, že mohlo jít o kulové blesky, plazmovou kapsu v atmosféře nebo snad o doposud neznámý atmosférický či fyzikální úkaz. V posledních letech se jev objevuje méně často. I proto se zdá být nejpravděpodobnější, že si Hessdalenská světla uchovají svá tajemství i nadále… Norsko – nekonečné fjordy, dechberoucí národní parky a nevyzpytatelné počasí „Dobrá tvrdá země dobráckých lidí, venkovská a maloměstská země, kde stateční lidé žijí tiše a způsobně v čistých škatulkách uprostřed nejfantastičtější krajiny…“ – tak definoval Norsko a jeho obyvatele v polovině 30. let minulého století ve své Cestě na sever Karel Čapek. Nad hlubokými tajemnými fjordy se vypínají k nebi majestátní horské masivy, kruté zimy střídají nádherná léta a dlouhé polární noci se v letních měsících mění v kouzelné půlnoční slunce. Norská společnost nemá problém s prolínáním tradic a výdobytků moderní doby a zdejší čistá příroda je opravdovým balzámem na duši. Norsko, daleká země na severu, v nás pokaždé vyvolává lehké chvění. Pevninská část Norska má rozlohu téměř 324 000 km2, což je více než čtyřnásobek rozlohy České republiky. Podmínky k životu tu vždy byly drsné, proto také muselo v minulosti mnoho Norů kvůli obživě kombinovat farmaření s rybolovem. Historie Norska a jeho obyvatel je pevně spjata s mořem, vždyť současní Norové jsou potomci odvážných mořeplavců – Vikingů. Hessdalenská světla: Co, nebo kdo způsobuje mysteriózní světelné divadlo? Nedaleko města Trondheim ve vzdálenosti asi 120 km se nachází údolí Hessdalen. Nejde o nijak velkou lokalitu. Údolí je 15 km dlouhé a asi 6 km široké. Na západ a na východ kolem tohoto údolí se nachází prstenec pohoří, jehož jednotlivé vrcholky dosahují asi tak jednoho kilometru nad mořem, na jihu údolí se pak nachází dvě jezera. V samotném údolí Hessdalen je malá osada, kde žije asi 150–200 obyvatel. Místní kronika prozrazuje, že ještě v současné době by si nejstarší obyvatelé této bohem zapomenuté osady možná vzpomněli na záhadný jev, který se odehrál na obloze téměř před 2. světovou válkou. Na konci roku 1981 pak zdejší oblast zachvátily časté a neméně podivné požáry. Ovšem to, co toto údolí proslavilo, jsou záhadné zářící objekty, které se znenadání objevují téměř nad střechami místních domů, nebo vysoko na obloze. Je zvláštní, že se nejčastěji tento jev objevuje v zimě a v nočních hodinách. Dokonce i několikrát za sebou. V letním období jsou tato pohybující se světla viděna jen velmi vzácně. Většinou se jedná o velmi bizarní svítící koule, které dokážou viset nehybně nad údolím, nebo se pomalu posunují po obloze. Čas od času se nad údolím objeví zcela jiné objekty. Jejich tvar je velmi zploštělý a vypadají spíše jako velká zářící slza. Jejich barva se pohybuje od žluté po žlutobílou. Pohybují se ohromující rychlostí. V jednom případě byla náhodně pomocí speciálního radaru změřena rychlost tohoto zvláštního pohybujícího se objektu. Naměřená hodnota byla skutečně šokující – 8 500 metrů za vteřinu! V 80. letech probíhal v oblasti vědecký výzkum pojmenovaný „PROJEKT HESSDALEN“. Následovalo několik dalších bádání, přičemž v 90. letech byla v údolí zřízena automatická měřící stanice, která monitoruje záhadná světla. Přestože se na výzkumu podílejí odborníci prakticky z celého světa, původ jevu stále odolává vysvětlení. Vědci pracují s několika hypotézami. Skály kolem údolí Hessdalen vykazují vyšší úroveň radioaktivity. Řeka Hesja, která jimi protéká, je zase plná síry. Kombinace těchto faktorů může vyvolávat zatím ne zcela pochopený atmosférický jev. Další teorie hovoří o plazmové kapse v atmosféře nebo o hojně se vyskytujících kulových blescích. Toto místo je také cílem fanoušků sci-fi i nejrůznějších záhadologů. Nedaleko údolí se nachází „UFO kemp“, který je schopen pojmout až 130 pozorovatelů. A aby se hostům na Hessdalenská světla čekalo se vším komfortem, nechybí „UFO pub“, kde nabízejí „UFO pivo“ nebo „UFO burger“. Jsou tajemná světla bránou do jiného světa? Nevysvětlitelná a pozoruhodná záře se projevuje jasně bílým či žlutým světlem, které se pohybuje a zanechává za sebou světelnou stopu. Někdy toto světelné a záhadné představení trvá více jak hodinu, jindy zmizí po pár sekundách. Je to vskutku jedinečná podívaná, neboť pokaždé je to trochu jiné. Světelné objekty jsou ve formě kuliček, trojúhelníků, pyramid, disků apod. Dle získaných záznamů je známo, že pokaždé tento úkaz má i jinou intenzitu. Změny intenzity způsobují náhlé změny osvětleného prostoru, které vedou ke zjevení těchto shluků světel. Jeden z norských vědců si stojí za názorem, že za tímto světelným fenoménem je vesmírné elektromagnetické záření či kolize částic vesmírného záření. Ufologové jsou naprosto přesvědčeni, že za tímto světelným úkazem stojí nadpozemské síly. Dle nich jde o objekty, které byly zaslány mimozemskou civilizací. Světla jsou stále monitorována, i když jejich frekvence výskytu klesla asi na 20 případů za rok. Přestože jsou světla pozorována často, zatím neexistuje přímý důkaz, že by zde působila nějaká mimozemská civilizace. I když…I když hessdalenští našli místo, kde podle nich přistálo UFO, a dokonce provádělo jakýsi výzkum. To je však s otazníkem. Bjorn G. Hauge – vědec, který se 10 let podílel na hessdalenském výzkumu Hauge se zúčastnil prvního mezinárodního kongresu o hessdalenském fenoménu v roce 1994. Kongres zaujal vědce z celého světa a odstartoval vědecký výzkum v Hessdalenu. Závěry naznačily, že vysvětlení fenoménu by mohlo vést k novým fyzikálním teoriím. Po něm začala norská univerzita Ostfold University College spolupracovat s italskou univerzitou CNR. Bjorn G. Hauge ve spolupráci s Italy zahájil projekt EMBLA, jehož cílem bylo studovat elektromagnetické vyzařování a chování hessdalenských světel. Navzdory 24hodinovému pozorování nedošlo během projektu EMBLA k žádnému průlomu. Nicméně badatelé získali skvělé fotografie a filmové záznamy. Norští badatelé, ke kterým se později připojili italští kolegové, nemají rádi pojem UFO, a tak vymysleli názvy jako „zemní světla“, „neznámá světla“, ale nejvíce se vžil „hessdalenský fenomén“. Při zdůvodňování výzkumu se vědci jako čert kříži vyhýbají náznaku, že by se mohlo jednat o mimozemskou inteligenci! Věří, že existence záhadných světel se dá vysvětlit zcela racionálně jako projev neznámých fyzikálních jevů. Cílem výzkumu je podle vědců, „lepší porozumění našemu světu“ nebo dokonce možnost najít „nové energetické zdroje“. Je pozoruhodné, že navzdory dlouhodobému vědeckému pozorování jevu, trvá nejistota, oč vlastně jde. Norové nejsou sami, podobný fenomén se vyskytuje i v Texasu, kde mu Američané říkají „MARFA LIGHTS“ nebo „ghost lights“ – světla duchů. Záhadná světla bývají pozorována u americké silnice č. 67 a existují desítky fotografií. Tento úkaz místní začali pozorovat dávno předtím, než se incidentem v Roswellu v druhé polovině 40. let 20. století rozšířil fenomén pozorování UFO, a to konkrétně v roce 1883. )

Alhambra – Ohromující komplex středověkých paláců je symbolem Granady

Alhambra – Ohromující komplex středověkých paláců je symbolem Granady

„Nic na světě není tak kruté, jako být slepý v Granadě“. Tato slova si můžete sami přečíst při vstupu do Alhambry. Pro okouzlující nádheru Alhambry se opravdu jen těžko nacházejí slova. Když byste si museli ve Španělsku vybrat jen jedno jediné místo, které musíte vidět, je Alhambra jasnou volbou. Představuje totiž jedno z největších architektonických děl maurské kultury. Alhambra se stala v roce 2011 nejnavštěvovanější historickou památkou ve Španělsku. Na první pohled z dálky zaujme svým zasazením do přírodního reliéfu způsobem, jako by byla jeho přirozenou součástí. Kopec, na kterém je palácový komplex umístěn, se jmenuje Sabica. Alhambra není žádný drobek, rozkládá se na ploše 142 000 m2. Za jeden den si celý komplex v klidu projdete, ale zřejmě Vám to nebude stačit pro nasátí veškeré té orientální atmosféry. Je zde totiž tolik nevšedních zákoutí, kde se Vám bude chtít strávit mnohem více času a najednou si povzdechnete: „Tady bych rád žil…“ Španělské město Granada nacházející se v autonomní oblasti Andalusie patří mezi nejnavštěvovanější destinace Španělska. Leží zhruba 60 km od pobřeží Středozemního moře, na úpatí majestátního pohoří Sierra Nevada, které je díky rafinovaným maurským kanálům dodnes zásobuje hojností vody. Symbolem Granady je granátové jablko, které se objevuje i na vlajce města. Město bylo založeny Římany, kteří jej pojmenovali Illibris. Poté, co poloostrov v 8. století obsadili muslimové, vzniklo současné označení Granada. V roce 1492 dobyli město Katoličtí monarchové Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský, čímž došlo k zániku arabské moci ve Španělsku a Pyrenejský poloostrov byl znovudobyt křesťany. Arabská kultura však zanechala v Granadě významné stopy v podobě paláců, kostelů a dalších památek, které prozrazují bohaté kulturní dědictví města. Společně se zahradami Generalife byla Alhambra již v roce 1984 zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO. Jak vzniklo jméno Alhambra? O původu jména Alhambra se dodnes vedou spory. V arabštině doslova znamená Rudý hrad. Což zjistí každý návštěvník Granady při pohledu na Alhambru z protilehlého Albaicínu při zapadajícím slunci. Avšak tak tomu dříve nebylo. Existují důkazy, že veškeré paláce i zdivo opevnění byly natřeny bílou barvou. Alhambra totiž měla být vidět a zářit, zprostředkovávat pocit moci. Bílá barva, barva Islámu a znamení dobré věštby. Jiní přisuzují název tomu, že v době, kdy bylo stavěno opevnění a věže, během noci při práci lidé svítili pochodněmi a světlo z nich ozařovalo pevnost, která se tak při pohledu z dálky jevila jako červená. Jiní vidí v původu názvu jméno zakladatele Muhammada Ibn al-Ahmara. Poslední verze příběhu za jménem vidí zkomoleninu arabského Dar al Amra, Dům pána. Ať už jméno vzniklo jakkoli, Alhambra je opravdovým architektonickým pokladem, důkazem vyspělé arabské kultury a svědkem jejího vzestupu i pádu. Rozhodně se není čemu divit, že Boabdil, poslední sultán Granady, když město opouštěl, poté co byl vyhnán španělskými Conquistadory, hořce plakal. Jeho matka mu však řekla: „Neplač jako žena pro to, co jsi nedokázal ubránit jako muž“. Maurští básníci líčili Alhambru jako „perlu vsazenou do smaragdu“, pro její polohu v okolních lesích „Jsou chrámy boží, ať již paláce či mešity, do kterých vstoupíme-li, jako bychom byli na duchu povzneseni Bohu blíže tou nezměrnou krásou a harmonií nás obklopující“. Rok 732 byl pro evropskou civilizaci přelomový. Právě v říjnu toho roku franský král Karel Martel se svou armádou u Poitiers porazil výbojné Umajjovce a tím pro jednou zastavil arabské snahy podmanit si Evropu. Z evropské půdy se však Arabové nestáhli úplně. Usadili se na jihu Španělska, kde po dalších sedm staletí z velkolepé Granady kralovali. A kralovali dobře. Rudý hrad, Alhambra, vznikl právě v posledním staletí arabské nadvlády nad Andalusií. Maurové, jak se obecně říkalo všem Arabům, kteří vládli severu Afriky a jihu Pyrenejí, si potrpěli na krásu a monumentálnost. A to přenesli i do svého „skromného díla“, do tohoto úžasného komplexu budov. Co Vás určitě na Alhambře zaujme je vodní systém. Všude kolem Vás se prolínají vodní kanály a za každým rohem slyšíte šepot fontán a kašen větších a menších rozměrů. Jelikož je Alhambra umístěna na pohoří, budete se ptát sami sebe, kde se ta voda pořád bere? Mauři při budování Alhambry přivedli do komplexu vodu z řeky, která pramení v horách. Pro orientální náboženství bylo nezbytné se před modlením 3x umýt, a tak potřebovali mít vždy a všude přístup k vodě. Navíc fungovala i jako účinná klimatizace. Po vytlačení Maurů z Pyrenejského poloostrova, měli křesťanští španělští panovníci poněkud jiný pohled na estetiku. Většinu nádherných maurských arabesek přemalovali na bílo, renesanční architektuře musely ustoupit i celé části budov. Ani v novověku se památce nedostávalo patřičné úcty, znehodnocování jednotlivých částí pokračovalo. Alhambra získala poitalštěný šmrnc, vysokou cenou za to bylo odstřelení některých ze „zbytečných věží“. A nebýt jednoho do Alhambry zamilovaného sabotéra, který poškodil výbušniny, byl by Napoleon vyhodil celý palác do povětří. Až po zemětřesení na počátku 19. století započala postupná rekonvalescence celé Alhambry. Alhambra není jen pouhým palácem. Skládá se ze tří částí – hradu, paláce a „podhradí“ U některých citlivých návštěvníků Alhambry byl zaznamenán tzv. Stendhalův syndrom. Jedná se o přechodný stav, kdy přemíra kulturních a uměleckých zážitků vyvolá psychosomatické poruchy jako změny vědomí, nevolnost, vyčerpanost, paniku, či dokonce neschopnost pohybu. Zmíněný fenomén poprvé popsal spisovatel Stendhal v roce 1817 při návštěvě Florencie a zabýval se jím i psychiatr Sigmund Freud. ALCAZABA – jak se říká hradní části, tvoří zbytky nejstarších budov – kasáren, lázní a věží, které křesťané ponechali a po vzoru vlastním vyšperkovali. Právě na vrcholku nejvyšší z věží (Torre de la Vela) v roce 1492 zavlála vlajka Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, nezvratný důkaz o tom, že reconquista byla dokonána a Evropa definitivně patřila Evropanům. Pověst praví, že žena, která zazvoní na zdejší zvon, se do roka provdá nebo minimálně nalezne svou osudovou lásku. Nevynechejte ani kostel Iglesia de Santa María de la Alhambra, který v 16. století nahradil palácovou mešitu. COMARES – jedná se o nejdůležitější palác, oficiální residenci sultána, nacházel se zde i trůn v Salónu vyslanců. Majestátní kupole tohoto salonu představující sedm nebí Islámu spolu s trůnem Boha situovaným v osmém nebi jsou excelentní ukázkou precizní práce arabských architektů, řezbářů a štukatérů. Tento bohatě zdobený palác plný nepřeberného množství dekorativních prvků nechal postavit Yusuf I., který chtěl, aby jeho rezidence zanechala návštěvníka ohromeného a prezentovala tak jeho moc a sílu dynastie. SALA DE LOS ABENCERRAJES – ložnice sultána – historka praví, že zde sultán nechal usmrtit 36 pánů z rodu Abencerrejců. Dokladem toho má být červená skvrna ve spárách dlaždic na podlaze. Zda je tato pověst pravdivá či nikoli se již nedozvíme, nicméně pohled vzhůru ke stropu vyráží dech. Kupole bohatě zdobená štukováním, mocárabes jakoby stalaktity visícími dolů, ve tvaru osmicípé hvězdy, je jedním z pokladů celé Alhambry. Dále se zde nachází Sál Králů, Sál dvou sester a Sala de los Ajimeces, což byly závěsné balkóny ze dřeva se zástěnkami, velice často užívané v nazarijské architektuře. Dodnes je možno vidět jejich příklady v lidové architektuře Andalusie v nejrůznějších variantách. PALACIO NAZARIES – islámskou perlu celé Alhambry a snad nejimpozantnější islámskou stavbu v Evropě s ikonickou vodní nádrží ve středu a zahradami určitě neminete. Nesmíte. Má pohádkově nádherná patia s fontánami a mistrnou štukovou výzdobou. Ve velkolepé „Síni vyslanců“, dříve trůním sále je slyšet uklidňující šepot vody, fontán a kanálů zakomponovaných do architektury. Právě zde se král Ferdinand a královna Isabela setkali s Kryštofem Kolumbem před jeho první objevnou plavbou do Ameriky. V 16. století nechal Karel V., vnuk „jeho královských veličenstev“, zrušit jedno křídlo, aby uvolnil místo pro rozsáhlý renesanční palác. Ačkoli byl tvůrcem Pedro Machuca, žák Michelangela, lehkou a ladnou architekturu bezejmenných muslimských tvůrců nepřekonal. LVÍ PALÁC, PALACIO DE LOS LEONES – představuje vrchol maurského umění. Obzvlášť v jedné z jeho částí, tzv. Královském paláci, si budete připadat jako v pohádce z Tisíce a jedné noci. Jedno z velmi obdivovaných částí je nádvoří s fontánou obklopenou 12 lvy. Ti fungovali jako časový systém a každou hodinu proudila voda z hlavy jiného lva. Příchod křesťanů znamenal pro tuto nevšednost konec. Jejich zvědavost nad funkčností vedla k rozebrání fontány. Od té doby tento systém nefunguje. O Alhambře rozjímáme z několika úhlů pohledu: od matematiky po geometrii, od poezie po umění a od studie světla po studii vody. Architektonický celek Alhambry je jedinečný v tom smyslu, že byl postaven z materiálů s krátkou životností – jednoduché hlíny a alabastru! Ale arabští architekti 14. století dokonce dokázali z takových materiálů vytvořit skutečný zázrak, a přitom jemně cítit harmonii a proporce každého prvku, hrát si se světlem a prostorem. Není to jen palác, jak mu mnozí říkají – je to monumentální architektonický komplex, který zaujme svou krásou a nádherou. )

Hyperborea – Země věčného světla, tajemného národa i domov boha Apollóna

Hyperborea – Země věčného světla, tajemného národa i domov boha Apollóna

Mýty starých Řeků hovoří o tom, že…daleko na severu přímo pod Severní hvězdou, žil šťastný lid Hyperborejců neznající lsti, nenávist, závist a války. Hyperborejci byli národem zbožným, bohy vyvoleným a milovaným. Bohové i héroové Hyperborejce rádi a často navštěvovali. Traduje se, že zejména Apollón v jejich zemi rád odpočíval. Podle Řeků byli Hyperborejci statní, měli v oblibě sport, ale i umění. Barva jejich kůže byla velmi světlá, doplňovaly ji slámově světlé až modravě popelavé vlasy a oči. Země Hyperborejců byla vlastně souostrovím obklopujícím v oblouku Severní pól – „místo, kde Atlant nese na bedrech oblohu“. Mýty hovoří o mírném klimatu a velké úrodnosti půdy Hyperboreje, kde slunce nezapadalo… Hyperborea je název řeckého původu a znamená „zem vysoko na severu“. Jméno, které sobě i své zemi dali sami Hyperborejci, se nedochovalo. Druhý název Ultima Thule v překladu z latiny bývá vykládán jako „nejzazší Thule“ nebo také „nejvzdálenější sever“. Už tyto názvy tak naznačují, že se jednalo o říši daleko na severu. Dávná původní Hyperborea však nebyla ostrovní říší, jak se někdy uvádí, ale představovala rozsáhlý kontinent skládající se z dnešního Grónska, části Severní Ameriky zhruba v rozsahu dnešní Kanady, dále Skandinávie a přilehlé severnější části Evropy. „Hyperborea byla tehdy na zeměkouli severním kontinentem. Můžeme si ho představit v dnešním Grónsku, jež bylo jednou svou částí spojeno s evropskou pevninou…V tehdejších geologických poměrech byla Hyperborea subtropický kontinent, osídlený takzvanými Seveřany. Grónsko bylo skutečně zelená země, kde se pásli mamuti, rostly palmy a pěstovalo se víno. Dlouhá tisíciletí tam panovalo lepší klima než v Atlantidě – až do posunu zemských pólů, jenž vedl k všeobecnému ochlazení“. Hyperborejskou říši založily dvě z větví vznešených Elfů před 800 tisíci lety Po výsadku Hvězdného lidu – Elfů se na různých kontinentech postupně zformovaly tři hlavní civilizace – hyperborejská, lemurská a atlantská. Každá z těchto tří civilizací stála po jistou dobu v čele duchovního vývoje lidstva. Každá z nich v době svého největšího rozkvětu přispěla jiným významným přínosem k celkové evoluci lidské společnosti. Pro každou z nich však přišlo období stagnace a pozdějšího pádu. Přestože tyto civilizace byly na daleko vyšším stupni duchovního i vědeckotechnického vývoje, než jsme my dnes, musely opustit historickou scénu. Hyperborejskou říši založily dvě z větví vznešených Elfů po výsadku před 800 tisíci lety a následném dokončení výměny Sluncí. Jednalo se o bílou a modrou rasu z jiných planet ve Vesmíru. Protože Hyperborejci tvořili rasově čistý národ, který založili potomci Elfů, velice rychle došlo k velkému rozmachu celé říše. Časové údaje o existenci Hyperborejské civilizace se v jednotlivých pramenech zásadně liší – zpravidla se píše pouze o tisících nebo desítkách tisíc let do minulosti. Z nadhledu Nové duchovní cesty však samotná planeta Země datuje období největšího rozmachu Hyperborejské civilizace do mnohem dávnějšího období před 500–250 tisíci lety. V další etapě před 250-150 tisíci lety však dochází ke stagnaci. Následující změna podnebí způsobená jedním z posunů kontinentů a zemských pólů pak vedla k ochlazení a postupnému zalednění celého kontinentu, a to v době před 150–130 tisíci lety. Období slávy hyperborejské civilizace končí a dochází k rozsáhlé emigraci. Někteří šli na jih (Island, Skandinávie, Britské ostrovy). Druhý proud směřoval přes dnešní Novosibiřské ostrovy a Sibiřskou plošinu dále na jih do podhůří Hindúkuše až postupně k dnešní Indii. Nedlouho po zániku země Hyperborejců se na Euroasijské pevnině takřka náhle vynořují dvě nové entity: Keltové a Árjové, přičemž Keltové se vynořují v západní Evropě a Árjové na východě v podhůří Hindúkuše. Keltové i Árjové jsou přímými potomky oněch dvou zmizelých kolon hyperborejských utečenců. Árijské Védy, zejména Purány, obsahují vzpomínky Árjů na starou pravlast ležící vysoko na severu. Předkové Árjů zde žili v podivuhodné zemi s mírným podnebím, nevedli války, cizí jim bylo zlo i lež… Hyperborejci – národ bohy vyvolený „Múzy jsou všudypřítomné a nikdy neutichají: lyry a píšťaly zní a všude víří panenské chóry. Jejich krev nenahlodá nemoc ani věk a žijí daleko od těžké práce a válek“. Hyperborejci jsou symbolem štěstí, ctnosti a moudrosti. Je jim připisováno nesmírné vědění, podobně jako jejich současníkům – obyvatelům bájné Atlantidy. Jejich krajina je tak úrodná, že sklízejí dvakrát do roka. Udržují stálý mír a neznají války ani spory. Dosahují nedozírného stáří až tisíc let. Měli mimořádně fungující energetický systém, který automaticky přináší vysokou harmonii fungování jak fyzické složky bytosti, tak i složky duchovní. Jejich harmonické fyzické fungování bylo pro ně dlouhou dobu samozřejmé. Obývali kontinent v ideálním podnebním pásmu, jejich energetický systém po dlouhou dobu fungoval nad poměry. Tyto ideální podmínky však měli postupně ztratit, protože jich nevyužili ke svému komplexnímu hmotně duchovnímu růstu… A když se původní harmonie postupně vytrácela, neměli vůli věnovat vyšší úroveň péče svojí fyzické stránce. Najednou začalo vadit, že neměli pevné energetické spojení s Planetou. Dokladem toho je skutečnost, že ještě v době emigrace měli měkkou a pružnou strukturu fyzického těla, která byla typická pro lidstvo v období dřívější minulosti, kdy veškerá hmota na Planetě ještě nebyla pevná a až postupně tvrdla. V období Hyperborei však již měkké a pružné tělo naznačovalo oslabené spojení s hmotným světem a přílišnou převahu duchovního zaměření. V situaci, kdy dosavadní vzájemné vyladění hmotné a duchovní stránky jejich bytostí přestalo dostačovat, měli Hyperborejci posílit svoji hmotnou složku, která zaostávala za duchovní. Oni však hledali řešení v ještě výraznějším posílení silnější duchovní složky. Tím naopak neharmonii mezi hmotnou a duchovní částí své bytosti ještě více posílili a směřovali k odpoutání od hmoty. Začali ztrácet své spojení se Zemí, které bylo v té době výrazně oslabeno. Jejich kontinent se začal posouvat do mírného a polárního pásu, výsledkem bylo postupující zalednění a věčný sníh. Najednou začali přicházet o to, co pro ně bylo až příliš samozřejmé – pevnou půdu pod nohama a stabilní spojení se Zemí. Tvrdá realita je vrátila zpět a najednou byli nuceni bojovat o holou existenci. Byly to však pouze dílčí skupiny, které emigrovaly na jih a staly se základem nových národů. Většina Hyperborejců se smířila s odchodem do nehmotných sfér, což stejně považovali za hlavní cíl evoluce člověka. Co však vyhnalo Hyperborejce na jih? Proč tato civilizace zanikla? Pravděpodobně došlo k obrovské katastrofě, nazvané ve starých vyprávěních Potopou světa. Měla zřejmě kosmický charakter: cosi proběhlo ve sluneční soustavě a kataklyzmatickým způsobem se to odrazilo na Zemi, protože mýty různých národů shodně vyprávějí o tom, že na obloze zazářilo několik „sluncí“ a pak přišlo nesmírné množství vod. Ve staročínském traktátu Chuaj-nan-c´ jsou následky popsány takto: „Nebe se naklonilo k severozápadu, Slunce, Luna i hvězdy se přemístily“. Podobně psal také Herodot s odkazem na vyprávění starých egyptských žreců. Platon v dialogu „Politikos“ dokonce vyprávěl o dobách, kdy „západ a východ Slunce se přehodily a ono vycházelo na západě a na východě zapadalo“. Podle bonnských letopisů k tomu v posledním stotisíciletí došlo dokonce 2x. A ani geofyzikové úplně nevylučují, že převrácení planety by teoreticky proběhnout mohlo, a to například kvůli masívnímu nahromadění ledu na pólech a jejich asymetrickému rozmístění ve vztahu k zemské ose. NIMIRU (NIBIRU) – HVĚZDA SMRTI – „Nebeské koště“ planeta Nimiru je vlastně jeden úlomek obrovské planety Alanta, která byla zničena nezvládnutou jadernou fúzí. Úlomek pojmenovali Sumerové – Nimiru. Planeta byla známa v mnoha kulturách a nesla různá jména: Nibiru, Amanyam, ničitel Marduk, Tišia, Hvězda smrti, hvězda Bál Zebúba, Taraka aj. Nimiru obíhá zřejmě po eliptické dráze, jejíž rovina svírá s rovinou ekliptiky přibližně úhel 46 st., doba oběhu je asi necelých 800 (764) let. Pouze jednou za 6115 let (plus mínus 100 let) se velmi těsně přiblíží k Zemi a tehdy vyvolává gigantické pohromy. Nimiru se pravděpodobně poprvé objevila v roce 113 519 př.n.l. Nimiru se během čtyř obletů k Zemi přibližuje a poté se zase další čtyři oblety vzdaluje. K budoucímu příletu Nimiru by mělo podle propočtů dojít v roce 2666. Zemi postihlo celkem 18 ničivých cyklů nebezpečného přiblížení nebo přímo kontaktu s touto planetou, kdy lidstvo bylo vždy téměř vyhubeno. Starověké národy o těchto cyklech věděly a některé byly na tak vysokém stupni, že dokázaly činit i účinná opatření. V případě Hyperborei – jejíž zánik se také přičítá Nibiru (v roce 9654 př.n.l.) – se zřejmě i přes obrovské ztráty na životech jisté části obyvatel podařilo zachránit. Při tomto průletu Nibiru byly také zničeny poslední zbytky Atlantidy. Od tohoto data tedy můžeme počítat exodus zbytků Hyperborejců na jih. „Když se uzavírá karmický osudový prsten národa, zatřpytí se na něm, jako démant duchovní odkaz těm, co přijdou. Naplnila se karma podivuhodného národa Hyperborejců, spojil se a uzavřel karmický kruh Keltů a Nýsů, k zenitu se blíží naplnění karmy našeho národa. Ptáte-li se po smyslu existence našeho národa, odpovím, že smyslem je vyzrání k duchovní vůdčí úloze budoucího lidstva“. – Ivo Wiesner (kniha Národ v lénu bohů) )

Tajemný hrad Svojanov – Místo s největší koncentrací paranormálních jevů

Tajemný hrad Svojanov – Místo s největší koncentrací paranormálních jevů

Opuštěnými chodbami plují podivné stíny. V komnatách se zjevují přízračné postavy. Z okolních lesů zaznívá dětský pláč. Zůstat zde v noci sám vyžaduje nutnou dávku odvahy. Ale ani ve dne se nezbavíte pocitu, že vás kdosi neviditelný vytrvale sleduje. Hrad Svojanov má velmi tragickou historii obzvláště pro osoby ženského pohlaví. Hrad byl součástí tolika krutosti, že lidé věří, že zlo a duchové na tomto místě přetrvaly. Pokud jste citlivější povahy, můžete se na hradě cítit nepříjemně, úzkostně nebo se vám může dokonce udělat špatně. Toto místo má v sobě temnotu, a rozhodně se jí nehodlá vzdát… Hrad Svojanov je jeden z nejstarších královských hradů v České republice. Je to jediný hrad u nás, v jehož architektuře se mísí gotika s empírem, tedy středověk s 19. stoletím. Nachází se nad údolím řeky Křetínky, na zalesněném vrchu, nad městysem Svojanov 16 km jižně od Poličky a asi 18 km jihozápadně od města Svitavy. Doba založení hradu Svojanov není známá. První písemná zmínka, která se nachází ve Zbraslavské kronice, je z roku 1287, kdy hrad nesl název Fürstenberg, tedy Knížecí hora, a patřil Závišovi z Falkenštejna. Pojmenování hradu bylo převzato ze sousední vesnice Starý Svojanov, jež obdržela název po ptáčníkovi jménem Svojan. Hrad byl založen na ochranu významné obchodní stezky českým králem Přemyslem Otakarem II. První panovník, který projevil zájem o kolonizaci zdejšího území, byl právě Přemysl Otakar II., jehož vláda spadá do let 1253-1278. Roku 1265 založil nedaleké město Poličku a následně hrad Svojanov. Důležitá zemská stezka z Prahy do Olomouce vedla tehdy přes Litomyšl a zemskou bránou na Trstenici (odtud název Trstenická stezka) přecházela na Moravu. Mýtní poplatky a další výhody z dálkového obchodu plynuly do pokladny premonstrátského kláštera v Litomyšli, jenž se tak ocitl v pozici nepříjemného konkurenta králových zájmů v této oblasti. Přemysl Otakar II., král „železný a zlatý“, pro své mocenské ambice a rozpínavost potřeboval neustálý a silný příliv financí. Zde se nabízel jeden ze zdrojů. Lze soudit, že právě tyto okolnosti vedly Otakara k založení nového královského města Poličky a s tím spojená výstavba hradu Svojanova. Z uvedených důvodů většina historiků klade počátky hradu do období vlády Přemysla Otakara II. Svojanov si svůj význam uchoval až do počátku husitských válek. Jeden z dokladů tohoto tvrzení můžeme nalézt v Maiestas Carolina (návrh psaného českého zákoníku). Tento zákoník byl vypracován Karlem IV. Zákoník obsahuje mj. soupis 11 českých hradů, které Karel IV. považoval za význačné opory panovnické moci a které nikdy neměly být odtrženy od Koruny české. Mezi nimi je uváděn i Svojanov. Dále: Karlštejn, Zvíkov, Bezděz, Loket, Křivoklát aj. Většina přízraků na hradě jsou ženy, a navíc je spojuje jméno Kateřina! Říká se, že žádné setkání není náhoda. A co teprve, když na jednom místě tragicky zemřou v průběhu let tři ženy stejného jména. Přesně tohle se stalo na Svojanově… První příběh pojednává o Hertvíkovi Žehušickém, který se stal majitelem hradu a přilehlých panství v roce 1557. On byl okolí znám svou krutostí, zatímco jeho žena Kateřina svou zbožností a dobrotou. Než si vzala svého muže, byla zamilovaná do hradního kováře. Nepřestala se s ním scházet ani po svatbě. Většinou měli schůzky blízko rozcestí u hradu. Jednoho dne však byli odhaleni. Hertvík nechal kováři na místě useknout ruce a potom jej dal oběsit. Jeho žena Kateřina neskončila o moc lépe – nechal ji zaživa zazdít. V roce 1805 se skutečně našla její kostra. Další příběh je podobný. Stal se v roce 1645. Svojanov byl dobýván Švédy a jeho majitel Bohuslav Záruba v boji padl. Jeho manželka Kateřina zůstala se synem sama. Hrad poté připadl jeho bratrovi Karlovi. Ten se začal zarmoucené Kateřině dvořit a počal s ní časem i dítě. Brzy se ale seznámil s bohatou šlechtičnou a jeho těhotná družka mu začala být na obtíž. Zavřel ji do nejhlubšího sklepa hradu a nechal ji tam několik dní. Ozýval se její nářek a bouchání. Našel ji mrtvou, na sobě měla rozervané šaty a vytrhané vlasy. Poručil její mrtvolu zazdít. Záruba později zešílel, neboť měl pocit, že jej každou noc Kateřina pronásleduje. Dodnes se prý její přízrak na hradě zjevuje. Poslední tragický příběh se na hradě odehrál roku 1801. Jiří Heisler, vlastník hradu, se rozhodl dostavět a obnovit jeho zřícené části. Dochází zde k tragédii – na Heislerovu dceru, malou Kateřinku, padá v dámském pokoji lešení. Z posledních sil prošla ještě do další místnosti, kde zanechala otisk krvavých dlaní na stěně. Stopy po nich se objevovaly i po několikátém vymalování, nyní jsou zakryté skříní. Místní kastelán tvrdí, že když se v místnosti nechá kamera, je možné vidět v určitý noční čas postavu, jež jde stejnou cestou, jako šla Kateřinka. Hrad skrývá nespočetné množství zazděných lidí. Straší zde i zlý správce Rašín! V druhé polovině 15. století hrad náležel pánům z Boskovic. Na hrad a panství nechali dohlížet jistého rytíře Rašína, který se stal správcem. Rašín byl velice tvrdý k místním poddaným, ale hlavně k dělníkům, kteří pracovali na hradu. Nutil je, aby pracovali až do padnutí, za to jej jeden z nich proklel. Po smrti musí jezdit na ohnivém býku (otočen obráceně) z Rohozné, kde je pohřben, až na Svojanov. Příběh se zdá být jako tradiční báchorka o tom, že zlo bude vždy potrestáno. Ovšem u domu zbrojnošů se skutečně objevují okolo půlnoci jakási tajemná světla. Krvavou minulost hradu Svojanov dokládá například i kostra neznámého obrovského muže zazděná v kuchyni. Na jiném místě, přímo u vstupní brány, byly zase nalezeny ostatky zazděných dětí. V hradních prostorách se našly při rekonstrukčních pracích i desítky koster dělníků. Ti prý budovali tajnou podzemní chodbu pro tehdejšího majitele hradu, aby neprozradili její tajemství, nechal je po skončení prací pozabíjet. Hrůza všech těchto událostí je na hradě Svojanov stále patrná a u citlivých jedinců vyvolává úzkost a tíseň. Dům zbrojnošů – nejhodnotnější část hradu láká na autentickou atmosféru 15. století Dům zbrojnošů nechal postavit někdy po roce 1471 Ježek Svojanovský z Boskovic. Budova vznikla jako zázemí pro zbrojnoše a nikdy neprošla žádnými přestavbami ani úpravami. Vše se proto podařilo dochovat v původním stavu. Trámové stropy z 15. století, omítky ze 17. století i vnější fasády tvoří největší hodnotu domu zbrojnošů. Jsou to neobvyklé, autenticky dochované prvky. Samotný prostor vypadá, jako by odtud jen před chvílí odešli zbrojnoši. Uprostřed místnosti jsou dřevěné stoly, na nich historické hry, karty, šachy nebo vrhcáby, ale i oděvy. Stěny lemují truhlice. Zdi zdobí historické zbraně z konce 15. století, v sále nechybí ani brnění nebo malé dělo. Nevyčíslitelnou hodnotu má také podkroví domu zbrojnošů. V současné době je tam výstava modelů historických staveb. Ve vitrínách je 140 modelů hradů, zámků, ale i mlýnů, lidových staveb a dalších architektonicky zajímavých objektů. Podle památkářů patří dům zbrojnošů díky vysokému stupni zachování k nejvýznamnějším památkám v zemi. Svou autenticitou je srovnatelný například s královským palácem na Bezdězu. Svojanovské granáty – dodnes je můžete nalézt v místní říčce i na cestě ke hradu Svojanovské granáty jsou součástí svoru, který se ve Svojanově těžil od nepaměti. Byl používán také na stavbu hradu, na opěrné zdi a domácí budovy. Později se svor používal i jako drť na cesty. Vzhledem k tomu, že se ve svoru granáty vyskytují hojně, nachází se tu téměř na každém kroku. Na turistické cestě ke hradu Svojanov by neměl být žádný problém nalézt tento polodrahokam. Nachází se zde malé hnědé kuličky (po opracování se jejich barva mění na temně rudou) o rozměru do 1 cm. Granát – je kámen vitality a silné, zemité energie. Podporuje naši vůli, sílu a odhodlání. Také stabilitu a vytrvalost v plnění našich cílů. Jeho životodárná energie funguje jako elixír na duševní i fyzické rovině. Pomáhá překonávat zastaralé myšlenkové vzorce a strnulé způsoby jednání. Rozvíjí rozšířené vědomí, umí vyvolat vzpomínky na minulé životy. Granát nám v dnešní uspěchané době, pomáhá uzemnit se a propojit se s přítomným okamžikem. Aktivuje celý organismus, prohřívá naše tělo, což podporuje cirkulaci krve, činnost srdce a látkovou výměnu. „Jdeš cestou úvozovou v zamyšlení, vždy sráznější a hlubší k Svojanovu. Hrad s chmurnou věží v kraj se dívá v snění… Tu občas kmitne se ti zas a znovu cos jako černá slza ve kamení (…). Tak snil jsem další cestou k Svojanovu, hrst granátů těch nesa v svojí dlani…My činy chcem a sotva dojdem k slovu! Jak v stopy dlouhého zde umírání jsem zřel v tříšť tmavých kamínků těch znovu“. – Jaroslav Vrchlický, Svojanovské granáty )

Zkáza Pompejí – Jedna z největších katastrof a záhad starověkého světa

Zkáza Pompejí – Jedna z největších katastrof a záhad starověkého světa

„Z Vesuvu nejprve vyšlehly vysoké plameny a později se objevil obrovský černý mrak tvaru borovice, který zcela zastínil slunce přesně v pravé poledne a den se změnil v noc“. Pompeje jsou rozsáhlá archeologická lokalita na místě bývalého bohatého antického města asi 30 km jihovýchodně od Neapole. Pompeje (italsky Pompei, latinsky Pompeii) se staly jedním ze starořímských měst v Neapolském zálivu v císařské provincii Italia (dnes region Kampánie), která byla roku 79 našeho letopočtu zničena výbuchem sopky Vesuv. V roce 1997 byly Pompeje zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO. Nedaleko trosek starověkých Pompejí se nachází současné město Pompei. Tak jako v jiných městech stejné doby se i o Pompejích traduje, že byly místem neřesti, a právě proto byly postiženy trestem Božím pro výstrahu všem ostatním smilníkům. Otázkou je, zda se Pompeje v tomto směru nějak výrazně odlišovaly od dalších měst své doby… První větší katastrofa Pompeje postihla v roce 62 našeho letopočtu – tehdy bylo město zasaženo a částečně poničeno zemětřesením. Šlo zřejmě o předzvěst pozdějšího sopečného výbuchu, ale obyvatelé Pompejí toto varování podcenili. Připusťme, že tato událost, tak tragická pro Pompeje, znamená pro dnešní návštěvníky velmi zajímavou dochovanou ukázku života z této doby. Je fascinujícím zážitkem kráčet po prastaré dlažbě a navštěvovat interiéry starořímských domů. Můžeme zde obdivovat divadlo, lázně, sochy a mnohá další umělecká díla. Když stojíte na hlavním pompejském náměstí a podíváte se na majestátní Vesuv, který je opravdu coby kamenem dohodil, téměř si „sáhnete“ na atmosféru doby, kdy došlo k výbuchu. Pompeje jsou unikátním místem, kde si na své přijdou zájemci o historii a archeologii, ale i všichni ti, kdo dokážou obdivovat a ocenit umění našich předků. Pompeje bývaly významným městem pod správou Říma do doby, než je pohřbila sopka Vesuv Město Pompeje bylo společně s Herculaneem založeno v 7. století př.n.l. italickým kmenem Osků. Jméno Pompeje vychází z oského slova „pompe“ což znamená „pět“ nebo z italického slova „pump“, což znamenalo „celek“ a také bylo odvozeno z výrazu pro číslovku pět. Do města postupně přicházeli Řekové a Etruskové. Řekové město opevnili hradbami a Pompeje se staly námořní základnou a centrem obchodu. Do města se vcházelo osmi branami (Porta Ercolaneo, Porta Vesuvio, Porta di Capua, Porta di Nola, Porta di Sarno, Porta di Nocera, Porta di Stabia a Porta di Marina). Srdcem Pompejí bylo fórum nazývané italsky Foro Civile, zde se soustředila městská správa, konala se zde zasedání městské rady a volby. O svátcích se zde scházeli obyvatelé celého města a konal se zde obětní obřad. Fórum bylo zároveň obchodním centrem, uzavíraly se zde smlouvy a řešily soudní spory. Kromě tržnice se zde nacházela řada sakrálních budov (Jovův chrám, Apollonův chrám a Bazilika), také veřejné záchody a městská pokladna. Na fóru se také konala různá představení, atletické závody a zápasy. Druhým významným pompejským centrem bylo Foro Trian Golare (Trojúhelné náměstí). Toto náměstí obklopovala kolonáda z dórských sloupů. Nacházela se zde palestra, velké divadlo, gladiátorská škola a dórský chrám. Pro Pompeje bylo díky Vesuvu obtížné zásobování vodou, především proto, že v oblasti Kampánie docházelo k častým otřesům půdy, které poškozovaly akvadukt. Pompejané využívali vodu dešťovou, studniční a vodovodní. Za císaře Augusta se začala přivádět pitná voda z akvaduktu Aqua Augusta. Tento 96,5 km dlouhý akvadukt přiváděl pramenitou vodu z Avellina severním obchvatem Vesuvu do Neapole a Misena. A Pompeje se na něho napojovaly svým 12 kilometrů dlouhým vodovodem. V Pompejích se nacházela řada lázní (Stabijské lázně, Lázně u fóra, Ústřední lázně a Lázně u amfiteátru), někteří občané měli dokonce lázně soukromé. Sopka Vesuv, která pohřbila Pompeje sice spí, ale… Hora Vesuv (italsky Monte Vesuvio, 1277 m) je činná sopka v jihoitalském regionu Kampánie tyčící se nad Neapolským zálivem. Leží pouhých 9 km od města Neapol, ve kterém žijí více než 3 milióny lidí. Vesuv se řadí do tzv. Kampánského sopečného oblouku, k němuž patří i další sopky v okolí, např. Monte Epomeo na ostrově Ischia. Vesuv je jediná sopka na Evropské pevnině, která byla aktivní během posledních 100 let. Zároveň bývá považována za nejnebezpečnější sopku evropské pevniny, vzhledem k tomu, že oblast Neapolského zálivu je nejhustěji obydleným regionem pod činnou sopkou. V roce 1995 byla oblast kolem Vesuvu prohlášena za národní park. Od katastrofického výbuchu v roce 79 Vesuv vybuchoval v průběhu staletí nesčetněkrát. K dalším výrazným explozím došlo v letech 1631, 1794 a 1944, v tomto roce došlo prozatím k poslednímu výbuchu, který si vyžádal 26 obětí. V současnosti vulkán vykazuje jen slabou sopečnou činnost, ale nikdo neví, kdy se sopka opět probudí a dojde k explozi. Podle italských a francouzských vědců k další silné erupci zcela jistě dojde, ale nikdo neví, kdy to bude. Podle vědeckých odhadů by se žhavá sopečná vlna valila z vrcholu rychlostí větší než 100 km/h a během pěti minut by zničila vše v rozsahu sedmi kilometrů. DEN ZKÁZY POMPEJÍ 24. SRPEN 79 N.L. – Čtyři dny před výbuchem bylo možné pozorovat znamení, která naznačovala, že se Vesuv probouzí. Otřesy půdy byly výrazně silnější než jindy, v Pompejích přestala téct voda a na Vesuvu bylo možné pozorovat proudy horké vody a plynů, které vystupovaly z prasklin v zemi. Někteří obyvatelé žijící v okolí Vesuvu tehdy opustili své domovy nebo se k tomu teprve chystali. Pak se ale vulkán na dva dny utišil, což zřejmě u většiny obyvatelstva zahnalo veškeré obavy. Opravdové drama začalo až 24.srpna. Vesuv v několika fázích vychrlil ohromné množství horkých plynů a hustého sopečného materiálu. První fáze zasáhla hlavně Pompeje. Kráter nejprve vyvrhoval každou vteřinu okolo 10 000 tun popela a pemzy. Chvíli po erupci nad kráter vystoupal sloup sopečného materiálu. Tento sloup byl podle vědců viditelný na vzdálenost třiceti kilometrů. Následujícího rána z Vesuvu stékala žhavá rudá masa o rychlosti 100 km/h směrem k Herculaneu. Lavina dosahovala teploty přes 815°C. Během čtyř minut příval zničil celé město a usmrtil veškeré obyvatelstvo. O několik minut později byla první vlna následována dalším přívalem ještě těžšího materiálu. Tato pyroklastická vlna pohřbila Herculaneum 25 metrů pod zem a zasáhla i další města, Terzigno a Oplontis. Současně docházelo k silným otřesům a spadu hustého popela také ve Stabiích. Původně se mělo za to, že většina Pompejanů zahynula buď pod padající tefrou, nebo vdechnutím toxických plynů. Dnes je však z dochovaných nálezů zřejmé, že většinu obětí usmrtila pyroklastická vlna, jejíž příchod byl tak náhlý a nečekaný, že si Pompejané stačili pouze zakrýt obličej nebo ústa oděvem či kusem látky. Vlna je srazila na zem, usmrtila a zasypala jemným popelem dříve, než se jejich těla stala bezvládnými. Co byste při návštěvě Pompejí neměli minout? VILA MYSTÉRIÍ – (Villa dei Misteri) byla postavena ve 2.století př.n.l. a obsahuje jedny z nejlepších dochovaných starověkých nástěnných maleb. Nejpozoruhodnější z nich je vlys dlouhý 17 metrů ve velkém trikliniu. Postavy jsou téměř v životní velikosti. Předpokládá se, že vila byla přeměněna na Dionysianské kultovní místo setkávání a scény na těchto obrazech ukazují tajemství zasvěcení. Konkrétně se jedná o zasvěcovací rituály mladých žen do mystérií boha Dionýsa, což byl v době císařství zakázaný kult. PORTA MARINA – Je impozantní starobylá brána, kterou se vstupuje do Pompejí. Příkrá dlážděná cesta vede ke dvěma obloukům brány: levý, menší byl určen pro pěší, pravý tažným zvířatům a lehkým vozům, které přivážely od moře sůl a ryby. Procházíme bránou a ihned napravo vidíme zbytky Venušina chrámu, zničeného zemětřesením. Venuše byla bohyní – ochránkyní a Pompejané si chtěli zajistit její přízeň postavením tohoto chrámu. BAZILIKA – Byla postavena v letech 120-78 př.Kr. a původně vykonávala funkce zastřešeného trhu, později zde byly vynášeny občanskoprávní a obchodní rozsudky. Postranní zdi Baziliky byly ve dvou řadách, v průčelí se nacházel dosud zřetelně patrný dvoupatrový tribunál a nezakrytá hlavní loď chrámu skýtala pohled na věčně modrou oblohu. Na zdech se dochovala řada nápisů, mimo jiné i věta: „Divím se, stěno, že ses pod vahou tolika spisovatelů nezřítila“. Nápisy a kresby jsou dodnes patrné na stěnách mnoha domů v Pompejích. ULICE HROBEK – Za zdmi Pompejí je předměstská čtvrť, jejíž hlavní ulice byla vyhloubena. Tato ulice hrobek je lemována impozantními pohřebními památkami, které se vedle Via Appia v Římě řadí k nejpůsobivějším dochovaným příkladům této římské praxe stavby hrobek podél veřejných komunikací. AMFITEÁTR – Lidé ve starověkém Římě byli nadšení do všech druhů zábavy, a proto stavěli malé i velké arény a divadla sloužící k nespočtu různých událostí. Pompeje byly sídlem prvního kamenného divadla v celé Římské říši. Divadlo bylo postaveno po roce 70 n.l. a zřejmě soukromě financováno, takže byl tento amfiteátr s 20 tisíci míst možná první světového druhu. Se svým elipsovitým tvarem a terasovitým uspořádáním hlediště se stalo vzorem, podle kterého se staví podobné stavby dodnes. Dnešní návštěvníci se po této kamenné stavbě mohou volně pohybovat, dokonce vyšplhat na starobylé terasy a posadit se na stejných místech, jako diváci před tisíciletími. Pompeje jsou i skoro dvě milénia po svém zničení synonymem apokalyptické zkázy. Římské přímořské letovisko bylo vyhlazeno tak dokonale, že 1500 let lidé ani nevěděli, kde přesně se sídlo nacházelo. Poloha města byla objevena v roce 1599. Asi za 150 let byl zahájen archeologický výzkum. Současné vykopávky antických Pompejí jsou nejvelkolepějším svědectvím života římského města a tehdejší kultury. Smutný osud Pompejí láká každoročně velké množství návštěvníků, kteří se přijíždějí podívat na vykopávky a nálezy. Přes okolnosti svého vzniku je to velmi poučný pohled do historie, který nás jako stroj času přenese do Římské říše v 1. století našeho letopočtu. )

Niagarské vodopády: Burácející nádhera, která tvoří hranici mezi Kanadou a USA

Niagarské vodopády: Burácející nádhera, která tvoří hranici mezi Kanadou a USA

Až se ocitnete pod dunící doběla zpěněnou vodní masou jedněch z nejslavnějších vodopádů světa, plně pochopíte význam spojení „přírodní síla“. Charles Dickens tvrdil, že právě zde stojí člověk nejblíže Bohu, a hudební skladatel Gustav Mahler o zvuku vodopádů zase mluvil jako o „pořádném fortissimu“…Niagarské vodopády figurovaly v mnoha kulturách. Představovaly posvátné vody nebo místa a uctívali je i první obyvatelé amerického kontinentu – Indiáni. Později, v 17. století, je poprvé spatřilo oko Evropana, když se sem dostali roku 1678 francouzští misionáři. Museli pokleknout před tou krásou a majestátností. Niagarské vodopády sice nejsou, ani největší, ani nejmohutnější vodopády světa, rozhodně je však můžeme zařadit mezi ty nejslavnější. Jejich krása každoročně přiláká 12 milionů turistů, čímž je řadí mezi nejnavštěvovanější atrakce Severní Ameriky. Niagarské vodopády (anglicky Niagara Falls) je souhrnné označení pro celkem tři sousedící vodopády na řece Niagara, která vytéká z Erijského jezera a vtéká do jezera Ontario. Největší a nejznámější z nich, Podkova (Horseshoe Falls), dosahuje výšky 55 metrů a je 900 metrů široký. Převážná část Podkovy se nachází na území kanadské provincie Ontario. Druhý, menší Americký vodopád (American Falls – 21 m vysoký a 323 m široký) a třetí, nejmenší Nevěstin závoj (Bridal Veil Falls) leží na území amerického státu New York. Během nejvyššího stavu vody jimi každou sekundu proteče až 5720 m3 vody. Pro srovnání – Viktoriinými vodopády, které jsou největší na světě proteče v období dešťů až 9170 m3 vody za sekundu. „Niagara“ je nejmohutnější padající vodní masou severoamerického kontinentu. Niagarské vodopády mají velmi příznivou polohu. Nachází se 130 km jižně od Toronta, odkud je nejlepší a časově nejvýhodnější využít cestu po dálnici Queen Elizabeth Way, která zabere cca 2 hodiny. Burácení vodopádů je skutečně ohlušující a je ho slyšet na mnoho kilometrů daleko. Aby také ne – za hodinu se tu z výšky bezmála šedesáti metrů zřítí asi 7 milionů kubíků vody, a to už nadělá pořádný randál. Obecně pak platí, že na Niagarské vodopády je lepší výhled z kanadské strany, kdy máte vodopády krásně před sebou a zejména Horseshoe Falls si užijete daleko víc, protože z americké strany takřka nejsou vidět. Na americké straně mají sice postavenou speciální vyhlídkovou plošinu, ze které je na vodopády vidět aspoň z boku, ale výhled je v porovnání s kanadskou stranou opravdu nesrovnatelný. Vše začalo v poslední době ledové… Řeka Niagara a Velká jezera (Hořejší, Michiganské, Huronské a Erijské) jsou dědictvím poslední doby ledové. Před 18 000 lety bylo jižní Ontario pokryto 2-3 km tlustou vrstvou ledu. Jak led postupně roztával, uvolňovalo se obrovské množství vody, která se usazovala v pánvi. Samotné vodopády vznikly přibližně před 12 000 lety. Nacházely se ovšem o asi 11 km níže po proudu řeky než dnes. Vodopády se v minulosti posouvaly v průměru o 1 m ročně proti proudu, současné tempo eroze je přibližně 30 cm ročně. Odhaduje se, že ode dneška za 50 000 let vodopády překonají zbývajících 32 km k Erijskému jezeru a přestanou existovat. Samotné vodopády byly poprvé popsány v roce 1678 belgickým misionářem Louisem Hennepinem. Během 19. století se vodopády staly turistickou atrakcí, navštívil je například bratr Napoleona Bonaparte Jérome. 28. března 1848 vodopády na 40 hodin vyschly. Udělalo se nezvyklé teplo a ledovec na opačné straně Erijského jezera se rozpadl na hromadu gigantických ledových ker. Silný vítr zahnal kry do vodního proudu a kusy ledu se zasekly na vrcholu Niagarských vodopádů. Téhož roku byl přes řeku vybudován první most. Ten byl v roce 1855 nahrazen Roeblingovým visutým mostem ze dřeva a kamene a v roce 1886 visutým ocelovým mostem, přes který dodnes jezdí vlaky. V roce 1897 přibyl další most spojující Kanadu a USA, Whirlpool Rapids Bridge. Koncem 19. století hrozilo, že vodopády budou určeny výhradně k průmyslovému využití. Na jejich ochranu posléze vzniklo hnutí Free Niagara, jehož největším úspěchem bylo v roce 1885 vytvoření prvního chráněného území státu New York – Niagara Falls State Park. Ve stejném roce začala být chráněna také kanadská strana vodopádů. Cílem bylo nejen ochránit přírodu, ale také umožnit návštěvníkům vychutnat si krásu vodopádů. Ve 20. století se ochrana vodopádů týkala zejména regulace toku řeky stanovením minimálního průtoku a snahy zpomalit erozi. Zjeví-li se vám v těchto místech pestrobarevný klobouk, spatřili jste ducha indiánské dívky! Jako ve spoustě dalších turistických lokalitách, tak i po Niagarských vodopádech koluje legenda – příběh indiánské dívky, jejíž duch se objevuje přímo u vodopádů. Vypráví se, že dívka zvaná Maid of the Mist (Dívka oparu) si měla z donucení a nátlaku vzít za manžela muže, kterého nemilovala, a tak se rozhodla pro sebevraždu. Vzala svou kánoi a nechala se unášet po řece Niagaře až k vodopádům, kde svůj život ve víru vody zakončila. Její duch však byl silnější a jako šíp vzlétl z vody ven. Nyní můžeme za příznivého počasí ducha indiánské krasavice spatřit ve formě jasné duhy. LODÍ MAID OF THE MIST POD VODOPÁDY – Plavba na výletních lodích (je jich celkem 5 a všechny se jmenují Maid of the Mist) je velkým zážitkem, kde vyfasujete pláštěnky (na kanadské straně červené a na americké modré) a pak během cirka 25minutové projížďky proplujete okolo vodopádů na americké straně a pak připlujete až do srdce Horseshoe Falls, kde pochopíte, proč vám ty pláštěnky dali. Počítejte s tím, že vás hustý oblak vodního aerosolu pořádně osvěží! Pod Kanadskou Podkovou je proražen tunel, pocházející od budování první hydroelektrárny. Tunel dnes slouží pouze turistům. Na stavbě hydroelektrárny se podílel Nikola Tesla, který má na americké straně postavenou velkou bronzovou sochu. Co určitě nesmíte při návštěvě Niagara Falls vynechat? SKYLON TOWER – Pokud byste si chtěli „Niagáry“ prohlédnout pořádně z výšky, tak se určitě vyplatí navštívit 236 metrů vysokou vyhlídkovou věž, z které je za jasného počasí opravdu skvělý výhled na celé vodopády. Skylon Tower je v provozu i večer, a to v letních měsících až do půlnoci a v zimě do 22 hodin, takže touto dobou se můžete pokochat krásně osvícenými vodopády. Stavba budovy začala v květnu 1964 a oficiálně byla otevřena 6. října 1965 newyorským guvernérem Nelsonem Rockefellerem a ontarijským premiérem Johnem Robartsem. Skylon Tower figurovala ve filmu Superman II. Také byla využita jako policejní rozhledna ve filmu Search and Destroy z roku 1979 s Perrym Kingem a Georgem Kennedym. STARÁ PEVNOST NIAGARA – Nabízí návštěvníkům příležitost si prohlédnout jednu z nejvýznamnějších amerických pevností 18. století, klíčovou pro kontrolu nad přístupem k Velkým jezerům během koloniálních válek. Návštěvnické centrum a mnoho zrenovovaných původních budov tvořících pevnost zahrnuje expozice a artefakty. Návštěvníci také mohou prozkoumat místnosti se střelným prachem a vojenská kasárna, aby pochopili historii této staré a velkolepé pevnosti, která sloužila jako strategická vyhlídka pro armády po čtyři století. Poskytuje také nádherný výhled na řeku Niagara a jezero Ontario v Kanadě. JESKYNĚ VĚTRŮ NA KOZÍM OSTROVĚ – Pro odvážnější návštěvníky je možnost podívat se za vodní oponu v tzv. Jeskyni větrů. Vezměte si ale špunty do uší – hluk padající vody je neskutečně ohlušující. Mimochodem z Kozího ostrova se čas od času někdo vrhne střemhlav do vodopádu. Bohužel jen málo z nich skok přežije. Vy to tedy opravdu nezkoušejte! Přírodní jeskyně se nachází za vodopády Bridal Veil. Byla objevena v roce 1834 a již od roku 1841 zde probíhaly prohlídky s průvodci. Jeskyně původně nesla název po řeckém bohu větrů Aeolus. Dnes se zde nachází stejnojmenná atrakce, ze které vás může výtah svézt dolů až k úpatí vodopádu American Falls. STÁTNÍ PARK NIAGARSKÉ VODOPÁDY – Byl založený v roce 1885 a zahrnuje 3 impozantní vodopády a 5 ostrůvků na řece Niagara. Celkově má park rozlohu 400 akrů včetně přírody a cyklostezek, zařízení pro pikniky a skvělých příležitostí pro fotografování. Pro ty, kteří nejsou zvyklí příliš chodit, nabízí park dopravu autobusem v retro stylu, který turisty odveze k hlavním atrakcím parku, jako je vyhlídková věž Observation Tower s panoramatickým výhledem na všechny tři vodopády. V návštěvnickém centru parku naleznete mimo jiné expozici o historii, řadu restaurací a kinosál Adventure Theater. Zde mohou návštěvníci shlédnout 40minutovou 4 D prezentaci, která zahrnuje film a smyslové efekty, jako je vodní tříšť z vodopádů. Královna mlhy: Příběh ženy, která sjela Niagarské vodopády v sudu Jmenovala se Annie Edson Taylor. Na konci 19. století jí zemřel manžel v občanské válce a ona žila jen z příležitostných prací, které se jí podařilo získat. Aby si vydělala na živobytí, rozhodla se pro něco šíleného. Jako první člověk na světě chtěla překonat Niagarské vodopády. Většina lidí tak považovala ženu, která se rozhodla, že se stane první, kdo pád vodopádů přežije, za blázna. K pokoření Niagarských vodopádů Annie Taylor použila na zakázku zhotovený sud z dubového dřeva se železnými výztužemi, který byl na vnitřní straně vystlán matrací, ovšem ještě předtím, než se očekávaná událost uskutečnila, došlo k několika odkladům, jelikož zúčastnění se obávali případného obvinění z podílení se na sebevraždě. V den svých 63 narozenin, tedy 24. října 1901, mohla učitelka v pokročilém věku konečně vyplout. Proud řeky odnesl sud k jednomu ze tří Niagarských vodopádů, který je podle svého tvaru nazývaný Podkova. Po pádu sudu se okamžitě rozběhlo pátrání a ženu se brzy podařilo najít – k překvapení mnohých živou a bez větších zranění. Plavba celkově trvala přibližně 15 minut, po kterých následovala ještě nějaká doba, než se ženu podařilo z nepohodlného sudu vyprostit. Své poslední roky Annie strávila pózováním na snímcích s turisty u svého stánku se suvenýry a několika neúspěšnými pokusy o zbohatnutí. Její ohromné odhodlání být takříkajíc za vodou se tedy nesetkalo s úspěchem, i přesto se ale zapsala do historie velmi tučným písmem. Zemřela 29. dubna 1921 ve věku nedožitých 83 let. „Snažila bych se odradit každého, kdo by snad chtěl podobný kousek zopakovat, a to i kdyby to měla být má poslední slova před smrtí. Raději bych vlezla do hlavně děla s vědomím, že mě rozstřelí na kusy, než abych sjela vodopády podruhé“. – Annie Edson Taylor )

Izrael – Země s velkou historií, bohatou kulturou a mnohými náboženstvími

Izrael – Země s velkou historií, bohatou kulturou a mnohými náboženstvími

Pro muslimy je zemí, kde proroci stoupali k nebesům a křesťané zase věří, že se zde narodil, žil, učil, dělal zázraky a následně byl i ukřižován Ježíš Kristus. Dějiny této biblické země jsou staré více než 5000 let. Jsou zapsány v troskách dávno zničených měst, v pouštních dunách i v hlubokých jeskyních Mrtvého moře. Bezmála dvě tisíciletí museli Židé čekat na vznik vlastního nezávislého státu. Výsledkem je země plná tradic v jedné z nejneklidnějších oblastí světa. Přestože celková rozloha Izraele je pouhých 21 643 km2, zahrnuje celou řadu geografických oblastí. Na severu u hranic s Libanonem leží Galilei s kopcovitou, zelenou a úrodnou středomořskou krajinou. Na východě u hranic se Sýrií a Jordánskem a výhledem na Galilejské moře najdete vulkanické skalní plošiny Golanských výšin. Střed země protkávají vyprahlé kopce Judeje a Samaří, na východ od nich protéká podél jordánské hranice řeka, od Galilejského moře na severu až k Mrtvému moři ve středu země. Je to jediná hlavní řeka v Izraeli, která teče ze severu na jih, všechny ostatní tečou z východu na západ a ústí do Středozemního moře. Na západě se svěží středomořská pobřežní pláň pyšní zelenými poli a zlatými písečnými plážemi. Na jihu, u hranic s Egyptem a Jordánskem, leží skalnatá poušť Negev, která se táhne až k nejjižnějšímu bodu Izraele. Izrael je se svou populací 8,3 milionu obyvatel, z níž převážnou většinu tvoří Židé, jediným židovským státem na světě. Je rovněž domovem izraelských Arabů, křesťanů, Drúzů a Samaritánů, stejně jako několika dalších náboženských a etnických menšin. Založením Státu Izrael v roce 1948 byla obnovena židovská nezávislost. V současnosti je Izrael parlamentní demokratickou republikou se všeobecným volebním právem. Izrael považuje za své hlavní město Jeruzalém, ale většina států uznává jako hlavní město Tel Aviv. Izrael má na Seznamu světového dědictví UNESCO deset zápisů. Pevnost Masada – Symbol hrdinství a síly národa! „Svahy hory jsou strmé, takřka vertikální, vrcholek je plochý a má oválný půdorys, měří 645 metrů na délku a 315 metrů na šířku. Pouštní útes je tvořen mnoha vrstvami sedimentu zakrytého dolomitovými a pískovcovými útvary. Z dálky vypadá Masada jako nějaký pouštní hrad a vzbuzuje u pozorovatele náležitý respekt, někdy v něm vyvolává i úžas“. – Ari Šavit, kniha Země zaslíbená Masada je starověká pevnost postavena v 1.století př.n.l. Herodem Velikým. Stojí na vrcholu izolovaného skalního útesu asi 3 km západně od jižního konce Mrtvého moře, na východním okraji Judské pouště. Výraz „mecúdá“ znamená v hebrejštině „pevnost“. Pro Izraelce je toto místo, které se tyčí 450 m nad hladinou Mrtvého moře symbolem hrdinství a odporu. V roce 2001 byla Masada zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Na skále dnes sice uvidíte jen ruiny, ale díky vystaveným modelům si lze udělat přesnou představu, jak pevnost kdysi vypadala. Za dvouřadými hradbami, do nichž bylo kromě kasemat zabudováno celkem 30 strážních věží a čtyři brány, se nacházely dva bohatě zdobené paláce. Vedle pak byla zapuštěna velká vodní nádrž, která zadržovala neuvěřitelných 40 milionů litrů vody! Masada nabízí na ploše o rozloze asi 300x600 m pestrou směsici památek. V Herodově paláci se jako zázrakem zachovaly nástěnné malby, část vybavení trůnního sálu i mozaiková podlaha, seskládaná z bílých a černých kostek do geometrických obrazců. Východ slunce v Masadě je prý nezapomenutelným zážitkem. Sledovat, jak se první paprsky orientálního slunce dotýkají pevnosti i okolních skal, aby o milisekundu později nechaly Masadu zazářit v nádherném světle, v celé její majestátnosti. Masada není jen překrásný východ slunce, ve svém nitru ukrývá silný příběh. 960 zélótů, židovských radikálů, si tu v roce 73 po Kristu raději vzali život, než aby padli do rukou patnáctitisícovému římskému vojsku. Masada se tak navždy vepsala do historie židovského národa a svaté země Izrael. Vojáci izraelské armády zde proto skládají slavnostní přísahu, jež zní: „Masada již nikdy nepadne“! Obránci pevnosti Masada zvolili svobodnou smrt místo života v otroctví. Odešli ze světa, aniž by se z mužů staly „ovce“, aniž by byly ženy znásilněny, aniž by děti musely zapřít otce. „Nikomu jinému se nepodřídíme, nikomu kromě Boha, protože on jediný je spravedlivý a řádný pán nad lidmi“, zanechali před smrtí vzkaz lidé, kteří leží v hrobech mnoho staletí, a přesto pořád jaksi nezlomně stojí… Jeruzalém – Nejposvátnější město na světě Arabové mu říkají Al – Kuds – „Svatý“. Jeruzalém je hlavním městem Izraele a zároveň nejvýznamnějším náboženským místem Židů, křesťanů a muslimů na celém světě. Město je rozděleno na tři části: Staré město obehnané zdí, kde se nalézá většina památek, Východní Jeruzalém, který je převážně arabský, a rychle se rozvíjející nová, moderní část města, známá jako Západní Jeruzalém. Dominantu Starého města tvoří zlatá klenutá mešita Haram-al-Sharif, viditelná široko daleko a Zeď nářků, u které je stále živo. Žádný návštěvník by si neměl nechat ujít nejvýznamnější svatá místa, mezi něž se řadí: Skalní chrám, Zeď nářků, Chrám povznesení, hora Sion či Chrám božího hrobu. Historický Jeruzalém se rozkládá na rozloze jednoho čtverečního kilometru. Do starého města se vchází sedmi branami, z nichž jen tři si udržely původní osmanský ráz. Staré město se skládá ze čtyř čtvrtí: Muslimské, Židovské, Křesťanské a Arménské. Skalní chrám a jeho zlatá kopule patří k jeruzalémským dominantám. Osmiboká mešita postavená v letech 687-691 patří ke třem nejsvětějším islámským stavbám. ZEĎ NÁŘKŮ – Byla postavena v letech 688-691 n.l. Teprve koncem 3. století směli Židé jednou za rok navštívit Jeruzalém a u jediné zachovalé západní zdi chrámu naříkat nad ztrátou své největší svátosti. Tato zeď, která se zachovala do dnešních dnů se stala v Evropě známá pod názvem Zeď nářků. Ale oficiální izraelské jméno této památky je Západní zeď (hebrejsky ha-Kotel ha – Ma´ aravi). Je to nejposvátnější místo všeho židovstva, nachází se na jihozápadní straně Chrámové hory. Zeď nářků je součástí západní opěrné zdi Chrámové hory, která byla postavena při jejím rozšiřování za Heroda Velikého. Modlitby zde probíhají každý den od časného rána až do pozdní noci. Mnozí věřící doprovázejí modlitby trhavými pohyby těla. Muži a ženy se modlí odděleně, muži musí mít pokrývku hlavy, ženy zase zahalená ramena a nohy. Kromě Šabatu se zde může i fotografovat. CHRÁM BOŽÍHO HROBU – Postavil ho římský císař Konstantin. Chrám stojí na místech, kde kdysi došlo k ukřižování Ježíše Krista. Nejzajímavějším místem je hrobní kaple. V jejím středu se nachází malý, mramorem vykládaný prostor s dvoumetrovou náhrobní deskou, která zakrývá Ježíšův hrob. V malebných dlážděných uličkách Starého jeruzalémského města najdete více svatých míst než kdekoliv jinde na světě. V malém prostoru se zde tísní mnoho synagog, kostelů i mešit. Desítky muzeí nabídnou něco každému věku a vkusu: nejnavštěvovanějším je Izraelské muzeum se sbírkami výtvarného umění, archeologie a židovského umění. Jeruzalém je také známý svými kvalitními vzdělávacími příležitostmi a předními průmyslovými a technologickými klastry. Věděli jste, že Hebrejská univerzita v Jeruzalémě se trvale řadí mezi 100 nejlepších univerzit na světě? Byla založena v roce 1918 jako druhá moderní vysoká škola v zemi po Jeruzalémské Akademii výtvarných umění Bezalel (založená v roce 1906). Mrtvé moře – léčivá sůl, omlazující bahno a nezapomenutelné zážitky Na hranicích Izraele s Jordánskem leží Mrtvé moře, které je známé svou extrémně slanou vodou. Salinita dosahuje 33 %, což je 9x více než ve vodě Středozemního moře. Při koupání se v něm proto lidé mohou vznášet na hladině, aniž by se o to museli jakkoli snažit. Voda Mrtvého moře obsahuje 21 minerálů a stopových prvků, z nichž 12 se v žádném jiném moři nevyskytuje. Mrtvé moře je vlastně jezero, které na délku měří 67 a na šířku 18 km. Léčivé vlastnosti Mrtvého moře jsou známé již od starověku. Římané a židé budovali na březích Mrtvého moře lázně a speciální umývárny využívající vodu i bahno. Před dvěma tisíci lety římský historik Josephus Flavius napsal, že i král Herodes navštívil minerální prameny Mrtvého moře, kde se léčil a relaxoval. Také krásná královna Kleopatra používala sílu bahenních lázní s vědomím, že mají léčivé a blahodárné účinky na organismus. Bahno má obrovské léčivé účinky. Detoxikuje a zbavuje pokožku odumřelých částic. Zrychluje krevní oběh a lymfatický systém, odvodňuje a okysličuje organismus. Aplikace bahna na klouby a páteř má blahodárné účinky na různé nemoci: artritida, zánět kostí a chrupavek, revmatismus, psychická zátěž, únava a nespavost. To vše, což se vynásobí bohatostí minerálů ve vodě, přefiltrovaných troposférou slunečního záření a suchého vzduchu z pouště, přitahuje každoročně tisíce koupajících na toto jedinečné místo na Zemi. YAD VASHEM – Památník Holocaustu Název Yad Vashem znamená doslova „památník a jméno“ nebo také „ruka a jméno“. Pochází z biblického verše: „Dám jim ve svém domě a na svých hradbách památník se jménem, jež nebude vymýceno“. Památník byl vybudován na Herzlově hoře severně od centra Jeruzaléma, která nese jméno po Theodorovi Herzlovi, zakladateli sionismu. Celkově se na úbočí Herzlovy hory nachází více jak 20 památníků. Tím nejdojemnějším je bezesporu Památník dětí. Jde o podzemní místnost vydlabanou do skály, jen spoře osvětlenou svíčkami. Když do ní vstoupíte, jediné, co uslyšíte je ženský hlas, který z kazety pořád dokola předčítá jména zhruba 1 a půl milionu dětí zavražděných nacisty. Návštěva těchto míst je dosti psychicky náročná, slabší povahy by proto návštěvu muzea, nebo Památníku dětí měli vynechat…! Pokud ovšem patříte k těm, kteří před minulostí nechtějí zavírat oči, pamatujte na vhodné oblečení – minisukně a šortky nechejte rozhodně doma! V blízkosti památníku je na konci kolejí k vidění dobytčí vůz Německé říšské dráhy, který se stal symbolem transportů smrti. Ve skalách v okolí Jeruzaléma jsou pak vytesána jména více než 5 tisícovek obcí z celého světa, které zanikly v důsledku Holocaustu. K památníku se vchází z Avenue Righteous Among the Nations, tedy „Alejí spravedlivých mezi národy“. Ta je lemována pamětními deskami, na nichž jsou uvedena jména jinověrců, kteří pomáhali Židům a tím dávali v sázku svůj vlastní život a život své rodiny. Je zde vyjádřeno uznání asi 23 tisícům osobám. Najdete tu také jméno Oskara Schindlera, bohatého průmyslníka, který za 2.světové války dělal vše proto, aby zaměstnal židovské vězně jako dělníky ve své továrně. Schindler se svým jednáním stal symbolem odporu proti holocaustu. Před svou smrtí v roce 1974 požádal o možnost být pohřben v Jeruzalémě, a tak se také stalo. Schindlerův životní příběh se stal námětem románu australského spisovatele Thomase Keneallyho „Schindler´s Ark“ (1982), podle něhož byl natočen v roce 1993 film Stevena Spielberga „Schindlerův seznam“. „Kdo zachrání jeden lidský život, zachrání celý svět“. – Itzhak Stern )

Mystická Potála: Sídlo dalajlámů je největší monumentální stavbou v Tibetu

Mystická Potála: Sídlo dalajlámů je největší monumentální stavbou v Tibetu

Legenda o založení paláce vypráví o oddaném buddhistovi jménem Songcän Gampo (617-649), jenž byl zároveň panovníkem tibetského království (Tchu-po). Rád se ke studiu posvátných knih a meditaci vydával do míst nazývaných Potála. V sanskrtu slovo znamená Buddhova hora, v tibetštině příbytek bohyně milosrdenství. Král Songcän Gampo udělal ze Lhasy hlavní město království. V roce 641 pojal za manželku čínskou princeznu Wen-Čcheng a rozhodl se pro ni vystavět palác Potála. Byla postavena budova s devíti poschodími, 999 místnostmi a 1000 síněmi k meditování. Jiné literární podklady zmiňují svatého muže, jenž právě odtud předkládal davům své vědění a na jeho počest tady začal vznikat chrám, který se následně proměnil ve složitý komplex. V nadmořské výšce 3600 metrů, na místě tak izolovaném a neznámém, že mnoho obyvatel Západu netuší o jeho existenci, se nachází Lhasa – hlavní město Tibetu. Lhasa mnoha lidem připomíná jedno velké tržiště. Pokud však pozvednete svůj zrak nahoru, spatříte onen pravý a nefalšovaný skvost Tibetu – palác Potála, kterému se přezdívalo „Perla střechy světa“. Potála se skládá ze tří částí: Bílý palác zaujímá svoji pozici na východní straně (v tomto „křídle“ bydlel Dalajláma). Červený palác naleznete uprostřed. Na západě se nacházejí bíle natřené příbytky mnichů. V pozadí se vypínají mohutné štíty hor, které lze překročit pouze skrz vysoké a mnohdy stěží průchodné průsmyky. Cesta do Potály je poměrně obtížná, zvyšuje však celkové kouzlo, kterým k sobě stavba láká dobrodruhy a turisty z celého světa. Ti často ohromeně lapají po dechu - a nejen proto, že tenhle skvost leží v nadmořské výšce 3700 metrů nad mořem. V roce 1994 byl palác zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Historie paláce Potála je stará přes 1300 let! Vůbec první budovy byly postaveny v roce 641, kdy si panovník Songcän Gampo vzal princeznu Wen-Čcheng. V několika následujících letech pak probíhalo budování všech devíti pater – stavba šla na tehdejší poměry velmi rychle – kromě základu byla totiž konstrukce z masivního dřeva. V průběhu staletí byl palác několikrát poničen přírodními katastrofami… a co příroda začala, to dokončili lidé. Celý komplex tak nakonec lehl popelem, a dlouhou dobu nebyly na jeho obnovení prostředky. Mniši ale z místa nikdy neodešli, a tak na jeho místě vyrůstaly malé i větší budovy, které sloužily k uctívání Buddhy, meditaci i jako ubikace mnichů. Teprve v roce 1645 byla na příkaz 5. dalajlámy zahájena výstavba podle původních plánů. Nad městem tak během necelého půl století opět vyrostl Rudý palác, který doplňuje rozsáhlý komplex natřený na bílo. Ten sloužil jako rezidence, hlavní sídlo Dalajlámy, zatímco Rudý palác pro náboženské účely a uchování ostatků dalajlámů. Během tibetské revoluce v roce 1959 bylo do paláce okny vhozeno několik granátů, které ho značně poničily. Mnohem větší škody ale utrpěl o 7 let později, kdy se celou budovou prohnala ničivá kulturní revoluce celostátního významu (v té době už byl Tibet opět součástí čínského území). Zničeno bylo na 100 tisíc uměleckých děl, a kdyby nebylo přímluvy tehdejšího čínského premiéra, mohlo by ničení dosáhnout mnohem větších rozměrů. Je Potála palác nebo pevnost? Hned při prvním pohledu je vidět, že palác Potála nepatří k tradičním palácům s honosnou výzdobou a detailně propracovanou konstrukcí. Typické jsou pro něj čínské strážní věže a vystouplé trámy, čímž navazuje na původní podobu Rudého paláce. V 7. století byly paláce budovány na způsob hradů, aby odolaly útokům nepřátel. Palác pojmenovaný po posvátné hoře Potalaka měl prezentovat významnost buddhismu v těch nejvyšších vrstvách. Palác Potála stavělo přes 7000 dělníků. V komplexu se nachází 999 svatyní, tisíc místností, 20 tisíc soch, zlaté posmrtné hrobky dalajlamů posazené drahým kamením, zlaté stúpy Buddhy a jiných světců nebo několik set let staré thangky – náboženské obrazy. Hrobka onoho slavného pátého dalajlamy je vykována z 3712 kilogramů zlata a zdobená z 18.880 drahokamů. Dnes má hlavní budova 13 poschodí, s nimiž dosahuje výšky 118 metrů. K Rudému paláci přiléhá ještě bílá zástavba, která je svou rozlohou podstatně větší a dohromady se roztahuje do šířky 300 metrů. Vzhledem k umístění na kopci má velká část paláce stupňovitou konstrukci, která do sebe dokonale zapadá. A na velikosti mu přidává i optický trik – stavitelé kdysi všechna okna vybudovali tak, aby se směrem vzhůru zužovala, a pomocí zrakového klamu tak palác „vytáhla“ ještě výš. Kdo je to Dalajláma? Co znamená a jaký je význam slova? „Dalajlama meditoval v místnosti, když tu někdo zaklepal na dveře. „Kdo je“, zeptal se dalajlama. „Já“, ozvalo se za dveřmi. „Já?!“, zeptal se dalajlama udiveně“. Existuje několik interpretací tohoto titulu, které spolu však víceméně korespondují. Všeobecně nejznámější je překlad mongolského slova dalaj „oceán“. Tímto slovem se naznačovalo, že lamova učenost je hluboká a bezbřehá jako oceán. Naopak slovo lama je tibetského původu, odpovídající významem indickému slovu guru, jenž označuje učitele. Dohromady se tak slova dalaj a lama obvykle volně překládají jako „oceán moudrosti“. Podle jiného vysvětlení bylo slovo dalaj jen mongolským překladem osobního jména Sönam Gjamccha, jehož druhá část gjamccho znamená v tibetštině „oceán“, v mongolštině dalaj. Nicméně je možné obojí vysvětlení, popřípadě syntéza těchto dvou variant. Titul dalajlama byl posmrtně udělen i jeho dvěma předchůdcům. Proto byl Sönam Gjamccho uznán jako třetí převtělení dalajlamy, ačkoliv byl ve skutečnosti prvním, kdo užíval tohoto titulu. Každý dalajlama je tedy považován za reinkarnace (tibetsky Tulku) předchozího dalajlamy a zároveň za vtělení bódhisattvy Avalókitéšvary, který „zosobňuje jednu ze dvou základních vlastností Buddhů, totiž slitovný soucit, odtud jeho přízvisko Mahákaruna Velesoucitný. Je nadán zázračnou mocí zachraňovat všechny, kdož k němu volají o pomoc, chrání před přírodními pohromami a přináší polím úrodu a lidem plodnost“. Dalajláma mohl začít vykonávat svoji funkci až ve věku 18 let kdy dosáhl zletilosti. Do té doby se dalajlámové drželi stranou veškerého vnějšího dění. Studovali a připravovali se na svoji duchovní dráhu a za ně vládli regenti. Často se stalo, že regenti zneužili svých pravomocí ve svůj prospěch a postarali se o předčasný odchod nejednoho nezletilého dalajlámy na onen svět. Od počátku lamaismu až do dnešní doby se vystřídalo v čele tibetského buddhismu 14 dalajlámů. Současný 14. dalajláma se jmenuje Tändzin Gjamccho. Od roku 1959 žije v exilu v Dharamsale v Indii, protože Tibet je od roku 1959 okupován Čínou. Pchu-tchuo-šan: Ostrov zasvěcený buddhismu a bohyni Kuan-Jin „Čchanový mistr Na-chu Tao-jin mezi lety 1165-1173 ve svých Zápisech o slaměné chýši napsal: „Hora Pchu-tchuo je ve velkém oceánu. Nachází se jihovýchodně od Ťin (Ning-pcho), asi tisíc mil po vodě. Není to nic jiného než ona hora zvaná Pótalaka, o níž se píše, že je izolovaným místem na konci oceánu, kde žije bódhisattva Kuan-jin“. Pchu-tchou-šan je ostrov v Jihočínském moři, v Čou-šanské prefektuře provincie Če-ťiang Čínské lidové republiky. Pchu-tchou-šan, respektive hora tvořící tento ostrov, je jednou ze Čtyř posvátných hor buddhismu. V průběhu staletí byly na ostrově vybudovány stovky menších či větších klášterů a pousteven, které jednu dobu poskytovaly přístřeší až 3000 mnichů – dnes jich je zde pouze něco kolem 100. Podle údajů mnicha Sin-fana, který podnikl pouť na Pchu-tchuo-šan v roce 1915, v období poutí ve druhém a šestém měsíci čínského kalendáře, mohlo na ostrově pobývat až 6000 či 7000 mnichů. Největší a nejstarší klášter je umístěn na jihu ostrova. Byl založen před rokem 1080 a kdysi zde žilo až 1 000 mnichů. Klášter se původně nazýval Pao-tchuo Kuan-jin s´, později, když v severní části ostrova byl založen jiný velký klášter, byl nazýván Jižním klášterem. Pověst vypráví, že když byl roku 1080 Wan Šun-feng vyslán do korejských tří států, přepadla ho u ostrova silná bouře. Kromě toho se pod člunem objevila velká želva, jež mu znemožňovala dál plout. Pomodlil se tedy ke Kuan-Jin – a náhle se objevilo jasné zlaté světlo, v němž se mu zjevila sama bódhisattva. Želva zmizela a on mohl zase plout dál. Po návratu o tom podal zprávu dvoru a císař na paměť tohoto zázraku umístil na blízký chrám desku s nápisem Pao-tchuo Kuan-jin s´. Nové jméno Pchu-ťi-s´, „Klášter univerzální spásy“, klášteru udělil roku 1699 císař Kchang-si. Palác Potála patří k hlavním cílům při návštěvě Tibetu. Možnosti prohlídky jsou ovšem poněkud omezené. Do paláce smí vstoupit pouze omezený počet návštěvníků, a je nezbytné dodržovat předem určenou trasu. Jakékoli porušení místních zákazů znamená okamžité vyvedení z paláce. Většina návštěvníků ovšem dodržuje pravidla vstupu do Potály stejně přísně, jako místní mniši, takže se nemusíte obávat drobnohledu místních „strážců“. Nápor turistů je ale obrovský, takže je vhodné si vstupenky rezervovat předem – každý den smí vstoupit pouze 4000 návštěvníků. )

Hallstatt: Solné království ukryté v rakouských Alpách

Hallstatt: Solné království ukryté v rakouských Alpách

V srdci legendami opředené Solné komory, na úpatí mohutného Dachsteinu a na břehu hlubokého a průzračného Hallstattského jezera leží vzácná perla – městečko Hallstatt. Hallstatt, ukrytý za skálou prodchnutou tunelem, se proslavil především těžbou soli, ale také skýtá zajímavé pamětihodnosti, které sem rovněž přilákají nejednoho turistu. Pohled na malebné městečko v obklopení přenádherné přírody se mnohým návštěvníkům na první pohled zdá jen těžko uvěřitelný. Takový však Hallstatt se zhruba tisícovkou obyvatel opravdu je, a proto není žádným překvapením, že patří ke Světovému dědictví UNESCO. Hallstatt je známý jako nejfotogeničtější rakouské město, které se nachází 290 km od Vídně. Stará část tohoto městečka se nachází na břehu Hallstattského jezera pod srázy Solné hory (Salzberg), kde se již od střední doby bronzové (1500 let př.n.l.) těžila sůl. Právě v této hoře se nachází nejstarší solný důl na světě. Část domů v historické části Hallstattu byla postavena na kůlech v jezeře kvůli nedostatku místa. Nová část Hallstattu se naopak nachází jižně od té historické v údolí Echerntal a najdeme zde parkoviště, kemp nebo třeba nástupní stanici lanovky. Sůl v nitru halštatské hory pomohli pravěkým lidem odhalit jeleni Lidé si pro sůl do kopců nad jezerem chodili podle všeho již v neolitu. Všimli si, že zvířata si vybírají k pití jen některé prameny. Jak voda vyvěrala z hory, na některých místech byla lehce slaná, a to zvířatům chutnalo. Obyvatelé Hallstattu se proto vydali horu zkoumat s velmi primitivními nástroji zhotovených z parohů jelenů. Nebyla to moc efektivní metoda, zlepšila se až později - s příchodem doby bronzové (1500 let př.Kr.). Těžba v hlubinných dolech probíhá s přestávkami od doby bronzové až dodnes. Dalo by se říci, že tato lokalita změnila archeologii. Nejen proto, že je podle ní označována celá epocha starší doby železné, tzv. doba halštatská, ale také vnesla do naší vědy nové světlo poznání tam, kde byla do té doby tma. Sůl jakožto konzervant totiž umožnila téměř perfektní dochování takových organických předmětů, o kterých si archeologové střední Evropy nechávají většinou jen zdát. V polovině 19. století vedl doly Johann Georg Ramsauer, jehož jméno už bude s lokalitou spojeno navždy. Ve stráni pod doly totiž v roce 1846 objevil rozsáhlé pohřebiště, jehož výzkum inicioval a také vedl. Do roku 1863 se mu podařilo odkrýt téměř 1000 hrobů (dnes už jich je prozkoumáno více jak 2000), z nichž každý byl důkladně zakreslen a zdokumentován a nálezy byly poté bezpečně předány do Naturhistorisches Museum ve Vídni. A nebyly to ledajaké nálezy! Jelikož obchod se solí byl nesmírně výnosný, ve starší době železné se zde vytvořila vrstva mocných pánů, kteří obchod a těžbu řídili, profitovali z ní, ale také celé údolí chránili. Tomu odpovídaly i jejich hroby, vybavené množstvím luxusních předmětů z místních i dalekých krajů. Bohatí muži i jejich ženy byli pohřbíváni se skvostnými tepanými bronzovými nádobami, elegantními a masivními šperky z bronzu a zlata, jemnou dekorovanou keramikou či symbolickými ozdobnými zbraněmi. Mezi milodary se vyskytoval například i baltský jantar či slonovina z Afriky. Majetek, jímž tito pánové a jejich rodiny disponovali během života, si tedy možná ani nedovedeme představit. Ledovcové jezero Hallstätter See omývá ikonické městečko Hallstatt Halštatské jezero je vodní plochou o rozloze 8,5 km2 (některé zdroje však tuto hodnotu zvedají až na 13,5 km2), které se rozkládá u městečka Hallstatt a v podhůří alpských velikánů. Jezero je téměř 6 km dlouhé, asi 2,3 km široké a v maximu dosahuje hloubky 125 metrů (středová hodnota je přibližně poloviční). Vodou jej zásobuje řeka Traun (a pár horských potoků), která z něj vzápětí zase vytéká, aby se později u Linze stala přítokem Dunaje. Podobu tohoto ledovcového jezera určují právě Alpy a řeka Traun, což znamená, že zatímco na západní a východní straně se od hladiny jezera prudce zvedají vápencová skaliska horských velikánů, ze severu a na jihovýchodě je krajina plochá. Samotné jezero se pak dělí na menší část severní a větší část jižní. To je také v maximech téměř trojnásobně hlubší. Rychlý průtok řeky Traun také předurčuje chladnou vodu v jezeře: ta většinou ani v parném létě nepřekročí hodnotu 16°C. Salzwelten (Svět soli) – Nejstarší solný důl na světě. Sůl se zde těží už přes 7 000 let! Ve velké výšce nad městem se na kopci Salzberg (1030 m.n.m) nacházejí nejstarší solné doly na světě. Nahoru se můžete dopravit lanovou dráhou Salzbergbahn nebo vyjít pěšinou s názvem Salzbergweg sloužící v dřívějších dobách pro snášení obrovských kusů soli (45 kilogramový náklad snášely údajně na zádech i ženy). Cesta trvá přibližně hodinku. Horní stanicí lanovky je tzv. Rudolfova věž vybudovaná v letech 1282-84 rakouským vévodou Albrechtem I. Habsburským. Během solné války sloužila jako opěrný bod a od roku 1313 až do poloviny 20. století sloužila důlním pracovníkům. Dnes se zde nachází restaurace. V solném dole Salzwelten se dodnes nachází přes 22 kilometrů průchozích tunelů, byť v rámci exkurze uvidíte jen nejatraktivnější zlomek z této délky. Ale to není vše, co z halštatského dolu dělá výjimečné lákadlo. V roce 2002 v něm byly objeveny nejstarší známé dřevěné schody v Evropě. A nad zemí na vás čeká plocha modernější, dechberoucí vyhlídka Skywalk, zavěšená do prostoru ve výšce 360 metrů. Pokud vás historie dolování soli zajímá opravdu do hloubky a chcete zažít intenzivnější prohlídku, než kterou absolvují ostatní návštěvníci, Salzwelten Hallstatt pořádá tzv. prähistorische expedition. Jedná se o několik hodin trvající expedici do dolu, ke které musíte být vhodně oblečeni a mít určitou úroveň fyzické kondice. Po splnění těchto podmínek se vám dostane dobrodružného průniku do nitra hory v autentickém vybavení havířů. Objevíte pro sebe tajemství, která byla v dlouhých tunelech za roky průzkumů odhalena. Kostnice – Stovky pomalovaných lebek květinami a hady nenajdete nikde na světě! Domky a uličky malebného Hallstattu jsou nalepené na skalách nad vodou, západní přístupová cesta musí procházet tunelem v hoře a hřbitov u kostela je tak maličký, že se do něj všichni místní nebožtíci nikdy nemohli vejít. A právě proto najdete v Hallstattu světový unikát – kostnici, pocházející ze 16. století. V kobce se nachází 1200 lebek seřazených podle rodinné příslušnosti. Nejmladší lebka patří ženě, zesnulé roku 1983. Aby se mohlo v Hallstattu pohřbívat, byly vždy hroby po deseti dvaceti letech otevírány. Dlouhé kosti, které potřebovaly nejvíce místa, hrobník vyzvedl a odvezl daleko za město, zatímco lebky se přemístily do kostnice. V městečku u jezera se musely skelety nejprve pořádně očistit a nechat vybělit sluncem a měsícem. Pak je dostali do rukou lidoví malíři. Na lebkách v kostnici tak uvidíte nejrůznější ornamenty. Stejně jako jsou hroby zdobeny květinami, jsou zdejší lebky dekorovány květy, listím i zvířecími symboly. A samozřejmě nechybí ani jméno nositele, datum jeho narození i úmrtí. Na skeletech je často namalované dubové listí, představující slávu, i vavřín symbolizující vítězství. Břečťan je tu symbolem života a růže vypráví o lásce. Vyhlídková plošina Pět prstů – jeden z nejatraktivnějších výhledů v celých Alpách Nachází se v Solné komoře na skalnatém srázu vrcholu Krippenstein ve výšce 2100 m.n.m. Konstrukce má podobu pěti prstů o ploše cca 4x1 m, z nichž každý má trochu jiný design a skýtá tak netradiční pohled pro oko i objektiv fotoaparátu. Jeden „prst“ je prosklený, na dalších jsou umístěny například rám obrazu či teleskop. Prostředníček se symbolickým skokanským můstkem nad propastí (pochopitelně uzavřený) představuje svobodu hor. Panorama zahrnuje jak městečko Hallstatt a Halštatské jezero ve více než 400 m hlubokého údolí, tak i členitý Dachsteinský masiv. Vyhlídka Peti prstů ohromuje návštěvníky od roku 2006. Obří ledová a Mamutí jeskyně na Dachsteinu LEDOVÁ JESKYNĚ – patří mezi nejrozsáhlejší ledové komplexy v Evropě. Vstup do jeskyně se nachází v nadmořské výšce 1418 m.n.m. a východ je ještě o 40 metrů výše. Celková délka chodeb je 2,7 km. Trasa prohlídky měří cca 800 metrů. Teplota se zde pohybuje podle ročního období i jednotlivých částí jeskyně mezi -3 až 3°C. Nejstarší led, který můžeme v jeskyni pozorovat, má úctyhodné stáří 500-600 let. Nejstarší ledová homole měří až 10 metrů a tloušťka ledu dosahuje až 25 metrů. Na vlastní oči spatříte velkolepé sochy z ledu, obrovské ledové záclony a působivé obří rampouchy. Na návštěvníky také čeká více než 500 schodů, čímž se zahřejí, než jim začne být zima. Každý rok v srpnu se zde v Parsifalově dómě konají koncerty. MAMUTÍ JESKYNĚ – název Mamutí není odvozen podle toho, že by v ní snad kdysi žili mamuti, své jméno tato jeskyně získala podle své velikosti. Jedná se totiž o ohromný podzemní labyrint. Zatím je prozkoumáno 75 km chodeb. Nejnižší část jeskyně leží těsně nad spodní stanicí Dachsteinské lanovky a nejvyšší část se nachází přibližně 200 m pod horní stanicí této lanovky. Trasa prohlídky je dlouhá 1 km. V Číně půvab horních Alp milují natolik, že v jedné ze svých rekreačních oblastí vzhled Hallstattu napodobili. Do detailů okopírovali vzhled krajiny i halštatských domů. Pravá obec úder vrátila svým propagačním sloganem „Milionkrát fotografována, jednou okopírována, nikdy nepřekonána“. )

Island – Ostrov Ledu, Ohně a Elfů

Island – Ostrov Ledu, Ohně a Elfů

„Jednou zajedete do polárních krajů, buď to bude naposled anebo se budete stále vracet. Nebudete vědět proč, ale budete muset. Budete proklínat strasti každé výpravy a vzápětí se těšit na další“. Island je druhým největším ostrovem Evropy o rozloze 103 592 km2. Svým tvarem připomíná tento ostrov lidské srdce či draka. Nachází se na pomezí dvou oceánů – Atlantského a Severního Ledového. Jeho vzdálenost od Skotska je 798 km, od Grónska 287 km a od Norska 970 km. Island je nejzápadnějším státem Evropy. Nejsevernějším místem Islandu je malý ostrůvek Grímsey, který je proťat severním polárním kruhem. Nejjižnějším místem je potom ostrov Surtsey. Dnešní podoba Islandu je výsledkem mnoha geologických procesů, které v minulosti probíhaly. Jeho povrch je tvořen pustými pláněmi, lávovými poli, sandury neboli písečnými deltami a ledovou plochou. Ledovce pokrývají zhruba 11 % povrchu. Na Islandu se nachází okolo 200 sopek, z nichž zhruba 30 je stále aktivních. Nejvyšší sopkou a zároveň nejvyšším bodem Islandu je Hvannadalshnjúkur, který se tyčí do výšky 2119 metrů. K vulkanické činnosti se váží i jiné geotermální jevy jako jsou bahenní sopky, gejzíry a fumaroly (výrony plynů). Tyto jevy můžeme pozorovat např. v údolí Haukadalur, kde se nachází i nejaktivnější gejzír Islandu – Strokkur. Islanďané mají v krvi geny Vikingů! První zmínky o Islandu pocházejí už od starých řeckých a římských autorů. Vyprávějí o ostrově, který leží 6 až 7 dní plavby na sever od Británie, který nazývali Ultima Thule. Tehdy to byla ještě bájná země na konci světa, kde slunce v létě nezapadá. Nutno podotknout, že řada bájí o Islandu jako by platila dodnes. V 8. století na tento severský ostrov (znali ho jako Thule) přicházejí irští mnichové. Ti zde nepoložili základ pro budoucí populaci, protože se jednalo o společenství mužů. Jako dědictví po nich se dochovalo několik místních názvů keltského původu na jihu ostrova (ostrov Papey, Dímun). V 9. a 10. století začíná být tento ostrov osídlován či spíše intenzivně kolonizován Seveřany. Od nich také získal dnešní jméno Ísland (ledová země). Vikingové přicházeli z Norska, Švédska i Dánska. V některých pramenech se pak uvádí, že byl Island plně osídlen za 60 let, a to za vlády Haralda Krásnovlasého, norského krále. Islanďané podnikali na tehdejší dobu daleké námořní cesty, jejichž výsledkem bylo objevení „zelené země“ – Grónska. Z Grónska pak pronikali dál na západ až k pobřeží Severní Ameriky. Nepříliš valně se do dějin Islandu zapsalo 13. století. Došlo k hospodářské a politické izolaci země. Poté na Islandu vypukla občanská válka. Ve 13. a 14. století se zde značně ochladilo, což pro zemi znamenalo zhoršené podmínky pro hospodářství, a proto ve 14. století postihl Island hladomor a o pár let později také morová epidemie. Podlehlo jí několik set lidí, a proto je někdy jaro roku 1309 označováno jako „smrtonosné jaro“. Národní park Thingvellir – místo, kde vznikaly dějiny Islandu Thingvellir je místem velké historické, kulturní a geologické hodnoty. Rozléhá se na břehu největšího Islandského jezera Thingvallavatn v ohromném riftovém údolí, vytvořeném vzdalujícími se tektonickými deskami mezi Severní Amerikou a Eurasií. Národním parkem byl Thingvellir vyhlášen v roce 1930 a od roku 2004 je zapsán na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Mnozí z nejslavnějších islandských osadníků měli ve svém původním skandinávském domově spory s králi, a proto se rozhodli dát dohromady valné shromáždění osadníků Islandu. ALTHING se stal nejvyšší zákonodárnou a soudní mocí Islandu až do roku 1978, kdy se konalo jeho poslední shromáždění. Ústředním místem Althingu byla Skála zákonů, což je ve skutečnosti několik kilometrů dlouhý schod z šedivé vyvřeliny, který sloužil jako přírodní jeviště k pronášení projevů a zároveň jako obří megafon. Každý účastník tohoto shromáždění měl možnost promluvit ze Skály zákonů. Thingvellir byl místem setkání pro všechny občany Islandu, místem konání oslav a v 19. století se stal symbolem nezávislosti Islandu. Z geologického hlediska je Thingvellir unikátním „švem“ v zemské kůře, tvořeným četnými puklinami. Island leží na Středoatlantském hřbetu a toto podmořské pohoří je rozhraním mezi dvěma litosférickými deskami – Severoamerickou a Eurasijskou. Vlivem vnitřních geologických procesů se od sebe tyto desky oddalují zhruba o dva centimetry za rok. Trhliny, které vznikají při oddalování těchto desek, prochází napříč celým Islandem a nejviditelnější jsou právě v tomto národním parku. Za posledních 10 000 let se od sebe tyto desky vzdálily o 70 metrů a údolí mezi nimi pokleslo zhruba o 40 metrů. Právě pohyb litosférických desek je důvodem vzniku mnoha islandských sopek a činitelem zemětřesení, které se zde několikrát ročně odehrávají. Island je zemí, v níž vedle světa obyčejných smrtelníků jako by existoval ještě jeden svět, svět skřítků, elfů, trollů a víl Existence nadpřirozených bytostí není na Islandu otázkou víry, ale téměř přírodním zákonem. Studie ukázala, že 56% obyvatel Islandu opravdu věří v existenci nadpřirozených bytostí, říká se jim – Huldufólk (skrytí lidé). Velká část tamních obyvatel dokonce přísahá, že už je někdy zachránila nějaká pohádková bytost. Mnozí místní si je snaží naklonit tím, že jim na zápraží zanechávají jídlo nebo mléko. Islanďané své tajemné souputníky považují za dobrosrdečné a nápomocné bytosti. Vidět je však podle pověstí mohou pouze děti. První zaznamenaná představa islandského elfa vznikla v 9. století v době osídlování Islandu. Dlouhou dobu byli Elfové spojováni a ztotožňováni s Landvaettir – duchy země. Tyto nadpřirozené bytosti přebývaly v zemi, ke které byly připoutány a ochraňovaly ji. Později v raném středověku dochází ke spojování elfů s kameny a mohylami. Většina Islanďanů se domnívá, že je nutné dodržovat určitá pravidla, která jsou určena k udržení dobrých vztahů mezi lidmi a elfy. Například je zakázáno jim křížit cestu. Pokud vidíte osamělý balvan, nemůžete se ho dotknout, je to domácí skřítek. V jiném případě musela být výstavba silnice pozastavena, pokud se domácí skřítek nepřestěhoval na jiné místo. Zajímavý příběh je o zemědělci, který při budování slepičí farmy uslyšel hlas elfa, který ho žádal, aby se nedotýkal velkého kamene na svém území, protože tam žijí „skrytí lidé“. Farmář poslechl a kamene se nedotýkal. Za čas prodal statek a noví majitelé kámen přestěhovali. Jejich slepice však přestaly snášet vejce. Nyní se zde nachází parkoviště místní školy a kámen leží na svém místě. Nikdo ho neodstěhoval, protože nechce rušit elfy… Geysir – praotec všech gejzírů Pojem gejzír pochází z islandského slovesa geysa, což v překladu znamená proudit. Nejznámějším gejzírem Islandu je Velký Gejzír, který dal jméno všem ostatním vodním jevům svého druhu. Velký Gejzír vznikl ve 13. století, kdy série silných zemětřesení, doprovázená výbuchem sopky Hekly, zasáhla geotermální území Haukadalur, kde se tento gejzír nachází. Do počátku 19. století tryskal tento gejzír každé 3 hodiny, ale postupem času se intervaly výtrysku prodlužovaly, až v roce 1916 jeho aktivita utichla. V dobách jeho největší aktivity dosahovala výška tryskající vody neuvěřitelných 80 metrů! Po zemětřesení v roce 2000 se Gejzír opět probudil, ale jen do roku 2005, kdy byla zaznamenána jeho poslední činnost. Zda je jeho mlčení věčné či pouze dočasné nikdo neví. V dnešní době je největším lákadlem této oblasti gejzír Strokkur. Jedná se o nejaktivnější gejzír této oblasti, k výtrysku vroucí vody dochází přibližně každých 7 minut. Výška gejzíru obecně dosahuje kolem 20 metrů a teplota vypuzené vody se pohybuje mezi 150 až 250 stupni. O historii Strokkuru se neví mnoho. První období aktivity bylo zaznamenáno v roce 1789. V roce 1830 se jeho činnost výrazně snížila, a tak se lidé snažili donutit gejzír k aktivitě tím, že do něj házeli kameny a hlínu. V důsledku toho byla barva tryskané vody rezavě červená. Po zemětřesení v roce 1896 došlo k úplnému utichnutí gejzíru na několik let. V polovině 19. století byla do spodní části povodí gejzíru vyvrtána díra o hloubce 40 metrů a od té doby tryská Strokkur pravidelně. Tajemné Trolí skály – zkamenělé postavy nočních trollů V blízkosti vesnice Vík Í Mýrdal (zkráceně Vík) se nachází jedna z nejkrásnějších pláží na světě – Reynisfjara. Jedná se o kilometr dlouhou úzkou pláž, kterou pokrývá černý lávový písek. Na východním konci pláže se nachází skalní jeskyně tvořená čedičovými sloupy, jež svým tvarem připomínají obrovské píšťaly kostelních varhan. Pláž je lemována špičatými výběžky z moře, které se nazývají Reynisdrangar. Tyto útvary jsou v češtině známé jako „Trolí skály“. Podle místní legendy jde o zkamenělé postavy nočních trollů, kteří se v noci snažili z moře vyprostit třístěžňovou loď. Trollové však loď vyprostit nestihli a paprsky vycházejícího slunce noční skřety i loď proměnily v kámen. Nejvyšší z těchto špičatých skalních výběžků měří 66 metrů. Z pláže je také krásný výhled na nejjižnější výběžek pevninského Islandu – mys Dyrhólaey. Tento skalní ostroh je vysoký 120 metrů a příroda v něm vytvořila bránu tak velkou, že skrz ni lze proplout na lodi. I díky tomu je mys nazýván „Bránou Islandu“. Útesy jsou také častým hnízdištěm mořských ptáků, lze zde zahlédnout poletující hejna racků či papuchalků. V době hnízdění (začátek května a polovina června) je tato oblast po dobu deseti dnů uzavřena veřejnosti. Skógafoss – nejkrásnější a nejimpozantnější vodopád na Islandu Legenda vážící se k vodopádu praví, že první vikingský osadník na Islandu ukryl v jeskyni za vodopádem zlatý poklad. Místní obyvatelé zde prý o mnoho let později sice našli velkou truhlu, ale podařilo se jim z ní získat pouze zlatý prsten, truhlice totiž záhy zázračně zmizela. Chcete-li tento prsten vidět, vydejte se do místního kostela, v němž je vystaven. „Lesní vodopád“, jak zní tento název v překladu, patří k největším a nejkrásnějším islandským vodopádům. Nachází se na řece Skógá a přes 60 metrů vysoký útes, ze kterého voda padá, vyznačuje někdejší pobřežní linii, kde v dávných dobách islandská pevnina končila v oceánu. K vodopádu Skógafoss čeká turisty zdolání takřka 400 prudkých schodů, které vedou podél vodopádu. Po jejich absolvování vás čeká dechberoucí podívaná, kdy za jasných a slunečných dnů je možné dohlédnout až na výběžek Dyrhólaey. Mystická atmosféra vodopádu i jeho okolí je atraktivní nejen pro návštěvníky, ale i filmaře. Ti využili zdejší prostředí k natočení několika scén k filmu: THOR: Temný svět a Tajný život Waltera Mittyho s Benem Stillerem v hlavní roli. )

Tajemné Rumunsko: Země hradů, panenské přírody i hraběte Draculy

Tajemné Rumunsko: Země hradů, panenské přírody i hraběte Draculy

Evropa nabízí několik neprávem opomíjených končin a Rumunsko je jednou z nich. Je to země velkých planin, ale i hor, hlubokých a tajemných lesů, v nichž jsou zasazené prastaré hrady opředené upírskými pověstmi. Kromě toho si uchovává i velké přírodní bohatství: rumunský lesní biotop, který obývají vlci, rysy a asi 60% evropské populace medvěda hnědého, patří k nejzachovalejším na našem kontinentu. Člověkem neporušená příroda vábí už několik desítek let turisty ze všech koutů naší planety. Rumunsko leží z větší části na Balkánském poloostrově v jihovýchodní části Evropy. Sousedí s Ukrajinou a Moldavskem na severovýchodě, s Maďarskem na severozápadě, se Srbskem na západě a s Bulharskem na jihu. Východní břehy země omývají vody Černého moře. S celkovou rozlohou 238 397 km2 (téměř stejnou rozlohu má Velká Británie) a 20 miliony obyvatel je Rumunsko 9. největším a 7. nejlidnatějším státem Evropské unie. Ve starověku bylo území dnešního Rumunska osídleno thráckými kmeny. V různých pramenech byli tito lidé nazýváni buď Getové, nebo Dákové, dnes se užívá pojem Geto-Dákové. Jejich hlavním náboženstvím byl zvláštní kult boha Zalmoxida, s nímž komunikovali pomocí meditací a rituálních obětí. Na pobřeží Černého moře zakládali Řekové už od 7. století př.n.l. obchodní kolonie, např. Callatis (dnešní Mangalia), Histria nebo Tomis (dnešní Constanta) a kontakt s nimi pomáhal civilizovat geto-dácké kmeny. V 1. století př.Kr. vytvořili Dákové první silný a sjednocený stát, aby se společně bránili hrozbě ze strany Římské říše. V jeho čele stál král Burebista, který si podrobil i sousední Kelty. Zprávy o místních kmenech máme i od básníka Ovidia, který byl císařem Augustem v roce 9 n.l. poslán do vyhnanství do města Tomis (Constanta). Bran – tajemný hrad hraběte Draculy Kdesi hluboko v transylvánských lesích poblikává malé světýlko. Je to svíčka – jediná na tajemném hradě. Osvětluje místnost hraběte Draculy. Na stěnách visí pavučiny, okny hučí meluzína. A z podzemí se linou steny nebohých obětí…Podobně to podle spisovatele Brama Stokera kdysi vypadalo na rumunském hradu Bran, který je dnes nejčastěji spojovaný s krvežíznivým upírem, hrabětem Draculou. Jak to tedy s tímto gotickým hradem ve skutečnosti bylo? Hrad Bran se nachází na historické hranici mezi Transylvánií a Valašskem, asi 28 km jihozápadně od města Brašov, na vysokém skalním masivu obklopeném hustými lesy. Postaven byl ve 14. století. Roku 1920 věnovalo město Brašov hrad rumunské královně Marii Edinburské, která jej nechala zrekonstruovat. Královna si hrad velmi zamilovala, od roku 1940 je tu dokonce na přání samotné panovnice uloženo její srdce. Jak známo, hrad Bran nejvíce vděčí za svou popularitu fenoménu Dracula, jenž byl poprvé představen v románu irského spisovatele Brama Stokera z roku 1897. Ačkoli Stoker nikdy nenavštívil Transylvánii, spoléhal na historický výzkum a svou vlastní představivost, aby vytvořil správně temné a strašidelné zázemí pro působení upírského hraběte Draculy. Transylvánie jeho požadavky splňovala. To ho následně přivedlo ke starým mýtům a legendám o Vladu Tepešovi, knížeti z Transylvánie. Jelikož potřeboval zároveň vytvořit vhodné ponuré místo jako Drákulův hrad, nechal se inspirovat hradem Bran, který díky své pozici, jak se tyčí v kopcích nad městem Brašov, a díky složitému architektonickému provedení může působit jako domov čehosi temného. Kdo byl Vlad Tepeš? Narodil se v roce 1431 v Transylvánském městě Sighisoara. Dětství prožil v Turecku, kde byl od roku 1442 vychováván jako rukojmí tureckého sultána a traduje se, že jako malý zde musel přihlížet, jak Turci pohřbili jeho mladšího bratra Rada Krásného. Vlad Tepeš svoji přezdívku Dracula (Drak) získal podle členství v prestižním uherském rytířském řádu Draka, který obhajoval křesťanství a bránil Říši proti osmanským Turkům. Rumunský tvar Dracula se později stal synonymem označení „syn draka“. V rumunštině však slovo drac (dracul) znamená i ďábel. Označení Tepeš (Tsepesch – narážeč na kůl) získal později díky svým zvláště surovým a bestiálním praktikám v mučení a popravách. Nicméně skutečným sídlem Vlada Tepeše nebyl hrad Bran, ale vzdálenější hrad v Poenari, který stál na strategické pozici pro odrážení osmanských vojsk. V dnešní době je tento hrad ruinou, což způsobilo tamní zřícení svahu v 19. století. V době vlády Vlada III. Tepeše zemřelo na Valašsku tisíce zajatců a poddaných hrůzným způsobem. Jeho vláda je nazývána rovněž hrůzovládou a on sám je označován za zvrhlého, krvelačného násilníka trpícího sadismem, jenž se opájel „rozkoší mučení“ bez ohledu na věk či pohlaví svých obětí. Byl sice postižen krutostí mnohem více nežli jeho současníci, ale jeho vláda se nijak příliš nevymykala tehdejší balkánské mentalitě. Pokud chceme pochopit krutost Vlada III. Tepeše, musíme pochopit i tehdejší dobu. Cetatile Ponorului (Ponorné hrady) – největší jeskynní komplex v Evropě! Rumunské pohoří Apuseni nepatří k nejvyšším rumunským vrchům, ale právě toto nenápadné pohoří ukrývá nejvyšší skalní portál celé Evropy. Se svými 76 metry výšky se Ponorné hrady, opravdu nedají přehlédnout, na druhou stranu by se v hustě zalesněné krajině bez turistické značky hledaly špatně. Cetatile Ponorului jsou před světem ukryty na dně soustavy krasových závrtů obřích rozměrů. Pod okolní zemský povrch se propasti zavrtávají do hloubky 120 metrů. Při následném sestupu do propasti je dobré využít ocelových lan, které jsou upevněny na masivu. JESKYNĚ PESTEREA MUIERII – Jeskyně má délku téměř 3600 metrů a dají se zde pozorovat čtyři stádia vzniku tohoto přírodního unikátu. Oltářní síň, Oltářní údolí, Kazatelna a Velký lustr v Sále zázraků, jehož vysoká klenba upoutá pozornost svým nespočetným množství tvarů. Lidé sem přinášeli v minulých tisíciletích obětiny, jež připomíná Krvácející skála, která má neuvěřitelně jemné stěny v důsledku neustálého stékání železnatých kysličníků. JESKYNĚ POPOVAT – Jeskyně leží ve výšce asi 420 metrů v útrobách hory Popovat. Její délka je skoro 110 m. Po výstupu úzkou, ale krátkou galerií vstoupíte do velkého sálu – jakési předsíně, která je plná vápencových bloků, které se zřítily ze stropu jeskyně. Z této haly se dostaneme do jednoho ze tří pater jeskyně. Ve středním patře, které tvoří její hlavní část se nachází „Poslední sál“ s úctyhodnými rozměry: délkou 100 metrů a výškou 20 m. MEDVĚDÍ JESKYNĚ – (Pestera Ursilor) jest speleologickou rezervací. Je vzdálená necelých 60 km od města Oradea a její krásy byly objeveny až v roce 1975. Jeskyně se proslavila hlavně obrovským množstvím nalezených fosilií, které jsou z období starších a nejmladších čtvrtohor. Les Hoia Baciu – „Bermudský trojúhelník Rumunska“ Vypráví se, že mnozí lidé, kteří do lesa přišli, se už nikdy nevrátili kvůli prazvláštním silám přirovnaným k Bermudskému trojúhelníku. V lese se prý nachází jakási časoprostorová trhlina, v níž plyne čas zcela jinak než v realitě. Příběh vypráví o pětileté holčičce, která se zde ztratila a po mnoha letech se zase z ničeho nic objevila. Vypadala úplně stejně a byla i oblečená jako v den svého zmizení. Nebyla ovšem jediná, kdo v lesích zmizel. Podle nejrůznějších výpovědí se v lese lidé ztráceli v minulosti pravidelně. A když se objevili, vypadali „jinak“… Na první pohled zcela obyčejný les dostal jméno po pasáčkovi, který se v něm spolu s 200 ovcemi jednoho dne ztratil. Do většího povědomí se ovšem dostal, když zde v roce 1968 armádní technik Emil Barnea vyfotil objekt, jenž považoval za UFO. Někdejší režim k této teorii nebyl vůbec shovívavý, naopak jakékoli paranormální jevy odmítal, a tak přišel Barnea o práci. Obyvatelé přilehlého města Kluž se lesu raději vyhýbají a většinou podobnou taktiku radí i zvídavým turistům a hledačům záhad. Odvážnější turisté, kteří se chtějí podobným příběhům postavit čelem, mohou s průvodcem v lese i přenocovat. Říká se, že lesem proudí jakási mystická energie, která může mít vliv na to, jak se člověk cítí. „Les je prokletý jen tehdy, když s sebou přinášíte vlastní přízraky“. Rumunské Trovanty: Kameny, které rostou a množí se, jako by byly živé… Úžasný přírodní úkaz se odehrává v údolí rumunské vesnice Costesti. Jedná se o geologický unikát, zapsaný do seznamu přírodních památek UNESCO. Na zemském povrchu se Trovanty objevily zhruba před 6. miliony let následkem zemětřesení a od té doby tu utěšeně rostou. Původně byly malé jen pár milimetrů a postupně dorostly do velikosti šesti až deseti metrů. Jak ale mohou růst? V jejich středu se nachází pevné kamenné jádro, na které se postupně nabaluje písek. Jakmile na něj napadá dešťová voda bohatá na uhličitan vápenatý, spustí se chemické reakce, které vedou k cementaci písku a objem kamene se začne zvětšovat. O těchto kamenech se povídá mnoho příběhů, například že jde o kletbu nad některými lidmi, kteří se v minulosti v tento kámen změnili, jiné pověry jim přidávají magickou moc. Budete-li v jeho blízkosti delší dobu, pak můžete pocítit silnou léčivou energii. Tak jako tak, místní lidé Trovanty používají především k výrobě náhrobních desek, jelikož věří, že mohou zesnulým zajistit poklidný odpočinek. „Živé“ kameny se nacházejí také v Rusku, zejména v Orlovské oblasti. Masivní kulaté balvany se periodicky objevují zpod země a začínají růst na polích kolem vesnice Andrejevka. Tamní obyvatelé Trovanty uctívají, protože už jejich předkové věřili v jejich nadpřirozenou sílu, která člověku při doteku předá sílu a zdraví. „Když se dostanete do této země, pochopíte, že mystika a realita jdou vedle sebe. Čarodějky z Rumunska nejsou postavy ze starých pohádek, jsou to ty nejživější a nejskutečnější čarodějnice, které mají dokonce své vlastní asociace. Říká se, že prakticky každá vesnice a každé město má svou čarodějnici nebo rovnou celou jejich komunitu. V Rumunsku jsou lidé věnující se magii a čarodějnictví velmi vážení. S pomocí tajemných schopností tito lidé míchají lektvary, vyrábí nejrůznější amulety, léčí rány a nemoci a v neposlední řadě také věští budoucnost z ruky, karet či křišťálové koule. Zde je s nimi zacházeno s respektem a určitou bázní, uznávajíce jejich právo na existenci“.   )

Velká čínská zeď – symbol síly a moci je největší stavbou na Zemi

Velká čínská zeď – symbol síly a moci je největší stavbou na Zemi

Vztahy čínské Říše středu s okolním světem byly po tisíciletí neodlučně spjaty s nejmohutnější stavební památkou všech dob. Velká čínská zeď je nejvýmluvnějším symbolem toho, s jakou nedůvěrou Číňané od věků pohlíželi na vše, co se nacházelo mimo dosah kultury, kterou sami stvořili, a která pro ně byla absolutním vrcholem pozemské civilizace. Svět se dělil na kultivované obyvatele říše, poddané Trůnu Nebes a na barbary, proti nimž bylo třeba sofistikovanou čínskou civilizaci chránit. Západnímu světu trvalo velmi dlouho, než dokázal prolomit hradbu povýšeného pohrdání, s nímž císařští hodnostáři – i všichni ostatní Číňané – shlíželi na kohokoliv, kdo přicházel do jejich říše z vnějšího světa. Velká čínská zeď není jenom stavbou, ale i symbolem, vyjádřením postoje, je filozofií a neoddělitelnou, trvalou součástí vztahu Číňanů k jejich vlastní zemi. Od roku 1987 patří mezi světové památky UNESCO a 7. července 2007 byla dokonce zařazena mezi sedm divů světa s titulem „nejdelší stavba“. Zeď dlouhá deset tisíc mil – tak o ni hovoří Číňané Číňané zeď nazývají Wanli Chang Cheng (Wan-li čchang-čcheng), což znamená doslova „Zeď dlouhá deset tisíc mil“. Protože výraz „deset tisíc“ je pro ně tradičně synonymem nezměrného množství, nabízí se výstižnější překlad „Nekonečně dlouhá zeď“, zkráceně „Dlouhá zeď“. V angličtině se však ujalo označení „Great Wall of China“, jehož překladem vznikl nepřesný, avšak nejrozšířenější název „Velká čínská zeď“. Velká čínská, resp. Dlouhá zeď začíná na východě při hranicích Číny a ruské části Mandžuska, při mořském zálivu Bohai (Pochaj) v místě nazvaném Shanhaiguan (Šan-chaj-kuan) – průsmyk mezi mořem a horami. Na západě končí v průsmyku Jiayuguan (Ťia – jü-kuan) v provincii Kan-su na pokraji pouště Gobi, v místech, kudy přes roztroušené oázy kdysi pokračovala západním směrem Hedvábná stezka. Velká čínská zeď je asi 8850 km dlouhá. Nejedná se však o celistvou stavbu, jak se někteří domnívají, ale má mnoho větví, odboček, místy se překrývá a jinde ji zase nahrazují hory, skaliska a jiné přírodní útvary. Sečteme-li všechny její větve, dostaneme se k neuvěřitelnému číslu 21 000 km. Po celé její délce bylo zbudováno asi 25 000 věží a nejprudší stoupání má 85 stupňů. V některých úsecích je až 9 m široká a 5-10 m vysoká. Ačkoli je neuvěřitelně dlouhá, na to, aby byla vidět z vesmíru, jak se o ní hojně traduje, to nestačí. Z nízké oběžné dráhy, na které se asi ve 350 kilometrech nad Zemí pohybuje Mezinárodní vesmírná stanice, ji za dobrých podmínek lze vidět, pokud však víte, kde ji hledat. Velmi totiž splývá s okolím a šířka 9 metrů je vzhledem ke vzdálenosti velmi malá. Stavba zdi trvala více než 1800 let! Příběh největší stavby, kterou za sebou lidstvo doposud zanechalo, se táhne až do 3. století př.n.l. V těch časech císař první centralizované čínské říše započal myšlenku, která přežila nejen jeho samotného, ale i celé tisíciletí. Aby ochránil svůj lid před nájezdy kočovných kmenů, propojil již stojící hradby v jednu zeď táhnoucí se napříč severní Čínou. Napříč různými érami na stavbu navázaly další dynastie a království na území Číny. Svou současnou podobu zeď pravděpodobně dostala až v období mezi 15. a 17. stoletím za dynastie Ming, kdy byla vybudována do značně velkolepějších rozměrů, a především z trvanlivějších materiálů. „Naše čínská pěchota je lepší než jejich, když blokuje strategické průsmyky, zatímco jízda barbarů je nejschopnější na rovině. Stůjme proto důsledně na stráži (u strategických průsmyků) a nepouštějme se s protivníkem do přímého střetu nebo do jeho pronásledování. Pokud se přiblíží, měli bychom strategické průsmyky uzavřít tak, aby jimi nemohl projít, a pokud se stáhne, měli bychom nechat průsmyky uzavřené, aby se jimi nemohl vrátit“. Velká čínská zeď vděčí za svou existenci dějinám vzájemného působení mezi usedlými zemědělskými komunitami Číny a jejich dominantnějšími nomádskými sousedy na severu. Největší výhodu nomádských jezdců představovala vysoce profesionální lukostřelba ze sedla koně. Po celé dva tisíce let tyto nomádské kmeny pravidelně ohrožovaly, napadaly a někdy dokonce i dobývaly usedlou zemědělskou civilizaci čínského císařství. Již za vlády prvního císaře – zakladatele dynastie Čching byla vybudována První velká zeď. Ta vedla o něco severněji a do současné doby se dochovaly pouze její zbytky. KÁMEN, PÍSEK, RÝŽE I KOSTI – Při výstavbě bylo potřeba pokračovat rychle a efektivně, proto se zeď stavěla vždy z toho materiálu, který byl v dané oblasti dostupný. Když se stavěl úsek v horách, používalo se drobné kamení, na kopcích hlína a na poušti rákos s pískem. Velmi často se mezi dřevěné bednění po tenkých vrstvách ručně udusávala hlína, dokud nebyla tvrdá jako kámen. Tajemnou přísadou nahrazující cement měla být lepkavá rýže. Za její velkolepostí se skrývá řada příběhů, tajemství i tragédií Majestátní symbol Číny představuje pouze vytrvalost, urputnost a tradici jejích obyvatel. Za turistický zlatý důl v průběhu historie položily život statisíce, možná i miliony dělníků. Ti se stavby zdi nejspíš neúčastnili dobrovolně, jednalo se totiž o tvrdý trest pro odsouzené zločince. Podle příběhů spjatých se stavbou tohoto kolosu se ostatky dělníků staly součástí zdi, která si proto vysloužila mrazivé označení: Nejdelší hřbitov světa. Možná je v ní pohřbeno na půl milionu lidí, odvážnější statistiky hovoří i o počtu blížícím se k miliónu. Staré zkazky dodnes vzpomínají na utrpení starověkých dělníků při stavbě Velké čínské zdi. Jedna z pověstí vypráví o paní Meng Ťiang a jejím muži, kterého povolali na stavbu. Když se přiblížila zima, putovala tato žena stovky kilometrů s teplým oblečením jen aby zjistila, že její manžel zemřel. Z velkého žalu ulehla ke zdi a naříkala, až zeď praskla a odhalila pozůstatky jejího muže, které Meng odnesla na pohřebiště předků. Z každé pětičlenné rodiny museli dva lidé pracovat na stavbě zdi nebo na podobném velkolepém státním projektu – rodinám tak mizela pracovní síla a nedokázaly vést vlastní hospodářství. Trestanci, odsouzení k těžké práci na zdi, museli pochodovat stovky kilometrů na sever v řetězech a železných obručích na krku. Padali vyčerpáním ještě dřív, než ke zdi došli. Ti, kteří přežili, byli ubytováni v nevyhovujících táborech a museli dřít v žhnoucím slunci, na dešti, v krupobití a teplotách od 35 °C až do mínus 21 stupňů v zimě. Mnozí z těch, kdo zemřeli – vyčerpáním nebo nedostatkem jídla – byli vhozeni do příkopů, které sloužily jako základy, nebo pohřbeni ve zdi, aby působili jako strážní duchové proti “démonům“ ze severu, které, jak lidé věřili, stavba ohromného opevnění rozezlila. S ohledem na vysokou úmrtnost a častou absenci pohřbů, mnozí pozůstalí prováděli rituál, který měl ulevit duším, které na zdi uvízly. V rámci rituálu vodili po stěně kohouty přivázané na provázku nebo drátku. Byl to starobylý očistný rituál. Dá se tedy bezpečně říct, že kohouti zde byli ve své době častými hosty. Badaling (Pa-ta-ling) – nejnavštěvovanější místo Velké čínské zdi Velkou čínskou zeď můžete snadno navštívit z Pekingu, neboť její nejbližší úsek stojí 70 km od čínského hlavního města. Tím nejbližším úsekem je Badaling, který byl pro turisty otevřený jako první a zeď je tady kompletně opravená. Zástupy turistů dychtících spatřit tento div světa byly v 80. letech tak velké, že se čínská vláda rozhodla zpřístupnit další úseky: Mutianyu (Mu-tchien-jü) a Simatai (Ś ma-tchai). Výlet do těchto míst umožní člověku nahlédnout do úplně jiného prostředí, než je každým rokem modernější čínská metropole. Cestou nahlédnete i do venkovských oblastí, kde jsou hlavním dopravním prostředkem povozy tažené osly a jízdní kola, naložená neuvěřitelnými náklady. Člověk, který stráví týden v Pekingu a pak případně navštíví další místa, kam cizinci obvykle míří, může sice právem říci, že byl v Číně, ale když stojí tváří v tvář nekonečné čínské zdi, pochopí, že do té obrovské a tajemné země opravdu jen nahlédl. „Není opravdový muž, kdo nezdolal Velkou čínskou zeď! Nebo se tam alespoň nenechal vyvézt…“ )

Bajkal: Nejstarší, nejhlubší a nejtajemnější jezero na světě

Bajkal: Nejstarší, nejhlubší a nejtajemnější jezero na světě

„Když Hyperborea spěla ke svému konci a začala migrační vlna směrem na jih do oblasti centrální Sibiře a jezera Bajkal, zanechaly duchovní bytosti na novém posvátném území velmi důležitý odkaz. Tento odkaz hovoří o tom, že jednou přijde čas, kdy ten obrovský dar, jenž nám zanechaly vyšší síly pro budoucí období, bude ceněn více než zlato. Tím darem je voda“. Jezero Bajkal se nachází v jižní části východní Sibiře, na rozhraní Burjatské republiky a Irkutské oblasti nedaleko měst Irkutsk a Ulan-Ude. Svým tvarem připomíná gigantický dorůstající měsíc. Jeho stáří je odhadováno na 25-30 milionů let (přelom druhohor a třetihor). Tento fakt vypovídá o unikátnosti Bajkalu, jelikož stáří světových jezer se odhaduje v tisících, nikoli v milionech let. Celková vodní plocha jezera je přibližně 31 722 km2, což je přibližně stejná plocha jako území celé Belgie, Dánska nebo Nizozemí. Bajkal se řadí na osmé místo v žebříčku největších světových jezer. Délka z jihu na sever činí 636 km. Nejširší místo jezera je ve střední části, kde dosahuje vzdálenost břehů 81 km. Nejznámějším a z určitého hlediska nejspíš nejvýznamnějším NEJ Bajkalu je fakt, že je nejhlubším jezerem světa. Mluví se o číslech 1637, 1642, 1680, ale i 1700 m. Rozkládá se ve výšce 455 metrů nad úrovní moře a jeho obvod břehů je přibližně 2100 km. Více než polovina z uvedených 2100 km je součástí národních parků či přírodních rezervací. Jezero Bajkal je také první přírodní památkou Ruska zapsanou na seznam UNESCO. Jezero je jedním z nejcennějších přírodních klenotů naší planety Bajkal dostal svůj název ještě v dobách, kdy u jezera nežili ani Rusové, ani Burjaté, nýbrž Jakuti. Baj-kel v jakutštině znamená bohaté jezero. Jiní tvrdí, že slovo pochází z mongolského Baj-gal, bohatý oheň. Slovo „bajgal“ má v ruštině několik významů: přírodní, naturální, existující, slovo „dalaj“ je výraz pro moře. Spojení slov „bajgal-dalaj“ lze tedy přeložit jako přírodní moře. Ať už je skutečný význam či původ slova jakýkoli, místní Bajkal nazývají stále mořem, jelikož jezero je mělké, zatímco Bajkal je velké obdivuhodné moře. Bajkalská voda je unikátní, stejně jako samo jezero. Je neobyčejně průzračná, čistá a bohatě okysličená. Není divu, že již v dávných dobách lidé považovali bajkalskou vodu za zázračnou a léčili s její pomocí celou řadu nemocí. Bajkal zadržuje přibližně 20% veškeré sladké vody na světě (pokud vyloučíme sladkou vodu nacházející se v ledovcích) a více než 80% vody v Rusku. Podle vědeckých výpočtů by trvalo jeden rok, než by všechny řeky světa znovu naplnily jezero. Pro ještě lepší představu ohromné masy vody je možné uvést další příklad, vezmeme-li v úvahu nepřetržitý odtok vody z jezera řekou Angarou, za předpokladu nulového přítoku vody, jezero by se zcela vyprázdnilo za 400 let. Při prvním setkání s jezerem si nelze nevšimnout čistoty vody a jejího tmavomodrého až modrozeleného zabarvení. Průzračnost je ovlivňována průchodem slunečních paprsků a přítomností různých minerálních a organických látek. Uprostřed jezera bývá za dobrých podmínek vidět i do hloubky 40 m. Teplota vody se obvykle pohybuje jen těsně nad nulou. V srpnu se však může vyšplhat až na 16 °C, u břehů lze v nejteplejší dny naměřit dokonce 20°C. Tajemný Olchon – jedno z center sibiřského šamanismu Burjaté i Evenkové původní obyvatelé Bajkalu, už od dávných dob vyznávali šamanismus. Ve všech aspektech života věřili v zásluhy duchů. Za nejvyšší božstvo považovali Věčné nebe. Na zemi pak pohlíželi jako na jakýsi prostřední svět. Na počest duchů či jiných božstev nebyly stavěny chrámy, jako je známe z jiných náboženství. Veškeré obřady probíhaly pod širým nebem vždy na posvátných místech. Věřili, že člověk může ovlivnit vůli duchů a bohů prostřednictvím obětních darů, dodržováním tradic či zvyků. Některé obřady a tradice se dochovaly dodnes, především pak u Burjatů žijících na západním pobřeží Bajkalu. Jako důkaz snahy obyvatel o zachování tradiční kultury, můžeme uvést založení Centra výuky šamanismu, které bylo otevřeno v roce 2011 v Irkutské oblasti, ve vesnici zvané Bochan. V samotném středu hlubokých a křišťálově čistých vod Bajkalu leží tajuplný ostrov Olchon (největší ostrov Bajkalského jezera o rozloze 730 km2). Burjatské legendy nazývají Olchon srdcem posvátného jezera, o které neustále svádí boje dva bujné větry zvané Sarma a Barguzin. Neméně slavný je tento ostrov i v lidové medicíně. Dávní lékaři věřili, že léčivé byliny z Olchonu v sobě nesou zvláštní čarovnou moc. Vždyť právě na Olchonu se mocná energie Země, vystupující skrze bezedné hlubiny Bajkalu ze samotného srdce naší planety, spojuje s živou energií Slunce, která nikdy neopouští toto jedno z nejslunečnějších míst na světě. Na ostrově se nachází mys Burchan (z burjatštiny: „bůh“), na kterém stojí skála Šamanka. Toto místo je považováno za velmi posvátné a magické jak z pohledu šamanismu, tak křesťanství. V dávných dobách obyvatelé ostrova ovazovali v blízkosti skály kopyta svých koní, aby jejich klapání nerušilo duchy. Ve skále je umístěn kamenný stůl, na kterém se odehrávají šamanské rituály. V minulosti byl ženám vstup do jeskyně zakázán. Lidé totiž věřili, že ženy jsou hříšné a mohly by svou hříšností znečistit posvátnost tohoto místa. Toto místo je natolik nabité energií, že se nedoporučuje vstup malým dětem, které jsou na tyto vlivy mnohem citlivější než dospělí. Místo je posvátné a nesmí se tu kouřit, pít alkohol a nedoporučují se také negativní emoce ani myšlenky. Transsibiřská magistrála: Nejdelší železnice světa Přesně 9289 km dlouhá železniční trať, spojující Moskvu s přístavem Vladivostok na Dálném východě, je nejdelší na světě. Prochází přes desítky menších i větších měst napříč osmi časovými pásmy a větví se do Číny, Mongolska i Severní Koreji. Přímé spojení mezi Moskvou a Vladivostokem bylo uvedeno do provozu 18. října 1916 otevřením 2,5 kilometru dlouhého mostu přes řeku Amur u města Chabarovsk. Postavit něco tak obrovského, aby to ještě k tomu dokonale klapalo, nebyl snadný úkol. I proto se stavělo postupně a práce probíhaly na několika úsecích najednou. Na sedmi úsecích pracovalo dohromady přes 62 000 dělníků. Z převážné většiny šlo o vězně, takže takové pracovní síly bylo v té době mnoho a o dělníky nebyla nouze. Výstavba začala v roce 1891. Jízda z jednoho konce Ruska na druhý trvalo před 100 lety dlouhé 2 týdny. Dnes trasu urazí nejrychlejší vlaky za „pouhých“ 6 dní. Těžko si však jde představit cestovat tuto vzdálenost pravidelně. Místní využívají vlaky na magistrále většinou pro kratší přískoky přes jednu až dvě noci. Transsib má i smutnou část historie. V červnu 1989 na úseku mezi Samarou a Ufou vybuchl zkapalněný plyn unikající z poškozeného dálkového potrubí a zasáhl dva projíždějící osobní vlaky. Bilance byla hrozivá: na místě zahynulo 258 lidí, dalších 317 zemřelo v nemocnicích. Havárie je druhou nejtragičtější obdobnou událostí v Evropě podle počtů obětí. Podle místních obyvatel se u jezera dějí podivné věci…Ukrývá se na jeho dně mimozemská základna? Nad jezerem jsou často pozorována podivná světla a vídány i podivné kosmické lodě. Potvrzují to i nedávno odtajněné dokumenty ze sovětské éry, pocházející z archivů admirála Nikolaje Smirnova. Například v roce 1958 se zřítilo do vod jezera letadlo TU-154 poté, co jej údajně pronásledovalo UFO. V roce 1982 se prý dokonce vojenští potápěči střetli se skupinou humanoidů, oblečených ve stříbrných skafandrech. Nicméně kolem tohoto obrovského jezera kolují ještě daleko zajímavější příběhy o mimozemských rasách. Od nejstarších dob bylo toto jezero využíváno k různým účelům a hovoří se také o strategické základně bytostí ANUNNAKI na dně jezera Bajkal. Když se podíváme zpětně do historie, nacházíme poměrně překvapivé informace, které se týkají pozorování UFO v blízkosti Bajkalského jezera již v roce 1904. Místní domorodý kmen hovoří o létajících světlech, objektech doutníkového charakteru. Mnohé z těchto objektů podle očitých svědků prováděly poměrně složité manévrování, jiné zase přistály přímo před zraky Evenků. Podobné příběhy se dozvídáme i od zaměstnanců, kteří pracovali na výstavbě transsibiřské magistrály. Ruská armáda má k dispozici velmi zajímavé příběhy, které se vztahují k existenci entit, jež jsou v tajné dokumentaci vedeny pod názvem „Plavci“. Tyto entity jsou vysoké asi 3 metry a vykazují humanoidní vzhled. Jejich aktivity byly zdokumentovány v hloubce asi 50 metrů v ledových vodách jezera Bajkal. V roce 1977 za vlády prezidenta Brežněva, byli dva výzkumníci V. Alexandrov a G. Selivercov v malé ponorce v hloubce 1200 metrů. Vypnuli světla, aby mohli zkoumat průnik slunečních paprsků vodou. Náhle se však ocitli obklopeni podivným světlem pocházejícím z neidentifikovatelného zdroje: „Vypadalo to jako když je naše ponorka osvícená shora a ze strany pomocí silných bodovek. O minutu později světla zmizela a my se ocitli v naprosté temnotě“. „Na světě je mnoho studnic. Ale jen jedna, uprostřed hor a rovin, průzračná a čistá, je na naší planetě jedinečná – jezero Bajkal“. – A. Rumjancev )

Záhadné kamenné ruiny Velkého Zimbabwe

Záhadné kamenné ruiny Velkého Zimbabwe

Zimbabwe je vnitrozemským státem na jihovýchodě Afriky. Jeho sousedem je na východě Mosambik, na jihu JAR, na severozápadě Zambie a na jihozápadě Botswana. Velké Zimbabwe nebo také Království Zimbabwe byl státní útvar na území dnešního státu Zimbabwe, který největší rozkvět zažil ve 14. a 15. století. Pevnost leží asi 30 km na jihovýchod od dnešního zimbabwského města Masvingo v savanovém lese mezi kopci. Podobně záhadné jako stavba je i samo slovo „Zimbabwe“. V řeči místního národa Šona můžeme nalézt hned dvě možná vysvětlení. Podle prvního pochází z „ziimba remabwe“, což znamená „skalnatý dům“, zatímco podle druhého se jedná o „dzimba woye“, v překladu „uctívaný dům“. Velké Zimbabwe – ruiny města z první poloviny minulého tisíciletí – je zázrakem samo o sobě – neboť v časech své největší slávy bylo město postaveno z žulových bloků bez malty nebo jakéhokoli spojovacího materiálu a vydrželo v původní podobě několik století. Dodnes vyvolává úžas ve tvářích domácích i zahraničních architektů. Stejně tak i krása divoké zvěře v odlehlých koutech neporušené přírody zaujme každého návštěvníka a pomáhá Zimbabwe směle aspirovat na jednu ze zemí s nejkrásnější přírodou v Africe. Zimbabwe, v minulosti známé jako Rhodesie, se díky svým památkám řadí na seznam UNESCO. Zimbabwe je spojeno s legendou o zemi Ofir, kde jsou ukryty poklady krále Šalamouna Král Šalamoun vládl ve staré Judei přibližně v letech 970 až 931 př.n.l. Podle legend byly doly krále Šalamouna zdrojem nesmírného bohatství a nacházely se v bájné zemi Ofir. Dnes se již můžeme jen domnívat, kde se tato bájná země nacházela. Některé pověsti uvádějí, že ležela někde na jihovýchodě Afriky, podle jiných se zase traduje, že se nacházela mezi Mekkou a Medinou, které jsou považovány za kolébku Islámu. Místní obyvatelé přistupují k těmto pověstem velmi opatrně a s respektem. Stará legenda totiž praví, že ten, kdo tajemný Ofir objeví, stane se nejbohatším a zároveň nejprokletějším člověkem na světě… O tom, že Šalamounovy doly nemusí být jen pouhou legendou, napsal egyptolog Kenneth A. Kitchen: „Ofir jako takový není žádným mýtem. Na jednom hebrejském ostrakonu (hliněném střepu), který možná pochází až z 8. století př.n.l., je čitelně uveden krátký hebrejský nápis: Ofirské zlato pro Bet-Choron – 30 šekelů“. Ofir je zde popsán jako konkrétní zdroj zlata, stejně jako se v egyptských textech objevuje pojem „amauské zlato“, „punské zlato“ nebo „kušské zlato“ – přičemž ve všech případech se jednalo o zlato, jehož název byl odvozen od zmíněné země nebo označoval druh či kvalitu, které byly pro danou zemi typické“. Roku 1552 vydal portugalský historik Joao de Barros knihu, v níž popisuje bohatá zlatá pole a velké budovy na jihovýchodě Afriky, jež prý místní obyvatelé zbudovali bez použití malty a jimž říkají SIMBAOE. O 50 let později po něm napsal portugalský misionář Jolo dos Samos, že někteří místní Afričané věří, že tyto stavby jsou zřícené zlaté doly krále Šalamouna, nebo zbytky paláce královny ze Sáby. Království této krásné vládkyně údajně leželo někde mezi Etiopií a Jemenem. Královna je zmiňována ve Starém i Novém Zákoně, v Koránu, a především v etiopských legendách – v etiopské národní sáze Právo Králů je pojmenovaná jako královna Makeda. Královna ze Sáby byla uchvácena Šalamounovou moudrostí a on zase její krásou a velkorysými dary. Legenda praví, že se tito dva lidé do sebe zamilovali, ale pro rozdílnost obou náboženství se nikdy nevzali. Některé prameny hovoří i o tom, že svoji lásku zpečetili nemanželským potomkem, vládcem Menelikem I., který se později stal prvním etiopským císařem. Ať je tato legenda pravdivá, nebo ne, ukazuje se, že zlato bylo v dobách před naším letopočtem velmi cennou komoditou. Celá oblast je zahalena tajemstvím… „V srdci země leží pevnost, vybudovaná z velkých těžkých kamenů. Podivuhodně pevné zdivo vypadá zvnitřku i zvenčí stejně, neboť kameny skládané bez malty nemají omítku. Do balvanu nad vchodem je vtesán tak starý nápis, že jej nikdo neumí přečíst. Kolem dokola na téže planině stojí další pevnosti, v nichž bydleli královští vyšší úředníci. Pokud můžeme posoudit, sloužily všechny k ochraně zlatých dolů“. Velké Zimbabwe, symbolizované právě svými majestátními hradbami, existovalo už v 11. století našeho letopočtu. Bylo to hlavní město velké říše, v době jeho největšího vlivu (14. století) v něm žilo nejméně 18 000 obyvatel. Hradby města jsou natolik působivé, že když je spatřili první západní cestovatelé, nevěřili, že by je mohli „primitivní“ Afričané postavit. Objevilo se proto mnoho spekulací: měly patřit královně ze Sáby, biblickým Filištínům nebo arabským dobyvatelům – africkému původu staveb tehdy nevěřil prakticky nikdo. Odborné veřejnosti přišla pravděpodobnější i hypotéza slavného cestovatele Frobenia, který považoval Velké Zimbabwe za pozůstatek mongolské Zlaté hordy. Teprve na počátku 20. století bylo zjištěno, že je tento komplex dílem dávných obyvatel Afriky, zřejmě Šonů, k autorství se ovšem hlásili i Vendové a Lembové. Jeden kmen národu Lemba si dodnes říká „Tovakare Muzimbabwe“- „Ti, kteří postavili Zimbabwe“. Ani dnes toho o hradbách Velkého Zimbabwe moc nevíme. V průběhu 16. století říše přestala existovat, důvody jsou neznámé, nic však nenasvědčuje tomu, že by do oblasti vnikla cizí vojska. Spekuluje se nad dlouhým obdobím sucha nebo epidemií nějaké nemoci. Monumentální kamenná stavba byla srdcem Zimbabwe Mezi první nejstarší stavby patřila Akropolis. Později byla vybudována Velká ohrada a jako poslední byly vybudovány stavby v údolí a obranné zdi. Celé město obývalo pravděpodobně 10 až 20 tisíc lidí. Rozkládalo se na cca 7km2. Akropole leží na vysokém kopci a přístupná je pouze pěšinou od Velké Ohrady. Podle ústní tradice scházel král do údolí jen jednou za rok. Celá stavba je velmi složitá a různě členěna. Mezi spodním a horním patrem je výškový rozdíl až 50 metrů. Podle průzkumů byly nejstarší kameny Akropole položeny již v roce 900. Kamenné zdi jsou více než 6 metrů široké a 11 metrů vysoké. Na nejvyšším místě se tyčí obrovský balvan s dobrým výhledem. Na jeho jižní straně je jeskyně, z níž je lidský hlas zřetelně slyšet ve Velké ohradě. Akropoli lze rozdělit na dvě části – východní a západní ohradu. V západní části bylo 14 domů se střechou, východní pravděpodobně byla obřadní či slavnostní. Některé stavby splývají se skalními stěnami, a tak podtrhují smysl pro estetičnost původních obyvatel a jejich vynalézavost. Na území Akropole bylo nalezeno osm asi metr vysokých soch dravých ptáků (po jedné se plazí krokodýl), které jsou pokládány za symboly panovníka či víry. Tento symbol síly a identity je též umístěn na vlajce a mincích Zimbabwe. Velká ohrada je elipsovitá stavba, po obvodu měří 253 m. Přibližný poloměr stavby je 89 m a plocha je podobná fotbalovému hřišti. Výška zdi se pohybuje od 4,9 po 10,7 m a její šířka činní minimálně 1,2 až 5 m. Do vnitřního prostoru vedou tři úzké vchody, které však byly poničeny hledači pokladů. Vnitřek je složitě členěn. Nachází se zde úzká chodba, tři plošiny, několik místností a věž. Kónická věž je velkým tajemstvím celého komplexu Velké ohrady. Tento 9 metrů vysoký válec s obvodem základny 17 metrů je ukázkou umu skládání kamene na sucho. Její účel je neznámý. Nenalezneme zde žádné dveře, okna, či schody. Díky jejímu falickému tvaru podle některých názorů sloužila k sexuálním zasvěcovacím rituálům. Jiní se domnívají, že to byla signální věž předávající ohňové signály nebo astronomická pozorovatelna. Bohaté nálezy keramiky, výrobků z mědi, zlatých předmětů, zbraní a podobně svědčí o velmi rozvinuté kultuře. Zbytky čínského porcelánu zase o čilém obchodním ruchu s východem prostřednictvím arabských obchodníků. I po vydrancování zde bylo dost důkazů o tom, že právě zde bylo sídlo mocného státu. Dnešní Zimbabwe je jeden z nejchudších států světa. Teprve roku 1980 si tato země vybojovala nezávislost na Velké Británii, ale příliš jí to nepomohlo. Přitom má úžasné dějiny, v nichž se nacházejí doby, kdy Zimbabwe, respektive Velké Zimbabwe, vládlo slavně celé zemi.   )

Puma Punku: Nekončící záhada dokonalé technologie dávných civilizací

Puma Punku: Nekončící záhada dokonalé technologie dávných civilizací

Podíváme-li se na mapu Jižní Ameriky, Bolívie se zdá být jejím srdcem. Na severozápadě ji ohraničuje Peru, od severu k jihozápadu ji lemuje Brazílie, její jižní hranice určují Paraguay s Argentinou a na západě se nachází Chile. Rozloha země činí 1 098 581 km2, tedy dvojnásobek rozlohy Francie. Bolívie bývá spojována s vysokými nadmořskými výškami. Je považována za střechu Jižní Ameriky a přirovnávána k Tibetu. Inkové jí říkali kraj Collao. S příchodem Španělů získala název Alto Perú, tedy Horní Peru. V roce 1825 jí její osvoboditel Simón Bolívar dal nejen nezávislost, ale i jméno – Bolívarova země, Bolívie. Bolívie je domovem Tiwanaků, jedné z prvních významných andských kultur Na území Bolívie sídlilo už před naším letopočtem mnoho kultur. Jednou z nich je například Chavín de Huantar, která měla sídlo ve městě Chavín. Z archeologických nálezů se usuzuje, že se jednalo o teokratické centrum, ovládané kastou kněží na základě jejich astronomických znalostí a kontroly nad zavlažováním. Následně na tomto území žily další kultury, např. Wankari, již byli převážně zemědělci a pastevci a Chiripa, která sídlila na poloostrově jezera Titicaca. Avšak nejznámější předkolumbovskou kulturou byla kultura Tiahuanacu, která se dle archeologických nálezů datuje od roku 600 př.n.l. do 1200 n.l. Tato kultura měla například jako jediná znalosti o výrobě bronzu, které využívala především při stavbě svých chrámů. I přes tuto výhodu neznali ani písmo, ani kolo, a tak je pro badatele dodnes tajemstvím, jakým způsobem postavili svou dodnes už téměř jedinou architektonickou památku, město Tiwanaku. Protože kameny, ze kterých je toto město postaveno, pocházejí z oblasti jezera Titicaca, které je vzdáleno několik kilometrů. Tiwanacká kultura zanikala postupně, až oblast, kde po celou dobu sídlila, ovládl kmen Inků. Ti přišli na území dnešní Bolívie kolem roku 1300 n.l. I když tato oblast byla pod inckou nadvládou, jejich sídlo bylo v Cuzcu, v dnešním Peru. V 15. století přišli na území dnešní Bolívie španělští dobyvatelé. Od té doby se snažili Španělé vymýtit původní prvky indiánské kultury, především náboženství. Indiáni sice pod nátlakem ve většině případů přijali novou víru, avšak v ní věřili „po svém“. Původní indiánská víra byla v lidech tak zakořeněná, že až do dnešní doby můžeme sledovat v každodenním životě Bolivijců prvky synkretismu. Věčné město Tiwanaku: Kvádry jsou tu ořezány s neuvěřitelnou přesností! „Na počátku světla, v době věčné tmy, vystoupil z vod jezera Titicaca bůh Con Ticci Viracocha a usadil se v Tiahuanacu. V jeho zdech stvořil Slunce a nařídil mu, aby kráčelo po obloze cestou, kterou putuje dodnes. V Tiahuanacu vytvořil Viracocha i Měsíc a všechna ostatní nebeská tělesa. Potom stvořil – samozřejmě z kamene – modely mužů i žen, rozeslal je v párech do všech oblastí Peru a určil, ve které jeskyni, ve kterém prameni, ve které peruánské řece či z které skály mají vystoupit na svět“. Nejdůležitějším a nejznámějším centrem v jižní části Altiplana bylo Tiwanaku (Tiahuanaco). Jeho ruiny leží 20 km od jezera Titicaca, v nadmořské výšce 4000 m.n.m. Město se rozléhalo na ploše asi 4-6 km2 a mělo 30- 60 000 obyvatel. Dnešní jméno tohoto města pochází až z inckého období a dá se přeložit jako „Město mrtvých“. Bylo tak nazváno pravděpodobně podle toho, že když sem poprvé přišel čtvrtý Inka Mayta Capac, město už nežilo. Inkové přisoudili stavbu tak velkolepého místa samotnému Viracochovi. Původní jeho název zněl Winaymarca, tedy „Věčné město“. Nejvýznamnějším architektonickým dílem Tiwanaku je Brána Slunce na vyvýšené ploše 135x130 metrů, zvané Kalasasaya, která snad kdysi bývala hlavním chrámem nebo palácem. Zeď kolem této plošiny byla vybudována typickou tiwanackou technikou – v několikametrových úsecích od sebe byly do země zapuštěny masivní kamenné pilíře a mezery mezi nimi vyplněny menšími opracovanými bloky kamene. Brána je vytesána z jednoho kusu Andezitu, který je 3 metry vysoký a skoro 4 metry široký a je ozdoben reliéfem. V centrální části vlysu se nachází postava s lidskými rysy, interpretovaná většinou jako bůh Slunce. Jeho hlava je obklopena paprsčitými výběžky, takže lze usuzovat na solární charakter této figury. Postava ještě drží v každé ruce jakési paprsky, znázorňující pravděpodobně vrhač oštěpů a toulec se dvěma šípy. Zvláštní roli mají na tomto reliéfu zobrazení pumy a kondora, ať už kolem hlavy boha nebo na koncích paprsků, které drží v rukou. Mnoho motivů Brány Slunce, především geometrické zobrazení pumích a kondořích hlav, lze najít v celém andském areálu. Většina staveb měla náboženský charakter, výjimku tvoří pevnost na vrcholu Acapana s úbočími obehnanými zdmi a zásobárnou na vodu. Byla to asi největší stavba ve městě, pyramida se základnou 180x135 metrů, vysoká 15 metrů. Kromě těchto staveb stojí za zmínku ještě další budovy, například trosky „Paláce Sarkofágů“, kde byly nalezeny hroby přikryté deskami z barevného kamene. Impozantní kamenné stavby i sochy byly zhotovovány z obrovských kamenných kvádrů. Některé kameny držely u sebe pomocí přesně vysekaných zářezů, jiné byly spojeny měděnými skobami ve tvaru T, které byly do kamenů zapuštěné. Na žádnou jinou stavbu na světě, s výjimkou egyptských pyramid, nebyly použity větší a těžší kamenné bloky. Nejbližší lom byl od Tiwanaku vzdálen 6 km. Podle výpočtů dokázal lidský potah s 3000 lidmi odvléct kamenný blok vážící asi 150 tun na tuto vzdálenost za jeden den. Tiwanaku tedy pravděpodobně vzniklo díky velice dobře organizované činnosti několika tisíc dělníků. Ovšem další lomy, zejména na kvalitní andezit, se nacházely až na druhé straně jezera Titicaca na lokalitě Copacabana. Otázkou však zůstává, jakým způsobem ho na takovou vzdálenost dopravovali. Puma Punku: Legendy praví, že komplex postavili „létající“ bohové za jednu jedinou noc! Puma Punku se nachází hned vedle bývalého pradávného města Tiwanaku. Nicméně nikdo, včetně místních domorodců, neviděl toto místo jinak než v podobě ruin. Když se zeptáte indiánů samotných, kdo postavil monument Puma Punku, jejich odpověď je vždy stejná. „Nebyli to naši předkové, ty ruiny jsou zde od pradávna a postavili je během jediné noci bohové, kteří přišli z nebes a uměli létat“. Kdo byli tito lidé z nebes? Navštívili snad samotné indiány v bolivijských horách nebo se za těmito bohy ukrývají dávní mimozemšťané? Podle dalších legend prý nebyli první obyvatelé Puma Punku podobní normálním lidem a ovládali nadpřirozené síly, které jim dovolovaly „přenášet“ megalitické kameny vzduchem za použití zvuku. Komplex Puma Punku se rozkládá na obdélníkové hliněné terase o rozměrech zhruba 167x117 m, rohy terasy jsou pokryty kamennými deskami o váze kolem 450 tun. Mezi největšími kameny nalezenými v Puma Punku můžeme najít jeden s následujícími rozměry: 7,81 m délky, 5,17 m šířky, průměrná tloušťka 1,07 m a jeho odhadovaná váha je okolo 131 tun. Druhý největší kamenný blok nalezený v Puma Punku je 7,9 m dlouhý, 2,5 m široký a průměrně 1,86 m silný. Jeho váha byla odhadnuta na 85 tun. Nejslavnější kámen v Puma Punku je tzv. H-blok. H-bloky v Puma Punku na sobě mají přibližně 80 profilovaných tvarů – povrchů. H-bloky lícují jeden s druhým s tak extrémní přesností, že architekti nejspíš používali systém, který preferoval měření a normalizované proporce. Andezitové bloky mají naprosto přesné pravé úhly, jsou dohladka opracované. Nejenže mají v sobě naprosto přesně rovné malé drážky, ale i vyvrtané díry. Archeolog Arthur Posnansky, který žil v Bolívii velice dlouho a Puma Punku studoval několik desetiletí, v roce 1945 vyslovil hypotézu, že stavba je stará 17 000 let. Napadlo ho totiž, že všechny stavby na světě tohoto typu byly postaveny podle světových stran a podle hvězd. Měřením posunu hvězd tedy došel k závěru, že stáří stavby je asi 17 000 let. Jak by ale mohli primitivní lidé, kteří v této době žili, něco takového dokázat? Musela zde být nějaká vyspělá civilizace, která navštívila naši Zemi, protože primitivní lidé by něco takového nemohli dokázat. Kdo tedy postavil Puma Punku? Několik různých teorií existuje, ale jsou pochopitelně z velké části archeologickou komunitou ignorovány. Dle autora a spisovatele Grahama Hancocka, lidstvo postrádá minimálně jednu velkou kapitolu svých dějin, která byla nějakým způsobem ztracena následkem obrovské katastrofy, která planetu postihla v dávné minulosti. Je tak dost možné, že i ruiny Puma Punku jsou památkou na tuto dobu před naším věkem. „Puma Punku je jedinečný, díky způsobu, jakým byl postaven a umístěn tak, že je to nejzajímavější starověké místo na planetě. Je to jediné místo na planetě Zemi, které je dle mého názoru postaveno přímo mimozemšťany. Jedna z nejzajímavějších věcí je, že kameny, které byly použity při konstrukci, nejsou pískovce, ale je to žula a diorit. Jediný kámen, který je tvrdší než diorit, je diamant. Takže jediný způsob, jak bylo možné opracovat diorit, je použití nástrojů z diamantů“. – Erich von Däniken. )

Nejnovější články na našem portálu

Slunce ve Lvu – Být sám a být sama sebou, abychom slyšeli své srdce bít
červenec 22, 2025 3557
22. 7. 2025 v 15:30 vstoupí Slunce do znamení Lva, ve kterém Slunce vládne, za podpory...
Číst článek...
Slunce v Raku – Všechny pocity jsou stejně hodnotné, ale mají jinou frekvenci
červen 20, 2025 3274
21. 6. 2025 ve 4:42 vstoupí Slunce do znamení Raka, který nás bude vracet domů, ke kořenům, do...
Číst článek...
Slunce – Zářivá hvězda, životodárná energie i mýtické božstvo
červen 10, 2025 3536
„Ráno vychází bůh Re z východní nebeské brány, u níž stojí dvě tyrkysové sykomory, a nasedá do...
Číst článek...
Bez Černý – Posvátný a léčivý keř s kouzelnou mocí
květen 28, 2025 4541
Staré české přísloví zní: „Před heřmánkem smekni, před bezem klekni“. Toto lidové rčení je důkazem...
Číst článek...
Slunce v Blížencích – Slyšet čistě vnitřní pravdu
květen 20, 2025 3246
20. 5. 2025 ve 20:55 vstoupí Slunce do znamení Blíženců za podpory mocného Pluta, abychom se...
Číst článek...
Geomantie – Nauka o jemnohmotných silách Země
květen 20, 2025 4145
Ať se nacházíme na jakémkoli místě na světě, vnímáme ho určitým způsobem, necháváme se jím...
Číst článek...
Pod vlivem magického Měsíce – Jak na nás působí jeho jednotlivé fáze?
duben 29, 2025 9480
Měsíc je spolu se Sluncem nejdůležitějším a největším nebeským tělesem, které lidské oko vnímá....
Číst článek...
Slunce v Býku – Prosté bytí je projevem Boha
duben 15, 2025 3806
19. 4. ve 21:56 vstoupí Slunce do znamení Býka, kdy Uran na jeho posledních stupních vytvoří...
Číst článek...
Hormonální jógová terapie – Návrat k ženské energii, návrat k sobě
duben 01, 2025 4323
„Sestavu hormonální jógy jsem vytvářela pro menopauzu, pro starší ženy, které ztrácejí hormony,...
Číst článek...
PODPOŘTE NAŠÍ PRÁCI A ZAŠLETE NÁM FINANČNÍ DAR, VELICE DĚKUJEME.
2201380141/2010. Pro platby ze zahraniční: FIO Banka, a.s.
IBAN: CZ7720100000002201380141

NEBO PŘES PAYPAL třeba 111,- nebo 222,- Kč

Nejčtenější články na našem portálu osobního rozvoje

16 květen 2020 2984214
Věřím, že každý se někdy zarazil nad "časem", tedy lépe řečeno nad čísly na hodinách, která na...
Celý článek...
4 listopad 2019 522112
Taky jste si všimli, že stále více lidí hlásí různé formy intolerance nebo alergie na pšenici,...
Celý článek...
20 září 2023 467210
Naše jméno nás representuje na veřejnosti a je do jisté míry i naší vizitkou. Každé jednotlivé...
Celý článek...
51 symptomů spirituálního probuzení
28 září 2023 313383
1. Změna spánkových vzorců: nervozita, horká chodidla, přerušovaný spánek Pocit únavy po probuzení...
Celý článek...
Vaše osudové číslo předurčuje Vaší životní cestu
1 prosinec 2020 302581
Nauka o číslech nebo-li numerologie je prastará opravdu zajímavá věda. Možná právě proto byla po...
Celý článek...
3 říjen 2023 280097
Byla roztěkaná, utahaná a kafe pila neúměrně rychle. Prý musí brzy jít, protože na ni doma čeká...
Celý článek...
Jak zjistit z numerologie kým jsme byli a jak jsme zemřeli v minulém životě?
3 srpen 2019 271485
Zajímá vás, zda jste byli v minulém životě mužem či ženou nebo příčina smrti, co nás čeká po...
Celý článek...
Význam andělských čísel 11, 111 a 1111
13 duben 2020 271242
Pokud opakovaně vídáte čísla 11, 111 nebo 1111, je pro to důvod. Nejčastějším způsobem, jakým...
Celý článek...
Jitka Bičíková: ATOPICKÝ EKZÉM a jeho duchovní příčina
6 říjen 2023 270943
Ekzémy vyjadřují náš VNITŘNÍ ZÁPAS mezi tím počem toužíme, a tím co ve skutečnosti prožíváme....
Celý článek...
DUCHOVNÍ PŘÍČINA OBEZITY a celulitidy v naší mysli
12 prosinec 2020 251436
Obezita znamená z mluvy naší duše nejen POTŘEBU OCHRANY, OBAL STRACHU, ale také ÚTĚK PŘED -...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Krevní tlak NÍZKÝ/VYSOKÝ - duchovní příčina
30 květen 2022 250807
VYSOKÝ KREVNÍ TLAK - Duchovní příčina Vysokým tlakem trpí lidé, kteří v sobě dusí VELKÝ TLAK....
Celý článek...
Jak zhmotňovat svá přání - Zákon přitažlivosti, nejmocnější zákon vesmíru
29 srpen 2021 221887
Každá myšlenka vibruje, každá myšlenka vyzařuje nějaký signál a současně přitahuje jí odpovídající...
Celý článek...
Vztah dvojplamenů - karmických duchovních dvojčat
7 leden 2018 220019
O konceptu dvojplamenů toho bylo napsáno hodně a koluje mnoho názorů a přesvědčení. Zdá se, že...
Celý článek...
Jak číslo domu a bytu může ovlivňovat váš život
30 září 2019 200634
Mohlo by se zdát, že čísla na dveřích jsou abstraktní, kromě základní orientace nic neznamenající...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Proč ženy trpí na CYSTY, VÝTOKY A BOLESTIVOU MENSTRUACI? ~ psychospirituální příčina
17 září 2020 191302
V dnešní době snad už neexistuje jediná žena, která by neměla nějaké "ženské problémy". Čím je to...
Celý článek...
Vendula Kociánová: Muži milují silné ženy, do doby, než z nich vytáhnou raněné chlapce
27 srpen 2020 189498
Většinu mužů přitahují silné ženy. Někdo si na ni troufne jiný jen tak z povzdálí kouká a...
Celý článek...
Jitka Bičíková: VELKÉ A TLUSTÉ BŘICHO U HUBENÝCH ŽEN
6 prosinec 2018 180982
Jste štíhlá, cvičíte, držíte dietu, ale stále nemůžete zhubnout velké břicho ? KDE JE CHYBA? Náš...
Celý článek...
Soňa Sofi: NUMEROLOGIE - Číslo dne narození
23 září 2019 173608
"To, čím jsi, záleží na třech faktorech:na tom, co jsi zdědil, co z tebe udělalo tvé okolí a co...
Celý článek...
Je ten muž pro mě skutečně tím pravým?
25 listopad 2020 169302
Často se dva dospělí dají dohromady a jenom donekonečna přehrávají svá dětská dramata. Poměrně...
Celý článek...
Petra Jelínková: Všem matkám svých synů
13 srpen 2022 165765
Tak jak nic v životě není náhoda, není ani náhoda, že žena porodí syna. Tím, že žena přivede na...
Celý článek...
Znáte svojí osobní roční vibraci? Víte v jakém karmickém roce se nacházíte?
24 květen 2018 148834
Každý z vás jistě ví, jaký se píše rok, nyní, když dávám dohromady tento článek, jsme na sklonku...
Celý článek...
Soňa Sofi: NUMEROLOGIE - Osobní roční vibrační číslo
3 červenec 2016 135519
Charakteristiky pro jednotlivé roční vibrace. Jsou to devítileté cykly, ve kterých se pohybujeme...
Celý článek...
MERLIN král čarodějů: Když muž skutečně miluje
20 červenec 2022 132419
Když muž skutečně miluje a otevře své srdce ženě, měla by žena o jeho zranitelné srdce pečovat a...
Celý článek...
Jitka Bičíková: BABIČČINY BYLINKY na lymfu a otoky
21 květen 2020 129373
OBKLAD Z JABLEČNÉHO OCTA: – Vezměte si bavlněný ručník nebo nějaký hadřík a namočte ho v...
Celý článek...