Těžko by se našel někdo, kdo o něm ještě neslyšel. Obrázky tohoto architektonického skvostu zná snad téměř každý. Přesto, když spočinete na tomto místě „tváří v tvář“, ta nebetyčná krása vás doslova omráčí. Úchvatná stavba z tvrdého bílého mramoru se pro mnohé stala indickým národním symbolem. Jedná se o hrobku, jež ale zároveň představuje naprosto unikátní klenot islámské architektury z období mughalské dynastie, která v Indii vládla více než 300 let. Indický mogul Šáh Džahán nechal pomník postavit na památku své předčasně zesnulé manželky Mumtáz Mahal, jako důkaz věčné lásky a oddanosti jen pro ni.

Monumentální pomník Taj Mahal (česky také Tádž Mahal) se nachází na pravém břehu řeky Jamuny v rozlehlé mughalské zahradě ve městě Ágra v severním indickém státě Uttarpradéš. Od roku 1983 je součástí seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a od roku 2007 také jedním z vítězů ankety Nových sedm divů světa. Světoznámý symbol Indie ročně navštíví až 8 milionů turistů.

Příběh lásky, na jehož konci stojí monumentální pomník…

Psal se rok 1607 a u královského paláce v Ágře se potkal princ Kuram s půvabnou Arjumad Bano Begum. Teprve šestnáctiletý chlapec si o rok starší dívku již nikdy nenechal vzít. Pět let od prvního setkání, kdy se do sebe zamilovali na první pohled, se vzali. Mladému manželskému páru ale hrozilo kvůli Kuramově právu na trůn nebezpečí. Proto se rozhodli na čas utéct do středu země. Teprve 15 let po svatbě se Kuram odvážil svou ženu dovézt zpět. To už byl ale jeho otec mrtev a Kuram za podpory rodiny své ženy dokázal přemoct své bratry, bez milosti je popravil a ujal se na dlouhá desetiletí vlády. Sám si vybral své nové jméno Šáh Džahán, které znamená pán světa. Nový vladař neváhal a v duchu islámských náboženských tradic rozšiřoval počet krásných žen ve svém harému. Žádná z jeho společnic ale nedokázala ani na chvíli ohrozit city, které choval ke své nejmilejší ženě.

Ona pro něj znamenala mnohem víc, než bylo na tehdejší dobu obvyklé. Panovník jí dokonce sám vybral nové jméno Mumtáz Mahal – Palácem vyvolená. Stala se jedinou královnou nejen Šáh Džahánova srdce, ale také celé říše. Nebyla však navzdory tradicím jen čekající manželkou v koutě. Svému manželovi byla poradkyní i věrnou přítelkyní, která s ním jezdívala na válečná tažení, a i během nich dokázala přivádět na svět děti. Celkem jich bylo 14. Poslední z novorozenců ji stál život. Jedna z legend vypráví, že to bylo právě během jedné z bitev, když Mumtáz Mahal zemřela při porodu přímo ve velitelském stanu. Mughalský vládce nedokázal dlouho uvěřit, že jeho milovaná žena, která mu stála po boku už více než 17 let, odešla. Panovníka ochromil hluboký smutek. Nedokázal se z něj vzpamatovat celé dva roky a během této doby mu prý úplně zešedivěly vlasy i vousy.

Jeho jedinou myšlenkou byla stavba památníku pro milovanou ženu. Takového památníku, který zastíní všechny stavby světa. Bude to místo, jež bude navěky obdivovat celý svět. Každý člověk, který sem vstoupí, musí mít pocit, že právě vkročil do ráje. Takové bude místo posledního odpočinku jeho milované Mumtáz Mahal.

Tádž Mahal byl jediným smyslem králova života

Novým smyslem svého života byl panovník tak posedlý, že prý nechal zavraždit i milenku architekta, kterému stavbu monumentálního chrámu svěřil. Uvrhl tak zcela neprávem do neštěstí jiného člověka, a to všechno jen proto, aby architekt pochopil, jak krutou bolest panovník prožívá. Zaslepený Šáh byl totiž přesvědčen, že stavitel Tádž Mahalu musí projít stejně krutou bolest jako on sám, aby dokázal postavit pomník hodný jeho ženy.

Mauzoleum pro královnu nemohlo být vyrobeno z obyčejných a „laciných“ materiálů. Šáh Džahán byl milovníkem umění a architektury a jeho nároky byly vysoké. Oslovil ty nejlepší stavitele a odborníky ve své zemi. Jejich úkolem bylo dopravit do Ágry nejvzácnější kusy mramoru, který z Tádž Mahalu udělá sněhobílý palác, jenž bude ve svitu slunečních paprsků zářit jako vzácný diamant. Do stěn z bílého mramoru byly vsazeny blyštící se polodrahokamy sestavené do složitých nápaditých květů unikátních barev i tvarů. Najdete zde také kontrast černého a bílého mramoru, jejichž kombinací vytvořil perský kaligraf citáty z Koránu. Cizelované mramorové obklady navíc vrhají roztodivné stíny podle toho, pod jakým úhlem na ně dopadají světelné paprsky. V perském stylu byla navržena a postavena dvojitá kopule, která sahá až do výšky 73 metrů. Symbolizuje nebe, které má pod sebou několik čtverhranných budov. Ty jsou naopak znázorněním země. Zpovzdálí celou stavbu hlídají také mešity, které nechal panovník vyrobit z červeného pískovce, a s budovou jsou spojeny čtyři štíhlé minarety sahající do výšky přes 40 metrů. Tádž Mahal má jednu hlavní síň, která se stala místem, kde měly být uloženy ostatky královy ženy. V současnosti se tam ale nenacházejí. Královna odpočívá po boku svého milovaného muže pod úrovní hlavního sálu v kryptě.

Přestože je vybudován z těžkého mramoru, působí Tádž Mahal jako vznášející se palác

Na stavbě nejkrásnějšího mauzolea na světě pracovalo až dvacet tisíc párů lidských rukou, nikdo nepočítal, že dílo bude hotovo až za dvaadvacet let. Usilovně se stavělo také v okolí hrobky. Král totiž chtěl, aby jeho milovaná odpočívala v chrámu obklopeném těmi nejkrásnějšími zahradami. Protože byla jeho žena původem Peršanka, bylo také zdejší okolí sestavováno v perském stylu. Zahrady se rozkládají na ploše 17 hektarů a nejtypičtějšími rostlinami, které je dotvářejí, jsou šírázské cypřiše. Z nich Šáh Džahán nechal vysázet široké aleje dokreslující fascinující pohled na mramorový chrám. Vše bylo promyšleno do posledních detailů. Jediné, co už neuvidí dnešní návštěvníci, je původní vstupní brána vyrobená ze stříbra, kterou kdysi ukradli zloději. Místo stříbrného vstupu tedy vejdete bránou z mosazi.

Tádž Mahal opravdu vypadá jako pozemský zázrak. Jeho monumentální podobizna se odráží v přilehlé vodní ploše a působí tak dojmem, jako by se celý palác vznášel. Nenapadlo by vás, že je vyroben z těžkého mramoru, a nabyli byste přesvědčení, že je možné ho uchopit a zvednout. Tento architektonický skvost vypadá navíc jinak v každé roční době. Je jako tichý chameleon.

Šáh Džahán trávil poslední chvíle života jako vězeň v Červené pevnosti!

Když už byl vetchým starcem, mezi jeho potomky se odehrála krutá bitva o královský trůn. Sebemenší slitování nebo zaváhání mezi bratry bylo okamžitě „odměněno“ násilnou smrtí. Roku 1658 byl král na sklonku života sesazen vlastním synem Aurangzébem z trůnu. Možná že vládnutí bylo to poslední, o co ještě osamělý král stál. Mnohem krutější ale bylo Šáh Džahánovo uvěznění. V pevnosti Ágra strávil celých 9 let do doby, než si pro něj přišla milosrdná smrt. Jedinou útěchou mezi chladnými zdmi paláce bylo okno, z něhož mohl bývalý král pozorovat svůj milovaný Tádž Mahal. Po smrti byl pochován po boku krásné Mumtáz Mahal do krypty pod hlavní místností.

K této úchvatné mramorové hrobce nepřímo patří ještě jedna stavba, i když stojí mnoho kilometrů od ní. Unikátní hrobka má totiž něco jako vlastního dvojníka. Je sice menší, ale téměř dokonalou kopií. Ti, kteří tento neznámý hrob viděli, jsou uchváceni stejně, jako by prošli samotným Tádž Mahalem. A to všechno bez asistence davů. Tuto stavbu nechal vybudovat v letech 1657-1661 již zmíněný Džahánovo syn, který otce zbavil moci a sám sebe jmenoval novým panovníkem říše. Pokusil se postavit něco, co by mohlo být alespoň zčásti tak krásné, jako je Tádž Mahal. Bibi-Ka-Maqbara je na první pohled téměř věrným odlitkem. Už zdálky jsou vidět charakteristické kopule, které mají cibulovitý tvar a jsou obklopeny čtyřmi štíhlými minarety. Hned za vstupní bránou ukazuje cestu ke hrobce vodní kanál, po stranách lemovaný množstvím stromků a keříků. Indové říkají tomuto zvláštnímu místu – Malý Tádž.

Indie patří k zemím, které jsou zatížené velkým smogovým znečištěním a velmi špatnou hygienickou situací. Dlouhodobá expozice znečištěnému ovzduší způsobila, že začala původně jasně bílá barva

stavby postupně žloutnout. V roce 2002 se proto celá stavba obalila vlhkým bahnem, a jak bahno během následujících dvou měsíců schlo, vstřebalo do sebe usazené nečistoty. Tato procedura musí být opakována každé dva nebo tři roky. Dodejme, že ať už má Tádž Mahal jakýkoliv odstín, bude toto celosvětově obdivované mistrovské dílo vždycky patřit ke klenotům muslimského umění v Indii. Není jen památníkem milosti a důstojnosti samotné, ale i poselstvím pro celé lidstvo, že „čistá láska je duší života“.