Náš svět oplývá dosud nevysvětlitelnými záhadami a technika výstavby antických chrámů je jednou z nich. Nevyřešeným mystériem Baalbeku zůstává gigantická hmota jednotlivých stavebních prvků. Podstavec Jupiterova chrámu totiž sestává z obrovských kamenných bloků, jejichž hmotnost se většinou pohybuje kolem 500 tun, ale jsou tu i kvádry o hmotnosti více než dvojnásobné a jejich délka je skoro 20 metrů. Někteří historikové se domnívají že lidé starověku používali vyspělou techniku, ale objevuje se také teorie, která mluví o existenci obrů.

Baalbek se nachází v severovýchodní části dnešního státu Libanon a v současnosti je důležitým správním a ekonomickým střediskem regionu údolí Beqaa. Vzdálen je asi 85 Km od hlavního města Libanonu, Bejrútu a 75 Km od hlavního města Sýrie, Damašku. Tato strategicky významná poloha z něj činila od nepaměti důležitou spojnici mezi oběma hlavními městy, z čehož dodnes těží. V okolí města se také nacházejí dva důležité prameny, Ras el – Ain na jihovýchodě a Ain Lejouj vzdálený asi 8 Km východně. Tyto prameny se sladkou vodou byly již od starověku lákavým místem pro odpočinek karavan projíždějících po obchodních cestách spojujících fénická pobřežní města jako je Byblos a Sidon se vzdáleným Damaškem a Homsem v Sýrii. V této době ještě svahy nedalekých hor poskytovaly cestovatelům stín, protože byly pokryty hustými cedrovými porosty, jež byly ve starověku známým libanonským obchodním artiklem. Bohužel s postupným odlesňováním, které kulminovalo v letech 1914-1918 za vlády Osmanů, se svahy staly téměř holými a vyhlášené libanonské cedry (Cedrus libani) nalezneme pouze v několika málo rezervacích v okolí (Např: V lokalitách Bisharri a Al-Bárůk).

Původ označení města jako „Baalbek“ či jako ho místní označují „Ba´albik“, pochází ze semitského výrazu „Baal“, které znamená „pán“ či „vlastník“. Takže název pravděpodobně znamená „Pán Beqaa“ a také toto pojmenování naznačuje, že město bylo spojeno s uctíváním kultu boha Baala. Beqaa potom odkazuje k tomu, že se původně v této oblasti vyskytovalo velké množství bažin, které mohly dát údolí jeho jméno, protože v arabštině znamená „Biqa“ místo se stojatou vodou čili bažinu. Dnes jsou již tyto bažiny vysušené.

Kult Boha Baala

Slovo „kult“ (latinsky Cultus) je substantivum odvozené od latinského slovesa „colere“, které je překládáno ve významu: pěstovat, dbát o něco, sloužit něčemu, vzývat, opatrovat, vzdělávat. Pojem „pěstovat“ se patrně později rozšiřuje i na jiné oblasti ve smyslu „opatrovat to, co dodává život, životní sílu“. Výrazem „kult“ jsou tedy označovány všechny náboženské projevy, které vznikají ve vztahu člověka k bohům nebo k Bohu.

Baalbecký chrámový komplex je všeobecně připisován Baalovi-Hadadovi (též zvanému Balanius). Přičemž Baal je pouze označením pro hlavní božstvo nebo pána, avšak Hadad je bohem bouří, kterého můžeme v různých podobách nalézt rozšířeného po celém Předním Východě, např. v chetitské Anatolii byl ztotožňován s bohem bouří Tešubem, Féničané ho znali jako Baala-Šamaina a na západě byl znám jako hlavní bůh Martu. Později začal být jeho kult ztotožňován se Sluncem, protože na vyobrazeních bývá Hadad vyveden se slunečními paprsky kolem hlavy.

Po příchodu Řeků a následném připojení celé oblasti do ptolemaiovské říše byl Baalbek přejmenován na Héliopolis a jeho hlavní uctívané božstvo Baal-Hadad bylo definitivně ztotožněno se Sluncem, jak vyplývá i z názvu města. Podle skrovných historických dokladů se pak obecně usuzuje, že primární Héliopoliskou triádu bohů (Baal-Hadad, Atargatis a Adon) nahradily jejich řecké a později římské protějšky Zeus, Afrodita a Hermés (Jupiter, Venuše a Merkur). Při bližním pohledu se ovšem tento předpoklad zdá být nesprávný, protože takováto triáda tvoří podivnou kombinaci, a ačkoliv je Jupiter ekvivalentní se semitským Hadadem a Venuše s Atargatis, tak Merkur nemá svůj semitský protějšek a byl by jediným zcela římským bohem v této triádě. Aby bylo vše ještě komplikovanější, Římané nakonec všechna tři božstva (Hadad, Zeus, Jupiter) asimilovali do jednoho kultu boha Slunce – Jupitera Optima Maxima Héliopolitana, který pravděpodobně byl hlavním spojovacím článkem mezi dosavadní směsicí náboženství doposud praktikovaných v Héliopolis. Taktéž není náhodou, že chrámy, jakožto i první křesťanské kostely, měly svůj vchod situovaný na východ, oproti vycházejícímu Slunci.

Baalbecký chrámový komplex

Pozůstatky po římských stavitelích jsou součástí kulturního dědictví UNESCO od roku 1984 a dnes se nacházejí na okraji města Baalbek v jeho severozápadní části na tzv. Akropoli, a na město shlížejí z vyvýšené terasy asi 13 metrů vysoké. Bohužel i přes velký význam a monumentálnost komplexu nebylo nalezeno příliš záznamů o jeho stavbě. První psané zmínky o héliopolských chrámech se objevují až v 7. století od byzantského kronikáře Jana Malalase, dále jsou známy mince ražené několika římskými císaři, na nichž je vyobrazení chrámu.

Výstavba chrámů byla především financována z fénických peněz, protože oblast údolí Beqaa byla jednou z nejbohatších v říši, též přezdívaná jako „obilnice Říma“. Takováto spoluúčast musela být velmi vysoká, protože žádný z císařů se neodvážil připisovat si své zásluhy na stavbě chrámu či alespoň na jeho financování.

Plocha celého komplexu činí kolem 27 000 m₂. Z toho 10 000 m₂ jsou otevřené plochy, nádvoří a schodiště. Zbývajících 17 000 m₂ je zastavěných. Základy akropole mimo jiné tvoří 3 ohromné bloky kamenů známé též jako Triliton, a právě kvůli těmto obřím kamenným kvádrům je město opředeno legendami, protože mnohé z národů přisuzovaly výstavbu celého komplexu nadpřirozeným silám. Některé národy tvrdily, že jde o dílo bájných obrů, kteří měli postavit město. Muslimové věřili, že chrámy jsou dílem krále Šalamouna, který měl vládnout džinům. Někteří vědci jsou toho názoru, že zde měla stát rampa sloužící jako přistávající plocha pro vesmírné koráby mimozemských civilizací, kteří se stavbou pomáhali.

Jakmile vystoupáme po starodávném schodišti a projdeme Propyleem vstoupíme na pozůstatky šestiúhelníkového nádvoří s délkou 76 m a šířkou 60 m. To vede na „Velký dvůr“ o rozměrech 135x113 metrů, uprostřed něhož kdysi stával obětní oltář a krychlová věž vysoká asi 17 metrů. Po stranách jsou dosud patrné pozůstatky bazénů, které sloužily k rituálním účelům. Obě nádvoří pak byla obklopena řadou sloupů vyvedených v korintském stylu a vyrobených z načervenalé asuánské žuly.

Jupiterův chrám

Za vlády císaře Augusta (27 př.n.l.-14 n.l.) byly zahájeny první stavební práce na Jupiterově chrámu. Ty se řídily převážně řecko-římskou tradicí, podle níž se měl chrám nacházet na vzdálenějším konci již existujícího obdélníkového dvora, který měl být podle plánů ještě rozšířen. Římští stavitelé pro základy chrámu využili již postaveného řeckého pódia a o několik metrů je navýšili pomocí terasy, která byla obklopena masivní kamennou zdí. Podium bylo taktéž rozšířeno směrem na jih, sever a západ. Jestliže by se nerozhodli rozšířit pódium, které bylo po Řecích, šířka chrámu by činila pouhých 35–40 m. Římané však plánovali postavit co možná největší možný chrám, který by zastínil svojí velikostí všechny doposud postavené budovy. Po rozšíření základů tak mohlo dojít ke stavbě, která měla délku 88 m a šířku úctyhodných 48 m a na základě těchto rozměrů byla všechna další plánování podřízena proporci a geometrickým pravidlům. Např: rozestupy mezi sloupy, výška chrámu, vzdálenost okolních budov a další.

Dokončení Jupiterovy svatyně víme přesně, díky vzácně dochovanému nápisu na vrcholku jednoho ze sloupů. Je jím rok 60 n.l. kdy vládl císař Nero. Když byla takto ohromná svatyně dokončena, byla její cella lemována 54 žulovými sloupy s výškou více než 20 m. Uprostřed vnitřních prostor chrámu se pak nalézalo vyvýšené adytum, na němž stála zlatá socha Jupitera Heliopolského.

Bakchův chrám

Tento chrám antického boha Bakcha (bůh úrody a vína, syn lidské Semelé a boha Dia, kterému dějiny připisují objevení vinné révy) měl sloužit především uzavřeným, více mystickým a individuálním bohoslužbám, než tomu bylo u Jupiterova chrámu, jehož kult byl určen spíše masovému uctívání s množstvím rituálních obětí na oltáři před ním.

Stavba chrámu byla započata za vlády římského císaře Antonia Pia v polovině 2.st.n.l., kdy byl dokončen se, ale můžeme jen domnívat. Chrám je menší než Jupiterova svatyně. To proto, aby byl zachován kontrast mezi všemocným Jupiterem, pánem nebes a jeho dětmi, ostatními bohy. I tak je ovšem se svou délkou 66 m, šířkou 35 m a výškou 31 m impozantní budovou, která je větší než známý Aténský Pantheon. Celá stavba spočívá na plošině vysoké 5 metrů, na kterou vede 33 schodů. Chrám obklopovalo celkem 42 hladkých, korintských sloupů (15 na každé z bočních stran a 6 vpředu a vzadu) z nichž 19 stojí dodnes. Jejich výška je o trochu menší než u sloupů Jupiterova chrámu. Pouhých 19,5 m a skládají se ze tří částí, které jsou k sobě tak mistrovsky spojeny, že se mezi ně dodnes nedá vložit ani list papíru. Na jejich vrcholku pak spatříme bohatě zdobené sloupové hlavice.

U vstupu do vnitřních prostor chrámu každého zaujme zdobená vstupní brána, která je složena z devíti obrovských kamenů. Šest z nich tvoří zárubeň a zbylé tři překlad brány. Zdobení kolem chrámu je velmi propracované a mezi motivy najdeme vytesané trsy obilí, vlčí máky, vinnou révu, hrozny, ale i kúfické nápisy zanechané Araby. Ve spodních částech jsou k nalezení dokonce vyobrazení džinů, kteří se skrývají mezi propletenými listy révy.

Nepříliš daleko, asi 200 metrů od Jupiterova a Bakchova chrámu jihovýchodním směrem, nalezneme pozůstatky chrámového komplexu sestávajícího původně z „chrámu Múz“ a „Venušina chrámu“. „Merkurův chrám“ pak nalezneme, jak shlíží na Baalbek z vrchu Šejka Abdalláha vzdáleného několik kilometrů od akropole.

Baalbek jest koncem jedné tradice a začátkem tradice jiné, zachycující náladu světa, do něhož se zrodil a představuje tak pomník na chvilkové pozastavení běhu dějin v období zásadních změn a proměn v celém tehdejším světě. Tento okamžik rovnováhy byl ojedinělou dobou ve světových dějinách, během níž bylo lidstvo nejšťastnější a nejvíce prosperující. Baalbek tak zůstává jedním z velkých historických pomníků evropské architektury.