Příběh ze sezeni.

Strach z hloubky ve vodě

„V únoru příštího roku, se chceme jet potápět na Filipíny. Když jsem začala potápěčský kurz, zjistila jsem, že mám jakousi klaustrofobii z hloubky. Vůbec tam nevydržím. Když jsem se potopila se všemi přístroji pod hladinu a měla udělat jeden krok o metr níž, sevřela se mi hruď, je to až panika a musela jsem pryč, nahoru. Pak už jsem z toho měla takový strach, že jsem to znovu nezkoušela. Na té dovolené máme hledat speciální kámen a moc se tam těším.“

Regrese:

„Je mi 5 let, jsem na jezu u Berounky. Jsem tu se sestrou a její kamarádkou. Ony jsou starší a vidí na břehu kamarády, tak chtějí plavat za nimi. Plavu za nimi, ale moc nestačím jejich tempu. Už tady se cítím trošku ohrožená na hrudi. Doplavu ke břehu a povídají si s těmi kluky. Nechce se mi z vody a chci její pozornost. Foukám bublinky do vody. Sestra si mne nevšímá. Jsem na kameni, chci se zvednout a podklouzne mi noha do bahna. Bořím se v něm a dostávám se pod hladinu. Nemůžu rukama nahoru. Cítím paniku a lokám vodu. Myšlenka „ta sestra si mě nevšímá“, cítím bezmoc na hrudi. Pegina, to je pes, ta štěká, všimla si toho a sestra zpozorněla. Vytáhla mě z vody a kuckám vodu,„ty se snad utopíš i na břehu, ty jsi pako“. Cítím tlak v dutinách a za očima.“

Další událost už nebyla v současnosti, což napovídaly i ty pocity, které měla už při plavání z jezu, že se určitě půjde dál do minulosti.

„Je rok 1798, jsem muž, kapitán na lodi. Dostal jsem úkol najít nějaký poklad. Mám dobrý jméno a žene mě splnění toho úkolu. Dostávám peníze a posádku asi 30 lidí. Vyplouváme i s jednou ženou, postupně se do sebe zamilujeme, ale tajíme to. Ona je pouze služebná, ten vztah není dovolen. Mám asi nějakou schopnost předvídat a vím, že nás čekají kaskádovité bouře. No a nikomu to neřeknu... Mám v hlavě jen to, že musíme splnit úkol a najít poklad. Píšu si to do svého deníku.

Je první bouře, vlny jdou přes palubu, nějaký lidi z posádky jdou přes palubu. Padla skoro celá posádka, ale mne žene dál to splnění úkolu. Po nějaký době, po bouři, přicházím do kajuty, kde mám tu ženu a vidím, že čte můj deník. Vyčítá mi, že jsem nezodpovědná, že jsem psychopat a že to všem řekne. Vysvětluji ji, že to jsou hold oběti. Mám prostě v hlavě jen poklad. Cítím teď pocit viny na hrudi, za ty lidi.
Přichází další bouře a vím, že tuhle bouři už ta loď nezvládne. Další lidi přes palubu. Vlny jsou velký a vytahuji malou loďku, abychom se my zbylý 4 zachránili. Přeřezávám lana a skáčeme z lodi. Ženu táhnu za sebou a dostali jsme se na loďku. Už je po bouři a oni se dozvěděli, že jsem to všechno věděl. Vrhnou se na mne, ale já mám nůž a přeperu je. Podříznu mu krk a házím ho do vody. Zbyli už jen ona a jeden muž, bojí se mě a nic neudělají. Dostáváme se k nějakému ostrovu, všimnou si nás místní domorodci a nedopadne to dobře. Jsem u kůlu přivázaná a shořím. Musím říci, že to mi nějak nevadí. Cítím teplo a vlastně se udusím dřív, než ten oheň mě polapí. Dusím se a je konec.

Vidím se a stoupám. Jsem v jakémsi prostoru, je mi tu hezky, moc příjemný to tu je.“
Při prvním sezení, jsme zpracovaly tyhle dvě události a domluvily jsme se na další, protože bylo poměrně jasný, že tam bude ještě něco jiného a možná pro klientku horšího. Když přišla po druhé, říkala, že má pocit určitý lehkosti a vnímá sama sebe trochu lepší. Aniž to úplně chtěla, ale vnímá jiný vlastnosti, je to příjemný.

Navázaly jsme tam, kde jsem skončily.

Regrese:

„Je rok 1650, jsem žena a klečím v písku. Kreslím nějakou mapu, haha zase poklad. Jsou tu nějací dva muži a chtějí, abych je dovedla k pokladu. Nějak vím, že se jím toho nemá dostat, jsou to piráti a bojím se jich. Plujeme na lodi a vodím je za nos. Stojím na palubě a koukám do moře. Nevím, ale napadají mě myšlenky, že se mi odpočítává čas, že je to odplata za nějakou zradu. Mluvím asi s tou vodou. (prozkoumaly jsme, zda nešlo o duše..neukázalo se) Nikdy je tam prý nedovedu, kvůli tomu dluhu co mám. Prý jsem si to vybrala sama, abych to mohla odčinit. Cítím se vyděšená, nemůžu to splnit a nějak to na mně ti piráti vidí a odhalí mě. Zlobí se na mne. Svazují mi ruce k nějakému sloupu, ptají se, kde je ten poklad „já to nevím“, kopou do mne a bičují mě. Ze předu a teď záda. Bolí mě břicho a podbřišek, plivu krev. Trhá mi to oblečení, jsem s tím smířená. Vím, že to špatně skončí. Celá jsem bezvládná, berou mě a hází do vody. Voda je docela teplá, bojím se, že umřu. Něco mi letí na hlavu, snad kámen a jdu pod vodu. Dusím se a jsem mrtvá. Cítím tu provinilost.“

Protože si to situace žádala a taky proto, že jí to šlo velmi dobře, nečekala jsem a vedla jsem ji rovnou k události, kterou si v tomto životě měla odčinit.

„1580 – Jsem muž a mám práci na lodi. Tuhle posádku já zradím. No zase jde o nějaký poklad. (usmívám se, že jde zase o poklad, jak jí to provází těmi životy) A já jsem tady chtěla zjistit pro svoje lidi, kde ten poklad je. Mám dobrý vztah s tím kapitánem a on se mi svěřuje. Domlouvám to tak, že nás přepadnou v daný okamžik. Oni to zjistili. Lítají tady nějaký koule a kapitán říká že ví, že donáším, že mě musí nechat zabít. Jsem svázaný, mlátí mě celá posádka. Cítím hlavu, padám, kopou mě do hlavy, hází mě do vody. Jsem k něčemu svázaná. Nemůžu se hýbat. Něco mě táhne ke dnu. Jsem hluboko ve vodě. Cítím paniku, nemůžu nahoru, ta modrá tmavá, nekonečná modrá, brrr.  (tady se nám ukázaly velmi silné pocity, které vnímá při kurzu na potápění) Hučí mi v uších. Vnitřně volám o pomoc. Nemůžu se hýbat, lokám vodu. Všude tolik vody a já nic nemůžu. Nějak to pálí ta hlava, jsem připitomělá zároveň. Cítím tu vinu a dusím se. Umírám jdu konečně nahoru a jsem mimo tělo a mířím pryč. Jsem v hezkým prostředí. Cítím se líp.“

Tuhle událost jsme procházely párkrát samostatně a pak jsme to propojily a procházela je obě za sebou. Když jsme jí to zpracovaly, tak nebylo od věci přivolat si posádku 30 lidí, která se s ní táhla přes ty životy. Omluvila se jim a třem jsme pomohly do světla. Vzájemný odpuštění jim všem udělalo moc dobře.

„Cítím velkou úlevu na srdci, já myslím, že to bude dobrý.“

Po nějaký době se dozvídám. „Mám za sebou první hodinu potápění a musím říci, že to byl velký rozdíl. Myslím, že kurz dodělám bez problému. Pokud bude nějaký zádrhel, budu Vás kontaktovat“.

Autorka článku: Petra Zlatohlávková  jsem terapeut zabývající se hlubinnou abreaktivní psychoterapií v Praze.             

„Regresní terapie je cesta k vlastní duši, chcete-li na ní nastoupit, pomohu ní jít.“

www.regresníterapiestrakonice.cz