Stálo tam něco jako obrovské černé silo, bíle olemované. Když jsem se vzpamatoval, napadlo mě, že to je podivná přírodní stěna nebo opona z černé soli, ledu nebo lávy. Byl jsem ale úplně vyvedený z míry a poté jsem propadl podivnému strachu, když jsem zjistil, že to je skelně hladký bok zdánlivě antropogenní struktury, která je zapuštěna do okolní horniny. Jednalo se o nádherně cylindricky zakřivený tvar, který naznačoval, že jde o obrovské těleso o průměru asi 25 metrů. Místa styku této struktury s okolní horninou byla olemována zářivě bíle, lemování tvořily jiskřivě bílé stalagmity a stalaktity. Stěna byla uniformě modro-černá, její materiál jako by kombinoval vlastnosti oceli, pazourku a krumpáč nezanechával stopy a prudce odskakoval. Jenom pouhá myšlenka na lidský výtvor velikosti věže, pevně vsazený do skály uprostřed neznámých hor v divoké krajině, kde není známa jediná zmínka o ruinách, těžbě či průmyslu, zarostlý, s jeskynními sedimenty, je šílená a tento fakt je děsivý“. – Antonín Horák
Ve vyprávění pamětníků ze slovensko-polského pomezí existují zprávy o tajuplné jeskyni v oblasti Levočských vrchů. Dosud neobjevená jeskyně je spojená s podivným artefaktem známým podle tvaru svého půdorysu pod názvem Měsíční jeskyně (Měsíční šachta či Moonshaft). Nejde o přírodní útvar, ale o uměle vytvořené podzemní prostory, vyhloubené za neznámým účelem neznámo kdy, neznámo kým. Podle badatelů představuje Měsíční jeskyně důkaz toho, že před tisíci lety existovala v regionu střední Evropy neznámá kultura. Nositel Nobelovy ceny Jacques Bergier (1912-1978) ji nazval „jednou z nejpodivnějších záhad naší planety“.
PŘÍBĚH MĚSÍČNÍ JESKYNĚ ZAČAL VE DNECH SLOVENSKÉHO NÁRODNÍHO POVSTÁNÍ NA KONCI 2. SVĚTOVÉ VÁLKY
Zásadní a prakticky jediný zdroj informací o Měsíční jeskyni představuje deník velitele povstalecké jednotky kpt. Antonína Horáka, který se v roce 1944 zúčastnil Slovenského národního povstání – ozbrojeného odporu proti německým okupantům. Původní český text Horákova deníku se nejspíše nezachoval, existuje pouze jeho anglický překlad s kontroverzními a zřejmě nepravdivými dodatky, který vyšel v roce 1965 v březnovém čísle časopisu National Speleological Society News (NSS News) v USA. Poznámka vydavatele: Dr. Horák je lingvista, který je dnes občanem USA, žije ve městě Pueblo ve státě Colorado a doufá, že se mu podaří přesvědčit speleology, aby se dále zabývali studiem jeho „Měsíční jeskyně“ a zjistili její skutečný původ.
Podle informací z Horákova deníku, byla jeho skupina během pochodu blíže neurčenou částí Tater napadena vojáky Wehrmachtu (ozbrojené síly nacistického Německa). Při jedné z přestřelek je Horák zraněn a upadá do bezvědomí. Když se probere, spatří vysokého srdečného vesničana, který se představí jako bača Slávek. Spolu s Horákem zůstali v zákopu ležet další dva zranění (Martin a Jurko). Slávek všechny tři ošetří a s jeho pomocí se do 4 hodin dostanou k úkrytu. „Odvalil pár balvanů a odkryl úzký otvor, vchod do široké jeskyně. Uložil Martina do kouta, potom se k našemu překvapení pomodlil“, stojí v deníku. „Všem nám požehnal křížem, i jeskyni, a s úklonou udělal znamení kříže na zadní stěnu, v níž jsem si povšiml jakéhosi otvoru“. Slávek na odchodu provede ještě jednou stejný rituál, a nakonec Horáka varuje, aby se nesnažil chodit hlouběji do jeskyně.
TAJEMNÁ ŠACHTA VE TVARU SRPKU MĚSÍCE
24.října 1944: Moje lampa ještě hořela kousek ode mě a ozývaly se zde podivné zvuky. Když jsem rozsvítil několik pochodní, viděl jsem, že se nacházím v prostorné, zakřivené černé šachtě, tvořené jakýmisi sráznými stěnami, které se na okrajích setkávaly, a tvořily tak prostor ve tvaru půlměsíce, téměř vertikální tunel nebo spíše šachtu. Nedokážu popsat tu temnotu ani nekonečné šumění, šelestění a dunění. Všechna světla naráz nedokázala osvítit strop nebo místo, kde tyto stěny končí nebo se stýkají. 28. října 1944: Seděl jsem u ohně a přemýšlel: co je zač tato struktura se zdmi dva metry tlustými a s takovým tvarem, že si pro něj nedovedu v dnešní době představit žádné známé využití? Jak daleko zasahuje do skály? Je za „Měsíční šachtou“ ještě něco dalšího? Jaká událost, nebo kdo ji zasadil do této hory? Je to fosilní antropogenní objekt? Je něco pravdy na legendách, například Platónových, o dávno ztracených civilizacích s magickými technologiemi, jimž náš rozum není ochoten uvěřit, natož je pochopit?
VÝTVOR DÁVNÉ TAJEMNÉ CIVILIZACE NEBO VSTUP DO PODZEMNÍ ŘÍŠE AGARTHA?
Záhadu nejpodivnější slovenské jeskyně se od druhé poloviny 20. století snaží rozluštit desítky badatelů z celého světa. V 70. letech po ní začali pátrat američtí specialisté na mimozemské civilizace a výzkumníci z projektu Blue book Ted Phillips a Josef Allen Hynek. Fenoménem se zabýval nejuznávanější český záhadolog Ludvík Souček, autor Tušení stínu a Tušení souvislostí. Na začátku 80. let se vydal hledat vchod do Měsíční šachty přímo na Slovensko Ivan Mackerle, specialista na pražského Golema a mongolského červa – Olgoje Chorchoje – bezúspěšně! Badatelé, kteří se Měsíční šachtou zabývají, upřednostňují na základě vlastní kombinace faktů většinou každý vlastní lokalitu, kde by se mohla jeskyně nacházet. Nejčastěji předpokládají, že by místem činu popisovaným v Horákově deníku mohla být slovenská L’ubovnianská vrchovina, Levočské vrchy, Belianské Tatry nebo Nízké Tatry. Vchod do Měsíční jeskyně ale pravděpodobně ještě nikdo z novodobých pátračů nenašel.
Jednou z mála dosavadních stop nalezených přímo v terénu je do skály vyrytý nápis „H.A.“ (Horák Antonín?) a číslo 23 s šesti přeškrtnutými čarami (datum a počet dní strávených v podzemí), který objevila skupina geologa Waltera Pavliše ve skalní dutině v Belianských Tatrách. Jeskyně, zasypaná množstvím zeminy, ale nikam nevedla. Americký spisovatel Alec Maclellan v roce 1983 ve své knize „Agartha, ztracená podzemní říše“, dokonce spekuluje o tom, že o Měsíční jeskyni už v roce 1939 věděl speciální oddíl nacistického AHNENERBE, zkoumající v tehdejším Československu všechny jeskyně, tunely a doly, které by mohly s podzemní říší nějak souviset. Podobně dnes smýšlí i polský ufolog a spisovatel Robert Konstanty Lesniakiewicz, který ji dokonce ztotožňuje s podobnou záhadou – skleněným tunelem v nedaleké Babí Hoře. Je to prý podzemní tunelová komunikace neznámé civilizace. Polský fyzik, profesor Dr. Jan Paják, kdysi zaznamenal příběh jistého muže jménem Vincent. Bylo to během jeho studií na gymnáziu. Údajně se to mělo stát v době, kdy byl Vincent ještě chlapcem. Jednou se jeho otec rozhodl, že mu něco ukáže. A tak si vyšli až k Babí Hoře, která leží v Oravských Beskydech na polsko-slovenské hranici. Zhruba ve třetině bočí hory se tu prý nalézá podivná skála. A v ní je vstup do zvláštního podzemí. Tady prý hoch pomohl otci odtlačit jakýsi kámen a za ním se ukrýval vstup do podzemních chodeb. Byl kulatý, a tak široký, že by jím prý projel i vlak. Zajímavé byly jeho stěny. Prý vypadaly jako ze skla. Chodba sice klesala kamsi dolů, ale byla rovná, jako pravítko. Dovedla je do jakési velké komory válcového tvaru. A do ní prý ústilo dalších několik podobných tunelů (některé byly kruhové, jiné trojúhelníkové). „Tunely, které tady vidíš, vedou do každé země, do každého kontinentu. Můžeš se jimi dostat, kam chceš, samozřejmě pokud víš, jak se v nich orientovat. V tomto labyrintu bys mohl lehce zahynout. Proto již naši předci používali návěstí, aby je informovala, který tunel si vybrat“. Vešli do jednoho z tunelů. Tehdy Vincent zpozoroval množství primitivních obrázků namalovaných černou barvou. Otec ukazoval Vincentovi obrázek po obrázku a vysvětloval jejich význam. Jeden z nich označoval Wawel v Krakově (hrad, který stojí na vyvýšenině, která skrývá celý podzemní labyrint). Pak se prý ozval dunivý zvuk a na pokyn Vincentova otce se oba rychle rozeběhli zpět ven na povrch. Hluk byl tak silný, jako by jim tajemný vlak brzdil skoro za zády. Po chvíli otec pronesl: „Tunely, které jsi viděl, nepostavili lidé, ale bytosti obývající podzemí. Tito tvorové používají tunely k přesunům pod zemí z jedné strany světa na druhou. K tomuto účelu používají i ohnivé létající stroje. Kdybychom na takový stroj v podzemí narazili, nepochybně by nás to spálilo. Naštěstí se ozvěna nese daleko a je dost času, aby se jim dalo uhnout z cesty. Tito tvorové obývají i jiné části světa a sem přilétají jen zřídka. Naši předci využívali tunely jako úkryt před nájezdníky nebo k rychlému přesunu na jiná místa“. Tolik stará legenda.
Pokud bychom spojili Babí Horu a Belianské Tatry (jedna z možných lokalit Měsíční jeskyně), zjistíme, že linie pokračuje na Hlučínsko, kde byla nedávno objevena nacistická podzemní základna. Podle dobových svědectví pobýval za války na Hlučínsku ve Strahovicích a v hřebčíně Albertovec jeden z hlavních nacistických představitelů Hans Kammler. Ten měl mimo jiné na starosti vznik utajených podzemních továren. Tato linie pokračuje i do Sovích hor, ke známému nacistickému komplexu Osówka. Právě v těchto místech nacisté vyráběli „létající talíře“. Jde o dva disky navzájem proti sobě rotující, které tímto způsobem odbourávají zemskou přitažlivost. Potom už stačí jen velmi málo energie a těleso je takto schopno letět neuvěřitelnou rychlostí. Stroje se zkoušely v tajných leteckých základnách v severním Norsku a také na Špicberkách.
Ale vraťme se zpět k Měsíční jeskyni. Vypadá to, že její nejpravděpodobnější lokalizace odpovídá Belianským Tatrám, na svazích Stezky, která patří ke granitovému masivu Vysokých Tater, kde o jeskynních prostorách můžeme jen sotva mluvit. Jakmile se však přesuneme směrem na sever, situace se mění. Na severním svahu Belianských Tater najdeme Babí Dolinu, kde by se na místě o souřadnicích 49° 15´severní šířky a 20° 17´ východní délky skutečně tolik hledaná jeskyně mohla nacházet. Jedná se možná o domněnku, ale splňuje všechny podmínky lokalizace udané Antonínem Horákem. Poloha Měsíční jeskyně zůstává tedy nadále zahalena závojem tajemství, a nám nezbývá než doufat, že její poselství z dávných věků bude brzy odhaleno.
