Vystavuj se nekomfortu a výzvám a posílí tě to… Vystup ze své komfortní zóny…

Věty, které se nám vryly do mysli a vyskakují na nás denně v motivačních citátech a na sociálních sítích. Mají velký vliv na naše podvědomí a ničí to kým skutečně jsme. Nutí nám být často někým jiným.

Jedná výzva za druhou

Dlouho jsem těmto motivačním větám věřila a řídila se jimi. Měla jsem dojem, že kdybych žila v komfortu a užívala si pohodlí, tak je to jen lenost a neschopnost se posouvat dál.

Pracovala jsem se na pozicích nebo ve firmách, kde jsem se necítila bezpečně nebo šťastně. Dělala jsem věci, které mě ničily a vyčerpávaly, ale zmohla jsem se akorát na stížnosti a litování se. Ke změně mi bránil strach z nedokončení výzvy, z neúspěchu a ze slabošského útěku před nekomfortní zónou do známého teplíčka. Přišlo mi úplně normální si život komplikovat a být u toho na sebe přísná a tvrdá. Hlavně žádné slitování a ulehčení.

ANO! Denně jsem si vybírala tu náročnější cestu, omezovala se a dělala to, co mi nepřinášelo klid na duši.

Velká nelogika tohoto jednání mi byla dlouho skrytá. Naštěstí jsem se probrala.

Sebeláska = komfort

Přestože sebe-lásku zkoumám roky a věnuji se jí v terapiích s klientkami, trvalo mi déle, než jsem zjistila, že součást toho mít se ráda je být na sebe hodná a udělat si život i příjemný a pohodlný. V té haldě denních povinností, nucení se, tlaku, nasazování masek a hraní rolí je velmi málo prostoru pro komfort, klid a pohodu. Pro to být sama sebou a jen si užívat to, co chci, aniž by to byla výzva, posun nebo výkon.

Ty z vás, které si umíte dělat co chcete bez výčitek tento článek nebude nic nového, ale pro nás, co jsme jely výkon za výkonem, abychom si připadaly dostatečně silné a schopné, je toto zjištění úlevné.

Zjištěšní, že komfortní zóna je velmi důležitá pro naši stabilitu. Že žijeme jen jednou, tak proč si to jen znepříjemňovat nekomfortem? Proč si nedopřát občas i tu jednodušší cestu? Proč si nedovolit nic nedělat a válet si šunky klidně celý volný den? Nemuset nemuset nemuset, nic nemuset. Aspoň chvíli dopřát tělu i duši naprostou volnost.

Začala jsem po letech naslouchat svým potřebám, když mám hlad, najím se, když chci spát, tak zhasnu a na hodinku si lehnu, i když není ještě spánku, když chci být sama, tak zrušit setkání. To, co se zdá jako samozřejmé jsem právě nedokázala realizovat a hrnula jsem tyto nevyslyšené potřeby před sebou s pocitem, že teď ještě MUSÍM tohle a tohle.

Pochopila jsem, že komfortní zóna je něco, co už ani nevím, jak chutná a vypadá. Moc ráda zase zažívám pohodlí, pomalu se učím ho přijímat jako něco normálního a nepostradatelného. Vypnout a jen žít, ne jen přežívat.

Přeji tohle každé z vás.