Pocit vlastní hodnoty, že k něčemu jsme. Kde ale vzít a  nekrást...
V prvním díle jsem slíbila pokračovat ve své zpovědi o tom, jaké jsem udělala největší chyby v cestě za sebevědomím a vnitřním klidem. Ta další se týkala právě pocitů, že nejsem k ničemu, že nemám pro tento svět žádnou hodnotu.

Když se řekne slovo hodnota, okamžitě mi naskočí další slovo - a to je HODNOCENÍ. Ve vztahu k člověku je to podle mě vždycky destruktivní proces, nebo minimálně takový, který nepomáhá. Ani ve vztahu sama k sobě.

Vyslovením jakéhokoli hodnocení (platí to dokonce i pro kladné) totiž dodáváme energii kódu přesvědčení - říkáme o druhém jaký JE, ale to my ve skutečnosti nemůžeme vědět - jde pouze o naše vnitřní vnímání. Když hodnotíme, vychází naše slova z oblasti EGA a promlouvá k EGU druhého - vytváří falešné pocity nadřazenosti nebo méněcennosti. Věřte mi, že falešné jsou.

Vzpomněli byste si, když zalovíte ve svém dětství - kdy a kde jste zažili hodnocení druhými poprvé?

Jaká je emoce, která předané informace provázela?

A zkuste si teď vzpomenout -  kdy se vám to dělo naposled v nedávné době? A stejně tak si vybavte tu emoci.

Dobře své emoce prozkoumejte. Kam až nás jsou schopné dostat, co vše se v nás děje, když nám někdo oznámí, jací JSME a my netušíme, že jde o falešnou zprávu... 

A ještě jedna otázka: Kdy jste naposledy někoho hodnotili vy sami, co jste říkali druhému člověku o svých přesvědčeních? Jakou emoci jste prožívali jako hodnotitelé?

Emoce hodnoceného mě dostávaly do kolen, a tak se zrodila moje chyba č. 2: Abych dodala hodnotu sama sobě, chtěla jsem si ji nějak zasloužit u ostatních.

Aby mě hodnotili kladně. Předpokládala jsem, že to bude fungovat, když se přece tak snažím všem vyhovět. Pořád jsem sledovala, co bych na sobě ještě mohla změnit a opravit. Uzavřela jsem sama sebe v kleci nejistoty, zda vše dělám správně.

A pak mi to najednou docvaklo - proč čekám, že mě budou pořád všichni hodnotit? No - protože jim to uvnitř své hlavy dělám taky a pořád!

Chtěla jsem to změnit a zkusit, co se stane, když si to v hlavě srovnám tak, abych s hodnocením ve své mysli dokázala přestat...
Abych si pro začátek nenaložila příliš těžký úkol, fáze první byla o pouhém pozorování, kdy se mi to děje v průběhu dne (tedy že mi hlavou víří myšlenky z oblasti EGA o druhých lidech, které potkávám).
Postupně, když jsem na tyhle myšlenky začala číhat, tak najednou přicházely méně často. Mohla jsem tedy postoupit do fáze druhé - přijetí a úsměv ,v hlavě jen myšlenka na radost ze setkání. Nastalo obrovské uvolnění a já si uvědomila, že už vůbec nemám strach, jak mě lidé hodnotí, protože už jsem to od nich zkrátka vůbec neočekávala, bylo mi to tak JEDNO, jak jen je to možné -  v pozitivním slova smyslu, tak hezky jedno.
Tohle jednoduché cvičení mysli mi udělalo v životě prostor myslet na jiné věci, prožívat každý den kousek radosti z obyčejného (nebo neobyčejného?) bytí sama sebou - a to stačí.

V příštím díle se podíváme na mojí třetí největší chybu, mezi tím se uvidíme na osobních konzultacích, inspirativních setkáních a také na Facebooku Laskavé rebelky, kde se můžete podělit o své zkušenosti, také vám ráda odpovím na vaše otázky k tématům osobního rozvoje a podpory sebevědomí.

Na vaše dotazy k tomuto tématu odpovím na svém Facebooku zdarma - https://www.facebook.com/123koucink

Těším se na Vás příště
Vaše laskavá rebelka Léňa

Autorka článku: Lenka Štrymplová, laskavá rebelka a průvodkyně transformací http://lenkastrymplova.cz

Tento článek není dovoleno kopírovat na jiné weby ani kopírovat části textu. Pokud chcete článek publikovat, získejte si osobní souhlas autorky. Budeme však velmi rádi, když jej budete sdílet na sociálních sítích. Ke snadnému sdílení na facebooku využijte tlačítko sdílet v horní části článku. Děkujeme, že dodržujete naše autorská práva. :-))