Právě jsem se po delší době setkala s jedním rodinným přítelem. Je to nějaký rok, co mu doktoři zjistili, že má narušený růstový hormon. Navenek se to projevuje tak, že se mu zvětšují ruce, chodidla, hlava,… Bere denně prášky, aby růst nepokračoval.

Ano, odborníci zjistili z jejich pohledu příčinu a nasadili jimi ověřený způsob léčby. Co když je to celé mnohem komplexnější?

Já nejsem žádný vystudovaný odborník a už vůbec ne na lidské tělo. Jen, se mi občas stane, že ve věcech, situacích, v lidech vnímám něco jiného než to, co je zjevné. Tím, jak jsem před lety pustila mnoho z toho, co jsem si myslela, že jsem, se najednou začalo dít, že jsem na věci, situace a mnohé lidi nahlížela jinak. Jakoby z větší perspektivy, z větší šíře a pro sebe viděla nějaké souvislosti, které jsem dříve neviděla. Přesněji, kterým jsem dříve nedávala žádnou důležitost.

A tak vám nabídnu pohled na tento shora zmíněný projev těla daného známého.

Tělo chce svým projevem upozornit na vnější chování daného člověka, které pramení z přesvědčení, která ho vychylují z rovnováhy (která nejsou založena na lásce ale strachu). V tomto případě se možná jedná o přesvědčení, že je třeba neustále být produktivní a růst vně. Ten dotyčný neustále vymýšlí nové projekty, rozjíždí nový byznys. Na všechny tyto nové akce shání financování, které pak splácí a ty splátky ho nutí jet jak robot a vymýšlet další a další.

A jeho moudré tělo mu svým projevem dává velmi zjevný signál. Jeho tělo upozorňuje vnějším projevem dané poruchy na to, v jakém chování jde daný člověk proti sobě, v jakém chování se člověk odchýlil od své cesty. Avšak, jen zdánlivě odchýlil, jelikož i vybočení je cesta k sobě a to vybočení je třeba (pokud nastane), aby dotyčný se vrátil na cestu a v dané cestě pokračoval.

Co může danému člověku sdělovat tělo, když se projevuje tak, že mu rostou vnější části těla: ruce, chodila, hlava a i orgány…. Co tělo tomu muži chce říct, když mu roste vše, co nepotřebuje být větší, aby to fungovalo, co nepotřebuje být větší, aby plnilo svoji funkci v těle?  A přesto to vše roste.

A není náhoda, že jde i o vnější části těla. Krásně okatě mu tělo možná říká: „Nepotřebuješ hrnout a dál budovat vně, aby si byl spokojený a šťastný a vše Ti v životě fungovalo. Nepotřebuješ budovat vně to, co budeš, nebo tolik toho, když z toho nemůžeš spát, když Tě to stresuje namísto radosti. Už to, co máš, Ti stačí k tomu, aby si měl spokojený život. O dalším vnějším budování to není. Je to o tvém nahlížení na život, na to, jak trávíš čas nad tím, co není třeba pro tvůj krásný život, o tom, jak umíš využít a jak nakládáš s tím, co už máš…“

Co toho muže tedy nutí k tomu být v zápřahu dvacet hodin denně s minimem spánku a neustále vymýšlet další projekty, když ho to celé stresuje, vyčerpává? Co kohokoliv z nás vede k tomu, že si nedovolíme chvilku vydechnout? Strach!

Můžeme vyjmenovat různé strachy, které za tím vším stojí v pozadí. Strach o uživení, o poplacení všech hypoték, dovolených, vlastního bydlení, strach ze ztráty uznání, ocenění, „sebehodnoty“ … Avšak, stejně jako Pravda, která je jedna, avšak má mnoho vrstev (úrovní), které odlupujeme postupně, jak se přibližujeme k sobě, stejně tak strach v něčem má mnoho rovin. A jednou z nejhlubších rovin všech našich strachů, v důsledku kterých děláme nebo neděláme to či ono, je strach mít čas na sebe a obrátit se tak k sobě a uvidět své vlastní stíny.

To je důvod, proč většina z nás nemá čas. Proč většina z nás není schopná najít si chvilku klidu. Máme strach, co bychom o sobě zjistili. Bojíme se sebe. Těch našich stínů. Ty stíny však nejsou nic špatného. Jsme to my. Je to jen místo, kde máme možnost ještě rozšířit lásku a otevřít tak více naše srdce. Strach ze sebe sama je pak tím, kdo nás vede k zaobírání se životem jiných, nabíráním si stále více povinností, navštěvování mnoha akcí (kam ani nechceme jít), setkávání se s lidmi, se kterými si nemáme co říct.

Zmíněný muž mi připomněl část mého prožitého příběhu. Byť jsem netrpěla poruchou růstového hormonu, i u mě před lety již muselo přistoupit tělo se svými projevy, aby mě přivedlo na cestu změny mého nahlížení na můj život, na mě samotnou, z čehož pak pramenily následující vnější kroky. I já na sebe nabalovala mnoho věcí, které jsem měla pocit, že musím. Můj život bylo samé to, co musím. Nikde nebyl prostor pro něco, co chci dělat jen proto, že to zrovna chci dělat.

Jakmile jsem pustila svoji identitu té, která bude stíhat to, co jiní nestíhají, a tím dokazovat všem svoji hodnotu, i mé zdravotní potíže se záhy zlepšily a po letech některé zcela vymizely.

Nebylo to hned. A řeknu narovinu, že někdy to zatraceně bolelo přiznat si své „chyby“, uvidět své minulé chování a minulé volby znovu z nadhledu. Ano, musela jsem si připustit, že bych jednala již zcela jinak, kdyby přede mnou tyto křižovatky byly nyní. A právě toto uvědomění je zdrojem té bolesti. A je to právě tato bolest, které my se bojíme. Máme strach zjistit, že bychom něco dnes již udělali jinak. Bojíme se si to přiznat, a proto od sebe utíkáme (viníme jiné, upínáme se na něco jiného s vidinou, že zapomeneme, aniž bychom se do těch nepříjemných emocí znovu zanořili…). Tím přiznáním, že bychom dnes to minulé si již rozhodli jinak, se totiž aktivuje ona uschovaná bolest. A proč s tím přiznáním sobě, že bychom již něco z minula udělali jinak, máme spojenou bolest? Neodpustili jsme sobě. Nedokázali jsme se zatím na sebe podívat ze shora jako na své dítě, které se v tom svém novém životě učí, jak to tu chodí. Když vás něco mrzí, něco si vyčítáte, zkuste aspoň na chvilku vnímat sebe jako něco víc, než jen tělo. A v tomto vnímání sebe zdaleka přesahující vaše tělo pohlédněte na sebe, na tu personu v tom konkrétním těle jako na své malé roztomilé a vámi milované dítě, které vše co dělá, nedělá s úmyslem sobě nebo jiným ublížit, které vše dělá bezelstně. Všechny ty "chyby" to malé krásné dítě totiž dělá jen proto, že neví, že si ještě nerozpomnělo. Právě takoví všichni ve skutečnosti jsme z pohledu té naší vyšší podstaty (z pohledu naší duše).

Autorka: Petra Jelínková

Velice děkuji za všechny finanční příspěvky, které mi byly od některých z vás zaslány na účet, za vaše maily, reakce u článků, sdílení mých článků a jiné dary. Slova jsou málo na to vyjádřit, jak moc si toho vážím.