Druhou květnovou neděli přicházíme se slovy díků, kyticí anebo sladkým překvapením za našimi maminkami. Obdobný svátek si lidé po celém světě připomínali už před dávnými časy.

Ve starověkém Řecku slavili svátek plodnosti a matek, spojený s uctíváním bohyně Rhey (Kybelé), matky bohů. Římská oslava mateřství, která se konala první březnový den se nazývala Matronalie a byla zasvěcena bohyni Juno, ochránkyni vdaných žen a nastávajících rodiček. Dalším projevem byla od 16. století v Anglii tzv. Mateřská neděle (Mothering Sunday). Byl to křesťanský svátek, stanovený na čtvrtou neděli od začátku půstu. Mnoho chudých, kteří sloužili v bohatých rodinách daleko od svého domova, tehdy dostávalo den volna, aby mohli navštívit svůj domovský kostel (Mothering Church), jinými slovy místo, odkud pocházeli a kde žily jejich matky a rodiny. Ve Velké Británii a Irsku toto časové vymezení přetrvalo, a proto tamní obyvatelé svátek matek oslavují právě v tento den.

Historie svátku matek

S historií svátku matek se pojí dvě jména. Nejprve americká sociální aktivistka Julia Ward Howeová, která v roce 1870 vyzvala ženy ke sjednocení proti válkám ve svém Provolání ke dni matek. V následujících letech se pak pokusila ustanovit konkrétní datum, ale neuspěla. Opravdovou zakladatelkou se stala až Anna Marie Jarvisová, která zavedení svátku matek prosazovala k památce své vlastní, která se zasloužila o pracovní kroužky, kde byla nabízena sanitární a zdravotní pomoc. Poprvé slavila roku 1907 v úzkém kruhu přátel, v následujících letech však bojovala o oficiální uznání. O rok později se svátek slavil v kostele v Graftonu. V roce 1910 se o veřejné oznámení svátku postaral guvernér Západní Virginie. Společný návrh amerického kongresu pak roku 1914 stvrdil prezident Woodrow Wilson.

Od roku 1923 se zásluhou Alice Masarykové dostal i na naše území.

Vnímání mateřství a matky v minulosti

Z období 18. a 19. století nejsou známy záznamy o bezpodmínečné mateřské lásce, se kterou se setkáváme později. Matky byly ke svým potomkům chladnější, protože si nechtěly k dítěti utvořit bližší vztah ze strachu, že brzy zemře. Koncept mateřské lásky si zakazovaly ze strachu před ztrátou. Dětská, a zvláště pak kojenecká úmrtnost byla do 19. století velmi vysoká a lidé se s ní museli naučit žít. Dnes je úmrtí dítěte ohromnou ztrátou, se kterou se rodiče nemohou vyrovnat celý zbytek života.

Pro toto období je typické dávat kojence nájemným kojným. I tento zvyk může svědčit o tom, že byly matky v dřívějších dobách lhostejnější, v současnosti se naopak setkáváme s tím, že většina matek chtějí své děti kojit co nejdéle to jde. „Tělesným kontaktem matky a dítěte po porodu se vytváří pevné citové pouto. To je velmi důležité pro další psychický i sociální vývoj dítěte. Kojení je prakticky prvním sociálním kontaktem matky s novorozeným dítětem pomocí jeho základních smyslů. Vzniká přirozené pouto, které většinou může pozitivně ovlivnit i jejich vzájemné vztahy v budoucnosti“. Kojení tedy není důležité jen pro zdraví dítěte, ale i pro jeho správný psychický vývoj a pro budoucí vztah mezi matkou.

Nájemné kojení se rozmohlo takřka po celé Evropě už v raném novověku, kdy tuto možnost využívaly téměř všechny šlechtičny. „Ideál rokokové ženy, preferující před modelem matky model půvabné a duchaplné přítelkyně, odkázal kojení do sféry vulgárního, příliš tělesného“. Kojení tedy nebylo nic pro urozené dámy, své děti kojily hlavně měšťanky. V polovině 18. století se nájemné kojení rozšířilo i do prostředí středních vrstev a do vrstev dělnictva. Hlavním důvodem bylo to, že manufakturní dělnice nastupovaly velmi brzy po porodu zpět do práce, a tak neměly čas několikrát denně kojit. Těmto matkám pomáhaly zpravidla sousedky, které zůstávaly po porodu doma, a tak za malý poplatek byly ochotny kojit spolu se svým dítětem i dítě pracující matky. Nájemné kojení se ale setkalo s všeobecným nesouhlasem. Po celé 19. století proti němu protestovaly téměř všechny autority, které se otázkou mateřství a dětství zabývaly. Matky, které si najímaly kojné, byly často odsuzovány. Ovšem u některých matek nebylo využívání nájemných kojných jen pouhým rozmachem, ale nutností. Lékaři se tedy s tímto faktem museli smířit a stanovit pravidla nájemného kojení, a tak většina „příruček k babení“ obsahuje rady, jak by měla správná kojná vypadat a jak poznat, zda je její mléko kvalitní. Většinou byla za ideální kojnou považována venkovanka, která má zdravou barvu, příjemný výraz, zdravé oči a zuby. Důležitý byl ale také charakter, protože i na konci 19. století se věřilo pověře, že s mlékem dítě saje i povahové vlastnosti.

Úpadek profese nájemných kojných nastal vypuknutím 1. světové války. A to hlavně z důvodu nedostatku kvalitních potravin, který způsobil, že se kojení dětí vlastní matkou v Čechách výrazně rozšířilo ve všech společenských vrstvách. Profese kojné však nezmizela docela.

Péče o matku a dítě mezi válkami

Od konce 19. století se mateřství podrobuje zkoumání a reflexi a stává se také uměleckým, profesním i politickým tématem nikoliv jen ženským údělem.

Jedním z hlavních důvodů absence sociálního zabezpečení bylo, že v českém prostředí vůbec neexistovala placená pracovní pozice sociální pracovník. Tuto situaci se pokusila změnit dcera prvního československého prezidenta PhDr Alice Garrigue Masaryková. Z její iniciativy byla otevřena škola sociální péče, která zahájila vyučování školním rokem 1918/1919. Škola měla vychovávat sociální pracovníky a s jejich pomocí profesionalizovat sociální péči a konstituovat její novou podobu, která by odpovídala potřebám soudobé společnosti.

Po 1. světové válce se ocitá řada matek s dětmi bez manželů, a tedy i bez jakéhokoliv finančního zajištění. Aktivistky působící v ženských spolcích se snažily, aby se sociální péče vztahovala na co největší počet matek, nikoliv jen na matky žijící v chudobě. Československý stát však považoval za prioritní oblast sociálního pojištění, protože mohla eliminovat případné sociální konflikty, a tak významně přispět k jeho vnitřní stabilizaci v nejisté poválečné době. Vznikl tak zákon, který zajišťoval sociální zabezpečení matkám, ale pouze těm, které byly pojištěné, nepojištěné ženy stále zůstávaly závislé na podpoře své rodiny. Podle tohoto zákona z roku 1924 bylo mateřství považováno za nemoc a pojištěným ženám byly vypláceny nemocenské dávky po dobu 12 týdnů. Tento zákon tedy mnoho změn v péči o matky a děti nepřinesl. Sociální podpora žen s dětmi zůstávala v rukou dobrovolných spolků a ženských sdružení, kterým stát poskytoval finanční podporu.

„Ochrana matek a dětí byla nepřímo zakotvena v řadě dalších právních předpisů, například v zákoně o osmihodinové pracovní době, v zákoně o částečném zákazu námezdního kojení, v dílčí úpravě postavení dětí narozených mimo manželství a v dalších zákonech“.

O přijetí těchto právních předpisů se zasloužily hlavně ženy-političky, které se snažily o změnu přístupu k matkám. Občanský zákoník totiž stanovoval výkon rodičovské moci na otce. Matky tedy neměly žádnou moc rozhodovat o svém dítěti. Mateřství bylo stále vnímáno jako povinnost ženy, jako jediný úkol, kterého musí v životě dosáhnout. I přes všechny snahy členek ženských spolků a nově i političek, které od roku 1920 zasedaly v Národním shromáždění, se novou koncepci péče o matky a děti nepodařilo prosadit. A to hlavně z důvodu hospodářské krize, která ochromila československý stát na počátku 30. let. Zkrátka nebyly finance na to, aby stát mohl platit sociální pracovnice a více podporovat dobrovolnické spolky, které se o sociální podporu matek snažily.

Mateřství po únoru 1948 do roku 1990

V únoru 1948 dochází v Československu ke komunistickému převratu, který je vyvrcholením československé poválečné politiky. S nástupem nového totalitního režimu se radikálně mění postavení ženy, zrodila se tzv. „nová socialistická žena“. V ženských časopisech a v tisku se objevuje nový model pracující matky. Dobrá matka je taková matka, která pracuje a podílí se tak na ekonomice státu. Ideální matka zvládá podávat v zaměstnání maximální výkon, a ještě se zvládá láskyplně starat o své potomky. V tomto období se můžeme setkat ještě s jedním obrazem mateřství. „Ideologická postava matky obsahovala rovněž výrazný prvek všeobjímající mateřské lásky“. Socialistická žena se samozřejmě nezajímá jen o blaho vlastních dětí, ale mateřskou lásku cítí ke všem dětem. Přeje si, aby každé dítě mohlo žít v socialistické společnosti a budovat lepší svět. Dalo by se říct, že v tomto období ustupuje role matky do pozadí, mateřství je redukována jeho důležitost. Mateřství ztrácí svůj individuální rozměr a stává se společenskou funkcí. Režim prostě potřeboval ženy jako pracovní sílu a podle toho se choval. Vypovídá o tom i fakt, že od roku 1951 byl zrušen Den matek, který byl zastíněn Mezinárodním dnem Žen.

S nástupem žen do zaměstnání také souvisí rozrůstání sítě mateřských školek a jeslí, do kterých byly přijímány děti už od 3. měsíce věku, kdy končila mateřská dovolená. Stát se začal vměšovat do soukromé sféry a matka přestala být vnímána jako to nejlepší pro dítě, péče o dítě se stala do značné míry věcí veřejnou. V dobovém tisku se můžeme setkat s upozorňováním na domácí výchovu, která může vést k rozmazlenosti a nesamostatnosti dítěte. Ve skutečnosti mělo dítě projít již v raném věku adekvátní socializací, která měla zajistit jeho bezproblémovou spolupráci na budování „lepších zítřků“.

Během normalizace se postavení matek pozměňuje. V době, kdy veřejný prostor byl ovládán totalitním režimem a oblastí jisté svobody zůstávalo soukromí, se ukázal nezastupitelný význam rodiny a hodnota dítěte jako důležité dimenze lidství. Mateřství začíná být v české společnosti uznávanou hodnotou. Podobně jak je tomu dnes, matky po mateřské dovolené odcházely zpět do zaměstnání kolem 2. až 3. roku věku dítěte.

V dětství je pro nás maminka nejdůležitější ženou na světě. A i když dospějeme, něco z dětského pocitu, že je maminka sluncem našeho vesmíru, v nás stále přetrvává. Ať už je váš vztah s matkou krásný nebo všelijak složitý, vždy je za co děkovat…Minimálně za ten největší dar, který vám dala – Váš život.