Pohádky a mýtická vyprávění provázejí lidstvo od nepaměti. Odpovídají na věčné otázky po smyslu života a bytí. Jaký je svět? Jak v něm mám žít? Jak mohu být sám sebou? Co je správné? Vedle filozofie a náboženství představují pohádky a mýty specifickou odpověď na tyto zásadní životní otázky. Pomáhají člověku nalézt sebe sama a své místo ve světě a porozumět vlastním pocitům a tužbám. Podněcují lidskou obrazotvornost a představivost a odkazují k vyšším mravním ideálům a transcendenci. Obzvlášť v dnešním světě, kdy narůstá v člověku pocit odcizení a osamocenosti, bychom se měli obracet více ke svým kořenům a lidové moudrosti, která je obsažena v pohádkách, mýtech a jiných formách lidové tvorby. Tyto příběhy představují hlubokou studnici lidské moudrosti a zkušenosti a poskytují člověku útěchu a potřebnou radu či pomoc při překonávání mnohých úskalí, která člověka provázejí v průběhu života. Díky pohádkám v nás může zůstávat naděje, že se dá žít pro daný okamžik a věřit v lepší budoucnost…

Historie zkoumání pohádek

„Pohádka je zdrojem vší poezie, v ní se projevuje původní lidová tvořivost a básnivost. Staré hrdinné pověsti a národní mýty žijí dodnes v neporušené naivitě dětských pohádek. V pohádkách se vyslovuje sama duše národa se svou moudrostí, fantazií i prostotou, svou vírou v nadpřirozené síly a svými dávnými národními božstvy“.

První literární stopy a nejstarší písemný záznam se dochovaly na egyptském papyru, který pochází ze 13. století př.n.l. Pohádka nese název O dvou bratřích a do ústní tradice evropských národů přešlo několik motivů (např. kouzelná proměna hrdinky nebo magická znamení). Další stopy lidových pohádek jsou zaznamenány v antické literatuře – Proměny čili zlatý osel (2.st.n.l.) od Apuleia, v Ezopových bajkách a v Herodotově pohádce o mistrném zloději z 5.st.př.n.l. Středověká literatura je velmi známá díky hrdinské epice. Tyto náměty se nacházejí v ruských bylinách – pověst o Dobryňovi a drakovi, o boji kralevice Marka se saní. Častým motivem byl také král Artuš a rytíři, charakterističtí pro středověkou dobu.

Od 12. století k nám začaly proudit pohádky z íránsko-perských oblastí. Tento vliv je také zřejmý v pohádkách Tisíce a jedné noci, ale také v biblických příbězích o králi Šalamounovi. Velký zájem o pohádku byl také v Itálii, kde se objevovala novelistická literatura a sborníky, které byly sestavovány jako „kratochvílná“ čtení. Například Pentamerone od G. Basile. V 19. století se pohádka těšila velkému zájmu. Stěžejní pro ni bylo období romantismu a národního obrození. V této době si sběratelé uvědomují hodnoty a kvality lidové pohádky, a proto se snaží tuto látku zachovat pro další generace. Na našem území vydávají obrozenečtí učenci sbírky národních písní, pohádek, pověstí a přísloví.

První sbírka lidových pohádek s názvem Kinder – und Hausmärchen (Pohádky pro děti a domov) však vznikla na německém území v dílně bratří Jacoba a Wilhelma Grimmových. První svazek vychází v roce 1812 a v roce 1815 druhý. Oba bratři byli členy „heidelberského básnického kroužku“ a ke sběru a třídění textů přistupovali odborně. Na jejich dílo navazují mnozí další sběratelé lidových látek.

Našimi nejznámějšími sběrateli lidových látek byli K.J.Erben a Božena Němcová. K.J. Erben přemýšlel nad termínem „národní“ a dospěl k tomu, že tento pojem je příliš široký, protože ústní tradice byla spojována s „prostým“ lidem. Proto Erben nazval svou památnou sbírku Prostonárodní písně a říkadla. Snažil se zachovat co nejvěrohodněji podstatu lidové látky, a proto přistupoval k pohádkám z odborného hlediska. Byl velkým příznivcem mytologické teorie a v jeho dílech se setkáváme převážně s typem kouzelných pohádek. Jeho nedokončeným dílem jsou České pohádky, které později vydal V. Tille (1905). Božena Němcová vydala v sedmi sešitech své Národní báchorky a pověsti (1845–1847).

Svět pohádek: Příběhy, které milují všichni…

Základní funkcí pohádek je předat dětem srozumitelné vysvětlení světa. Pohádkové příběhy pomáhají dětem vnést smysl a řád do chaotického světa, a to především v době předškolního věku, kdy dítě nemá dostatek poznatků a schopností pochopit dění kolem sebe, neboť dítě vnímá v tomto věku svět v jiných dimenzích než dospělí.

„Pro dětskou mysl není problém všechno oživit, vdechnout životadárného „ducha“ do věcí kolem sebe, oživit je magickým slovem a různými kousky sympatetické magie, v čemž se podobají lidem na prvotních stupních historicko-společenského vývoje“.

Pro děti je svět dospělých příliš komplikovaný a neúspěšná snaha ho pochopit může v dětech vyvolat pocit úzkosti, který může mít velký vliv na další vývoj dítěte. Prostředkem zjednodušeného výkladu světa jsou zde pro děti pohádky a to tím, že je v nich jasně definováno dobro a zlo a jsou zobrazené v jednoduchých zápletkách. Pohádky předkládají dětem jednotlivé životní situace a problémy, které musí děti řešit během svého růstu, a jejich řešení v jasných obrazech. Jedná se o typ nalaďování dětí na určitý způsob uvažování, průpravu k jejich postoji. Pohádky jsou zdrojem prvních morálních hodnot jedince.

Zajímavé je, že pohádky zůstávají neměnné v čase. Mají stále stejnou formu už po několik generací. Pohádky prokázaly svoji nadčasovost a jsou důkazem, že ať se svět vyvíjí kupředu, lidská psychika je stále postavena na stejných základech. Pohádky jsou prostorem, kde děti hledají své první hrdiny, ideály. Ztotožňování má zásadní vliv na tvorbu svého ideálního já. Ideální já není jen naše ideální představa o nás s pouze kladnými vlastnostmi. „Naopak, ideální já je jako mince o dvou stranách, mince, která se obrací k prožitkovému světu lícem i rubem, kladnými i zápornými hodnotami“.

V pohádkách najdeme mnohem více než jen příběh…

„Pohádky jsou nejčistším a nejjednodušším výrazem kolektivně nevědomých psychických procesů“.

Pohádky zobrazují archetypy v jejich nejjednodušší a nejvýstižnější podobě. V této podobě pak poskytují nejlepší návody, jak porozumět procesům, jež se odehrávají v našem kolektivním nevědomí. V tomto směru se pohádky liší od mýtů, neboť v mýtech a mytologii je archetyp zastíněn kulturním materiálem, který mýtus také předkládá, proto v mýtech nejsou archetypy tak čitelné a pro dítě ne tak snadno rozpoznatelné jako v pohádkách. Většina pohádek se podle teorií snaží zobrazit stále jednu stejnou psychickou skutečnost. Tato skutečnost se velmi těžko hledá v obsahu pohádky, neboť je natolik komplexní a obsáhlá, že člověk ji nerozezná v síti motivů a pojmů, jež jsou v pohádce. Tuto skutečnost nazýváme „Selbst“. Selbst představuje psychický celek individua i kontrolní centrum kolektivního nevědomí. Toto Selbst, jinak možno nazvat bytostné já, ovšem každý jedinec prožívá po svém. Takže i pohádku každý člověk vnímá a prožívá jinak.

TYPY ARCHETYPŮ V POHÁDKÁCH:

STÍN – Stín představuje vlastní tendence, které byly zavrženy naším bdělým životem ve společnosti. Ve stínu jsou uloženy neakceptovatelné kvality pro naše vědomí. I ty však čas od času uplatňují svůj nárok na vědomý život a stávají se zdrojem úzkosti. Stín představuje naše druhé já, naše alter-ego. Nicméně toto druhé já nemusí být nevyhnutelně oním špatným a zlým. V pohádkách se může objevit jako kolektivní aspekt – jako stín hrdiny. Tato postava se ve srovnání s hrdinou jeví jako primitivnější a instinktivnější. V příběhu často dochází ke štěpení obrazu hrdiny na postavu a jeho stínového průvodce. Právě podmínky štěpení obrazu jsou předmětem psychologického bádání.

ANIMUS a ANIMA – Každý jedinec má ve svém nevědomí ženskou i mužskou stránku. Příklad, kdy se v jedinci může projevit opačná stránka, než je jeho vnější i vnitřní pohlaví, představuje zamilovanost. Když muž pociťuje zamilovanost, je to tím, že se žena podobá jeho vlastní animě, resp. dochází k projekci vlastní animy na tuto ženu. Každý z nás, ať muž nebo žena, má v sobě vždy i kus vlastnosti druhého pohlaví.

V pohádkových příbězích vystupuje Anima jako překrásná žena – princezna. Animus je symbolizován šlechetnými hrdiny, rytíři, princi. Úsilí o vytvoření dvojice prince s princeznou znamená potřebu integrovat v sobě mužský a ženský prvek.

Anima neboli ženský stín se objevuje v pohádkách méně než mužský. Nejtypičtějším obrazem ženské animy je hodná a zlá sestra, kdy zlá je potrestána a hodná zahrnuta odměnami. Důvod, proč se ženský stín objevuje méně, je dán tím, že ženský stín nemá takové tendence být v rozporu se svým já jako mužský. V pohádkách tedy opačný stín vystupuje jako protiklad, negativum. Je v opozici, protože i animus a anima v nás jsou v opozici, a určitým způsobem spolu bojují, dokud v jedinci nepřeváží ten stín – princip, který odpovídá jeho pohlaví.

Anima a Animus tvoří dualitu v nás. Ve chvíli, kdy se smíří nebo převládne stín odpovídající našemu pohlaví, bude završen proces individualizace jedince. Pohádka je popisem cesty jedince – hrdiny k individualismu.

BOŽSKÉ DÍTĚ – Představuje symbol pravdy a celistvosti bytí. Zastupuje protiklad ega, které je omezené pudy a situací. V pohádkách se objevuje skutečně jako dítě, nevinné, nedotknutelné, s nadpřirozenou silou nebo zvláštními schopnostmi. Jeho narození představuje příchod změny, přerodu.

VELKÁ MATKA – Je obrazem osobních zkušeností z dětství, všeho, co na jedné straně hýčká a podporuje růst a plodnost, na druhé straně dominuje, požírá, svádí a ovládá. Matka země byla uctívána jako nositelka úrody. Velká matka se v pohádkách projevuje v ambivalentních postavách: jako hodná královna, v opačném pólu jako macecha, čarodějnice nebo harpyje.

MOUDRÝ STAŘEC – nebo v ženské podobě staré vědmy, symbolizuje zdroj životní síly a růstu. V pohádkové symbolice se objevuje jako kouzelník, Děd vševěd, kněz, učitel, otec, uznávaná autorita.

„V pohádkách, které mi v dětství vypravovali, jsem nalezl hlubší smysl než ve všech životních pravdách dospělého věku“. – Friedrich Schiller