Záhady, historie a UFO

Tribeč – Tajemné pohoří, ve kterém se beze stopy ztrácejí lidé

Tribeč – Tajemné pohoří, ve kterém se beze stopy ztrácejí lidé

Je spousta míst, která jsou tajemná a opředená řadou legend. Některá jsou proslulá i tím, že se zde dějí negativní jevy, které jsou doposud nevysvětlitelnou záhadou. Jedno ze záhadných míst, kdy nevíte, zda je to skutečnost či přímo horor, se nachází u našich sousedů na Slovensku. Slovenské pohoří Tribeč je tajemným místem, kterému Slováci často přezdívají „slovenský bermudský trojúhelník“. A důvod? V pohoří zmizela spousta lidí, z nichž někteří se nikdy nenašli. A ti, kteří ano, byli nějakým podivným způsobem poznamenaní… Pohoří Tribeč se rozkládá na středním Slovensku mezi městy Nitra, Topolčany, Partizánské a Zlaté Moravce. Jeho plochý, zalesněný, nepříliš výrazný hřeben je zhruba 35 km dlouhý. Tribeč není nijak vysoký – nejvyšším vrcholem je pouhých 829 metrů vysoký Velký Tribeč. Velká část tohoto malebného horského celku je součástí Chráněné krajinné oblasti Ponitrie. Na úkor toho, že se nejedná o odlehlou oblast a poměrně blízko se nachází i velká města, působí pohoří Tribeč na člověka, zejména jeho lesy, poměrně tísnivým, pozoruhodným až děsivým dojmem. Už jen to, že ve zdejších kopcích je možné velmi snadno zabloudit. Nehledě na to, že rozcestí, cesty, údolí se zde od sebe liší minimálně, což evokuje pocit, jako kdybyste tudy šli už před chvílí. Nicméně na člověka neboli lidskou živou bytost zde hned tak nenarazíte. První zaznamenaný případ zmizení se odehrál v zimě roku 1929 Dne 22. listopadu 1929 brzy ráno bylo zataženo a z nízkých, těžkých mraků se hustě sypal první sníh, který už po krátkém čase vytvořil na zemi souvislou bílou vrstvu. Sedmačtyřicetiletý lesník A. Samšály (jeho křestní jméno žádný z dostupných pramenů neudává) se jako každý jiný den vydal ráno do lesa. Pod botami mu sníh slabě křupal a od chudého domku manželů Zayových, ležícího na jihovýchodním konci obce Velké Uherce, kde za úplatu již několik měsíců bydlel, se za ním odvíjela stezička vyznačená jeho stopami. Šlépěje byly patrné ještě celé dopoledne, pak je zakryl nový sníh, který bez ustání padal celý den, noc i další den ráno. A spolu s nimi zmizela i poslední stopa lesníka Samšály. Třetí den se manželé vyptávali už po celé vesnici, jestli někdo lesníka neviděl a jeho nepřítomnost hodně občanů zneklidnila. V následujícím týdnu skupina četníků několikrát propátrává oblast lesního masívu Tribeče okolo obce Velké Uherce. Po zhruba týdnu naprosto bezvýsledné pátrání končí – četníci se usnášejí na názoru, že pokud se Samšálymu stalo nějaké neštěstí, je již stejně mrtev a jeho tělo se najde až na jaře. Jaro 1930 přišlo, ale tělo ani žádná stopa po lesníku nebyla nikdy nalezena. Protože Samšály neměl žádné příbuzné, kteří by se o jeho osud zajímali, četnictvo už v pátrání žádnou další aktivitu nevyvíjelo. Záhada, která některým nedopřává klidného spánku Lidé, kteří se s tajemnými událostmi na Tribeči setkali, často tvrdí, že narazili na bludičky, které člověku popletou hlavu tak, že může přijít o rozum. Jiní zase slyšeli v pohoří hlasité kosmické zvuky nebo tvrdili, že se tam nachází časoprostorové trhliny. Pokud byste se dali do řeči s některým ze starších místních obyvatel na úpatí pohoří, zjistili byste, že oni zkrátka věří v záhadnou moc pohoří Tribeč dodnes. Další případ zmizení se odehrál o necelý rok později. 18. prosince 1930 dopoledne vyprovázela Marie Švajzerová svou nejstarší, osmnáctiletou dceru Marii, velmi důrazně ji kladla na srdce, aby se cestou do čtyři a půl kilometru vzdálené vesnice Zlatno, do které měla prarodičům odnést potraviny, nikde nezdržovala a ihned po odevzdání uzlíku, v němž měla věci zabalené, se vrátila zpět. Varování, jak se záhy ukázalo, bylo na místě, ale minulo se účinkem. Marie do Zlatna nikdy nedošla a nikdo ji už nikdy neviděl. Toto však ani zdaleka není konec. Další případ se odehrál o čtyři roky později, opět v zimě. Dělník Andrej Murgaš, který pracoval v lomu, se 10.12. 1934 nevrátil domů do obce Žirany. Žirany leží asi 13 km od Mankovic a necelých 30 km od obce Velké Uherce. Zpráva z deníku Národní Obrody uvádí, že se Andrej Murgaš pohřešuje. V červenci 1952 byl, na základě žádosti jeho ženy Anastázie, prohlášen za mrtvého. Nejbizarnější ze všech případů se odehrál v roce 1939. V Baťovanech (dnes Partizánské) tehdy pracoval v Baťových závodech dělník Walter Fischer. Ve městě pobýval jen od pondělka do soboty a na neděli jezdil k ženě a dětem do vesnice poblíž Nového Města nad Váhom. V neděli 24. ledna 1939 k ženě neodjel, místo toho – jak řekl svým kolegům v práci – se šel „projít do hor“, údajně chtěl navštívit Černý hrad, zříceninu s krásnou vyhlídkou do okolí, která leží necelé 3 km směrem na severozápad od obce Zlatno. Cesta z Baťovanů na Černý hrad obnáší asi 23 km, Waltera Fischera tedy čekala v neděli pouť téměř 50 km dlouhá! Když se 25. ledna ráno a ani ve dnech následujících do práce nedostavil, vedení továrny si s tím velkou starost nedělalo. Najalo jiného dělníka, který převzal jeho práci. O osud zmizelého dělníka se začala zajímat až jeho žena – ale až o čtyři týdny později. 8. května onoho roku byl Walter Fischer nalezen. Živý, ale ve velmi špatném stavu, prakticky v bezvědomí, s těžkými popáleninami v obličeji i na zbytku těla. Protože byl jeho stav vážný, byl krátce na to převezen do nemocnice v Baťovanech. Nevíme sice, co během tří a půl měsíce, kdy byl pohřešován, zažil ani kde v té době pobýval, na jeho psychice to ale zanechalo nesmazatelné stopy. Nikdy se již nezorientoval, se svým okolím prakticky nekomunikoval. Po několika týdnech byl předán do ošetřování ústavu pro choromyslné v Žilině. Poslední záhadné zmizení se odehrálo v létě roku 2017, kdy policie pátrala po nezvěstném 25letém Markovi, který se ztratil cestou z venkovské zábavy. Policejní záznam k tomuto případu konstatuje: „Boli vykonané previerky na miestach možného výskytu. V pondelok 14. augusta 2017 bol nájdený pri potoku v obci Skýcov. Nakoĺko bol dezorientovaný a nekomunikoval, bol vo vážnom stave prevezený do nemocnice, kde sa podrobil operačnímu zákroku“. Marek zraněním v nemocnici podlehl. Zvláštních a neobvyklých míst najdeme v tomto kraji mnohem víc… HRAD GÝMEŠ – pravděpodobně nejznámějším hradem tohoto pohoří je Gýmeš. Hrad s pohnutou historií i přes své mohutné opevnění dvakrát podlehl nájezdům Turků. A zřejmě v těchto dobách vznikla pověst o tom, že když byl hrad beznadějně obležen Tatary a nepřítel se valil do předního nádvoří, klečela gymešská paní před oltářem v hradní kapli a prosila Matku Boží o záchranu. Modlitby prý byly vyslyšeny, neboť venku se náhle začalo schylovat k mohutné bouři - a na oltáři jako kdyby Matka Boží ožila a vztáhla nad prosící své ochranné ruce. V tu chvíli zaskučel vichr, zaduněl hrom a tábor Tatarů pod hradem zachvátil požár. Jejich bojovníci na nádvoří začali ve zmatku prchat pryč z hradu. Tak prý Matka Boží alespoň v tomto případě Gýmeš před pohromou zachránila. ČIERNY HRAD – již jeho samotný název nezní příliš optimisticky. Hrad se nachází 13 km od Zlatých Moravců nad obcí Zlatno. Byl postaven na pravěkém hradišti ze starší doby bronzové. Dle názoru historiků se jednalo o výšinné opevnění vybudované na ochranu před nájezdy Maďarů. Hrad sám byl vybudován koncem 13. nebo počátkem 14. století, a to poněkud atypicky hluboko v horách v odlehlé, tajemně působící, opuštěné lokalitě bez významných obchodních cest. Jedním z možných vysvětlení se jeví souvislost hradu s rýžováním zlata. Poslední písemná zmínka o hradu totiž pochází z roku 1516, kdy Forgáchové žádají o právo rýžovat zlato na jejich panství Čierny hrad. Ale vše mohlo být také úplně jinak…Pravý důvod skličujícího pojmenování hradu i jeho umístění ve skrytu zdejší poněkud pochmurné krajiny již zřejmě dnes neodhalíme. Filmová adaptace mysteriózního románu Trhlina slovenského spisovatele Jozefa Kariky se setkala s obrovským diváckým zájmem. Jen během prvního víkendu utržila bezmála půl milionu eur, což se dosud žádnému slovenskému filmu nepovedlo. Vzhledem k tomu, že se natáčelo v období, kdy mizí lidé, měli někteří členové štábu obavy ze svého zmizení. „Kolegové například chodili ve skupinkách na toalety, aby nikdo nemusel jít jako poslední. Nikdo z nás nezmizel, tento pocit byl však po celou dobu natáčení všudypřítomný…“. Díky filmu se o tajemnu spojeném s pohořím dozvěděla i širší veřejnost, která o něm dosud příliš neslyšela. Jak už to bývá, lidé se pak rozdělili na dva tábory – na skeptiky a na ty, kteří věří, že se v pohoří děje něco paranormálního.   )

Tajemné křišťálové lebky: Ukrývají v sobě tajemství Vesmíru a původu lidstva?

Tajemné křišťálové lebky: Ukrývají v sobě tajemství Vesmíru a původu lidstva?

Jen málokteré předměty přitahují tak velkou pozornost lovců záhad jako křišťálové lebky. Podle prastaré mayské legendy dovezli praotcové lidstva na naši planetu 13 křišťálových lebek, které obsahují zakódované informace o vzniku kosmu, o původu a budoucnosti lidstva. Mayové tvrdí, že jakmile čas uzraje budou tajemství lebek zjevena. Čerokíjský šaman Harley SwiftDeer Reagan prý kdysi řekl: „Lebky byly uchovávány v pyramidové struktuře nesmírné moci známé jako Archa. Archa byla tvořena 12 lebkami ze všech posvátných planet umístěných do kruhu, a třináctá, největší lebka byla umístěna do jejich středu. Tato třináctá lebka představuje kolektivní vědomí všech světů. Spojuje znalost všech posvátných planet. Ve světě existuje 12 známých křišťálových lebek označovaných jako aztécké či mayské, které se objevily na trhu se starožitnostmi koncem 19. století. Devět z nich patří soukromým osobám. Ostatní tři „velké“ křišťálové lebky vlastní muzea v Paříži, Londýně a Washingtonu. O původu lebek koluje množství teorií. Podle některých jde o pozůstatek bájné Atlantidy, podle jiné zase pocházejí z Marsu…V každém případě posloužily Stevenu Spielbergovi jako námět pro čtvrtý díl série o Indiana Jonesovi. Křišťál – Nejúčinnější léčivý krystal a nejsilnější zesilovač energie na této planetě! „Má-li člověk kámen na sobě, nepřátelští duchové se k němu nepřiblíží, vstoupí-li do lesa, tygři a dravá zvěř se mu budou plazit u nohou, a při překonávání řeky jej nemůže zranit žádné nebezpečné zvíře“. Této průzračné odrůdě křemene byla po tisíciletí přisuzována zejména magická moc. Léčitelé mnoha starých kultur, stejně jako primitivních národů, využívali tohoto minerálu k léčbě nejrůznějších nemocí, k vymítání ďáblů či zlých démonů. Staroasyrské amulety ve formě početních válečků dodávaly majitelům sílu a moc. Stejné magické síly mu přisuzovali i Egypťané již kolem roku 1500 př.Kr. Jiné antické představy viděly v křišťálech sídla horských duchů či bohů. Dokonce Orfeus, legendární thrácký básník a pěvec v 6.st.př.n.l., v jedné ze svých písní pojednává o křišťálu, coby kouzelnickém předmětu. Řecké kojící ženy nosily kolem krku korále z křišťálu k zajištění dostatečného množství mléka. Tamní léčitelé využívali krystalů křišťálu k odhalování různých nemocí a jejich následnému léčení. Též džadúvalové, kouzelníci s obličeji pomalovanými ezoterickými symboly, považovali čirý křemen za nesmírně silný magický nástroj. Zvlášť si cenili exemplářů s neobvyklými vrostlicemi jiných minerálů, které považovali za uvězněné paprsky hvězdy Márgašírša Karté. Posvátné obřadní předměty z křišťálu vyráběli zejména Aztékové. Čiré variety křemene si vážili stejně jako tyrkysu a obsidiánu. Pro Maye představoval křišťál symbol stvoření, symbol vesmíru. Mayští kněží do medoviny přidávali úlomky křišťálu k probuzení jejich podvědomí a následnému čtení v budoucnosti. Dnešní šamani mají křišťály stále ve velké úctě. Indiáni amazonského pralesa vidí v průzračném kamenu sídla duchů řek a lesů. Křišťál je nejúčinnější léčivý, universální krystal, jenž silně zesiluje energie, pohlcuje, uvolňuje a reguluje ji a uvádí ji do absolutní harmonie. Povzbuzuje psychiku, jasnozřivost a samostatnost. Pomáhá sebezdokonalení. Zvyšuje naše duchovní síly. Vaše biomagnetické pole se v případě, že držíte v ruce křišťál, zdvojnásobí. Zvyšuje duševní schopnosti a naladí vás k duchovnímu účelu, pro nějž jste vybráni. Uvádí do vzájemné harmonie čakry a dostává je do souladu s vyššími jemnými těly. „Křišťál dovede ukládat a přechovávat myšlenky a vzpomínky…“ a „…působit spirituálně i energeticky ve velmi velké vzdálenosti“. Legenda o křišťálové lebce Křišťálovou lebku údajně objevil v roce 1924 v honduraské džungli (dnešní Belize) anglický dobrodruh F.A. Mitchell Hedges, který zde pátral po důkazech existence bájné Atlantidy. Při zkoumání prastarých ruin mayského chrámu v Lubaantunu našla Hedgesova dcera Anna v zemi pod troskami zborceného oltáře nádhernou lidskou lebku vytesanou z jednotného bloku velkého křišťálu. Při prvním dotyku prý Anna zažila zvláštní pocity. A pokaždé, když si v noci položila lebku blízko hlavy, se jí zdály živé sny o mayských Indiánech žijících před mnoha tisíci lety. Podle Hedgesovy legendy je „Lebka zkázy“ jednou ze třinácti prastarých lebek, vyrobených zmizelou mayskou civilizací před třemi a půl tisíci lety. Všechny lebky dohromady mají po svém nalezení a spojení odhalit lidstvu veškerá tajemství vesmíru. Původní Hedgesova lebka, tedy Lebka Zkázy je předmětem vášnivých dohadů svých zastánců i odpůrců, archeologů, geologů, historiků i záhadologů již skoro 100 let. Pojďme se však na Fredericka Mitchella Hedgese podívat podrobněji. Frederick byl dobrodruh, cestovatel a spisovatel. Věrohodnost mnoha z jeho autobiografických líčení zůstává otázkou. Dle známých údajů utekl jako šestnáctiletý chlapec z domova, aby mohl odjet do Arktidy. Tvrdil, že bojoval na straně mexických revolucionářů, také prý byl agentem britské námořní zpravodajské služby. Později se prodíral středoamerickými džunglemi, kde jako pirátský archeolog pátral po pozůstatcích ztracených civilizací. V jednom TV dokumentu se však uvádí, že jako mladý vydělal peníze na burze, což byl asi hlavní důvod, který mu později umožnil dráhu dobrodruha. Dnes by se dal přirovnat i k filmovému Krokodýlu Dundeemu. Hedges musel pochopitelně ve svých historkách hodně bájit, jelikož se živil prodáváním svých deníků a rozhovory pro noviny. Ve svém dílku – „Nebezpečí můj spojenec (1954)“ spojuje křišťálovou lebku a středoamerické pralesní město s Atlantidou. Zde se také poprvé zmiňuje o pozoruhodném předmětu používaném při dávných obětních rituálech: O Lebce Zkázy. „Je považována za zhmotnění veškerého zla, proto jsem její existenci zpočátku tajil“. Přesné okolnosti jejího nálezu si však Mitchell Hedges vzal do hrobu. Kdo a s jakým záměrem křišťálové lebky vyrobil? Jakou technologií? „Křišťálové lebky jsou kompletní depozitáře znalostí a každá lebka obsahuje konkrétní oblast odborných informací – jako živoucí knihovna (každá lebka je jako svazek z řady encyklopedií). A lidé, kteří budou v budoucnu schopni křišťálové lebky „číst“, budou schopni extrahovat všechny znalosti z lebek pouze v případě, že budou všechny pohromadě…“ Lebka je bezesporu fascinujícím předmětem. Její rozměry jsou 13x13x18 cm a je z mimořádně čistého jednoho kusu křišťálu, což je i dnes mimořádně složitá operace, ne-li dokonce nemožná. Za normálních okolností by se při takovém opracování proti přirozené vrstvě začal křišťál štípat. Na řadě míst lebky by brusič musel postupovat proti krystalové ose, což zejména krystalovaný křemen nesnáší a reaguje na to tvorbou prasklin a štěpných trhlin. Není na ní jediná stopa po opracování. Pouze druhá lebka v londýnském muzeu nese jeden zářez na jednom ze zubů. Vědci tvrdí, že výrobou se museli zabývat celé generace kněží, kteří trpělivě obrušovali a tvarovali křišťál. Mitchell Hedges trval na tom, že staří Mayové znali rostlinné šťávy změkčující křišťál natolik, že se dal poměrně snadno tvarovat. Vědci společnosti Hawlett-Packard se po dlouhém zkoumání dostali k teorii, že by mohl být základní tvar vyroben pomocí diamantů a jemné detaily později dobroušeny směsí vody a křemičitých písků, práci na lebce potom odhadli na 300 let. „Kdo se podívá do očních důlků křišťálové lebky, tomu se odhalí budoucnost“! Ačkoli původ křišťálových lebek zůstává neznámý, nepřesvědčivé důkazy, které o nich máme naznačují, že mohou mít svůj původ v prastaré tajemné civilizaci, existující téměř ještě před Mayskou epochou, která se vynořila někde v Asii, v kolébce prastaré civilizace a po staletí se neustále pohybovala od západu k východu. Ať už dávní Mayové, Aztékové a Toltékové, všechno to byly hluboce religiózní civilizace a jejich křišťálové lebky mohly být používány při rituálním uctívání nebo při obřadech. Je známo, že tyto civilizace ovládali velekněží a je velmi pravděpodobné, že tito kněží věřili, podle toho, co řekli svým věrným, že lebky v sobě ukrývají okultní síly, které by mohly být použity buď pro konání dobra nebo páchání zla – nebo dokonce ke způsobení smrti. Psychotronici, kteří lebku zkoumali zjistili, že lebky vyzařují mocný tok energie podobného druhu jako například střed kruhového chrámu Stonehenge, vnímali živé jasnovidné vize a hluboké ovlivnění vlastního vědomí. Virgule, kyvadla a další nástroje byly v okolí lebky nepoužitelné, buďto se rozkmitaly a rozpadly, nebo silně rotovaly a nebylo možno dosáhnout jejich stabilizace. Divoce reagovala i kompasová střelka a objevovaly se poruchy některých elektronických přístrojů. Frank Dorland, klenotník a odborník na křišťál, tuto lebku 6 let zkoumal a ve své knize uvádí, že tato lebka: „…někdy mění barvu, někdy se zaplní mlhou, vydává prchavou vůni“ a zvláštní zvonivé zvuky, zobrazuje horstva, chrámy a řadu dalších objektů a jednou za několik minut ji obklopovala svatozář“. „Lidská lebka je symbolem nezničitelné duše, odvěké touhy člověka po znovuzrození, je symbolem nebeské klenby, která představuje archív lidských vědomostí skrytých v modré barvě nebe“. )

Kailás: Tibetská hora bohů, kterou zatím nikdo nezdolal

Kailás: Tibetská hora bohů, kterou zatím nikdo nezdolal

Hory, které jsou pro obyvatele okolního regionu nějakým způsobem posvátné, tajemné či opředené legendami, existují prakticky v každé kultuře. Ne všechny mají nadnárodní formát, tak jako je tomu u tibetské hory Kailás. Tato hora je považována za střed světa a osu vesmíru, kolem které se vše otáčí. Kailas či Kailás, Kailáš či Gang Rinpočhe je nejposvátnější tibetská hora. Nachází se v západním Tibetu 960 km západně od Lhasy a 100 km severně od města Purang, v pohoří Transhimálaj. Kailás, i když není nejvyšší horou Transhimálaje, se od ostatních vrcholků hřebenu význačně odlišuje. Tvar hory je pravidelný čtyřstěn s výrazně vyznačenými hranami. Vrchol vytváří pravidelnou špičku. Na rozdíl od okolních vrcholků je pokryt trvalým ledovcem a jeho umístění je takové, že je možné tento vrcholek vidět z velmi velké vzdálenosti. Lokalita Kailasu ovšem neznamená jen horu samotnou, v jeho blízkosti jsou další krajinné prvky s náboženským významem. Poutní okruh obsahuje velké množství nábožensky významných prvků. Na úpatí Kailasu se jedná o jeskyně, průsmyk, kterým vede pouť, kameny s prohlubněmi v podobě šlépějí Buddhy a světce Milaräpy, okolní vrcholy nižších hor připisované bódhisattvům, jezírko, které smývá lidská provinění. V okolí Kailásu pramení čtyři velké řeky, které jsou z hlediska rázu krajiny velmi významné a překračují hranice Tibetu. To vedlo k rozšíření náboženského významu lokality. „Ve starých textech jsou tyto řeky popisovány jako odtoky z jezera Manasaróvar na úpatí hory Kailás a říká se o nich, že předtím, než odplývají různými směry obtékají sedmkrát posvátný okrsek, a tak vzdávají úctu trůnu bohů podle starého rituálu obcházení. Tibeťané nazývají Brahmaputru „Tamčhog Khabab“, řeka „vytékající z koňské tlamy“. Satladž jehož pramen je na západě, je nazýván „Langčhen Khabab“, tj. řeka „vytékající ze sloní tlamy“. Indus je nazývána „Segge Khabab“, řeka „vytékající ze lví tlamy“, a Karnáli (která se v rovinách stává Gogrou) je nazývána „Magčha Khabab“ řeka „vytékající z pavího zobáku“. Tato zvířata jsou „nosiči“ či trůnními symboly čtyř dhjánibuddhů. Jména řek tak indikují, že jsou považovány za součást univerzální mandaly, jejímž středem je Kailás. Ukrývá se pod horou Kailás vstupní brána do říše Šambaly? Velmi rozšířená legenda hovoří o tom, že pod horou Kailás se nachází jeden ze vstupů do bájné země Šambaly. Je to údajně krajina osídlena lidmi s nadpozemskými schopnostmi. Legenda dále říká, že bez jejich souhlasu do této podzemní říše nemůže vstoupit žádný smrtelník. Vchod je navíc uzavřen sedmi branami, které jsou zajištěny různými nástrahami. Tou první je, že každý člověk v blízkosti brány velmi rychle zestárne a během několika hodin zemře. Málokdo by asi této legendě věřil, ale profesor Ernst Muldašev, který je světově uznávaným oftalmologem a zároveň odborníkem v oblasti záhad tvrdí, že na této legendě může být opravdu něco pravdivého… Profesor Muldašev navštívil Tibet několikrát, a byl i při hoře Kailas, kde zjistil, že v blízkosti ní běží lidský věk mnohem rychleji. Zjistil zajímavou věc – za 12hodin, které člověk při hoře Kailas stráví, zestárne asi o dva týdny! Důkazem toho je rychlejší růst nehtů a vlasů. Místní mniši Muldaševovi řekli, že se jedná o slabé vyzařování první podzemní brány do Šambaly. Ten, kdo se dostane k první bráně, by údajně každou minutu zestárl asi o rok. Odborníky z celého světa překvapuje fascinující zeměpisná poloha hory Kailas Její vzdálenost od severního pólu je přesně 6666 km a od jižního pólu to je přesně 13 332 km – tedy dvakrát 6666. Navíc poledník procházející horou Kailas je vrcholem rozdělen přesně v jedné třetině. To však ještě není všechno. Ve vzdálenosti 6666 km od hory Kailas leží megalitická stavba Stonehenge. Spojnice hory a severního pólu vedena po obvodu Země protne na americkém kontinentu nejvýznamnější obřadní centrum Střední Ameriky Teotihuacán. Pokud spojíme vrchol Kailasu se středem Země, na druhé straně planety se zase dostaneme k Velikonočnímu ostrovu. Kailas v dávných dobách tvořila severní pól planety a Velikonoční ostrov zase jižní pól. Pak však přišla obrovská katastrofa a zemská osa se vychýlila o 60 stupňů. Při této katastrofě prý byla zničena vyspělá civilizace, která tuto katastrofu předpověděla, a tak se všichni významní obyvatelé ukryli před kataklyzmy do podzemí, kde dodnes žijí v říši Šambala. Manasaróvar a Rakas Tal – dvě posvátná jezera v blízkosti hory Kailas V blízkosti hory Kailas se nalézají dvě sladkovodní jezera, kruhovité Manasaróvar a srpovité Rakas Tal. Větší z nich a zároveň nejvýše položené sladkovodní jezero světa, Manasaróvar, má rozlohu 520 km2 a maximální hloubku 82 m! Obě jezera jsou propojena kanálem Gangačhu a je-li v jezeru Manasaróvar dostatek vody, odtéká část do jezera Rakas Tal. To je považováno za dobré znamení pro celý Tibet. Jezera mají symboliku v protikladu a dualitě. Větší a kruhovité Manasaróvar, kolem kterého vede poutní trasa, má za symbol Slunce a znázorňuje síly světla, potažmo dobra. Rakas Tal svým srpovitým tvarem symbolizuje Měsíc a temnotu. Je také posvátné, ale poutníci se mu vyhýbají. „Rakas“ či správněji „Rákšas“ znamená démon, takže Rakastal znamená „Jezero démonů“. Uprostřed jezera Manasaróvar, lidským očím neviditelný, roste božský strom džambu, stvořený Brahmou. Díky němu jsou vody jezera natolik mocné, že dokážou uzdravovat a odčinit zlou karmu. Proto každý, kdo se vykoupe ve vodách jezera Manasaróvaru, získá zásluhy pro lepší znovuzrození. Poutníci nabírají vodu a kamínky z jezera a okolí a nosí je s sebou zpět domů, protože věří v jejich léčivý účinek. Na vrchol hory Kailas se zatím nepodařilo vystoupit žádnému horolezci na světě! „Žádnému smrtelníkovi nebylo dovoleno vystoupat na vrchol Kailasu, kde se mezi mraky nachází příbytek bohů. Kdo se odváží se tam vypravit a spatřit tváře bohů, bude usmrcen“. Pro místní i horolezce představuje hora Kailas, dosud nepokořenou výzvu – přestože čínská vláda v minulosti opakovaně vydala povolení k výstupu na její vrchol. Traduje se, že ti, kdo chtěli horu ztéci, sešli z cesty a vydali se opačným směrem. Ti, kdo mířili k vrcholu, se odtud už nikdy nevrátili. Řada odvážlivců popsala, že zdolání hory tyčící se do výšky 6 638 m.n.m. vzdala až na poslední chvíli kvůli náhlé změně počasí. Před velikánem se sklonil dokonce i legendární Reinhold Messner, který se nakonec spokojil pouze s poutním „kolečkem“ kolem úpatí. Messner argumentoval tím, že hora Kailas je posvátná a jedna legenda mluví také o tom, že vrchol hory je nedostupný pro kteréhokoliv člověka, a že bohové nikdy nedopustí, aby obyčejný smrtelník stál na jeho vrcholu. „Jen ten, kdo je bez hříchu, může sem vystoupat. A ten ve skutečnosti nebude muset kvůli tomu ztékat strmé stěny z ledu – promění se prostě v ptáka a vyletí nahoru“. Zdolání hory zatím sice zůstává nadlidským úkolem, k jejímu úpatí však každoročně přicházejí tisíce poutníků, aby vykonali „posvátné kolečko“ – rituál, jenž má přinášet štěstí. Na pouti dlouhé 56 km, tvořené několika okruhy kolem hory Kailas (pro buddhisty a hinduisty po směru hodinových ručiček, pro bönisty v protisměru), totiž poutníci obvykle čelí celé řadě nepříjemností – především chladu a častému střídání počasí. „Chci předat lidem poselství hor, tak jak ho cítím – jako krásnou a zároveň křehkou rovinu mezi životním prostředím, lidskou dobyvačností a každodenním životem. Horolezci mohou osmitisícovky zlézat, ale zároveň přírodu chránit a respektovat. Jednou nebudeme posuzováni podle toho, kolik vrcholů jsme zdolali, ale jak neporušené a krásné hory jsme našim potomkům nechali“. – Reinhold Messner )

Arkaim – Tajemné město za Uralem potomků Hyperborejců

Arkaim – Tajemné město za Uralem potomků Hyperborejců

Na jižním Uralu uprostřed pusté a nehostinné stepi bylo v roce 1987 díky leteckým snímkům objeveno údolí, ve kterém bylo až 3700 let ukryté tajemné starověké město. Podle vědců nešlo jen o město, je to zároveň chrám i astronomická observatoř. Archeologické naleziště dostalo jméno Arkaim podle údolí, v němž je umístěno. Arkaim je unikát, který nemá obdoby. Říká se mu „ruský Stonehenge“, jenže se slavným britským kruhem menhirů má společný jen základní tvar. Je větší, možná i starší, a hlavně nešlo o obyčejné kamenné kvádry naskládané na sebe, ale fungující město, kde nechyběla například důmyslná kanalizace. Arkaim je navržen do kruhového půdorysu, kruh je jeho hlavním symbolem. Kruhový není jen půdorys celého Arkaimu, ale i všechna lidská obydlí uvnitř. Stavby v Arkaimu jsou starší než podobné útvary, které používali staří Egypťané a Řekové, což naznačuje rané hluboké chápání Země ve vztahu ke zbytku vesmíru. Archeologové si na základě výzkumů myslí, že jej obýval nějaký indoevropský národ. Mohli to být Árijci, jak o tom někteří archeologové uvažují. Ti Árijci, kteří podle mystiků byli potomky dávných obyvatel Hyperborei. Arkaim se stavěl podle předem navrženého plánu jako jediný složitý komplex, navíc orientovaný podle astronomických objektů Arkaim měl kruhový tvar, vnější průměr byl zhruba 160 metrů. Obklopoval jej dvoumetrový příkop naplněný vodou. Po vstupu do města se ocitneme na jediné kruhové ulici, která má asi pět metrů na šířku a odděluje obydlí přilehlá k vnější stěně od stěny vnitřního kruhu. Ulice měla dřevěnou podlahu, pod kterou byl po celé její délce vykopán dva metry široký kanál spojený s vnějším příkopem. To znamená, že město mělo dešťovou kanalizaci: přebytečná voda prosakující skrze dřevěnou dlažbu stékala do kanálu a pak do vnějšího obvodového příkopu. Všechny domy, přiléhající k vnější stěně jako plátky citrónu, měly východ na hlavní ulici. Celkový počet domů vnějšího kruhu byl 35. Tajemný prsten vnitřní stěny měl šířku 3 metry a sahal 7 metrů vysoko. To znamená, že 25 vnitřních obytných prostorů stejných jako byty vnějšího kruhu, bylo izolováno od všeho vysokou zdí. Aby se člověk dostal k malému vchodu do vnitřního kruhu, bylo nutné projít celou délku prstencové ulice. Plnilo to nejen obranný účel, ale také to mělo svůj skrytý význam. Ten, kdo vešel do města, musel projít stejnou cestu, kterou prochází Slunce. Zdá se, že ti, kdo se nacházeli v dobře chráněném vnitřním kruhu, vlastnili něco, co nebylo potřeba ukazovat ani vlastním lidem, žijícím na vnějším okruhu, natož vnějším pozorovatelům. Korunou Arkaimu je centrální, téměř čtvercové náměstí uprostřed vnitřního kruhu, asi 25 na 27 metrů. Soudě podle zbytků ohňů, uspořádaných podle určitých pravidel, to byla oblast určená k vykonávání nějakých obřadů. Ve starověkých kosmogonických textech kruh symbolizuje vesmír a náměstí (čtverec) symbolizuje Zemi, náš hmotný svět. Moudří lidé starověku, kteří dobře znali stavbu Vesmíru, vnímali, jak harmonicky a přirozeně je uspořádaný. A proto při výstavbě města jako by vytvářeli zmenšený Vesmír. Kdo byli obyvatelé Arkaimu a jaké poselství na vlnách věků nám zanechali? V Mahábháratě se píše o tom, že vysocí světlovlasí bohové, kteří přiletěli na Zemi z daleké planety, žili v Daariji (Hyperborei). Při nástupu doby ledové se dali do pohybu a došli až k úpatí Rifejského pohoří (nyní Uralu). S bolestí v srdcích opouštěli zemi za polárním kruhem, kde do příchodu ochlazení bylo subtropické podnebí a kvetly tam rajské sady. Tato doba ledová byla způsobena pádem velké komety, po kterém následovalo vzedmutí hladiny oceánu, a část Arktidy byla smetena. Přeživší obyvatelé se vydali na cestu do jižnějších krajů. Po dlouhém putování se jim zalíbilo malebné údolí u hory Arkaim, kde začali s použitím svých znalostí budovat město. A stavěli ho na základě přesně matematicky propočítaného návrhu, přísně orientovaného na hvězdy a Slunce. Hyperborejci svou velikostí připomínali obry. Kůži měli bělounkou jako sníh, blond vlasy a oči modré. Byli také spojováni s již známou teorií, zabývající se krevním faktorem RH negativní. Některé teorie tvrdí, že v jejich žilách kolovala právě tato krev a dnešní lidé se stejným typem krve mají být jejich potomky. Nicméně jiné teorie zase tvrdí, že RH negativní mají potomci božstev Anunnaki. Koncept nacistického esoterismu vychází z toho, že Árijci jsou ve skutečnosti potomky Hyperborejců. Jak je každému známo Árijská rasa se vyznačuje světlou pletí, blond vlasy a modrýma očima, stejně jako Hyperborejci. Dle teorie se starověké mimozemské bytosti smísili s jižní lidskou rasou. Arya, mající význam „urozený“ se objevuje v různých indo-evropských jazycích. Množné číslo (Aryas – urození) bylo jméno, jímž se Árijci označovali před svým rozptýlením, a přežívá ve Eire (Irsko). Áriové byli šiřiteli pokroku, kteří udělali velmi mnoho pro rozvoj lidstva. Jsou spřízněni s celou védskou literaturou v jejích dávných pramenech. Hlavním důkazem toho, že v Arkaimu žili Árijci, je nález koňských pohřbů v jejich stylu. Tato praxe je popsána ve staroindických textech a říká, že koně byli pohřbíváni se svými pány. Důkazy o rituálních koňských obětech byly nalezeny v kamenných nekropolích odkrytých v údolí Arkaimu. Svastika: Jeden z nejsvatějších árijských symbolů Svastika v sanskrtu znamená „spojená s blahem“, „mnoho štěstí“. Je to jeden z nejstarobylejších posvátných symbolů, který se vyskytuje už v mladém paleolitu v mnoha zemích světa. Indie, starověké Rusko, Egypt, Čína, a dokonce i stát záhadných Mayů. Svastika je symbol slunce, úspěchu, štěstí, kreativity (to je ta „správná“ svastika). A samozřejmě existuje také svastika s opačným směrem, která u starých Rusů symbolizovala tmu, zničení, „noční Slunce“. Jak je možné vidět na starých ozdobách, zejména na árijských džbánech nalezených v okolí Arkaimu, používali se obě svastiky. To má hluboký význam: den střídá noc, světlo střídá temnotu, nové narození střídá smrt, je to přirozený řád ve vesmíru. Z tohoto důvodu nebyla ve starověku „špatná“ a „dobrá“ svastika, obě byly vnímány v jednotě (podobně jako „jin“ a „jang“). Arkaim jako observatoř dávných Árjů Během výzkumů se ukázalo, že nalezená observatoř není tím nejzajímavějším a nejhlavnějším, co se nachází na Arkaimu. To nejdůležitější, co bylo nalezeno, byla geometrická přesnost, dokonce mnohem větší, než byla na plánech archeologů, na úrovni přesnosti přístroje. V Arkaimu žili duchovní mudrci a učitelé, kteří se zabývali zkoumáním vesmíru, určovali vzájemnou spojitost kosmických těles a jejich vliv na člověka. Arkaim jako observatoř umožňoval odpozorovávat Měsíc, což dokazují záznamy na zdejších kruhových zdech. Našlo se zde 18 astronomických událostí, 6 spojených se Sluncem a 12 spojených s Měsícem. Je zajímavé i to, že v tomto ohledu Stonehenge zaostává za Arkaimem, kde je možné fixovat 15 událostí. Toto místo je také označováno za místo výskytu paranormálních jevů. Převažují zprávy o UFO v podobě světelných záblesků, pohybujících se kruhů a mlžných kruhů. Návštěvníci tvrdí, že slyší podivné hlasy, jsou dezorientovaní nebo vidí duchy. Byly zaznamenány také magnetické anomálie. Někteří záhadologové si proto myslí, že kruhy v uralské stepi mohly sloužit jako přistávací dráhy možného starověkého kosmodromu nebo byl celý komplex součástí světové sítě archeoastronautických nalezišť, které lidé ještě nechápou. Vykopávky ukazují, že v Arkaimu nedošlo nikdy k žádným bitvám s nepřáteli, ani náhodným požárům nebo dopadu meteoritů. Obyvatelé na konci života města si vzali své osobní věci a město opustili, a před odchodem ho zapálili. Mnozí to srovnávají s osudem mayských indiánů, kteří také záhadně opouštěli svá města. Jedna z verzí to vysvětluje tím, že Mayové k tomu byli donuceni, po opakujících se letech mimořádného sucha. Je možné, že Áriové opustili toto místo ze stejného důvodu… )

Malta – země slunce, nymf a megalitických chrámů

Malta – země slunce, nymf a megalitických chrámů

Malta je ostrovní republika ve Středozemním moři asi 100 km od Sicílie. Leží ve strategické poloze uprostřed cesty mezi Gibraltarem a Suezem a mezi Itálií a Tuniskem. S rozlohou 315 km 2 je Malta pátým nejmenším státem Evropy. Maltskou republiku tvoří tři ostrovy, největší Malta, menší ostrov Gozo a nejmenší ostrov Comino s rozlohou 2,6 km2. Ostrovy jsou vrcholy ponořeného vápencového pohoří, pobřeží je velmi členité s mnohými zálivy a útesy. Malta byla až do roku 870 součástí Byzantské říše, stejně jako Řecko. Řekové, kteří si oblíbili vynikající maltský med, pojmenovali ostrov právě po této delikatese. A protože „meli“ znamená v řečtině med, dostal ostrov jméno Melite. Existuje však ještě jedna, mnohem starší teorie, a to, že název ostrova Malta pochází z fénického slova maleth, které znamená útočiště. V době antického Řecka byla Malta proslulá jako „pupek Středozemního moře“. Na sousedním ostrůvku Gozo, kde žila dcera titána Atlanta Kalypsó, strávil dle legendy nějaký čas i Odysseus. Malta se může chlubit dějinami v trvání více než sedm tisíc let. První kolonisté pocházeli pravděpodobně ze Sicílie. Po římské kolonizaci zde proběhla série invazí – byzantská, muslimská a sicilská – a to až do 16. století, kdy Karel V. postoupil ostrov rytířům proslulého Řádu svatého Jana. Po nich přišli Francouzi a Britové. Během 2. světové války sloužila Malta jako pevnost Spojenců. Na světě najdete jen málo míst, kde by byly na tak malém území k vidění megalitické chrámy, rytířské paláce i velkolepé katedrály. Právě díky pozůstatkům dávných megalitických chrámů bývala Malta často nazývána pupkem světa. Má se za to, že právě tady byly položeny základy dávných civilizací. V pozdějších dobách platilo úsloví, že kdo vlastní Maltu, ten ovládá celé Středomoří. V letech 3600–2500 se na Maltě rozvinula velice vyspělá civilizace, znající prvopočátky kalendáře a základy megalitické architektury. V těchto letech na Maltě vzniklo asi 100 chrámů, z nichž se zachovalo jen 30. Zatímco se většina neolitických civilizací nacházela na primitivním stupni života, na Maltě již docházelo k mistrovským architektonickým dílům. Touto dobou se jí mohli vyrovnat snad jen stavitelé Anglického Stonehenge. Naopak nejstarší pyramida v Gíze (Cheopsova nebo Chufuova) je téměř o tisíc let mladší. Megalitický chrám Hagar Qim – Díky 5000 let starým částem tohoto megalitického chrámu, stojícím asi kilometr od vesnice Qrendi, si můžeme lépe představit, jak žili naši dávní předkové. Areál tvoří čtyři chrámy: největší, centrální (symbol celého komplexu) stojí uprostřed, ostatní jej obklopují v půlkruhu ze severu. Samotná budova je tvořena řadou pokojů ve tvaru písmene C, známých jako apsidy. Jedna z prehistorických komor je vybavena elipsovitou dírou, která je vytvarována v souladu s východem Slunce v letním slunovratu. Při východu slunce, první den léta, sluneční paprsky procházejí tímto otvorem a osvětlují kamennou desku uvnitř komory. Jen několik minut chůze od chrámu Hagar Qim se nachází chrámový komplex Mnajdra s celou řadou oltářů, využívaných věřícími pro komunikaci s božstvy. Jedinečnost chrámového komplexu si vysloužila zápis na seznam světového dědictví UNESCO. Chrám Tarxien – Je součástí unikátního archeologického naleziště. Jeho počátky jsou datovány až do roku 3150 př.n.l. K jeho odhalení přispěli velkou měrou místní zemědělci, kteří během prací na poli odkryli části stavby. Chrám sloužil v době svého vzniku k náboženským účelům, pravděpodobně zde byla obětována zvířata. Tarxien se skládá ze tří samostatných chrámů. Mnoho z nalezených artefaktů bylo přemístěno do Archeologického muzea ve Vallettě (hlavní město Malty). Chrám Ggantija (Věž Obrů) – Megalitický chrám Ggantija patří k nejstarším megalitickým stavbám na světě (a je asi o 1000 let starší, než známé Stonehenge). V chrámu se nalezly sošky žen, podobou připomínající Věstonickou Venuši, takže se jednalo nejspíš o místo, kde se uctívala Bohyně plodnosti. Chrám Ggantija je mimochodem opředený spoustou záhad. Nikdo třeba vlastně ani neví, kdo ho postavil a proč. Na ostrově se z doby, kdy byl postaven, nenašly žádné pozůstatky většího osídlení, které by bylo ke stavbě takového chrámu nutné. Nedává ani smysl, aby stavitelé chrámu „dojížděli“ na Gozo, protože doprava po moři v roce 3500 př.n.l. nebyla zrovna snadná. Stavba je navíc tvořena ohromnými balvany, jejichž doprava byla pro pravěké lidi náročná a neumíme si představit, jak to zvládli bez jakékoli technologie. V některých kamenech jsou pak vyhloubeny pravidelné kulaté otvory, jejichž vysekávání muselo být s primitivními nástroji neuvěřitelně náročné a jejichž účel je neznámý. Hypogeum Hal Saflieni: Skrývá maltské pohřebiště největší tajemství všech dob Hypogeum je výraz označující podzemní posvátný prostor. Hypogeum v Hal Saflieni, dnešní části města Paola na Maltě, je třípatrový, skoro 11 metrů hluboký komplex o celkové ploše kolem 500 m2. Archeologové si myslí, že je chrámem, podle jiných to je rituální pohřebiště, a ti nejodvážnější dokonce hovoří o pozůstatku pravěkého řídícího střediska, jakéhosi kosmodromu. Hypogeum, jehož stáří se odhaduje na 5 až 6 tisíc let, do skály vytesala nějaká neznámá civilizace. Záhadný podzemní komplex byl před zraky veřejnosti velmi dlouho ukrytý, objeven byl náhodou roku 1902, kdy se stavební dělníci prokopávali zdejší skálou a narazili na neznámou podzemní dutinu. Podzemní chrám je součástí rozsáhlého labyrintu, který se rozprostírá pod celým ostrovem. Při objevení v něm bylo uloženo zhruba 30 tisíc koster. Všechny patřily ženám. Vědci se dodnes neshodli na vysvětlení. Šlo snad o pozůstatky kněžek, které v podzemním chrámu pracovaly? Nebo byla tehdejší civilizace matriarchální a ve svatém komplexu byly pochovány výhradně ženy, zatímco „méněcenní“ muži se museli spokojit s věčným odpočinkem někde jinde? S hypogeem je ale spojena i jedna současná záhada. Od 1. poloviny 20. století se na ostrově záhadně ztrácejí lidé. Dodnes je evidováno více než 100 nešťastníků, kteří beze stopy zmizeli. První velká vlna pohřešovaných se odehrála v roce 1940, kdy se do hypogea pokoušela dostat skupina studentů, po kterých se však slehla zem a nikdo je už nenašel. O tomto záhadném zmizení v té době psal i prestižní magazín National Geographic. Z té doby pochází také svědectví od zaměstnankyně britské ambasády Louis Jessup. Ta tvrdí, že během pobytu na Maltě přesvědčila hlídače, aby ji pustil až do nejnižšího podzemního patra hypogea. Tam se prý s několika kolegy proplazila velmi úzkou stezkou do prostoru připomínajícího rozlehlou jeskyni. Popsala, jak uviděla několik mohutných bytostí podobných lidem, kteří si jí všimli a ukazovali rukama směrem k ní. Objevila se i řada svědeckých výpovědí, podle nichž je někdy uvnitř slyšet srdcervoucí nářek…Přesto je hypogeum turistickou senzací a v roce 1980 se dostalo na seznam památek UNESCO. Kvůli rušnému provozu však začalo chátrat, takže bylo v roce 1990 na několik let uzavřeno. Nyní smí dovnitř pouze 10 lidí za hodinu. Podle místních pověstí však nikdo z nich nemá jistotu, že se ještě někdy podívá zpět na denní světlo. Kamenné stopy kol z neznámé minulosti Stopy kol starověkých vozů nejsou ve středověkém světě žádnou výjimkou. Můžete je vidět například na ulicích Pompejí, ve vstupní bráně antické Théry na ostrově Santorin a na řadě dalších archeologických lokalit. Avšak maltské koleje vypadají úplně jinak. Malťané nazývají tyto koleje poněkud posměšně „cart ruts“, tedy stopy dvoukoláku. V tomto případě by však muselo jít o pořádný dvoukolák: průměrný rozchod kol je asi 140 cm, hloubka stop v některých případech dosahuje téměř tři čtvrtě metru. Vůz, který by dokázal takovouto kolejí projet, by musel mít kola o průměru nejméně půldruhého metru. V mnoha knihách o Maltě se píše, že kamenné koleje často míří do moře a pokračují pod vodou. Že moře v okolí Malty ukrývá mnohá tajemství, může naznačovat i zpráva pocházející už z roku 1957. Tehdy údajně narazil potápěč Raimondo Bucher u ostrova Linosa jižně od Malty na kamennou zeď vybudovanou z pravidelně opracovaných kamenů. Stavbu Bucher uviděl v hloubce 30 metrů, dokázal ji však sledovat až do 60 metrů. Druhý den se na místo vrátil se svým bratrem a nalezl na zdi hrubě vytesanou sochu. Údajně pořídil několik snímků, potřetí se mu však objekt nepodařilo nalézt a celá záležitost utichla. Maltské koleje vedou po celém ostrově a byly z nějakých důvodů vyryty do zdejšího podkladu, kterým je vápenec nebo pískovec. Nejrozsáhlejší oblast, kterou pokrývá změť kolejových drah, najdeme na nejvyšším bodě ostrova, náhorní rovince ve výšce 263 metrů nad mořem u městečka Dingli. Problém prehistorických kolejí se snažil vyřešit snad každý, kdo navštívil Maltu, včetně záhadologa Ericha von Dänikena. Däniken se přiklání k možnostem, že se jednalo o startovací dráhy mimozemšťanů nebo jiné stopy mimozemských civilizací, rejdících v dávných dobách na povrchu tohoto zalíbeného ostrova. )

Velikonoční ostrovy – nejodlehlejší místo na Zemi

Velikonoční ostrovy – nejodlehlejší místo na Zemi

Velikonoční ostrov je jedním z nejosamělejších osídlených míst na Zemi. Pouze 20 km dlouhý kus země se nachází v Tichém oceánu 3600 km západně od pobřeží Jižní Ameriky, nejbližší další ostrov je od něj vzdálen 1450 km. Kromě jiných zajímavostí a záhad se stal Velikonoční ostrov známý díky obrovským kamenným sochám rozesetým po celém ostrově, o jejichž účelu ani tvůrcích toho mnoho nevíme. Některé z více než 600 megalitů stylizovaných do lidské podoby jsou umístěny ve skupinách na vybudovaných terasách, jiné se nacházejí ve volné přírodě. Zajímavostí je, že každá ze soch je originální. Stejně jako u lidí se na ostrově najdou moai vysoké, nízké, obézní, tenké, dokonce i potetované s kloboukem zvaným pukao. Některé obsahují nápisy v oceánštině, dávno zaniklém pradávném jazyce místní civilizace. Běžný polynéský název je Rapa Nui (česky Velká země). Přívlastek Velká odlišuje Velikonoční ostrov od jiného ostrova jménem Rapa, již dříve osídleného (a později přejmenovaného na Rapa Iti, tj. Malá země). Jiný název ostrova je Te Pito o Te Henua (Pupek světa). Stejné jméno má kultovní zaoblený magnetický kámen, ležící v blízkosti Ahu Te Pito Kura. Jacob Roggeveen, který ostrov objevil o Velikonoční neděli roku 1722, jej podle dne objevení nazval Velikonoční ostrov. Záhadné sochy Moai – Jak vznikly největší monumenty dávnověku? Sochy Moai patří mezi největší světové záhady a atrakce ostrova, které jsou úzce spřízněné s podobnými tradicemi kultu předků rozšířených v Polynésii. Z jakého popudu se pustili tehdejší obyvatelé do tak gigantické a vysilující práce? K čemu vlastně sochy sloužily? Byly postaveny z náboženských důvodů nebo měly odrazovat nevítané návštěvníky ostrova? Sochy se údajně stavěly na počest náčelníků, jedna z teorií nicméně říká, že jelikož jsou všechny obráceny k moři, mají za úkol tamní obyvatelstvo chránit před příchozími hrozbami. Z původního počtu necelé tisícovky moai byly vztyčeny zhruba jen tři stovky, o zbytek se postarali archeologové až ve 20. století. Sochy byly vytesány jednoduchými kamennými nástroji ze sopečného tufu v lomech kráteru zvaného Rano Raraku. Největší záhadou pro mnoho badatelů bylo, jak mohli dávní obyvatelé přepravovat (bez tažných zvířat a moderní techniky) hotové sochy až na vzdálenosti 10 km. K prostému vlečení největších soch o hmotnostech přes 25 tun (například na dřevěném smyku) by totiž pravděpodobně nestačily síly všech tehdejších obyvatel ostrova dohromady. V legendách se praví, že sochy kráčely po ostrově sami pod vlivem kouzla, které ovládali jen zasvěcení kněží. Známý spisovatel Erich von Däniken dokonce věří v zásah mimozemských civilizací. Mnohem realističtěji se na problém díval proslulý norský cestovatel, dobrodruh a badatel Thor Heyerdahl, známý například svými odvážnými plavbami na balsových vorech, kterými dokazoval námořnické schopnosti jihoamerických Indiánů. Heyerdahl se v roce 1955 během expedice na Velikonočním ostrově prakticky zabýval možnostmi výroby, vztyčování a přepravy soch. Přepravu, která představovala technicky největší problém, vysvětloval vlečením za pomoci dlouhých dřevěných pák. Právě knihami Thora Heyerdahla, které významně rozšířily povědomí o Velikonočním ostrově, se na začátku 80. let 20. století nechal inspirovat mladý český absolvent Vysoké školy strojní a elektrotechnické Ing. Pavel Pavel. Pavel Pavel – Muž, který rozhýbal sochy Moai „Na světě jsou tisíce ostrovů, ale Velikonoční je jen jeden. Když jsem ho poprvé opouštěl, tak sem plakal, že se tam už nikdy nevrátím“. Pavel Pavel způsobil v roce 1986 celosvětový poprask. Předvedl, jak domorodci Velikonočního ostrova přemisťovali mohutné moai – sochy vážící desítky tun. Byl první na světě a svět ho dodnes uznává. Otázka technického řešení stěhování soch mu nedala spát. Nepodcenil vyprávění legend o samostatné chůzi soch a uvažoval, jak by se daly sochy přemisťovat ve vzpřímené poloze. Brzy ho napadlo, zda by se nemohly sochy stěhovat podobně jako těžká skříň – postupným pootáčením při naklonění na jednu stranu. Aby ověřil svoji teorii, rozhodl se vyrobit betonovou napodobeninu sochy moai a vyzkoušet prakticky, zda mohlo menší množství lidí uvažovaným způsobem sochy skutečně stěhovat. Po půlročních přípravách experimentu se na podzim roku 1982 sešel se svými přáteli na volném prostranství ve Strakonicích před čerstvě vyrobenou 4,5 m vysokou a 12 tun těžkou sochou, která by jako z oka vypadla těm pravým z Velikonočního ostrova. Zřejmě největším oceněním bylo pro Pavla Pavla pozvání k expedici na Velikonoční ostrov od tehdy už velmi uznávaného T. Heyerdahla kterému Pavel Pavel napsal o svých pokusech. V roce 1986 se tak P. Pavlovi splnil na tehdejší dobu velmi exotický a těžko představitelný sen a svoji teorii stěhování soch si měl možnost vyzkoušet přímo na Velikonočním ostrově se skutečnou moai a s partou domorodých obyvatel. K pohybu sochy bylo třeba jen 16 lidí s jedním vedoucím a několik lan. Hyerdahlovy předchozí experimenty přitom ukazovaly na potřebu stovek lidí. Na základě těchto experimentů Pavel Pavel odhadl, že k přesunutí 800 tun těžkých kvádrů terasy v Baalbeku by stačilo přibližně 160 lidí, vybavených starověkými nástroji. Orongo – Obřadní vesnice, která byla centrem kultu Ptačího muže Stará obřadní vesnice Orongo, sestává z nízkých obydlí, postavených z čedičových dlaždic čočkovitého tvaru připomínajících více sklípky než obydlí. Orongo znamená „místo poslů“, což mohl být odkaz na stěhovavé ptáky. Vesnice kdysi sloužila jako hlavní obřadní středisko vyznavačů „ptačího muže“ (Tangata Manu) a boha tvůrce Makemake. Ostrůvek Motu Nui, který se odsud zdál docela blízko, hrál v kultu ptačího muže velikou roli, protože rybáci sazovití kladli svá vejce na tomto ostrůvku v srpnu a září. Podle legendy, kdo přinesl z ostrůvku první neporušené vejce snesené rybáky, stal se ptačím mužem (náčelníkem ostrova), nebo měl právo vybrat ptačího muže na příští rok. Kandidáti se museli spustit dolů z příkrých útesů, potom přeplavat úžinu plnou žraloků, vyběhnout na ostrůvek a počkat si na první snesené vajíčko, vzít ho a plavat zpět, proběhnout vlnami příboje, které se tříští o pobřeží a pak vyšplhat zpět nahoru na příkré skály s neporušeným vajíčkem. Ten úkol byl velice obtížný už jen sám o sobě, ale přirozeně ostatní kandidáti nechtěli, aby soupeř vyhrál, a tak dělali co mohli, aby mu rozbili buď vajíčko, nebo hlavu, nebo obojí. Soutěž se rychle proměnila v boj na život a na smrt. Kult ptačího muže prý přežil až do konce 19. století a o těch, kdo byli dost šikovní na to, aby přinesli neporušené vejce rybáka se věřilo, že jsou zástupci boha Makemake na Zemi. Záhadné písmo Rongorongo, které se dosud nikomu nepodařilo rozluštit Písmo je zapsáno zvláštním stylem, kterému se říká Bustrofédon, kdy se jeden řádek zapisuje zleva doprava a následující opačně. Písmo bylo určené pro privilegovanou skupinu kolem panovníka a po odvezení královské rodiny do otroctví byla znalost zcela ztracena. Celkem se zachovalo 26 destiček, které jsou rozptýleny po muzeích celého světa a ani jedna nezůstala na Velikonočním ostrově. Největší záhadou není obsah tabulek, ale způsob, jak toto unikátní písmo vzniklo. Velmi se podobá písmu z Mohendžodara (na území dnešního Pákistánu), které je ovšem z úplně opačné strany zeměkoule. Existují teorie, že písmo s sebou už přivezli první osadníci nebo že je výsledkem mnohem dřívějších kontaktů s dávnými mořeplavci již zapomenutých kultur. Legendy o tom, že ostrované jsou potomky tajemných bílých mužů, jsou mimochodem rozšířeny po celé Polynésii. Velmi pravděpodobné ale je, že rongorongo je jedním z mála písem, které vznikly v naprosté izolaci. Rongorongo je poměrně nedávný název, který byl tomuto písmu dán. V jazyce Rapa Nui to znamená recitovat, skandovat nebo zpívat. Původní název tohoto písma byl podle legend „kohau motu mo rongorongo“ (v překladu „řádky určené ke zpěvu“). Jako znaky písma jsou použita schématická znázornění postav, zvířat, rostlin, geometrických tvarů, z nichž mnoho je nemožné identifikovat. Podle tradice byly tyto symboly ryty do dřeva žraločím zubem. Přestože se v dnešní době o rozluštění tohoto písma snažili různí vědci pomocí počítačů, nebylo poselství, které možná dosud skrývá, odhaleno. Vydá nám někdy Velikonoční ostrov svá tajemství? Zatím zůstává tento kousek země opředen stále mnoha nevysvětlitelnými záhadami…   )

Pražský Golem – Ochránce židovského ghetta, kterého stvořil slavný rabbi Löw

Pražský Golem – Ochránce židovského ghetta, kterého stvořil slavný rabbi Löw

Náš pražský Golem je tím nejznámějším a nejslavnějším golemem na světě. Jeho stvořitel, židovský rabín Jehuda Léva ben Becalel, mu dal jméno Josille. Stvořil jej z hlíny a oživil ho, aby chránil židovské ghetto před křesťany, kteří ho pravidelně napadali, a také jako pomocníka s domácími pracemi. Golem se do pohybu uváděl vložením šému – svitku a pak poslouchal toho, kdo mu šém do úst vložil. Znehybněn byl opět vyjmutím šému. Slovo golem znamená v hebrejštině neúplnost, nedokonalost a takto byla také tato oživená bytost pojímána. Neměla vlastní myšlenky ani vlastní vůli, obvykle nemohla hovořit a pouze doslovně plnila příkazy svého pána. Co se týče slova šém, tento „výraz značí v hebrejštině obecně jakékoli jméno“. Do evropských jazyků byl převzat v užším kabalistickém smyslu tajemného, nevyslovitelného Jména, jednoho z mnoha jmen jediného Boha. Golemovi nelze ale do úst vložit jakýkoli šém. Podle jedné pověsti se pokusil student z ciziny golema oživit, ale jelikož měl nedokonalý šém, golem nebyl ovladatelný, tak ho student musel zničit, ale on ho zavalil. Šém je nositelem životní energie, působí na její vývoj a vzrůst. Proto se v některých pověstech hovoří o golemovo nekontrolovatelném růstu. Nejstarší zmínky o umělých výtvorech, konkrétně golemech, nalezneme již ve starém Egyptě Egypťané soustředili mnoho pozornosti na posmrtný život, který byl podle nich věčný. Do hrobek vkládali mrtvému sošky sluhů, které mu měly pomáhat. Tyto sošky byly nazývány Vešebti. „Byly to hliněné figurky sluhů, kteří se měli v Západní říši přihlásit k práci za svého pána, když by jej k ní dozorce zavolal“. Byly tedy zemřelému vzhledově podobné. Vešebti byli oživeni pomocí Knihy mrtvých. Hovoří se o magické formuli, která se díky tomu, že byla psána hieroglyfy, stala tajemnou, i když to byl pouhý výrok krále – král dává oběť. Kromě sošek sluhů se do hrobů dále vkládaly i sochy nahých otrokyní. Nejčastěji byly vytvořeny z vosku, dřeva, kovu či hlíny. Jejich velikost byla jen několik centimetrů, ale v záhrobí se následně zvětšily. Tyto sošky se objevily kolem roku 2000 př.n.l. V Japonsku a Číně se nejprve k zemřelému pánovi zahrabávali zaživa jeho sluhové, kteří mu měli sloužit v posmrtném světě. Později byly tyto lidské oběti nahrazeny hliněnými panáky v lidské velikosti, kteří na onom světě obživli. Kromě starého Egypta a Japonska se oživlé bytosti objevují i ve starém Řecku. Největší řecký stavitel, vynálezce a sochař Daidalos, zhotovoval prý sochy, které se samy pohybovaly. V Číně také věřili na oživlé sochy. Jejich oživení souviselo s vírou, že člověk má dvě duše, jednu pudovou, která sídlí v krvi a jednu rozumovou. K oživení soch tedy stačilo, aby se krev spojila s příslušnou sochou. Pokud můžeme soudit z dochovaných historických pramenů, je představa, že člověka (či něco člověka podobného) lze stvořit „relativně“ nekomplikovaným způsobem, velmi stará. Zřejmě má svůj původ v mytologiích, které si stvoření lidstva (prvního člověka) božím zásahem představovaly poměrně jednoduše. Bůh „uplácal“ člověka z vhodného materiálu – hlíny a následně mu „vdechl“ život. Ačkoliv se tento postup zdá být velmi prostý, naši předkové si samozřejmě uvědomovali zásadní rozdíl mezi „boží mocí“ a jejich vlastními schopnostmi. Proto spíše předpokládali, že mnohem snazší bude „stvoření“ bytosti podstatně primitivnější, než je člověk. U tvora tzv. třetího řádu by se jednalo spíše o zvíře nebo velmi jednoduchým způsobem konající bytost. Teprve bytost druhého řádu odpovídá svojí charakteristikou tomu, co si představujeme pod pojmem golem – tedy umělou bytost s určitými duševními schopnostmi, která rozumí lidské řeči a je schopna do jisté míry samostatně vykonávat přikázanou činnost. Možnost stvoření tvora prvního řádu, který by plně odpovídal člověku, byla sice diskutována, ovšem spíše v teoretické rovině. Pro středověk je také typická představa, že s pomocí patřičných magických formulí je možno vytvořit tzv. „homunkuly“, které si tehdejší alchymisté představovali jako maličké lidské tvory. Není jasné, do jaké míry tato myšlenka souvisí s rozvíjejícími se znalostmi embryologie nebo naopak s neznalostí mikroskopu. To, že nebyli schopni rozlišit mikroskopické zárodky života (například vajíčka hmyzu), vedlo tehdejší alchymisty a přírodovědce k představě, že jednoduché formy života – typicky právě hmyz – běžně vznikají z neživé hmoty, špíny či bahna. Od této představy pak logicky neměli daleko k myšlence, že s použitím některých magických nebo alchymistických postupů by bylo možno vytvořit tvory složitější, blížící se snad až člověku. Rabi Löw (zvaný Maharal) – Legendární tvůrce pražského Golema „Uhnětli jsme tě z hlíny, a vdechli jsme ti život, abys chránil Židy před nepřáteli a před pronásledováním. Budeš bydlit v mém domě a budeš plnit mé rozkazy. Vykonáš všechno, co ti rozkážu, i kdybych tě poslal třeba do ohně, i kdybych ti přikázal vrhnout se z věže, i kdybych tě poslal do mořských hlubin…“ Rabi Löw se narodil s největší pravděpodobností v německém Wormsu. Jiné historické prameny však za místo narození považují Polsko. Jako rok narození udávají prameny 1512, 1513 ale i 1515 či 1525. Rabi se narodil do velice významné rabínské rodiny. Podle dochovaných pramenů měla tato rodina předky pocházející z Prahy. Rabi Löw se zabýval pedagogikou, jazykovědou, teologií, filozofií, geometrií a také Kabalou. Nejprve byl zemským rabínem a školním rektorem v Mikulově. Poté působil jako rabín v Poznani, v Polsku, ale pak se přesunul do Prahy, kde se stal nejvyšším soudcem. Rabín Löw se sešel i se samotným Rudolfem II., který projevoval zájem o alchymii, astrologii a magii. Řešili spolu otázku nenávisti proti Židům. Císař je díky rabínovi vzal pod svoji ochranu. Rudolf II. považoval Löwa za velmi moudrého muže a jeho moudrost si čas od času prověřoval, např. když si ani soud nevěděl rady, jak rozsoudit krádež peněz, obrátil se císař na rabína. Také ho požádal, aby mu vyčaroval slavné postavy ze Starého zákona. Rabi to udělal, ale jelikož byla porušena podmínka, že se nikdo nesměl při aktu zasmát, přízraky zmizely a začal padat strop. Rabín zemřel ve svých 97. letech a to tak, že ho smrt přelstila. Při oslavě jeho narozenin se skryla do květu růže, který dostal od své vnučky. Löw si přivoněl a naposledy vydechl. Datum jeho smrti je přesnější než datum jeho narození, konkrétně 22.8.1609. Rabi Löw byl pohřben na Starém pražském židovském hřbitově. Dodnes lidé přicházejí právě na hrob Rabiho Löwa se svými přáními a věří, že právě rabín jim tato přání vyplní. Proto si při procházce Starým židovským hřbitovem můžete povšimnout malých papírků, připevněných kamínky. Pověst o pražském Golemovi Pověst o Golemovi nás zavádí do Prahy na sklonku 16. století, do doby vlády císaře Rudolfa II. Tehdy do pražského židovského ghetta proudily početné kolonie Židů ze všech koutů Evropy. Domácí české obyvatelstvo se proti zdejší židovské komunitě často bouřilo. V tomto neklidném čase se pražským rabínem stal rabín Löw, muž, o jehož činech a kouzlech kolovaly roztodivné příběhy. Vlny nenávisti vůči pražským Židům se zvedaly a utichaly v nekonečném sledu. Rabín Löw se s vypětím všech sil snažil uchránit. Bezradný rabín trávil dlouhé večery nad knihami a hledal odpověď… Povídá se, že jedné noci se rabínovi ve snu zjevil nápis: Vytvoř z hlíny tvora, který ti bude pomáhat proti všem nepřátelům! Jehuda Löw procitl, na malý kousek pergamenu si poznamenal několik posvátných slov a teprve poté se s klidem v duši opět odebral ulehnout na své lůžko. Druhého dne ráno rabín přivolal svého zetě a jednoho ze svých nejvěrnějších žáků. Pověděl jim o svém snu a požádal je o pomoc. Několik dní nato se v noci všichni tři oděli do bílých rouch a vedeni rabínem vydali se za město. Konečně k ránu nalezli poblíž Vltavy místo s jemnou vlhkou hlínou. Za svitu pochodní uhnětli z hlíny postavu velikého člověka, golema. Když byli hotovi, nařídil rabín svému zeti. „Ty máš povahu ohně. 7x obejdi golema a opakuj přitom posvátná slova“. Podobně nařídil rabín učinit svému žákovi. Ten měl povahu vody. Jakmile obešel ležící tělo poprvé, golem začal chladnout. Při každém dalším kroku bylo golemovo tělo chladnější a chladnější, až dostalo barvu a vláčnost lidské kůže. Poté co žák dokončil sedmé kolo, vystřídal ho rabín sám. Obcházel Golema a opakoval posvátná slova. Když dokončil sedmé kolo, nahnul se nad golemovu hlavu, otevřel mu ústa a pod jazyk mu vložil malý pergamenový lístek s tajemným nápisem. Golem se náhle pohnul, otevřel oči, rozhlédl se a pomalu vstal. Takto byl stvořen živý tvor ze čtyř živlů – ze země, vody, ohně a vzduchu. Golem byl od člověka k nerozeznání. Byl jen o poznání mohutnější a vyšší nežli mnozí lidé. Jedna věc jej však od běžných lidí odlišovala zcela – neuměl mluvit. To proto, že ani moudrý rabín neovládal všechna tajemství, a tajemství řeči je ze všech tajemství největší. Golem byl dobrák, silný a pracovitý. Celý týden pomáhal v synagoze. Jak se týden chýlil ke konci, golemova síla rostla. V předvečer soboty golem doslova kypěl energií. Proto mu rabín každý pátek navečer vyjmul zpod jazyka šém a vložil nový, aby i golem, tak jako všichni v Židovském městě, dokázal o sabatu v klidu odpočívat. Jednoho dne odešel rabín do synagogy a na to, že musí golemovi nahradit starý šém novým, zapomněl. Mezitím s golemem jako by šili všichni čerti. Vyběhl na ulici a začal řádit jako šílený. Rozbíjel okna, vyvracel stromy i s kořeny, ničil vše, co se mu postavilo do cesty. Rabín vyběhl ze synagogy a utíkal ke golemovu běsnění. Přikázal mu, ať vystoupí na půdu Staronové synagogy a důkladně si odpočine. Golem uposlechl, vyšplhal na půdu a ulehl do prachu mezi pavučiny. Rabín nechal přivolat své dva pomocníky, s nimiž před časem golema oživil. Společně vystoupili na půdu modlitebny a postavili se k hlavě spícího golema. Pak odříkali pozpátku posvátnou větu o stvoření lidské bytosti. Při jejich slovech golemův dech slábl a zpomaloval se. Rabín se sklonil nad golemovu hlavu, otevřel mu ústa a vyjmul z nich šém. Golemův dech se zastavil. A tak život, který moudrý rabín kdysi golemovi vdechl, vyhasnul zcela. Rabín Löw přikryl golema zbytky starých tkanin. Vrátil se domů, nechal spálit golemovy šaty a zapověděl vstup na půdu Staronové synagogy. Rozhlásil, že golem odešel a nikdy už se nevrátí. A tak stejně záhadně, jako se golem v životě pražského židovského ghetta objevil, z něj i beze stopy zmizel.   )

Tajemná hora Mount Shasta: Ukrývá se zde podzemní město vyspělých bytostí z Lemurie?

Tajemná hora Mount Shasta: Ukrývá se zde podzemní město vyspělých bytostí z Lemurie?

Hora Shasta (4317 m) je nejmajestátnější hora části Kaskádového pohoří, která se nachází v kraji Siskiyou v Severní Kalifornii asi 45 mil od hranic Oregonu. Hora je významným duchovním místem přírodních obyvatel Ameriky, jako i poutním místem novějších náboženství (Hnutí Já jsem). Shasta je v současnosti neaktivní sopka a její stáří se odhaduje na 600 000 let. Přibližně před 300 000 lety došlo k obrovské erupci a destrukci celé severní strany hory, pozůstatkem této katastrofy je údolí Shasta Valley. Poslední erupce byla zaznamenaná v roce 1786. Na sopce se stále vyskytují aktivní fumaroly a horké prameny, proto ji nemůžeme považovat za úplně vyhaslou, ale jen za spící, s rizikem možné erupce. Americká hora Mount Shasta je opředena mnoha tajemnými příběhy, které si vyprávěli již Indiánské kmeny. Legendy hovoří o rozsáhlém podzemním městě, které se nachází pod horou… „V horách je město, které je obydleno potomky mimozemšťanů. Toto město získává pozornost od lidských bratrů z oblasti vrchního světa. Je to velmi majestátní rasa, mírumilovná a dobrá. Vchod do jejich podzemního města je dobře zakamuflovaný pod východním bodem hory, je nemožné pro pozemské lidi ho najít. Jejich vesmírné lodě mají zlatou barvu a zakulacený tvar, protože tak mohou cestovat časem. Lidé této rasy jsou velmi dobře stavění. Jejich vlasy jsou téměř přirozeně blond, dlouhé a kadeřavé“. Telos: Podzemní město pod horou Mount Shasta Historie Telosu vypráví příběh o Lemurii. Věk Lemurie sahal od 4 500 000 let př.n.l. až do 12 000 př.n.l. Tato rozlehlá země zahrnovala oblasti Pacifického oceánu, Havaje, Velikonočního ostrova, Austrálie a Nového Zélandu. Její východní pobřeží se táhlo od současné Kalifornie do části britské Kolumbie. Lemurská rasa pochází z jiných galaxií jako jsou Sirius a Alfa Centauri. Lemuřané vytvořili jakýsi ráj. Asi před 25 000 lety, dvě velké civilizace, Atlantida a Lemurie bojovaly o ideologii. Lemuřané se domnívali, že méně vyvinuté civilizace by měly být pod kontrolou Atlantidy a Lemurie. Vedli proti sobě války nukleárními zbraněmi. Asi před 15 000 lety, před velkou válkou, která zničila Lemurii, jejich kněží požádali Šambalu, hlavní město podzemních civilizací, aby postavili město pod Mount Shasta, které uchrání jejich civilizaci a záznamy. Lemuřané přesvědčili mistry moudrosti té doby, aby se učili lekcím války a agrese. Bylo jim uděleno povolení postavit pod Mount Shasta město. Další nukleární válka se odehrála před 12 000 lety, ta Lemurii zdevastovala. Telos je lemuřanská osada, je to město Světla vedené radou 12 vzestoupených Mistrů a jeho Vysokým knězem Adamem (Vysoký kněz – není chápáno jako kněz z naší společnosti, ale jako vysoce duchovně vyspělá bytost, nemá nic společného s církvemi a náboženstvím na povrchu Země). Jméno Telos znamená „komunikace s duchem“. Obyvatelé Telosu, kdysi Lemurie, pracují na vzestupu. Mohou se astrálně promítnout na jakékoliv místo, a mohou telepaticky komunikovat s kýmkoliv na jakémkoliv místě a čase. Jsou to velmi vyvinuté bytosti, žijící mnoho životů v jednom. Vztahy na Telosu jsou založeny na jednotě a universálním vědomí. Jednotnost je základem intimity. Telosiané se milují a soustřeďují se na význam pravé lásky. Adama říká, že klíčem je láska: „Láska sebe samého, láska Boha a láska pro celou rodinu na Zemi“. Telos je technologicky vyspělá civilizace. Mají pozoruhodný systém transportu. Transport ve vnitřním městě se skládá z výtahů a elektromagnetických saní. Lidé z Telosu cestují mezi dalšími podzemními městy elektromagnetickými vlaky, které se pohybují kolem 3 000 mil za hodinu (5400 km/h). Telos je členem Konfederace planet a jeho obyvatelé cestují do dalších dimenzí. Vlastní mezidimenzionální lodě. Jejich počítačový systém je na základě aminokyselin a spojuje ostatní podzemní města a galaktické civilizace. Ačkoliv se Atlantida a Lemurie staly na povrchu Země mýty, lidé z Atlantidy a Lemurie vzkvétají ve svých podpovrchových městech. Thomas Castello, bývalý zaměstnanec bezpečnostní služby v Dulce, který se dostal do kontaktu s mimozemšťany, tvrdí, že Telos a Mount Shasta je místem, kde se setkávají mimozemšťané, Lemuriánští vědci a lidé. Také tvrdí, že od dob prezidentství Grovera Clevelanda (22. prezident Spojených států, 1885–1889), všichni prezidenti USA tajně navštívili Telos. Během Clevelandovy administrace byla formulována smlouva o Mount Shastě. Prezident Harry S. Truman (33. prezident Spojených států) daroval v Telosu, králi světa, klíče od Spojených států. Rasa Telosi („Agharťané/Ti Zářící“) Pocházejí z hvězdy Alfa Centauri 2, z planety Selo. Jsou to vysoké lidské bytosti, mají bledou lesklou pleť a bílé vlasy. Mají vysoce rozvinuté telepatické schopnosti. Jejich oči jsou jasné, v barvě od šedé do světle modré. Jejich strava je čistě rostlinná. Rostliny pěstují hydroponicky v celospektrálním umělém osvětlení. Využívají psychotronické technologie zahrnující krystaly a univerzální energii životní síly. Hlavní soustava jejich jeskyní se nachází: pod územím pouště Gobi a okolí, v rozsáhlých jeskynních systémech pod Tibetem propojující systémy ve Střední Asii a konečně na americkém kontinentu okolo hory Shasta v podzemním městě Telos. Poskytují lidem mnoho nástrojů a nápovědy, vedou jejich archeologické objevy a poskytují jim také klíč k dekódování starobylého vědění. Telosii jsou původci kruhů v obilí, geometrické nápovědy vedoucí k dekódování ztracené vědy. Stojí také za zdrojem toho, čemu se mylně říká „lemurské krystaly“, které by se přesněji měly nazývat „krystal Telosi“. Kdekoliv tyto krystaly na Zemi najdete, Telosii jsou vždy poblíž. Do těchto kamenů jsou zakódovány klíče k odemčení starobylého vědění a data související s hvězdným původem některých dávných civilizací. Mají se používat jako klíč, neobsahují vědění tak jako třeba kniha, nebo nějaké zařízení, ale pouze umožní takové vědění zpřístupnit. Tím pomáhají lidstvu k povznesení do nové úrovně. Tím klíčem je energetický podpis do struktury krystalu. Zázračné zjevení hraběte Saint Germain na sopce Mount Shasta Hlavním aktérem tohoto příběhu je Guy Warren Ballard, který se narodil 28. července 1878 ve městě Newton v Kansasu. V roce 1916 se oženil s Ednou Anne Wheelerovou a během 1. světové války sloužil v americké armádě. Po válce začal pracovat jako důlní inženýr a usadil se na úpatí spící sopky Mount Shasta. Toto místo se nevybral náhodou. On i jeho manželka intenzivně studovali teosofii a okultismus a sopku Mount Shasta původní obyvatelé Ameriky považují za posvátné místo. Ballard na sopku často podnikal horské túry a v srpnu 1930 se mu přihodil tento příběh… „Chystal jsem se poobědvat a hledal jsem horský pramen se studenou a čistou vodou. Když jsem ho našel, s hrnkem v ruce jsem se sklonil, abych nabral vodu, když jsem najednou pocítil, jako by proběhl mým tělem od hlavy až do nohou elektrický proud. Narovnal jsem se a rozhlédl se. Přímo za mnou stál mladík, který na první pohled vypadal, že je turista, stejně jako já. Když jsem si ho více prohlédl, uvědomil jsem si, že nepatří k běžným lidem, které denně potkáváme. Usmál se, jako by mi četl myšlenky a řekl: „Můj bratře, pokud mi půjčíš hrnek, dám ti nápoj, který tě osvěží mnohem víc než pramenitá voda“. Uposlechl jsem tedy a hrnek v jeho ruce se okamžitě naplnil krémovitou tekutinou. Podal mi ho a řekl: Vypij to“. Tento záhadný muž se Ballardovi později představil jako hrabě Saint Germain a začal s Ballardem rozprávět, a nejen při tomto setkání. Ballard, nyní již vizionář, pak podrobně popsal nejen rozhovory s hrabětem, ale i dalšími Mistry. Celá Ballardova rodina potom začala tvrdit, že jsou jedinými vyvolenými posly Saint Germaina a získávali četné příznivce. Jejich učení dnes tvoří jádro jimi založeného hnutí „Já Jsem“, které je charakterizováno jako duchovní a vzdělávací organizace, financovaná z příspěvků svých členů se sídlem v Chicagu. Aktivita tohoto hnutí po svém založení ve 30. letech rychle rostla a Ballard v Chicagu i jinde často přednášel o mystickém učení Saint Germaina, podle něhož bude Amerika hrát ve světě klíčovou roli. V roce 1938 prohlašoval, že v USA je již na milion vyznavačů jeho učení. Následujícího roku, 29. prosince 1939, však Ballard zemřel. Ve vedení hnutí pokračovala jeho žena až do své smrti v roce 1971. Poutním místem hnutí se pochopitelně stala a dodnes zůstává hora Mount Shasta, kam se jeho příznivci vypravují vždy v srpnu. Kromě jiného jsou přesvědčeni o tom, že osobní zkušenost prožitku Boží přítomnosti vede k pozitivním změnám v životě dotyčného. Jsou silně vlastenecky zaměření, což dávají najevo vystavováním vlajky USA ve svých prostorech. Pokud je známo, u nás hnutí „Já Jsem“ své příznivce nemá. „Láska není činností lidského ducha (rozumu, mysli), nýbrž je „čistou a svítící esencí“, kterou vytváří lidský duch. Tato esence toho velkého Božího plamene vchází do hmoty a trvale proudí jako dokonalost ve formě činu. Láska je projevená dokonalost. Není vázána na žádné podmínky a nemůže vyjadřovat nic, než mír a radost a darovat je všemu tvoření. Nepožaduje nic pro sebe, protože je ve vší věčnosti samo-tvůrčí, je srdečním tepem toho „Nejvyššího“. Láska má všechno a zná jen jednu vůli: ve všem uskutečňovat plán dokonalosti. Proto daruje sama sebe. Láska a jenom ona je základem harmonie a správného užívání veškeré životní síly“. – Saint Germain )

Bájná hora Ararat - místo, kde přistála archa Noemova

Bájná hora Ararat - místo, kde přistála archa Noemova

„Je nás jen pár, ale zvou nás Armény, nepovyšujeme sebe nad nikoho jiného, prostě jen víme, že náš a jen náš je Ararat“. Ararat nebo chcete-li Masis je mohutná nepřehlédnutelná hora tvořící odvěkou dominantu neklidné krajiny na pomezí Turecka, Íránu a Arménie. Jeho celoročně zasněžený vrchol se nachází v úctyhodné nadmořské výšce 5137 m a jedná se tak nejen o nejvyšší horu Turecka, ale i Arménské vysočiny. Národy žijící v jeho stínu jej dlouho uctívali jako horu posvátnou a nedotknutelnou. Zmiňuje se o něm i Bible v souvislosti s přistáním archy Noemovy. Málokterý kopec je tak všeobecně známý a nesmazatelně zapsaný v paměti lidí, jako právě Ararat. Ararat je vulkánem se dvěma vrcholy – Velkým Araratem (5137 m) a Malým Araratem (3896 m). Poslední sopečná aktivita byla zaznamenána v roce 1840, kdy došlo k vyvržení magmatu z parazitického kráteru. Tento výbuch si vyžádal i lidské oběti. Předcházející erupce vytvořily mnoho parazitických kráterů na západní straně sopky. Vrchol Araratu je trvale pokryt sněhem a ledem a tvoří výraznou dominantu celého kraje. Nejimpozantnější pohled na ni je z arménského hlavní města Jerevanu a okolí. Podle biblické legendy na úbočí Araratu přistála po potopě světa Noemova Archa Příběh o Noemově arše je jedním z nejznámějších, a přesto nejpodivuhodnějších příběhů Starého zákona. Kniha Genesis vypráví, že Bůh pocítil takovou nelibost nad zkažeností lidského rodu, že se rozhodl všechno živé zničit potopou. Noe, jemuž tehdy bylo šest set let a je popsán jako muž „bezúhonný ve svém pokolení“, však měl být zachráněn, stejně jako jeho rodina, po páru zvířat, „která nejsou čistá“ nelze je jíst ani obětovat, a po sedmi párech zvířat čistých. To měl být zárodek nového počátku. „Nad zemí se strhl lijavec a trval 40 dní a 40 nocí. Právě toho dne vešli Noe i Šém, Chám a Jefet, synové Noeho, i žena Noeho a tři ženy jeho synů s nimi do archy, oni i všechna zvěř rozmanitých druhů, všichni plazící se zeměplazi, každý pták, každý okřídlenec. Vešli k Noemu do archy vždy pár po páru ze všeho tvorstva, v němž je duch života. Vcházeli, samec a samice ze všeho tvorstva, jak mu Bůh přikázal. Potopa na zemi trvala 40 dní, vod přibývalo, až nadnesly archu, takže se zdvihla od země. Vody zmohutněly a stále jich na zemi přibývalo. Archa plula po hladině vod. Vody na zemi převelice zmohutněly, až přikryly všechny vysoké hory, které jsou pod nebesy…Když přešlo 150 dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat, takže sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Araratu“. Podivný nález na hoře Ararat: Nalezli snad vědci Noemovu archu? Někteří lidé jsou přesvědčení, že příběhy z Bible se opravdu odehrály. Jako třeba legenda o potopě světa a o spravedlivém muži jménem Noe, který dostal šanci tuto potopu i se svými nejbližšími přežít. Ať už si o tom všem myslíte cokoliv, už celá staletí se nejrůznější lidé (včetně vědců) snaží dokázat, že potopa světa se opravdu odehrála. A hledají i důkazy o existenci Noemovy archy. Jejich pátrání je provázeno jedním pomyslným magnetem. Je jím bájná hora Ararat. Mnoho historických důkazů o tom, že na Araratu bylo zaznamenáno něco jako loď, patřilo těm, kteří navštívili nedaleké osady a města a odtud obdivovali Ararat. Další pozorování patří těm, kteří cestovali s karavany do Persie a prošli Anatolskou náhorní plošinou. Navzdory skutečnosti, že většina důkazů sahá až do starověku a středověku, některé z nich obsahovaly podrobnosti, kterých si moderní badatelé všimli mnohem později. Beroes, babylónský kronikář, v roce 275 př.n.l. napsal:“…loď, která se potopila na zem v Arménii, a navíc zmínil…pryskyřice byla z lodi seškrábnuta a byly z ní vyrobeny amulety“. Přesně stejné informace poskytuje židovský kronikář Josephus Flavius, který napsal svá díla v 1. století po dobytí Judeje Římany. Představil podrobnou zprávu o Noemovi a potopě a napsal: „Jedna část lodi se nachází i dnes v Arménii. Tam lidé shromažďují pryskyřici pro výrobu amuletů“. Jeden z nejslavnějších cestovatelů minulosti, Marco Polo, v poslední třetině 15. století, jel poblíž Araratu do Číny. V jeho knize „The Travels of Marco Polo“ je ohromující zpráva o arše: „Měli byste vědět, že v této zemi Arménie, na vrcholu vysoké hory, spočívá Noemova archa pokrytá věčnými sněhy a nikdo tam nemůže vylézt, na vrchol, takže navíc se sníh nikdy neroztaje a tloušťku sněhové pokrývky doplňují nové sněžení. Jeho spodní vrstvy však roztají a výsledné potoky a řeky, proudící do údolí, důkladně zvlhčují okolní oblast, na které roste silná travnatá pokrývka, která v létě přitahuje četná stáda býložravých velkých i malých zvířat z celého okolí“. Na začátku 16. století navštívil Ararat německý cestovatel Adam Olearius a ve své knize Journey to Muscovy and Persia napsal: „Arméni a Peršané věří, že zbytky archy jsou stále na hoře Ararat, která se postupem času stala pevnou a silnou jako kámen“. V roce 1893, po výstupu na horu Ararat, arciděkan Nestoriánské církve Nurri prohlásil, že viděl Noemovu archu. Podle něj je loď vyrobena z tlustých tmavě hnědých prken. Když Nurri změřil nádobu, dospěl k závěru, že její rozměry jsou zcela v souladu s rozměry uvedenými v Bibli. Skupina vědců, kteří šli Ararat prozkoumat, říká, že opravdu nalezli na hoře cosi, co by mohlo Noemovu archu připomínat. Dřevěný nález v zemi, který archeologové objevili, je rozdělen na několik oddělení, která mohla být využívána jako prostory pro ustájení zvířat. Svým tvarem také opravdu loď připomíná. Kdyby se opravdu potvrdilo, že se jedná o Noemovu archu, znamenalo by to, že bychom biblickým příběhům měli věnovat mnohem větší pozornost, než jakou jsme jim dávali doposud. O arše se zmiňuje také Korán. Korán také říká, že archa přistála na Araratu a s Biblí se shoduje i v rozměrech. Ararat není jen hora, ale také koňak, který si oblíbil Winston Churchill „My v Arménii věříme, že na okrajích skleniček sedí malí démoni, malí ďáblíci. Ale když si přiťukneme, tak se tohoto zvuku zaleknou a utečou. Pokud to zapomeneme udělat, tak spadnou do našich skleniček a my se pak opijeme. Pokud jsme tedy opilí, tak to tedy není vina samotného alkoholu nebo nás, ale mohou za to tito malí démoni“. Arménská brandy získala označení „nápoj diplomatů a státníků“. K největším obdivovatelům arménské brandy patřil Winston Churchill, mezi jehož rady na dlouhověkost patřilo kromě kouření doutníků a chození včas k obědu také každodenní konzumace arménské brandy. Po 2. světové válce se arménská brandy začala dovážet téměř do celého světa a získala si velkou oblibu také v bývalém Československu. Arménská brandy patří více než 130 let mezi špičkové alkoholické nápoje svého druhu na světě. Její historie se datuje od roku 1877, kdy byl v Arménii založen podnik na výrobu vína a vodky. Ten byl v roce 1898 zakoupen Nikolayem Shustovem, který v roce 1900 poslal vzorky brandy na anonymní degustaci do Paříže, kde brandy získala cenu Grand Prix. Komise hodnotitelů byla natolik šokována kvalitou arménské brandy, že umožnila Nikolayovi Shustovovi užívat označení „cognac“ namísto brandy. V roce 1912 ochutnal arménský koňak také car Nikolay II., který ho natolik oslovil, že se Nikolay Shustov stal hlavním dodavatelem carského dvora. Arméni jsou na své tekuté zlato náležitě hrdí a přípitek nesmí chybět na žádné rodinné oslavě nebo setkání. Pokud Armén chce obdarovat třeba kolegu nebo kamaráda z ciziny, pravděpodobně sáhne právě po láhvi Araratu. Vyrábí se z hroznů rostoucích ve vybraných regionech Arménie a po dvojí destilaci zraje ve stoletých sudech z kavkazských dubů. Přes póry dřeva se každý rok vypaří dvě až tři % lihoviny a této části se říká „andělský podíl“. Arméni s oblibou říkají, že bychom se měli této vůně pořádně nadýchat, protože jsou v ní ukrytá dvě velká tajemství. A to taková, že Arméni nejsou nikdy nemocní a jsou vždycky v dobré náladě. )

Řád Svobodných zednářů: Rituál a jeho role v Bratrstvu

Řád Svobodných zednářů: Rituál a jeho role v Bratrstvu

Svobodné zednářství je předmětem zvědavosti, touhy po poznání, ale také zmatků a nepravd již několik století. Tato organizace, vlastními členy často prezentovaná jako iniciační řád nebo také „filozofická společnost“, sdružuje lidi tzv. „dobrých mravů“, jejichž cílem je „pracovat pro blaho lidstva“ – takto obecně by se dala definovat nosná idea svobodného zednářství. Jedná se však pouze o jednostranný výklad prezentovaný z pozice svobodných zednářů. Náplň této organizace je obecně prezentována jako esoterické vzdělávání formou sdělování tajemství a individuálního růstu zasvěcence, jehož reálným, hmatatelným výsledkem je postoupení na vyšší stupně. Legenda o Chíramovi Podle legendy začal král Šalamoun, syn krále Davida, v roce 950 př.n.l. se stavbou velkého chrámu. Tato stavba měla být hlavním židovským chrámem. Ke stavbě byl povolán architekt Chíram, který postavil chrám, jenž se stal ve své době jedním z divů světa. Stavba Šalamounova chrámu prý trvala 7 let, používalo se cedrové dřevo a během stavby prý nebylo slyšet zvuk kladiv ani jiného železného nářadí, jak říká biblický text v První knize královské. V zednářské symbolice znamená toto ticho práci na stavbě chrámu duše každého člověka. Architekt Chíram měl při této monumentální stavbě řídit několik tisíc místních kameníků a další desetitisíce tovaryšů, dělníků a mistrů z různých zemí. Chrám měl být postaven na hoře Moriah, která byla v těsné blízkosti města Jeruzaléma. Dnes na tomto místě stojí slavná islámská mešita Skalní chrám, postavená v 7.st.n.l. Zednářská legenda plná symbolismu nám říká, že Chíram rozdělil své dělníky do tří stupňů: učeň, tovaryš neboli řemeslník a mistr kameník neboli mistr zednářský. Každý stupeň měl své poznávací heslo, znamení a stisk ruky, aby Chíram mohl při rozdělování mzdy přesně určit, ke kterému stupni každý z tisíců pracovníků patří. Chíram se chodil pravidelně modlit do svatyně, kde podle legendy v tichu meditace získával inspiraci pro to, jak vytvářet plány pro stavbu, tak aby co nejvíce odpovídala božskému ideálu harmonie a krásy. Božská inspirace byla znakem celé stavby. Jednoho dne, když se Chíram modlil ve své již skoro dokončené svatyni, byl přepaden třemi řemeslníky, kteří žádali vydání tajemství znamení mistrovského stupně. Chíram odmítl tajemství vydat a pokusil se utéct, avšak byl každým ze tří řemeslníků uhozen. Po třetí ráně do hlavy padl mrtev k zemi. Vrazi odnesli jeho tělo a zahrabali ho na západní straně hory Moriah, a na místo, kde spočívala Chíramova hlava, zasadili větévku akátu. Všichni tři vrazi byli chyceni, předvedeni před Šalamouna a po svém přiznání odsouzeni k smrti. Mezitím byl usilovně hledán Chíramův hrob, a nakonec byl nalezen právě pod větévkou Akátu. Jeho tělo se nedařilo nikomu vyzvednout, až teprve král Šalamoun vyzvedl tělo symbolickým zednářským lvím stiskem. Za slavnostního obřadu bylo tělo pohřbeno nedaleko Šalamounova chrámu a na jeho památku postaven pomník, znázorňující dívku plačící nad zlomeným sloupem a držící v pravé ruce větévku akátu a v levé urnu. Před ní leží otevřená kniha… Z této legendy se odvíjí celé symbolické učení Svobodných zednářů. Jméno Chíram totiž v hebrejštině znamená Univerzální Duch, Světlo nebo Neviditelný. Vznik Svobodného zednářství Kolébkou této organizace se stala Anglie, odkud se zednářství postupně rozšiřovalo zejména do Evropy a Severní Ameriky, kde dodnes tvoří (svým počtem členů) největší „základnu“. Klíčovým datem, vzniku této organizace je 24. červen 1717, kdy pod vedením Anthonyho Sayera (1672-1742) došlo ke sloučení čtyřech londýnských lóží, které do té doby pracovaly samostatně a tedy nekoordinovaně, ve velkolóži: „The Grand Lodge“. Vznikla tak struktura, z níž se v budoucnu vyvinula jedna z nejpočetnějších zednářských „mocností“ na světě „United Grand Lodge of England“. Od tohoto momentu lze na svobodné zednáře pohlížet jako na společenskou organizaci s pevnou strukturou. Zrod této organizace není nikterak náhodný a do značné míry by se dalo říct, že organizace a její vznik odpovídal na „společenskou poptávku“ té doby. 17. století přineslo Anglii mnoho změn jak v rovině politické, tak i společenské. Proběhla občanská válka, Oliver Cromwell se skrze armádu ujal vlády, až nakonec Vilém III. Oranžský byl roku 1689 korunován na krále a přijal několik omezení vztahující se k jeho královské moci. Vzniká tak konstituční monarchie a na přelomu 17. a 18. století se tedy Anglie zcela jasně odpoutala od středověkých právních konvencí. Do tohoto období rovněž spadá i společensko-filozofická idea osvícenství, jejímž nosným cílem byla intenzivní snaha vyvést člověka jako „druh“ ze zajetí středověkých představ – „věku temna“ a nastolení jeho rozumové autonomie, což vedlo k hlubokým změnám v politické i náboženské nezávislosti jedince. ANDERSONOVA ÚSTAVA: James Anderson, autor tohoto základního zednářského textu žil v letech (1679-1739), narozen ve skotském Aberdeenu. Působil zde jako kazatel v kostele skotských presbyteriánů. Jeho zednářská aktivita je známa především z Londýna, kde navštěvoval Lóži ve Westminsteru. Předlohou nebo inspiračním zdrojem bylo pro Andersona dílo Jana Amose Komenského Pangeresie (Probuzení, Kniha o všeobecném probuzení), tvořící první část sedmidílného filozofického kompendia De rerum humanarum emendatione consultatio catholica (Obecná porada o nápravě věcí lidských), jenž mělo ve své době (dílo vyšlo anonymně mezi léty 1662-1666) působit i jako výzva intelektuální a politické elitě tehdejší Evropy. Dílo samotné vznikalo ve 40. letech 17. století a možná ústřední inspirace pro Komenského byla jeho účast na mírových jednáních 1644-1645 (při stále probíhající třicetileté válce) mezi zástupci katolíků, luteránů a kalvinistů v Toruni. „Lóže“ – Duchovní a etická pracovna zednářů Lóže mají číslo a jméno jež odráží zednářské hodnoty a symboly. Lóže symbolizuje zeměkouli, v jejím prostředku se nachází podstavec neboli oltář, na kterém jsou položena tři Velká světla zednářství, která osvětlují cestu každého kandidáta a pomáhají mu v praktickém životě. Prvním Velkým světlem je pro křesťany Bible, u muslimů je to Korán, u židů Tóra. Svaté písmo různých světových náboženství je symbolem Božství, ze kterého plyne univerzální duchovnost, která je základem pro vytváření ostatních kladných vlastností člověka. Druhým Velkým světlem je na Bibli položený úhelník, který symbolizuje etiketu a spravedlnost. Třetí Velké světlo je kružítko symbolizující duši a její duchovní cestu. Kružítko má také hluboce filozofický význam. Bod, ze kterého vychází kruh, je počátek života, kružnice znamená cestu životem, ukončení kruhu neboli vrácení se na začátek, znamená ukončení života, tedy vrácení se do stejného bodu, ze kterého život vyšel, tudíž k Bohu. Hroty kružítka jsou symbolem myšlení a čestnosti. Bez těchto tří Velkých světel svobodného zednářství není možné otevřít žádnou lóži. Po stranách oltáře jsou umístěny tři svíčky vytvářející trojúhelník. Světlo svíček je symbolem přítomnosti Boha a umožňuje spatřit symboly tří Velkých světel položených na oltáři. Rozmístění svíček do trojúhelníku vyplývá z tradice, kdy byl Bůh geometricky zobrazován jako trojúhelník. První světlo symbolizuje Slunce neboli rozum, druhé Měsíc neboli cit a třetí mistra lóže. Tímto se mistru lóže připomíná, že má vést činnost lóže tak, jako slunce vládne dnu a měsíc noci, tedy s rozumem a citem. Každá lóže má šest zednářských náčiní a symbolů pro všechny tři stupně. Tato náčiní a symboly bývají označovány také jako drahokamy, tři z nich jsou pohyblivé a tři nepohyblivé. Nepohyblivé drahokamy jsou stálé a lóže bez nich nemůže být otevřena. Jsou to: úhelník jako symbol mistra lóže, který značí ctnost a harmonii, dále přímka symbolizující rovnost, kterou nosí starší strážce lóže a naposledy kolmice znázorňující správný a charakterní postoj k životu, která je symbolem mladšího strážce lóže. Pohyblivé drahokamy jsou neopracovaný kámen, opracovaný kámen a tabule. Neopracovaný kámen je spojen se stupněm učně a symbolizuje člověka, který teprve hledá možnosti, jež v sobě nosí. Kámen neboli charakter proto musí svými nástroji uhladit a opracovat. Opracovaný kámen symbolizuje druhý stupeň tovaryše. Tabule je nástrojem mistra, který na ni připravuje plány pro stavbu chrámu. Členové lóže se scházejí v chrámu, což je místo bez oken a dveří. Vchod chrámu je obrácený na západ a je chráněný dvěma sloupy označenými hebrejskými písmeny J (jakin-pevný) a B (boaz-síla) připomínajícími Šalamounův chrám. Před ním se nachází předsíň (předchrámí). Strop chrámu představuje hvězdnou klenbu a jeho podlaha je zčásti pokryta mozaikovou dlažbou tvořenou černými a bílými dlaždicemi. Tato dlažba symbolizuje rovnováhu zednáře, kráčejícího po ostří břitvy. Přijetí do řádu: „Bez rituálu není zednářů“ „Máš-li strach odejdi! Přivedla-li Tě zvědavost, vzdal se! Vytrváš-li, budeš očištěn a poznáš Světlo!“ Zednáři si bedlivě střeží, kdo se do jejich řad dostane, ale to jen z toho důvodu, aby se k nim dostali pouze ti lidé, kteří mohou ideje zednářství splnit. • INICIAČNÍ RITUÁL PRVNÍHO STUPNĚ – UČEŇ – Je základní stupeň svobodného zednářství obecně a každý z nově přijímaných jej musí absolvovat stejně jako stupeň tovaryšský a mistrovský. Nepsaným pravidlem, jenž určuje délku, v němž dotyčný člen setrvá na takovém stupni, je jeden rok. Samotný rituál má působit velmi emotivně a pokud uvážíme, že celou dobu (ceremonie přijetí trvá zpravidla hodinu) má hledající zavázané oči a v prostoru chrámu se pohybuje pouze pod vedením jiné osoby, tak není daleko od věci domnívat se, že v novém členu tato procedura jistě zanechá hluboký dojem. Hledající je v tuto chvíli chápán jako někdo, kdo právě v komůrce rozjímání zemřel, zbavil se těžkých okovů a skrze čtyři přírodní elementy se očišťuje, postupuje temnotou ke světlu – znovu se zrodí, už jako zednář. „Zavazuji se na svou čest, že zachovám naprosté mlčení o všech druzích zkoušek, kterými budu podroben“. • INICIAČNÍ RITUÁL DRUHÉHO STUPNĚ – TOVARYŠ – „Ve zkouškách při svém přijímání do učňovského stupně jste byl očištěn pomocí prvků. Ve zkouškách tovaryšského stupně se stanete vlastníkem prostředků a předmětů Poznání pro seberealizaci použitím symbolických nástrojů a pro sebevytváření pomocí prostředků představovaných svobodnými uměními“. První cesta je provedena s dlátem symbolizujícím vědomosti nabyté v učňovském stupni a kladivem představujícím hnací energii. Přijímaný tedy vykoná symbolicky cestu na sever, východ a jih chrámu (na těchto světových stranách se nachází nejvíce členů rituální práce) a tímto dává učeň najevo ostatním svůj upřímný zájem stát se tovaryšem. Nakonec se zastaví u špitálníka, který má pro něj připravenou desku s nápisy, jenž učeň nahlas přečte: Zrak, Sluch, Hmat, Chuť, Čich. Těchto pět smyslů má působit jako sebereflexe ve smyslu hesla „Poznej sám sebe“, jenž bylo vytesáno na tympanonu delfského chrámu. Druhá vzdělávací cesta je absolvována s pravítkem a pákou. S těmito nástroji obejde učeň celou lóži a zastaví se u Pokladníka, který má pro něj připravený text obsahující stavební slohy: Dórský, Iónský, Korintský, Toskánský, Kompozitní. Na třetí cestu je učeň vybaven olovnicí a krokvicí. Po vyslechnutí textu projde učeň opět celou lóži a zastaví se u místa Prvního dozorce, kde přečte text: Gramatika, Rétorika, Logika, Aritmetika, Geometrie, Hudba, Astronomie. Učni jsou na tomto místě vyzváni, aby se věnovali právě těmto oborům lidské činnosti, jež jsou souhrnně nazvány „Sedm svobodných umění“. Tomuto vzdělávání odpovídá i rituální doporučení, způsob, jakým se má postupovat. Čtvrtou cestu projde učeň s úhelníkem, značícím přímost. Jako symbolický pracovní nástroj zednářů slouží úhelník k ozkoušení kubického kamene, každý takový kámen (člen řádu) musí být pravoúhlý, tedy dokonalý, aby mohl být použit na stavbu zednářského chrámu. Pátou cestu absolvuje učeň již bez jakýchkoliv pracovních pomůcek. Opět projde celou lóži a zastaví se před orientem (před oltářem přísah) a zde přečte již připravený text: „Sláva Práci!“. Krátce na to je mu ctihodným mistrem připomenuta skutečnost, že každý člověk má nutně povinnost prvně vykonat službu, aby poté mohl vyžadovat svá práva (náhrady), ve smyslu: „prvně práce, pak odměna“. Následuje odhalení nejvyššího tovaryšského symbolu. Tímto symbolem je pěticípá plamenná hvězda, v jejímž středu je písmeno „G“. Přes to, že se jedná o symbol tovaryšů (a je takto nově povyšovanému učni představen), je dále vysvětleno, že interpretace tohoto symbolu jsou různé. Cituje se mimo jiné: Velký Architekt Všehomíra, stvořitel celého Světa, ten, který byl vyzdvižen až na vrchol posvátného Chrámu. Dále následuje přísaha u oltáře přísah, velmi podobná přísaze v prvním stupni, s tím rozdílem, že přísaha již v počátku začíná tak, že učeň je již považován za zasvěcence Velkého Architekta Všehomíra. • INICIAČNÍ RITUÁL TŘETÍHO STUPNĚ – MISTR – Tento stupeň uzavírá „karierní cestu“ Svobodného zednáře v modrých lóžích. Teprve v tomto třetím stupni je zednář „plnohodnotným“ členem své lóže, ke které přísluší se všemi svými právy a povinnostmi. Mistrovství v sobě zahrnuje úplnou změnu chování. Mistr na sebe musí být dostatečně pyšný, aby nepoznal ješitnost, aby cítil celou její marnost.Skutečný zednář – mistr – směřuje ve vší své transcendenci k poznání Absolutna, vedle něhož postupně mizí všechny vzájemné, relativní vztahy hmotné existence a myšlení. )

Nejnovější články na našem portálu

Hormonální jógová terapie – Návrat k ženské energii, návrat k sobě
duben 01, 2025 75
„Sestavu hormonální jógy jsem vytvářela pro menopauzu, pro starší ženy, které ztrácejí hormony,...
Číst článek...
Slunce v Beranu – Nová cesta je otevřená
březen 20, 2025 479
20. 3. 2025 v 10:02 Slunce, které opustí konjunkci s Neptunem a Severním lunárním uzlem v Rybách,...
Číst článek...
Měsíční jeskyně – Tajemná šachta patří k největším záhadám na Slovensku
březen 18, 2025 377
Stálo tam něco jako obrovské černé silo, bíle olemované. Když jsem se vzpamatoval, napadlo mě, že...
Číst článek...
JITKA VALENTOVÁ: Černá Luna vstupuje do Štíra 27. 3. 2025
březen 12, 2025 529
Dne 27. 3. 2025 vstoupí po 9. letech v rámci koridoru zatmění Černá Luna do znamení Štíra . V...
Číst článek...
Rituál zavinování – Hluboký transformační proces a cesta k uzavření jakékoliv životní etapy
březen 02, 2025 465
„Tvá síla pochází přímo od Bohyně – je to láska. Nechť z Tebe vyzařuje, když jdeš, když stojíš…Ať...
Číst článek...
Sibyly – Prorocké kněžky, které měly ve svých rukou osudy celých národů
únor 20, 2025 662
„Než mě k Sibyle pustili, musel jsem napřed obětovat býčka Apollónovi a ovci Artemidě. Bylo...
Číst článek...
Slunce v Rybách – Rozpuštění staré formy
únor 17, 2025 739
18. 2. 2025 v 11:07 vstoupí Slunce do znamení Ryb, ve kterém uzavíráme jeden roční cyklus, zároveň...
Číst článek...
EFT – Jemná technika pro dosažení vnitřního klidu a osvobození se od bolestivých emocí
únor 11, 2025 702
„Každou myšlenku, kterou přijmeme, podvědomí přetvoří a promítne v našem životě, v podobě úspěchu,...
Číst článek...
Fototerapie – Objevte tajemství léčby jasným světlem
leden 28, 2025 534
Světlo je zdrojem života. Jeho blahodárné účinky jsou známy již od dávných věků, ale jako mnoho...
Číst článek...
JITKA VALENTOVÁ: Vzácné lednové zarovnání planet
leden 20, 2025 817
Rok 2025 přinese řadu výjimečných astrologických i astronomických vlivů, jedním z nich je vzácné...
Číst článek...
Slunce ve Vodnáři – Cesta za svobodou začíná obratem do nitra
leden 18, 2025 810
19. 1. 2025 ve 21:00 vstoupí Slunce do znamení Vodnáře pod dohledem mocného Pluta a za podpory...
Číst článek...
KAKAO – nápoj bohů, elixír zdraví i platidlo
leden 15, 2025 673
„Tato semena, zvaná mandle či kakao, se rozdrtí na prášek a tento prášek spolu s nadrcenými...
Číst článek...
PODPOŘTE NAŠÍ PRÁCI A ZAŠLETE NÁM FINANČNÍ DAR, VELICE DĚKUJEME.
2201380141/2010. Pro platby ze zahraniční: FIO Banka, a.s.
IBAN: CZ7720100000002201380141

NEBO PŘES PAYPAL třeba 111,- nebo 222,- Kč

Přednášky z festivalu Poděbrady

Více videí

Tajemné dějiny a UFO na Zemi

Nejčtenější články na našem portálu osobního rozvoje

16 květen 2020 2232972
Věřím, že každý se někdy zarazil nad "časem", tedy lépe řečeno nad čísly na hodinách, která na...
Celý článek...
4 listopad 2019 517641
Taky jste si všimli, že stále více lidí hlásí různé formy intolerance nebo alergie na pšenici,...
Celý článek...
20 září 2023 462005
Naše jméno nás representuje na veřejnosti a je do jisté míry i naší vizitkou. Každé jednotlivé...
Celý článek...
Vaše osudové číslo předurčuje Vaší životní cestu
1 prosinec 2020 297550
Nauka o číslech nebo-li numerologie je prastará opravdu zajímavá věda. Možná právě proto byla po...
Celý článek...
51 symptomů spirituálního probuzení
28 září 2023 287386
1. Změna spánkových vzorců: nervozita, horká chodidla, přerušovaný spánek Pocit únavy po probuzení...
Celý článek...
3 říjen 2023 275232
Byla roztěkaná, utahaná a kafe pila neúměrně rychle. Prý musí brzy jít, protože na ni doma čeká...
Celý článek...
Jitka Bičíková: ATOPICKÝ EKZÉM a jeho duchovní příčina
6 říjen 2023 263589
Ekzémy vyjadřují náš VNITŘNÍ ZÁPAS mezi tím počem toužíme, a tím co ve skutečnosti prožíváme....
Celý článek...
Jak zjistit z numerologie kým jsme byli a jak jsme zemřeli v minulém životě?
3 srpen 2019 260365
Zajímá vás, zda jste byli v minulém životě mužem či ženou nebo příčina smrti, co nás čeká po...
Celý článek...
Význam andělských čísel 11, 111 a 1111
13 duben 2020 259426
Pokud opakovaně vídáte čísla 11, 111 nebo 1111, je pro to důvod. Nejčastějším způsobem, jakým...
Celý článek...
DUCHOVNÍ PŘÍČINA OBEZITY a celulitidy v naší mysli
12 prosinec 2020 245480
Obezita znamená z mluvy naší duše nejen POTŘEBU OCHRANY, OBAL STRACHU, ale také ÚTĚK PŘED -...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Krevní tlak NÍZKÝ/VYSOKÝ - duchovní příčina
30 květen 2022 244905
VYSOKÝ KREVNÍ TLAK - Duchovní příčina Vysokým tlakem trpí lidé, kteří v sobě dusí VELKÝ TLAK....
Celý článek...
Jak zhmotňovat svá přání - Zákon přitažlivosti, nejmocnější zákon vesmíru
29 srpen 2021 217453
Každá myšlenka vibruje, každá myšlenka vyzařuje nějaký signál a současně přitahuje jí odpovídající...
Celý článek...
Vztah dvojplamenů - karmických duchovních dvojčat
7 leden 2018 210022
O konceptu dvojplamenů toho bylo napsáno hodně a koluje mnoho názorů a přesvědčení. Zdá se, že...
Celý článek...
Jak číslo domu a bytu může ovlivňovat váš život
30 září 2019 194023
Mohlo by se zdát, že čísla na dveřích jsou abstraktní, kromě základní orientace nic neznamenající...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Proč ženy trpí na CYSTY, VÝTOKY A BOLESTIVOU MENSTRUACI? ~ psychospirituální příčina
17 září 2020 187965
V dnešní době snad už neexistuje jediná žena, která by neměla nějaké "ženské problémy". Čím je to...
Celý článek...
Vendula Kociánová: Muži milují silné ženy, do doby, než z nich vytáhnou raněné chlapce
27 srpen 2020 185905
Většinu mužů přitahují silné ženy. Někdo si na ni troufne jiný jen tak z povzdálí kouká a...
Celý článek...
Jitka Bičíková: VELKÉ A TLUSTÉ BŘICHO U HUBENÝCH ŽEN
6 prosinec 2018 178132
Jste štíhlá, cvičíte, držíte dietu, ale stále nemůžete zhubnout velké břicho ? KDE JE CHYBA? Náš...
Celý článek...
Soňa Sofi: NUMEROLOGIE - Číslo dne narození
23 září 2019 169319
"To, čím jsi, záleží na třech faktorech:na tom, co jsi zdědil, co z tebe udělalo tvé okolí a co...
Celý článek...
Je ten muž pro mě skutečně tím pravým?
25 listopad 2020 165027
Často se dva dospělí dají dohromady a jenom donekonečna přehrávají svá dětská dramata. Poměrně...
Celý článek...
Petra Jelínková: Všem matkám svých synů
13 srpen 2022 162557
Tak jak nic v životě není náhoda, není ani náhoda, že žena porodí syna. Tím, že žena přivede na...
Celý článek...
Znáte svojí osobní roční vibraci? Víte v jakém karmickém roce se nacházíte?
24 květen 2018 144838
Každý z vás jistě ví, jaký se píše rok, nyní, když dávám dohromady tento článek, jsme na sklonku...
Celý článek...
MERLIN král čarodějů: Když muž skutečně miluje
20 červenec 2022 129393
Když muž skutečně miluje a otevře své srdce ženě, měla by žena o jeho zranitelné srdce pečovat a...
Celý článek...
Jitka Bičíková: BABIČČINY BYLINKY na lymfu a otoky
21 květen 2020 125928
OBKLAD Z JABLEČNÉHO OCTA: – Vezměte si bavlněný ručník nebo nějaký hadřík a namočte ho v...
Celý článek...
Jitka Bičíková: MIGRÉNY a bolesti hlavy - duchovní příčina
29 červenec 2022 124611
MIGRÉNY a bolesti hlavy nebo-li náš PAPIŇÁK V HLAVĚ - DUCHOVNÍ PŘÍČINA Bolest z fyzického hlediska...
Celý článek...