Záhady, historie a UFO

Hudba jako lék: Jaké jsou její léčivé a uzdravující účinky?

Hudba jako lék: Jaké jsou její léčivé a uzdravující účinky?

„Lidstvo je s hudbou neodmyslitelně spjato. Vždycky tomu tak bylo a pravděpodobně tomu tak bude i nadále. Účinek hudby je natolik všestranný, že působí na člověka bez ohledu na rasu, etnickou skupinu, náboženství nebo politickou příslušnost. Hudba pomáhá vyjádřit emocionální, fyzický i mentální stav, umožňuje osobní prožívání radosti a bolesti“. Anglické slovo „music“, hudba je odvozeno z řeckého „muse“. Mytologie vypráví, že králi bohů Diovi a bohyni Mnémosyné se narodilo devatero Múz, nebeských sester. Hudba je tudíž dítětem božské lásky, jejíž půvab, krása a tajemná léčivá moc jsou v důvěrném sepětí s nebeským řádem a vzpomínkou na náš původ a osud. Hudba může velmi pozitivně působit na naše tělo. Ovlivňuje naše dýchání, náš tep a krevní tlak, srdeční frekvenci. Zlepšuje soustředěnost, koordinaci našeho těla, zmírňuje svalové napětí a stres, podporuje trávení, uvolňuje bolest, posiluje naši imunitu. Může být afrodisiakem, zvyšuje hladinu endorfinů v těle, fyzickou i psychickou výkonnost, posiluje paměť. Hudba uklidňuje, navozuje pohodu, může nám dodat pocit štěstí. Pomocí hudby se můžeme vyjadřovat, tvoří nás kreativními a podporuje intelekt. Využití působení hudby a zpěvu v dějinách lidstva Léčebné působení zvuku je využíváno v průběhu celé historie lidstva. Najdeme o něm zmínky již v prehistorii, kdy doprovázel hudební a taneční rituály, v antice, kde v rámci léčebných procedur byly rozvíjeny instrumentální a vokální dovednosti, či v dávném Orientu, kde se zabývali léčebným účinkem hudebních postupů a frekvencí tónů. V dávné historii byla hudba důležitou součástí nejrůznějších rituálů (což je ostatně dodnes), přičemž rituály jako takové hrály v dějinách lidské společnosti velmi podstatnou roli. Sloužily jako jednotící a spojující prvek, k řešení nejrozmanitějších problémů a v neposlední řadě jako nezbytná součást léčby duše i těla. Hudba měla převážně magicko-kultovní charakter a pomáhala lidem se vyrovnat s nejrůznějšími životními situacemi, přírodními podmínkami, chorobami či úzkostnými stavy. Již Aristoteles si byl vědom pozitivního i negativního účinku hudby na psychickou i somatickou stránku člověka. Doporučoval dórskou stupnici, která má údajně duchovní sílu a lydickou s velkým vlivem na děti. V antickém období hrál důležitou roli pojem harmonie. U předsokratovských filozofů byla harmonie vnímána z kosmologického hlediska jako všeobecný princip neboli univerzální zákonitost. Pythagoras vycházel z předpokladu, že je celý vesmír vybudován harmonicky. Harmonie mezi vesmírnými tělesy a jejich pohyb rozkmitá éter, jenž vydává harmonický zvuk znějící celým vesmírem (zde má původ rčení harmonie sfér). Podle Pythagora stejně jako celý vesmír, i duše je určitou harmonií, souzvukem a tato skutečnost vysvětluje potěšení, které hudba poskytuje lidské duši. Duše se může pomocí hudby zdokonalovat, jelikož hudba může duši naladit na onu božskou melodii a harmonii, úkolem hudby je pomoci duši si rozpomenout na její božský původ. Pythagoras a jeho žáci proto využívali hudby k léčení mnoha chorob a můžeme ho tak považovat za zakladatele muzikoterapie. Předepisoval takzvané hudební kůry, pomocí nich obnovoval harmonii duševních schopností a léčil náruživosti duše, které se projevily v nerozumné formě (žal, hněv, strach…). Další významný filozof Platón se domníval, že léčebné postupy ztrácí bez zpěvu účinnost. Také v Číně je léčba hudbou využívána již dlouhá tisíciletí. Vychází z teorie o pěti prvcích a pěti základních tónech tvořících základ našeho bytí. Vliv hudby na tělo a mysl Vedle účinků hudby na lidskou emocionalitu řada výzkumů i studií prokazuje pozitivní účinek hudby také na fyziologické pochody v těle. Nutno však dodat, že pro tyto účely je zapotřebí použít specifickou hudbu. V Indii jsou již po staletí využívány tzv. rágy (hudební díla) k navození různých stavů mysli u posluchačů. Různé rytmy a tempa mohou ovlivnit efekt rágy na náladu a emoce. Pomalé rytmy zpomalují mysl a navozují klid a relaxaci. Rychlé tempo a rytmy, obvykle v kombinaci s notami o vysoké frekvenci stimulují a osvěžují mysl a tělo. Rágy nejsou pouhou zábavou, ale jejich vibrace se na základě rezonance mohou synchronizovat s náladou a zdravím člověka. Pomocí stimulace nálady a kontroly mozkových vln mohou rágy fungovat jako doplňková léčba. Jedním z možných vysvětlení, proč hudba pozitivně ovlivňuje pocit duševní pohody je zejména její schopnost ovlivnit emocionální naladění jedince. Jestliže se dobře cítíme, i fyzické nemoci nebo zranění se hojí rychleji, máme více energie, jasnější myšlení a celkově jsme více otevřeni životu i ostatním lidem. Hudba má schopnost vyvolávat v lidech nejrůznější emoce. To může být dáno aktivitou „zrcadlícího neuronového systému“, což jsou buňky v neuronovém systému, které reprezentují aktivity prováděné člověkem samým a druhými lidmi. V dřívějších dobách existovaly spekulace a pochybnosti o schopnosti hudby vyvolat skutečné emoce v široké paletě, dnešní výzkumy v hudební psychologii však potvrzují, že hudba může vyvolat jakoukoliv emoci, která může být pociťována v jiných sférách lidského života. Hudba může rovněž stimulovat emocionální paměť. Emoce jako takové mohou být silně ovlivněny vzpomínkami, asociacemi a vírou, které spojujeme s hudebním vzorcem nebo skladbou. Naše tělesné emocionální reakce na události jsou uchovány v emoční paměti a automaticky se znovu objeví, pokud vidíme nebo slyšíme něco pro nás významné. Emocionální vzpomínky způsobují okamžité fyziologické změny, aniž bychom věděli, proč nebo jak. Můžeme již zapomenout detaily příjemné nebo nepříjemné události, ale určité vodítko (např. melodie nebo skladba) může vyvolat okamžitou emocionální reakci. Tohoto efektu využili například při práci s lidmi v Ugandě, kde je vysoký výskyt AIDS a pacienti zoufale potřebují posílení. Hudba byla schopna obnovit paměť komunity, změnit paměť na utrpení prožité díky onemocnění AIDS mezi posluchači a přesunout postoj doprovázející nemoc k postoji pozitivního života. Lidé již od pradávna intuitivně i cíleně využívají schopnosti hudby upevňovat pocit jednoty a sounáležitosti. Například vojákům jejich bojové zpěvy dodávaly odvahu a prohlubovaly soudržnost, poslech hymny umocňuje pocit národní identity, stejně tak působí i písně během různých oslav, svátků nebo jiných kulturních či společenských akcí. Hudba jako nejsnazší cesta k prožitku vrcholných zážitků Schopnost navodit bubnováním, zpěvem a hudbou změněné stavy vědomí je stará jako hudba samotná. Působení hudby na mozkové vlny je využíváno například šamany v tradičních kulturách. Bubnování během rituálů navodí synchronizaci mozkových vln s rytmem. Analýzy šamanského bubnování objevily během bubnování převládající frekvence od 0,8 do 5 Hz, tedy „théta“ aktivitu (tyto vlny se běžně objevují například ve spánku nebo meditaci). Šamani tak empiricky velmi dobře využívali schopnost zvuku ovlivnit celé tělo-nízké tóny ovlivňují dlouhé kosti a větší části těla, velmi vysoké frekvence působí na jednotlivé buňky a neurony. Náhodné interferenčně vzniklé velmi nízké frekvence při skupinovém bubnování pak velmi efektivně ovlivňují činnosti mozku v oblasti mozkových vln theta. Změněné stavy vědomí navozené hudbou mohou mít často formu blížící se takzvaným vrcholným zážitkům neboli Peak Experiences. Vrcholný zážitek je jednou z charakteristik lidské seberealizace. Tento stav doprovází tělesné reakce, zesílené vnímání hudby, vybavování vzpomínek, intenzivní koncentrace, změna vnímání času, prostoru a vlastního těla, silné emoce radosti nebo pocit klidu. Muzikoterapie: Léčivá síla hudby „Muzikoterapie je terapeutický obor, jenž využívá hudby či hudebních prvků k dosažení nehudebních cílů. Těmito metodami jsou nejčastěji cíle léčebné, ale může jít i o osobní rozvoj, zlepšení kvality života či mezilidských vztahů“. Rozkvět muzikoterapie se datuje od 2. světové války, kdy vznikly dvě velké školy, a to škola americká, ve které hudba působí spíše jako doplněk léčby a škola švédská, ve které má hudba centrální místo, jelikož hudbou pronikáme do hlubších vrstev než pouhým slovem. Další významná zahraniční škola je škola německá. U nás se muzikoterapie prosadila o něco později, a to v roce 1975, kdy vznikla pracovní skupina pro muzikoterapii při psychoterapeutické sekci psychiatrické společnosti Československé lékařské společnosti. První ověřenou studii, která se zabývá využitím hudby při léčbě pacientů, uskutečnil v roce 1899 James L. Corning. Poté vydal zprávu o tom, že hudba Richarda Wagnera a dalších romantických skladatelů redukuje morbidní myšlenky a zlepšuje pacientův stav při probouzení. V roce 1914 se muzikoterapie uplatnila během chirurgického zákroku, kdy lékaři použili fonograf k uklidnění a rozptýlení pacienta. Současná muzikoterapie vznikla koncem 40. let. V této době využití našla především mezi vojáky vyčerpanými bojem po 2. světové válce. Existují tři principy, kterými se muzikoterapie řídí. Tím nejdůležitějším je nastoupení, kdy „držíme krok“ s hudbou a „jsme v rytmu“. Tělo se přizpůsobuje rytmu a tempu zvuku. Díky principu nastoupení můžeme sledovat, jak hudba, kterou poslouchám, dokáže ovlivnit mozkové vlny, srdeční frekvenci, dýchání atd. I proti sebelepší hudbě ovšem můžeme postupem času být imunní. Tomu zabraňuje druhý princip, a to izo-princip. Postupnou změnou tempa, rytmu, řeči i emocionálního obsahu skladby dosáhneme převedení emocionálního nebo fyzického rozpoložení do rozpoložení jiného. V hudbě, ve které se izo-princip odráží, nikdy nenajdeme nečekanou změnu, překvapení nebo pauzu. Třetí princip je rozptýlení (diversion), který je mezi muzikoterapeuty velmi oblíbený. Tento princip odvádí pozornost pacientů od bolesti a nepohodlí. Toto rozptýlení ovšem netrvá dlouho a nefunguje tak, že zcela změní vztah mysli a těla. Dočasně ale může vyvolat léčivý účinek. „Hudba je těsnopis emocí. Emoce, které lze popsat tak nesnadno, jsou přímo sdělovány člověku v hudbě a v tom je její síla a význam“. – Lev Nikolajevič Tolstoj   )

Příběh jesliček: Kde se vzala tradice betlémů?

Příběh jesliček: Kde se vzala tradice betlémů?

„A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji Vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se Vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto Vám bude znamením. Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí. A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi, Bůh v nich má zalíbení“. Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil“. Spěchali tam a nalezli Marii, Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. Pastýři se pak navrátili, oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim bylo řečeno…“ Betlémy a jejich tradice v lidové kultuře Betlémy nazývané také jesličky jsou zlidovělá, mnohdy idealizovaná vyobrazení narození Ježíše Krista. Mezi vánočními svátky a Hromnicemi se v mnoha katolických zemích stavěním betlémů vyjadřovala úcta a víra v existenci Božího syna. Vyobrazení narození lze nalézt již ve 4. století na sarkofágu v Římě. Poté se ukazovalo v různých formách v Evropě, například při vánočních hrách nebo na oltářích z 14. století. V 16. století se o rozšíření chrámových betlémů z Itálie zasloužili jezuité a františkáni. Počátky této církevní tradice, která se pak stala lidovou, se obvykle připisují sv. Františku z Assisi, který prý na Vánoce roku 1223 postavil v lese v jeskyni jesle, doplnil je živými zvířaty – oslem a volem – a u této scenérie potom sloužil mši. Ve skutečnosti je zvyk stavění betlémů mnohem starší. Nejstarší křesťanské umění, tzv. „umění římských katakomb“, bylo poznamenáno mechanickým spojováním různých názorových proudů a tematicky i formálně přejímalo mnohé podněty antického výtvarného umění. A tak staré křesťanské umění zejména v prvních dvou stoletích, kdy byli křesťané pronásledováni, znázorňovalo Krista pomocí kryptogramů, nebo jako mýtického pěvce Orfea, který prý dovedl svým zpěvem křísit i mrtvé. Už z první poloviny 3. století známe první vyobrazení Kristova narození. Jedná se o fresku z katakomb sv. Priscilly, která zobrazuje Marii a Ježíška, jimž se přišli poklonit mudrci z Východu. Ježíšovo narození popisují dva evangelisté, Matouš a Lukáš. Lukáš líčí základní schéma pouti Josefa a Marie do Betléma, kde byli nuceni uchýlit se do chléva. Marie zde porodila Ježíška a položila jej do jeslí. Matouš mluví o příchodu mudrců – mágů – z Východu. Alexandrijský myslitel Órigenés (185–254) se ve svém textu zmiňuje o volku a oslíkovi, kteří byli při Kristově narození v chlévě. Zřejmě čerpal ze starozákonního textu o příchodu Spasitele. Nejvíce informací o podrobnostech celé scény Kristova narození nalezneme v písemných pramenech z prvních staletí křesťanství. Všechny detailní údaje a všechna sdělení zdánlivě dokumentárního rázu pocházejí z různých apokryfních pramenů. Texty objasňují existenci tzv. „Tří králů“ a detailně je charakterizují. Některé zdroje čerpající z líčení poutníků, kteří se vrátili z Palestiny, nehovoří o chlévě jako o místě Kristova narození. Podle nich přišel Ježíš na svět v jeskyni. A tak se později, zpočátku převážně v Itálii, staly kopie „betlémské jeskyně“ předmětem uctívání. Postupně došlo ke sjednocení základních motivů a scéna narození Krista se začala řídit určitými pravidly. První betlém, jak ho chápeme v dnešním slova smyslu, byl zřejmě vyroben roku 1291. Sochař Arnolfo di Cambio na zakázku chrámu S. Maria Maggiore v Římě jako první zhotovil skupinku asi 70 až 80 cm vysokých soch představujících Ježíška, ležící Marii, stojícího Josefa, volka, oslíka a Tři krále. Postavení soch se dala obměňovat. O 100 let později, roku 1384, uzavřel smlouvu sochař Vani Mainardi s páterem Giovannim de Bartolomeo na vytvoření asi deseti soch zpola v životní velikosti, které by představovaly svatou Rodinu, pastýře, hlavy osla a vola, z nichž by se dala volně sestavit celá scéna narození Páně. První betlém, který byl určen pro vystavování v domě majitele sv. Kajetána z Tiene (1480–1547), byl určen jako doplněk k světcově výkladu o narození Ježíše. Betlémy, které byly doposud vidět jen o svátcích v kostelech a klášterech, se tak začaly objevovat v soukromých kaplích a sídlech. Zhotovování honosných betlémů na zakázku italských šlechticů a vysokých církevních hodnostářů se pak stalo módou, která se rozšířila i do dalších zemí – Španělska, Portugalska a do německy mluvících částí Evropy. Zákaz betlémů za vlády Marie Terezie a jejího syna Josefa II. Josefínská osvícenská doba spatřovala v betlémech jenom naivní dětské či rustikální zvyky. Josef II. zakázal tento zvyk jako církve nedůstojný a betlémy byly vyhoštěny z kostelů. Avšak vzhledem k velké oblibě tohoto zvyku se tvorba betlémů přemístila do domácností a stala se náplní činnosti lidových řezbářů. A tak se na sklonku 18. století rodí téměř v celé Evropě nový druh lidového umění. Kdo všechno patří do betléma? Každý betlém je rozdělen na několik částí – mluvíme tedy o centrální části betléma (do ní patří Jezulátko, Panna Marie, svatý Josef, anděl „Zvěstovatel“, osel a vůl), o rozšířené scéně (týká se pastýřů, Tří králů a jejich doprovodu, popř. porodních bab a sudiček) a otevřené scéně (zde se nachází darovníci, zvířata, rostlinstvo, krajina apod.). Nejdůležitější postavou je paradoxně ta ze všech lidských figurek nejmenší. Malé nemluvně Ježíšek. Pro křesťany je to výpověď o Boží jemnosti, citlivosti a pochopení vůči lidem. Tato postava byla často v prvních staletích malována samostatně a teprve později se k ní přidávala Marie, jeho matka, a ještě později Josef. Přitom si bez nich betlém ani nedokážeme představit. Postava Ježíška je pro betlémy natolik zásadní, že se dokonce z betlémů osamostatnila. Za jednu z takovýchto samostatných soch můžeme považovat například Pražské Jezulátko. Další postavou je Panna Marie. Do centrální scény je zakomponována až po rozhodnutí církevního koncilu v Efesu v roce 431, kdy byla závazně prohlášena za rodičku Boha. Evangelium mluví o Marii jako o rozvážné ženě, která celý svůj život svěřila v úplné odevzdanosti do Božích rukou. V betlémech figurka Panny Marie stojí vždy na straně evangelijní – z pohledu diváka vlevo od středu betléma. Vlevo jsou umístěny také pastýři a odtud má k jesličkám hledět i osel. Na jejích šatech jsou nejčastěji tři barvy – bílá znázorňující její panenství, červená symbolizující lásku a božství a modrá zastupující věrnost a Krista. Panna Marie může být okrášlena květinovými atributy – růžemi a orlíčkem. V přímořských zemích je zobrazována s mušlemi, které mají symboliku – jako se v mušli ukrývá perla, v Mariině lůně byl Ježíš. Třetím centrálním členem je Josef. Příčinou ne tolik hojného zobrazování může být to, že malíři neměli podporu ani v antické mytologii, kde by byla jemu podobná postava, ani v evangeliích, kde je Josef ze všech tří členů svaté Rodiny zmiňovaný nejméně. Nejvíce se o něm rozepisuje evangelista Matouš. Popisuje nepříjemnou situaci, kdy se dozvídá, že Marie je těhotná, přestože spolu nežijí. V jeho době by takovéto ženě podle židovského práva hrozilo ukamenování, proto se rozhoduje propustit ji potají. Jeho úmysl se změní po setkání s andělem ve snu: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku, neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů“. Josef je výslovně zmiňován ještě při útěku s Ježíšem a Marií před králem Herodem do Egypta. Když se konečně ve výtvarném umění začíná Josef objevovat, dostává nejrůznější podoby od mladého muže v plné síle, po již věkem sešlého starce. Tato nejednotnost zobrazení se přenáší i do betlémů, kde Josef stojí, klečí před jesličkami nebo paží vybízí krále, aby přistoupili blíže. Josef má v betlémech místo na straně epištolní, vpravo od středu jesliček. Za ním stojí vůl, kteréhož symbolika může být vykládána různě.Nejzajímavější betlémy v České republice • TŘEBECHOVICKÝ BETLÉM – Tento skvost se nachází v muzeu betlémů v Třebechovicích pod Orebem. Řezbáři Josef Probošť a Josef Kapucián jej zhotovili před více než 100 lety a dílo se skládá z více jak 2000 dílů. V roce 1999 byl tento betlém prohlášen ministerstvem kultury za národní kulturní památku. • KAMENNÝ BETLÉM V KOZOJEDECH – Na severním Plzeňsku je k vidění betlém z neobvyklého materiálu. Kamenné postavy jsou dílem tamních sochařů Bartoloměje a Jany Štěrbových. Kamenné postavy Josefa, Marii, Ježíška a anděla doplňují v jeslích živá zvířata. • KRÝZOVY JESLIČKY V JINDŘICHOVĚ HRADCI – Monumentální 17 metrů dlouhý mechanický betlém je k vidění v muzeu v J. Hradci. Jde o největší pohyblivý betlém na světě, a proto je zapsán v Guinnessově knize rekordů. Původně byly Krýzovy jesličky malé. Každý rok je ale rozšiřoval o další postavy a výjevy. Pracoval na nich bez přestávky 60 let, až do své smrti v roce 1918. „Stačí mávnout vánoční kouzelnou hůlkou nad tímto světem a spatříte, že všechno je jemnější a mnohem krásnější“.   )

Magická energie zimního Slunovratu

Magická energie zimního Slunovratu

Počátky tradic českých Vánoc vycházejí z doby pohanské. V této době byly symbolem životodárné síly, a proto lidé upíraly své modlitby, magické praktiky, obřady a zvyky ke slunci. Se třemi proměnami sluneční aktivity si Slované spojovali své oslavy. Svátek Vesny neboli jara a s ním probuzení slunce bylo první oslavou, druhý svátek byl čas růstu úrody, kdy slunce bylo v plné síle. Třetí významná slavnost byla v zimě, kdy slunce v tuto dobu pozbylo svou sílu, ale lidé věřili v jeho znovuzrození. Zimní slunovrat je doslova svátkem světla, který znamená „návrat Slunce“. V den Zimního slunovratu máme na severní polokouli nejdelší noc a nejkratší den. Od tohoto dne se noci začnou opět pomalinku zkracovat a dny prodlužovat. Nadvláda zimy tak začíná pomalinku slábnout. Proto je Zimní slunovrat důvodem k radosti a oslavám. Naši předkové (např. Římané, Egypťané, Keltové a Germáni) oslavovali Zimní slunovrat jako den znovuzrození Slunce. Slunce přináší světlo, teplo a život. Proto je důležité tento den uctívat a vítat s radostí. Cyklus Slunce v koloběhu času Slunce jako nebeské těleso bylo a je jedním z nejdůležitějších předmětů uctívání ve všech přirozených náboženstvích světa. Už v nejstarších dobách bylo vypozorováno, že kromě cyklu denního Slunce prochází i cyklem ročním, který spočívá v postupném prodlužování a opětovném zkracování dnů, na což jsou vázány i změny počasí a pravidelné střídání ročních období. Zjištěny pak byly i dva přechodové body tohoto cyklu, zimní a letní slunovrat. Přirozenou abstraktní reflexí tohoto děje byla pak představa, že Slunce se na zimní slunovrat rodí, s přibývající silou slunečních paprsků a délkou dne roste a dospívá, až dosáhne na letní slunovrat vrcholu své síly, potom ale s přibývající nocí začne opět stárnout a slábnout, až na zimní slunovrat zemře, aby se vzápětí mohlo znovu narodit. Dávné národy slavily v období zimního slunovratu zrození boha Slunce, ale i vlastního znovuzrození, jak duchovního, tak nadějí na fyzické překonání lámající se zimy. Peršané slavili pálením velkých ohňů narození Mithry. Tento bůh slunečního svitu a světla je doložen již ve staroindických védách a íránské Avestě. Když v 1. století př.n.l. římská říše připojila východní maloasijské provincie, dostal se jeho kult až do Říma. Mithra zastával úlohu prostředníka mezi bohy a lidmi a jeho kult jevil četné rysy známé dnes z křesťanství, jako byl i jakýsi křest svěcenou vodou či přijímání chleba, vody nebo vína. Mithrovo narození bylo slaveno 25. prosince, a protože mladé křesťanství také s mithraismem bojovalo, byl Mithra po čase ztotožněn s Ježíšem Kristem, čímž přijal Ježíš jasné atributy slunečního božstva. Toto je jeden z názorů, proč začalo být jeho narození slaveno právě na zimní slunovrat – v samotných svátcích Říma byla další příležitost k nahrazení pohanských kultů a oslav křesťanskými. Křesťanství také samo sotva mohlo ignorovat magickou povahu, kterou data slunovratů mají, a která je spojena se samotným naším bytím na této planetě. Saturnálie – Nejvýznamnější římské svátky Zimního slunovratu Saturnálie daly svou tvář částečně i Vánocům a byly zasvěceny původně etruskému otci bohů, Saturnovi, který u Římanů získal atributy božstva hojnosti, polního hospodářství, sklizně a úrody. Později byl ztotožněn s řeckým Kronem. Saturnálie se vyznačovaly nevázaným veselím, radovánkami a hodováním, jako vzpomínka na „zlatý věk“ tedy na léto, a bylo pronášeno přání, aby se tento „zlatý věk“ na jaře opět vrátil. Saturnálie, svátky zimního slunovratu, trvaly zpočátku tři, později až pět dní. Začínaly 17. prosince přinášením obětí Saturnovi, k jehož poctě se konaly. V pozdějších dobách byl Saturnus bohem symbolizujícím čas. Saturnálie patřily k nejradostnějším svátkům už jen tím, že se při nich nedělal rozdíl mezi svobodnými a otroky. Po oběti v Saturnově chrámu byl všem shromážděným podáván oběd, všichni se mohli podle libosti najíst a napít. Ve svátečních dnech pak každý hostil svoje přátele, hostitel podaroval své hosty, ti zase nesměli přijít na hostinu s prázdnou. Lidé si dávali dárky, zvláště voskové svíčky, jejichž svit měl symbolizovat překonání nejdelší roční tmy, a figurky bohů, lidí a zvířat z těsta, hlíny, vosku, kovu i různých drahých materiálů. Pekli také sladké medové koláče, které patřily rovněž k nejdůležitějším dárkům. Později se stalo módou dávat nákladnější dary a boháči se navzájem předháněli. I císařové dávali dary svým příbuzným a přátelům, někdy to byly věci nesmírné ceny, někdy dárky nepatrné hodnoty, doprovázených lístkem s žertovným dvojsmyslným textem nebo narážkou. Po rozvinutí křesťanských tradic se dávání dárků na Vánoce stalo projevem přátelství a křesťanské lásky k bližnímu. Nepracovalo se, školy, soudy a obchody byly zavřené. Panovalo bujné karnevalové veselí, pořádaly se hodokvasy, hry v cirku a gladiátorské zápasy. Po celou dobu Saturnálií si nikdo neoblékal tógu, symbol svého výsadního společenského postavení. Jedněmi z těch, pro které svátky znamenaly nejvíce, byli otroci, protože se zbavili svého otrockého postavení a měli volno. Uléhali na lehátka v jídelně a jejich pánové je obsluhovali. Otroci je mohli kritizovat, a dokonce si z nich ztropit žerty. Pánům to mělo připomínat „zlatý věk“, kdy si byli všichni rovni. Yule – Keltské oslavy Zimního slunovratu Po svátku Samhain přichází na řadu další část keltského roku – zimní slunovrat. Keltové v tuto dobu slavili svátek Yule, který připadá na 21. prosince. Yule je oslavou prodlužujících se dní, které v tuto dobu nastávají. Sabat zimního slunovratu je také znám (z různých oblastí) pod jmény Alban Arthan, Nadolig, Fionův den, Návrat Slunce nebo Midwinter. Yule je spojen s nachovou, zelenou či bílou barvou. Pro dekorace se používají stálezelené a neopadavé rostliny, jaké známe i z našich oslav (rostliny, které jsou v zimě zelené, měly vždy magický význam) – jmelí, břečťan, cesmína nebo i obyčejné větvičky jehličnanů. Na smrky a borovice Keltové upevňovali ozdoby, šťavnatá jablíčka a ořechy. Keltové připravovali také obřadní pečivo. Měsíčky a kolečka slazené medem symbolizovaly bohyni Lunu a boha Slunce. Dodržoval se sudý počet stolovníků a nikdy nechyběla miska pro náhodného návštěvníka. Pil se čaj z mladých borovicových ratolestí a v otevřeném ohni se pálilo voňavé jehličí (dnes purpura). Dům se vykuřoval bylinami jako mátou, mateřídouškou a jmelím. Obřadem noci zimního slunovratu bylo zapalování posvátného ohně v obydlích. Poleno muselo pocházet z pozemku vlastníka, muselo být z loňského slunovratu nebo ho rodině musel věnovat přítel. Poleno se poprášilo moukou a zapálilo třískami z předchozího vánočního polena. Někdy se kropilo pivem a slavnostně zdobilo. Poleno mělo hořet 12 dní a aby vydrželo, polévala se neohořelá část jablečným moštem. Od něho se zapalovaly ostatní ohně v domě. Popel se rozdělil mezi půdu a zvířata. Z nespáleného zbytku se vyrobil klín do pluhu pro první orbu. Zuhelnatělé kousky vánočního polena se používaly jako amulety proti bleskům, požárům a živelním pohromám. O slunovratu se Keltové rovněž obdarovávali dárky s magickým potenciálem – zlato a stříbro mělo chránit před nemocemi, květiny symbolizovat plodnost a úspěch. Jmelí bylo symbolem života a vzhledem k jeho lepivým semenům se mu připisovala schopnost udržovat milostné vztahy. „Zimní slunovrat je zlomový bod. Je to temnota, v níž je zažehnuto naše vnitřní světlo. Upusť od toho, co už nepotřebuješ. Jsi tvořivá bytost a máš sílu zhodnotit veškeré své sny a přesvědčení. To je důvod k oslavě! Tento den je skvělou příležitostí pro vědomé zesílení svého vnitřního světla, pozitivního smýšlení a lásky uvnitř i kolem sebe“.   )

Svátek svaté Lucie 13.12. je nejmagičtějším dnem adventu

Svátek svaté Lucie 13.12. je nejmagičtějším dnem adventu

Jméno Lucie má základ v latinském slově lux (světlo). Vedle svaté Agáty patří k nejvýznamnějším sicilským světcům. Na den svaté Lucie býval zahajován dvanáctidenní cyklus předpovědi počasí na příští rok, uvádělo se, že jaké jsou dny od svaté Lucie do Božího narození, tak takové budou měsíce příštího roku. Dvanácti dnům od svátku Lucie do Štědrého dne se připisoval velký věštecký význam. Dvanáct dní představovalo dvanáct měsíců, a tak v průběhu těchto dní se věštil charakter počasí v odpovídajících měsících příštího roku. Na dveře se namalovalo křídou dvanáct kruhů, které byly rozděleny na čtvrtiny a představovaly jednotlivé týdny. Poté se každý den sledovalo ráno, v poledne, večer a v noci počasí. Toto pozorování se zapsalo do příslušné čtvrtiny kruhu, které předpovědělo počasí v patřičném týdnu nového roku. Ačkoliv jméno Lucie znamená „plná světla“ a jedno české přísloví říká že „Svatá Lucie noci upije“, tak zimní dny se začínají prodlužovat až 21. prosince. Je to z důvodu, že v 16. století byl zaveden gregoriánský kalendář. Tento kalendář upravoval časovou nesrovnalost v juliánském kalendáři nashromážděnou během staletí. Nesrovnalost představovala 10 dní, které nový kalendář vypustil. Proto byl brán svátek sv. Lucie před gregoriánskou reformou jako zimní slunovrat a byl to den před Štědrým dnem. České přísloví po reformě pak znělo „Svatá Lucie noci upije, ale dne nepřidá“. Legenda o svaté Lucii Narodila se někdy v letech 283-286 v jihosicilském městě Syrakusy a zemřela mučednickou smrtí kolem roku 300–310 za vlády císaře Diokleciána. Není jisté, kde jsou její ostatky pochovány. Rok se svatými nabízí dvě možnosti: od 11. století mohou být ostatky uloženy v kostele svatých Jeremiáše a Lucie v Benátkách, ve kterém se nachází oltář s Luciinou schránkou, nebo v klášteře sv. Vincence v Metzu ve Francii. Vitae Sanctorum 1696 uvádí, že byla pohřbena nejprve v Syrakusách, následně přenesena do Konstantinopole a naposledy do Benátek. Lucie už jako dítě složila slib věčné čistoty. Byla však svojí matkou přislíbená za nevěstu pohanskému mladíkovi pocházejícímu z vážené rodiny. Lucie se modlila k Bohu, aby ji chránil od manželství. Ke zrušení zásnub pomohla Lucii těžká nemoc její matky Eutychie. Lucie matku přesvědčila k pouti k hrobu sv. Agáty, kde se těžce nemocné ženě opět vrátilo zdraví. Tento zázrak ji přesvědčil, aby povolila Lucii žít panenský život, držet křesťanskou víru a zrušila její zásnuby. S tím však nesouhlasil uražený mladík a Lucii udal u římského místodržícího císaře Diokleciána. Dioklecián byl nechvalně známý svou averzí vůči křesťanům, které nechával pronásledovat, mučit a popravovat. Zatčená Lucie byla těžce mučena, ale svoji víru neodvolala. Byl nad ní vynesen trest, že bude umístěna do nevěstince, kde bude nabízet své tělo sexuchtivým zákazníkům. Aby byla potupa plně dovršena, tak měl spoutanou Lucii přes město odvézt vozík tažený voly, a to vše se navíc mělo odehrát za posměchu obyvatelstva. Zde se odehrál jeden z dalších zázraků, kdy se vůz nepohnul ani přes snahu volů, ani později přes snachu vojáků. I z dalšího trestu, jenž spočíval v tom, že byla Lucie polévána vařícím olejem, vyvázla bez zranění. Nakonec byla usmrcena mečem. Ve chvíli, kdy dívka umírala, vyřkla proroctví, že pronásledování křesťanů brzy skončí. A měla pravdu. Roku 313 povolil křesťanství římský císař Konstantin. Svatá Lucie jako patronka a její atributy Svátek sv. Lucie byl v Římě zaveden v 6. století. Sv. Lucie je znázorňována v dlouhých šatech a je kreslena s těmito atributy: dvojitý kříž, svítilna, svíčka, palma, kniha, meč (ten je v některých případech zakreslen, jak jí visí na krku) a pochodeň. Existují vyobrazení Lucie, jak nese i dvě oči na podnose. Je to odkaz na legendu, kdy si Lucie vydloubla své oči a poslala je zmíněnému pohanskému mládenci. Sv. Lucie je nejčastěji považována za ochránkyni před krčními a očními nemocemi a patronku slepců. Rok se svatými uvádí další výčet možností: Sv. Lucie může být považována jako patronka nemocných dětí, sedláků, sklářů, advokátů, vrátných, kajících nevěstek (což lze opět spojit s jejím příběhem). Sv. Lucie byla též ochranitelkou před kouzly čarodějnic. Lidé na vesnicích se chránili nejen modlitbou ke světici, ale i jinými prostředky. Na Severní Moravě byl zvyk, že se do krmení dobytku od svátku sv. Lucie až do Božího hodu přidávalo těsto smíchané se svatojánským kořením, které se zaříkávalo. Existovala i varianta, kdy koření bylo smíchané se zeleninou. Chlév v tomto období byl uzamčen, aby čarodějnice nebraly hnůj pro svá kouzla. Jiná pověra předávala magickou moc polenu odloženému stranou na svátek sv. Lucie. Pokud se tímto polenem zapálil oheň na Štědrý večer, tak se měly tomuto stavení čarodějnice vyhýbat celý rok. Místem, kde se čarodějnice na svatou Lucii scházely, byla dle pověr z Moravy hora Radhošť. Ten, kdo chtěl čarodějnice odhalit, si v den svaté Lucie vyrobil tzv. lucijskou stoličku, kterou pak vzal s sebou do kostela na mši. Když se na ni pak posadil, byl schopen rozpoznat čarodějnice kolem sebe. Obdobou stoličky mohla být například vařečka nebo deska s otvorem, skrze nějž mohl člověk spatřit čarodějnice. Zvyky a obyčeje na sv. Lucii Svátek sv. Lucie býval svého času oblíbenější než svátek svatého Mikuláše. Postava Lucie měla vzbuzovat strach a byla opakem hodného Mikuláše. Další kontrast mezi Lucií a Mikulášem byl v jejich kostýmu. Zatímco Mikuláš měl víceméně podobný úbor na českém území, Lucie se naopak lišila v převleku dle regionů. Ještě v období před 1. světovou válkou patřil k tradičním a oblíbeným svátkům na vesnicích. V den svátku sv. Lucie chodil na vesnicích po chalupách průvod masek, v jehož čele byla dívka. Tato dívka byla převlečena za svatou Lucii (těchto Lucií mohlo být i více, záleželo na kraji a různé variantě tohoto svátku). Mladá děvčata používala jako masku bílou plachtu, do které se zahalovala. Na obličej si dívky mazaly buď hladkou mouku, anebo vrstvu sádla. Úpravou prošly i vlasy, někde byly schované pod pokrývkou (případně plachetkou jako součásti lidového oděvu) a jinde byly rozcuchané. Oděv měl různé varianty. K dlouhé bílé košili se používala bílá sukně se širokou pentlí. Jako pokrývka hlavy se používal plechový kastrůlek na mléko, věneček, čepec nebo mitra z černého papíru. Existovaly i strašidelné verze, například na Slovácku. Zde sice Lucie chodila v tradičním bílém šatu, ale na obličeji měla škrabošku s velikými zuby. Zuby se vyráběly z řepy. Jinde byla úprava i v masce obličeje, kdy se jako doplněk používala koňská hlava či čapí zobák. Zmíněný čapí zobák se používal v okolí Českých Budějovic a byl jako maska tvořen ze dřeva polepeného papírem. S takto vytvořeným zobákem se dalo i klapat. Ve středních Čechách strašila Lucie děti velkým dřevěným nožem. Hrozila těmto dětem rozpáráním břicha, pokud v rámci adventu poruší půst. Den svaté Lucie byl brán jako ženský svátek. Jako odkaz nejen mateřského kultu, ale i jako kontrola ženské práce v domácnosti. Mateřský kult symbolizovala Lucie chováním dítěte (jižní Čechy). Zůstaneme-li v jižních Čechách, tak zde byl i zvyk, kdy sestava několika Lucií (někdy jen 2) s výše zmíněnými zobáky vcházela tiše do světnice a každá z nich měla v rukou peruť (ta byla z husího křídla). Touto perutí bylo obrazně zameteno smetí ze světnice. Mělo to značit očistu od loňské špíny. Na Moravě platil na tento svátek zákaz příst len, protože předení patřilo k vedlejším hlavním pracím ženy. Je také možné, že tento zvyk se zachoval z dob, kdy bývaly přástky v době půstu před Vánocemi zakázány, a tento zákaz byl kontrolován úředníky na popud vrchnosti. Věřilo se, že neuposlechnutí tohoto příkazu rozhněvá světici, která naplní komín prázdnými vřeteny a bude požadovat je ihned napříst. Proto třeba na Valašsku vynášeli v tento den kolovraty na půdu. Ženy se převlékaly za Lucky a obcházely stavení a kontrolovaly, zda hospodyně dodržují zákaz předení lnu či draní peří. Pokud takovou neposlušnou ženu chytily při činu, tak jí dílo překazily několika způsoby: buď rozfoukáním peří, zabavením kuželu i s předivem anebo postačilo pocuchání přádla. V některých částech Pošumaví je i dnes řídce dodržovaný zvyk, kdy ženy mohou proti mužům útočit jak žertovně, tak i (symbolicky) fyzicky. Lucky muže přepadaly nejen doma, ale i v krčmě. Ženy muže popichovaly vařečkami a mazaly je hořčicí, sypaly jim mouku do vousů a vlasů, mazaly jim břicho povidly (v horším případě kolomazí) či je drápaly po prsou. Ženy chodily ve větších skupinách a útočily nečekaně, což u některých mužů budilo hrůzu a skrývali se do úkrytů. Znám je i případ, kdy ženy v rámci tradice zaútočily i na Národní výbor a zasedání muselo být odloženo. Všechny tyto „zákeřné“ věci vůči mužům měly být odplatou za celoroční drobné lži a špatné chování vůči ženám. Ale platí to pouze do půlnoci, kdy vláda žen končí. Uctívání sv. Lucie ve světě Ve světě je svatá Lucie uctívána v Itálii, Švédsku, Maďarsku, Srbsku, Chorvatsku a Německu. I zde jsou s jejím svátkem spojeny lidové tradice. V Itálii jsou to nejčastěji světelné průvody, v nichž se může zpívat píseň Santa Lucia, ve Švédsku přetrvává už od roku 1780 tradice, kdy chodí Lucie převlečená za nevěstu v bílých šatech a s věncem s hořícími svíčkami na hlavě. V německém městě Fürstenfeldbruck již od 18. století zachovávají zvyk „plavení světel“. Děti vytvoří modely domů a budov, do kterých umístí svíce, tyto modely pak na den svaté Lucie pouštějí po řece. Obzvlášť v Itálii byly sv. Lucii zasvěcovány kostely a chrámy, často byla také vyobrazována ve výtvarném umění. Například v jejím rodném městě Syrakusy se nalézají chrám a kaple sv. Lucie, v tamějších katakombách je umístěna Caravaggiova malba Pohřeb svaté Lucie, v italském městě Gaetano je Lucii zasvěcen kostel, v němž je vyobrazena na deskové malbě z 15. století, a v benátském kostele sv. Apoštolů se vyskytuje oltářní obraz Přijímání sv. Lucie od španělského malíře Tiepola. V Národní galerii v Praze se nacházejí obrazy italských umělců, na nichž je Lucie znázorněna na jedné části triptychu, kde je spolu se sv. Kateřinou, nebo na obraze znázorňujícím Pannu Marii s dítětem, obklopenou čtyřmi svatými, z nichž jedna je sv. Lucie. „Ti, kdo žijí cudný život, jsou chrámem Ducha svatého“. – Sv. Lucie ze Syrakus )

Tajemství a moudra ukrytá v lidových pohádkách

Tajemství a moudra ukrytá v lidových pohádkách

Pohádky a mýtická vyprávění provázejí lidstvo od nepaměti. Odpovídají na věčné otázky po smyslu života a bytí. Jaký je svět? Jak v něm mám žít? Jak mohu být sám sebou? Co je správné? Vedle filozofie a náboženství představují pohádky a mýty specifickou odpověď na tyto zásadní životní otázky. Pomáhají člověku nalézt sebe sama a své místo ve světě a porozumět vlastním pocitům a tužbám. Podněcují lidskou obrazotvornost a představivost a odkazují k vyšším mravním ideálům a transcendenci. Obzvlášť v dnešním světě, kdy narůstá v člověku pocit odcizení a osamocenosti, bychom se měli obracet více ke svým kořenům a lidové moudrosti, která je obsažena v pohádkách, mýtech a jiných formách lidové tvorby. Tyto příběhy představují hlubokou studnici lidské moudrosti a zkušenosti a poskytují člověku útěchu a potřebnou radu či pomoc při překonávání mnohých úskalí, která člověka provázejí v průběhu života. Díky pohádkám v nás může zůstávat naděje, že se dá žít pro daný okamžik a věřit v lepší budoucnost… Historie zkoumání pohádek „Pohádka je zdrojem vší poezie, v ní se projevuje původní lidová tvořivost a básnivost. Staré hrdinné pověsti a národní mýty žijí dodnes v neporušené naivitě dětských pohádek. V pohádkách se vyslovuje sama duše národa se svou moudrostí, fantazií i prostotou, svou vírou v nadpřirozené síly a svými dávnými národními božstvy“. První literární stopy a nejstarší písemný záznam se dochovaly na egyptském papyru, který pochází ze 13. století př.n.l. Pohádka nese název O dvou bratřích a do ústní tradice evropských národů přešlo několik motivů (např. kouzelná proměna hrdinky nebo magická znamení). Další stopy lidových pohádek jsou zaznamenány v antické literatuře – Proměny čili zlatý osel (2.st.n.l.) od Apuleia, v Ezopových bajkách a v Herodotově pohádce o mistrném zloději z 5.st.př.n.l. Středověká literatura je velmi známá díky hrdinské epice. Tyto náměty se nacházejí v ruských bylinách – pověst o Dobryňovi a drakovi, o boji kralevice Marka se saní. Častým motivem byl také král Artuš a rytíři, charakterističtí pro středověkou dobu. Od 12. století k nám začaly proudit pohádky z íránsko-perských oblastí. Tento vliv je také zřejmý v pohádkách Tisíce a jedné noci, ale také v biblických příbězích o králi Šalamounovi. Velký zájem o pohádku byl také v Itálii, kde se objevovala novelistická literatura a sborníky, které byly sestavovány jako „kratochvílná“ čtení. Například Pentamerone od G. Basile. V 19. století se pohádka těšila velkému zájmu. Stěžejní pro ni bylo období romantismu a národního obrození. V této době si sběratelé uvědomují hodnoty a kvality lidové pohádky, a proto se snaží tuto látku zachovat pro další generace. Na našem území vydávají obrozenečtí učenci sbírky národních písní, pohádek, pověstí a přísloví. První sbírka lidových pohádek s názvem Kinder – und Hausmärchen (Pohádky pro děti a domov) však vznikla na německém území v dílně bratří Jacoba a Wilhelma Grimmových. První svazek vychází v roce 1812 a v roce 1815 druhý. Oba bratři byli členy „heidelberského básnického kroužku“ a ke sběru a třídění textů přistupovali odborně. Na jejich dílo navazují mnozí další sběratelé lidových látek. Našimi nejznámějšími sběrateli lidových látek byli K.J.Erben a Božena Němcová. K.J. Erben přemýšlel nad termínem „národní“ a dospěl k tomu, že tento pojem je příliš široký, protože ústní tradice byla spojována s „prostým“ lidem. Proto Erben nazval svou památnou sbírku Prostonárodní písně a říkadla. Snažil se zachovat co nejvěrohodněji podstatu lidové látky, a proto přistupoval k pohádkám z odborného hlediska. Byl velkým příznivcem mytologické teorie a v jeho dílech se setkáváme převážně s typem kouzelných pohádek. Jeho nedokončeným dílem jsou České pohádky, které později vydal V. Tille (1905). Božena Němcová vydala v sedmi sešitech své Národní báchorky a pověsti (1845–1847). Svět pohádek: Příběhy, které milují všichni… Základní funkcí pohádek je předat dětem srozumitelné vysvětlení světa. Pohádkové příběhy pomáhají dětem vnést smysl a řád do chaotického světa, a to především v době předškolního věku, kdy dítě nemá dostatek poznatků a schopností pochopit dění kolem sebe, neboť dítě vnímá v tomto věku svět v jiných dimenzích než dospělí. „Pro dětskou mysl není problém všechno oživit, vdechnout životadárného „ducha“ do věcí kolem sebe, oživit je magickým slovem a různými kousky sympatetické magie, v čemž se podobají lidem na prvotních stupních historicko-společenského vývoje“. Pro děti je svět dospělých příliš komplikovaný a neúspěšná snaha ho pochopit může v dětech vyvolat pocit úzkosti, který může mít velký vliv na další vývoj dítěte. Prostředkem zjednodušeného výkladu světa jsou zde pro děti pohádky a to tím, že je v nich jasně definováno dobro a zlo a jsou zobrazené v jednoduchých zápletkách. Pohádky předkládají dětem jednotlivé životní situace a problémy, které musí děti řešit během svého růstu, a jejich řešení v jasných obrazech. Jedná se o typ nalaďování dětí na určitý způsob uvažování, průpravu k jejich postoji. Pohádky jsou zdrojem prvních morálních hodnot jedince. Zajímavé je, že pohádky zůstávají neměnné v čase. Mají stále stejnou formu už po několik generací. Pohádky prokázaly svoji nadčasovost a jsou důkazem, že ať se svět vyvíjí kupředu, lidská psychika je stále postavena na stejných základech. Pohádky jsou prostorem, kde děti hledají své první hrdiny, ideály. Ztotožňování má zásadní vliv na tvorbu svého ideálního já. Ideální já není jen naše ideální představa o nás s pouze kladnými vlastnostmi. „Naopak, ideální já je jako mince o dvou stranách, mince, která se obrací k prožitkovému světu lícem i rubem, kladnými i zápornými hodnotami“. V pohádkách najdeme mnohem více než jen příběh… „Pohádky jsou nejčistším a nejjednodušším výrazem kolektivně nevědomých psychických procesů“. Pohádky zobrazují archetypy v jejich nejjednodušší a nejvýstižnější podobě. V této podobě pak poskytují nejlepší návody, jak porozumět procesům, jež se odehrávají v našem kolektivním nevědomí. V tomto směru se pohádky liší od mýtů, neboť v mýtech a mytologii je archetyp zastíněn kulturním materiálem, který mýtus také předkládá, proto v mýtech nejsou archetypy tak čitelné a pro dítě ne tak snadno rozpoznatelné jako v pohádkách. Většina pohádek se podle teorií snaží zobrazit stále jednu stejnou psychickou skutečnost. Tato skutečnost se velmi těžko hledá v obsahu pohádky, neboť je natolik komplexní a obsáhlá, že člověk ji nerozezná v síti motivů a pojmů, jež jsou v pohádce. Tuto skutečnost nazýváme „Selbst“. Selbst představuje psychický celek individua i kontrolní centrum kolektivního nevědomí. Toto Selbst, jinak možno nazvat bytostné já, ovšem každý jedinec prožívá po svém. Takže i pohádku každý člověk vnímá a prožívá jinak. TYPY ARCHETYPŮ V POHÁDKÁCH: STÍN – Stín představuje vlastní tendence, které byly zavrženy naším bdělým životem ve společnosti. Ve stínu jsou uloženy neakceptovatelné kvality pro naše vědomí. I ty však čas od času uplatňují svůj nárok na vědomý život a stávají se zdrojem úzkosti. Stín představuje naše druhé já, naše alter-ego. Nicméně toto druhé já nemusí být nevyhnutelně oním špatným a zlým. V pohádkách se může objevit jako kolektivní aspekt – jako stín hrdiny. Tato postava se ve srovnání s hrdinou jeví jako primitivnější a instinktivnější. V příběhu často dochází ke štěpení obrazu hrdiny na postavu a jeho stínového průvodce. Právě podmínky štěpení obrazu jsou předmětem psychologického bádání. ANIMUS a ANIMA – Každý jedinec má ve svém nevědomí ženskou i mužskou stránku. Příklad, kdy se v jedinci může projevit opačná stránka, než je jeho vnější i vnitřní pohlaví, představuje zamilovanost. Když muž pociťuje zamilovanost, je to tím, že se žena podobá jeho vlastní animě, resp. dochází k projekci vlastní animy na tuto ženu. Každý z nás, ať muž nebo žena, má v sobě vždy i kus vlastnosti druhého pohlaví. V pohádkových příbězích vystupuje Anima jako překrásná žena – princezna. Animus je symbolizován šlechetnými hrdiny, rytíři, princi. Úsilí o vytvoření dvojice prince s princeznou znamená potřebu integrovat v sobě mužský a ženský prvek. Anima neboli ženský stín se objevuje v pohádkách méně než mužský. Nejtypičtějším obrazem ženské animy je hodná a zlá sestra, kdy zlá je potrestána a hodná zahrnuta odměnami. Důvod, proč se ženský stín objevuje méně, je dán tím, že ženský stín nemá takové tendence být v rozporu se svým já jako mužský. V pohádkách tedy opačný stín vystupuje jako protiklad, negativum. Je v opozici, protože i animus a anima v nás jsou v opozici, a určitým způsobem spolu bojují, dokud v jedinci nepřeváží ten stín – princip, který odpovídá jeho pohlaví. Anima a Animus tvoří dualitu v nás. Ve chvíli, kdy se smíří nebo převládne stín odpovídající našemu pohlaví, bude završen proces individualizace jedince. Pohádka je popisem cesty jedince – hrdiny k individualismu. BOŽSKÉ DÍTĚ – Představuje symbol pravdy a celistvosti bytí. Zastupuje protiklad ega, které je omezené pudy a situací. V pohádkách se objevuje skutečně jako dítě, nevinné, nedotknutelné, s nadpřirozenou silou nebo zvláštními schopnostmi. Jeho narození představuje příchod změny, přerodu. VELKÁ MATKA – Je obrazem osobních zkušeností z dětství, všeho, co na jedné straně hýčká a podporuje růst a plodnost, na druhé straně dominuje, požírá, svádí a ovládá. Matka země byla uctívána jako nositelka úrody. Velká matka se v pohádkách projevuje v ambivalentních postavách: jako hodná královna, v opačném pólu jako macecha, čarodějnice nebo harpyje. MOUDRÝ STAŘEC – nebo v ženské podobě staré vědmy, symbolizuje zdroj životní síly a růstu. V pohádkové symbolice se objevuje jako kouzelník, Děd vševěd, kněz, učitel, otec, uznávaná autorita. „V pohádkách, které mi v dětství vypravovali, jsem nalezl hlubší smysl než ve všech životních pravdách dospělého věku“. – Friedrich Schiller   )

Touha po kráse: Jak šel čas s dekorativní kosmetikou?

Touha po kráse: Jak šel čas s dekorativní kosmetikou?

Touha po kráse, ke které patří půvabný a přitažlivý vzhled, je stará jako lidstvo samo. Vždy v určitých etapách lidského vývoje ale měnila své podoby. Střídaly se také účely, pro které byla kosmetika využívána. V dřívějších dobách se kosmetika definovala jako dovednost či snaha uchovat, zlepšit, získat nebo obnovit krásu lidského těla. Záměrem kosmetiky bylo a je formovat člověka v souladu se soudobým ideálem krásy, omezit vnější příznaky stárnutí, vytvářet optimální péči pro fyzické tělo s důrazem na péči o pleť a tělo. Samotný pojem pochází z řeckého slovesa kosmeó – krášlím, zdobím. Slovo kosmétiké by se dalo přeložit jako umění krášlit či zdobit. Historie dekorativní kosmetiky PRAVĚK – Zrod kosmetiky jako takové se klade do doby kamenné, tj. 15.tisíc let př.n.l. V archeologických vykopávkách z této doby byly nalezeny různé hřebeny, ozdoby či hlinky, které používali lidé v pravěku. Někteří příslušníci různých kmenů se líčili stejně, aby se navzájem poznali při bitvách s nepřítelem. Líčení se lišilo i podle určitých událostí, jako svatba, pohřeb nebo jiná důležitá událost. Dále se také různým líčením prokazovalo určité postavení jedinců v kmeni (např. náčelník). Člověk pravěký se natíral různými bylinkami (dnešní repelenty) a zvířecím tukem. Chránili se tak proti hmyzu a chladu. Ideálem krásy v tomto období byla žena podobná Věstonické Venuši, tedy žena jako matka či živitelka. Na pudry a tvářenky se používaly červené a žluté oxidy, koroze ze železného náčiní. Nejzajímavějším přírodním pigmentem je Mořena barvířská, z jejích kořenů se získá růžový prach, který je nejvýhodnější na růž nebo rty. Zajímavé také bylo, že ženy v tropických krajích chodily nahé, nicméně velice často musely být nějakým způsobem nalíčené. STAROVĚKÝ EGYPT – Egypťané využívali různých druhů kosmetických přípravků. Používali vonné oleje, balzámy, masti, čistící krémy, první žvýkačky a zubní pasty. Z tohoto období pochází nálezy svitků s recepturami na výrobu kosmetických přípravků. Důkazem pak pro archeology byly i nálezy skříněk s pestrobarevnými líčidly, kterými se Egypťané zkrášlovali. Egyptská civilizace byla opravdu pokroková, jelikož používali prostředky a preparáty k odstraňování chloupků, barvení vlasů a péči o ruce a nehty. Středem obličeje, považovali Egypťané oči, které si líčili. V této době přípravky očního make-upu pravděpodobně obsahovaly směs medu, rozdrcených mandlí, antimonu, malachitu nebo popelu. Egypťané oční linky využívali nejen ke zkrášlení, ale také jako prospěšnou prevenci proti očním infekcím. Prakticky vzato byly používány i za účelem ochrany proti slunečnímu záření stejně tak jako k náboženským účelům. Jednou z nejkrásnějších žen starověku byla Nefertiti, manželka Achnatona. Jedna ze zachovalých soch Nefertiti ukazuje pečlivou kosmetickou péči o rty, obočí a víčka. STAROVĚKÉ ŘECKO – Řekové přinesli některé revoluční názory na kosmetiku a mnohé řecké zásady, které platí dodnes. Tzv. „Zásada dokonalé krásy“, která spočívá v tom, že to, co je zdravé je i krásné. Řekové byli však především sportovci, tudíž tehdejší kosmetika se zaměřovala především na ně. Zavedli přípravky proti pocení a depilační prostředky. Líčili se především mladí muži při sportovních hrách. Významné a uznávané ženy měly zakázáno používat jakoukoliv kosmetiku. Používání očního make-upu bylo považováno za něco odpudivého. V tomto ohledu byli Římané více liberální, používání očního make-upu bylo povoleno. Velmi znatelný byl také vývoj parfémů. Nejdůležitější surovinou ve starověkém Řecku byla myrha, vonná pryskyřice z kmenů myrhovníků. Zatímco těžká vůně myrhy se používala především v chrámech, v běžném životě dávali Řekové přednost jemnějším vůním květin (lilii, narcisu a růži). STAROVĚKÝ ŘÍM – V Římě měla každá vznešená dáma řadu vycvičených otrokyň, které jí upravovaly vlasy, pleť, nehty a líčily ji. Večer po ulehnutí byla nanesena na obličej a krk dámy pleťová maska (těsto z chlebové střídy a mléka). Na všech větších místech byly zřízeny veřejné lázně, kde se prováděly kosmetické procedury. Římská kosmetika také zavedla péči o nohy – pedikúru. ČÍNA – Metody, které používali, byly mnohdy drastické, ať už se jednalo o přehnané diety nebo bandážování nohou za účelem jejich zmenšení. Číňanky byli známé i svým specifickým líčením, světlejší pletí, kterou si pudrovaly, a výraznými červenými rty. V této době znali i manikúru, protože ženy nosily dlouhé nehty. Tradovalo se, že čím delší nehty žena měla, tím méně musela pracovat. INDIE – Indové byli velmi čistotní a používali různé pasty či prášky (směs betelového ořechu, zázvoru a pepře) k čištění zubů. Velmi dbali na osobní hygienu a zdravý životní styl. V líčení používali v každém období jiný druh líčení, a kosmetiku také dělili podle toho, k jakým příležitostem bývala používána. Dále využívali k péči o pleť různé esenciální oleje, a dokonce i vonné látky. STŘEDOVĚK – V období středověku se vlivem nábožensko-politických tendencí začalo od zkrášlování obličeje líčením ustupovat, a líčení tak zůstalo doménou žen v nevěstincích či žen s tzv. „špatnou pověstí“. Spojení líčení s nemístným (až svatokrádežným) jednáním se odrazilo dokonce i v právně-normativní rovině, a za líčení tak mohl být v určitém období a v určitých regionech uvalen stejný trest jako za zločin čarodějnictví. Smyslem takového trestu v tehdejším pojetí nebylo jen zbavit svět něčeho „ďábelského“, ale zároveň též „osvobodit“ muže, jenž byl „omámen“ nepravým vzezřením ženy používající líčidla. Historický návrat k líčení přišel ve chvíli, kdy se aristokracie začala znovu zkrášlovat, přičemž se využíval především bílý pudr, jenž byl opět indikátorem příslušnosti k výše postavené, manuálně nepracující třídě. V Evropě ženy vyšších tříd používaly zesvětlující pudry, aby měly co nejsvětlejší pleť. Tyto pudry však především obsahovaly látky jako olovo či arsen, které nebyly k tomuto účelu vhodné a často ženy trpěly otravou a nemocemi obličeje. NOVOVĚK – V palácích za doby renesance se skupiny dívek, nazývané fraucimor, učily u šlechtičen umění oblékat a líčit se. Renesanční kráska byla žena se zdůrazněnými plnými ženskými tvary a světlými nebo rusými vlasy. V době baroka se dámy solně líčily. Používaly pižmové kuličky, kterým se říkalo pompa ambre. Šlo o směs ambry a pižma. Ambra je voskovitá látka vznikající ve střevech vorvaně a pižmo je část výměšku přežvýkavce kabara pižmového. Tyto vonné kuličky se dávaly do zlatých jablíček, která měla dírky a nosila se u pasu nebo na řetízku kolem krku. Asi největší zajímavostí bylo lepení tzv. „mušek“. Jednalo se o černá kolečka nebo srdíčka z látky. Jejich největším úkolem bylo zakrýt všelijaké nedokonalosti, jakými byly i jizvy po neštovicích. Mušky měly ale svoje další významy. Muška na pravé straně znamenala, že je žena vdaná, na levé straně znamenala zasnoubení. Naopak muška v koutku oka znamenala, že žena je něčí milenkou a u úst, že je žena k mání. Kosmetika v našich zemích Již v 6. století Slované používali k potírání kůže máslo. Ženy si líčily tváře na bílo a červeno, barvily si vlasy a obočí. Svobodné ženy nosily vlasy rozpuštěné, vdané pokryté plachetkou či závojem. Používaly ozdobné hřebeny, nůžky, břitvy, pinzety, lžičky na čištění uší a kovová zrcátka. Kosmetiku nejprve vyráběli kati, bylinkáři a lékárníci. 19. STOLETÍ – V těchto dobách byly naše země součástí Rakousko-Uherska. Hlavní ikonou, která udávala v této době trendy v líčení a oblékání byla císařovna Alžběta. Ta byla velice krásná a dbala na zdravou životosprávu. Ženy nosily bohaté husté vlasy a upnuté korzety, které formovaly jejich postavu do tzv. vosího pasu. V módě byly především dlouhé a výrazné řasy. Řada žen si řasenky vyráběla podomácku smícháním popele, rozmačkaných plodů bezinek a ricinového oleje. PO 1. SVĚTOVÉ VÁLCE – V této době se začala kosmetika rozmáhat a objevily se první kosmetičky. V módě bylo úzké obočí a oči nalíčené barevnými stíny a linkami. V zahraničí, ale i u nás se začaly objevovat jedny z prvních kosmetických salonů. U nás byl jedním ze známých salon paní Lavecké. Zde se vyráběly pleťové krémy a vlasové vody. PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE – Začala se nejvíce vyvíjet kosmetika a začal vznikat samostatný obor dermatologie. Byly založeny ústavy lékařské kosmetiky, kde se později školili lékaři a zdravotní sestry. Ty poté pracovaly i jako kosmetičky. Tři základní barvy používané v kosmetice Vrátíme-li se do doby pravěku, starověku atd. zjistíme, že všechny kultury měly v oblibě 3 základní barvy. Jsou jimi bílá, červená a černá. ČERVENÁ – Význam červené barvy se v kulturách velice liší. Většinou se ale spojuje s láskou, vášní a mládím. Její prvotní význam byl čistě biologický. Žena dávala najevo, že je připravena na mateřství. Červené rty pak měly ukázat, mládí, svěžest a fakt, že žena dosud nerodila. Červená barva se získala ze dvou druhů hmyzu: červec nopálový a červec klenutec, ty se sušily a získávalo se z nich krvavě červené barvivo, zvané karmín. Další způsob získávání barviva je z minerálů, jako je červené olovo či rumělka (sulfid rtuťnatý). Získávala se i z rostlinných výtažků, ze světlice barvířské (karthamin), nebo z kořene kamejníku barvířského, rozdrcených plodů moruše a jahod, šťávy z červené řepy a červeného amarantu. BÍLÁ – V Řecku se používalo olovnaté barvivo – psimuthion, další známou praktikou bylo pouštění žilou nebo méně nebezpečný bílý pudr. Proč byla ale světlá pleť tak oblíbená? Jedna teorie říká, že světlá, projasněná pleť, ukazovala ženino mládí neboli, že žena ještě nerodila. Protože po těhotenství se pleť změní, ztmavne. Přirovnání k dnešní době, jsou to těhotenské pigmentové skvrny na obličeji. Dalším faktem bylo, že světlá pleť znamenala vyšší postavení ve společnosti. ČERNÁ – Při slově černá se všem určitě vybaví Kleopatra se svým hustě tmavým obočím a černou linkou na očích. Nejstarší používaný materiál byl kajal, který se přechoval až do dnešního moderního kosmetického průmyslu. Kajalové tužky jsou považovány za jedny nejkvalitnější a nejpigmentovanější a jsou mezi vizážisty velice oblíbené. Na celá staletí učarovaly ženy svou výbornou krycí schopností a snadností v použití. Historie líčení a konkrétně využívané styly prošly různými změnami, stejně jako se změnila řada estetických norem týkajících se lidského vzhledu. I přestože se líčení stalo normou, neexistuje pouze jeden využívaný či preferovaný styl líčení. Obecně bychom ale mohli říct, že nejčastějším a nejžádanějším stylem líčení je takový styl, který tvoří ženu mladší, krásnější, ale přitom není nanesené líčení příliš znatelné. „Úsměv je ten nejlepší make-up, jaký může žena nosit“. – Marilyn Monroe )

Genealogie: Objevování tajemství tvého rodu

Genealogie: Objevování tajemství tvého rodu

Snad každý člověk se alespoň jednou ve svém životě zamyslí nad otázkami: Kdo byli moji předkové? Čím se živili? Jaké byly jejich osudy? Žijeme v době, kdy většina lidí zná své předky pouze dvě generace do minulosti, tedy své rodiče a prarodiče. O starších předcích nevíme vůbec nic, anebo jen pár kusých informací z vyprávění našich babiček a dědečků. Většinou bychom se však rádi o našich předcích dozvěděli daleko víc než jen z matných vzpomínek, které zbyly našim žijícím příbuzným. Genealogie je vědní disciplína, která byla zpočátku využívaná převážně k prokazování příslušnosti ke šlechtickému rodu nebo k prokázání stáří rodu. V současnosti se pomalu stává vyhledávanou vědní disciplínou i širší veřejností. Dnes i lidé nešlechtického původu chtějí znát své kořeny a díky přístupnosti pramenů si rodokmeny zpracovávají sami nebo si ho nechávají vyhotovit. Důvodů mají několik, ať už jen z obyčejné zvědavosti, nebo pro pochopení sama sebe. Pojem genealogie pochází z řeckého slova genos (rod, pokolení) a logos (nauka, věda). Je to pomocná věda historická, která se snaží získat co nejvěrohodnější informace o minulosti předků: „V nejširším slova smyslu pojednává o charakteru vztahu dvou navzájem souvisejících jevů či faktů. V tom nejužším, pak o vztahu mezi lidskými jedinci, vyplývající z jejich společného rodového původu“. Genealogie trpělivě hledá doklady o předcích a odborně zpracovává získané poznatky. Hledá jistoty, o které se lze opřít jako o pevný kámen, vyrůstající z kořenů života předků, rekonstruuje zapomenuté rodinné a rodové znaky. Do tradiční genealogie vstupuje nová metoda označovaná jako genetická genealogie. V ní jde především o určování původu předků pomocí analýzy DNA, tedy nukleové kyseliny, která nese genetické informace všech buněčných organismů. Pomocí genetiky můžeme zkoumat pouze předky v přímých liniích, tedy ženy ze strany matky nebo muže ze strany otce. Dá se také potvrdit, jestli předci výrazně migrovali, tedy přesouvali se z různých koutů Evropy či světa. Existují i genetické databáze, které jsou volně přístupné a kde mohou registrovaní uživatelé hledat své předky. Databáze fungují národně i mezinárodně. Je možné tedy najít příbuzné dokonce i z jiného kontinentu. Zda se jedná o kladný či záporný jev, je na posouzení každého jedince. Dějiny genealogie „Hledáním našich kořenů, přicházíme blíže k sobě jako lidské rodině“. Počátky genealogie můžeme najít už ve starověku. Již starověcí Řekové vytvářeli rodokmeny svých bohů a Egypťané znali příbuzenské vztahy mezi faraony. Taktéž se setkáváme s rodokmeny ve starověké Číně, kde každá vládnoucí dynastie vedla už od svých prvopočátků pečlivě zaznamenané rodokmeny. Neměli bychom opomenout ani příběhy z Bible, především pět knih Mojžíšových, kde jsou rodové vazby také pečlivě zapsány. Středověk a vznik šlechtických rodů je pak dalším obdobím, se kterým je genealogie spojená. Dříve se genealogie téměř výhradně zabývala právě šlechtickými osobami a zkoumala jejich příbuzenské vztahy a prestižní výhody. Proto nebylo ojedinělé, že docházelo i k falšování listin dokládající příbuzenské vazby. První zmínky o šlechtické genealogii nalezneme v Kosmově i Dalimilově kronice. Vznikem šlechtických rodokmenů se začala šlechta odlišovat od lidí nešlechtického původu a tím si také začala budovat řadu významných privilegií. Tak se vlastně genealogie stala jedním z prostředků k dosažení různých společenských a politických cílů. Rodopis posléze nabýval stále většího významu především v oblasti majetkoprávních otázek. Ke konci 15. století již vznikla celá řada rodopisů mnoha panovnických rodů. Mnohé z nich však vznikly faktograficky nepodložené, a proto se postupem času začaly objevovat snahy přistupovat k rodopisu vědečtěji. Významnější a skutečně vědecké práce vznikly ve druhé polovině 17. století. Byly to především práce německého teologa a pietisty Philippa Jacoba Spenera, který se mimo rodopis věnoval i heraldice a zanechal po sobě mnoho hodnotných prací. Od 18. století bylo v západní Evropě zvykem přidávat do tištěných kalendářů seznamy panovnických a šlechtických rodů. Postupem času tak vznikl Gothajský almanach. První vyšel v roce 1763 v Gotě a získal si u čtenářů takovou oblibu, že od té doby vycházel každoročně až do roku 1944. Konec 2. světové války přinesl významné společenské změny v Evropě a zejména východním Německu (sídle vydavatelství) a znamenal zánik almanachu v originální podobě. Od roku 1951 je vydávána obdobná řada pod názvem Genealogisches Handbuch des Adels. V období socialismu byly v Československu genealogie a heraldika na pokraji zájmu. Obě disciplíny byly považovány za podezřelé a přežité, příliš spjaté s církví a se šlechtou. Navzdory tomu se těmto vědám věnovalo v soukromí mnoho lidí. Ve druhé polovině 20. století již bylo zkušených rodopisců několik desítek. Matriky: Knihy narození, manželství a úmrtí Slovo matrika se vyvinulo z latinského výrazu matricula. Původní význam slova byl seznam kleriků. Současného významu nabývá slovo až od první poloviny 17. století. V Akademickém slovníku cizích slov se pod heslem matrika uvádí: „Kniha, do které jsou zapisována jména osob pro potřeby právní evidence (narození, sňatků, úmrtí)“. V Německu používali spíše pojem Personenstandsregister. V Anglii se nazývají parish registers, parish books. Ve Švédsku se používal název ministerské knihy a v době Rakouska-Uherska pod současným názvem matriky. První matriky sahají až k starověkým Egypťanům. Římané měli zpracované seznamy narozených, zemřelých a jmenovitě u křesťanských mučedníků. Velmi málo se ví o zápisech manželského svazku. Nejstarší církevní právní předpis u nás byl Zákon sudnyj ljudem (Soudní zákon pro laiky – 2. polovina 9. století), sepsaný věrozvěsty Konstantinem a Metodějem, zabývající se trestním, majetkovým, ale také manželským právem. Od starověku se využívala písařská tabulka zvaná diptych. Tato destička zahrnovala soupisy členů církve. Nejdříve se do matrik zaznamenávaly příbuzenské svazky. Počátkem 3. století vznikají první fary a začaly se vést registrace křtů, biřmování, oddání a pohřbů. Některé farní knihy se zachovaly dodnes. V roce 1137 se o matrikách zmiňuje Lateránský koncil, který zavedl spravování matrik do rukou církve. Nejstaršími českými matrikami jsou následující: Matrika z roku 1432 v Korutanech ve Twengu (Rakousko), v Kostnici z roku 1463 a nejstarší pražská matrika u sv. Jindřicha z roku 1584. Bohužel velké množství z nejstarších matrik se nedochovalo, matriky se ztratily nebo shořely. Někteří horlivci tyto knihy zničili nebo vyhodili, jakožto kacířskou záležitost. Důvody a motivace k poznání vlastní rodinné historie „Naše historie začíná předtím, než se narodíme. Zastupujeme dědičné vlivy naší rasy a naši předkové prakticky žijí v nás“. • POZNÁNÍ HISTORIE RODINY – Člověk pociťuje touhu odhalit, odkud pochází a kdo byli jeho předkové. Je to přirozený pocit, který je po generace zakódovaný v genech už od starověku a možná i pravěku. Tento pocit se někdy dostaví až na sklonku života člověka, ve stáří. Nezřídka je již na začátek bádání „pozdě“, protože cenné vzpomínky, které uchovávali naši rodiče a prarodiče často odcházejí i s našimi blízkými a nestihneme je zaznamenat. • VYSVĚTLENÍ RODINNÝCH PŘÍBĚHŮ – V rodině kolují různé příběhy. Častým příkladem jsou příběhy typu: „Náš dědeček padl ve válce“ nebo „Moje prababička si vzala Žida“, případně „Můj prastrýc spáchal sebevraždu“. Jen málokterá rodina má doma důkazy o tom, zda jsou takové příběhy pravdivé. Můžeme cítit potřebu si je ověřit nebo vyvrátit, a tak nezbývá nic jiného než začít aplikovat praktickou genealogii. • ZPROSTŘEDKOVÁNÍ HISTORICKÝCH UDÁLOSTÍ POMOCÍ SOUVISLOSTÍ – Při vlastním bádání se najednou setkáváme s vlastním prožitím historie prostřednictvím svých předků. Zjišťujeme, jak naši rodinu ovlivnily války, královské patenty nebo nařízení, která významná osobnost se mohla setkat s našimi předky apod. • VYTVÁŘÍ A POVZBUZUJE FANTAZII A TVŮRČÍ PŘEDSTAVIVOST – Často se při bádání dostáváme k informacím, kde předkové žili a čím se živili, nezřídka objevíme jejich vlastnoruční podpis nebo krátkou informaci ze života. To nám otevírá možnost zapojit fantazii, usuzovat a představovat si, jací naši předkové byli, jak nejspíše vypadali, jak vypadalo jejich obydlí, jaké charakterové rysy prokazovali svými životními příběhy. • POZNÁNÍ NOVÝCH MÍST – Badatel při své práci objevuje stále nové názvy obcí a měst, ze kterých jeho předkové pocházeli. Tato místa se stávají zosobněnými, spojenými s historií vlastního rodu. Mohou se stát cílem výletů. Podívat se můžeme i na místa, kde stojí nebo stávalo obydlí našich předků. Tento princip turistiky také podporuje tzv. geneo-koučink. • PROBOUZÍ VDĚČNOST ZA VLASTNÍ EXISTENCI – Při bádání po předcích zjišťujeme, kolik osob se podílí na tom, že jsme na tomto světě. Stačí spočítat jen několik generací, a zjistíme, že například v pěti generacích historie rodu se vyskytuje 64 přímých předků. O pět generací více je to už 2048 přímých předků. Takové zjištění může v badateli vyvolat pocit pomíjivosti a náhody, ale také vděčnosti za vlastní život a odpovědnosti za život svých potomků. Zvědavost a touha po poznání předků či pochopení sebe samých vede řadu lidí k sestavování vlastních rodokmenů. Může jim to pomoci porozumět proč si zvolili svou životní cestu, od koho zdědili přednosti i ctnosti, ale i co ovlivňuje jejich partnerské či milostné vztahy.   )

Posvátná geometrie platonských těles

Posvátná geometrie platonských těles

Útvary posvátné geometrie vytvářejí čisté, jasné, vysoce vibrující a strukturované zprávy. Tyto světelné informace posvátné energie dokážou znovuobnovit posvátnost všech věcí a tím je i uzdravit. Nám lidem pomohou posunout vědomí na vyšší úroveň a navázat kontakt s vyšším vědomím. Získáme tak nové poznatky, například schopnost urychlit proces světelného těla, vyléčit staré rány v energetických polích, souznít s plánem své duše a tím si také zvýšit sebevědomí. Všechno, co nás obklopuje, je tvořeno energií „převedenou do formy“, tedy „in – forma – cí“. Naučíme-li se rozumět zákonitostem posvátné geometrie a používat je v životě, posílíme tím lásku, uzdravení, blahobyt, štěstí i úspěch. „Každý tvar, každá bytost, veškerý život je pestrou sbírkou geometrických energetických polí, která jsou – každé podle zaměření – plna požehnání nebo deformace. Proměňují se však s každou myšlenkou a každou subtilní jemnohmotnou energií“. Platonská tělesa: Prostorové vyjádření energie pěti živlů Výborná matematická znalost Řeků byla hnána kupředu nejenom praktickými účely, ale především zanícenou touhou po poznání. V platonské době sestávalo vzdělání státníků z aritmetiky, geometrie, geometrie těles a hudby (tato odvětví obecně spadala do matematického rámce). Sám Platón považoval matematické vzdělání za absolutní nezbytnost pro vůdce států a filozofy. Vchod do jeho Akademie byl obohacen o nápis: „Nevstupuj, kdo jsi neznalý geometrie“. V době, kdy Platón psal své dílo „Timaios“ se matematika a filozofie navzájem významně ovlivňovaly. V tomto svém díle říká, že svět je vytvořen vesmírem a čtyřmi živly (oheň, voda, země a vzduch), a dal je do souvislosti s pěti pravidelnými mnohostěny v prostoru: čtyřstěn, šestistěn (krychle), osmistěn, dvanáctistěn a dvacetistěn. Z toho důvodu vznikl pojem platonská tělesa. Na jeho názory navázal ve 4. století př.n.l. Theaitetos z Athén, který popsal geometrické konstrukce platonských těles a dokázal, že jich není víc než pět. ČTYŘSTĚN neboli tetraedr je těleso tvořené čtyřmi rovnostrannými trojúhelníky. V každém vrcholu se setkávají tři z nich. Z názvu je zřejmé, že má těleso čtyři stěny, dále má šest hran a čtyři vrcholy. Platón tento tvar spojil s živlem ohně právě kvůli pronikavé ostrosti hran a vrcholů a také proto, že je nejzákladnější a nejjednodušší z pravidelných těles. Řecký název pro čtyřstěn je puramis a je z něj odvozeno slovo pyramida. Zajímavostí jistě je, že řecké slovo pro oheň je pur. ŠESTISTĚN (hexaedr) neboli krychle je trojrozměrné těleso, jehož stěny tvoří šest shodných čtverců, má osm vrcholů a dvanáct hran stejné délky. Hexaedr byl podle Platóna symbolem země. OSMISTĚN (oktaedr) má šest vrcholů a jeho stěnami je osm shodných rovnostranných trojúhelníků. Podle Platóna symbolizoval vzduch. S tímto tvarem se můžeme setkat u diamantu, fluoridu nebo třeba kamence. DVANÁCTISTĚN (dodekaedr) je trojrozměrné těleso v prostoru, jehož stěny tvoří dvanáct stejných pravidelných pětiúhelníků a má dvacet vrcholů. Platón ho přiřazoval vesmíru neboli ke všemu kolem nás (Jsoucno). DVACETISTĚN (ikosaedr) má dvanáct vrcholů a třicet hran. Jeho stěny tvoří dvacet stejných rovnostranných trojúhelníků. Podle Platóna byl pravidelný dvacetistěn symbolem vody.Platonská tělesa kolem nás UMĚNÍ – Názor Platóna, že pravidelný dvanáctistěn znázorňuje Jsoucno, s ním sdílel Salvador Dalí. Soudí se tak podle jeho obrazu Svátost Poslední večeře z roku 1955. Scéna se odehrává v podkroví novodobého interiéru. Kristus je bezvousý a klečícím učedníkům podává chléb. V pozadí je krajina, kterou Dalí používal i na jiných svých obrazech. Dalí zpodobnil tento obraz velmi nezvykle a bylo mu to také vyčítáno. Platonskými tělesy se zabýval i Luca Pacioli (františkánský mnich a matematik známý především jako zakladatel účetnictví), který se o nich zmiňuje ve své knize Divina Proportione. Knihu ilustroval Leonardo da Vinci, který si velice rád vyráběl i dřevěné modely mnohostěnů. PŘÍRODA – Včely vytvářejí plástve tak, že jejich buňky mají tvar pravidelných šestistěnů, schránky loděnek tvoří logaritmické spirály, růst rostlin dodržuje Lindenmayerův systém, sněhové vločky jsou formou fraktálu. ORGANISMY – Mnoho virů má tvar dvacetistěnu, včetně viru obrny, HIV a dalších 200 virů, které jsou odpovědné za nachlazení. Dvacetistěnná symetrie totiž umožňuje nejnižší energetickou konfiguraci vzájemně působících částic. Tvar platonských těles můžeme také najít u Mřížovců. Je to kmen mořských jednobuněčných protistů, kteří vytvářejí své buňce mřížovité podpůrné struktury až ozdobné schránky s velkými otvory z oxidu křemičitého. HRY – Rubikova kostka – každý zná tento hlavolam ve tvaru krychle, ale málokdo ví, že Rubikovy kostky existují ve všech tvarech platonských těles. Květ života: Univerzální symbol energie, života a spojení mezi vším existujícím Tento symbol obsahuje hloubku a šířku spojitosti veškerého života a ducha ve vesmíru. Květ života můžeme najít jako vzor ve vitrážových oknech, jako prvek na oltářích, hrobkách, ale také jako ochranný symbol na předmětech denní potřeby. Dívat se na Květ života nás vyzývá ke sjednocení naší mysli, srdce a duše. Znázorňuje základní matrici stvoření, formy prostoru i času, jednotu života a ducha jako nedílné součásti vesmíru. Všechno pochází z jednoho zdroje, stejně jako květ života má svůj střed a z něho se postupně tvoří další a další kružnice, další tvary. Květ života patří téměř ke každé starověké kultuře a je považován za jeden z nejposvátnějších znaků stvoření. Zajímavostí je, že symbol Květu života je jakýmsi jednotícím prvkem mezi všemi náboženstvími a kulturami po celém světě. Když si symboliku převedeme do dnešního světa, možná nás vede k zamyšlení nad tím, jak se chováme v činech i myšlenkách k sobě a svému okolí. Že každý lidský počin, který ubližuje planetě, ubližuje lidem samotným. Naopak s každým dobrým skutkem možná rozkvétá pomyslný Květ života všeho živého. Květ života nás spojuje s posvátnou životní energií a pomáhá nám rozšířit naše vědomí. Lze ho používat například na očistu a harmonizaci prostoru, vody, nebo potravin, a také je úžasným pomocníkem při meditacích.Symboly související s Květem života a s jeho geometrií VESICA PISCIS je geometricky tvar vzniklý průnikem dvou kruhů o stejném poloměru, které se protínají tak, že střed každého z kruhů leží na obvodu kruhu druhého. Název v překladu z latiny znamená „rybí měchýř“. Jin a Jang nejsou protichůdné síly, ale vzájemně se doplňující protiklady – neviditelné (skryté, ženské) a viditelné (projevené, mužské), které na sebe vzájemně působí v rámci celku. Všechno má jinové a jangové aspekty, například Světlo nemůže existovat bez tmy a naopak, ale každý z těchto aspektů se může projevovat s různou silou či v průběhu času slábnout. MERKABA – Slovo Mer-Ka-Ba se skládá ze tří slov, které pocházejí ze starého Egypta. V jiných kulturách se nazývá merkabah či merkavah. MER (Světlo), KA (Duše) BA (Tělo). Merkaba je to co nás vytváří, co spojuje tělo, emoce, rozum a duši do jednoho funkčního celku. Někdy bývá nazývána jako Mistrovská pyramida nebo také jako vůz (prostředek) vzestupu. Je „vozítkem“, které člověka spojuje s vyššími úrovněmi bytí a světů. Můžeme jich dosáhnout, když se zbavíme všech bloků a zatěžujících programů v našem podvědomí. To je to, co nás připoutává k světu plnému strachu a nízkých vibrací. Merkaba zesiluje sílu vědomé myšlenky a bytost si tak sama utváří realitu, ve které žije. Světelné pole Merkaby je holograficky obsaženo v každé naší buňce, stejně jako v každé části Vesmíru. Stačí ho jen aktivovat. METATRONOVA KRYCHLE – Podle prastarého učení je symbol energeticky napojen na Archanděla Metatrona, který je v přímém spojení s všeobjímající božskou energií. Symbol nám má sloužit, když se cítíme dezorientovaní a máme pocit, že ztrácíme půdu pod nohama. Tato silná energie vám pomůže získat sebevědomí, pozvednout vaše spirituální vědomí na vyšší úroveň a odhalit pravdu.   )

Svatý Mikuláš jako posel Boží dobroty a štědrosti

Svatý Mikuláš jako posel Boží dobroty a štědrosti

Sv. Mikuláš z Myry (posvěcený Nikolaos) se narodil v Myře na území Malé Asie, někdy v rozmezí let 280 n.l. a 286 n.l., do prostředí silně nábožensky založené rodiny. Proslul svou dobročinností a spravedlivostí. Zakládal školy a sirotčince, které pak pravidelně navštěvoval. Během jeho sobotních návštěv přihlížel tzv. examenům. Exameny byly shromáždění dětí před představeným školy, který ze záznamů četl jejich úspěchy a prohřešky a poté je zkoušel z učiva. Pokud se děti chovaly i učily vzorně, byly pochváleny, pokud ne, byly potrestány metlou. Sv. Mikuláš byl také aktivním stoupencem křesťanské víry a odpůrce ariánství a pohanství, které bylo v té době hlavním státním náboženstvím Římského císařství. Zemřel patrně 6. prosince, některé zdroje však považují toto datum za kalkul křesťanské církve, která připsala smrti sv. Mikuláše toto datum jen proto, aby vytlačila svátek pohanské bohyně lovu Diany, který připadal na tentýž den. Ač sv. Mikuláš nebyl nikdy oficiálně prohlášen za svatého, je jedním z nejuctívanějších svatých v celém křesťanství, v ortodoxních církvích je dokonce po Panně Marii druhým nejuctívanějším svatým vůbec. Jméno Mikuláš, v řeckém originále Nicolaos, v překladu znamená vítěz lidu. Je oslavován jako patron námořníků, mlynářů, obchodníků, rolníků a pastýřů, lukostřelců, ochránce dětí a rodiny, lékárníků, právníků, studentů, chudých, opuštěných, pronásledovaných, nevinně odsouzených, zajatců a vězňů. Lidé také věří, že období svátku sv. Mikuláše je ideální částí roku pro uzavření sňatku a výnosných obchodů. V této souvislosti je považován také za patrona manželského štěstí i obchodních dohod. Je též oficiálním patronem států Ruska, Lotrinska a měst Amsterdam, Bari a Barranquilla. Legenda o sv. Mikuláši Mikuláš po svých zemřelých rodičích zdědil nemalé peníze. Jelikož byl však už od útlého věku veden k pobožnosti a chtěl se stát knězem, zděděné peníze rozdal chudým a potřebným. Později, aby unikl před projevy vděčnosti svého okolí, prchl do Palestiny. Když v Myře zemřel biskup a zdejším křesťanům se nedařilo shodnout na nástupci, souhlasili, že se biskupem stane ten, kdo jako první překročí práh chrámu. Tím vyvoleným se stal Mikuláš, a přestože úřad zprvu odmítal, nakonec jej přijal, a utvrdil tak sám sebe ve své víře a pokoře. Na tento příběh navazuje hned několik legend: „V Myře žil jeden otec se třemi dcerami. Přihodilo se, že zchudl a nadělal spoustu dluhů, které měl v brzké době zaplatit. Byl zoufalý a nevěděl, co si počít. Už i uvažoval, že své dcery provdá. Mikuláš se o tom dozvěděl, a tak v noci vzal tři váčky zlaťáků (také se píše o hroudách zlata) a dal je na okno domu, kde otec s dcerami žil. Když ráno otec zlato našel, velmi se zaradoval. Mohl nejen zaplatit dluhy, ale zůstalo i dívkám na věno. Mikuláš chtěl svou štědrost utajit, ale byl prozrazen“. Další z legend popisuje příběh námořníků plavících se po rozbouřeném moři, kterým sv. Mikuláš zachránil život prostřednictvím modliteb. Další legenda popisuje příběh sv. Mikuláše, který vzkřísil děti, jež zavraždil hospodský a častoval jejich masem své hosty jen proto, aby ušetřil na vepřovém mase. Tato legenda je důvodem, proč ve Francii oslavují sv. Mikuláše jako ochránce dětí před nemocemi a neštěstím. V alpských oblastech lidé věří, že sv. Mikuláš nosí děti, že ženám pomáhá při těžkých porodech a požehná těm, kterým se nedaří otěhotnět. Do 18. století byl na našem území sv. Mikuláš uznáván jako patron mostů, moří a vod. V 18. století jej jako patrona mostů, moří a vod vystřídal Jan Nepomucký. Tradiční mikulášské obchůzky Svátek sv. Mikuláše připadá na 6. prosince, Mikulášská obchůzka však probíhá již v předvečer tohoto dne. Tento zvyk má svůj původ v tradici tzv. vigilií. Slovo vigilie pochází z latinského slova vigilia a znamená bdění. Pojem vigilie označuje zvyk připravovat se bděním v noci při modlitbách na určitý svátek nebo mimořádnou událost, která svátku nebo události předchází. K této tradici se pojí také původní měření dne, kdy se za jeho začátek považoval západ slunce a východ hvězd. Večer 5. prosince je tedy podle židokřesťanské tradice měření času začátek dne svátku sv. Mikuláše. Dalším příkladem tohoto chápání času je usedání ke Štědrovečerní večeři již s první hvězdou večera 24. prosince, přestože svátek narození Ježíše Krista připadá na 25. prosince. Kult sv. Mikuláše a s ním spojené oslavy svátku, kdy jsou děti po zásluze odměněny za své celoroční chování a přístup k povinnostem od tří kouzelných postav, jsou v našem prostředí přejímány a dále rozvíjeny od dob Velké kolonizace ve 13. století. Samotná mikulášská obchůzka se vyvinula z biskupských her pořádaných v klášterních školách. Původně se oslavy svátku sv. Mikuláše konaly 28. prosince v den svátku Neviňátek, ale během 13. století byl přesunut na předvečer 6. prosince. Nejstarší známá chlapecká biskupská hra na našem území, která pojednává o postavě sv. Mikuláše, pochází ze 13. století a nese název ludus episcopi puerorum. Žákovskou hru s podobným obsahem popsal ve 14. století také Jan Hus. V těchto hrách, spadajících do kategorie tzv. svátků bláznů, vedla skupina žáků v kožešinových kuklách chlapce sedícího na oslici čelem zády. Během 15. století měly oslavy svátku podobu průvodu rytířstva sv. Mikuláše. Jednalo se o průvod vzácně oděných rytířů s maskou biskupa, který ve městě podnikali žáci a učitelé škol při chrámech zasvěcených sv. Mikuláši. V tomto období mikulášské hry pronikaly do lidového prostředí, kde se průvod rytířů změnil v obchůzku jednotlivých domácností s dětmi. Někteří badatelé se domnívají, že zvyk mikulášských obchůzek i nadílky sv. Mikuláše se vyvinul výlučně z dramatizovaných středověkých legend, a to konkrétně z mimických klášterních her, které byly spojovány s tzv. svátkem bláznů, a že čert v nich ztvárňuje zkroceného, sv. Mikulášem k službě donuceného démona. Jiní zase vycházejí z faktu, že Mikuláš jezdil při slavnostních hrách a obřadech na koni, případně na oslu, a že mikulášské průvody jsou v podstatě jen znovuoživenými bujnými taškařicemi středověkých scholárů, pochodem „bláznivého biskupa“ apod. O maskách čerta a anděla se zmiňují historické prameny až z konce 18. století, přičemž čert je symbolem křesťanského boje s pohanstvím a anděl je modifikací dřívější postavy smrti. Jednou z hypotéz této změny, která vedla ke zjemnění postavy smrtky, je pohled křesťanské církve na smrt. Křesťané, pro které smrt představuje moment poslední zpovědi duše, považují smrt za okamžik, kdy kajícný zemřelý vstupuje do blaženého ráje. Doprovod sv. Mikuláši tak dělají dvě protikladné postavy. Čert, který je symbolem pohanství a hříchů a anděl, který je ztělesněním duchovní čistoty. Nutné je však dodat, že na vesnicích, kde má oslava svátku sv. Mikuláše stále spíše karnevalový charakter, postavu smrtky anděl nenahradil a je součástí průvodu i dnes. Tento rys je charakteristický například pro Valašsko. První zmínka o mikulášské nadílce na našem území pochází z 16. století. Během 18. a 19. století se k mikulášským oslavám začaly pojit také trhy s nejrůznějším, jindy netradičním zbožím, které odkazuje k nevídané štědrosti sv. Mikuláše. Postavy mikulášské obchůzky vcházely podle zvykového práva do domů a bytů bez pozvání, kde předváděly své části rituálu. Zajímavostí je, že tyto postavy nepřicházejí s koledou, vždy jsou však za svou návštěvu odměněny. Dříve byly odměněny špekem, plody úrody a jinými potravinami, dnes má odměna podobu peněz a alkoholu. Svatý Mikuláš v lidové tradici v jiných zemích RAKOUSKO – V Rakousku lidé věří, že Bůh odměnil Mikulášovu štědrost tím, že může každý rok sestoupit na zem a obdarovávat děti. Na některých místech chodí Mikuláš 5. prosince, jinde až 6. prosince. Chodí sám, někdy je doprovázen andělem anebo obdobou našeho čerta, který se jmenuje Krampus. Krampus má velmi ošklivou masku a v ruce drží dřevěnou tyč. Konají se zde průvody těchto strašidelných masek, které na přihlížející působí velmi odpudivě. V Salzburgu mívá průvod 1500 až 2000 těchto postav a jeho průběh doprovází rozsáhlá bezpečnostní opatření. V Rakousku nechybí v Mikulášově doprovodu tzv. guatseltrager, který pomáhá nést Mikuláši dárečky pro děti. Děti stejně jako u nás dostávají drobné dárky přímo od Mikuláše nebo do vysokých bot, které umisťují na okno nebo mimo svůj pokoj. NĚMECKO – V katolických oblastech Německa je sv. Mikuláš znázorňován v biskupském oblečení. V předvečer svátku dávají děti ven za okno dopisy a také potraviny a mrkev pro bílého koně nebo osla, který Mikuláše doprovází. Na okno, pod postel nebo k radiátoru si dávají naleštěné boty, do kterých pak dává Mikuláš dárečky. Při osobní návštěvě Mikuláše jej doprovází kromě zvířecího doprovodu také Ruprecht. Mikuláš nosí dárky ve velkém pytli. Vlivem obchodu a reklamy je postava biskupa Mikuláše čím dál více zkreslována. V některých oblastech v Německu chodí Santa Claus, který své dárečky rozdává až o Vánocích. CHORVATSKO – Také v této zemi je tradice úcty sv. Mikuláše velká. Mikuláš obdarovává děti ovocem, sladkostmi a suchými plody, které dává do holínek přichystaných na okně. Velké oslavy probíhají v městečku Komiža na ostrově Vis v den svátku sv. Mikuláše 6. prosince. Na kopci u kostela sv. Mikuláše se na základě tradice pálí stará loď jako poděkování námořníků za ochranu během celého uplynulého roku. Pak je sloužena mše a koná se lidové procesí. Na tuto oslavu k poctě sv. Mikuláše se sjíždějí lidé z celého okolí. Děkovné slavnosti probíhají také v Dalmácii a v chorvatských přímořských oblastech. Lidé v den svátku sv. Mikuláše hází do moře věnce jako poděkování tomuto patronovi námořníků za ochranu během celého roku. POLSKO – V Polsku se sv. Mikuláš nazývá sw. Mikolaj a vystupuje zde jako biskup s velkou důstojností. Historicky byly jednotlivé části Polska pod nadvládou různých mocností, a to s sebou přinášelo rozmanitý kulturní vliv. Lidové zvyky jsou proto krajově odlišné. Většinou Mikuláš přichází v doprovodu anděla, a to buď pěšky, nebo na saních, které táhne bílý kůň. Zkouší děti z náboženských vědomostí a znalostí různých modliteb. Za odměnu jim Mikuláš rozdává svaté obrázky, jablíčka, pomeranče a perníčky. Nemůže-li Mikuláš přijít osobně, dává dětem drobnou nadílku pod polštář nebo do vyčištěných přichystaných bot (tento zvyk přetrvává hlavně ve Varšavě a dokládá výrazný francouzský vliv). Mikuláš nakládá dárečky jen dětem. Někde je zvykem, že děti předávají světci dopis, ve kterém je seznam dárků, které by si přály dostat na Vánoce. V dnešní době se polští Katecheti a kněží snaží vést děti ve školách a farnostech k napodobování vlastností sv. Mikuláše. Děti připravují drobné dárečky pro své kamarády, spolužáky nebo potřebné lidi ve svém okolí, navštěvují nemocné, a tak rozdávají radost stejně jako oblíbený světec. BELGIE – V Belgii prožívají děti více svátek sv. Mikuláše než Vánoce. V tento den dostávají totiž dárky. Ve Vlámsku dostávají dárky od Sinterklaase, ve Valonsku od Saint Nicholase. Zlobivým dětem hrozí v jeho doprovodu Černý Petr. Stále častěji však ve zkomercionalizované Belgii začíná nakládat drobné dárky o Vánocích Santa Claus. Sinterklaas přijíždí do země ze Španělska lodí nebo na koni už v listopadu a jeho příjezd děti sledují pomocí televizních přenosů. V Belgii jsou populární mikulášské cirkusy a v kostelích, které nesou jméno světce, se konají sbírky hraček a dárků pro potřebné. Děti věří, že Mikuláš se svým pomocníkem objíždí střechy domů a spouští dárky do bot nebo košíků připravených na krbu nebo u dveří. Děti mají u bot připravenou mrkvičku, sklenici vody a kostku cukru pro koníka a sklenici vína pro Mikuláše. Mají přiložený také seznam, jaké dárečky by si od něj přály dostat. Ve východní části Belgie v městě Sint-Niklaas dostávají děti dárečky už o víkendu před 6. prosincem, v pondělí mají pak děti ze základní školy volno. Po celé Belgii jsou známy a velmi populární sušenky speculaas ve tvaru světce. „Svatý Mikuláš byl člověkem světla, který žil pro druhé v důvěře v Boží lásku a dával ji dál. Svým životem a jednáním se stal znamením naděje a světlem pro druhé. Toto bylo základním poselstvím jeho života“.   )

Tajemství hypnózy a sugesce

Tajemství hypnózy a sugesce

Nejstarší zmínky o hypnóze nacházíme už ve 4. tisíciletí př.n.l. z oblasti Eufratu a Tigridu, kde hypnózu znali a používali podobným způsobem jako my dnes. Písemné památky hovoří o kněžské škole Uruku, kde nemocné uzdravovali vyškolení kněží zadáváním sugescí ve spánku, a také rozlišovali lehkou, střední a hlubokou hypnózu. Manuův Zákoník, což je nejstarší indická sanskrtská písemnost, rozděluje hloubku hypnózy na „bdělý“, snový a blažený spánek. Autohypnóza je také součást jogínských technik. Dodnes používaná fixační technika měla své místo již ve Starém Egyptě, kde navozovali hypnózu pomocí lesklého kovového disku, na který měl nemocný fixovat zrak a po únavě očí se pohroužit do hypnózy. Přikládali také ruce spolu se sugescemi. Sílu sugesce můžeme spatřit v rámci chrámového spánku u starověkých Řeků. Jejich zhypnotizování předcházela rituální očista a příslib, že vykonají Boží nařízení, až poté pacienti ulehli ke spánku a kněží jim zadávali léčivé sugesce. Dříve ozdravnou moc přičítali samotnému chrámu. Už tehdy znali nehypnabilní pacienty, kteří se nedokázali k ozdravnému spánku ponořit. Římský básník Porphyrius z 2. století n.l. podával zprávu o sporu filozofů Plotina a Olympia o to, kdo má větší znalosti. Plotinos několik minut hleděl Olympovi do očí a pak vykřikl, že se Olympovi sevře břicho. Olympus skutečně pocítil bolest, a tak se domníval, že Plotinos má větší duchovní schopnosti. Síly chrámového spánku nebyly cizí ani křesťanským mnichům, kteří léčili prostřednictvím modliteb, svěcenou vodou a dotykem. Jeden člověk dokáže ve druhém vyvolat stav, který dnes označujeme jako hypnotický. Toto tvrdil perský lékař Avicenna a současně jako první nepovažoval hypnózu za spánek. Autohypnóza a oční fixace na vlastní pupek se objevuje u mnichů-hésychastů v 11. století. Paracelsus, skutečným jménem Theophrastus Bombastus von Hohenheim (1493-1541) v 16. století uváděl, že „rozhodující činitel jakéhokoliv uzdravení je vždy lékař v nás“. Zmiňoval Korutanské mnichy, kteří uspávali nemocné hleděním na křišťálovou kouli a následně zadáváním ozdravných sugescí v nich tyto účinky vyvolali. Toto léčení bylo zapomenuto, neboť církev upalovala ty, kteří ho ovládali… Sugestivní účinky bylo možné vyvolat i pomocí magnetu, jehož prvním objevitelem byl Maxmilián Hell (1720-1792), jezuitský páter a známý astronom, jehož poprosila cizinka, aby jí zhotovil magnet, který jí pomůže na žaludeční křeče. Hell nebyl lékař a její zdravotní stav ho nezajímal, ale prosbě vyhověl a jako astronom jí příruční magnet zhotovil. U cizinky opravdu došlo ke zlepšení zdravotního stavu a Hell o těchto výsledcích informoval Mesmera. Hell dál zhotovoval magnety ve tvaru nemocných orgánů, které si nemocní přikládali na problémové orgány, a po těchto procedurách bylo lépe a uzdravovalo se 60-70 % nemocných. Franz Anton Mesmer – praotec hypnózy a psychoterapie Když se dozvěděl o uzdravujícím účinku magnetu od Hella, rozhodl se tuto metodu sám vyzkoušet. Hell mu zhotovil jeho vlastní magnet a v několika případech opravdu dosáhl léčebných úspěchů. Bohužel nesprávně považoval magnet za univerzální lék a jeho výzkum vedl špatným směrem, ale nevědomě objevil novou psychotechniku. Mesmer se stal modlou pro pacienty, neboť se zdálo, že díky magnetickému železu vyléčí pacienty z nemocí, které dříve byly nevyléčitelné, např. koupal pacienty v magnetizované vodě, potíral s ní věci, rostliny, zvířata, hudební nástroje atd. Zajímavé je, jak sám Mesmer působil léčebně na pacienty. Lékařská věda si příliš nepřipouštěla, že léčba sugescemi byla velmi praktikovaná už od počátku medicíny. Mesmer si až po roce 1775 uvědomil, že na nemocné působí právě jeho ruka a on sám, ne magnet, který byl tedy zbytečný. Nechtěl tuto chybu přiznat, a tak začal vysvětlovat, že působící síla v člověku je analogická s tou magnetickou. Tuto metodu nazval „animální magnetismus“. Pro nejlepší léčebný efekt je třeba zesílit nemoc nebo symptom k jeho hranicím. Všiml si, že někteří pacienti jsou více sugestibilní, tedy více reagují na magnet než ostatní. Od roku 1774 prováděl řádnou hypnotickou a sugestivní léčbu, aniž by si toho byl vědom. Úspěšný byl hlavně díky jeho skoro magnetické síle osobnosti. Stagnaci v dalším poznávání a vývoji hypnotických sil pak bohužel způsobil Ludvík XVI., když schválil roku 1784 Lékařské společnosti a Akademii prozkoumání užitečnosti a škodlivosti magnetismu. Nakonec konstatovali, i kvůli skeptikům, na které magnetismus neúčinkoval, že magnetismus neexistuje, a navíc mravně ohrožuje společnost. Příznivec a žák Mesmera, hrabě Marquis de Puységur byl však první, komu byl objev hypnotického ovlivnění připsán a první, kdo si ho plně uvědomil. Puységur navíc rozluštil jev náměsíčného stavu, a že je možné ho vyvolat v magnetickém neboli hypnotickém spánku. Na tento objev přišel během hypnotického pokusu, kdy mu pastevec Viktor usnul pod rukama. Nedařilo se mu ho probudit, ale když mu poručil, aby vstal, tak to udělal, a i několik kroků se zavřenýma očima, navíc mu i odpovídal na otázky… Takto je poprvé hypnóza zaznamenána a tento tzv. spánek se stane zdrojem duševního života. Až téměř po 100 letech, v roce 1884 stejná fakulta, která konstatovala neexistenci sugesce, ji sama oficiálně uznala. Hypnóza: Metoda přímé komunikace s nevědomím „Během hypnózy přestanete užívat své bdělé vědomí, místo něj začnete využívat svou nevědomou mysl. Vzhledem k tomu, že se jedná o nevědomí, víte toho stejně jako ve vědomém stavu, ba dokonce ještě mnohem více“. Hypnóza, označovaná některými autory také jako hypnotický stav, hypnotický spánek nebo trans, je definovaná jako zvláštní psychický stav, při němž dochází ke změně stavu vědomí, který je odlišný od normálního bdělého stavu. Pozornost hypnotizované osoby je pohlcena hypnotizérovými sugescemi, které umožňují prožívat změny vnímání, myšlení, emocí, chování a paměti jako subjektivně reálných a mimovolných. Prožitky uvedených jevů jsou individuální, každý je prožívá v rozdílné intenzitě a různým způsobem. Většina z nás již jistě zažila pohlcení pozornosti, například při sledování filmu nebo zajímavé situace, kdy jsme nemohli odtrhnout oči a mysl, a nevnímali jsme vnější podněty, i když na nás působily rušivě. Došlo k tomu proto, že naše vědomí bylo omezeno a my jsme nebyli schopni se věnovat více věcem současně. V daný okamžik mozek vyselektoval tu část, kterou vnímal a zbytek odmítl. Lidé, kteří nemají s hypnózou žádné zkušenosti, se často mylně domnívají, že hypnóza je spánek. Avšak dnes lze tento omyl vyvrátit s pomocí elektroencefalografu (EEG), který zaznamenává křivky mozku, ze kterých lze vyčíst, zda člověk spí nebo bdí. Z EEG však bylo patrné, že žádnému spánkovému stadiu se křivky u hypnotizovaných osob nepodobají. Samotný děj, který se odehrává během hypnózy, popisují hypnotizovaní tak, jako by probíhal mimovolně, reálně a bez jejich úsilí. Účelem hypnózy je zpřístupnění nevědomých procesů, které jsou v běžném stavu blokovány naším vědomím a vštípenými reakcemi. Ačkoli se může zdát, že hypnotizovaná osoba je jako robot, reagující na veškeré pokyny hypnotizéra, není tomu tak, naopak v hypnotickém stavu ochotněji experimentuje. V hypnóze se člověk nezmění, zůstává tím, kým byl předtím. Pokud zadávané sugesce nejsou v souladu s jeho osobnostními rysy a hodnotami, tak je nepřijímá. Změna chování tedy není způsobena hypnotizérem, ale je formou sebevyjádření vycházející z životních zkušeností hypnotizovaného. Zajímavostí je, že během hypnózy dochází ke změně vnímání času a prostoru. Můžeme se přesunout do minulosti pomocí věkové regrese a znovu prožít některé zážitky nebo je vidět a vnímat v původní podobě, pokud došlo k jejich zapomenutí nebo potlačení. Na základě časového zkreslení můžeme prožívat nějaký časový úsek zpomaleně nebo i naopak zrychleně. „Prostřednictvím pozitivní halucinace lze vidět (slyšet) něco, co reálně neexistuje, nebo naopak prostřednictvím negativní halucinace nevidět (neslyšet) to, co objektivně existuje“. Hypnabilita a hloubka hypnózy Hypnabilita je základní předpokládanou vlastností člověka, která umožňuje u daného subjektu navození hypnotického stavu. Už v 19. století se diskutovalo o tom, že hypnotický stav se vyskytuje v různých podobách neboli stupních, že lze u různých osob dosáhnout jiných hloubek hypnotického stavu a že u některých lidí je navození hypnózy velice obtížné nebo dokonce nemožné. V té době došlo k převrácení zájmu od osoby hypnotizéra k hypnotizovanému subjektu. Přestalo se uvažovat nad zvláštními schopnostmi hypnotizéra, respektive nad jeho osobnostními předpoklady, protože se předpokládá jeho minimální vliv na průběh hypnózy (pokud pracuje ve standardních podmínkách). Podle třístupňové klasifikace dělíme hypnózu na: • LEHKOU HYPNÓZU, pro kterou je typické zavření víček, relaxace, ospalost, snížená až vymizelá spontaneita, zpomalení duševních pochodů a poddávání se sugerovaným představám. Pacient je pohroužen do sebe, ale současně si jasně uvědomuje své okolí. Může se pomocí vůle pohybovat, sugescím se účinně bránit, otevřít oči a hypnotický stav ukončit. Sugerované zážitky mají charakter představ. • STŘEDNÍ HYPNÓZU, v níž pacient nemůže odporovat motorickým sugescím a senzorické sugesce nabývají na automatičnosti a realističnosti. Daří se sugesce tepla a chladu, halucinace, částečná a u některých osob i úplná analgezie pro lehčí bolestivé podněty. Některé osoby reagují navenek mimikou a pohyby, jsou schopny mluvit nebo jednoduchých pohybových reakcí, např. zvednutí prstu. • HLOUBKOVOU HYPNÓZU, která umožňuje vyvolat většinu hypnotických jevů, ovlivnění motoriky s nemožností odporovat sugescím, živé pozitivní halucinace, někdy i negativní, věkovou regresi. Vsugerované změny vnímání, myšlení a emocí působí jako reálné. Je dokonce možné ovlivnit vegetativní reakce. Hypnóza je velmi mocný nástroj, u kterého se bohužel, jako u všeho, kde se svěřujeme do něčích rukou, můžeme setkat se zneužitím! Existují lidé, kterým bylo prostřednictvím hypnotizéra či hypnózy ublíženo. Samotná hypnóza a její následky mohou být nebezpečné ale jen tehdy, pokud je hypnóza vykonávána neodborníkem, pseudolékařem nebo různými léčiteli, kteří neprošli potřebným vzděláním. Na běžném, ověřeném hypnotickém postupu není nic závadného ani nebezpečného, pokud ho vykonává zkušený terapeut, lékař, jenž je vázán etickým kodexem. Je tak nutno poznamenat, že k zneužití hypnózy dochází opravdu výjimečně a lze se mu snadno vyhnout vhodným výběrem zkušeného, prověřeného terapeuta. V široké veřejnosti se bohužel zneužití hypnózy dostává více pozornosti než velkému množství úspěchů hypnoterapie. )

Nejnovější články na našem portálu

Hormonální jógová terapie – Návrat k ženské energii, návrat k sobě
duben 01, 2025 75
„Sestavu hormonální jógy jsem vytvářela pro menopauzu, pro starší ženy, které ztrácejí hormony,...
Číst článek...
Slunce v Beranu – Nová cesta je otevřená
březen 20, 2025 479
20. 3. 2025 v 10:02 Slunce, které opustí konjunkci s Neptunem a Severním lunárním uzlem v Rybách,...
Číst článek...
Měsíční jeskyně – Tajemná šachta patří k největším záhadám na Slovensku
březen 18, 2025 377
Stálo tam něco jako obrovské černé silo, bíle olemované. Když jsem se vzpamatoval, napadlo mě, že...
Číst článek...
JITKA VALENTOVÁ: Černá Luna vstupuje do Štíra 27. 3. 2025
březen 12, 2025 529
Dne 27. 3. 2025 vstoupí po 9. letech v rámci koridoru zatmění Černá Luna do znamení Štíra . V...
Číst článek...
Rituál zavinování – Hluboký transformační proces a cesta k uzavření jakékoliv životní etapy
březen 02, 2025 465
„Tvá síla pochází přímo od Bohyně – je to láska. Nechť z Tebe vyzařuje, když jdeš, když stojíš…Ať...
Číst článek...
Sibyly – Prorocké kněžky, které měly ve svých rukou osudy celých národů
únor 20, 2025 662
„Než mě k Sibyle pustili, musel jsem napřed obětovat býčka Apollónovi a ovci Artemidě. Bylo...
Číst článek...
Slunce v Rybách – Rozpuštění staré formy
únor 17, 2025 739
18. 2. 2025 v 11:07 vstoupí Slunce do znamení Ryb, ve kterém uzavíráme jeden roční cyklus, zároveň...
Číst článek...
EFT – Jemná technika pro dosažení vnitřního klidu a osvobození se od bolestivých emocí
únor 11, 2025 702
„Každou myšlenku, kterou přijmeme, podvědomí přetvoří a promítne v našem životě, v podobě úspěchu,...
Číst článek...
Fototerapie – Objevte tajemství léčby jasným světlem
leden 28, 2025 534
Světlo je zdrojem života. Jeho blahodárné účinky jsou známy již od dávných věků, ale jako mnoho...
Číst článek...
JITKA VALENTOVÁ: Vzácné lednové zarovnání planet
leden 20, 2025 817
Rok 2025 přinese řadu výjimečných astrologických i astronomických vlivů, jedním z nich je vzácné...
Číst článek...
Slunce ve Vodnáři – Cesta za svobodou začíná obratem do nitra
leden 18, 2025 810
19. 1. 2025 ve 21:00 vstoupí Slunce do znamení Vodnáře pod dohledem mocného Pluta a za podpory...
Číst článek...
KAKAO – nápoj bohů, elixír zdraví i platidlo
leden 15, 2025 673
„Tato semena, zvaná mandle či kakao, se rozdrtí na prášek a tento prášek spolu s nadrcenými...
Číst článek...
PODPOŘTE NAŠÍ PRÁCI A ZAŠLETE NÁM FINANČNÍ DAR, VELICE DĚKUJEME.
2201380141/2010. Pro platby ze zahraniční: FIO Banka, a.s.
IBAN: CZ7720100000002201380141

NEBO PŘES PAYPAL třeba 111,- nebo 222,- Kč

Přednášky z festivalu Poděbrady

Více videí

Tajemné dějiny a UFO na Zemi

Nejčtenější články na našem portálu osobního rozvoje

16 květen 2020 2232972
Věřím, že každý se někdy zarazil nad "časem", tedy lépe řečeno nad čísly na hodinách, která na...
Celý článek...
4 listopad 2019 517641
Taky jste si všimli, že stále více lidí hlásí různé formy intolerance nebo alergie na pšenici,...
Celý článek...
20 září 2023 462005
Naše jméno nás representuje na veřejnosti a je do jisté míry i naší vizitkou. Každé jednotlivé...
Celý článek...
Vaše osudové číslo předurčuje Vaší životní cestu
1 prosinec 2020 297550
Nauka o číslech nebo-li numerologie je prastará opravdu zajímavá věda. Možná právě proto byla po...
Celý článek...
51 symptomů spirituálního probuzení
28 září 2023 287386
1. Změna spánkových vzorců: nervozita, horká chodidla, přerušovaný spánek Pocit únavy po probuzení...
Celý článek...
3 říjen 2023 275232
Byla roztěkaná, utahaná a kafe pila neúměrně rychle. Prý musí brzy jít, protože na ni doma čeká...
Celý článek...
Jitka Bičíková: ATOPICKÝ EKZÉM a jeho duchovní příčina
6 říjen 2023 263589
Ekzémy vyjadřují náš VNITŘNÍ ZÁPAS mezi tím počem toužíme, a tím co ve skutečnosti prožíváme....
Celý článek...
Jak zjistit z numerologie kým jsme byli a jak jsme zemřeli v minulém životě?
3 srpen 2019 260365
Zajímá vás, zda jste byli v minulém životě mužem či ženou nebo příčina smrti, co nás čeká po...
Celý článek...
Význam andělských čísel 11, 111 a 1111
13 duben 2020 259426
Pokud opakovaně vídáte čísla 11, 111 nebo 1111, je pro to důvod. Nejčastějším způsobem, jakým...
Celý článek...
DUCHOVNÍ PŘÍČINA OBEZITY a celulitidy v naší mysli
12 prosinec 2020 245480
Obezita znamená z mluvy naší duše nejen POTŘEBU OCHRANY, OBAL STRACHU, ale také ÚTĚK PŘED -...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Krevní tlak NÍZKÝ/VYSOKÝ - duchovní příčina
30 květen 2022 244905
VYSOKÝ KREVNÍ TLAK - Duchovní příčina Vysokým tlakem trpí lidé, kteří v sobě dusí VELKÝ TLAK....
Celý článek...
Jak zhmotňovat svá přání - Zákon přitažlivosti, nejmocnější zákon vesmíru
29 srpen 2021 217453
Každá myšlenka vibruje, každá myšlenka vyzařuje nějaký signál a současně přitahuje jí odpovídající...
Celý článek...
Vztah dvojplamenů - karmických duchovních dvojčat
7 leden 2018 210022
O konceptu dvojplamenů toho bylo napsáno hodně a koluje mnoho názorů a přesvědčení. Zdá se, že...
Celý článek...
Jak číslo domu a bytu může ovlivňovat váš život
30 září 2019 194023
Mohlo by se zdát, že čísla na dveřích jsou abstraktní, kromě základní orientace nic neznamenající...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Proč ženy trpí na CYSTY, VÝTOKY A BOLESTIVOU MENSTRUACI? ~ psychospirituální příčina
17 září 2020 187965
V dnešní době snad už neexistuje jediná žena, která by neměla nějaké "ženské problémy". Čím je to...
Celý článek...
Vendula Kociánová: Muži milují silné ženy, do doby, než z nich vytáhnou raněné chlapce
27 srpen 2020 185905
Většinu mužů přitahují silné ženy. Někdo si na ni troufne jiný jen tak z povzdálí kouká a...
Celý článek...
Jitka Bičíková: VELKÉ A TLUSTÉ BŘICHO U HUBENÝCH ŽEN
6 prosinec 2018 178132
Jste štíhlá, cvičíte, držíte dietu, ale stále nemůžete zhubnout velké břicho ? KDE JE CHYBA? Náš...
Celý článek...
Soňa Sofi: NUMEROLOGIE - Číslo dne narození
23 září 2019 169319
"To, čím jsi, záleží na třech faktorech:na tom, co jsi zdědil, co z tebe udělalo tvé okolí a co...
Celý článek...
Je ten muž pro mě skutečně tím pravým?
25 listopad 2020 165027
Často se dva dospělí dají dohromady a jenom donekonečna přehrávají svá dětská dramata. Poměrně...
Celý článek...
Petra Jelínková: Všem matkám svých synů
13 srpen 2022 162557
Tak jak nic v životě není náhoda, není ani náhoda, že žena porodí syna. Tím, že žena přivede na...
Celý článek...
Znáte svojí osobní roční vibraci? Víte v jakém karmickém roce se nacházíte?
24 květen 2018 144838
Každý z vás jistě ví, jaký se píše rok, nyní, když dávám dohromady tento článek, jsme na sklonku...
Celý článek...
MERLIN král čarodějů: Když muž skutečně miluje
20 červenec 2022 129393
Když muž skutečně miluje a otevře své srdce ženě, měla by žena o jeho zranitelné srdce pečovat a...
Celý článek...
Jitka Bičíková: BABIČČINY BYLINKY na lymfu a otoky
21 květen 2020 125928
OBKLAD Z JABLEČNÉHO OCTA: – Vezměte si bavlněný ručník nebo nějaký hadřík a namočte ho v...
Celý článek...
Jitka Bičíková: MIGRÉNY a bolesti hlavy - duchovní příčina
29 červenec 2022 124611
MIGRÉNY a bolesti hlavy nebo-li náš PAPIŇÁK V HLAVĚ - DUCHOVNÍ PŘÍČINA Bolest z fyzického hlediska...
Celý článek...