Záhady, historie a UFO

8.5. – Den vítězství nad nacismem a Vzpomínkový den obětem 2. světové války

8.5. – Den vítězství nad nacismem a Vzpomínkový den obětem 2. světové války

Druhá světová válka byl celosvětový vojenský konflikt, který si vyžádal přes 60 milionů obětí. Začala útokem německé armády na Polsko 1. září 1939. Do té doby nevídané byly zločiny proti lidskosti, nehumánní zacházení s válečnými zajatci a válečné zločiny, které provázely celou válku ve velké míře. Civilní obyvatelstvo utrpělo obrovské ztráty. Za oběť genocidě padlo 6. milionů Židů. Rasová politika německé říše postihla také slovanské obyvatelstvo na okupovaných územích. Za hlavní příčinu války lze považovat nespokojenost s výsledky versailleské smlouvy. Tento válečný konflikt za sebou zanechal velmi temnou skvrnu v lidských dějinách. 3. září 1939 vyhlásily Velká Británie a Francie válku Německu. Spojené státy americké vstoupily do války 7. prosince 1941, když Japonsko zaútočilo na Pearl Harbor. Válka v Evropě skončila 8. května 1945 kapitulací Německa. V samotném závěru války byla ustanovena Organizace spojených národů, jejíž cílem byla prevence vzniku podobného konfliktu. Po vítězství Spojenců se zrodily dvě velmoci – Spojené státy americké a Sovětský svaz, jejichž soutěžení o prvenství přerostlo ve studenou válku. Protektorát Čechy a Morava Byla to část československého území, která byla od 15. března 1939 do 8.-9. května 1945 okupována německými vojsky. České země se staly – vedle zvláštního případu Rakouska – územím nejdéle okupovaným nacisty. Hitlerův Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava formálně zaručoval národu autonomní a svébytný rozvoj. 1. listopadu 1940 bylo provedeno nařízení o územní úpravě protektorátu: nejen že byla provedena znatelná úprava hranice mezi Čechy a Moravou, ale bylo změněno také uspořádání země na politické okresy, které se dále členily na oberlandráty. Co se týče hospodářských důsledků německé okupace – postiženy byly všechny části českého hospodářství. Nucená správa českých podniků byla zavedena již v březnu 1939, některá nařízení se týkala slučování podniků a díky důmyslné soupravě nařízení Němci brzy kontrolovali vývoz a produkci největších českých podniků (např. Škodovky, Zbrojovky aj.). V zemědělství byly zřízeny jednotlivé stavovské korporace – bylo přesně určeno, kolik půdy se má osít, byly stanoveny přesné dodávky živočišné a rostlinné produkce za pevné výkupní ceny. Výrobci si směli ponechávat pouze přesně stanovené množství těchto výrobků, a pokud tak neučinili, vystavovali se nebezpečí přísných trestů. Pod přímý dohled spadaly i banky a pojišťovny, stejně jako obchod se zahraničím. Byl také vyhlášen oficiální kurz marky a koruny v poměru 1:10. Protektorát byl nucen platit tzv. „válečnou daň“, jejíž hodnota v průběhu válečných let stoupala, v roce 1944 dosáhla až 12 miliard korun. Také finanční toky se dostaly plně pod německou kontrolu. Český národ se však nevzdával a dne 28. října 1939 se při příležitosti výročí vzniku Československa konaly manifestace v Praze i v dalších českých a moravských městech. Demonstrace v Praze byla brutálním způsobem za pomocí střelných zbraní gestapem rozehnána. Dne 17. listopadu 1939 byly na osobní příkaz Adolfa Hitlera přepadeny české vysoké školy a studentské koleje, ve kterých nacisté zbili a zatkli stovky studentů. Všechny české vysoké školy byly téhož dne uzavřeny, a toto násilné opatření zůstalo v platnosti až do konce protektorátu. Vedoucí představitelé českých vysokoškoláků byli zatčeni a popraveni, stovky českých studentů byly internovány v koncentračních táborech na německém území. Český národ se však dále bránil. Všenárodní protinacistická jednota, spontánní projevy odporu, první kroky organizovaného ilegálního odboje a rozšiřování letáků a ilegálních časopisů, to vše vytvářelo českou rezistenci. Atentát na Hitlera Dne 20. července 1944 byl spáchán atentát na Hitlera, po kterém přišla v rámci „totální mobilizace“ zásadní omezení postihující prakticky všechny oblasti života. Ve srovnání s rokem 1939 klesly příděly potravin o polovinu. Dne 20. srpna byla zveřejněna „Opatření k totálnímu nasazení v Protektorátu“, kterým byla např. zakázána veškerá činnost, která nesouvisela s válečným úsilím. Omezila se „úředničina“, fungování pojišťoven a bank, byla zrušena většina časopisů, železnice směla přepravovat jen pracující (ne lidi na výlety apod.), dále byla omezena kultura i sport. Lidé však věřili, že protektorát (posměšně se mu říkalo „Protentokrát“) nebude mít dlouhé trvání. Blížící se konec války Na začátku roku 1945 se chýlilo ke konci války, ale Adolf Hitler chtěl bojovat až do úplného konce. Došlo k vyvrcholení odboje, na což okupanti reagovali drastickými opatřeními, kdy byly popravovány civilní osoby, u nichž bylo jen podezření z pomoci partyzánům. Byli pověšeni na stromech a jejich těla byla po středověkém způsobu sňata až za 24 hodin. Lidé byli nuceně nasazováni na kopání zákopů a stavění překážek proti postupující Rudé armádě. Němci měli zpracovánu strategii ARLZ (uvolnění-ochromení-vyklizení-zničení), která spočívala v evakuaci a zničení všeho cenného před nepřítelem (taktika spálené země). Dne 20. března vydal Hitler tzv. „Neronův rozkaz“ podle kterého pod sankcí okamžitého zastřelení žádný Němec nesměl zůstat na jakémkoliv území získaném spojenci, veškeré stavby a zařízení měly být před evakuací zničeny. Přes české země tak prchaly další statisíce Němců (včetně sudetských Němců z Moravy a Slezska) do částí Německa neobsazených spojeneckými vojsky. Přes Protektorát i české pohraničí přecházely i kolony zajatců z koncentračních táborů, kteří absolvovali pochody smrti, při nichž docházelo k drastickým scénám, brutalitě a násilným úmrtím. Vedle armády plnila svoji úlohu i domobrana – Volkssturm, němečtí civilisté, kteří byli připravováni na příchod fronty. Volksstrum měl na starost opevňovací práce, jeho příslušníci bývali nasazováni ke střežení železničních tratí a mostů, do pátracích akcí proti uprchlým válečným zajatcům i proti partyzánům. Ke konci války fanaticky bojovali proti Rudé armádě do posledního náboje, poté odhodili zbraň a splynuli s civilním obyvatelstvem. V dubnu již byly osvobozeny východní části Moravy, a zbytek Protektorátu se stal útočištěm miliónové německé armády. Teror nacistů naustal ani v samém závěru války. Ještě 2. května 1945 došlo v Malé terezínské pevnosti, která se za 2. světové války stala synonymem utrpení především židovského obyvatelstva, k poslední popravě 56 českých a moravských vlastenců. Pražské povstání 5.5. 1945 Dne 5. května přepadla jednotka WAFFEN SS moravskou obec Javoříčko, všechny muže starší 15 let povraždila a vesnici vypálila. Národní boj proti německé okupaci vyvrcholil celonárodním povstáním v květnu 1945, kterého se aktivně účastnilo asi 130 000 osob, což bylo druhé největší bojové vystoupení českého národa v moderních českých dějinách (největší byla 1. světová válka, ve které bojovalo asi 1,4 milionu Čechů). Pražské povstání začalo 5. května 1945. Do jeho čela se postavila Česká národní rada. Praha volala na pomoc Američany, kteří 6. května obsadili Plzeň. Generál George Patton, který velel 3. armádě, měl zakázáno osvobodit také Prahu, přestože by se do města mohl dostat nejpozději ráno 7. května. I když bylo rozdělení osvobozovací linie předem dohodnuto se Sověty, komunisté na tuto událost později poukazovali jako na lhostejnost Američanů. Dne 9. května přijely Koněvovy tanky a vyčistily město od zbylých příslušníků SS a gestapa. Padlo při tom 30 rudoarmějců. Válka v Evropě skončila. Osvobozením našeho území spojeneckými vojsky Protektorát zanikl a byla obnovena československá republika. Vliv okupace na české obyvatelstvo Odtržení pohraničí, okupace okleštěných Čech a Moravy a zřízení Protektorátu bylo přijato českým obyvatelstvem v drtivé většině odmítavě. V čele těch, kteří se postavili proti znásilnění své země a kteří mnohdy položili oběť nejvyšší, byli aktivní členové odboje či muži, kteří uprchli bojovat do zahraničí za svou vlast. V době represí se ukazoval morální charakter každého jedince, který se musel postavit ke každodenním problémům, které byly komplikovány brutálním postojem okupační moci. V zemi docházelo téměř nepřetržitě k sabotážím všeho druhu. V továrnách se snižovala produktivita práce (heslo PP – pracuj pomalu), vyráběly se zmetky, vlakové soupravy měly přeřezané vzduchové hadice brzd, záměrně bylo poškozováno telefonní a elektrické vedení. Lidé to činili s vědomím, že jim za tento čin hrozí jediný trest – smrt. Daleko v horší situaci se nacházeli občané například v situacích, že byli neznámými lidmi požádáni o přístřeší. Mohlo se jednat o odbojáře, sestřeleného letce, ale i o provokatéra gestapa. Pokud se člověk rozhodl pomoci, hrozil trest smrti nejen jemu, ale i celé rodině. Pak to, co se jeví jako hrdinství, se dalo chápat jako hazardérství a ohrožování vlastní rodiny. Jestliže občan odmítl v takovém případě, pak se to mohlo jevit jako zbabělost, nebo také jako odpovědnost vůči vlastní rodině. V těchto mezních situacích, kdy se jednalo o život vlastní a životy nejbližších, se projevovaly charaktery i postoje každého jedince. Na druhé straně tohoto pomyslného žebříčku stojí lidé, kteří zradili český národ a kolaborovali s Němci, a to buď otevřeně, nebo skrytě jako konfidenti gestapa. Tito udavači v mnoha případech po válce převlékli kabáty a pod příslibem beztrestnosti se stali agenty komunistické státní bezpečnosti. Po válce bylo přibližně 10 000 lidí odsouzeno za nejrůznější typy kolaborace, z toho 730 bylo popraveno. Většina souzených byla nakonec osvobozena. Chránit mír znamená nechtít válku. Ale chránit mír znamená i statečně sáhnout ke zbrani proti tomu, kdo by mír, klid, lidskost, lidskou důstojnost a svobodu každého našeho občana chtěl ohrozit. – Edvard Beneš )

Dějiny Svátku práce – Ať žije První máj!

Dějiny Svátku práce – Ať žije První máj!

První květen patřil v tradiční kultuře k jedněm z nejvýznamnějších svátků v roce. Dny na počátku května byly radostným obdobím s výraznou symbolickou hodnotou, neboť byly oslavou jara a očekáváním příchodu dlouhých teplých letních dní. Pohanská tradice, z níž velká část jarních slavností vychází, je založena na mystických a nadpřirozených prvcích. Propojuje lidský život s cyklem přírody a se zemí jako Matkou živitelkou. Tato souvislost se s proměnou společnosti na začátku průmyslové revoluce v 18.století zdánlivě vytrácí, avšak je na pozadí svátků souvisejících s příchodem jara stále přítomná. První dělnické svátky Prvomájové oslavy Svátku práce jsou však od tradičních pohanských oslav jara poněkud odlišné. Genezi oslav práce musíme hledat v období průmyslové revoluce, kdy se výrazně mění hospodářský a sociální život celé společnosti i vztah k práci jako takové. V 18.století dochází k enormnímu rozvoji vědy a techniky i k celkové změně ve společnosti. Zásadně se přetváří sociální skladba obyvatelstva a vzniká tržní společnost: Průmyslová civilizace s kapitalistickou ekonomikou. Tyto změny měly za následek vznik nových společenských vrstev. Slábne vliv šlechty a na výsluní se derou nové sociální skupiny, mezi něž patří podnikatelé, úředníci, inteligence, a zvláště dělnictvo z továren. Lidé se ve velkém počtu přesouvají z vesnic do měst, kam se soustřeďuje průmyslová výroba. Pod vlivem těchto procesů se následně proměňuje struktura a hodnotový řád společnosti. Vznikající dělnická třída se tedy pokouší integrovat do nově se utvářejících společenských struktur, které postupně začínají stále hlasitě prosazovat požadavek na lepší životní i pracovní podmínky dělníků, především na zkrácení pracovní doby. V souvislosti s těmito proměnami pozorujeme první pokusy dělnictva prosadit vlastní typ svátku, který by vystihl potřeby a touhy této rodící se společenské třídy. Z potřeb dělnické třídy vznikají první čistě dělnické svátky, které mají manifestační charakter a jsou vedené snahou prosadit lepší životní a pracovní podmínky dělníků. Tyto první dělnické svátky se však ještě neodehrály 1.května. Jeden z prvních byl zaveden v Austrálii 21.dubna 1856, kdy dělníci v Melbourne vyrazili do ulic, aby oslavili zavedení osmihodinové pracovní doby. Tento svátek, jehož centrem byl slavnostní průvod městem, se konal pravidelně až do roku 1951, kdy došlo vlivem hospodářské krize a 2.světové války k úpadku průmyslu v Austrálii a dělnické oslavy se zde postupně vytrácely. Prvomájové oslavy Svátku práce v dnešní podobě mají původ ve Spojených státech amerických, kde v 70.letech 19.století rovněž zesiluje volání po osmihodinové pracovní době. V roce 1884 stanovuje Odborová federace Spojených států a Kanady (Federation of Organized Trades and Labor Unions of the United States and Canada) na chicagském sjezdu datum 1.května 1886 jako den, kdy má vrcholit snaha amerického dělnického hnutí za zkrácení pracovní doby. Důvod, proč k tomu mělo dojít právě v tento den, byl spíše praktický než symbolický. 1.května byl v USA tzv. „Moving-day“, kdy se již od kolonizačních dob obnovovaly a uzavíraly nové smlouvy (pracovní, nájemní, pachtovní apod.). Odborová federace tedy požadovala, aby žádná pracovní smlouva uzavřená k 1.květnu 1886 v USA a Kanadě nebyla sjednána na více jak osm hodin práce denně. 1.května 1886 došlo v Chicagu ke stávkám a manifestacím dělníků, které pokračovaly ještě několik dní, aby vyvrcholily 4.května krvavým střetem demonstrantů a policie, při němž bylo několik lidí usmrceno. V reakci na tyto události byly někteří dělničtí předáci odsouzeni a popraveni. První „První máj“ V reakci na chicagské události byl v roce 1889 na pařížském Mezinárodním dělnickém kongresu za účasti čtyř set delegátů z 21 zemí celého světa ustanoven mezinárodní Svátek práce (1.květen) a Mezinárodní den žen (8.březen). Cílem oslav Prvního máje bylo prosazení požadavku osmihodinové pracovní doby na kontinentě, zároveň se socialisté z jednotlivých zemí dohodli na 1.květnu jako symbolickém jednotném datu prvomájových oslav (poprvé se První máj slavil hned v roce 1890). Oslavy Prvního máje v českých zemích byly od počátku poměrně rozsáhlé. Enormní úspěch co do počtu účastníků měly manifestace v Brně, kde se sešlo na 40.tisíc českých i německých dělníků, aby oslavili První máj společně. Podobná účast byla také v Ostravě, v Praze a Liberci, kde se sešlo cca 50.tisíc manifestujících. I když na některých místech docházelo k ozbrojeným konfliktům s policií, ve většině měst probíhaly oslavy v poklidném a slavnostním duchu. Po roce 1918 Od svého ustavení v roce 1890 se prvomájové oslavy konaly v českých zemích každoročně, vyjma období 1.světové války. Výraznou proměnu v souvislosti se sociální a politickou transformací společnosti zaznamenaly především v období první republiky. Tuto proměnu nastartovalo především vyhlášení Československé republiky nově vzniklým Revolučním národním shromážděním 14.listopadu 1918 a dále zrušení šlechtických titulů a ustanovení osmihodinové pracovní doby. Prezidentem republiky byl zvolen T.G. Masaryk a byla přijata tzv. prozatímní ústava. V novém demokratickém zřízení se proměňoval vztah státu a občanů k sociální otázce i k práci samotné. Došlo k uzákonění osmihodinové pracovní doby, byla zavedena podpora v nezaměstnanosti, sociální pojištění a další změny v oblasti sociální politiky. Stvrzením pozitivního vztahu československé společnosti k práci bylo ustanovení 1.května jako státního Svátku práce (v roce 1919). Vznik nového státu v roce 1918 byl spojen s vytvářením nových hodnot, což bylo doprovázeno i výraznou proměnou veřejných slavností. Život v období První republiky byl velmi bohatý na nejrůznější veřejné akce. Mezi největší patřily především oslavy 28.října. Tyto národně manifestační akce byly vždy pompézně slaveny společně všemi českými spolky, korporacemi i nezainteresovanými obyvateli bez politického rozdělení. Ve městech obvykle probíhaly průvody, konaly se proslovy, ulice byly vyzdobeny vlajkami a prapory ve státních barvách a výlohy i okna měly slavnostní výzdobu. Část německého obyvatelstva naopak tento den využívala k vyjádření nesouhlasu s republikou a jejím zřízením, a to nevyvěšením vlajek nebo třeba ponecháním otevřených obchodů. Podobných rozměrů jako oslavy dne vzniku republiky dosahovaly i oslavy narozenin T.G. Masaryka 7.března. Ačkoliv tento den nebyl oficiálním svátkem, tak byl od roku 1920 slaven podobně velkolepě jako 28.říjen a stal se tak projevem oddanosti Masarykovi a současně s tím i republice jako takové. Cesta k Prvnímu máji 1948 První máj v roce 1948 se uskutečňuje v jakémsi překlenovacím období, dva měsíce po převzetí politické moci ve státě KSČ. Komunistický vliv na přeměnu společnosti se ovšem projevoval již od konce 2.světové války. Jedním z nejviditelnějších způsobů, kterým nový režim demonstroval svůj vliv na společnost, byly nejrůznější komunistické svátky, slavnosti, oslavy a významné dny. Svátek práce patřil mezi jednu z nejdůležitějších slavností, což zřejmě plynulo z dlouhé tradice jeho slavení jakožto prvního dělnického svátku vůbec, kterou se komunistická ideologie snažila využít ve svůj prospěch. Po roce 1948 byl svátek, pod záštitou komunistické strany zpolitizován. Účast na nich se stala povinnou, prvomájové průvody zdobily transparenty s politickými hesly. Oficiálně sice nic nařízeno nebylo a hovořilo se o spontánních oslavách, ale účast svých podřízených si hlídali například zaměstnavatelé. Účast také zajišťovaly agitační dvojice, které navštěvovaly jednotlivé domácnosti a osobně občany na tyto květnové oslavy zvaly. Oslav Prvního máje se v roce 1948 v celém Československu zúčastnilo celkem 3,9 milionů lidí, z toho v průvodech jich šlo přes 3. miliony. V Praze se slavností dohromady účastnilo necelých 200 tisíc lidí, zatímco v krajských a okresních městech se účast v průměru pohybovala kolem 20. tisíců, byla tedy, použijeme-li tehdejší slovník, skutečně masová. Proměny prvomájových oslav V 50. a 60. letech byly oslavy spojeny také s jednotlivými podniky, které na počest Svátku práce nejen uzavíraly nejrůznější závazky týkající se zvýšení výroby, ale také vypravovaly alegorické vozy. Ty byly v průvodech novinkou a každoročně se jich objevovalo několik desítek. V 70. letech přišla změna. Oslavy 1.Máje začaly být spojovány s osvobozením Československa sovětskou armádou. V tisku se tak neobjevovaly pozvánky na 1. Máj, ale na májové oslavy, které v sobě zahrnovaly hned několik akcí. Program samotného 1. května, který se skládal z budíčku, průvodu městem a projevů před radnicí, se ovšem příliš nelišil od let předcházejících. Změnou bylo pouze to, že odpolední kulturní program se už neuskutečňoval v parku, ale v Jednotném klubu pracujících. Po listopadu 1989 se staly oslavy Prvního máje v socialistickém duchu s mávátky relikvií, kterou každoročně oprašují členové komunistické strany. Mávátka dostávali všichni účastníci prvomájového průvodu. Nadšené mávání lidí, kteří si jinak mysleli své, kritizoval v písni „Mávátka“ z roku 1981 Jaromír Nohavica: „Dejte mi do ruky mávátko a řekněte, jak volat sláva. Já už si najdu ten správný směr a budu mávat, mávat, mávat…“psal v posmutněle ironickém protestsongu. Svátek práce zůstal nadále svátkem, ale lidé jej tráví po svém a neorganizovaně. )

Hon na čarodějnice – nelidská tvář křesťanských dějin

Hon na čarodějnice – nelidská tvář křesťanských dějin

Procesy s čarodějnicemi spolu s pogromy na židy přinášejí největší počet neválečných obětí v dějinách Evropy do konce 19.století. K nejhorším procesům docházelo na německém území, ale ani česká země se bohužel tomuto fenoménu nevyhnula. Jedním z nejsmutnějších příkladů zneužití moci, práva a pověr na cestě za majetkem jsou procesy na Šumpersku, kde v letech 1678-1696 ve Velkých Losinách a Šumpersku nalezlo smrt přes 100 osob. Kdo byl považován za čarodějnici nebo čaroděje? Co vedlo lidi v přesvědčení o jejich existenci a o jejich moci? Lze považovat strach z těchto osob jako projev jejich prostoduchosti, jakéhosi zatmění rozumu? Moc a síla čarodějnic Ač je období středověku považováno obecně za temné a kruté, čarodějnické procesy se v tuto dobu téměř nevyskytují. Víra v čarodějnou moc byla v té době považována více za projev pohanství než křesťanství, a jako taková byla potírána. Již v roce 785 na sněmu v Paderbonu bylo přijato usnesení, které Karel Veliký stvrdil jako zákon, a kde bylo psáno: „Kdo zaslepený ďáblem věří po způsobu pohanů, že je někdo čarodějnicí a požívá lidi, a tuto osobu proto upálí nebo nechá jíst její maso ostatním, má být potrestán smrtí“. Roku 820 lyonský biskup spolu s dalšími představiteli církve odmítli přesvědčení, že čarodějnice mohou způsobovat špatné počasí, létat nebo měnit tvar. Až později bylo čarodějnictví spojováno s kacířstvím a stalo se, terčem inkvizice i světských soudů. Podle těchto institucí stály čarodějnice nad nepřeberným množstvím pohrom a katastrof. Kromě toho byly obdařeny schopností létat, převtělovat se do zvířecí podoby, nejčastěji v kozla či kocoura nebo brát na sebe podobu jiných bytostí. Je až s podivem zvláštní, že se lidé nepozastavovali nad skutečností, že takto obdaření jedinci s neuvěřitelnými schopnostmi se nechají chytit, vyslýchat na mučidlech a že se nechají upálit či popravit. Čarodějnice byly zodpovědné za bouře, krupobití, požáry, úhyn dobytka, epidemie, neplodnost a impotenci a další nepřeberné množství lidských neštěstí. Toto umění bylo dílem ďáblovým, se kterým měly čarodějnice uzavřený pakt. S ním se pak scházely na tzv. sabatech, kde spolu s ostatními čarodějnicemi a čaroději pohlavně obcovaly, oddávaly se nejrůznějším orgiím a neřestem. K tomu se tančilo a hodovalo, požíváno bylo nejen maso nemluvňat, ale jedly se i žáby nebo červi. Sabat býval zakončen černou mší vedenou samotným ďáblem, kde byl znesvěcován kříž a močilo se na hostie. Cílem těchto mší mělo být zesměšnění křesťanského boha. Ďáblovi pak měla být projevována nejbližší náklonnost líbáním jeho rukou a nohou. Z jednoho z mnoha čarodějnických procesů na německém území z konce 16.století se například dochovala neuvěřitelná výpověď jisté selky, jež byla vynucena na mučidlech, kde prozradila, že „za 40 let své praxe zahubila nejrůznějšími způsoby skoro 250 lidí, vyvolávala bouře, zapalovala domy, souložila s čerty, kteří se jí zjevovali jako psi, kočky, ale také jako červi či blechy, a z těchto svazků přivedla na svět dvě desítky dětí, které všechny zabila a snědla“. Těžko uvěřit, že tato žena mohla unikat ze spárů inkvizice po tak dlouhou dobu a sprovodit ze světa tolik osob. Bílá a černá magie Pozitivní magie, nazývaná bílou magií, byla zprvu tolerována jako neškodná, na rozdíl od černé, poškozující, pocházející od ďábla, kde čarodějnice snášely na obyvatele nemoci, katastrofy, vyvolávaly potraty a odčarovávaly lásku mezi partnery. Časem toto dělení na černou a bílou magii ztrácelo na významu. Teologové prosadili názor, že jakákoli magie je trestuhodná, protože pochází ze svazku s ďáblem, s jehož pomocí je uskutečňovaná, a představuje tak těžkou urážku božího majestátu. Původ čarodějnických procesů a současnost Procesy s čarodějnicemi pozorujeme již od starověku. Strach z magických dovedností ovládal i staré vyspělé kultury. Zmínky o trestání takových kouzelníků nalezneme ve starověké Bybylónii, Egyptě nebo u předkřesťanských Germánů. Lidé se v tehdejší době zcela logicky obávali síly magie, která mohla být využita k jejich škodě a která byla jejich starými předpisy zakazována. Ani ve středověku, nebyly soudy s čarodějnicemi ničím neobvyklým, probíhaly však spíše individuálně na základě relevantních obvinění a užíváno bylo mnoho trestů, od těch nejmírnějších po ty tragické. Poměrně malému počtu procesů napomáhal i fakt, že většina z nich probíhala na základě akuzačního principu, kde soudce nebyl zároveň žalobcem. Tortura, která byla základním nástrojem pozdějších honů, se téměř neužívala a soudci se spokojovali často i s přísahou obžalovaného o jeho nevinně, danou spolu s přísahou důvěryhodných lidí, jež se za nebožáka zaručili. Nejzavrženíhodnější období, co se rozmachu čarodějnických procesů a počtu jejich obětí týče, je raný novověk. Co se týče současnosti, je třeba upozornit na to, že podobným procesům není konec. V čarodějnictví či v jinak označovanou formu magie (např. WOODOO v oblasti Karibiku) věří lidé v některých oblastech světa dále. Známé jsou procesy z afrického kontinentu (Nigerie, Kongo, Ghana, Angola, Malawi, Keňa). Například v Tanzanii bylo během 20.století zavražděno přes 4 000 osob. Během let 1998-99 bylo podle statistik tanzanských policistů zabito asi 350 „čarodějek“, skutečná čísla budou ještě vyšší. Další případy se evidují v Tichomoří či Jižní Asii. Ačkoliv jsou již takové praktiky v zaostalých státech povětšinou oficiálně zákony zakázány, reálná situace se příliš nelepší. Příčiny vzniku čarodějnických procesů • VLIV CÍRKVE – Nelze hovořit o tom, že by čarodějnické procesy byly ryze církevní záležitostí, v téměř celé Evropě byly do procesů s čarodějnicemi zapojeny světské i státní instituce, jejichž postup byl často i tvrdší a horlivější než církevní. Je však nepochybné, že jednou z hlavních příčin je nástup reformace, zejména v Německu a Švýcarsku, kdy dochází k rozkladu jednotné církve a ke snaze soupeřících stran o prosazení svého náboženství. Masové hony na čarodějnice tak byly mnohdy nástrojem k navození atmosféry strachu a prosazení autority katolických či protestantských představitelů. • PŘÍRODNÍ FAKTORY – V době kolem třicetileté války bylo hmotné zabezpečení osob značně nízké, k tomu podle historických údajů nastala chladnější období, která přinášela neúrodu a s tím související hladomory a nemoci, ničím neobvyklým nebyly ani morové epidemie. Lidé pak hledali za těmito negativními událostmi vyšší moc-působení čar a kouzel, zkázu seslanou na zem samotným ďáblem a šířenou jeho pomocnicemi, čarodějnicemi. • LIDSKÉ FAKTORY – Zdaleka největší podíl na nesmyslných „honech“ stál za konkrétními osobami, ať již církevními nebo světskými inkvizitory-žalobci, obhájci a soudci v jedné osobě. A důvod? U jedněch tím byl náboženský fanatismus, hledání nepřítele církve za každou cenu, u druhých pak prostá ziskuchtivost, pocit moci nad obětmi, mnohdy i sadismus. Inkvizitoři byli fascinování čarodějnictvím mnohem více než obviněné osoby na druhé straně. Rovněž sexuální motiv hrál svou roli. Obviněné byly často na mučidlech vyslýchány nahé. Hon na čarodějnice byl výnosným pro mnoho stran. Majetek odsouzených se totiž konfiskoval. Pokud nebyla osoba odsouzena na smrt, bylo možné udílet i peněžitý trest a postižený musel hradit nemalé obnosy. Největší podíl měl samozřejmě soudce. Na své si ale přišli i radní, kat, který nejen zajišťoval popravy, ale prováděl i mučení a další činnosti, jež pro běžného člověka nejsou příliš stravitelné. Dále jsou to pomocníci soudce, někdy i jiné vlivné osoby. Je jasné, že čím movitější oběť, tím větší zisky. V tu dobu nebylo mnoho výnosnějších „povolání“. Pro názornost je možné zmínit údaje z dochovaných rozsudků ze zlatohorských procesů (Slezsko) v roce 1640. Na základě čtyř rozsudků bylo upáleno celkem 16 nešťastnic, jež se provinily „nejohavnějším hříchem zatraceného čarodějnictví“. Od manželů těchto obětí pak bylo vybráno celkem 490 tolarů. Z toho městská rada obdržela 154 tolarů, kat 85 tolarů (pro představu-za tuto částku bylo možné pořídit menší usedlost), značný podíl si připsal zemský hejtman a zastánce čarodějnických honů Joachim Bess. Když pak hejtman radním navrhoval postavení pece na upalování, byla městská rada proti právě z toho důvodu, že by přicházela o finanční prostředky získané z procesů. Jako dalším výmluvným důkazem o finančních motivech lovu na čarodějnice je příklad z Jeseníku, kde byly v letech 1651-1652 upáleny manželky všech tamních radních spolu se čtyřmi nejbohatšími muži z města. Čarodějnická bula „Summis desiderantes affectibus“ V 80.letech 15.století naráželi inkvizitoři působící v německých zemích na odpor, a to, jak ze strany představitelů moci světské, tak i moci církevní, protože se obávali ohrožení svého mocenského vlivu. Příkazy inkvizitorů často nebrali na vědomí, nedovolovali jim vykonávat tresty, věznit nebo „napravovat“ provinilce. Proto byla 5.prosince 1484 na popud významných dominikánských inkvizitorů Heinricha Kramera-Insistorise a Jacoba Sprengra vydána papežská bula INOCENCE VIII. S názvem „Summis desiderantes affectibus“. Bula opětovně zmocňovala tyto inkvizitory a vybavila je náležitými pravomocemi, aby už nadále nedocházelo k podrývání jejich autority. Výmluvným příkladem takového jednání byla Institorisova snaha o rozpoutání procesů v Innsbrucku v roce 1485. Tam mělo být vyslechnuto 57 podezřelých, odsouzen ale nebyl nikdo z nich, a naopak innsbrucký biskup označil za ďábla právě Institorise, který ho znechutil svým podivným zájmem o sexuální praktiky vyslýchaných „čarodějnic“. Navíc byl vykázán ze země. Čarodějnické procesy na našem území Nejstarším písemně dochovaným procesem s kapitálním rozsudkem u nás je náchodský případ z roku 1540. Žena, která se kouzelným pokrmem pokusila přičarovat lásku jednoho mládence pro svou dceru, byla náchodským konšelským soudem upálena. Další podobné případy na území Čech jsou zaznamenány například v Berouně, Plzni, Rokycanech, Kutné Hoře, Chrudimi a v Přerově. Do poloviny 17.století jsou procesy s čarodějnicemi spíše ojedinělé. Obviňováni byli jednotlivci a rozsudky byly většinou mírné. Pokud nebyli obvinění zproštěni, bylo častým trestem vyhoštění z města, pokuta či jen závazek, že se čar a kouzel vzdají. Většina případů se týkala přípravy různých lektvarů pro mnohé účely a spíše se jednalo o babské pověry než o obvinění z paktu s ďáblem a protikřesťanskou aktivitu. Kapitální rozsudky bývaly vynášeny jen výjimečně. Nejznámějšími čarodějnickými procesy jsou ty severomoravské. V letech 1678-1696 jim ve Velkých Losinách a Šumpersku padlo za oběť více než 100 osob. Do povědomí české veřejnosti se dostaly zejména díky románu „Kladivo na čarodějnice“ z roku 1963, který nalezl i stejnojmennou filmovou podobu v režii Otakara Vávry z roku 1969. Zajímavé na tomto filmovém zpracování je to, že krátce po premiéře byl film stažen z distribuce, protože praktiky vynucování přiznání a atmosféra strachu mezi lidmi připomínaly nedávnou dobu stalinismu. Na televizní obrazovky se tak film dostal až po roce 1989. Celkový počet obětí na našem území se odhaduje minimálně na 400. Jedná se ale o ty pramenně doložitelné, nejvíce ze smolných knih, soudních spisů a kronik. Dnes sice čelíme jiným svodům, ale podstata zůstává: jak žít svůj život moudře a vědomě, beze strachu, jak vyvažovat naši dualitní realitu a jak zpracovávat strach kolektivního vědomí, který vede k manipulaci davu… )

Magická noc Beltain – čas lásky a kouzel

Magická noc Beltain – čas lásky a kouzel

Beltain, v moderní irštině Bealtaine, anglicky Beltane, gaelsky Bealltainn, starším pravopisem Bealltuinn je gaelský svátek, který slavíme v noci z 30.dubna na 1.května. Slovo Beltain znamená „zářivý oheň“ a oslavuje příchod světla, tepla, jara, znovuzrození a také keltského boha Belena. V době římské byl Belenus přirovnáván k Apollónovi. Byl to především sluneční bůh uctívaný hlavně v jižní Galii a severní Itálii, ale jeho kult se rozšířil až na Británii a Irsko (pod jménem Beli). Po vzoru Apollónově byl spojován s léčitelskými schopnostmi termálních vod a věštectvím. Je ztotožňován s božstvem, vyobrazeným na kotli z Gundestrupu. Beltain je druhým hlavním keltským svátkem a jedním ze tří jarních svátků společně s Imbolcem a Ostarou. Beltain se slaví mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem. Na Beltain, krátce před rozbřeskem, vychází na horizontu spolu se Sluncem hvězdokupa Plejády. Hvězdokupu tvoří sedm výrazných hvězd, jimž se přezdívá Sedm sester a jsou součástí souhvězdí Býka přibližně v oblasti jeho ramene. Beltain je svátek uctívající život. Je zároveň obdobím, kdy zima uvolní ze svého sevření Slunce a je mu opět umožněna vláda nad létem a životem. Beltain, stejně jako Samhain, představuje období „bez času“, kdy se oba světy (živých a mrtvých) spojují, komunikují mezi sebou a magické pouto je silnější. Je to období, kdy se víly probouzejí ze svého zimního spánku. Jde o hranici temné a světlé poloviny roku jako u Samhainu. Ohně, oslavy a rituály Beltain značí, že zima nadobro skončila a začíná léto. Úroda na polích je však ještě mladá a choulostivá a může podlehnout zkáze mrazem nebo nákazou, a proto lidé dělali vše, co bylo v jejich silách, aby povzbudili slunce a jeho paprsky, protože věděli, že bez něj by země svá bohatství nevydala. Ohně, oslavy a rituály byly důležitou součástí oslav Beltainu a měly zaručit, že teplo slunečních paprsků učiní zemi plodnou. V minulosti prostí lidé v předvečer svátku pro svoji ochranu u svých oken i dveří pokládali větve jeřábu, neboť věděli, že v tomto období může do jejich životů tento druhý svět zasahovat. Podle staré tradice ostrova Man, nejmladší člen rodiny v předvečer Beltainu trhá prvosenky a pokládá je na práh domu, aby zajistil jeho ochranu. V Irsku se podle jiné tradice zbytky jídla z večeře zakopou nebo věnují vílám. Tradicí je kladen velký důraz na jídlo a zacházením s ním. Beltainový večer Keltové zapalovali dva velké ohně, ohně Bela, které zažehli pomocí devíti posvátných druhů dřeva. Oheň Bela představuje invokaci Bela (Boha Slunce) a zahrnuje prosbu, aby přinesl své požehnání i ochranu kmeni. Mezi těmito ohni byla během rituálu prováděna stáda zvířat pro očištění, štěstí a zaručení jejich plodnosti. Pak byla odvedena na letní pastvy. Oheň Bela je posvátný oheň, který má očisťující a léčivou moc. Lidé si popel z ohňů Beltainu mazali na obličej a rozprašovali jej po polích. Krby domů se na svátek nechaly vyhasnout, aby znovu vzplály ohněm Bela. Pletení pomlázek a mrskání tradičně začíná v předvečer Beltainu. Podle tradice mladí hoši připevňovali girlandy a větve, na okna a dveře mladých dívek, které měli rádi. Listy jeřábů a hlohů znamenaly lásku, zatímco trní pohrdání. Tento zvyk dal pravděpodobně vzniknout tradici 1.Máje, která spočívá ve věšení kytic na dveřním knoflíku. Májka je důležitou součástí oslav Beltainu. Dlouhý rovný sloup je ozdoben pestrobarevnými stuhami, listy, květinami a věnci. Dívky a chlapci kolem ní tančí, a tak proplétají stuhy nad, pod i kolem májky. Tanec kolem májky je důležitou součástí ritualizovaného procesu znovuprobuzení plodivosti země. Tanec kolem májky je magickým zážitkem a slouží i jako brána pro průchod energie, která spojuje všechny světy v jediném okamžiku. Beltain – oslava sexu a plodnosti V předkřesťanských dobách se na Beltaine setkávaly Ženy, aby slavily svátek ženskosti a plodnosti. Šlo především o oslavu a uctění daru Velké bohyně svým dcerám, schopnosti dávat život. Ženy doslova tahaly své vyvolené do křoví, aby vyzkoušely, zda je tento muž schopen zplodit děti a být otcem. O Beltainu kraluje MILENKA. Ta zastupuje schopnost užívat si svět skrze všechny smysly. Schopnost milovat a užívat si své ženské tělo. Schopnost milovat sama sebe, milovat druhé. Propojuje v sobě lásku a sexualitu. Její rituály jsou všechny činy lásky a potěšení. Tuto noc neplatili žádné závazky, muži i ženy si mohli sundat snubní prsteny a chovat se jako svobodní. Tyto praktiky měly také zabránit uzavírání neplodných manželství. Tyto svobodné, sexuálně nezávislé a sňatkem neposvěcené reje se znelíbily církvi…Křesťanští kněží začali podněcovat strach mužů z divoké, ženské sexuality. Označili účastnice tohoto svátku za čarodějnice a upalovali je… Valpuržina noc, Filipojakubská noc a pálení čarodějnic Germánská tradice má Valpuržinu noc podle svaté Valpurgy, která ochraňovala všechny zbožné bytosti před vlivem zlých čarodějnic. Z křesťanské tradice známe Filipojakubskou noc, pojmenovanou podle apoštolů sv. Filipa a sv. Jakuba, jejichž ostatky byly 1.května přeneseny do Říma. Staré slovanské tradice mluví o Noci ohňů, kdy se nejdřív uhasí staré ohně a pak se nový oheň rozdělá pomocí křesadla. U nás je nejustálenější zvyk pálení čarodějnic. Ve středověku, kdy byly běžné procesy s čarodějnicemi, se o Filipojakubské noci ohně nepálily, naopak se prováděly ochranné rituály před čarodějnicemi a jejich vlivem. Na práh stavení a chléva se sypal písek nebo se na něj dávaly drny s trávou. Čarodějnice nemohla překročit práh, dokud nespočítala všechna zrnka písku nebo stébla trávy. Nade dveře se věšely byliny, nejčastěji se používal černobýl a ratolesti z lípy. Práskalo se bičem a mlátilo se do nádobí, aby se čarodějnice odehnaly. Také se o této noci nesmělo půjčovat nádobí ze stavení, čarodějnice by ho mohla uřknout a pak by se celý rok nedařilo. Víra v existenci čarodějnic je stará jako lidstvo samo. Také v našich krajích byla lidová magie nedílnou součástí života lidí na venkově, ale i ve městech. Lékařská péče byla v rukou ranhojičů a bylinkářek, o zrození nového života se staraly porodní báby a různé vědmy pomáhaly lidem řešit nástrahy, které před ně život kladl. Inkvizice v aktivní spolupráci se světskou mocí uspořádala „HON NA ČARODĚJNICE“, většinou nevinné lidi – oběti pověr a závisti. Vlna procesů proti ženám (ale i mužům) vrcholila v novověku, mezi lety 1550–1650, a týkala se jak katolických, tak i protestanských komunit. Doloženo je 50 000 obětí, avšak předpokládá se jich daleko více. Jen v Německu bylo obviněno z čarodějnictví 30 000 lidí, kteří byli následně upáleni na hranici. Magické rituály PARTNERSKÝ RITUÁL: Pro posílení Lásky a plodnosti mezi partnery si tito milenci připíjeli číší vína, ve které byly utržené čerstvé jarní kvítky jako symboly jara, Lásky a plodnosti. OCHRANNÝ RITUÁL: Na Beltaine si utrhněte jeřabiny a pověste si je na dveře, aby byl váš domov chráněn před neštěstím. Nebo můžete provést rituální vykuřování sušenými rostlinami. Vhodný je např. zmiňovaný jeřáb, břečťan, hloh, kadidlo, mařinka vonná, měsíček, mandloň, růže. PRO KRÁSU A VZHLED: Ženy a dívky sbíraly ranní kapky rosy, aby si jimi otřely oči, uši a obličej, aby byly další rok krásné, a především aby měly možnost slyšet a vidět věci běžným očím a uším skryté. Pro krásu si Ženy také pletly věnečky z květin, které pak pouštěly po vodě. RITUÁL OPUŠTĚNÍ STARÉHO: Pokud se potřebujete zbavit něčeho starého, co už Vám neslouží, např. nějaký vzorec chování, rozhodování, s nímž se potýkáte, využijte k tomu moc této noci. Připravte si suchý kousek klacíku, větévky, který omotejte šňůrkou, nitkou, provázkem či stužkou v takové barvě, která souzní s Vaším problémem. Během namotávání nitky na větévku si představujte, jak se tohoto problému zbavujete. Jakmile budete mít pocit, že jste ze sebe vydali vše, přestřihněte provázek symbolizující vazbu mezi Vámi a tímto problémem. A uprostřed noci tento problém vhoďte do ohně, ideálně se snítkou šalvěje a poděkujte ohni za to, že Vás zbavil tohoto problému. Pravá podstata svátku Beltaine spočívala ve spojení mužské a ženské tvůrčí energie, ve spojení Boha s Bohyní, jejichž Láska a rovnováha jsou tou silou, která může změnit celý svět. Tvrdilo se, že každý muž se na Beltaine stává Bohem a každá žena Bohyní, a proto dítě počaté v tento svátek je Božím dítětem a bude mít v životě štěstí. Tento svátek je o odhození strachů, bolesti a otevření se Lásce, harmonii a souznění. )

Umělé ovlivňování počasí

Umělé ovlivňování počasí

Poručíme větru, dešti: Umělé ovlivňování počasí Vyvolat déšť umělým zásahem je jedním z dávných lidských snů týkajících se touhy člověka ovládnout počasí. Jsou-li k dispozici vhodné mraky, stává se úkol vyvolat umělý déšť snadnější než případ, kdy je nutné uvažovat i o regulované tvorbě mraků. Pro tento účel se používá tzv. umělá infekce oblaků, kdy se v nich rozptýlí uměle připravené částice, které mají ovlivnit přirozený vývoj oblaku žádaným způsobem. Dodané částice mohou působit jako dodatečná kondenzační jádra nebo ledová jádra, která vyvolají změnu koncentrace kapek nebo ledových krystalů. Cílem umělé infekce oblaků v určité oblasti může být vyvolání nebo zvýšení srážek, rozpuštění oblaků či mlhy, nebo potlačení vývoje krup. Nejčastěji se k tomu používají pyrotechnické směsi obsahující částice soli (NaCl), která fungují jako umělá kondenzační jádra, nebo částice jodidu stříbrného, které naopak fungují jako umělá ledová jádra. Umělá infekce se provádí letecky nebo pomocí raket odpalovaných ze země, a v některých místech se používají i pozemní generátory. Už žádné krupobití… Aktivní ochrana před krupobitím bývá prováděna v oblastech s intenzivní zemědělskou výrobou, kde se krupobití vyskytuje pravidelně a s vysokou četností. Zabránění krupobití je jedním z nejčastějších záměrných důvodů k zásahů do počasí. Jednou z možností, jak předejít krupobití, je vytvoření umělých ledových jader v oblaku (vypuštěním jodidu stříbrného). Ta mají vyvolat zvýšení koncentrace vznikajících zárodečných ledových krystalů, které při svém růstu odčerpají vodní páru potřebnou pro vývoj velkých kroupových zárodků. Malé ledové částice tudíž nemohou narůst do krup velkých rozměrů a vzniklé malé krupky stačí během svého pádu k zemi roztát. Ledové částice si vlastně vzájemně „konkurují“ v „boji“ o vodní páru a tím se zlikvidují. Další možností je infekce oblaku umělými kondenzačními jádry (vypuštěním částic soli). Tento způsob předpokládá urychlení vývoje dešťových srážek a pokles množství přechlazené vody, která pak již nestačí na růst dostatečně velkých krup. Tato metoda se označuje jako princip předčasného deště. Zásah zpravidla zajišťuje specializovaná složka meteorologické služby, případně soukromá společnost, která na základě znalosti vývoje meteorologické situace použije raketovou nebo dělostřeleckou techniku, případně pozemní generátory nebo speciálně vybavená letadla. Už v roce 1982 využívalo Burgundsko letadel, které rozptylovaly ve vzduchu roztok jodidu stříbrného, který umožňuje uměle vyvolávat déšť, když hrozí kroupy. Tento systém však byl finančně náročný a pro piloty velmi nebezpečný. Vinaři se tedy rozhodli pro generátory umístěné na zemi, které se už používají v jiných francouzských regionech jako Bordeaux či údolí Rhony. Bombičky s roztokem na bázi jodidu stříbrného a další bombičky se stlačeným vzduchem jsou napojeny na hořák, který vynese roztok do výšky jednoho až tří kilometrů. Zónu o 9000 hektarech nyní chrání 34 generátorů. Vinaři z 32 vinic souhlasili s tím, že budou na tuto investici ve výši 95.000 eur (2,5 milionu Kč) přispívat až deseti eury (270 Kč) na hektar. Kvůli ochraně svých vozů využívala firma Volkswagen ve své druhé největší továrně v Mexiku kontroverzní kanony, kterými se snažila zabránit silným bouřkám s krupobitím. Firma ve své továrně nainstalovala zařízení, která do atmosféry vysílala vibrační vlny a tím bránila vytvoření ledových krup. Podle tamních farmářů tato technologie kromě krupobití zabránila i vzniku srážek a způsobila v okolí továrny v mexickém státě Puebla sucho. V Mexiku jsou přitom letní měsíce považovány za období vydatných dešťů. Kanony způsobily sucho na území o rozloze 2000 hektarů. Farmáři své škody za zničenou úrodu vyčíslili na 70 milionů mexických pesos (asi 82 milionů korun). Firma se už v minulosti potýkala s několika problémy v oblasti životního prostředí. Některé své produkty testovala na zvířatech, a dokonce spolufinancovala experiment, v němž byly na lidech testovány dopady vdechování výfukových plynů. V minulosti chtěla pomocí technologie poručit počasí i japonská automobilka Nissan ve své továrně v americkém státě Mississippi. I oni měli kvůli zařízení problémy s tamními obyvateli, kteří si stěžovali na hlučnost technologie. 50.léta jako průlom manipulace počasím • První pokus o modifikaci hurikánu začal 13.října 1947 na hurikánu, který směřoval od západu na východ a na otevřené moře. Tento pokus měl kódové jméno PROJECT CIRRUS. Project Cirrus byl ve spolupráci General Electric Corporation, US Army Signal Corps, Úřadu námořního výzkumu a US Air Force. Letadlo létalo kolem dešťového pásu hurikánu a do mraku svrhlo téměř 82 kg drceného suchého ledu. Hurikán změnil směr a u Savannah v Georgii způsobil sesuv půdy. Cirrus byl zrušen a hrozily žaloby. Tahle katastrofa pozdržela očkování hurikánů o 11 let. • V 60.letech realizovala vláda USA PROJECT STORMFURY jako pokus o oslabení tropických cyklónů tím, že do nich vletěl letoun a očkoval je jodidem stříbrným. Byla u toho hypotéza, že jodid stříbrný způsobí to, že podchlazená voda v bouři vymrzne, čímž rozruší strukturu hurikánů. Později se však ukázalo, že tato hypotéza je nesprávná. Ve skutečnosti se tím zjistilo, že většina hurikánů neobsahuje dostatek super-podchlazené vody, aby bylo očkování mraků účinné. • OPERACE POPEYE byla operace amerických ozbrojených sil k očkování mraků (běžící od 20.března 1967 do 5.července 1972) během Vietnamské války se záměrem prodloužit sezónu monzunů nad Laosem, zvláště v oblastech HO CHI MINHOVI stezky. V této operaci se očkovaly mraky jodidem stříbrným, což vedlo v cílových oblastech k prodloužení období monzunů v průměru o 30 až 45 dnů. Cílem této operace bylo zvýšit ve vybraných oblastech dešťové srážky, aby vietnamskému nepříteli znemožnili použít cesty, tím, že změkl povrch těchto cest, způsobily se posuvy půdy podél cest, spláchly se říční přechody, udržovaly se podmínky nasycenosti půdy vodou i mimo normální časový rozsah. Tato operace byla považována za relativně úspěšnou. • OPERACE CUMULUS byla vojenským projektem britské vlády v 50.letech. Vláda chtěla prošetřit výhody manipulace počasí k vojenským účelům. Zjištění ukázalo, že očkování mraků poskytuje výhodu, když pohyby nepřítele váznou v bahně a zvýší se průtok řekami a potoky, aby to ztížilo nebo znemožnilo jejich přechod. Chemtrails Stovky miliard litrů vodní páry a různých zplodin, které letadla každoročně vypouští, se vážou na částice jodidu stříbrného (a dalších) a vytváří na obloze kondenzační stopy. Ty tam mohou zůstat několik hodin či dokonce dní a spoluvytváří vysoké oblaky, které vypadají jako bílý závoj. Stopy po rozprašování látek na první pohled připomínají tzv. contrails, přirozené kondenzační stopy po proudových motorech. Ty v atmosféře kypí, vypařují se a mizí. Termínem chemtrails se označují kondenzační čáry za letadly, záměrně vypouštějícími do atmosféry chemické látky. Na rozdíl od obyčejných stop nemizí, ale postupně se roztáhnou jako opar po celé obloze, takže působí podobně jako přirozená oblačnost. Ze satelitních snímků je vidět, že mají pravidelné tvary obdélníků nebo čtverců. Teorie o tom, na co mají rozptylovací látky sloužit, se liší: od vytváření umělých mraků pro boj s globálním oteplováním přes modifikaci počasí, cílené vystavování lidstva účinku chemických látek až po vytvoření vhodného prostředí v ovzduší pro vojenské radary. V souvislosti s chemtrails se často zmiňuje mezinárodní letecká společnost Evergreen. Letadla, které využívá, mají 7x větší kapacitu než hasičská letadla a vztahují se na ně mnohé výjimky ze zákona. Mohou létat kamkoliv, a to nejen po stanovených vzdušných trasách. Mluvčí Evergreenu Philip Lader je zároveň členem správní rady jedné z největších společností na výrobu hliníku UC Rusal. Mezi její velké investory patří i známá rodina Rothschildů, která investovala do koupě Weather Central, světové jedničky v oblasti poskytování informací o počasí. Manipulace s údaji o počasí je přitom nezbytnou součástí přesvědčování lidstva o globálním oteplování. Kromě narušení přirozených mechanismů počasí jsou chemtrails obrovskou hrozbou pro naše zdraví. Rozprašované látky jsou součástí vzduchu, který dýcháme. Ročně se takto dostane do ovzduší údajně až 20 megatun hliníku. V USA od roku 1990 rapidně stoupl obsah hliníku, arsenu, olova, barya a manganu ve vodních zdrojích. Hliník se v organismu hromadí, usazuje se na stěnách tepen a způsobuje neurologické poškození. Má i karcinogenní účinky na naše zdraví. Baryum zase způsobuje neplodnost, zvyšování krevního tlaku, bolesti hlavy, nepravidelnou srdeční činnost a pálení očí. Více než polovina populace trpí příznaky podobnými chřipce. Zvýšila se úmrtnost na respirační choroby, roste počet onemocnění vyvolaných hliníkem, například Alzheimerova choroba. Časté jsou také onemocnění horních cest dýchacích, kloubů, svalů i trávicích orgánů. Světová pandemie přestává být jen fikcí… Kolem utajovaných chemtrails se šíří různé dohady. Podle tvrzení jistého vedoucího pracovníka ve farmaceutické firmě se do vzduchu rozptyluje i speciální aerosolový přípravek, který se dostává do našich plic. V těle s ním reagují komponenty propagovaných očkovacích vakcín. Za rozprašováním tedy mohou být i zisky farmaceutického průmyslu. Ti odvážnější hovoří dokonce o cíleném snižování stavu světové populace. Podle jiných podezření mohou být součástí chemtrails látky ovlivňující mysl. Stále zdokonalované technologie k ovlivňování počasí se v rukou armády mohou změnit na mocnou zbraň. Válka budoucnosti může mít podobu vyvolání ničivého sucha, povodně, zemětřesení nebo hurikánu na území nepřátelského státu. )

Pohřební rituály v různých částech světa

Pohřební rituály v různých částech světa

Konec života je vlastně návrat do sebe sama. Člověk se oprošťuje od toho, co znamenal a představoval ve svém životě. Je vytržen ze svého důvěrně známého každodenního života. „Díky“ smrti člověk musí ukončit své mezilidské vztahy, které utvářel celý svůj život a které utvářely jej samotného jako společenského tvora. Tyto vztahy byly podstatnou částí jeho samého. Toto loučení tedy nelze chápat jen jako loučení se s okolním světem, ale i loučení se sebou samým. Samotný výraz slova rituál pochází ze staroindického sanskrtského slova „rta“, které má v latině podobu „ritualis“, což znamená posvátný řád, obřad, zvyk nebo obyčej. Obecně se na rituál můžeme dívat jako na určitou ceremonii, která má přesně daný postup, vychází z tradice a předává se z generace na generaci. Pohřební rituály jsou chápány jako postupy, které jsou i dnes součástí souboru kulturních zvyklostí té či oné společnosti. Jak rituály obecně, tak ty související se smrtí, byly vždy součástí lidského života a vždy měly velice významný smysl pro společnost. Pohřební rituál nám pomáhá se rozloučit a pochopit, že náš blízký se už nevrátí, a zároveň nám pomáhá vrátit se zpět do běžného života. Pohřeb je především jakýsi projev úcty zemřelému. Pohřeb je vlastně poslední rituál na naší životní cestě, který je psychologicky a sociálně příliš podstatným rituálem na to, aby mohl být jen tak považován za zbytečný. Pohřební rituály v dalekých zemích Mexiko – Mexičané mají ke smrti až obvykle pozitivní vztah. Smrt je prostě součástí života, a tak jako život, i smrt se musí oslavovat. A tím, že Mexičané nade vše milují oslavy, dušičky jim k tomu dávají jednu z mnoha příležitostí. DÍA DE LOS MUERTOS neboli naše dušičky, jsou v Mexiku velkým svátkem, možná i větším než Vánoce. Tento den je v Mexiku státní svátek a lidé cestují z daleka, aby byli pohromadě se svými rodinami a připomínali si své zemřelé předky. Přestože dnes je Dia de los muertos katolický svátek, původ prý má ještě v předkoloniální době a říká se, že se datuje zpátky až 3000 let. Vše začíná přípravou domácích oltářů – v obýváku nebo v jídelně se umístí soška panenky Marie, která v Mexiku nechybí v žádné domácnosti, a fotografie pozůstalých. Místnost se vyzdobí květinami a zapálí se svíčky. Na hřbitovech se umyjí hroby a vyzdobí se svíčkami a květinami. Těm žlutým se také tradičně říká Flor de los muertos – květina mrtvých. K večeru se všichni opět vrací na hřbitov, a to s jídlem, které měl nebožtík rád. Pozůstalí se na noc uvelebí na hřbitově a hodují, jedí a pijí to, co by si dal i ten, který už mezi nimi není. Svátek doprovází řada tanečních, hudebních a divadelních vystoupení, ulice jsou ozdobené papírovými girlandami a na trzích jsou k vidění tzv. cukrové lebky. Cukrové lebky neboli Sugar skulls můžete potkat i v ulicích, jedná se totiž o ikonickou masku, která má dle tradice reprezentovat individuální duši zemřelého. Mexičané vnímají tento svátek jako svou nedílnou kulturní identitu odlišující se například od anglosaského svátku Halloween. Tibet – Nebeský pohřeb – Tento druh pohřbu má praktické řešení, ale i prozaické rozuzlení. Pochovat do kamenné a často zmrzlé půdy je zde velmi složité. Mrtvé tělo se na určeném místě přenechá supům a dravým ptákům. V závěru rituálu „obřadníci“ rozdrtí velké kosti a smíchají je s ječmenovou moukou campou. Po mrtvém nic nezůstane, jelikož ptáci vše rychle sežerou. Slavnostní místa jsou vždy situována v blízkosti klášterů, ve kterých se odehrává obřad v den předcházejícího pohřbu. Na nejvýznamnější pohřebiště svážejí nebožtíky ze vzdálených oblastí, protože každý si přeje zakončit svou životní pouť právě zde. Napříč Tibetem se zdá být zvykem pohřbívat jiným způsobem dospělé, děti a velmi staré lidi. Pokud dítě zemře po narození, bývá zpravidla jen pohozené do řeky či spálené při odříkání běžných modliteb. V některých částech Tibetu tělo dítěte uloží do hliněné nádoby a nechají ho vysušit zavěšené ke stropu. Takto přirozené mumifikované tělo je později spálené a smíchané s hlínou. Za velmi staré lidi bývají považováni ti, kdo překonali věk 80 let. Tělo zesnulého je uložené do nádoby, buď se slupkami ze zrn ječmene, případně s pískem či solí. Jeho smyslové orgány jsou pomazány máslem. Poté je zesnulý zazděný v rohu jedné z místností domu. Odtamtud může být vyjmutý po 10 či 13 letech, a jeho tělo je poté spálené. Tibeťané věří, že se starými lidmi v domě zůstává dlouhověkost. Indonésie – Pro místní kmen Torajů jsou pohřební rituály velmi důležité, proto se mnohdy stává, že na tento velmi drahý obřad spoří celý život. Slavnosti se totiž běžně účastní i několik set lidí. Nejhonosnější obřady se většinou konají v období sucha, což bývá v červenci a srpnu. Celý pohřební rituál trvá zhruba dvě hodiny. Tělo zemřelého se natře formalínem a pohřbí do skalního hrobu, kde samozřejmě nesmí chybět figurka Tau-Tau v jeho velikosti a podobě, oblečená do oděvu, který měl zemřelý nejraději. Rituální pohřební obřady se výrazně liší u dětí, které zemřely do 6 měsíců věku. Tělíčko se zabalí do otcova tílka a vloží do stojícího postoje do palmy. Díra se poté vyplní palmovou kůrou a hlínou. Torajové věří, že dítě společně s palmou poroste a míza stromu je pro něj mlékem. New Orleans-Jazzový pohřeb – Při konání jazzového pohřbu dochází k procesí z kostela nebo domu zemřelého na hřbitov. Přitom je skupinou hudebníků neustále střídavě hrán jazz a smutné skladby. Jakmile je tělo zemřelého uloženo do země, dochází k oslavování života. Tančí se zpívá, přičemž v případě větších pohřebních procesí může dojít až k vytvoření pouličního festivalu. Indie a posvátná řeka Ganga Dle hinduismu může být další osud individuální duše po smrti těla zásadním způsobem ovlivněn také pohřebním rituálem, který se řídí určitými pravidly, i místem kde proběhne. Snad každý hinduista si přeje být spálen na březích posvátné řeky Gangy, aby jeho popel mohl spočinout právě v ní. Smrt ve VARÁNASÍ znamená podle jejich představ vysvobození z nekonečného cyklu reinkarnací a dosažení konečného spasení. Snad nejzajímavějším a nejtajemnějším místem ve Varánasí jsou spalovací gháty. Pro posmrtný život je nejdůležitějším místem kremační MANIKARNIKA GHÁT, na němž ve dne i v noci hoří pohřební hranice. Poblíž hlavního spalovacího ghátu stojí palác maharadži z Jaipuru a palác nepálského krále. Mezi nimi pak palác správce kremačních míst se sochou tygra, symbolizující moc a bohatství tohoto člověka. Tělo zemřelého přinesou v den smrti zabalené do sárí z plátna a pokryté spoustou květin. Uloží ho na bambusová nosítka, omyjí vodou z Gangy, ošetří speciálními roztoky, obsahujícími také přepuštěné máslo ghí, jogurt, mléko a med. Hlava je pomazána esenciálními oleji, z kurkumy pro ženy, ze santalového dřeva pro muže. Ruce jsou umístěny se svázanými palci do typické pozice modlitby. Podle barvy sárí lze poznat pohlaví či věk zesnulého. Vodu z Gangy nalijí také do jeho otevřených úst. Podle pěti elementů obalují mrtvé do pěti druhů materiálů (hedvábí, bavlny, hliníkové fólie, mléka a medu). Kolem těla jsou umístěny květinové girlandy a obětní rýžové koule. Tělo je poté položeno na hranici hlavou k severu. Truchlící vezmou svazek hořících proutků a obejdou hranici 7x a nejstarší syn se hořícím svazkem 3x dotkne úst zemřelého. Nejstarší syn pak hranici zapálí věčným ohněm, který stále hoří poblíž pohřebiště a za který musí pozůstalí také zaplatit. Tělo hoří na hranici asi tři hodiny. Bohatší rodiny přidávají na hranici santalové dřevo, které při spalování voní a eliminuje nepříjemný zápach. Obřad doprovází také zpěv manter. Důležitá část obřadu se nazývá KAPAL KRIYA. Během tohoto obřadu je lebka rozbita bambusovou tyčí, protože je to velice tvrdá kost, která nemůže tak snadno shořet. Popel a zbytky kostí jsou nakonec vhozeny v hliněném džbánu do Gangy. Obřad kremace údajně přijde v přepočtu na 5, ale také až na 200 tisíc korun. Řada Indů si tento obřad nemůže dovolit a zaplatí méně dřeva, než je na spálení potřeba. Tak se stává, že tělo není spálené úplně, proto jsou kolem řeky Gangy vidět zbytky těl. V Indii se nesmí spalovat malé děti, protože jsou nevinné, těhotné ženy, protože v sobě mají nevinné dítě, a lidé, kteří byli uštknuti kobrou, protože kobra je znakem Boha Šivy. Spálit se mohou pouze lidé, kteří zemřeli přirozenou smrtí. Pokud zemřou z důvodu nehody nebo následkem některých nemocí, musí se těla spálit v elektrickém krematoriu. Svého muže na hranici často doprovázely i jejich manželky. Tento zvyk se nazýval SATÍ. Sebevraždu hinduisté sice odmítají kvůli špatné karmě, tento případ však jako sebevražda vnímán nebyl. Tento zvyk navíc nebyl tak úplně dobrovolný. Vdovy byly často k upálení přinuceni svou rodinou a příbuznými s pomocí drog. Satí není přikázáno v žádných posvátných textech indického náboženství. „Smrt by měla být klidným přitakáním, láskyplným rozloučením se starými přáteli, se světem. Neměla by v ní být obsažena ani stopa tragédie“. OSHO )

Runy jako dávné symboly magické moci

Runy jako dávné symboly magické moci

Označení pro runy pochází ze staroseverského slova „rún“, jež se dá přeložit jako „tajemství“ nebo „záhada“. Slovo rún je ve skandinávských textech a poezii také užíváno s významem „magického písma“, a slova od něj odvozená jako „přítel“ či „poradce“. S ohledem na etymologii slova by se mohlo zdát, že runy měly v první řadě magickou a jakousi obřadní funkci. Užitná funkce runového písma však nebyla o nic menší. Runy existovaly jako znaky sloužící k věštbě, stejně tak jako například k zapisování účtů. O úplném původu tzv. run neboli runového písma toho zatím moc nevíme. Historie runického systému se v podstatě rozkládá ve čtyřech epochách: 1.období starší: Od 1.století n.l. přibližně do roku 800 n.l. 2.mladší období: Přivádí nás asi k roku 1100 n.l. (tato dvě období jsou projevy sjednocené runické tradice svázané v koherentní symbologii). 3.střední období: Je dlouhé a nesourodé. Bylo svědkem rozpadu vnější tradice a jejího upadnutí do nevědomí. 4.období znovuzrození: I přesto všechno se runy dál používaly v nepřerušené (ale velmi poškozené) tradici v odlehlých oblastech Skandinávie. Většina velkých runických prací se odehrávala v místech oživujících tuto školu po roce 1600 n.l. Historie runového písma Tradice, kterou lze vystopovat díky nalezeným předmětům, na kterých byly runy vyryty, sahá od 1.století až dodnes, s tím, že je nutné vzít na zřetel, že tradiční systémy jednotlivých runických abeced jsou vážně poškozeny. Existuje mnoho dohadů, na jakém základě runové písmo vznikalo. Jedna z teorií se zabývá původem z římské latiny, druhá se zase domnívá, že původ je potřeba hledat mezi Etrusky, třetí pracuje s myšlenkou, že runy jsou řecká abeceda přetvořená starými Góty, další se zaobírá možností původu ze severoitalského území atd. Původ run Runy byly původně navrženy tak, aby byly použity jak pro sekulární nápisy, tak pro magické účely v kultuře, která je cenila. A přesně toto je pravá tradice severního mysticismu. Runy původně obdržely svá jména v době, kdy byl germánský svět (včetně Skandinávie) relativně jednotný a jednomyslně pohanský. Dva faktory pak určovaly jeden jediný název, tedy písmeno. Za prvé, jméno runy sloužilo jako paměťová pomůcka, která měla vyvolat jak daný symbol, tak daný zvuk v mysli. Za druhé, toto jméno také sloužilo k připomenutí a zaznamenávání významných detailů kmenového života. Runy jsou však mnohem důležitější, protože mimo jiné také nesou silnou podobnost s různými symboly HALLRISTNINGARU, pravěkých kultových symbolů používaných severskými pranárody a zachycených v rytinách do skalních stěn. Kdo runy používal? Runy samotné byly jediný zdroj a forma psaného písma dostupného severním národům. Runy se učili a používali jednotlivci, kteří mohli být učenci, básníci, farmáři, čarodějové, válečníci, čarodějnice nebo dokonce i diplomaté, nemluvě o obchodnících. Naučili se své runy od někoho, kdo je už znal… Magie na severu byla většinou vyučována ženami, ať už se jedná o matku, manželku, čarodějnici nebo královnu. Vzhledem k tomu, že runy vyžadovaly specializované znalosti, následná mistryně nebo mistr run byli velmi cennými členy tehdejší negramotné společnosti. Runy byly řezané nebo vyřezávané spíše než psané brkem a inkoustem. O tom, že byly vytvořeny pro tento druh záznamu, svědčí i jejich tvar, jak bylo písmo navrženo. Byly vyrývány například nožem do kamene, dřeva, kosti a kovu. Runy měly mnoho použití: psaly se s nimi básně, kouzla, používaly se jako amulety, totemy nebo značky. Byly informativní a ochranné, dávaly konkrétní fakta nebo odrazovaly zlé duchy. Jejich hlavním úkolem bylo vyvolat modlitby a proroctví. Samozřejmě se užívaly i nejrůznějšími světskými způsoby. Ačkoli dnes je možné zakoupit hotové sady run s brožurami popisujícími jejich použití, snadnost přístupu nebyla vždy taková. Příchodem křesťanství došlo k totálnímu vymýcení pohanských kultů v Evropě a jen málo vědomostí se zachovalo jen díky některým jedincům, kteří se i přes pohrůžku smrti nebáli dále praktikovat pohanské rituály, avšak držené v absolutní tajnosti. Předávání runového vědění dalším generacím bylo tedy velmi obtížné a často nebylo předané celé. Začaly vznikat nepřesné a neúplné kopie systémů písma, a to vedlo ke vzniku různých mutací Futharku. Runová magie a její šifrování Za rozbřesku 20.století se pangermánskému mystiku Quido von Listovi, dostalo nečekaného zasvěcení do učení run, kdy mu byla odhalena tajemství run, zatímco spočíval v temnotě, protože měl již po několik měsíců zavázané oči v důsledku operace šedého zákalu. Koncem dvacátých let 20.století přicházejí další obrozenci runové magie (Siegfried Adolf Kummer a Friedrich Bernhar Marby). Oba jsou autoři jakési „runové jógy“, která spočívá ve zpívání runických manter při drženi určité pozice těla podobné runovému písmenu, tedy mudry. Cílem tohoto systému je pomocí kosmických energií protékajících skrz tělo v době cvičení jednotlivých pozic získat magické schopnosti, magické zření a magickou odolnost. Oba tito mágové jsou označeni jako okultisté praktikující magii. Za druhé světové války skončilo mnoho okultistů v koncentračních táborech, ale jen hrstka jich přežila. Marbyho nakonec osvobozuje armáda spojenců, zatímco Kummerovi se podaří uprchnout do Jižní Ameriky, kde založil esoterickou runovou školu nazvanou „Runa“. Jejími texty se velmi inspiroval náš zřejmě ve světě nejznámější hermetik František Bardon, zarputilý student hermetického a magického umění, který také z důvodu svých okultních zájmů strávil v koncentračním táboře řadu let. Bardon považoval runovou magii za jednu z nejsilnějších magií vůbec. Právě od něj pocházel zřejmě nejznámější sámizdat o runách a jejich praxi z doby komunistického režimu u nás, který dal do oběhu pod pseudonymem Arion a nazval jej Runová magie, přičemž se jedná o prakticky doslovný překlad díla Kummerova. Tento spis nebo spíše překlad byl později v 80.letech a post komunistických letech devadesátých 20.století jako jedinou dostupnou učebnicí runové jógy. Bardon, v době, kdy publikoval jménem Ariona, sliboval školu runové magie ve formě menších traktátů vydávaných postupně na pokračování v okultním časopise. Bohužel zřejmě k tomuto počinu nikdy nedošlo, protože se nikdy nenašlo žádné takové další dílo o runách, ani v jeho pozůstalosti. RUNICKÉ ŠIFROVÁNÍ: Ačkoli runy tvoří abecední posloupnost, jejich pořadí má svůj speciální významný důvod. Byly vymyšleny tak, aby symbolizovaly a prozradily sérii myšlenek nebo principů, tedy jejich odpovídající významy a vlivy na okolí či osoby. Runy staršího Futharku mají tendenci představovat „energii“ nebo „procesy“. Mohou to být podstatná jména, tedy názvy věcí nebo slovesa, tedy činnosti, případně kombinace těchto dvou. Jejich speciální pořadí se skládá z 24 run, které jsou rozděleny do tří písemných řad po osmi runách. Každá z těchto řad se nazývá „AETT“ nebo „AETTIR“. Slovo Aett znamená rodina nebo skupina. Tyto aetty mají zásadní význam pro dešifrování složitých, tajných a převážně magických formulí a vzájemných vztahů mezi runami. Tradice pojmenovává každou aettu podle jednoho z bohů. FREYA, HAGAL a TYR. První aetta představuje „životní cyklus“. Druhá aetta představuje „vnější síly“, které se nad nás staví jako něco božského, něco, co ve většině případů není ovládáno inteligencí, ale silami přírody, a třetí je aetta, kde jsou runy poslední řady, která představuje „vnitřní síly“, jež nám pomáhají vyrovnat se s vnějšími silami druhé aetty, když cestujeme po cestě života popsané v aettě první. Spojené neboli Vázané runy Vázaná runa je ligatura dvou nebo více run a jsou ve starobylých Vikingských nápisech extrémně vzácné, ale byly zcela běžně používané v nápisech během časnější (pragermánštiny) a pozdnější (středověké) doby. Na některých runových kamenech jsou vytesané spojené runy, ale mají spíše okrasný důvod anebo mají upozornit na jméno autora. Když se vázané runy používají při psaní, mohou se spojovat dvě runy nebo i skupina run. Dělá se to proto, aby se představila dvě slova nebo i více v zakódované podobě, nebo aby se snížil celkový počet run v nápisu. Vázaná runa se vždy počítá jako jedna runa. Pomocí takovýchto vázaných run se vytvářejí mocné amulety, ve kterých jsou zakódovány i celé magické formule. Vázané runy se používají i nyní v dnešní moderní době, například BLUETOOTH logo slučuje runy analogické k moderním latinským písmenům H a B, (Hagall) a (Berkanan) spolu tvoří vázanou runu. Dvě písmena tvoří iniciály „HB“, odkazující na dánského krále a vikingského lupiče Haralda Bluetootha. Dalším, celkem vtipným použitím vázané runy je logo americké punkové kapely, která si říká – Dead Kennedys. Runy jako takové nejsou formou předpovídající budoucnosti. Nedají přímé odpovědi nebo radu, ale ukážou rozdílné možnosti a navrhnou, jak se, při kterém výsledku chovat. Runy tedy napoví, ale na výsledek už musí každý přijít sám svou intuicí. Budoucnost není pevně daná a každý z nás má sílu následovat svou vlastní cestu a činit vlastní rozhodnutí. )

Největší svátky jara - Velikonoce!

Největší svátky jara - Velikonoce!

Velikonoce jsou nejdůležitějším křesťanským svátkem, neboť tento den je výročím Ježíšova zmrtvýchvstání. Přesné původy názvu tohoto svátku jsou neznámé. Některé zdroje tvrdí, že slovo Velikonoce (Easter) je odvozeno od slova Eostre, což byla germánská bohyně jara a plodnosti. Ve španělštině se Velikonoce řeknou Pascua a ve francouzštině Paques. Tato slova jsou odvozena z řeckého a latinského Pascha nebo Pasch, označení pro Pesach. Právě během oslav tohoto židovského svátku totiž Ježíš Kristus povstal z mrtvých. Tento svátek připomíná Exodus – vyvedení starověkých izraelitů Mojžíšem z egyptského zajetí. Původně se Velikonoce slavily v den židovského Pesachu, později však došlo k oddělení slavení křesťanské velikonoční slavnosti od židovského Pesachu. Tak se stalo, když První všeobecný koncil v Niceji ukončil spory ohledně data Velikonoc předpisem, že se Velikonoce mají slavit vždy v neděli po prvním jarním úplňku. Datum Velikonoc tedy kolísá mezi 22. březnem a 25. dubnem. Jádrem Velikonoc je velikonoční triduum. Toto triduum je tvořeno večerem zeleného čtvrtka (den památky Poslední večeře Páně), Velkým pátkem (den ukřižování Ježíše Krista), Bílou sobotou (den bdění u Kristova hrobu) a Božím hodem velikonočním (den Ježíšova zmrtvýchvstání). Tomuto období předchází doba postní (nebo také Quadragesima), která začíná Popeleční středou a trvá do odpoledne zeleného čtvrtka. Po velikonočním triduu pak následuje doba velikonoční (nebo také Pentekosté), která začíná slavností Velké noci a trvá do neděle Seslání Ducha svatého. Významné dny a zvyky Velikonoc Křesťanské chápání a prožívání Velikonoc je delší než samotné velikonoční triduum. Nebylo tomu tak vždy, ale vyvinulo se to až postupem doby. Předcházelo mu totiž 40 dní přípravných, tzv. postních, které byly považovány za samozřejmé a významné až pro první všeobecný koncil v Niceji. Po triduu následovalo dalších 50 dní, během kterých se velikonoční mystérium dovršovalo. O tomto padesátidenní existuje písemné svědectví už z první poloviny 2.století v apokryfním „Listu apoštolů“. Prvním z významných dní, který je začátkem doby postní, je Popeleční středa. • Popeleční středa: Popeleční středou se nazývá středa předcházející první postní neděli. Je to první den předvelikonočního půstu. Názvu „Popeleční středa“, který se v západokřesťanském světě používá od 10.století, dal vzniknout obřad udílení popelce. To dnes spočívá v označování popelečním křížem na čelo věřícího člověka. V dřívějších dobách začínalo na Popeleční středu pro všechny, kdo se provinili těžkým hříchem, období veřejného církevního pokání. Znovu byli kajícníci, kteří byli odsouzení k církevnímu pokání, přijímáni do církevního společenství o Zeleném čtvrtku, kterému se proto přezdívalo „odpustkový den“. Během tohoto očistného období se tak u nich měly upevnit křesťanské mravní zásady. Popeleční středa se označovala také jako Černá nebo Bláznivá. Černou se nazývala kvůli barvě šatů, které lidé nosili na středeční ranní mši v době postní, Bláznivou zase kvůli různým kouskům, které zůstaly z předcházejícího Masopustu. S obřadem udílení popelce souvisí lidový zvyk, spláchnutí popelce, který se týká převážně mužů. Po mši, kdy byli věřící označeni popelečním křížem, se většina mužů odebrala do místního hostince, kde tento obřad řádně zapila. Říkalo se, že jde spláchnout popelec. Dalším lidovým zvykem v tento den bylo tzv. „hledání ztraceného masopustního veselí“. To spočívalo v obchůzce a obdarovávání chudého člověka či žebráka, nejčastěji zbytky z masopustní oslavy. • Postní neděle: Doba postní je čtyřicetidenní přípravná doba předcházející největší události křesťanského roku. Těchto 40 dní bylo rozděleno do šesti postních nedělí, které měly pevně stanovené církevní obřady, k nimž se také postupně utvářely lidové tradice a zvyky. Ke každé neděli se vztahovaly jednotlivé příběhy:Ústřední tezí první postní neděle je zápas Ježíše se Satanem předznamenávající velikonoční vítězství, kterou přebírá druhá postní neděle, kdy se čte o Kristově proměnění na hoře. Pozornost ve třetí, čtvrté a páté postní neděli je soustředěna na připomínku křtu a na přípravu jeho přijetí. Základní myšlenkou poslední, šesté postní neděle, otevírající pašijový týden, je stejně tak vítězství a povýšení Páně, jako jeho utrpení a smrt. Pašijový týden Pašijový týden, nebo také svatý či Tichý, je významným obdobím velikonočního svátečního okruhu, ve kterém si křesťané připomínají poslední týden Ježíšova života, jeho smrt a zmrtvýchvstání. Tento týden začíná Květnou nedělí, pokračuje všedními dny pašijového týdne a končí Velikonocemi, tedy nedělí, kdy došlo k Ježíšovu vzkříšení. Název Pašijový vychází ze slova pašije, což znamená utrpení a označují se tak vyprávění o utrpení a smrti Ježíše Krista. S označením svatý souvisí svaté děje posledních dnů Kristova života. Tichým se označuje kvůli umlkání zvonů. • Modré pondělí a Šedivé úterý: Název Modré pondělí vznikl snad tím, že se na pondělí přenášela po Květné neděli část jejích privilegií jako volného dne a chasa nemusela vykonávat všechny práce. V průběhu tohoto dne se dodržovalo ticho a klid. Význam Šedivého úterý však zůstává neobjasněn. K těmto dnům se také neváže žádná zvláštní tradice, a kromě mše svaté se nekonaly žádné obřady. • Sazometná, Škaredá středa: Tato středa byla posledním dnem určeným k důkladnému úklidu. Označení Sazometná souvisí s tím, že se o ní vymetaly komíny a hospodyně vymetaly od sazí stavení. Název Škaredá vychází z pověry, podle které, se Jidáš škaredil na Krista. V tento den se dle pověry musíme po celou středu usmívat, protože ten, kdo by se o tomto dnu mračil, by se škaredil po všechny středy v roce. • Zelený čtvrtek: Název Zelený čtvrtek je odvozen od zeleného mešního roucha, jež se v ten den při mši užívalo. V tento den se měla například jíst zelená strava (špenát, zelí), aby byl člověk celý rok zdráv. Mše o Zeleném čtvrtku připomíná poslední večeři Páně a ustanovení nejsvětější svátosti oltářní, což je Tělo a Krev Ježíše ve smyslu chleba a vína. Po této mši se už Velikonoční noci naposledy rozezní zvony a spolu s tím vznikla i lidová tradice, že, „pokud se v okamžiku, kdy zvony zvoní, cinká penězi, nerozkutálejí se a vydrží celý rok“. Zvuk zvonů poté nahrazovaly například řehtačky. • Velký pátek: Tento den je dnem hlubokého smutku nad utrpením a ukřižováním Ježíše a také dnem přísného půstu. Dříve se během tohoto půstu nesmělo jíst ani pít, pouze pro nemocné a budoucí matky platila v pátek výjimka jednou denně pozřít chléb a vodu. O Velkém pátku se nekonaly mše, pouze se zpívalo a četly se texty ze Starého zákona. Podle lidových pověstí se o Velkém pátku otevírá země, hory a skály a na krátkou chvíli odhaluje ukryté poklady, což může souviset s novozákonním vyprávěním, když Ježíš skonal na kříži: „A hle, chrámová opona se roztrhla v půli od shora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly“. V mnoha krajích našich zemí existovaly i pověry, že se na Velký pátek neotevírá pouze země, ale rozestupuje se voda a na souš vycházejí vodníci a prohánějí se po polích na koních, které odvedli nepozorným hospodářům. Lidovým zvykem o Velkém pátku bylo také omývání se v potoce před východem slunce. Lidé věřili, že se tím chrání před nemocemi. Během tohoto dne se také nesmělo prát prádlo v potoce, protože by se místo do vody, namáčelo do Kristovy krve. • Bílá sobota: Název Bílá sobota je zřejmě odvozen z bílé barvy rouch, do kterých se po křtu oblékali Katechumeni. Večer tohoto dne se opět rozezvučely zvony a křesťané se začali scházet k velikonoční bohoslužbě-vigilii, věnované události Vzkříšení Páně. Tato bohoslužba probíhala do půlnoci ve znamení smutku a od půlnoci již ve znamení radosti. Bílá sobota byla také spojena s obřadem svěcení ohně. Ještě před bohoslužbou se před kostelem rozdělal a posvětil oheň. Od tohoto ohně zapálil kněz s asistencí v bílých rouchách velikonoční svíci, též zvanou paškál, s jejíž pomocí se světlo z posvěceného ohně přeneslo do kostela. Od této velké paškální svíce se pak všichni přítomní v kostele rozsvítí své svíčky a následuje ona výše zmíněná velikonoční vigilie. Co se starých lidových zvyků týče, tak bylo zvykem, na Bílou sobotu uhasit všechna ohniště. Hospodyně oheň znovu zapalovala hořící třískou nebo polínkem, které si přinesla z ohniště, které kněz před kostelem požehnal. Dále se pak konaly i přípravy pokrmů na nedělní stůl. Konec Bílé soboty byl zároveň i koncem půstu. • Velikonoční neděle, Boží hod velikonoční: Tato sváteční neděle začínala bohoslužbami oslavujícími Vzkříšení Páně. Jako symbol je při mši například dodnes zapalována velikonoční svíce. Tato neděle je také dnem, který následuje po čtyřicetidenním půstu, a proto se v tento den konal i obřad „žehnání velikonočních pokrmů“, které měly tělo připravit na návrat k běžné stravě. Jsou to například vejce, mazance, chléb, víno nebo také beránek, jehož tradice se zachovala v podobě z kynutého nebo piškotového těsta. Oproti původní židovské tradici, křesťanství tuto krvavou oběť beránka odstraňuje a nahrazuje ji nekrvavou připomínkou Kristovy oběti. Tento den se oslavoval především v rodinném kruhu, avšak, bylo zvykem, že kdokoli přišel do stavení, dostal kousek z posvěceného velikonočního jídla. • Velikonoční pondělí: Tento den se stal v lidové tradici tím nejznámějším z celých Velikonoc, ačkoli nepatří do velikonočního tridua, ale do následující velikonoční doby. V tento den chodí muži dům od domu za děvčaty se spletenými pomlázkami, kterými je šlehají, a dostávají za to malovaná vajíčka, drobné peníze, velikonoční pečivo nebo dobré pití. Tomuto vyšlehání je přisuzována víra v omlazování. V některých krajích se k obchůzce s pomlázkou pojilo ještě polévání vodou. Podle dřívější tradice se druhý den v úterý úlohy vyměnily a místo skupin mužů mohly vesnice obcházet ženy, které vyšlehání a polévání vodou mužům oplácely-tomu se říkalo „robské právo“ nebo babská mrskačka. Symbolika velikonočních pokrmů Mazanec – Patří mezi nejstarší české pečivo a je nedílnou součástí velikonočního hodování. Mazance se pekly na Bílou sobotu a každý člen rodiny musel ze sladkého bochánku dostat svůj díl. Dříve byly mazance i jedním z nejčastějších dárků, které si odnášeli koledníci jako výslužku. Jidášky – Toto pečivo se peče na Zelený čtvrtek jako připomínka na apoštola Jidáše, který Ježíše zradil. Před tím, než se jidášky snědly, se po vychladnutí rozkrojily a mazaly medem a máslem. Medem si jidášky mazaly, protože dle lidové pověry, med použitý o Zeleném čtvrtku chránil před hadím uštknutím, vosím bodnutím a jakoukoliv jinou otravou. Velikonoční beránek – Beránek patří k nejtypičtějším symbolům Velikonoc, a to jak v křesťanském, tak i v židovském pojetí. Původně byl beránek pečeným masitým svátečním pokrmem, což souviselo s jinými podmínkami, především s větším důrazem na chov a zemědělství. Postupem času docházelo ke změnám, kdy stáda ovcí a koz na vesnicích vystřídaly výnosnější chovy krav a prasat, a také k rozvoji v průmyslu, což způsobilo nahrazení tohoto pokrmu z pečeného beránka za beránka připravovaného z kynutého nebo piškotového těsta. Po celém světě slaví různé kultury Velikonoce po svém. Francie má létající zvony, australské děti se těší na příchod velikonočního Bandikuta a finské děti se s oblibou převlékají za čarodějnice a vychází do ulic, aby žehnaly lidem odměnou za sladkosti. Jedna tradice je však univerzální: květina. Bílé velikonoční Lilie jsou považovány za velmi tradiční velikonoční květinu, protože jsou starobylým symbolem vzkříšení, představujícím čistotu a naději. Narcis je společným prvním znakem jara po celém světě. Mezi další oblíbené symboly patří tulipán, sedmikráska a azalka. )

Kabala: Jedno z největších tajemství židovské mystiky

Kabala: Jedno z největších tajemství židovské mystiky

Slovo kabala pochází z hebrejštiny a překládá se jako „tradice, předání“. Jedná se o prastaré učení, které bylo po dlouhou dobu utajované a rozvíjené pouze v uzavřených skupinách pod vedením osob (kabalistů), které dosáhly vysokého duchovního stupně. Pro člověka dnešní doby jsou kabalistické spisy jen těžko srozumitelné, protože neovládá kabalistický jazyk a chybí mu klíč k jeho porozumění. Kabalistické texty jsou psány zvláštním jazykem, který se nazývá „jazyk větví“ (hebrejsky-sfat anafim), jehož pomocí popisují kabalisté procesy probíhající v duchovních světech. Existuje mnoho kabalistických směrů, ale v zásadě se dá kabala rozdělit na dva hlavní systémy: • kabalu kordoverijánskou• kabalu lurijánskou U zrodu těchto systémů stojí dva velcí kabalisté 16.století, rabi Moše Kordovero a rabi Jicchak Lurija (svatý ari). Rabi Jicchak Lurija žil v době, která přinesla židovskému národu několik zcela zásadních změn. Vyhnání ze Španělska způsobilo u značné části židovstva zmatek a silná mesiášská očekávání. V této těžké době rabi Lurija zakládá nový kabalistický systém, který ovlivňuje židovské myšlení až do současnosti. Z pohledu kabalistického učení, je představitelem konce vyhnanství (hebrejsky: sof ha-galut) a je nazýván „Mesiáš, syn Josefův. Jeho učení se snaží ukázat cestu k novému stavu, tzv. nápravě duše a jejím prostřednictvím přivést do napraveného stavu celý svět. Každý člověk má učinit vnitřní nápravu do té míry, až vystoupí nad tento svět a bude pociťovat sjednocení se všezahrnující silou, která se nazývá Stvořitel. Vzhledem k tomuto prvku začíná kabala pomalu vystupovat ze skrytosti a začíná se otevírat pro každého, kdo se o její studium zajímá. To byl zřejmě hlavní cíl rabi Lurija, zpřístupnit kabalu pro celé lidstvo. Vznik a vývoj kabaly Kabala vznikla jako systém v dalekém dávnověku. Poprvé se touha po něčem, co přesahuje touhu existovat (tzn. Touha po transcendenci), objevila u člověka jménem Adam, před téměř šesti tisíci lety. Naznačuje to i jeho jméno, které pochází z hebrejských slov (Adame le-EIjon), (tj. budu jako Nejvyšší. Toto jméno získal, protože toužil překonat vlastní kvality a sjednotit se se Stvořitelem v kvalitě dávání. Cestu, kterou Adam objevil, předal svému potomstvu. Podle tradice je mu také připisována kniha Sefer Raziel (Anděl Raziel). Den, kdy Adam objevil duchovní svět je „dnem stvoření světa“. Je to okamžik, kdy lidstvo navázalo první kontakt s duchovním světem, a proto k tomuto dni začíná hebrejský kalendář. V období starověkého Babylónu dochází k prvnímu vzestupu egoismu. Lidé začali chtít vládnout přírodě i světu a vše využívat k vlastnímu prospěchu. Jenže později v době, kdy Egyptská říše byla na vrcholu moci, se narodil Mojžíš. Egypt tehdy zotročil mnoho národů, mezi nimi i Izrael. Kabala vnímá tento proces jako neustálý vzestup chtění přijímat (ega). Lidé se začínají zajímat jen o sebe, aniž by to pociťovali (tzn. Neví, že jsou otroky své vůle získávat, respektive chtění přijímat). Úkolem Mojžíše bylo vést celý národ a ukázat mu skutečnou situaci. Říct všem, že se musí spojit a pochopit, že jsou v egyptském otroctví (otroctví ega). Národ situaci pochopil a Egypt chvatně opustil. U hory Sinaj se národ sjednotil, jak je psáno, „Jako jeden muž v jednom srdci“. Mojžíš předal národu Abrahamův systém, přizpůsobený novému stavu chtění přijímat (ega), který se nazývá „Tóra“. Ve druhém století občanského letopočtu židovský národ ztrácí vysoký duchovní stupeň, který dosáhl u hory Sinaj. Chtění přijímat (ego), opět vzrůstá a tato duchovní zkáza se projevuje i na hmotné rovině. Symbol vysoké duchovní roviny Jeruzalémský chrám je rozbořen. Aby bylo možno znovu pozvednout národ, přichází rabi Šimon bar Jochaj. Spolu s devíti velkými učenci odchází do jeskyně v Meronu, kde vzniká kniha Zohar, která v budoucnu, až národ bude připraven vrátit se z vyhnanství, povede Izrael k vykoupení. ZOHAR popisuje jak metodu nápravy duše, tak všechny stavy, které zakusí ten, komu se podaří dostat s přírodou do rovnováhy. Kniha také popisuje proces, jímž lidstvo projde, než dosáhne konečné nápravy ega. Celý proces vrcholí ve 20.století, nejdramatičtějším století v dějinách lidstva. Dvě světové války připravily o život miliony lidí, rychlý rozvoj vědeckého poznání a techniky umožnil člověku pronikat do vesmíru a vyvíjet nové technologie, internetová síť proměňuje svět v jednu malou vesnici. V knize Zohar je psáno, že na konci 20.století se lidstvo začne tázat po smyslu života, a že jedině tehdy může být odhalena svatá věda kabaly. To souvisí se vzrůstem lidského ega, které v této době dosahuje svého vrcholu. Vyvíjejí na nás tlak a ovládají veškeré naše jednání. Unikátnost Kabaly Kabala je zcela unikátní ve způsobu, jakým vypovídá o člověku a světě. Nezabývá se hmotným světem, a proto je pro moderního člověka, který neprošel náležitou přípravou jen těžko pochopitelná. Tato moudrost není nic víc a nic míň než posloupnost kořenů (základů, zdrojů), které sestupují jako příčina a následek podle přesných zákonů, a které se spojují do jednoho velmi vysokého cíle nazývajícího se – Odhalení Boha jeho tvorům v tomto světě. Podle této definice existuje Nejvyšší síla-Stvořitel a řídicí síly, které sestupují od Stvořitele do našeho světa. Činnost těchto sil pro nás zůstává skryta. Kabala nás učí, jak jsme byli stvořeni a jak fungujeme ve vyšších stupních existence. Prostřednictvím studia kabaly se člověk přizpůsobuje vyššímu systému a začíná toužit po vyšších stupních bytí. Kabala nám dává možnost pociťovat vyšší světy, porozumět všemu co nás potkává a celý tento proces kontrolovat. Kabala a vnímání reality Abraham a jeho následovníci objevili způsob, jak z bodu v srdci vytvořit nádobu, která má schopnost vnímat duchovní svět. Odhalili, že rozvíjením bodu v srdci můžeme poznat jakým způsobem vnímáme. Člověk je vnímání. Skutečnost, kterou vnímá pěti smysly se nazývá hmotný svět. Kromě toho existuje ještě jeden smysl, kterým vnímá duchovní svět. Obě tyto skutečnosti člověk vnímá uvnitř své nádoby, která se hebrejsky nazývá „KACHBTUM“. Posledním stupněm této nádoby je hmotné tělo. V Kachabtum se odhaluje světlo naranchaj, kromě této skutečnosti nic jiného neexistuje. Vše je zahrnuto v člověku, v jeho nádobě, která vnímá duchovní i hmotný svět. Vně člověka je obklopující světlo, které neznáme, nechápeme a nemůžeme uchopit. Člověk zná jen to, co vnímá uvnitř své nádoby. Proto můžeme změnit svět pouze prostřednictvím své vlastní proměny. Kabala je podle mystiků tak zásadním učením, že dává zasvěcenci do rukou snad i klíč k ovládnutí světa, schopnost ovlivňovat budoucí události i běh vlastního života. Zajímal se o ni už kde kdo, včetně Hitlera. Kabala je natolik složité učení, že ji většina z těch, kteří se ji pokusili zneužít ve svůj prospěch, nepochopila. Sefirotický Strom života Strom života se vyskytuje prakticky u všech národů a ve všech historických epochách, jako důležitý symbol. Od těch nejranějších dob si člověk neustále uvědomoval přítomnost stromů. Jejich větve sahají vysoko do nebes, zatímco kořeny jdou hluboko do země. Strom takto symbolicky žije jak v nebi, tak i na Zemi, přičemž obě tyto rozdílné říše spojuje. Sefirotický strom (Sefira má podobný význam jako české slovo – sféra). Sefirotický strom se sestává z deseti sefirotů a dvaadvaceti cest, které je navzájem propojují. Odpovídá to deseti základním číslům a dvaadvaceti zvukům neboli písmenům hebrejské abecedy. Jednotlivé sefiry mají svá čísla. Tato čísla ukazují pořadí, jak postupně emanovali od Boha až do hmotného světa. Někdy se toto též nazývá cesta blesku a pokud je třeba chápat sefiry v řadě za sebou, tak se to činí v tomto pořadí. Většinou se ale s nimi pracuje v rámci celého schématu. Dále strom zobrazuje dva sloupy. Na každém z nich jsou tři sefiry. Tyto sloupy zobrazují Šalamounův chrám, jak se o tom můžeme dočíst v první knize Královské. Ze špatného pochopení tohoto stromu také vzniklo přesvědčení, že kabala je polytheistická, protože prý zobrazuje deset různých božstev apod. Není to pravda. Tento strom ukazuje deset tzv. Božích vlastností neboli schéma, jak se Bůh projevil a jak se odráží v celém Universu a zároveň v každé věci. Hebrejské písmo Hebrejská alefbeta hraje v kabale, a i v magii velikou roli. Jindřich Cornelius Agrippa ve své Okultní filozofii píše: „Ze všech písmen jest však písmo hebrejské nejposvátnější, a to i tvarem písma, samohláskovými body a přízvuky, takže představuje hmotu, tvar i ducha“. Každé písmeno totiž reprezentuje zároveň i určité číslo (hebrejština nemá zvláštní znaky pro čísla) a každé má ještě svůj vlastní skrytý význam. Ne všechno je Kabala! Z Kabaly se v posledních letech stal takový „módní hit“, zvláště ve Spojených státech. Ovečky kabalistického guru Philipa Berga, který působí právě v USA a který si nechává říkat RAV, což v židovské tradici značí titul respektovaného učitele, například rozhodně v dobrých rukách nejsou. Většina tradičních rabínů ho považuje za nebezpečného šarlatána a jeho organizaci KABBALAH CENTER za velmi škodlivou a nebezpečnou! Philip Berg snad skutečně studoval u věhlasných a respektovaných kabalistů, ale sám hlásá dost podivnou variantu Kabaly a zdá se, že je to velmi výnosné. Bergovo centrum má dnes asi 50 poboček v USA, Británii a Izraeli. Zisky z prodeje amuletů, kabalistických propriet, knih a CD jsou jistě vysoké, protože majetek Berga se odhaduje na 20 milionů dolarů. Existence kultů jako je ten, jehož je zpěvačka Madonna stoupenkyní, je pro tradiční kabalisty dalším důkazem o nebezpečnosti nesprávného chápání tohoto mystického učení. Většina je toho názoru, že na vině jsou šarlatáni a falešní učenci, kterým jde o vlastní obohacení nebo o moc nad lidmi. Philip Berg je podle židovských učenců jedním z nich. Lidé jsou jen pouhými obětmi, které jsou vedeny na scestí. Mylně věří tomu, že jim studium Kabaly pomůže ke štěstí, úspěchu a zdraví. Pořizují si drahé kabalistické knihy v hebrejštině a aramejštině, přestože tyto jazyky neovládají a většinou ani nejsou schopni přečíst písmo. Věří, že jim stačí se pouze dívat na text. K tomu, aby člověk pochopil něco tak složitého jako je Kabala, by prakticky nemohl dělat nic jiného než neustále studovat. Kabala odráží průběh stvoření a je i aktivátorem sil v člověku samém. Umožňuje hledat skryté vnitřní i vnější světy a pravdy, svádí je dohromady a posiluje duchovní růst. Některé kabalistické informace jsou také dost možná reálným obrazem naší blízké, velice zajímavé a náročné budoucnosti. )

Okultismus a magie v dějinách evropského myšlení

Okultismus a magie v dějinách evropského myšlení

Nejen magie a okultismus, ale vše, co se této oblasti týká, je staré jako lidstvo samo. Okultismem můžeme nazvat vše, čím se snažíme uplatnit moc prostřednictvím úkonů, kterým připisujeme to, že mohou ovlivňovat přímo anebo nepřímo člověka nebo přírodu, popřípadě i jiné složky. Ve starověkém světě sloužila magie především k zajištění šťastného života, který měl následovat až po smrti. Například Egypťané věřili ve šťastný posmrtný život pouze za předpokladu, že zůstalo zachováno tělo. Zhruba od roku 2400 př.n.l. začali těla zemřelých faraonů mumifikovat. Zpočátku to prováděli velice primitivním způsobem, později se však tato technika vyvinula v účinnou a propracovanou a rozšířila se i mezi egyptskou aristokracii. Kněží mumiím vdechovali život během takzvaného obřadu „otevírání úst“. Tento obřad připomínal rituály, které se prováděly i k oživování soch, aby se z nich stali bohové. Kněží při něm prováděli různá gesta a odříkávali zaklínadla. Mumie pak byly uloženy do rakví, na kterých byly magické nápisy, různé symboly a obrazy ochranných božstev. Aby nemuseli zemřelí vykonávat po smrti žádné nucené práce, nechávaly se v hrobkách sošky dělníků, nebo sluhů, které byly opatřeny různými kouzly, která zajišťovala, že budou ochotni pro mrtvého pracovat. Ve starověkém světě byla magii připisována velká moc nad přírodou. V řeckém pojednání o epilepsii „Posvátná nemoc“, nacházíme zmínku o kouzelníkovi, který o sobě tvrdí, že „dokáže svrhnout hvězdy z nebe, zatemnit Slunce a učinit půdu neúrodnou, přivolat bouřku, pěkné počasí, déšť nebo sucho“. Starodávný zákon v Římě zakazoval použití magie ve věci přenášení úrody z jednoho pole na pole druhé a následně pak ještě v 17.století byly z tohoto činu v Evropě obviňovány čarodějnice. Slábnutí vlivu magie je pozorováno v období přibližně od 7.století př.n.l., kdy získává velký vliv řecký racionalismus. Ten se snaží najít přirozené vysvětlení pro jevy, které byly dříve považovány za nadpřirozené. Novou vlnu, kdy opět začal vzrůstat zájem o magii, zaznamenáváme až v římském světě. Tam se setkaly vlivy z Východu, Řecka a Říma a z barbarských kultur západní a severní Evropy a vytvořila se tradice západní magie. Římské období Svět starověkého Říma se v mnohém podobal dnešní západní civilizaci. Bylo velice znepokojivé, že pokrok vědy a úpadek tradičního náboženství způsobily růst zájmu o magii a okultismus. Věda už nedokázala uspokojit potřeby lidí a důvěra v získávání vědomostí pomocí racionální cesty pomalu mizí (přibližně od 2.století n.l.). Stejně jako dnes, vzkvétaly tehdy podivné sekty a kulty. Vzrůstal zájem o magii. Také víra v čarodějnictví pomalu sílila. Věřilo se také léčitelství, kouzlům, věštbám nebo talismanům. Pozornost byla také věnována meditaci nebo změněným stavům vědomí. Vzdělaní lidé se zajímali o astrologii. Očekával se také příchod takzvaného „Zlatého věku“. Racionalismus a ortodoxní náboženství nepřinesly Římskému světu příliš uspokojivou zkušenost. Na lidi působila úzkostlivě i řecká racionální agnostická filozofie, protože v ní byli bohové představeni jako abstraktní bytosti, jež byli vzdáleni běžným problémům, které prožívali obyčejní lidé na Zemi. V této době vznikají i pochybnosti o jejich existenci. Bohové sice nabádali k oddanosti, ale jejich vliv postupem času slábnul. Zdálo se totiž, že bohové jsou naprosto bezmocní proti válkám a různým nepokojům. Svou roli zde však hrály i další faktory, které měly svou souvislost zejména se životem průměrných obyvatel starověkého Říma. Nezávislá města pohltil Řím, což vedlo k tomu, že se jednotlivec stal menší rybou v mnohem větším rybníku. Mnoho lidí bylo odříznuto od venkova urbanizací. Rostl kosmopolitismus a oproti tomu slábly rodinné vazby. Lidé tak získávali pocit vykořeněnosti a úzkosti a dostávali se do takzvané „krize identity“, která se projevovala nejistotou a tím, kdo dotyční jsou a kam patří. Reakcí na tuto situaci bylo hledání bližšího vztahu k božství, ale k jinému, než byl nabízen oficiálním náboženstvím. „Rostl zájem o neoficiální, osobní cesty k pravdě, spáse a vnitřnímu pocitu bezpečí“. Vznikla tedy nová náboženství, různé ezoterické způsoby nebo kulty. Dále potom se začali objevovat lidé, u kterých se věřilo, že jsou nadáni různými zázračnými schopnostmi. Někteří z nich byli oficiálně podporovaní, ale většinou budili nedůvěru. Původ magie Magie byla spojována zejména se zoroastrovskými kněžími. Za jejího zakladatele byl považovaný takzvaný Zoroaster (Zarathustra, perský věštec). Bylo mu připsáno autorství mnoha knih o náboženství, magii a astrologii. Pythagoras, Platón a další filozofové údajně odcházeli na východ, kde se magii učili, aby ji po svém návratu mohli tajně vyučovat.Další novější formou byla magie židovská, odvozovaná od Mojžíše, Jamma Lotapa a dalších. Jammus je obvykle považován za egyptského kouzelníka, kterého v soutěži před faraonem porazili Mojžíš a Arón. Lotapes je zkomoleninou IOTAPA, což je jedna z variant Boha Starého zákona, Jehvevo. Mojžíš a Zoroaster, jež jsou dva zakladatelé náboženství, tvrdili, že původem jejich mystické síly je prý božská inspirace. Zoroaster si dokázal osvojit znalosti mocných démonických sil, díky nimž se stal zakladatelem magie. Osobnosti, které by měly podobné schopnosti jako on, se prý jinde na Východě nevyskytovaly. Různí mágové působili v Babylonii, často zvané Chaldea. Díky tomuto místu se různí astrologové, vykladači budoucnosti nebo čarodějové označovali jako Chaldejci. Dále se uvádělo, že má magie původ v Egyptě, jež přitahuje vyznavače okultismu dodnes. Velcí řečtí myslitelé prý odcházeli do Egypta, aby si osvojili tajemství egyptských kněží. S magií byly tedy spjaty čtyři národy • Egypťané• Peršané• Chaldejci• Židé Dále byly za mistry magie považováni – keltští druidové a indičtí bráhmani. Slavní mágové, okultisté a kouzelníci PYTHAGORAS – Jedním a pravděpodobně i nejznámějším z řeckých kouzelníků, jež tyto schopnosti získal na Východě, byl Pythagoras. Pocházel ze Samu, kde založil tajné společenství. To bylo přístupné jak mužům, tak i ženám. Museli však projít různými zkouškami a testy a následně se podřídit přísné disciplíně, která v sobě zahrnovala například čistotu, vegetariánství, mlčení a sebezkoumání. Kdo chtěl být součástí tohoto společenství, musel dodržovat různé podivné zákazy a příkazy. Jedním z nich bylo pravidlo, kdy si museli členové nazouvat nejprve levou botu a potom až botu pravou. Dále to byl zákaz nevázaného smíchu, což v podmínkách těchto přísných pravidel nikoho zajisté nepřekvapí. Žáci Pythagora nenazývali jménem, ale vyjadřovali se o něm jako o „Božském“ nebo ho nazývali „On“. Pythagoras si údajně dokázal vzpomenout na svých několik minulých životů, dokonce prý kdysi v jednom psovi poznal jednoho ze svých přátel. Věřil v převtělování duší. Dále potom věřil, že klíč k pochopení kosmu lze najít v číslech. Jeho následovníci se zasloužili ve zrod západní numerologie. „V duchu vyšší magie považoval Pythagoras pochopení kosmu za cestu ke spáse, nikoliv za pouhé intelektuální bádání“. EPIMENIDÉS – Další záhadnou osobou, možná ještě tajemnější než sám Pythagoras, byl Kréťan Epimenidés, mág a básník, který byl nazýván „muž boží“. Žil kolem roku 600 př.n.l. Také si pamatoval své minulé životy. Mezi jeho další schopnosti patří například to, že dokázal opustit svoje tělo a pohybovat se nezávisle na něm. Byl vegetarián, prospal 57 let v jeskyni a dožil se zázračného věku. ORFEUS – Další z postav opředených záhadami byl thrácký básník, pěvec a hráč na lyru, Orfeus. O jeho hudbě se tvrdilo, že je tak záhadná a podmanivá, že se k němu stahovala nejen zvířata, ale i stromy a kameny. „Když zpíval, řeky ustávaly ve svém toku a hory se dávaly do pohybu“. Také on měl údajně studovat magii v Egyptě. Stal se symbolem čarovné hudby a připisovali se mu mystické básně o spáse před smrtí, hymny k bohům a různé knihy o magii drahých kamenů, o léčivých bylinách, nebo o astrologii. APOLLÓNIUS Z TYANY – Ve stínu legendárních mágů, kteří byli pověstní svými nadpřirozenými schopnostmi, působili šamani. Stopy šamanismu nacházíme také u Apollónia z Tyany. Uvádí se, že když se narodil, na obloze se objevil blesk, který znehybněl a v zápětí zmizel. Učil se u Indických bráhmanů, které obdivoval. Dále také studoval u egyptských mudrců a babylonských kněží. Na svých cestách vyučoval magii a navštěvoval různé chrámy. Byl známý také jako léčitel. Dokázal vypudit zlé duchy a rozeznat v lidech upíry. Měl však i telepatické schopnosti, předvídal budoucnost a přenášel se z jednoho místa na druhé. Tvrdilo se také to, že na sebe dokáže vzít podobu zvířat nebo stromů, ale on tuto skutečnost popíral. Prý dokonce ani nezemřel, ale jen záhadně zmizel. Po jeho životě se o něm vedly různé spory. Byl obviněn z černé magie a z touhy po dětské krvi, jiní o něm říkali, že je údajně posedlý ďáblem a jiní se naproti tomu snažili jeho jméno očistit. Dle něj bylo „Já“ něco, co je schopno opouštět tělo a ožít po smrti. Bylo to podpořeno jeho vírou v reinkarnaci a stěhování duší a jeho schopnostmi, kdy dokázal pronikat do nehmotných forem existence nebo vidět události vzdálené desítky kilometrů od něho. Mystéria Někteří mocní panovníci se začali prohlašovat za bohy, což mělo vést k udržení světového řádu a k uspokojení zájmu věřících, jelikož panovníci byli spolehlivější než bohové. Například Alexandr Veliký byl prohlášen bohem už za jeho života a dále potom i jeho následovníci. Augustus a další římští císaři byli prohlášeni za bohy až po své smrti. Různé rituály a skupiny, které se snažily objevit božskou identitu, hledaly způsoby, jak se stát božským. Nejvýraznější byla mysteriózní náboženství s největším vlivem v prvních stoletích našeho letopočtu. Mystéria vrcholila silným emocionálním zážitkem, kdy se zasvěcenci ztotožnili s bohem. Jedinci, kterým se to podařilo, byli oproštěni od svého zvířecího Já, které je poutalo k Zemi. Zvítězili tím nad smrtí a získali nesmrtelnost. Tohoto vrcholu se dosahovalo pomocí magického, sílu vyvolávajícího účinku dramatického rituálu i prostřednictvím náboženské oddanosti bohům. Nejznámějšími mystérii byly slavnosti, které se konaly v Eleusině poblíž Athén na počest bohyně Déméter. Vznikly ze zemědělských rituálů plodnosti a dochovaly se až do konce 4.století n.l. Ve stejném místě bylo později zasvěceno několik dalších císařů. S eleusinskou bohyní se nejvíce ztotožnil císař Gallienus, který se dokonce na své mince nechal zobrazit jako žena. Svůj původ nachází v magických kultech plodnosti také mystéria na počest Dionýsa, Mithry, Kybely, Attida, Isidy a Osirida. Mezi ostatními byly nejvýznamnějšími prostředky k dosažení extatických stavů během obřadů například půsty, zaříkání, modlitby, křest vodou nebo polévání býčí krví, někdy dokonce i mučení. Jedním z hnutí, které věřilo v převtělování bylo Orfické hnutí, nazvané podle Orfea. Jeho zástupci vyznávali božskou jiskru, která je v lidském těle uvězněna jako v hrobce. Cesta k jeho osvobození spočívala v askezi a vegetariánství. Co se týče příčin oživení zájmu o okultismus a magii, která trvá od pozdního 18.století, můžeme říct, že byly bezesporu čestné a složité. Je však také možné, že mají nemálo společného i s krizí identity, podobně jako tomu bylo v období Římské říše. Oživení zájmu o magii a okultismus sice může mít často příchuť šílenství, ale v jádru tohoto zájmu se skrývá cenné poselství. )

Staroegyptští bohové a faraoni - božstva spojená s magií

Staroegyptští bohové a faraoni - božstva spojená s magií

Staří Egypťané nepoužívali kalendář, jak jej známe v dnešní době, tudíž neměli žádný výchozí bod, od kterého by chronologicky datovali události. V současnosti jako rok 0 považujeme narození Ježíše Krista, avšak v Egyptské době považovali za jakýsi rok 0 nástup nového panovníka (faraona) na královský trůn. Chronologie historie Egypta je tedy založena na pořadí jednotlivých panovníků a délce jejich panování. Přesné určení letopočtů komplikují faktory, jako byly spoluvlády faraonů a skutečnost, že přesně nejsou známi všichni faraoni, kteří v Egyptě vládli, ani jejich pořadí. Období spoluvlád faraonů Stanovení přesných letopočtů ztěžují období tzv. „spoluvlád“, kdy je doba panování překryta vládou dvou panovníků. Nejčastější důvody, kdy faraoni stanovili svého spoluvládce, bylo hlavně zajištění hladkého předání trůnu z otce na syna nebo jiného nástupníka na trůn. Spoluvládce se učil řízení státu sledováním dosluhující faraona, a připravil se na svůj nástup. Všechny záznamy o spoluvládách se bohužel nedochovaly, proto vznikají rozpory s určením datování. Je důležité počítat s odchylkami v datování egyptské historie (v raném období až 150 let). První datum, kdy se shodují jak historici, tak egyptologové je až rok 689 př.n.l., když byl Egypt dobyt Peršany. Staroegyptské pojetí božství Egypťané používali pro označení božstva výraz „Necer“. Egypťané jím nazývali velice široké spektrum bytostí od nejvyšších božstev až po menší bohy či démony. Výrazem „Necer“ však mohl být označen i panovník, a v některých případech i blažený zesnulý. Podle odborníků výraz Necer jako takový odkazoval na bytost s podílem nadpřirozené moci a tajemné existence nebo zahrnoval všechny bytosti, které byly hodny kultické péče. Znak necer v psané formě sloužil jako determinativ jmen božstev, téměř po celou dobu egyptských dějin a měl podobu tyče ovinuté kusem látky a zakončenou praporem či třásněmi. Další hieroglyfické znaky používané Egypťany k tomuto účelu byl SOKOL (bohové), KOBRA (bohyně) nebo přesnější schematické zachycení podoby daného božstva.Staroegyptští bohové byli chápáni především jako nositelé obecného božství, nadpřirozené síly, skryté podstaty nebo tajemného bytí. Jejich charakteristika se uzpůsobovala funkcím, které plnili. Právě proto mohla božstva vystupovat v odlišných rolích nebo podobách a být vzájemně spojována a ztotožňována. Bohové pak byli řazeni podle jejich rolí nebo typů (bůh slunce, bohyně matka, bůh plodnosti atd.) a následně podle příslušnosti k určité roli byla božstva charakterizována třemi hlavními rysy-jménem, podobou a atributy. Pojmenování Bohů Jména bohů lze rozdělit do pěti základních skupin, podle toho, o čem vypovídají. • Základní charakteristika a vlastnosti (např. Sachmet=Mocná, Amon=Skrytý)• Podle jejich původu, příslušnosti (např. Nechbet=Ta z Nebechu)• Podle úkolu a specializace (např. Šed=Zachránce, RE=Slunce)• Podle personifikace abstraktních pojmů společně s determinativem necer (např. bohyně Maat=řád maat, IR=Zření)• Božská jména, která nemají specifický význam (např. Usir) Egypťané mnohdy přisuzovali ke svým bohům i tzv. pravá jména, která již plně vyjádřila jejich podstatu. Tyto jména však byla neznáma nejen lidem, ale především i jiným bohům, aby nedošlo k jejich zneužití proti svému nositeli. Se vzácnou výjimkou se lze setkat v jednom příběhu o tom, jak bohyně Eset lstí zjistila pravé jméno slunečního boha Raa a využila jej ke zvýšení moci svého syna Hora. Způsob zachycení božstev Egyptský způsob zobrazení božstev v obraze či písmu by se dal rozdělit do několika kategorií, od podoby zvířecí (zoomorfní- např. Anup v podobě člověka s hlavou šakala, nebo Cheper jako muž se skarabem místo hlavy) až po zobrazení čistě lidské (antropomorfní). Nejčastěji se však lze setkat s kombinacemi obou přístupů. Jednotlivá zvířata, předměty, rostliny či atributy, které se objevují v zachycení podoby bohů a bohyní je nutné číst jako symboly přibližující dané božstvo. Býk – zastupuje sílu, královskou moc a plodnost. Sokol – nebeské výšiny, slunce, oblohu, sílu. Rejsek – moc a slepotu. Dimenze božského bytí Na Staroegyptské náboženské texty musí být nahlíženo současně v několika rovinách, které prostupují celým tehdejším náboženským systémem a dělí se do tří základních rovin.• Kosmická• Kultická• Mytická V rámci egyptského náboženského myšlení často bývala nějaká aktivita současně vnímána a popisována jako kosmický jev, rituální úkon nebo mytický děj. Například zrod božstva se v mytické rovině odehrává víceméně jako přirozené zrození, ale na druhou stranu však může být zrod chápán jako východ slunce nebo konstelace hvězd. Tyto události pak bývaly doprovázeny určitým kultickým rituálem. Žádná ze tří dimenzí božského bytí však nikdy nebyla vnímána nebo prezentována samostatně. Všechny tři se navzájem prostupují a doplňují. Ve velkém množství textů je možné narazit ještě na čtvrtou významovou rovinu. Jedná se o dimenzi „antropologickou“, která zahrnuje lidský život se všemi jeho zvraty, zrozením, smrtí i vzkříšením. Tyto texty byly určeny především zemřelým pro překonání nástrah smrti a většinou se pohřbívaly s mrtvými. Původ a zánik Bohů V mytické rovině, která nahlíží na božstva jako na žijící bytosti podobné lidem, se lze setkat s příběhy o zrození, stárnutí a smrti bohů. K těmto zmínkám se však vážou současně i další dvě dimenze božského bytí, které vyvracejí, že egyptští bohové by byli smrtelní. V egyptském náboženství o původu bohů panuje vzácná shoda „Před počátkem času existovalo pouze pravodstvo Nun, ostatní povstalo až skrze Stvořitele, který se vynořil z Nunových vod. V roli tohoto prvotního boha mohla v různých kultech vystupovat odlišná božstva (např. Atum, Ra, Ptah, Amon…). Stvořitel dal život nejen lidem, ale také všem bohům, které zplodil, stvořil nebo z něho povstali přímo (např. z potu nebo z kapek krve). Proto v nich byl nějakým způsobem přítomen a bohové mohli být nazýváni Stvořitelovými (např. Atumovými). Bohové a Bohyně se rodí, dospívají, mají potomky, stárnou. Smrtelnost bohů je však zvláštním a tajemným tématem. Některé zmínky pojednávají o tom, že bůh Thovt počítá dobu života bohům podobně jako lidem, pouze její délka je nesrovnatelně větší. Nejznámější a nejdůležitější egyptský bůh, který podstoupil smrt, byl Usir, avšak v tomto případě je událost smrti chápána spíše jako temná brána vzkříšení do nového života. U dalších bohů, u kterých se pojednává o smrti se jedná spíše o cyklický vznik a zánik (např. Apop každý den umírá přemožen), nebo o bohy „odpočívající“ (Osmero, Atum). Přestože mnoho textů pojednává o smrti bohů, nepokládá je za mrtvé doslova, ale jen za odpočívající, neaktivní či nehybné. Božstva spojená s magií S magickými rituály byla spojena celá řada bohů, což souviselo s jejich charakterem a vlastnostmi, kvůli nimž byli uctíváni a vzpomínáni v kletbách či říkadlech. Byl to především bůh Heka, který byl samotným ztělesněním egyptského slova užívaného pro magii-heka. Byl dáván do přímého vztahu se samotným Stvořitelem. Vyskytoval se také ve společnosti dalších bohů podobného zaměření-jako byli např. bůh Sia a Hu, nebo Ir a Sedžen, čímž se dostával v božské hierarchii na výsostné místo. Další byl Thovt, jako bůh písma byl také pokládán za pána moudrosti a vědomosti, ale také magie. Váže se k němu především legenda o tzv. „Knize Thovtově“, obsahující veškeré vědění a dávající moc k vládě nad světem. Bohyně Eset patřila k nejvýznamnějším božstvům starého Egypta víceméně po celou dobu jeho existence a měla termín „heka“ obsažen i v jednom ze svých jmenných přívlastků „Velká magií“, což odkazovalo především k jejím širokým znalostem a zásadní roli v mýtech o Usirovi. V neposlední řadě nelze také opominout další výraz spjatý s magií, jímž je „Achu“, představující jak blažené zesnulé, tak i jednu z tvůrčích magických sil. Egyptští faraoni byli uctíváni jako bozi a podle některých pramenů byli považováni za pozemské syny boha Rea, nejvyššího ze všech božstev. Symbolem faraona byla dvojitá koruna (pšent), která představovala Horní a Dolní Egypt. Bílá část symbolizovala Horní a červená Dolní Egypt. Jako panovník s neomezenou mocí a duchovní vůdce ručil za správný chod nejen Egypta, ale celého světa. K symbolům moci faraona patřily kromě koruny také tyto věci: Egyptský kříž (anch), který symbolizoval život, hůl byla symbolem vysoko postaveného hodnostáře, žezlo (vas), které vzniklo z hole na zabíjení hadů a také důtky (flagellum). Faraonova hůl byla často na dolním konci zakončena vidlicí a na opačném konci hlavou chrta, který připomínal záhadné zvíře boha Sutecha. V Egyptě se věřilo, že když faraon usedne na trůn, vstoupí do něj bůh Hór se sokolí hlavou a v tu chvíli se stane bohem i samotný faraon. Proto má neomezenou moc a výhradní právo rozhodovat, co je špatné a co je dobré. )

Dariya Iczková: Jaké to je bydlet s duchem?

Dariya Iczková: Jaké to je bydlet s duchem?

Jak víme, tak duše, naše vědomí putuje do nanebevzetí, nebo tzv. očistce. To záleží na různých věcech a okolnostech. Není to vždy tak, že dobrák, jde hned do nebe a neřád do pekla. Takhle jednoduché a přímočaré to není. Berme to tak, že tedy odchází jinam, mimo náš hmotný svět, naší dimenzi pryč. Co se však stane tedy s duší, která tu zůstane, uvízne? Může se to opravdu stát. Proč se to děje a co vlastně cítí taková zbloudilá duše, která nemá tělo, není tam, kde by měla hříchy odčinit a není ani tam, kde by se měla uzdravit a naprogramovat si nový život? Na samotný začátek, by jsme si měli říct, co to je duch. Takže velmi jednoduše vysvětlím. Každý člověk, tvor žijící na Zemi, má tělo, což je ochranný obal, schránka pro duši. Tělo je nezbytné pro fungování ve hmotném světě, tělem se pohybujeme, rosteme, vyvíjíme se. A ano samozřejmě i množíme. Člověk se skládá z více části a to nejen z těla. Máme jemno-hmotné tělo (obal duše) a hrubo-hmotné tělo (fyzické). Podstatou je však lidská duše. Je to živá substance něčeho božského. Podle Kabaly a hebrejského učení se jí říká Nefeš a Řekové jí nazývají psyché, což je nám asi bližší. Duch není vysloveně duše, ale jsme tomu slovnímu spojení takto nejblíže. Duch má v sobě otisklé ego, které je spjato s obojím, jak jemno-hmotným tělem, tak i tím hrubo-hmotným. Co je to tedy Duch? Duch je vlastně otisk duše. Vzniká v případě násilného, či neočekávaného úmrtí. Duchové se snaží také dořešit některé věci, které za života nestihli. Ve smrti opouští duch (duše) mrtvé tělo a může se případně i zjevovat pozůstalým ve snu. Trpí duch bolestmi? Duch nemá tělo a je vše pro něj tady složité, má však paměť a tak si pamatuje místa, pamatuje si lidi, okolnosti, situace. Není úplně pravdou, že ducha nic nebolí, když nemá tělo. Logicky se nás napadá to, že ho nemá co bolet. No tady vás trochu vyvedu z míry. Pokuď zemřel člověk, třeba na nějaké vážné plicní onemocnění, zápal plic, plicní embolie a podobně, bolí ho na prsou - na hrudi. Zemřel-li člověk nějakým těžkým úrazem, třeba mnohonásobnou zlomeninou nohy s protržením tepny, tak věřte, že posléze takového duch bolí noha. Ptáte se jak je tohle možné, to přeci nemůže? No může, ona to už není bolest taková jako tady na Zemi za života, není to ani bolest nějak výrazně silná a nesnesitelná, ale ta duše toto bolavé místo opravdu stále cítí jako za bolavé nebo oslabené. Je to trochu jako fantomová bolest. Lidé po amputaci nohy, mají pocit, že je noha stále bolí a třeba ve snu se jim může i zdát, že je svědí chodidlo, ve snu si jej drbou a když se probudí opravdu se škrábají, i když nohu již nemají. Duše si totiž pamatuje a to dost silně. Také duch zažívá strach. Utone-li nebo uhoří, tak má strach na takové tragické místo jít. Vyhýbá se těmto situacím, třeba vodě i po smrti.  Pohyb ducha Pro ducha je třeba velmi složité se pohybovat, takže shazování věcí, jak to vidíte ve filmech o poltergeistech, je pro takového ducha ve skutečnosti velmi obtížné a chce to cvik. Duch nemá tělo a tak se může spolehnout pouze na svou mysl, může pohnout předměty, ale né tak intenzivně, jak to vidíte ve filmech. Takový duch se vše musí naučit, když už tady mezi nebem a zemí je. Fungovat ve světě lidí je pro ducha hodně těžké a frustrující. Mnozí duchové jsou tu však, ale pouze svou vlastní vinou, nebo ze svého vlastního přesvědčení. Je to asi špatný slovní obrat, ale je to opravdu na nich samotných. On je tu nikdo ve skutečnosti nedrží. Jsou však často připoutáni k Zemi a lidem, nějakou pomstou, zlým chováním, zlým činem a né vždy vlastním. Může, to být sebevražda, ta je asi nejčastější příčinou uvíznutí ducha, další častou příčinou je nenaplněná láska. Někdo věří například v nějaký daný slib. Já asi za největší problém považuji to, že nemohou najít svůj klid a my lidé jim to neulehčujeme a vůbec si nepřipouštíme následky.  Duch ve vašem domě Každý jsme určitě již zažili nějaké to setkání s duchem a to třeba né zrovna příjemné. Duch vás nezabije, spíš k úrazu dojde ze strany samotného člověka. Duch chce mít klid a nechce být vyrušován. Když se přistěhujete na nějaké místo, do domu, kde se začnou dít zvláštní věci, skřípání podlahy, otevírání oken, dveří, tak s největší pravděpodobností tam máte ducha. Nemusí se jednat vždy o původního obyvatele, může to být třeba duch souseda, který tam chodíval za sousedy v době života s dobrými úmysly. Je však k tomu místu poután a ten důvod může být jakýkoliv. Jak se chovat k duchům v domě? Duch chce mít klid a samozřejmě vy také. Nejlepší je ducha neprovokovat a už vůbec né nějak ho vyvolávat. To byste mohli ducha opravdu rozzuřit. Duch nechce nějak bojovat a nechce vůbec nic konat, na druhou stranu si pořád nárokuje vaše obydlí za své i věci a místa. To chce opravdu zatrhnout. Člověk - rodina, která se do takového domu nastěhuje, by určitě neměla hned prchat z místa. Musíte si uvědomit, že jste do něčeho investovali a rozhodli jste se na tomto místě žít. Stálo vás to peníze, úsilí a třeba roky dřiny. Vy jste teď pánem a tečka. Dělejte věci v domě, které máte rádi, rádi posloucháte rock, pop nebo snad metal, rádi hrajete na flétnu, kytaru a vašeho ducha to možná štve. Máte právo si zvát lidi, dělat oslavy, máte právo se ve svém domě bavit. Vašemu duchovi to bude možná vadit, ale věřte, že pak jeho naléhání, aby jste dům opustili a jeho zlobení, přestane. Až tak, že vám dokonce váš nechtěný společník bude chybět a bude se vám po něm stýskat. Někdy se stane, že si duch jiné místo hledat nebude a vás a vaší rodinu, nechá v klidu, zcela bez povšimnutí, dokonce se v mnoha případech stane i nejlepším kamarádem vašeho dítěte a může jej i ochraňovat v postýlce a nedá na něj dopustit. Kdo pak uslyší ducha, může být vaše návštěva, která k vám třeba přijela na prázdniny. Vaši přátelé jsou vyděšení k smrti, když uslyší někoho chodit na půdě, nebo když vidí jak se samo otevře okno se záclonkou. Vy je pak už jen s úsměvem na tváři ujistíte, že se nic neděje, že to je jen pan Novák od vedle, že už nežije, ale chodí k vám na návštěvu, protože v tomto domě bydlela jeho dávná láska. Na svého ducha pak nedáte dopustit. Dokonce Vám opravdu může být i přítelem. Nejsem úplně pro, aby se lidé moc kamarádili s duchy, protože to jim nenapomáhá k tomu, aby šli dál a opustili tento svět. Na druhou stranu duch vám může klidně zachránit i život. Někdo váš dům přepadne, bude ho chtít vykrást a nedej bože by chtěl vám a vaší milující rodině ublížit. Věřte mi, že duch se o to postará, protože on nestrpí nějaké jiné majitele, než jste vy. Takže už jen z tohoto důvodu o vlastní obydlí ho rozzuří a takového zákeřného člověka rychle vyprovodí ven. Většinou po takto dobrých skutcích duch nakonec opravdu odchází na druhou stranu, protože pomohl, udělal něco velmi dobrého. Je celkem jedno jestli v té chvíli myslel víc na sebe a své ohrožení, že by mu po domu chodili další lidé, ale důležitý je opravdu výsledek. Zní to trochu pohádkově, ale tak to opravdu je. Nehledejme zatím nějak složité procesy. Všechno z pohádek a fantasy světů opravdu existuje, tak se toho tolik nebojme. A co Vy máte nějaký zážitek s duchem? Napište mi klidně na email, podělte se se mnou a s čtenáři mého blogu o svůj zážitek. Libí se Vám můj článek? Máte třeba nějaký osobní dotaz, nebojte se a napište mi na email Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. document.getElementById('cloak8fdf8b1c9d65062d54daef588be1f353').innerHTML = ''; var prefix = 'ma' + 'il' + 'to'; var path = 'hr' + 'ef' + '='; var addy8fdf8b1c9d65062d54daef588be1f353 = 'cesky-tarot' + '@'; addy8fdf8b1c9d65062d54daef588be1f353 = addy8fdf8b1c9d65062d54daef588be1f353 + 'seznam' + '.' + 'cz'; var addy_text8fdf8b1c9d65062d54daef588be1f353 = 'cesky-tarot' + '@' + 'seznam' + '.' + 'cz';document.getElementById('cloak8fdf8b1c9d65062d54daef588be1f353').innerHTML += ''+addy_text8fdf8b1c9d65062d54daef588be1f353+''; Autorka článku: Dariya Iczková Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. document.getElementById('cloakaa497202a625097602531f399cf5d927').innerHTML = ''; var prefix = 'ma' + 'il' + 'to'; var path = 'hr' + 'ef' + '='; var addyaa497202a625097602531f399cf5d927 = 'cesky-tarot' + '@'; addyaa497202a625097602531f399cf5d927 = addyaa497202a625097602531f399cf5d927 + 'seznam' + '.' + 'cz'; var addy_textaa497202a625097602531f399cf5d927 = 'cesky-tarot' + '@' + 'seznam' + '.' + 'cz';document.getElementById('cloakaa497202a625097602531f399cf5d927').innerHTML += ''+addy_textaa497202a625097602531f399cf5d927+''; )

Tradice masopustu a slovanského reje masek

Tradice masopustu a slovanského reje masek

Masopust, lidově fašank, je období od Tří králů až do počátku postní doby, tedy do Popeleční středy. Slovo masopust má původ ve spojení „opustit maso“ či „upustit masa“. Totéž se skrývá pod názvem „karneval“- z italského „carne levare“- odstranit maso. Jinak je tomu ale u starořímského „Carnival“ ve významu být silný (valere) z masa (caró, carnis), což byl den spojený s hodováním a maškarními průvody. První písemné zprávy o masopustu pocházejí již z druhé poloviny 13. století, kde se Vlach Henric de Isernia, který působil ve službách Přemysla Otakara II., zmiňuje, že poslední tři dny masopustu propuká všude bujné veselí. Ale původ masopustu sahá pravděpodobně dál do minulosti. Často se setkáváme s názorem, že souvisí se starověkými antickými slavnostmi (luprecalie, dionýsie, lenaje, saturnálie) pořádanými na počest boha úrody a vína Dionýsa. Tyto velké městské slavnosti se konaly v březnu, kdy se lidé převlékali za zvířata, hráli, zpívali a hýřili. Jiní badatelé spojují masopustní maškary s pohanskými magickými tradicemi. Přestože masopust byl tedy zpočátku předkřesťanským svátkem, ve středověku mu byl dán liturgický podtext, takže dnešní podoba masopustní koledy odkazuje na křesťanskou tematiku, kterou, dá se říct, často zesměšňuje. S nástupem renesance, která se k nám dostávala prostřednictvím vyšších vrstev ze západní Evropy, byl masopust ovlivněn i karnevaly, které se konaly v jižní Evropě. Slavení masopustu se zúčastňovaly všechny vrstvy společnosti. Dokonce i čeští králové pořádali hostiny, kam zvali nejen šlechtu, ale i zástupce městského stavu. Tyto slavnosti se po třicetileté válce dostaly z Pražského hradu až na císařský dvůr ve Vídni. Je dokonce známo, že roku 1725 byla součástí masopustu i maškarní „selská svatba“, při níž byl za českého sedláka přestrojen kníže Auersperg. Masopust byl čas radosti a uvolnění. Nejvíce zábavy se zažívalo až při závěru masopustu. To největší veselí začínalo na masopustní neděli. Na některých místech se přípravy na hlavní zábavu konaly už na tučný čtvrtek, což je poslední čtvrtek před masopustní nedělí. Většinou mu předcházela zabíjačka, protože podle pověry se na tučný čtvrtek mělo hodně jíst a pít, aby měl člověk po celý rok dostatek sil. Tradičním obědem bylo hovězí, jehněčí a zvěřina. Až v 19.století se začala podávat vepřová pečeně s knedlíkem a zelím. Slavnostní zakončení celého masopustního období, tedy masopustní neděle, pondělí a úterý, se nazývalo končiny, ostatky, fašank či obecně masopust. V neděli se v hostincích konala tradiční zábava, která pokračovala i v masopustním pondělí. V některých vsích se konal „mužovský bál“, kam měli přístup jen ženatí muži a vdané ženy. Pověra, která se váže k taneční neděli, tvrdí, že bude v létě tak vysoké obilí a len, jak vysoko budou tanečníci vyskakovat. Hlavním dnem masopustu bylo úterý, kdy se vesnicemi procházely skupiny maškar. Tyto průvody se u každého stavení zastavily, zazpívaly, zatancovaly, žertovaly na úkor hospodáře a hospodyně. Neměly žádná závazná pravidla, jejich cílem bylo pobavit sousedy. K tomu složily různé masky, čím výraznější a směšnější, tím lépe. Maškary byly odměňovány výslužkou-penězi, moukou a ostatními potravinami. Na cestu u každého stavení dostávaly pivo a pálenku, což ještě více umocňovalo jejich veselí. Bylo několik tradičních masek, které nesměly chybět v žádném průvodu, ale záleželo pouze na fantazii a šikovnosti mladých mužů. Mezi tradiční masky patřil medvědář s medvědem. Medvěd je nejstarší známá maska, která nechyběla skoro v žádném masopustním průvodu. S medvědem musela tancovat každá žena a dívka. Ty se mu snažily ukrást kousek hrachoviny, kterou měl medvěd kolem sebe omotanou. Tu pak dávaly drůbeži, aby dobře seděla na vejcích. Další maskou, která chodila s průvodem, byl žid. Ten dával každému šňupnout tabáku, pokud dotyčný za tu službu nezaplatil, žid ho praštil pytlem. Často právě žid vodil kobylu, která je další tradiční maskou. Na některých místech byla ústřední postavou průvodu maska Masopusta. Masopust měl kostým pošitý pestrými odstřižky látek, na hlavě míval červenou čepici nebo klobouk. Tato postava končívala většinou smrtí a následným pohřbením. K dalším maskám patřila bába, nevěsta, pohřebenář (slaměný), či kominík. Ve městech se na masopustní úterý konala divadelní představení, nejčastěji secvičená žáky. Renesanční a barokní žákovská představení bývala rozverná, plná vtipů. Nejčastěji byla předváděna „hra s Bacchusem“, která ukazovala soud s „pánem ožralců“. Ten byl vždy za svou nešlechetnost nějak potrestán. Z těchto her vychází tradiční pohřbívání Masopusta. Téměř na všech místech končila zábava přesně o půlnoci na masopustní úterý. V okamžiku, kdy ponocný zatroubil na roh, vyzval všechny, aby se rozešli domů, protože nastala Popeleční středa a s ní i půst. Existovala také pověra, která tvrdila, že pokud budou lidé tancovat přes půlnoc, objeví se mezi nimi ďábel, často jako cizinec v zeleném kabátě. Masopustní zábava končila symbolickým pohřbením basy, což ukazovalo na to, že si hudebníci v době postu nezahrají. Čtyřicetidenní půst Toto specifické období je zajímavé především šesti postními nedělemi. První neděle je nazývána „ČERNÁ“ podle barvy oděvů, které si ženy oblékaly v postní době. Druhá neděle „PRAŽNÁ“ nese svůj název od typického postního jídla-pražna, které se vařilo z praženého nedozrálého obilí. Třetí neděli se říkalo „KÝCHAVNÁ“ podle pověry, že kolikrát kdo v tuto dobu kýchne, tolik roků bude ještě živ. Pro čtvrtou neděli bylo typické krátkodobé uvolnění postních zásad, mládeži bylo povoleno sejít se na návsi a veselit se. V tento den se odehrávaly často námluvy a družba ženichem. Proto byla tato neděle nazývána „DRUŽEBNÁ“. Na pátou neděli „SMRTNOU“ byla obvykle vynášena smrtka, někde též zvaná Morana nebo Mořena. Tento starobylý zvyk, jehož původ můžeme nalézt již v pohanských dobách, je spojen s koncem zimy a příchodem jara. Figurka smrtky na dřevěné tyči byla vynesena ze vsi a svržena ze skály, zahrabána do země nebo vhozena do vody. Symbolicky tak byla vyhnána z vesnice. Poslední neděle před Velikonocemi je „KVĚTNÁ“. Tato neděle nese název od květů, kterými byl Kristus vítán při svém příjezdu do Jeruzaléma. V ten den se světily větvičky jívy „kočičky“, které pak umístěny v domě chránily před nemocemi a dalšími problémy. Po květné neděli začínají Zeleným čtvrtkem Velikonoce. Masopust ve světě Bujaré masopustní veselí není jen doménou českých a moravských končin, ale má své pevné místo i v mnoha jiných zemích, včetně těch exotických. Od českých zvyků se sice zahraniční tradice výrazně liší, ale to hlavní zůstává stejné: na prvním místě je hudba, masky, tanec a dobré jídlo. Rio de Janeiro Karneval v Brazílii je v podstatě velkým představením samby, na které se mnoho místních škol připravuje po celý rok. Slavná karnevalová přehlídka ve městě Rio de Janeiro je soutěž mezi různými školami samby, které vzájemně soutěží o vítězství v této soutěži-jednak pro získání prestiže, jednak pro odměnu ve výši několika milionů dolarů. Karneval v Riu není jen karnevalovou přehlídkou, celé město je plné pouličních skupin nazývaných „BLOCOS“. Karneval vznikl někdy v 18. století, kdy si portugalští kolonisté vybírali z tradic afrických otroků a přijímali je do svých vlastních náboženských praktik. Výsledkem byla oslava nazvaná „ENTRUDO“, která byla představena právě v Brazílii. Dnešní karneval se přeměnil na elektrizující mega-slavnost, která byla považována za důležitý blok brazilské kultury. Srdcem karnevalu je samba, rituální tanec s kořeny v obchodování s otroky. Benátky Karneval se koná na náměstí svatého Marka. Festival začíná dvě soboty před Popeleční středou, končí na masopustní úterý a jediné, co potřebujete, abyste se mohli zúčastnit, je maska. Je to příležitost stát se na celých dvanáct dní Fantomem opery nebo středověkou princeznou. Benátský karneval má svou tajemnou a romantickou atmosféru, symbolizovanou tradičními maskami italské komedie. Rijeka, Chorvatsko Karneval v Rijece má své vlastní zvyky, které neuvidíte nikde jinde. Například takoví Zvončaři, což je skupina mužů převlečených za zvířata se zvonci, kterými zvoní, aby zahnali zlé duchy zimy. Festival má obrovské pokrytí ve všech médiích, proto jej můžete sledovat online, přečíst si o něm v novinách, nebo se na scény z průvodu podívat v televizi. Nice, Francie Karneval se zde odehrává již od středověku. Jednou z tradic karnevalu je královské předsedání karnevalu na Place Masséna během celých oslav. Později, během posledního večera karnevalu, je král posazen do malé loďky, která je vypuštěna na moře a zapálena před tím, než nebe rozzáří tradiční ohňostroj. Další součástí festivalu je pak Průvod květin, kdy si účastníci průvodu mezi sebou vyměňují květiny. Binche, Belgie Karneval byl pro svou dlouholetou tradici a originalitu uveden na seznam Mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví UNESCO v roce 2003. Oslavy začínají na masopustní neděli průvodem masek sedláků, harlekýnů, klaunů, fantomů a dalších, jež prochází městem za zvuků bubnů, violy a podobných hudebních nástrojů. Kostýmy se každým rokem inspirují současnými událostmi, politickými aférami nebo filmovými postavami. )

Keltské léčitelství - druidé léčili pomocí práce s energií

Keltské léčitelství - druidé léčili pomocí práce s energií

Podle keltské víry souviselo vše se vším. Úzký vztah spojoval navzájem ducha a hmotu, člověka, přírodu a vesmír. V rovnováze muselo být udržováno energetické proudění pociťované všemi bytostmi. Důležitou úlohu měla vnitřní rovnováha. Keltský léčitel zastával funkci stejně jako šaman. Musel patřit k nejsilnějším osobnostem v celém svém okolí, jinak by byl sám v ohrožení. Člověk má dvě mozkové hemisféry: pravá polovina mozku je příslušná pro intuici a kreativitu. Pro kelty pravá polovina mozku hrála důležitou roli. Levá hemisféra je příslušná pro analytické myšlení. Již v době rozkvětu římské a řecké kultury došlo k přeceňování levé hemisféry mozku, které trvá dodnes. Od mládí se učíme, že je mnohem důležitější umět dobře počítat než malovat obrazy plné fantazie. Přecenění levé hemisféry vede k nerovnováze mezi logickým mužským myšlením a ženským intuitivním jednáním. Ústředním bodem v myšlení druidů byla právě rovnováha všeho se vším, co existuje. Nejen v dnešní, ale i v keltské době byli lidé v nebezpečí, že se stanou obětí myšlenkového zmatku a tím ohrozí svoje zdraví. Druidská medicína je energetické lékařství. Keltští léčitelé pohlíželi na negativní myšlenky jako na „zloděje síly“, kteří člověka okrádají o životní energii. K pevnějšímu zdraví nás podle druidů vede pozitivní myšlení, které muselo být ctností každého druida. Jinak by léčitelské schopnosti Keltů takového rozvoje nedosáhly. Kladné myšlenky nám mohou pomoci jen tehdy, pokud je učiníme reálnými cíli. Úspěch nakonec přináší kombinace myšlení a jednání. Je důležité povýšit tyto „pozitivní rituály“ na zvyklost, každodenní rutinu. Staří mistři přišli na metodu, která spočívá v tom, že jakmile v mysli nastane negativní věta, okamžitě proti ní postavíme větu pozitivní. Druidové léčili v rámci rituálu. Člověk by si měl najít své klidné místo, kde se bude nerušeně věnovat myšlenkám a vjemům souvisejícím se stavem, jehož chce dosáhnout. Je to místo, kde bude nabírat sílu a energii k dobrému zvládnutí dne. Každý druid musel mít maximálně možnou duchovní a psychickou sílu, aby se mohl věnovat léčbě ostatních lidí. Kdo léčí, předává automaticky energii, ať už vědomě či nevědomě. Důležité bylo naučit se s těmito silami správně zacházet. Moc druidů byla ve velké míře založena na menší vnímavosti vůči negativním výkyvům. Tím, že se učili a cvičili existovat vědomě tady a teď, v daném prostředí a v daném čase, byli chránění proti vlivu cizích energií. Druidové si bedlivě všímali, jak okolní přírody, tak i lidí žijících ve společenství s nimi. Brzy zjistili, že život je ovládán třemi faktory: vrozenými předpoklady, prostředím a lidmi-jejich snahou vychovávat a utvářet nás podle svých představ a naším vlastním „programováním“. Druidům ve funkci léčitelů byla bližší řeč modlitby, která se pro ně stala spojovatelem s jejich nebeským stvořitelem. Útoky nepřátel i přírodních sil představovaly skutečné nebezpečí, a proto lidé žádali o pomoc bohy. V případech onemocnění se obraceli ke specifickým bohům léčení. Uzdravovací rituály se konaly skoro celý večer a byly plné nejrůznějších modliteb a vzývání. Podle druidů jsou dvě cesty, jak lze v případě nemoci žádat o pomoc někoho ze světa duchů: buď se modlí nemocný sám nebo to někdo dělá za něj. Kdo se modlí oslovuje i jiné instance v sobě samém. Rozum se obrací na duši a ego komunikuje se samotnou vyšší instancí. Důležité je, aby člověk svoji prosbu zřetelně a konkrétně zformuloval. V přítomnosti nemocného člověka nemůže dát najevo, že v jeho léčení nevěří. Tím se oslabuje jeho schopnost samoléčby. Druidové stejně jako současní terapeuti zjistili, že lidé mají sklon soustřeďovat se na záporné stránky života. Zde se léčba musí zaměřovat na obrat k pozitivnímu nazírání a vyjadřování, protože slova mohou, jak léčit, tak i nemoc vyvolávat stejně už jako samotné negativní myšlenky. Každá bylina, každý strom má podle nich kromě svého hmotného těla ještě energetickou sílu. Keltové do svého každodenního života začlenili určité prvky, tvary, znamení a materiály, o nichž byli přesvědčeni, že obsahují silné energie. Například pentagram neboli pěticípá hvězda měla Keltům poskytovat ochranu před nemocemi a zlými duchy. Pentagram nejčastěji umisťovali na prahy svých obydlí. Keltové, muži i ženy, se rádi zdobili různými šperky, které ale nesloužily pro zkrášlení, ale měly je chránit před zlými vlivy, posilovat jejich zdraví nebo jim dopomáhat ke štěstí. Keltové používali pro štěstí i talismany, které byli osobnějšího charakteru, protože měli přímý vztah ke svému majiteli. Stejně jako amulet se talisman neskládá pouze z materiálu, ale i z přání, nadějí, myšlenek a z energie, kterou ho nabijeme. Keltský kříž-je dnes zřejmě nejznámější symbol z keltské doby. Kříž s kruhem je všeobecně pokládán za symbol keltského (irského) křesťanství. Keltský kříž představuje propojení ženského a mužského principu. Kruh navíc symbolizuje Zem, na níž se veškerý život odehrává v neustálém koloběhu. Keltský kříž podporuje harmonizaci protikladů v našem životě. Síly se střetávají uprostřed, v místě styku obou částí kříže. To vede k vyrovnání energie a tím i k psychické a fyzické stabilitě. Srdce s keltským uzlem-je symbolem nejen čisté lásky, svazku dvou lidí, ale také zmatků a podrážděnosti, s nimiž se lidský pár na společné cestě střetává. Těžkosti ve vztahu se dají zvládnout pouze společným úsilím. Propletenec tohoto uzlu se zdá být složitý. Partneři ho mohou rozetnout jen v případě, že potáhnou za stejný konec. K tomu jim má tento amulet dopomoci.  Aby měli Keltové dostatek síly a zachovali si přízeň bohů, čerpali muži i ženy energii ve zvláštních čtvercových valech zvaných ohrady. Ve vnitrozemském keltském světě v Porýní a našich zemí nalezneme doklady o posvátných místech kultovního charakteru, vymezených plotem, ohradou nebo příkopem, většinou zcela jednoduchým. Často to však byl jen kus země, kde byl háj s posvátnými stromy nebo určitý strom či jen kůl. V celém keltském světě v místním názvosloví je rozšířeno slovo Nemeton. Nemeton označoval posvátný les, ohradu, kultovní místo. Některé ohrady se dochovaly i v severní části Kletě a na Jiříčkově vrchu. Keltské ohrady nesloužily pouze k modlitbám během keltských svátků, ale také k meditacím a léčbě různých nemocí. Druidové znali mnoho léčivých bylin, které nasazovali proti určitým nemocem. Byliny se podávaly nejen jako lék, ale také ve formě odvaru čaje nebo se nosily na těle ve formě amuletu. Energetický zdroj rostlin člověku poskytuje informace, které může využít jako podněty k samoléčbě. Podle druidů měli rostliny své duše, které byly obecně označovány jako Dévové. Slovo Déva pochází ze sanskrtu a znamená „nebeská bytost“. Duše rostliny zprostředkovává člověku vazbu s přírodou. Druidové vykonávali posvátné rituály, při kterých mělo docházet ke sladění lidského ducha s duchem rostliny. Ke sběru samotných rostlin docházelo časně ráno, kdy sběrač vyšel na lačno, při sběru mlčel a soustředil se pouze na hledané byliny. Jeho smysly byly dostatečně odpoutány od každodenního shonu, a proto se tak mohl co nejvíce sbližovat s říší duchů rostlin. Prostí lidé se na sběr vydávali většinou nazí nebo pomalovaní, aby je duchové rostlin mohli pokládat také za duchy. Na druhé straně druidové svým bílým oděvem dávali duchům najevo, že jsou osoby zasvěcené do tajemství přírody. Nejoblíbenější rostlinou Keltů bylo jmelí, které je symbolem vědění a síly. Znalosti druidů o léčivých účincích jmelí se předávaly z generace na generaci a staly se součástí lidového lékařství. Jmelí bylo po staletí aplikováno při epilepsii, neplodnosti, psychickému a fyzickému vyčerpání, při potížích krevního oběhu a k podpoře imunity. Pro druidy bylo jmelí klíčem k nadpřirozenu, jehož pomocí navazovali kontakt s božskými silami. Jmelí samo o sobě je protikladnou rostlinou: je symbolem plodnosti, ale i smrti, protože je zároveň léčivý prostředek, ale i jed (připravovat lék může jen odborník přes bylinky). Keltská kultura sice již dávno zamlkla, ale přesto se v dnešní době obnovuje její tradice. Lidé se v nejrůznějších koutech země opět hlásí ke Keltům, jejich kultuře, zvykům i tradicím. Vznikají keltské spolky a sdružení, které podporují keltskou kulturu. Tento návrat zapříčiňuje současná krize hodnot, která panuje na celém světě. Zápasíme s přírodou místo toho, abychom si ji vážili stejně tak, jako si ji kdysi vážili Keltové. Jak říkali staří druidové: „člověk je neoddělitelnou součástí svého okolí, země, vody, skal, stromů, tedy celé přírody…“. Ne nadarmo se říká, že Keltové byli jedním z posledních národů v Evropě, který dokázal žít ve skutečném souladu s přírodou. Čerpali z ní sílu, hledali v ní zdroje na vyléčení řady nemocí prostřednictvím různých rostlin, bylinek, menhirů a energie tryskající z Matky Země. )

Den svatého Valentýna ve světě jak ho neznáte

Den svatého Valentýna ve světě jak ho neznáte

Svátek všech zamilovaných nebo-li svatý Valentýn každoročně připadá na 14. února. Dvojice zamilovaných si po celém světě předávají dárečky a užívají si hezké společné chvilky. V Čechách se tento den začal slavit teprve po roce 1989, v jiných evropských zemích má ale delší tradici. V Anglii lidé v minulosti věřili, že právě 14. února si ptáci volí své partnery. Zejména holubi a holubice, kteří jsou známí tím, že celý život zůstávají v jednom svazku. Slované slavili polovinu února jako slavností tzv. „ptačích svateb“, protože již v tomto čase se vracejí někteří ptáci z teplých krajin, namlouvají se a začínají stavět hnízda. Ve Skotsku se zase každoročně pořádá festival, na kterém si mladí lidé losují z klobouku jméno svého protějšku, se kterým pak musí protančit následující večer. Podle jiného skotského zvyku se zase Valentýnem nebo Valentýnkou stane první člověk, do kterého dotyčný ten den náhodou narazí na ulici. Existují dvě hlavní pověsti o tom, kdo byl vlastně svatý Valentýn. Podle první byl Valentýn velmi počestný a moudrý mnich, který žil ve starém Římě. O jeho moudrosti se doslechl dokonce i císař, který si ho povolal k sobě do paláce. Nešetřil chválou a neskrýval obdiv k jeho vědomostem. Posteskl si jen, že se Valentýn nemůže stát jeho přítelem, protože věří „těm pověrám“, kterými myslel křesťanství. Valentýn se ovšem ohradil a za bláhového označil císaře. Ten proto nakázal městskému prefektu Astoriovi, aby na vzpurného mnicha dohlížel. Valentýn se tedy dostal k prefektovi domů, kde se setkal s jeho krásnou, ale nevidomou dcerou. Astorius ho přitom požádal, zda by se nemohl za dceřin zrak pomodlit, když je jeho víra tak mocná. Valentýn to z lásky k mladé dívce udělal a zázrak se opravdu stal - zrak se jí vrátil. Zpráva o této události se velmi rychle rozšířila a brzy si o ní povídal celý Řím. Pohané ovšem odmítli na zázrak uvěřit, vtrhli do prefektova domu, Valentýna zajali a za městem popravili. Druhá legenda vypráví o tom, jak svatý Valentýn porušil císařský zákaz a oddával římské vojáky. Císař Claudius II. (historicky doložený vládce, známý také jako Claudius Gothicus II.) byl totiž velkým válečníkem a velmi mu záleželo na síle jeho vojska. Vojákům proto zakázal ženit se a zakládat rodiny. Obával se totiž, že ženatí válečníci se budou chtít usadit a odmítnou jít do boje. Valentýn, který byl knězem, se však tohoto nařízení nebál a tajně oddával zamilované páry. Jednou byl ovšem u obřadu přistižen a skončil v žaláři. Pověst vypráví, že u dveří jeho cely se pal začaly objevovat drobné dárky a přáníčka od těch, které oddal. Byly to důkazy víry v sílu lásky. Žalářníkova dcera uvězněného Valentýna často navštěvovala a ten se do ní zamiloval. V den popravy, 14. února, jí zanechal dopis nadepsaný „Od tvého Valentýna“. Obě pověsti odkazují do doby kolem roku 269 našeho letopočtu, ale vznikly až mnohem později. Jedna z nich se objevila někdy na přelomu 6. a 7. století ve spisu s názvem Akta svatého Valentýna. V 8. století ji pak anglosaský benediktinský mnich Beda Venerabilis (Beda Ctihodný, Svatý) doplnil o druhou a obě zahrnul do svého díla MARTYROLOGIUM VENERABILIS (Životopisy světců). Kolem roku 1260 sepsal italský dominikánský mnich Jakub de Voragine, jednu z nejčtenějších knih středověku-Zlatou legendu (Legenda Aurea). Ta obsahovala velmi stručný životopis svatého Valentýna, podle kterého měl tento mučedník v roce 280 odmítnout před císařem Claudiem popřít Krista, a byl proto odsouzen k trestu smrti. Patronem zamilovaných se stal roku 1383 díky britskému básníkovi Geoffrey Chaucerovi. Ve středověku byly svatému Valentýnovi zasvěceny hned dva římské kostely. Jedním byl SANCTI VALENTINI DE BALNEO MICCINE, druhým bazilika SANCTI VALENTINI EXTRA PORTAM. Ta byla původně pohřebním kostelem se sítí katakomb a měla jiné zasvěcení. Později byla ale připojena ke klášteru SAN SILVESTRO IN CAPITE a dochovaný výtah ze ztraceného katalogu římských kostelů ji dokonce uvádí jako „Hospital s. Valentini extra urbem“ - nemocnici svatého Valentýna za městem. Právě odtud měly být ve 13. století světcovy ostatky přeneseny do římského kostela Santa Prassede, následně prastará bazilika zchátrala. V 19. století byly v přilehlých katakombách nalezeny další kosti připisované svatému Valentýnovi, které papež Řehoř XIV. věnoval do irského Dublinu - karmelitskému kostelu na Whitefriar Street. Valentýnské tradice z jiných zemí Anglie – V 18. století bylo obvyklé, že nezadané ženy připichovaly ke svým polštářům pět listů vavřínu každý do jednoho rohu a poslední do středu polštáře s nadějí, že se jim ve snech bude zdát o jejich budoucím manželovi. Jiná varianta této tradice pro změnu ženy vyzývala, aby pokropily listy vavřínu růžovou vodou a položily je na polštář se slovy prosby „Drahý Valentýne, buď ke mně laskav a v mých snech dej mi mou lásku spatřit“. Francie – Jelikož je Francie známá jako jedno z nejromantičtějších míst světa, není žádným překvapením, že Francouzi slaví tento svátek již od nepaměti. Údajně i první Valentýnka pochází z Francie. Jejím autorem byl Karel, vévoda orleánský, který ji zaslal roku 1415 své manželce poté, co byl uvězněn v londýnském Toweru. Jinou oblíbenou valentýnskou událostí byla tzv. „loterie d amour“ neboli „loterie lásky“. Svobodní lidé volali směrem k protějšímu domu jméno osoby, po které toužili, a pokud se jim dostalo odpovědi, utvořili pár. Muži, kteří nakonec nebyli spokojeni se svým výběrem, mohli jednoduše vyměnit partnerku za novou. Takto opuštěné ženy se poté téhož dne vydaly na slavnost ohně, kde spálily obrázky a fotografie muže, který je takto zklamal. Brazílie – Protože se každý rok v průběhu února nebo března koná v Brazílii světoznámý karneval, rozhodli se Brazilci svátek svatého Valentýna vynechat. Místo něj slaví 12. června svátek „Dia dos Namorados“ neboli „Den všech zamilovaných“. Zamilované páry si v tento den vyměňují dárky v podobě čokolády, květin a zamilovaných přáníček. Den všech zamilovaných není určen jen párům, ale je také spojen s návštěvami příbuzných a společnými večeřemi s přáteli, kteří si mezi sebou rovněž dávají dárky. Dalším oblíbeným svátkem je Den svatého Antonína, patrona manželství. V tento den svobodné ženy vykonávají rituál nazývaný „simpatis“ v naději, že jim svatý Antonín přinese vysněného manžela. Itálie – Svatý Valentýn byl v Itálii původně oslavován jako svátek příchodu jara. V tento den se scházeli zamilovaní v parcích a zahradách a užívali si hudbu, procházky a čtení milostných básní. Podle tradice měly mladé nezadané ženy v tento den vstávat již za rozbřesku. První muž, kterého v den svatého Valentýna zahlédly, se podle pověsti buď měl do roka stát jejich manželem, nebo se mu měl alespoň co nejvíce podobat. Dnes si zamilované páry na Valentýna vyměňují dárky a chodí na romantické večeře. Nejpopulárnějším valentýnským dárkem jsou tzv. „baci perugina“, což jsou malé čokoládou polévané oříšky balené v papírcích s milostnými citáty v několika jazycích. Filipíny – Filipínci si svátek zpestřili jednou originální tradicí, kterou jsou hromadné svatby. 14. února si řeknou společně své ano stovky párů, a to klidně uprostřed nákupních center nebo na jiných veřejných místech. A k nim se ještě přidají již sezdané páry, které si chtějí svůj svatební den zopakovat. V roce 2012 tak bylo na Valentýna prostřednictvím hromadných svateb po celé zemi sezdáno neuvěřitelných 2000 zamilovaných párů! Japonsko – V Japonsku se svátek nese v duchu rozmazlování mužů, což je naprosto odlišné od našeho vnímání tohoto svátku. Ženy v tento den zahrnují své partnery i kamarády dárky, nejčastěji v podobě čokolády, aby vyjádřily svou lásku, úctu a společenský závazek. Zatímco na Valentýna si muži v Japonsku užívají pozornost žen, v 80. letech přišli japonští výrobci čokolád s dalším (a úspěšným) nápadem na svátek, který by byl jeho obrácenou podobou. Jedná se o tzv. Bílý den, který se v Japonsku slaví 14. března. V tento den dávají muži dárky svým ženám a přítelkyním, a to nejčastěji v podobě oblečení, spodního prádla, šperků a samozřejmě čokolád. Platí zde také nepsané pravidlo, že hodnota dárku by měla být dvakrát až třikrát vyšší než dárku, který dostal muž od ženy na svátek svatého Valentýna. Jižní Korea – Jihokorejci mají svátky v takové oblibě, že každý 14. den v měsíci slaví nějaký svátek spojený s tématikou lásky a vztahů. Začínají 14. ledna Dnem svíček, pokračuje 14. února Valentýn, 14. března Bílý den, 14. dubna Černý den, 14. května Den růží, 14. června Den polibků, 14. července Stříbrný den, 14. srpna zelený den, 14. září Hudební den, 14. října Den vína, 14. listopadu Filmový den a rok zakončí 14. prosince Dnem objímání. Slovinsko – Svátek svatého Valentýna nevnímají Slovinci ani tak jako svátek zamilovaných, ale spíše jej mají spojený se začátkem obdělávání půdy po skončení zimního období. Svatý Valentýn neboli „Zdravko“, jak jej místní nazývají, je totiž jeden z patronů jara. Jedno slovinské úsloví dokonce říká: „Svatý Valentýn otevírá brány ke kořenům rostlin“. Podle slovinských pověstí si v tomto období slibují vzájemnou lásku polní ptáci, a aby toho mohli být lidé svědkem, musí chodit bosi po polích, kde je země často ještě úplně promrzlá. Lásku a milostné vztahy tedy slaví Slovinci spíše v jiných dnech roku. Zajímavosti spojené se svatým Valentýnem Nejstarší valentýnka pochází z roku 1477 a poslala ji Margery Brewsová svému snoubenci Johnu Pastonovi. Nyní je valentýnka uchována v londýnské Britské knihovně.V USA je každoročně posláno okolo 200 milionů valentýnek. Nejdelší polibek na světě trval necelých 47 hodin, kdy se jeden thajský pár vydržel líbat přesně 46 hodin, 24 minut a 9 sekund. „Láska je jak dým, jak vdech se rozplyne, láska je plamen, který v očích žhne, láska je moře vyplakaných slz, láska, jak každý ví, je zákeřný jed i balzám hojivý“.- William Shakespeare Na našem e-shopu si nyní můžete zakoupit tento videoseminář: 3 hodinový seminář v podobě videa, které si stáhnete do svého počítače. Ava vás provede důležitými milníky, které je třeba udělat, abyste začaly přitahovat do svého života ideálního partnera.Projděte si rituálem odpojení od bývalých partnerů, odpojením od kleteb a přísah, uvědomíte si, čeho se ve vztahu bojíte a získáte dobré rady jakého partnera do života vpustit a jakého ne. Zakoupením semináře přispíváte na projekt Příznaky transformace. Děkujeme. Lze zakoupit na našem e-shopu PŘÍZNAKY TRANSFORMACE. )

Druhy vesmírných bytostí a ras

Druhy vesmírných bytostí a ras

Všichni jsme stvořené bytosti, které prochází vývojem vědomí. V tomto vesmíru existují dvě vývojové linie – Dévická (reptoidní) a Humanoidní (lidská), která není omezena jen na Zemi. Obě vývojové linie byly vytvořeny současně a podle rasy vysazeny na tisícovkách různých planet v celém vesmíru. Problém nastal, když se některé z těchto bytostí odklonily od Stvořitele. Mezi prvními padlými byly reptilní rasy, které začaly útočit na lidi, aby nad nimi získaly kontrolu. Ve vesmíru existují stovky inteligentních ras, z nichž je velká většina pozitivních. Několik desítek z nich se zajímá také o civilizaci na Zemi. Někteří jen jako pozorovatelé, jiní se zase aktivně snaží navazovat kontakty s lidmi, předávat jim poselství, nebo s nimi navázat spolupráci. S některými máme my lidé společné historické vazby, protože s nimi máme společné předky a částečně jsme i jejich potomky. Patří k nim zejména rasy z hvězdných systémů: Sirius Plejády Andromeda Arktus Vega Lyra Tyto rasy kdysi poskytly určitý genetický materiál pro osídlení Země, tedy k vytvoření pozemské rasy člověka. Do vývoje lidstva neoprávněně zasáhly i jiné rasy, které přebudovaly DNA lidí, pozměnily jejich genetickou strukturu, omezily jejich schopnost myšlení a cítění, a využívají jej jako zdroj pro své potřeby. K nim patří ti, kteří jsou nazýváni „padlými anděly" – to jsou negativní tzv. reptilní (reptiloidní) bytosti. Většina z nich jsou nehumanoidního dévického původu. Před potopou světa existovala na Zemi vesmírně kosmopolitní společnost, obývalo ji mnoho lidských i dévických bytostí. Byla to taková přestupní stanice. Byla spojena s civilizacemi světla, vystřídalo se tu ve stejnou dobu několik civilizací – přistěhovalců z různých částí vesmíru. Některé byly hlavní a dominantní, jiné tvořily menšiny. Hlavními byly civilizace Atlanďanů a Lemurijců. I tyto civilizace se však rozdělovaly na různé odlišné etnické menšiny. K dorozumívání jim stačila telepatická komunikace. Jazyk se sice používal už tehdy, ale byl velmi jednoduchý, spíše jako doplněk. Až teprve s pádem do fyzické dimenze, tedy mnohem později, když se pozemské civilizace vlivem sobectví, pýchy a ignorance jejich obyvatel začaly propadat do světa hmoty materiální evoluce a jejich svět se postupně začal zhmotňovat a materializovat, byli nuceni stále více používat skřeky a posuňky z nichž se potom vyvinula skutečná řeč. Telepatie už nefungovala tak, jako dřív. Mnoho lidí, kteří jsou nyní znovuzrozeni zde na planetě, žilo v té době. Na konci starého věku, v době potopy světa, většina Atlanďanů Zemi opustila. Ti, kteří zahynuli nebo se nedokázali evakuovat, pak splynuli s pravěkými lidmi. S nimi pak před 12 000 lety společně budovali novou starověkou civilizaci, kterou začala naše současná epocha lidstva. Bílá a žlutá rasa je pokračovatelem mimozemské civilizace a nevznikla jen pozemskou evolucí. Po potopě světa zde zůstali nějakou dobu ještě i zástupci jiných, vyspělejších ras – obrů. Ti, protože si ponechali své vyjimečné schopnosti, využívali lidstvo ke svým potřebám a lidé se jim klaněli jako bohům. Na vyšším stupni vědomí od 5D reality výše jsou civilizace, které obývají vyšší jemnohmotné úrovně, tedy světlé vesmíry – vesmíry, které jsou plné záře světla, tepla, barev, a plné života. Hmota zde představuje jen zcela nepatrné omezení. Mohou kdykoli opustit své tělo (jako kdysi Atlanďané) a patří jim velká část vesmíru. Cestují časem i časoprostorovými koridory, které spojují dimenze. Není to vlastně pohyb, protože není založen na rychlosti. Cestují a pohybují se hyperprostorem interdimenzionálními skoky z místa na místo, z času do času. Jejich lodě mají gravitační pohon pracující na principu urychlovačů částic hmoty, takže se dovedou i materializovat a dematerializovat. Ukázat i zcela zneviditelnit. Ještě vyspělejší civilizace pak obývají hvězdy na mentální úrovni a ty nejvyspělejší již sousedí s dříve stvořenými bytostmi – archanděly. Obývají pouze duchovní světy. Tito správci a tvůrci řídí nejen celé galaxie, ale i celé vesmíry. Tyto bytosti žijí trvale ve stavu metavědomí, tj. ve stavu kolektivního vědomí celého stvoření. Jsou individualitami, ale současně splývají v jednu bytost, která je vnějším vyzařováním Stvořitele. Nejvyšší bytosti, které nazýváme archanděly, obývají nejvyšší úrovně, takřka po pravici a levici Stvořitele. Jsou jeho vlastní přímou projekcí vědomí. Andělé i archandělé nás provázejí od dávných dob, jsou známí lidem všech ras i vyznání. V dnešní době vlivem planetárních a kosmických energetických proudů dochází k posunům v myšlení a vnímání mnohých lidských jedinců, rozvíjí se pozornost na vyšší síly a dobro, spolupráce a pocit sounáležitosti. Pomocí sedmi základních vesmírných energií představovaných jednotlivými archanděly, máme možnost připojit se svým dílem k pomoci vyšším silám v uspořádání lidských motivací a šíření světla na Zemi. S pomocí archandělů vytváříme kanál směřující z nebe na Zemi a přivádíme kosmickou energii také do svého života. Každý podle svého založení, ve své úrovni vyzrálosti a poznání. Přitom se nám také dostává léčení, podpory a pomoci při řešení našich osobních záležitostí. Při správném naladění na kosmické paprsky se aktivizují energetická centra, zvyšuje se průtok prány-energie, ozdravuje se organismus, prosvětluje mysl a očišťují se emoce. Rozvíjí se intuice a život začne plynout v radosti a lásce. Základem této práce je rozvoj obrazotvornosti a vizualizace, zhmotňování obrazů archandělů a jejich energií. Komunikace s nimi probíhá na úrovni mentální, emocionální a pocitové. Schopnost vidět obrazy je závislá na úsilí a rozvoji jednotlivce, i na tom, co jsme se naučili v minulých životech. Andělé i archandělé spolupracují na božím plánu v tomto vesmíru. Nejsou omezeni časem, mohou být na mnoha místech současně a také plnit více úkolů najednou. A také se řídí zákony tohoto vesmíru. Jsou to bytosti nezatížené karmou, tak jak ji chápeme my, jsou čisté a naplněné láskou. Žijí věčně, nestárnou a nemění své smýšlení. Neúnavně plní své úkoly a jejich věčný život je službou Stvořiteli a jeho záměru. Pomáhají lidem k duchovnímu probuzení a k růstu. My, lidé, jsme duše ve hmotných tělech, andělé mají svá těla tvořena světelnými paprsky. Naše smysly jsou tvořené z hrubé hmoty, nevycvičené, proto je zpočátku nevidíme, nevnímáme. Na rozdíl od lidí mohou andělé překonávat velké vzdálenosti během okamžiku, mohou se nenadále objevovat a mizet. To je důvod, proč jsou znázorňováni s křídly. Za určitých okolností se mohou zhmotňovat tak, aby byli viditelní a slyšitelní. Jsou pro nás velkými učiteli a rádci, kteří nás trpělivě vedou po cestě vývoje, ukazují nám naše omyly a chyby, pomáhají nám zbavovat se bloků a překážek v našem vědomí i podvědomí. Citlivě nás vedou k poznání, kdo jsme a proč jsme tady. Trpělivě nás vedou k plné účasti a spolupráci ve velkém kosmickém plánu vývoje. První zmínky o archandělech najdeme v nejstarších dochovaných magických spisech, v historických knihách, a také v bibli. Nejčastěji jsou archandělé znázorňováni jako mladíci, často bez vousů, v posvěceném slavnostním rouchu, či brnění, zahaleni sametovými plášti, s křídly u lopatek. Andělé a archandělé jsou duhovým mostem, který spojuje nebesa se Zemí, po kterém my, lidské duše stoupáme nahoru k vyšším rovinám uvědomění a lásky. )

Homosignum: Jaká tajemství, jaká poselství skrývají naše bankovky?

Homosignum: Jaká tajemství, jaká poselství skrývají naše bankovky?

Vydejme se spolu po stopách našich dnes již neplatných bankovek a nahlédněme při tom do těch čaker, které byly pro ony velikány naší historie, jež se na nás z líců bankovek dívali a dívají, klíčové a formovaly nejen jejich životy. Začněmež dvacetikorunou. Ta je dnes již neplatná. Je na ní podobizna Přemysla Otakara I. S tímto panovníkem začal náš stát vlastně jako království existovat, i když tenkrát ve skutečnosti existoval již více než půl století. Díky Otakaru I. získal Fridrich II. z dynastie Štaufů císařskou korunu Říše západořímské. Jako odměnu potom získal Otakar I. roku 1212 Zlatou bulu sicilskou, kterou se český stát uznává jako nedělitelný samostatný územní celek povýšený na dědické království. Zlatá bula sicilská je nejvýznamnější politický dokument v dějinách Českého státu. Když si nastavíte bankovku proti světlu, tak se vám ukáže mystický obraz, kde Přemysl Otakar I. nese uprostřed čela královskou pečeť a jeho královskou korunu mu zespod obepíná líce jako válečná přilba. Jest to upomínka statečnosti, jíž si korunu královskou vysloužil. Kříž na jejím vrcholu zde vytváří božský ochranný nosník, který je znakem požehnání. Jako každý úspěšný panovník, tak i Přemek Otakar I. měl nadprůměrně otevřenou třetí čakru, která je mimo jiné centrem vůle. Ta byla v jeho případě na 92%. Jeho druhou nejsilnější čakrou byla šestá – třetí oko. Otevřenost 90%. Měl také do určité míry rozvinutou jasnovidnost. Padesátikoruna, dnes již také neplatná, zobrazuje Anežku Přemyslovnu, dceru Přemysla Otakara I. Dnes nejen blahořečená a blahoslavená, ale také svatá. Svého času byla Anežka zřejmě nejvzdělanější ženou vůbec. To jí však bohužel příliš štěstí nepřineslo. Jindřich, syn císaře Fridricha II., stejně tak jako anglický král Jindřich Plantagenet III., s ní byli zasnoubeni, ale oba se nakonec zalekli faktu, že Anežka je vysoce převyšovala svými znalostmi i svou duchovní úrovní a ze sňatku potom sešlo. Nakonec ji požádal o ruku sám císař Fridrich II., který mezi tím ovdověl, ale ani on neuspěl. Jako abatyše však významně přispěla co do politického dění v Čechách během kralování svého bratra Václava I. Na líci bankovky se hloubavě dívá na hořící srdce Ježíšovo. Na rubu bankovky je zdobné A – počáteční to písmeno jejího jména. Když se podíváme proti světlu, zjistíme, že pravé oko Anežky je umístěné na vrcholu sevřených bočních linií písmene A, které vytvářejí přepjatý, ostrý gotický okenní rám, kterým gotika řešila rozložení váhy mohutných staveb tak, že jimi sklouzávala po liniích ostrých oblouků. Tímto stavitelé katedrál pevněji ukotvovali do země své vize, jež se vzpínaly až k nebesům. A z tohoto vrcholu gotiky na nás oko svaté Anežky shlíží. V této bankovce je tedy ukryt nástup nového světonázoru, jehož byla Anežka nositelkou.Jak se dá v případě Anežky očekávat, tak měla zcela otevřenou srdeční čakru – tj. na 100% a velmi silné léčitelské schopnosti. Zejména léčení dotykem dlaní (čakry v dlaních měla taktéž zcela otevřené). Sedmou, tedy temenní čakru měla otevřenou na 90% a dokázala se skutečně spojit s Bohem – Absolutnem – Vesmírem. Do určité míry měla také rozvinutou jasnozřivost. Předem například viděla smrt krále Přemysla Otakara II. na Moravském poli. Měla poznání, empatii, pokoru a soucit. Byla to žena, která odmítla císaře a svůj život zasvětila pomoci svojí milované zemi a jejímu lidu. Byla ztělesněním moudrosti, dobroty a bezpodmínečné lásky." Autor: Jan Web: www.homosignum.czBlog: homosignum.blogspot.czEmail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. document.getElementById('cloak2e1a56502870870a0b1cf7157baa0d48').innerHTML = ''; var prefix = 'ma' + 'il' + 'to'; var path = 'hr' + 'ef' + '='; var addy2e1a56502870870a0b1cf7157baa0d48 = 'jan' + '@'; addy2e1a56502870870a0b1cf7157baa0d48 = addy2e1a56502870870a0b1cf7157baa0d48 + 'homosignum' + '.' + 'cz'; var addy_text2e1a56502870870a0b1cf7157baa0d48 = 'jan' + '@' + 'homosignum' + '.' + 'cz';document.getElementById('cloak2e1a56502870870a0b1cf7157baa0d48').innerHTML += ''+addy_text2e1a56502870870a0b1cf7157baa0d48+''; )

Věra Ovečková: Vánoce, Vánoce přicházejí, aneb vítejte českého Ježíška

Věra Ovečková: Vánoce, Vánoce přicházejí, aneb vítejte českého Ježíška

Bylo, nebylo, dávno tomu, co v krajích českých místo svátků křesťanských slavil se Slunovrat, odchod starého a příchod nového Slunce. Slunce coby vesmírné těleso, bytost, živoucí síla bez níž by se náš domov – Země – stala mrtvou. Slavil se život sám. Slavilo se propojení lidí a Slunce. Slunce je světlo a žár, život dává i život bere. To jsme pocítili uplynulé léto pod jeho sálajícími paprsky bez ovlažujícího deště. Máme za sebou Noc Svaroga a počalo se nám rozednívat. Rozednívá se i v nás samých. Vnitru nám bouří touha oprášit původní zvyky a oslavy, zahodit to, co tu máme nyní. Vždyť je to cizí! Vraťme se ke svému. Co to ale je, to naše? Tvoří se různé skupiny, které oživují nalezené ve starých záznamech, uchované v rodinách, či přivezení z jiných slovanských zemí. Vždyť jsme z jednoho hnízda. Jsme. Ale. V minulosti rozděleni prožili jsme různé zkušenosti, z nichž vzešly i pozměněné, upravené, zcela nové či úplně zapomenuté zvyky. Rozešli jsme se a žili po staletí a tisíciletí v odlišných a častokrát značně odlišných prostředích, což vyžadovalo odlišný přístup k životu. Prožívali jsme zkušenosti. Byli sráženi na kolena a zase jsme se zvedali. Ohýbali se i stáli pevně. Veselili se, když nám bylo nejhůř a plakali slzy štěstí. Dnes je čas zvednout hlavy a přihlásit se ke svému. Každý národ, neb každý národ v rámci národů slovanských má jinou úlohu v současném dění. Je čas přestat se dívat okolo a kopírovat. Je čas postavit se za sebe. U nás Čechů, Moravanů, Slováků i Slovienů jsou po celém světě známé šikovné ruce, dobrá mysl (dobré nápady a řešení) a muzika v těle. A ještě více. V našich národech je velký počet lidí s různými schopnostmi přesahujícími materiální hmatatelný svět. Považujeme to za přirozené. Proč? Přikláním se k teorii Ivo Wiesnera, kterou zveřejnil v knize Národ v lénu Bohů, že jsme potomky Čítů, národa, jež vedl slovanské kmeny Nýsů do naší kotliny. Čítové = Vědomý lid. Početně malý, o to více uvědomělý. Usadil se ve středu české kotliny a ostatní rody si našly území kolem a smísily se s Kelty. Koluje nám v žilách větší či menší podíl předků Vědomého lidu – Čítů. Tento lid nese poslání, jež by se mělo začít plnit zrovna v této naší době. Potomci lidu Čítů potřebovali přežít do dnešních dní a ne se dát vybít a zahubit. Proto ohýbali hřbet. Proto vymýšleli kličky, které by jim to s co možná nejmenší ztrátou umožnily. Tím se vracím zpět k oslavě Slunovratu přeměněnou na Vánoce. V okolních zemích byl svátek Slunovratu takřka vymýcen a přeměněn tak, aby byl zapomenut jeho původní význam. Ať Santa Claus či Děd Moroz (Mráz) jsou bytosti nastrčené, jen za účelem roznášení dárků. Oslava odcházejícího a nově se rodícího Slunce úplně vymizela. Ale náš Ježíšek přijal sice křesťanskou lež o zrození Ježíše v tyto dny, ale v malém čerstvě narozeném miminku se nám uchovala vzpomínka na zrození Slunce. Obdarování ovocem, ořechy a pamlsky se sice posunulo do dárků hmotných, ale mnoho lidí cítí jejich zbytečnost. Ježíš byl čistý člověk, který přinesl světlo. Světlo, které naši moudří Předkové schovali do malého Ježíška, abychom si jeho zrození mohli i dále připomínat. Jsme lidem Moudrým a Vědomým. Ctěme si své Předky, kteří pro nás uchovali, co se dalo. Chovejme se způsobem, aby v jejich díle bylo pokračováno a lid Český, Moravský, Slovenský i Slovienský splnil předpovězené. Autorka článku: Věra Ovečková - terapeutka a specialistka na slovanskou minulost, slovanské písmo a zdravou výživu Autorka knihy: Ještě chci žít https://www.veraoveckova.cz  skype: vera.ovecka +420 733 587 795 Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. document.getElementById('cloak3e38b8735260599eb61f8879a0f6dd6c').innerHTML = ''; var prefix = 'ma' + 'il' + 'to'; var path = 'hr' + 'ef' + '='; var addy3e38b8735260599eb61f8879a0f6dd6c = 'vera.oveckova' + '@'; addy3e38b8735260599eb61f8879a0f6dd6c = addy3e38b8735260599eb61f8879a0f6dd6c + 'gmail' + '.' + 'com'; var addy_text3e38b8735260599eb61f8879a0f6dd6c = 'vera.oveckova' + '@' + 'gmail' + '.' + 'com';document.getElementById('cloak3e38b8735260599eb61f8879a0f6dd6c').innerHTML += ''+addy_text3e38b8735260599eb61f8879a0f6dd6c+''; Jmenuji se Věra Ovečková. Ještě před několika lety jsem byla spokojenou učitelkou. Ale nemělo to tak zůstat napořád. Začala jsem podnikat v oboru, který mě dlouhou dobu přitahoval - v interiérovém designu. Myslela jsem si, že je to pro mě "konečná", práce pro mě byla zábavou a já byla opět spokojená.  Ale život byl jiného názoru. Postavil mi do cesty zdravotní problém - rakovinu. Období léčení jsem pojala jako období sebepoznání a nemoc jako vztyčený ukazováček: "něco děláš špatně". A já hledala, co není v pořádku. Vrátila jsem se ke zdravé výživě, nastudovala mnoho o této nemoci a do mého života vstoupila potřeba se o zkušenosti podělit s ostatními. Napsala jsem knížku a začínám přednášet. Navíc se mi začala otvírat dvířka poznání i v duchovním světě. Vlastně se pomalu vracím ke svému původnímu povolání. Zprostředkovávám znalosti, které mě naučil sám život. )

Křesťané nás okradli o tisíce let minulosti

Křesťané nás okradli o tisíce let minulosti

V letošním roce bychom podle slovanského kalendáře měli rok 7523. Ale nemáme. Píše se rok 2015 n.l.. Proč?  Před 7520 lety v den podzimní rovnodennosti byl uzavřen mír ve Hvězdném chrámu mezi Bílou Rasou (starými Slovany) a Velkým Drakem (starými Číňany). Tehdejší Slované vytvořili nový kalendář, aby se pro potomky do daleké budoucnosti uchovala vzpomínka na toto velké vítězství. Symbolem vítězství se stal Bílý jezdec na koni propichující kopím Draka. Měl zanechat budoucím pokolením obrazovou zprávu o hrdinství předků, velké vítězné válce. Jak je vidět, tento symbol je velmi starý a pro Slovany velmi významný. Křesťanství ale ve svém „mírumilovném“ tažení napříč světem jej Slovanům účelově ukradlo a jako obraz „sv. Jiří na koni propichující hada“ začalo využívat pro své účely, přestože nemá žádný vztah k dějinám křesťanství. Slovanský kalendář se používal dlouhá tisíciletí, dokud jej křesťanství nezačalo násilně zaměňovat za svůj – nejdříve juliánský, potom gregoriánský, který je v současné době uznávaný celosvětově. Ne všude ale křesťanství prosadilo svou vůli hned. U nás v Čechách se o změnu pokoušel v r. 1582 arcibiskup Martin Medek z Mohelnice, ale neuspěl. Změnu na gregoriánský kalendář prosadil až Rudolf II. v roce 1584. Rusko odolávalo déle, ke změně zde došlo až po násilném dosazení Petra I. Romanovce na trůn. Ten nechal přepsat všechnu genealogii, aby vyhovovala mocenským zájmům křesťanství. Přijal v r. 1700 juliánský kalendář, a tak Rusko skočilo z roku 7208 do roku 1700 n. l.. Juliánský kalendář byl používán až do r. 1917, kdy byl reformován na gregoriánský. Tak Slované přišli o 5508 let svých novodobých dějin díky rozpínajícímu se křesťanství, které si zotročovalo celé národy a všem vnucovalo svoji vůli a směr. Slované byli prohlášeni za primitivy a pohany, kteří teprve kolem 9. – 10. st.n.l. spatřili světlo světa. (Cílená lež, která funguje i dnes.) Nově nastolený kalendář již neodpovídal rytmům Přírody a Matky Země. Zároveň s ním byla Slovanům vnucena víra v jednoho boha, křesťanského boha, který se v Rusku zahalil do pláště pod jménem „pravoslavná církev“. (Název „pravoslavný“  byl převzatý z původní slovanské víry, aby zahalil zlo, které přinášelo křesťanství, a křesťanství tak mohlo ovládnout slovanský národ). Tím započal rozpad ruské (ale i slovanské) duše zevnitř. Dnes by se mohlo zdát - „dílo zkázy dokonáno“, vždyť ani sami současní Rusové o své minulosti nevědí. Naštěstí to ale neplatí. Svědčí o tom i moje řádky, které čerpají ze zachovaných slovansko-árijských véd a dalších pramenů a archeologických nálezů, které se vynořují ze tmy. Byly buď pečlivě chráněny před zničením, nebo zasunuty do muzejních sklepů jako nepohodlné nálezy nezapadající do veřejně proklamované a uměle vytvořené historie. Rokem 7128 (1620 n.l.) začala velká doba Temna, která právě končí. Vynořují se mnohé důkazy o starobylosti Bílé Rasy, o tom, že jsou Slované bohorození (jsou přímými prapra-vnuky slovanských Bohů), ale i důkazy o původu ostatních národů žijících na této Zemi = Planetě. Praví potomci Slovanů současné změny prožívají velmi silně, protože k tomu mají největší genetické předpoklady, dědictví po předcích - Bozích. Otevírají se jim energetické kanály (celkem 16) a čakry (9), jimiž se napojují na energetickou mřížku Země i Vesmíru, aby získali zpět napojení na Vyšší energie. Proto se otevírejte novému poznání, přijímejte nové energie, pracujte hlavně sami na sobě, se svou intuicí a srdcem, abyste jako noví lidé vstoupili do nadcházejícího období Světla.    K vytvoření tohoto článku bylo použito těchto zdrojů:  http//www.vedy.sk http://www.wmmagazin.cz http://cs.wikipedia.org http://leva-net.webnode.cz http://georgij-sidorov.info/ kniha: SLOVANSKO-ÁRIJSKÉ VÉDY – Potvrdenie knihy Svetla (Veleslav, Dobrohnev, Svetozár) Slovanské ponímanie sveta (Darijar, Jarosvet, Mlava) Autorka článku: Věra Ovečková - terapeutka a specialistka na slovanskou minulost, slovanské písmo a zdravou výživu, autorka knihy: Ještě chci žít  skype: vera.ovecka +420 733 587 795 Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. document.getElementById('cloak361dc7b1c98aed8316865d7b2e7901cd').innerHTML = ''; var prefix = 'ma' + 'il' + 'to'; var path = 'hr' + 'ef' + '='; var addy361dc7b1c98aed8316865d7b2e7901cd = 'vera.oveckova' + '@'; addy361dc7b1c98aed8316865d7b2e7901cd = addy361dc7b1c98aed8316865d7b2e7901cd + 'gmail' + '.' + 'com'; var addy_text361dc7b1c98aed8316865d7b2e7901cd = 'vera.oveckova' + '@' + 'gmail' + '.' + 'com';document.getElementById('cloak361dc7b1c98aed8316865d7b2e7901cd').innerHTML += ''+addy_text361dc7b1c98aed8316865d7b2e7901cd+''; Ještě před několika lety jsem byla spokojenou učitelkou. Ale nemělo to tak zůstat napořád. Začala jsem podnikat v oboru, který mě dlouhou dobu přitahoval - v interiérovém designu. Myslela jsem si, že je to pro mě "konečná", práce pro mě byla zábavou a já byla opět spokojená.  Ale život byl jiného názoru. Postavil mi do cesty zdravotní problém - rakovinu. Období léčení jsem pojala jako období sebepoznání a nemoc jako vztyčený ukazováček: "něco děláš špatně". A já hledala, co není v pořádku. Vrátila jsem se ke zdravé výživě, nastudovala mnoho o této nemoci a do mého života vstoupila potřeba se o zkušenosti podělit s ostatními. Napsala jsem knížku a začínám přednášet. Navíc se mi začala otvírat dvířka poznání i v duchovním světě. Vlastně se pomalu vracím ke svému původnímu povolání. Zprostředkovávám znalosti, které mě naučil sám život. Zdroj: http://www.veraoveckova.cz/moudrost-predku/ Věra Ovečková: Moudrost ukrytá ve slovech aneb o slovanské slovesnosti // )

Lenka Bicencová: Přichází Lugnasad ~ oslava hojnosti a plodnosti 31.7.-2.8.2020

Lenka Bicencová: Přichází Lugnasad ~ oslava hojnosti a plodnosti 31.7.-2.8.2020

LAMMAS (Lugnasad) Oslava hojnosti a plodnosti Velké Matky Bohyně a darů jejího těla – Země. Přichází konec července a s ním i oslava starého pohanského (keltského) svátku. Je založen na archetypu ženy – MATKY. Lammas je předchůdce dožínek a byl slaven na polovině cesty mezi letním slunovratem a podzimní rovnodenností tj.  31. červenec – 2. srpen (případně na první úplněk ve slunečním znamení Lva). Svátek světla a všeprostupující vesmírné lásky. Oslava Matky přírody, její hojnosti a plodnosti. Uprostřed léta se setkávají dvě vesmírné polarity v podobě slunečního boha a měsíční bohyně. Tento keltský svátek je oslavou léta a samotného života. Čas mezidobí, kdy sluneční bůh v podobě ubývajícího  světla se připravuje na předání posvátného žezla. V tu chvíli přichází měsíční bohyně v podobě přibývající tmy. Někde je název  překládán  jako ,,božský sňatek“, posvátné spojení boha a bohyně. Pro Kelty to byla hostina zasvěcená bohyni  Mateřské bohyni ( Anu Danaa,  Ker). Lammas byl svátkem  shromáždění jejího kmene, oslav a hodování.  Přišel čas sklidit úrodu semen, které byla zaseta. Oslavovali zázrak setby, klíčení a zrání a život sám. Země se v tom čase chystá na zimní období a lidem připomínala, že léto není věčné. Je to vrchol teplé části roku. Po svátku Beltain (1. května), schůzky milenců,  svátek Lammas (1. srpna) se  konaly svatby na zkoušku. V květnu vše pučí, v srpnu je třeba začít myslet nejen na život – teplé období, ale také na smrt – zimu. Koloběh neustále pokračuje. Jak Lammas probíhal... Oslavy probíhaly u posvátného ohně, bez kterého se neobešel žádný keltský, pohanský svátek. V ohni lidé viděli posvátné kruhy jednoty, lásky, světla a tepla. Jejich zvykem bylo uctít  ducha žní a drobných bytostí, žijících v okolí stromů a keřů, na nichž zrovna dozrávalo letní ovoce. K slavnostem patřily také rituály požehnání a vděčnosti,  všeobecné veselí a posvátný tanec v kole (v kruhu). Slavnosti sklizně se neobešly bez svátečního pečení chleba, preclíků a obilných placek,  svazování obilí do slavnostních snopů a pletení věnců z klásků obilí. Tyto oslavy vydržely až do 18. století. Symboly pro tento svátek:  obilí (pšenice, ječmen, oves), také ovoce, které zrovna dozrávalo a chleba. Barvy: vínová, zlatá, žlutá, hnědá, zelená. Uctívané zvíře: černý havran, který byl symbolem keltského boha Lugha. I my můžeme uctít tento svátek... V případě, že máte omezené možnosti a máte možnost ho uctít jen doma, ve svém bytě, uctěte ho tím, že upečete chleba. Můžete si byt vyzdobit barvami Lammasu, použít květiny a doplnit ošatkou s obilím (nejlépe čerstvě sklizeným) či mísou s ovocem, které zrovna dozrává. Zapálit s úctou svíčku, nejlépe barvy tohoto svátku a vzdát díky přírodě – Velké Matce Bohyni a darů jejího těla – Zemi. Máte-li možnost být venku, můžete si udělat oheň. A u něho  velkou hostinu, která nám bude připomínat, jak moc je Matka Příroda štědrá. (váš čerstvě upečený chléb, ovoce, obilí, květiny, stuhy….) Nezapomeňte vzdát úctu Matce přírodě a její plodnosti a hojnosti. Autorka článku: Lenka Bicencová - nabízí tyto služby: výklad karet, numerologie, automatická kresba a písmo, ra-sheebahttp://lenkabicencova.cz telefon: 774 189 711 )

Nejnovější články na našem portálu

Hormonální jógová terapie – Návrat k ženské energii, návrat k sobě
duben 01, 2025 75
„Sestavu hormonální jógy jsem vytvářela pro menopauzu, pro starší ženy, které ztrácejí hormony,...
Číst článek...
Slunce v Beranu – Nová cesta je otevřená
březen 20, 2025 479
20. 3. 2025 v 10:02 Slunce, které opustí konjunkci s Neptunem a Severním lunárním uzlem v Rybách,...
Číst článek...
Měsíční jeskyně – Tajemná šachta patří k největším záhadám na Slovensku
březen 18, 2025 377
Stálo tam něco jako obrovské černé silo, bíle olemované. Když jsem se vzpamatoval, napadlo mě, že...
Číst článek...
JITKA VALENTOVÁ: Černá Luna vstupuje do Štíra 27. 3. 2025
březen 12, 2025 529
Dne 27. 3. 2025 vstoupí po 9. letech v rámci koridoru zatmění Černá Luna do znamení Štíra . V...
Číst článek...
Rituál zavinování – Hluboký transformační proces a cesta k uzavření jakékoliv životní etapy
březen 02, 2025 465
„Tvá síla pochází přímo od Bohyně – je to láska. Nechť z Tebe vyzařuje, když jdeš, když stojíš…Ať...
Číst článek...
Sibyly – Prorocké kněžky, které měly ve svých rukou osudy celých národů
únor 20, 2025 662
„Než mě k Sibyle pustili, musel jsem napřed obětovat býčka Apollónovi a ovci Artemidě. Bylo...
Číst článek...
Slunce v Rybách – Rozpuštění staré formy
únor 17, 2025 739
18. 2. 2025 v 11:07 vstoupí Slunce do znamení Ryb, ve kterém uzavíráme jeden roční cyklus, zároveň...
Číst článek...
EFT – Jemná technika pro dosažení vnitřního klidu a osvobození se od bolestivých emocí
únor 11, 2025 702
„Každou myšlenku, kterou přijmeme, podvědomí přetvoří a promítne v našem životě, v podobě úspěchu,...
Číst článek...
Fototerapie – Objevte tajemství léčby jasným světlem
leden 28, 2025 534
Světlo je zdrojem života. Jeho blahodárné účinky jsou známy již od dávných věků, ale jako mnoho...
Číst článek...
JITKA VALENTOVÁ: Vzácné lednové zarovnání planet
leden 20, 2025 817
Rok 2025 přinese řadu výjimečných astrologických i astronomických vlivů, jedním z nich je vzácné...
Číst článek...
Slunce ve Vodnáři – Cesta za svobodou začíná obratem do nitra
leden 18, 2025 810
19. 1. 2025 ve 21:00 vstoupí Slunce do znamení Vodnáře pod dohledem mocného Pluta a za podpory...
Číst článek...
KAKAO – nápoj bohů, elixír zdraví i platidlo
leden 15, 2025 673
„Tato semena, zvaná mandle či kakao, se rozdrtí na prášek a tento prášek spolu s nadrcenými...
Číst článek...
PODPOŘTE NAŠÍ PRÁCI A ZAŠLETE NÁM FINANČNÍ DAR, VELICE DĚKUJEME.
2201380141/2010. Pro platby ze zahraniční: FIO Banka, a.s.
IBAN: CZ7720100000002201380141

NEBO PŘES PAYPAL třeba 111,- nebo 222,- Kč

Přednášky z festivalu Poděbrady

Více videí

Tajemné dějiny a UFO na Zemi

Nejčtenější články na našem portálu osobního rozvoje

16 květen 2020 2232971
Věřím, že každý se někdy zarazil nad "časem", tedy lépe řečeno nad čísly na hodinách, která na...
Celý článek...
4 listopad 2019 517641
Taky jste si všimli, že stále více lidí hlásí různé formy intolerance nebo alergie na pšenici,...
Celý článek...
20 září 2023 462005
Naše jméno nás representuje na veřejnosti a je do jisté míry i naší vizitkou. Každé jednotlivé...
Celý článek...
Vaše osudové číslo předurčuje Vaší životní cestu
1 prosinec 2020 297550
Nauka o číslech nebo-li numerologie je prastará opravdu zajímavá věda. Možná právě proto byla po...
Celý článek...
51 symptomů spirituálního probuzení
28 září 2023 287386
1. Změna spánkových vzorců: nervozita, horká chodidla, přerušovaný spánek Pocit únavy po probuzení...
Celý článek...
3 říjen 2023 275232
Byla roztěkaná, utahaná a kafe pila neúměrně rychle. Prý musí brzy jít, protože na ni doma čeká...
Celý článek...
Jitka Bičíková: ATOPICKÝ EKZÉM a jeho duchovní příčina
6 říjen 2023 263589
Ekzémy vyjadřují náš VNITŘNÍ ZÁPAS mezi tím počem toužíme, a tím co ve skutečnosti prožíváme....
Celý článek...
Jak zjistit z numerologie kým jsme byli a jak jsme zemřeli v minulém životě?
3 srpen 2019 260365
Zajímá vás, zda jste byli v minulém životě mužem či ženou nebo příčina smrti, co nás čeká po...
Celý článek...
Význam andělských čísel 11, 111 a 1111
13 duben 2020 259426
Pokud opakovaně vídáte čísla 11, 111 nebo 1111, je pro to důvod. Nejčastějším způsobem, jakým...
Celý článek...
DUCHOVNÍ PŘÍČINA OBEZITY a celulitidy v naší mysli
12 prosinec 2020 245480
Obezita znamená z mluvy naší duše nejen POTŘEBU OCHRANY, OBAL STRACHU, ale také ÚTĚK PŘED -...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Krevní tlak NÍZKÝ/VYSOKÝ - duchovní příčina
30 květen 2022 244905
VYSOKÝ KREVNÍ TLAK - Duchovní příčina Vysokým tlakem trpí lidé, kteří v sobě dusí VELKÝ TLAK....
Celý článek...
Jak zhmotňovat svá přání - Zákon přitažlivosti, nejmocnější zákon vesmíru
29 srpen 2021 217453
Každá myšlenka vibruje, každá myšlenka vyzařuje nějaký signál a současně přitahuje jí odpovídající...
Celý článek...
Vztah dvojplamenů - karmických duchovních dvojčat
7 leden 2018 210022
O konceptu dvojplamenů toho bylo napsáno hodně a koluje mnoho názorů a přesvědčení. Zdá se, že...
Celý článek...
Jak číslo domu a bytu může ovlivňovat váš život
30 září 2019 194023
Mohlo by se zdát, že čísla na dveřích jsou abstraktní, kromě základní orientace nic neznamenající...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Proč ženy trpí na CYSTY, VÝTOKY A BOLESTIVOU MENSTRUACI? ~ psychospirituální příčina
17 září 2020 187965
V dnešní době snad už neexistuje jediná žena, která by neměla nějaké "ženské problémy". Čím je to...
Celý článek...
Vendula Kociánová: Muži milují silné ženy, do doby, než z nich vytáhnou raněné chlapce
27 srpen 2020 185905
Většinu mužů přitahují silné ženy. Někdo si na ni troufne jiný jen tak z povzdálí kouká a...
Celý článek...
Jitka Bičíková: VELKÉ A TLUSTÉ BŘICHO U HUBENÝCH ŽEN
6 prosinec 2018 178132
Jste štíhlá, cvičíte, držíte dietu, ale stále nemůžete zhubnout velké břicho ? KDE JE CHYBA? Náš...
Celý článek...
Soňa Sofi: NUMEROLOGIE - Číslo dne narození
23 září 2019 169319
"To, čím jsi, záleží na třech faktorech:na tom, co jsi zdědil, co z tebe udělalo tvé okolí a co...
Celý článek...
Je ten muž pro mě skutečně tím pravým?
25 listopad 2020 165027
Často se dva dospělí dají dohromady a jenom donekonečna přehrávají svá dětská dramata. Poměrně...
Celý článek...
Petra Jelínková: Všem matkám svých synů
13 srpen 2022 162557
Tak jak nic v životě není náhoda, není ani náhoda, že žena porodí syna. Tím, že žena přivede na...
Celý článek...
Znáte svojí osobní roční vibraci? Víte v jakém karmickém roce se nacházíte?
24 květen 2018 144838
Každý z vás jistě ví, jaký se píše rok, nyní, když dávám dohromady tento článek, jsme na sklonku...
Celý článek...
MERLIN král čarodějů: Když muž skutečně miluje
20 červenec 2022 129393
Když muž skutečně miluje a otevře své srdce ženě, měla by žena o jeho zranitelné srdce pečovat a...
Celý článek...
Jitka Bičíková: BABIČČINY BYLINKY na lymfu a otoky
21 květen 2020 125928
OBKLAD Z JABLEČNÉHO OCTA: – Vezměte si bavlněný ručník nebo nějaký hadřík a namočte ho v...
Celý článek...
Jitka Bičíková: MIGRÉNY a bolesti hlavy - duchovní příčina
29 červenec 2022 124611
MIGRÉNY a bolesti hlavy nebo-li náš PAPIŇÁK V HLAVĚ - DUCHOVNÍ PŘÍČINA Bolest z fyzického hlediska...
Celý článek...