Záhady, historie a UFO

Historické kořeny svátku Všech svatých, Památky všech věrných zemřelých a svátku Halloween

Historické kořeny svátku Všech svatých, Památky všech věrných zemřelých a svátku Halloween

„Je země mrtvých a je země těch, kdo žijí a mezi nimi láska, to je most, který všechno přetrvá a všemu dává smysl“. – Thornton Wilder Konec letní doby a začátek zimy, zvláště přelom října a listopadu, byl již od pradávna opředen mystikou. Pro nás, Středoevropany, jsou významné první dva dny v listopadu. A to svátek Všech svatých – 1. listopadu a Památka zesnulých, lidově Dušičky – 2. listopadu. Je to čas vzpomínek na minulost, ale též spojení se sebou. Plamínky našeho přítomného života hoří na místech, kde leží ti, co bývali jako my… Vzpomínka na zemřelé a vztah k předchozím generacím jsou přirozenou součástí každé kultury. Už v dobách před křesťanstvím vzpomínaly pohanské národy v určitých dnech na své zemřelé. Jako příklad lze uvést slavnosti „Parentalia“, konané ve starém Římě mezi 13. a 22. únorem. Jednalo se o památku zemřelých příbuzných (parens – rodič), kterým se na usmíření u stolu vyhrazovala volná židle. První křesťané slavili, jak bylo v antice zvykem, výroční den smrti svých zemřelých. Ten den se nazýval „natale“, pohané jím rozuměli narozeniny zemřelého, křesťané den jeho úmrtí, kdy se narodil pro nebe, popřípadě den jeho pohřbu. V průběhu postupného šíření křesťanství nebyl důvod opouštět staré zvyky, které byly slučitelné s křesťanskou vírou. Úcta k zemřelým mezi ně určitě patřila. Existují doklady o tom, že již ve 2. století byly tyto zvyky, které národy převzaly za své pohanské tradice, doplněny modlitbou za zemřelé a brzy bývaly spojovány se mší svatou. Svátek Všech svatých Liturgický kalendář označuje 1. listopad jako Slavnost Všech svatých. Počátky jejího slavení sahají do 4. století, kdy se na Východě slavil společný svátek všech mučedníků. Nejstarší zmínky o svátku mučedníků pochází od jáhna Efréma a od sv. Jana Zlatoústého. Velkého rozmachu nabyl kult mučedníků po skončení krutého pronásledování za Decia a Valeriána, když po osvobození církve se vzedmula vlna nadšení ze skutečnosti, že právě z krve mučedníků vyrostla církev. Zpravidla se mučedníkova památka slavila v místě, kde byl pohřben nebo kam byly přeneseny jeho ostatky. V 7. století daroval byzantský císař Fokas papeži Bonifáci IV. římský pohanský chrám Pantheon. Ten byl 13. května 609 slavnostně zasvěcen Panně Marii a všem svatým mučedníkům. Papež dal do Pantheonu z katakomb převézt (údajně na 28 vozech) ostatky mučedníků. Na tuto triumfálně slavenou translaci (přenesení ostatků) vzpomínaly ještě texty staré mše k posvěcení kostela a 13. květen se tak stal dnem oslavy tohoto svátku. V dalším období byl jedním z hlavních šiřitelů slavnosti Alkuin, učitel Karla Velikého. Pocházel z anglického Yorku, tedy z prostředí blízkého dávné keltské kultuře. Samhain je název keltského svátku, který se slavil v noci z 31. října na 1. listopadu. To mohlo být příčinou snahy dát tomuto keltskému svátku křesťanský základ. Proto se všeobecně věří, že k přeložení slavnosti z 13. května na 1. listopad došlo pod anglosaským a francouzským vlivem. Svátek Všech svatých neboli slavnost všech svatých připomíná všechny svaté, nikoli pouze ty, kteří byli oficiálně kanonizováni. Tento svátek slaví všichni křesťané – západní křesťanství slaví svátek všech svatých v tento den, tj. 1. listopadu, východní křesťané, kteří užívají většinou Juliánský kalendář slaví první neděli po letnicích. Většina západních křesťanů i Římsko-katolická církev navazují na 2. listopadu, na který připadá památka zesnulých. Dušičky – Památka všech věrných zemřelých „Duše zemřelých se vracejí na tuto zemi, aby navštívily místa posvěcená láskou těch, které znávaly za života“. Památku všech věrných zemřelých zavedl roku 998 opat z Cluny, sv. Odilo, který se snažil pokřesťanštit pohanskou tradici. Podoba původní tradice souvisí s katolickou vírou v očistec, kam odchází duše zemřelých, aby se zde očistily od méně závažných hříchů. V den Dušiček tak mohly být tresty zemřelých zmírněny modlitbou nebo různými milosrdnými skutky. V lidovém prostředí pak postupy pro ulehčení údělů zemřelých duší samozřejmě nabývaly nejrůznějších podob. Lidé především věřili, že duše v tento den vystupovaly ze záhrobí, aby si odpočaly od svých útrap a navštívily své pozůstalé. Rozšířeným zvykem bylo plnění lampy máslem. Ta se pak přikládala k ohništi nebo na okno, kde si duše zemřelých mohly namazat své rány způsobené pobytem v očistci. Ulevit jim mělo i sypání mouky do ohně. Pověra, která souvisí s tímto dnem, říká, že pokud o dušičkách prší, duše zemřelých oplakávají své hříchy. Ve starých slovanských zvycích, udržovaných ve starších dobách, u nás místy ještě v 19. století, se na dušičkových hrobech k uctění nebožtíků symbolicky hodovalo, nebo se ponechal na hrobech díl pokrmu. Výzdoba hrobů byla na přelomu minulého století ještě velmi prostá. Hroby se ponejvíce obkládaly drnem nebo proutěnou ohrádkou. Kvítím se vysazovaly zřídka, a to jen takovým, které nevyžadovalo péči. Ve velkých městech se již na počátku 20. století zavedl prodej drátěných věnců z umělých květin. Dušičkové svátky bývaly také příležitostí k pietnímu uctění známých osobností veřejného a kulturního života, v devadesátých letech 19. století využívanému rovněž k manifestaci politických, vlasteneckých a národnostních postojů. Součástí vzpomínkových aktů bylo v té době vedle kladení věnců a projevů také rozvíjení praporů a sborový zpěv. TRADIČNÍ ČESKÉ DUŠIČKOVÉ PEČIVO – V minulosti se v některých oblastech českého a moravského venkova peklo zvláštní pečivo zvané dušičky. Jím se obdarovávali chudí lidé, pocestní nebo žebráci. ½ kg mouky, 30g másla, 40 g cukru, 1 vejce, 2 žloutky, citrónová kůra, mléko, tuk na smažení. Vše vložíme do misky a zaděláme tužší těsto, které rozválíme a nakrájíme na menší obdélníčky. Vložíme na rozpálený omastek a osmažíme do růžova. Na závěr posypeme „dušičky“ cukrem. Halloween & Samhain: Magický čas, kdy se hranice mezi světem živých a mrtvých otevírají V 18. a 19. století proběhlo několik významných vystěhovaleckých vln, kdy se vydaly z Evropy do Ameriky statisíce Irů. Ti s sebou přinesli nejen svoji víru, ale i své zvyky a Halloween byl mezi nimi na prvním místě. Tradice Keltského Halloweenu, jako reminiscence evropského zvykového základu, dostala na novém kontinentě osobitý směr vývoje. Tradice spočívala předně ve zhotovení a vystavení lucerny. Lucernám se podle legendy říkalo Jack-o´-lantern. V souladu s tradicí se lucerna vyřezávala z tuřínu, brambor anebo z červené řepy. Přenesení svátku do Ameriky znamenalo změnu hlavního symbolu – namísto nedostupného tuřínu se v Americe druhé poloviny 19. století začala používat dýně. Postupem času se v Americe ze svítících dýní vyvinuly bizarní masky všeho druhu jako u nás o masopustu. SAMHAIN – Je nejdůležitějším svátkem keltského roku, jímž Keltové začínají nový rok. Noc z 31. října na 1. listopadu slavili jako hranici mezi létem a zimou, sluncem a tmou, živými a mrtvými, hojností a hladem. Pohanský Nový rok je svátkem ohně a očistných rituálů a zároveň jediná noc v roce, kdy se svět živých a mrtvých propojuje. Samhain je spojený s ohněm a rituály. Je to magická doba, kdy přestávají platit zákony prostoru a času. Tento magický čas začíná 31. října se západem slunce. Samhain je období, kdy bychom měli pustit vše, co nám již neslouží. Je to také čas, kdy máme příležitost podívat se na sebe z nadhledu, přehodnotit svůj způsob života a upřímně se zeptat, zda žijeme v souladu se svou duší. Posláním tohoto svátku je modlení za naše zesnulé. Tradičně se zapalovaly bílé svíce, které se postavily za okno a svým světlem odháněly vše zlé a dobrým duším svítily na cestu. HALLOWEEN – Název Halloween je zkratkou spojení All Hallows´Eve, kterým se ve staroangličtině označoval předvečer dne všech svatých. Historie Halloweenu sahá k slavnostem Samhain, kdy Keltové slavili konec žní a příchod zimy, temnější části roku. Tradici vydlabávaných luceren (Jack-o´lantern) doprovází řada legend. Nejčastěji uváděná legenda vypráví o irském pobudovi a opilci jménem Jack. …Jack se na Halloween opil tak, až se jeho duše rozhodla opustit tento svět. Ďábel vycítil příležitost. V ohnivém plášti předstoupil před Jacka a chtěl jej odvést s sebou do pekla. Jack s vykulenýma očima špatně skrýval strach. Pak mu v hlavě svitla naděje. „Ještě jednou se napiji, než půjdeme“, zašeptal. Ďábel se zavrtěl a neochotně souhlasil. „Jenže já …nemám peníze na zaplacení“, pokrčil Jack rameny. Pivo stálo celých šest pencí. Ďábel nejistě svolil, že se v mince promění. Opilec zaplatí poslední rundu a čert zase bude čertem. Jack chvíli pozoroval zlaťáky na špinavém stole. Páchly sírou. Zaplatil pivo a lačně se napil. Jednu penci držel v sevřené pěsti! Hospodský si ničeho nevšiml. Rychle zlaťák vhodil do měšce, který pevně zavázal. Ďábel byl v pasti. Pekelník hrozil, nadával i ječel! „Dej mi rok navíc“! zařval Jack. Čert svolil. Zachráněný Jack položil šest pencí na stůl a ďábel se mohl vrátit na svět. Zostuzený pelášil do pekla, kde se mu všichni vysmívali! Schovaný za kotlem čekal celý rok. Jack se dmul pýchou. Přelstil peklo! Rád ten příběh vyprávěl znovu a znovu. Rundy na jeho stole mizely rychleji než dříve. Čas plynul a rok se s rokem sešel, byl tu opět předvečer Všech svatých a ďábel si pro Jacka přišel. Jack se začal s ďáblem dohadovat. A jak se tak přeli, vyschlo ďáblovi v krku a potřeboval uhasit žízeň. Zrovna stáli pod stromem, kde rostlo poslední jablko. Jack dostal nápad, prý ať mu ďábel vyleze na ramena, pak na šťavnatý plod jistě lehce dosáhne. A tak se stalo. Ďábel vylezl Jackovi na ramena, ale ten mrštně vyklouzl a nožíkem, který měl schovaný v kapse na kmen stromu rychle vyryl křížek. Ďábel zuřil! Jack si prosadil svobodu bez dalších závazků k ďáblovi. Poté se Jack opět vrátil k alkoholu, kterému před dalším Halloweenem podlehl a zemřel. Do nebe ale pro mnoho špatných skutků nesměl a také ďábel ho do pekla nepřijal, vždyť mu slíbil, že už si pro něj nikdy více nepřijde. Na pomoc dal ďábel Jackovi rozžhavený uhlík, který ho měl provázet na cestě. Jack ho vložil do lampy z vydlabané řepy, která mu od té doby svítila na jeho věčné putování. Bez ohledu na to, zda věříme v „kouzelnou noc“, jak se také noci Dušiček říká, zapalme svíčku jako vzpomínku na ty, kteří již nemohou být mezi námi. Je to den, kdy si připomínáme ty, z nichž jsme vzešli, všechny nám drahé. Tento magický čas, kdy se podle starých tradic pomalu stírá hranice mezi realitou všedního dne a světa mrtvých, vám může navrátit sílu, kterou vám mohou předat vaši předci. Uctěte tedy jejich minulost a připomeňte si jejich cestu životem, ať byla jakákoliv. Vděčnost za to dobré, co nám předali, i smíření a odpuštění toho, čím nás zatížili, to vše je nesmírně důležité pro naši pokojnou přítomnost. )

Den vzniku samostatného československého státu

Den vzniku samostatného československého státu

První světová válka změnila mapu světa. Rok 1918, jímž válka a s ní spojené krveprolití skončilo, je zároveň v naší národní historii vyvrcholením boje o samostatný stát. Zároveň tento rok je koncem Rakouska-Uherska a s ním spojené vládnutí dynastie Habsburků, a to nejen de facto, ale i státoprávně. Je to rok počátku budování ČSR jako státu tzv. „Recepčním zákonem“ veřejně vyhlášeným 28.10. 1918. Tím byl nejen vyhlášen československý stát, ale i založen princip právní kontinuity s rakouským a uherským právním řádem. Jedním z důvodů, proč se tak stalo, byla potřeba klidného a rychlého přechodu do nového státu a využití právní jistoty rakouského a v případě Slovenska i uherského právního řádu. Tento stav však nemohl přetrvávat do nekonečna. Bylo nutno řešit likvidaci tradičního rakouského ústavního pořádku, stejně jako dalších oblastí právního řádu zaniklého mocnářství. Na celém tomto procesu byla nejdůležitější ta skutečnost, že se tím současně otevřela cesta k vybudování demokratických ústavních základů Československé republiky. Rok 1918 – poslední rok války a činnost Národního výboru Rok 1918 nebyl významný jen jako poslední rok 1. světové války, ale byl důležitý především pro dokončení snah o celkovou reorganizaci států Evropy. Již 6. ledna 1918 byla na shromáždění českých říšských a zemských poslanců v Praze přijata tzv. Tříkrálová deklarace, která formulovala program domácích českých politických stran. Hlavním bodem deklarace bylo vytvořit samostatný Český stát v historických hranicích společně se Slovenskem při respektování práv národních menšin. V březnu téhož roku byla T.G. Masarykem v USA založena tzv. Národní rada Československá. Masaryk po jednání s americkými Čechy a Slováky sepsal Pittsburskou dohodu, která schvalovala spojení Čechů a Slováků v jednom demokratickém státě s republikánskou vládní formou a ústavou. Teprve od poloviny roku 1917, kdy si válkou vyčerpané Rakousko-Uhersko přálo mír, byla úředně povolena větší svoboda projevu a čeští poslanci mohli ve Vídni pronést, že český národ chce svobodu a s pouhými ústupky monarchie se nespokojí. Prvek radikalismu se do české politiky dostal až tehdy, když bylo zřejmé, že Rakousko-Uhersko ve válce nezvítězí a nebude se tak moci pomstít odbojnému českému národu. V červenci 1918 vzniká v českých zemích Národní výbor, jakožto jediný zastupitel českého národa slučující všechny české politické strany a rozhodující o národních požadavcích. Vznikl jako projev vůle a odhodlanosti a jeho utvoření bylo netajenými přípravami pro převrat, díky kterému by se české země vymanily z nadvlády Rakouska-Uherska. Nemělo se však jednat o převrat násilný. Národní výbor pozoroval vojenský i politický vývoj v Evropě, z čehož získal přesvědčení, že rozklad monarchie se neúprosně blíží a Rakousko-Uhersko kapituluje. Nechtěl vyjednávat pouze o reformě nebo reorganizaci v rámci monarchie, ale chtěl samostatný demokratický československý stát s vlastní správou a pod vlastní svrchovaností. Rakousko-Uhersko, ve snaze udržet si nadvládu nad národy monarchie, nabízí čím dál tím větší ústupky – představitelé monarchie dovolují pronášet řeči, za které se dříve trestalo, povolují rozsáhlé amnestie, dokonce nabízí federaci, kterou však Češi i ostatní národy v září 1918 odmítli. Těchto ústupků využívali čeští poslanci k jedinému: k radikalismu. „Národní výbor s největší rozhodností protestuje proti nejnovějšímu pokusu roztrhnout jednotu národa československého a ohrozit jednotu a nedílnost zemí českých“. Osud Československa organizovaný ze zahraničí Dne 14. října 1918 oznamuje Edvard Beneš Spojencům, že se v Paříži ustavila Prozatímní československá vláda, jejímž předsedou a ministrem financí je T.G. Masaryk, ministrem zahraničí a vnitra Edvard Beneš a ministrem války Milan Rastislav Štefánik. Beneš také konstatuje, že toto rozhodnutí se stalo v dorozumění s politickými vůdci doma a že tato zahraniční vláda byla uznána za orgán, jež má právo zastupovat československý národ před Spojenci a na mírové konferenci. Tento důležitý orgán pro formování budoucího Československa působící v zahraničí byl nakonec uznán všemi spojeneckými vládami a teoretický boj o ideu československého státu byl tak dokončen. Teď už jen zbývalo tuto ideu realizovat prakticky. Za další důležitý krok pro budoucí stát by se dalo považovat Masarykovo Prohlášení o nezávislosti, známé jako Washingtonská deklarace. Píše, že „Federalizace a tím více autonomie neznamenají nic pod Habsburskou dynastií…Náš národ nemůže se volně vyvíjet v habsburské lži-federaci, která není než novou formou odnárodňujícího útisku, pod nímž jsme trpěli minulá tři století“. Deklarace načrtává hlavní zásady ústavy budoucího státu. Hovoří se zde například o tom, že Československý stát bude republikou s demokratickým zřízením, spočívajícím na všeobecném hlasovacím právu. Stát zaručí úplnou svobodu náboženství, vědy, umění, tisku, práva shromažďovacího a petičního a také bude chránit práva menšin. Provede nutné sociální a hospodářské reformy, zruší šlechtické výsady a odloučí církev od státu. Poté nastal čas na sjednání harmonie mezi domácí a zahraniční politikou. Čeští zástupci Národního výboru tedy 25. října 1918 odjeli do Ženevy. Odjezd delegace do Švýcarska způsobil, že Národní výbor jednal ve známé sestavě: Švehla, Rašín, Stříbrný a Soukup. Jednání se uskutečnila 28. října téhož roku na domácí půdě. Cesty do Švýcarska však nebylo tolik zapotřebí, jak se původně myslelo. Za tři dny poté měl totiž český národ významnější příležitost ukázat, jak se ztotožňuje s tendencemi zahraniční revoluce. V době jednání delegátů v Ženevě o zřízení nového státu, již tento stát vznikal v pražských ulicích. 28. říjen 1918 a s ním spojené vyhlášení samostatnosti Československa „Lide československý! Tvůj odvěký sen se stal skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných kulturních států světa“. Když vzešlo ráno 28. října roku 1918, nikdo si nedokázal představit, co vše se tento den stane. Když se ráno v novinách objevila Andrássyho nóta, dala svým způsobem popud k převzetí moci Národním výborem na území. Národní výbor tedy začal jednat. Jeho představitelé začali postupně, odvolávajíce se na Andrássyho nótu, pokojně přebírat moc. Lidé však považovali Andrássyho nótu za samotné vyhlášení samostatnosti. Zaplnili ulice a začali oslavovat, i když vlastně ještě nebyl důvod. Byli proto povoláni vojáci, jakožto prostředek pro zachování pořádku. Vlny emocí a davové šílenství totiž mohly způsobit narušení pokojného přebírání moci. Oslavování se mohlo strhnout v rozsáhlé pouliční bouře, jež mohly vést ke zbytečnému konfliktu a následnému krveprolití. A právě tomu chtěl Národní výbor za každých okolností zabránit. Vojsko však nakonec bylo, na apel jednatele Národního výboru dr. Soukupa, odvoláno. Ve večerních hodinách 28. října 1918 byl vydán první zákon: „Zákon ze dne 28. října 1918 o zřízení samostatného státu československého“, který byl uveřejněn v novinách. Tento zákon se snažil zejména zaručit plynulost a souvislost přechodu od zákonů monarchie k novému státnímu životu. Prohlašuje, že dosavadní zemské a říšské zákony zůstávají prozatím v platnosti, stejně tak, jako činnost jednotlivých úřadů. Vše však mělo být podřízeno Národnímu výboru, jakožto výkonnému státnímu svrchovanému orgánu. Tento akt znamenal naprosté prohlášení samostatnosti, i když ne vše, co bylo v zákoně napsáno, byla pravda. Většina země totiž ještě formálně podléhala rakouské moci, případně šlo o spoluřízení. Zákon tedy značně předbíhal skutečnostem, o čem hovoří i fakt, že proklamoval stát československý, i když v té chvíli neměli Češi ani Slováci na Slovensku minimum moci. Vyhlášení Československa a jeho obnovení v původních hranicích nenechalo klidné Němce. Aniž by respektovali svoji pozici poražených ve válce, požadovali odtržení německých krajů v sudetských zemích od Československa. Hlásali právo na sebeurčení Němců, ale jednání jejich představitelů s představiteli českých Němců bylo pro Němce neúspěšné. Německé provincie však byly, a to se souhlasem vítězné Anglie a Francie, koncem roku 1918 násilně obsazeny československou armádou a byla v nich zavedena československá správa. Dne 30. října 1918 byla svolána schůze do Turčianského svatého Martina, ze které vzešla tzv. Martinská deklarace. V té se Slováci ztotožňují s událostmi předchozích dnů na českém území a prohlašují se za část jazykově i kulturně-historicky jednotného československého národa. Slováci tedy uznali československou jednotu. Po krátkém poválečném období let 1945-1948 plném očekávání a nadějí se Československo muselo potýkat s diktaturou, a to plných 40 let. Význam první Československé republiky tkví především v položení pevných základů demokracie v českých zemích. Na tyto základy jsme mohli směle navázat po roce 1989, po pádu komunismu ve střední Evropě. )

HISTORIE VZNIKU KALENDÁŘE: VNÍMÁNÍ ČASU SE VYVÍJELO V SOUVISLOSTI S OPAKUJÍCÍMI SE PŘÍRODNÍMI JEVY

HISTORIE VZNIKU KALENDÁŘE: VNÍMÁNÍ ČASU SE VYVÍJELO V SOUVISLOSTI S OPAKUJÍCÍMI SE PŘÍRODNÍMI JEVY

Lidé řídili a řídí, podle jednotlivých událostí obsažených v kalendáři, své životy, a to jak v minulosti, tak i v současnosti. Vždyť kdo z nás by neznal např. Vánoce či Velikonoce nebo jiné svátky? Staří Egypťané čekali jako na smilování na každoroční záplavy posvátné řeky Nil. Každá z kultur měla jistý záměr, který ji poháněl k vytvoření kalendáře. Kalendář i v současnosti řídí naše kroky. Den plyne za dnem, měsíc po měsíci tak, jak stanovuje kalendář. Jak jsme si stanovili my… Latinské slovo Calendae vytvořilo základ pro dnešní podobu slova kalendář. V různých obměnách je však používáno téměř ve všech světových jazycích např: kalendár, celender, kalendarz atd. Slovo Calendae přitom znamená první den v měsíci. Z dalších zdrojů se dozvídáme prakticky shodné informace. „Slovo Calendae je původu řeckého a znamená den, na který bylo veřejně ohlašováno novoluní“. Novoluním pak rozumíme počáteční fázi měsíčního cyklu. O významu slova se můžeme také dočíst v staročeské bibli, kde se dozvídáme o tzv. kalendách (počeštěný výraz pro Calendae). Historie vzniku kalendáře Můžeme se domnívat, že první „kalendář“ vznikl již v době ledové, protože ale neexistují důkazy pro jeho přesný vznik, jeví se tato otázka velmi sporně. Nejstarší kalendář, který ale již máme doložený, pochází z Babylonské říše asi z roku 3500 př.n.l., a jednalo se o kalendář lunární. V době, o níž hovoříme, se užívalo k měření času dvou vesmírných těles, konkrétně Slunce a Měsíce. Podle toho se rozlišovaly dva typy kalendářů: lunární a solární. Lunární kalendář sestavili astronomové podle fází Měsíce. Nesl s sebou určité problémy vzhledem k délce oběhu Měsíce, a to jej do jisté míry činilo nedokonalým. Naopak solární kalendář vznikl na základě zdánlivého oběhu Slunce. Používali ho Egypťané. V období egyptsko-babylonském se tedy setkáváme s rokem, který se skládal z 12 měsíců dělených na 30 dní. „Délka roku byla změřena na 365,25 dne, z toho vyplývala nutnost přidávat ke dvanácti měsícům ještě pět dnů, a nadto každého čtvrtého roku ještě jeden, nazývaný toulavým dnem“. Délku slunečního roku vypočítal v roce 330 př.n.l. řecký astronom Kallipos, který ji stanovil na 365,25 dne tj. 365 dnů 5 hodin a 49 minut. V období starověku převzali lunární kalendář babylonského typu Římané. Římané oproti Babyloňanům snížili počet měsíců z 12 na 10. Začátek roku se tím pádem posouval do jarního období a končil v zimním. Každý měsíc byl pak pojmenován podle římských bohů. Vzhledem k tomu, že se tento kalendář neshodoval s fázemi Měsíce, byl později opět přetvořen na kalendář dvanáctiměsíční, který lépe odpovídal potřebám Římského impéria. Důležitý zvrat, ve vývoji kalendářů vůbec, znamenal rok 46. př.n.l., kdy Julius Caesar uzákonil juliánský kalendář. Juliánský kalendář představoval výsledek Caesarových diskusí s astronomy, a také přechod od dosavadního lunárního kalendáře na kalendář solární. Caesar však na solární kalendář přešel s požadavkem, že: „dočasně prodlouží délku stávajících dvanácti měsíců a k nim přidá ještě dva další. Rok v tomto jediném případě trval 445 dní, což mnozí Římané velmi těžko chápali“. Kalendářní systém: Proč vzniklo dělení, jaké máme dnes? Kalendářní systém je založen na střídání určitých časových cyklů v závislosti na povaze kalendáře. Systém by však vůbec nevznikl nebýt pozorování vesmírných těles, jimiž byl člověk odedávna fascinován. Lidé si začali všímat důležitých aspektů jako oběhu Země kolem Slunce, otáčení Země kolem své osy, fází Měsíce atd. Díky tomuto pozorování, mohl vzniknout kalendářní systém, který úzce souvisí s otáčením Země kolem své osy. Země svým pohybem ovlivňuje cyklus střídání dne a noci a střídání ročních období (dopad paprsků na povrch Země). Další dílek do skládačky tvoří pozorování měsíčních fází. „Lunace: trvání úplného cyklu fází Měsíce (zhruba 29,5 dne)“ předurčuje do jisté míry trvání kalendářního měsíce. Aby byla naše skládačka úplná, musíme brát v úvahu oběh Země kolem Slunce, který trvá 365,25 dne. Pokud spojíme všechna tato fakta, dostáváme se ke střídání cyklu jednoho roku (365 dní) a každé čtyři roky přestupného roku (366 dní). Kalendářní měsíc a týden, jako jednotku času vymyslel člověk. Nejsou bohužel tolik dokonalé, například u týdnů nevychází stejný den v roce, jako rok následující či předchozí. Hlavní typy kalendářů • LUNÁRNÍ – Jde o typ kalendáře, který se liší od kalendáře slunečního (solárního). V lunárním kalendáři se střídají měsíce o 29 a 30 dnech podle rytmu měsíčních fází, 12 měsíců tvoří lunární rok, který má 354 dní, a neodpovídá proto střídání ročních dob. Z předchozího vyplývá, že lunární rok je o 11 dní kratší, tento rozdíl činí za 3 roky 1 měsíc. Přesto je lunární kalendář v současné době využíván kvůli návratu lidí ke zdravému životnímu stylu. Fáze Měsíce totiž přímo souvisí s každodenní činností lidí. Podle určité fáze Měsíce si poté můžeme zvolit, která činnost je pro daný den nejvýhodnější, ať už se jedná o hubnutí či práci na zahradě.Striktně lunárním kalendářem se i v současné době řídí muslimové. Jeho počátek se datuje do roku 622 n.l., kdy prorok Mohamed unikl z Mekky do Mediny. Měsíce mají pevně stanovenou délku na 29 nebo 30 dní, přičemž poslední měsíc má tuto délku pohyblivou 29 nebo 30 dní. Muslimové tedy rozlišují rok obyčejný Hidžra a rok přestupný Kabišah. Odlišná délka lunárního roku tvoří za 33 let 1 rok. • SLUNEČNÍ (SOLÁRNÍ) – Egypťané zpozorovali, že letní slunovrat přichází v době heliakického východu hvězdy Sirius. S jejím východem se rozvodňoval Nil, proto začali počítat dny od jedné povodně ke druhé, a tak vznikl kalendář. Princip solárního kalendáře je založen na oběhu Země kolem Slunce. Oběh trvá 365 dnů 5hodin 48 minut a 45,975 sekund, proto se po čtyřech letech přidává jeden dodatečný den (přestupný rok 366 dnů). Solární kalendář využívali před příchodem Kryštofa Kolumba jak Aztékové, tak i Mayové. • LUNISOLÁRNÍ – Ze solárního kalendáře přejímá solární rok v délce 365 dnů a z lunárního, lunární měsíce, které odpovídají lépe cyklu fází Měsíce. Tomuto vzoru odpovídá židovský kalendář. Kvůli zpoždění (12 lunárních měsíců netrvá stejně jako solární rok) je nutné přidávat jednou za tři roky třináctý měsíc. U židovského kalendáře bylo zapotřebí docílit respektování přirozené délky měsíců, a tím zachovat určitou rigidnost svátků Pesach v jarním období a Sukot v podzimním. V dnešní době se užívá v Izraeli. Tzolkin – Posvátný kalendář Mayů Mayové, jako první národ začali používat nulu. O mayském kalendáři se dochovaly jen čtyři knihy. Tento fakt zapříčinilo devastující osidlování Španěly, kdy došlo k ničení veškerých dokumentů, které po sobě Mayové zanechali. Kalendář s dvaceti slunečními znameními a třinácti čísly uchovává Mayské znalosti o tom, že Vesmír a stejně tak i život mají vícero úrovní, než jsme se dosud domnívali. Mayové jako součást mezoamerických kultur vnímali běh času odlišně. Věřili, že svět byl stvořen již několikrát (pravděpodobně 4x). Každý takový začátek se projevoval východem nového Slunce, jeho zničení pak znamenalo zánik světa, resp. Kosmického věku. Tento den je v Mayském kalendáři označován jako 13.0.0.0.0., aby tedy mohl začít nový věk, dochází k jeho vynulování, což mimo jiné úzce souvisí se stvořitelským mýtem. Rozdíl mezi naší a Mayskou civilizací spočívá mimo jiné v užití třináctkové soustavy. Číslu 13 přisuzují Mayové neobvyklou moc, tak jako my číslu 12. Mayové tedy číslo 13 používají i při počítání času tzn., že den má 13 hodin, hodina je složena z 13 minut a minuta z 13 sekund, a tak stále dokola. A jak vlastně Mayský kalendář vypadá? První „ozubené kolo“ Mayského kalendáře, tzv. Tzolkin, obsahuje 20denních znamení – odtud 1 měsíc (unial) má 20 dní (kinů) – a 13 galaktických tónů. To dává dohromady 260 dní (13 tónů x 20 znamení). V překladu tzol znamená počet, kin je den. Sluneční kámen (La Piedra del Sol) – Aztécký kalendář Aztékové, stejně jako Mayové, byli významnými astronomy a astrology. Ostatně mezoamerické kultury mají jeden významný společný rys, a to je počítání času. I navzdory faktu, že Mayové v této oblasti předčili své soukmenovce, nedá se říct, že by Aztécká kultura tímto faktem nějak utrpěla. Hmatatelným důkazem je tzv. „Kámen Slunce“ jinak kalendářní kámen, který byl objeven v 18. století v Tenochtitlanu, starém aztéckém centru (dnes Mexiko) při hloubení základů pro kostel. Vznik kalendáře se datuje do období 1469-1481, v této době vládl šestý aztécký král AXAYACATL. Kalendář byl používán jen do roku 1521 a později zakopán. Tento skvost se tedy dochoval do dnešních dnů a můžeme jej spatřit v Národním muzeu v hlavním městě Mexika – Ciudad de México. Každý kalendář je typický tím, že má svůj rok počátku. U Aztéckého kalendáře není ovšem známý přesný rok vzniku. Existují tři teorie, kdy Aztékové určili počátek kalendáře. První teorie vychází z rukopisu z roku 1558, kde nalezneme počátek stanovený na rok 995 př.n.l. Další možnost vyplývá z archeologických nálezů a ty nám určují přibližný počátek civilizace do roku 925 př.n.l. Posledním odhadem je rok 937 př.n.l. (vznikl výpočtem podle ceremonie „Nového Ohně“) Aztécký kalendář má kruhový vzhled, o rozměrech: průměr 3,56 m, tloušťka 1,40 m a hmotnost asi 25 tun. Jako materiál jim posloužil kámen zvaný Porfyr s čedičovým základem. Toto dílo je tvořeno znaky, které připomínají několik soustředěných kruhů. Mezi další zajímavosti patří například barevnost kalendáře. Vyskytovaly se barvy modrá, žlutá, červená a zelená. Kalendář sloužil k astrologickým účelům. Kněží ho užívali k věštění budoucnosti. Z novodobých výzkumů však vyplývá, že „Kámen Slunce“ nesloužil jako kalendář, ale jako obětní kámen. Tento názor je zejména podložen tím, že uprostřed kruhu se nachází obličej s vyplazeným jazykem – často se setkáme s mylným názorem, že patří Slunci, ale nůž v ústech bytosti je typickým znakem boha Země TLALTECUHTLIHO, který pije lidskou krev. Objev není překvapující, protože Aztékové denně přinášeli zmíněnému bohu krvavé lidské oběti. Od Juliánského po Gregoriánský kalendář Základem Juliánského kalendáře se stal juliánský rok (365 a čtvrt dne). Začínal vždy 1. ledna a každý čtvrtý rok byl přestupný. Původní juliánský kalendář sestával pouze z 10 měsíců, přičemž počáteční měsíc známe dnes pod jménem březen. Zlom nastal ve 3. století př.n.l., kdy došlo k přidání dalších dvou měsíců: Ianuarius, který byl pojmenován podle boha Januse a Februarius – odvozen od latinského slova februa, což znamenalo očištění. Zlomovým se jeví období kolem roku 525 př.n.l., kdy byla zavedena nová éra. V tomto období se začíná počítat nový věk, a to rok 1 n.l. (A.D. Anno Domini neboli léta Páně). Jedná se o údajné narození Ježíše Krista. Reforma kalendáře na sebe nenechala dlouho čekat. Problémy neustále narůstaly, ať už se jednalo o obchodní záležitosti, tak o zemědělství či jiné sféry působení, ve kterých byl čas nezbytný. A jak se ukázalo, kalendář byl nezbytný při každodenním životě. Každý stát měl stanoven počátek roku jiným datem, posunula se jarní rovnodennost apod. Veškeré okolnosti vyvrcholily v 16. století, kdy opoždění kalendáře činilo již 10 dnů. Nejen pro církev se stávala situace neúnosná, zejména kvůli pohyblivosti některých svátků např. Velikonoc. Protože ale kněží zanevřeli na vědu, stavěli se k reformě odmítavě. Snahu o zdokonalení kalendáře na Kostnickém koncilu v roce 1414 projevil kardinál Pierre ď Ailly, bohužel se nesetkal s očekávanou odezvou. Avšak teprve v roce 1572, kdy se na papežský stolec dostal Řehoř XIII., došlo k naplnění cíle, který si před ním stanovili mnozí. Na jeho popud vypracovali bratři Luigi a Antonio Liliové kalendář, který se konečně jevil jak schůdný. 24. února 1582 byla vydána bula „INTER GRAVISSIMAS“. Bulou se usneslo posunutí 10 dnů vpředu. Zároveň se upravil počet přestupných dnů tak, aby i v příštích staletích připadal bod jarní rovnodennosti na 21. březen. Rovněž bylo dohodnuto, že přestupný rok bude každý čtvrtý rok s výjimkou let končících na 00 nedělitelných 400. Kalendář dostal jméno gregoriánský. V prosazování kalendáře byly časové prodlevy, kupříkladu v Čechách a Rakousku došlo k přijetí reformy až o dva roky později. V Uhrách přijali reformu až v roce 1587. Zajímavostí je, že Anglie a Švédsko přistoupilo k reformě v roce 1752, tedy téměř o necelých 200 let později. Časová odchylka gregoriánského kalendáře činí tři desetitisíciny dne, jeví se jako minimální, ale kalendář je tím i tak nestabilní. Gregoriánský kalendář je dnes používán po celém světě v mezinárodním měřítku, je rozdělen na 12 měsíců a 365 dní (při přestupném roce 366 dní). Jedná se o kalendář solární.   )

POJETÍ DUŠE V NÁBOŽENSKÝCH TRADICÍCH SVĚTA

POJETÍ DUŠE V NÁBOŽENSKÝCH TRADICÍCH SVĚTA

Zmínku o duši nalezneme snad v každé známé kultuře. S trochou nadsázky by se dalo říct, že se její otázkou zabýval každý člověk. Otázka duše se proto dotýká myšlení téměř všech lidí. Termín „duše“ jako takový, je velice komplikovaný, neboť se různí z toho důvodu, že každý člověk, ať už filozof nebo „obyčejný“ člověk, ji vnímá jinak. Obecná definice chápe duši jako nehmotný princip života či jako oživující princip, který diferencuje neživé předměty či věci od živých bytostí. Mnoho publikací psychologie dokonce zaměňuje duši termíny jako vědomí či mysl. „Duše“ stejně jako anglické soul, v gótštině saiwala, starogermánsky saiwalo, je etymologicky uváděna do souvislosti s řeckým „Aionlos“, což znamená pohyblivý, pestrý, měňavý. Pojetí duše v Bibli Pojem duše tak, jak ho vnímáme dnes a jak se vyvinul v západní filozofii a teologii je obtížné v Bibli nalézt. Pojem duše jako samostatné entity oddělené od těla Starý zákon nezná. Člověk je dle Starého zákona celostní bytostí. Ve Starém zákoně je vše, co dnes považujeme za duševní úkony spojeno s vitálními funkcemi těla. Oko není jen orgánem zraku, ale i orgánem poznání vůbec a například játra jsou sídlem smutku. Člověk podle Starého zákona nežije ze sebe samotného, ale z Boha, který mu dává život. Duše není pouze vlastnictvím člověka, ale i zvířat. Bůh oživuje celého člověka a ten se stává duší, tedy oživeným tělem, nikoli pouze jeho část, kterou bychom mohli nazvat duší. Lidská duše je člověk sám, oživený Bohem, zatímco Boží duch je Bůh samotný, který je v člověku přítomný. Celostní pohled na člověka nebyl uchován věčně. V období patristiky se začalo hovořit o nadřazenosti duše nad tělem a situovali ji do nebeské sféry. Tělo na rozdíl od duše patřilo do oblasti pozemské. Hlavním představitelem dualismu byl Augustinus. Je považován za největšího a nejvlivnějšího ze všech teologů na západě. Podle něho duše činí člověka člověkem, protože mu umožňuje vztah k Bohu. Duše stojí mezi tělem a Bohem. Augustinus tvrdil, že jedině člověk je zodpovědný za své hříchy: „…disponuje schopností činit dobré a vyhýbat se zlému, jinými slovy těší se svobodě a svobodnému rozhodování“. Člověk je pro Augustina „duše“, která používá tělo. Judaismus a pojetí duše Židovský pohled na lidskou duši je nejednotný. Existuje mnoho různých výkladů, které závisí na duchovním ukotvení jejich interpreta. Nejdéle trvající ortodoxní proud se nazývá rabínský judaismus. Opírá se o biblické pojetí člověka. V biblických textech se však objevují nejasnosti, které jsou chápány různě v závislosti na uznávané tradici. Rabíni se zajímali také o mystiku a středověkou filozofii. I zde se objevují chápání různá. V Hebrejské Bibli se objevuje monistické pojetí duše. Člověk je jednotou, nikoliv složeninou z duše a těla. Z našeho dnešního hlediska je tedy dle Hebrejské Bible člověk psychofyzickou jednotou. Jako označení pro nositele života jsou používány výrazy nešama a nefeš. Nešama označuje duši ve smyslu „vdechnutí dechu“ a nefeš znamená duše. Nelze však používat výraz nefeš jako označení jsoucna nezávislého na těle. Nefeš je oživující princip ve smyslu biologického, intelektuálního, emocionálního i fyziologického života. Označuje psychofyzickou jednotu, tedy člověka, který žije, cítí a myslí. V hebrejském pojetí je duše paralelou těla a je s ním identická. Rabínské pojetí se v mnohém liší od pojetí hebrejského. Rabíni vycházejí z pojetí Bible, ale na jeho základě rozvíjejí vlastní interpretace a vlastní pojetí duše člověka. Rabínské pojetí je zaměřeno k praktickým záležitostem jako je plnění Božích příkazů. Nespekulují o podstatě duše a člověka. Jejich východiskem je Izrael jako celek, tedy lid. Jde jim o tzv. „kolektivní duši“. Hinduismus a Védské náboženství Hinduismus se od ostatních náboženských směrů liší především tolerancí a otevřeností k různým způsobům myšlení a také k různým filozofickým směrům. Hinduismus nahlíží na duši jako na nesmrtelnou a schopnou reinkarnace. Nesmrtelnou duši nazývá átman. Brahma a átman spolu tvoří základní princip reinkarnace. Brahma představující absolutní bytí je tedy zdrojem veškeré existence. Omezením sebe sama tvoří hmotný svět individuí, tedy svět subjektů a objektů. V hmotném světě existuje jako átman – čisté nepodmíněné vědomí. Realita individuí je klamná. Z absolutní reality totiž vzniká hmotná realita, která se odděluje od skutečnosti iluzí tzv. májou. Mája je prázdné vakuum mezi fyzickou a skutečnou realitou. Díky tomuto vakuu je absolutní realita nepostižitelná. Védantská a hinduistická nauka obecně dochází k představě absolutní reality, tvořící a zároveň oživující podstatu bytostí. Každá živá existence v sobě nese zlomek absolutní reality, nesmrtelnou duši, tedy átman. V upanišadách je átman přirovnán k soli rozpuštěné ve vodě. Substance soli zrakem nelze identifikovat, její chuť však přítomna je. Buddhismus a nauka o „Ne-Já“ Buddha svoji nauku nikdy nezapisoval, ale pouze přednášel. Neexistují tedy prameny, které by legitimizoval sám Mistr. Tři měsíce po jeho odejití, okolo roku 483 př.n.l., jeho učedníci svolali mnišský koncil, kde ustanovili přesné znění Buddhovy nauky. Postupně vznikaly písemné podoby jeho nauky. Buddhismus se zaměřoval na člověka v reálném světě bez bohů a vyšších realit. Univerzální zákon světa se projevuje v evidentním důsledku, tedy principu skutkové odplaty (karman). To je projevem energie, která nezaniká. V buddhistických knihách se můžeme dočíst, že Buddha existenci duše odmítal. Naproti tomu však existují také názory, že Buddha existenci duše přijímal, ale nikdy to explicitně nevyslovil. Typické pro Buddhismus je, že rysem veškeré existence je neustálý proces změn. Tyto změny se týkají všech bytostí a mají různou povahu – jsou to změny fyzické, jemné či hrubé, mentální, uvnitř nás nebo ve vnějším světě atd. Neustálý proces změn způsobuje neosobní kauzální povahu universa. Když existuje toto, existuje i tamto. Když vzniká toto, vzniká i tamto. Když zaniká toto, zaniká i tamto. Buddhova nauka o Ne-Já je považována za základ buddhistického soteriologického projektu. Hlavními myšlenkami je, že žádné jsoucno v sobě nemá neměnnou stálou substanci či esenci a neexistuje samo o sobě a nezávisle na okolních podmínkách a příčinách. Týká se to samozřejmě i lidských bytostí. „Je-li vše nestálé a podléhající změně, nemůže ani v nich existovat žádná stálá, neměnná a šťastná duše, či Ne-Já“. Nestálost, neuspokojivost a podléhání změně je podle Buddhy důkazem, že to nemůže být Já. Zároveň nelze hovořit o Já, které je mimo dosah zkušenosti. Bylo by bláhové považovat za naše Já něco, co podléhá změnám a nelze ovládnout (např. nemůžeme zastavit stárnutí nebo se vyhnout smrti). Nauka o Ne-Já nebyla často jasná ani buddhistům. Buddhismus tak čelil ostré kritice a vyvolával a dodnes vyvolává mnoho otázek. Pojetí duše v antické filozofii Antická filozofie chápala člověka jako součást universa. Člověk pro ni představoval součást celku, tedy jednotného vesmíru. Kdo bývá považován za vůbec prvního filozofa? Podle staré tradice je za něho pokládán Thales z Milétu v řecké Malé Asii. Označil jej za něj již první historiograf filozofie Aristoteles, který zastával názor, že ke zrodu vědy a filozofie mohlo dojít teprve v okamžiku, když byly uspokojeny vnější potřeby a lidé disponovali volným časem i na jiné věci. Kdo jiný mohl mít ve své době víc času, než bohatí obchodníci v bohatém městě Milétu? Podle líčení Aristotela byl Thales chytrým obchodníkem, jenž se jako první zajímal o podstatu věcí, tedy o duši. „Co je to, ta věc obsahující princip, který působí, že se všechno děje a že všechno existuje“? Odkud všechno pochází, z čeho vše vzniká? Podle Thaleta je touto pralátkou voda. Toto tvrzení má snad svůj prapůvod v tom, že všechno živé vchází do života a udržuje se při životě prostřednictvím vody. Tak jako voda oživuje věci, tak činí i božský prazáklad – vše oživuje tím, že vše proniká. Řada antických filozofů našla inspiraci také v orfickém učení, když jeho představiteli byli primárně různí potulní kazatelé, kteří nedisponovali svojí svatyní. Tělo chápali jako hrob duše! V centru jejich zájmu se ocitla i otázka posmrtných osudů duše, když zemře tělo. Nejedli proto maso, protože se domnívali, že pro duši nepředstavuje problém převtělit se i do zvířete, což je podobnost s učením pythagorejců. Na pozemský život podle orfiků navazoval ten v podsvětí, jenž se řídil podle podobných zásad jako ten pozemský. Z těchto závěrů je možné vyvodit, že orfikové chápali duši jako nesmrtelnou. Sokratovo pojetí duše Zcela nového významu nabyl termín duše u Sokrata. Podle něho je duše nositelkou vnitřního osudu. Je specifickou silou v nás, která umožňuje rozhodovat o nás samotných, což je vlastnost, jež nás odlišuje od veškerých ostatních jsoucích věcí. Člověk je podle Sokrata tudíž schopen rozlišit, co je pro něho dobré a co je zlé, na čemž má klíčovou zásluhu právě duše. Zde je třeba si uvědomit, že optikou Sokrata není duše něco neurčitého v člověku, ale jedná se o princip jeho základního pohybu – života. Lidé by se neměli starat o různé vnější záležitosti, ale mnohem více by je měla zajímat péče o jejich duši, protože tím se vlastně starají o své vlastní dobro. Tuto bezesporu zajímavou Sokratovu myšlenku později rozvinul Platón. Platón a jeho pochopení problematiky duše Platón se zaobíral problematikou duše v celé řadě svých dialogů. Hovořil o viditelném světě stínů, přičemž v předmětech smyslového světa se podle něho zjevují ideje, které jinak existují ve vyšší, duchovní formě. Platón se snažil o nalezení nějakého principu, jenž má toto zprostředkovat, a z jeho pohledu se o to může zasloužit jako princip právě duše. Duše, tedy rozum, jako jedna z jejích částí, nám podle tohoto legendárního řeckého filozofa, dovoluje uchopit a porozumět světu idejí. Z té příčiny, že člověk pohlíží na svět věčných idejí prostřednictvím duše, lze logicky usuzovat, že duše je stejného druhu jako ideje – věčná, nesmrtelná a stabilní. Platón přitom nepromýšlel jen podobu bytí duše po smrti člověka, ale také bytí duše ještě před jejím spojením s tělem. Nesmrtelná duše tudíž podle něj nemá začátek ani konec. Platón byl také tohoto názoru, že se duše pohybuje a ve svém pohybu není schopna nikdy přestat, což je jedním z předpokladů její nesmrtelnosti. Pohybuje přitom vším, což z ní činí hybatele veškerých věcí. Člověk si prostřednictvím své duše může sám stanovit, jestli bude existovat v bytí pravém či nepravém. Platón hovořil o tom, že je světovou duší. Duše se ocitá ze země na nebesích a je od ní odvislé všechno bytí na zemi, čímž se proměňuje v duši božskou. Duše člověka pak je částečně příbuzná s duší světa, když je v ní obsažena harmonie a jiné koloběhy. Zprvu pobývala na hvězdě, ale uzavření do těla se pro ni stalo příčinou neharmoničnosti a smyslem jejího bytí se nutně muselo stát této harmoničnosti opět dosáhnout.   )

Spiritismus jako fenomén své doby

Spiritismus jako fenomén své doby

Projevy z nehmotného světa, které vybočovaly a vybočují z rámce běžných věd, se vyskytovaly ve všech dobách a na všech místech a svými projevy dávaly tušit, že působí inteligentní a svobodnou vůlí. Rozum lidí naznačoval, že za těmito inteligentními projevy musí být nějaká „inteligentní moc“, která může vstupovat do styku s lidmi pomocí materiálních prostředků. Tato „inteligentní moc“ při zkoumání její povahy udala skrze materiální prostředky, že patří do světa duchovních bytostí, které odložili tělesnou schránku člověka. Spiritismus tedy není výtvorem moderní doby, ale sahá hluboko do minulosti. Spiritismus je odvozen z latinského slova spiritus neboli duch. Dříve se však používalo pojmu spiritualismus, který pochází z latinského slova spiritualis neboli duchovnost, a vyjadřuje osobní názor a vztah k tomu, co člověka přesahuje. Spiritualista hájí názor, že mimo hmotu zde existuje ještě něco jiného – což ještě nepředpokládá víru v duchy – a tak ke specifikaci nových jevů bylo zapotřebí také nových pojmů. Začalo se tedy používat slov spiritismus, spiritistický, spiritista. Tyto nové pojmy se vzhledem k jejich praktičnosti, a hlavně specifikaci rychle ujaly. Spiritistická nauka je přesvědčena, že „člověk má dvě podstaty“. Smrtelné, hmotné tělo a nesmrtelnou, nehmotnou duši. Po smrti člověka duše dále přežívá, odpoutává se od těla a stává se duchem, který vstupuje do světa duchovního. Tento duchovní svět obklopuje náš materiální svět. Spiritismus poskytuje skrze experimenty důkazy o existenci duchů a možnost komunikace s nimi. Navázání spojení s duchovním světem se však děje v přítomnosti lidí, kteří jsou nadáni medijními schopnostmi. Tito lidé jsou označováni jako médium – prostřednící mezi světem lidí a světem duchů. Každý člověk je přirozeným způsobem obdařen těmito medijními schopnostmi, rozdíly se týkají pouze stupně jejich rozvoje. Skromnost, ochota, láska ke svým bližním, chuť pomáhat trpícím lidem, svědomitost a poctivost – jsou vlastnosti dobrého média. Morální hodnoty a etiketa jsou se spiritismem velmi úzce spojeni. Člověk by se měl v životě duchovně vyvíjet – jeho úkolem je dospět do stavu dokonalosti. Podle vyšších duchů je nejzávažnějším úkolem člověka dospět do stavu, kdy se vůdčím životním posláním stane láska – cit vyvolávající dobrotu, úsměv, otevřenost a chuť pomáhat jiným. Právě k tomuto ideálu míří všichni duchové a v tom spočívá i smysl jejich existence. Počátky novodobého spiritismu Bylo by naivní tvrdit, že spiritismus jako takový někde „vznikl“. Ať se podíváme na kteroukoliv civilizaci, vždy se lidé těžce vyrovnávali se ztrátou svých nejbližších a toužili po nějakém dalším kontaktu. Chaldejci, Peršané a Babyloňané vyvolávali mrtvé, Židé se spiritismu naučili od Egypťanů, u Řeků a Římanů existovaly veřejné věštírny, kde se vyvolávali mrtví jaksi „na objednávku“. Pokud jde o novodobý fenomén, nazývaný moderní spiritismus, šlo v něm předně o samotnou komunikaci s duchy. Zaměřen byl tedy čistě prakticky. Postupně se však spiritismus stal hnutím, učením a pro mnoho lidí i životním stylem. Tento fenomén rychle zaplavil celý svět. Jako předzvěst novodobého spiritismu můžeme chápat působení švédského vědce a filozofa Emanuela Swedenborga (1688-1772), který začínal publikovat „zprávy ze záhrobí“ již v roce 1744. Upozorňuje především na možnost komunikace s duchy zemřelých. Četné spiritistické kroužky však začaly vznikat až na základě události, která se odehrála v roce 1848 v severoamerickém městečku Hydesville v domě rodiny Foxových. Byli to příslušníci metodistů. Měli tři dcery (Margarettu, Cathie a Leah). V jejich domě se začaly dít podivné věci v podobě klepání. Když klepání neustávalo, děvčata z toho udělala zábavnou hru a původce klepání pojmenovala Mr. Splitfoot (pan Kulhavec). Poté mu začaly dávat otázky a on na ně odpovídal pomocí klepání. S klepající silou se dorozumívaly tak, že jeden úder značil ne, dva snad a tři možná. Díky tomu zjistily, že klepot způsobuje duch bývalého majitele jejich domu, který se jmenoval Karel Rosna (někde je uváděno jméno Rosma) a jeho tělo je pohřbeno ve sklepě v domě. Ostatky zde byly opravdu nalezeny v roce 1904 ve výklenku ve zdi. Pastor od metodistů se snažil dům vymýtit od duchů, ovšem to nemělo žádný účinek. Lidé se proti Foxovým začali obracet zády a vyloučili je z církve metodistické. Poté Foxovi dostávali přesná sdělení pomocí abecedy, aby šířili spiritismus mezi lidi. Sestry se tomu nejdříve bránily, ovšem ať dívky přišly kamkoliv, v jejich přítomnosti se vždy děly spiritistické jevy. Od roku 1849 pořádaly pravidelné seance se skupinou spiritistů a staly se slavnými. Jejich seance se těšily velké oblibě a spiritismus se tak roznesl do celé Ameriky, posléze i do Evropy. Sestry Foxovy jsou považovány za jedny z prvních médií vůbec. V roce 1850 bylo v USA zaznamenáno asi 30 000 médií, tedy osob, která dokážou zprostředkovat styk se záhrobím. Kolem roku 1896 se jejich počet odhadoval dokonce na 3 miliony lidí. Zásady spiritistického hnutí byly ustanoveny v Rochesteru, odkud se dále šířily do západní Evropy. Ve Francii v roce 1851 vymezil teorii novodobého spiritismu Allan Kardec. Zpracoval ji ve svých obsáhlých dílech „Kniha duchů“, „Kniha médií“, „Co jest spiritismus“. Kolem roku 1870 se vlna spiritismu dostává do Anglie, kde bylo obnoveno starší učení profesora E. Bruntona, pro které je typické kladení důrazu na vnitřní božství člověka, které ho propojuje s Absolutnem. V roce 1884 vzniká v Londýně „Spiritualist alliance“, která je podporována zámožnými šlechtickými rodinami. K našim sousedům do Německa se spiritismus dostal údajně přes Brémy a Hamburk, a to zásluhou Rusa Alexandra Nikolajeviče Aksakova. Mezi stoupenci spiritismu v Německu bylo možné najít také profesora fyzikální astronomie a řadu dalších univerzitních profesorů. Mediumita – schopnost být médiem… „Spiritistická praxe s popsanými stolečky a mluvícími médii byla by sama o sobě snadným terčem posměchu. Avšak to, co je podstatné, nejsou konkrétní dobové praktiky komunikace s duchovním světem, nýbrž sama vůle s ním komunikovat, sama touha překročit hranice materialismu a pozitivismu směrem k „jakémusi“ duchovnu“. Pokud se zaměříme na velmi zjednodušený popis mediumity, jedná se o paranormální schopnost jedince komunikovat s nehmotným světem, tedy zprostředkovávat sdělení bytostí z „druhého“ světa nebo také vyvolávat paranormální jevy, jako jsou pohyby a přesuny věcí či různé zvukové efekty. Jedinec nadaný touto schopností je označován jako tzv. médium. Za nejvýznamnější úkazy mediumity se považuje částečná nebo úplná materializace celého těla, nebo některých tělesných orgánů (hlava, ruka apod.). Málo prováděná, avšak existující, mediumita fyzikální, je telekineze (pohybování předměty), levitace (vznášení předmětů ve vzduchu), aporty (přenosy předmětů z vnějšku do místnosti) a významná psychometrie (čtení historických událostí z předmětů). DRUHY MEDIUMITY: • MEDIUMITA PÍŠÍCÍ A KRESLÍCÍ – Média, u kterých se projevovala tato forma mediumity, většinou pracovala o samotě v klidu. Seanci zahajovala s ořezanou tužkou volně položenou na čistém papíru a s myslí obrácenou k Bohu. Poté médium trpělivě čekalo v, pokud možno bezmyšlenkovitém stavu. Díla vytvořená těmito médii mohla být černobílá, ale také barevná za využití jakýchkoliv výtvarných technik. Pokud ruka začala psát, jednalo se většinou o krátké vzkazy. Jsou ale známi i případy vytvoření celých románů. Text těchto sdělení mohl být psán v jakémkoliv jazyce a někdy dokonce jazykem zcela neznámým včetně písma. • MEDIUMITA SLYŠÍCÍ – Jedná se o nejčastější typ mediumity, kterým byla média nadána. V podstatě se jednalo o zklidnění vlastní mysli do takové míry, aby bylo možné slyšet poselství z nehmotného světa. Média tato poselství zapisovala nebo je přímo tlumočila na zasedání. • MEDIUMITA MLUVÍCÍ – K vyvinutí této mediumity bylo zapotřebí shromáždění spiritistů do kruhu, přičemž si sedící jedinci museli být sympatičtí. Nejvíce citlivý článek tohoto kruhu po chvíli ucítil mrazení, chvění a různé mimovolné pohyby. Dostavila se únava a nově vytvořené médium upadlo do transu. Médium hovořilo jak jazyky pro něho známými, tak i v jazycích, kterým samotné médium nerozumělo, protože nemělo například patřičné vzdělání. • MEDIUMITA CÍTÍCÍ – Citlivý jedinec má možnost zažít pocit blízký tomu, jako by se ho někdo dotýkal, třel či dokonce prošel. Přítomno je mnohdy také prudké zamrazení. • MEDIUMITA VIDÍCÍ – Zde se jedná o schopnost vidět postavy z nehmotného světa. Opět se objevuje u lidí citlivých, kteří mají navíc často dar vidět lidskou auru. • MEDIUMITA PRO FYZICKÉ ZJEVY – Je to schopnost materializovat předměty nebo duchy a to tak, aby se během seance stali viditelnými celému kruhu zúčastněných. Kořeny spiritismu v Čechách Kořeny spiritistické tradice sahají hluboko do historie naší země, proto je chybné považovat za vznik spiritismu v Čechách rok 1880. Jedná se pouze o rok vzniku českého spiritistického hnutí, nikoliv spiritismu jako takového. Důvodem k domněnce, že spiritismus neexistoval na našem území před rokem 1880, může vést fakt, že veškeré seance byly přísně utajovány, a to z důvodů obav samotných spiritistů. Větší skupinou kmenů, o které se z pramenů můžeme domnívat, že se snažil komunikovat se „záhrobím“, byli Keltové, pro které byly Čechy podle archeologů jejich pravlastí. Na duchovním životě Keltů se významně podíleli jejich kněží – druidové, kteří se pokoušeli komunikovat s nehmotným světem, stejně jako šamani pradávných národů. Ani Slovanům nebyla myšlenka nesmrtelné duše cizí. Své mrtvé pokládali na lodě, které zapálili a nechali je plout k druhému břehu řeky, v čemž spatřujeme symbol poutě na „druhou stranu“. Významným článkem pro budovaní podhoubí pro novodobý spiritismus v Čechách byli bezpochyby Adamité. Zpočátku se scházeli pod širým nebem na horách, později však byly tyto seance úřady zakázány, a tak se adamité začali shromažďovat v zahradách a uzavřených domech. Shromáždění se konala v noci a trvala zhruba dvě hodiny, a to od jedenácti hodin do jedné. Adamité na těchto seancích děkovali Bohu za obdržené dary. Projev ducha se uskutečňoval skrze upadnutí do transu jednoho z účastníků seance. Dalším důkazem o existenci tradice spiritismu na našem území již před rokem 1880 je zmínka Jana Czerného, lékaře z Litomyšle, z roku 1517. Tento lékař píše o stolku, skrze nějž duchové hovoří během seancí. Jedná se tedy nejen o důkaz praktikování spiritismu, ale také se dozvídáme, že se jako komunikačního prostředku užívalo stolku. Spiritistické organizace u nás začaly vznikat po roce 1880 a utvářely se do veřejných spiritistických spolků. Protože však vystupovali jako jednotlivci a nikoli jako hnutí, bylo přirozené, aby se sjednotili. To se bohužel přes veškeré dlouholeté snahy nepodařilo v takové míře, jak bylo třeba. Aby byla alespoň naděje, že by mohla jednotná organizace spiritistů vzniknout, bylo třeba silné, a přitom nezištné osobnosti. Ta se našla v osobě Karla Sezemského. Karel Sezemský usiloval o vytvoření jednotného svazu spiritistů dlouho, přinejmenším od 2. června 1895, kdy se v Praze konal první spiritistický sjezd u nás. K založení „Bratrské jednoty československých spiritistů“ došlo sice již v roce 1912, ale i když byla tato organizace zamýšlena jako orgán všech českých spiritistů a most k ostatním spiritistům ve světě, nenaplnila se očekávání kvůli nejednotě mezi spiritisty. )

HISTORICKÝ VÝVOJ PENĚZ

HISTORICKÝ VÝVOJ PENĚZ

Dříve než vznikly první peníze používaly se jako prostředek směny různé předměty, u nichž bylo možné stanovit nějaké měřítko stejné hodnoty. Jednalo se o předměty, které měly konstantní hodnotu nejen v rámci jednoho malého regionu. Tato definice vlastně z dnešního pohledu odpovídá komoditám. Zatímco některé z tehdejších komodit zůstaly komoditami dodnes (drahé kovy, obilí atd.), jiné (například takový pazourek, což byla v pravěku zřejmě komodita číslo jedna) mají dnes už pouze hodnotu historickou. Prvními prostředky směny se staly předměty, které měly široce a obecně uznávanou hodnotu. Byly to předměty živočišné – kůže, dobytek, mušle, předměty rostlinné – tabák, obilí, čaj, i nerosty – sůl, olovo a zejména vzácné kovy. Postupně začala převažovat jako prostředek obchodování platidla, která byla spolehlivější svou trvalou hodnotou. Tak vznikly peníze. Zlatý Solidus: Mince, která ovlivnila středověký měnový systém Evropy První mince byly raženy z přírodní slitiny zlata a stříbra vyrýžovaného z maloasijské řeky Paktolos v Lydii již na počátku 7. století před Kristem. Za nejstarší mince na evropském území jsou pak považovány stříbrné ražby z řeckého ostrova Aigina z 6. st.př.Kr. V období 5. – 3. století před Kristem bylo centrem mincovnictví Řecko, kde vývoj prošel značným technickým a uměleckým pokrokem. Se vznikem Římské říše vstoupily nejdříve na historickou mincovní scénu odlité velké kusy surové mědi, které však byly pro používání nepraktické, i když byly doplněny i řadou menších dílů. Z těchto důvodů se okolo roku 211 před Kristem přešlo na stříbrné ražby. Tyto stříbrné mince se začaly nazývat denarius, podle poměru, který měly k původním římským měděným ražbám a to asi 1:10 (denna=deset). Asi do poloviny posledního století před Kristem se začaly v Římě razit i zlaté mince – aureus (1/60 zlaté římské libry, 5,46 g) a od roku 309 za Constantina I. – solidus (1/72 zlaté římské libry, 4,55 g). Ražba římských denárů byla ukončena asi na konci první čtvrtiny 4. století, avšak posléze se objevuje opět ražený v karolinské Evropě 8. a 9. století. Kdy a jak vznikaly papírové peníze? První bankovky vznikly v Číně už v 11. století, v Evropě se objevily až v roce 1661, kdy je z nedostatku stříbrných mincí začala vydávat Stockholmská banka. Anglická banka (Bank of England) dostala monopol na jejich vydávání roku 1694, v USA je vydávaly tisíce bank, často jen s místní působností, až do roku 1913. První faktický státní bankrot následoval po zavedení státních bankovek ve Francii anglickým dobrodruhem J. Lawem roku 1720 a jeho následky přispěly ke vzniku Francouzské revoluce. V Rakousku a dalších evropských zemích byly papírové peníze, a povinnost je přijímat, uzákoněny až ke krytí dluhů státu po Napoleonských válkách a lidé se jim velmi dlouho bránili. Teprve ve 20. století se bankovky úplně oddělily od drahých kovů, takže si je jejich držitelé už nemohli vyměnit za drahý kov v pevně stanoveném poměru. Dnes jsou drahé kovy předmětem obchodu, takže se jejich cena mění, kdežto emitentem (vydavatelem) bankovek je státní banka a ručitelem měny pouze stát. Během 16. až 17. století vznikla bankovka tím způsobem, že kdokoliv mohl jít do banky uložit si své zlato. Banka mu za uložené zlato dala potvrzení (bankovku) jako protihodnotu. Tato „bankovka“ se pak dala použít jako platidlo za jakékoliv zboží či služby. Tyto bankovky byly tištěny komerčními bankami s plným krytím, ovšem pouze do doby, než si banky uvědomily výhodnost tohoto tisku „vlastních peněz“ což začalo vyvolávat nedůvěru klientů v tento typ peněz a první krachy bank (např. v průběhu hospodářských krizí v 17. či 18. století). Historické měny ANTICKÉ ŘECKO – Drachma – athénská stříbrná měna byla stanovena tak, že z talentu stříbra (21, 196 kg) se vyrazilo 6000 drachem. Jako u jiných stříbrných měn, se mince razily v násobcích (didrachma, tetradrachma). FRANSKÁ ŘÍŠE – Říše užívala zlaté mince triens i stříbrnou měnu, kde 12 pfennigů=šilink, 20 šilinků=římská libra= 327, 45 g. V 11. století se rozšířila ražba velmi tenkých stříbrných brakteátů, což jsou i nejstarší české mince. Od 13. století se zavádějí silnější a dvoustranné stříbrné groše (z latiny gossus – tlustý). ARÁBIE – Arabské zlaté mince byly zprvu napodobeniny byzantských solidů, později vznikly arabské dináry. ITÁLIE – Mezi významné měny v Itálii patřily od roku 1251 florentské florény (3,5 g zlata) a od roku 1284 benátské dukáty (od názvu vévodství Ducatus), ražené z byzantského, později i uherského zlata. FRANCIE – Francouzský frank zavedl v roce 1360 Jan II. Frank jako původně francouzská mince z roku 1360, název podle textu FRANCORUM REX („Jan, z milosti Boží král Francie“). ANGLIE – Guinea se razila v letech 1663 až 1816 a původně měla 20, od 17. století 21 shillingů. RUSKO – Imperial vznikl roku 1755 a rovnal se deseti rublům. Historická platidla na českém území Český název peníze vznikl z latinského pecunia. Český výraz „platit“ je odvozen od slova plátno, které bylo kdysi běžným prostředkem směny. První české peníze jako výraz suverénní vládní moci se začaly razit již za vlády knížete Boleslava I. v 70. letech desátého století. Byly to stříbrné denáry, nazvané podle latinského označení běžných mincí v Evropě. Byly raženy v mincovnách v Praze, na Vyšehradě, v Mělníku, v Malíně, Plzni a na Libici. Tak vznikla první měna. Od začátku 11. století docházelo ke snižování obsahu stříbra v mincích. „Zlehčování“ denáru bylo běžnou inflační metodou, kterou si panovníci pomáhali na úkor místních obyvatel i cizinců, kteří museli měnit cizí mince za mince místní. O nápravu peněžních poměrů se pokusily dvě mincovní reformy – knížete Břetislava I. (okolo roku 1050) a krále Přemysla Otakara I. (1210). Břetislavova reforma zavedla novou hmotnostní jednotku zvanou hřivna (asi 210 g). Byla rovněž formálně uznána devalvace denáru, ale jeho znehodnocování pokračovalo i nadále. Přemysl Otakar I. zavedl podle míšeňského vzoru jednostranné mince brakteáty, lidově zvané plecháče. Ani tato změna peněžní úpadek nezastavila, hmotnost brakteátů se také postupně snižovala, stejně jako jejich velikost. Pražský groš „věčná mince“ Zásadní reforma krále Václava II. v roce 1300 zrušila denárovou měnu a zavedla měnu grošovou. Jejím základem se staly proslulé stříbrné groše. Přechod k těmto novým mincím byl umožněn nálezem bohatých ložisek stříbra u Kutné Hory. V Kutné Hoře Václav II. zřídil mincovnu „Vlašský dvůr“. Ostatní mincovny byly zrušeny. Legislativně byla peněžní reforma podrobně upravena královským výnosem „IUS REGALE MONTANORUM“ (královské horní právo), jenž byl v historii české měny první normou, která upravovala pravidla měnové politiky. Byla dílem vynikajících znalců římského a českého práva. Zdůraznila výlučné postavení krále na těžbu stříbra a řízení peněžního oběhu v zemi. Kutná Hora se postavila mezi nejpřednější města království. S Prahou byla spojena obchodní smlouvou a společným měšťanským právem. V roce 1325 zavedl Jan Lucemburský ražbu zlatých dukátů nazývaných původně podle svého florentského vzoru florény. Byly raženy v Praze a měly standartní, v té době obecně vžité parametry, respektované evropskými panovníky. Tím se Čechy zapojily do evropské, mezinárodní měny, která ovládala v té době evropský obchod. Zlaté mince se staly základem, podle kterého se přepočítávala hodnota jiných peněz. Označení ducat bylo převzato z latinského „ducatus“ a z textu na benátských zlatých mincích: „Sit tibi Christe datus, quem tu regis, iste ducatus“ (Budiž Ti Kriste, dáno vévodství, jemuž vládneš“) Na zemském sněmu v dubnu 1619 byl zaveden nový mincovní řád, jehož základem se stal krejcar. Porážka českého stavovského povstání na Bílé Hoře a počátek třicetileté války byly provázeny vyhlášením „mincovní kalady“ – státního bankrotu v prosinci 1623. Rozsáhlá devalvace měla těžké dopady na obyvatelstvo, řemesla i živnosti. Celá první polovina 18. století byla poznamenána častými úpravami obsahu stříbra v mincích a snižováním jejich jakosti. Takzvaným měnovým zákonem z 10. dubna 1919 byla zavedena koruna československá a stanoveno, že jedna koruna československá se počítá za jednu korunu rakousko-uherskou. Prvním penízem nového státu se stala stokorunová státovka s datem 15. dubna 1919. První mince byly dvacetihaléře a padesátihaléře vydané v roce 1922. První korunová mince byla uvedena do oběhu též v roce 1922. První bankovkou byla dvacetikoruna s datem 1. října 1926, která šla do oběhu až v roce 1927.   )

Podsvětní knihy starověkého Egypta

Podsvětní knihy starověkého Egypta

Víra v posmrtný život byla nosným kamenem staroegyptské kultury. Vznikla daleko před sjednocením egyptského státu na počátku 3. tisíciletí př.n.l. a byla součástí víry Egypťanů až do konce egyptských dějin. V určité míře představy o posmrtném životě přetrvaly do dnešní doby, neboť se jimi inspirovala velká světová monoteistická náboženství. Egyptská víra v posmrtný život byla hnacím motorem pro rozvoj monumentální architektury, umění, literatury a stála i u zrodu vědeckého poznání. Od prehistorické doby byla také podnětem pro vytváření krásných a drahých předmětů pohřební výbavy, které nutně vedly k pokrokům řemeslné výroby. Svědky představ o posmrtném životě nám jsou: samotné pohřby (podle dodržované úcty k mrtvým usuzujeme o víře v život po smrti), předměty pohřební výbavy, se kterými byli zemřelí pohřbíváni již od poloviny 5. tisíciletí př.n.l. Od Předdynastické doby samotné hrobky, od 3. dynastie výzdoba na stěnách hrobek a od pozdní 5. dynastie pohřební texty či texty popisující posmrtný život. Koncepce posmrtného života je založena na třech základních předpokladech. První je odvozen od monistického pojetí člověka a nutnosti přetrvání i po smrti jako duševní a fyzické entity. Druhým předpokladem je existující hierarchie mezi bohy, nesmrtelnými bytostmi, kterými se zesnulí stanou a žijícími lidmi. Třetím a konečným předpokladem, který určuje vstup do stavu blažené existence v zásvětí je fakt, že vstup do tohoto stavu je závislý na chování během života. První představa vysvětluje touhu zachovat tělo i po smrti, což vedlo ke složitým mumifikačním technikám. Z víry v posmrtnou existenci pramení také nutnost zesnulé po smrti zaopatřit vším, co člověk potřebuje k životu, což vedlo k vytvoření kultu obětin, který zabezpečovala buďto rodina nebo profesionálové. Cílem života podle starých Egypťanů bylo sebepoznání, rozpoznání karmy a navracení duše do své původní prapodstaty. Moment návratu duše k původnímu zdroji můžeme během smrti těla dobře rozpoznat. „Existence člověka počíná v temnotě poznání a k jeho zrození dochází teprve při získání světla – moudrosti, které osvobozuje z temna hmoty“. Na stěnách mnoha egyptských chrámů můžeme najít poselství: „Poznej sebe sama“. Stejný nápis můžeme najít ve známější delfské věštírně v Řecku. Egypťané věřili na převtělování duše, viděli v reinkarnaci cyklus, který umožňuje duši znovu poznávat sebe sama a umožňuje jí také rozpoznání své pravé podstaty a návrat domů. Nejen v tomto ohledu je egyptská víra podobná buddhismu. Podle Tibetské knihy mrtvých však není zrozování nekonečné. Když duše (jejíž povaha je bezpohlavní) opouští hmotné tělo, zažívá vždy pocit vzestupného letu. „V okamžik, kdy se začne vracet do světa hmoty, aby se znovu vtělila, prožívá intenzivní pocit pádu“. V Egyptské knize mrtvých můžeme také dohledat zmínku o cestě Tunelem, po výstupu z Tunelu se zemřelý setkal se svými milými. Z Tunelu zemřelý vejde do síně Dvou pravd, kde budou před Tribunálem váženy a hodnoceny jeho skutky, které za svůj život udělal. V modlitbách je na své cestě vyzýván, aby se probudil a vstoupil do bárky do Bezbřehé záře. V onen moment má zemřelý také možnost ztotožnit se se Stvořitelem. Je vyzýván, aby vstoupil do Bezbřehé záře za Osiridem a stal se jeho druhem. „Prověřil jsi mne mnoha vtěleními. Má duše byla prozkoumána i mým svědomím, a to shledalo, že mé konání na Zemi bylo správné“. AMDUAT (Kniha skryté komory) – Nejstarší podsvětní kniha Tato kniha vznikla pravděpodobně již v období vlády Thutmose I. Avšak nejstarší kompletně dochovaná verze byla nalezena až v pohřební komoře jeho vnuka Thutmose III. a jeho prvního ministra Vaserumana a nazývala se Text skryté komory, která je v podsvětí. Označení Kniha toho, co je v Duatu, egyptsky Amduat, užívali Egypťané jako souhrnné označení pro všechny podsvětní knihy. AMDUAT je první kompletně ilustrovanou skladbou, kde je text závislý přímo na ilustracích a neustále na ně odkazuje. Dvanáct sekcí, do kterých je kniha rozdělena, představuje dvanáct hodin, které musí slunce překonat během své noční cesty podsvětím. Přičemž nejdůležitější událost nastává na konci šesté hodiny, tedy o půlnoci, kdy dochází k jeho obnově, aby mohlo opět v plné síle vysvitnout v ranních hodinách. Jednotlivé obrazy a jejich popisky (legenda) jsou uspořádány do tří registrů. Pro hlavní téma je vyhrazen prostřední registr, zatímco v horním se objevují obecné jevy podsvětí a v dolním další motivy, které jsou specifické pro danou oblast hodiny (podsvětí). Horizontální zápis, objevující se v záhlaví každé hodiny, líčí významné události, které se zde odehrávají. Jednotlivé hodiny jsou vzájemně odděleny krátkými úvody, které jsou uspořádány do vertikálních sloupců a udávají názvy hodin, průchodů a oblastí před kterými se nacházejí. Kniha začíná vstupem boha Rea, který představuje ba (duši) slunce do první hodiny, která se však značně liší od ostatních. Jako jediná má zdvojený prostřední registr a sluneční bárka se objevuje na začátku každého z nich. Na jedné je vyobrazen bůh slunce jako ba s beraní hlavou a společně se svou družinou proplouvá všemi hodinami noci. Na druhé bárce je v podobě slunečního skaraba, který je symbolem vzkříšení a věčného života, uctíván Usirem. V horním a spodním registru jsou vyobrazena jednotlivá božstva s ostatními obyvateli podsvětí, kteří svou přítomností oslavují příchod slunce. Skutečné podsvětí začíná ve druhé hodině, kde dominuje vodní masa nazývající se Vernes a je obývána „blaženými zemřelými“, kteří zde nerušeně tráví svou posmrtnou existenci bez jakéhokoli strádání. Blahobyt je zajištěn obhospodařováním přidělené půdy, což je tématem druhé hodiny, kde se ve spodním registru objevují rolníci nesoucí klasy obilí. Území „blažených zemřelých“ pokračuje vodstvem Usira, který ve třetí hodině nahrazuje vodní masu Vernes. Časté zobrazení Usirovi přítomnosti ve spodním registru připomíná jeho důležitost. V těchto dvou hodinách se v hlavních registrech objevují také jakási doprovodná plavidla, která se již v dalších hodinách nevyskytují. Následující dvě hodiny mají jako jediné částečně nakloněné registry a představují území boha Sokara, který byl považován za ochránce zemřelých již ve Staré říši. Později byl často ztotožňován s Usirem, podobně jako ostatní bohové a ochránci zemřelých. Země hojnosti je tak nahrazena pustou a neproniknutelnou temnotou, obývanou pouze hady a vrahy. Svažující se stezka (nakloněný registr), která začíná ve čtvrté hodině, nejspíše představuje hlubší sestup do podsvětí. V páté hodině se objevuje Sokar v jakémsi oválu, který představuje jeho sídlo v podzemní jeskyni. Hluboko pod ním se rozlévá Ohnivé jezero, které představuje místo trestu. Šestá hodina se odehrává v nejhlubším podsvětí, kde se na konci hlavního registru nachází mrtvé tělo slunce, které představuje boha Usira. Objevují se zde také symboly světské moci (žezla, koruny) a královské mumie, což je v celém Amduatu ojedinělé. Následující sedmá hodina představuje konfrontaci a následné vítězství řádu a světla v podobě slunce nad chaosem a temnotou v podobě obrovského hada Apopa, úhlavního nepřítele slunce, který se objevuje již od Textů rakví. Hlavním motivem této hodiny je tedy potrestání nepřátel. Tématem osmé hodiny je poskytování oblečení, které hrálo důležitou roli již v raných posmrtných představách. Hlavním tématem deváté hodiny je opět zajišťování materiálních potřeb. Uprostřed hlavního registru desáté hodiny se před sluneční bárkou objevují různě ozbrojené postavy, které chrání boha slunce před jeho nepřáteli. Přípravy nadcházejícího svítání jsou tématem jedenácté hodiny. Znovuzrození slunce nastává v poslední dvanácté hodině. Tato událost je oslavována různými božstvy, která jsou vyobrazena se zdviženými pažemi v horním i spodním registru. Navíc se zde objevují také božstva, která naposled zahánějí Apopa. Na konci hodiny je vyobrazen opět sluneční skarab, jak letí do rozevřené náruče boha Šua, který jej opět vyzvedne jako slunce na denní oblohu. Skladba Amduat popisuje noční cestu boha slunce a je prvním uceleným dílem tohoto typu. Umožňuje nám utvořit si alespoň částečnou představu o podsvětí, které v období Nové říše začalo výrazně nabývat na důležitosti. KNIHA MRTVÝCH K pojmu Kniha mrtvých musíme přistupovat velmi obezřetně, protože se nejedná o knihu jako takovou, ale o soubor nejrůznějších říkadel, formulí a náboženských textů s ilustracemi, poskládaných do jediného celku – tedy jakési „Knihy“. Tyto nové zádušní texty, které se začínají objevovat od Nové říše dále, si zachovávaly původní jádro Textů rakví. Docházelo k celkovému úbytku formulí, především těch, které sloužily k získávání božských podob, a byly nahrazovány novými. Kromě nejrůznějších inovací se začínají také objevovat tzv. viněty, ilustrace, které posilovaly a prohlubovaly přesnost každé formule (říkadla). Díky pokračující demokratizaci posmrtného života, začala být posmrtná existence dostupná všem. V nekrálovských hrobech se proto začaly objevovat zádušní texty převážně na papyrových a kožených svitcích, které byly z ekonomického hlediska mnohem dostupnější. Měly zemřelému zajistit mimo jiné možnost vycházet z hrobu, přijímat oběti, získat schopnost ovládat své tělo a živly, znalost podsvětí a bytostí v něm žijících, aby tudy mohli nerušeně projít a dosáhnout tak nerušené a spokojené existence na onom světě. Začaly se objevovat i nové prvky (např. důrazné prohlášení o své nevinně před posledním soudem). „Ó mé srdce, které mám od své matky, ó mé srdce, které mám od své matky, ó mé srdce mých proměn! Nevystupuj proti mně jako svědek, nestav se proti mně před soudním dvorem, nesnižuj mě před strážcem vah! Jsi můj duch, který je v mém těle. Můj stvořitel, který léčí moje údy. Kéž se odebereš na šťastné místo, které je pro nás připraveno“. Tento krátký, ale velmi významný text je později zařazen do Knihy mrtvých a představuje nejstarší dochovanou konkrétní zmínku o posmrtném soudu na základě činů, vykonaných za života. Víra v posmrtný soud existovala pravděpodobně už mnohem dříve, ale teprve až v Textech rakví je poskytnut první konkrétní důkaz pro postup na onen svět. Rozsudek je vynášen před Usirem a shromážděním bohů, avšak není uvedena žádná konkrétní podoba procesu samotného.   )

ČAS JAKO SUBJEKTIVNÍ PODMÍNKA LIDSKÉ EXISTENCE

ČAS JAKO SUBJEKTIVNÍ PODMÍNKA LIDSKÉ EXISTENCE

„Svět je má představa – toto jest pravda, jež platí pro každou živou a poznávající bytost, ačkoliv jedině člověk si ji může uvědomit reflektovaně a abstraktně: A učiní-li tak skutečně, pak dosáhl filozofické rozvahy. Pak si uvědomuje zřetelně a určitě, že nezná země ani slunce, nýbrž vždy toliko oko, jež vidí slunce, a ruku, jež hmatá zemi, že svět, který jej obklopuje, je tu jen jako představa, totiž úplně jen ve vztahu k něčemu jinému, k představujícímu, a tím je on sám“. – Arthur Schopenhauer Na čase je nejpozoruhodnější to, že plyne vpřed. Jaká je tedy jeho podstata? Je to nevratnost. K času běžně přistupujeme jako k plynoucímu, jeho běh nemůžeme zastavit, víme, že se nemůžeme vrátit do minulosti a změnit svá rozhodnutí. Takto jej ale vnímáme pouze jako osobní makroskopickou zkušenost. Čas je tedy značně antropocentrická představa. Používáme jej, abychom vyjádřili naše prožívání toho, co se děje ve světě kolem nás a abychom se v těchto dějích mohli lépe orientovat. Je to společenská konvence, díky které se můžeme lépe dorozumívat, např. vzájemně si domlouvat schůzky na určitou smluvenou dobu. Není ale správné, když se snažíme tuto naši konvenci vnucovat přírodním dějům, které jsou od naší zkušenosti tolik vzdálené. Takže hledání nějakého „objektivního“ potvrzení ve fyzikálních procesech je velmi umělé. Problém času jsme si do značné míry vytvořili sami… Aristotelovo pojetí času: Čas je počítaný pohyb vzhledem k „před“ a „po“ Aristoteles tvrdí, že čas je pohyb dřívějšího a pozdějšího. Aby mohl existovat pohyb, musí existovat také něco, co je schopno pohybu. Označme pro jednoduchost toto „něco“ jako těleso. Jak víme, těleso je schopno existovat pouze v prostoru a v něm se také může pohybovat. Čas se tedy neváže jen na pohyb, ale i na prostor a objekty, jimiž je prostor vyplněn. Aristoteles to dokonale vystihl, když označil čas jako pohyb sféry nebes, protože podle tohoto pohybu se měří ostatní pohyby. Aristoteles vychází z toho, že pozorováním hvězdné oblohy si člověk vytvořil pojmy jako jsou den, noc, hodina atd. Čas a pohyb jsou často dávány do souvislosti s dilatací času, tedy schopností času roztahovat se. Byla experimentálně prokázána vazba času na rychlost pohybovaného tělesa, a to v následujícím smyslu: Čím větší rychlostí se těleso pohybuje vůči jinému tělesu, tím delší časovou existenci bude vykazovat a sice v očích třetího pozorovatele. Na zemskou atmosféru neustále dopadají tzv. kosmické paprsky, které jsou ve vyšším množství pro organismus nebezpečné. Atmosféra většinu z nich zachytí, nepatrná část však putuje dále směrem k zemskému povrchu. Cílem pozorování se staly tzv. Miony, jež se dosti podobají elektronům a vytvářejí strukturu letících kosmických paprsků. Miony jsou ve své podstatě nestabilní, a proto se všechny během několika miliontin vteřiny po průniku atmosférou rozpadají na elektrony. Jejich nejvyšší rychlost je blízká rychlosti světla, přesto nemají šanci po proniknutí atmosférou urazit více jak několik km. Jelikož padají z výšky asi 20 km, neměly by se dostat dále jak do poloviny trasy k zemskému povrchu. Skutečnost je ovšem jiná, všechny dopadají na zemský povrch, pronikají dokonce hluboko pod něj. Jak to lze vysvětlit? Řešením je ona dilatace času. Letící mion díky dilataci roztáhne svůj čas asi tisíckrát, a to vůči pozemské časově souřadnicové soustavě. Přestože z pohledu letícího mionu trvá let „normální“ dobu, jeví se nám jeho existence v našich časových poměrech asi 1000krát delší. A to je důvod, proč může dopadnout na zemský povrch, ačkoliv by se měl již dávno rozpadnout na elektrony. Čas je tedy nepochybně vázán na pohyb, především pak na jeho rychlost. Například planeta Země obíhá kolem slunce rychlostí 30 km za vteřinu a Slunce obíhá kolem jádra Galaxie rychlostí 220 km za vteřinu. Jsou to právě tyto rychlosti, které vymezují délku jednoho dne nebo jednoho roku. Objektivní čas jako čas vázaný na pohyb vesmírných těles Objektivní čas lze posuzovat jako čistě pozemský a měřený na základě pohybu planet ve vesmíru. Například pohyb planety Země kolem své osy se odráží v podobě trvání dne a noci. Podobně tak oběhnutím planety Země okolo Slunce dojde ke změně ročních období. Podstatu objektivního času nejsnáze pochopíme na příkladu slunečních hodin, jsou totiž symbolickým opisem pohybu planety Země kolem své osy. Jak jistě víme, Zemi trvá toto otočení 24 hodin, což je jeden den. Během této doby lze pozorovat pohyb Slunce po obloze, přesněji sluneční pohyb od východu do jeho západu. Sluneční hodiny fungují na principu vytvoření stínu, který vznikne pouhým zaražením tyče do země. Jak se Slunce během dne pohybuje, pohybuje se souběžně s ním i stín. Objektivní čas lze tedy odvodit z přesných pohybů planet, ale lze mu přisoudit platnou existenci? Čas se v tomto smyslu totiž jeví jako výsledek pozorování člověka, nikoli jako něco skutečně existujícího. Ačkoli je pojem čas podroben rozsáhlému bádání, věda zatím odpovědět neumí. Jsme přibližně ve stejné situaci jako Augustin, který pokládal čas za něco jemu důvěrně známé, nedokázal však sdělit, co čas je. TEORIE RELATIVITY: KONEC ABSOLUTNÍHO ČASU, PROSTOROČAS Teorie relativity je dílem jednoho z největších vědců vůbec, Alberta Einsteina. Zcela změnila náš pohled na prostor, čas a povahu vesmíru vůbec. Teorie relativity poukázala na nadbytečnost myšlenky éteru, která se ve fyzice udržela více jak 2000 let. Skoncovala také s myšlenkou absolutního času a odhalila zcela nový pohled na pojem současnosti. Dále čas nově vykládá jako čtvrtou souřadnici čtyřrozměrného prostoročasu. Změn v pohledu na povahu okolního světa i vesmíru přinesla opravdu hodně. Speciální teorie relativity byla Einsteinem zformulována v roce 1905. Zajímavé je, že ke stejným závěrům došel zhruba ve stejné době také matematik Henri Poincaré. Jenže Poincaré se relativitou zabýval z pohledu matematiky a více se proslavila fyzikálně (a tedy i praktičtěji) orientovaná Einsteinova verze. Neměli bychom ale zapomínat, že i Poincaré má na rozvoji této teorie značné zásluhy. Název teorie relativity pak prosadil o rok později německý fyzik Max Planck. Po formální stránce speciální teorii relativity dokončila její geometrická interpretace, kterou předložil matematik Hermann Minkowski v roce 1908. Prostor a čas spojil ve shodě s Einsteinovými výsledky v čtyřrozměrný prostoročas s takzvanou „pseudoeuklidovskou geometrií“. Klasicky určujeme polohu v prostoru pomocí tří prostorových souřadnic, jejichž výběr je zcela na nás, ale často je vhodná např. zeměpisná šířka, zeměpisná délka a nadmořská výška. V rámci prostoročasu již nemluvíme pouze o poloze v prostoru, je třeba k ní přidat také konkrétní časový okamžik. Čtyři čísla určující událost chápeme jako souřadnice čtyřrozměrného prostoročasu. Lidské tělo si ve čtyřech rozměrech můžeme představit jako protáhlého „červa“ pohybujícího se časoprostorovou krajinou, kde trojrozměrný řez představuje tělo v určitém časovém okamžiku. Je velmi obtížné představit si svět se čtyřmi dimenzemi, jelikož nejčastěji okolní svět zachycujeme do dvou rozměrů (mapa zemského povrchu), maximálně jsou nám blízké trojrozměrné modely. Opět se tu teorie relativity rozchází s naší běžnou zkušeností. Pod vlivem speciální teorie relativity musíme také zaujmout nový přístup k pojmu současnost. To, že je rychlost světla konečná, znamená, že i rychlost šíření signálu je konečná. Díky teorii relativity jsme však zjistili, že to, co ve skutečnosti pozorujeme, když pozorujeme Vesmír, je jeho minulost. Pokud by například Slunce najednou přestalo svítit, pozorovali bychom na Zemi, že se Sluncem se něco děje, až po osmi minutách. To je totiž doba, kterou světlo potřebuje pro překonání vzdálenosti mezi Sluncem a Zemí. Tento poznatek má zásadní dopad na naše vnímání světa, jelikož představa absolutní současnosti je v nás hluboce zakořeněna. Rozpínající se Vesmír: Čas má počátek! Díky obecné teorii relativity víme, že prostor a čas jsou dynamické veličiny. Mají vliv na povahu Vesmíru. Hmotnost objektů nebo působící síly mají vliv na zakřivení prostoročasu a struktura prostoročasu pak ovlivňuje pohyb dalších těles a působení sil. Z obecné teorie relativity tedy plyne povaha vesmíru: Vesmír je dynamický, nikoliv statický. Ale tradice statistického vesmíru byla tak silná a víra v něj tak hluboká, že dokonce Einstein upravil obecnou teorii relativity tak, aby z ní plynul obraz statického vesmíru. Do svých rovnic přidal v roce 1917 kosmologický člen, který působí proti gravitaci takovým způsobem, aby výsledkem byl statický vesmír. Jako první s myšlenkou dynamického vesmíru přišel v roce 1922 sovětský fyzik Alexandr Fridman. Předpokládal, že vesmír vypadá stejně, ať se podíváme jakýmkoliv směrem a že nezáleží ani na tom, z jakého místa ve vesmíru jej pozorujeme. Z těchto úvah vyvodil, že vesmír je dynamický. Fridman také předpověděl výsledky práce amerického astronoma Edwina Hubblea, který v roce 1922 potvrdil existenci jiných galaxií. Pro výpočet jejich vzdáleností Hubble použil svítivost hvězd. Takto se mu podařilo odhalit vzdálenosti devíti různých galaxií. Kdysi dávno v minulosti musela být tedy vzdálenost mezi galaxiemi nulová, hustota vesmíru nekonečná, a proto i zakřivení v prostoročasu nekonečné. Takový bod, ve kterém přestávají platit fyzikální zákony, je označován jako singularita. Počáteční singularitu vesmíru označujeme jako Velký třesk. Události, které se odehrály před Velkým třeskem, nás nemohly nijak ovlivnit. Před Velkým třeskem neexistovalo nic, žádný prostor, žádná hmota, žádný čas. Čas začal až při Velkém třesku. Nabízí se zde srovnání s Aureliem Augustinem, který ve svých Vyznáních připouští, že neví, co Bůh dělal před stvořením světa a také, že čas začal až v okamžiku stvoření. I když je Augustinův výklad prosycen náboženskými myšlenkami, po mnoha staletích se ukazuje, že v těchto úvahách měl nejspíš pravdu. )

Svatý Václav: Kníže, světec a symbol české státnosti

Svatý Václav: Kníže, světec a symbol české státnosti

„Všem nuzným prokazoval dobrodiní: nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedával ukřivdit, všechny lidi, chudé i bohaté miloval, přisluhoval služebníkům božím, kostely zdobil zlatem. Ježto věřil v Boha celým srdcem, konal v svém životě všechny dobré skutky, jaké jen mohl“. Kníže Václav (asi 907–935) se narodil zřejmě ve Stochově u Kladna nebo v Boleslavi. Jeho babička, Ludmila, údajně zasadila ve Stochově dubový proutek, ze kterého vyrostl Svatováclavský dub, jenž byl zaléván vodou, v níž se Václav koupal. Byl prvorozeným synem Přemyslovce Vratislava a kněžny Drahomíry z kmene Havolanů (kmen Polabských Slovanů). Václav měl mladšího bratra Boleslava, a 4 sestry, z nichž jménem známe pouze Přibyslavu, která se později stala jeptiškou v klášteře svatého Jiří v Praze. V roce 915 zemřel kníže Spytihněv a po něm na knížecí stolec nastoupil Vratislav, Václavův otec. V roce 919 byl zvolen králem saský vévoda Jindřich I., který si musel postavení v okolních knížectvích prosadit mocí. O tři roky později se mu poddal bavorský vévoda Arnulf, s nímž měly do té doby české země přátelské vztahy. Češi spoléhali na pomoc Bavorska, ale krok vévody Arnulfa jim utržil obrovskou ránu. V roce 921 byly české země navíc oslabeny smrtí knížete Vratislava. Václav byl ještě příliš malý na to, aby se mohl sám ujmout vlády, což situaci ještě více zkomplikovalo. Moc byla zatím vložena do rukou jeho matky Drahomíry, která zastávala funkci regentky až do faktického nástupu svého prvorozeného syna. Václav se přibližně v sedmi letech podrobil obřadu postřižin, který měl dlouhou předkřesťanskou tradici. Tímto aktem bylo ukončeno jeho dětství a Václav mohl být vychován pro pozici budoucího panovníka země. K tomu jistě přispěla i jeho babička Ludmila, jež ho prý učila slovanskému jazyku, Písmu a liturgii. Na knížecí stolec usedl mladý Václav někdy v letech 924 nebo 925. Legendy popisují knížete jako dokonalého mnicha, což jistě stojí v protikladu k obrazu středověkého panovníka, který měl být přísný a tvrdý. Legendistické zobrazení Václava jako mnicha a askety se do naší kultury poměrně vžilo a přetrvalo v našem povědomí dodnes. Odkazy najdeme i ve výtvarném umění, kde je Václav zobrazován v mnišském oděvu, jak pracuje na vinici nebo na poli jako neurozený člověk. Začátky vládnutí knížete Václava „Otec můj, dobré paměti Vratislav, mě jest pořízením své poslední vůle dědicem učinil: lopotové, vladyky a zemani tito mě jsou za kníže přijali, a protož se toho mého knížectví nyní ujímám“. Počátky Václavovy vlády jsou popisovány jako urovnání všeho špatného, co stihla za svého panování napáchat jeho matka. Kníže povolal zpět vyhnané duchovenstvo, nechal opravit zbourané a vypálené kostely. Rozdílně je popisován Drahomířin osud po nástupu jejího syna k vládě. Někteří uvádí, že ji Václav poslal spravovat území, která dostala věnem. A jiní zase tvrdí, že se země rozdělila na dva tábory – Václavův křesťanský a Drahomířin pohanský. Knížeti se podařilo rozbroje mezi dvěma skupinami utišit, až když Drahomíru vyhnal ze země. Jelikož ale ctil Desatero, matku povolal opět zpátky pod podmínkou, že bude žít v ústraní a do chodu českých zemí se už nebude vměšovat. Teprve poté, co se uklidnily vztahy mezi oběma znepřátelenými skupinami, mohl se Václav konečně věnovat svému hlavnímu cíli, a to šíření křesťanství. „Rozpomenuv se potom blahoslavený Václav na svou bábu, v jaké svatosti na této zemi žila a jakou slávu u Všemohoucího v odměnu za to získala, proléval proudy slz, a pojav s kněžími a některými zbožnými muži přesvatý úmysl, poslal je na řečený hrad Tetín a uložil jim, aby třeba jen její kosti a prach zetlelého těla důstojným přenesením k němu dopravili“. Kronikáři zaznamenávají, že kníže přikázal přenést Ludmilino tělo hlavně kvůli lásce, kterou ke své babičce choval. Translace svatého těla měla i náboženské poslání s christianizačním záměrem, protože, jak píšou mnozí kronikáři, nad ostatky kněžny Ludmily se udály zázraky, které obrátily mnoho pohanů na křesťanskou víru. Skrze divy uvěřili ve svatost mučednice a zároveň v existenci Krista. Tělo bylo za velké slávy a přítomnosti divů pohřbeno v kostele svatého Jiří, jehož bazilika byla vysvěcena zástupcem biskupa Tutona. Do popisu období Václavova panování jsou vloženy pasáže o jeho bohulibém a přísně křesťanském životě. Kníže odmítal prolévání krve, ctil Desatero a řídil se pravidlem nesoudit, aby on sám potom nebyl souzen. Proto se mu vnitřně příčil i trest smrti, který byl v raném středověku velmi běžným. Pokud byl někdo k takovému trestu právě odsuzován, kníže Václav odcházel pod všemožnými záminkami ze soudní síně. Václavova odvážnost v boji s kouřimským knížetem Václav se projevil i jako rytíř a ochránce svého lidu, když táhl se svým vojskem na vzpurného kouřimského knížete Radislava, který chtěl využít Václavovy dobré vůle a povolnosti a zabrat české země ve svůj prospěch. Václav neváhal, sebral své vojsko a vydal se vstříc odbojnému knížeti. Když bylo na obou stranách dosti lidí pobito, tu se shodli všichni na tom, aby jen oba vévodové spolu zápasili, a kdo z nich zvítězí, ten že bude vládnouti. O souboji muže proti muži nerozhodl kníže Václav, ale lid. Václavovi se na čele objevil zlatý kříž. Společně s knížetem přicházeli dva andělé. Tyto zázraky kouřimského knížete přesvědčily o tom, že Václav je chráněn samotným Bohem. Radislav nemohl jinak, než před ním pokleknout a uznat ho za svého panovníka. Václav opět ukázal svou dobrotivost, přijal od něj omluvu, a dokonce mu nechal Kouřimsko dále ke spravování. Radislav dokonce slíbil, že se nechá s celou svou družinou pokřtít, což můžeme chápat jako naprosté Václavovo vítězství, který vyhrál nejen na poli bitevním, ale i ve sféře duchovní. Václav a projevy jeho křesťanských ctností Václav vykonával milosrdné skutky a staral se o nemocné, hladové a žíznivé, pomáhal vdovám a chránil sirotky, hostil poutníky, vykupoval otroky, a dokonce pohřbíval mrtvé. Milosrdenství je charakteristické pro křesťanského vládce a jeho úkolem je zmírňovat tvrdá ustanovení zákonů. Svému věrnému příteli Podivenovi dokonce čistil obuv. Tento motiv stírá rozdíly mezi panovníkem a jeho poddaným, byť věrným přítelem. Václav se snažil nepovyšovat se nad ostatní. Václavova skromnost se projeví například při návštěvě císaře, který českému knížeti na důkaz své přízně nabídl cokoliv ze svého pokladu. Václav odmítl, ale na císařovo naléhání se vybral relikvii svatého Víta. Kníže Václav stojí na samém vrcholu v hierarchii společenského postavení v českých zemích, proto ve světské sféře představuje nejvyšší ideál člověka reprezentovaný svou osobností. Všemi svými ctnostmi, jakou byla moudrost, laskavost, umírněnost, skromnost, láska k bližnímu, pokora a další, se Václav přibližoval Kristu a království nebeskému. Vrcholem byla jeho mučednická smrt, pro kterou se stal patronem Čech a jedním z nejuznávanějších svatých u nás. Touha po mučednictví a předpovídání své smrti Kníže Václav toužil po mučednictví, dokonce předpovídal svou smrt. Skrze to, že Václav znal svou budoucnost, a přesto pozvání na hostinu k Boleslavovi přijal, ukázal svou statečnost, odvahu a odhodlanost stát se Kristovým mučedníkem. Toužil po naplnění svého osudu. Neměl strach, protože byl chráněn vírou v Boha. „Když tam přišel, všecko sobě dvojmo připraveno nalezl, hostinu totiž s velkým přepychem a skrytě ozbrojených nepřátel silnou tlupu. I šel do kostela a řádně obcoval mši svaté, a Bohu a svatým Kosmovi a Damiánovi, jejichž výroční slavnost se konala, se poručiv, do domu hodovního vesele vkročil. A když už srdce zlovolných hodovníků, napuštěná dávno žlučí vraždy, krměmi a nápoji se rozehřívala, jali se ponenáhlu skrytou zbraň vytahovati. Meče totiž pod rouchy majíce opásány a za zády skrývajíce a pořád, jak by udeřili, přemýšlejíce, třikrát vstali a třikrát zase usedli, poněvadž všemohoucí Bůh Otec nedal jim to provésti, neboť si snad přál posvětiti příští den, na který žádný svátek nepřipadal. Světec tedy vida je rozběsněný, zůstával sice bez bázně, ale pospíchal od stolu co nejdříve se zdvihnouti. A když poodešel maličko ze síně hodovní, jeden z přátel jeho přistoupí k němu řka: Hle, mám pro tebe tajně uchystaného koně, vsedni naň co nejdříve a hleď, pane můj, od nich ujeti, neboť smrt ti hrozí. On však nic na jeho slova nedal, vrátil se do místnosti hodovní, a vzav číši a pije přede všemi na úmysl prosebný, zvolal hlasem povýšeným: Ve jménu blaženého archanděla Michaela pijme tento kalich, prosíce a snažně žádajíce, aby duše naše ráčil uvésti nyní v pokoj věčné radosti. A když všichni, kteří mu byli věrní, odpověděli: Amen, on vyprázdniv číši políbil všecky a do svých hostinských místností se odebral. A když dlouho před tváří Boží na modlitbách a žalmech trval, převzácným svým údům dopřávaje odpočinku posléze unaven usnul“. Blažený mučedník, jenž měl býti brzy pro vytrvalost v díle vyznamenán korunou slávy, odebral se, jak jsme pravili, do chrámu matky církve, aby Bohu vzdal jitřní chválu. Tou pak milostí od Boha muž nehynoucí paměti vzkvétal, že nikdo nepochyboval, že on před úsvitem půjde k bráně svatosti, aby tam modlitby vykonal. A na tu hodinu čekal druhý Kain, maje ji vhodnou ke spáchání vraždy. Vidím vpravdě, cožkoli, kdy stránky Písem svatých byly naznačily, že se naplniti má, to že až do písmenky se naplní. A toto praví jedna stránka, narážejíc na ty, kteří činí zlo: „Každý, kdo zle činí, nenávidí světla…“. „Tehdy také svatá duše, vysvobozena na tom zápasišti z vězení tohoto života, vavřínem krve ozdobena vítězně se odebrala k Pánu, dne 28. září, zatímco se nebe radovalo a země kvílela, léta vtělení Páně devítistého dvacátého devátého“. )

PŘÍRODNÍ ŽIVLY – OHEŇ, VODA, VZDUCH, ZEMĚ

PŘÍRODNÍ ŽIVLY – OHEŇ, VODA, VZDUCH, ZEMĚ

V dnešní době si lidé pod pojmem přírodní živly představí něco silného, ničivého, energetického. Lidem se před očima vybaví povodně, požáry, zemětřesení, tornáda a jiné živelní katastrofy., které se již staly součástí života dnešního člověka. Ale živly nejsou jen ničivé a životu nebezpečné. Jsou to 4 základní elementy, které se na naší planetě vyskytují už od pradávna, jsou součástí našeho všedního života a mnohdy jsou nám tu k prospěchu. Jen se na to podívejme z jiné stránky. Je pravdou, že pokud se oheň vymkne kontrole, dokáže způsobit živelní katastrofy, spálí téměř vše, k čemu se přiblíží, a umí budit hrůzu. Nejsou to ovšem jen tyhle vlastnosti, kterými se pyšní, již od pradávna je oheň spojován s hlavním zdrojem tepla. Vzduch dokáže způsobit velká tornáda, vichřice, dokáže svou silou doslova rvát stromy ze země, ale bez něj bychom nedokázali žít, neboť je hlavním zdrojem kyslíku, který je k lidskému životu nepostradatelný. Země jako jeden ze čtyř elementů dokáže způsobit silná zemětřesení a umí člověka připravit i o střechu nad hlavou, ale zároveň je to symbol domova a původ lidstva. Poslední z elementů je voda, která nám v posledních letech dokázala, že je schopná se rozbouřit a způsobit ničivé katastrofy. Je ovšem počátkem života na naší planetě, symbol zrození a společně se vzduchem tvoří základní podmínky pro existenci života na Zemi. Historie, filozofické objevy a alchymie Doklady shromážděné pro heslo živel ve staročeském slovníku bohatě dokládají dlouhou tradici a patrně obecnou znalost slova živel ve smyslu prvopočátek života, podstata, živý tvor, ale také žijící látka. Učení Thaleta o vodě, Anaximena o vzduchu, Hérakleita o ohni a Empedolka o zemi uvedl v systém Aristoteles a jeho pojetí čtyř živlů pak na dlouhá staletí dominovalo ve filozofii i v utvářejících se přírodních vědách uvnitř ní. Středověcí scholastikové zdůrazňovali počet čtyř poukazem na čtyři řeky v ráji, čtyři roční období, čtyři světové strany. Živly byly již od dob Starého Řecka spojovány se čtyřmi typickými kategoriemi lidských projevů, jak je definoval Hippokrates (ohnivý cholerik, zemitý melancholik, vzdušný sangvinik a vodní flegmatik). C.G. Jung přichází s analogickou čtveřicí takzvaných psychických funkcí, které vymezují čtyři psychologické aspekty psychické orientace. Vnímání konstatuje, že něco je, myšlení zjišťuje, co to je, cítění nám říká, zda se nám to hodí, líbí či ne, zda to chceme přijímat či ne, a intuice nám napoví, odkud to pochází a kam to spěje. Psychické funkce představují čtvero přístupů, čtvero psychických aktivit, které nám slouží ke zpracování a příjmu obsahů přicházejících z vnějšku nebo zevnitř. ŽIVEL OHEŇ Historie tohoto živlu sahá až do pravěku, kde byl člověk odkázán na jednoduché nástroje, jako byly opracované kameny, zvířecí kosti a jiné. Zásadní vliv na rozvoj mělo proto ovládnutí ohně, díky němuž člověk získal významný prostředek k výrobě dalších nástrojů. Z počátku se oheň používal jen k opracování dřeva (opalování špiček kopí), teprve později měl význam pro rozvoj zemědělství, výrobu keramiky atd. Oheň byl pro prehistorického člověka tak důležitý, že se začal objevovat i v rituálech. Byl zobrazován na keramice a jiných artefaktech. Stal se tedy posvátným prvkem, ke kterému se vztahují různé mýty a rituály. Snad nejznámějším ohnivým mýtem je řecký příběh o Titánu Prométheovi: když vládce bohů Zeus odebral lidem oheň, ukradl jej Prométheus z Héfaistovy výhně a ukrytý ve stonku jakési rostliny ho donesl lidem, které přitom rovněž naučil tavbě kovů a řadě dalších dovedností. Diem byl za tento čin potrestán. Héfaistos ho na Kavkaze přikoval ke skále, kam za ním každý den přilétal orel, který mu drásal játra. Ta do druhého dne dorostla a vše se opakovalo. Zachránil ho až největší řecký hrdina Hérakles, který orla zastřelil a Prométhea osvobodil. Ten se nakonec s Diem smířil a stal se nesmrtelným. V minulosti byl oheň vnímán jako posvátný úkaz, a proto byl mnoha způsoby náležitě uctíván a zobrazován. Dnes se však na oheň dívá jako na nedílnou součást všedního života. Přesto existují vlastnosti, které si tento živel zachoval po celá staletí. Oheň hřeje a žhne. Je v neustálém pohybu, velký zdroj energie. Je prakticky nemožné ho spoutat. Mnoho lidí si jako symbol ohně asi představí Slunce (zdroj světla a tepla), které je podmínkou života na Zemi. Možná proto Slunce vystupovalo v mnoha kulturách jako nejvyšší z božstev (ve starém Egyptě jako bůh Re). Symbolem Slunce je kruh, který představuje nekonečno. Dalším významově bohatým symbolem ohně je svíce. Její plamen připomíná čas lidského bytí. Je atributem světla, víry a symbolem lidské duše. Různé podoby ohně představují také symboly a atributy svatých. Například sv. Benedikt z Aniane nebo sv. biskup Polykarp ze Smyrny (hořící hranice). Živly se také uplatňují při rozlišení typů lidského chování (temperamentů). Ohni odpovídá cholerik (chování výbušně aktivní). V lidech s tímto temperamentem stále něco plane, stále musí něco dělat. Mají za úkol podněcovat druhé. K ohnivým znamením patří Beran, Lev a Střelec. Jejich síla je mužská, dává věcem nové obsahy a směr. Je-li jí však příliš mnoho, pak ničí a spaluje. ŽIVEL ZEMĚ Často se stává, že když řeknete, že země je také živel podobně jako voda, oheň či vzduch, mnoho lidí se nad tím pozastavuje. Pravda je ale taková, že země opravdu živlem je, a to nesmírně důležitý, neboť formuje základ toho, jak naše prostředí vypadá. Díky tomuto živlu vznikly nejrůznějšími způsoby geologických procesů horniny, kovy, drahokamy atd. Země je také základnou celé potravinové pyramidy. Od stavebních látek, které umožňují život a růst rostlin, přes tvorbu látek zajišťující drobné živočichy. Dále k tvorbě stavebních kamenů, k proměně odpadu v organické látky apod. Živel země, ač se to nezdá, není rozhodně nehybný. Svým pohybem vlastně dokáže padat, rozpadat se, propadat se a sesouvat se. Dalo by se říct, že země je vlastně díky ostatním živlům nositelkou tvarů. Vodou nabývá schopnost přijímat tvar, působením ohně a vzduchu nabývá její podoba. Pokud bychom se pokusili tento živel porovnat s ostatními, mohli bychom říct, že země je neprůhledná na rozdíl od ostatních živlů. Není světelné povahy tak jako oheň, nepropouští světlo tak jako vzduch a také jej neodráží jako voda. Země světlo prakticky pohlcuje. Vystupuje jako stinná stránka osvětlených věcí. Poskytuje a zakládá zemská sídla a obydlí, zatímco oheň, vzduch a voda je činí útulnými a obyvatelnými. Země se také uplatňuje při rozlišení typů lidského chování. Pod vládou zemského živlu se nachází znamení Býka, Panny a Kozoroha. Základním charakterovým projevem zemského živlu je upevňování, ochraňování a stabilita. Člověk, který zůstává stát na zemi, je realistický, konzervativní, spolehlivý a smyslový. Je zaměřen na materiální svět a své bezpečí. ŽIVEL VZDUCH „Ze vzduchu vše vzniká a do něho se zase rozkládá. Jako naše duše jsouc vzduchem nám vládne, tak dech a vzduch objímá celý svět. Počátkem je neomezený vzduch, z něho vzniká, co jest, co bylo, co bude, boží i božské věci, a ostatní vzniká z potomstva vzduchu. A taková je podoba vzduchu: když je zcela stejný, je neviditelný, ale ukazuje se chladem, teplem, vlhkem a pohybem. A stále se hýbá, neboť kdyby se nehýbal, neměnil by se tolik, kolik se mění“. – Anaximenés Podle těchto slov prohlásil Anaximenés téměř neviditelný a zdánlivě nehmotný živel za prazáklad veškerého jsoucna a věřil, že právě z něho vznikla celá Země i nebeská tělesa. Zemská atmosféra je jedinečným kosmickým jevem. Na žádné jiné planetě, ani na žádném jiném kosmickém tělese nic podobného neexistuje. Nebo alespoň dosud nebylo vyvráceno, že by tomu bylo jinak. Díky takto složenému ovzduší se mohl na Zemi život rozvinout do dnešního nádherného bohatství. Tato průhledná látka obepínající naši planetu chrání veškerý život před chladem z vesmíru, slunečním zářením i nebezpečnými kosmickými paprsky. Díky tomu všemu můžeme vnímat svěží ranní vzduch, příjemné teplo poledne a radostně pozorujeme nádheru noční oblohy. Dalo by se říct, že lidé jsou bytosti vzduchu. Bez jídla můžeme žít mnoho dnů, bez vody desítky hodin, ale bez vzduchu jen pár minut. Neustále musíme dýchat a k tomu potřebujeme nejen kyslík, ale také čistý vzduch, bez znečišťujících látek. Naše atmosféra je opravdu vzácná, a proto bychom si jí měli vážit a chránit ji. Vzduch se projevuje prouděním, vanutím, přenášením prachu, zvuku, vůní, ale hlavně neustálým pohybem. Podobné vlastnosti nalezneme u lidí narozených ve vzdušných znameních. Patří mezi ně Blíženec, Váhy a Vodnář. Lidé vzduchu jsou sangvinici, pohybliví a přemýšliví. Jejich posláním je předávat nové myšlenky, a tak spojovat lidi mezi sebou. Vzduch je prvkem, který nemá žádné hranice. Dává lidem nový, neomezený vhled do záležitostí. Všechno ho zajímá, všude se dostane, nezná hranice ani místa, kam by se nemohl dostat. Vzduch je takovým jevištěm vidění, slyšení i cítění. Je šiřitel vůní a pachu, podob a obrazu, zvuku a hlasu. Je určitým způsobem prostředkem komunikace a nabízí mnoho možností k jeho vyjádření. ŽIVEL VODA Voda, jako zdroj života a podle lidové víry nejsilnější ze všech živlů, provází člověka od pravěku až po dnešek. Mocnost a potřebnost vody se projevuje ve vztahu člověka k tomuto živlu. Voda sama, podobně jako oheň, byla u mnoha národů jakýmsi ženským principem, což bylo spojeno s postavou panenské bohyně či vládkyně. Prameny a studánky byly pokládány za převtělené nymfy, a když se říčka za bouře proměnila v divoký proud, domnívali se, že je to rozhněvaný bůh. Voda, vodní živel byl vždy spojován s bohy. Řecký bůh Poseidon dával tryskat pramenům, v Mezopotámii bůh Aššur sesílal na zem déšť, pramen života a zajišťoval tak její plodnost. Voda na sebe bere nejrůznější podoby, známe ji jako pramen (symbol čistoty), studánku (osvěžení a očištění), řeku (symbol nebeské milosti), moře (vše pohlcující propast), déšť (symbol úrodnosti), mraky (symbol životních změn), sníh (čistota). Umí působit svým přebytkem (potopa) i nedostatkem (sucho). Může mít jak pozitivní, tak negativní podobu. Záchrana před smrtí žízní a na druhé straně utopení. K vodě se ovšem váží i různé bytosti, u nás jimi jsou vodníci, víly a rusalky (duše dívek předčasně zemřelých), v antickém pojetí jimi jsou nymfy. Voda ovšem bývala v minulosti pojímána i jako déšť. Téměř ve všech zemích a dobách se dívali lidé na déšť jako na příznivý zásah Boží moci na zemi a pokládali jej, kromě symbolu trestu, za symbol úrodnosti a oplodnění. Tento déšť je v literatuře obecně nazván „zázračný déšť“. Voda je živlem emocí a citů, což způsobuje velkou empatii a silné citové prožívání, ať už k němu dochází otevřeně jako u Ryb a Raků nebo spíše skrytě v nitru daného člověka, jak je tomu u Štírů. Voda je navíc živlem značně přizpůsobivým, tato znamení jsou flexibilní, umějí vyhovět druhým a adaptovat se na jakoukoli situaci. Voda na první pohled trochu klame tělem – tato znamení mohou působit slabě, uzavřeně a povolně, ale je v nich obrovská síla zvládnout cokoli, co si usmyslí. Přírodní živly jsou základní esencí celého Vesmíru, jsou stavebními kameny a základní prahmotou všeho, co jest. Jsou prazákladem lidské psychiky, jejich energie se každý den odráží v lidském bytí, ve všech znamení zvěrokruhu. )

MOZEK: NEJMOCNĚJŠÍ A NEJZÁHADNĚJŠÍ ORGÁN LIDSKÉHO TĚLA

MOZEK: NEJMOCNĚJŠÍ A NEJZÁHADNĚJŠÍ ORGÁN LIDSKÉHO TĚLA

Mozek je v lidském těle nejdůležitějším orgánem, díky kterému je řízen celý náš organismus. Ovlivňuje naše vnímání okolního prostředí, myšlení a veškeré naše chování. Obsahuje neuvěřitelných 100 miliard nervových buněk a přenos informace v něm je otázkou asi tisíciny sekundy. První písemná zmínka o anatomii mozku je z Egypta v takzvaném chirurgickém papyru Edwina Smitha z období zhruba 3500 př.Kr. Za centrum mysli bylo považováno srdce, o mozku jako centru duševních procesů se začíná uvažovat až v antickém Řecku. V 20 letech 20. století Hans Berger poprvé zaregistroval bioelektrickou aktivitu mozku a na začátku 30. let uskutečnil první záznam těchto signálů elektroencefalogramem (EEG) – jenž je další neinvazivní technikou, která významně napomohla pochopení funkcí jednotlivých částí mozku. Navíc je EEG, po téměř 100 letech od objevu jeho principu, používáno dodnes. NERVOVÁ SOUSTAVA Nervová soustava (NS) umožňuje komunikaci mezi orgány a jejich spojení v jednotný celek, řídí a kontroluje činnost všech částí organismu a tím umožňuje rychlou reakci na změny vnitřního i vnějšího prostředí. Základní stavební jednotkou nervového systému je nervová buňka – neuron, která je specializovaná na přenos nervových vzruchů – stimulů. Neurony se skládají z buněčného těla – soma, které obsahuje jádro a cytoplazmu s organelami, výběžků buněčného těla – dendritů, které přijímají signály z jiných neuronů nebo smyslových buněk a nervového vlákna – axonu, nejdelšího výběžku, který vede signál ven z neuronu. Nervová soustava se dělí na dvě hlavní části: centrální nervový systém (CNS) a periferní nervový systém (PNS). Periferní nervy spojují oběma směry CNS s orgány celého těla a dělí se na tyto tři typy: • Mozkové nervy (12 párů) vystupují z mozku. Mohou být senzorické, motorické nebo smíšené. • Míšní nervy (32 párů) vystupují z postranních rýh míchy jako přední a zadní míšní kořeny. • Útrobní nervy zajišťují činnost orgánů, inervují hladké svalstvo, svalstvo srdeční a žlázy. Součástí periferního nervového systému je somatický nervový systém, který můžeme vědomě ovládat. Zahrnuje senzorické a motorické nervy, a autonomní (vegetativní) nervový systém, který řídí činnost vnitřních orgánů. Centrální nervový systém se skládá z míchy a mozku, jež jsou chráněné obaly (plenami). Tvrdá plena (dura mater) tvoří vnější obal, omozečnice (pia mater) kryje povrch mozku a vniká do všech záhybů a pavučnice (arachnoidea) je zevní měkká plena, která do záhybů neproniká. Pavučnice a omozečnice jsou od sebe oddělené mozkomíšním mokem. Mozkomíšní mok nadlehčuje a chrání mozek a míchu před nárazy a otřesy. Mícha je uložena v páteři složené z obratlů. Tvoří ji centrální kanál s mozkomíšním mokem, šedá hmota, obsahující těla buněk a krátká nervová vlákna a bílá hmota, která obklopuje šedou hmotu a obsahuje dlouhá vlákna interneuronů spojující se do svazku, které tvoří tzv. provazce. STAVBA A FUNKCE LIDSKÉHO MOZKU PRODLOUŽENÁ MÍCHA – je pokračováním míchy hřbetní, obsahuje bílou hmotu na přední straně a na zadní straně šedou hmotu, obsahuje jádra některých mozkových nervů a centra životně nepodmíněných reflexů obranných (např. mrkání, kašel, kýchání) a potravových (např. sání, polykání, slinění). MOST VAROLŮV – má tvar příčného valu, obsahuje šedou hmotu a značně vyvinutou bílou hmotu a spojuje mozkovou kůru s nižšími částmi CNS, hlavně s mozečkem. Mozeček je druhá největší část mozku, která se skládá ze dvou polokoulí (hemisfér). Je centrem udržování postoje a motorické aktivity. Při jeho poškození vzniká obrna a jeho činnost je dočasně narušena při nadměrné konzumaci alkoholu. STŘEDNÍ MOZEK – je nejmenší částí mozku. Jeho střední část obsahuje pigmentové buňky tzv. černé jádro, při jejich narušení se objevuje klidový třes, svalová ztuhlost a ztráta automatických pohybů. Dále obsahuje červené jádro, kde se sbíhají dráhy mozečku, mozkové kůry, thalamu a míchy. Na horní straně středního mozku jsou dva páry hrbolků šedé hmoty – čtverohrbolí, který zprostředkovává reakce na zrakové a sluchové podněty a obsahuje centrum pro akomodaci čočky a zornicového reflexu. MEZIMOZEK – je zcela pokryt hemisférami koncového mozku. Boční stěny tvoří pravý a levý hrbol mezimozkový (thalamus), útvar z šedé hmoty, který přijímá a zpracovává smyslové vzruchy a při zpracování těchto vzruchů se spolu s limbickým systémem podílí na vzniku emočního doprovodu prožitků. K přední části mezimozku je připojeno podhrbolí (hypothalamus), který udržuje homeostázi organismu a zajišťuje regulaci vegetativních funkcí buď nervově nebo hormonálně prostřednictvím podvěsku mozkového (hypofýzy). Obsahuje mimo jiné centrum sytosti a hladu, termoregulační centrum a řízení afektivního a sexuálního chování. KONCOVÝ MOZEK – je největší oblast mozku člověka. Je složen ze dvou hemisfér, na jejichž povrchu je mnoho hlubokých mozkových závitů – (anatomicky Gyrus), přibližně 1 cm široké, oddělené mělkými rýhami – sulci. Tyto závity a rýhy značně zvětšují povrch mozku. Hemisféry jsou spojené pásem bílé mozkové hmoty zvané corpus callosum. Vnitřek hemisfér je vyplněn bílou hmotou a hemisféry jsou pokryté pláštěm (pallium), který je tvořený šedou kůrou mozkovou. Kůra řídí veškerou činnost organismu a je centrem vyšší nervové soustavy. Mozková kůra se skládá ze 4 laloků: • Vizuální zpracování probíhá v týlním laloku, blízko zadní části lebky.• Spánkový lalok zpracovává zvuk, jazyk a jeho část se účastní také funkcí paměti a emocí.• Temenní lalok integruje vstupy z různých smyslů a je důležitý pro prostorovou orientaci a navigaci.•Čelní lalok zabírá největší část mozkové kůry a je kontrolní centrum našeho Bytí. V čelním laloku se nachází centrum usuzování, uvažování, rozumu a vůle. Někdy se čelnímu laloku také přezdívá „koruna mozku“. Je velmi důležité si tuto oblast hlavy chránit. MOZKOVÉ HEMISFÉRY ANEB DVĚ „POLOVINY“ MOZKU Traduje se, že levá strana těla a pravá mozková hemisféra, která je s ní spojena, je „ženská“ – intuitivní, duchovní, umělecká, zaměřená na práci s energií a se změněnými stavy vědomí. Pravá strana těla a levá mozková hemisféra je považována za „mužskou“ – rozumovou, technickou, zaměřenou na hmotný svět. LEVÁ MOZKOVÁ HEMISFÉRA – logicky uvažuje, analyzuje, usuzuje, lineárně vnímá a klade důraz na detaily, vnímá strach, orientuje se časově, kontroluje. V naší levé mozkové hemisféře existuje oblast zodpovědná za přežití (společná integrační plocha – SIP). Ve stresových situacích, které nás provázejí v čase prenatálního vývoje, při porodu, v dětství i dospělosti, může odpojit 75 i více procent mozku, tzv. levý přední mozek a celou pravou hemisféru. Neurologická reakce na negativní informaci nabývá formu neurologické blokády. Vzniklé blokády nám umožňují pouze reagovat, nikoliv logicky myslet. Pokud jsou přední mozek (jeho funkce je vykonávat nové a alternativní volby) a pravá hemisféra (specializující se na kreativní uvědomování si) odpojeny (zablokovány), ovládá nás pocit bezmocnosti, ztratí se naše tvůrčí logika a nejsme schopni správně jednat. Opakujeme přitom stále stejné, staré, destruktivní a neproduktivní reakce. PRAVÁ MOZKOVÁ HEMISFÉRA – má spojení s tím, co nazýváme intuicí, bezčasovostí, má spojení se všemi formami tvořivosti – např. s hudebními a výtvarnými schopnostmi, spojení s tzv. „vyšší matematikou“. Na rozdíl od levé mozkové hemisféry ta pravá mozková hemisféra nezná strach. Úspěšnému nahlédnutí do paralelních dimenzí předchází postupné aktivování pravé mozkové hemisféry. Jde o aktivní napojení se na podvědomí a intuici. Jde o vnímaní cyklického plynutí času, zaměření se na holistické vnímání světa. Uvědomění, že skutečně všechno souvisí se vším. Jde o pochopení, že vesmír a příroda je spojitá inteligentní bytost, jíž jsme nedílnou součástí. Znamená to, nespoléhat se jen na levou mozkovou hemisféru. Tedy na racionální, logickou, analytickou a intelektuální mysl, jež vnímá svět v pohybu pouze lineárně, vše polarizuje, vytváří protiklady, pitvá a rozděluje. Levá a pravá hemisféra mozku jsou jako dva lidé, kteří se od sebe liší, a tím se doplňují. Naše mozkové hemisféry neustále spolupracují a není možné, aby fungovala jen jedna a druhá se vypnula. Skoro ve všem, co děláme, hrají roli obě poloviny mozku, nicméně některé oblasti jsou při vykonávání různých funkcí aktivnější než jiné. Obě hemisféry pracují společně, ale každá má jinou specializaci. CVIČENÍ NA SLADĚNÍ MOZKOVÝCH HEMISFÉR Stejně jako v těle dochází ke křížení (pravá hemisféra ovládá levou polovinu těla a levá pravou), tak se při těchto cvičeních využívá jednoduchých symbolů, které v sobě křížení obsahují. Je to ležatá osmička – symbol nekonečna – a písmeno X. Tato cvičení jsou velmi jednoduchá. LEŽATÁ OSMIČKA – tužkou nebo fixem nakreslíme co největší ležatou osmičku na papír A3 nebo A4. Čím větší osmičku můžeme namalovat, tím lépe. 3x obtáhneme pravou rukou, začneme od středu vlevo nebo vpravo nahoru, dbáme na to, aby se střed osmičky nacházel ve středu našeho těla. 3x levou rukou totéž. NEKONEČNO OČIMA – ležatou osmičku kreslíme jen očima. Hlavou nehýbeme, hýbeme pouze očima a osmičku se opět snažíme dělat co největší. Opakujeme několikrát. Toto cvičení je prospěšné i pro naše oči, když jsou unavené, v napětí nebo v nich cítíme strnulost třeba po dlouhém dívání do počítače. PÍSMENO X NA PAPÍŘE – na papír si nakreslíme písmeno x jednoduše tak, že fixem spojíme pravý horní roh s levým dolním a levý horní s pravým dolním. Papír umístíme ve výšce svých očí, například na zeď nebo magnetem na lednici. Cvičení spočívá v tom, že se obě oči dívají do středu X, do místa protnutí dvou přímek. Další cvičení na sladění hemisfér jsou ta, kdy děláme každou rukou něco jiného. -Jedno cvičení známe všichni z dětství. Jednou rukou poplácáváme vršek hlavy a druhou si kruhovým pohybem hladíme bříško. -Další možnost je, že každou rukou kreslíme ve vzduchu před sebou jiný tvar. Například jednou rukou čtverec a druhou kruh (nebo cokoli jiného). PODPOŘTE SVÉ MYŠLENÍ A PAMĚŤ VHODNÝMI DOPLŇKY HOŘČÍK A VITAMÍNY ŘAD B – mají přímý vliv na funkce našeho centrálního nervového systému. Podporují paměť, vybavování, zlepšují naše emoční naladění. ROZCHODNICE RŮŽOVÁ – tato bylina zlepšuje tvorbu serotoninu v mozku, nasazuje se tedy při depresích, poruchách spánku a neurózách. Velmi dobře působí při psychogenní bolesti hlavy, zlepšuje sluch a také se používá jako podpůrná léčba při Parkinsonově chorobě. KLANOPRAŠKA ČÍNSKÁ – zlepšuje koncentraci, odstraňuje únavu a nesoustředění, snižuje míru stresu. „Tak jako nepoužívané železo rezaví, stojatá voda zahnívá, či v zimě zamrzá, tak mozek bez cvičení leniví“. – Leonardo Da Vinci )

Vznik a vývoj vesmíru

Vznik a vývoj vesmíru

Kdysi si lidé mysleli, že vesmírem je Země obklopená klenbou oblohy s ozdobami v podobě Slunce, Měsíce a hvězd. Naučili se však brzo měřit vzdálenosti Měsíce a Slunce, a tak poznali „trojrozměrnost“ oné klenby. Slunce bylo zřetelně dále než Měsíc, ale zase zřetelně blíže než hvězdy. Posléze objevili, že planety jsou dál než Měsíc, ale blíže než hvězdy, a vesmír se jim rozrostl na oblast o něco větší, než je to, čemu dnes říkáme sluneční soustava. Mnoho poznatků o světě vzniklo prostýma očima při soustavném pozorování dějů na obloze. Samotné pozorování však lidem postupem času nestačilo. Pro tyto potřeby vznikla astronomie, jejíž počátky spadají do prehistorie lidstva a která se snažila o hlubší pochopení a vysvětlení příčin pozorovaných jevů. Problém počátku Vesmíru se podobá prastaré otázce, byla-li dříve slepice nebo vejce. Jinými slovy – jaké jsoucno stvořilo Vesmír a kdo naopak stvořil toto jsoucno. Možná, že Vesmír existoval odjakživa, nebo odjakživa existovalo jsoucno, které jej stvořilo. Během staletí lidského bádání se pohled na Vesmír a jeho vývoj neustále měnil a děje se tomu tak i nadále. Na počátku všeho času byl žhavý chaos, který tvořily kvarky, gluony, elektrony a fotony gama. Před 13,7 miliardy let počaly podle teorie Velkého třesku dějiny vesmíru, během nichž vznikla veškerá hmota, energie, čas i prostor. Zárodek vesmíru se během velmi krátkého času rychle rozpínal. „Tehdy bylo jen kvarkové plazma – stavební materiál, z něhož čtyři interakce (silná, gravitační, elektromagnetická a slabá) vybudovaly systémy dnešního uspořádaného kosmu. Jsme částečkou vesmíru a článečkem jeho vývoje“. Když byl vesmír starý 8,7 miliard let, vzniklo z globule Slunce (před 5 miliardy let). Před 4,5 miliardy let vznikly z protoplanetárního disku, který obíhal kolem tohoto nově zrozeného Slunce, Země a ostatní tělesa sluneční soustavy. Zatímco pro dějiny vesmíru znamenal vznik Slunce a jiných soustav jen nepatrnou epizodu, my bychom bez této pro nás důležité události neexistovali. Na samém počátku byl tedy jen vesmír. Jeho uspořádáním do systémů se postupně tvořil a stále ještě tvoří kosmos. Z pojmu kosmos tedy můžeme vyčíst, že se jedná o řád, který vznikl určitým vývojem. Důraz je kladen na řád a celistvost, opakem kosmu je pak chaos. Vesmír podle bájí a mýtů Existuje vesmír odjakživa? Jak vznikl? Skončí někdy? Na takové a podobné otázky se snažili lidé přijít od samého počátku své existence. První odpovědi na tyto otázky přinášely dnes již nesmyslné a naivní, přesto v dávných dobách důležité, mýty. Rané kosmologické představy se většinou zakládají na antropomorfismu, objevuje se ale i myšlenka, že máme neživý hmotný svět, který je oživován nebo který ovládají bohové. Původ vesmíru se v mýtech podává prostřednictvím nadpřirozených bytostí, neboť jejich motivy mohou lidé chápat. Přestože mýty pocházejí z různých zemí a světadílů, můžeme mezi nimi často najít paralelu. V mnoha kulturách si lidé představují, že za vznikem světa stojí nějaká vyšší bytost. K dalším představám patří také vznik řádu z chaosu, při němž se postupně uspořádává lidská společnost. Jinde si lidé představují vesmír jako biologický proces. Toto uvažování můžeme nalézt v mýtech, v nichž kosmos často klíčí buď ze semene, nebo z vejce. V řecké mytologii znamenala počátek všeho Chaos. Řekové si tuto božskou bytost představovali jako nekonečný vesmírný prostor. Vzešla z něho Gaia, bohyně Země, jejímž potomkem byl bůh nebe Úranos. Podle védských kosmografických představ se vesmír dělí na tři složky – na nebe, ovzduší a zemi. Zvláštní přitom je, že Nebe (Djaus) považovali za boha a Zemi (Prthiví) za bohyni. Oba bydleli v jednom domě, ovšem jen do té doby, než se jim narodil syn Indra (král bohů), který se zázračně zrodil z boku své matky Země. Jednou se napil čarovného nápoje a narostl do obrovských rozměrů. Následkem bylo rozdělení Nebe a Země. Příběhů o stvoření je více. Mýtus o vesmírném muži Parušovi, pocházející z Rgvédy, vypráví o tom, jak zlaté vejce, v němž se nacházel Paruša, plulo v prvotním oceánu. Po vylíhnutí měl Paruša tisíc hlav, tisíc rukou, očí, stále se však cítil osamělý, proto se rozdělil. Z jedné poloviny se stala Země, z druhé povstali bohové a také vesmír. Z ostatních částí těla vytvořil Slunce, které vzešlo z jeho očí, z mysli vyvstal Měsíc. V Rgvédě se objevuje i myšlenka, že příčinou vzniku světa i jeho řádu je kosmická energie. Teorie Velkého třesku Teorie Velkého třesku vypovídá o vzniku Vesmíru z nekonečně malého bodu o nekonečně velké hustotě. Mluvíme jak o počátku hmoty a prostoru, tak i o počátku času. Byl to první okamžik, od kterého se začal odvíjet vývoj Vesmíru. Pozorováním pohybu galaxií, které se od sebe vzdalují, se dá odvodit stav Vesmíru v minulosti, ale i v budoucnosti. V minulosti měl Vesmír daleko vyšší teplotu, ale i hustotu. Používaným časovým bodem v užším slova smyslu, pro počátek pozorování rozpínání Vesmíru se používá právě termín „Velký třesk“. Takzvaná počáteční singularita, která měla některé společné rysy se singularitou gravitační a ve které bylo měření času a délky bezpředmětné a teplota spolu s tlakem byly nekonečné, se datuje na období před 13,7 miliardy let. Toto období historie vzniku Vesmíru zůstává nevyřešeným fyzikálním problémem, protože zatím neexistují žádné modely systémů s takovýmito charakteristikami, speciálně žádná teorie kvantové gravitace. Pozorování podporující teorii Velkého třesku, stojí všeobecně na třech pilířích. A to na pozorování rudého posuvu galaxií, což vyjadřuje Hubbleův zákon rozpínání na měření reliktního záření a na četnosti lehkých prvků. Pozorování vzájemných vztahů struktur velkého měřítka ve Vesmíru, velmi dobře zapadají do standardní teorie Velkého třesku. HUBBLEŮV ZÁKON – Podle pozorování vzdálených galaxií a kvasarů jsou spektra těchto objektů posunuta k jeho červenému konci, to znamená k delším vlnovým délkám. Naměřený posuv se dává do souvislosti s Dopplerovým posuvem záření tělesa, které se od nás vzdaluje určitou rychlostí. Z těchto měření rychlostí a měření vzdáleností těchto těles vyplývá, že rychlost vzdalování závisí na vzdálenosti lineárně. Této závislosti se říká Hubbleův zákon. O formulaci tohoto zákona se v roce 1929 postaral Edwin Powell Hubble, díky soustavnému měření rudých posuvů, kterým se zabývali astronomové ve 20. letech 20. století na Wilsonské observatoři. Využívali při tom v té době největšího dalekohledu na světě s parabolickým zrcadlem o průměru 2,5 metru. Rychlosti, kterými se vzdalují spirální galaxie, změřil nejdříve Vesto Slipher, po něm E.P. Hubble a Milton Humason. Diagram, který jednoznačně ukazuje lineární vztah rychlosti vzdalování galaxií a jejich vzdálenosti, sestrojil jako první E.P. Hubble. Díky tomuto se závislost na počest jeho objevitele nazývá jeho jménem. CO SE DĚLO PO VELKÉM TŘESKU? – Atomární látka přestala svítit a začal temný věk Vesmíru. Ten trval až do období 400 milionů let po vzniku Vesmíru, kdy vznikly první obří hvězdy a opětovně ionizovaly své okolí. Jejich život byl velmi krátký, snad jen několik desítek milionů let. V jejich nitru vznikaly termojadernou reakcí těžší prvky jako uhlík, kyslík až po železo, jehož jádro je nejlépe vázáno silnou interakcí. Tyto první megahvězdy končily svůj život v gigantických explozích hypernov. Těžké prvky byly rozmetány do okolí, aby se staly součástí dalších generací hvězd. Prvky těžší, než železo vznikaly v obálkách explodujících supernov a hypernov. Ve Vesmíru se z atomární látky postupně rodily dnešní struktury – galaxie a kupy galaxií. Kdy a jak vznikly ve Vesmíru první hvězdy? Ke vzniku hvězd vedla celá řada událostí již od počátku Velkého třesku, v této době se Vesmír skládal z extrémně horké plazmy složené z částic a antičástic těžkých bosonů X, kvarků a gluonů, které se neustále vzájemně proměňovaly. To postupně vedlo až ke vzniku protonů a neutronů, jež jsou základními stavebními kameny atomů. Tzv. rekombinační teplota atomu vodíku se pohybuje kolem 3000 K (kelvinů). Této hodnoty dosáhl vesmír zhruba až 400 tisíc let po Velkém třesku, teprve až potom mohla atomová jádra na sebe trvale vázat elektrony. V této době už byl tedy Vesmír naplněn nám známou hmotou. Přesto byla hmota tehdy pořád ještě výrazně chudá na své složení. Vodík, helium, malé množství lithia, spousta elektronů a asi 10 miliard fotonů na každý stavební kámen atomu. Nicméně po zbývajících prvcích z celkem dvaadevadesáti nebylo ani památky. V dnešním universu není absolutně nic, co by nebylo vybudováno výlučně ze zmíněných 92 prvků. Bez nich by nebyly diamanty, zlato, vzduch, voda, půda, a hornina a už vůbec ne něco tak jednoduchého, a přece složitého, jako je bakterie, o vyšších organismech ani nemluvě. Mohlo však vzniknout něco jiného, něco velmi důležitého pro další vývoj Vesmíru – hvězdy! Když budeme pozorovat noční oblohu, bude se nám zdát, že hmota není rovnoměrně rozložená. Uvidíme hvězdy osamoceně a jinde zase natěsnány na sebe. Jak hmota vznikla, tak se musela i shluknout v jednotlivých místech a zhustit se v galaxie a hvězdy. Jediná síla v universu, která je něčeho takového schopna, je gravitace. To ona způsobuje, že se hmoty vzájemně přitahují, že tvoří „kupy“. Hvězdné ostrovy, galaxie, jsou složeny z mezihvězdné hmoty a hvězd. Jejich vývoj spočívá v přeměně první složky s druhou. Tento proces neboli vznik hvězd, je ovlivňován zářením hvězd samotných i tím, že hvězdy navracejí do mezihvězdného prostoru značnou část své hmoty. Jedná se o zpětnou vazbu, která ovlivňuje vznik hvězd dalších generací. Vývoj izolovaných galaxií je určován jednak gravitací, která je příčinou velkorozměrných struktur, jako jsou spirální ramena nebo centrální příčky, a dále samoregulující se tvorbou hvězd. Takto je možno popisovat vývoj galaxií v okolí Mléčné dráhy, kde jsou mezi nimi značné vzdálenosti. V době svého vzniku se však galaxie ovlivňovaly navzájem, což bylo příčinou tvorby prvních hvězd. Podíváme-li se na noční oblohu, působí na nás hvězdy jako stálé svítící a neměnné body. Ve skutečnosti však stále vznikají hvězdy nové, které se rodí z obrovských oblaků chladného plynu a prachu, kterým se říká mlhoviny. Přibližně milion let trvá předhvězdná fáze kolapsu mračna a vývoj jádra až do okamžiku, kdy je jádro ionizováno a stane se neprůhledným. Tento okamžik považujeme za zrod hvězdy. „Pokud chcete nalézt tajemství Vesmíru, je ukryto v pojmech energie, frekvence a vibrace“. – Nikola Tesla )

TAJEMSTVÍ DLOUHOVĚKOSTI NEJSTARŠÍCH LIDÍ NA SVĚTĚ

TAJEMSTVÍ DLOUHOVĚKOSTI NEJSTARŠÍCH LIDÍ NA SVĚTĚ

Od doby, kdy se píšou lidské dějiny, se střední délka života několikanásobně zvýšila. Pro paleolit je odhadována střední délka života 19,9 let. V neolitu se udává 26,9 let, v době bronzové 32,1 roků, v římské době 27,2 roku. Ve středověku se udává naděje dožití 28,1 roku. Naděje dožití nikdy v minulosti neklesla při narození pod 18 let, jelikož by tak došlo k vymření lidské populace. Lidé by nedorostli do pohlavní dospělosti, případně by neměl, kdo potomstvo vychovávat až do jeho nezávislosti na rodičích. V roce 1940 se průměrný věk pohyboval kolem padesáti let. Od té doby se proces prodlužování života dramaticky zrychlil, jako nikdy předtím v historii. Lidé neměli velkou naději dožít se vysokého věku z důvodů vysoké kojenecké úmrtnosti, neléčitelných infekcí ale také kvůli častým hladomorům a válkám. Nejvyšší věk, kterého se kdy člověk dožil, zajímá lidstvo odpradávna. V Bibli se uvádí, že úctyhodných 969 let se dožil Metuzalém, jeho syn 777 let. Tyto údaje ovšem nejsou nijak ověřitelné. Nejstarší člověk se podle Guinessovy knihy rekordů dožil 256 let, byl to Číňan Li Ching Yuen. Tato informace je stejně jako údaje z Bible neověřená. Mnoho lidí, kteří se domnívali, že žijí velmi dlouho, ani neznali datum svého narození. Pravděpodobnější je věk 121 let, kterého se dožila Francouzska Jeanne Calment (některé údaje uvádějí věk 122 let). Tato žena je oficiálně považována za osobu, která se dožila nejvyššího věku. Vyššího věku na svou dobu, ale zdaleka ne přesahující sta let, se dožili také známé osobnosti naší historie, například Johann Wolfgang von Goethe, L.N. Tolstoj nebo I.P. Pavlov. O lidském stárnutí a dlouhověkosti vznikaly mnohé legendy a mýty. Naši předci si všímali, jak hadi a ještěrky svlékají kůži a vedlo je to k názoru, že tento proces vede k omlazování. I v dnešní době si „primitivní národy“ myslí, že se jejich praotci svlékali z kůže a zajišťovali si tak dlouhověkost. Také Kolumbus při návratu ze své třetí plavby tvrdil, že poblíž ostrova Trinidad objevil ráj nesmrtelnosti. Nejznámějším příkladem je v západní kultuře zahrada Eden, ve které prý člověk žil v nesmrtelnosti. Průměr délky života v různých státech Dlouhověcí lidé se v minulosti vyskytovali vždy, v různých rodinách a na různém území. Ovšem nikdy jich nebylo tolik, kolik lze pozorovat dnes. U našich sousedů v Německu ještě nikdy nežilo tolik stoletých lidí. Roku 1970 tam žilo 385 obyvatel starších 85 let. Roku 1990 stoupl již počet na 1090 obyvatel. U dlouhověkosti se sleduje několik činitelů, v literatuře se jich vyskytuje více jak sto. Patří mezi ně úloha zděděné konstituce, přírodní podmínky, zaměstnání, způsob života, sociální a hospodářské podmínky atd. Nejvyšší naději dožití má stát Andorra, průměrně 82,59 let. Na druhém místě je Japonsko zvláště díky Okinawě, kde žije nejvíce dlouhověkých lidí na světě. Státy s nejnižší střední délkou života se nacházejí v Africe, kde lidé umírají kvůli nedostatku potravin, pitné vody a nekvalitní zdravotní péči. Naděje dožití v Angole je 38,23 let. Nízká naděje dožití je dána mimo jiné tím, že až v roce 2002 skončila občanská válka, která trvala čtvrt století. Země se v důsledku toho do dnešní doby potýká s hladomorem a nízkou ekonomickou úrovní. Lidský věk se prodlužuje téměř na celém světě. Podíl produktivní vrstvy se zmenšuje na úkor mladé a starší generace. Tím je na produktivní vrstvu vyvíjen větší tlak než v minulosti. Aby se předešlo komplikacím, stále se posouvá věk, ve kterém lidé odchází do důchodu, déle se tedy podílí na chodu státu. Roku 2050 se počet lidí starších 85 let vyšplhá na 16 milionů. Například 20 % těchto osob bude pravděpodobně trpět vážnou duševní poruchou, která bude vyžadovat dlouhodobou péči. Z uvedeného vyplývá, že počet těch, kteří budou potřebovat dlouhodobou péči, stoupne o trojnásobek (pokud by se prognóza vyplnila, byť jen z poloviny). Pokud zásadně nezasáhne vědecký vývoj v lékařské oblasti, čeká nás v budoucnosti vysoký počet nemocných, kteří budou odkázáni na pomoc okolí. Země, kde znají tajemství dlouhověkosti… JAPONSKO – nejzdravější a nejdéle žijící obyvatelé žijí na Okinawě, což je souostroví mezi Japonskem a Tchaj-wanem. Lidé se tam dožívají vysokého věku i přes to, že bitva o Okinawu před koncem 2. světové války byla z těch nejdelších. Do dnešních dní jsou na Okinawě americké vojenské základny. V této oblasti žije více než 400 stoletých obyvatel. Vyšší procento stoletých lidí nemá žádná jiná země na světě. V porovnání se západními zeměmi mají zanedbatelný výskyt civilizačních chorob, tedy obezity, rakoviny, osteoporózy, srdečních onemocnění a poruch paměti. I ve vysokém věku stále vedou aktivní život, nevyhýbají se pohybu. Okinawané vypadají mnohem mladší, než je jejich biologický věk a také jejich fyzický a mentální věk neodpovídá skutečnému. Jejich těla zůstávají téměř do smrti pružná a ohebná. Studie, která zdokumentovala stoleté lidi žijící na Okinawě, vznikala 25 let. Nese název Okinawský program: Jak nejdéle žijící lidé na světě dosahují dlouhotrvající zdraví – a jak je to možné i pro nás. Studie vedly mezinárodně uznávaní vědci, například MUDR. Brad J. Wilcox, spolupracující s Harvardskou univerzitou. Tento program přináší výsledky lékařských a psychologických výzkumů, které byly na Okinawě vypracovány. Obsahuje detaily stravování, cvičení, sociální postoje a psychospirituální aktivity. Tato studie je svojí přesností unikátní. -pevné a zdravé kosti -bystrá mysl. I lidé starší 100 let se vyznačovali jasnou myslí -celková zdatnost. Okinawští mají málo podkožního tuku a jejich těla jsou štíhlá a pružná -přirozená menopauza, ženy téměř nepotřebují stabilizující hormony, jejich menopauza probíhá přirozeněji a bez vedlejších komplikací -zdravý psychický stav a nízká úroveň stresu. V Okinawě mají celkově optimistický postoj k životu. Okinawané jedí denně několik porcí ovoce a zeleniny, nešetří s celozrnnými pokrmy. Několikrát týdně konzumují sójové produkty a tučné mořské ryby. Jiné, než rybí maso jedí pouze 3x za měsíc, což je zanedbatelné množství vzhledem k západním společnostem. Porce jsou podstatně menší, než je u nás běžné. V celém Japonsku se často pije zelený čaj, který má vysoký obsah polyfenolů. Tyto látky mají protirakovinné účinky a patří mezi antioxidanty. Jelikož zelený čaj, na rozdíl od čaje černého, neprochází fermentací, zůstává obsah prospěšných látek vysoký. TCHAI-T´I je nejznámější bojové umění z Okinawy. Tento druh cvičení se zaměřuje na zvyšování fyzické, emoční a spirituální hodnoty. Tchai-t´i je meditace v pohybu, spojuje pomalé a soustředěné pohyby v různých kombinacích. Celosvětově se mu věnuje přes 100 milionů lidí. Již po několika týdnech cvičení člověk dosahuje vnitřního klidu, lepší se rovnováha, reguluje se cyklus dýchání. Okinawští věří, že lidé jsou v podstatě dobří. Pokud má jejich spoluobčan problémy, je to vina kolektivní a okolí se mu snaží pomoci. Tento Okinawský koncept se v japonštině nazývá YUIMARU (vzájemnost). V Okinawě si lidé vzájemně pomáhají, jak jen je to možné. FRANCIE – ve Francii se vyskytuje 3x méně infarktů než v Americe. Informace je zajímavá, jelikož Francouzi mají v porovnání s Američany vyšší spotřebu sýrů, másla a smetany, tedy tučných jídel. Tento jev by se dal vysvětlit mnohem vyšší spotřebou vína ve Francii. Jedna z prvních studií, které se zabývali vztahem alkoholu a vápenatěním cév, se uskutečnila již v roce 1920. Podle této a dalších studií, které následovaly, vyšlo najevo, že alkohol uvolňuje cévy a snižuje riziko infarktu. Pozitivní vlastnosti alkohol přináší při dvou sklenkách červeného vína denně, pravděpodobně je nejlepší pít při jídle, stejně jako to dělají Francouzi. Každý Francouz vypije ročně 67 litrů vína. Ve víně se nacházejí polyfenoly, flavonoidy a antioxidanty, nejvýznamnější je Resveratrol. Tomu je v současnosti věnována velká pozornost, neboť snižuje přilnavost cholesterolu v našich cévách a jsou známy také protinádorové účinky. Tato látka se do vína dostává ze slupek vinné révy. Jeho koncentrace se ve slupkách zvyšuje za chladného počasí. STŘEDOMOŘÍ – oblast středomoří zahrnuje 16 zemí okolí Středozemního moře a stravování se odvíjí od kultury, náboženství a etnického původu té které země. Ve středomořské oblasti se vyvinulo stravování, které se vyznačuje dostatkem ryb, ovoce a zeleniny. V těchto zemích se také hojně konzumuje olivový olej. Nejvýznamnější vliv na dlouhověkost měla strava v Řecku a Španělsku, zato výrazně slabší vliv byl pozorován v severní Itálii, která se vyznačuje přechodem na stravu typickou pro Západ. Kladný vliv má středomořská strava především na oběhová a nádorová onemocnění. Olivový olej sám o sobě snižuje krevní tlak a má příznivý vliv na krevní lipidy (cholesterol). Paradoxní je, že Řekové jsou nejtlustší národ na světě, což souvisí pravděpodobně s vysokým příjmem tuků. Ovšem jelikož jsou to tuky zdravé, nemají vliv na délku života. Na druhou stranu je také možné, že Řekové tloustnou kvůli pomalému přechodu na západní stravu. Vysoká spotřeba zeleniny je ve středozemní oblasti běžná. Zelenina obsahuje také množství vitamínů a minerálních látek, důležitým se zdá antioxidant Lykopen, který se nachází v rajčatech. Využitelnost tohoto silného antioxidantu zvyšuje tepelná úprava rajčat. ČÍNA – v Číně si už několik tisíciletí zakládají na správné životosprávě. Věří, že zlé návyky jsou příčinou stárnutí, proto dbají na zdravý jídelníček. Čínská dietetika vychází z tradiční čínské filozofie, jedná se o systém stravování léčebný i preventivní. Strava by dle této nauky měla být pestrá, čistá a ne hlenotvorná (naše tělo zahleňuje například kravské mléko a výrobky z něj). Jídlo je rituál, je na něj potřeba více času a klid. Bere se v potaz tělesná konstituce jedince, roční období a případně probíhající nemoc. Lidé v Číně se vyznačují klidnější a harmoničtější povahou než lidé ve světě západním. Jejich vztahy jsou plnější a šťastné. Následkem toho imunita funguje optimálně. Jak z textu vyplývá, pro dlouhověkost je třeba dodržovat zdravý jídelníček, pohyb, vést spokojený a klidný život. Nezanedbatelný je také malý příjem alkoholu, jako to praktikují Francouzi. Míru dlouhověkosti také ovlivňuje schopnost organismu přijímat vitamíny. U lidí, kteří se dožili vysokého věku, se dalo po celou dobu jejich života naměřit maximální množství vitamínů B3. B6, B12 a beta-karotenu. U většiny lidí není schopen organismus přijmout tolik vitamínů, i když konzumují pestrou stravu. Nejčastěji lidem chybí beta-karoten, rutin, B3, biotin, D, E a K. V neposlední řadě nesmíme zapomenout na humor, který, zdá se léčí. Při smíchu se snižuje vylučování adrenalinu a kortizolu – hormonů, které oslabují imunitu. Veřejně známý je také fakt, že optimistická povaha přispívá k dlouhověkosti. )

MYSTIKA A TAJEMSTVÍ ČÍSEL V RŮZNÝCH KULTURÁCH

MYSTIKA A TAJEMSTVÍ ČÍSEL V RŮZNÝCH KULTURÁCH

Oblast mystiky a magie čísel fascinovala člověka již celá tisíciletí. Slunce, Měsíc a jevy ve velké knize přírody mu daly pocítit, že čísla mají v sobě cosi tajemného, že jejich smyslem není jen abstraktní zachycení prostoru a času, ale že jsou tajuplně spojeny s hvězdami a přírodními jevy – s jevy, které rané kultury připisovaly duchům a démonům. Znalost čísel a v nich utajených sil umožnila člověku využívat moci, jež v nich je skryta, čarovat či svým modlitbám propůjčit větší účinnost. K nejvyššímu typu číselných systémů patří mimořádně propracovaná čísla Mayů, jejichž astronomický obraz světa je zprostředkován čísly s udivující přesností. Prastarý kalendář Mayů, je přesnější než kterýkoliv kalendářní systém. Čísla však neslouží jen k lepšímu pochopení komplikované skutečnosti světa a k výkladu jeho tajemství, ale používala se i při zjišťování budoucnosti a předpovídání toho, co má přijít. Především kniha Daniel a Zjevení Janovo, poslední kniha Nového Zákona, byly oblíbenými knihami badatelů, kteří chtěli z temné hry čísel v Bibli vyčíst jednoznačné výpovědi, aby popsali budoucí dějiny, především Parusii, druhý příchod Kristův a Božího království. Stále znovu vznikaly chiliastické proudy, které v blízké budoucnosti očekávaly tisíciletou říši Krista. Ačkoliv církev i její vedení před takovými spekulacemi varovaly, nedali se vizionáři zadržet, aby neprováděli stále nové výpočty. Dědictví pythagorejců: Nejznámější filozofické školy založené na magii čísel Chceme-li se podrobněji zabývat filozofickým či magickým pojetím čísel, v prvé řadě se musíme zastavit u zakladatele této teorie, Pythagora. Většina jeho života je zahalena tajemstvím, stejně tak i podoba jeho matematického učení. Pythagoras sám nic nenapsal, a přece byl jeho vliv tak veliký, že část jeho přívrženců vytvořila tajnou společnost, bratrstvo známé jako pythagorejci. O Pythagorejských trojicích se ve skutečnosti vědělo dlouho před Pythagorem, v době, kdy ještě nebyla známa Pythagorova věta, charakterizující všechny pravoúhlé trojúhelníky. Tyto trojice byly již objeveny v Babylóně na hliněných tabulkách, v celkovém počtu patnácti pravidel. Pythagoras se zajímal rovněž o hudbu, kde objevil harmonické řady v tónech hudební stupnice. Zjistil, že tónové intervaly a výšky tónů odpovídají poměrným délkám strun. Všiml si, že dělení struny po sobě jdoucími celými čísly vytvoří harmonické a příjemné intervaly. Pythagorejci nerozdělili jen čísla na sudá a lichá, ale zavedli například pojem dokonalé číslo – to je takové číslo, které je zároveň součtem jeho dělitelů. První dokonalé číslo je číslo 6 a považovalo se za číslo stvoření. Toto číslo je posvátné i z toho důvodu, že se tvrdí, že Bůh stvořil svět za šest dní, protože šestka je dokonalé číslo. Touto myšlenkou se zabýval i svatý Augustin v díle O Boží obci: „Stvoření světa se dokonalo v šesti dnech, a to pro dokonalost čísla šest“. Symbolický význam některých čísel • ČÍSLO 1 – Jednička se stala symbolem prajednoty, nepolarity božskosti. Zahrnuje souvislost, celkovost a jednotu, a přestože vychází sama ze sebe, stojí za veškerým děním. Jednička byla s oblibou spojována se Sluncem, které jako ztělesnění světla a tepla umožňuje život. Jednička je také ideálním symbolem božství, protože Boží duch již svou podstatou nemá nic společného s materiálními vlastnostmi, které se vždy vyskytují v množném čísle. Takové jedno nemá ani žádný protiklad. • ČÍSLO 2 – Dvojka znamená pochybnost, roztržku, rozpor, dvojakost. Dvojka je zdvojený plod na větvi: sladký i hořký zároveň. Svět, který pozorujeme, je zpravidla svět rozpolcený. Jako oddělené zažíváme něco, co vlastně patří k sobě: den a noc, tma a světlo, nahoře a dole, otevřené a skryté, přímé a nepřímé, vědomé a nevědomé. To jsou všechno protiklady, které sice vytvářejí napětí, ale přesto se k sobě navzájem přitahují. • ČÍSLO 3 – Čím je dáno to zvláštní vzrušující kouzlo a přitažlivá síla tohoto čísla? Patrně to byla skutečnost, že jsme trojrozměrné bytosti, která vedla k tomuto zdůraznění trojky. V nejrůznějších kulturách hrají triády a trojice důležitou roli. Kosmos byl většinou chápán triadicky: nebe – země – moře, to byly elementy celku světa. V Egyptě měli jako třetí oblast vedle země a nebe oblast podsvětí, oblast moci. Od nejstarších dob se pokoušeli myslitelé vysvětlit proces vzniku mnohosti z jednoty tak, že obzvlášť zdůrazňovali úlohu trojky. Jak řekl Lao-C´: „Tao plodí jednotu, jednota plodí dvojitost, dvojitost plodí trojitost – a trojitost produkuje všechny věci“. • ČÍSLO 4 – Čtyřka je neoddělitelně spjata s prvním identifikovatelným řádem na zemi, neboť vnáší pořádek do nepřehlédnutelné mnohotvárnosti. Také pozorování Měsíce asi přispělo k tomu, že se čtyřka stala číslem orientace a řádu v čase. Důvodem budou jeho čtyři fáze: nov, přibývající Měsíc, úplněk a ubývající Měsíc. S významem čísla čtyři se setkáváme i u Čistých bratří z Basry, kteří prohlašovali, že sám Bůh uspořádal většinu věcí v přírodě do skupin po čtyřech – živly, světové strany, roční období atd. • ČÍSLO 5 – Pětka je spojena s člověkem a jeho smyslovým životem. Je to číslo lásky a příležitostně i manželství. Rovněž je nedělitelným spojením mužské trojky a ženské dvojky. Ne ve všech kulturách se pětka těšila velké oblibě, ale na Blízkém východě a Číně se jí dostávalo předního postavení. Ranní křesťanští teologové vykládali číslo 5 jinak. Spatřovali v něm nejen zákon Pentateuchu, ale i pět Kristových ran, a číslo vytvářeli ze součtu 3+2, víry v Trojici a dvojího příkazu lásky k Bohu a k člověku. • ČÍSLO 6 – Číslo šest je v antickém a novoplatónském systému světa nejdokonalejší číslo, protože je zároveň součtem i součinem svých částí. Bůh stvořil svět v šesti dnech. Vše pozemské – od světla slunce a hvězd až po rostliny, zvířata a lidi – je projevem díla šesti dnů. • ČÍSLO 7 – Sedmička fascinovala lidi od pradávna. I Mayové znali nebe o sedmi vrstvách a sedmičku považovali za číslo orientace v prostoru. Také lékařství si je vědomo významu sedmičky a v Hippokratově škole se učilo: „Číslo sedm vládne nemocem a všemu, co může tělo poničit“. Antičtí lékaři věřili, že bolestivé nemoci trvají sedm dní nebo jejich násobek. Pythagorejci označovali sedmičku za „krisis“ a všechny dny dělitelné sedmi za kritické.Podle starých nauk má každá barva sedm základních aspektů v našem životě: oživuje, léčí, povzbuzuje, inspiruje, informuje, objasňuje a naplňuje. Slunce vyzařuje bílé světlo, které se na optickém hranolu rozkládá na sedm barev – červenou, oranžovou, žlutou, zelenou, modrou, indigo, fialovou. Těchto sedm barevných paprsků se vztahuje i k sedmi energetickým centrům (čakrám) našeho těla a jim odpovídajícím vlastnostem. • ČÍSLO 8 – Ve starověku byla osmička šťastným číslem, neboť tak jako ve stvořeném světě ležela za sedmi sférami planet osmá, sféra stálic, tak také byla v Mithraismu za sedmi branami osmá, hora proměnění, a mystéria připravovala adepta, aby jí mohl projít a vkročit po smrti do říše světla. Již staří Babyloňané přikládali osmičce význam „čísla bohů“ a božstvo přebývalo v babylonských věžovitých chrámech vždy v osmém poschodí, v místnosti beze světla. Z tohoto důvodu byla osmička spojována s rájem. • ČÍSLO 9 – Křesťanské výklady vedly k devíti řádům andělů, v nichž se odráží dokonalost trojky, k nimž přistupuje božská jednotka, aby se dosáhlo dokonalé desítky. Devítka se tak stává číslem dokončení, což je význam, který lze odvodit z jejího postavení mocniny trojky. To platí například pro filozofii Čistých bratří z Basry, kteří rozeznávali devět stavů bytí, přičemž šestá řada přináležela světu těles určenému šesti směry, sedmá sedmi planetám, osmá 2 x4 prvkům, zatímco devátá odkazovala na uskupení věcí tohoto světa uspořádaných vždy po třech. • ČÍSLO 10 – Desáté písmeno hebrejské abecedy je „jod“, což znamená „ruka“. Desítkový systém se sice neprosadil po celém světě, ale vyskytuje se přesto v nejrůznějších kulturách, například ve staré Číně nebo ve starém Egyptě. Nejvyšší úcty měla u Pythagorejců. Byla pro ně „všezahrnující“, vždyť deset je i součet prvních čtyř čísel: 1+2+3+4=10. • ČÍSLO 11 – Byla považována za číslo hříšníků a pokání, protože nemá pražádné spojení s božskými věcmi. Toto číslo naznačuje šanci na obrat. Když hrozí nebezpečí, je potřeba udělat krok jiným směrem, pak říkáme „Je za pět minut dvanáct“. Zdá se, že doba mezi 11 a 12 nabízí poslední okamžik pro rozpoznání znamení doby, abychom mohli změnit své myšlení. S úderem dvanácté nastává soud, do té doby lze ještě neštěstí odvrátit. • ČÍSLO 12 – V mnoha starých kulturách byla dvanáctka číslem dokonalosti. Dvanáctce se dostalo největšího vlivu, protože dráha slunce v rozpětí jednoho roku byla popisována jako průchod dvanácti oblastmi, čímž byl rok rozdělen na dvanáct dílů. Staří Řekové uctívali dvanáct olympských bohů, jejichž hlavou byl Zeus.Město Jeruzalém je obehnáno hradbami, do nichž je proraženo dvanáct bran. Na dvanácti branách stojí dvanáct andělů a na každé bráně je napsáno jméno jednoho z dvanácti kmenů Izraele. Hradby mají vždy dvanáct základních kamenů a stojí na nich jména dvanácti apoštolů. • ČÍSLO 13 – V lidových představách nabývá třináctka stále více povahy nešťastného čísla. Lidé se zdráhají zasednout v počtu třinácti ke stolu, a přitom zapomínají, že se tato pověra zrodila teprve v 17. století. Některé hotely nemají dokonce pokoj s číslem 13 ani třinácté poschodí a se stejnou nedůvěrou pohlížejí lidé na třináctý den v měsíci, zvlášť když připadá na pátek. Křesťanská tradice, posílená faktem, že pod číslem 13 se objevil zrádce Jidáš, zná třináctku jako číslo pekelné hierarchie a také čarodějnice mají tendenci vyskytovat se ve skupinách po třinácti. Třináctka nebyla rozhodně vždy a všude nešťastným číslem – podle kabaly je třináct šťastné číslo, protože v hebrejštině má (podobně jako v arabštině) číselnou hodnotu třináct slovo „ahad“ „jeden“.   )

Harmonické stravování z pohledu čínské medicíny: Jídlo je lék

Harmonické stravování z pohledu čínské medicíny: Jídlo je lék

Zdraví je vzácný dar, kterého si obvykle začínáme vážit, až když ho ztrácíme my, nebo někdo z našich blízkých. Mnozí ale přestávají být k otázkám zdraví lhostejní a začínají hledat různé alternativní metody k pěstování zdraví a tím chtějí ovlivnit jak kvalitu, tak i délku vlastního života. Lékaři čínské medicíny se shodují na tom, že chceme-li se dožít vysokého věku ve zdraví, měli bychom střídmě jíst vhodnou a vyváženou stravu, dostatečně odpočívat, dosáhnout mentální rovnováhy a zakomponovat do svého života pravidelné cvičení. Klíčem ke zdraví je vyvážit v naší stravě Yin a Yang. Ve studených a chladných oblastech, které jsou z pohledu čínské medicíny Yinové povahy, by se měla jíst potrava, která zahřívá. Ovoce, semínka a obilí zde najdete jen vzácně. Pro lidi, kteří žijí v místech, kde převládají studené Yinové teploty je vhodné jíst potravu převážně Yangovou jako je dušená mrkev, polévky atd. V tropických oblastech je zapotřebí zvýšit konzumaci čerstvého ovoce, zeleniny a ořechů. Horké oblasti jsou svojí povahou Yangové a lidé zde žijící by měli konzumovat převážně Yinovou stravu, které je zde dostatek. Plody, které v těchto končinách rostou, jsou ochlazující, vodnaté, velké a sladké. Nicméně tato dieta skládající se z čerstvého ovoce a zeleniny by na Aljašce pro konzumenty znamenala rapidní úbytek váhy, extrémní chlad v kostech a následným projevem by byl vznik nemoci. Yin a Yang a lidské tělo Povrch, horní polovina a levá polovina těla patří k Yangu. Vnitřek, spodní polovina a pravá polovina těla patří k Yin. I zde musíme mít na paměti proměnlivou povahu Yinu a Yangu. Projevují se rozporně a současně harmonicky. I vnitřní orgány se dělí na Yinové a Yangové. Játra, srdce, slezina, plíce a ledviny, také nazývány jako pět orgánů Zang, patří k Yin. Žlučník, tenké střevo, močový měchýř, žaludek, tlusté střevo a trojitý zářič neboli šest orgánů Fu patří k Yangu. Například srdce a plíce patří do horní poloviny těla a náleží tedy Yangu. Obranná Qi (wej-qi) na povrchu těla je Yangová a vyživující Qi (jing-qi) uvnitř těla je Yinové povahy. Měli bychom se snažit o rovnováhu a harmonii Yinu a Yangu v našem těle, neboť jakmile jedna převládne nad druhou, vzniká nemoc. Konstituční typy podle TCM Každý máme jinou tělesnou konstituci, a to ovlivňuje naši odolnost vůči různým chorobám. Jedná se o dědičný faktor, který lze ovlivnit vhodně upraveným jídelníčkem. Tradiční čínská medicína klade důraz na prevenci. • KORPULENTNÍ YANG – Lidé tohoto typu jsou velkého vzrůstu a silné postavy. Říká se o nich, že se narodili s dobrým kořínkem, ale to, zda jsou fit, nebo mají například nadváhu, záleží na jejich životním stylu a stravování. Charakteristický pro ně bývá nafouklý podbřišek, nadměrné pocení, problémy se zácpou, problémy se zuby a veselá a hlučná povaha. Vhodnými potravinami jsou netučné ryby vařené v páře, syrové saláty (obzvláště před jídlem), zelenina jako okurka, mrkev, zelí, ředkev, houby a mořské řasy. Ovoce – jablka, hrušky, citrusy, banány. Dále jáhly, kroupy, tofu, kukuřice, slunečnicový olej a mátový čaj. Nevhodná je konzumace smažených jídel, uzenin, tučných sýrů, másla, smetany, luštěnin, česneku, zázvoru a pepře. • KORPULENTNÍ YIN – Lidé, kteří odpovídají tomuto typu mívají bílou až nažloutlou chladnou kůži a lehce nafialové rty v důsledku snížené produkce tepla. Vzhledem ke sníženému metabolismu bývají obvykle i silnější postavy. Končetiny jsou chladné a běžná bývá i celulitida, únava, průjmy a může se objevit i zhoršený sluch. Mezi obtíže se může přidat nedostatek sexuálního elánu či impotence. Lidé tohoto typu by ze zeleniny měli upřednostňovat zelí, celer, chřest, mrkev, pórek, ředkev, pažitku, cibuli a česnek. Z koření se doporučuje bazalka, kmín, pepř, koriandr a lékořice. Syrová zelenina se u tohoto typu moc nedoporučuje. Vhodná je úprava krátkým osmahnutím, nebo jemným podušením. Ovoce by mělo být konzumováno jen občas. Např. fíky, pečené hrušky, pistácie a citronová šťáva. Z obilnin se uvádí rýže, jáhly a kukuřice. Z luštěnin se doporučují červené fazole Adzuki. Dále pak sezamový olej, rýžový ocet, natvrdo vařená vejce (ale jen 2-3 týdně). Rozhodně nejsou doporučovány mléčné výrobky včetně másla, vepřové maso, hrách, tofu, buráky. Velmi nevhodná je konzumace sladkostí, zejména čokolády. • ŠTÍHLÝ YANG – Pro tento typ je charakteristická štíhlá postava, suchá kůže a úzké rty. Dále pak sklon k plešatosti a problémům se zuby. Tito lidé bývají neklidní a trpí často plynatostí, pálením žáhy a zácpou. Jedná se o osoby, které mají velký problém se soustředěním. Mívají tmavší moč a jejich slezina nepracuje dobře. Tito lidé by měli upřednostňovat vařené mořské řasy, lilek, bambusové výhonky. Vhodná je i řepa, okurka, tykev, ředkev, brambory, houby, rýže, ryby. Z ovoce se doporučují citrusy, fíky, jablka, hrušky a papája. Nedoporučuje se med, ve velké míře vejce a mléčné výrobky. Je zapotřebí omezit i koření jako je zázvor, hřebíček, černý pepř, hořčice, petržel, česnek a cibule. Nevhodný je i celer, chřest, káva, alkohol a víno. • ŠTÍHLÝ YIN – Lidé tohoto typu jsou velmi křehké konstituce. Jsou to hubení lidé s bledými tvářemi. Jsou věčně ustrašení, moc toho nenamluví a jsou zimomřiví. Charakteristické pro ně bývá i to, že trpí bolestmi kloubů, skoliózou a angínami. U žen se objevuje Amenorea, což je vynechání menstruačního krvácení. Sexuální aktivita tyto osoby velmi vyčerpává. Z potravin je doporučován česnek, hřebíček, koriandr, celer, petržel, lilek, zázvor, špenát a brambory. Z obilnin je vhodná rýže, pšenice, oves a kukuřice. Z ovoce jablka, hrušky, fíky, meruňky, broskve a banány. Velmi vhodné jsou sezamová semínka, pistácie, horké mléko, sýry, med, ryby a téměř všechny druhy masa. Z koření kopr, bazalka, fenykl a lékořice. Nedoporučuje se chilli, hořčice, větší množství syrové zeleniny jako jsou okurky, rajčata, luštěniny a silně kyselé ovoce. • NESTABILNÍ YANG – Tito lidé jsou atletické postavy. Na první pohled mají svalnaté končetiny. Střídají se u nich průjmy se zácpou. Charakteristické jsou stavy úzkosti, bolesti hlavy a bolesti na hrudi. Dále se špatně adaptují na chlad a bývají neklidní, impulzivní s tendencí usínat v průběhu dne. Mezi doporučené potraviny patří rýže, kuskus, bulgur, netučná masa, zelenina, mořské řasy a houby. Vhodná je listová a kořenová zelenina. Z bylinek se doporučuje kozlík, dobromysl a máta. Nedoporučují se horké a stimulující potraviny, uzeniny, silně solené, pečené a grilované maso, mléčné výrobky, alkohol, káva, smažené pokrmy. • NESTABILNÍ YIN – Lidé tohoto typu bývají střední postavy se sevřenými ústy, kolem kterých jsou vrásky. Časté jsou migrény, bolesti očí, zácpa, mastná pleť a vlasy. Mohou mít křeče v končetinách a bolesti u srdce. Zejména ženy se nedokážou při sexuálním aktu uvolnit. Bývají plaší, nepřizpůsobiví, uzavření a úzkostní. Běžná je i bolestivá menstruace. Jsou jim doporučeny harmonizující a stimulující potraviny jako je rýže, vařená zelenina a kukuřice. Dále pak drůbež a ryby. Z bylin je to bazalka, kopr, heřmánek, chmel a fenykl. Lidé spadající do této tělesné konstituce by se měli vyvarovat konzumaci mléčných výrobků, luštěnin a sladkostí. Dále se nedoporučují mastná jídla, tuk, alkohol, káva, cibule a česnek. Čínská medicína uvádí i konstituční typ, u nějž je Yin a Yang vyvážený. Takový člověk by neměl mít žádné zdravotní potíže. Jednoduchý způsob, jak aplikovat orientální dietetiku je jíst více potravin, které nás zharmonizují. Lidé, co jsou příliš Yinové zvýší přísun potravy, která buduje sílu a odolnost. Tzv. Yangové osoby budou jíst více expanzivní stravy. Je ovšem nutné naslouchat vlastnímu tělu a pozorovat, jak na potravu reaguje. Obezřetnost je na místě. Pět chutí z pohledu čínské medicíny Oproti západním naukám se čínská medicína nikdy nezabývala látkami, které dané potraviny obsahují, ale zkoumala jejich povahu a také do kterých meridiánů (akupunkturních drah) vstupují a jaká je jejich chuť. • KYSELÁ CHUŤ – Je Yinová a působí dolů a do hloubky. Její účinek je svíravý, Kyselá chuť zabraňuje úniku energie Qi a tekutin. Dále stahuje póry a je účinná v boji s průjmy, pocením a inkontinencí moči. Přiměřené množství vyživuje játra, šlachy, oči a nehty. Nadměrné množství jednorázově poškozuje slezinu. Svaly zhrubnou, tvoří se vrásky, kůže kolem úst je stažená. Mezi potraviny kyselé chuti patří například švestka, schizandra, ocet a citrón. • HOŘKÁ CHUŤ – Je Yinová. Působí dolů a do hloubky. Má laxativní účinky, rozptyluje horko, vysušuje vlhko. Přiměřené množství vyživuje srdce, snižuje horečku, pročišťuje organismus. Nadměrné množství jednorázově poškozuje srdce, chronický nadbytek poškozuje plíce. Projevuje se vysušováním a vypadáváním chlupů. Typicky hořkými potravinami jsou fermentované sójové boby, semena meruňky, černý čaj, pampeliška, pivo a káva. • SLADKÁ CHUŤ – Mírně posiluje Yang, harmonizuje a doplňuje. Působí směrem nahoru a ven. Ke sladké se často řadí fádní chuť. Přiměřené množství vyživuje slezinu, tlumí křeče, bolesti, uvolňuje a zpomaluje trávení, reguluje energii Qi a krev. Nadměrné množství nárazově poškozuje slezinu, chronický nadbytek poškozuje ledviny. Dalšími projevy jsou bolesti v kostech a vypadávání vlasů. Nadbytek sladkého oslabuje chuť. Mezi potraviny sladké chuti patří med, cicimek nebo lékořice. • PÁLIVÁ CHUŤ – Působí směrem nahoru a ven. Má Yangovou povahu. Rozptyluje, působí potopudně a podporuje oběh vitální energie. Přiměřené množství vyživuje plíce. Využívá se při léčbě nachlazení a chřipky. Když je konzumována v rozumné míře, tonizuje plíce. Při včasném podání potravin pálivé chuti v počátcích nachlazení je možné nemoc odvrátit. Nadměrné množství jednorázově poškozuje játra. Dalšími projevy je stahování šlach a vysušené nehty. Mezi potraviny pálivé chuti patří zimní cibule, hořčice, zázvor. • SLANÁ CHUŤ – Působí směrem dolů a do hloubky. Je Yinová. Přiměřené množství zvlhčuje a vyživuje ledviny. Rozpouští zatvrdliny. Je vhodné upřednostňovat přirozeně slané potraviny, nikoliv solené. Nadměrné množství nárazově poškozuje ledviny, chronický nadbytek poškozuje srdce. Dalšími projevy je srážení krve v cévách, matná pleť bez lesku. V případě průjmů a oslabení krve je konzumace slaných produktů nevhodná. Mezi potraviny slané chutě se řadí potrava pocházející z moře, například mořské řasy. Konzumace kterékoliv chuti v nadměrné míře způsobí disharmonii mezi orgány a tkáněmi souvisejícími s danou chutí podle signatur pěti prvků. Snad jen nadměrná konzumace hořkých jídel bývá nezvyklá, protože je málo hořkých potravin. Stravování podle pěti ročních období Spousta lidí jí stále stejné jídlo, nehledě na roční období. Je tomu tak hlavně z toho důvodu, že v dnešní době je k dostání většina potravin v obchodech po celý rok. Není překvapivé, že potraviny chutnají daleko lépe v oblastech, kde rostou a dozrávají. I z hlediska tepelné povahy potravin má daleko větší smysl jíst ovoce, když právě roste, tedy v létě a nekupovat si ho dovážené během zimních měsíců, protože ovoce ochlazuje a naše tělo během horkých dní, z něj má daleko větší užitek. JARO – Na jaře je třeba pročišťovat po zimě a zbavit tělo hlenů. Odpovídá tomu i předvelikonoční půst, který je pro tohle období typický. Do jídelníčku je třeba zařadit bylinky a jarní zeleninu. Například salát z pampeliškových listů je velmi vhodnou a chutnou variantou. Měli bychom se vyhýbat kvašeným potravinám. Vhodné jsou i ředkvičky, hlávkový salát, řeřicha, špenát, sedmikrásky, mladé kopřivy atd. LÉTO–V létě, kdy Yang dosahuje svého vrcholu, se vyhýbáme horkým potravinám. Omezíme nebo úplně vynecháme maso a tučná jídla. Nadměrná spotřeba exotických potravin našemu tělu také nebude prospívat, jelikož zachladí trávení. Rozhodně se nedoporučuje nápoj s ledem. Z nápojů je vhodný zelený nebo jasmínový čaj. V létě bychom měli jíst více ovoce a zeleniny. BABÍ LÉTO – Koncem léta, když jen Yang ještě silný, ale již se začíná prosazovat Yin, bychom se měli vyhýbat potravinám, které produkují vlhko, jako jsou mléčné výrobky, sýry, smažená jídla a tuky. Jídla by měla být krátce tepelně upravená. Do jídelníčku bychom měli zařadit jablka, hrušky, švestky a listovou zeleninu. PODZIM – Na podzim, když začíná Yin pomalu převládat je zapotřebí vyživovat tekutiny plic, což posílí energii Qi, těla a ochrání proti útoku větru a chladu. Do jídelníčku zařadíme houbu rosolovku, Jidášovo ucho, občas jablka a švestky. Přidáváme drůbež, luštěniny a kořenovou zeleninu uvařenou v páře. ZIMA–V zimě převládá Yinová energie, příroda se ukládá ke spánku a energie rostlin se stahuje ke kořenům nebo do semen. Ty by také měly být zahrnuty do našeho jídelníčku. Je třeba posílit Yang těla a zahřát ledviny. Vhodná je pražená rýže, vařená mrkev, červená řepa, kořenová zelenina, česnek, cibule a různé druhy ořechů a semínek. V rozumné míře je vhodná i konzumace masa. Skutečného zdraví můžeme dosáhnout jen tehdy, je-li náš organismus a naše tělo v harmonické rovnováze s přírodou. Na jaře by měla převládat sladká chuť nad kyselou, abychom vyživili slezinu a pročistili tělo. V létě bychom měli jíst lehká jídla. V zimě, která je časem ukládání zásob, se nemusíme vyhýbat hovězímu, jehněčímu, kachnímu masu a ani sklenička vína není na závadu.   )

VIKINGOVÉ – VLÁDCI MOŘE A MEČE

VIKINGOVÉ – VLÁDCI MOŘE A MEČE

Obyvatelé raně středověké Skandinávie byli po několik staletí postrachem a hrozbou pro zbytek Evropy. Jejich časté nájezdy a vpády v mnohém připomínají stěhování národů na sklonku antiky. Vikingové však nebyli jen skvělými válečníky, byli zároveň vynikající zemědělci, obchodníci, řemeslníci, umělci, mořeplavci a v neposlední řadě objevitelé. Lidé, které dnes nazýváme „Vikingy“ měli svůj domov na třech místech, které dnes tvoří Skandinávii: Norsku, Švédsku a Dánsku. Samotný původ slova „Viking“ lze odvodit od starohorského výrazu pro „nájezdníka“ neboli „piráta“. Angličané nazývali vikingské nájezdníky nejčastěji „Dány“ a to i přesto, že nájezdníci napadající Anglii pocházeli převážně z Norska. „Seveřani“ („Northmen“ nebo „Norsemen“) bylo další běžné pojmenování Vikingů, které se dokonce stalo základem severofrancouzské Normandie, kde se mnoho Vikingů usadilo. Počátek vikingského období je udáván do doby kolem roku 800 po Kr. Předchází mu doba vendelská, v níž se utvářela řada vikingských rysů a jejíž počátek je datován do poloviny 6. století. Konec vikingské doby se nedá zcela přesně stanovit. Vikingská společnost se kromě Skandinávie postupně rozšířila i do mnoha jiných oblastí, jako byla například: Franská říše, Grónsko, Island, Britské ostrovy, Pobaltí, Byzantská říše či Rusko. Každá z těchto oblastí pak vymezila vikingskou dobu trochu odlišně. Shodují se však, že vrchol vikingské doby a migrace v celosvětovém měřítku lze zasadit do 9. a 10. století. Podle současného bádání došlo k první centralizaci moci, a to konkrétně ve Skánii, v 1. a 2. století n.l. Od 3. do 6. století koncentrace moci ve Skandinávii pokračovala, stejně tak jako rostla sociální diferenciace, vznikala mocenská centra, docházelo k výstavbě opevnění, rostla početní velikost vesnic, objevovaly se rozdíly ve velikosti domů. Vyšší sociální vrstvy vytvářely spojenecké svazky na široké frontě od Norska až k Černému moři. Samotné počátky dílčího království vznikají již mezi 6. – 7. stoletím, kdy jsou doloženy královské rody. Tyto rody nesly označení rex Danorum. V čele různých politických jednotek majících jednotný právní systém a svůj sněm, mohl stát rovněž král, předák s titulem godi, dróttin (název je odvozen od názvu družiny, drótt) nebo járl. Pro krále byl na severu užíván titul kunning, ovšem i nadále mohl být významný král nazýván dróttin. Například Harald Krásnovlasý nesl titul dróttin Nordman. VIKINGSKÁ HIERARCHIE: BOJOVNÍCI, ZEMĚDĚLCI, OTROCI Lidé ve vikingské společnosti se rozdělovali na tyto tři stavy. Obecně se věřilo mýtu, že pocházejí ze spojení boha Heimdalla a smrtelných žen. Mají však různorodou podobu a také úděl. Mezi první skupinu můžeme použít zrozeného otroka, který si vzal otrokyni, a rodili pak další nesvobodné. Mezi práci otroků patřilo např: pasení koz, sekání dřeva, kopání borků, stavění plotů. Byli často označováni hanlivě, kupř. moula, hejhula, volek. Pro otrokyně se velmi často objevuje označení důra, coura apod. Pro vikingskou společnost se nedá říct, že by měli významnou úlohu. Druhou skupinou byli rolníci. Tato skupina byla o poznání váženější než skupina otroků a měla svá práva. Jejich práva spočívala v tom, že se mnohdy mohli účastnit nájezdů, pirátských výprav a na vikingský sněm mohli přicházet ozbrojení. Mezi jejich úděl patřilo krocení býků, výroba pluhů a vozů, stavění domů a stodol, orání pole atd. Třetí skupinou byli vysoce postavení jarlové a děti jarlů, bojovníci. Jejich úděl se od ostatních skupin značně lišil. Cvičili se pro boj, jízdu na koni, závodili v plavání, trénovali psy k lovu, bojovali. Tato skupina měla mnoho dvorců, mohla štědře rozdávat šperky, meče, prsteny, koně, spony a náramky. Úděly všech těchto tří společenských skupin byly líčeny jako dědičné a rovněž vystupovali jako stavy. Králové ve vikingské společnosti vystupovali jako zcela vlastní skupina. Přicházeli na svět v rodině jarlů, nestačily jim však jejich znalosti a dovednosti. Od krále se žádali magické schopnosti a magická moc. Králové měli mít znalosti run života a věků, schopnost chránit lidi sobě poddané, ale také třeba znát hlasy ptáků, umět utišit moře a zmírnit plameny ohně. Na základě těchto schopností nakonec král dosáhl práva Rígem. Původně byl tímto Rígem míněný Ódinův syn Heimdall, šlo ovšem také o obecné označení vládce. Zde rovněž vidíme rys sakrality královské vlády ve Skandinávii. Král se pro společnost udával nejen jako vládce, ale rovněž se mohl s bohem ztotožňovat. DRAKKAR – VIKINGSKÁ DRAČÍ LOĎ Lodě představovaly pro vikingskou kulturu nedílnou součást dopravy, obchodu, pohřbů a postavení. O rozmanitosti používaných lodí se dozvídáme z nálezů z roku 1957, kdy byly ze dna Roskildského fjordu ve Skuldelevu v Dánsku vyzvednuty skupiny lodí záměrně potopených v 11. století, aby vytvořily podvodní blokádu. Základem vikingského loďstva byla loď langskip – rychlá a dlouhá válečná loď používaná od 8. století. Tento typ byl často vpředu zdoben dračí hlavou a nazýván Drakkar. Langskip mohla být zdobena i hadími hlavami, takto zdobená loď se nazývala Snekkar. Vikingské lodě drakary se vyznačovaly zejména lehkou ovladatelností, rychlostí a odolností vůči nepřízni počasí. Trup lodi tvořila konstrukce týlu, žeber, přední a zadní vaz, okrajové obrubnice a plášť. Ke spojování lodních částí se používala tzv. klinkerová obšívka. Ta zajišťovala pevnost a zároveň pružnost lodi. Celková velikost drakkaru byla 30–40 metrů (u typu lodě snekkar byla obvykle 25 metrů). Vzhledem k velikosti lodi se usuzuje, že obvyklá posádka nájezdníků měla 60 členů (u menších typů byla posádka menšího počtu). Rychlost drakkaru za optimálního větru byla až 22 km/h. Vesla bývala až 6 metrů dlouhá a jejich počet byl podle délky lodě obvykle 30 vesel u drakkaru. Veslaři sedávali na truhlách a veslování probíhalo pohybem vesla od sebe. Dalším typem lodi byla Knarr, ta se převážně využívala k přepravě zboží a osob pro obchod. Charakteristickým rysem byly vysoké boky a vysoké vazy. Knarry byly jen zřídka kdy vybaveny vesly. Délka knarru byla 15 metrů, šířka do 5 metrů a ponor do 2 metrů. Díky malému ponoru, snadnému ovládání a možnosti výstupu z lodi na obě strany využívali Vikingové své lodě k plenění vesnic při pobřeží. Záznamy o tomto plenění pobřežních vesnic a měst můžeme nalézt u mužů z Jómsburgu. Jsou popisováni jako typičtí mořští válečníci, kteří měli k dispozici až 60 lodí a ve službách krále Svenda S rozčísnutým vousem plenili na pobřeží Norska. Zajatce a ukořistěný majetek odvlékali na své lodě a bojeschopné muže usmrcovali utopením. VIKINGSKÁ EXPANZE DO ZÁPADNÍ EVROPY Vikingové začínají koncem 8. století expandovat do zahraničí, kde jejich nájezdy mají stejný scénář. Jejich oblíbenými cíli byly kláštery na ostrovech nebo u pobřeží, kde mohly dvě nebo tři lodě plné nájezdníků pobrat všechny cennosti a odkud po rychlém útoku mohly odplout dřív, než místní obyvatelé byli schopni mobilizovat armádu. O tomto způsobu plenění svědčí vikingské nájezdy, které se uskutečňovaly v Anglii, a to zejména mezi lety 793-865. Jako jeden z nejznámějších nájezdů je považován první nájezd roku 793 v kostele Lindisfarne. Těmito slovy je popsán první zaznamenaný vikingský nájezd v Anglosaské kronice: „793: Strašlivá znamení se objevila v Northumbrii a zle vyděsila obyvatelstvo. Ohromné víry a blesky a divocí dravci byli viděni, jak létají vzduchem. Po těchto znameních přišel okamžitě velký hladomor a zanedlouho poté, téhož roku, 8. června, pohané strašlivě napadli a zničili boží kostel na Lindisfarne, zabíjeli a plenili“. VALHALLA: ÓDINOVA SÍŇ V ÁSGARDU Pro vikingskou kulturu existovaly tři představy posmrtného života. První představa předpokládala, že mrtvý žil nadále ve svém hrobě nebo v určitém kopci, druhá, že odcházel do podsvětí říše bohyně Hel a třetí představa vypovídala o odchodu k Ódinovým bojovníkům do Valhally. Vikingové zároveň věřili, že mrtví mohou po své smrti vycházet z těchto tří posmrtných životů a živým buď pomáhat anebo škodit. Mezi přednosti zjevování mrtvých považovali zejména schopnosti předpovídání budoucnosti. Přesné stáří této víry bojovníků je velmi těžké zjistit, ovšem první zmínky o této víře nám zanechává již raně středověký, byzantský historik Prokopios. Ten popisuje, že pokud bojovník zestárl či onemocněl, sám si raději vybíral zemřít nepřirozenou smrtí, a tak se mohl dostat do posmrtné říše. Tito muži se nechávali dobrovolně probodnout dýkou nebo mečem. Zároveň se zde zmiňuje o manželkách bojovníků, které na projev své cti ve snaze doprovodit svého manžela páchaly sebevraždy oběšením. Tato zmínka tudíž dokládá, že představa o posmrtném životě existovala nejméně v 5.-6. století po Kr. Název Valhalla vzniká jako napodobenina staroislandského slova v 18. století. Původní znění valhall (Walr-padlý na bojišti a Halle – síň, hala) přesněji valhall znamená „síň padlých na bojišti“. Valhalla je součástí podoblastí Hellu tzv. „říše mrtvých“. Přesněji se nachází v části Ásgardu. Sem přicházejí hrdinové, kteří se vyhýbají všeobecné říši mrtvých, která je vyhrazena všem, kdo zemře sešlostí, věkem nebo na nějakou nemoc. Pro vikingskou kulturu byla největší pocta umřít v boji, neboť Valhalla je „bojištěm padlých“. Její členy vybírá s pomocí Valkýr samotný Ódin a vybranými se mohou stát jen hrdinové. V samotných bitvách Ódin vybírá pouhou půlku hrdinů padlých v boji a druhou polovinu přenechává Freyji. U vzniku Valhally stojí dle vikingských ság samotný nejvyšší z bohů, což byl Ódin někdy také nazývaný WÖDAN. Rozhodl se, že všichni padlí bojovníci nebudou odváděni do říše smrti Hellu (Helhjemu). Hell ležel hluboko v zemi a na tomto místě se mrtví stávali jen ubohými stíny sebe sama. Ódin se proto domluvil s Nornami, že část z těchto bojovníků bude posláno do Valhally, ve které bylo dostatek místa. Dle vikingských pověstí Valhalla měla mít 540 dveří, kterými mohlo projít až 800 válečníků najednou. Na pláni před těmito dveřmi pak měli bojovníci svádět boj proti sobě od rána do večera tak dlouho, dokud všichni nepadli. Protože bojovníci na zemi byli již mrtví, nemohli padnout v boji ještě jednou. Po bojích vstali a zaujímali místo u slavnostního stolu, kde s nimi sedával Ódin a mnoho dalších bohů. U tohoto stolu, každý den jedí vepřové a pijí pivo a medovinu tak dlouho, až padnou pod stůl. Příští ráno opět zahajují boj. Valkýry, které pomáhají Ódinovi neboli bojové ženy, jsou popisovány jako statné ženy, jejichž úkolem je určovat okamžik smrti. Jejich poslání je v protikladu ke třem Nornám (bohyním osudu), ty předurčují celý lidský život. Valkýry volí a vybírají (wal=volit, küren=vybírat) ty, jenž musejí zemřít v boji. Hrdiny padlé v boji pak přijímá Ódin, který se objevuje na bitevním poli doprovázen vlky. Vybraní hrdinové zjišťují až po své smrti, že byli vybráni do Valhally. Valhalla je pro bojovníka jeho splněné přání. Je to pokračování celoživotních vikingských návyků. Mrtví prožívají znovu a znovu svůj minulý život, přičemž požitek je jen v duševní formě. Přes všechny tyto bitvy a hodování má Valhalla i jiné poslání, a to přípravu na poslední bitvu nazývanou RAGNARÖK. V této poslední bitvě bojují všechny bytosti a bohové. VĚŠTBY A RITUÁLY SPOJENÉ S POHŘBÍVÁNÍM Vědmy (VÖLVY) patřili v severské polyteistické společnosti mezi nejváženější členy. Jejich staroseverský název VÖLVA je odvozen od stejnojmenného názvu pro hůl, která byla jejich nedílnou součástí. Pro své věštby používaly nejrůznější metody. Věštily například z vodních vírů, z krve obětovaných zajatců, z jejich vnitřností, z bublání potoků, postavení hvězd a měsíčních fází, z letu ptáků na nebi, někdy pomocí hůlek zhotovených z dubu a s vyrytými runami. Vědmy ovládaly i magii, pomocí níž odvracely nebezpečné události, léčily nemocné a snažily se naklonit přírodní síly. Díky schopnosti mluvit s mrtvými a věštit budoucnost se jejich významnost objevuje i ve starých ságách. Např. Vědmina píseň, kde vědma věští bohům jejich zánik. Rituály spojené se smrtí a pohřbíváním byly pro tuto kulturu velmi důležitou součástí. Mezi způsoby pohřbívání nalezneme zmínky jako např. kremace, pohřeb na lodi nebo uložení do bažiny. Důležité písemné zmínky nalezneme ve starší Eddě, kde jsou obřady důkladně popsány. V kratší písni o Sigurdovi se dozvídáme o kremaci. Hranice měla výzdobu štítů, látek a polštářů. Spolu se Sigurdem na hranici shořela i jeho družka, služebníci a dva sokoli. Přestože kremace byla častějším způsobem pohřbu, objevují se i záznamy o pohřbívání do země. Při pohřbívání do země, bylo obvyklé zejména u Varjagů, že manželky byly pohřbívány s nimi zaživa. Jako nejčastěji hrobové přídavky se vyskytovaly amulety (velmi často v podobě kladiva na počest nejuctívanějšího boha Tóra), šperky, zbraně, koňské postoje, strava, textil, ale i další milodary, jako např. mačky na boty (pro putování po ledu), sáňky a vozy. Významní mrtví se pohřbívali v sedě (např. v křesle). Mezi nejhonosnější pohřby patří bezpochybně pohřby na lodích. Pro tuto kulturu nebyly lodě pouze rakvemi, ale měly symbolický význam. Nejvíce těchto pohřbů bylo nalezeno ve Švédsku, Norsku, Británii, Orknejích, na ostrově Man, ale také v Bretani. Tyto hroby obsahovaly velké množství obětovaných zvířat (např. 20 a více koní), hrobových přídavků i společenských lidských obětí. Tyto pohřby se často objevují ve spojitosti s kultem plodnosti, jelikož se takto pohřbívaly i ženy. Podle legendy daroval runové písmo lidem Ódin-otec bohů. Vikingové se k runovému písmu chovali s velkou úctou a věřili, že má magickou sílu. Runy jsou většinou vytesány do kamene, ale nacházejí se i na kostech, rohovině, dřevu i na předmětech denní potřeby. Válečníci zdobili své zbraně runami a věřili, že takto budou v boji silnější a nepřátelské šípy se jim vyhnou. Runovým písmem se zaznamenávaly i události týkající se budování měst, pozemkové vlastnictví, zámořské plavby, rodinné vztahy, dokonce i krása žen. )

LÉČIVÁ ENERGIE STROMŮ: UZDRAVUJE TĚLO I DUŠI

LÉČIVÁ ENERGIE STROMŮ: UZDRAVUJE TĚLO I DUŠI

Stromy jsou s námi od pradávna, staly se každodenní součástí našeho života. Je zde spousta možností, jak na jejich existenci pohlížet. Jsou zde lidé, kteří je uctívají, lidé, kteří je přehlížejí a berou je jako běžnou součást světa. Nesmíme zapomenout na ty, kteří je ničí a proti nim ti, kteří je ochraňují. Pokud však stromům tu pozornost věnujeme, může nám jejich energie přinést klid na duši i na těle, relaxaci, která je v dnešní době tak důležitá. Křesťanství je jedno z náboženství, se kterými je symbolika stromu spjata nejvíce. Je však pravdou, že v pozdějších dobách se mezi křesťanstvím a pohany „uctívači přírody“, rozpoutali boje. Ještě dlouho poté co se křesťanství rozšířilo, udržovali jednotlivé národy své staré tradice, zděděné po předcích, spjaté s uctíváním nadpřirozených bytostí. Lesy a háje, posvátná místa pohanských schůzek a obětních rituálů, byla zasvěcena stromům i skalám, studánkám i pramenům. Byli i nadále předmětem zbožné úcty, kam lidé chodili vzývat stará božstva. V té době však existovala i dlouhá řada zákazů, ustanovení a výstrah, zapsaných v kázání, jež zapovídala církev křesťanům konat obřady a oběti u stromů, zabíjet zvířata a přinášet jiné oběti v podobě ovoce či obilí. Nesměli být provozovány věštby, páleny ohně, zavěšovány talismany na stromy ani uctívány vyvolené stromy. Je několik písemných důkazů o tom, že věrozvěstové káceli a pálili pohanské posvátné stromy, a že i oni se nejednou zdráhali tyto činy páchat, ze strachu, jež provázela skutečnost, že se pod těmito stromy konali rituální obřady a věštby. Dochované spisy o těchto křesťanských útocích na zasvěcené háje pohanů, jsou například z životopisných údajů sv. Bonifáce, zápisky Regina či probošta Arnolda. Nejen lid západoevropský, ale i slovanské národy měli v úctě lesy a háje, kde oslavovali svá božstva a nedbali opětovných zákazů církve. To, že byl kult lesů u Slovanů oblíben, bylo dobře známo a řada kronikářů o tom vyprávěla. Jakýsi římský kněz se ještě v letech 1629-1630 zmiňuje o Jihoslovanských pohanech, kteří uctívají strom jménem lípa. Přisuzují mu kouzelné a léčivé účinky a přinášejí oběti, aby je vyslyšel. I v Kosmově kronice, je zmínka o českých pohanských zvycích. „Kosmas poznamenal při zmínce o modloslužebnosti Tety, dcery Krokovy, že vesničané, prostý lid, ještě za jeho doby ctí studánky a ohně, že se klaní hájům, stromům, kamenům, horám a návrším obětuje, vzývá tam bůžky, které si sám urobil, prosí je o ochranu a požehnání pro sebe i hospodářství“. Symbolika stromů v náboženském a mytickém světě Symbolický význam stromu vychází z jeho vztahu, jak k zemi, tak k nebesům. S kořeny zapuštěnými hluboko do země a s větvemi zdvihajícími se až k nebi, představuje jakousi „bytost dvou světů“. Bytost, která nebe a zemi pomyslně spojuje a je prostředníkem mezi stvořením. Často byla dokonce stromu připisována funkce světové osy, kolem níž byl seskupen celý vesmír. Strom, který byl takto označován, se nazývá strom světa. YGGDRASIL, tak byl nazýván u severogermánských kmenů. Pojmenován byl podle starogermánského mýtu o jasanu, kde měl strom YGGDRASIL kořeny v hlubinách země a nejvyšší větev LERAD sahala až do Ódinova nebeského paláce. Ve větvích YGGDRASILU seděl orel, který Ódinovi předával zprávy o dění na zemi. Takto byly posvátné stromy často zobrazovány. S ptákem v koruně stromu nebo s lidskou postavou. Mohli být chápáni právě jako poslové mezi nebem a zemí. Podle jiných představ, Yucatanských Mayů, rostl posvátný strom ze středu světa a měl důležitou úlohu a to takovou, že podpíral nebesa. A na každé světové straně byl další barevný strom stejného druhu, který v podpírání nebes pomáhal. Ve starém Egyptě měli také svůj strom života. Egypťané uctívali posvátný strom Sykomory, zasvěcený bohyni tance, hudby, lásky, sexuality a alkoholu, Hathor. Z tohoto stromu získávala bohyně posilující nápoj a potravu pro duše mrtvých. Stromy Sykomory byly vysazovány u pohřebišť, jelikož se věřilo, že v jejich stínu mrtvé duše odpočívají v bezpečí. I buddhisté mají svůj posvátný strom. Fíkovník, pod nímž měl, dle pověsti, Gautama Buddha, kolem 6. století př.n.l., prožít své osvícení. Zajímavostí je, že pro hinduistické náboženství je posvátný také fíkovník, pod kterým se měl narodit jeden ze tří hlavních hinduistických bohů, Višnu. Ve staré Číně byli uctívané platany, broskve a moruše. U keltských druidů byl předmětem náboženského kultu dub, ve kterém sídlil germánský bůh hromu Donar. V „řeckém dubu“ sídlil nejvyšší z bohů Zeus. I v islámském náboženství se vyskytuje významný strom. Je to strom světla, na jehož listech jsou napsaná jména všech lidí na světě. Listy, které z Alláhovy vůle odpadnou, jsou lidé, kteří jsou předurčeni k tomu, aby odešli ze světa. Anděl smrti Israfil, tyto spadané „duše“ posbírá a odnese je pryč ze Země. V uctívání stromů a v symbolice, která je se stromem spojena, bude zřejmě zachováno něco z prastarého uctívání všeho, co souviselo s přírodou. Stromy neposkytovaly jen dřevo, ale byli útočištěm duší, různých duchů, nymf a jiných bájných bytostí, v které lidé věřili. Důkazem mohli být stromy v lesích, na které lidé věšeli různé obrázky svatých a v neposlední řadě je důkazem i stromek, který většina z nás zdobí každé Vánoce, a který je symbolem věčné zeleně a znovuzrození uprostřed zimy. Koruna stromu představuje budoucnost, kmen přítomnost, kořeny minulost Strom představuje spojení nebe se zemí, nosnou sílu života, oporu. Strom života je posvátným symbolem věčného ráje, nesmrtelnosti, znovuzrození a objevování pravdy. Jindy je též nazýván stromem poznání, symbolizuje polaritu dobra a zla. Zdraví a dlouhověkost nalézáme v rozložité koruně, jež symbolicky podpírá oblohu. Kmen představuje páteř člověka. Kořeny stromu jsou spojovány s podsvětím (Nevědomí). Strom života představuje nás samé. „Způsob našeho života určí podobu našeho stáří. Můžeme skončit jako opuštěné město nebo jako štědrý strom – důležitý i tehdy, když už nedokáže stát rovně“. – Paulo Coelho Léčivé účinky energie stromů Zdravotní účinky na lidské tělo se mění dle druhu jednotlivých stromů. Říká se, že každá energie má svého ochránce. Nejdříve je nutné o tuto energii požádat. Energii stromů můžete vědomě čerpat a zároveň se zbavovat vlastní negativní energie. Nezapomeňte strom vždy poprosit a posléze mu poděkovat. • AKÁT – Přináší úlevu od stresu. Naplňuje člověka optimismem, energií a dobrou náladou. • BOROVICE – Energetické vyzařování borovice dodává vitalitu. Posiluje průdušky a plíce. Máte-li žaludeční vředy podmíněné stresem, je velmi dobrým přítelem. Pozor, borovice však v člověku napomáhá k opatrnosti. Dlouhodobá práce s její energií (několik měsíců), může vést k přílišné opatrnosti. Celkově uklidňuje nervy a dává naše tělo do rovnováhy. • BŘÍZA – „Jsem naděje“. Bříza je ideální pro ty, kteří trpí melancholií. Rozvíjí vnitřní sílu pro řešení problémů všeho druhu. V Keltské mytologii byla bříza stromem zasvěcení do poznání dobra i zla. Indiáni zase kůru břízy používaly na výrobu vonných kadidel a na některé rituální obřady. • BUK – Bolesti hlavy, migrény, podporuje soustředění. Významně přispívá k léčbě krevního tlaku (především tím, že ho normalizuje). Uvolňuje stres, a v případě že jste dominantním člověkem, vás bude harmonizovat k toleranci k ostatním lidem a pomůže vám najít kompromis. Jeho energie je velmi vhodná proti netoleranci vůči druhým lidem. • ČERNÝ BEZ – Omlazuje tělo i duši. Má velmi rád přítomnost lidských bytostí. Symbolizuje život, lásku i smrt. Posiluje životní optimismus. Má neobyčejně silné vyzařování energie. • DUB – Je vhodný pro ty, kteří pracují na „hranici svých sil“. Všem dává najevo: „Jsem duchovní síla“! Ten, kdo čerpá z dubu, bude lépe ovládat své soustředění. Utváří v nás rozhodnost a jeho energii nám vlévá přímo do naší mysli. Pomůže Vám stát se sám (sama) sebou v případě, že prožíváte zoufalství nebo malomyslnost. Jeho energie je tak silná, že se nedá pokořit, pouze ji používat. Sv. Bernard tvrdil, že za veškerou duchovní moudrost a energii, je vděčný právě tomuto stromu. • HABR – Jeho energie je unikátní v tom, že ve Vás vytváří smysl pro čest, velkorysost a schopnost odpuštění. Je stromem, který má energii na duševní únavu, a je skvělý, když trpíte syndromem „pondělního rána“. Velmi dobře probouzí důvěru v sama sebe, ve svou vnitřní sílu a schopnosti. • HRUŠEŇ – Energie hrušně vám může pomoci kultivovat mužskou energii (především potenci, která je způsobena poklesem energie). Posiluje srdce, má velmi dobrý účinek na očištění organismu od jedů v těle. Má příznivý účinek na funkci trávicího sytému. • JABLOŇ – Je posvátným stromem. Stimuluje harmonii a vnitřní očištění. Podporuje plodnost, dlouhověkost, posiluje nervovou soustavu a srdce. Jabloň obsahuje silný ženský princip, rozvíjí jemnost a cit ženy. • JALOVEC – Je stromem tajemným a má také takovou energii. Působí jako zbraň proti zlým snům a duchům. Jeho energii čerpejte vždy, když máte pocit jakéhokoliv duchovního ohrožení. Jeho energie je silně zahřívající. Jalovec také přitahuje lásku. Věřilo se, že zničit jalovcový keř přináší neštěstí, naopak přítomnost větvičky ve vaší kapse Vás ochrání před nemocemi. • JASAN – Silně aktivuje podvědomí člověka. Mírní deprese a smutek. Rozvíjí v člověku ctižádostivost, ale pozor! Nadměrné čerpání této energie může vést až k chorobné ctižádostivosti – opatrně s touto energií. Má velkou moc nad vodou, a tudíž velmi dobře působí na orgány, které pracují s tekutinou (ledviny, močový měchýř, žaludek). Staří Germáni byli přesvědčeni, že první muž byl z jasanu a žena z olše. • JAVOR – Má velkou tradici především ve východních kulturách (Japonsko, Čína, Vietnam, Korea). Jestliže se chcete opravdu dobře zharmonizovat a duchovně naladit, rozhodně navštivte javorový háj, nebo alespoň vyhledejte energii javoru. Jeho energie působí i na dlouhověkost i třeba tím, že tiší emoce. • JEDLE – Je vhodná pro ty, kteří neustále někam spěchají, kteří jsou pracovně vytíženi. Je skvělá na bloky v sexuální oblasti (ostych, sebevědomí). Velmi dobře zahání pesimismus v případech, že máte strach. Tvrdí se o ní, že když Vás trápí zlé sny, utrhněte si jednu šišku ze stromu (v žádném případě neberte ze země) a vložte ji pod polštář. Zlé sny by měly zmizet. • JEŘABINA – Tato energie Vám pomůže posílit sílu vůle a sebevědomí. V případě, že jste na něčem závislí, pomůže Vám se z této závislosti vymanit. Jeřáb je označován jako strom šamanů, a kdo ho používá, může snadno navázat kontakt s duchy. Dokáže také ochraňovat před zlými kouzly. Její energie Vám přinese štěstí! • JILM – Velkorysost, pilnost, tvůrčí síla, smysl pro spravedlnost. Bude ve Vás rozvíjet energii pro pomoc druhým. Je také vhodný na slabé okamžiky v životě silných lidí, kteří mají chvilkovou slabost. V tomto případě jim dodá sílu, aby vše zvládli. • JINAN – Toto je absolutní solitér mezi stromy i energiemi. Jestliže máte někde ve svém okolí tento strom, využívejte jeho energii podle libosti. Je dokonalým harmonizátorem energie. Má velký vliv na své okolí do poměrně velkého dosahu. Dokáže Vám v těle napravit i poměrně velké energetické poškození, nevyvážeností vašeho způsobu života. Bude vaším „duchovním strážcem klidu“. • KAŠTAN – Léčí nemocnou duši, tiší její bolest, a pomůže Vám najít ztracené sebevědomí a jistotu. Posiluje klid a pohodu. Pomůže Vám se srdcem, ledvinami a krevním oběhem. • LÍPA – Nazývá se také „Svaté dřevo“. Tak se ji od pradávna říká. Její energie ve Vás bude probouzet schopnost milovat. Je stromem smíření, který urovnává mezilidské vztahy. Léčí a posiluje srdce, funguje proti nespavosti, léčí horní cesty dýchací, žaludek a střeva. Lípa byla symbolem Slovanů (náš národní strom). Už za dávných časů, jakmile se dva rozhádané rody či sousedé udobřili, zasadili na hranici svých území lípu, aby hlídala a chránila jejich mír a pokoj. Mezi magicky založenými jedinci se ví, že zvláštní magickou sílu má 12 lip vysazených do kruhu. • VRBA – Má jednu unikátní schopnost, na kterou je důležité dát si pozor. Její energie míří přímo na srdce bytosti, a násobí ve vás city, které v sobě zrovna v tu chvíli máte. Jestliže budete přistupovat k vrbě pro energii, nikdy to nedělejte ve zlobě! Vrba je jeden ze sedmi posvátných stromů mystického Irska. Pokud chcete, aby se vám splnilo tajné přání, jděte k vrbě, uvažte na ní uzlík a přitom odříkejte, co si přejete. Když se vaše přání splní, vraťte se k vrbě a uzlík rozvažte. A pozor, nezapomeňte vrbě poděkovat. )

Historie a vznik tetování: Domorodý rituál, který se změnil v celosvětovou módu

Historie a vznik tetování: Domorodý rituál, který se změnil v celosvětovou módu

Již Charles Darwin napsal: „Od polárních oblastí na severu až po Nový Zéland na jihu nemůžeme jmenovat jedinou velkou zemi, kde by se domorodci netetovali. Tento zvyk existoval dříve i mezi Židy a starými Brity. V Africe se někteří domorodci tetují, ale mnohem běžnější je způsobit si jizvu vetřením soli do naříznuté kůže na různých částech těla, což se mezi obyvateli Kordofanu a Dárfúru pokládá za veliký osobní půvab“. – Charles Darwin, O původu člověka, 1871 S tetováním se můžeme setkat na celém světě, provází člověka od pradávna, jen jeho význam se z historického hlediska v jednotlivých kulturách zcela odlišoval. Nejčastěji se tetováním označovali otroci (v Egyptě, Indii, Číně, některých ostrovech v Tichomoří a také ve starém Řecku a Římě), členové zločineckých organizací (Rusko, Japonsko) a v Německu tetování používali jako označení vězňů v koncentračních táborech. Jiný význam, jako označení příslušnosti ke kmeni nebo náboženství, přikládali tetování obyvatelé Filipín, Nového Zélandu a některých Tichomořských ostrovů. Severoameričtí Indiáni dávali tetováním najevo své schopnosti a přednosti. Tetovat se některé národy nechávaly také z důvodu pomoci v posmrtném životě – např. v Indii, kde rodiče své děti tetováním označovali na těle, aby je poté v jejich posmrtném životě snáze nalezli. Je známo, že v minulosti tato forma zdobení těla byla odmítána v celém křesťanském světě. Roku 787 ho jako pohanský zvyk zakázal samotný papež Adrian I. I přes papežův zákaz se o několik staletí později rytíři odcházející na křížové výpravy nechávali tetovat křesťanskými motivy, aby se jim v případě smrti v boji dostalo náležitého pohřbu. Až v období raného novověku se tetování začalo vracet zpět do povědomí lidí, a to díky zvěstem ze zaoceánských objevitelských cest. Námořníci si pak tetování stále častěji přiváželi z těchto cest na památku. Roku 1771 kapitán James Cook poprvé do Evropy přivezl potetovaného domorodce pocházejícího z jižních moří. Stal se tak jedním z prvních Evropanů, kteří veřejnosti představili umění tetování, zejména staré novozélandské tetovací vzory, které mají tradici u Maorů. Nejstarší dochované tetování objeveno na mumii Kolébkou tetování je starý Egypt, kde takto označovali otroky. Staří Egypťané praktikovali toto umění již 2000–4000 let př.n.l. Z Egypta se tetování šířilo na východ přes arabské země, Indii, Čínu až do Tichomoří. Již od doby neolitu se v Eurasii tetování stává zvykem. Tato skutečnost je podložena nálezem mumifikovaného těla „Ötziho“ nalezeného v Alpách. Stáří této mumie je odhadováno na 5300 let. Ötzi má na sobě tetování ve tvaru čar a křížků na svém levém lýtku, pravém nártu a dalších místech. Na vnitřní straně kolen a Achillových šlach má malé křížky. Poloha těchto obrazců vede odborníky k myšlence, že tetování bylo vytvořeno za účelem léčby. U ruského Ukok Plateau byla nalezena mumie ženy, která žila před 2400 lety, u které se vyskytovala na pažích a ramenou umělecká a bohatě zdobená tetování v podobě ptáků a mystických zvířat. Tetování v různých kulturách • POLYNÉSIE – „Polynéské tetování“, tak jak existovalo před příchodem Evropanů, patřilo k nejbohatším a nejnáročnějším bodyartovým stylům starého světa. Vyvíjelo se po staletí a charakterizovaly je složité geometrické motivy. Tetováž se často obnovovala a doplňovala po celý život, takže nakonec pokrývala celé tělo. Nejvyšší estetické úrovně dosáhlo tetování na Markézách a na ostrovech Tonga a Samoa. Tetování bylo v Polynésii pokládáno za posvátné řemeslo. Tatéři byli důležitými osobami společenského života. K tetování se všude v Tichomoří používaly kostěné hřebínky s řadou hrotů, na které se poklepávalo paličkou a do takto vzniklých drobných ranek se vtírala kašovitá barva. „Operaci vždy doprovázela striktní tabu a rituály“. • HAVAJ – Havajané používali tetováž jako výraz smutku pozůstalých nad zemřelými. Častými motivy byly šachovnicové tvary náramků a geometrické tvary na nohou či pažích a pouze v této části světa tetovali i jazyk. Motivy tohoto smutečního tetování připomínají ornamenty používané na havajských lýkových látkách. Tetování vytvářeli havajští umělci jakýmisi pery, vyrobenými z ptačích kostí. Černý inkoust, používaný na takovou smuteční kresbu, později získal jasnější modrou barvu. • TAHITI – Nejrozlehlejší ostrov dnešní Francouzské Polynésie, odkud se termín tatau díky námořníkům rozšířil do celého světa. Zcela zásadní a průlomová byla výprava Brita Jamese Cooka (1728-1779). Podle Cookových deníků je datem prvního výskytu slova tetování v západní civilizaci červenec roku 1769. Dříve se používaly výrazy jako píchání, vybodávání nebo značení. Členové Cookovy posádky se jako jedni z prvních Evropanů nechali tetovat od Polynésanů a následně tento zvyk zaplavil celé britské námořnictvo. Podle francouzské výpravy z roku 1787 na ostrov Samoa byli domorodí muži na stehnech natolik tetovaní, že působili dojmem, že jsou oděni, ačkoliv byli nazí. Pro samojské mladíky byla tetováž součástí přechodového rituálu od chlapce k muži. Dokud nebyl mladík tetován, neměl právo mluvit v přítomnosti dospělého muže, mohl vykonávat pouze podřadné práce a nesměl se oženit. • NOVÝ ZÉLAND – Maorové (či také Maoři) jsou původní polynéské obyvatelstvo Nového Zélandu, kteří pro svá tetování používali výhradně černou, červenou a bílou barvu. Černá barva představuje tmu, červená barva znázorňuje krev, která byla při vzniku prolita a bílá reprezentuje světlo. Hlavní rozdíl mezi klasickým a maorským tetováním Ta Moko je výrazný. Ta Moko spíše připomíná plastické tetování a nemá nic společného s běžným hluboko podkožním tetováním. Ta Moko by se dalo vzdáleně přirovnat k řezbářskému umění. S tím rozdílem, že je do kůže jemně vyryto a zanechá po sobě jen malé prohlubně, které jsou pak potřeny barevným inkoustem. Maoři si většinou nechávali Ta Moko tetovat po celém obličeji. Toto tetování bylo natolik unikátní, že svému nositeli přisuzovalo i jeho osobní jméno. Maorové se kvůli své neznalosti písma neuměli podepsat, proto místo podpisu kreslili kopii svého potetovaného obličeje. Toto tetování tudíž určovalo identitu svého nositele. V dnešní době si Maoři na tetování také potrpí, ale většinou na jiných částech těla, než je obličej. Tetovací náčiní Maorů bylo dlátko z kosti, lastury nebo kovu, které namáčeli do barviva a zaráželi údery paličky velmi hluboko do masa, někdy až na lícní kost, aby vznikly plastické jizvové rýhy typické pro Moko. Jednalo se o velmi bolestivou proceduru. • MARSHALLOVY OSTROVY – Marshallovy ostrovy zahrnují 29 atolů a 5 ostrovů: Jemo, Jabat, Kili, Lib a Mejit, leží v severozápadním rovníkovém Pacifiku. Prostředí, ve kterém domorodci po staletí žili a žijí, je silně ovlivněno mořem. Moře a život v jeho blízkosti hrálo důležitou roli pro motivy tetování na ostrovech. Pro tetování se vžil název „eo“, což je také název pro modře pruhovanou rybu PYGOPLITES DIACANTUHS. Většina motivů v tetování domorodců jsou abstraktní obrazce, jejichž význam pochází z jejich přírodního okolí, ať už to jsou tvary a podoby ryb, nebo stopy po jejich kousnutí, vzory mušlí atd. Motivy tetování na ostrovech nejsou tak propracované, jako je tomu u jiných etnik v regionu Pacifiku. V podstatě jakákoliv ryba všech čeledí, se kterou přišli obyvatelé ostrovů do styku, jim posloužila jako nejbližší vzor pro zdobení těla. Mužská tetování jsou na ostrovech velmi nápadná. Domorodec může na Evropana působit jako středověký rytíř v kroužkové zbroji. Základní schéma tetování mohli nosit všichni muži – zejména byli tetovaní na hrudi, zádech a ramenou. Výjimku tvořily pouze krk, tváře a paže, které byly výsadou náčelníků. U žen se tetovaly jen paže a ramena. Vytetované body byly velmi tmavé, ostře tvarované, jako by vyrůstaly nad kůží. Jakousi identifikační značkou ženy se stalo tetování hřbetu ruky, které tvořily nejčastěji vlnité a klikaté čáry. Tetování prstů již bylo opět vyhrazeno pouze ženám z náčelnického ranku. • JAPONSKO – Nejstarším dokladem japonského tetování jsou jílové figuríny z doby kolem roku 5000 př. Kristem. Od 7. století se oficiálně dekorativní tetování zavrhuje. Stává se doménou zločinců a formou trestu. Často se za zločin netrestalo smrtí, ale právě potetováním. Pouze Ainuové – původní obyvatelé ostrova Hokkaidó, vyznávali v té době dekorativní tetování, dívky a ženy se stávaly krásnější a přitažlivější, když měly potetované rty, nohy, paže a ruce. Od 17. století panoval v Japonsku kodex trestanecké tetováže. Pro Japonce bylo tetování v té době krutým a tím největším trestem, protože potetovaného často zavrhlo jeho okolí a ztratil společenské postavení. Již na konci 17. století ale tento trest nahradily tresty jiné a tetování se začíná objevovat jako dekorativní záležitost. I když byl po 2. světové válce zákaz tetování zrušen, dodnes se v Japonsku pohlíží na tetování jako na něco, co do společnosti nepatří a je doménou zločineckých gangů. Tatéři pracují výhradně na zakázku a v soukromí. JAPONSKÁ JAKUZA nebo též Gokudó je zločinecká organizace, jejíž charakter nejlépe odpovídá tomu, co známe pod pojmem mafie. Slovo Jakuza pochází z japonské karetní hry Ojčokabu a znamená zhruba něco jako dobro za nic. Odhaduje se, že současný počet členů se pohybuje někde okolo 110 tisíc, rozdělených do cca 2500 rodin. Vliv jakuzy sahá daleko za hranice Japonska, výjimkou nejsou ani Spojené státy. Členové této zločinecké organizace nosí tradiční japonské tetování, které jim pokrývá záda, hruď, ruce po zápěstí a nohy po kotníky. Nahý člen pak vypadá jako by měl na sobě dlouhé spodní prádlo. V japonských vzorech se často objevují hrdinové a hrdinské scény, nechybí náboženské symboly, zvířata, zejména tygři, draci, Fénix a další. Aplikace takového tetování byla velice bolestivá a zabere stovky hodin, ale jeho dokončení pak znamená, že dotyčný se může považovat za opravdového muže. • THAJSKO – Tetování buddhistických mnichů má mít magickou moc, která chrání před zlem, neúspěchem, a dokonce i před nepřátelskými kulkami. Tito buddhističtí mniši tetují v Chrámu malého Buddhy, který se nachází cca hodinu cesty od Bangkoku, jemné propracované symboly a mantry v prastarém písmu. Častými návštěvníky jsou samotní mniši, ale také turisté. V tetování je soustředěná moc a síla Buddhy. Když si lidé nechají dělat takovéto tetování, posílí to jejich víru v Buddhu. Čím srdečněji budou nositelé takového tetování konat dobro, tím více dobra je bude provázet v jejich životech. Tuto živnost mniši založili na počátku 70. let dvacátého století a dary z této činnosti jim dovolily opravit klášter a založit školy. Cena za jedno takové tetování je v přepočtu asi 50 Kč a je zvykem kromě peněz přinést mnichům i jídlo, květiny nebo cigarety. Mniši, kteří by se jinak neměli dotýkat žen, přijali opatření, aby mohli tetovat i ženy. Pokožku překryjí hadříkem, aby před nimi nebyla odhalena více, než je k tetování nutné a ruku s tetovacím náčiním si podkládají dalším látkovým ubrouskem, aby se žen nedotýkali. Toto tetování je velmi bolestivé a pomalé. Technika je stále stejná, jakou od 9. století používali thajští válečníci. Až půlmetrová jehla a čínská tuž. Ta se rozlévá do vpichů a nechává na kůži nesmazatelné stopy. Na jeden malý motiv je potřeba až 3500 vpichů, což pro každého zákazníka znamená vydržet dlouhou dobu ležet bez hnutí a přemáhat bolest. Mezi thajskými motivy, které mají přinášet štěstí, bohatství, požehnání a zároveň fungovat jako pojistka proti zlým duchům, se velké oblibě těší tradiční buddhistické výjevy. Obvykle se jedná o schématický obraz Buddhy, lotosů či jiných symbolů. Štěstí a bohatství přináší vytetovaní tygři, draci, fénixové, lvi, levharti a hadi. Thajci vymysleli také neviditelné tetování pro ty, kteří se obávají reakce svého okolí, ale přesto chtějí tuto proceduru podstoupit. Jedná se o tetováž sezamovým olejem nebo dokonce bez barviva. Tetovací náčiní i mantry zůstávají stejné jako u tetování barvivem. Tetování na sebe bere nekonečnou řadu významu – člověka zvýznamňovalo ale i stigmatizovalo, léčilo i zraňovalo, magicky chránilo, přiřazovalo mu status, věkové stupně, formu trestu, pojilo jej s totemovými předky, obřadně z dětí vytvářelo muže a ženu anebo odlišovalo vlastní lid od cizích. Tetování může vibrace energetického těla posilovat, ale také oslabovat. Přitom záleží na obecném významu symbolu, na barevnosti, a v neposlední řadě také na místě na těle, kde energie symbolu bezprostředně působí. Zvolené symboly a vzory se zapisují nejen do kůže, ale v podobě oscilace také do energetického, jemnohmotného těla. Tetování si proto vybírejte tak, aby mělo neustále pozitivní vliv na váš duchovní rozvoj, vnímání světa i sebe sama. )

Mytický drak: Symbol transformace, věčnosti a moudrosti

Mytický drak: Symbol transformace, věčnosti a moudrosti

Symbol draka patří mezi nejstarší, nejznámější a také nejoblíbenější symbol vůbec. To, zda draci skutečně existovali, je otázkou, na kterou nemáme jednoznačnou odpověď. Už jen fakt, že se vyskytují v mytologiích téměř každé kultury, které se vzájemně nepropojovaly, hovoří o tom, že draci skutečně existovat mohli. Uctívali je Aztékové, své místo mají v řeckých bájích a pověstech nebo u Vikingů, nemalou roli hrají v čínské mytologii. Zmínku o dracích najdeme i v Bibli (příběh Zjevení svatého Jana), kde drak přináší Apokalypsu. V našich končinách je dobře známá legenda o svatém Jiří a jeho boji s drakem. K představě, jakou máme dnes, vedla dlouhá vývojová linie, která se v různých dobách a kulturách měnila a upravovala dle názorů a idejí dané doby a oblasti. I přesto, že se jednotlivé kultury od sebe liší, podoba draka je v nich až nápadně podobná. Má dlouhé šupinaté tělo s protáhlým ocasem, velké tlapy se špičatými pařáty, tlamu chrlící oheň a plnou ostrých zubů a často i rohy nebo vousy. Někde je drak vnímán jako symbol, který může představovat život, moudrost nebo poznání, jinde se s ním setkáváme jako zastoupení ďábla, zla nebo smrti. Symboly mohou mít protikladné významy a stejně je tomu tak i u symbolu draka. Je přímo zpodobněním rozdílů v samotném bytí, a to světla a tmy, tvoření a ničení, muže a ženy, ale zároveň všechny tyto opaky v sobě spojuje. Vznik slova drak pochází pravděpodobně z řeckého „dracon“. Samotné slovo drak ale nebylo jediné, které se tomuto bájnému stvoření připisovalo. V řečtině můžeme najít také termíny ofis, saura nebo hydro, v latině pak serpens, vípera, anguis nebo coluber, které byly původně používány všeobecně pro plazy nebo hady, ale v některých textech se s nimi setkáváme i v souvislosti s draky. V jiných evropských jazycích nacházíme jen velmi nepatrné odlišnosti ve vysvětlení. Staroanglické draca, staronorské drek, německé drache nebo velšské draig jsou odvozeninami latinského slova draco nebo řeckého drakón a všechny znamenají víceméně to samé. Vznik a vývoj dračího symbolu Starověk a Antika – V antice byl vztah k drakům různý. Důvodem byla jejich role, která mohla být kladná i záporná, ale stejně tako dobře neutrální. Tato různorodost umožnila použití draka jako válečného emblému římských legionářů, draconarium. Tímto způsobem byl drak přenesen na britské ostrovy, které byly dobyty Římany. Tam se symbol postupně rozvíjel, ale největšího rozkvětu dosáhl díky Artušovským legendám a později i kontakt s nájezdy Vikingů, kde hrál drak také svou roli. Středověk – S přechodem antického světa do středověku nedošlo k úplnému zániku antické kultury, ale k jejímu značnému oslabení a vývoj symbolu draka se vydal různými směry. Jednotlivé regiony Evropy, i přes společně uznávané nové náboženství, křesťanství, měly mezi sebou omezené kontakty. Proto jiné draky známe ze severských mytologií a jiné z ostrovních států. Rozdíl můžeme vidět i v tom, jak draky vnímal učenec, duchovní, panovník nebo obyčejný poddaný. Symbolika draka byla značně ovlivněna křesťanstvím a vlivem Bible dostal podobu Satana. Draka v Bibli můžeme zaměnit za hada, který metaforicky představuje zlo. Kde je zlo, musí být za ním logicky i drak. Ve Starém zákoně stojí za zmínku Leviatan, který se v Bibli objevuje několikrát. Je to mořská spící obluda, jejíž probuzení vyvolávalo v lidech strach, protože Leviatan představuje samotného Satana. Dalším drakem je desetirohý drak zmíněný v poslední knize Nového Zákona, který předznamenává Apokalypsu. Znak draka patří hned několika světcům, například svatá Markéta je často zobrazována s křížem v ruce vylézající z dračího břicha. Známější je ale legenda o svatém Jiří a draku, který symbolizuje moc křesťanství svým vítězstvím nad drakem, jenž zde představuje pohanské náboženství. Znak draka mají ale i další světci, jako je svatý Benedikt z Nursie, jehož atributem je okřídlený dráček vylézající z kalicha, nebo svatý Gotthard, jemuž leží zkrocený drak u nohou. Za dobu středověku je jen jediná zmínka o drakovi, který nepředstavoval zlo, a to ve spisu Historie o Meluzíně. Ta je známá jako mytologická postava, která se zjevuje na hradě v západní Francii. Pověst o ní je nejvěrněji zachycena knihařem Janem z Arrasu. Meluzína byla vzdáleným potomkem samotného krále Artuše, ale byla prokletá. Každou sobotu jí od pasu dolů narostl hadí ocas a ze zakletí ji mohl vysvobodit jen muž, který by si ji vzal a zároveň by slíbil, že ji nikdy neuvidí právě v sobotu. Jednoho dne ji u studánky potkal rytíř Raymondin, který si ji vzal, zplodili spolu spoustu dětí, z nichž každé se stalo zakladatelem významného rodu. Byli spolu šťastni, ale jen do té doby, než Raymondin svůj slib porušil a Meluzínu v sobotu pozoroval při koupeli. Ta se poté proměnila v draka celá a nikdo ji už nikdy neviděl. Podle legendy stále bdí a hlídá své potomky a chrání jejich bohatství. Drak v astronomii Chceme-li na symboliku draka nahlížet z jiné strany, stačí nám k tomu noční obloha. Tam se nacházejí hned tři hlavní dračí souhvězdí – Souhvězdí Draka, Souhvězdí Hydry a Souhvězdí Malý vodní had. Názvy hvězd zachytil ve svém díle The Almagest Klaudios Ptolemaios, kde popisoval 48 hlavních souhvězdí (dnes jich máme 88). Původ hlavních souhvězdí bychom hledali v Sumeru a Egyptě. Již obyvatelé pravěku hvězdy pozorovali a orientovali se podle nich. Nejznámější příběh o zjevení draka na obloze nacházíme v řeckém mýtu o draku Ládonovi, kterého zabil udatný Herakles. Bohyně Héra po skonání draka proměnila jeho tělo v hvězdný prach a ten rozhodila na oblohu. Souhvězdí draka patří mezi nejstarší souhvězdí lidské kultury a na obloze bychom ho hledali mezi Velkým a Malým vozem, blízko severního pólu. Dračí podoby v různých kulturách V Číně a jižní Asii drak symbolizuje vznešenost, plodnost, vážnost, urozenost a posvátnost. Všichni draci pro ně byli polobozi, nejčastěji páni vod, ale i ostatních přírodních sil. Nejčastěji jsou vyobrazováni mnohobarevní s jednou hlavou. V místních kulturách se drak vyskytoval všude, a proto i sami Číňané začali sami sebe označovat jako potomky draků. Věřili, že má magickou sílu, je součástí nebes a existuje na nich společně s bohy. BABYLON – Kosmologický mýtus z Babylonie s názvem Enúma eliš popisuje střet mezi bohyní Tiamat (nebeským drakem a bohyní prvotního kosmického oceánu) a bohem Apsu (bohem pozemského moře). Ti existovali ještě před vznikem světa a jsou rodiči všech nižších bohů. Ke konfliktu dochází ve chvíli, kdy jeden z jejich synů zabije svého otce Apsu a Tiamat se snaží svého druha pomstít. Stvoří armádu nestvůr pro pomstu a zabíjí nižší bohy. Je ale poražena mladším bohem Mardukem, který je od té doby pokládán za stvořitele, protože její tělo rozpůlil. Z jedné půlky vytvořil nebe a z druhé zemi. Marduk se stal hlavním babylónským bohem, který byl uctíván jako bůh moudrosti, přemožitel zla, šaman a mírotvůrce. Často je zobrazován s drakem Mušchuššu u svých nohou. Drak má hadí hlavu s rohy, šupiny po celém těle, přední nohy jsou lví tlapy, zadní orlí pařáty. Byl to drak stvořený Tiamat, ale ochočen Mardukem. Tento babylónský mýtus má své kořeny již v sumerské civilizaci. Sumerové věřili, že na vzniku světa mají zásluhu draci, i když na počátku byli zmíněni jen dva – Apsu a Tiamat. ŘECKO – Řecká a následně i římská mytologie jsou sami o sobě velmi komplikované. Obě mají svůj systém božstev, který nemá obdoby jinde ve světě a je známý i mimo tyto dvě kultury. Není tedy překvapením, že mezi bohy, titány a různými mytickými tvory najdeme zmínku i o dracích. Za nejznámějšího draka pocházejícího z řecké mytologie bychom mohli označit toho, který vystupuje v Pověsti o zlatém rounu. Ta patří k nejznámějším mýtům starověkého Řecka. Vypráví o Argonautech jedoucích do Kolchidy získat zlaté rouno, které zde symbolizuje královskou moc. Draci zde vystupují jako strážci rouna. Dalším známým řeckým drakem je i ten, který figuruje v mýtu o založení města Théby. V pověsti Tři zlatá jablka Hesperidek také vystupuje drak. Ládón je potomek obra Týfóna a nymfy Echidny, má po otci sto hlav a střeží zlatá jablka v zahradách Hesperidek. Je to typický příběh pro starověký svět, kde má hrdina získat poklad střežený nějakým zlem. Vystupuje zde hrdina Herakles a má získat právě zlatá jablka ze střeženého stromu. To se mu s pomocí bohů, ale i vlastní lstí a inteligencí podaří. EGYPT – I přesto, že v Egyptě můžeme najít velké množství zvláštních monster a bytostí, klasického draka bychom zde nenašli. V mytologii vystupuje pouze několik tvorů, kteří měli význam jen pro určité oblasti. Za zmínku ale stojí tři bytosti, které můžeme za draky označit. Jde o Amemait, monstrum s tělem hrocha zkříženého se lvem a hlavou krokodýla. Mýtus tvrdí, že Amemait byla účastníkem posledního soudu lidí, kdy se vážila srdce. Pokud bylo srdce těžší než pravda, ona ho sežrala a člověk se pak nemohl převtělit do dalšího těla, protože zanikla jeho duše. Druhou bytostí nápadně podobnou drakovi je nebeský Apop. Mýtus vypráví o nekonečném cyklu opakujících se dní. Slunce v podobě boha Re každý den putuje po nebesích od východu na západ. Každou noc se musí utkat v podsvětí s Apopem, kterého není možné zabít a zároveň Slunce nelze zničit, jde tedy o nekonečný souboj, kterým se udržuje ve vesmíru řád. Egypťané se snažili tento řád udržovat pomocí rituálů a obřadů. Třetí bytostí je kříženec kobry Vadžet a supice Nechbet, které zastupovaly Dolní a Horní Egypt. V Egyptě se symbol hada, konkrétně kobry, objevuje často a podle toho, jak je vyobrazen, symbolizuje různé funkce. Stočený do sebe se nápadně podobá Úroborosovi, a znamená to samé – věčnost a nekonečnost světa, neustálý cyklus počátku a konce. Vyobrazený vlnící se had znamená střídající se cykly přírody. Kobra bývala vyobrazována také jako symbol pozornosti a na čele bohů a smrtelníků, kteří toho byli hodni značila nesmrtelnost. Blízko k drakovi měla také jedna z podob boha podsvětí Usira. Vyobrazován je jako had s nohama a křídly, který každý rok rozvodnil Nil a tím přinášel Egyptu nový život. KELTOVÉ – Drak u Keltů nepředstavoval vždy zlo, jak tomu bylo ve zbytku křesťanské Evropy. Keltové věřili, že draci představují čtyři základní prvky přírody. Nejznámější keltský mýtus o drakovi se vztahuje k svátku Beltain. V předvečer tohoto dne se zapalovaly ohně, které měly zbavit lidi i zvířata zimního spánku a obdarovat jejich plodnost. Za vlády krále Lluda přišly na Anglii tři pohromy. „Během této noci byl nad každým ohněm slyšet výkřik, jenž pronikal srdcem lidí a děsil je tak, že muži ztráceli svou sílu, ženy potratily, chlapci a dívky ztráceli smysly a všechna zvířata, stromy, země i vody se stávaly neplodnými“. Llud zjistil, že každý rok v této době spolu zápasí dva draci, kteří bojovali o vládu nad zemí a řvou u toho tak hlasitě, že se okolní svět stával neplodným. Llud vymyslel léčku v podobě truhly a poté drakům sdělil, že to je místo určené k jejich odpočinku od boje. Truhlu zakopal na nejtvrdší místo na zemi. Symbolicky mají tito dva draci chránit zemi před přicházející pohromou. Mýtus vypráví, že o několik století později kouzelník Merlin draky osvobodil. Vládnoucí král se snažil vystavět na zmíněném nejtvrdším místě na zemi pevnost, ale ta se pokaždé zřítila. Keltských dračích mýtů je mnoho, protože Británie je s draky neodmyslitelně spjata. V Evropě se draci vyskytovali celkem hodně, ale v porovnání s britskými ostrovy to bylo stále malé množství. Ostrovy jsou jimi a legendami o nich doslova pohlceny. Symbol draka můžeme dodnes vidět v národním znaku Walesu, Wessexu a Somersetu. Dračí energie vstupuje do našeho světa od nepaměti. Ve své podstatě je dračí síla energií prosperity, úspěchu a bohatství, ale současně také citlivosti a vyrovnanosti. Dračí energie je spojena se vším, co máme uloženo hluboko v sobě, chrání naše nitro a poklady v něm schované. Říká se, že ten, kdo chce dosáhnout úspěchu a slávy, měl by umístit sošku draka blízko nějakého vodního zdroje. Pokud je třeba podpořit kariéru, drak se umisťuje za záda pracovního stolu. Takto umístěný drak pak posílá svému majiteli pracovní příležitosti a nabídky a chrání jej také před zlými silami. Drak by se neměl umisťovat výše, než je úroveň očí, jinak by mohl zpychnout a stát se zlovolnou bytostí, která se nenechá zkrotit a působí nepříjemnosti. )

Svatební rituály a jejich proměna v dějinách

Svatební rituály a jejich proměna v dějinách

Nalezení budoucího partnera pro manželství bylo a je dodnes jedním z nejdůležitějších mezníků v lidském životě, protože ovlivňuje jeho značnou část. Hledání partnera se proto věnuje velké úsilí a mnoho času. Sňatek spojí poutem manželství sice jen dvě osoby, ale vytváří síť vztahů, která je mnohem širší. Tuto skutečnost si velmi dobře uvědomovali naši předkové. Pro ně byl sňatek možností, jak spojit rodiny, majetky, moc. Sňatková politika byla jednou z nejdůležitějších zbraní na politické scéně nejen raného novověku. Novým manželstvím se rozšiřoval rodinný kruh, ve kterém bylo možné žádat pomoc a tvořit aliance proti ostatním. Příbuzenské pouto, nejen pokrevní, znamenalo velký závazek. Svatební rituály ve starověku Již v předkřesťanské době docházelo u vyspělých národů k uzavírání manželských svazků. V Mezopotámii bylo běžné manželství jednoho muže s jednou ženou. „Manželství vznikalo ústním prohlášením muže před svědky a nabývalo platnosti odchodem nevěsty do ženichova domu, někdy i do příbytku ženichových rodičů“. Uzavření sňatku se potvrzovalo písemnou smlouvou, která byla uložena v chrámu zasvěceném lokálnímu božstvu. Manželství mohlo být ukončeno rozvodem, možnost přistoupit k takovému řešení byla dána jak muži, tak ženě, i když muž měl cestu k rozvodu mnohem snazší. Obecně bylo právní postavení manželky horší než manžela, například za cizoložství byla žena potrestána smrtí, muž trestán nebyl. V domácnosti se žena nacházela v podřízeném postavení vůči muži, nejprve podléhala svému otci, a po sňatku svému muži. Hlavním úkolem ženy bylo porodit potomstvo. Teprve, když žena ovdověla, získala větší samostatnost. Muž mohl mít vedle legitimní ženy i další ženy, které se však netěšily rovnocennému postavení s mužovou legitimní partnerkou. I ve starověkém Egyptě měli muži jednu manželku, pouze vlivnější a bohatší Egypťané žili současně s více ženami, ale i v tomto případě měli jen jednu právoplatnou manželku, jejíž děti se považovaly za legitimní. Egypťané označovali vstup do manželství jako „udělat si ženu“ či „vzít si ženu“. Nejnižší věková hranice vstupu do manželství u chlapců byla 15 let. Od chlapců se vyžadovala fyzická dospělost, ale také dosažení pevného postavení ve zvoleném zaměstnání, aby mohl zajistit manželku a děti. U dívek bylo důležité, aby před vstupem do manželství neztratily svůj půvab, do manželství vstupovali ve věku mezi 12. a 13. rokem, ale doloženy jsou i nevěsty ve věku osmi let. Předpubertální sňatky byly typické spíše u královské rodiny. O manželství rozhodoval dívčin otec, zanedbatelný nebyl ani názor matky. Rodina byla sice podřízena otci, ale matka měla plnoprávné postavení a mohla dědit, za určitých okolností se dokonce mohla stát hlavou rodiny. Postavení žen v Egyptě bylo oproti ženám v Mezopotámii mnohem lepší. V tzv. pozdní a ptolemaiovské době dokonce žena mohla být samostatnou právní osobou. Faraon oproti běžnému Egypťanovi mohl mít několik desítek legitimních manželek. Bylo zvykem, že si faraoni brali za manželky své blízké příbuzné, výjimkou však nebyly ani sňatky s princeznami z okolních zemí, prostřednictvím kterých docházelo k upevňování diplomatických vztahů. Polygamie také zajišťovala faraonovi vyšší šanci, jak si zajistit mužského dědice. Svatebních oslav u prostých Egypťanů se účastnilo celé příbuzenstvo a přátelé manželského páru. Staroegyptskou svatbu je třeba chápat jako společenskou událost, při které se muž a žena zavázali ke společnému životu, jehož účelem bylo přivést na svět děti, aby si tak manželé zajistili věčný život. Svatební slavnost se skládala z pestrého sledu zvyků, hostiny, vyprávění, zpěvu, hudby a tance. Po skončení svatebního veselí se žena odebrala do domu svého chotě. V období klasického Řecka byli muži do sňatků nuceni. Spartským mužům dokonce hrozil trest, pokud by se odmítli oženit. V jiných městských státech se muži odmítající sňatek museli vyrovnat s hlubokým opovržením společnosti. Smyslem vstupu do manželství nebyla láska, ale povinnost zajistit mužského pokračovatele rodu. Pokud by muž nezajistil následovníka k udržení rodinného kultu, nemohl by být na onom světě šťasten. Řecké rodiny byly patriarchální, ženě příslušelo podřízené postavení vůči muži. Hlavním úkolem vdané ženy bylo pečovat o řádný chod domácnosti, přivést na svět potomky a vychovávat je. Ženy se vdávaly na kraji puberty a mužům bylo kolem třiceti let. Sňatek domlouval otec nevěsty se ženichem, který při výběru nevěsty musel respektovat názor otce. Muž mohl ukončit manželství rozvodem z důvodu ženiny neplodnosti nebo nevěry. Žena se rovněž mohla rozvést, ale musela se obrátit na úředníka a prokázat stěžejní důvody k opuštění manžela, jako bylo bití a jiné špatné zacházení ze strany manžela. Mužova nevěra nebyla důvodem k rozvodu. Vzhledem k tomu, že se na rozvedené ženy hledělo s despektem, přistupovaly k němu ženy až jako k poslední možnosti. Římské právo definovalo několik druhů manželství, jedním z nich byl sňatek Cum manu („s rukou“), kdy nevěsta přecházela z otcova do manželova poručnictví. K tomuto sňatku docházelo třemi způsoby. První způsob se nazýval per usum (skutkem), jednalo se o právně uznanou formu primitivního únosu. Ke zlegitimnění tohoto svazku bylo vyžadováno roční soužití páru. Pokud však žena strávila tři dny po sobě mimo domov, došlo k rozvázání svazku. Další možností byl sňatek vzájemnou koupí, Coemtio, kdy docházelo k výměně darů mezi rodinami. Zmíněné dva způsoby sňatku Cum Manu byly typické pro plebejce, v patricijských rodinách se konaly svatby slavnostnější zvané Confarreatio. Tento druh svatby doprovázel okázalý náboženský obřad. V době císařství se většinou oddávalo způsobem Sine manu („bez ruky“), otcovy pravomoci nad nevěstou se na ženicha nepřenášely, takové manželství tedy ženě přinášelo větší svobodu. Po uzavření tohoto volného svazku žena zůstávala v područí otce s veškerými majetkovými, dědickými a jinými právními důsledky. Písemné smlouvy se do Říma dostaly až v 1. století, proto do té doby uzavírání manželství vznikalo rukoudáním, tedy vložením pravé ruky nevěsty do ženichovy pravice. Následně oba snoubenci vyslovili souhlas se sňatkem. V případě, že byl zaručen souhlas snoubenců, nebylo třeba formálního obřadu, ani spojení rukou. V případě, že se svatební ceremonie uskutečnila, vykonávala ji oddávající, jež se nazývala pronuba, či paranympha, tedy žena ctihodné pověsti. Po svatební ceremonii se konala hostina, průvody s nevázanými zpěvy a neslušnými žerty. Součástí svatebních oslav bylo i obětování zvířecích vnitřností bohu Jupiterovi, strážci úmluv. Na nejslavnostnějších svatbách představoval obětinu pšeničný koláč. V Římě byla svatba především rodinnou událostí a pojilo se s ní mnoho rituálů a pověr, jejichž charakter byl především teatrální. Nevěstino opuštění rodiny mělo připomínat únos, jehož se chopili ženichovo přátelé, když plačící ženu rvali z matčina objetí. Na cestě z otcovského domu provázel nevěstu do domu manžela rušný průvod. Nevěsta musela být do manželova domu nesena, aby se nedotkla prahu. Mezi nejdůležitější svatební rituální předměty patřily prsten, závoj a věnec. Prsten měl v Římě podobu jednoduchého hladkého železného kroužku, který žena nosila už od zásnubního rituálu. Závoj měl růžovo-oranžovou barvu a nazýval se flammeum. Římanka ho nosila od rána svého svatebního dne a v určitých chvílích při obřadu se jím zakrývala tvář. Svatební rituály ve středověku Církev se ve středověku snažila prosadit koncepci jednotného svazku, na úkor římského a germánského typu manželství. V raném středověku existovaly u germánských kmenů sňatky nazývané Muntehe a Friedelehe. Oficiální sňatek Muntehe vznikal většinou z rozhodnutí rodiny, průvodním jevem tohoto typu sňatku bylo obdarovávání otce nebo poručníka nevěsty. Tímto sňatkem se žena dostala do absolutní moci manžela. Naproti tomu ženy v manželství Friedelehe se těšily větší svobody, nebyly zcela v moci svého muže. K tomuto manželství z náklonnosti docházelo bez obřadu a bez zásahu rodičů. Sňatek vznikal dohodou mezi manžely nebo únosem. Nicméně děti narozené z tohoto svazku nebyly považovány za legitimní. V Evropě raného středověku se tedy střetávala římská a germánská koncepce řádného manželství a méně pevného svazku s pojetím jednotného církevního sňatku, což působilo zmatek. Lidé si nemohli libovolně vybírat typ sňatku, ale museli se řídit zvyklostmi svého etnika a zákony země, ve které žili. Tuto nejednotnost definitivně odstranily až závěry tridentského koncilu. Církev přinesla řadu změn, zakázala mnohoženství, ale i příbuzenské sňatky. Změnilo se postavení ženy v manželství, žena se z původně zakoupeného mužova majetku stávala manželovou celoživotní partnerkou. Manželský slib byl prakticky nezrušitelný. Jen těžce se Přemyslovi Otakarovi II. podařilo zrušit manželský slib s neplodnou Markétou. Čtvrtý lateránský koncil zavedl v roce 1215 mimo jiného povinnost církevního požehnání každého sňatku a povinné trojí ohlášky. Kněz musel oznámit jména snoubenců během tří bohoslužeb. Při ohlášení byla veřejnost vyzvána, aby oznámila překážku, která by mohla sňatku zabránit. Mezi relevantní překážky se zahrnoval například příslib manželství jiné osobě, zatajený sňatek, předstíraná identita či morální poklesky. Způsob uzavírání manželství u slovanských kmenů v předkřesťanském období Samotné svatbě předcházelo svatání, kdy svat (starosta) zprostředkoval smlouvání obou rodin, které zastupovali otcové či náčelníci. Smlouva byla ústně sjednána před svědky a potvrzena rukoubitím či rukoudáním. V tuto chvíli byla nevěsta zamluvena a mohl tak následovat právní akt koupě nevěsty mezi rodinami nevěsty a ženicha. Souhlas nastávajících novomanželů neměl právní význam. Nevěsta tedy byla prodána zaplacením věna jejímu otci. Výše věna byla vysoká, proto rodina s více dcerami, mohla očekávat, že zbohatne. V případě, že rodina měla syny, bylo na místě se smířit se značnou ztrátou jmění. Po vyrovnání dohodnuté částky, nevěstina rodina vydala dceru za muže. Nevěsta od své rodiny dostala výbavu, tedy potřebné věci do domácnosti, které souvisely s úlohou hospodyně. Po uzavření smlouvy docházelo k domluvení svatebního dnu. V tento den svobodné dívky slavnostně oblékly nevěstu a zahalily jí závojem. Ještě před tím, než byla nevěsta zahalena závojem, došlo k výměně prstenů a vzájemných darů. Závoj měl chránit nevěstu před démony. Dívka se totiž nacházela v nebezpečné přechodové fázi mezi starým a novým domovem, nebyla ani svobodná ani vdaná, mohly ji tak ohrozit neznámé síly, například v podobě démona nemoci. Nevěsta si mohla odkrýt závoj z obličeje až ve chvíli, kdy ji manžel uvedl do svého domu a vzal ji pod svou ochranu. Poté spolu obcházely ohniště a obětovali předkům a bůžkům, aby si zajistili jejich ochranu. Načež docházelo k úpravě nevěstiných vlasů do čepce vdané ženy. Poté, co nevěsta rozvázala manželovi obuv, případně přijala políček, ulehla spolu s manželem za přítomnosti svědků do lože, čímž byl naplněn manželský svazek po fyzické i právní stránce. Svatebčané tak mohli začít slavit podle místních obyčejových tradic, přičemž se prostřednictvím pohazování zrní, luštěnin, semen nebo bylin na novomanžele, snažili zajistit manželům úspěšnou budoucnost. Svatební rituály v raném novověku Svatební obřad byl v raném novověku ovlivněn výsledky tridentského koncilu, který se konal v letech 1545–1563. Manželství bylo prohlášeno za jednu ze sedmi svátostí, čímž se stalo věcí božskou nikoli světskou. Sňatek byl povinně evidován v matrikách, proto ho nebylo potřeba dosvědčovat velkým počtem svědků. Toto ustanovení se však prosazovalo postupně, ještě v 16. století stačila k uzavření manželství přítomnost snoubenců a dvou svědků. Nejpozději v 18. století už byla právoplatnost manželství vázána jen na církevní obřad, čímž se předmanželská sexualita dostala pod přísný zákaz. Sňatek se považoval za platný, jen tehdy, pokud snoubenci dodrželi povinné ohlášky, docházeli na katechismus a uzavřeli sňatek v kostele při obřadu s předepsanou liturgií. Uzavření každého manželství v raném novověku předcházely námluvy. Iniciativa vycházela od muže, respektive od jeho rodiny. K domlouvání sňatku však mohlo dojít teprve tehdy, když muž dosáhl určitého věku a zároveň získal takové postavení, aby mohl svou budoucí rodinu ekonomicky zajistit. Z tohoto důvodu věk obou partnerů vstupujících do manželství kolísal. Průměrný věk mužů byl 27 let a u žen činil 24 let. Zvláště v 16. století, ale také 17. století nevěstu pro syna hledali rodiče. Pro většinu lidí byl totiž při hledání partnera důležitější například původ než vzájemné sympatie. Ve většině rodin bylo cílem sňatku zachovat čest rodiny, případně ji ještě zvětšit. Proto se většina manželských sňatků uzavírala v rámci jedné společenské vrstvy. Zejména v aristokratickém prostředí bylo důležité vyhovět požadavkům společenské prestiže a ekonomických výhod. Při výběru vhodného ženicha či nevěsty se v některých případech mohl zapojit i panovník, aby byly zajištěny zájmy státu a vlivná zahraniční spojenectví. Národnost a jazyková příslušnost v aristokratickém prostředí nehrály velkou roli. Obecně k manželstvím uzavřeným z lásky také mohlo docházet, ale láska nebyla ve většině případů považována za dostatečný základ pro manželství. Pokud se rodiče stavěli proti uzavření sňatku, protože už měli pro svou dceru vybranou lepší partii, bylo pro dceru téměř nemožné, aby prosadila svůj výběr ženicha. V 16. století byly hojně praktikovány tzv. tajné sňatky, které se uzavíraly bez souhlasu rodičů. V pozadí těchto sňatků stála snaha obejít rodičovská práva spolurozhodovat v otázce sňatků. Od 17. století byla instituce tajného sňatku pod tlakem církve a světské vrchnosti potlačována, až nakonec úplně zanikla. V moderní době svatba ztratila charakter životního mezníku, neopakovatelné a jedinečné události v celém životě. Tato doba dává asi ze všech historických epoch největší volnost párům v uzavírání manželství a na druhou stranu také možnost, jak jednoduše z manželství odejít. Svatba přestala být jediným legálním způsobem založení rodiny, děti narozené z mimomanželských svazků nejsou před zákonem znevýhodněny oproti dětem manželského původu. Vztah žen a mužů se zrovnoprávnil. V dnešní době se rozdíl ekonomických rolí obou pohlaví stírá a sílí individualismus. )

Nejnovější články na našem portálu

Hormonální jógová terapie – Návrat k ženské energii, návrat k sobě
duben 01, 2025 117
„Sestavu hormonální jógy jsem vytvářela pro menopauzu, pro starší ženy, které ztrácejí hormony,...
Číst článek...
Slunce v Beranu – Nová cesta je otevřená
březen 20, 2025 494
20. 3. 2025 v 10:02 Slunce, které opustí konjunkci s Neptunem a Severním lunárním uzlem v Rybách,...
Číst článek...
Měsíční jeskyně – Tajemná šachta patří k největším záhadám na Slovensku
březen 18, 2025 385
Stálo tam něco jako obrovské černé silo, bíle olemované. Když jsem se vzpamatoval, napadlo mě, že...
Číst článek...
JITKA VALENTOVÁ: Černá Luna vstupuje do Štíra 27. 3. 2025
březen 12, 2025 543
Dne 27. 3. 2025 vstoupí po 9. letech v rámci koridoru zatmění Černá Luna do znamení Štíra . V...
Číst článek...
Rituál zavinování – Hluboký transformační proces a cesta k uzavření jakékoliv životní etapy
březen 02, 2025 477
„Tvá síla pochází přímo od Bohyně – je to láska. Nechť z Tebe vyzařuje, když jdeš, když stojíš…Ať...
Číst článek...
Sibyly – Prorocké kněžky, které měly ve svých rukou osudy celých národů
únor 20, 2025 668
„Než mě k Sibyle pustili, musel jsem napřed obětovat býčka Apollónovi a ovci Artemidě. Bylo...
Číst článek...
Slunce v Rybách – Rozpuštění staré formy
únor 17, 2025 742
18. 2. 2025 v 11:07 vstoupí Slunce do znamení Ryb, ve kterém uzavíráme jeden roční cyklus, zároveň...
Číst článek...
EFT – Jemná technika pro dosažení vnitřního klidu a osvobození se od bolestivých emocí
únor 11, 2025 705
„Každou myšlenku, kterou přijmeme, podvědomí přetvoří a promítne v našem životě, v podobě úspěchu,...
Číst článek...
Fototerapie – Objevte tajemství léčby jasným světlem
leden 28, 2025 536
Světlo je zdrojem života. Jeho blahodárné účinky jsou známy již od dávných věků, ale jako mnoho...
Číst článek...
JITKA VALENTOVÁ: Vzácné lednové zarovnání planet
leden 20, 2025 819
Rok 2025 přinese řadu výjimečných astrologických i astronomických vlivů, jedním z nich je vzácné...
Číst článek...
Slunce ve Vodnáři – Cesta za svobodou začíná obratem do nitra
leden 18, 2025 814
19. 1. 2025 ve 21:00 vstoupí Slunce do znamení Vodnáře pod dohledem mocného Pluta a za podpory...
Číst článek...
KAKAO – nápoj bohů, elixír zdraví i platidlo
leden 15, 2025 679
„Tato semena, zvaná mandle či kakao, se rozdrtí na prášek a tento prášek spolu s nadrcenými...
Číst článek...
PODPOŘTE NAŠÍ PRÁCI A ZAŠLETE NÁM FINANČNÍ DAR, VELICE DĚKUJEME.
2201380141/2010. Pro platby ze zahraniční: FIO Banka, a.s.
IBAN: CZ7720100000002201380141

NEBO PŘES PAYPAL třeba 111,- nebo 222,- Kč

Přednášky z festivalu Poděbrady

Více videí

Tajemné dějiny a UFO na Zemi

Nejčtenější články na našem portálu osobního rozvoje

16 květen 2020 2233470
Věřím, že každý se někdy zarazil nad "časem", tedy lépe řečeno nad čísly na hodinách, která na...
Celý článek...
4 listopad 2019 517643
Taky jste si všimli, že stále více lidí hlásí různé formy intolerance nebo alergie na pšenici,...
Celý článek...
20 září 2023 462014
Naše jméno nás representuje na veřejnosti a je do jisté míry i naší vizitkou. Každé jednotlivé...
Celý článek...
Vaše osudové číslo předurčuje Vaší životní cestu
1 prosinec 2020 297558
Nauka o číslech nebo-li numerologie je prastará opravdu zajímavá věda. Možná právě proto byla po...
Celý článek...
51 symptomů spirituálního probuzení
28 září 2023 287398
1. Změna spánkových vzorců: nervozita, horká chodidla, přerušovaný spánek Pocit únavy po probuzení...
Celý článek...
3 říjen 2023 275240
Byla roztěkaná, utahaná a kafe pila neúměrně rychle. Prý musí brzy jít, protože na ni doma čeká...
Celý článek...
Jitka Bičíková: ATOPICKÝ EKZÉM a jeho duchovní příčina
6 říjen 2023 263601
Ekzémy vyjadřují náš VNITŘNÍ ZÁPAS mezi tím počem toužíme, a tím co ve skutečnosti prožíváme....
Celý článek...
Jak zjistit z numerologie kým jsme byli a jak jsme zemřeli v minulém životě?
3 srpen 2019 260399
Zajímá vás, zda jste byli v minulém životě mužem či ženou nebo příčina smrti, co nás čeká po...
Celý článek...
Význam andělských čísel 11, 111 a 1111
13 duben 2020 259450
Pokud opakovaně vídáte čísla 11, 111 nebo 1111, je pro to důvod. Nejčastějším způsobem, jakým...
Celý článek...
DUCHOVNÍ PŘÍČINA OBEZITY a celulitidy v naší mysli
12 prosinec 2020 245486
Obezita znamená z mluvy naší duše nejen POTŘEBU OCHRANY, OBAL STRACHU, ale také ÚTĚK PŘED -...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Krevní tlak NÍZKÝ/VYSOKÝ - duchovní příčina
30 květen 2022 244913
VYSOKÝ KREVNÍ TLAK - Duchovní příčina Vysokým tlakem trpí lidé, kteří v sobě dusí VELKÝ TLAK....
Celý článek...
Jak zhmotňovat svá přání - Zákon přitažlivosti, nejmocnější zákon vesmíru
29 srpen 2021 217461
Každá myšlenka vibruje, každá myšlenka vyzařuje nějaký signál a současně přitahuje jí odpovídající...
Celý článek...
Vztah dvojplamenů - karmických duchovních dvojčat
7 leden 2018 210029
O konceptu dvojplamenů toho bylo napsáno hodně a koluje mnoho názorů a přesvědčení. Zdá se, že...
Celý článek...
Jak číslo domu a bytu může ovlivňovat váš život
30 září 2019 194058
Mohlo by se zdát, že čísla na dveřích jsou abstraktní, kromě základní orientace nic neznamenající...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Proč ženy trpí na CYSTY, VÝTOKY A BOLESTIVOU MENSTRUACI? ~ psychospirituální příčina
17 září 2020 187967
V dnešní době snad už neexistuje jediná žena, která by neměla nějaké "ženské problémy". Čím je to...
Celý článek...
Vendula Kociánová: Muži milují silné ženy, do doby, než z nich vytáhnou raněné chlapce
27 srpen 2020 185911
Většinu mužů přitahují silné ženy. Někdo si na ni troufne jiný jen tak z povzdálí kouká a...
Celý článek...
Jitka Bičíková: VELKÉ A TLUSTÉ BŘICHO U HUBENÝCH ŽEN
6 prosinec 2018 178137
Jste štíhlá, cvičíte, držíte dietu, ale stále nemůžete zhubnout velké břicho ? KDE JE CHYBA? Náš...
Celý článek...
Soňa Sofi: NUMEROLOGIE - Číslo dne narození
23 září 2019 169328
"To, čím jsi, záleží na třech faktorech:na tom, co jsi zdědil, co z tebe udělalo tvé okolí a co...
Celý článek...
Je ten muž pro mě skutečně tím pravým?
25 listopad 2020 165029
Často se dva dospělí dají dohromady a jenom donekonečna přehrávají svá dětská dramata. Poměrně...
Celý článek...
Petra Jelínková: Všem matkám svých synů
13 srpen 2022 162558
Tak jak nic v životě není náhoda, není ani náhoda, že žena porodí syna. Tím, že žena přivede na...
Celý článek...
Znáte svojí osobní roční vibraci? Víte v jakém karmickém roce se nacházíte?
24 květen 2018 144840
Každý z vás jistě ví, jaký se píše rok, nyní, když dávám dohromady tento článek, jsme na sklonku...
Celý článek...
MERLIN král čarodějů: Když muž skutečně miluje
20 červenec 2022 129396
Když muž skutečně miluje a otevře své srdce ženě, měla by žena o jeho zranitelné srdce pečovat a...
Celý článek...
Jitka Bičíková: BABIČČINY BYLINKY na lymfu a otoky
21 květen 2020 125931
OBKLAD Z JABLEČNÉHO OCTA: – Vezměte si bavlněný ručník nebo nějaký hadřík a namočte ho v...
Celý článek...
Jitka Bičíková: MIGRÉNY a bolesti hlavy - duchovní příčina
29 červenec 2022 124615
MIGRÉNY a bolesti hlavy nebo-li náš PAPIŇÁK V HLAVĚ - DUCHOVNÍ PŘÍČINA Bolest z fyzického hlediska...
Celý článek...