Záhady, historie a UFO

Tajemná podzemí České republiky

Tajemná podzemí České republiky

„V podzemí zůstává duch místa, a to i přesto, že kouzlo města nad zemí se často pomalu vytrácí a proměňuje. Podzemí je možná vlhké a studené, ale uchovává mnohá tajemství. Podzemí města nese zvláštní všeobjímající nasládlou vůni tunelů vycházejících z míst dávno zaniklých paláců a pohřebišť, starobylých artefaktů ztracených v podzemních vodách a bahně“. Dle dochovaných zdrojů se podzemní stavitelství uplatňovalo už v Babylonu, kde byla vybudována chodba spojující palác s chrámem. V mnoha městech a stavbách jsou dodnes zachována historická podzemí, z nichž mnohá se dají navštívit. Pokud Vás fascinuje svět pod zemským povrchem a zajímají Vás podzemní památky, přinášíme Vám tipy na místa, která stojí za to navštívit. Připravte se na nevšední zážitky v hlubinách naší země. • LABYRINT POD ZELNÝM TRHEM – Brno, město, jehož název znalci odvozují od staroslovenského názvu „brn“ či „brnje“ a znamená močál, mokřina či bláto. Nejpravděpodobnější vysvětlení názvu se jeví popis tehdejšího zabahněného prostředí kolem řeky Svratky. První zmínka o Zelném trhu, dříve označovaného jako „Staré tržiště“ (forum Antiquum), sahá až do 13. století a najdeme jí v listině vymezující hranici mezi svatojakubskou a svatopetrskou farností. Již v roce 1243 byla městu udělena privilegia konat trhy každých 14 dní. Tím se Brno stalo oblíbeným cílem obchodníků z různých zemí. Nicméně většina prodejců se specializovala na potraviny, což vedlo k rostoucí potřebě skladovacích prostor. Od 15. století se budovaly sklepy tak rozsáhlé, že se do nich dalo vjet celým povozem. Pod Zelným trhem se tak daly najít různé chodby propojující jednotlivá patra, sklepy taveren, pivnic, hostinců, štoly, které přiváděly vodu do kašny Parnas, a naopak i stoky, které zase zbavovaly tržiště nečistot. V labyrintu pod Zelným trhem si uděláte představu, jak bylo podzemí se sklepením ( 6 až 8 m pod povrchem) využíváno v dobách svého vzniku. Součástí prohlídky je alchymistická laboratoř připomínající slavné lékaře a fyzikusy, kteří v Brně působili. Na místní vinařskou tradici upozorňuje vinný sklep a krčma. O stinných stránkách života v dávných dobách zase vyprávějí repliky pranýře a klece bláznů, které v 17. století stávaly na tržišti. • TAJEMNÉ ZNOJEMSKÉ PODZEMÍ – Doba, ale ani příčina znojemského podzemí není dodnes badatelům a historikům znojemského regionu zcela známá. Existují pouhé domněnky a báchorky, které spekulují o vzniku podzemí. Jedna z legend vypráví o měšťanovi ze 13. století, který si vybudoval pod svým sklepem ještě jeden tajný sklep, kde se ukrýval s rodinou před nebezpečím v době války a podle jeho vzoru se inspirovali i ostatní bohatí měšťané. Znojemské podzemí se rozkládá v délce necelých 40 km, z nichž 26,5 km se nachází pod historickou částí města. V některých místech má až 4 patra chodeb v maximální hloubce 15 metrů pod úrovní terénu. Loucký klášter má dokonce pět pater a je tak jediným místem ve Znojmě, kde lze tuto zajímavost vidět. Znojemské podzemí patří k nejrozlehlejším podzemním komplexům ve střední Evropě. Veřejnosti je určena přibližně 1 km dlouhá trasa, která začíná na Slepičím trhu. A na co se můžete těšit? Oživlé skály, alchymistickou dílnu, netopýry, skřety, ukázku vězeňských kobek...a to za světelných a zvukových efektů! • PODZEMÍ VE SLAVONICÍCH – Vznik slavonického podzemí pravděpodobně souvisí se stavbou gotické zástavby z 13. století a patří tak mezi nejstarší části města. Doposud však systém středověkých podzemních chodeb nebyl zcela zmapován. Při budování podzemí byly nejprve vyhloubeny sklepy, tzv. lochy, které dnes tvoří druhé patro sklepů. Později došlo k vzájemnému propojení těchto sklepů, čímž vzniklo nejnižší patro podzemí. Podzemní chodby slavonického podzemí jsou náročnější na návštěvu, výška chodeb má v průměru 1,5 m a šířka se pohybuje od 40–60 cm. Na trase se nacházejí i vlhčí místa. Čekají tu na vás dvě prohlídkové trasy (první je lehčí – 130 metrů, druhá adrenalinová – 400 metrů). • JIHLAVSKÉ PODZEMÍ – Jihlavské podzemí je druhou největší sítí podzemních chodeb na území České republiky, hned po Znojemském podzemí. Zaujímá plochu o rozloze 50 000 m2 a celková délka podzemních chodeb je 25 km. Podzemí bylo budováno celkem ve třech patrech, přičemž první patro se nachází v hloubce od 1 do 4 metrů, druhé patro je v hloubce 4 až 7 metrů pod povrchem a poslední, nejhlubší, patro se nachází v hloubce 6 až 12 metrů. Z celkové délky podzemních chodeb, přibližně 19 metrů tvoří tzv. ucelený labyrint, který vznikl propojením velkého množství jednotlivých úseků. Jihlavské podzemní chodby jsou náročnější především na zdolání několika schodů, jinak jsou ale chodby prostorné, osvětlené a pro bezpečnou chůzi vybetonované. Nejznámější částí podzemí je tzv. „svítící chodba“. Dlouho se spekulovalo, proč tato část jihlavského podzemí ve tmě světélkuje. Nakonec se ukázalo, že se nejspíš jedná o Luminiscenční nátěr z 2. světové války, který měl vojákům v případě výpadku elektřiny usnadnit orientaci v temných chodbách. Někteří senzibilové a citlivější lidé pociťují v těchto místech nepříjemné stavy a negativní energie. Dokonce zde měly být pozorovány postavy a stíny, které se výklenkem procházejí tam a zpět. • KOSTNICE U SV. JAKUBA V BRNĚ – Unikátní kostnice (druhá největší v Evropě, po pařížské), kterou najdete pod kostelem sv. Jakuba, je pietním místem s mystickou atmosférou. Počet pohřbených se odhaduje na více než 50 tisíc a z provedených antropologických výzkumů vyplývá, že se jedná o oběti středověkých morových a cholerových ran, válečných událostí z doby třicetileté války a švédského obléhání. Město Brno si pro své podzemí nechalo dokonce složit autorskou hudbu, která má prohloubit zážitek z prohlídky. Jedna prohlídka pojme max. 20 lidí. • • PODZEMNÍ CHODBY V TÝNĚ NAD VLTAVOU – Vltavotýnské podzemní chodby vznikaly podle archeologických nálezů od 15. století. Do skalnatého podloží jsou chodby raženy ručně, ale důvod jejich vzniku není dodnes zcela objasněn. Prohlídková trasa je dlouhá 160 metrů, avšak chodby jsou úzké a nízké a v některých místech jsou zatopeny až 10 cm podzemní vodou. Proto se trasa nedoporučuje lidem trpícím strachem ze stísněných prostorů a se sníženou pohyblivostí. Součástí prohlídky jsou i dvě studny s pitnou vodou, uměle vzniklé jezírko a tzv. nadlom, což je nedokončený výstup chodby na povrch. • PLZEŇSKÉ PODZEMÍ – Labyrint chodeb, studní a sklepů se táhne pod celým historickým jádrem města Plzně v délce 19ti kilometrů. Zpřístupněná část podzemí má délku 800 metrů a prochází v hloubce 9 až 12 metrů pod povrchem terénu. Plzeňské podzemí vznikalo postupně od 14. století a jeho budování úzce souviselo s výstavbou prvních měšťanských domů ihned po založení města kolem roku 1295. Podzemí bylo pro veřejnost otevřeno dne 1. dubna 2009 a vstup se nachází uvnitř Pivovarského muzea. Díky vystaveným předmětům, které se našly převážně ve zdejších studních, nahlédnete také do tajů každodenního středověkého života (dozvíte se např. jak se dříve skladoval led, potraviny atd.). • PODZEMÍ VŘÍDELNÍ KOLONÁDY – Symbolem Karlových Varů je bez pochyby Vřídlo, gejzír horké minerální vody o 72°C. Nejzajímavější část je v podzemí, kam se vstupuje schodištěm vedle slunečních hodin. Jedná se o atypické sluneční hodiny, které jsou zapuštěny do země a gnóm tvoří sám člověk, který do hodin vstoupí. Podzemím vede prohlídková trasa, která návštěvníkům nabízí pohled na sintrové usazeniny na stěnách chodeb, pozůstatky starého rozvodného potrubí a ojedinělý proces pokameňování karlovarských suvenýrů – růží (tzv. karlovarské kamenné růže) a nejrůznějších figurek. Tyto suvenýry lze v místě ihned zakoupit. • KLATOVSKÉ KATAKOMBY – V Klatovech najdete raritu evropského charakteru – krypty pod jezuitským kostelem zasvěceným Neposkvrněnému početí Panny Marie a sv. Ignácovi, dnes známé jako klatovské katakomby. V letech 1676–1783 do nich bylo uloženo k věčnému spánku více než 200 zemřelých. Zřejmě nejznámějším z pohřbených je Albert Chanovský z Dlouhé Vsi, jezuitský misionář působící v jihozápadních Čechách v 1. polovině 17. století. Dnes mohou návštěvníci zhlédnout 30 mumifikovaných těl, 7 dalších je uloženo ve veřejnosti nepřístupné části krypt. Všechna těla jsou předmětem péče konzervátorů, o klimatické podmínky krypt se stará klimatolog. V nově zpřístupněných částech lze vidět hrobku Koců z Dobrše, cisternu na vodu i systém spouštění rakve do původně nepřístupných krypt. • SKLEP POD NOVOU RADNICÍ – V historickém podzemí Brna si nenechte ujít mystickou, tajemnou prohlídku Sklepa pod Novou radnicí na Dominikánském náměstí. Tyto prostory byly objeveny až koncem minulého století při prováděném podzemním průzkumu pod domem mincmistra Brauna. Můžete se těšit na unikátní expozici. Připomene skoro zapomenuté řemeslo ražby mincí v Brně a historický vývoj statutárního města. V podzemí také najdete expozici, která spojuje pověsti i historii tak, jak se opravdu stala. Výstava dostala název podle dvou důležitých postav brněnských legend – Ohnivý kůň a drak. Expozice odpovídá např. na otázku, proč se někde v Brně zvoní v jedenáct, proč visí u Staré radnice drak či jak to vlastně bylo s tím vápnem. • MUZEUM KONCENTRAČNÍHO TÁBORA PODZEMNÍ LETECKÉ TOVÁRNY – RABŠTEJN – V Janské u České Kamenice v severních Čechách se ve skalním masivu u říčky Kamenice nachází Podzemní továrna z 2. světové války Rabštejn Janská. Podzemní chodby v délce 4,5 km sloužily k výrobě letadel Junkers, Messerschmitt a vrtulníků FA 223 a ražba v letech 1944–45 stála nejeden život vězňů blízkého koncentračního tábora Rabštejn. Celkem pracovalo v Rabštejně a okolí 6000 válečných zajatců a vězňů koncentračního tábora Dachau a Flossenbürg, aby zde byli „použiti“ na tu nejhorší dřinu v nelidských životních i pracovních podmínkách. Tovární budovy i zbytky koncentračního tábora stojí jako němí svědci lidského utrpení v Rabštejnském údolí dodnes. • VYŠEHRADSKÉ KASEMATY SE SÁLEM GORLICE – Podzemí na Vyšehradě ukrývá spletitou síť kasemat, která mají na délku přes 1 km a původně sloužily k nepozorovanému přesunu vojska. Vyšehradské kasematy byly vybudovány roku 1742, stavbu vedl inženýr Berdiquieri. Největším podzemním prostorem kasemat je tzv. Gorlice, která se řadí mezi největší sály svého druhu vůbec (má skoro 300 metrů čtverečních). Dnes je tento prostor využit jako galerie, od 90. let je zde umístěno 6 barokních soch z Karlova mostu: sousoší sv. Bernarda s Madonou, sousoší sv. Augustina a sv. Mikuláše Tolentinského, socha sv. Vojtěcha, socha sv. Anny, sousoší sv. Ludmily s malým Václavem. Sochy jsou seřazeny podle postavení jako na Karlově mostě. • KASEMATY NA ŠPILBERKU V BRNĚ – Kasematy v Brně jsou jedním ze základních prvků hradu Špilberk. Nejprve sloužily vojenským účelům, později jako nejtěžší žalář habsburské monarchie. Označení kasemat má románský původ: „casa“ znamená dům a „matta“ znamená temný. Brněnské kasematy na Špilberku postavil v roce 1742 plukovník Rochepin. V severních kasematech se mohly ubytovat celé posádky, vešlo se do nich téměř 1200 mužů. Ty jižní pak používali na skladování potravin a vojenských potřeb. Na věznici byly kasematy přestavěny po roce 1783. Byli zde vězněni např. dva loupežníci – Jan Jiří Grázl, který dal dokonce svým následovníkům jméno a Václav Babinský. Prohlédněte si zde také dřevěné komůrky, ve kterých byli přikováni doživotně odsouzení vězni. • POŠTOVNÍ ŠTOLA U ZLATÝCH HOR – Ve Zlatých Horách na Jesenicku si můžete prohlédnout historickou zlatorudnou štolu z roku 1513. V různých úrovních důlního díla jsou zachovalé části ručně sekaných chodeb a komínů z nejstarších období, jakožto i původní vodotěžní zařízení ze dřeva. Nejpozoruhodnějším prvkem v podzemí je však modrá „alofánová“ výzdoba. Nachází se zde i podzemní jezírko, které vzniklo odkapáváním vody na zem několik desítek let. Svůj název štola získala díky tomu, že se zde podle pověsti propadl poštovní kočár. Trasa je dlouhá asi 1 km, prohlídka zabere cca 1,5 hodiny. • VODOJEMY ŽLUTÝ KOPEC V BRNĚ – Tato nevšední technická památka vypadá jako z fantasy filmu a nachází se na úpatí Žlutého kopce v podzemí pod ulicemi Tvrdého a Tomešova v Brně. Jedná se o areál tří vodojemů s armaturními komorami a s historizující stavbou technického domku. Celý objekt působí jako podzemní labyrint. Dva cihlové a jeden betonový vodojem sloužily svému účelu až do roku 1997 a v roce 2019 se je podařilo dostat pod památkovou ochranu a postupně zpřístupnit veřejnosti. Na své si přijdou návštěvníci preferující odborný výklad i individuální turisté, kteří si celý areál včetně revitalizovaného parku projdou na vlastní pěst. • UNIKÁTNÍ MĚSTSKÉ SKLEPY V JIRKOVĚ – Z větší části zachované historické sklepy byly vyhloubeny v letech 1555-1595 na příkaz majitele panství Červeného Hrádku a městečka Jirkova (Chomutov) Kryštofa z Karlovic. Sklepy měly původně až 150 oddělení a vznikly jako účinná ochrana majetku, listin a zboží proti živelným pohromám. V první polovině 19. století došlo k jejich prvnímu většímu narušení, když nad jejich západní částí Jirkovští postavili velký měšťanský pivovar a zároveň se po stržení hradeb začalo město rozrůstat. I přesto, až do května roku 2006, kdy byl na místě zbouraného pivovaru postaven hypermarket, valná většina podzemních prostor zůstala v nezměněné podobě. Dne 29.3. 2011 byly prohlášeny Ministerstvem kultury, úsekem státní památkové péče, kulturní památkou. • TÁBORSKÉ STŘEDOVĚKÉ PODZEMÍ – Rozsáhlé sklepy na táborském Starém městě jsou dlouhé až 14 km a vedou hned několika patry. Pochází z 15. a 16. století a nachází se v hloubce 16 metrů. Propojením několika sklepů vznikl první prohlídkový okruh již v roce 1947. A co tu na Vás čeká? Spižírna, vězení pro klevetivé ženy, úkryt pro případ požáru, pivnice, nebo horník hloubící další část chodby. A pokud si chcete užít trochu tajemna, můžete se zúčastnit místní Kostýmové prohlídky. A než vstoupíte do útrob táborského podzemí, můžete v rámci jedné budovy navštívit Husitské muzeum nebo gotický sál. • MĚLNICKÉ PODZEMÍ – V Mělníku je možné podniknout prohlídku části podzemí a středověké studny ze 14. století, která je přístupná pouze 150 metrů dlouhou podzemní chodbou a je nejširší studnou v ČR. Studna hluboká 54 metrů byla vyhloubena při vzniku města a jednalo se o jediný zdroj pitné vody. Mělnické podzemí je zdrojem mnoha místních pověstí. Hluboko v zemi je zde prý uložen poklad ve starých, dubových sudech, které bedlivě hlídá černý pes s ohnivě planoucíma očima. Lidé o tomto pokladu údajně slýchali již odedávna, nedokázali však k němu najít cestu. Až jednoho dne, při čtení pašijí, když se otevřel vchod do podzemní chodby, vešli tam kněží s hořícími svícemi. Poklad uviděli, avšak ve chvíli, kdy se k němu přiblížili, začal náhle foukat vítr a všechny svíčky pohasly. Kněží se tedy vrátili do kostela s prázdnou a už nikdy víc se nikdo neodvážil do podzemí opět vydat. • PROHLÍDKOVÁ ŠTOLA STARÝ MARTIN V KRUPCE NA TEPLICKU – Oblast okolo Krupky patří k nejstarším revírům v Krušnohoří, je pokládána za nejdříve dobývané naleziště cínu ve střední Evropě. Prohlídková štola Starý Martin v revíru Steinknochen je hornickou památkou prvořadého významu, důlní dílo sleduje cínosnou žílu Lukáš, která se svou směrnou délkou kolem 2 km, patří k nejdelším ve střední Evropě. Štola Starý Martin nabízí návštěvníkům ukázky ražení historických dlouhých důlních děl, ukázky rozdílů ve vyztužování prostor v minulosti i současnosti, na vybraných stanovištích způsoby dobývání cínové rudy, sbírku historických předmětů a znaků hornických měst v ČR, výstavu minerálů a hornin a venkovní expozici důlní techniky. Atrakcí je tzv. Pramen štěstí a krápníková výzdoba. • HISTORICKÝ SKLEPNÍ KOMPLEX VINAŘSTVÍ MAREK V OLBRAMOVICÍCH – Historické vinné sklepy v Olbramovicích u Znojma představují unikátní sklepní komplex, který dosahuje délky téměř půl kilometru. Nejstarší písemná zmínka o vinných sklepech je z roku 1321, kdy byly v majetku známého šlechtice Jindřicha z Lipé. Chodby těchto sklepů se nacházejí 7-8 metrů pod úrovní země a je v nich konstantní teplota a vlhkost. Podzemní prostory mají liniový charakter chodeb, který se navzájem protíná a kříží, má řadu odboček a výklenků a vytváří tak jedinečný labyrint chodeb, který téměř nemá na Jižní Moravě obdoby. Rodinné vinařství Marek naleznete na samém okraji obce. Vinařství se zabývá ojedinělou výrobou tzv. „ódických vín“. Při této metodě se používají kromě tradičních výrobních postupů ještě i unikátní postupy založené na metodě kvašení v tzv. ódických zónách, které se šíří za určitých podmínek v tvarových zářičích – pyramidách. Cílem ódického kvasného procesu je zpomalení stárnutí vína, nižší spotřeba SO2 a odstranění negativních pocitů při konzumaci vína, jako je bolení hlavy a pálení žáhy u citlivějších osob. )

Tajemný Branišovský les – Místo opředené řadou nevysvětlitelných událostí a paranormálních jevů

Tajemný Branišovský les – Místo opředené řadou nevysvětlitelných událostí a paranormálních jevů

Místa záhadná, tajemná či obestřená jistým mystickým nebezpečím přitahovala pozornost člověka odedávna. Láká vás tajemno? Pak je pro vás možná vhodným tipem na lehce mrazivý výlet cesta do Branišovského lesa, který se rozkládá mezi českobudějovickým sídlištěm Máj, čtvrtí Zavadilka a obcemi Branišov, Mokré a Třebín. Nevelký les je dějištěm mnohých nevysvětlitelných jevů. Někteří návštěvníci zde zažili nepříjemné, záhadné až děsivé věci, a je jich tolik, že z toho jde hlava kolem. Lidé tu slyší podivné zvuky, hru na flétnu nebo tu potkávají vysokého muže v černém plášti a klobouku, který se nohama nedotýká země. A je toho ještě víc... Ještě před 400 lety se skrývala v lese Bor malá osada obklopená bažinami a jenom uzounká cesta ji spojovala s okolním světem. První písemná zmínka o vsi (Branischow) pochází z roku 1391. Za Rakousko-Uherska byla v prostoru lesa vybudovaná střelnice. Ta fungovala i za první republiky, kdy severní část byla využívána jako příměstský park s lesním altánem, který sloužil k občerstvení výletníků. Po válce byl les určený jako vojenský prostor a pro civilisty se tak stal zapovězený. Za éry komunismu musela část lesa ustoupit stavbě sídliště Máj. V současné době je v lese naučná stezka a síť lesních cest s odpočívadly. ZVLÁŠTNÍ ZVUKY, TAJEMNÉ KROKY, PŘÍZRAKY V HOUŠTINÁCH ČI VE TMĚ LEVITUJÍCÍ OČI... Tento les je opředený množstvím podivných záhad, které vycházejí z tragických událostí, jež se tu kdysi udály. Traduje se, že po celém lese byly rozsáhlé bažiny, kde dobrovolně, ale i nedobrovolně ukončily svůj život desítky lidí. Duše těchto osob zůstaly v oblasti a vystupují z bažin, kam se snaží svést kolemjdoucí. Některé zdroje dokonce uvádějí pověst o vodníkovi. Historickou existenci bažin potvrzují dobové listiny o založení Českých Budějovic, které dokládají, že město muselo být před stavbou vysušeno, mokřin a bažin zbaveno. Nejčastěji zmiňovanou záhadou je strom oběšenců. Verze jednotlivých pověstí se sice v mnohém rozcházejí, ale vždy mají jedno společné. Jde právě o tajemný strom, který prý láká své potencionální oběti tichým, ale přesto zřetelně slyšitelným hlasem a nabádá je k sebevraždě. Kronika obce Branišov dokládá, že se tu v roce 1927 oběsili dva mladí lidé. V té době byl v Branišově otevřen nový luxusní hotel Praha (budova č.p. 5, v současnosti obecní úřad). Jedněmi z návštěvníků byla tato dvojice, která si vyrazila na výlet, ale zpět se již nevrátila. Dvojice byla nalezena oběšená na stromu. Na tomtéž stromu byla později nalezena další oběšená žena. Místní obyvatel, pan Kříž, který do lesa chodil na dříví, se rozhodl dění učinit přítrž a větev stromu odřízl, rozřezal a doma spálil. Později se mu přihodil úraz, jehož následkem mu zchromla ruka. Místo toho stromu se snažil určit měřením Paranormal tým a strom by se měl tedy nacházet na kraji lesa mezi obcí Branišov a Samotou u Petrů. • BÍLÁ PANÍ, PŘÍZRAK DÍVKY – V lese také můžete spatřit zjevení ženy v bílém oděvu. Tento přízrak bývá často spojován s legendou zaživa pohřbené dívky. Stalo se tak na opuštěném statku. Dívka se nechtěla vdát za toho, koho ji rodiče určili. Otec ji ze zlosti pohřbil zaživa, Když pak po letech otevřeli její hrob, byl prázdný. Její otec ji pak viděl chodit po lese v kápi... • ČERVENÉ OČI VE TMĚ – Dvojice červených očí vznášejících se zhruba dva metry nad zemí se objevuje po setmění. První datované publikované pozorování pochází z roku 1998. Svědci vypovídali, že se k nim červené oči přibližovaly nebo je lesem pronásledovaly. • TAJEMNÁ POSTAVA V ČERNÉM PLÁŠTI A KLOBOUKU – Vypadá prý jako by se vznášel. Některá svědectví zmiňují bílou tvář jen s náznakem úst a očí. Poprvé tento přízrak popsaly v roce 1993 dvě dívky – a to jako vysokou mužskou postavu oděnou v černém dlouhém plášti a s kloboukem na hlavě. Muž přitom nechodí po zemi, ale vznáší se a dokáže se takto pohybovat velmi rychle. Vyděšené dívky tehdy z Boru rychle utekly. O rok později se s tímto „Pánem lesa“ setkaly další dvě ženy, tentokrát ve dne, když šly se svými dětmi sbírat borůvky. Než tajemný přízrak spatřily, uslyšely tichou melodii Panovy flétny. Také začal foukat studený vítr a setmělo se. Strážce lesa se dále začal objevovat v mnoha dalších vyprávěních. Přízrak se údajně pohybuje po celém lese, nejčastěji se mu však přiřazuje okolí Černého sloupu či strom oběšenců. PODIVNÁ A DODNES NE ZCELA VYJASNĚNÁ TRAGÉDIE ZDE PŘIPRAVILA O ŽIVOT ČTYŘI VOJÁKY Podle vyprávění se v době, kdy zdejší muniční sklad hlídala vojenská posádka, odehrála tragédie, při které zahynulo několik vojáků. Jednu dvojici při noční stráži střídala druhá, jeden z vojáků se začal v cosi proměňovat (podle jiné verze vojáky vystrašila „hrůza vycházející z lesa“), což vyvolalo vzájemnou střelbu. V jejím důsledku tři zemřeli na místě, čtvrtý na následky poranění zemřel po převozu do nemocnice. Podle výpovědi obyvatele samoty v Boru se příběh odehrál na jiném místě a týkal se dvojice vojáků, kteří se zastřelili ze žárlivosti. Podle jiného svědka, který v roce 1973 sloužil v Benešově, proběhlo tehdy mimořádné vojenské školení na téma „přepadení a zabití hlídky u muničního skladu v Budějovicích záškodnickou skupinou“. Další svědek, který sloužil v roce 1983 v Českých Budějovicích jako velitel tanku, potvrdil, že se v době jeho služby měli postřílet dva vojáci na stráži. Popisoval, že v tehdejší době docházelo v důsledku nesmyslných rozkazů z vedení útvaru k mimořádnému vypětí, což v kombinaci s nedodržováním norem vedlo k abnormálnímu stresu, který snadno mohl mít tragické následky. Oblast ve své zprávě označuje jako „prokleté místo“. Tragédii, která je spojována s obdobím 60. až 80. let, se snažil objasnit scénárista, novinář a televizní redaktor Otomar Dvořák. V pražském vojenském archivu v záznamech z let 1969 až 1985 o případu nenašel ani zmínku. Připouští, že v případě vyšetřování případu vojenskou nebo státní policií mohou být materiály dosud tajné. V LESE BOR DOCHÁZÍ K ČASOVÝM ANOMÁLIÍM! Kolem roku 1960 se jeden z obyvatel samot U Pěti zlodějů (též Jednoty, ve starších mapách U Čtyř zlodějů) vracel na kole domů z Českých Budějovic, odkud vyrazil v 18 hod. Při cestě přes Bor (která tehdy byla prašná, neasfaltovaná) se mu zdálo, jako kdyby se celý les vlnil. Po sestoupení z kola si všiml, že se hýbe samotná cesta i štěrk na ní. Když vyjel z lesa a projížděl Branišovem, byl překvapený, že se už v žádném okně nesvítí, přestože mělo být sotva 19 hodin. Poté, co dorazil domů, zjistil, že jsou 3 hodiny v noci. Během cesty, která obvykle trvá hodinu, uteklo devět hodin. Další svědectví popisují zelenou mlhu vedoucí do jiných krajin, kde několik minut znamená desítky minut v našem světě. Strašidelných historek a svědectví je mnoho. Jestli se v Branišovském lese nachází cosi tajemného a temného nikdo s jistotou nemůže říct. Je spousta lidí, kteří sem chodí pravidelně za klidem do přírody a ničeho zvláštního si nevšimli. A pak jsou ti, kteří říkají, že by do Branišovského lesa nikdy nešli sami a už vůbec ne v noci! Přijďte les navštívit a posuďte sami, jestli na vás dýchne tajuplná atmosféra nebo si užijete jen příjemnou procházku a relax v přírodě. V každém případě, pokud se do Branišovského lesa vypravíte, buďte připraveni na všechno 😊 )

Mýtický jednorožec – Symbol čistoty, lásky, nevinnosti a síly

Mýtický jednorožec – Symbol čistoty, lásky, nevinnosti a síly

Mnoho lidí věří, že jednorožci existovali. Někteří jsou dokonce přesvědčeni, že žijí někde mimo lidské vidění i nadále.  Jednorožec je nejčastěji zobrazován jako štíhlý kůň, z jehož čela vyrůstá rovný, tordovaný roh. Stejně jako podoba, vyvíjela se i jeho symbolika – k síle, léčivým vlastnostem nebo čistotě přidalo křesťanství symbol Krista, čistotu spojilo s Pannou Marií apod. Postupem času pronikl fenomén jednorožce do alchymie, astronomie či heraldiky. Jednorožec se objevuje na našich středověkých erbech, ale ještě více na renesančních, kdy tato figura byla takřka módní. Vzhledem k léčebné pověsti jednorožcova rohu je zvíře i ve štítech některých významných lékařů té doby. Jednorožec se nezabydlel jen na znacích šlechty, ale uplatnil se i jako štítonoš erbů suverénů. Dva jednorožci drželi znak skotského krále a jeden z nich přešel ve stejné roli do znaku Velké Británie. Také v panovnické heraldice Polska a Lucemburska se jednorožec několikrát vyskytl. Symbolický potenciál vzácného zvířete přitahoval vládce. Dva rohy spojené v jeden znamenaly sjednocení protikladů, tedy svrchovanou moc. Tak se stal jednorožec rovněž obrazem královské soudní pravomoci. Jednorožci jsou divocí, nezávislí a je velmi těžké je chytit a ovládnout. Přesně takoví se cítí být Skotové, a už ve 12. století se tak jednorožec objevuje na jejich národním znaku! Od roku 2015 se slaví i národní den jednorožců – 9. duben. BÁJNÝ JEDNOROŽEC SE OBJEVUJE V EUROASIJSKÉ KULTUŘE OD STAROVĚKU Monoceros, Unicornis, Einhorn, Unicorn, Licorne, málokterý evropský jazyk nemá své pojmenování pro jednorožce. Jednorožec je dítětem Asie. Zabydlel se v mýtech dávných obyvatel tohoto kontinentu a Evropě ho zprostředkovali dvořani vládců starověké Persie. První „popis“ se dochoval z roku 405 př.Kr. a pak následovalo mnoho dalších. Mezi vlastnostmi jednorožce od začátku dominovala odvaha a síla. Velkou pozornost vzbudila zázračná vlastnost jeho rohu, který dokázal potlačit účinek jedu v nápoji. Léčivé vlastnosti mělo mít i jeho srdce. Jak Sumersko-semitská, tak řecko-římská tradice ho považovaly za měsíční symbol a zároveň za atribut panen. Řekové (a později i Římané) ho dávali do služeb panenské měsíční bohyně Artemidy (později Diany), která, ne náhodou, byla také bohyní lovu. Řecký filozof Aristoteles a římský přírodopisec Plinius st. věřili v existenci jednorožců. Popisuje je i řecký geograf Strabon sídlící v Římě (63 př.n.l. – 19. n.l.). Biblická kniha Jobova v kapitole 39 o jednorožci praví: „Domníváš se, že ti jednorožec bude sloužit a že zůstane u tvých jeslí? Můžeš ho uvázat na provaz a orat s ním v údolích?“ Hebrejský Talmud dokládá, že jednorožec byl mezi zvířaty, která vzal Noe do archy. O jednorožci se zmiňuje „Physiologus Bestiarius“, tj. starověký přírodopis, spis byl sestaven kolem roku 370 n.l. křesťanskými autory v Cesarei na podkladě novoplatónských prací. „Žije poblíž jezera, kam chodí pít ostatní zvířata. Když jezerní vodu otráví had, jednorožec dokáže jeho jed zneškodnit. Ponoří do jezera roh, udělá jím znamení kříže a voda je opět pitná. Zázračné zvíře se dá přilákat hudbou, zpěvem a tancem. Přitažlivě na něj působí panna, v jejímž klíně důvěrně usne. Ta ho pak řetězem upoutá ke stromu. Jednorožec je lapen a jeho cesta na svobodu může být vykoupena jen ztrátou rohu. Lovci roh používají proti hadímu jedu“. Jednorožec nemohl uniknout pozornosti předchůdců moderní chemie, kteří ještě neměli k dispozici dnešní, pro laiky suchopárné vzorce, ale užívali místo nich malebné symboly. Jednorožce si alchymisté přisvojili jako důležité vizuální vyjádření jedné z praesencí, totiž mercuria – rtuti. Mimořádné vlastnosti tohoto kovu korespondovaly se schopnostmi a vlastnostmi kouzelného zvířete. Rtuť se svým symbolickým zvířetem sdílela duchovní princip, který zastupovala v alchymistických operacích. Nápis unicornus, latinskou transkripci jednorožce, objevíme také na barokních mapách hvězdné oblohy. Souhvězdí, které bylo roku 1613 nazváno jeho jménem, je samo o sobě nenápadné. Jen jeho nejjasnější hvězda Monocerotis má hvězdnou velikost. Jednorožec, součást pantheonu zimní oblohy, je na hvězdných mapách kreslen a malován většinou ve své koňské podobě. Zajímavostí tohoto souhvězdí je pravidelná mlhovina ve tvaru rozkvetlé růže, nazývaná Rosetta. Její záře pochází ze žhavých, velmi mladých hvězd, které vznikly před necelým miliónem let a osvěcují zbytky původní matečné mlhoviny, ze které se samy zrodily. Její krása, stejně jako u většiny mlhovin, vynikne až na fotografiích. U nás je Jednorožec nejlépe vidět v únoru, kdy večer vystupuje více než 30° nad obzor. ZATÍMCO ANDĚLÉ PŮSOBÍ PŘES SRDCE, JEDNOROŽCI SE PROJEVUJÍ PROSTŘEDNICTVÍM DUŠE Jednorožci jsou nositelé velmi čisté energie a světelné bytosti povznesené do sedmé dimenze. Vypadají jako svítící bílí koně s točivým světelným rohem vycházejícím ze Třetího oka (čakry osvícení). Jejich roh můžeme přirovnat ke kouzelné hůlce, z níž neustále proudí Boží energie. Kam namíří toto světlo, tam nastává harmonizace. Jsou zde, aby nám předali dar bezpodmínečné lásky a darovali nám moc uzdravení svými energiemi. Jejich účelem je připomenout nám nevinnost duše, božského jádra v nás. Připomínají nám, kým opravdu jsme a přejí si, abychom začali vědoměji tvořit svou realitu a vzali si na pomoc nekonečnou sílu Vesmíru. Uzdravují nás na fyzické i emocionální úrovni. Rozpouštějí karmu a uzdravují hluboké rány duše, které nás mohly trápit v mnoha předchozích životech. Říká se, že je vidí jen ti, kdo mají čistá srdce a úmysly. Mnohé děti si přítomnost jednorožců uvědomují a otevřeně o nich hovoří. Světlo jednorožců je tak silné, že vstupuje do lidí postupně, ve vlnách, pouze tolik, kolik jedinec v daném čase unese. Jednorožci se ještě před narozením spojují s těmi, kteří mají na Zemi speciální úkol týkající se pokroku lidstva. Pokud se ve snu nebo meditaci setkáte s jednorožci, vaše duše se spojuje s jejich energií a ve vašem životě na vás čekají změny. Přijdou k vám ve chvíli, kdy jste na to připraveni. Všechny příběhy s jednorožci mají jedno společné – jednorožec nemůže být k ničemu přinucen, jako si nikdo nezíská násilím lásku. Musí mu být jemně umožněno, aby k vám přišel, jako opravdová láska přichází čistě, bez přetvářek a nevinně. „...Kdysi dávno v čistém světě dobra, stíny se klížily, vládla temnota. Z říše černoty zlo vyvstalo, mezi stíny si zlověstně šeptalo. V těch dobách dávno před lety, přinesli život do světa tmy ze Všehovzniku elfové vznešení, přivezli magii i kouzlení. A Brána temna uzavřena byla, konečně se vláda světla nastolila. A s ním objevily se bytosti nevinnosti a čistoty, ztělesnění lásky a čiré dobroty. Jako když hvězdy září na modrém koberci, tak svítí na zemi posvátní jednorožci. Jsou nadějí a vírou, dobra a života ochránci, když poslední hvězda zhasne, oni zůstanou jako jediné světlo při bledém měsíci. A nyní opět temnota přichází, když dobro se po letech rozchází, usilují stíny zla, aby temnota na svět navždy padla. Avšak odvaha v duši zůstala a víra je věčná, cesta bude dlouhá, ale když srdce věrné je, pak moc dobra je nekonečná. Až dojdeš kroky koncem a odhalíš stíny tajemství, pak porozumíš rovnováze světa a pochopíš jednorožcovo poselství...“ – Z knihy Poselství jednorožců, Michaela Burdová )

Historie Mezinárodního dne žen 8. března u nás i ve světě

Historie Mezinárodního dne žen 8. března u nás i ve světě

Počátky Mezinárodního dne žen sahají do Spojených států amerických poloviny 19. století. V roce 1857 demonstrovaly švadleny v New Yorku proti nízkým mzdám, dvanáctihodinové pracovní době a zvyšujícím se pracovním nákladům. Jejich protest byl neúspěšný - ženy byly rozehnány a některé z nich i zatčeny. O více než padesát let později, 23. února 1909, se v USA konala slavnost na připomenutí této události a demonstrace newyorských švadlen se tak stala základem svátku žen. Na tom, že se v dalších letech den žen připomínal i v Evropě, měla největší zásluhu Klára Zetkinová. Původně sociální demokratka, později komunistka, která se v roce 1889 účastnila pařížského setkání, kde byla založena Druhá internacionála. V letech 1890 až 1915 působila jako editorka novin ženské odnože německé sociální demokracie Gleichheit. Ve svých článcích psala zejména o životních podmínkách žen a toto téma se snažila začlenit i do programu sociální demokracie. V roce 1910 se účastnila Mezinárodní ženské konference v Kodani, kde přednesla návrh, aby byl den žen slaven mezinárodně. A tento návrh sto přítomných delegátek ze sedmnácti zemí odhlasovalo. Svátek byl stanoven na 19. března jako připomínka revolučních dní 1848/1849 a Pařížské komuny v roce 1871. O rok později, tedy 19. března 1911, se v Evropě slavil první Mezinárodní den žen. Konečné datum MDŽ ale bylo stanoveno až po 1. světové válce. Na druhé mezinárodní konferenci komunistek v Moskvě v červnu 1921 bylo dohodnuto, že MDŽ se na památku únorových protestů petrohradských žen v roce 1917 bude slavit 8. března. Formálně mezinárodním svátkem se MDŽ stal 8.3. 1975, kdy ho Organizace spojených národů v rámci Mezinárodního roku ženy přijala za svůj oficiální svátek. Počátky MDŽ v Československu Tradice MDŽ v Československu sahá až do dob Rakouska-Uherska, kde se poprvé slavil v roce 1911. V tomto roce pochodovaly ženy s transparenty a rudými vlajkami po vídeňské Ringstrasse a po celém Rakousku-Uhersku probíhalo na 300 demonstrací. Po vzniku Československa se oslav MDŽ nejvýrazněji chopily levicové strany, avšak masovým fenoménem se MDŽ stal až po 2. světové válce. Největší měrou se na organizaci oslav podílel Československý svaz žen. Ihned po konci války v květnu 1945 byl založen přípravný výbor Rady československých žen, jehož předsedkyní byla JUDr. Milada Horáková. Celá organizace měla být nadstranická a působilo v ní mnoho žen z různých politických stran. Oficiálním časopisem svazu byla RADA ŽEN, která byla v roce 1947 nahrazena dodnes vycházející VLASTOU. Samotný Československý svaz žen byl založen v roce 1950 sjezdem, na kterém byla sloučena Rada československých žen a Zvaz slovenských žen. V témže roce také začal politický proces s Miladou Horákovou, což samozřejmě znamenalo i její odchod z organizace. Předsedkyní nově vzniklé organizace se až v roce 1952 stala Anežka Hodinová Spurná. Ta stála v čele do roku 1963, po čtyřech letech pak byla předsedkyní zvolena Helena Leflerová. V roce 1968 na krátkou dobu vznikl v rámci Národní fronty i Český svaz žen, který byl ale o rok později opět nahrazen Československým svazem žen. Až do roku 1974 vedla svaz Gusta Fučíková, která se stala zároveň i předsedkyní Mezinárodní federace žen a po ní funkci převzala Marie Kabrhelová. Členskou základnu tvořily spíše starší ženy a ženy z úřadů. Československý svaz žen zanikl v roce 1990, nicméně až do současnosti funguje z něj vzešlý Český svaz žen. Teta zpěváka Neckáře - soudružka Marie Kabrhelová Role socialistické ženy HOUŽEVNATOST, PRACOVITOST, VYSOKÁ KVALIFIKACE, VZDĚLANOST, POLITICKÁ A OBČANSKÁ UVĚDOMĚLOST, AKTIVNÍ ŽIVOTNÍ POSTOJ, ZODPOVĚDNOST A OPTIMISMUS byly vlastnosti, které vychvalovaly stránky Rudého práva jako ty, které jsou ženám přirozené. A proto měla být schopná zastávat tři základní role, kterými byly MATKA, PRACOVNICE a AKTIVNÍ OBČANKA. ŽENA-MATKA měla být pilířem rodiny, dárkyní života a vychovatelkou dětí v uvědomělé občany. Zkrátka její rolí bylo starat se o své rodiny a stát bok po boku svému muži. Úkolem ŽENY-PRACOVNICE bylo, aby byla ve svém zaměstnání platná a iniciativní. Největší důraz byl ale kladen na roli žen jako aktivních občanek. Zástupkyně Československého svazu žen Elena Litvajová ve svém proslovu na Pražském hradě vzpomínala, jak se ženy účastnily všech revolučních přeměn a spoluvytvářely velké společenské hodnoty, čímž se staly spolutvůrkyněmi bohatství celé země. Stejně tak Gustáv Husák připomínal ženy, které aktivně pomáhaly v rozvoji vlasti a podílely se na budovatelském díle. Že ženy svou úlohu pochopily a snaží se ji naplňovat, měly stvrzovat manifestací své loajality ke komunistické straně. Bojovnice za Mír Mírové téma v sobě spojovalo jak nejdůležitější úkol každé socialistické ženy, tak zároveň i úsilí celé společnosti. ŠTĚSTÍ MATEK A JEJICH DĚTÍ JE NEODDĚLITELNÉ OD MÍRU, psaly sovětské ženy u příležitosti MDŽ Leonidu Brežněvovi. Rudé právo k propojení mírové otázky a postavení žen psalo, že ženy jsou v předních řadách bojovníků za mír, vášnivě se staví na obranu míru a každá žena si nejvíce přeje, aby byl zítřek radostný a mírový. Úvodník Rudého práva v roce 1982 popisoval, jak se ženy hlasitě staví proti horečnému zbrojení a proti plánům na rozmístění dalších nukleárních raket v Evropě a proti americkým „teoriím“ omezené války, proti všemu, co činí mír křehkým a co jej ohrožuje. Ženská periodika Bylo to místo, kde byly artikulovány ženské problémy a potřeby, místo, kde ženy mohly požádat o radu ve svízelných situacích, například s rodinnými problémy. Periodika pro ženy se zabývala také emancipačními snahami. Zpříjemňovala ženám volný čas. Ženské časopisy poskytly také prostor pro realizaci prvních českých novinářek. Prvním ženským periodikem, vydávaným v českém jazyce, byl beletristický a módní časopis LADA. Vycházel od roku 1861 jako příloha KVĚTŮ. V jeho čele stála Antonie Melišová Körschnerová a byl věnován nejen módním trendům, ale později i beletrii, lehké poezii, zájmové činnosti žen nebo otázkám ženské emancipace. Mezi další významné ženské časopisy patřily ŽENSKÉ LISTY, které vznikly v roce 1870 a po svém vzniku také vycházely jako příloha Květů. Tento časopis byl spojen se jménem Elišky Krásnohorské, která byla nějaký čas také jeho šéfredaktorkou. Ženské listy měly být prostorem, kde budou slyšet hlasy raného českého feministického myšlení. Na přelomu 19. a 20. století vzniklo další ženské periodikum ŽENSKÝ SVĚT. V období první republiky byla velice oblíbená nedělní příloha NÁRODNÍCH LISTŮ určená pro ženy, která nesla název ŽENA, DOMÁCNOST, RODINA. V roce 1904 začal vycházet časopis ŠŤASTNÝ ŽIVOT, který byl věnován českým ženám a domácnostem. Za jeho vznikem stála Čechoameričanka Josefa Humpal zemanová. Výjimečný byl tento časopis především svým poselstvím. Žena by měla odpočívat, neměla by být otrokyní, neměla by ani zahálet, protože to je již zastaralé. Po 2. světové válce, v roce 1947, vzniklo ženské periodikum se jménem VLASTA. O dva roky později, začal vycházet měsíčník ŽENA a MÓDA. Časopis sloužil jako ideologický nástroj komunistické moci, jeho úkolem bylo ovlivňovat vkus žen a vytvářet představu o životním stylu. Obsahoval rubriky o módních trendech a péči o zevnějšek, praktické rady, tipy a rady do domácnosti či recepty. Oblíbenou součástí byla i střihová příloha, která sloužila ženám k tomu, aby si doma podle ní mohly ušít oděv pro sebe nebo pro svou rodinu. Žena a Móda domácí výrobu oděvů podporovala, například i tím, že vypsala soutěž pro čtenářky nazvanou „Šijeme si samy“. Od roku 1973 se začala vydávat PRAKTICKÁ ŽENA, která měla sloužit k všestrannému rozvoji ženy. Na svých stránkách se věnovala módě, pletení, háčkování, vyšívání, vaření, radami do domácnosti a také obsahovala střihovou přílohu. Inspiraci ženy rády hledaly také v západoněmeckém časopisu BURDA, který byl velice špatně dostupný. Když měly ženy štěstí a byl k dostání, mohly si ho koupit ve specializovaných prodejnách se zahraničními periodiky, nebo si ho zapůjčit v některé z veřejných knihoven. ČASOPIS VLASTA - Jméno časopisu Vlasta nebylo náhodné, bylo vybráno podle ženy-bojovnice ze Starých pověstí českých, zároveň v sobě neslo slovo „vlast“. Již od počátku měla Vlasta pomáhat svým čtenářkám, být pro ně oporou nebo jakousi zpovědnicí, kam si mohly psát o rady. Krédem časopisu bylo, že měl mít pět Pé-měl za úkol potěšit, pohladit, povzbudit, pomoci i poradit. V prvním čísle Vlasty-byl na titulní straně zobrazen prezident republiky Edvard Beneš se svou manželkou Hanou Benešovou a za nimi byl vidět portrét prvního prezidenta T.G. Masaryka. „Vybrali jsme pro vás tento obrázek na obálku našeho vstupního čísla, protože skoro symbolicky vyjadřuje nejkrásnější základ, ze kterého vyrůstala naše republika, a z něhož chceme růst a budovat my všichni“. Rudý Karafiát jako symbol MDŽ Karafiát je historicky spojován i s náboženskou symbolikou. V křesťanství se domnívají, že první karafiát vykvetl se slz Panny Marie, když oplakávala svého syna Ježíše. Karafiát se stal univerzálním symbolem mateřské lásky a oblíbenou květinou pro Den Matek a MDŽ. Jeho odborný název je DIANTHUS, což v řečtině znamená „Květina Bohů“ a věří se, že jeho běžné jméno je odvozeno od slova „korunovace“. Význam karafiátu se liší závisle na barvě…, ale je obecně přijímán jako oddanost. Z tohoto důvodu se považují lidé narození v lednu za věrné a spolehlivé přátele. „Nechť žena jde za zaměstnáním z vlastního rozhodnutí, z potřeby seberealizace, a nikoli jen proto, aby muži pomáhala uživit rodinu. Její vzdělání má být orientováno nejen na výkon zaměstnání, ale také na výchovu vlastních dětí. Chce-li se žena úloze mateřské věnovat zcela, pak je nezbytné ji zabezpečit právně i sociálně." ~ Milada Horáková )

Sibiřský národ Jakutů - lovci sobů, pastevci a jedni z nejsilnějších šamanů

Sibiřský národ Jakutů - lovci sobů, pastevci a jedni z nejsilnějších šamanů

Jakuti nebo-li Sachové patří k nejpočetnějším domorodým národům Sibiře. V počtu více než 500 000 obývají území Republiky Sacha a přilehlých oblastí střední a východní Sibiře. Je to obrovské území s drsným klimatem a řídkým osídlením. Z velké části je pokryto březovou a modřínovou tajgou, jež na březích řek a jezer ustupuje vlhkým loukám zvaným alas. Na severu tajga přechází v lesotundru a tundru, plnou sladkovodních jezer. Najdeme zde i bažiny a poměrně vysoká pohoří. Zimní teploty tu dosahují -60 stupňů Celsia, ale léta jsou suchá a příjemně teplá. Zima zde však trvá až 8 měsíců v roce. V současné době jsou Jakuti silně ovlivněni ruskou kulturou, jejímuž vlivu jsou vystaveni od roku 1632. Tehdy k Leně dorazil ataman P. Beketov s oddílem kozáků, založil zde pevnost Jakutsk a zahájil vybírání jasaku, daně placené v kožešinách. Brzy byly na území Jakutů založeny i další pevnosti. Atamani a carští úředníci zneužívali své pravomoci, svévolně zvyšovali daně, a obohacovali se na úkor domorodců. Kozáci na Sibiř rovněž zavlekli epidemie neštovic a chřipky. Ty do konce 17. století zahubily až dvě třetiny Jakutů, Evenků a Jukagirů. Přeživší museli platit daně za mrtvé příbuzné a tím došlo k dalšímu zbídačení. V polovině 17. století ruská justice zavedla trest vyhnanství „za řeku Lenu“, což byl počátek historie východní Sibiře jako trestanecké kolonie, jež smutně vyvrcholila za stalinismu zřízením kolymského Gulagu. Za Stalinova režimu, který projevy jakékoli víry považoval za své ohrožení, byly šamanské obřadní pomůcky, bubny a nejrůznější talismany ničeny a zabavovány a samotní šamani po dopadení končili v gulagu. Později začal Sovětský svaz likvidovat šamanismus rafinovaněji – cíleně ho zesměšňoval v očích obyčejných lidí. Točily se propagandistické filmy a psaly příběhy, které vedly původní sibiřské obyvatelstvo k tomu, aby se stydělo za vlastní kulturu. Naštěstí nám badatelé jako např. Gavriil Xenofontov, který byl za tuto snahu později popraven – zachovali původní zkazky a příběhy sibiřského šamanismu. Teprve roku 1992 byla Republice Sacha přiznána politická i ekonomická autonomie a nastal čas pro, mnohdy klopotnou, obnovu tradiční kultury. Jakuti až do příchodu Rusů neznali písmo. Co mělo být uchováno, muselo být tradováno ústně. Vrcholem jakutské orální tradice jsou eposy oloncholor. Oloncho je základním pramenem pro poznání starších podob jakutského náboženství, a především jeho nejnápadnější složky – šamanismu. Dochovaly se spousty oloncholor, jejichž rozsah se pohybuje mezi 10-36 000 veršů. Nejznámější a zároveň jedno z nejrozsáhlejších je oloncho o Ňurgunu Booturovi s rozsahem 36 000 veršů. „ŠAMANISMUS NENÍ NÁBOŽENSTVÍ. JE MATKOU VŠECH NÁBOŽENSTVÍ“ Slovo šaman pochází z jazyka Evenků, do literatury ho uvedl už v polovině 17. století Avvakum Petrov, ruský duchovní odsouzený do vyhnanství na Sibiři. Vžilo se natolik, že se používá obecně, bez souvislosti s určitým etnikem. Jakutština má pro šamana výraz „ojuun“ (ojuutar), šamanka se nazývá „udagan“ (udagatar). Šamanky jsou pokládány za mocnější než mužští šamani. Jejich znakem je nápadná tělesná krása, již si uchovávají do stáří. Slovo udagan souvisí s kořenem uot – oheň a lze ho přeložit jako „Ohnivá“ nebo „Silná jako oheň“, druhý výklad je ze staromongolského etügen – Matka Země. Jakutské šamany lze rozdělit do tří skupin – na černé šamany (a šamanky), bílé šamany a ostatní, jež můžeme označit jako ne-šamany. • ČERNÍ ŠAMANI – (ABAASY OJUUTTAR) při rituálech vždy nosí šamanský plášť. Předpokládá se u nich schopnost sestupů do Podzemí nebo výstupu do nebeských světů k Horním abaasy. Jejich obřady se často konaly v noci. Uvádí se, že někteří z nich byli schopní křísit mrtvé, ale podobná vyprávění se vztahují i na bílé šamany. Nemoci Jakuti přičítali napadení nemocného démonem nebo ukradení jedné z jeho tří duší démonem. Šamanská léčba začínala tak, že šaman nemocného prohlédl, zjistil příčinu choroby a přešel k extatickému obřadu. Někdy prováděl obřad opakovaně, více nocí po sobě. Obřadu se nesměly účastnit děti, aby jim neublížila šamanova síla. Podle očitých svědků byla vystoupení působivá, až děsivá. Šaman se v extázi nekontroloval, někdy ho museli držet až tři muži nebo byl přivázaný na lasu. V extatickém stavu mohl opustit své tělo a hledat ukradenou duši nebo vtáhnout démony do svého těla a poté vyhnat ven. Šaman také mohl démony oslovit a vyhnat z těla nemocného a kouřovým otvorem z obydlí. Pro černé šamany jsou charakteristické bouřlivé a kruté iniciační vize, označované jako „ettenii“ – rozsekání. Šaman při nich opustil tělo a byl roztrhán skupinou démonů abaasy, představujících choroby. Démoni vysáli jeho krev, pozřeli maso a omyli kosti. Poté kosti obalili novým masem a napustili novou krví. Čím více duchů bylo při iniciaci přítomno, tím více chorob dokázal šaman léčit. Na to, aby šaman ettenii zvládl, potřeboval dostatek síly. Pokud ji neměl, mohl ji čerpat od svých příbuzných. Ti v takovém případě mohli onemocnět nebo zemřít. Někdy šamanovi přes ettenii zahynulo až devět příbuzných, jejichž sílu potřeboval. Jiné obřady, než léčení černí šamani prováděli zřídkakdy. V minulosti prováděli obřady na podporu válečníků a komunikovali s válečnými duchy. • BÍLÍ ŠAMANI (AJYY OJUUTTAR) jsou naproti tomu spojeni s uctíváním nebešťanů ajyy, pozemních duchů ičči a Slunce. Zabývali se věštěním, řídili veřejné rituály, jako yhyach nebo sesílání plodnosti. Častěji to jsou muži, nepoužívají vždy šamanský plášť a vedle bubnu je pro ně typická hůlka, zakončená svazkem bílých koňských žíní. Na hrudi nosí zavěšený sluneční symbol. Bílí šamani nesměli přinášet krvavé oběti, zřejmě pro ně bylo tabu i zabíjení obecně. Proto přinášeli jen symbolickou úlitbu mléčných produktů ytyk. Také prováděli nekrvavou zvířecí oběť, při níž byl kůň, mnohdy s kresbou „křídel“ na plecích, zasvěcen vybranému duchovi. Takové zvíře nesmělo být zabito, nepoužíval se k tahu, jízdě ani k dojení. • NE-ŠAMANI (LÉČITELÉ, VĚŠTCI, ČARODĚJOVÉ) – Otosut je léčitel, který léčil nemocné léky rostlinného a živočišného původu. Byli to muži i ženy, někteří prováděli i operace (zlomenin, kýly či dokonce očí). S náboženstvím souvisí pouze okrajově. Jakutská slova dylgasit a bilgesit označují věštce, jenž předpovídá budoucnost, aniž by musel být šaman. Jedná se o předpovídání počasí či vhodné doby pro sezónní práce na základě pozorování přírody. Ne náhodou slovo dylgesit znamená v dnešní jakutštině meteorologa. Aptaach byl čaroděj, používající amulety a magické manipulace ap, jimž se dá naučit. Obdobou je ap iččite, jenž dovede ovlivnit duchy ičči, aniž by dosáhl extáze a opustil tělo. ŠAMAN JE PROSTŘEDNÍKEM MEZI SVĚTEM TĚLA, MYSLI A DUCHA A SVĚTEM OKOLNÍHO VESMÍRU Svět je podle Jakutů rozdělen do tří základních úrovní – na podsvětí, zemi a nebe. Ty jsou vzájemně spojeny jedinou ústřední osou, kterou nejčastěji představuje strom nebo hora. „Šamanský strom stojí na hoře, jeho kořeny prorůstají do podsvětí a koruna sahá do horního světa, zatímco kmen představuje náš prostřední svět. U kořenů žijí duchové šamanských předků a zvířecí matka, v prostředním světě lidé a v horním světě, v koruně, dosud nenarozené duše příbuzných, jako ptáci.“ Právě díky této ose se šamani mohou pohybovat mezi jednotlivými vrstvami světa. Jejich pronikání do jiných rozměrů reality a možnost setrvat v nich s sebou přináší šamanovu schopnost nalézt ztracenou rovnováhu ve svém bezprostředním okolí. Šaman tak sestupuje do podsvětí ve chvíli, kdy má být duše odvedena do říše mrtvých, může sem sestoupit i během léčení. Za ochrannými duchy na nebesa pak vystupuje při podněcujících obřadech nebo při nedostatku lovné zvěře atd. Šaman tedy svým prostřednictvím spojuje vnitřní svět jedince s vnějším světem společnosti. Každý sibiřský šaman musí mít zvířecí matku, své prvotní zvíře, které má nejčastěji podobu obrovského ptáka se zobákem jako hák, s rozeklanými pařáty a dlouhým ocasem. Tuto úlohu může zastávat také sob, medvěd, havran, pes, vlk, divočák, hřebec nebo býk. Zvířecí matka žije na šamanovi úplně nezávisle. Je plamenem vidění, který proudí šamanským světem, a ztělesňuje tak jeho prorocký dar. Během života se šamanovi zjevuje celkem 3x. Poprvé, když se rodí šamanova duše. Podruhé, aby se podílela na její výchově, na níž dohlíží z jedlové či modřínové větve, a potřetí, při šamanově smrti.Na území Sibiře, a zejména v jejích arktických oblastech, sehrává v šamanově životě velmi důležitou roli Velká Matka zvířat. Prostřednictvím šamanů dává lidem právo lovit zvěř a živit se jejím masem. Pokud je nespokojena, mají lidé špatný lov a velice záhy trpí hladem. Šamanovými duchovními učiteli se mohou také stát rostliny. Téměř každá kultura zná, nebo alespoň kdysi znala, účinky a možnosti využití nejrozličnějších psychoaktivních rostlin. Jejich síla je uctívána jako božský dar, neboť rostlinní duchové slouží jako mosty do mystického prostoru mimo čas, které propojují cesty k jiným skutečnostem. Sibiřští šamani využívají při svých obřadech zejména muchomůrku červenou, jalovec, rojovník, mák, pelyněk, šalvěj či tabák. „Ať budoucnost vašich dětí překonává i tu vaší! Ať v ohradách jenom vzrůstá počet telat, koní a krav! Ať vás stále těší život, ať se vždycky radujete a žijete v dostatku! Vzrůstejte jak stromky v tajze, deset lidských věků žijte, zelenejte, košaťte – celých devět lidských věků stůjte, kveťte, nežloutněte. Ať vás zima bouřných nebes – neovane, nespálí! Ať vás nikdy neporaní mráz, co bloudí Podzemím! Ať dosáhnou vaše ruce vždycky na to, na co chtějí. Ať vaše rychlé nohy nikdy cestou neklopýtnou. Uruj ajchal! Dlouhý věk! Dlouhý život prožijete! Uruj ajchal! Štěstí vám!“ )

ŠEDIVÁCI – Mimozemská rasa z hvězdného systému Zeta Reticuli

ŠEDIVÁCI – Mimozemská rasa z hvězdného systému Zeta Reticuli

Šedivci, Šediváci nebo také Greys jsou asi nejvíce známým hypotetickým druhem. Dělí se na další poddruhy, které se od sebe liší vzhledově. Pochází ze Zeta Reticuli, což je hvězdný systém sousedící s Orionem. Jsou poměrně malí (asi 100 až 120 cm), šedostříbrní a nemají na svých tělech žádné pohlavní  ani vyměšovací orgány. Byli vytvořeni klonováním v mimozemském genetickém inženýrství. Jsou velmi starou rasou a reprodukují se statisíce let a možná mnohem déle, několik milionů let. Mají nevýrazný obličej, velké oči, malou štěrbinu místo úst a nic, co by se dalo nazvat nosem. Oči jsou černé mandlového tvaru. Protože se nevyvíjeli v sexuálním reprodukčním procesu, všechny jejich pohlavní orgány a zažívací orgány postupně zcela atrofovaly. Nejsou schopni jíst (naším způsobem) ani vyvíjet jakoukoliv sexuální aktivitu. Svojí podstatou jsou tito mimozemšťané blízcí hmyzu. JEJICH TECHNOLOGIE JE ZALOŽENA NA VOLNÉ ENERGII TRANSFORMOVANÉ PŘES KRYSTALY Například jeden jejich počítač má takový výkon a kapacitu, jako všechny počítače dohromady na této planetě používané lidmi. Vytvořili programy skenování hmoty do atomů a energií a následně pomocí virtuální reality a volné energie vytvořit nové tělo, či cokoliv hmotného. Tento program je i základem k teleportaci, která je v podstatě založena na skenování hmoty, rozložení do energií, následně uložením do krystalu počítače a opětným složením na jiném místě. U klonování těla vytvořili počítačem nejdříve tělo a pak do něj ze starého těla vložili vědomí i s veškerou pamětí mozku. Když byl jimi vynalezen a zdokonalen systém klonování, postupně přišli na to, že mohou své tělo zjednodušit a uzpůsobit metabolismus z důvodu dlouhého cestování vesmírem. Takže postupně odstranili jisté orgány jako zbytečné, až nakonec zůstaly nejdůležitější k zachování funkčnosti těla a života. Zůstaly plíce, srdce, játra. V podstatě vše ostatní bylo odstraněno. Proto výživu absorbují kůží a rovněž kůží vylučují odpad. Nemají žaludek, močový měchýř a střeva. Proto nemají ani vylučovací otvory a pohlavní orgány, protože je nepotřebují. Když se tělo opotřebí, naklonují si nové z matrice uložené v krystalu počítače. Částečně tuto technologii používají i nižší rasy Greys. KLONOVÁNÍ TĚCHTO MIMOZEMŠŤANŮ MŮŽE BÝT VELMI RYCHLÉ A TVOŘÍ UMĚLÉ REPLIKY K vyřešení jejich evoluce a degenerovaného genofondu zapříčiněné genetickým inženýrstvím v době úpadku je nutné použít opět klasické genetické inženýrství křížením různých genů, třeba lidských a Greys. Takže vytváření klonů nejde jen formou klonování přes počítačový program. I ten musí z něčeho vycházet, z nějaké matrice a ta se musí nejprve vytvořit klasickou formou genetické manipulace. Šediváci mají velký podíl na zneužívání a mrzačení skotu (v USA). Jsou schopni absorbovat určité substance ze skotu, které je stabilizují během klonovacího procesu. Tuto substanci, pocházející ze sliznic (genitálie, rektum) a určitých orgánů, umisťují pod jazyk, odkud jim poskytuje po určitou dobu výživu a stabilitu. Nahrazuje to u nich pojídání potravy. Není to pro ně však jediný způsob výživy. Většinou jimi zničeného skotu je bez krve. To se týká i lidí. Bylo zjištěno, že ve svých podzemních základnách mají v nádržích zřejmě tuto krev a některé orgány, i kusy lidských těl, protože lidé mají daleko větší výživovou hodnotu a v této směsi, když se chtějí živit, pak plavou a vstřebávají výživu prostřednictvím kůže. V absorpčním i eliminačním procesu využívají peroxid vodíku. Ten také ochraňuje směsi před rychlým zkažením. Bez potravy vydrží 14 dní. Při nedostatku živin jsou prý agresivní a jejich kůže mění barvu do zelena. Zdroj obrázku: https://medium.com/predict/why-do-we-think-of-aliens-as-little-green-grey-men-2eb536aec181 VŠICHNI ŠEDÍ, DO URČITÉ MÍRY, OVLIVŇUJÍ V SOUČASNÉ DOBĚ HISTORII LIDSTVA BELLATRAX GREYS – SHORTJsou malí šedivci, kteří jsou menší, než Zeta Reticuli. Pocházejí z hvězdného systému Bellatrix nedaleko Orionu. Jsou výrazně menší, takoví trpaslíci (30-45 cm). Vůči lidem jsou stejně nepříjemní jako Zeta Reticuli. Oba typy pocházejí geneticky ze stejné základní rasy a vypadají, až na velikost, podobně. ORION GREYS – TALLDalším typem šedivců jsou tito velcí s velkým nosem. Měří 210 až 240 cm. Mají základnu na Aleutian Islands (u Aljašky), byli spatřeni už i v Rusku. Jsou nepřátelští, ale ne přímo, snaží se získat vliv přes politické kruhy. Mají určité schopnosti a technologie, které jim umožňují dělat věci vypadající jako zázraky. Orion Greys působí dojmem, že jsou vůči lidem benevolentní, ale jsou velmi zaměření na genetické inženýrství a používají lidi jako pokusné králíky pro různé experimenty. Vysocí šedí jsou velmi bledí, bílí, nemají žádné vlasy ani chlupy na těle. Jsou popisováni jako ti, jejichž původ je v souhvězdí Orion. Podpora pro diplomatickou roli, kterou sehráli „Vysocí Šedí“, pochází od Williama Coopera, dřívějšího poradce pro zpravodajské služby, který tvrdí, že viděl tajné dokumenty, kde „Vysocí Šedí“ vyjednávali dohody s Eisenhowerovou administrativou na setkání začátkem roku 1954. Koncem roku 1954, rasa šedých mimozemšťanů s velkými nosy, přistáli na Hollomanově letecké základně. Dosáhlo se základních dohod. Tato rasa se identifikovala jako bytosti z planety kolem červené hvězdy v souhvězdí Orion, které my říkáme Betelgeuse. Oznámili, že jejich planeta umírá a v nějaké neznámé budoucnosti tam oni již nebudou schopni dále přežít. A to je možná důvod, proč chtějí obsadit tuto planetu. Ovšem to je jen jeden pohled pravdy a tato dohoda roku 1954 i když je nejznámější nebyla první. Zdroj obrázku: https://www.hobbyconsolas.com/noticias/men-black-spin-ya-cuenta-guion-fecha-estreno-167682 11. července 1934 byla podepsána první smlouva mezi bytostmi, které se staly známé jako Malí Šedí a federální vládou USA, zastoupenou prezidentem Franklinem Delano Rooseveltem, a to na palubě námořní lodi v přístavu města Balboa v Panamě. Byla to jedna z nejvýznamnějších událostí v historii lidstva, protože nás uvrhla do role, na jakou jsme nebyli připraveni, neboť jsme se stali hostitelem zlovolné mimozemské rasy. Vláda USA kompletně přehlížela Ústavu Spojených států tím, že to udělala, aniž by to řekla americkým občanům. Američané pouze uvedli, že souhlasí s podmínkami, pokud vládě bude poskytnut seznam unesených, unesení se vrátí bez úhony a jejich vzpomínky na tuto událost budou vymazány. Šedí poskytnou na oplátku antigravitační zařízení, kovy a slitiny, vyčistí životní prostředí, poskytnou volnou energii a zdravotnickou techniku. „Byli velmi malí, menší než 1,50 m a měli velké holé hlavy, žádné vlasy. Jejich hlavy byly protáhlé, velké. Vypadali jako nějaké zárodky. Neměli obočí ani oční víčka. Měli velké oči – ohromné oči – téměř celé hnědé bez bělma. Nejstrašidelnější věcí na nich byly oči. Ach ty oči, zíraly skrze mě“. – Popis od Travise Waltona, který byl unesen Šediváky. Šedí souhlasili, že poskytnou tato zařízení výměnou za to, že budou moci infiltrovat lidskou společnost na všech úrovních. Toto zřejmě udělali a začali nahrazovat významné světové představitele klony pod svou kontrolou. Více se o smlouvách dočtete např. v knize německého ufologa Michaela Hesemanna „UFO: Kontakty“. V roce 1944 bylo podepsáno další prodloužení smlouvy mezi Šedými a vládou USA. Zdroj obrázku: https://bkps.co/2023/grey-aliens/ Tato smlouva byla obnovována každých 10 let od roku 1934 až do roku 1964 a stále je obnovována i dnes. Sedm let po této smlouvě, v roce 1941, kontaktovali Šedí německou vládu a Hitlera. Smlouva pak byla podepsána i s nacisty. Šedí poté Němcům nabídli kontrolu mysli a další technologie a na oplátku chtěli opět lidi na provádění svých genetických experimentů. Podle informací, které byly odhaleny, tak Hitler řekl Šedivákům, že by se to nemělo týkat německé árijské rasy, ale mohli by si dělat cokoli, co chtějí, s lidmi v koncentračních táborech.  V minulém století bylo Německo a Amerika hlavními oblastmi aktivit invaze Šedých a Plazů. Nacisté byli zapleteni do technologie klonování a do experimentování na dvojčatech. Přibližně 20 lidí v USA a Německu bylo v té době přímo zapojeno do smluv mezi Šedými a lidmi. Informace byly uchovávány jako přísně tajné, pouze pro potřeby vlády a tajných služeb. Šediváci nemají hluboké emoce nebo soucit. Jsou velmi vypočítaví, chladní intelektuálové, a vidí lidi jako podřadnou rasu. Rozumějí vášním a soucitu do té míry, jak je mohou pouze pozorovat. Sami ale pocity nemají. Genetická manipulace je jednou z cest, kterou vidí jako vývoj a záchranu své vymírající rasy. V tomto smyslu jsou lidé jejich spasiteli.  Alespoň to je způsob, jak je lidé mohou ovlivnit. Vysocí Šedí v různých zprávách týkajících se komunikace, zastrašují lidi a chovají se jaksi „nemocničním“ způsobem, který připomíná lékaře, který řídí nějaký experiment. Nejvíce se zajímají o genetické experimenty, o vytváření hybridní lidsko-mimozemské-šedé rasy, o kontrolu mysli a o diplomatické dohody se „stínovou vládou“. Globální problémy, které jsou ovlivňovány Velkými Šedými se týkají geneticky upravených lidí, implantátů pro monitorování lidí. Získávají celkově pasivní populaci díky hypnotickému ovládání mysli, týkající se vlivu nad elitní skupinou, která rozhoduje. )

BRETAŇ - země moře, megalitických památek a Artušovských legend

BRETAŇ - země moře, megalitických památek a Artušovských legend

Bretaň (francouzsky Bretagne, bretonsky Breizh, v jazyce gallo Bertaeyn), divoký skalnatý, větrem a vodou zkoušený poloostrov, který vybíhá na západě Francie do Atlantického oceánu, je tajuplná země, jejíž obyvatelé dodnes používají jazyk svých předků, keltskou bretonštinu. Možná právě keltský původ zdejších lidí, spolu s živly, které neustále na tuto malou a malebnou zemi útočí, působily na mnohdy poněkud ponurou fantazii Bretonců natolik, že nenajdete jedinou usedlost, les, zátoku nebo skálu, ke které by se nevázala  nějaká legenda nebo pověst. Jejich asi nejznámější legendou, která ovšem bývá mylně připisována Britům, je legenda o králi Artušovi a kouzelníku Merlinovi. Celá zdejší krajina je neuvěřitelně členitá. Pobřeží Atlantického oceánu je 2730 km dlouhé. Najdeme zde dlouhé řady mořských útesů a divokých pláží, krásné mysy, zálivy a zátoky, písečné duny, malé říčky či bažiny. Oceán zde pomocí přílivů a odlivů udává pravidelný rytmus. Je to jeden z nejatraktivnějších přírodních jevů způsobený vlivem měsíce. Hladina oceánu se mění 2x za den. Síla a výška vody se odvíjí od aktuální fáze měsíce. Nejsilnější přílivy a odlivy probíhají během úplňku a novoluní. V průběhu celého roku pak rekordy padají během rovnodennosti a o slunovratech. Místní obyvatelé využívají odlivů ke sběru mušlí a různých korýšů. Silné odlivy totiž dovolí dostat se suchou nohou daleko od břehů. Mořské řasy, které se vyplavují, jsou na severozápadě hojně využívány pro potravinářský, kosmetický i farmaceutický průmysl. ARMORIKA – TAK NAZVALI KELTOVÉ PŘED DVĚMA A PŮL TISÍCI LETY TUTO ZEMI Armorika, země omývaná mořem, byla a dodnes je Keltská. Obyvatelé tohoto regionu jsou až do současnosti považováni za potomky Keltů a i přesto, že Bretaň byla nakonec připojena k Francii, se jejich mentalita nezměnila a keltská zůstala. Keltské kmeny se zde usídlovaly od 5. a 4. století př.n.l., během expanze, která probíhala i v dalších částech Evropy. V 1. století př.n.l. jsou armoričtí Keltové po porážce Římany částečně vytlačeni do oblasti Velké Británie nebo nuceni žít pod římskou nadvládou. Z Irska a Walesu pak v 5. a 6. století znovu přichází nová vlna obyvatelstva. Odkaz obrázku: https://biblioteca-virtual.fandom.com/es/wiki/Arm%C3%B3rica „Avšak ani infiltrace římské mentality a římského způsobu života, ani pozdější záplavy nejrůznějších proudů nedovedly zcela potlačit starou keltskou tradici. Žije ve Francii dodnes, v jazyku i zeměpisném názvosloví. V mnohých případech se jména kmenů změnila ve jména měst, zůstala jména hor a řek, dodnes se udržely četné termíny ze zemědělského prostředí a často nemají nic společného s pozdější latinou“. Z této citace vyplývá, že potomci keltského obyvatelstva jsou těžko ovlivnitelní a po staletí si uchovávají své názory a postoj ke světu i sami k sobě. Ačkoli byli často utlačováni a později připojeni k Francii, svou identitu a patriotismus si stále udržují. BROCÉLIANDE – MYSTICKÝ LES KRÁLE ARTUŠE Keltové v lidech zanechali silný vztah k mýtům, nadpřirozenu a snění. To vysvětluje četnost legend přetrvávajících až dodnes. Některé keltské legendy Bretonci považují za vlastní, většinu z nich však mají společnou s těmi z Britských ostrovů. Nejčastěji jsou spojovány s bájným Broceliandským lesem. Tento les se nachází jihozápadně od města Rennes a na mapě ho najdeme pod názvem Paimpontský.  Právě z něho pocházejí legendy o králi Artušovi a rytířích Kulatého stolu, o kouzelníku Merlinovi a jeho lásce k víle Vivian či o tajemném Černém rytíři. Podle pověstí v něm žijí duchové, víly, skřítci a nachází se zde mnoho kouzelných pramenů, jezer a potoků. Ve středu lesa leží Barentonský pramen. U něj jednoho dne spatřil Merlin jezerní vílu Vivian. Merlin byl synem smrtelnice a ďábla, od kterého zdědil nadpřirozené schopnosti. Stal se rádcem krále Artuše a své schopnosti používal, aby pomohl králi najít Svatý Grál. Do víly se okamžitě zamiloval. Podle pověsti pro ni vystavil i křišťálový zámek, který leží na dně jezera. Ona však jeho lásky využila, naučila se od něj všechna jeho kouzla a uvěznila ho nejprve v neviditelné jeskyni, později v hrobce, u které postavila dva velké kameny. Ty zde stojí dodnes. U Barentonského pramene, který podle legendy střeží Černý rytíř, leží plochý kámen. Pokud se na něj nalije voda ze studánky, spustí se ohromná bouře a zjeví se i sám Černý rytíř. Jeden z Artušovských rytířů vodu i přes varování na kámen vylil a zjistil, že to vše nebyly jen pouhé pověry. Odkaz obrázku: https://www.deviantart.com/digitalwizard/art/King-Arthur-s-Merlin-47420618 Další podívanou je tzv. Údolí bez návratu, které nese legendu čarodějky Morgany. Ta zde zatratila každého muže, který byl někdy nevěrný své ženě. Kletbu prolomil rytíř z Řádu Kulatého stolu Lancelot, který byl milencem věrným a celým údolím prošel. Nakonec se dostáváme ke kostelu Tréhorenteuc. Je věnovaný rytířům Kulatého stolu a mísí se v něm tradice keltská s křesťanstvím. Ve vitrážích jsou znázorněny keltské motivy, apoštolové sedící u Svatého Grálu či rytíři s králem Artušem okolo kulatého stolu, kde se jim zjeví Grál. Keltské legendy v Bretani nejsou výsadou pouze Broceliandského lesa. Patří mezi ně i známá pověst o nenaplněné lásce Tristana a Isoldy, která byla předlohou mnoha literárním zpracováním. Za zmínku stojí legendy spojené s Ankou. Tato postava sice není keltského původu, ale jistou spojitost s Kelty má. Ankou je bretonský posel smrti. Tradičně je znázorňován jako kostlivec s dlouhými vlasy, velkým kloboukem a kosou. Především v západní části Bretaně – la Basse-Bretagne, ho najdeme na každém kroku. MEGALITY – PŘEDSTAVUJÍ JEDINÉ „SVĚDKY“ DÁVNÝCH ČASŮ, KTERÝM „VLÁDLA“ TZV. MEGALITICKÁ KULTURA „Všechny megalitické stavby musely být něčím výtvorem, výtvorem nějaké kultury. „Tehdejší „civilizace“ neužívala písmo, na druhou stranu měla velké znalosti v oblasti geometrie, matematiky a astronomie. Všechny tyto vědy tvořily základní předpoklady ke schopnosti stavby megalitů“. Pohled na megalitické stavby vzbuzuje i v dnešní době zvláštní pocity úcty a ohromení v každém z nás. Tyto monumenty nalezneme prakticky na celém světě, ale ty nejdůležitější a nejkrásnější se nacházejí v Evropě, zde jich je také největší množství. Velká koncentrace vzpřímených menhirů se nachází právě v Bretani, kde se podle odhadů z 19. století mělo nacházet kolem 1200 menhirů. Největší z nich pochází z Locmariaquer. Měřil původně 21-23 metrů a vážil kolem 350 tun: odedávna se nacházel povalený na zemi, rozbitý na 5 kusů (jeden kus se nedochoval). Patrně nikdy nestál – zřítil se hned při pokusu o postavení. Významné jsou také Carnacké řady.Jedná se o velké množství vyrovnaných řad přesně seřazených menhirů. Carnac je světovým unikátem, kde se nacházejí tři obrovská seskupení menhirů v celkovém počtu kolem 3000 kamenů v řadách o délce téměř 4 kilometry. Lid mladší doby kamenné tyto monumentální řady menhirů u Carnacu postavil zhruba v letech 3500-1800 př.n.l. Vzdálenosti mezi kameny a zejména jejich orientace nahrávají hypotéze, že Carnac byl jakýmsi slunečním chrámem. Řadová seskupení jsou orientována astronomicky buď severojižním směrem, nebo na východy a západy slunce ve dnech rovnodennosti. Období megalitické kultury se tedy nachází v rozmezí od 5500 př.n.l. až do 1500 př.n.l. a časově odpovídá neolitické revoluci, která začala zhruba v 7. tisíciletí př.n.l. při stěhování národů, příchodu prvních zemědělců z Blízkého východu přes Balkán. Ti se postupně šířili především do střední Evropy a do Středozemí. I přes moderní technologie, umožňující přesné určení stáří nálezů, není poznávání a identifikace megalitů zcela jednoduchá a jednoznačná práce. Mnoho staveb bylo v běhu času zničeno. Stalo se tak samotným působením času a vnějších vlivů, použitím megalitů jako stavebního materiálu, či byly jednoduše strženy, jelikož překážely v další výstavbě. Megality vznikaly i v době Keltů. Zcela nejdůležitějším faktem je, že Keltové plně „implantovali“ megality a kult kamene do svého života a sami poté vytvářeli další megality.  Některé zdroje uvádí, že druidové by mohli být potomky megalitických kněží. SOLNÁ POLE MARAIS SALANTS PATŘÍ K NEJVĚTŠÍM V EVROPĚ „Tam, kde končí země a začíná moře, se v mozaice obdélníkových vodních nádrží zrcadlí měnící se odstíny oblohy. Muž, kterému se francouzsky říká paludier, shrabuje mořskou sůl do malých bílých pyramid, které se třpytí ve slunečním světle. Na těchto solných polích u města Guérande  a na ostrovech Noirmoutier a Ré, ležících u pobřeží Atlantiku, francouzští paludierové stále ještě používají tradiční metody získávání soli z mořské vody“. Tato sůl se získává tímto speciálním způsobem už od prvních dob Keltů. Ti mořskou vodu napouštěli do hliněných nádob, ze kterých se pak pomocí zahřívání v pecích vypařovala. Sůl využívali ke konzervování potravin. Postupem času však domorodci zjistili, že k odpařování stačí pouze přírodní jevy jako příliv a odliv a slunce s větrem. Vytvořili si dobře propracovanou síť kanálů a nádrží, ze kterých se sůl získává až dodnes. Během dlouhého procesu odpařování se ze soli dostanou všechny škodliviny, proto se po sběru už nijak neupravuje a připravuje se rovnou k prodeji. Za nejžádanější a gurmány vyhledávanou je považována tzv. Fleur de sel, která vzniká při odpařování jako úplně první produkt. Čerstvě po vytěžení má Fleur de sel červenou barvu, teprve sušením na slunci je pak zářivě bílá. A jelikož někdy i jemně voní po fialkách, vžil se pro tuto sůl název (solný květ). Sůl Guérande je podobně jako Parmská šunka či Šampaňské chráněna označením původu PGI. „Podle tradice by se měl každý Bretonec alespoň jednou za život vydat na tzv. Tro Breizh ve francouzštině „Le tour de Bretagne“. Tato pouť se koná k poctě sedmi zakladatelů bretonských biskupství. Po pěší cestě delší než 500 km musí poutníci za 30 dnů navštívit 7 hrobů sedmi svatých a patronů měst. V Dol je to hrob sv. Samsona, v Saint-Malo hrob sv. Mala, sv. Brieca v Saint-Brieux, sv. Tugduala v Tréguier, sv. Pol-Auréliana v Saint-Pol-de-Léon, sv. Corentina v Quimper a hrobku sv. Paterna ve Vannes. V dnešní době je ale běžnější celou pouť vykonat po etapách v průběhu několika let“. )

JOHANKA Z ARKU – Svatá Panna, francouzská hrdinka, symbol odvahy, víry a odhodlání

JOHANKA Z ARKU – Svatá Panna, francouzská hrdinka, symbol odvahy, víry a odhodlání

„Nazývám mučednictvím to, že pro strast a protivenství trpím ve vězení a nevím, zda nebudu trpět ještě více, ale ve všem se spoléhám na našeho Pána. Věřím pevně tomu, co mi řekly mé hlasy, totiž že budu spasena, tak pevně, jako bych už spasena byla“. Svatá Johanka z Arku, též Jana z Arku, přezdívaná Panna orleánská, Panna Jana Dobrá Lotrinka se narodila 6. ledna roku 1412 ve vesničce Domrémy, která se nachází v severní Francii na pomezí Lotrinska a kraje Barrois. Rodiče byli domrémští rolníci dobré pověsti. Otec se jmenoval Jakub z Arku a matka Isabelle Romée. Jana byla pokřtěna jménem Jeannette v místím farním kostele svatého Remigia. V době Janina narození měli rodiče už tři děti: Jakuba, Jana a Petra. Jana však nebyla posledním dítětem. Mladší sestra Kateřina se narodila rok po ní. Svoje dětství a dospívání Jana prožívala stejně jako ostatní děti ve vesnici. Pomáhala svým rodičům, ráda vykonávala domácí i venkovní práce a mezi obyvateli byla oblíbená. Ostatně nejlépe o jejím dětství a rodině se dozvídáme přímo z výpovědí jejích blízkých či známých. Jde o výpovědi z rehabilitačního procesu, který byl započat devatenáct let po její smrti. O Janině dětství vypovídá např. kmotra Béatrice, vdova po d´Estellinovi: „Johanka byla dobře a dostatečně vzdělána v katolické víře jako ostatní děvčata v jejím věku. Byla to čistá dívka, uměla dobře mluvit, často a zbožně navštěvovala kostel a posvátná místa. Když bylo městečko Domrémy vypáleno, chodila Johanka ve sváteční dny na mši do města Greux. Zabývala se různými pracemi ve svém otcovském domě, někdy předla konopí nebo vlnu, chodila za pluhem, pracovala, když nastal čas žní a někdy, když přišla řada na jejího otce, hlídala zvířata a stáda z města…“ Zdroj obrázku: https://www.themoviedb.org/tv/16133-joan-of-arc/images/backdrops?language=cs-CZ VE SVÝCH 13 LETECH POPRVÉ ZASLECHLA BOŽÍ VOLÁNÍ Jako vesnická dívka se Johanka nijak radikálně neodlišovala od jiných děvčat z okolí. V jejím chování nebylo nic, co by upozorňovalo na to, jaké činy bude v budoucnu z Boží vůle konat. Asi kolem Janiných třinácti let se začaly dít věci, které ji přece jen odlišily od ostatních obyvatel Domremy. To, co bylo svěřeno jen jí a díky čemu se začal měnit její život. Bůh k ní začal promlouvat skrze své anděly a svaté. Malou Johanku, obyčejnou selskou dívku, začal pomalu připravovat na obrovské poslání, ke kterému ji povolal – k záchraně Francie! TAM, KDE SELHALY VŠECHNY LIDSKÉ SÍLY, ZÁZRAČNĚ ZASÁHLA BOŽÍ MOC SKRZE PANNU Francie byla opravdu ve špatné situaci. Severně od Loiry byla země dobytá a ovládána Angličany. Oblast Guyenne byla také pod anglickou nadvládou a stejně jako na severu, byl zde uznáván král Jindřich VI. V ostatních zbylých částech Francie z města Bourges vládl syn Karla VI. Dauphin Karel. Burgundsko se přiklánělo na stranu dobyvatelů. Karel byl nejistý a nerozhodný. Intenzivně praktikoval různé formy zbožnosti a zároveň měl náklonnost k astrologii a pověrám, nepřekračoval v tom však obvyklou dobovou míru. Nešťastný a bezmocný Dauphin nebyl schopen čelit všem hrůzám, které jeho zemi potkaly. Vládl vojskům, jejichž statečnost utrpěla na krvavých polích u Kresčaku, Poitiers a Azincourtu těžkou porážku. Úplná zkáza Francie byla už jen otázkou času. Přemožena, zrazena, rozervána, svedena a zdeptána ležela tato krásná země před Božím zrakem… Johanka svoji zemi milovala a tížilo ji, v jakém stavu se nachází. Avšak celkový pojem o rozsáhlosti válečných katastrof pro francouzskou zemi, dostala Johanka až Božím vnuknutím, které ji svěřil skrze archanděla Michaela. Co by s tím zmohla obyčejná „selská holka“? Samotná určitě nic, což si zpočátku zajisté říkala. Ale díky neochvějné důvěře v Boha a jeho posly, kteří ji utvrdili v Boží pomoci, její odvaha a odhodlání splnit Pánovu vůli začala planout jako oheň. Jenom ona mohla pomoci Francii. A Johanka, ta sedmnáctiletá dívka, odpovídá na Boží výzvu: „Ano“. Stejné „Ano“, jaké na Boží volání prostřednictvím archanděla Gabriela odpověděla Maria. Johance svatí řekli, že má jet za Dauphinem Karlem do Chinonu, aby jí dal armádu, se kterou osvobodí obležené město Orléans, vyžene Angličany a dovede Karla do Remeše k právoplatné korunovaci. Má stanout v čele francouzských vojáků a vést boj proti anglickým okupantům a bojovat za osvobození Francie. Nám se nabízí otázka, zdali by vedení války mohla být Boží vůle. Zabíjení ve jménu Božím, agresivní, kořistnické a dobyvačné války? Rozhodně ne. Musíme ale pochopit, že tady už šlo o boj o přežití, o boj za záchranu své vlasti.  Angličané vedli dobyvačnou válku, která by Francii opravdu zničila. Proto jakkoliv se může zdát být „nebezpečné“ toto jednání spojovat s Boží vůlí, musíme uznat, že Johanka a francouzský lid byl v této situaci opravdu v právu. Francie měla právo se bránit. A její modlitby byly vyslyšeny. PO ROCE VÍTĚZNÝCH BOJŮ, ALE TAKÉ ZKLAMÁNÍCH, NÁSLEDUJE OBDOBÍ MNOHEM CHMURNĚJŠÍ, KTERÉ KONČÍ MUČEDNICKY Janiným zajetím skončila první část jejího veřejného působení. Jako vesnické děvče, zvyklé na volnost přírody i jako neohrožená bojovnice, musela snášet zajetí velmi těžce. Sama se zajetí velmi obávala, a jak později zmínila, díky hlasům svatých, kteří s ní o tom promluvili, to věděla dopředu. Svatá Markéta a Kateřina jí oznámily, že bude zajata, ale povzbudily ji, ať se nebojí, že jí Bůh pomůže. Na hradě Beaurevoir, kde Johanku drželi, sídlila manželka Jana Lucemburského Jana z Béthune a jeho teta Jana Lucemburská. Tyto ženy dokázaly dát stranou politické a vojenské konflikty a Johance, jako uvězněné dívce prokazovaly pozornost a útěchu. Dokonce Jana Lucemburská žádala pána z Lucemburku, aby Johanku nevydal Angličanům. Ten však takové sympatie, jaké měla jeho teta k Johance nechoval. Johanka se nehodlala vzdát ani v zajetí. Dvakrát se pokusila o útěk, přičemž napodruhé se snažila slézt pomocí svázaných prostěradel. Ta se však uvolnila a Johanka utrpěla pádem do hradního příkopu vážný úraz. „Byla jsem po tom skoku tak zraněná, že jsem nemohla ani jíst ani pít“. V tomto stavu byla asi 3 dny, avšak díky dobré tělesné konstituci se brzy uzdravila. V této době se do záležitosti Janina prodání Angličanům vkládá osoba, která bude mít základní podíl na jejím dalším osudu. Jedná se o Petra Cauchona, bývalého rektora pařížské univerzity, který se díky burgundskému vévodovi stal biskupem v Beauvais. V listopadu 1430 byla Johanka převezena do Arrasu, kde pobyla asi 14 dní. Často psala povzbudivé dopisy francouzským městům, nyní napsala ještě jeden do města Tournay. Poté z Arrasu do Crotoy to byla její poslední jízda na koni. V Crotoy jí bylo dovoleno účastnit se mše svaté v katedrále a přijmout svátost smíření a eucharistie. Po těchto posledních radostech byla vydána nepříteli. Zdroj obrázku: https://epochaplus.cz/johanka-z-arku-svou-popularitou-zastinila-krale/ Petr Cauchon se nechal vévodou z Bedfordu jmenovat Janiným soudcem a viceinkvizitorem Francie. Bedford trval na tom, aby byla souzena ve městě Rouenu, kde byla anglická moc již dlouho zakotvena. Do Rouenu dorazili před Božím hodem vánočním roku 1430. Dne 3. ledna 1431 král Jindřich přikázal královskými listy, aby Panna byla vydána biskupu beauvaiskému, vyhrazující si právo vzít si ji nazpět, kdyby na ní církevní soud neshledal viny. I kdyby církevní soud na Johance neshledal viny, stejně by ji Angličané vlastnili, jako vězeňkyni. Bylo to zařízeno tak, aby Johanka neměla šanci na záchranu. „JE TO ČARODĚJNICE, MUSÍ PŘED INKVIZIČNÍ SOUD“! Proces s Johankou se tedy odehrával v  Rouenu, kde byla nyní vězněna. Střežilo ji pět Angličanů nejnižšího postavení, kteří se jí často vysmívali, a zakoušela od nich kruté urážky. V noci spala natěsno připoutána nohama do želez. Byla pro ni vyrobena také železná klec, ve které byla držena vestoje, přivázána za krk, ruce a nohy. Již před jejím příjezdem Cauchon poslal agenta do jejího rodného kraje, který měl o Johance zjistit všechny potřebné informace – o jejím dětství, o její rodině, které by se mu mohly hodit. Byl však zklamán. Nenašlo se nic, co by mohlo být použito proti Johance. Proto se Cauchon rozhodl stavět pouze na jejích odpovědích a odsoudit ji za kacířství na základě jejích vlastních slov. Proces byl zahájen 21. února 1431. Podvodný charakter se ukazuje již na začátku, kdy byla Johanka žádána, aby složila přísahu, ve  které stálo, že pokud by uprchla z rouenského vězení, bude usvědčena z kacířství. To zásadně odmítla: „Tento zákaz nepřijímám. Uprchnu-li, nikdy mne nikdo nesmí odsuzovat, že jsem porušila či přestoupila svou víru“. Zdroj obrázku: https://dvojka.rozhlas.cz/johanka-z-arku-upalena-jako-kacirka-pozdeji-prohlasena-za-svatou-8901585 Když se Johanka stala vězněm Angličanů, mohli ji nechat jednoduše popravit. Kdyby to však vévoda z Bedfordu udělal, stala by se okamžitě mučednicí. Všichni věděli, že jí francouzský král vděčí za vítězství i svou korunu. Angličané potřebovali Johanku pošpinit a tím vrhnout stín i na Francii s jejím králem. Proto Bedford usiloval o to, aby se Cauchonovi podařilo Johanku usvědčit z kacířství. Ve skutečnosti šlo o politický tribunál ve stínu anglické moci, uskutečněný formou inkvizičního řízení. Osud obviněné byl předem zpečetěn, jakkoli bylo její vystupování před přísedícími z pařížské univerzity podivuhodné a statečné. VĚRNOST A SILNÁ VÍRA JI NEOPUSTÍ ANI V POSLEDNÍCH CHVÍLÍCH JEJÍHO ŽIVOTA 30. května 1431 ve středu byla Johanka dovedena na Starý trh v Rouenu za doprovodu zástupu anglických vojáků, kde vyslechla kázání. Po předání světskému rameni ji bez soudu postavili na popraviště. Když ji vedli na hranici, která byla vystavěna uprostřed, nepřestávala vzývat Boha, Pannu Marii a svaté. Šla s velkou zbožností a pokorou, a kromě vzývání jména Páně volala za odpuštění pro ty, kteří jí způsobili tolik zla. Zdroj obrázku: https://janazarku.cz/2014/05/26/po-johance/ Hranice postavená pro Johanku z Arku se v mnohém lišila od těch, jež byly ve Francii obvyklé. Popravčí města Rouenu Simon Dailli postavil vysoké lešení z kamenných desek, aby bylo na hranici dobře vidět už zdálky – a také, což si její angličtí nepřátelé zvlášť vymínili, aby se na ni lidé dívali zdola. Než byla zadušena ohněm, dokonávajíc, zvolala silným hlasem poslední slovo: „Ježíši“. Johanka zemřela ve svých devatenácti letech. Její popel byl vhozen do Seiny, aby se zamezilo lidu v uctívání jejích ostatků. Francouzský král Karel VII. později Johanku prohlásil za oběť justičního omylu a světským soudem byla rehabilitována v plném rozsahu. Papež Pius X. ji 18. dubna 1909 prohlásil za blahoslavenou a později ji papež Benedikt XV. 16. května 1920 svatořečil. „Rouenský proces a jeho rozsudky byly poskvrněny lstí, falešnými obviněními, bezprávím, lží a veřejně vyhlášeným právním omylem. A proto stejně jako řečené odvolání a všechny vykonané kroky a následky byly bezprávné a neplatné a tudíž, jsou a budou neplatné od svého počátku“. Zdroje použitých obrázků v náhledové fotce, kte kerým nevlastníme autorská práva:https://janazarku.cz/2017/04/30/jak-se-johanka-z-arku-stala-svatou/https://www.csfd.cz/film/774-johanka-z-arku/prehled/https://www1.pluska.sk/zaujimavosti/symbol-francuzov-jana-arku-dievca-ktore-dokazalo-viac-ako-silni-muzihttps://epochaplus.cz/vizionarka-johanka-z-arku-jak-mohla-poznat-francouzskeho-krale/https://www.denik.cz/ze_sveta/jana-z-arku.html )

EXORCISMUS – Jeden z nejstarobylejších a nejtajemnějších rituálů římskokatolické církve

EXORCISMUS – Jeden z nejstarobylejších a nejtajemnějších rituálů římskokatolické církve

„In nomine Patris et Filii et Spiritus sancti. Amen. – Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen“. Člověk posedlý ďáblem, zlým duchem nebo jinými temnými silami je oblíbeným námětem mnoha románů či hororových filmů. Pokud se tak stane, je pro něj jediná pomoc – kvalifikovaný exorcista, tedy osoba, která umí zlé síly z jeho těla vypudit. Zajímavé ovšem je, že ani nábožensky založení lidé vám k tomuto aspektu jejich víry mnoho neřeknou. Často o této problematice nic nevědí, nebo o ní z určitých důvodů nechtějí mluvit, anebo v tyto praktiky vůbec nevěří. O to víc zarážející je, že dnes exorcismus údajně zažívá největší rozmach za poslední čtyři staletí. Slovo exorcismus pochází z řeckého slova „exorkismós“, což v překladu znamená „přísaha“ nebo také „zapřísahání“. Věřící v tomto slově spatřují boj dobra proti zlu: „Je to rituál, při němž se používá modlitba, aby zahnala ďábly či démony od osoby nebo z místa“.  Vymítání může mít více forem. Buď je jednoduché, jako například modlitba za osvobození či požehnání, nebo je to rozsáhlý a dramatický rituál. K rituálu skutečného „Velkého exorcismu“ se však přistupuje jen velmi vzácně, a to v případech, kdy je pacient postižen nejvzácnější formou tzv. „démonické posedlosti“ a smí ho vykonávat pouze biskupem pověření kněží, vzdělaní v dané problematice. Tato praktika je čistě náboženského charakteru a není vědecky ani lékařsky nijak prověřená. Přesto je především v Itálii tato služba vyhledávána tisíci věřícími. I podle exorcistů samotných však potřebuje jejich pomoc jen asi 5 % lidí, zatímco ostatní trpí buď psychickou, nebo fyzickou poruchou, léčitelnou vědeckými metodami. OTEC GABRIEL AMORTH, VÝZNAMNÝ ŘÍMSKÝ EXORCISTA, ROZDĚLUJE DĚJINY EXORCISMU DO SEDMI OBDOBÍ 1) Doba Ježíše Krista a jeho apoštolů Jelikož křesťanství má počátek u Ježíše Krista, má u něj počátek i křesťanský exorcismus. V evangeliích se nejednou mluví o Kristově boji s démonem. V tomto boji vítězí Ježíš, který má moc od Boha, a tak je Ďáblem neporazitelný. V Bibli jsou také popsány mnohé případy, kdy Ježíš vyhání zlého ducha z posedlých a léčí je. Tuto svoji moc nad zlým duchem Ježíš předává svým apoštolům a později i všem jeho věřícím. Ti ji podle jeho vzoru využívali k exorcismu. 2) Doba prvních tří staletíNa počátcích křesťanství směli používat moc osvobození od zlého ducha všichni pokřtění. Otec Amorth poukazuje na jednu mimořádnou funkci, jež toto předání moci věřícím mělo, totiž že schopnost zahánět démony přitahovala pohany, a tak ve svém důsledku napomohla šíření křesťanství. V této době se také rozvíjí udělování exorcismu při křtu, čímž byl nový věřící osvobozen z moci ďábla a otvíral se Kristově vládě. 3) Období od 3. do 6. stoletíV této době dochází k velkému rozmachu církve, což ovlivnilo i oblast exorcismů. Po vzniku prvního mnišského řádu se praxe vymítání přenáší spíše na mnichy. Ti měli údajně díky svému skromnému životu a pokání vyšší moc pro boj se zlými duchy a byli při exorcismech úspěšnější. Objevovaly se však případy falešných exorcismů načež katolická církev reagovala. Roku 416 papež Inocenc I. ustanovil, že exorcismy smí udělovat pouze kněz s pověřením od biskupa. 4) Doba od 6. do 12. stoletíByla to doba velkého rozvoje exorcismů. Počty exorcismů se zvyšovaly a utvářely se nové exorcistní texty. 5) Doba od 12. po 15. stoletíObjevují se velká heretická hnutí s anticírkevním cítěním, které církev pronásledovala. Otec Amorth upozorňuje, že do konce 12. století teologové odmítali připustit existenci čarodějnic a považovali jejich pronásledování za nesprávné. V době bojů s heretiky však došlo ke změně mentality a vliv zlého ducha lidé viděli na každém kroku. V roce 1252 papež Inocenc IV. svým rozhodnutím povoluje mučení heretiky a v roce 1324 papež Jan XXII. zakládá inkvizici, která má pronásledovat čarodějnice. Paradoxně byla praxe exorcismů zasunuta do pozadí a na její místo nastoupilo pronásledování a upalování všeho, co bylo považováno za nečisté či posedlé ďáblem. 6) Období 16. až 17. stoletíI nadále pokračovaly hony na čarodějnice. Zajímavé je, že tam kde byl praktikován exorcismus, nedocházelo k pronásledování posedlých, nýbrž k jejich léčení. Církevní činitelé se snažili o zreformování služby exorcismu a roku 1614 byl sepsán „Římský rituál“, který udával přesné postupy a modlitby při exorcismu. Bohužel snahy o návrat a upřednostnění exorcistického rituálu kvůli vrcholící atmosféře honů na čarodějnice selhaly. 7) Období od 18. století po dnesPo odeznění čarodějnických procesů, byla víra v existenci ďábla a vše co s ní souviselo značně nepopulární. Proto také rituál exorcismu upadl v nemilost a ustoupilo se do značné míry od jeho praktikování. Během 19. a 20. století většina církve pohlížela na rituál vymítání, jako na starodávný přežitek. Přesto se od poloviny 20. století začíná praxe exorcismu opět rozšiřovat, pravděpodobně jako reakce na stoupající popularitu černé magie a satanských sekt. V 70. a 80. letech byl také podporován růstem hnutí „Katolické charismatické obnovy“ jež věří v uzdravování a proroctví. Zájem o exorcismus vyvolal také papež Jan Pavel II., který hovořil o Ďáblu jako o aktuálním problému světa, a sám se exorcismu věnoval. K popularizaci také do jisté míry přispěl film „Vymítač ďábla“ z roku 1973. ĎÁBEL JE REÁLNÁ BYTOST, NIKOLI POUZE SYMBOL Jméno Satan, což je původní hebrejská podoba slova Ďábel, etymologicky znamená „protivník“, má tedy být jakýmsi přímým protivníkem a oponentem dobra, potažmo Boha. Podle katolické teorie je Ďábel skutečná osobní bytost, nadaná inteligencí a vůlí, která sice nemá fyzické tělo, ale může přijít na tento svět a skrze člověka rozsévat nenávist. Podle IV. lateránského koncilu (1215) jsou Ďábel a ostatní zlí duchové Bohem stvoření ve své přirozenosti jako dobří, ale zlými se stali skrze sebe samé. Exorcisté sami jsou přesvědčeni, že démoni jsou osobní bytosti, které lidem škodí ať duševně či fyzicky. Otec Gabriel Amorth poznamenává, že kněz, který neuznává existenci Ďábla „opouští rámec biblické a církevní nauky“ a podvádí věřící. Jak na tomto světě vlastně Ďábel působí? Jakožto padlý anděl, je Satan nadřazený člověku, ale podle církve zůstává jakožto bytost stvořená i bytostí konečnou. Nemůže ve skutečnosti vykonat opravdový zázrak, což je výsadou pouze bytosti s nadpřirozenou silou, která nebyla nikým stvořena. Ďábel může vládnout pouze silou „nepřirozenou“, jež mu však dovoluje překročit hranice lidských schopností. Teologové a exorcisté odhadují, s jakými schopnostmi může ďábel na člověka působit. Tvrdí například, že Satan sice nedokáže nahlížet do našeho nitra, což je výsadou Stvořitele, ale může díky svým pozorovacím schopnostem určit, co si myslíme. Také sice nemůže vidět budoucnost, ale díky svým znalostem a své duchovní moci ji může předpovědět. Ďábel je především omezen Boží vůlí, protože jako jeho stvoření nemůže udělat nic bez Božího svolení. Zde se naskýtá prostor pro oblíbenou teologickou otázku: Proč Bůh ve své nekonečné dobrotě dovolí, aby ve světě bylo zlo? Odpověď je většinou tajemná a vyplývá z ní, že Bůh má své důvody. Zlému duchu je tedy „povoleno“ působit na tomto světě různými způsoby, které exorcisté rozdělují do dvou kategorií: běžné a výjimečné. „ĎÁBEL OKOUZLUJE A DOBŘE SE PRODÁVÁ, AVŠAK NA KONCI ŠPATNĚ PLATÍ“ Nejběžnějším projevem vlivu Satana je pokušení. V podstatě je to lákání ke spáchání hříchu. Pokoušet člověka, aby šel proti „dobru“ je zejména ďáblovou výsadou. Jeho silou je jeho nenápadnost a také vychytralost, díky níž nás může třeba i dobrými myšlenkami dovést ke zlu. Ne všechna pokušení však mají svůj původ u zlého ducha, a ne všechny hříchy jsou na jeho popud. Některé jsou výsledky lidské svobodné vůle. Za výjimečné projevy vlivu démona je považován každý silnější projev než pokušení. Ty jsou rozděleny do čtyř základních oblastí. Zdroj obrázku: https://fsspx.mx/es/news-events/news/%C2%BFqu%C3%A9-hacer-en-los-momentos-de-tentaci%C3%B3n-57416 1) InfestaceJedná se o přítomnost démona na určitém místě, nebo ve věci. To může být například „strašidelný dům“, kancelář nebo dokonce zvíře. Zamoření se může projevovat nejrůznějšími paranormálními jevy, od podivných zvuků v domě, nevysvětlitelného průvanu, až po levitaci nádobí. Tyto jevy mohou mít příčinu v přítomnosti prokletého předmětu, nebo v prokletí domu samotného. V domě se také dříve mohly provozovat okultní praktiky, anebo zde mohlo dojít k vraždě či sebevraždě. V případě infestace se většinou upouští od exorcismu a kněží místo toho přistupují k jednoduchému požehnání, nebo slouží mši. 2) VexaceJedná se vlastně o fyzický útok démona. Může se projevovat jako tajemné rány dopadající na člověka, nebo jako škrábance, které se z neznámého důvodu objevují na těle. Někomu se dokonce objevují tajemné znaky či nápisy na těle, a někdo zase může být shozen neznámou silou z postele nebo ze schodů. Tento druh napadení je zaměřen zejména na osoby, které mají bohatý duchovní život, jsou upřímní ve víře a mají blízko k Bohu. Úkolem démona je přivést tyto osoby do stavu izolace a následného zoufalství, aby odsoudily Boha za své utrpení a obrátily se k němu zády. 3) ObseseMůžeme ji přeložit jako „svázanost“ nebo také „démonské pokušení“. Jedná se o soustavné intenzivní napadání mysli oběti. Oběť se utápí v představách a je mučena myšlenkami, které ji dokonale ovládají. Tyto myšlenky mohou být tak silné, že oběť přesvědčí o jejím vlastním šílenství, což jen prohloubí pocity smutku a deprese. Představy mohou být různé. Například mohou člověka nutit, aby někomu ublížil. Jiné mohou nutit k sebevraždě. Nejčastěji se však obsese projevuje v ovlivněných snech, jako jsou noční můry. 4) PoseseJedná se o posedlost démona, známou jako „nechtěná posedlost“ nebo také „démonická posedlost“. Jedná se o nejvážnější a zároveň nejvzácnější projev Ďáblova vlivu na tomto světě. Přesto, že jsou tak vzácné, exorcisté tvrdí, že případy posedlosti se v poslední době objevují čím dál častěji! Při tomto projevu Ďáblova vlivu, přebírá dočasně zlý duch kontrolu nad tělem své oběti, koná a mluví skrze něj, aniž by o tom dotyčný věděl. Kontrolu však démon přebírá pouze v krizových chvílích, v nichž se jeho oběť dostává do transu. Během pacientovi krize se může démonova přítomnost projevovat několika různými způsoby. Např: nepřirozené zkroucení těla, které nelze racionálně vysvětlit, velkou nepřirozenou silou, znalostí „skrytých věcí“, které mohou být spojeny s přítomností, minulostí či budoucností, tedy projevy jasnovidectví, znalost cizích jazyků, jejichž ovládání je nepravděpodobné. Můžou se objevit i případy, při nichž ústy člověka hovoří ďábel, obvykle nepřirozeným hlasem, plným vzteku a nenávisti. Katolická církev připomíná, že ačkoli může být lidské tělo ovládané démonem, duše  zůstává nadále ve stavu Boží milosti. Jediná výjimka nastává ve chvíli, kdy člověk sám dovolí, aby k ovládnutí démonem došlo, jako například při satanském rituálu. Tím se člověk dostává pod stálý vliv, do stavu nepřetržitého ovládnutí a je jako démon, který kráčí po tomto světě. NEJZNÁMĚJŠÍ PŘÍPAD EXORCISMU, JENŽ SKONČIL TRAGICKOU SMRTÍ! Celosvětově nejznámější případ exorcismu se odehrál v 70. letech minulého století v Německu. Jedná se o jeden z nejděsivějších případů exorcismu vůbec. Anneliese Michel začala od roku 1968 propadat do záchvatů a měla vidiny, v nichž vystupoval ďábel. Svůj stav připisovala moci démonů. Ti jí prý našeptávali, že musí zemřít, aby vykoupila mládež žijící v hříchu. Psychologické testy nepotvrdily žádnou chorobu, lékaři vyloučili i epilepsii. Rodiče Josef a Anna se proto obrátili na církev s žádostí o exorcismus. Toho se v roce 1975 ujali kněz Ernst Alt a páter Arnold Renz. Během vymítání se stav dívky zhoršoval. Odmítala jíst, kousala sebe i ostatní, mlátila hlavou o zem. Alt a Renz si seance nahrávali, takže na páskách zachytili, jak dívka mluví chraptivým hlasem ďábla. „Nejhůř reaguje na svěcenou vodu“, prohlásil Renz o dívce, která 1. července 1976 zemřela na dehydrataci a podvýživu (vážila 31 Kg). Zdroj obrázku: https://hnbgu.net/is-the-exorcism-of-emily-rose-a-true-story/ Na základě tohoto případu vznikl film V moci ďábla, který se v originále jmenuje The Exorcism of Emily Rose. Původně se však měl jmenovat The Exorcism of Anneliese Michel. Ačkoliv je ve filmu mnoho extrémních a děsivých scén, příběh  Anneliese je možná ještě děsivější. Během svých častých záchvatů se sebepoškozovala, jedla pavouky, omítku a klela a urážela Boha. „Přemýšlíme-li o našich nepřátelích, měli bychom se nejdříve zamyslet nad přítomností Ďábla, protože je to právě Ďábel, jenž nás nejvíce poškozuje. Ďábel si totiž v současné atmosféře utrpení libuje“. – Papež František )

KRVAVÉ DIAMANTY – Vykoupeny životy tisíců nevinných lidí!

KRVAVÉ DIAMANTY – Vykoupeny životy tisíců nevinných lidí!

Diamant je pokládán za krále drahých kamenů, čemuž nasvědčuje i jeho řecké jméno „adamas“, což znamená nepřemožitelný, nezničitelný. Většina lidí si pod tímto pojmem představí šperk. Pro chemika je diamant čistý uhlík – stejně jako grafit, pro fyzika nejtvrdší přírodní látka se skvělými optickými vlastnostmi, pro klenotníka surový kámen, jehož vybroušením lze získat velmi ceněný drahokam, pro esoterika je diamant symbolem čistoty, věčnosti a síly. Kolik toho ale víme o jeho původu? Odkud se vzal právě ten náš diamant? Co když pochází z pochybných zdrojů a podílel se na financování nějaké teroristické skupiny? Konfliktní tzv. krvavé diamanty jsou měněny za zbraně a slouží tak k hromadnému zabíjení… K OBJEVU PRVNÍHO DIAMANTU DOŠLO V ŘECE GOLCONDA V INDII Je známo, že diamant je nejtvrdším nerostem na světě. Přesto, že je jeho výskyt unikátní, je tvořen jedním z nejvíce zastoupených stavebních prvků v přírodě – uhlíkem. Krystalizace probíhá za krajních podmínek, kdy tlak přesahuje 70 000 kg na centimetr čtvereční a teplota je vyšší než 1300 °C, což odpovídá podmínkám v hloubkách cca 100-200 km pod povrchem země. Díky své tvrdosti je diamant schopný cestovat zemskou kůrou na povrch, kam je vytlačován vulkanickou horninou, v níž je usazen. V daňové knize, pocházející ze 4.st.př.n.l., byly nalezeny úryvky dokazující, že v Indii, v této době, probíhal obchod s diamanty. V surovém stavu byly diamanty velice ceněny v majetku vladařů a bohatých lidí. Mystická síla diamantů byla objevena již v dávném Egyptě, kdy nošení diamantu na čtyřech prstech levé ruky mělo zajistit, že vena amoris („žíla lásky“) povede z prstů přímo do srdce. Do Evropy byly první diamanty přivezeny pravděpodobně Alexandrem Velikým. Plinius píše o diamantech šedesát let před Kristem ve své knize Historie přírody. První nabroušený diamant se objevil v Římě mezi 1. až 3. stoletím. Ve 13. století se o hlavním perském diamantovém trhu Ormuy zmiňuje Marco Polo. V tomto století byly hlavním trhem a centrem diamantů na západě Benátky. Od počátku 13. století s nimi udržovala obchodní styk většina hlavních měst Evropy. A právě odtud přicházeli obchodníci s hedvábím a diamanty do Brugg. Bruggy se staly nejen centrem diamantového obchodu, ale také místem, kde byly diamanty zpracovávány. Diamantový průmysl se poté velice rozrostl. K tomu přispěl i vynálezce diamantového broušení, rodák z Brugg, Lodewijk van Berken. Proces opracování diamantů byl po dlouhou dobu uchováván v tajnosti. Ve 14. století se čiré osmistěny leštily na podložce ze dřeva nebo mědi pokryté diamantovým prachem. Vzhledem k tvrdosti diamantů se jednalo o velmi zdlouhavý proces. Od 15. století se nepravidelné krystaly začínají děli štípáním. Od konce 14. století se stávají centrem obchodu s diamanty Antverpy. Ve zlatém věku 16. století byl diamantový obchod hlavně v rukou portugalských židů a italských obchodníků. Do konce 18. století byly indické doly vytěženy, nicméně i přes objev prvních dolů v Brazílii v druhé polovině 18. století nebyla obnovena prosperita Antverp. Ve druhé polovině 19. století po rozsáhlém experimentování přišel Henry Morse v USA s prvním moderním briliantovým brusem, který později zdokonalil, matematicky zdůvodnil a v roce 1919 popsal v USA Marcel Tolkowsky dnes považovaný za vynálezce moderního briliantového brusu. PRVNÍ DIAMANTOVÝ KARTEL DE BEERS Zdroj obrázku: https://www.debeersgroup.com/about-us/our-history Za prvním diamantovým kartelem stojí bratři De Beersovi, majitelé farmy v Kimberley. V roce 1871 dali holandským lovcům diamantů povolení k prozkoumání jejich pozemků. Ukázalo se, že farma oplývá diamanty. Bratři De Beersovi svou farmu prodali a odstěhovali se. Mezi nejambicióznějšími hledači diamantů na farmě bylo pár Angličanů jako Cecil J. Rhodes a bratři Harry a Barney Bornatovi. Postupně skupovali jednu koncesi za druhou, až se stali majiteli největší části dolů v Kimberley. V roce 1888 založili společnost De Beers consolidated Mines Limited, předchůdce společnosti hrající i v současnosti velmi důležitou roli na diamantovém trhu. Společnost De Beers má velmi složitý systém mnoha společností, které mají vzájemně zkřížené vlastnictví. Tyto společnosti se angažují v celém průmyslu od vykupování suroviny z vlastních dolů i dolů jiných těžařských společností, přes zpracování až po prodej. De Beers Contenary vlastní smlouvami dlouhodobě zajištěná práva nakupovat surové diamanty z těžby v jiných zemích. Navíc má podíly ve více než 1300 jihoafrických a mezinárodních společnostech. Tímto způsobem až do roku 2001 kontrolovala De Beers celosvětový trh, včetně produkce největší těžební společnosti Alrosa. Vyčerpávání jihoafrických dolů a otevírání dalších dolů např. v Rusku, Kanadě či Austrálii, připravuje De Beers o kontrolu nad celým trhem. V roce 2001 tak společnost oficiálně vzdala snahu diamantový trh kontrolovat. To nemění nic na tom, že De Beers je dodnes největším obchodníkem na trhu s diamanty. DIAMANTY POTŘÍSNĚNÉ KRVÍ… Často se říká, že diamanty jsou věčné. Lidské životy jsou však o to pomíjivější, a právě při těžbě diamantů jich předčasně vyhasíná víc než dost. Diamantům, které zaplatily zbraně pro povstalce, se přezdívá krvavé nebo také konfliktní. A nikoli bezdůvodně. Ve válkách, které příliv peněz z diamantového obchodu živil, zahynuly statisíce lidí a miliony dalších trpěly. Jen během občanské války v západoafrické Sieře Leone usekali zdrogovaní vojáci, často ještě děti, ruce a nohy statisícům lidí. Zmrzačené oběti žijí ve smutných táborech poblíž hlavního města Freetown. Roky tvořily diamanty v Africe hnací motor krveprolití a občanských válek. Sierra Leone, Angola, Libérie, Pobřeží slonoviny i takové Kongo – tyto všechny regiony se prodejem krvavých diamantů proslavily. Přítrž obchodu měl učinit tzv. Kimberleyský proces, který ustanovila v roce 2003 OSN. Jeho hlavním úkolem je dohlížet na to, aby se na mezinárodní trh nedostaly krvavé diamanty. Proces proto kontroluje původ minerálů a následně jim uděluje certifikáty potvrzující, že pocházejí z nekonfliktních zón. Jenže mnoho diamantů je pořád potřísněno krví… PRODEJ KRVAVÝCH DIAMANTŮ POKRAČUJE NADÁLE, AČ V MENŠÍM MEŘÍTKU V novodobém světě můžete stále najít oblasti, které nás nutí k zamyšlení. V zimbabwské oblasti Marange dohlížejí ozbrojenci od rána do večera na těžbu nerostů. Pracovní podmínky jsou na úrovni otroctví v minulém století ve Spojených státech. Často zde pracují bez jídla a přestávek i děti! Vojáci nutí pracovat dělníky v dolech za nelidských podmínek. Diamanty potřísněné krví dodnes ročně vynášejí miliardy dolarů. Např: Jen v roce 2006 byly ze Sierra Leone prodány diamanty v hodnotě 125 milionů dolarů čili skoro dvou a půl miliardy korun. Zdroj obrázku: https://apscuhuru.org/2019/01/all-diamonds-are-blood-diamonds-there-is-no-diamond-not-covered-with-the-blood-of-african-people/ Podle oficiálních pramenů poklesl díky kontrole během posledních deseti let podíl obchodu s krvavými diamanty na světovém trhu z někdejších 15 % na jediné. Ale něco tady prostě nehraje…Guinea, malá země v neklidné západní Africe sousedící s válkou rozvrácenými státy, například „zázračně“ zvýšila svou těžbu diamantů meziročně o 500 %. Libanon vyveze víc diamantů, než kolik jich dovezl. Na svém území přitom nemá žádná naleziště. Ve státech západní Afriky zároveň žije silná libanonská menšina ší´itů, kteří mají obchodní styky se svou domovinou. Koloběh kamenů přes dva kontinenty se tím podle všeho uzavírá. Nejlepší taktikou je dostat diamanty přes třetí zemi na mezinárodní trh a smíchat s legálními diamanty. Je totiž možné vystopovat původ surových diamantů, po vybroušení jsou však podobné snahy zcela bez šance. Na trhu se stále více prosazují uměle vytvořené diamanty. Poptávka po tom, aby majitel znal historii kamene, roste především kvůli těmto diamantům, za nimiž stojí velké utrpení. Medializace vztahu mezi diamanty a financováním válečných konfliktů proběhla i skrze filmový průmysl (film Krvavý diamant z roku 2006, s Leonardem DiCapriem v hlavní roli). Natáčení v Africe přineslo autentické prostředí a příběh o zákulisí života překupníků s diamanty. Od negativního obrazu, který film vytváří o diamantovém průmyslu, se ještě před premiérou distancovali celostránkovými inzeráty v amerických médiích zástupci firem dovážejících drahé kameny i z „konfliktních zemí“. )

MUMIFIKACE – Staroegyptský rituál, který měl zajistit věčný život

MUMIFIKACE – Staroegyptský rituál, který měl zajistit věčný život

Život ve starověkém Egyptě byl rozdělen na dvě etapy – život pozemský a život v zásvětí. Aby zemřelý mohl zdárně absolvovat i druhou část, bylo nutné uchovat jeho tělo v co nejlepším stavu. Ačkoli se původně jednalo o přirozený proces, kdy sama egyptská poušť tělo mumifikovala, postupná proměna konstrukce staroegyptských hrobů přiměla Egypťany k posmrtné úpravě těl. A tak zřejmě již v Raně dynastické době započaly první  pokusy balzamování těl zemřelých. Proces mumifikace se v průběhu staletí vyvíjel, až Egypťané dosáhli pomyslné dokonalosti. Nejstarší objevené egyptské mumie jsou více než 5500 let staré. Egypťané věřili v posmrtný život a nesmrtelnost duše. Věřili v „Amenti“ – jakousi zemi západu či příbytek blažených, do něhož vejde prostřednictvím dvojníka KA ten, jehož tělo se bude nacházet v přijatelném stavu. Z tohoto důvodu tedy mumifikace musela být podstatnou součástí náboženství Starého Egypta. Účelem bylo pochovat tělo neporušené, aby se tak stalo božským a mohlo se znovu objevit jako slunce a dosáhnout nesmrtelný život. PRVNÍ ZMÍNKA O MUMIFIKACI POCHÁZÍ Z PERA STAROŘECKÉHO HISTORIKA HÉRODOTA Hérodotos, jenž navštívil Egypt kolem roku 450 př.n.l., popsal tři základní způsoby mumifikace, jež se lišily dokonalostí provedení a také cenou. „Umění balzamovat zná a zabývá se jím zvláštní druh lidí. Když jim pozůstalí přinesou mrtvého, ukážou jim dřevěné podobizny mrtvých, omalované jak skutečné mrtvoly. Jednu z nich označují za nejnákladnější, nepovažují za zbožné ani jméno toho způsobu vyslovit, druhou za méně hodnotnou a levnější, třetí za nejlevnější. Když jim to vyloží, ptají se jich, podle kterého způsobu si přejí, aby byl mrtvý balzamován. Pozůstalí se dohodnou na ceně a vzdálí se“. Balzamovači zůstanou a s veškerou péčí provedou balzamování. Nejprve vytáhnou křivým železem mozek skrze nosní dírky, část ho vytáhnou takto, část tím, že dovnitř nalijí rozpouštějící látky. Potom naříznou ostrým aithiopským kamenem slabiny a vyberou celou břišní dutinu, vyčistí ji, vypláchnou palmovým vínem a znova vyčistí rozetřenými vykuřovacími látkami. Potom naplní břicho čistě utřenou myrhou nebo jiným kořením kromě kadidla, a když je naplnili, zase je sešijí. Pak naloží mrtvého do sodného louhu a tam ho nechají 70 dní. Balzamovat delší dobu není dovoleno.Po uplynutí sedmdesáti dní mrtvého umyjí a celé jeho tělo zabalí do nařezaných pruhů plátna z Byssu a natřou klovatinou, kterou Egypťané většinou používají místo klihu. Potom převezmou mrtvolu příbuzní, dají udělat ze dřeva dutou podobu člověka, mrtvého do ní zavřou a uloží v pohřební komoře na stojato opřeného o zeď. Těm, kdo nechtějí vynaložit takové náklady a přejí si střední způsob balzamování, balzamují mrtvého takto: naplní klystéry cedrovým olejem a vstřikují jej mrtvému do břišní dutiny, aniž ho nařezávají a vyprazdňují mu břicho. Klystér vstřikují sedací částí a zabraňují mu, aby vytekl ven. Potom balzamují mrtvého po stanovený počet dní. Poslední den vypouštějí z břicha cedrový olej, který tam předtím vstřikovali. Cedrový olej má takovou sílu, že spolu s ním vyjde obsah břicha i střeva v rozpuštěném stavu. Maso rozpouští sodný louh a z mrtvoly zůstane jen kůže a kosti. Když to vše balzamovači vykonají, odevzdají v tomto stavu mrtvolu příbuzným, aniž s ní podnikají cokoliv dalšího. Třetího způsobu balzamování používají pro ty, kdo mají málo peněz. Vypláchnou břišní dutinu ředkvovým olejem, balzamují 70 dní a potom odevzdají mrtvolu příbuzným, aby si ji odnesli. Zdroj obrázku: https://21stoleti.cz/2023/07/03/kdyz-jde-pieta-stranou-7-zpusobu-neobvykleho-vyuziti-mumii/ ŠAKALÍ BŮH ANUBIS VÁS DOPROVODÍ NA POSLEDNÍ CESTĚ Anubis byl egyptský bůh mumifikace a pohřebišť uctívaný v podobě černého šakala. Díky tomu, jaký význam Egypťané přikládali mumifikaci a balzamování, patřil Anubis mezi nejdůležitější bohy. S tímto šakalím bohem se setkáváme téměř v každé hrobce a na každém sarkofágu. Je zobrazován i v Knize mrtvých, na nástěnných reliéfech a na sochách. Anubis byl podle textů z pyramid čtvrtým synem boha Re. Pozdější písemné památky říkají, že byl synem boha Usira a jeho sestry Nebthety. Černá barva Anupova těla byla spojována se znovuoživením, protože nánosy tmavého bahna, přinášené každoročními záplavami, vdechovaly nový život do půdy. Anup zprvu patřil výlučně k pohřebním obřadům faraona, ale později se stal bohem zemřelých pro všechny Egypťany. Kněží si při mumifikaci nasazovali Anubisovu masku, aby se bohu přiblížili. PROČ SE EGYPTSKÝM MUMIÍM NECHÁVALO V TĚLE SRDCE A LEDVINY? V období Staré říše probíhalo balzamování ve stanech, které byly poblíž pohřebišť. Později se ale balzamovači přesunuli do cihlových  staveb, které se nazývaly „Vabet“ – v překladu „čisté místo“ nebo „dobrý dům“. Balzamovači otevřeli levý bok zesnulého, aby mohli z těla vyjmout vnitřnosti – střeva, plíce, játra a žaludek, které pak umístili do zvláštních nádob – kanop. Kanopy pak kněží ukládali do kanopické skříňky vedle sarkofágu. Zdroj obrázku: https://nedd.tiscali.cz/recept-na-mumii-egyptologove-ziskali-presny-navod-z-dilny-balzamovacu-550475 Každý orgán chránil jeden ze čtyř Horových synů Amset s lidskou hlavou pečoval o játra sokol Kebehsenuf o střeva pavián Hapi o plíce šakal Duamufet o žaludek. Jejich podobě se brzy přizpůsobila také víka kanop. Každého z těchto bohů pak ještě chránila jedna bohyně spojená s jednou ze světových stran. Eset chránila jih a Amseta. Nebthet chránila sever a Hapiho. Selket chránila západ a Kebehsenufa. Neit chránila východ a Duamufeta. Srdce (stejně jako ledviny) nebylo vyňato z těla zesnulého při mumifikaci. Staří Egypťané věřili, že srdce je ústředním řídícím orgánem veškeré tělesné i duševní činnosti člověka. Nad srdce se ukládal amulet v podobě skaraba, tzv. srdeční skarab, který nesl text 30 kapitoly Knihy mrtvých, aby srdce proti zemřelému nesvědčilo před posmrtným soudem (tzv. obřad vážení srdce). Při tomto soudu musel zesnulý prokázat, že během celého svého života žil v souladu s řádem Maat. To je komplikovaný pojem vyjadřující protiklad řádu a chaosu (egyptsky isfet) a zahrnující v sobě významy jako harmonie, řád, spravedlnost a stabilita. Ohledně ledvin je názor odborných kruhů problematičtější. Mnozí egyptologové se klaní k názoru, že balzamovači ponechávali ledviny v těle proto, že k nim byl obtížný přístup. Jiní spatřují vysvětlení v mytologicko-náboženském významu ledvin. Zatímco srdce bylo považováno za sídlo myšlení, ledviny byly naopak pokládány za sídlo síly. U hrobky se před uložením těla prováděl rituál nazvaný „otevírání úst“. Tento rituál měl obnovit všechny smysly, tělesné pochody a rozpohybovat končetiny mumie, aby se zemřelý dokázal u zásvětního soudu sám obhajovat. Při provádění otevírání úst se používala sada nástrojů, které primárně figurovaly při porodu, čímž se rituálně zvýraznil motiv znovuzrození. Symbolické otevření úst se pak uskutečnilo přiložením nástroje ve tvaru teslice k ústům mumie, které vykonal  buď syn zemřelého nebo kněží v roli boha Hora. „Ó mé srdce, které mám od své matky, Ó mé srdce, které mám od své matky, Ó mé srdce mých proměn!  Nevystupuj proti mně jako svědek, Nestav se proti mně před soudním dvorem, Nesnižuj mě před strážcem vah! Jsi můj duch, který je v mém těle, Můj stvořitel, který léčí moje údy. Kéž se odebereš na šťastné místo, které je pro nás připraveno“. )

REPTILIÁNI – Plazí bytosti z hvězdného systému Alfa Draconi

REPTILIÁNI – Plazí bytosti z hvězdného systému Alfa Draconi

Ve Vesmíru existují biliony miliard galaxií, každá galaxie má několik miliard hvězd. A to není přesné množství, jelikož počet galaxií určujeme jenom v námi pozorovatelné oblasti vesmíru. Pro představu: galaxií je víc než zrnek písku na všech plážích světa. Astronomové z University Auckland tvrdí, že v Mléčné dráze se předpokládá kolem 100 miliard obytných planet podobných Zemi – výrazně více, než v předchozích odhadech kolem 17 miliard. Pokud se ptáte, zda žijí mimozemské rasy mezi námi, tak ano, žijí. Ti dobří, i ti špatní. Vy je ale nepoznáte, protože umí měnit podobu. Umí vědomě pracovat s energií, umí to, co my jsme zapomněli. Ty zlé většinou nenajdete na ulici, najdete je skryté pod zemí, kde žijí v obrovských podzemních základnách. Ne, do těchto základen se normální člověk nedostane. A věřte, že ani nechce… ŠUPINATÉ TĚLO, JEŠTĚŘÍ OBLIČEJ, HADÍ OČI… V naší galaxii existuje mnoho reptiloidních civilizací, jejímiž příslušníky jsou klasičtí reptiloidi, což jsou humanoidní bytosti plazího typu. Jejich vzhled je podobný ještěrům a zřejmě nejcharakterističtějším prvkem jsou jejich oči. Klasické plazí oči jsou charakteristické svislou úzkou panenkou na rozdíl od lidské, která je více kruhová a vodorovná. Dalším výrazným znakem je kůže, popř. šupiny a ocas, který však nemusí být vidět. Reptiliáni mají schopnost manipulovat naším vědomím a vnímáním reality. Používají různé techniky kontroly mysli, jako je hypnóza nebo podprahové signály, aby nás udrželi v nevědomosti a poslušnosti. Všechny mimozemské bytosti a rasy kromě vyspělých technologií, ovládají tzv. parapsychologické schopnosti (např. telepatii, jasnovidnost, jasnocit a další). Tyto schopnosti jsou jim naprosto přirozené a vlastní. Z duchovního pohledu jsou tyto schopnosti naprosto přirozené a každému člověku bez rozdílu vlastní. Všichni je máme! Jsou pouze po tisíciletí potlačeny a utlumeny. A to záměrně! V dávných dobách bohové a vládci nemohli připustit, abychom jim byli rovni, protože potřebovali otroky, kterým by vládli a ovládali je ke svým potřebám. Rovněž by nebylo po libosti, abyste dokázali číst myšlenky kněžím a různým okultním vládcům a odhalovali jejich záměry. To v podstatě nechtějí ani Reptiliáni, Šediváci a další negativní tvorové. Nechtěla to ani po dva tisíce let Katolická církev a jiné církve a náboženství.  Jejich cílem je a bylo, abyste byli poslušné ovečky, v podstatě otroci, které mohou ovládat. LEGENDY O HUMANOIDECH PODOBNÝCH JEŠTĚRŮM JSOU ZNÁMY Z CELÉHO SVĚTA Před deseti až dvanácti miliony lety obývali Reptiliáni hvězdný systém Draco, který se skládal z mnoha planet. Ze Země se hvězdy v Draku vlní po obloze a opisují hadovitou dráhu na severní obloze, končí mezi Velkým a Malým vozem a jsou považovány za hvězdy v souhvězdí Ursa Major (Velké medvědice). Nejznámějším členem souhvězdí je jasná modrobílá hvězda Alfa Draconis neboli Thuban, což v překladu znamená „hlava draka“. Thuban byl kolem roku 3000 př.n.l. severní hvězdou a obecně se má za to, že je domovskou hvězdou „Drakorozených“, ačkoli v soustavě Draka se nachází 18 dalších velkých hvězd s planetami. Několik prastarých národů po celém světě popisovalo reptiliánské bytosti a někteří popisovali reptiliánské humanoidy. V nesčetných mytologiích jsou společné příběhy reptiliánských bytostí, které jsou často, ale ne vždy, nepřátelské vůči lidskému jedinci. Také dost podobné jsou mýty o „moudrých plazech“, kteří osvítili lidstvo před úpadkem civilizace. AMERIKA – Kmen Hopi popisoval jakousi rasu reptoidů nazývanou Seti nebo „Hadí bratři“, kteří žili v podzemí. Indiáni kmene Hopi obývají severovýchod Arizony. Jsou známí svou moudrostí, mírumilovností a také rozsáhlými předpověďmi a tvrzením o kontaktu s prastarou mimozemskou civilizací. Kmen Cherokee a další původní obyvatelé Ameriky se také odvolávají na reptoidní rasy. EVROPA – Kekrops I., legendární první král Athén, byl napůl člověk, napůl had (přesněji – člověk s plazím ocasem). Staří titáni a giganti byli někdy vykreslováni jako okřídlené bytosti podobné člověku s hady místo nohou, například na freskách  chrámu v Pergamonu (starobylé řecké město, cca 22 km od Egejského moře, nyní ležící v současném Turecku). INDIE – V indických písmech a legendách vystupují Naga, což jsou reptiliánské bytosti žijící v podzemí a působící na lidské bytosti na povrchu. Někteří se údajně změnili na člověka. V některých verzích měli prý žít na nějaké pevnině v Indickém oceánu. Indické texty také odkazují na reptiliánskou rasu nazývanou „Sarpa“. VÝCHODNÍ ASIE – Čína, Korea a Japonsko mluví po celou svoji historii o Lóngech (Young v Koreji, Ryu v Japonsku) nebo o dracích, kteří se představují jak ve fyzické, tak nefyzické formě, však vzácně zobrazované v humanoidní formě, přestože mohou přebírat nereptiliánskou lidskou formu. Japonci mají příběhy o Kappě, což je v podstatě reptiliánský humanoid. AFRIKA – Někteří šamani tvrdí, že nesou rozsáhlé esoterické znalosti rasy reptiliánů nazývaných Chitauri, o kterých říkají, že řídí Zemi. Také tvrdí, že mají zprávy o reptiliánské rase, která je stvořila a používala k práci ve svých zlatých dolech. REPTILIÁNSKÉ PODZEMNÍ ZÁKLADNY SE NACHÁZÍ PO CELÉM SVĚTĚ! Na různých místech této planety existují rozsáhlé podzemní komplexy, které jsou využívány negativními pozemskými lidskými frakcemi, které jsou v přímé spolupráci nejen s mimozemskými reptiloidními entitami. Těchto podzemních komplexů je skutečně celá řada. Např. Camp Hero (Long Island), Area 51 (Nevada), Dulce (New Mexico) anebo zařízení pod mezinárodním letištěm v Denveru. Další základna, na které aktivně působí reptiliáni a šediváci se nachází v oblasti Pine Gap na Novém Zélandu. ZÁKLADNA V DULCE Nachází se pod horou Mt. Archuleta u městečka Dulce ve státě Nové Mexiko, blízko u hranic s Coloradem, a na území apačské indiánské rezervace Jicarilla. V tamějších biogenetických laboratořích se pracuje zejména, ovšem nikoliv výhradně, na manipulaci s atomárními částicemi, klonování, studiu lidské aury, pokročilých technologiích ovládání lidské mysli, křížení lidí a zvířat, implantaci čipů do lidských subjektů, nebo na únosech a zadržování lidí včetně dětí! V roce 1979 v oblasti Dulce, během vrtů, které řídil Phil Schneider došlo k objevu již existujících podzemních prostor poměrně rozlehlé základny, kterou vybudovala americká vláda již ve 40. letech 20. století, tedy v průběhu 2. Světové války. Tato základna však byla později převzata šediváky a reptiliány. V průběhu dvou dnů se podařilo Schneiderovi uskutečnit celkem 4 vrty v poušti a v každém došlo k navrtání tohoto podzemního komplexu. Z jednoho vrtu vycházely hnilobné zápachy a jakýsi zvláštní špinavý prach včetně kousků kovu z jakéhosi zařízení. Poté se prý z nitra země vynořila jakási sonda, která zaútočila na tým Phila Schneidera. Phil byl prvním, který byl v podstatě zavlečen dolů do podzemního komplexu. Zde uviděl několik bytostí, které svou charakteristikou silně připomínaly tzv. šediváky. Schneider byl vyděšený a v sebeobraně do jedné z těchto bytostí vystřílel celý zásobník z pistole, kterou měl u sebe. Výslednou reakcí bylo, že jiná z těchto bytostí použila jakousi částicovou zbraň, která u Phila způsobila velkou dávku ozáření (podobná radiaci kobaltu, ale výrazně agresivnějšího charakteru). Jeho plíce byly popálené a na hrudi se mu vytvořila obrovská jizva, kterou často ukazoval na svých přednáškách (některé jsou k vidění na You Tube). Nakonec se mu podařilo přece jen zachránit, ale musel strávit 400 dní na radioterapeutické klinice. ŽIJEME POD NADVLÁDOU REPTILIÁNŮ? „Síť tajného společenství Iluminátů vmanipulovává své pokrevní linie do mocensky významných pozic v politice, bankovnictví, obchodu, médiích, armádě atd. a reptiloidní bytosti, které ovládají tyto krevní linie, tu předvádějí show, zatímco zbytek populace vidí jen jejich lidskou úroveň“. – David Icke odkaz obrázku: https://www.goodreads.com/book/show/664326.The_Biggest_Secret Přibližně v roce 2200 př.n.l. byl v Egyptě založen „Královský dvůr Draka“. Dnes funguje v Anglii, která je centrem kontroly Reptiliánů nad světem. Hybridi Reptiliánů byli v různých dobách vládci na Středním východě, a nakonec se stali aristokracií a královskými rodinami v Evropě. Windsorská linie k nim patří. Pokud prozkoumáte genealogii prezidentů Ameriky, budete ohromeni. Všechny prezidentské volby, počínaje Georgem Washingtonem v roce 1789, získali vesměs „čistí“ kandidáti, jejichž standardem je evropská královská krev. Totéž platí pro všechna klíčová místa moci, všude je stejné plemeno! Právě tyto bytosti ovládají světový řád a vlastní ty nejmocnější odvětví na světě. „Pokud jde o historii této planety, můžete mít za to, že všechno, co jste se kdy naučili, je naprostá lež. Všechny historické a vědecké knihy jsou přepsány tak, aby vyhovovaly programu vládců této planety…Mé informace pocházejí z indoktrinace v rámci projektu Montauk, ze zkušeností, z rozhovorů s vědci zapojenými do iluminátských programů, z komunikace s mimozemskými a mezidimenzionálními bytostmi, s nimiž jsem se setkal v rámci různých vládních projektů, a ze sondování mé vlastní Nadduše“. – Stewart A. Swerdlow, kniha Modrá krev, pravá krev Reptiliáni jsou zodpovědní za mnoho konfliktů a problémů, kterým čelíme jako lidstvo. Jsou posedlí mocí nad lidstvem a jeho kontrolou. Vytvořili na planetě Zemi atmosféru strachu a výrazně snížili vibrace. Lidé rádi žijí ve svých iluzích neskutečné reality Matrixu a nechtějí k jejich škodě znát pravdu, což může být ve svém důsledku pro lidstvo fatální. Bylo by na místě se alespoň zamyslet a pravdu hledat. Až lidé zvýší svoje vibrace, nebude možné je kontrolovat.   Obrázky použité v náhledové fotce a v článku jsou kopiemi z níže uvedených webových stránek.https://steamcommunity.com/market/listings/753/374140-Alpha%20Draconis%20System?l=spanishhttps://es.wikipedia.org/wiki/Thuban#/media/Archivo:UbicaciondeThubanenDraco.JPG https://twitter.com/tomifuentes18/status/1290080854614523906https://vanguardia.com.mx/vida/quienes-son-los-reptilianos-la-supuesta-raza-alienigena-que-busca-dominar-nuestro-planeta-MNVG3419511https://fineartamerica.com/featured/designer-reptilians-david-chace.htmlhttps://stock.adobe.com/es/images/reptilians-sit-at-a-round-table-with-a-world-map-created-with-generative-ai-technology/595709882https://stock.adobe.com/es/images/a-reptilians-meeting-generative-ai/574378213https://soundcloud.com/user-681123684-129818444/the-reptilians-chris-dopson-justin-lee-in-the-end )

Kdo byl ve skutečnosti biblický Henoch (Enoch), který žil 365 let a chodil s Bohem?

Kdo byl ve skutečnosti biblický Henoch (Enoch), který žil 365 let a chodil s Bohem?

„A Henoch pravil: Já Henoch, muž zbožný, jemuž Bůh otevřel oči, aby uzřel svatého v nebi. Ukázali mi ho andělé a od nich jsem vše uslyšel a porozuměl všemu, co jsem viděl, avšak nikoli pro toto pokolení, nýbrž pro ty, kdo teprve přijdou“. Existují témata, která se od nepaměti prolínají v různých dobách a podobách. Takový příběh naplňuje postava Henocha (Enocha), jehož jméno znamená v překladu „Zasvěcený“. V esoterních kruzích je jeho postava ztotožňována s Hermem, Trismegistem či Thovtem. Je zmíněn v páté kapitole knihy Genesis jako sedmý v rodopisu deseti patriarchů, který počíná Adamem a končí Noem.  „Ve věku sto šedesáti dvou let zplodil Jered Henocha (…). Ve věku šedesáti pěti let zplodil Henoch Metuzaléma. A chodil Henoch s Bohem po zplození Metuzaléma tři sta let a zplodil syny a dcery. Všech dnů Henochových bylo tři sta šedesát pět. Henoch se líbil Bohu a byl přenesen do nebes jako příklad účinného pokání pro všechna pokolení. Nikdo na zemi nebyl stvořen, kdo by se vyrovnal Henochovi, neboť byl ze země vzat vzhůru. Jeho jméno, stejně jako informace, že chodil neustále s Bohem, i jeho neobvyklý odchod ze světa, z něj udělaly ideální postavu apokalyptické literatury. Zdroj obrázku: https://estaeslahistoria.com/c-hebreo/el-libro-de-enoc/ OHNIVÉ VOZY BOŽÍ BYLY POSLÁNY PRO TOHOTO SVATÉHO MŮŽE A ON BYL PŘENESEN DO NEBE Vztah mezi Bohem a člověkem je velmi složitý a v určitých chvílích velmi neprůhledný především ze strany Boha. Bůh jedná z našeho pohledu občas nejasně. Tento vztah podobně jako ostatní vztahy (např. přátelství) se vyvíjel postupně. Na počátku byli jedinci (vyvolení), které si Bůh vyvolil k nějakému poslání (úkolu). Enoch byl svatý muž. Sloužil Bohu v samotě srdce. Uvědomoval si porušenost lidské rodiny, oddělil se od potomků Kainových a káral je za jejich velkou bezbožnost. Jeho duše se trápila, když denně viděl pošlapávání autority Boží. Rozhodl se, že se od bezbožných oddělí a bude trávit většinu svého času o samotě, přemítáním a modlitbou. Čekal před Bohem a modlil se, aby znal Jeho vůli dokonale a mohl podle ní jednat. Určité chvíle si vybral Enoch pro odpočinek a nestrpěl, aby ho lidé vyhledávali, protože tím narušovali jeho rozjímání. Nevyřazoval se vždy ze společnosti těch, kdo ho milovali a poslouchali jeho slova moudrosti, ani se úplně neodděloval od porušených lidí. V udaný čas se setkával s dobrými i zlými a pracoval na tom, aby odvrátil bezbožné od jejich zlé cesty. Bůh miloval Enocha, protože on Boha vytrvale následoval, ošklivil si nepravost a opravdově se snažil získat dokonalejší poznání Boží vůle, aby mohl podle ní jednat. Zdroj obrázku: https://blogs.laopiniondemurcia.es/miguel-galindo/2021/09/21/el-libro-de-enoc/ Bůh nedovolil, aby Enoch zemřel jako ostatní lidé, a proto poslal své anděly, aby ho vzali do nebe, aniž by uzřel smrt. V přítomnosti spravedlivých i bezbožných byl Enoch od nich vzat. Množství apokryfních textů naznačuje, že se Henoch stal vůdcem archandělů, strážcem nebeského vědění a strážcem nebeských pokladů. Také byl bezprostředním služebníkem Boha, který mu svěřil všechna tajemství a záhady nebes. KNIHA HENOCHOVA (TÉŽ ETIOPSKÝ HENOCH) JE JEDNÍM Z NEJZNÁMĚJŠÍCH STAROZÁKONNÍCH APOKRYFŮ Bible je ohledně Enocha stejně stručná jako ohledně mnoha dalších biblických praotců. Prostě jen žili, zplodili potomky a odebrali se na pravdu Boží, jak káže řád, aby rod nevymřel. Mnohem podrobněji se o Henochovi rozepisuje jiný příběh – známý většinou jen odborníkům jako Kniha Henochova. Přesto (nebo snad právě proto) byl Henochův příběh v podstatě z Bible vypuzen a odsouzen k zapomenutí. Z duchovního světa západní církve téměř beze stopy vymizel někdy po 6. st.n.l. Do dnešních dob přežil jen díky neuvěřitelné pouti přes východní křesťanská společenství, která žila mimo dosah svatých otců v Římě. Knihu Henochovu pro Evropu znovuobjevil skotský cestovatel James Bruce (1730-1794) v etiopské Abyssinii roku 1773. Dnes se jí říká „První Enoch“. Zároveň nám jako jediná poskytuje jasný důkaz existence tzv. "henochického pentateuchu". Kniha samotná totiž není jednotlivým útvarem, ale kompozicí pěti samostatných knih, v  nichž je možné rozeznat ještě některé menší celky. 1.) KNIHA STRÁŽCŮ Jedná se o prvních 36 kapitol, přičemž prvních pět kapitol má zvláštní charakter, neboť jde o Henochův prolog k celé knize.Kniha Strážců rozpracovává téma úpadku lidstva ze šesté kapitoly knihy Genesis, popisuje, jak nebeští strážci navázali sexuální vztahy se ženami, ty potom rodily. Takto došlo ke stvoření Nefilim čili obrů, jak je pospáno v knize: „…A ony počaly a porodily velké obry, jejichž výška byla tři tisíce loktů. Tito pak snědli všechen majetek lidí, až je lidé nebyli s to uživit. Tak se obři obrátili proti lidem, aby je zhltali. A počali páchat zlo proti ptákům a zvířatům, plazům a rybám a pojídat vzájemně své maso a pít z něho krev…“. Bůh anděly odsoudil za zplození Nefilim. Nařídil, aby byli padlí andělé (Strážci) svrženi do Tartaru. Nefilim byli také souzeni, a bylo rozhodnuto, že jejich těla budou v míru vráceny na zem, ale jejich duše budou bloudit po zemi navždy jako potulní duchové. A co říci na narození samotných obrů, o kterých nalezneme zmínku také v legendách mnoha zemí světa, nebo podivným nálezům? Například roku 1911 byly v americké jeskyni Lovelock v Nevadě objeveny velmi staré kostry lidských bytostí, jejichž průměrná výška je odhadnuta na více než dva metry, když v té době je průměrná výška člověka kolem 1,7 metru! Jednalo se snad o pozůstatky prastaré hybridní rasy, na níž upozorňuje i Henochova kniha? Vždyť zmínky o zvláštních bozích nebo poslech z nebes se zvláštními schopnostmi najdeme ve starověké literatuře nespočet – stačí zmínit indickou Mahábháratu Zdroj obrázku: https://www.jw.org/es/ense%C3%B1anzas-b%C3%ADblicas/preguntas/gigantes-nefilim/ 2.) KNIHA PODOBENSTVÍ V této knize se představuje osoba Syna člověka. Kniha hovoří o moudrosti, která nalezla místa na světě, proto se usídlila v nebesích, odkud předtím přišla. Lidé moudrost nepřijali. Nespravedlnost si ale lidé oblíbili. Syn člověka má přijít na zem a pomstít spravedlivé, jejichž prolitá krev volá po zadostiučinění, Pán toto volání slyší a vyhoví jim. Králové země a mocní padnou. Kapitola 54 zmiňuje potopu jako soud nad lidstvem. 3.) ASTRONOMICKÁ KNIHA Archanděl Uriel provází Henocha zjevením, při němž jsou Henochovi odkryta tajemství pohybu nebeských těles (hlavně Slunce a Měsíce) a kalendář o 364 dnech. 4.) KNIHA SNŮ Zaznamenává dvě Henochova vidění, která vypráví svému synu Metuzalémovi. Jedná se o vidění o potopě a vidění, ve kterém jsou Henochovi zjeveny dějiny od Adama až po nastolení vlády Mesiáše. Poslední částí je tzv. Henochova epištola, tedy kapitoly 91-108. Henoch předává rady a napomenutí potomkům. Kapitoly 93, 1-14 a 91. 12-17 jsou označovány jako „apokalypsa deseti týdnů“, jedná se o zachycení dějin světa. Henochova kniha byla zakazována, vyřazena z Bible a tvrdě cenzurována katolickou církví, která usilovala o popření raně křesťanské víry v existenci andělů z masa a kostí a padlých andělů obývajících fyzická těla a jejich křížení s lidmi. To mělo zabránit tomu, aby lidé poznali skutečnou povahu věcí. Henoch se stal prorokem a prožil řád zajištěný zákonem, aby o něm mohl přinést poselství. Henoch přirovnává všechny spravedlivé a vyvolené v čase soudného dne k „žhnoucím světlům“, mají být „oděni do hávu glorioly“. Říká: „Budete zářit jako nebeská světla a nebeské portály vám budou otevřeny a „objeví se tam, kde jsou pro ně určeny dny a období“. )

RANČ SKINWALKER – Místo s pohnutou historií a nevysvětlitelnými paranormálními jevy

RANČ SKINWALKER – Místo s pohnutou historií a nevysvětlitelnými paranormálními jevy

Ranč Skinwalker, který je taktéž známý pod jménem Shermanův ranč či ranč mimozemšťanů, je obří usedlost ve státě Utah nedaleko od městečka Ballard. Ranč hraničí s chráněnou indiánskou rezervací kmene Ute, a právě z jejich nářečí pochází samotné jeho jméno. Skinwalker je čarodějná bytost, která dokáže měnit svůj tvar a má schopnost posednout či převtělit se do jakéhokoliv zvířete či lidské bytosti. Rozsáhlá usedlost Skinwalker je prý přímo epicentrem paranormálních jevů. Řada svědků popisuje tajemná zjevení, neidentifikované objekty či děsivé útoky na dobytek. V letech 1996-2006 věnovali tomuto místu pozornost vědci, kteří prováděli nejrůznější výzkumy. S žádným šokujícím výsledkem nepřišli, ale současně odmítli vypustit do světa natočený materiál a připustili, že byli svědky některých neobvyklých úkazů a nejsou si jistí, co je vyvolává. Skinwalkerem se stane šaman, který takzvaně přejde na temnou stranu. V jazyce Navahů se Skinwalkerům říká Yee naaldlooshii, což v překladu znamená něco, co může chodit po čtyřech nohou. Dle prastarých legend se jedná o šamany, kteří se dokáží proměnit ve zvíře – typicky vlka či medvěda. Tuto schopnost ovšem nezískali díky postoupení na vyšší duchovní úroveň, ale kvůli své zlovolné povaze, kdy domorodou magii využili ke zlu. Podoba skinwalkera je pro dotyčného totiž trestem. Jiné legendy hovoří o tom, že tímto stvořením – hybridem člověka a zvířete – se mohou stát všichni muži, ženy i děti, a to v případě, kdy se dopustili činu, který je hluboce zakořeněné tabu.  Rozsah schopností těchto tvorů se poté v jednotlivých legendách liší. Kupříkladu se různí v tom, zdali je podoba napůl člověka, napůl zvířete permanentní, nebo ji může prokletý libovolně měnit. Zmínku o těchto stvořeních je možné nalézt rovněž v legendách Apačů, Hopiů (původní obyvatelé jihozápadu USA) i Pueblanů (souhrnný výraz pro společenství původních a současných amerických indiánů na jihozápadě USA). Indiáni o těchto stvořeních obecně neradi hovoří – věří totiž, že mluvení o skinwalkerech jednak přináší smůlu  a jednak je k tomu, kdo o nich vypráví, vábí. Skinwalker je zcela bez zábran. Nebojí se vstupovat do lidských obydlí a útočí na vše, co se mu znelíbí. Zbavit se ho není zrovna lehké. Je velmi rychlý, nelze ho zastřelit běžným způsobem. Existuje prý jen jedna možnost – aby kulka skinwalkera zranila, musí se před vystřelením vložit do bílého popela. Ale, funguje to? První zprávy o záhadných jevech v této oblasti se objevily v 50. letech 20. století Místní policie byla doslova zahlcena oznámeními o pozorování neidentifikovaných létajících objektů právě na území ranče. Popis těchto objektů se často lišil. Nejčastěji ale šlo o letadla velikosti fotbalového hřiště, ohnivé koule a zářící zelená světla kulatého nebo trojúhelníkového tvaru. V 70. letech byla ohlášení o spatření UFO tak častá, že se postupně přestala i zaznamenávat. V této době se místní farmáři také často setkávali s nevysvětlitelným mrzačením dobytka. V roce 1994 ranč koupili manželé Terry a Gwen Shermanovi. Ti po nastěhování zjistili, že předchozí majitelé (rodina Myersových) umístila zámky na všechny dveře a okna v domě (včetně těch uvnitř). Na stranách domu nalezli železné kolíky s řetězy, které si Shermanovi vysvětlovali tak, že rodina Myersových měla agresivní hlídací psy. To však nebylo nikdy dokázáno. První děsivý paranormální incident se rodině stal hned v den nastěhování. Když Shermanovi vykládali věci z auta, zahlédli v dálce velké zvíře podobající se vlkovi, které se opravdu nezvyklou rychlostí pohybovalo k ohradě s jejich dobytkem. U ohrady toto podivné zvíře popadlo do tlamy tele. Sherman tak po zvířeti několikrát vystřelil, aby tele pustilo. Zvíře tele sice pustilo, ale kulky mu nijak neublížily a nedalo se ani na útěk. Pouze stálo na místě a přímo hledělo na Shermana. Poté se zvíře otočilo a odkráčelo. Sherman se ho rozhodl stopovat, ale asi po kilometru stopy zvířete úplně zmizely. Zdroj: Mistery Wire, https://allthatsinteresting.com/native-american-monsters/2 O několik dnů později spatřila tohoto děsivého tvora manželka Gwen, když se vracela autem na ranč. Tvor podobající se vlku přistoupil k jejímu vozidlu. Byl tak obrovský, že jeho záda dosahovala až ke střeše automobilu. Podle Gwen mělo zvíře děsivé lidské oči, jak se o skinwalkerech traduje. Byla si jistá, že se jedná o stejné zvíře, které viděli při nastěhování. Pozorování UFO i paranormální jevy jsou zde více než časté – vítejte na ranči Skinwalker! Během následujících dvou let nahlásili Shermanovi (i jejich sousedé) mnoho podivných jevů, které se na ranči objevovaly. Byly zde spatřeni také jiní tvorové a bytosti, včetně exotických mnohobarevných ptáků, které zcela jistě nepocházejí z Utahu a nebylo možné je identifikovat. Dokonce tu v noci došlo k setkání s devítinohou bestií, která připomínala sněžného muže. Objevovala se také záhadná světla a neznámé úkazy na obloze. Shermanovým i sousedům také často umíral dobytek, který měl v těle velké díry, ale nikde v okolí nebyla žádná krev. Obyvatelé také často slyšeli hlasité zvuky, zvláštně znějící hlasy, které mezi sebou hovořily nesrozumitelným jazykem, nebo hlasy volající jejich jména. Shermanovi byli také často svědky pohybování se nejrůznějších předmětů i jejich mizení. Další návštěvník ranče měl podstatně zlověstnější setkání uprostřed statku. Uviděl velké rozmazané „něco“, co se pohybovalo přes stromy. Hbitě se to sneslo ze stromů a mířilo to přes pastvinu k muži, přičemž zhruba 100 metrů to překonalo za jednu vteřinu. Když se to k muži přiblížilo, vydalo to řev nahánějící hrůzu. Bylo to téměř neviditelné, připomínající bytost se schopností kamufláže jako z filmu „Predátor“. Muž byl tak vyděšen, že opustil ranč a již se tam nikdy nevrátil. Poslední děsivý incident se stal rodině Shermanových v květnu roku 1996. Sherman toho dne venčil své tři psy, když zpozoroval, jak nad domem levituje modrá světelná koule. Psi se na pohybující kouli rozštěkali a pronásledovali ji až ze Shermanova dohledu. Slyšel jejich kňučení, ale psy už nikdy nenašel. Po tomto incidentu začala rodina Shermanových své zkušenosti z ranče sdílet veřejnosti a poskytli je několika médiím. V té době od rodiny odkoupil ranč Robert Bigelow, milionář a nadšenec do Ufologie, který na ranči rozjel výzkum těchto paranormálních jevů. S výzkumem mu pomáhal celý tým vědců a později se do něj zapojilo také ministerstvo obrany Spojených států amerických. Výsledky tohoto výzkumu však nebyly nikdy zveřejněny. V roce 2016 Bigelow prodal ranč společnosti Adamantium Holdings, která kolem něj vztyčila plot a rozestavěla ozbrojenou stráž. Výzkum, který na pozemku v současnosti probíhá, je přísně tajný. Nezaujatí fyzikové se domnívají, že tu mohou existovat alternativní dimenze nebo paralelní vesmíry. Kvantoví fyzici tvrdí, že mohou existovat brány mezi naším světem a jinými světy. Naše realita je mnohem větší, než jsme v současnosti schopni pochopit. UFO nejsou jen technologické stroje s mimozemskými bytostmi podobným lidem uvnitř, ale celý fenomén nám ukazuje bránu do nové, větší reality, na kterou jsme nyní připravováni, a zahrnuje také vyspělé nadřazené entity, které sem přicházejí z blízkých paralelních dimenzí.  )

Původ a oslavy svátku Imbolc/Hromnice 31.1.-2.2.

Původ a oslavy svátku Imbolc/Hromnice 31.1.-2.2.

Vedle Samhainu (spojeného s příchodem zimy) a Beltainu (začátek jara) slavili staří Keltové i Slované dva další svátky – Lugnasad (svátek sklizně konaný 1. srpna) a Imbolc či Hromnice. Ten byl vnímaný jako střed mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností, spadající na přelom ledna a února. Stejně jako jiné prastaré svátky, začínala oslava Imbolc v předvečer slavného dne. Jak víme, pro Kelty a Slovany nebyl počátkem dne východ slunce, ale příchod noci. Den 1. února byl v celém keltském světě znám jako důležitý svátek roku. Imbolc, v Irsku nazývaný Oimealg, později přešel i do křesťanské tradice jako Hromnice. Imbolc byl především slavností keltské bohyně Brighid, dcery Dagdovy. Byla jednou ze tří podob trojjediné bohyně-kovářka, léčitelka a patronka umělců. V zimě vystupovala v podobě „stařeny“ (Cailleach), obávané bohyně spojované se smrtí. O Imbolcu přichází její proměněna v pannu a čistou bohyni, symbolizující příchod jara a znovuzrození. Často se zobrazuje jako dívka, která vychází z ohně se svojí bílou holí, s níž bije do tvrdé země, aby v ní probudila první zárodky úrody. Kolem její hole se svíjí posvátný had, který se během noci Imbolc probouzí ze zimního spánku. Tento had je starý symbol regenerace a léčení. Dále je znázorňována i tak, že připlouvá na své labuti po svém posvátném prameni. Má na sobě překrásnou bílou róbu. Kolem jejích boků je stříbrný pás léčení a za touto bohyní se táhnou labutí křídla. Brighid má za svá zvířata labutě, hady, krávy a vlky. Její strom je vrba a jejími symboly jsou vřeteno a kolovrat. Jako taková byla všude velmi oblíbenou. Na řadě míst po celé Evropě je jí zasvěceno mnoho studní a léčivých pramenů. Její oblíbenost nezmizela ani po příchodu křesťanství, proto se mezi svatými objevila v podobě sv. Brighid z Kildare. Podle starých legend chodí tato bohyně dosud po světě, neboť mezi její nesčetné umění patří též schopnost udržovat věčný oheň keltské tradice. Proto někteří slaví Imbolc také jako svátek Bohyně keltského ohně. Součástí oslav tohoto svátku bylo také zapalování malých ohníčků před vchodem do domu. Věřilo se, že mají symbolickou moc ochránit dům před kroupami a úderem blesku. V tento den se zhášely všechny ohně v kovárnách. Po vyčištění ohniště je znovu mohly zapálit jen mladé dívky-panny, symbolizující bohyni Brighid. Nedílnou součástí svátku jsou také hostiny, během kterých se servírovaly speciální pokrmy. V Irsku se na Imbolc připravoval například Colcannon, což byla směs uvařených rozmačkaných brambor s kapustou, mlékem a bylinkami. Dále nesměl na stole chybět sladký chléb s rozinkami Barmbrack nebo chlebová placka Bannock. Nesmělo se také zapomenout nechat něco z jídla jako oběť bohům. V období tohoto svátku bývalo zvykem slavnostně vykonat první jarní orbu. Pluhy se ozdobily barevnými pentlemi, polévaly se pálenkou a byly doprovázeny mladými dívkami. Ženy se touto dobou scházely a vyráběly postavu Bohyně v její panenské podobě. Tu pak oblékly do bílého a na srdce jí položily krystal a ženská hlava rodiny zvala Brigitu do domu za zpěvu posvátných písní. Obdoba tohoto zvyku přetrvala na vnějších ostrovech Hebrid až do 20. století. Ženy oblékaly svazky ovsa do ženských šatů a spolu s holí se ukládaly do košíků zvaných Brigitina postel. V zemědělství to bylo období, kdy se rodila nová jehňata a ovce měly mléko. Touto dobou se světily zemědělské nástroje. Do brázd se pak vkládaly symbolické oběti bohům – kousky chleba a sýra. Rovněž to obvykle byla doba prvních oblev a bylo zvykem táhnout ozdobený pluh od domu k domu v zástupu dětí v maskách, které prosily o dárky a tam, kde nic nedostaly rozoraly zahradu před domem. V zemědělství je tento den velmi významným dnem pro vykládání orákul. Věští se, jak bude vypadat nadcházející rok, kdy začít s orbou, kdy se bude sít atd. Dodnes se leckde zachoval zvyk vhazovat do ohně čerstvé jalovcové proutí. Pálení jalovce má ochranitelský účinek a očisťuje domov. Druhý den se pak z jeho popela věští budoucnost. Při oslavách Imbolcu se v předvečer svátku vyráběl asymetrický Brigitin kříž. Staví se v domě po očistném rituálu na vnitřní stranu dveří tak, aby byl chráněn před ohněm, bleskem a bouří. Kříž je opatřen magickým znakem, jímž je pětiramenný prut, znázorňující vztyčenou ruku s roztaženými prsty. BARVY VHODNÉ PRO OSLAVU IMBOLCU: bílá, červená, žlutá, zelená, hnědá, oranžová BYLINY PRO IMBOLC: jeřabiny, andělika, vrba, bříza, myrha, ostružiník, vavřín, bledule JÍDLA NA OSLAVU SVÁTKU: bílé víno, vanilka, česnek, mléčná jídla, jídla z naklíčených obilovin VYKUŘOVADLA A OLEJE: myrha, skořice, kadidlo, vanilka, cedr OCHRANNÉ KAMENY: heliotrop, ametyst, měsíční kámen pro probuzení úrody a citů. JINÉ NÁZVY PRO IMBOLC: Oimelc, Candlemas, Hromnice, Lá na Féile Bríde Tipy, jak oslavit Imbolc: Imbolc je nový začátek. Přináší novou energii a možnost začít od znova a jinak. Probouzející energii musíme využít k tvorbě toho, co chceme v tomto roce zhmotnit. Věřte, že i vy právě teď na začátku února vkládáte do brázdy svého života nové cíle a sny pro tento rok, abyste o ně mohli nadále pečovat. OČISTA DOMOVA – Imbolc se pojí s očistou. Dojděte si pro vodu k  místní studánce/říčce a tou potom očistěte svůj dům. Rozstříkejte kapičky vody do všech místností a koutů, myslete při tom na to, že voda smývá všechny nečistoty. Ať už fyzické, emoční nebo energetické. Nezapomeňte vodě poděkovat. NOVÉ SVĚTLO – Imbolc se nepojí jen s vodou, ale i s ohněm a zažeháváním nové jiskry a plamene. Pokud používáte kamna nebo krb, uhaste v nich oheň, vyčistěte je a opět s požehnáním obřadně zapalte. Pokud topíte jinak, rozsviťte všechna světla v domě anebo zapalte svíčku. HROMNIČKY – Takovou svíčku si můžete připravit i vy doma. Stačí úplně obyčejná svíčka, kterou necháte posvětit imbolcovou silou. Poprosíte o její požehnání a pak si ji zapálíte pokaždé, když se nebudete cítit v bezpečí nebo budete potřebovat vnést do svého života trochu světla, nové energie, myšlenek a nápadů. Do svíčky můžete vyřezat symboly či ji potřít vonným esenciálním olejem. Tvořivosti a kreativitě se na Imbolc meze nekladou. OČISTNÁ KOUPEL – Může být studenou sprchou nebo pokud máte odvahu a jste na tom zdravotně dobře, koupel v přírodě. Můžeme si také dát relaxační koupel s epsomskou nebo himalájskou solí, abychom se energeticky i fyzicky očistili. )

Astrální cestování – Výpravy za hranice reality

Astrální cestování – Výpravy za hranice reality

„…Jde o stav, kdy se zcela reálně ocitnete mimo své vlastní tělo, a to při plném vědomí, kdy jste schopni vnímat, ale i jednat, jako kdybyste fungovali fyzicky, ovšem s několika výjimkami. Můžete se pohybovat v prostoru i čase, a to pomalu nebo nekonečně rychle. Můžete pozorovat, účastnit se různých aktivit, činit vědomá rozhodnutí na základě toho, co vnímáte, nebo děláte. Můžete se pohybovat skrze jakoukoliv fyzickou překážku. V tomto ohledu je absolutně jedno, zda jde o betonovou nebo ocelovou stěnu, moře či atmosféru. Můžete v mžiku navštívit své přátele, kteří jsou od vás vzdáleni 5000 km. Můžete se procházet po Měsíci, pohybovat se celou sluneční soustavou nebo galaxií. Zpočátku se vám to zdá zcela nemožné, ale po určité době si zvyknete. Mně osobně to trvalo zhruba 40 výletů mimo tělo“. – Robert A. Monroe Mimotělní zkušenost (OBE – Out-of-body experience) je zážitek, který obvykle zahrnuje pocit opuštění těla a někdy vnímání fyzického těla z místa mimo tělo. Pojem OBE zavedl v roce 1943 George N.M. Tyrrell ve své knize „Apparitions“ (Přízraky), někdy se používají termíny: astrální projekce, cestování duše nebo „Spirit Walking“. Asi každý desátý člověk má za život alespoň jednu zkušenost s OBE, někdy se mu opakují vícekrát. OBE jsou často součástí prožitku blízké smrti, resp. klinické smrti, po které byl „zesnulý“ jedinec znovu oživen – tzv. NDE. Někdy se zážitek objeví spontánně, jindy je spojen s nějakým fyzickým nebo mentálním traumatem, např. dehydratací, senzorickou deprivací, užitím psychedelických drog, nebo k němu dojde ve stavu podobném spánku. Rozšířené stavy vědomí a snahu jich dosáhnout můžeme pozorovat napříč lidskou historií již před 30 000 lety v období paleolitu Během šamanských  rituálů byly často rozšířené spouštěcí mechanismy, které využívaly smyslovou deprivaci, dlouhodobý půst, rituální tanec, pobyt v extrémních podmínkách, rituální zpěv či zpěv manter. Záznamy o těchto praktikách jsou široce rozšířené po celém světě od Severní a Jižní Ameriky, Evropy, Asie, Afriky či Austrálie a Polynésie. Rituálními způsoby se jedinci snažili dosáhnout hlubších stavů vědomí, často se jednalo o různé formy zasvěcení či iniciačních rituálů. Častým motivem během fáze „zasvěcení“ je cesta nového adepta do „říše mrtvých“, kde prochází nástrahami a útrapami démonů, kteří jej chtějí roztrhat a zabít. Adept prochází fází smrti, po níž přichází znovuzrození, kdy se adept dostává do nebeských světů, setkává se s vyššími bytostmi či „silovými“ zvířaty a transformuje celou zkušenost do nově nabytých schopností. Za zmínku stojí fakt, že adept – šaman se musí být schopen do daných stavů uvést kdykoliv vědomě dle své vůle a být schopen je využívat cíleným a konkrétním způsobem, například k léčení, návštěvě vyšších dimenzí a světů nebo pro získání mimosmyslových informací. V souvislosti se zážitky mimo tělo se často uvádí i egyptská mystéria a egyptská Kniha mrtvých. V této souvislosti můžeme uvést i tibetskou Knihu mrtvých (Bardo Thödol) a tzv. koncept barda. Bardem jsou nazývány jednotlivé světy, kterými duše prochází a opět dochází k „očištění“ od světského života a poté postupuje dále k další inkarnaci dle své karmy. Kromě těchto známých konceptů můžeme v rámci lidské historie nalézt i mnohem menší a nahodilejší zkazky, uveďme například knihu Benandanti, kde se Carlo Ginzburg zabývá čarodějnictvím a venkovskými kulty v malé oblasti severní Itálie v 16. a 17. století. V knize popisuje čarodějnické procesy s lidmi, kteří byli schopni vědomě vystupovat z těla v podobě „stříbrného obláčku“ a bojovat za dobrou úrodu v daném regionu. Z běžně dostupné beletrie je možné zmínit také knihu Tulák po hvězdách od Jacka Londona. London pro svoji knihu nalezl inspiraci ve skutečném příběhu ve věznici St. Quentin při rozhovorech s vězni. Ed Morrell, jeden z vězňů odsouzených na doživotí, mu barvitě popsal, jak dokáže vědomě vystoupit z těla ven a „cestovat po hvězdách“. Originál této knihy vyšel v roce 1915. Základním předpokladem pro astrální cestování je věřit skutečnosti, že můžeme existovat nezávisle na svém těle. Astrální cestování je založeno na skutečnosti, že každý člověk má jak tělo fyzické, tak i to astrální, které lze vlastní vůlí oddělit od tělesné schránky. Tato dvě těla spojuje jakési vlákno (označované jako stříbrná nit), které je cestou zpět do „našeho prostoru a času“. I když je astrální cestování jev, kterým se zabývalo již mnoho expertů s využitím nejmodernějších metod výzkumů, stále se jej nedaří zcela objasnit. Společnými prvky pro zážitky mimo tělo jsou především pocit volného vznášení v prostoru, časté je pozorování vlastního fyzického těla a zároveň vědomí nalézající se mimo něj, vnímání panoramatického pohledu 180° či 360°, vnímání vibrací, vjem vnějších entit, vnímání hlasů, vjem „vystupování z těla“ a „zacházení zpět“. V minulosti byly zážitky mimo tělo pro svoji různou podobu a formu včetně zážitků jiných světů zaměňovány za lucidní sny. V současné době se jedná o dva zcela nezávislé fenomény, které však spolu za jistých okolností mohou souviset. Někteří lidé dosahují stavu mimo tělo skrze předchozí zážitek lucidního snu, který následně přejde do spánkové paralýzy doprovázené vibracemi a poté stavu mimo tělo. Zážitky mimo tělo jsou intenzivním niterním prožitkem, často popisovaným jako silně transformační v pozitivním smyslu slova, který je buď vyvolán spontánně nebo je možné jej dosáhnout i vědomě cílenou meditační praxí. Co je to vlastně ten astrální svět? Klasická definice Astrální sféry dle sigilských  filozofů zní takto (nutno podotknout, že tato klasická doktrína je velmi často překrucována a opouštěna podle toho, jak která víra a frakce praví, v jádru lze však ve všech vystopovat princip následující tuto definici): „Mějme dvě tyčky – délky nekonečné. A držme je od sebe rovnoběžně na stopu daleko. Poté tuto vzdálenost mezi nimi snižme na polovinu. Toto stále opakujme, dokud se téměř nedotknou. Vezměme si při těchto krocích dále prostor mezi nimi – jeho rozpětí je tím, jak je vzdálenost mezi tyčkami neustále snižována na polovinu, též každým krokem poloviční – tedy blíží se postupně téměř nekonečně malé.  Přitom se však tyčky nikdy nedotknou – každé další přiblížení – až do nekonečného počtu přibližování – tedy stále znamená poloviční zkrácení jejich předchozí vzdálenosti a ta je stále nenulová. Takže ačkoliv jsou tyčky k sobě stále více přibližovány, vždy se mezi nimi najde prostor – a díky nekonečné délce tyček, prostor stále nekonečný. Tedy mezi „ničím“ je stále prostor. Třebaže takový, který nelze být smysly zachycen ani racionální myslí představen. A přesně uvnitř tohoto prostoru – neprostoru lze chápat Astrální sféru“. Astrální svět a všechny jevy s ním spojené patří do oblasti nehmotné reality, kterou nedokážeme vnímat fyzickými smysly, ale pouze „rozšířeným vědomím“ našeho astrálního těla. To, že v běžném životě astrální svět nevnímáme je záměrné bezpečnostní opatření, chránící nás před vjemy, které nejsou pro nás určeny. Astrální sféra není místem v hmotném chápání, neexistuje tam míra jako vzdálenost a prostor, je to stav či „prostor“ založený na mysli. Vzdálenost a prostor, jakož i další míry, jsou pouze pohledem, či záležitostí toho, jak mysl vnímá – tyto míry mysl ze svojí perspektivy pohledu rozlišovat dokáže, výsledkem čehož je vytvoření dojmu, že Astrál je prostor. Ve skutečnosti však nejde o nic hmotného, jak se z vnímání může zdát. Astrál vyplňuje prázdno mezi sférami, mezi prostory – tj. ten, kdož se nenachází na nějaké sféře, nachází se v Astrální sféře (termín „sféra“ je ve spojení s Astrálem spíše konvencí, ve skutečnosti by sféra měla představovat nějaký prostor, což Astrál ve své podstatě není). Některé teorie říkají, že Astrál je zbytkem a zákulisím toho, co zbylo poté, co byly vytvořeny sféry – může tomu tak  být, ale taky nemusí. JE ASTRÁLNÍ CESTOVÁNÍ NEBEZPEČNÉ? Je a není. Při astrálním cestování navštěvujete zcela jiný svět a po nějakém čase jeho poznávání můžete komunikovat s bytostmi, které jej obývají. Záleží na každém jedinci, s jakými silami je ochoten si zahrávat. Stejně jako v „našem“ světě se při astrálním cestování můžete setkat s bytostmi dobrými, tak s těmi, kteří se Vám budou snažit uškodit. Výhodou astrálního cestování je, že ho nezažijí lidé, kteří na něho nejsou připravení. Existují duchovní průvodci, andělé strážní, kteří „dovolí“ tuto zkušenost mít. V momentě, kdy jsme schopni astrální cestování zažít, jsme na něj na určité úrovni připraveni. Jinak ho nelze zažít.   )

MORANA – Bohyně Zimy, smrti a znovuzrození

MORANA – Bohyně Zimy, smrti a znovuzrození

"V ten čas sněhů a ledu, dlouhých soumraků a nocí vládla Mořena, až bůh slunce počal déle, vlídněji a tepleji hleděti na tvář země. I rozbíhala se vodou ledová pouta, veselili se po všech dědinách, po všem plemeni. Za zpěvu brali se k vodám, k volným teď potokům, řekám, házeli do nich obraz zimy a smrti a radostným hlaholem vítali Vesnu, líbeznou bohyni jara“. Ve staroslovanských zemích přišla zima s prvním sněžením, které se obvykle objevovalo někdy v říjnu a sněhová pokrývka měla tendenci trvat až do března nebo dokonce do dubna. Zimy byly dlouhé, drsné a extrémně chladné. Takové podmínky ztěžovaly život a přežití. Zima znamenala smrt vyhladověním a umrznutím. Měla na svědomí smrt hospodářských zvířat, což vede ke ztrátě živobytí a potravy. Proto není divu, že Slované cítili potřebu božstva v této obtížné době. Moranu uctívali Slované jako bohyni zimy a smrti. V polštině zní Moranino jméno Marzanna, v češtině, ruštině, slovinštině, srbštině a chorvatštině Morana, v slovenštině Morena, Moré v litevštině a Mara v běloruském a ukrajinském jazyce. Její jméno pochází ze slovanského slova mořit, umořit, základ pro slovo zemřít. Někteří učenci věří, že existuje vztah mezi ní a římským bohem Marsem, římskou bohyní Ceres a řeckou bohyní Hekaté. Čarodějnice a jiné démonické bytosti s ní byli často spojovány, ale nemůžeme tvrdit, že Morana je zcela záporná bohyně. Žádný pohanský systém nemá božstvo s takovými vlastnostmi, protože dělení mezi absolutním dobrem a absolutním zlem přišlo pouze s křesťanstvím. V Moraně máme příklad toho, jak naši předkové uctívali něco, co jim nepřineslo dobré, ale spíše je děsilo. Morana symbolizovala destruktivní sílu přírody. Děsivá i milovaná, obávaná i uctívaná, krutá i milosrdná. Součástí jejího příběhu je důležitá epizoda s bohem slunce Dažbogem. Morana se stala jeho milenkou, když si však Dažbog našel jinou milenku, Morana jej otrávila (anebo začarovala, verze se různí, každopádně i způsob otravy souvisel s kouzly). Odvetou Dažboga bylo upálení Morany a její vyhnání do Navu, což je jeden ze tří slovanských světů odpovídající přibližně podsvětí. Tento příběh lásky a odplaty má paralelu v pohybu slunce v cyklech roku. Dle víry starých Slovanů to právě slunce sestupovalo v zimě do podsvětí, symbolicky do náručí Morany, kde zůstává až do jara. Pak se však Dažbog z jejího objetí vymaní, nalézá si jinou milenku a nastává jaro. Morana bývá ztotožňována s archetypem stařeny a uzavírá božskou trojici i koloběh života a smrti. Vládne v zimních měsících a stále jsou živé rituály „vynášení smrtky“. Na jaře je slaměná panna oblečena a namalována jako Smrt, odnesena z vesnice a hozena do vody, aby odešla a přenechala místo bohyni jara – Vesně. Symbolická smrt bohyně urychluje příchod jara a zajišťuje prosperující úrodu v nadcházejícím roce.  Mezi další zvyky přicházející s koncem zimy a oslavující příchod jara patří zasekávání sekery do dveří, klekání a líbání země při prvním jarním dešti a „velký úklid“ při kterém se věci v domácnosti dávají na nová místa. Morana je někdy zobrazována jako mladá, bledá dívka, jindy jako stařena. Bere k sobě mrtvé duše a vládne podsvětí. Její dech i dotek jsou mrazivé tak, že se z nich zastaví srdce. Zároveň ale také obnovuje přírodu tím, že ji uvrhne do zimního spánku a vše uspí pod sněhem. Navíc v sobě skrývá hlubokou moudrost, zkušenosti sbírané dlouhé roky a dokáže poradit. Nastal čas položit si otázku, co mi v mém životě již neslouží, a pravdivě si na ni odpovědět… Bohyně Morana vytváří v našich životech prostor pro nové věci, vede nás k prohloubení víry v život a v to, že vše, co se děje, má nějaký důvod, který většinou pochopíme až zpětně. Zároveň nám klepe na rameno a přináší zprávu, že nejsme nesmrtelní. Každý dotek, každý úsměv, každá hodina života je dar, který tady už zítra být nemusí. Mít smrt na paměti nás nemusí vést k tragickým depresím, ale k projevu vděčnosti, pocitu plnosti, pokory, opravdové pozornosti a přítomnosti v každém okamžiku. „Morana přichází do tvého života, aby se ti podívala do očí, a ty jsi v nich našla své nejhlubší já. Bude tě pronásledovat všude a stále, dokud jí se vztyčenou hlavou do očí nepohlédneš a neodhodíš vše, co tě stahuje dolů. Pak ti podá svou ruku a vytáhne tě ze dna chaosu. Vezme tě na svá křídla a vynese tě na nový začátek. Důvěřuj jí, je tvá jistota – smrt – proměna. Je mocná přitažlivost konce a sladká opojnost nového začátku“. Morana je patronkou všech životních situací, kdy máme pocit, že ztrácíme pevnou půdu pod nohama. A právě ve chvílích, kdy nemáme situaci pod kontrolou, je nejvíc potřeba odevzdat se a důvěřovat procesu. Jen díky velké ztrátě se v našem životě může otevřít prostor pro něco nového, pro něco vhodnějšího. Morana je tou, ke které se můžeme pomodlit, když je toho na nás moc a nemůžeme se rozhodnout, co nechat odejít. Zimní slunovrat – Den jako stvořený pro kouzla Zimní slunovrat označuje klíčovou část přirozeného ročního cyklu. V hmotném smyslu se Slunce vydává na novou pouť směrem k delším a delším dnům a novému období růstu a obnovy. V duchovním smyslu nás upomíná na to, že stará cesta musí vždy zemřít, aby mohla začít nová. Pokud si o slunovratu najdete více času a láká vás udělat si oslavu se svou rodinou a přáteli, můžete si udělat venku společně oheň a v něm pomyslně spálit všechno staré, všechno, co už vám neslouží. Svoje strachy, smutky, bolesti. Shodit vše jako starou kůži, kterou už nepotřebujete. A zároveň poděkovat za vše, co vám tento rok přinesl a s obětinami (levandule, šalvěj, lístky růže apod.) hozenými do ohně si přát pro rok další. Můžete zpívat, můžete bubnovat, můžete tancovat nebo si upéct na ohni jablíčka. „Nastala doba ke snění a tušení o věcech příštích. Je čas zastavení, aby skryté energie, které spí přikryté „zimní pokrývkou“ nejen při Zemi, ale i uvnitř sebe sama, mohly nabrat potřebnou sílu ke zrodu. Pod příkrovem tlející vrstvy, sněhu a zimy sbírají v temnotě semena sílu, ba některá již vytvářejí jemné kořínky. I uvnitř nás je spousta nadějí, snů a plánů. Neviděna, jen tušena jsou tato „semena duše“ živena v temnotě našeho podvědomí, jako plod v lůně matky. Chraňme je, aby mohly v budoucnu vyklíčit a vyrůst vzhůru za světlem, aby mohly vykvést a přinést radost a plody“. )

CESTOVÁNÍ V ČASE - Fyzikální realita nebo jen pouhá fantazie?

CESTOVÁNÍ V ČASE - Fyzikální realita nebo jen pouhá fantazie?

„Když přijdete na to, jak funguje Vesmír, svým způsobem ho ovládáte“. – Stephen Hawking Je to už dlouhá doba, co člověk pohlédl k obloze a chtěl umět létat jako ptáci, chtěl poroučet větru a vodě. Dnes je nám toto umožněno díky pochopení fyzikálních dějů. Člověk si ale vytyčil další cíl a tím je ovládnout čas. Dostat se z jednoho bodu do druhého ve zlomku vteřiny. Cestovat v čase a tím ovlivnit minulost či svou budoucnost. Abychom něco takového dokázali musíme uskutečnit strastiplnou cestu poznání tří dimenzí: prostoru, času a hmoty. Protože když pochopíme tyto základní elementy budeme schopni sestavit časostroj. Pokud se budeme chtít blíže zabývat cestováním v čase, je vhodné si nejprve objasnit samotný pojem čas. Přesné definování času je velmi obtížné, protože je to mnohoznačný pojem, jehož různé aspekty spolu souvisejí. Pokud chápeme čas jako fyzikální veličinu, tak slouží k měření vzdálenosti mezi událostmi na první a na druhé souřadnici časoprostoru. Čas se dá také definovat jako neprostorové lineární kontinuum, v němž se události stávají ve zjevně nevratném pořadí. Důležitým pojmem v chápání času je tzv. šipka času (angl. arrow of time), která slouží jako obrazné vyjádření pro směr plynutí času, pro jeho nesymetrickou povahu. Tento pojem vytvořil britský fyzik Arthur Eddington (1882-1944) v roce 1927. V minulosti byl čas považován za absolutní. V platónském pojetí nemá čas začátek ani konec, je jakýmsi transcendentním prvkem reality daným Bohem. V roce 1687 napsal britský fyzik a matematik Isaac Newton (1643-1727) ve své knize Philosophiae Naturalis Principia Mathematica, že „absolutní neboli matematický čas plyne rovnoměrně sám od sebe, bez jakéhokoliv vztahu k čemukoli vnějšímu“. V takovém pojetí času je cestování časem naprosto vyloučené. Názor, že čas je absolutní, byl přijímán až do roku 1905. Tehdy přišel Albert Einstein (1879-1955) se svou speciální teorií relativity. Představil ji ve svém článku „O elektrodynamice pohybujících se těles“. Speciální teorie relativity nahrazuje Newtonovy představy o prostoru a čase, zahrnuje teorii elektromagnetického pole. Nazývá se „speciální“, protože si nevšímá vlivu gravitace. Obecná teorie relativity, kterou Einstein formuloval o 10 let později, již zahrnuje i gravitaci. Teorie relativity vysvětluje, proč se elektromagnetické vlnění nechová v souladu s Newtonovými pohybovými zákony. Základní myšlenkou obou teorií je, že dva pozorovatelé, kteří se vůči sobě pohybují relativně, zjistí mezi danými dvěma událostmi různé časové i prostorové intervaly, přestože se na oba vztahují stejné fyzikální zákony. Důležitým pojmem, s nímž přichází tato teorie, je časoprostor nebo také prostoročas, který sjednocuje prostor a čas do jednoho čtyřrozměrného objektu. Vnímání času a prostoru je odděleně závislé na pozorovateli (na rozdíl od klasické fyziky). Dalším podstatným bodem teorie relativity je potvrzení, že objekty se nemohou pohybovat rychleji, než je rychlost světla, jež činí 299 792 km/s. S tím souvisí tzv. dilatace času, která se projevuje právě při rychlostech blížících se rychlosti světla. Hluboko v Einsteinově teoriích se nachází tajemství cestování v čase… Vyprávění, ve kterých hlavní hrdina cestuje v čase, jsou stará již několik tisíc let. Staroindický epos Mahábhárata zmiňuje příběh krále Revaita, jenž cestuje do jiného světa, aby se zde setkal se stvořitelem Brahmou. Po svém návratu je šokován zjištěním, že na Zemi uplynulo během jeho nepřítomnosti mnoho let. V 8. století vznikla v Japonsku velice podobná legenda, která nese název Urashima Taro. Vypráví příběh rybáře, který navštívil podmořský palác. Zůstal v něm 3 dny. Po návratu do rodné vesnice, se ocitl 300 let v budoucnosti, ve které je už dávno zapomenut, jeho dům je v troskách, jeho rodina je mrtvá. Obdobné vyprávění a legendy se objevují během staletí v různých částech světa. Tyto příběhy se zaměřují téměř výhradně na cesty do budoucnosti. Na jednosměrných cestách do budoucnosti se dnes shodne drtivá většina vědců. Problém nastává ve chvíli, kdy chceme cestovat do minulosti. Když budeme chtít do ní jen nahlédnout, je to velice snadné. Pokud pozorujeme hvězdy, například Alfa Centauri, která je vzdálená 4 světelné roky, vidíme na její nynější podobu, ale podobu před čtyřmi roky. Díváme se do minulosti. Některé hvězdy jsou od nás vzdálené miliony světelných let, to znamená, že pozorujeme různá časová období. Představme si, že bychom se do minulosti chtěli nejenom podívat, ale přímo se do ní dostat. Pokud se pohybujeme stále rychleji a blížíme se rychlosti světla, tak se naše hodiny podle speciální teorie relativity budou zpomalovat. Ve chvíli, kdy bychom dosáhli rychlosti světla, tak by se zastavily. A pokud bychom se dokázali pohybovat ještě rychleji, než je rychlost světla, potom bychom v principu cestovali zpět v čase. Einsteinova obecná teorie relativity však připouští zakřivení prostoročasu, díky gravitaci, ve kterém se mohou vyskytovat zkratky, pomocí nichž můžeme předběhnout světelný paprsek a cestovat zpět do minulosti. Analogii takovéto cesty můžeme pozorovat například u námořníka, který se vydá na plavbu kolem světa. Po čase mořeplavec zjistí, že doplul tam, odkud vyplul. Poprvé tento princip zkratky v prostoročase popsali Albert Einstein a Nathan Rosen v roce 1935. Podle nich se také nazývá „Einsteinův-Rosenův most“ neboli také zjednodušeně „červí díra“. Červí díra je ve fyzice hypotetický objekt, jenž nám umožňuje vytvořit zkratku v prostoročase. Název červí díra je odvozen od podobnosti se spojovacími cestičkami, které si červ prokousává jablkem. Představme si, že jsme červ a potřebujeme se dostat na druhou stranu jablka. V takovém případě máme 2 možnosti. Pokud za svůj prostor budeme považovat jen povrch jablka (dvourozměrný prostor), musíme se vydat po celém obvodu jablka. Budeme-li ovšem jablko vnímat jako trojrozměrný objekt, můžeme se na druhou stranu prokousat nitrem, a tím se naše cesta zkrátí. Pokud ovšem existuje možnost, že za pomoci červí díry předběhneme světelné paprsky a budeme cestovat do minulosti, vystává zde problém s tzv. časovými paradoxy. Problémem je, že pokud cestoval v čase pozmění minulost, bude to mít nedozírné následky i na přítomnost, ze které cestovatel přichází. Vytvoří se nová paralelní přítomnost, v níž se třeba cestovatel nevydá na svou cestu do minulosti, možná se ani nenarodí, což zase odkazuje na teorii paralelních vesmírů. PARADOX DĚDEČKA – Podle něho odcestujeme do minulosti, abychom zabili svého dědečka ještě dřív, než potká naši babičku a než ta přivede na svět naši matku a dřív, než naše matka porodí nás. Kdybychom tímto způsobem změnili minulost, nikdy bychom neexistovali! Nikdy by z nás nevyrostl onen cestovatel v čase, který se vrátí do minulosti. Z této paradoxní smyčky tedy není úniku. Jestliže změníme minulost, už je to zaspáno v historii. Nemůžeme se do minulosti vrátit a historii přepsat. Z tohoto důvodu si většina lidí myslí, že když budou cestovat do minulosti, budou mít možnost s touto minulostí integrovat, mít možnost mluvit s lidmi a provádět různé činy, které minulost změní. Bohužel – nebo spíš naštěstí – tuto schopnost nemáme. Filadelfský experiment: Americká bitevní loď se prý uměla zneviditelnit a cestovat časem! V roce 1943 došlo v USA údajně k šílenému pokusu, kdy se měl americký torpédoborec USS Eldridge teleportovat z přístavu ve Philadelphii do přístavu v Norfolku. Americké armádě při experimentu, který vešel do dějin jako „Filadelfský“, mělo ve skutečnosti jít o to, aby byla loď neviditelná pro radary, sonary i pro lidské oči. Proto chtěli vědci torpédoborec Eldridge obklopit elektromagnetickým polem dost silným na to, aby se taková neviditelnost dosáhla. Na experimentu měl spolupracovat i slavný fyzik Albert Einstein. První pokus se odehrál 22. července 1943 a to téměř úspěšně. O pár měsíců později, konkrétně 28. října 1943, se zmizení prý skutečně podařilo. V jeden moment loď zahalil podivný modrozelený opar a najednou se celý torpédoborec i s posádkou vypařil. Podle některých zpráv se na chvíli objevil na zcela jiném místě, a to v norfolkském přístavu vzdáleném přes 300 km. O chvíli později se však loď zhmotnila opět na svém původním místě. K lodi vyplouvají záchranné čluny a děsivá scéna, kterou na palubě záchranáři spatří, se jim navždy vryje do paměti. Několik mužů je v plamenech, další jsou mrtví nebo jim určité části těla chybí, ostatní prý částečně nebo úplně splynuli s trupem lodi. Následně je zjištěno, že několik členů posádky zcela zmizelo neznámo kam. Přeživší později vypovídali, že se během cesty ocitli v paralelním světě, v němž viděli zvláštní tvory. Během let se vytvořilo mnoho různých verzí o tom, co se vlastně stalo a o co konkrétně šlo. Někteří tvrdí, že se jednalo o vládní spolupráci s mimozemšťany, jiní zase předpokládají, že se jednalo o nevysvětlitelný paranormální jev. Je třeba mít na paměti, že v pomyslném šanonu označeném štítkem „Nerozluštěné záhady“ se stále nachází složka s nápisem „Filadelfský experiment“. Mimochodem, Úřad amerického válečného námořnictva již vydal přes 5 milionů dolarů na dementování jakýchkoliv informací týkajících se tohoto experimentu. Případ je tak důkladně utajován. K čemu tehdy na podzim roku 1943 vlastně došlo? Byl filadelfský experiment praktickým potvrzením Einsteinovy unitární teorie pole? Anebo všechno bylo a je zcela jinak? Až příliš mnoho nevyjasněných otázek na jeden jediný vědecký experiment. Nezbývá než doufat, že tajné sejfy amerického válečného námořnictva jednou přece jen promluví.   )

SALAMANDŘI – elementární bytosti ohně

SALAMANDŘI – elementární bytosti ohně

Bytosti ohně jsou mimo jiné známy pro svoji dvojakost. Byly dobré, ale i zlé. Zejména ve starší době byla úcta k ohni veliká. Patrně byl i zbožštěn do podoby Svaroga – Svarožice. Oheň byl běžnou součástí kultovních míst. V Perunově svatyni hořel věčný oheň z dubového dřeva, pokud by uhasl, jeho strážce by přišel o život. Ve starých lidových zvycích se za živý nebo svatý oheň považoval takový, který byl rozdělán po starém tradičním způsobu dřívky nebo případně křesadlem, křemenem a hubkou. Velkou úctu a důležité místo měl oheň i v příbytku. Hrál důležitou roli při různých obřadech, věřilo se, že má léčivou a očistnou moc, chránil před démony a vším špatným. Popel z ohně měl také léčivou moc. Přinášely se mu oběti v podobě těsta, sádla, zrní a jiného jídla. Hospodyně se starala o to, aby oheň nikdy nevyhasl. Nikdo na něj nesměl plivat nebo si s ním hrát. Pokud ho chtěl někdo uhasit, tak to mohl udělat jedině chlebem a solí. Pro slovanský lid ve starých dobách, stejně jako i pro jiná etnika, nebyl oheň jen něčím neživým nebo nástrojem, byl pro ně něčím živým a bytostným. Jeho původní personifikovaná podoba, jako boha Svaroga – Svarožice, se po přijetí křesťanství vytratila, a na místo božstva byly dosazeny démonické bytosti, které převážně reprezentovaly zlé a škodlivé síly ohně. Projevovaly se v podobě malých ohnivých dráčků nebo hádků, jež se pohybují v plápolajících plamenech a jsou známy po celé Evropě pod různými jmény, např. dracones či salamandři alchymistů. Salamandři jako duchové ohně jsou vysoce postavené elementární bytosti. Skřítkové ohně jsou dvojího druhu. Jedni jsou malí, od tří palců do dvou stop výšky, nemají lidský tvar, jsou to pouhé mlhavé obrysy. Ti nejmenší vypadají jako plameny svíček: náležejí do elementárního řádu a nejsou skutečnými skřítky. Někteří vypadají jako hmyz nebo jako ještěrky. Vyskytují se v malých lesních ohních. K životu je vyvolává rytmus ohně – ten jako nejmocnější z vibrací hoření vytváří zvuky, které zní jako harmonické vzývání a umlkají, když oheň dohasíná. Tento popis se hodí pouze na nejnižší typ, který existuje v malých rozměrech v krbu, v táboráku atd. Velký druh měří od 5 stop do 14 stop výšky a můžeme je nazývat salamandry. Největší salamandři žijí v sopkách a mají podlouhlý tenký lidský tvar, který se na konci rozplývá. Můžeme je pozorovat také při velkých lesních požárech. Čím větší požár, tím větší bytost. Tyto bytosti jsou přitahovány ze vzdálených míst k požáru, ale nevznikají v něm. Mají totiž svá střediska, odkud jsou vysílány, když vznikne oheň. Bytosti ohně cestují mnohem více než jiné bytosti, proto je jich méně než ostatních druhů. Jsou inteligentnější než bytosti země, ale způsob jejich bytí je lidem velice vzdálený. Pokud se jejich činnost dotkne lidí, je to jednání přírody, ony si toho nejsou vědomy. V minulosti snad měli lidé nad salamandry nějakou moc a vzájemný vztah mezi nimi existoval, nicméně jejich pocit vůči lidem je nezájem. Většina skřítků je při nejmenším zvědavá, ne tak salamandři, lidé je nezajímají. Příliš se od nás liší a v mnoha případech nám jsou nebezpeční. Musíme mít na paměti, že dokáží vzbudit mocné citové proudy. Tyto city (emoce) nejsou samy o sobě nebo u salamandrů zlé, ale pro ženy a muže jsou nebezpečné, protože jsou nesmírně vzrušující. Lidé by mohli získat moc nad těmito bytostmi, mohlo by ale dojít k opaku a bytosti by získaly moc nad lidmi. Je proto lepší nehledat kontakty s nimi, pokud člověk přesně neví, o co jde. Ostatní skřítci se bytostí ohně nebojí, ale mají k nim úctu. Vitalitu tohoto živlu v přírodě si můžeme představit – Na jedné straně je ničivá, na druhé tvořivá Přestože požár hraje v přírodě destruktivní roli, způsobená zkáza není nikdy náhodná nebo úmyslná, jak si většina lidí myslí. Naopak je řízena inteligentně. Oheň je pro nás všechny tajemný ve svých projevech, ovšem bytosti tohoto živlu jsou neobvykle inteligentní v našem slova smyslu. Nejsnáze můžeme salamandry pozorovat při velkých požárech v přírodě. Na sopku je zajisté nádherný pohled – nejen v hmotném světě, ale i v nehmotném. Sopky jsou místa obrovské energie a činnosti. Vidíme tam několik bytostí ohně až 14 stop vysokých, lidského tvaru. Zjevem připomínají konvenční obrazy od Mefistofela – ne však v tom smyslu, že ztělesňují zlo. Tváře těchto bytostí se dívají z plamenů, tělo se noří do sopky, kde se stává neurčitým a splývá s prostředím sopky. Jsou také velcí andělé ohně, není jich mnoho, jen několik. Mají krásné lidské tváře vyjadřující přísnou vznešenost. Celé místo je v pohybu, tančí podle neslyšitelného rytmu, protože tyto bytosti vytvářejí hudbu svými pohyby. Velcí bytostní ohně si berou z nitra země elementární sílu země, svým tělem ji zpracují a pak ji přelijí do společného rezervoáru. Odtud ji čerpají podle potřeby ti bytostní, kteří pomáhají na svět bytostem ohně a salamandrům. Vyšší bytostní se pohybují určitým rytmem, s jehož pomocí čerpají energii, svými myšlenkami ji formují pak dále zvláštním rytmem (V Indii by to byla mantra) – vzýváním – přivolávají život do stvoření, které takto zformovali a naplnili energií. Tímto aktem přicházejí na svět bytosti ohně. Obvykle se dva Vyšší bytostní soustředí na stvoření salamandra, který se pak stane podstatou ohně. Nezůstávají však zde, ale odcházejí na povrch země nebo pod zem, tam, kde je vulkanická činnost sopky nebo náhlé požáry. Jsou také jádrem silného žáru v hlubinách země a jsou šťastni jen tehdy, když jsou kolem nich velké požáry. Existují Ohniví muži? O Ohnivých mužích se lze dozvědět z lidového vyprávění a pověstí z řady míst v Čechách a na Moravě. Někde jim říkají ohniváč, ohnivák, ohnivec, žavák, světloň, světlouch či zkomoleným pojmenováním z němčiny fajermon, v části jižních Čech světlík. Jak je zaznamenáno v řadě pověstí, neobjevili se jen tak kvůli tomu, aby rozšířili a zpestřili řady strašidel. Stávali se ze žhářů, avšak většinou s nadzemskou spravedlností vytrestaných nepoctivců, kteří šidili a okrádali jiné. Nejčastěji z těch, kteří tajně přenášeli mezníky, ohraničující jejich pozemky. Rozšiřovali tak svá pole nebo louky na úkor sousedů a neváhali se přít, že přemístěné mezníky byly odjakživa v místech, kam je přenesli. Za to jim po jejich skonu nebyl dopřán posmrtný klid a za své hříchy pykají v podobě ohnivých mužů. Někteří z nich musí navíc nosit kolem krku nebo na zádech upevněné ohněm rozpálené těžké kameny. Nejeden z ohnivých mužů patřil za života také mezi nepoctivé hajné, kteří načerno prodávali dříví anebo zvěřinu. Z takových hajných se sice podle pověstí většinou stávali diví muži, avšak z některých také muži ohniví. O OHNIVÉM MUŽI NA ČEBÍNĚ (POVĚSTI Z VYSOČINY) V Jilmu žil kdysi sedlák Jíra. Byl to člověk lakomý a zlý. Pro korunu by si nechal koleno vrtat a když už musel nějaký peníz vydat tak jej mnohokrát v dlani obrátil. Svůj statek střežil jako oko v hlavě. Jednoho podzimního večera, když venku zuřila bouře s vichřicí a ani psa by nevyhnal zaslechl Jíra před vraty hlasy. Vstal tedy z postele, oblékl a šel se podívat kdo jej ruší. „Sedláku, vyhořeli jsme, slituj se, nemáme kam hlavu složit, stačí nám stodola se senem“! Jíra je hnal, ani přes práh ohřát je nepustil. Pak zalezl zpět do vyhřáté postele a usnul. Náhle k němu ve snu promluvil hlas. „Jíro, slyšel jsi o Čebíně? O Ohnivém muži?“ Sedlák se celý zpocený posadil na postel. Bál se zlých snů a trvalo dlouho, než se mu podařilo znovu usnout. „Navštiv Čebín, o půlnoci, navštiv Ohnivého muže“. Ozvalo se, jen co trochu zabral. Jíra do rána už strachy neusnul. Další noc se opakovalo totéž, hrůzostrašný hlas jej lákal na rozpadlý dvorec Čebín, který před lety vyhořel. A příští noc zase. Nevyspalý a unavený sedlák se jedné noci zvedl z postele a vyrazil do tmy venku, podél potoka směrem k Čebínu. Hrůzou mu jen zuby jektaly. Ale kráčel dál, s hlavou sklopenou strachy, se bál dívat i na cestu. Náhle si všiml, že stojí na místě, kde byl dříve dvůr Čebín. Ohněm zčernalé trámy zarostlé vysokou trávou a pár ohořelých polorozpadlých zdí, to jediné ze statku zbylo. „Co tu hledáš?“ Ozvalo se. V sedlákovi by se krve nedořezal, věděl, kdo k němu mluví! Ohnivý muž z Čebína! „Kde jsi vzal tu drzost a odvahu přijít sem o půlnoci? Odtud ještě nikdo živý neodešel, svůj dvůr si hlídám! V sedlákovi byla malá dušička, strachy o život promluvil. „Ve snu jsem slyšel hlasy, abych navštívil Čebín o půlnoci…“ A pak pokračoval dál, hrůzou vyklopil Ohnivému muži vše o lidech, kterým vyhořelo stavení, a i to, jak je vyhnal do deště. „Stačí“! Vykřikl Ohnivý muž, teď budu mluvit já…Kdysi když ještě Čebín stál, přitáhli k němu v zimě kejklíři, prosili mě, abych je schoval před lupiči, kteří je pronásledují. Vyhnal jsem ty vandráky a vysmál se jim. Druhý den je našli v lesích pobité, do jednoho. V noci pak začal Čebín hořet a já s ním. A hořím dodnes. Ty dopadneš stejně, jestli sám sebe nezměníš, pokud to dokážeš, pak i mě osvobodíš z tohoto prokletí…Poté Ohnivý muž zmizel. Jíra se od té doby snažil být lepším, ale nešlo to, lidé už jej znali, tak po něm nikdo nic nechtěl a nebylo, jak dokázat, že je dobrým člověkem. Až jednou, to už na polích ležel sníh, kdosi buší na vrata Jírova statku. Dva vandráci, promrzlí a hladoví. „Sedláku, nech nás přespat na slámě. Zimou už dál nedojdeme, zaprosili…“ „Jistě, jen pojďte dál“. Pozval je polepšený Jíra do domu. Dokonce je pohostil teplou polévkou a nechal přespat přímo ve světnici u kamen. Jemu samotnému se zdál tuto noc sen. Stál v něm uprostřed vyhořelého Čebína a rozhlížel se okolo. Ale po Ohnivém muži nebylo ani památky. Zmizel jako by se po něm slehla zem. )

KOMETY A LÉTAVICE – historie pověrčivých předsudků

KOMETY A LÉTAVICE – historie pověrčivých předsudků

„Kometa byla tak děsná, tak strašlivá a způsobila takovou hrůzu mezi lidmi, že někteří zemřeli strachem a jiní onemocněli. Byla neobyčejně dlouhá a krvavě zbarvená. Nahoře byla vidět ohnutá paže, držící velký meč, jako by jím chtěla sekat. U špičky byly vidět tři hvězdy. Po obou stranách komety bylo lze spatřit mnoho sekyr, nožů, zakrvácených mečů a mezi nimi mnoho ohyzdných zakrvácených lidských obličejů s vousy a rozježenými vlasy“. Tak se nám dochoval popis velmi jasné komety z roku 1528 od slavného francouzského učence Ambroise Paré. Lidstvo komety na nebi pozorovalo už od nepaměti a zároveň s pozorováními se snažilo také pochopit, co to komety vlastně jsou a kde se na nebi znenadání berou. I přes to, že již v průběhu starověku byly učiněny první pokusy o podání fyzikálního vysvětlení kometární podstaty, byly kometám v průběhu starověku a později i středověku přikládány nadpřirozené vlastnosti. Po dlouhá staletí se věřilo, že zjevení komety zvěstuje nějakou pohromu nebo krveprolití. Současně s tímto nejvýznamnějším kometárním výkladem se komety používaly také k přesnějším astrologickým předpovědím. Takové předpovědi, tedy přesněji hlavně jejich příprava, nám do značné míry pomohly při zkoumání komet, neboť poskytovaly leckdy poměrně přesná pozorovatelská data. K předpovědím bylo nutné znát kromě polohy komety i její tvar, velikost, barvu, dobu, po kterou byla pozorovatelná apod. První všeobecně uznávaný pokus o vysvětlení kometární podstaty byl předložen Aristotelem. Aristoteles dělil svět na sublunární a supralunární, přičemž jak už název napovídá, sféra Měsíce tvořila jakousi hranici mezi světem sublunárním (pod Měsícem) a supralunárním (Měsíc a vše za ním). Supralunární svět byl považován za prakticky neměnný a byl dále dělen do soustavy dalších sfér, na nichž byla upevněna všechna nebeská tělesa. Přestože byl Aristoteles dozajista geniálním myslitelem své doby, komety zařadil na základě jejich proměnlivosti chybně do světa sublunárního, když je označil za atmosférický jev vznikající vzplanutím suchých a teplých výparů. I když jsme ve starověku, době dalece předcházející objevení dalekohledu, objevujeme už tady názory mnohem prozíravější a modernější, než je názor Aristotelův. „Nemyslím, že komety jsou náhlá vzplanutí, ale zařazuji je mezi trvalé výtvory přírody. Je to výsada planet, že opisují na své oběžné dráze oblouky. Jestli mají takovou zakřivenou dráhu komety, nemohu říci. Ty dvě, které se objevily v naší době, ji určitě měly“. Předpoklady a poznání, jež se stanou triumfem astronomie až na přelomu 17. a 18. století. Takto je vyslovuje Lucius Annaeus Seneca (asi 4. př.n.l. – 65. n.l.), filozof, politik a literát císařského Říma. Seneca jde ještě dále, a kromě zařazení komet mezi planety předpokládá dokonce i jejich periodicitu. I přes tyto moderní myšlenky se především díky obrovské autoritě Aristotela uchytil předpoklad výparů v atmosféře Země. Tento názor byl postupně přejat dalšími autory a jako paradigma byl šířen jak během života tvůrce, tak i dlouhá staletí po jeho smrti. Chybný názor o podstatě komet jakožto atmosférického jevu dokázal vyvrátit až v druhé polovině 16. století vynikající astronom dánského původu Tycho Brahe (1546-1601). Po tom, co v roce 1577 pozoroval a proměřoval polohu jasné komety, dospěl k závěru, že se kometa musí nacházet až za drahou Měsíce a pohybuje se tedy ve stejném prostoru jako planety. Stejně jako u planet nebyl totiž Tycho schopen tehdejšími přístroji změřit denní paralaxu komety, na rozdíl od Měsíce, jehož denní paralaxa v té době už měřitelná byla. Tím Tycho zpochybnil soustavu sfér a zároveň opravil aristotelovskou představu komet v atmosféře Země. Co je vlastně kometa? Slovo kometa pochází z řeckého „cometes“ (dlouhovlasý). V české literatuře byl dříve i proto často používán název „vlasatice“. Pod slovem kometa se obvykle rozumí rozsáhlý nebeský úkaz, skládající se z pevného kometárního jádra obklopeného komou. Celý úkaz dotváří následně ještě rozsáhlý ohon, který je dvojího druhu – plazmový a prachový. Někde daleko za naší Sluneční soustavou je pásmo plynů, prachů, meteoritů, asteroidů, látek, které se dochovaly z počátku naší sluneční soustavy. Je to Oortovo pásmo. Z tohoto pásma si naše Slunce svojí přitažlivostí vytahuje kusy ledu, ve kterých je zamrznuto mnoho látek, které stály při zrodu naší planety a planet ostatních, a i všech hvězd, včetně naší hvězdy. Tyto kusy ledu se dají do pohybu a přiblíží se ke Slunci. Obletí ho a zase se do tohoto pásu zbytků vrátí. K nám na naše nebe se vrátí opět až za několik desítek tisíc let. Je zde ale ještě jeden pás pozůstatků hned za Neptunem – Kuiperův pás. Z tohoto pásu se k nám vracejí komety častěji. Jedna z nich je i Halleyova kometa. Stane se, že je kometa zachycena gravitačním polem Jupiteru. Pak se její oběžná dráha zkrátí a ona se k nám vrací za kratší dobu. Nejkratší oběžná dráha jedné z komet je tři a půl roku. Komety jsou zmrzlé kusy ledu, ve kterých je zamrznuto mnoho materiálu z prvopočátku naší soustavy. V tomto ledu je materiál z mezihvězdného materiálu – z temné hmoty – z prázdných oblastí ve Vesmíru, kde je plno rozptýleného plynu a prachu. Kometa nese s sebou na Zemi i na jiné planety, se kterými se srazí, mnoho materiálu, ze kterého vzniká život – vodu, uhlík, vodík, kyslík, dusík. Tento materiál je velice důležitý pro vznik života. Kometa prolétne okolo Slunce rychlostí 100x větší než zvuk, asi 60 kilometrů za sekundu! PROČ MAJÍ KOMETY OHON?  Pokud se kometa dostane blíže ke Slunci, než je planeta Mars, začíná vytvářet typický ohon. Sluneční záření zde totiž kometu zahřívá natolik, že ledy z jejího jádra sublimují (mění se v plyny) a vytvářejí slabou dočasnou atmosféru zvanou koma. Plynné molekuly vody, kysličníku uhličitého a uhelnatého, vodíku a dalších látek se pak štěpí na atomy a ionty. Díky tomu vidíme zářící hlavu komety. Tlak slunečního větru je částečně odfoukává i s prachem a pískem, čímž vzniká zářící ohon, který typicky dosahuje délky 10 až 100 milionů kilometrů. Něco si přej, padá hvězda! Ve skutečnosti hvězdy nikam nepadají. To, co romanticky označujeme padající hvězdou je meteor, lidově řečeno létavice či povětroň. Výraz meteor pochází původně z řeckého slovního spojení meteórum, meteóra, což přeneseně znamená „věci, které jsou, dějí se nebo se vznáší ve vzduchu“. Meteor je většinou miniaturní těleso z kosmu (meteorit), které vysokou rychlostí vnikne do husté atmosféry planety Země a díky značnému tření na kratší či (relativně) delší okamžik vzplane a zazáří. V drtivé většině případů se jedná o pouhé zlomky sekundy. Meteory nevzplanou ihned po vstupu do atmosféry, začínají zářit přibližně ve výšce 90 km nad zemským povrchem a svou světelnou manifestaci končí, díky hustotě atmosféry a dramatickému poklesu rychlosti, a tudíž nízkému tření, které již nedokáže povrch meteoritu rozžhavit (případně kvůli totálnímu vypaření a sebezničení), ne níže než 20 km nad povrchem. Existují samozřejmě výjimky, kdy meteor stále září i podstatně blíže Zemi. Během dne zářící meteory neboli padající hvězdy nevidíme, protože rozžhavené meteority (v tomto stavu již meteory) či světelná nebo kouřová stopa za nimi je za denního světla v podstatě neznatelná. Meteor je tedy, v krátkosti a polopaticky řečeno, meteorit (projektil, objekt, „kamínek“) z vesmíru, který se rozhodl svou tisíce a miliony let trvající pouť vesmírem ukončit více či méně jasným zahořením a následným vypařením při průletu zemskou atmosférou. Jednou z nejefektivnějších nočních podívaných jsou meteory, které při průletu atmosférou vybuchují, rotují, rozpadají se na menší kusy, které všechny svorně září a případně znovu vybuchují. Při pohledu ze země je nezřídka takový explodující meteor dokonce doprovázen jasně slyšitelnou zvukovou kulisou. Jedná se o zvuk, podobný třepotání praporu v silném větru, doprovázený svistem, pískáním nebo temným hlubokým „mručením“. Takovéto meteory nebo bolidy mohou v mnoha neznalých pozorovatelích dokonce vyvolat pocit ohrožení až paniky, protože bývají nebývale jasné (bolid), po obloze se přesouvají netypicky dlouho, subjektivně vypadají velmi blízko a v některých případech mohou za sebou „táhnout“ jakýsi kouřový chvost z uvolňujících se plynů. Meteorický roj Perseidy je každoroční nebeskou událostí. Je viditelný od 11. července do 12. srpna. V letech 1991-1993 bylo při posledním průchodu komety periheliem (doba oběhu je přes 133 let) možno pozorovat přes 300 meteorů za hodinu. Nyní je v maximu možné pozorovat až 110 meteorů za hodinu. Meteorický roj Perseid je znám už 1762 roků. První zmínky o něm pocházejí z poloviny 3. století našeho letopočtu v souvislosti s umučením sv. Vavřince. Ten byl jedním z církevních hodnostářů strážících majetek v Římské říši. Při pronásledování křesťanů prý neuposlechl příkaz krutého římského císaře Valeriána odevzdat církevní majetek vládci a raději jej rozdal chudým. Několik dní po jeho popravě 10. srpna 258 podle lidí z nočního nebe padaly třpytivé slzy a od této události jsou Perseidy lidově známé jako „slzy svatého Vavřince“. )

Nejnovější články na našem portálu

Hormonální jógová terapie – Návrat k ženské energii, návrat k sobě
duben 01, 2025 117
„Sestavu hormonální jógy jsem vytvářela pro menopauzu, pro starší ženy, které ztrácejí hormony,...
Číst článek...
Slunce v Beranu – Nová cesta je otevřená
březen 20, 2025 494
20. 3. 2025 v 10:02 Slunce, které opustí konjunkci s Neptunem a Severním lunárním uzlem v Rybách,...
Číst článek...
Měsíční jeskyně – Tajemná šachta patří k největším záhadám na Slovensku
březen 18, 2025 385
Stálo tam něco jako obrovské černé silo, bíle olemované. Když jsem se vzpamatoval, napadlo mě, že...
Číst článek...
JITKA VALENTOVÁ: Černá Luna vstupuje do Štíra 27. 3. 2025
březen 12, 2025 543
Dne 27. 3. 2025 vstoupí po 9. letech v rámci koridoru zatmění Černá Luna do znamení Štíra . V...
Číst článek...
Rituál zavinování – Hluboký transformační proces a cesta k uzavření jakékoliv životní etapy
březen 02, 2025 477
„Tvá síla pochází přímo od Bohyně – je to láska. Nechť z Tebe vyzařuje, když jdeš, když stojíš…Ať...
Číst článek...
Sibyly – Prorocké kněžky, které měly ve svých rukou osudy celých národů
únor 20, 2025 668
„Než mě k Sibyle pustili, musel jsem napřed obětovat býčka Apollónovi a ovci Artemidě. Bylo...
Číst článek...
Slunce v Rybách – Rozpuštění staré formy
únor 17, 2025 742
18. 2. 2025 v 11:07 vstoupí Slunce do znamení Ryb, ve kterém uzavíráme jeden roční cyklus, zároveň...
Číst článek...
EFT – Jemná technika pro dosažení vnitřního klidu a osvobození se od bolestivých emocí
únor 11, 2025 705
„Každou myšlenku, kterou přijmeme, podvědomí přetvoří a promítne v našem životě, v podobě úspěchu,...
Číst článek...
Fototerapie – Objevte tajemství léčby jasným světlem
leden 28, 2025 536
Světlo je zdrojem života. Jeho blahodárné účinky jsou známy již od dávných věků, ale jako mnoho...
Číst článek...
JITKA VALENTOVÁ: Vzácné lednové zarovnání planet
leden 20, 2025 819
Rok 2025 přinese řadu výjimečných astrologických i astronomických vlivů, jedním z nich je vzácné...
Číst článek...
Slunce ve Vodnáři – Cesta za svobodou začíná obratem do nitra
leden 18, 2025 814
19. 1. 2025 ve 21:00 vstoupí Slunce do znamení Vodnáře pod dohledem mocného Pluta a za podpory...
Číst článek...
KAKAO – nápoj bohů, elixír zdraví i platidlo
leden 15, 2025 679
„Tato semena, zvaná mandle či kakao, se rozdrtí na prášek a tento prášek spolu s nadrcenými...
Číst článek...
PODPOŘTE NAŠÍ PRÁCI A ZAŠLETE NÁM FINANČNÍ DAR, VELICE DĚKUJEME.
2201380141/2010. Pro platby ze zahraniční: FIO Banka, a.s.
IBAN: CZ7720100000002201380141

NEBO PŘES PAYPAL třeba 111,- nebo 222,- Kč

Přednášky z festivalu Poděbrady

Více videí

Tajemné dějiny a UFO na Zemi

Nejčtenější články na našem portálu osobního rozvoje

16 květen 2020 2233467
Věřím, že každý se někdy zarazil nad "časem", tedy lépe řečeno nad čísly na hodinách, která na...
Celý článek...
4 listopad 2019 517643
Taky jste si všimli, že stále více lidí hlásí různé formy intolerance nebo alergie na pšenici,...
Celý článek...
20 září 2023 462014
Naše jméno nás representuje na veřejnosti a je do jisté míry i naší vizitkou. Každé jednotlivé...
Celý článek...
Vaše osudové číslo předurčuje Vaší životní cestu
1 prosinec 2020 297558
Nauka o číslech nebo-li numerologie je prastará opravdu zajímavá věda. Možná právě proto byla po...
Celý článek...
51 symptomů spirituálního probuzení
28 září 2023 287398
1. Změna spánkových vzorců: nervozita, horká chodidla, přerušovaný spánek Pocit únavy po probuzení...
Celý článek...
3 říjen 2023 275240
Byla roztěkaná, utahaná a kafe pila neúměrně rychle. Prý musí brzy jít, protože na ni doma čeká...
Celý článek...
Jitka Bičíková: ATOPICKÝ EKZÉM a jeho duchovní příčina
6 říjen 2023 263601
Ekzémy vyjadřují náš VNITŘNÍ ZÁPAS mezi tím počem toužíme, a tím co ve skutečnosti prožíváme....
Celý článek...
Jak zjistit z numerologie kým jsme byli a jak jsme zemřeli v minulém životě?
3 srpen 2019 260399
Zajímá vás, zda jste byli v minulém životě mužem či ženou nebo příčina smrti, co nás čeká po...
Celý článek...
Význam andělských čísel 11, 111 a 1111
13 duben 2020 259450
Pokud opakovaně vídáte čísla 11, 111 nebo 1111, je pro to důvod. Nejčastějším způsobem, jakým...
Celý článek...
DUCHOVNÍ PŘÍČINA OBEZITY a celulitidy v naší mysli
12 prosinec 2020 245486
Obezita znamená z mluvy naší duše nejen POTŘEBU OCHRANY, OBAL STRACHU, ale také ÚTĚK PŘED -...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Krevní tlak NÍZKÝ/VYSOKÝ - duchovní příčina
30 květen 2022 244913
VYSOKÝ KREVNÍ TLAK - Duchovní příčina Vysokým tlakem trpí lidé, kteří v sobě dusí VELKÝ TLAK....
Celý článek...
Jak zhmotňovat svá přání - Zákon přitažlivosti, nejmocnější zákon vesmíru
29 srpen 2021 217461
Každá myšlenka vibruje, každá myšlenka vyzařuje nějaký signál a současně přitahuje jí odpovídající...
Celý článek...
Vztah dvojplamenů - karmických duchovních dvojčat
7 leden 2018 210029
O konceptu dvojplamenů toho bylo napsáno hodně a koluje mnoho názorů a přesvědčení. Zdá se, že...
Celý článek...
Jak číslo domu a bytu může ovlivňovat váš život
30 září 2019 194058
Mohlo by se zdát, že čísla na dveřích jsou abstraktní, kromě základní orientace nic neznamenající...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Proč ženy trpí na CYSTY, VÝTOKY A BOLESTIVOU MENSTRUACI? ~ psychospirituální příčina
17 září 2020 187967
V dnešní době snad už neexistuje jediná žena, která by neměla nějaké "ženské problémy". Čím je to...
Celý článek...
Vendula Kociánová: Muži milují silné ženy, do doby, než z nich vytáhnou raněné chlapce
27 srpen 2020 185911
Většinu mužů přitahují silné ženy. Někdo si na ni troufne jiný jen tak z povzdálí kouká a...
Celý článek...
Jitka Bičíková: VELKÉ A TLUSTÉ BŘICHO U HUBENÝCH ŽEN
6 prosinec 2018 178137
Jste štíhlá, cvičíte, držíte dietu, ale stále nemůžete zhubnout velké břicho ? KDE JE CHYBA? Náš...
Celý článek...
Soňa Sofi: NUMEROLOGIE - Číslo dne narození
23 září 2019 169328
"To, čím jsi, záleží na třech faktorech:na tom, co jsi zdědil, co z tebe udělalo tvé okolí a co...
Celý článek...
Je ten muž pro mě skutečně tím pravým?
25 listopad 2020 165029
Často se dva dospělí dají dohromady a jenom donekonečna přehrávají svá dětská dramata. Poměrně...
Celý článek...
Petra Jelínková: Všem matkám svých synů
13 srpen 2022 162558
Tak jak nic v životě není náhoda, není ani náhoda, že žena porodí syna. Tím, že žena přivede na...
Celý článek...
Znáte svojí osobní roční vibraci? Víte v jakém karmickém roce se nacházíte?
24 květen 2018 144840
Každý z vás jistě ví, jaký se píše rok, nyní, když dávám dohromady tento článek, jsme na sklonku...
Celý článek...
MERLIN král čarodějů: Když muž skutečně miluje
20 červenec 2022 129396
Když muž skutečně miluje a otevře své srdce ženě, měla by žena o jeho zranitelné srdce pečovat a...
Celý článek...
Jitka Bičíková: BABIČČINY BYLINKY na lymfu a otoky
21 květen 2020 125931
OBKLAD Z JABLEČNÉHO OCTA: – Vezměte si bavlněný ručník nebo nějaký hadřík a namočte ho v...
Celý článek...
Jitka Bičíková: MIGRÉNY a bolesti hlavy - duchovní příčina
29 červenec 2022 124615
MIGRÉNY a bolesti hlavy nebo-li náš PAPIŇÁK V HLAVĚ - DUCHOVNÍ PŘÍČINA Bolest z fyzického hlediska...
Celý článek...