Záhady, historie a UFO

Bohové a bohyně Slovanského panteonu

Bohové a bohyně Slovanského panteonu

„Pravý Slovan sa nepustí do ničoho bez toho, aby neprosil Boha a každé dielo završí tým, že Bohu za jeho pomoc poďakuje“. Na začátku věků byla velká tma. V této tmě bylo Zlaté vejce, v kterém přebýval Rod – původce všeho. Rod zrodil lásku – Ladu – matku a silou lásky rozbil zevnitř Zlaté vejce a stvořil Vesmír – nespočitatelné množství hvězdných světů a též náš svět. Tak Rod zrodil všechno, co vidíme okolo, všechno, co nazýváme přírodou. Slunce, které vyšlo z Rodovy tváře, posadil do zlaté lože a Měsíc do stříbrné. Potom Rod vypustil ze svých úst dech, z kterého se zrodil Svarog – Nebeský otec a pták. Svarog ukončil stvoření světa. Stal se hospodářem Země, vladykou Nebeského carství. Potom Svarog rozestavil po světě 12 obrovských sloupů, které podpíraly nebesa. Rod vytvořil vody velkého moře, z kterého vystoupila na hladinu Zemská kachna, která porodila mnoho bohů a démonů. Rod vytvořil i krávu Zemun a kozu Sedun, z jejich vemen se rozlilo mléko, z jehož kapek se zrodily hvězdy. Z másla vytvořil Rod Matičku Zem. Potom vytvořil kámen bytí – Alatyr, který byl středem světa a vhodil ho do moře. Podle slovanských představ je pozemský svět disk plovoucí ve vodách původního oceánu. Pod ním je další, svět mrtvých. Sklenut je kamenným nebem, jímž prosvítají hvězdy. Osa světa (dodnes připodobňována májkou) je nakloněna k Polárce a prochází světovou horou. Světové strany jsou orientovány na východ a mají přiřazeny hodnotové významy. Je to struktura 3+4 (tři roviny, čtyři světové strany). Ne náhodou si tedy mytický praotec Čech vybral Říp jako horu, v jejímž okolí usadil svůj lid – čedičový vrcholek je z regionálního pohledu skutečným středem tehdejšího světa (lokality, kterou kmen Čechů v 6.-8. století obýval). Kopec symbolicky připomínal místo, kudy prochází střed země. Slované a jejich víra v božstvo Podle některých názorů měli Slované v době svého „rozprchu“ z původní pravlasti jen jakousi obecnou představu o fungování světa – božstva Země a nebes, doplněnou vírou v bytosti nižšího řádu a víceméně dodržovali kult animismu po předcích. Ovšem v dnešní době se více přihlíží k celkovému polyteismu, kterým později disponovaly jednotlivé kmeny tak, že musel mít určitý společný prazáklad už v době před rozsídlením. Ostatně dokazují to již nálezy antropomorfizovaných idolů z 6. století. Tím však nemůžeme zastínit fakt, že celkový slovanský panteon je poměrně chudý. Lze jej označit jako henoteistický (tedy, že v čele bohů stojí jeden nejvyšší). Tuto roli zastával nejdříve Svarog – bůh nebes a božského ohně či jeho zástupce, syn Svarožic – Dažbog – bůh Slunce a pozemského ohně. Jejich místo v době expanze zaujal (zřejmě v současnosti nejznámější) Perun – bůh hromu. Z nejvyšších ještě nesmíme opomenout Velese (Volose), boha stád a blahobytu. SVAROG – Indoevropský základ „svar“ – světlo, zářící obloha dává tomuto bohu roli zosobňovatele slunce, potažmo ohně – nebeského kováře. Zároveň je považován za prvního boha, tedy otce. „V jeho uctívání se shledávají relikty starých lunárně-agrárních kultů z doby baltoslovanské jednoty…“ Jako solární bůh byl uctíván zejména v souvislosti se slunovraty a rovnodenností – to poukazuje na agrikulturní zaměření Slovanů. Staroruské texty přisuzují Svarogovi zákon o monogamii, ovšem usuzuje se, že tento zákon byl vytvořen na základě inspirace křesťanskou morálkou a bohu přisouzen až zpětně. SVAROŽIC – DAŽBOG – RADEGAST – Jak už naznačuje jméno Svarožic, víme, že se jedná o syna praboha Svaroga. Svarožic je začleňován do mladší generace božstev. Je nazýván bůh-syn, také mladé Slunce, a představuje boha nebeského slunce. Jméno Svarožic je doloženo z ruských traktátů z 11. a 12. století, které mluví o úctě k ohni, nazývanému Svarožic. Tak jej uvádí i na západě u polabských Slovanů, kde je později nazýván jako Radegast – místo, kde stála jeho svatyně (Riedigost). Jmenován bohem kmene Ratarů byl někdy nazýván také Dažbogem, obzvláště u jižních a východních Slovanů. Nejstarší zmínka v Pověsti břemenných let se vztahuje k roku 980, kdy kníže Vladimír zavedl jeho kult vedle jiných bohů v Kyjevě.  O oblibě tohoto kultu svědčí i Slovo o pluku Igorově z 12. století, kde kníže Olegh a s ním všechen ruský lid jsou nazváni „vnuky Dažbogovými“. PERUN – „per“ – práti se. Bůh hromu (po boku řeckého Dia, indického Indry, keltského Taranise, germánského Thora a baltského Perkunase) byl později ztotožňován i s válkou, a tedy proto se dostal do popředí v čase slovanské expanze. Nejčastější zmínky o něm jsou z východoslovanské oblasti, především z ruských smluv s Byzanci. „Císař Lwón s Alexanderem uzavřeli s Olegem mír, zavázali se platit daň, vzájemně si přísahali: políbili kříž a Olega s jeho muži přivedli, aby přísahali podle ruského zákona: zaklínali se svými zbraněmi a Perunem, svým bohem, i Volosem, skotím bohem, a tak uzavřeli mír“. Perunovým atributem byla sekera, jeho stromem dub. Není vyloučeno, že mu byl zasvěcen i kosatec, u jižních Slovanů nazýván také perunika. Kromě blesku sesílal nejspíš i déšť a krupobití. V roce 980 bylo u Polabských Slovanů vybudováno obětiště zasvěcené právě Perunovi, kde probíhaly i lidské oběti. Mezi zasvěcená místa ale nepatřila jen obětiště. Perunovi byly zasvěceny i dubové háje, jelikož dub byl jeho stromem. Tyto háje nalezneme především u Kyjeva a v Polabí. VELES, VOLOS – Patron a ochránce stád dobytka, obilí, dále obecně majetku a blahobytu. Je zodpovědný za plodivé síly přírody, tedy úrody. Litevský výraz „velés“ znamenající duše zemřelých ukazuje, že tento bůh patří do doby baltoslovanské jednoty a že byl dříve spojován i s podsvětím. Veles byl uctíván po celém slovanském světě. Jeho symbolem byl roh hojnosti a dobytčí rohy. Ke kultu patří dřevěné či kamenné falické idoly. „Křesťanství odsoudilo Velese do role démona nebo přímo čerta. Přispěli k tomu patrně jeho atributy – zvířecí rohy“. Památka na Velesa dosud žije v tradici ruského lidu. Na jižní Rusi bývá totiž o žních zvykem zavázati do uzlu hrst posledních klasů, čemuž se říká „zavinovati Velesovi bradu“ nebo „nechati Velesovi hrstku klasů na bradu“. Podle některých pramenů byl Veles uctíván dokonce i ve Finsku – zřejmě pro sousedství s Balty. MOKOŠ – O kultu bohyně Mokoš nevíme téměř nic konkrétního. Nepatří mezi „základní čtveřici“ bohů, ale její význam, převážně na východě, byl veliký. Ruští vědci došli k závěru, že se jedná o bohyni plodnosti, jež zodpovídala za hojnost obilí a dále za ochranu práce žen (předení…). Její jméno je etymologicky odvozeno od výrazu „mokryj“ (mokrý, vlhký), jež ji tedy spojuje s představou životadárné vlhkosti země. Měla by tak symbolizovat a předcházet výraz „Matka zem“, často užívaný ruským folklórem. Bývala vyobrazena na ruských výšivkách jako prosící postava ženy spínající ruce k nebesům. Ve venkovském prostředí středověké Evropy se ještě dlouho po přijetí křesťanství čas od času konaly zakázané ženské slavnosti, které se dotýkaly kultu jakési výrazné mateřské bohyně. Tyto převážně noční rituály doprovázela konzumace zvířat a sexuální motivy, a proto je interpretovala církev jako čarodějnické sabaty. Ačkoli Mokoš zastupuje z všeobecného hlediska nepostradatelnou roli v jakémkoli pohanském panteonu, její kult nebyl dokázán jinde než na ruském území. V Polsku, Polabí, Lužici, a i v Čechách najdeme jen několik toponym, která se jménem bohyně úzce souvisejí – např. polské Mokszany, lužické Mokočice, český Mokošin vrch, Mokošín, Mokošny. Další silní bohové a bohyně ze Slovanského panteonu Nadregionální význam měl z těchto bohů Svantovít („svanto“ – svatý a „vit“ – pán). Centrem kultu byl známý chrám na mysu Arkona ostrova Rujána, tehdejší domoviny kmene Ráňanů. Svantovít byl bohem válečným (atribut meče, sedla, udidla a posvátného bílého koně) i hospodářským (atribut rohu hojnosti). Na Rujáně se nacházel ještě další chrám, chrám v Korenici, ke kterému se vztahují další jména místních bohů – Rugievit se sedmi obličeji a osmi meči, Porevit s pěti hlavami a Porenutius se čtyřmi obličeji a pátým na prsou. Posledně jmenovaný je etymologicky odvozován od Peruna jako jeho syn. Dalším pobaltským bohem byl Jarovít, zřejmě symbol jara (obnovující se přírody) a snad i války (jeho atributem byl velký zlatý štít). Neopomenutelným slovanským bohem je i Triglav, tříhlavý bůh se třemi sférami vlády – nebe, země, podsvětí. Uctíván byl stejně jako Jarovít při ústí Odry. Modla tohoto boha se nacházela ve Štětíně a ve Volyni. Obě zpodobnění měla zavázané oči a ústa zlatým pásem, aby neviděla lidské špatnosti. Za bohyně můžeme jmenovat bohyni Sivu-Živu, bohyni plodnosti, životních sil a růstu. (U východních Slovanů plnila tuto funkci Mokoš). Mezi severozápadními Slovany najdeme i Antigonu, Bělboga a Černoboga, zřejmě protiklad dobra a zla. Dále Pripelag (jemuž byly zřejmě dodávány oběti lidské), Gudrag, Stribog (východní slovanstvo, bůh větru či mrazu). Staří Slované uctívali mystické bytosti, jež je dle jejich víry chránily a pomáhaly jim. Byli to nejen bohové, ale i zvířata a rostliny, někdy dokonce kameny a skaliska neobvyklých tvarů či vodní zdroje atd. Naši předkové nedělili přírodu na živou a neživou. Vše, co je obklopovalo, bylo živé. Proto v těch dobách lidé uctívali přírodní síly. Zbožňovali Slunce, Měsíc a přírodní jevy. Všemu připisovali božský původ a věřili, že přírodní síly závisí na vůli bohů. Proto v určitých obdobích roku prováděli zvláštní posvátné rituály, přinášeli oběti a v modlitbách prosili bohy o pomoc a děkovali jim za úspěchy.   )

SVATÝ MARTIN Z TOURS: Římský voják, poustevník a biskup

SVATÝ MARTIN Z TOURS: Římský voják, poustevník a biskup

„Na den sv. biskupa Martina, milý hospodář a jeho družina, husy jedí, víno k tomu pijíce, štědrého Martina chválíce, páni žáci a kněží se radují, neb se jim koledy přibližují. Pacholci a dívky svobodu mívají, a u jiných pánův se zjednávají“. Svatý Martin, známý též jako Martin z Tours, se narodil mezi lety 316–317. Jméno Martin je možno chápat jako zdrobnělinu slova „Mars“, což byl v Římě uctívaný bůh války. Toto jméno nedostal Martin náhodou, neboť jeho otec zastával váženou pozici – byl vojenským tribunem, z čehož plyne, že své naděje vkládal do syna. Jméno Martin mohlo být rovněž vykládáno jako držící Marta, to znamená člověk vedoucí válku oproti zločinům a hříchům. Také se může vyložit jako podněcovatel, vládce nebo dokonce i vyvolavatel, a to proto, že se o Martinovi říká, že tím, jak zasvětil svůj život Bohu a svátosti, podnítil samotného ďábla k nenávisti, zatímco u Boha umocňoval milosrdenství. Martinovo rodiče byli nevěřící, tedy pohané, na druhou stranu však křesťanství tolerovali. Martinův otec byl římským vojákem a rodákem z Amiens, což bylo francouzské město nacházející se v oblasti Pikardie. Podle dostupných informací je známo, že byl keltského původu. Martin jako oddaný římský voják V roce 331 byl císařem vydán edikt, který nařizoval, že všichni synové vojáků-veteránů musí nastoupit do římské armády. Martin musel uposlechnout, neboť mu již bylo 15. let, což byl věk pro odvod, a rovněž byl synem veterána. V tomto období byl Martin nucen dělat věci, které mu byly nařízeny a které dělat nechtěl. Nesměl činit svá vlastní rozhodnutí. Největší část svého vojenského života strávil Martin v Amiens. Jeho život se stal brzy velmi stereotypním. Výcvik, uniforma, kůň. Jako každý gardista měl nárok na svého otroka, respektive mu byl přidělen. Ke svému otrokovi se však Martin choval velice neobvykle. Mezi jeho spolubojovníky kolovaly fámy a pomluvy, že se stravuje společně se svým otrokem, namísto toho, aby jej otrok obsluhoval. Martin sám dokonce otrokovi čistil jeho sandály. Tyto skutky vykonával i sám Ježíš Nazaretský. Ten totiž svým učedníkům umýval nohy, což bylo považováno za jistý rituál očištění a rovnocennosti. Totéž dělá svatý Martin. Bylo to z toho důvodu, že jej vnímal jako sobě rovnou osobu, nevidí mezi lidmi žádné rozdíly. Martinův život po boku otroka jako bratra hlásal „revoluci“ a rozcházel se s antickým myšlením a společností. Martinovo laskavé srdce však dokázalo mnohem více – zachránit život člověka. Za chladného a mrazivého večera se kolem městských bran Amiens potuloval žebrák, polonahý a prosící o almužnu. Nikdo se po něm ani neohlédl, až na Martina, který byl na svém koni. Ten, když mu chtěl darovat peníze, si uvědomil, že žádné nemá a nemůže mu tedy co dát. Vtom ale vytasil svůj meč a rozřízl svůj plášť ve dví. Jednu půlku dal žebrákovi a druhou si ponechal. Lidem kolem to připadalo směšné, že Martin má pouze půlku pláště. Tento jeho čin se stal legendou a inspirací pro spoustu maleb, fresek či mozaik. Tato historie však má své pokračování. Následující noci se Martinovi zdál sen o Kristu, který byl oděn právě onou polovinou vojenského pláště, který věnoval Martin chudému. Martin měl tento plášť poznat, a poté se Kristus obrátil k andělům, kterým řekl, že to Martin jej oděl do tohoto pláště. Martin odsloužil celých 25 let vojenské služby. Rovněž se můžeme domnívat, že neprolil žádnou krev, jelikož jeho oddíl měl na starost veřejný pořádek a zajištění bezpečí pro významné osobnosti. Zvrat nastal v roce 325, kdy říši začali ohrožovat barbaři. Císař Julián začal vojákům dávat tzv. donativum, které je mělo motivovat k boji. Když přišla řada na Martina, rozhodl se požádat o propuštění ze služby, a prohlásil se za bojovníka Kristova. Císař se však cítil velmi dotčen a obvinil jej ze zbabělosti. Martin však odpověděl, že strach nemá a pokud to císař chce, do přední linie se postaví. Ale beze štítu a přilby a prolomí řady nepřátel takto beze zbraní, jelikož je bojovník Kristův. Císař jej vzal za slovo a nechal ho do následujícího rána uvrhnout do vězení. Tu noc se stal druhý zázrak, se kterým je Martin spojován… Praví se, že se Martin celou noc modlil, jelikož Germáni vyslali vyjednavače s prosbou o mír. Tak se Martin definitivně zprostil od vojenské služby a mohl se vydat po cestě, po které vždy toužil – být poustevníkem. Cesta do Poitiers V roce 356 se Martin, již jako svobodný, rozhodoval, kam bude směřovat jeho pouť. Do Egypta nebo Sýrie, aby se připojil k mnichům a konečně žil život po jakém toužil? Existují domněnky, že odešel do Trevíru, kde nalezl silnou křesťanskou obec. A je více než pravděpodobné, že se na tomto místě doslechl o osobě, jež posléze v jeho životě sehrála důležitou roli – Hiláriovi z Poitiers. Hilarius se narodil v Poitiers v roce 300 a prováděl mnoho studií týkajících se intelektuálního života. Obdobně jako Martin se narodil do pohanské rodiny, ale rozhodl se konvertovat ke křesťanství. Byl ženatý, měl i dceru, ale ani to mu nezabránilo stát se biskupem. Martin se tedy vydal do Poitiers, aby se Hilarius stal jeho mentorem. Ten jej bez váhání přijal a ihned jej chtěl nechat vysvětit na diakona. Toto bylo pro Martina zcela nepřípustné, necítil se natolik vzdělaný a připravený, aby získal tak vysoký post, nicméně svolil alespoň k tomu stát se exorcistou, což byla nejnižší vstupní pozice. Mohlo by se zdát, že se Martinovi v jeho cestě víry nemohlo nic stát, ale opak byl pravdou. Po nějakém čase se mu zdál sen o rodičích, kteří se vrátili do rodné Panonie. Martin se tedy rozhodl, že než se vydá na cestu modliteb a samoty, rozloučí se s rodiči. A tak se s požehnáním vydal na cestu. Při přechodu Alp však sešel z cesty a potkal loupežníky. Nemožné se stalo možným. Martin dokázal obrátit na křesťanskou víru samotného vůdce loupežníků. Setkání s loupežníky však nebyla jediná podivnost a zkouška, která Martina čekala. Po nějaké době, kdy se Martin konečně nacházel na jedné z italských cest, potkal postavu, a toto setkání sehrálo klíčovou roli během jeho budoucího působení. Do cesty se mu postavil sám ďábel, který jej zkoušel a snažil se jej svést na scestí výrokem: „Ať jdeš kamkoliv a pokusíš se o cokoliv, před tebou je neustále ďábel“. Martin mu však odvětil veršem z biblické knihy Žalmů: „Pán je se mnou, nebojím se. Co mi mohou lidé udělat?“ Postava znenadání zmizela. Martin si byl zcela jist, že se jednalo o ďábla, jelikož v této brzké době na něj lidé opravdu věřili. Skrze tyto útrapy se dostal domů, kde se opět setkal se svými rodiči. V domě byl srdečně přijat až do chvíle, než vyřkl, že chce oba své rodiče obrátit na křesťanskou víru. U otce neuspěl. Martin jako biskup z Tours „Cokoli jste udělali pro jednoho z mých nejposlednějších bratří, pro mě jste udělali“. Další těžkou zkouškou tohoto světce se stal okamžik, ve kterém zjistil, že zemřel jeho dlouholetý přítel, rádce i mistr Hilarius z Poitiers. Se smrtí přítele se vyrovnával poměrně dlouho, avšak na truchlení mu nezbylo mnoho času, jelikož mu byla vyjádřena veliká pocta. Bylo mu nabídnuto místo v pořadí třetího biskupa z Tours. Po zdlouhavém přemlouvání odmítl, avšak okolnosti, a zejména davy lidí, které jej při cestě z města obklopily, jej donutily místo biskupa přijmout. Poté se obyvatelé rozdělili na dvě skupiny – lidé stojící za Martinem a lidé stojící proti němu, ti se dokonce neštítili napadat jeho vzhled, pomlouvat jej či jej hanit jiným způsobem. Nicméně nutno podotknout, že právě díky své obyčejnosti a prostosti si nakonec nový biskup, který byl dle zdroje zvolen zřejmě 4. července roku 370, získal lásku lidu. Byl obyčejným člověkem jako ostatní a jeho skromnost to pouze podtrhovala. Dalším problémem, s nímž se musel vypořádat, bylo pohanství. Martina tedy čekal boj s pohany, které se snažil obrátit na křesťankou víru. Vše, co bylo pohanské, se snažil omezit, strhával proto sochy a chrámy pohanských bohů a tím si vydobyl u pohanů věrnost. Martin rovněž nečekal, až se všichni pohané dostaví do Tours, ale byl poutníkem, který putoval a šířil křesťanství, přičemž tyto poutě byly doprovázeny mnoha zázraky. Ne vždy byl vítán přátelsky, čelil dokonce útoku pohanské skupiny či útoku nožem, ale vždy jej zachránila jeho víra v Hospodina, jelikož útočné zbraně vždy zázrakem zmizely z rukou útočníka. Martinova poslední pouť do Candes Před svou smrtí se Martin vydal na svou poslední pouť do města Candes, v němž pocítil, že jeho city i smysly začínají chátrat. Svolal své bratry a s pokojem na duši jim oznámil, že již brzy se odebere do království nebeského. Ani v této chvíli nepodlehl svodům pohodlí a svůj život, stejně jako doposud, nechal v rukou Božích. Jeho život vyhasl v noci na neděli dne 8. listopadu 397. Přestože byl mrtev, jeho tvář i tělo byly andělsky bílé. Po jeho smrti však nenásledoval zármutek a klid, naopak se svedla vlna pozdvižení a rozepří. Nastal nelítostný boj o jeho tělo mezi věřícími obyvateli Tours a Poitiers, jelikož obě strany si uvědomovaly důležitost světce a jeho relikvií a obě si na ně činily nárok. Lidé z Tours odmítali Martina vydat, hlídali jeho tělo dnem i nocí před zákeřným lidem z Poitiers, který se jej chtěl zmocnit. Bůh učinil zázrak, díky němuž všichni obyvatelé z Poitiers usnuli a lidé z Tours tak mohli nenápadně naložit tělo a odvézt jej do rodného kraje. Tak to bylo správně, neboť jinak by údajně Bůh nezasáhl. Sv. Martin je patronem chudoby, ale také vojáků, koní, jezdců, hus a vinařů. Svátek tohoto patrona připadá na 11. listopadu. Jedná se o datum jeho pohřbu, kterého se účastnily masy věřících lidí, jež jej toužily doprovodit na jeho poslední cestě. Martinův hrob se posléze stal cílem mnoha poutníků a zároveň byl vyhlášen národní svatyní. Při jeho vyobrazeních si často nelze nevšimnout jeho bílého koně, jenž má rovněž svou symboliku. Bílý kůň je znamením mesiáše a nebeských vojsk, nese pozitivní význam. „Komu se v životě dobře daří, neměl by zapomínat na ty, kteří žijí v nouzi“. – Sv. Martin )

Po stopách čarodějnic: 10 tajuplných míst, která dokazují jejich existenci!

Po stopách čarodějnic: 10 tajuplných míst, která dokazují jejich existenci!

„Staletá moudrost tvá všechno ví, proniklas přírody tajemství, za nocí hlubokých o lidech sníš, odvěkým živlům rozumíš. Pozemské jedy, paprsky měsíce, dovedeš svařit na léků tisíce, dovedeš spojit, dovedeš bořit, dovedeš usmrtit, dovedeš stvořit. Člověka v příšeru, příšeru v člověka, dovede proměnit tvá moudrost odvěká…“ Čarodějnictví. Dnes již všem dobře známý fenomén, který se v českých zemích, zemích Evropy, a dokonce i ve zbytku světa podstatně podílel na tvorbě dějin naší moderní společnosti. Položme si otázku, kdo jsou ony čarodějnice. „Jedná se o provozovatelky čarodějnictví, pohled na ně se od kultury ke kultuře liší. Obecně se vyznají v kouzelnictví a magickém umění. Dokážou řídit síly dobra nebo zla pomocí rituálů, amuletů, zaříkávadel a vyvoláváním duchů. Během historie byly čarodějnice obávanými osobami, protože se pokládaly za pomstychtivé, prováděly kouzla ke škodě druhých a spolčovaly se zlými duchy“. Slovo „čaroděj“ je všeslovanské a má souviset s rytím čar a obrazců do země, jež bylo součástí magických rituálů, vyvolávání duchů a jiných kouzel. Podobně je tomu u označení věd, vědum a vědma, která jsou odvozená od slova věděti. Někdy bylo i rozlišené, zda příslušník této vrstvy vykonával magii škodlivou (čaroděj, čarovník) či přínosnou (znachor, mudrc). Jednoho se lidé báli a druhého uctívali. Víra v nadpřirozeno a v účinnost kouzel byla pevnou součástí náhledu na svět i v nejstarších civilizacích. Už ze starší doby kamenné (paleolit) se dochovaly materiály o existenci osob, které se vyznaly v léčitelství, kouzlech, nápojích lásky, ale i v travičství atd. Písemné prameny o čarodějnicích se vyskytují u Babyloňanů, Asyřanů, Egypťanů, Židů, Řeků a Římanů. Existenci čarodějnic ve starověkém Řecku už dokládá básník Homér (8.st.př.Kr.), stejně tak i římští autoři (Ovidius, Horatius, Statius, Plútarchos, Tullius). Podle těchto pramenů měly čarodějnice možnost ovlivňovat živé tvory a někdy i neživé věci, často jim byla přisuzována neštěstí, která se stala mimo logiku všedního dne (např. požáry, úmrtí blízkých i zvířat). V pramenech nacházíme i návody, jak čarodějnici poznat a jak se jí bránit (pomocí zaříkadel). V díle Amores Ovidius (43. př.Kr. – 17. po Kr.) popisuje starou „babiznu“ Dispas takto: „Zná černé umění a zaříkávadla Kirké. Ví také, jak působí nápoje lásky. Na její pokyn se zatáhne obloha, nebo svítí jasně slunce. Viděl jsem hvězdy, ze kterých tekla krev – jestli nevěříte – a měsíční zář planoucí barvou krve. Tuším, že se vznáší ve stínech noci a její staré tělo pokrývá peří. Ze starověkých hrobek vyvolává své předchůdkyně a zaříkávadly otvírá zemi“. I v Písmu svatém se několikrát píše o čarodějnicích. Je však nutné podotknout, že Bible nahlíží na čarodějnictví záporně. Nejslavnější biblický citát, který pronesl Bůh Mojžíšovi na hoře Sinaj, používaný ve středověku a renesanci lovci čarodějnic, byl verš: „Čarodějnici nenecháš na živu“. („Maleficos non patieris viverve“). Počet čarodějnic na sabatu se pohyboval řádově v rozmezí od desítek až po statisíce! V 16. století jedna čarodějnice uvedla, že na shromáždění nedaleko Ferrary se sešlo šest tisíc čarodějnic, francouzský démonolog 17. století Pierre de Lancre píše o sabatech, kterých se účastnilo více než 100 000 čarodějnic. Bartolomeo Spina ve svém spisu Quaestio de strigibus et lamiis (1523) popisuje detailně údaje o rekvizitách sabatu, jimiž jsou plátky řepy dřevité chuti či černé hostie. Svěcené hostii byly připisovány magické účinky a byla hojně využívána např. k ochraně dobytka či milostné magii a v 15. století se takové nedovolené schraňování hostie a její využívání k magickým praktikám stalo svatokrádeží. Jídlo na hostině bylo studené a zapáchající, víno chutnalo po moči a maso po shnilém dřevu. Jídlo rovněž nikdy nebylo slané (sůl byla totiž důležitou součástí bílé magie, sůl v jídlech chyběla také proto, že se užívá při křtu a v křesťanské liturgii). Jídlo nepřinášelo žádné uspokojení – ať čarodějnice jedly, jak chtěly, stále byly hladové. Sabat vrcholil tancem čarodějnic. Prováděly se kolové tance, uprostřed stál ďábel či falický symbol. Při tanci se pohybovalo proti směru hodinových ručiček, což se pokládalo za obzvlášť hříšné. Místo sabatu osvětlovaly zelenavé ohně, které hořely bez paliva. Také se rádi bojíte? Pokud ano, vydejte se s námi na nejtajemnější místa čarodějnická! LYSÁ HORA – Místem, kde se pravidelně scházely čarodějnice, je Lysá hora v Moravskoslezských Beskydech. Místo je to skutečně záhadné, protože se k němu kromě jiného váže i pověst o čarodějnici Haně. Hluboko v nitru Lysé hory se nachází jeskyně a v ní byl odpradávna ukrytý poklad. Ten nejdřív hlídal mladík Ondráš, kterého ovšem zradil jeho nejbližší přítel Juráš. Vyzradil zbojníkům z nedalekého města, jak se k pokladu dostanou, a Ondráše zabil. V té chvíli převzala vládu nad pokladem čarodějnice Hana. O pár dní později vojáci vchod do jeskyně skutečně vypátrali a obklíčili ho. Když tu se najednou na vrcholu Lysé hory ozval děsivý skřek. Čarodějnice Hana se začala zlobit! Z oblohy seslala blesk, zaduněl hrom a skála na kopci se začala podivně otáčet. Pak se zřítila a kamení uzavřelo vstup do jeskyně. Od té doby se slehla zem i po Haně. V podobě velkého zeleného hada s korunkou na hlavě se prý ale zjeví každému, kdo se ke vchodu do podzemí sloje přiblíží…A aby těch podivností nebylo málo, Lysá hora je jedním z nejchladnějších, nejdeštivějších a největrnějších míst v České republice. KOPEC CHOTUC – Na Chotuci (pár km od Nymburka) se podle dobových pramenů scházely čarodějnice a konaly zde svoje sabaty. A dodnes se tu dějí „divné věci“. V nedávných letech se v okolních polích objevovaly kruhy v obilí, které se ani největším skeptikům nepodařilo vysvětlit nějakými rozumnými důvody. Existují také současná svědectví, že v okolí Chotuce se nejspíš nachází jakási časoprostorová díra. Citliví jedinci mohou zaslechnout hlomoz dávných půtek, drkotání kočárů, ale také zvuk parní lokomotivy, která na zdejší železnici už hezkých pár desítek let nejezdí. ZŘÍCENINA HRADU NA DOUBRAVSKÉ HOŘE – Tato zřícenina nedaleko Teplic je dodnes opředena řadou pověstí. Ta nejznámější, které také zdejší obyvatelé nejvíce věří, je o čarodějnici Běle, která kdysi žila v lesích, jež hrad obklopují. Svými čarami a skřeky vyhnala každého, kdo na okraj lesa vkročil. Brzy prý místo opustila i všechna zvířata. Až se sem jednou odvážil vydat statečný rytíř, na kterého byla i kouzla krátká…Jakmile se mladík přiblížil k hradu, strhla se obrovská bouře s větrem, z kopce se začaly valit kameny. Rytíř se všemu vyhýbal. Čarodějnice po něm proto začala metat ohnivé sliny – po nich také dodnes zůstaly na svazích hory otvory. Ani toho se však rytíř nezalekl a Bělu pomocí svého kopí svrhnul ze skály. Podle všeho se ale čarodějnice čehosi zachytila a podařilo se jí přežít. Dodnes se v okolí hradu pravidelně zjevuje. Říká se také, že tomu, kdo ji spatří, se vždy v den, kdy podle kalendáře slaví svátek Běla, zdravotně přitíží. HRAD CHOUSTNÍK – Za čarovných nocí se tu prý schází čarodějnice! Jedním z míst v okrese Tábor, které podle legend bylo rejdištěm čarodějnic, je tento hrad. O svatojanské noci se na hradě prý slétávaly čarodějnice, které tam přes celou noc divoce tančily a prováděly všelijaké rituály – především kolem tamní studně. Ke studni se váže i další čarodějnická legenda, hojně rozšířená v tomto kraji. Vypráví o tom, že čas od času přišla ke studni čarodějnice, která zde přesně 2 minuty ze studně pila. Když jste si na ni počíhali, stačilo do studny skočit a koupat se v ní do té doby, než přestane pít. Jakmile pak člověk ze studně vylezl, všechny jeho nemoci zmizely. Koupání ve studni však podle dalších pověstí znepříjemňovali tamější démoni (někdy se mluví o vodním šotkovi), kteří vodu údajně chrání a ohřívají. A do třetice ještě jedna čarodějnická legenda, která se však váže k hradu Choustník. Ve zdech tohoto hradu se prý usídlila obzvláště nebezpečná čarodějnice, která prý škodila obyvatelům v okolí. Prý jakoby ani nebyla klasickou čarodějnicí, ale spíš upírem. VRCH PLEŠIVEC V BRDECH – Nachází se ve výšce 654 m.n.m. nedaleko obce Jince ve Středočeském kraji. Na Plešivci se nacházelo velmi rozsáhlé, tajuplné hradiště (10. -12. st.př.n.l.) a zabíralo úctyhodnou rozlohu asi 57 hektarů. Někteří badatelé se domnívají, že na hradišti se nacházel magický okrsek a patrně zde stála rovněž také svatyně. Tato skutečnost se jistě otiskla do energie tohoto místa, protože citliví lidé zde dodnes vnímají zvláštní energie. Podle některých senzibilů jsou některá místa na Plešivci vyloženě negativní. Není divu, protože lidé knovízské kultury prý praktikovali rituální kanibalismus. O tajemné posvátnosti svědčí také hromadné obětní dary, nalezené na úpatí hory – a nejen tam. Jaká božstva zde však byla uctívána, to se přesně neví. Legendy také vypráví, že na vrchu Plešivci se od dávných dob shromažďovaly čarodějnice. Slétávaly se sem o půlnoci na ohnivých košťatech a tančily prý na vysokých valech. Nejdeme zde také „Krkavčí skály“, v nichž prý sídlí hadí královna, která se občas promění v něžnou dívku, bloudící v hustém lese. Kdo ji však polituje a dovolí, aby se k němu přiblížila, zaplatí prý svým životem. JÁNSKÁ KAPLE – JÁCHYMOV – Okolí Jánské kaple nad Jáchymovem bylo pověstným místem sletů čarodějnic tohoto kraje. Shromažďovaly se tu o Valpuržině noci a konaly zlo. Zajímavostí ovšem je, že podle jisté verze, bylo několik čarodějnic pochytáno, popraveno a jejich ostatky jsou uloženy právě v těsné blízkosti Jánské kaple. O prvním červencovém úplňku se mají prokleté duše čarodějnic dostávat ze svého zajetí a mohou po dobu několika hodin zle škodit lidem. Jak praví tradice, rozhodně se nedoporučuje dětem, aby v tu dobu chodily ven. HORA BOUBÍN – Tamější prales se kdysi stal domovem mocného mága! – Neobvykle pokroucené kmeny stromů porostlé mechem, pozoruhodně propletené kořeny, vrásčitá kůra plná podivných útvarů či nepropustné mlází. Tak to vypadá v Boubínském pralese, jedné z nejpopulárnějších českých přírodních rezervací, kde je po staletí člověkem nedotčená příroda. Hora Boubín, dnes známá svým pralesem, byla odedávna tajemným místem. Sídlil tu nejmocnější čaroděj celých Čech. Jmenoval se Žídek. Ten se projevoval hřměním na hoře, dokázal však také léčit i konat zázraky, pročež byl považován za jednoho z nejmocnějších čarodějů – i když jeho jméno nám třeba moc strašidelně nezní. Boubín byl vyhlášeným místem výskytu léčivých a čarodějných bylin. Je znám dopis z roku 1578, v němž Jan Mattioli, bylinkář a nový osobní lékař Viléma z Rožmberka, píše o výpravě na Boubín. Vyprosil si na svém pánu, aby směl co nejdříve navštívit Boubín a „vyhledat nějaké koření“. Poté dodává: „Až na vrchu i všudy okolo něho jsem chodil…maje zprávu o jednom koření i bylině jménem Martagon“. Bylinkou Martagon zřejmě myslel Lilium Martagon neboli lilii zlatohlavou (zlatohlávek). TŘÍSTOLIČNÍK – Hraniční hora, které se dříve říkávalo Třízubec či Třístoličná hora, dostala své zvláštní jméno podle tří skal připomínajících svým tvarem obrovská sedadla. Ty se tyčí na bavorské straně vrcholu (tady zvaného Dreisesselberg). Prý na nich sedávali a rokovali králové Čech, Bavorska a Rakouska. Na vrchol Třístoličníku stoupá sedmatřicet kamenných schodů k upravené vyhlídce, ze které je úžasný výhled na bavorskou stranu pohoří. Velkou zajímavostí skalních útvarů Třístoličníku je občasný úkaz, který je možno sledovat, když při nízko stojícím slunci a za určitého pohybu vzduchu táhnou kolem skal mlhy. Pak se na skále objeví obrovský stín lidské postavy. V 19. století zde byla vídána podivná světýlka považovaná za bludičky, která prý dokonce neváhala útočit na pocestné a zanechávala na nich ošklivé popáleniny. Říká se, že 30. dubna se tu objevují démoni, a i v historii bylo místo považováno za oblíbenou oblast čarodějnic, které tu pořádaly sabaty. Dokonce kvůli tomu měla být upálená jistá obviněná selka. HORA BROCKEN V NĚMECKÉM POHOŘÍ HARZ – Vrcholy tajuplného a romantického pohoří Harz dodnes zdobí ponuré zříceniny hradů, místa opředená pověstmi o čarodějnicích a jejich divokých obřadech. O filipojakubské noci se tu konaly sabaty čarodějnic. Věřilo se, že se zde v tuto noc scházejí ženy, které zaprodaly svou duši ďáblu, aby získaly magickou moc, a spolu s nimi sem přicházejí různí duchové, démoni a jiné tajemné bytosti. Čarodějnice měly přilétat na košťatech či různých zvířatech. Slétaly se na horu Brocken k čarodějnickému oltáři, aby projevily poslušnost ďáblu, který zde na ně čekal nejčastěji v podobě kozla. V Německu je tato noc známá také jako „Noc svaté Valpurgy“. BLA JUNGFRUN – OSTROV ČARODĚJNIC – Přestože byl tento malý ostrov švédskou vládou prohlášen za národní park, vyhýbají se mu lidé obloukem! Místo je prý prosycené negativní energií, která dokáže neblaze ovlivnit každého návštěvníka. Bla Jungfrun (Modrá panna) není ve skutečnosti pravé jméno tohoto velmi malého, avšak zároveň děsivého ostrůvku. Původní název je Blakulla. To lze přeložit jako Modrý vršek, jelikož celý ostrov pokrývá modrý granit. Jde o zlé a magické místo, kde se konají čarodějnické sabaty. Ostrov vždy děsil i námořníky. Nacházejí se tam lesy, jeskyně, maják, ale také kamenný labyrint. Věří se, že místo je prokleté a návštěvníci by si rozhodně neměli nic odnášet domů! Místo se má vyznačovat tajemnými zvuky a světly. Má být poznamenáno temnými rituály. Paranormální jevy mají být nejsilnější právě v kamenném labyrintu. O charakteru místa se zmínil například už arcibiskup a kartograf Olaus Magnus. Ve své sbírce Historia om de nordiska folken z roku 1555 tvrdí, že se na ostrově v určitých obdobích scházejí čarodějnice, aby zde zkoušely svá kouzla.   )

Vodník neboli Hastrman – Vládne všemu, co na vodě i ve vodě se nalézá

Vodník neboli Hastrman – Vládne všemu, co na vodě i ve vodě se nalézá

„Nevesely, truchlivy jsou ty kraje vodní, v poloutmě a v polousvětle mine tu den po dni. Dvůr vodníkův prostranný, bohatství v něm dosti, však bezděky jen se v něm zastavují hosti. A kdo jednou v křišťálovou bránu jeho vkročí, sotva ho kdy uhledají jeho milých oči“. Pokud by se volila nejpopulárnější nadpřirozená bytost českého folklóru a pohádek, dostal by se na některé z medailových míst, ne-li přímo na vrchol, vodník. Malý zelený mužíček s vypoulenýma očima, s pomačkaným cylindrem na hlavě a ve fraku, z jehož šosu kape voda. Sběratel dušiček, skladující své úlovky pod pokličkami baculatých hrníčků. Strašidlo dodnes populární, jemuž pánové Drda a Lada vlili, jako kdysi Shakespeare elfům, novou krev do žil, takže s námi vydržel i přes konkurenci bubáků modernějších a módních. Vodník ale nebýval jen popletený pajda, mlaskající své brekeke, tvor, zírající štěněcíma očima z kaluže vody (ačkoliv i tak ho některé pověsti představují). Nebyl ale ani bez zbytku a odvolání zlý, aspoň ne obvykle. Potměšilý, prchlivý a nevyzpytatelný, to ano. Silný a nelítostný také. Choval se zkrátka jako element, který představoval. Voda byla nebezpečná vždycky, bytosti ostatních živlů mohli být divocí, nepřátelští nebo hodní, vodní bytosti bývaly prostě nesmlouvavě jiné. Ne že by se snad ve většině folklórních představitelů tohoto druhu odrážely staré zvyky a mýty, v nichž voda a nebožtíci splývali v jeden kult, spíš tu působila ona empiricky ověřená krutá nevyhnutelnost osudu. Kontakt s ďáblem býval uzavírán na delší dobu, větrné bytosti mohly ztratit zájem, bylo možné je usmířit, a s démony hor s jejich poklady bývala spolupráce přímo žádoucí. Mnohé šlo prostě přechytračit, vodu ne! Voda je definitivní. Ať už osobně pro člověka, jehož stáhla pod hladinu křeč, který uklouzl na břehu nebo spadl z loďky, nebo globálně při povodních. Bezmoc, která je provází si ostatně někteří sami dobře pamatujeme. Ve známém úsloví „Co peklo schvátí, to už nenavrátí“ dal by se s úspěchem zaměnit podnět za slovo Vodník, a platilo by beze zbytku, nejen jako toužebná představa. O možných náznacích „existence“ vodníka se lze dočíst již v Kosmově kronice Slovo pro vodního démona je ve většině slovanských jazyků jednoduše odvozeno od vody, příkladem je kromě českého vodníka ruský vodjanoj nebo polský wodnik. V česku se také občas objevuje výraz vodní muž či vodní mužíček, podobné je slovinské povodnji mož nebo lužickosrbské wódny muž. V češtině lze nalézt také označení odvozené z německého wassermann „vodní muž“. Jedná se o jména jako hastrman, vaserman, vastrman, na Moravě také bestrman, ve Slezsku hasrman a na Ještědsku vosrmon. Jeho použití je doloženo už ze 14. století. Z německého nixe „vodní démon“ je odvozeno lužické nyks a nykus. Z rozšířené víry v jeho kapající šos je odvozeno označení šosáč používané na Litovelsku. Z topení, jejich typické činnosti, je odvozeno polské topielec a toplec. Kronikář Kosmas ve svém životním díle nehovoří o vodníkovi explicitně, ale zmiňuje zde kult vody, jenž může s vodnickou tematikou do jisté míry konvenovat. Vodníkovská látka tak, jak nakonec ústí ve folklor, totiž zřetelně sestává ze dvou různých vrstev, jež jsou obě ve svém původním znění nerekonstruovatelné: z vrstvy pohanských náboženských představ a vrstvy představ démonických (folklorní). Naši předci odkazovali na vodníka jakožto na boha nebo božstvo. Jejich náboženství bylo založeno na uctívání živlů a široké plejádě jejich božstev. Staří Čechové se rovněž uchylovali k personifikaci těchto elementů. Je zajímavé, že ze všech živlů hrála v náboženských představách starých Slovanů zásadní roli voda, a tak docházelo ke kultu entit, které byly s vodním elementem nějakým způsobem spjaty – k uctívání pramenů, řek či duchů, kteří vodní milieu obývali atp. V démonologických představách již bájné bytosti nepoužívají božských poct, a tudíž i vodník pozbývá statusu „boha“ či démona. „Hranice mezi vodníkem – bohem – a vodníkem – démonem však není zcela ostrá: vodník – bůh živlu, tj. živel sám, bude i v démonologické vrstvě, jak ji zná lidová tradice, stále přítomen. DER WASSERGEIST – neboli vodní duch je německou paralelou k českému vodníkovi, přičemž v německém jazyce existuje více označení. Pro tuto bytost nalezneme i označení „der Neck“, popřípadě Nock nebo Nix. Jedná se o nadpřirozené postavy, démony, kteří podle lidového přesvědčení žijí v jezerech, rybnících, řekách, potocích a studnách. V různých lokalitách mohou mít různá označení nebo podobu. Specifickou podobou jsou „die Elben“. Jedná se o krásné muže ve sladkých vodách, kteří hrají na harfu či housle a svádějí mladé ženy. Mezi typické znaky patří hlavně hudební instrument, dále oblečení, z kterého kape voda či zelené rybí zuby. Oproti českému vodníkovi, který se dostává do německého prostředí jako der Wassermann, je třeba zmínit, že Wassergeist je zlá démonická postava, zatímco vodník je vnímán střídměji. Po stopách pražských vodníků aneb co nám vypráví Vltava… Víte kolik je v Praze vodníků? 40! A zdaleka se nejedná o konečné číslo. Stále se pátrá po dalších. Většinu z nich najdeme ve Vltavě a přilehlých tocích, dokonce i mimo ně. Devatero z nich v Čertovce, dva mimo tekoucí toky a zbytek ve Vltavě od Vyšehradu po Holešovický přístav. Nejvýznamnější z nich je Vejvoda českých vodníků, který žije pod Vyšehradem. Nejzlejší je Zlý vodník od Karlova mostu – na toho pozor! Nu a nejslavnější pražský vodník je Kabourek – usuzujeme tak z toho, že mu tady sochař a malostranský patriot Josef Nálepa udělal sochu. Ostatně je to stejný sochař, který udělal i Fauna. KABOUREK Z ČERTOVKY – Legendou mezi pražskými vodníky býval Kabourek, velký milovník piva a prý dobrák od kosti. Jeho sochu najdete na Čertovce u mlýnského kola Velkopřevorského mlýna. Kabourek prý dříve patříval mezi štamgasty hospod na Kampě, mezi hordami turistů se však dnes necítí dobře. Chuť na pivo mu ale zůstala, a tak občas požádá kolemjdoucí, aby mu přinesli ve džbánku točené anebo aspoň lahvové. Kdo jeho prosbě vyhoví, dostane prý za odměnu štiku nebo úhoře. VODNÍK PAKLT NA PRAŽSKÉM HRADĚ – Zajímavostí je také vodník Paklt, který žije na Pražském hradě v místních fontánách. „Legenda praví, že pokud ho chcete oslovit, zmizí v hradních zdech. Kde je vlhko, tam se vodník cítí jako ryba ve vodě…“ Měří jen 60 cm a chodí po celém Pražském hradě s podivným úsměvem. Na pozdravy prý zásadně neodpovídá. V PODSKALÍ – Už nikdy se tam neutopí žádné dítě! Ručí za to tamní vodník, který kdysi dávno utopil vymodleného rybářova synka. Za to rybářova žena proklela jeho malé hastrmánky, aby na slunci uschli. Po přímluvě neznámé, ale laskavé kolemjdoucí babičky se nad nimi slitovala a kletbu zrušila. Vděčný vodník za to slíbil, že osobně dohlédne na to, aby se v Podskalí už nikdy neutopilo žádné dítě! HASTRMAN U KARLOVA MOSTU – Bydlí prý pod čtvrtým obloukem, a když má možnost někoho utopit, tak nezaváhá. Zvláště nemá rád, když si lidé z vodníků utahují nebo se jim postaví. Podle pověsti prý kdysi utopil kočího Vincenta Sahulu jen proto, že dotyčný posměšně zanotoval: „Hastrmane, tatrmane, dej nám kůži na buben!“ Netrvalo dlouho a kočí odevzdal hastrmanovi nejen svou kůži, ale také duši do hrníčku. VODNÍK PIVODA Z PODVYŠEHRADÍ – Na hrníčky je specialista vodník Pivoda. Nejvíce mu jich přináší divoké jarní vody a má jich prý už pěknou sbírku! I když ne ve všech má dušičky. Občas vezme nějaký na břeh, aby se s ním pochlubil suchozemským sousedům. Nenápadně to maskuje průpovídkou, že pivo mu chutná ze všeho nejvíc právě z některého kousku. VEJVODA VODNÍKŮ POD VYŠEHRADSKOU SKÁLOU – S oblibou topí zvláště švarné mládence, z nichž se potom stávají členové vojska kněžny Libuše, které sídlí právě pod Vyšehradem. Když má pocit, že se už nikdo dlouho netopil, povolá z vyšehradské skály strašidelného černého psa, aby mu někoho do vody zahnal. Vodník představuje lidské nevědomí, vše, čeho se ve skrytu duše obáváme Kontextem, v němž se vodníkova postava často tematizuje, je psychoanalýza. Na tezi, že vodník symbolizuje nevědomí, založil svou studii T. Winter. Vodníka vidí klasicky: jako ducha vody. Voda, živel jednak neprobádaný, neprozkoumatelný, jednak spojitý, dokonale amorfní reprezentuje ztracenou jednotu bytí. Winter tak dokonce naznačuje, že vodník, podle lidové představy padlý anděl, symbolizuje svým bytím ve vodě touhu po opětovném spojení s Bohem. Psychoanalýza ovšem zná ještě jinou konotaci vody: sexualitu. Tento rozměr se přenáší i na vodní bytosti. Se sexuální konotací vody souhlasí i tradice magická. Voda zde ovšem má výrazně ženskou polaritu. „Vlhko je zřeďující, pasivní, ženské“. V oblasti mytologie tuto tezi potvrzují výrazně sexuálně pojatí vodní duchové, jež jsou povětšinou skutečně femininní. Připomenout můžeme antické Sirény, krásné, svůdné, ovšem záhubu nesoucí. Stejná je tradice v mytologii slovanské. „Hlas Rusalčin jest velice krásný, kouzelným svým zpěvem láká plavce do hlubin a topí je, zlomyslně se přitom chechtajíce“. Tato sexuální povaha vodních bytostí není nakonec cizí ani vodníkovi. Zatímco lidové podání ji explicitně přiznává jen bytostem ženským – Rusalkám, vílám – u Vodníka je tato sféra skrytá, utajená, jako by právě byla ve spojení s psychoanalytickou představou o nevědomí. „Uvažujeme-li o setkání s hladinou, nutně (kromě hravých vlnek) nám vyvstane i další obraz: obraz klidné hladiny, která působí jako zrcadlo, ale je to zrcadlo mnohem dynamičtější než to umělé. Zrcadlo vody má hloubku, má svět za sebou. Svět sice zrcadlící se, ale zároveň i svět v hloubce. Odráží naši tvář – nástroj k svádění, ale ukazuje ji jinou – idealizuje ji, na rozdíl od hladkého umělého zrcadla, svou pohyblivou podstatou. „Každý trochu nejasnější a vybledlejší obraz nutí k idealizaci“. Když Narcis pozoruje svůj obraz ve vodě, cítí, že jeho krása se neustaluje, že není dovršena a že je třeba ji dovršit. Pohled do vodního zrcadla přirozeně zdvojuje. Při pohledu na vodu se Narcisovi zjeví jeho totožnost i jeho zdvojenost, zjeví se mu jeho dvojí, mužská a ženská síla, a hlavně se mu zjeví jeho skutečná i ideální podoba“.   )

Dožínky – Čas oslavy plodnosti Matky Země, hojnosti, prosperity a plodů naší práce

Dožínky – Čas oslavy plodnosti Matky Země, hojnosti, prosperity a plodů naší práce

„Když se dožne žito, ječmen a pšenice, slaví se dožínka (dožínky, obžínky, dožatá, dóženek)“, tedy slavnost na oslavu ukončení žní. Dožínky byly na českém území kromě zmíněných názvů slaveny mimo jiné i pod názvy voženek, žnivuvka, ožinky či na Moravě jako aldamáš nebo homola, jako tomu bylo především na Valašsku. Tato odlišná pojmenování vychází jak z nářečí, tak z různých dožínkových aspektů, například na východní Moravě pojmenování souvisí s názvem hostiny (aldamáš), nebo s označením konkrétního dožínkového pečiva (pro jižní Valašsko byly o dožínkách typické žrnové vdolky, které nesly označení homola). Dožínky jsou oslavou úrody po žních, vzdání úcty Matce Zemi a poděkování všem živlům za vyslyšení našich proseb, aby ušetřili přírodu. Slaví se kraj od kraje různě dle podnebí a počasí ten který rok. V Čechách je to zpravidla koncem srpna, na Moravě již začátkem srpna nebo v půli a jejich přesné stanovení závisí na sklizení posledního pole s obilím nebo místní zvyklostí. Po dožínkách se ještě také slaví Dočesná v sadech a na Moravě Zarážení hory, jež znamená sklizeň vinohradu. Všechny tyto slavnosti byly přímo spojené s úkonem sklízení úrody. V dobách dávno minulých se většina obyvatel živila zemědělstvím, proto je lidové umění spjato především s venkovem a přírodou. Naši předkové si na rozdíl od dnešní doby velice dobře uvědomovali důležitost vazby člověka s přírodními silami, pozorně sledovali každou změnu v přírodě a věnovali ji patřičnou pozornost. Skládali jí hold a s tím byly spojeny i oslavy se zpěvem a tancem. Vliv přírody, její proměny, běh slunce, to vše souviselo se zvyky a obyčeji prostého lidu. Historie dožínek ve smyslu oslavy ukončení žní sahá nejen na českém území stovky let před křesťanské období. Snad u všech národů je možné shledat potřebu díkůvzdání za sklizenou úrodu Bohu, bohům, Matce přírodě či jiným duchovním entitám, s čímž souvisí rituály obětování úrody, předávání prvotin z ní či darování poslední části sklizně. U některých národů dožínkové díkůvzdání probíhalo i ve znamení zvířecích, či dokonce lidských obětí. Zajištění hojné úrody totiž bylo nedílnou součástí obživy a přežití lidstva od nepaměti, stejně jako se sklizní spjatý vděk a udržování příznivého rozpoložení bohů či duchů. Spojitosti mezi dožínkami napříč světem a lidskou historií „Tradice je duchem národa, jeho ochranou, jedinečností, výjimečností a moudrostí“ STAROVĚKÉ ŘECKO A ŘÍM – slavnosti se zde konaly například na počest bohů úrody, zemědělství, plodnosti a vegetace, jimiž byli především bohyně Démétér (která dokonce pomohla lidu naučit se, jak obdělávat pole) a bůh Dionýsos, jenž chránil ovocné stromy a rovněž jim dodával mízu, a tedy byl vnímán i jako bůh „plodivé síly přírody“. Pro Řeky bylo pak kromě obilí a vína důležité pěstování oliv, jimiž byli Řekové (přesněji Athéňané) obdarováni bohyní Athénou. V Římě byly typickými obřady mimo jiné na jaře slavené Cereálie vycházející z pocty a vděčnosti k bohyni Cerese (Ceres), která byla římskou obdobou bohyně Démétér. Důležitá byla rovněž bohyně Tellus, kterou uctívali jako bohyni země s plodivou sílou. SLOVANÉ – ze slovanských zvyků čerpáme v našich obyčejích dodnes, dokonce máme dochováno i několik útržků o jejich dožínkových tradicích. Slované za úrodu a za její požehnání vzdávali díky konkrétním bohům, což bylo podstatou sklizňových obřadů. „Po žních vstupoval žnec boha Svantovíta do arkonského chrámu na ostrově Ráně a s významnými obřady přinášel oběť dárci úrody zemské“. Na základě těchto posvátných obětí bohům mohly být v zemích se slovanskými kořeny budovány snad i pozdější křesťanské dožínkové obřady. Mezi dožínkové tradice při těchto pozdějších křesťanských obřadech v některých oblastech Ruska například patřilo to, že s počátkem žatvy přicházela na pole hospodyně přinášející chléb se solí. První snop, který ženci požali, vzala s sebou domů, kde ho položila pod obrazy uctívaných světců. Tento zvyk souvisel opět s obětováním či posvěcením prvotin ze sklizené úrody – obilná zrníčka z tohoto snopu nechávali lidé posvětit v kostele, a následně je přidali k osivu, které mělo být zaseto dalšího jara. KELTOVÉ – na evropském území obývaném Kelty byl předchůdcem dožínek svátek Lughnasadh, jímž Keltové oslavovali boha Lugha – boha ohně, slunce a světla, ale rovněž sklizně. S dožínkovým díkůvzdáním souvisí také úcta a vděk za hojnost úrody, která závisela na Bohyni Matce. Keltové totiž věřili, že se této Bohyni ve stanoveném čase spjatém se sklizní narodil syn (tedy duch obilí), který byl sťat a jeho semena byla rozseta po zemi. Stejně jako staří Keltové, oslavte Lughnasadh rituálem pro bohatství a nadbytek, uspořádejte oslavu a sejděte se s přáteli. Můžete použít zelené nebo zlaté svíce a před jejich zapálením se soustřeďte na hojnost a nadbytek, která vás provází a pak svíci zapalte. Můžete také přírodě a Matce Zemi poděkovat tím, že do přírody zanesete nějakou obětinu – klas, ovoce, trochu vína, něco z Vaší dožínkové hostiny a poděkujete tím také duchům přírody. AFRIKA – sklizňové rituály jsou dodnes slaveny a snad i nejvíce opravdově prožívány v afrických zemích, kde jsou mnozí lidé stále odkázáni na přírodní podmínky ovlivňující úrodu, která často tvoří největší podíl obživy tamějších obyvatel. Děje se tak především v menších afrických vesnicích. Mezi africké dožínkové slavnosti patří mimo jiné takzvaný Yam Festival, slavený na konci období dešťů, nebo novodobější ghanská dožínková slavnost Homowo, která je zde slavena na památku hladomoru v předkoloniálním období. Africké díkůvzdání je v některých oblastech i v současnosti propojeno s tradičními tanci, zpěvy, ale také kostýmy a maskami, které umožňují plněji vstupovat do konkrétních rituálů. Pokud bychom však na tomto území pátrali po hlubší dožínkové tradici, došli bychom v neposlední řadě ke starověkým Egypťanům a jejich sklizňovým rituálům, které se opět vztahovaly k jednotlivým bohům, jimž byly například určeny prvotiny sklizně. AMERIKA – prvním díkůvzdáním v Americe bylo dle tradice díkůvzdání roku 1621, kdy noví američtí osadníci oslavovali první sklizeň, v níž spojovali jak vděk Bohu, tak vděk původním obyvatelům kolonizovaných oblastí, kteří jim k úrodě dopomohli. Na americkém území však stovky let před nimi děkovali za úrodu původní americká etnika jako Aztékové či Mayové. ASIE – dožínkové slavnosti sahají na každém světadílu k prapůvodnímu obyvatelstvu – a není tomu jinak ani na území Asie, která má v jednotlivých zemích nespočet různých náboženství, politických i společenských uspořádání. Avšak navzdory tomuto rozdělení, odlišnostem náboženských vyznání, zvyklostem daného území podstata zůstává stejná, ať už jde o děkování za sklizeň rýže, obilí nebo jiných plodin. Vždy se totiž jedná o potřebu vzdání díků za úrodu konkrétním bohům, duchům či jiným instancím, touhu po novém požehnání a radost vyjádřenou oslavou. V Japonsku spadá děkování za úrodu (Niiname-sai) k obřadům, které mají souvislost s císařským rodem. V těchto sklizňových rituálech lidé spolu s císařem směřují díky za úrodu a podmínky, díky nimž bylo možné sklízet šintoistickým božstvům. Zároveň však prosí v modlitbách i za další rok, aby byl plodný a úrodný. Dalším z mnohých příkladů na asijském území mohou být bengálské sklizňové oslavy Nobanno („nové jídlo“). Jedná se o slavnosti vesnické společnosti, jejíž obživa byla založena na zemědělské činnosti. Tyto oslavy spadají do období prosince až ledna. Dožínkový věnec měl pro naše předky magickou moc „Vážené hospodářo! Přémite tento věneček, vod poctivéch děveček! Kolek klásečku, toli másečku, kolek zrneček, toli měřeček, kolek stopeček, toli kopeček“. Dožínkový věnec a jeho předávání hospodáři patří k základu všech podob dožínek na našem území. Byl především důkazem – někde spolu s posledním snopem – o dokončené sklizni, a tedy o hojnosti úrody, na což bylo poukazováno často i v přednášených vinších. Uvitý věnec byl v průvodu z pole k hospodářům přinášen vícero způsoby. Mohli ho společně přinášet žnec a žnečka v čele průvodu, nebo samostatný zástupce chasy. Zdá se, že nejčastěji věnec přinášela hlavně žnečka, kterou chasa uznala za „nejpěknější a nejvýřečnější“ – a to buď v ruce, nebo na hlavě. Dožínkový věnec měl pro naše předky magickou moc. „Byl kruhový, připomínal slunce jako životodárnou sílu pro nastalou úrodu, také měl magické prvky, protože sláma symbolizuje sluneční paprsky vrcholícího léta a podle lidových přísloví vnáší do Vánoc jas, teplo a pohodu. Věncem se děkovalo za sklizenou úrodu a také měl být symbolem pro zajištění úrody v následujícím roce. Byl zdoben květinami. Vlčí máky, chrpy, luční kvítí. Měl mít plodiny, které obsahovaly co nejvíc semínek jako symbol plodnosti. To byly makovice, ořechy. V některých oblastech byl zdoben pentlemi nebo cukrovím“. Věnec býval zavěšený ve stodole i součástí svátečního stolu na Štědrý den, jako projev vděčnosti za jídlo a aby se v domě držela hojnost a plodnost. Pak se roztrhal, sláma se dala dobytku a zrní z klasů se uchovalo do jara, kdy se přidalo pro požehnání úrody do nového osiva. Jinde se zrní z věnce přidávalo do vánočního pečiva nebo dalo slepicím pro dobrá vajíčka po celý rok. Udělejte si i Vy doma kouzelnou dožínkovou atmosféru a doneste si z polí trochu té zlatavé krásy: Základem věnce bude slaměný korpus. Budeme k tomu potřebovat větší množství dlouhých stébel slámy. Ideální je při žních sesbírat na poli posekané klasy. Slámu lze také sehnat u farmářů nebo si můžete koupit již hotový slaměný korpus v květinářstvích a hobby obchodech. Vezmeme si slaměný snop, urovnáme jej, aby z něho netrčela sláma na všechny strany, a začneme jej omotávat režným provázkem dokola. Postupně budeme přidávat další slaměná stébla, aby byl korpus velký a pevný. Provázek důkladně utahujeme, je potřeba, aby věnec držel svůj tvar. Jakmile máme pevný, kulatý korpus, začneme na něj přikládat již zakrácené snopky obilných klasů. Klasy podle potřeby zastřihujeme nůžkami na požadovanou délku. Obilné klasy poklademe po celém obvodu slaměného věnce a neustále pečlivě utahujeme provázkem, aby se věnec nerozpadl. Celý věnec by měl působit bohatým dojmem, neboť bohatá byla i sklizeň. Jako závěrečnou dekoraci použijeme luční kvítí, které roste podél polí nebo v jejich těsné blízkosti. Hotový věnec pak můžeme podle starodávného zvyku předat „hospodáři“ nebo jej jednoduše zavěsit na dveře a uchovat jako vzpomínku na končící léto. Matko Země, z Tebe vše pochází a k Tobě se vrací, aby pohlceno a stráveno bylo opět znovuzrozeno ve věčném koloběhu života. Děkuji Ti a uctívám Tě každým krokem, kterým se Tě dotýkám, stejně jako kamenů, rostlin, živočichů a všech bytostí. Zdravím také království čtyř živlů – ohně, vody, vzduchu a země.   )

Bílá paní – Tajuplný bloudící přízrak odsouzený k věčnému životu

Bílá paní – Tajuplný bloudící přízrak odsouzený k věčnému životu

„Vážným krokem obchází hrad se svazkem klíčů za pasem, otvírá a opět zavírá tu či onu komnatu, a to ve dne jako v noci. Když ji někdo náhodou potká, když ji pozdraví a nesnaží se ji zadržet, s laskavou tváří a vážností, jaká sluší stárnoucím vdovám, a se sklopenými zraky odpoví na pozdrav, na znamení úcty svěsí hlavu a přejde. Není třeba se jí bát. Bílá paní je zjevení, které všemi svými skutky i ve tváři projevuje slušnost, ostych a zbožnost“. Irové mají vílu Banshee, která kvílením oznamuje smrt, podobnou funkci má i francouzská Meluzína, jenž se zjevuje pánům na hradě Lusignan v západní Francii. Jejich českou obdobou je bílá paní. Tedy českou – pověsti o bílé paní do Čech přišly z Německa, prvním takovým „strašidlem“ byl pravděpodobně duch Hornofranské hraběnky Kunhuty, která zabila své dva syny, aby se mohla vdát za hraběte Bedřicha von Hohenzollern. Přes tento rod se zřejmě pověst rozšířila k Rožmberkům, kteří s ním byli spřízněni. Proto je také naším nejznámějším strašidlem Perchta z Rožmberka, jež se zjevovala na různých jihočeských panstvích. Podoba a role bílé paní byla většinou rozdílná a tento duch nebyl vždy pouze dobrotivý. Objevovala se u studánek, hlídala poklad, chránila rodinu, ohlašovala radostnou událost či smrt, válku, hladomor, hlídala a konejšila děti, trestala viníky či rozdávala jídlo potřebným. Tajemný příběh Perchty z Rožmberka Perchta z Rožmberka, ztepilá, sličná dcera Oldřicha II. z Rožmberka, prožila šťastné mládí na otcovském hradě v Českém Krumlově. Když dospěla, ucházelo se o dceru mocného pána mnoho ženichů. Otec provdal ji proti vůli její za Jana z Lichtenštejna, pána sice urozeného a mocného, přitom však velmi neurvalého a hrubého, který krátce předtím ovdověl. Jemné, ušlechtilé Perchtě nastal po jeho boku život plný ústrků a utrpení. Na zámku pana z Lichtenštejna žily matka a sestra jeho nebožky ženy. Ty pronásledovaly paní Perchtu a ztrpčovaly jí život, jak jen mohly. Osočovaly ji u jejího manžela, ukládaly jí hrubé práce, nemajíce pro ni slůvka vlídného. Manželství stalo se jí peklem, z něhož nebylo žádného východiska. Marně se modlila za obměkčení srdce manželova, marně psala svému bratru zoufalé dopisy: „Vysvoboď mne od těchto zlých lidí a budeš míti zásluhu, jako bys duši z očistce vysvobodil“. Nebylo jí pomoci, neboť tehdejší mrav nedovolil, aby žena odešla od muže, byť by s ní nakládal sebekrutěji. Teprve smrt mužova prolomila mříže jejího vězení. S radostí vrátila se na otcovský hrad, stala se tu jeho dobrým duchem a laskavou ochranitelkou všech trpících. Prožité hoře vepsalo jí do tváří nesmazatelné rysy utrpení, zapudilo navždy z lící jejích smích. Vážná, štíhlá, předčasně uvadlá, majíc zlaté, vlnité vlasy bílou rouškou obepjaté, procházela síněmi a nádvořími hradu, dohlížejíc bratrovi na jeho hospodářství. Smrt, která ji tu stihla roku 1476 ve čtyřicátém devátém roce jejího života, byla bolestnou ranou nejen rožmberských pánů, nýbrž i chudých celého kraje. Nepřestávali ji oplakávat a brzy vídali ji ve svých snech. Pověst praví, že se Perchta stala strašidlem, protože odmítla dát svému manželovi odpuštění, o které jí žádal těsně před svou smrtí. Tak se Perchta, známá jako Bílá paní rožmberská začala zjevovat na hradech a zámcích pánů z Rožmberka. Stala se patronkou svého rodu, přičemž neobyčejnou péči věnovala poslednímu z rodu, Petru Vokovi, dokud jí jedna z chův neurazila a ona se na zámku již vícekrát neobjevila. Tato událost se měla odehrát na zámku Český Krumlov, jelikož se zde Petr Vok roku 1539 narodil a jako dítě zde žil až do roku 1542. Není ovšem vyloučeno, že by se vše událo na zámku v Jindřichově Hradci, kde žil od roku 1542 po dalších pět let. Záhadný Perchtin obraz – „Kdo nápis přečte, vysvobodí její duši od věčného bloudění“! Někteří bývalí zaměstnanci a návštěvníci hradu Rožmberk potvrzují, že se z okolí Perchtina obrazu občas ozývají nevysvětlitelné zvuky dutých ran. Navíc se zde prý sám od sebe hýbe nábytek – zejména tehdy, pokud se Perchtě někdo posmívá. Podobný projev byl na hradě zaznamenán například v 90. letech 20. století, stejně jako vyprávění jistého lékárníka, který za hradním oknem roku 1996 uviděl vznášející se bílou ženskou postavu. Projevila Bílá paní opět svou vůli? Vždyť se prý objevuje, pokud se na hradě děje bezpráví, nebo má nastat nějaká důležitá událost. Možná, že řešení ukrývá podivný obraz vykreslující tuto bílou paní – Perchtu, která ukazuje na tajemné znaky kolem sebe, skrývající prý jakýsi kabalistický kód. Ten má určovat polohu Perchtina pokladu. Jiné mysteriózní teorie se přiklánějí k verzi, že jde o návod k vyvolání Bílé paní ze záhrobí. Jisté je pouze to, že tato tajemná hádanka stále čeká na své rozluštění, a není vůbec vyloučené, že ten, kdo vyřeší tohle tajemství Rožmberského hradu, může být vlastně kdokoli z nás! Po stopách záhadných žen v bílém…Kde na ně můžete podle pověstí narazit? Také to znáte? Na mnoha místech, kam přijdete Vám znenadání přeběhne mráz po zádech, ale nevíte proč, nebo máte jen špatný pocit případně pocit, že se na Vás někdo dívá. Není to až tak neobvyklé na místech, která mají k tajemnu blízko. Bílá paní není jen přeludem výhradně jihočeským nebo přímo rožmberským. Svou Bílou paní měli i Berkové z Dubé, Černínové, páni z Lipé, Švamberkové či moravští Žerotínové, jejich Bílá paní se zjevovala na zámku Velké Losiny. Existovalo však mnoho dalších bílých dam, většinou obětí prokletí. A nemusela to být vždy žena urozeného rodu. V Berouně to byla služka, v Soběslavi duch Zuzany Vojířové, v Kloboucích manželka tamního pána. Legendy o bílé paní se vyprávějí po celé republice. Na jakých hradech a zámcích na ně můžete narazit? Všechno to jsou památky, které stojí za návštěvu, i když na strašidla už dávno nevěříte. BUCHLOV – místní bílá paní se prý vždy zjeví v tzv. pokoji strašidel, odkud vychází z černě vymalovaného výklenku. Osud má podobný, jako rožmberská kolegyně – je strážkyní hradu a zjevuje se, pokud hrozí nebezpečí. Jde o jednu z bývalých hradních paní, konkrétní jméno ale pověst nezmiňuje. DĚVIČKY – jihomoravský hrad má bílé paní hned dvě, má jít o dcery majitele hradu, které byly za třicetileté války roku 1645 zasypány v tajné chodbě při obléhání generálem Torstensonem. Pověst tvrdí, že chodba končí až v Dolních Věstonicích pod kostelem. Místní obyvatelé prý nevěřili, že zjevení na hradě jsou nadpřirozeného původu, před 2. světovou válkou se na ně vydali s klacky a řetězy, ale nikoho nenašli. DOKSY – zjevení ze zámku v Doksech nosí štěstí. Alespoň tomu, kdo ho potká, když o půlnoci bílá paní prochází komnatami. Alžběta, jak se za živa jmenovala, byla chotí Kristiána z Valdštejna. Tato vyhlášená krasavice se utrápila po smrti své dcery utopené v zahradním jezírku. JINDŘICHŮV HRADEC – k tomuto prastarému hradu se váže snad nejznámější pověst o bílé paní, která rozdávala na nádvoří hradu jednou ročně sladkou kaši. Bílá paní Markéta byla za svého života manželkou pána z Hradce. KARLŠTEJN – ke hradu Karlštejnu se vztahují dvě pověsti o bílých paních. V první figuruje Blanka z Valois, která prý občas schází do podhradí, kde navštěvuje obyvatele a informuje je o blízkých událostech – o tom, kteří nemocní se uzdraví a kteří zemřou. Lidé se jí proto bojí a raději neotvírají. Druhá pověst je obsahově blízká bílým pannám na Týřově, ale základní motiv koresponduje s historickými událostmi: V 16. století žila na hradě sadistická Kateřina Bechyňová, která zavraždila 14 nešťastníků. Bechyňová byla odsouzena k umoření hladem, dva dny po její smrti pak zemřel i soudce. 12 dívek, které zahubila, se zjevuje na Karlštejně v podobě bílých paní. Kdysi se je rozhodlo osvobodit 12 vojáků. Podmínkou bylo, že po celý rok nesmějí opustit hrad. To však dodržel jen jejich velitel a zbývajících 11 nešťastníků bylo nalezeno s uřezanými hlavami. LIBICE – podle pověsti byla kněžna Libuše pohřbena na hradu Libice, zjevovala se prý u řeky Cidliny pod hradem jako bílá paní, proměňovala ve zlatou kachnu a ztrácela v rákosí. PERNŠTEJN – zjevením na Pernštejně bývala dcera hradního pána, která pomáhala s obranou hradu střelbou z kuše. Protože však na nepřítele nepřestala střílet ani po sjednání míru, otec ji ve vzteku probodl. Její zjevení ohlašovalo nešťastné události. Údajně jí spatřil i jezuita Jan Drachovský roku 1626. Tato bílá paní se prý přestala zjevovat okamžikem vymření rodu Pernštejnů. TOČNÍK – bílá paní zde hlídá poklad ukrytý pod hradem. Podle jedné z pověstí byla vysvobozena Kořínkem z Podmokel, který vykonal pouť do Prahy, kde za ní ve Svatovítském chrámu nechal sloužit mši. Traduje se, že se tohoto zjevení při návštěvě roku 1600 bál i Rudolf II. TÝŘOV – týřovská pověst je trochu netypická – hradní poklad hlídá 12 panen, které jsou zakleté (nebo na sebe berou podobu) rybek v hradní studni. Poklad může získat pouze ten, kdo celý rok prožije na hradě. Ti, kteří se o těžký úkol pokusili, ale nevydrželi, skončili s uřezanou hlavou. VELHARTICE – Bílou paní se po své smrti stala něžná paní Hradecká z Velhartic. Zemřela při porodu a od svého třetího dne po své smrti se zjevovala mezi jedenáctou a půlnocí u kolébky své dcery Elišky. Když otec poslal Elišku na výchovu do Hradce, zjevovala se bílá paní u zadní gotické branky. V souladu s historickými záznamy má něžná bílá paní nejblíže ke Kateřině, dceři Jana z Velhartic, která se roku 1391 provdala za Jana staršího z Hradce. VELKÉ LOSINY – Bílá paní se prý zjevovala i zde. Inspirovala spisovatele Franze Grillparzera, který zde pobýval v letech 1812-1813 při psaní dramatu – Die Ahnfrau (Pramáti) roku 1816. Olejomalbu Bílé paní najdete v Grillparzerově pokoji v druhém patře. Hradem prochází tiše a vznešeně za tiché noci, když hvězdy z nebe svítí, tajemná postava v bílém šatě na štíhlých údech. Její rod spí pod těžkými kryty v hrobce. Ta paní, která tudy chodí, zažila mnoho trpkého útisku, to však dalo jejímu srdci dobrotu, kterou jako dar rozdávala zase jiným a utěšovala je v jejich osudu. Lid ve své zbožné víře na ní nezapomněl ve své vděčnosti. Ona ráda rozdílela mezi ně radost a sdílela s nimi bolest a bídu. Jestliže jejímu domu hrozilo nějaké neštěstí, tu ji bývalo vidět, jak kráčí, bolest majíc v líci, když kráčela hradními síněmi. Někdy ale osvětlovala i radost její obličej andělskou září. Když poslední z Rožmberků Petr Vok byl ještě dítětem, přicházela často do jizby, ve které spal. Hladila jeho vlásky, políbila jej na dětská ústa a tím projevovala lásku k poslednímu členu svého rodu. Nikdo se jí nebál, a tak paní Perchty duch chodí ještě síněmi hradu.   )

Jantar – „Sluneční kámen“, který prospívá našemu tělu i duši

Jantar – „Sluneční kámen“, který prospívá našemu tělu i duši

Již od dávných časů lákalo člověka tajemství vzniku „Slunečního kamene, jantaru“. Jeho vznik popisují již staré legendy. Snad tou nejstarší je legenda o Faethónovi, známá z metamorfóz římského básníka Publia Ovidia Nasona z 1. století př.n.l., ve které se píše: „Faethón si vzal do hlavy řídit vůz svého otce. Neudržel však koně plivající oheň a hrozilo nebezpečí, že Země bude zahubena v plamenech. Rozhněvaný Zeus probodl Faethóna blesky a jeho tělo hodil do řeky. Matka a sestry oplakávaly smrt Faethóna tak dlouho, až zarostly do země a proměnily se ve stromy. Nepřestaly plakat, ronily dále slzy a ty se měnily v jantar…“. Je považován za drahokam, i když není minerálem v pravém slova smyslu Starověká literatura obsahuje několik imaginativních vysvětlení původu této atraktivní suroviny. Sofokles říká, že jsou to zkamenělé slzy mýtického ptáka z Indie, truchlícího za jedním ze zesnulých Argonautů, Demostatus se domnívá, že jde o ztvrdlou moč rysů a Nicias tvrdí, že jantar vzniká působením paprsků zapadajícího slunce na půdu. Plinius starší však cituje i názory, které jsou mnohem blíže skutečnosti: „Jantar se vytváří z dřeně vytékající ze stromů z rodu borovicovitých, …naši praotcové byli téhož názoru, a proto mu dali jméno succinum (z lat. slova sucus – šťáva)“. Jantar začal vznikat v prehistorických dobách, a to zhruba před 50 miliony let, nejčastěji se však nacházejí kousky staré 25 až 40 milionů let. V severní Evropě v těchto časech díky náhlé subtropické klimatické změně byly vytvořeny podmínky ideální pro růst jehličnanů. Okolní teplota a vlhkost stouply. Stromy tak díky vysoké teplotě vytvářely nadměrné sekrece pryskyřic. Stromy přirozeně produkují pryskyřici jako ochranu proti nemocem a napadení hmyzem, nebo když mají poškozenou kůru nebo již byly napadeny kůrovci a podobným hmyzem. Velké výrony pryskyřice vznikaly při větších poškozeních (ulomení větve, zlomení celého stromu) při bouřkách a silném větru. Z těchto pryskyřic se pak odpařily těkavé terpeny, což mělo za následek jejich rychlé ztvrdnutí. V době povodní a dešťů se tyto ztvrdlé pryskyřice odlouply a spolu s lesní půdou se odplavily do potoků, řek a moří. Než se však z pryskyřice stal jantar, musela projít různými formami transformace. Jedná se o procesy polymerace, oxidace, izomerizace, kvašení a konečný proces zrání v alkalické zemině. Nejbohatší ložiska jantaru se nacházejí v oblasti Baltského moře Jantar se nalézá v podobě hrudek kapkovitého tvaru s hrubým, kůře podobným povrchem, v podobě valounků, krápníků, hlíz a zrn v náplavech a v usazených horninách. Největší nalezené exempláře dosahovaly rozměrů lidské hlavy a váhy přibližně 10 kg. Největší naleziště jantaru v Evropě a na světě vůbec je na jižním pobřeží Baltského moře. Významná naleziště jantaru se objevují také v Rumunsku, na Sicílii, Madagaskaru, v Itálii, Japonsku, Myanmaru, Mexiku a Kanadě a všude tam, kde byly podobné podmínky vzniku. Nejstarší nálezy pocházejí ze Sibiře, Mongolska a Číny. Specifické jantary jsou k nalezení v Dominikánské republice, kde se vyskytují i ojedinělé jantary s nádechem modré barvy. Na našem území lze jantar najít v Bílých Karpatech, na severní Moravě a Šluknovsku. Co se týče barev, asi nejznámější zabarvení jantaru je medové s lehkým oranžovým nádechem, existuje ale celá škála barev – jako je máslová, koňaková, červená, zelená, ale i černá. Nejvzácnější a nejcennější je modrý jantar. Víra v léčitelské kvality jantaru se objevovala od nepaměti Jantar byl v průběhu historie symbolem všeho od božské síly, přes přírodní živly až po zvířecí duchy. Kromě slunce a světla byl jantar bytostně spjat i s vodou. Podle učení Feng Shui využívá jantar energii vodního živlu, která má regenerační a očistné účinky. I baltská mytologie jantar zmiňuje ve vícero legendách, v nichž figurují moře a jeho božstva. V asijských zemích byl zhmotněním „duše tygra“ a měl dodávat odvahu. Podobně i skandinávští vikingové u sebe nosili drobné amulety s podobiznami divokých zvířat, jejichž sílu a schopnosti toužili sami získat. Jantar nám pomáhá svou září překonat všechny překážky, které stojí v cestě životem. Zahání smutek, deprese a beznaděj. Probouzí v nás touhu žít a těšit se z malých radostí. Je možné jej využít na všech čakrách nebo oblastech těla, kde nás obtěžuje tlak, napětí, bolest nebo jiné zdravotní potíže. Nejúčinnější je však na čakře Solar plexu. Tam ovlivňuje celkový zdravotní stav organismu. Obzvlášť pozitivně působí na hormonální a trávicí systém. Zajímavostí je v některých oblastech tradice vkládání jantaru na noc do vína, které se ráno pije na lačno po doušcích, a tím podporuje trávení a vyrovnává hladinu žaludečních šťáv. Uzdravuje rovněž žaludek, slezinu, ledviny, játra, žlučník a močový měchýř. Jantarová voda se používá při kožních potížích, vyrážkách, ekzémech a alergiích. Jantar ubírá tíhu velkým břemenům a pomáhá najít štěstí v těžkých situacích. Chrání před uhranutím, před „zlým pohledem“. Slouží jako ochranný štít při léčení, protože od nás odráží negativní energii jiných lidí. Používá se při zpracování minulých životů. Jantar přináší do života stabilitu, ale současně podporuje spojení s tím, po čem toužíme, a pohání nás k naplnění tužeb. Tomu, kdo jej nosí, dává jantar moudrost, rozvážnost a trpělivost. Pomáhá se žalem, ztrátou, strachem a obavou. Jantar je velmi populární mezi maminkami. Nosí jej v době těhotenství, jelikož věří, že jantar chrání matku i miminko. Kupují ho také pro své děti v době, kdy ratolestem rostou první zoubky, korálky mají tišit bolest, srážet zvýšenou teplotu a celkově dítě zklidnit. Kvůli velikosti korálků je třeba dbát zvýšené opatrnosti při výrobě a pak i nošení takových doplňků. Jelikož je jantar citlivý na pot a kosmetické prostředky, neměli bychom jej trvale nosit přímo na těle. Čistíme krátce pod proudem vlažné vody. Pro jeho velkou citlivost na teplo a sluneční paprsky jej nabíjíme jen na nepřímém slunci. Tajemství Jantarové komnaty – Na konci 2. světové války byla odcizena a nikdy se nenašla! Jantarová komnata vznikla v letech 1701-1713 podle náčrtů architekta a sochaře Andrease Schlütera. Úmysl nechat si vyložit komnatu jantarem vzešel od pruského krále Fridricha I. Na vytvoření jantarových panelů pracovali největší odborníci na opracování „slunečního kamene“. Dánský král Frederik IV. doporučil Fridrichovi I. umělce Gottfrieda Wolframa, který skutečně dostal zakázku na instalaci Jantarové komnaty do königsbergského (berlínského) zámku, ovšem díky neshodám s královským stavitelem o tuto velmi výhodnou zakázku přišel. Po něm na Jantarové komnatě pracovali Gottfried Turow a Ernest Schacht z Danzigu (dnes Gdaňsk). Těmto odborníkům trvalo celých následujících 10 let, než Jantarovou komnatu zcela dokončili. Fridrich I. za tento skvost zaplatil ze státní pokladny 30 000 říšských tolarů. Podle odhadů byla komnata složena z 4,5 tuny jantaru různé velikosti. Tisíce kousků barevného jantaru bylo umělecky poskládáno a připevněno na dřevěné panely. Po zhotovení byla komnata umístěna do „Tabákového kolegia“, komnaty, která se stala světovou raritou. Časem se komnata dočkala ještě několika doplnění a úprav. Její krása však postupně bledla – jednak kvůli teplotním rozdílům v průběhu roku a také v důsledku nedostatečné péče a neodborných zásahů. Největší ránu jí však zasadila 2.světová válka. Než se fronta přiblížila až k Petrohradu, podařilo se většinu památek z Kateřinského paláce evakuovat – nikoliv však Jantarovou komnatu. Jednak nikdo nevěřil, že by se Němci mohli dostat tak daleko, ale především panovala obava z nenávratného poškození jednotlivých panelů. Nicméně nacisté Carské Selo nakonec obsadili. Vybavení Jantarové komnaty kurátoři na poslední chvíli ukryli do méně nápadné místnosti a panely zamaskovali vrstvami látek a čalounění. Němci však poklad objevili a přivlastnili si jej. Existuje mnoho tezí o tom, kde je poklad ukrytý, ale je to spíše téma pro hledače než pro historiky a skutečné umělce. Jantarovou komnatu však můžete navštívit. Jedná se sice o repliku, ale mimořádně kvalitně vyrobenou, takže běžného návštěvníka ohromí stejně, jako kdyby byla skutečná. Komnata se nachází ve městě Puškin jižně od Petrohradu.   )

Mořské panny – Legendy o nich sahají až do antiky a za časů velkých mořeplavců je popisovali mnozí námořníci

Mořské panny – Legendy o nich sahají až do antiky a za časů velkých mořeplavců je popisovali mnozí námořníci

Mořské panny se vyskytují na naší planetě odnepaměti. A přece jejich obrovský svět nikdo neodhalil – žádná ponorka ani loď, ani vědec ve skafandru. Jen mořské panny znají cestu do „Skryté laguny“. Mořské panny, a všeobecně vodní bytosti, jsou mocnými a půvabnými obyvateli vod. Poukazují na původ člověka a života vůbec ve vodě a mohou nás poučit o ochraně oceánů a vodstev, které jsou tak důležité pro náš život. Víra v mořské panny zřejmě vznikla už na samém počátku existence lidstva. Magické ženské postavy se objevují na jeskynních malbách pozdní doby kamenné z doby před 30 tisíci lety, kdy moderní lidé ovládli zemi a pravděpodobně se začali plavit po mořích. Při pozorném zkoumání historie lze objevit řadu záznamů, jež mořské panny či setkání s nimi popisují. Voda přináší život celé planetě – řekám, rybníkům, velkým jezerům, pramenům, studánkám, potokům, vodopádům a studnám. Voda je naší životní mízou a uvnitř jejích molekul jsou schovány vzpomínky a pocity samotné planety. Z lůna velkých sladkovodních jezer a velkých slaných moří, z těchto nekonečných hlubin životodárného kotle vychází život. Stejně jako oceán, mohutný říční tok nebo hladina tmavého jezera mezi horami i mořská panna má různé nálady a vyskytuje se v mnoha podobách. Není vždy klidná a mírumilovná nebo svůdná a smyslná. Někdy bývá bouřlivá, divoká a nespoutaná, může se z ní stát divoké, prudké a zuřivé stvoření. Síla mořské panny je obrovská – můžete cítit, jak uvolní váš zadržovaný potenciál a rozetne okovy, které vás emocionálně svazovaly. Néreovny – Mořské nymfy a bohyně, které žijí ve stříbrných jeskyních na dně moře „Loď s překrásnými vesly, pevně řízena úžas vzbuzuje v širé hladině, kterou jako střela brázdí s nymfami, jejichž stovky nohou se v tanci druží k ní“. Ve světě antického Řecka a Říma měly hory, lesy a vody své bohyně, a to většinou v podobě mladých a krásných žen. Těmto bohyním, které můžeme srovnávat s vílami nebo rusalkami, se obecně říkalo nymfy a ty se dále lišily podle místa, kde žily. Mezi nejznámější skupiny nymf patří horské nymfy Oreády, potom také Dryády, které sídlily v lesích a hájích, Najády v pramenech řek, Ókeanovny obývaly prostory tzv. vnějšího moře – oceánu a Néreovny naopak moře vnitřního. Néreovny byly mořské bohyně nižšího řádu. Nejčastěji jsou zmiňovány jako dcery mořského starce Nérea, který mimo jiné ovládal věštecké umění a dokázal měnit svou podobu, a jeho ženy Ókeanovny Dóridy. Néreovny jsou pojmenovány po svém otci Néreovi, ale můžeme se také setkat s označením Nereidky nebo méně častým Dóridky, kde je jejich jméno odvozeno od matky. Néreovny většinou v hloučku doprovázely svého otce a jiné vyšší bohy, a to především Poseidona nebo Afroditu, ale také lodě obyčejných smrtelníků, které těšila jejich společnost a zpěv. Víme, že Néreovny v čele s Thetis doprovázely Achilleovu loď na cestě k Troji. Nebyly to ale pouze nezúčastněné průvodkyně, hrající si ve vlnách. Námořníci na tyto bohyně také spoléhali jako na pomocnice v nebezpečí. Néreovny bydlely v překrásných jeskyních svého otce na mořském dně. Veškerý čas trávily zpěvem a tanci ve vlnách nebo na pobřeží. Mezi jejich další oblíbené činnosti patřila také jízda na rybách a delfínech nebo si sušily své nazelenalé vlasy na skalách u pobřeží. Krásné vlasy byly pro Néreovny velice důležité, stejně tak jako v lidových pohádkách pro víly. Během tanců na pobřeží se jim vlasy leskly a spolu s šátkem tvořily zdroj jejich síly. Pokud se ovšem těchto bohyní něco dotklo, nenechaly si to líbit! Důkazem toho je vychloubání Kassiopeii, která tvrdila, že ona i její dcera Andromeda jsou krásnější než všechny Néreovny. Ty se obrátily na svého ochránce boha Poseidona a dožadovaly se nápravy a potrestání pyšné Kassiopeie. Poseidon seslal na jejich zemi potopu a spolu s ní i mořskou obludu. Jediné, co jim mohlo pomoci od této pohromy, bylo podle věštby obětování Andromedy obludě. I když Andromedu nakonec zachránil hrdina Perseus, je tento mýtus příkladem toho, že i přívětivé mořské bohyně se umějí mstít. Mořské panny jsou skutečné! Tvrdil to již Kryštof Kolumbus, Plinius starší či Shakespeare Již stovky let si lidé vyprávějí příběhy o záhadných tvorech žijících v mořských hlubinách. Mořská panna je charakterizována jako živočich do pasu odpovídající ženskému tělu s líbeznou tváří, od pasu zase vypadá jako rybí tělo. V některých pramenech se lze dokonce dočíst o dvouocasých mořských pannách! Zde je přehled nejznámějších případů pozorování mořských panen. 1 století n.l.: Plinius starší pořizuje o nereidkách záznam ve své Historii přírody. Popisuje je jako ženy s šupinatým rybím tělem. Podle Plinia „sedí na delfínech“, nebo na Kétó (řeckém mořském božstvu) nebo na mořských koních. Plinius také popisuje, jak legát Galie psal císaři Augustovi o „velkém množství nereidek (…) které byly nalezeny mrtvé na mořském břehu. Plinius dále uvádí: „Mám také informace od jednoho vojáka – jezdce, který prohlašuje, že poblíž Cádizu viděl mořského muže“. (Překlad Plinia byl pořízen Chicagskou univerzitou). Mezi lety 1040-1105: Rabín Šlomo Jicchaki (známý též pod jménem Raši) popsal mořskou pannu v Talmudu: „V moři existují ryby, které vypadají z poloviny jako člověk a z poloviny jako ryba. Ve staré francouzštině se nazývají sirény“. Zhruba ve stejné době se o sirénách zmiňuje také komentátor Tóry Mošav Zekeinim. Zmínka pochází z knihy Posvátné příšery: „Pojem sirény odkazuje ke stvůrám žijícím v moři. Tyto se částečně podobají lidské ženě, především horní částí svého těla. Mají ňadra a dlouhé vlasy. Spodní část jejich těla je rybí: (…). Dokáží zpívat krásným a příjemným hlasem“. 1493: Kryštof Kolumbus zpozoroval tři mořské panny, které měly vyskočit z moře. Do lodního deníku si zapsal: „Nejsou tak pěkné, jak bývají zobrazovány na obrazech, i když se do jisté míry lidem podobají“. Dále také poznamenal, že podobné tvory viděl u břehů západní Afriky. 1590: Předpokládá se, že Shakespeare napsal svou hru Sen noci svatojánské mezi lety 1590-1594. Ve hře se mimo jiné píše: „Z útesu jsem jednou viděl delfína a na něm, vzpomínáš, mořskou pannu: zpívala tak úchvatně, že rozbouřené moře hned ztišilo se, aby naslouchalo. Pár potřeštěných hvězd se zvědavostí zřítilo ze svých sfér“. William Munro: „To, co mě o existenci tohoto fenoménu přesvědčilo, byla má vlastní zkušenost“. V roce 1797 napsal skotský učitel William Munro dopis Dr. Torranceovi z Glasgow. Ten jej 8. srpna 1809 publikoval v novinách The Times. Munro píše: „Asi před 12 lety jsem pracoval jako farní učitel v Reay. Při procházce po břehu zátoky Sandside jsem se rozhodl prodloužit svou trasu a zamířil jsem k Sandside Head, když mou pozornost upoutala neoblečená žena sedící na skále svažující se do moře. Vypadalo to, že si češe vlasy, které jí splývaly na ramena a měly světle hnědou barvu. Podobnost tohoto stvoření s člověkem byla tak dokonalá, že kdyby neseděla na skále, která je pro plavce zcela nepřístupná, myslel bych si, že na té skále skutečně sedí žena. Měla vlasy (či srst) již zmíněné barvy, na hlavě měla korunu, baculaté tváře a kulaté čelo. Její tváře měly ryšavou barvu, oči byly modré, ústa i rty měly lidský tvar. Zda měla prsty nebo plovací blány, nemohu říct. Na skále bylo stvoření asi 3 nebo 4 minuty. Celou tu dobu si česalo vlasy. Zdálo se, že je svými vlasy zaujaté. Následně to skočilo zpět do moře. Je také třeba poznamenat, že úkaz podobný tomu, který zde popisuji, byl již v minulosti hlášen i jinými lidmi, o jejichž důvěryhodnosti nemám důvodu pochybovat, a tak nemám důvod ke zpochybnění ani jejich svědectví. Pokud toto mé svědectví pomůže k prokázání existence jevu dosud spíše nevídaného a neuvěřitelného pro přírodní vědy nebo k vyvrácení skepticismu jiných, kteří jsou hotovi vyvracet vše to, s čím nemají sami zkušenost, uvítám to. Vážený pane, Váš nejuctivější služebník William Munro. V moři je mnoho zázraků. Mořská panna je jako dívka: Má hruď i tělo – od pupku dolů se však nepodobá dívce, ale rybě s ploutví. Mořské panny nás učí, jak se hluboce spojit se svými emocemi, tedy s rysem, který se typicky spojuje s ženskostí a je často považován za slabost. S pomocí mořských panen jsme schopni cítit do hloubky, aniž bychom se za to styděli. Tyto bytosti jsou romantické a pomáhají nám porozumět tomu, že toužíme hluboce milovat a že milovat je přirozené. Mořské panny jsou zázračně vytrvalé a nezávislé, inspirují nás k tomu, abychom naši duchovnost propojili s jejich mořskými rituály, kouzlem oceánu a jejich hlubokým spojením s měsíčními cykly. Jsou půvabným ztělesněním toho, jak lze obsáhnout proud i rovnováhu, přijmout výšky, hloubky i prostor mezi nimi. Můžeme být divocí, jako jsme teď, nebo se stát zářivými bytostmi, jakými jsme už kdysi byli…   )

Nejsme tu sami! 5 filmů o UFO natočených podle skutečných událostí

Nejsme tu sami! 5 filmů o UFO natočených podle skutečných událostí

Spekulace o mimozemském životě existují minimálně od 17. století, tedy od doby, kdy začala být Země vnímána plošně jako kulatá. Už Voltaire sepsal text o obru žijícím na Měsíci, který navštěvuje Zemi. Masivněji se však tento motiv začal objevovat až s počátkem 20. století, například Edgar Rice Burroughs a jeho Princezna z Marsu (1912). V těchto raných textech jsou mimozemšťané spíše alegorií lidí, i jako lidé vypadají, mluví lidskou řečí a chovají se jako lidé. Dějiny fenoménu UFO (tzn. Propojení myšlenky mimozemských bytostí s neidentifikovatelnými létajícími objekty) ve vlastním slova smyslu začínají cca v 30. letech 20. století se vznikem masových médií s celosvětovým dosahem. Do té doby jsou tu a tam doložena ojedinělá lokální pozorování neznámých vznášejících se objektů, nicméně nemohlo dojít k vzájemnému dorozumění mezi těmi, kdo je pozorovali, napříč geografickým prostorem. To se mění v 30. a 40. letech 20. století, tedy za 2. světové války, kdy dochází k masovému pozorování různých podivných jevů, zejména v severní a střední Evropě a v Severní Americe. V té době však lidé převážně připisovali tyto fenomény vojenství (každá strana se domnívala, že původcem jevů je protivník). K velkému zlomu dochází v roce 1946, kdy proběhlo paralelně pozorování Kennetha Arnolda poblíž Mount Rainier, který spatřil skupinu pohybujících se fenoménů připomínajících polévkové talíře (odtud termín Flying saucer, létající talíř). Téhož roku došlo k incidentu v Roswellu, kde měl havarovat neidentifikovatelný objekt: armáda oficiálně prohlásila, že jde o „objekt zajišťující národní bezpečnost“ (National security item). Případ byl rychle zapomenut a znovu se dostal na světlo až v 70. letech, kdy ufologové Stanton Friedman a William Moore objevili svědky, kteří tvrdili, že na místě byly trosky havarované kosmické lodi. Právě roswellský případ se stal jedním z nejslavnějších UFO případů, kolem něhož se vyrojilo množství konspiračních teorií. Ty podporoval dlouhodobý zájem CIA o UFO, který stál na obavě, že fenomény jsou ozvukem sovětského testování zbraní. Vzniklo mnoho vládních projektů zkoumajících UFO, nejslavnější byl PROJECT BLUE BOOK (1952-1969). Filmů zabývajících se létajícími talíři a meziplanetárními setkáními je celá řada. Občas vyprávějí o únosu lidí mimozemšťany, jindy o snaze navázat komunikaci a někdy se zaměřují na nekompromisní střet civilizací. Které z nich byste rozhodně neměli minout? Oheň v oblacích (1993) Arizonské městečko Snowflake ve White Mountains 5. listopadu 1975. Skupina vyděšených dřevorubců se vrací z lesa s neuvěřitelnou zprávou: jejich kolega byl unesen létajícím talířem! Podle autobiografického románu Travise Waltona ze 70. let byla o necelé dvě dekády natočena filmová adaptace, která dodnes patří mezi nejprecizněji zpracovaná díla o únosu mimozemšťany (Fire in the Sky). Film, který je někdy omylem považován za sci-fi, se alespoň v základních rysech drží skutečné výpovědi Travise Waltona a jeho přátel. Neřeší však ani v nejmenším „ufologickou“ problematiku. Ani otřesné zážitky Travise uvnitř mimozemské lodi netvoří hlavní páteř celého příběhu. Místo tohoto poměrně atraktivního tématu si tento film vzal na mušku něco úplně jiného: chování lidí náhle postavených do mimořádné situace. Tento film je vynikající psychologickou sondou do nitra lidí, kteří jsou postaveni do krajně neobvyklé situace. Je to výpověď o nedůvěře a podezíravosti, která se skrývá v každém z nás, když ztratíme jistotu každodenní rutiny. Ukazuje, jak snadno lze vykolejit mezilidské vztahy v případech, kdy jsou lidé konfrontovaní s něčím naprosto neznámým, s něčím, co odporuje naší dosavadní životní zkušenosti. Nejen pro ufology je zajímavá zpráva, uvedená až v závěrečných titulcích. Hovoří o tom, že v únoru 1993 se celá skupina dřevorubců i s Travisem Waltonem znovu podrobila důkladné zkoušce na detektoru lži. A výsledek? Jednoznačný – všichni hovoří pravdu! The UFO Incident (1975) Pozapomenutelný film na první pohled zaujme jen účastí slavného Jamese Earla Jonese (hlas Dartha Vadera), přitom se však jedná o dramatizaci hojně medializovaného únosu Barneyho a Betty Hillových. Případ z roku 1961 byl totiž prvním veřejně známým případem kontaktu vesmírných bytostí s americkými občany. Odehrál se v oblasti White Mountains, v New Hampshire. Manželský pár nejprve nahlásil pozorování létajícího talíře a během události oba manželé ztratili vědomí. Později si v hypnotickém stavu vybavili další detaily, podle nichž se dokonce ocitli na palubě vesmírné lodi. Právě tento případ stál za následnou popularitu filmů i knih o kontaktu s mimozemšťany. Při hypnotickém sezení Betty podrobně hovořila o tom, jak její tělo zkoumají na neznámém místě velmi podivné bytosti. Později nakreslila „hvězdnou mapu“, kterou ji ukázali mimozemšťané. Až v roce 1969 amatérský astronom identifikoval Zetu Reticuli, binární systém. Barneyho terapeut popsal velmi ponižující postup: „…nad jeho genitálie bylo umístěno něco co připomínalo hrneček. Nezažil orgasmus, ačkoli Barneymu byl odebrán vzorek spermií…Do konečníku mu byla vložena tenká trubička nebo válec a rychle odstraněna…“. Čtvrtý druh (2009) Děj se odehrává v nepříliš známém městě jménem Nome, které je na Aljašce, kde skutečně od 60. let došlo k několika dosud neobjasněným zmizením. Ve filmu jsou zobrazeny autentické snímky natočené psycholožkou Abigail Tyler, která zaznamenávala podivné události, jež se staly během jejích sezení. Přestože thriller Čtvrtý druh není dokument ale „pouze“ zfilmovaný příběh, neváhal režisér Osunsanmi použít ve filmu i nikdy nezveřejněné videonahrávky pořízené doktorkou Tylerovou. Pro natáčení vyslechl děsivé zpovědi několika dalších svědků, jež se všechny shodovaly v nejmenších detailech. V roce 1972 byla stanovena stupnice vyšetřování případů s podezřením účasti mimozemské inteligence. Zpozorování UFO bývá označeno jako první druh setkání, shromáždění důkazů znamená druhý stupeň, kontakt s mimozemšťany je druhem třetím. Poslední, čtvrtý druh setkání, označuje únos. Dokumentace třetího a čtvrtého druhu setkání neexistovala. Donedávna. Spojení (1989) Jedná se o adaptaci autobiografické knihy známého amerického spisovatele Whitleyho Striebera o jeho údajných kontaktech s mimozemšťany. Vše začíná nepříjemnou noční můrou, v níž se spisovatel musí utkat s podivnými šedivými bytostmi. Druhý den si však nedokáže podivný sen vybavit, pouze za levým uchem objeví podivný vpich. Děsivé představy se vracejí a nenechají jej v klidu. U psychiatra se Whitley dostane do skupiny pacientů, kde se seznámí se ženou, která přesně popíše bytosti, s nimiž se setkává během děsivých nočních zážitků. Whitley však odmítá skutečnost, že by jeho noční návštěvníci byli něčím víc než snem. Strieber se psaní věnuje již více než 40 let. Jedné noci na konci 80. let bylo jeho psaní přerušeno mimozemským únosem. Stalo se tak v severní části New Yorku a Strieber vylíčil tuto zkušenost ve své knize s názvem Společenství v roce 1987. Ve své knize Klíč popsal další mimozemské setkání, o kterém tvrdí, že se odehrálo v Torontu. Striebera spícího ve svém hotelovém pokoji probudil 6. června 1998 uprostřed noci záhadný cizinec. Z počátku si myslel, že se jedná o číšníka pokojové služby. Muže popsal jako pět a půl stopy vysokého, staršího tvora v tmavém oblečení. Strieber tvrdil, že návštěvník stál bez hnutí téměř hodinu a vysvětloval nebezpečí, které představuje vytvoření inteligence vyvinutější než její tvůrce. Strieber označil rozhovor za nejzvláštnější, jaký kdy v životě měl. Přísně tajné projekty UFO: Odtajněno (2021) Česká dokumentární minisérie Top Secret UFO Projects: Declassified se po úspěšném startu na Sky History objevila i ve světové premiéře na streamovací službě Netflix. Pár dní po premiéře patří mezi nejsledovanější pořady v rámci Netflixu na celém světě. Seriál byl vyroben společností VAC VACHLER ART COMPANY, která spolupracuje na tomto pořadu s americkou společností KM+BM Media. Všechny animace včetně postprodukce vznikly v pražském Studiu Pokrok, i když se natáčelo převážně v USA. Petr Vachler na vlastní oči viděl UFO na Šumavě, a to se skupinou přátel. „Bylo to v pravé poledne, v létě, asi na vzdálenost 15 možná 20 metrů. Mělo tvar diamantu, hrany ale byly oblé, černá grafitová barva nic neodrážela. Na povrchu byla nejasná struktura, žádný zvuk. Bylo tam úplné ticho. UFO viselo šest metrů nad zemí a pomalinku stoupalo. Ve výšce deseti metrů změnilo směr a zmizelo za horizont severovýchodním směrem. Pohybovalo se velmi pomalu“. UFO je téma, o které se zajímají zpravodajské služby na celém světě. Po pravděpodobném pádu UFO u Roswellu v roce 1947 vznikla CIA. Náhoda? Tajemství je to nejdůležitější, čím se můžete ohánět, pakliže jste mocný a bohatý: „Máme něco, co vy nemáte, pozor na nás!“ A „oni“ pravděpodobně spoustu věcí mají. A dobře si to hlídají. Proto po celém světě evidence o UFO prakticky mizí. – Petr Vachler   )

Tajemné Vltavíny – fascinují nejen záhadným původem, ale i svou krásou zelenkavé barvy

Tajemné Vltavíny – fascinují nejen záhadným původem, ale i svou krásou zelenkavé barvy

Vltavín, někdy známý také jako moldavit, je společně s českým granátem považován za nejcharakterističtější drahokam pro naši zemi. V historii byl považován za skleněné meteority, slzy prolévané kometami či úlomek Měsíce, který dopadl na Zem. Jeho speciální vlastnosti, původ opředený tajemstvím a velmi lokalizovaný výskyt jeho nalezišť z něj dělají světový unikát. Pokud toužíte po kameni, který neprocestoval půl světa, než se dostal ke zručným zlatníkům, po kameni, který je „náš“, ale granáty vás neoslovují, je vltavín ten pravý drahokam právě pro vás. V jižních Čechách vznikla krásná tradice spojená s vltavíny. Každý muž, který si chtěl vzít svou milou, jí musel k svatbě darovat vltavín. Vltavín byl vnímán jako důkaz citů, které muž k ženě chová. Vltavíny se stejně jako jiné kameny uchytily v léčitelství. Tam jim byl přiřazen kosmický význam. Umí prý v těle odhalit nemoc, která ještě nepropukla, a dokonce stimulovat tělo, aby se s nemocí samo vypořádalo. Léčitelé k tomuto účelu často používají vltavínové kyvadlo. V psychické rovině dokáže prý vltavín posílit naši intuici a racionální náhled na naše okolí i sebe sama. „Objev“ vltavínu a jeho záhadný původ Jejich vznik je zahalen mnoha tajemstvími. Dnes je jako nejužívanější teorie přijímána ta, že vznikly následkem dopadu velkého meteoritu (případně komety) na pozemský povrch – při svém dopadu toto těleso „vyhodilo“ do vzduchu masy zemských povrchních vrstev (asi jako když vystříkne voda hladiny rybníka po vhození kamene). Tyto masy hornin a povrchních vrstev Země pak díky energii udělané dopadem meteoritu prolétávaly atmosférou – tím se zahřály na velmi vysokou teplotu, až nakonec došlo k přetavení ve sklovitou hmotu, a v této podobě došlo i k rozsevu v místě jejich dopadu. Vltavíny (moldavity) náleží do skupiny tzv. tektitů, přírodních silně křemičitých skel jednotného a donedávna ne zrovna jasného původu. Slovo tektos pochází z řečtiny a znamená „tavený“. Název tektit tedy vyjadřuje sklovitou povahu těchto přírodních hmot. Tektity mají většinou černé až hnědé zbarvení a jsou neprůhledné. Výjimku tvoří v tomto směru zelené vltavíny (spolu s americkými Georgianity). Podobně jako i jiné tektity se i vltavíny vyznačují neobyčejným druhotně utvářeným povrchem, tzv. skulptací. Vltavíny představují zvláštní typ anorganické přírodniny. Na rozdíl od většiny nerostů jsou na svých nalezištích vždy izolovány od matečné horniny a jsou také vzdáleny od místa, kde vznikly. Bývají nacházeny na druhotných lokalitách a jen nepřímo a zvolna se dobíráme způsobu jejich vzniku. Vltavíny poprvé popsal roku 1787 J. Mayer. Prvním nalezištěm byl Týn nad Vltavou (německy tehdy Moldau Tein). Moldavity či vltavíny dostaly jméno podle řeky Vltavy, protože z jejích nánosů u Týna nad Vltavou pocházely první nálezy. Tektity se nikdy nenacházejí samostatně, ale pokaždé ve skupinkách více či méně početných. Vltavíny mohou být přítomné pouze v mladších sedimentech, kam se dostaly přeplavením, ve starších však nikoliv, ledaže by tam byly zavlečeny třeba během kopání studní nebo během důlních prací. Nejstarší archeologické nálezy opracovaných vltavínů pocházejí ze starší doby kamenné. Až v 18. století se začal vltavín používat jako ozdobný kámen, a i přes drobné přestávky je vyhledávaným šperkovým kamenem dodnes. O tektitech se poprvé zmínil v Číně roku 950 Lin Sun. V tomto období panovala v Číně dynastie Ťiang. Na čínském poloostrově Lej-non-pan-talo nacházeli místní obyvatelé zvláštní kameny černé barvy, těmto kamenům říkali Lei-gong-no, což znamená černé kameny. Skla podobného vzhledu nacházeli obyvatelé i na jiných místech světa a v roce 1900 vymyslel jejich souhrnné označení profesor E. F. Suess – začal je nazývat tektity. Vltavín je kamenem duchovního růstu, hledání a uzdravování Vltavín ovlivňuje a uvádí do harmonizace především srdeční čakru a čelní čakru, používá se k posílení hledání vlastní cesty. Patří mezi kameny intenzivní frekvence a vysokých vibrací. Ve starověku byl považován za mystický kámen, který může dopomoci ke štěstí a ke splnění přání. Považuje se za „kámen“ Svatého grálu (pohár nebo nádoba, ze který údajně pil Ježíš Kristus při poslední večeři). Mezi účinky vltavínu patří podpora psychické ochrany, potlačení negativní energie a slouží i jako meditační krystal. Vltavíny je třeba jednou za čas očistit, a to tak, že jej opláchneme ve vlažné vodě a necháme nabít na slunci či za úplňku. Tím vltavíny získají novou pozitivní energii a budou nám moci nadále dobře sloužit. Vltavín ve Feng Shui využívá energii dřeva, energii růstu, rozvoje, nových začátků, výživy a zdraví. Pomáhá zvýšit vitalitu a přináší hojnost. Kousek vltavínu je vhodný do každé místnosti, kde se jí, do pokoje malého dítěte nebo tam, kde začíná nový projekt. Energie dřeva je tradičně spojována s východní a jihovýchodní částí místnosti, bytu nebo domu. Upevňuje rodinu, prosperitu a hojnost. Nejbohatší lokality vltavínů se nacházejí v okolí Českých Budějovic „Odhaduje se, že celkový počet všech spadlých vltavínů je 20 milionů kusů o celkové hmotnosti přibližně 275 tun, a kdyby se podařilo všechny spojit do jednoho, vydalo by to na kouli o průměru 14 metrů (jiný pramen uvádí krychli o straně 11 metrů)“. BESEDNICE – Naleziště leží 25 km jižně od Českých Budějovic na úpatí Slepičích hor. Popsáno bylo po nálezu jediného vltavínu již v roce 1943, prakticky ale bylo objeveno panem Rudolfem Píšou v roce 1965. Besednické vltavíny jsou uloženy ve štěrkopíscích a mají svou charakteristickou a krásnou skulptaci, proto se také tomuto nalezišti přezdívá „Ježkovna“. Besednické vltavíny se řadí k nejkrásnějším ze všech. Mají velmi výraznou skulptaci, krásnou zelenou barvu a matný lesk. DOBRKOVSKÁ LHOTKA – Malá vesnička s nemalými nálezy vltavínů – to je Dobrkovská Lhotka, která leží asi 30 km jižně od Českých Budějovic. Na tomto území se nachází několik hledači oblíbených lokalit. Mezi tu největší bezpochyby patří naleziště zvané „Zatáčka“ (nebo také Bažiny). Toto místo bylo výrazně poničeno nelegální těžbou, k tomu dopomohlo i velké množství vody, která je pro území typická. Naleziště je v současnosti téměř kompletně vytěžené a také zrekultivované. Pro toto naleziště jsou typické větší vltavíny s jemnou skulptací (průměr kolem 10 gramů, ale i daleko větší kusy). Největší sbírka vltavínů je umístěna v Národním muzeu v Praze, další menší sbírky je možné zhlédnout v Moravském zemském muzeu v Brně, v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, v Českém Krumlově, v lokálním muzeu v Týně nad Vltavou či v muzeu v Třebíči, kde je také několik vltavínů. Mnohé z nich jsou ale umístěny v soukromých sbírkách po celém světě. Největší známý nalezený vltavín na našem území byl objeven u Slavic a váží 265,5 gramu. Průměrná hmotnost českého vltavínu je však pouze 6,7 gramu a u vltavínů objevených na Moravě je průměrná hmotnost rovna 13,5 gramu. Dodnes lidé věří, že kámen propouštějící magické světlo připomínající svět pod vodní hladinou má jakousi mystickou sílu. Právě proto údajně nosil jeden vltavín stále v kapse Winston Churchill a papež Jan Pavel II. z nich měl dokonce celý růženec. Švýcarská vláda věnovala britské královně Alžbětě II. k desátému výročí její korunovace šperk, ve kterém je přírodní vltavín oválného tvaru zasazen do platiny spolu s diamantem a černými perlami. Vltavín asi nikdy nedosáhne stejné finanční hodnoty jako třeba zlato, síla tohoto kamene je v jeho jedinečnosti a originalitě, v interakci s jeho nálezcem. Tenhle kámen nevypráví krvavou historii hamižnosti a destrukce celých národů. Na rozdíl od ostatních, vltavín lásku bere i dává…Vltavíny jsou v(d)ěčné. )

Tribeč – Tajemné pohoří, ve kterém se beze stopy ztrácejí lidé

Tribeč – Tajemné pohoří, ve kterém se beze stopy ztrácejí lidé

Je spousta míst, která jsou tajemná a opředená řadou legend. Některá jsou proslulá i tím, že se zde dějí negativní jevy, které jsou doposud nevysvětlitelnou záhadou. Jedno ze záhadných míst, kdy nevíte, zda je to skutečnost či přímo horor, se nachází u našich sousedů na Slovensku. Slovenské pohoří Tribeč je tajemným místem, kterému Slováci často přezdívají „slovenský bermudský trojúhelník“. A důvod? V pohoří zmizela spousta lidí, z nichž někteří se nikdy nenašli. A ti, kteří ano, byli nějakým podivným způsobem poznamenaní… Pohoří Tribeč se rozkládá na středním Slovensku mezi městy Nitra, Topolčany, Partizánské a Zlaté Moravce. Jeho plochý, zalesněný, nepříliš výrazný hřeben je zhruba 35 km dlouhý. Tribeč není nijak vysoký – nejvyšším vrcholem je pouhých 829 metrů vysoký Velký Tribeč. Velká část tohoto malebného horského celku je součástí Chráněné krajinné oblasti Ponitrie. Na úkor toho, že se nejedná o odlehlou oblast a poměrně blízko se nachází i velká města, působí pohoří Tribeč na člověka, zejména jeho lesy, poměrně tísnivým, pozoruhodným až děsivým dojmem. Už jen to, že ve zdejších kopcích je možné velmi snadno zabloudit. Nehledě na to, že rozcestí, cesty, údolí se zde od sebe liší minimálně, což evokuje pocit, jako kdybyste tudy šli už před chvílí. Nicméně na člověka neboli lidskou živou bytost zde hned tak nenarazíte. První zaznamenaný případ zmizení se odehrál v zimě roku 1929 Dne 22. listopadu 1929 brzy ráno bylo zataženo a z nízkých, těžkých mraků se hustě sypal první sníh, který už po krátkém čase vytvořil na zemi souvislou bílou vrstvu. Sedmačtyřicetiletý lesník A. Samšály (jeho křestní jméno žádný z dostupných pramenů neudává) se jako každý jiný den vydal ráno do lesa. Pod botami mu sníh slabě křupal a od chudého domku manželů Zayových, ležícího na jihovýchodním konci obce Velké Uherce, kde za úplatu již několik měsíců bydlel, se za ním odvíjela stezička vyznačená jeho stopami. Šlépěje byly patrné ještě celé dopoledne, pak je zakryl nový sníh, který bez ustání padal celý den, noc i další den ráno. A spolu s nimi zmizela i poslední stopa lesníka Samšály. Třetí den se manželé vyptávali už po celé vesnici, jestli někdo lesníka neviděl a jeho nepřítomnost hodně občanů zneklidnila. V následujícím týdnu skupina četníků několikrát propátrává oblast lesního masívu Tribeče okolo obce Velké Uherce. Po zhruba týdnu naprosto bezvýsledné pátrání končí – četníci se usnášejí na názoru, že pokud se Samšálymu stalo nějaké neštěstí, je již stejně mrtev a jeho tělo se najde až na jaře. Jaro 1930 přišlo, ale tělo ani žádná stopa po lesníku nebyla nikdy nalezena. Protože Samšály neměl žádné příbuzné, kteří by se o jeho osud zajímali, četnictvo už v pátrání žádnou další aktivitu nevyvíjelo. Záhada, která některým nedopřává klidného spánku Lidé, kteří se s tajemnými událostmi na Tribeči setkali, často tvrdí, že narazili na bludičky, které člověku popletou hlavu tak, že může přijít o rozum. Jiní zase slyšeli v pohoří hlasité kosmické zvuky nebo tvrdili, že se tam nachází časoprostorové trhliny. Pokud byste se dali do řeči s některým ze starších místních obyvatel na úpatí pohoří, zjistili byste, že oni zkrátka věří v záhadnou moc pohoří Tribeč dodnes. Další případ zmizení se odehrál o necelý rok později. 18. prosince 1930 dopoledne vyprovázela Marie Švajzerová svou nejstarší, osmnáctiletou dceru Marii, velmi důrazně ji kladla na srdce, aby se cestou do čtyři a půl kilometru vzdálené vesnice Zlatno, do které měla prarodičům odnést potraviny, nikde nezdržovala a ihned po odevzdání uzlíku, v němž měla věci zabalené, se vrátila zpět. Varování, jak se záhy ukázalo, bylo na místě, ale minulo se účinkem. Marie do Zlatna nikdy nedošla a nikdo ji už nikdy neviděl. Toto však ani zdaleka není konec. Další případ se odehrál o čtyři roky později, opět v zimě. Dělník Andrej Murgaš, který pracoval v lomu, se 10.12. 1934 nevrátil domů do obce Žirany. Žirany leží asi 13 km od Mankovic a necelých 30 km od obce Velké Uherce. Zpráva z deníku Národní Obrody uvádí, že se Andrej Murgaš pohřešuje. V červenci 1952 byl, na základě žádosti jeho ženy Anastázie, prohlášen za mrtvého. Nejbizarnější ze všech případů se odehrál v roce 1939. V Baťovanech (dnes Partizánské) tehdy pracoval v Baťových závodech dělník Walter Fischer. Ve městě pobýval jen od pondělka do soboty a na neděli jezdil k ženě a dětem do vesnice poblíž Nového Města nad Váhom. V neděli 24. ledna 1939 k ženě neodjel, místo toho – jak řekl svým kolegům v práci – se šel „projít do hor“, údajně chtěl navštívit Černý hrad, zříceninu s krásnou vyhlídkou do okolí, která leží necelé 3 km směrem na severozápad od obce Zlatno. Cesta z Baťovanů na Černý hrad obnáší asi 23 km, Waltera Fischera tedy čekala v neděli pouť téměř 50 km dlouhá! Když se 25. ledna ráno a ani ve dnech následujících do práce nedostavil, vedení továrny si s tím velkou starost nedělalo. Najalo jiného dělníka, který převzal jeho práci. O osud zmizelého dělníka se začala zajímat až jeho žena – ale až o čtyři týdny později. 8. května onoho roku byl Walter Fischer nalezen. Živý, ale ve velmi špatném stavu, prakticky v bezvědomí, s těžkými popáleninami v obličeji i na zbytku těla. Protože byl jeho stav vážný, byl krátce na to převezen do nemocnice v Baťovanech. Nevíme sice, co během tří a půl měsíce, kdy byl pohřešován, zažil ani kde v té době pobýval, na jeho psychice to ale zanechalo nesmazatelné stopy. Nikdy se již nezorientoval, se svým okolím prakticky nekomunikoval. Po několika týdnech byl předán do ošetřování ústavu pro choromyslné v Žilině. Poslední záhadné zmizení se odehrálo v létě roku 2017, kdy policie pátrala po nezvěstném 25letém Markovi, který se ztratil cestou z venkovské zábavy. Policejní záznam k tomuto případu konstatuje: „Boli vykonané previerky na miestach možného výskytu. V pondelok 14. augusta 2017 bol nájdený pri potoku v obci Skýcov. Nakoĺko bol dezorientovaný a nekomunikoval, bol vo vážnom stave prevezený do nemocnice, kde sa podrobil operačnímu zákroku“. Marek zraněním v nemocnici podlehl. Zvláštních a neobvyklých míst najdeme v tomto kraji mnohem víc… HRAD GÝMEŠ – pravděpodobně nejznámějším hradem tohoto pohoří je Gýmeš. Hrad s pohnutou historií i přes své mohutné opevnění dvakrát podlehl nájezdům Turků. A zřejmě v těchto dobách vznikla pověst o tom, že když byl hrad beznadějně obležen Tatary a nepřítel se valil do předního nádvoří, klečela gymešská paní před oltářem v hradní kapli a prosila Matku Boží o záchranu. Modlitby prý byly vyslyšeny, neboť venku se náhle začalo schylovat k mohutné bouři - a na oltáři jako kdyby Matka Boží ožila a vztáhla nad prosící své ochranné ruce. V tu chvíli zaskučel vichr, zaduněl hrom a tábor Tatarů pod hradem zachvátil požár. Jejich bojovníci na nádvoří začali ve zmatku prchat pryč z hradu. Tak prý Matka Boží alespoň v tomto případě Gýmeš před pohromou zachránila. ČIERNY HRAD – již jeho samotný název nezní příliš optimisticky. Hrad se nachází 13 km od Zlatých Moravců nad obcí Zlatno. Byl postaven na pravěkém hradišti ze starší doby bronzové. Dle názoru historiků se jednalo o výšinné opevnění vybudované na ochranu před nájezdy Maďarů. Hrad sám byl vybudován koncem 13. nebo počátkem 14. století, a to poněkud atypicky hluboko v horách v odlehlé, tajemně působící, opuštěné lokalitě bez významných obchodních cest. Jedním z možných vysvětlení se jeví souvislost hradu s rýžováním zlata. Poslední písemná zmínka o hradu totiž pochází z roku 1516, kdy Forgáchové žádají o právo rýžovat zlato na jejich panství Čierny hrad. Ale vše mohlo být také úplně jinak…Pravý důvod skličujícího pojmenování hradu i jeho umístění ve skrytu zdejší poněkud pochmurné krajiny již zřejmě dnes neodhalíme. Filmová adaptace mysteriózního románu Trhlina slovenského spisovatele Jozefa Kariky se setkala s obrovským diváckým zájmem. Jen během prvního víkendu utržila bezmála půl milionu eur, což se dosud žádnému slovenskému filmu nepovedlo. Vzhledem k tomu, že se natáčelo v období, kdy mizí lidé, měli někteří členové štábu obavy ze svého zmizení. „Kolegové například chodili ve skupinkách na toalety, aby nikdo nemusel jít jako poslední. Nikdo z nás nezmizel, tento pocit byl však po celou dobu natáčení všudypřítomný…“. Díky filmu se o tajemnu spojeném s pohořím dozvěděla i širší veřejnost, která o něm dosud příliš neslyšela. Jak už to bývá, lidé se pak rozdělili na dva tábory – na skeptiky a na ty, kteří věří, že se v pohoří děje něco paranormálního.   )

Tajemné křišťálové lebky: Ukrývají v sobě tajemství Vesmíru a původu lidstva?

Tajemné křišťálové lebky: Ukrývají v sobě tajemství Vesmíru a původu lidstva?

Jen málokteré předměty přitahují tak velkou pozornost lovců záhad jako křišťálové lebky. Podle prastaré mayské legendy dovezli praotcové lidstva na naši planetu 13 křišťálových lebek, které obsahují zakódované informace o vzniku kosmu, o původu a budoucnosti lidstva. Mayové tvrdí, že jakmile čas uzraje budou tajemství lebek zjevena. Čerokíjský šaman Harley SwiftDeer Reagan prý kdysi řekl: „Lebky byly uchovávány v pyramidové struktuře nesmírné moci známé jako Archa. Archa byla tvořena 12 lebkami ze všech posvátných planet umístěných do kruhu, a třináctá, největší lebka byla umístěna do jejich středu. Tato třináctá lebka představuje kolektivní vědomí všech světů. Spojuje znalost všech posvátných planet. Ve světě existuje 12 známých křišťálových lebek označovaných jako aztécké či mayské, které se objevily na trhu se starožitnostmi koncem 19. století. Devět z nich patří soukromým osobám. Ostatní tři „velké“ křišťálové lebky vlastní muzea v Paříži, Londýně a Washingtonu. O původu lebek koluje množství teorií. Podle některých jde o pozůstatek bájné Atlantidy, podle jiné zase pocházejí z Marsu…V každém případě posloužily Stevenu Spielbergovi jako námět pro čtvrtý díl série o Indiana Jonesovi. Křišťál – Nejúčinnější léčivý krystal a nejsilnější zesilovač energie na této planetě! „Má-li člověk kámen na sobě, nepřátelští duchové se k němu nepřiblíží, vstoupí-li do lesa, tygři a dravá zvěř se mu budou plazit u nohou, a při překonávání řeky jej nemůže zranit žádné nebezpečné zvíře“. Této průzračné odrůdě křemene byla po tisíciletí přisuzována zejména magická moc. Léčitelé mnoha starých kultur, stejně jako primitivních národů, využívali tohoto minerálu k léčbě nejrůznějších nemocí, k vymítání ďáblů či zlých démonů. Staroasyrské amulety ve formě početních válečků dodávaly majitelům sílu a moc. Stejné magické síly mu přisuzovali i Egypťané již kolem roku 1500 př.Kr. Jiné antické představy viděly v křišťálech sídla horských duchů či bohů. Dokonce Orfeus, legendární thrácký básník a pěvec v 6.st.př.n.l., v jedné ze svých písní pojednává o křišťálu, coby kouzelnickém předmětu. Řecké kojící ženy nosily kolem krku korále z křišťálu k zajištění dostatečného množství mléka. Tamní léčitelé využívali krystalů křišťálu k odhalování různých nemocí a jejich následnému léčení. Též džadúvalové, kouzelníci s obličeji pomalovanými ezoterickými symboly, považovali čirý křemen za nesmírně silný magický nástroj. Zvlášť si cenili exemplářů s neobvyklými vrostlicemi jiných minerálů, které považovali za uvězněné paprsky hvězdy Márgašírša Karté. Posvátné obřadní předměty z křišťálu vyráběli zejména Aztékové. Čiré variety křemene si vážili stejně jako tyrkysu a obsidiánu. Pro Maye představoval křišťál symbol stvoření, symbol vesmíru. Mayští kněží do medoviny přidávali úlomky křišťálu k probuzení jejich podvědomí a následnému čtení v budoucnosti. Dnešní šamani mají křišťály stále ve velké úctě. Indiáni amazonského pralesa vidí v průzračném kamenu sídla duchů řek a lesů. Křišťál je nejúčinnější léčivý, universální krystal, jenž silně zesiluje energie, pohlcuje, uvolňuje a reguluje ji a uvádí ji do absolutní harmonie. Povzbuzuje psychiku, jasnozřivost a samostatnost. Pomáhá sebezdokonalení. Zvyšuje naše duchovní síly. Vaše biomagnetické pole se v případě, že držíte v ruce křišťál, zdvojnásobí. Zvyšuje duševní schopnosti a naladí vás k duchovnímu účelu, pro nějž jste vybráni. Uvádí do vzájemné harmonie čakry a dostává je do souladu s vyššími jemnými těly. „Křišťál dovede ukládat a přechovávat myšlenky a vzpomínky…“ a „…působit spirituálně i energeticky ve velmi velké vzdálenosti“. Legenda o křišťálové lebce Křišťálovou lebku údajně objevil v roce 1924 v honduraské džungli (dnešní Belize) anglický dobrodruh F.A. Mitchell Hedges, který zde pátral po důkazech existence bájné Atlantidy. Při zkoumání prastarých ruin mayského chrámu v Lubaantunu našla Hedgesova dcera Anna v zemi pod troskami zborceného oltáře nádhernou lidskou lebku vytesanou z jednotného bloku velkého křišťálu. Při prvním dotyku prý Anna zažila zvláštní pocity. A pokaždé, když si v noci položila lebku blízko hlavy, se jí zdály živé sny o mayských Indiánech žijících před mnoha tisíci lety. Podle Hedgesovy legendy je „Lebka zkázy“ jednou ze třinácti prastarých lebek, vyrobených zmizelou mayskou civilizací před třemi a půl tisíci lety. Všechny lebky dohromady mají po svém nalezení a spojení odhalit lidstvu veškerá tajemství vesmíru. Původní Hedgesova lebka, tedy Lebka Zkázy je předmětem vášnivých dohadů svých zastánců i odpůrců, archeologů, geologů, historiků i záhadologů již skoro 100 let. Pojďme se však na Fredericka Mitchella Hedgese podívat podrobněji. Frederick byl dobrodruh, cestovatel a spisovatel. Věrohodnost mnoha z jeho autobiografických líčení zůstává otázkou. Dle známých údajů utekl jako šestnáctiletý chlapec z domova, aby mohl odjet do Arktidy. Tvrdil, že bojoval na straně mexických revolucionářů, také prý byl agentem britské námořní zpravodajské služby. Později se prodíral středoamerickými džunglemi, kde jako pirátský archeolog pátral po pozůstatcích ztracených civilizací. V jednom TV dokumentu se však uvádí, že jako mladý vydělal peníze na burze, což byl asi hlavní důvod, který mu později umožnil dráhu dobrodruha. Dnes by se dal přirovnat i k filmovému Krokodýlu Dundeemu. Hedges musel pochopitelně ve svých historkách hodně bájit, jelikož se živil prodáváním svých deníků a rozhovory pro noviny. Ve svém dílku – „Nebezpečí můj spojenec (1954)“ spojuje křišťálovou lebku a středoamerické pralesní město s Atlantidou. Zde se také poprvé zmiňuje o pozoruhodném předmětu používaném při dávných obětních rituálech: O Lebce Zkázy. „Je považována za zhmotnění veškerého zla, proto jsem její existenci zpočátku tajil“. Přesné okolnosti jejího nálezu si však Mitchell Hedges vzal do hrobu. Kdo a s jakým záměrem křišťálové lebky vyrobil? Jakou technologií? „Křišťálové lebky jsou kompletní depozitáře znalostí a každá lebka obsahuje konkrétní oblast odborných informací – jako živoucí knihovna (každá lebka je jako svazek z řady encyklopedií). A lidé, kteří budou v budoucnu schopni křišťálové lebky „číst“, budou schopni extrahovat všechny znalosti z lebek pouze v případě, že budou všechny pohromadě…“ Lebka je bezesporu fascinujícím předmětem. Její rozměry jsou 13x13x18 cm a je z mimořádně čistého jednoho kusu křišťálu, což je i dnes mimořádně složitá operace, ne-li dokonce nemožná. Za normálních okolností by se při takovém opracování proti přirozené vrstvě začal křišťál štípat. Na řadě míst lebky by brusič musel postupovat proti krystalové ose, což zejména krystalovaný křemen nesnáší a reaguje na to tvorbou prasklin a štěpných trhlin. Není na ní jediná stopa po opracování. Pouze druhá lebka v londýnském muzeu nese jeden zářez na jednom ze zubů. Vědci tvrdí, že výrobou se museli zabývat celé generace kněží, kteří trpělivě obrušovali a tvarovali křišťál. Mitchell Hedges trval na tom, že staří Mayové znali rostlinné šťávy změkčující křišťál natolik, že se dal poměrně snadno tvarovat. Vědci společnosti Hawlett-Packard se po dlouhém zkoumání dostali k teorii, že by mohl být základní tvar vyroben pomocí diamantů a jemné detaily později dobroušeny směsí vody a křemičitých písků, práci na lebce potom odhadli na 300 let. „Kdo se podívá do očních důlků křišťálové lebky, tomu se odhalí budoucnost“! Ačkoli původ křišťálových lebek zůstává neznámý, nepřesvědčivé důkazy, které o nich máme naznačují, že mohou mít svůj původ v prastaré tajemné civilizaci, existující téměř ještě před Mayskou epochou, která se vynořila někde v Asii, v kolébce prastaré civilizace a po staletí se neustále pohybovala od západu k východu. Ať už dávní Mayové, Aztékové a Toltékové, všechno to byly hluboce religiózní civilizace a jejich křišťálové lebky mohly být používány při rituálním uctívání nebo při obřadech. Je známo, že tyto civilizace ovládali velekněží a je velmi pravděpodobné, že tito kněží věřili, podle toho, co řekli svým věrným, že lebky v sobě ukrývají okultní síly, které by mohly být použity buď pro konání dobra nebo páchání zla – nebo dokonce ke způsobení smrti. Psychotronici, kteří lebku zkoumali zjistili, že lebky vyzařují mocný tok energie podobného druhu jako například střed kruhového chrámu Stonehenge, vnímali živé jasnovidné vize a hluboké ovlivnění vlastního vědomí. Virgule, kyvadla a další nástroje byly v okolí lebky nepoužitelné, buďto se rozkmitaly a rozpadly, nebo silně rotovaly a nebylo možno dosáhnout jejich stabilizace. Divoce reagovala i kompasová střelka a objevovaly se poruchy některých elektronických přístrojů. Frank Dorland, klenotník a odborník na křišťál, tuto lebku 6 let zkoumal a ve své knize uvádí, že tato lebka: „…někdy mění barvu, někdy se zaplní mlhou, vydává prchavou vůni“ a zvláštní zvonivé zvuky, zobrazuje horstva, chrámy a řadu dalších objektů a jednou za několik minut ji obklopovala svatozář“. „Lidská lebka je symbolem nezničitelné duše, odvěké touhy člověka po znovuzrození, je symbolem nebeské klenby, která představuje archív lidských vědomostí skrytých v modré barvě nebe“. )

Kailás: Tibetská hora bohů, kterou zatím nikdo nezdolal

Kailás: Tibetská hora bohů, kterou zatím nikdo nezdolal

Hory, které jsou pro obyvatele okolního regionu nějakým způsobem posvátné, tajemné či opředené legendami, existují prakticky v každé kultuře. Ne všechny mají nadnárodní formát, tak jako je tomu u tibetské hory Kailás. Tato hora je považována za střed světa a osu vesmíru, kolem které se vše otáčí. Kailas či Kailás, Kailáš či Gang Rinpočhe je nejposvátnější tibetská hora. Nachází se v západním Tibetu 960 km západně od Lhasy a 100 km severně od města Purang, v pohoří Transhimálaj. Kailás, i když není nejvyšší horou Transhimálaje, se od ostatních vrcholků hřebenu význačně odlišuje. Tvar hory je pravidelný čtyřstěn s výrazně vyznačenými hranami. Vrchol vytváří pravidelnou špičku. Na rozdíl od okolních vrcholků je pokryt trvalým ledovcem a jeho umístění je takové, že je možné tento vrcholek vidět z velmi velké vzdálenosti. Lokalita Kailasu ovšem neznamená jen horu samotnou, v jeho blízkosti jsou další krajinné prvky s náboženským významem. Poutní okruh obsahuje velké množství nábožensky významných prvků. Na úpatí Kailasu se jedná o jeskyně, průsmyk, kterým vede pouť, kameny s prohlubněmi v podobě šlépějí Buddhy a světce Milaräpy, okolní vrcholy nižších hor připisované bódhisattvům, jezírko, které smývá lidská provinění. V okolí Kailásu pramení čtyři velké řeky, které jsou z hlediska rázu krajiny velmi významné a překračují hranice Tibetu. To vedlo k rozšíření náboženského významu lokality. „Ve starých textech jsou tyto řeky popisovány jako odtoky z jezera Manasaróvar na úpatí hory Kailás a říká se o nich, že předtím, než odplývají různými směry obtékají sedmkrát posvátný okrsek, a tak vzdávají úctu trůnu bohů podle starého rituálu obcházení. Tibeťané nazývají Brahmaputru „Tamčhog Khabab“, řeka „vytékající z koňské tlamy“. Satladž jehož pramen je na západě, je nazýván „Langčhen Khabab“, tj. řeka „vytékající ze sloní tlamy“. Indus je nazývána „Segge Khabab“, řeka „vytékající ze lví tlamy“, a Karnáli (která se v rovinách stává Gogrou) je nazývána „Magčha Khabab“ řeka „vytékající z pavího zobáku“. Tato zvířata jsou „nosiči“ či trůnními symboly čtyř dhjánibuddhů. Jména řek tak indikují, že jsou považovány za součást univerzální mandaly, jejímž středem je Kailás. Ukrývá se pod horou Kailás vstupní brána do říše Šambaly? Velmi rozšířená legenda hovoří o tom, že pod horou Kailás se nachází jeden ze vstupů do bájné země Šambaly. Je to údajně krajina osídlena lidmi s nadpozemskými schopnostmi. Legenda dále říká, že bez jejich souhlasu do této podzemní říše nemůže vstoupit žádný smrtelník. Vchod je navíc uzavřen sedmi branami, které jsou zajištěny různými nástrahami. Tou první je, že každý člověk v blízkosti brány velmi rychle zestárne a během několika hodin zemře. Málokdo by asi této legendě věřil, ale profesor Ernst Muldašev, který je světově uznávaným oftalmologem a zároveň odborníkem v oblasti záhad tvrdí, že na této legendě může být opravdu něco pravdivého… Profesor Muldašev navštívil Tibet několikrát, a byl i při hoře Kailas, kde zjistil, že v blízkosti ní běží lidský věk mnohem rychleji. Zjistil zajímavou věc – za 12hodin, které člověk při hoře Kailas stráví, zestárne asi o dva týdny! Důkazem toho je rychlejší růst nehtů a vlasů. Místní mniši Muldaševovi řekli, že se jedná o slabé vyzařování první podzemní brány do Šambaly. Ten, kdo se dostane k první bráně, by údajně každou minutu zestárl asi o rok. Odborníky z celého světa překvapuje fascinující zeměpisná poloha hory Kailas Její vzdálenost od severního pólu je přesně 6666 km a od jižního pólu to je přesně 13 332 km – tedy dvakrát 6666. Navíc poledník procházející horou Kailas je vrcholem rozdělen přesně v jedné třetině. To však ještě není všechno. Ve vzdálenosti 6666 km od hory Kailas leží megalitická stavba Stonehenge. Spojnice hory a severního pólu vedena po obvodu Země protne na americkém kontinentu nejvýznamnější obřadní centrum Střední Ameriky Teotihuacán. Pokud spojíme vrchol Kailasu se středem Země, na druhé straně planety se zase dostaneme k Velikonočnímu ostrovu. Kailas v dávných dobách tvořila severní pól planety a Velikonoční ostrov zase jižní pól. Pak však přišla obrovská katastrofa a zemská osa se vychýlila o 60 stupňů. Při této katastrofě prý byla zničena vyspělá civilizace, která tuto katastrofu předpověděla, a tak se všichni významní obyvatelé ukryli před kataklyzmy do podzemí, kde dodnes žijí v říši Šambala. Manasaróvar a Rakas Tal – dvě posvátná jezera v blízkosti hory Kailas V blízkosti hory Kailas se nalézají dvě sladkovodní jezera, kruhovité Manasaróvar a srpovité Rakas Tal. Větší z nich a zároveň nejvýše položené sladkovodní jezero světa, Manasaróvar, má rozlohu 520 km2 a maximální hloubku 82 m! Obě jezera jsou propojena kanálem Gangačhu a je-li v jezeru Manasaróvar dostatek vody, odtéká část do jezera Rakas Tal. To je považováno za dobré znamení pro celý Tibet. Jezera mají symboliku v protikladu a dualitě. Větší a kruhovité Manasaróvar, kolem kterého vede poutní trasa, má za symbol Slunce a znázorňuje síly světla, potažmo dobra. Rakas Tal svým srpovitým tvarem symbolizuje Měsíc a temnotu. Je také posvátné, ale poutníci se mu vyhýbají. „Rakas“ či správněji „Rákšas“ znamená démon, takže Rakastal znamená „Jezero démonů“. Uprostřed jezera Manasaróvar, lidským očím neviditelný, roste božský strom džambu, stvořený Brahmou. Díky němu jsou vody jezera natolik mocné, že dokážou uzdravovat a odčinit zlou karmu. Proto každý, kdo se vykoupe ve vodách jezera Manasaróvaru, získá zásluhy pro lepší znovuzrození. Poutníci nabírají vodu a kamínky z jezera a okolí a nosí je s sebou zpět domů, protože věří v jejich léčivý účinek. Na vrchol hory Kailas se zatím nepodařilo vystoupit žádnému horolezci na světě! „Žádnému smrtelníkovi nebylo dovoleno vystoupat na vrchol Kailasu, kde se mezi mraky nachází příbytek bohů. Kdo se odváží se tam vypravit a spatřit tváře bohů, bude usmrcen“. Pro místní i horolezce představuje hora Kailas, dosud nepokořenou výzvu – přestože čínská vláda v minulosti opakovaně vydala povolení k výstupu na její vrchol. Traduje se, že ti, kdo chtěli horu ztéci, sešli z cesty a vydali se opačným směrem. Ti, kdo mířili k vrcholu, se odtud už nikdy nevrátili. Řada odvážlivců popsala, že zdolání hory tyčící se do výšky 6 638 m.n.m. vzdala až na poslední chvíli kvůli náhlé změně počasí. Před velikánem se sklonil dokonce i legendární Reinhold Messner, který se nakonec spokojil pouze s poutním „kolečkem“ kolem úpatí. Messner argumentoval tím, že hora Kailas je posvátná a jedna legenda mluví také o tom, že vrchol hory je nedostupný pro kteréhokoliv člověka, a že bohové nikdy nedopustí, aby obyčejný smrtelník stál na jeho vrcholu. „Jen ten, kdo je bez hříchu, může sem vystoupat. A ten ve skutečnosti nebude muset kvůli tomu ztékat strmé stěny z ledu – promění se prostě v ptáka a vyletí nahoru“. Zdolání hory zatím sice zůstává nadlidským úkolem, k jejímu úpatí však každoročně přicházejí tisíce poutníků, aby vykonali „posvátné kolečko“ – rituál, jenž má přinášet štěstí. Na pouti dlouhé 56 km, tvořené několika okruhy kolem hory Kailas (pro buddhisty a hinduisty po směru hodinových ručiček, pro bönisty v protisměru), totiž poutníci obvykle čelí celé řadě nepříjemností – především chladu a častému střídání počasí. „Chci předat lidem poselství hor, tak jak ho cítím – jako krásnou a zároveň křehkou rovinu mezi životním prostředím, lidskou dobyvačností a každodenním životem. Horolezci mohou osmitisícovky zlézat, ale zároveň přírodu chránit a respektovat. Jednou nebudeme posuzováni podle toho, kolik vrcholů jsme zdolali, ale jak neporušené a krásné hory jsme našim potomkům nechali“. – Reinhold Messner )

Arkaim – Tajemné město za Uralem potomků Hyperborejců

Arkaim – Tajemné město za Uralem potomků Hyperborejců

Na jižním Uralu uprostřed pusté a nehostinné stepi bylo v roce 1987 díky leteckým snímkům objeveno údolí, ve kterém bylo až 3700 let ukryté tajemné starověké město. Podle vědců nešlo jen o město, je to zároveň chrám i astronomická observatoř. Archeologické naleziště dostalo jméno Arkaim podle údolí, v němž je umístěno. Arkaim je unikát, který nemá obdoby. Říká se mu „ruský Stonehenge“, jenže se slavným britským kruhem menhirů má společný jen základní tvar. Je větší, možná i starší, a hlavně nešlo o obyčejné kamenné kvádry naskládané na sebe, ale fungující město, kde nechyběla například důmyslná kanalizace. Arkaim je navržen do kruhového půdorysu, kruh je jeho hlavním symbolem. Kruhový není jen půdorys celého Arkaimu, ale i všechna lidská obydlí uvnitř. Stavby v Arkaimu jsou starší než podobné útvary, které používali staří Egypťané a Řekové, což naznačuje rané hluboké chápání Země ve vztahu ke zbytku vesmíru. Archeologové si na základě výzkumů myslí, že jej obýval nějaký indoevropský národ. Mohli to být Árijci, jak o tom někteří archeologové uvažují. Ti Árijci, kteří podle mystiků byli potomky dávných obyvatel Hyperborei. Arkaim se stavěl podle předem navrženého plánu jako jediný složitý komplex, navíc orientovaný podle astronomických objektů Arkaim měl kruhový tvar, vnější průměr byl zhruba 160 metrů. Obklopoval jej dvoumetrový příkop naplněný vodou. Po vstupu do města se ocitneme na jediné kruhové ulici, která má asi pět metrů na šířku a odděluje obydlí přilehlá k vnější stěně od stěny vnitřního kruhu. Ulice měla dřevěnou podlahu, pod kterou byl po celé její délce vykopán dva metry široký kanál spojený s vnějším příkopem. To znamená, že město mělo dešťovou kanalizaci: přebytečná voda prosakující skrze dřevěnou dlažbu stékala do kanálu a pak do vnějšího obvodového příkopu. Všechny domy, přiléhající k vnější stěně jako plátky citrónu, měly východ na hlavní ulici. Celkový počet domů vnějšího kruhu byl 35. Tajemný prsten vnitřní stěny měl šířku 3 metry a sahal 7 metrů vysoko. To znamená, že 25 vnitřních obytných prostorů stejných jako byty vnějšího kruhu, bylo izolováno od všeho vysokou zdí. Aby se člověk dostal k malému vchodu do vnitřního kruhu, bylo nutné projít celou délku prstencové ulice. Plnilo to nejen obranný účel, ale také to mělo svůj skrytý význam. Ten, kdo vešel do města, musel projít stejnou cestu, kterou prochází Slunce. Zdá se, že ti, kdo se nacházeli v dobře chráněném vnitřním kruhu, vlastnili něco, co nebylo potřeba ukazovat ani vlastním lidem, žijícím na vnějším okruhu, natož vnějším pozorovatelům. Korunou Arkaimu je centrální, téměř čtvercové náměstí uprostřed vnitřního kruhu, asi 25 na 27 metrů. Soudě podle zbytků ohňů, uspořádaných podle určitých pravidel, to byla oblast určená k vykonávání nějakých obřadů. Ve starověkých kosmogonických textech kruh symbolizuje vesmír a náměstí (čtverec) symbolizuje Zemi, náš hmotný svět. Moudří lidé starověku, kteří dobře znali stavbu Vesmíru, vnímali, jak harmonicky a přirozeně je uspořádaný. A proto při výstavbě města jako by vytvářeli zmenšený Vesmír. Kdo byli obyvatelé Arkaimu a jaké poselství na vlnách věků nám zanechali? V Mahábháratě se píše o tom, že vysocí světlovlasí bohové, kteří přiletěli na Zemi z daleké planety, žili v Daariji (Hyperborei). Při nástupu doby ledové se dali do pohybu a došli až k úpatí Rifejského pohoří (nyní Uralu). S bolestí v srdcích opouštěli zemi za polárním kruhem, kde do příchodu ochlazení bylo subtropické podnebí a kvetly tam rajské sady. Tato doba ledová byla způsobena pádem velké komety, po kterém následovalo vzedmutí hladiny oceánu, a část Arktidy byla smetena. Přeživší obyvatelé se vydali na cestu do jižnějších krajů. Po dlouhém putování se jim zalíbilo malebné údolí u hory Arkaim, kde začali s použitím svých znalostí budovat město. A stavěli ho na základě přesně matematicky propočítaného návrhu, přísně orientovaného na hvězdy a Slunce. Hyperborejci svou velikostí připomínali obry. Kůži měli bělounkou jako sníh, blond vlasy a oči modré. Byli také spojováni s již známou teorií, zabývající se krevním faktorem RH negativní. Některé teorie tvrdí, že v jejich žilách kolovala právě tato krev a dnešní lidé se stejným typem krve mají být jejich potomky. Nicméně jiné teorie zase tvrdí, že RH negativní mají potomci božstev Anunnaki. Koncept nacistického esoterismu vychází z toho, že Árijci jsou ve skutečnosti potomky Hyperborejců. Jak je každému známo Árijská rasa se vyznačuje světlou pletí, blond vlasy a modrýma očima, stejně jako Hyperborejci. Dle teorie se starověké mimozemské bytosti smísili s jižní lidskou rasou. Arya, mající význam „urozený“ se objevuje v různých indo-evropských jazycích. Množné číslo (Aryas – urození) bylo jméno, jímž se Árijci označovali před svým rozptýlením, a přežívá ve Eire (Irsko). Áriové byli šiřiteli pokroku, kteří udělali velmi mnoho pro rozvoj lidstva. Jsou spřízněni s celou védskou literaturou v jejích dávných pramenech. Hlavním důkazem toho, že v Arkaimu žili Árijci, je nález koňských pohřbů v jejich stylu. Tato praxe je popsána ve staroindických textech a říká, že koně byli pohřbíváni se svými pány. Důkazy o rituálních koňských obětech byly nalezeny v kamenných nekropolích odkrytých v údolí Arkaimu. Svastika: Jeden z nejsvatějších árijských symbolů Svastika v sanskrtu znamená „spojená s blahem“, „mnoho štěstí“. Je to jeden z nejstarobylejších posvátných symbolů, který se vyskytuje už v mladém paleolitu v mnoha zemích světa. Indie, starověké Rusko, Egypt, Čína, a dokonce i stát záhadných Mayů. Svastika je symbol slunce, úspěchu, štěstí, kreativity (to je ta „správná“ svastika). A samozřejmě existuje také svastika s opačným směrem, která u starých Rusů symbolizovala tmu, zničení, „noční Slunce“. Jak je možné vidět na starých ozdobách, zejména na árijských džbánech nalezených v okolí Arkaimu, používali se obě svastiky. To má hluboký význam: den střídá noc, světlo střídá temnotu, nové narození střídá smrt, je to přirozený řád ve vesmíru. Z tohoto důvodu nebyla ve starověku „špatná“ a „dobrá“ svastika, obě byly vnímány v jednotě (podobně jako „jin“ a „jang“). Arkaim jako observatoř dávných Árjů Během výzkumů se ukázalo, že nalezená observatoř není tím nejzajímavějším a nejhlavnějším, co se nachází na Arkaimu. To nejdůležitější, co bylo nalezeno, byla geometrická přesnost, dokonce mnohem větší, než byla na plánech archeologů, na úrovni přesnosti přístroje. V Arkaimu žili duchovní mudrci a učitelé, kteří se zabývali zkoumáním vesmíru, určovali vzájemnou spojitost kosmických těles a jejich vliv na člověka. Arkaim jako observatoř umožňoval odpozorovávat Měsíc, což dokazují záznamy na zdejších kruhových zdech. Našlo se zde 18 astronomických událostí, 6 spojených se Sluncem a 12 spojených s Měsícem. Je zajímavé i to, že v tomto ohledu Stonehenge zaostává za Arkaimem, kde je možné fixovat 15 událostí. Toto místo je také označováno za místo výskytu paranormálních jevů. Převažují zprávy o UFO v podobě světelných záblesků, pohybujících se kruhů a mlžných kruhů. Návštěvníci tvrdí, že slyší podivné hlasy, jsou dezorientovaní nebo vidí duchy. Byly zaznamenány také magnetické anomálie. Někteří záhadologové si proto myslí, že kruhy v uralské stepi mohly sloužit jako přistávací dráhy možného starověkého kosmodromu nebo byl celý komplex součástí světové sítě archeoastronautických nalezišť, které lidé ještě nechápou. Vykopávky ukazují, že v Arkaimu nedošlo nikdy k žádným bitvám s nepřáteli, ani náhodným požárům nebo dopadu meteoritů. Obyvatelé na konci života města si vzali své osobní věci a město opustili, a před odchodem ho zapálili. Mnozí to srovnávají s osudem mayských indiánů, kteří také záhadně opouštěli svá města. Jedna z verzí to vysvětluje tím, že Mayové k tomu byli donuceni, po opakujících se letech mimořádného sucha. Je možné, že Áriové opustili toto místo ze stejného důvodu… )

Malta – země slunce, nymf a megalitických chrámů

Malta – země slunce, nymf a megalitických chrámů

Malta je ostrovní republika ve Středozemním moři asi 100 km od Sicílie. Leží ve strategické poloze uprostřed cesty mezi Gibraltarem a Suezem a mezi Itálií a Tuniskem. S rozlohou 315 km 2 je Malta pátým nejmenším státem Evropy. Maltskou republiku tvoří tři ostrovy, největší Malta, menší ostrov Gozo a nejmenší ostrov Comino s rozlohou 2,6 km2. Ostrovy jsou vrcholy ponořeného vápencového pohoří, pobřeží je velmi členité s mnohými zálivy a útesy. Malta byla až do roku 870 součástí Byzantské říše, stejně jako Řecko. Řekové, kteří si oblíbili vynikající maltský med, pojmenovali ostrov právě po této delikatese. A protože „meli“ znamená v řečtině med, dostal ostrov jméno Melite. Existuje však ještě jedna, mnohem starší teorie, a to, že název ostrova Malta pochází z fénického slova maleth, které znamená útočiště. V době antického Řecka byla Malta proslulá jako „pupek Středozemního moře“. Na sousedním ostrůvku Gozo, kde žila dcera titána Atlanta Kalypsó, strávil dle legendy nějaký čas i Odysseus. Malta se může chlubit dějinami v trvání více než sedm tisíc let. První kolonisté pocházeli pravděpodobně ze Sicílie. Po římské kolonizaci zde proběhla série invazí – byzantská, muslimská a sicilská – a to až do 16. století, kdy Karel V. postoupil ostrov rytířům proslulého Řádu svatého Jana. Po nich přišli Francouzi a Britové. Během 2. světové války sloužila Malta jako pevnost Spojenců. Na světě najdete jen málo míst, kde by byly na tak malém území k vidění megalitické chrámy, rytířské paláce i velkolepé katedrály. Právě díky pozůstatkům dávných megalitických chrámů bývala Malta často nazývána pupkem světa. Má se za to, že právě tady byly položeny základy dávných civilizací. V pozdějších dobách platilo úsloví, že kdo vlastní Maltu, ten ovládá celé Středomoří. V letech 3600–2500 se na Maltě rozvinula velice vyspělá civilizace, znající prvopočátky kalendáře a základy megalitické architektury. V těchto letech na Maltě vzniklo asi 100 chrámů, z nichž se zachovalo jen 30. Zatímco se většina neolitických civilizací nacházela na primitivním stupni života, na Maltě již docházelo k mistrovským architektonickým dílům. Touto dobou se jí mohli vyrovnat snad jen stavitelé Anglického Stonehenge. Naopak nejstarší pyramida v Gíze (Cheopsova nebo Chufuova) je téměř o tisíc let mladší. Megalitický chrám Hagar Qim – Díky 5000 let starým částem tohoto megalitického chrámu, stojícím asi kilometr od vesnice Qrendi, si můžeme lépe představit, jak žili naši dávní předkové. Areál tvoří čtyři chrámy: největší, centrální (symbol celého komplexu) stojí uprostřed, ostatní jej obklopují v půlkruhu ze severu. Samotná budova je tvořena řadou pokojů ve tvaru písmene C, známých jako apsidy. Jedna z prehistorických komor je vybavena elipsovitou dírou, která je vytvarována v souladu s východem Slunce v letním slunovratu. Při východu slunce, první den léta, sluneční paprsky procházejí tímto otvorem a osvětlují kamennou desku uvnitř komory. Jen několik minut chůze od chrámu Hagar Qim se nachází chrámový komplex Mnajdra s celou řadou oltářů, využívaných věřícími pro komunikaci s božstvy. Jedinečnost chrámového komplexu si vysloužila zápis na seznam světového dědictví UNESCO. Chrám Tarxien – Je součástí unikátního archeologického naleziště. Jeho počátky jsou datovány až do roku 3150 př.n.l. K jeho odhalení přispěli velkou měrou místní zemědělci, kteří během prací na poli odkryli části stavby. Chrám sloužil v době svého vzniku k náboženským účelům, pravděpodobně zde byla obětována zvířata. Tarxien se skládá ze tří samostatných chrámů. Mnoho z nalezených artefaktů bylo přemístěno do Archeologického muzea ve Vallettě (hlavní město Malty). Chrám Ggantija (Věž Obrů) – Megalitický chrám Ggantija patří k nejstarším megalitickým stavbám na světě (a je asi o 1000 let starší, než známé Stonehenge). V chrámu se nalezly sošky žen, podobou připomínající Věstonickou Venuši, takže se jednalo nejspíš o místo, kde se uctívala Bohyně plodnosti. Chrám Ggantija je mimochodem opředený spoustou záhad. Nikdo třeba vlastně ani neví, kdo ho postavil a proč. Na ostrově se z doby, kdy byl postaven, nenašly žádné pozůstatky většího osídlení, které by bylo ke stavbě takového chrámu nutné. Nedává ani smysl, aby stavitelé chrámu „dojížděli“ na Gozo, protože doprava po moři v roce 3500 př.n.l. nebyla zrovna snadná. Stavba je navíc tvořena ohromnými balvany, jejichž doprava byla pro pravěké lidi náročná a neumíme si představit, jak to zvládli bez jakékoli technologie. V některých kamenech jsou pak vyhloubeny pravidelné kulaté otvory, jejichž vysekávání muselo být s primitivními nástroji neuvěřitelně náročné a jejichž účel je neznámý. Hypogeum Hal Saflieni: Skrývá maltské pohřebiště největší tajemství všech dob Hypogeum je výraz označující podzemní posvátný prostor. Hypogeum v Hal Saflieni, dnešní části města Paola na Maltě, je třípatrový, skoro 11 metrů hluboký komplex o celkové ploše kolem 500 m2. Archeologové si myslí, že je chrámem, podle jiných to je rituální pohřebiště, a ti nejodvážnější dokonce hovoří o pozůstatku pravěkého řídícího střediska, jakéhosi kosmodromu. Hypogeum, jehož stáří se odhaduje na 5 až 6 tisíc let, do skály vytesala nějaká neznámá civilizace. Záhadný podzemní komplex byl před zraky veřejnosti velmi dlouho ukrytý, objeven byl náhodou roku 1902, kdy se stavební dělníci prokopávali zdejší skálou a narazili na neznámou podzemní dutinu. Podzemní chrám je součástí rozsáhlého labyrintu, který se rozprostírá pod celým ostrovem. Při objevení v něm bylo uloženo zhruba 30 tisíc koster. Všechny patřily ženám. Vědci se dodnes neshodli na vysvětlení. Šlo snad o pozůstatky kněžek, které v podzemním chrámu pracovaly? Nebo byla tehdejší civilizace matriarchální a ve svatém komplexu byly pochovány výhradně ženy, zatímco „méněcenní“ muži se museli spokojit s věčným odpočinkem někde jinde? S hypogeem je ale spojena i jedna současná záhada. Od 1. poloviny 20. století se na ostrově záhadně ztrácejí lidé. Dodnes je evidováno více než 100 nešťastníků, kteří beze stopy zmizeli. První velká vlna pohřešovaných se odehrála v roce 1940, kdy se do hypogea pokoušela dostat skupina studentů, po kterých se však slehla zem a nikdo je už nenašel. O tomto záhadném zmizení v té době psal i prestižní magazín National Geographic. Z té doby pochází také svědectví od zaměstnankyně britské ambasády Louis Jessup. Ta tvrdí, že během pobytu na Maltě přesvědčila hlídače, aby ji pustil až do nejnižšího podzemního patra hypogea. Tam se prý s několika kolegy proplazila velmi úzkou stezkou do prostoru připomínajícího rozlehlou jeskyni. Popsala, jak uviděla několik mohutných bytostí podobných lidem, kteří si jí všimli a ukazovali rukama směrem k ní. Objevila se i řada svědeckých výpovědí, podle nichž je někdy uvnitř slyšet srdcervoucí nářek…Přesto je hypogeum turistickou senzací a v roce 1980 se dostalo na seznam památek UNESCO. Kvůli rušnému provozu však začalo chátrat, takže bylo v roce 1990 na několik let uzavřeno. Nyní smí dovnitř pouze 10 lidí za hodinu. Podle místních pověstí však nikdo z nich nemá jistotu, že se ještě někdy podívá zpět na denní světlo. Kamenné stopy kol z neznámé minulosti Stopy kol starověkých vozů nejsou ve středověkém světě žádnou výjimkou. Můžete je vidět například na ulicích Pompejí, ve vstupní bráně antické Théry na ostrově Santorin a na řadě dalších archeologických lokalit. Avšak maltské koleje vypadají úplně jinak. Malťané nazývají tyto koleje poněkud posměšně „cart ruts“, tedy stopy dvoukoláku. V tomto případě by však muselo jít o pořádný dvoukolák: průměrný rozchod kol je asi 140 cm, hloubka stop v některých případech dosahuje téměř tři čtvrtě metru. Vůz, který by dokázal takovouto kolejí projet, by musel mít kola o průměru nejméně půldruhého metru. V mnoha knihách o Maltě se píše, že kamenné koleje často míří do moře a pokračují pod vodou. Že moře v okolí Malty ukrývá mnohá tajemství, může naznačovat i zpráva pocházející už z roku 1957. Tehdy údajně narazil potápěč Raimondo Bucher u ostrova Linosa jižně od Malty na kamennou zeď vybudovanou z pravidelně opracovaných kamenů. Stavbu Bucher uviděl v hloubce 30 metrů, dokázal ji však sledovat až do 60 metrů. Druhý den se na místo vrátil se svým bratrem a nalezl na zdi hrubě vytesanou sochu. Údajně pořídil několik snímků, potřetí se mu však objekt nepodařilo nalézt a celá záležitost utichla. Maltské koleje vedou po celém ostrově a byly z nějakých důvodů vyryty do zdejšího podkladu, kterým je vápenec nebo pískovec. Nejrozsáhlejší oblast, kterou pokrývá změť kolejových drah, najdeme na nejvyšším bodě ostrova, náhorní rovince ve výšce 263 metrů nad mořem u městečka Dingli. Problém prehistorických kolejí se snažil vyřešit snad každý, kdo navštívil Maltu, včetně záhadologa Ericha von Dänikena. Däniken se přiklání k možnostem, že se jednalo o startovací dráhy mimozemšťanů nebo jiné stopy mimozemských civilizací, rejdících v dávných dobách na povrchu tohoto zalíbeného ostrova. )

Velikonoční ostrovy – nejodlehlejší místo na Zemi

Velikonoční ostrovy – nejodlehlejší místo na Zemi

Velikonoční ostrov je jedním z nejosamělejších osídlených míst na Zemi. Pouze 20 km dlouhý kus země se nachází v Tichém oceánu 3600 km západně od pobřeží Jižní Ameriky, nejbližší další ostrov je od něj vzdálen 1450 km. Kromě jiných zajímavostí a záhad se stal Velikonoční ostrov známý díky obrovským kamenným sochám rozesetým po celém ostrově, o jejichž účelu ani tvůrcích toho mnoho nevíme. Některé z více než 600 megalitů stylizovaných do lidské podoby jsou umístěny ve skupinách na vybudovaných terasách, jiné se nacházejí ve volné přírodě. Zajímavostí je, že každá ze soch je originální. Stejně jako u lidí se na ostrově najdou moai vysoké, nízké, obézní, tenké, dokonce i potetované s kloboukem zvaným pukao. Některé obsahují nápisy v oceánštině, dávno zaniklém pradávném jazyce místní civilizace. Běžný polynéský název je Rapa Nui (česky Velká země). Přívlastek Velká odlišuje Velikonoční ostrov od jiného ostrova jménem Rapa, již dříve osídleného (a později přejmenovaného na Rapa Iti, tj. Malá země). Jiný název ostrova je Te Pito o Te Henua (Pupek světa). Stejné jméno má kultovní zaoblený magnetický kámen, ležící v blízkosti Ahu Te Pito Kura. Jacob Roggeveen, který ostrov objevil o Velikonoční neděli roku 1722, jej podle dne objevení nazval Velikonoční ostrov. Záhadné sochy Moai – Jak vznikly největší monumenty dávnověku? Sochy Moai patří mezi největší světové záhady a atrakce ostrova, které jsou úzce spřízněné s podobnými tradicemi kultu předků rozšířených v Polynésii. Z jakého popudu se pustili tehdejší obyvatelé do tak gigantické a vysilující práce? K čemu vlastně sochy sloužily? Byly postaveny z náboženských důvodů nebo měly odrazovat nevítané návštěvníky ostrova? Sochy se údajně stavěly na počest náčelníků, jedna z teorií nicméně říká, že jelikož jsou všechny obráceny k moři, mají za úkol tamní obyvatelstvo chránit před příchozími hrozbami. Z původního počtu necelé tisícovky moai byly vztyčeny zhruba jen tři stovky, o zbytek se postarali archeologové až ve 20. století. Sochy byly vytesány jednoduchými kamennými nástroji ze sopečného tufu v lomech kráteru zvaného Rano Raraku. Největší záhadou pro mnoho badatelů bylo, jak mohli dávní obyvatelé přepravovat (bez tažných zvířat a moderní techniky) hotové sochy až na vzdálenosti 10 km. K prostému vlečení největších soch o hmotnostech přes 25 tun (například na dřevěném smyku) by totiž pravděpodobně nestačily síly všech tehdejších obyvatel ostrova dohromady. V legendách se praví, že sochy kráčely po ostrově sami pod vlivem kouzla, které ovládali jen zasvěcení kněží. Známý spisovatel Erich von Däniken dokonce věří v zásah mimozemských civilizací. Mnohem realističtěji se na problém díval proslulý norský cestovatel, dobrodruh a badatel Thor Heyerdahl, známý například svými odvážnými plavbami na balsových vorech, kterými dokazoval námořnické schopnosti jihoamerických Indiánů. Heyerdahl se v roce 1955 během expedice na Velikonočním ostrově prakticky zabýval možnostmi výroby, vztyčování a přepravy soch. Přepravu, která představovala technicky největší problém, vysvětloval vlečením za pomoci dlouhých dřevěných pák. Právě knihami Thora Heyerdahla, které významně rozšířily povědomí o Velikonočním ostrově, se na začátku 80. let 20. století nechal inspirovat mladý český absolvent Vysoké školy strojní a elektrotechnické Ing. Pavel Pavel. Pavel Pavel – Muž, který rozhýbal sochy Moai „Na světě jsou tisíce ostrovů, ale Velikonoční je jen jeden. Když jsem ho poprvé opouštěl, tak sem plakal, že se tam už nikdy nevrátím“. Pavel Pavel způsobil v roce 1986 celosvětový poprask. Předvedl, jak domorodci Velikonočního ostrova přemisťovali mohutné moai – sochy vážící desítky tun. Byl první na světě a svět ho dodnes uznává. Otázka technického řešení stěhování soch mu nedala spát. Nepodcenil vyprávění legend o samostatné chůzi soch a uvažoval, jak by se daly sochy přemisťovat ve vzpřímené poloze. Brzy ho napadlo, zda by se nemohly sochy stěhovat podobně jako těžká skříň – postupným pootáčením při naklonění na jednu stranu. Aby ověřil svoji teorii, rozhodl se vyrobit betonovou napodobeninu sochy moai a vyzkoušet prakticky, zda mohlo menší množství lidí uvažovaným způsobem sochy skutečně stěhovat. Po půlročních přípravách experimentu se na podzim roku 1982 sešel se svými přáteli na volném prostranství ve Strakonicích před čerstvě vyrobenou 4,5 m vysokou a 12 tun těžkou sochou, která by jako z oka vypadla těm pravým z Velikonočního ostrova. Zřejmě největším oceněním bylo pro Pavla Pavla pozvání k expedici na Velikonoční ostrov od tehdy už velmi uznávaného T. Heyerdahla kterému Pavel Pavel napsal o svých pokusech. V roce 1986 se tak P. Pavlovi splnil na tehdejší dobu velmi exotický a těžko představitelný sen a svoji teorii stěhování soch si měl možnost vyzkoušet přímo na Velikonočním ostrově se skutečnou moai a s partou domorodých obyvatel. K pohybu sochy bylo třeba jen 16 lidí s jedním vedoucím a několik lan. Hyerdahlovy předchozí experimenty přitom ukazovaly na potřebu stovek lidí. Na základě těchto experimentů Pavel Pavel odhadl, že k přesunutí 800 tun těžkých kvádrů terasy v Baalbeku by stačilo přibližně 160 lidí, vybavených starověkými nástroji. Orongo – Obřadní vesnice, která byla centrem kultu Ptačího muže Stará obřadní vesnice Orongo, sestává z nízkých obydlí, postavených z čedičových dlaždic čočkovitého tvaru připomínajících více sklípky než obydlí. Orongo znamená „místo poslů“, což mohl být odkaz na stěhovavé ptáky. Vesnice kdysi sloužila jako hlavní obřadní středisko vyznavačů „ptačího muže“ (Tangata Manu) a boha tvůrce Makemake. Ostrůvek Motu Nui, který se odsud zdál docela blízko, hrál v kultu ptačího muže velikou roli, protože rybáci sazovití kladli svá vejce na tomto ostrůvku v srpnu a září. Podle legendy, kdo přinesl z ostrůvku první neporušené vejce snesené rybáky, stal se ptačím mužem (náčelníkem ostrova), nebo měl právo vybrat ptačího muže na příští rok. Kandidáti se museli spustit dolů z příkrých útesů, potom přeplavat úžinu plnou žraloků, vyběhnout na ostrůvek a počkat si na první snesené vajíčko, vzít ho a plavat zpět, proběhnout vlnami příboje, které se tříští o pobřeží a pak vyšplhat zpět nahoru na příkré skály s neporušeným vajíčkem. Ten úkol byl velice obtížný už jen sám o sobě, ale přirozeně ostatní kandidáti nechtěli, aby soupeř vyhrál, a tak dělali co mohli, aby mu rozbili buď vajíčko, nebo hlavu, nebo obojí. Soutěž se rychle proměnila v boj na život a na smrt. Kult ptačího muže prý přežil až do konce 19. století a o těch, kdo byli dost šikovní na to, aby přinesli neporušené vejce rybáka se věřilo, že jsou zástupci boha Makemake na Zemi. Záhadné písmo Rongorongo, které se dosud nikomu nepodařilo rozluštit Písmo je zapsáno zvláštním stylem, kterému se říká Bustrofédon, kdy se jeden řádek zapisuje zleva doprava a následující opačně. Písmo bylo určené pro privilegovanou skupinu kolem panovníka a po odvezení královské rodiny do otroctví byla znalost zcela ztracena. Celkem se zachovalo 26 destiček, které jsou rozptýleny po muzeích celého světa a ani jedna nezůstala na Velikonočním ostrově. Největší záhadou není obsah tabulek, ale způsob, jak toto unikátní písmo vzniklo. Velmi se podobá písmu z Mohendžodara (na území dnešního Pákistánu), které je ovšem z úplně opačné strany zeměkoule. Existují teorie, že písmo s sebou už přivezli první osadníci nebo že je výsledkem mnohem dřívějších kontaktů s dávnými mořeplavci již zapomenutých kultur. Legendy o tom, že ostrované jsou potomky tajemných bílých mužů, jsou mimochodem rozšířeny po celé Polynésii. Velmi pravděpodobné ale je, že rongorongo je jedním z mála písem, které vznikly v naprosté izolaci. Rongorongo je poměrně nedávný název, který byl tomuto písmu dán. V jazyce Rapa Nui to znamená recitovat, skandovat nebo zpívat. Původní název tohoto písma byl podle legend „kohau motu mo rongorongo“ (v překladu „řádky určené ke zpěvu“). Jako znaky písma jsou použita schématická znázornění postav, zvířat, rostlin, geometrických tvarů, z nichž mnoho je nemožné identifikovat. Podle tradice byly tyto symboly ryty do dřeva žraločím zubem. Přestože se v dnešní době o rozluštění tohoto písma snažili různí vědci pomocí počítačů, nebylo poselství, které možná dosud skrývá, odhaleno. Vydá nám někdy Velikonoční ostrov svá tajemství? Zatím zůstává tento kousek země opředen stále mnoha nevysvětlitelnými záhadami…   )

Pražský Golem – Ochránce židovského ghetta, kterého stvořil slavný rabbi Löw

Pražský Golem – Ochránce židovského ghetta, kterého stvořil slavný rabbi Löw

Náš pražský Golem je tím nejznámějším a nejslavnějším golemem na světě. Jeho stvořitel, židovský rabín Jehuda Léva ben Becalel, mu dal jméno Josille. Stvořil jej z hlíny a oživil ho, aby chránil židovské ghetto před křesťany, kteří ho pravidelně napadali, a také jako pomocníka s domácími pracemi. Golem se do pohybu uváděl vložením šému – svitku a pak poslouchal toho, kdo mu šém do úst vložil. Znehybněn byl opět vyjmutím šému. Slovo golem znamená v hebrejštině neúplnost, nedokonalost a takto byla také tato oživená bytost pojímána. Neměla vlastní myšlenky ani vlastní vůli, obvykle nemohla hovořit a pouze doslovně plnila příkazy svého pána. Co se týče slova šém, tento „výraz značí v hebrejštině obecně jakékoli jméno“. Do evropských jazyků byl převzat v užším kabalistickém smyslu tajemného, nevyslovitelného Jména, jednoho z mnoha jmen jediného Boha. Golemovi nelze ale do úst vložit jakýkoli šém. Podle jedné pověsti se pokusil student z ciziny golema oživit, ale jelikož měl nedokonalý šém, golem nebyl ovladatelný, tak ho student musel zničit, ale on ho zavalil. Šém je nositelem životní energie, působí na její vývoj a vzrůst. Proto se v některých pověstech hovoří o golemovo nekontrolovatelném růstu. Nejstarší zmínky o umělých výtvorech, konkrétně golemech, nalezneme již ve starém Egyptě Egypťané soustředili mnoho pozornosti na posmrtný život, který byl podle nich věčný. Do hrobek vkládali mrtvému sošky sluhů, které mu měly pomáhat. Tyto sošky byly nazývány Vešebti. „Byly to hliněné figurky sluhů, kteří se měli v Západní říši přihlásit k práci za svého pána, když by jej k ní dozorce zavolal“. Byly tedy zemřelému vzhledově podobné. Vešebti byli oživeni pomocí Knihy mrtvých. Hovoří se o magické formuli, která se díky tomu, že byla psána hieroglyfy, stala tajemnou, i když to byl pouhý výrok krále – král dává oběť. Kromě sošek sluhů se do hrobů dále vkládaly i sochy nahých otrokyní. Nejčastěji byly vytvořeny z vosku, dřeva, kovu či hlíny. Jejich velikost byla jen několik centimetrů, ale v záhrobí se následně zvětšily. Tyto sošky se objevily kolem roku 2000 př.n.l. V Japonsku a Číně se nejprve k zemřelému pánovi zahrabávali zaživa jeho sluhové, kteří mu měli sloužit v posmrtném světě. Později byly tyto lidské oběti nahrazeny hliněnými panáky v lidské velikosti, kteří na onom světě obživli. Kromě starého Egypta a Japonska se oživlé bytosti objevují i ve starém Řecku. Největší řecký stavitel, vynálezce a sochař Daidalos, zhotovoval prý sochy, které se samy pohybovaly. V Číně také věřili na oživlé sochy. Jejich oživení souviselo s vírou, že člověk má dvě duše, jednu pudovou, která sídlí v krvi a jednu rozumovou. K oživení soch tedy stačilo, aby se krev spojila s příslušnou sochou. Pokud můžeme soudit z dochovaných historických pramenů, je představa, že člověka (či něco člověka podobného) lze stvořit „relativně“ nekomplikovaným způsobem, velmi stará. Zřejmě má svůj původ v mytologiích, které si stvoření lidstva (prvního člověka) božím zásahem představovaly poměrně jednoduše. Bůh „uplácal“ člověka z vhodného materiálu – hlíny a následně mu „vdechl“ život. Ačkoliv se tento postup zdá být velmi prostý, naši předkové si samozřejmě uvědomovali zásadní rozdíl mezi „boží mocí“ a jejich vlastními schopnostmi. Proto spíše předpokládali, že mnohem snazší bude „stvoření“ bytosti podstatně primitivnější, než je člověk. U tvora tzv. třetího řádu by se jednalo spíše o zvíře nebo velmi jednoduchým způsobem konající bytost. Teprve bytost druhého řádu odpovídá svojí charakteristikou tomu, co si představujeme pod pojmem golem – tedy umělou bytost s určitými duševními schopnostmi, která rozumí lidské řeči a je schopna do jisté míry samostatně vykonávat přikázanou činnost. Možnost stvoření tvora prvního řádu, který by plně odpovídal člověku, byla sice diskutována, ovšem spíše v teoretické rovině. Pro středověk je také typická představa, že s pomocí patřičných magických formulí je možno vytvořit tzv. „homunkuly“, které si tehdejší alchymisté představovali jako maličké lidské tvory. Není jasné, do jaké míry tato myšlenka souvisí s rozvíjejícími se znalostmi embryologie nebo naopak s neznalostí mikroskopu. To, že nebyli schopni rozlišit mikroskopické zárodky života (například vajíčka hmyzu), vedlo tehdejší alchymisty a přírodovědce k představě, že jednoduché formy života – typicky právě hmyz – běžně vznikají z neživé hmoty, špíny či bahna. Od této představy pak logicky neměli daleko k myšlence, že s použitím některých magických nebo alchymistických postupů by bylo možno vytvořit tvory složitější, blížící se snad až člověku. Rabi Löw (zvaný Maharal) – Legendární tvůrce pražského Golema „Uhnětli jsme tě z hlíny, a vdechli jsme ti život, abys chránil Židy před nepřáteli a před pronásledováním. Budeš bydlit v mém domě a budeš plnit mé rozkazy. Vykonáš všechno, co ti rozkážu, i kdybych tě poslal třeba do ohně, i kdybych ti přikázal vrhnout se z věže, i kdybych tě poslal do mořských hlubin…“ Rabi Löw se narodil s největší pravděpodobností v německém Wormsu. Jiné historické prameny však za místo narození považují Polsko. Jako rok narození udávají prameny 1512, 1513 ale i 1515 či 1525. Rabi se narodil do velice významné rabínské rodiny. Podle dochovaných pramenů měla tato rodina předky pocházející z Prahy. Rabi Löw se zabýval pedagogikou, jazykovědou, teologií, filozofií, geometrií a také Kabalou. Nejprve byl zemským rabínem a školním rektorem v Mikulově. Poté působil jako rabín v Poznani, v Polsku, ale pak se přesunul do Prahy, kde se stal nejvyšším soudcem. Rabín Löw se sešel i se samotným Rudolfem II., který projevoval zájem o alchymii, astrologii a magii. Řešili spolu otázku nenávisti proti Židům. Císař je díky rabínovi vzal pod svoji ochranu. Rudolf II. považoval Löwa za velmi moudrého muže a jeho moudrost si čas od času prověřoval, např. když si ani soud nevěděl rady, jak rozsoudit krádež peněz, obrátil se císař na rabína. Také ho požádal, aby mu vyčaroval slavné postavy ze Starého zákona. Rabi to udělal, ale jelikož byla porušena podmínka, že se nikdo nesměl při aktu zasmát, přízraky zmizely a začal padat strop. Rabín zemřel ve svých 97. letech a to tak, že ho smrt přelstila. Při oslavě jeho narozenin se skryla do květu růže, který dostal od své vnučky. Löw si přivoněl a naposledy vydechl. Datum jeho smrti je přesnější než datum jeho narození, konkrétně 22.8.1609. Rabi Löw byl pohřben na Starém pražském židovském hřbitově. Dodnes lidé přicházejí právě na hrob Rabiho Löwa se svými přáními a věří, že právě rabín jim tato přání vyplní. Proto si při procházce Starým židovským hřbitovem můžete povšimnout malých papírků, připevněných kamínky. Pověst o pražském Golemovi Pověst o Golemovi nás zavádí do Prahy na sklonku 16. století, do doby vlády císaře Rudolfa II. Tehdy do pražského židovského ghetta proudily početné kolonie Židů ze všech koutů Evropy. Domácí české obyvatelstvo se proti zdejší židovské komunitě často bouřilo. V tomto neklidném čase se pražským rabínem stal rabín Löw, muž, o jehož činech a kouzlech kolovaly roztodivné příběhy. Vlny nenávisti vůči pražským Židům se zvedaly a utichaly v nekonečném sledu. Rabín Löw se s vypětím všech sil snažil uchránit. Bezradný rabín trávil dlouhé večery nad knihami a hledal odpověď… Povídá se, že jedné noci se rabínovi ve snu zjevil nápis: Vytvoř z hlíny tvora, který ti bude pomáhat proti všem nepřátelům! Jehuda Löw procitl, na malý kousek pergamenu si poznamenal několik posvátných slov a teprve poté se s klidem v duši opět odebral ulehnout na své lůžko. Druhého dne ráno rabín přivolal svého zetě a jednoho ze svých nejvěrnějších žáků. Pověděl jim o svém snu a požádal je o pomoc. Několik dní nato se v noci všichni tři oděli do bílých rouch a vedeni rabínem vydali se za město. Konečně k ránu nalezli poblíž Vltavy místo s jemnou vlhkou hlínou. Za svitu pochodní uhnětli z hlíny postavu velikého člověka, golema. Když byli hotovi, nařídil rabín svému zeti. „Ty máš povahu ohně. 7x obejdi golema a opakuj přitom posvátná slova“. Podobně nařídil rabín učinit svému žákovi. Ten měl povahu vody. Jakmile obešel ležící tělo poprvé, golem začal chladnout. Při každém dalším kroku bylo golemovo tělo chladnější a chladnější, až dostalo barvu a vláčnost lidské kůže. Poté co žák dokončil sedmé kolo, vystřídal ho rabín sám. Obcházel Golema a opakoval posvátná slova. Když dokončil sedmé kolo, nahnul se nad golemovu hlavu, otevřel mu ústa a pod jazyk mu vložil malý pergamenový lístek s tajemným nápisem. Golem se náhle pohnul, otevřel oči, rozhlédl se a pomalu vstal. Takto byl stvořen živý tvor ze čtyř živlů – ze země, vody, ohně a vzduchu. Golem byl od člověka k nerozeznání. Byl jen o poznání mohutnější a vyšší nežli mnozí lidé. Jedna věc jej však od běžných lidí odlišovala zcela – neuměl mluvit. To proto, že ani moudrý rabín neovládal všechna tajemství, a tajemství řeči je ze všech tajemství největší. Golem byl dobrák, silný a pracovitý. Celý týden pomáhal v synagoze. Jak se týden chýlil ke konci, golemova síla rostla. V předvečer soboty golem doslova kypěl energií. Proto mu rabín každý pátek navečer vyjmul zpod jazyka šém a vložil nový, aby i golem, tak jako všichni v Židovském městě, dokázal o sabatu v klidu odpočívat. Jednoho dne odešel rabín do synagogy a na to, že musí golemovi nahradit starý šém novým, zapomněl. Mezitím s golemem jako by šili všichni čerti. Vyběhl na ulici a začal řádit jako šílený. Rozbíjel okna, vyvracel stromy i s kořeny, ničil vše, co se mu postavilo do cesty. Rabín vyběhl ze synagogy a utíkal ke golemovu běsnění. Přikázal mu, ať vystoupí na půdu Staronové synagogy a důkladně si odpočine. Golem uposlechl, vyšplhal na půdu a ulehl do prachu mezi pavučiny. Rabín nechal přivolat své dva pomocníky, s nimiž před časem golema oživil. Společně vystoupili na půdu modlitebny a postavili se k hlavě spícího golema. Pak odříkali pozpátku posvátnou větu o stvoření lidské bytosti. Při jejich slovech golemův dech slábl a zpomaloval se. Rabín se sklonil nad golemovu hlavu, otevřel mu ústa a vyjmul z nich šém. Golemův dech se zastavil. A tak život, který moudrý rabín kdysi golemovi vdechl, vyhasnul zcela. Rabín Löw přikryl golema zbytky starých tkanin. Vrátil se domů, nechal spálit golemovy šaty a zapověděl vstup na půdu Staronové synagogy. Rozhlásil, že golem odešel a nikdy už se nevrátí. A tak stejně záhadně, jako se golem v životě pražského židovského ghetta objevil, z něj i beze stopy zmizel.   )

Tajemná hora Mount Shasta: Ukrývá se zde podzemní město vyspělých bytostí z Lemurie?

Tajemná hora Mount Shasta: Ukrývá se zde podzemní město vyspělých bytostí z Lemurie?

Hora Shasta (4317 m) je nejmajestátnější hora části Kaskádového pohoří, která se nachází v kraji Siskiyou v Severní Kalifornii asi 45 mil od hranic Oregonu. Hora je významným duchovním místem přírodních obyvatel Ameriky, jako i poutním místem novějších náboženství (Hnutí Já jsem). Shasta je v současnosti neaktivní sopka a její stáří se odhaduje na 600 000 let. Přibližně před 300 000 lety došlo k obrovské erupci a destrukci celé severní strany hory, pozůstatkem této katastrofy je údolí Shasta Valley. Poslední erupce byla zaznamenaná v roce 1786. Na sopce se stále vyskytují aktivní fumaroly a horké prameny, proto ji nemůžeme považovat za úplně vyhaslou, ale jen za spící, s rizikem možné erupce. Americká hora Mount Shasta je opředena mnoha tajemnými příběhy, které si vyprávěli již Indiánské kmeny. Legendy hovoří o rozsáhlém podzemním městě, které se nachází pod horou… „V horách je město, které je obydleno potomky mimozemšťanů. Toto město získává pozornost od lidských bratrů z oblasti vrchního světa. Je to velmi majestátní rasa, mírumilovná a dobrá. Vchod do jejich podzemního města je dobře zakamuflovaný pod východním bodem hory, je nemožné pro pozemské lidi ho najít. Jejich vesmírné lodě mají zlatou barvu a zakulacený tvar, protože tak mohou cestovat časem. Lidé této rasy jsou velmi dobře stavění. Jejich vlasy jsou téměř přirozeně blond, dlouhé a kadeřavé“. Telos: Podzemní město pod horou Mount Shasta Historie Telosu vypráví příběh o Lemurii. Věk Lemurie sahal od 4 500 000 let př.n.l. až do 12 000 př.n.l. Tato rozlehlá země zahrnovala oblasti Pacifického oceánu, Havaje, Velikonočního ostrova, Austrálie a Nového Zélandu. Její východní pobřeží se táhlo od současné Kalifornie do části britské Kolumbie. Lemurská rasa pochází z jiných galaxií jako jsou Sirius a Alfa Centauri. Lemuřané vytvořili jakýsi ráj. Asi před 25 000 lety, dvě velké civilizace, Atlantida a Lemurie bojovaly o ideologii. Lemuřané se domnívali, že méně vyvinuté civilizace by měly být pod kontrolou Atlantidy a Lemurie. Vedli proti sobě války nukleárními zbraněmi. Asi před 15 000 lety, před velkou válkou, která zničila Lemurii, jejich kněží požádali Šambalu, hlavní město podzemních civilizací, aby postavili město pod Mount Shasta, které uchrání jejich civilizaci a záznamy. Lemuřané přesvědčili mistry moudrosti té doby, aby se učili lekcím války a agrese. Bylo jim uděleno povolení postavit pod Mount Shasta město. Další nukleární válka se odehrála před 12 000 lety, ta Lemurii zdevastovala. Telos je lemuřanská osada, je to město Světla vedené radou 12 vzestoupených Mistrů a jeho Vysokým knězem Adamem (Vysoký kněz – není chápáno jako kněz z naší společnosti, ale jako vysoce duchovně vyspělá bytost, nemá nic společného s církvemi a náboženstvím na povrchu Země). Jméno Telos znamená „komunikace s duchem“. Obyvatelé Telosu, kdysi Lemurie, pracují na vzestupu. Mohou se astrálně promítnout na jakékoliv místo, a mohou telepaticky komunikovat s kýmkoliv na jakémkoliv místě a čase. Jsou to velmi vyvinuté bytosti, žijící mnoho životů v jednom. Vztahy na Telosu jsou založeny na jednotě a universálním vědomí. Jednotnost je základem intimity. Telosiané se milují a soustřeďují se na význam pravé lásky. Adama říká, že klíčem je láska: „Láska sebe samého, láska Boha a láska pro celou rodinu na Zemi“. Telos je technologicky vyspělá civilizace. Mají pozoruhodný systém transportu. Transport ve vnitřním městě se skládá z výtahů a elektromagnetických saní. Lidé z Telosu cestují mezi dalšími podzemními městy elektromagnetickými vlaky, které se pohybují kolem 3 000 mil za hodinu (5400 km/h). Telos je členem Konfederace planet a jeho obyvatelé cestují do dalších dimenzí. Vlastní mezidimenzionální lodě. Jejich počítačový systém je na základě aminokyselin a spojuje ostatní podzemní města a galaktické civilizace. Ačkoliv se Atlantida a Lemurie staly na povrchu Země mýty, lidé z Atlantidy a Lemurie vzkvétají ve svých podpovrchových městech. Thomas Castello, bývalý zaměstnanec bezpečnostní služby v Dulce, který se dostal do kontaktu s mimozemšťany, tvrdí, že Telos a Mount Shasta je místem, kde se setkávají mimozemšťané, Lemuriánští vědci a lidé. Také tvrdí, že od dob prezidentství Grovera Clevelanda (22. prezident Spojených států, 1885–1889), všichni prezidenti USA tajně navštívili Telos. Během Clevelandovy administrace byla formulována smlouva o Mount Shastě. Prezident Harry S. Truman (33. prezident Spojených států) daroval v Telosu, králi světa, klíče od Spojených států. Rasa Telosi („Agharťané/Ti Zářící“) Pocházejí z hvězdy Alfa Centauri 2, z planety Selo. Jsou to vysoké lidské bytosti, mají bledou lesklou pleť a bílé vlasy. Mají vysoce rozvinuté telepatické schopnosti. Jejich oči jsou jasné, v barvě od šedé do světle modré. Jejich strava je čistě rostlinná. Rostliny pěstují hydroponicky v celospektrálním umělém osvětlení. Využívají psychotronické technologie zahrnující krystaly a univerzální energii životní síly. Hlavní soustava jejich jeskyní se nachází: pod územím pouště Gobi a okolí, v rozsáhlých jeskynních systémech pod Tibetem propojující systémy ve Střední Asii a konečně na americkém kontinentu okolo hory Shasta v podzemním městě Telos. Poskytují lidem mnoho nástrojů a nápovědy, vedou jejich archeologické objevy a poskytují jim také klíč k dekódování starobylého vědění. Telosii jsou původci kruhů v obilí, geometrické nápovědy vedoucí k dekódování ztracené vědy. Stojí také za zdrojem toho, čemu se mylně říká „lemurské krystaly“, které by se přesněji měly nazývat „krystal Telosi“. Kdekoliv tyto krystaly na Zemi najdete, Telosii jsou vždy poblíž. Do těchto kamenů jsou zakódovány klíče k odemčení starobylého vědění a data související s hvězdným původem některých dávných civilizací. Mají se používat jako klíč, neobsahují vědění tak jako třeba kniha, nebo nějaké zařízení, ale pouze umožní takové vědění zpřístupnit. Tím pomáhají lidstvu k povznesení do nové úrovně. Tím klíčem je energetický podpis do struktury krystalu. Zázračné zjevení hraběte Saint Germain na sopce Mount Shasta Hlavním aktérem tohoto příběhu je Guy Warren Ballard, který se narodil 28. července 1878 ve městě Newton v Kansasu. V roce 1916 se oženil s Ednou Anne Wheelerovou a během 1. světové války sloužil v americké armádě. Po válce začal pracovat jako důlní inženýr a usadil se na úpatí spící sopky Mount Shasta. Toto místo se nevybral náhodou. On i jeho manželka intenzivně studovali teosofii a okultismus a sopku Mount Shasta původní obyvatelé Ameriky považují za posvátné místo. Ballard na sopku často podnikal horské túry a v srpnu 1930 se mu přihodil tento příběh… „Chystal jsem se poobědvat a hledal jsem horský pramen se studenou a čistou vodou. Když jsem ho našel, s hrnkem v ruce jsem se sklonil, abych nabral vodu, když jsem najednou pocítil, jako by proběhl mým tělem od hlavy až do nohou elektrický proud. Narovnal jsem se a rozhlédl se. Přímo za mnou stál mladík, který na první pohled vypadal, že je turista, stejně jako já. Když jsem si ho více prohlédl, uvědomil jsem si, že nepatří k běžným lidem, které denně potkáváme. Usmál se, jako by mi četl myšlenky a řekl: „Můj bratře, pokud mi půjčíš hrnek, dám ti nápoj, který tě osvěží mnohem víc než pramenitá voda“. Uposlechl jsem tedy a hrnek v jeho ruce se okamžitě naplnil krémovitou tekutinou. Podal mi ho a řekl: Vypij to“. Tento záhadný muž se Ballardovi později představil jako hrabě Saint Germain a začal s Ballardem rozprávět, a nejen při tomto setkání. Ballard, nyní již vizionář, pak podrobně popsal nejen rozhovory s hrabětem, ale i dalšími Mistry. Celá Ballardova rodina potom začala tvrdit, že jsou jedinými vyvolenými posly Saint Germaina a získávali četné příznivce. Jejich učení dnes tvoří jádro jimi založeného hnutí „Já Jsem“, které je charakterizováno jako duchovní a vzdělávací organizace, financovaná z příspěvků svých členů se sídlem v Chicagu. Aktivita tohoto hnutí po svém založení ve 30. letech rychle rostla a Ballard v Chicagu i jinde často přednášel o mystickém učení Saint Germaina, podle něhož bude Amerika hrát ve světě klíčovou roli. V roce 1938 prohlašoval, že v USA je již na milion vyznavačů jeho učení. Následujícího roku, 29. prosince 1939, však Ballard zemřel. Ve vedení hnutí pokračovala jeho žena až do své smrti v roce 1971. Poutním místem hnutí se pochopitelně stala a dodnes zůstává hora Mount Shasta, kam se jeho příznivci vypravují vždy v srpnu. Kromě jiného jsou přesvědčeni o tom, že osobní zkušenost prožitku Boží přítomnosti vede k pozitivním změnám v životě dotyčného. Jsou silně vlastenecky zaměření, což dávají najevo vystavováním vlajky USA ve svých prostorech. Pokud je známo, u nás hnutí „Já Jsem“ své příznivce nemá. „Láska není činností lidského ducha (rozumu, mysli), nýbrž je „čistou a svítící esencí“, kterou vytváří lidský duch. Tato esence toho velkého Božího plamene vchází do hmoty a trvale proudí jako dokonalost ve formě činu. Láska je projevená dokonalost. Není vázána na žádné podmínky a nemůže vyjadřovat nic, než mír a radost a darovat je všemu tvoření. Nepožaduje nic pro sebe, protože je ve vší věčnosti samo-tvůrčí, je srdečním tepem toho „Nejvyššího“. Láska má všechno a zná jen jednu vůli: ve všem uskutečňovat plán dokonalosti. Proto daruje sama sebe. Láska a jenom ona je základem harmonie a správného užívání veškeré životní síly“. – Saint Germain )

Bájná hora Ararat - místo, kde přistála archa Noemova

Bájná hora Ararat - místo, kde přistála archa Noemova

„Je nás jen pár, ale zvou nás Armény, nepovyšujeme sebe nad nikoho jiného, prostě jen víme, že náš a jen náš je Ararat“. Ararat nebo chcete-li Masis je mohutná nepřehlédnutelná hora tvořící odvěkou dominantu neklidné krajiny na pomezí Turecka, Íránu a Arménie. Jeho celoročně zasněžený vrchol se nachází v úctyhodné nadmořské výšce 5137 m a jedná se tak nejen o nejvyšší horu Turecka, ale i Arménské vysočiny. Národy žijící v jeho stínu jej dlouho uctívali jako horu posvátnou a nedotknutelnou. Zmiňuje se o něm i Bible v souvislosti s přistáním archy Noemovy. Málokterý kopec je tak všeobecně známý a nesmazatelně zapsaný v paměti lidí, jako právě Ararat. Ararat je vulkánem se dvěma vrcholy – Velkým Araratem (5137 m) a Malým Araratem (3896 m). Poslední sopečná aktivita byla zaznamenána v roce 1840, kdy došlo k vyvržení magmatu z parazitického kráteru. Tento výbuch si vyžádal i lidské oběti. Předcházející erupce vytvořily mnoho parazitických kráterů na západní straně sopky. Vrchol Araratu je trvale pokryt sněhem a ledem a tvoří výraznou dominantu celého kraje. Nejimpozantnější pohled na ni je z arménského hlavní města Jerevanu a okolí. Podle biblické legendy na úbočí Araratu přistála po potopě světa Noemova Archa Příběh o Noemově arše je jedním z nejznámějších, a přesto nejpodivuhodnějších příběhů Starého zákona. Kniha Genesis vypráví, že Bůh pocítil takovou nelibost nad zkažeností lidského rodu, že se rozhodl všechno živé zničit potopou. Noe, jemuž tehdy bylo šest set let a je popsán jako muž „bezúhonný ve svém pokolení“, však měl být zachráněn, stejně jako jeho rodina, po páru zvířat, „která nejsou čistá“ nelze je jíst ani obětovat, a po sedmi párech zvířat čistých. To měl být zárodek nového počátku. „Nad zemí se strhl lijavec a trval 40 dní a 40 nocí. Právě toho dne vešli Noe i Šém, Chám a Jefet, synové Noeho, i žena Noeho a tři ženy jeho synů s nimi do archy, oni i všechna zvěř rozmanitých druhů, všichni plazící se zeměplazi, každý pták, každý okřídlenec. Vešli k Noemu do archy vždy pár po páru ze všeho tvorstva, v němž je duch života. Vcházeli, samec a samice ze všeho tvorstva, jak mu Bůh přikázal. Potopa na zemi trvala 40 dní, vod přibývalo, až nadnesly archu, takže se zdvihla od země. Vody zmohutněly a stále jich na zemi přibývalo. Archa plula po hladině vod. Vody na zemi převelice zmohutněly, až přikryly všechny vysoké hory, které jsou pod nebesy…Když přešlo 150 dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat, takže sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Araratu“. Podivný nález na hoře Ararat: Nalezli snad vědci Noemovu archu? Někteří lidé jsou přesvědčení, že příběhy z Bible se opravdu odehrály. Jako třeba legenda o potopě světa a o spravedlivém muži jménem Noe, který dostal šanci tuto potopu i se svými nejbližšími přežít. Ať už si o tom všem myslíte cokoliv, už celá staletí se nejrůznější lidé (včetně vědců) snaží dokázat, že potopa světa se opravdu odehrála. A hledají i důkazy o existenci Noemovy archy. Jejich pátrání je provázeno jedním pomyslným magnetem. Je jím bájná hora Ararat. Mnoho historických důkazů o tom, že na Araratu bylo zaznamenáno něco jako loď, patřilo těm, kteří navštívili nedaleké osady a města a odtud obdivovali Ararat. Další pozorování patří těm, kteří cestovali s karavany do Persie a prošli Anatolskou náhorní plošinou. Navzdory skutečnosti, že většina důkazů sahá až do starověku a středověku, některé z nich obsahovaly podrobnosti, kterých si moderní badatelé všimli mnohem později. Beroes, babylónský kronikář, v roce 275 př.n.l. napsal:“…loď, která se potopila na zem v Arménii, a navíc zmínil…pryskyřice byla z lodi seškrábnuta a byly z ní vyrobeny amulety“. Přesně stejné informace poskytuje židovský kronikář Josephus Flavius, který napsal svá díla v 1. století po dobytí Judeje Římany. Představil podrobnou zprávu o Noemovi a potopě a napsal: „Jedna část lodi se nachází i dnes v Arménii. Tam lidé shromažďují pryskyřici pro výrobu amuletů“. Jeden z nejslavnějších cestovatelů minulosti, Marco Polo, v poslední třetině 15. století, jel poblíž Araratu do Číny. V jeho knize „The Travels of Marco Polo“ je ohromující zpráva o arše: „Měli byste vědět, že v této zemi Arménie, na vrcholu vysoké hory, spočívá Noemova archa pokrytá věčnými sněhy a nikdo tam nemůže vylézt, na vrchol, takže navíc se sníh nikdy neroztaje a tloušťku sněhové pokrývky doplňují nové sněžení. Jeho spodní vrstvy však roztají a výsledné potoky a řeky, proudící do údolí, důkladně zvlhčují okolní oblast, na které roste silná travnatá pokrývka, která v létě přitahuje četná stáda býložravých velkých i malých zvířat z celého okolí“. Na začátku 16. století navštívil Ararat německý cestovatel Adam Olearius a ve své knize Journey to Muscovy and Persia napsal: „Arméni a Peršané věří, že zbytky archy jsou stále na hoře Ararat, která se postupem času stala pevnou a silnou jako kámen“. V roce 1893, po výstupu na horu Ararat, arciděkan Nestoriánské církve Nurri prohlásil, že viděl Noemovu archu. Podle něj je loď vyrobena z tlustých tmavě hnědých prken. Když Nurri změřil nádobu, dospěl k závěru, že její rozměry jsou zcela v souladu s rozměry uvedenými v Bibli. Skupina vědců, kteří šli Ararat prozkoumat, říká, že opravdu nalezli na hoře cosi, co by mohlo Noemovu archu připomínat. Dřevěný nález v zemi, který archeologové objevili, je rozdělen na několik oddělení, která mohla být využívána jako prostory pro ustájení zvířat. Svým tvarem také opravdu loď připomíná. Kdyby se opravdu potvrdilo, že se jedná o Noemovu archu, znamenalo by to, že bychom biblickým příběhům měli věnovat mnohem větší pozornost, než jakou jsme jim dávali doposud. O arše se zmiňuje také Korán. Korán také říká, že archa přistála na Araratu a s Biblí se shoduje i v rozměrech. Ararat není jen hora, ale také koňak, který si oblíbil Winston Churchill „My v Arménii věříme, že na okrajích skleniček sedí malí démoni, malí ďáblíci. Ale když si přiťukneme, tak se tohoto zvuku zaleknou a utečou. Pokud to zapomeneme udělat, tak spadnou do našich skleniček a my se pak opijeme. Pokud jsme tedy opilí, tak to tedy není vina samotného alkoholu nebo nás, ale mohou za to tito malí démoni“. Arménská brandy získala označení „nápoj diplomatů a státníků“. K největším obdivovatelům arménské brandy patřil Winston Churchill, mezi jehož rady na dlouhověkost patřilo kromě kouření doutníků a chození včas k obědu také každodenní konzumace arménské brandy. Po 2. světové válce se arménská brandy začala dovážet téměř do celého světa a získala si velkou oblibu také v bývalém Československu. Arménská brandy patří více než 130 let mezi špičkové alkoholické nápoje svého druhu na světě. Její historie se datuje od roku 1877, kdy byl v Arménii založen podnik na výrobu vína a vodky. Ten byl v roce 1898 zakoupen Nikolayem Shustovem, který v roce 1900 poslal vzorky brandy na anonymní degustaci do Paříže, kde brandy získala cenu Grand Prix. Komise hodnotitelů byla natolik šokována kvalitou arménské brandy, že umožnila Nikolayovi Shustovovi užívat označení „cognac“ namísto brandy. V roce 1912 ochutnal arménský koňak také car Nikolay II., který ho natolik oslovil, že se Nikolay Shustov stal hlavním dodavatelem carského dvora. Arméni jsou na své tekuté zlato náležitě hrdí a přípitek nesmí chybět na žádné rodinné oslavě nebo setkání. Pokud Armén chce obdarovat třeba kolegu nebo kamaráda z ciziny, pravděpodobně sáhne právě po láhvi Araratu. Vyrábí se z hroznů rostoucích ve vybraných regionech Arménie a po dvojí destilaci zraje ve stoletých sudech z kavkazských dubů. Přes póry dřeva se každý rok vypaří dvě až tři % lihoviny a této části se říká „andělský podíl“. Arméni s oblibou říkají, že bychom se měli této vůně pořádně nadýchat, protože jsou v ní ukrytá dvě velká tajemství. A to taková, že Arméni nejsou nikdy nemocní a jsou vždycky v dobré náladě. )

Řád Svobodných zednářů: Rituál a jeho role v Bratrstvu

Řád Svobodných zednářů: Rituál a jeho role v Bratrstvu

Svobodné zednářství je předmětem zvědavosti, touhy po poznání, ale také zmatků a nepravd již několik století. Tato organizace, vlastními členy často prezentovaná jako iniciační řád nebo také „filozofická společnost“, sdružuje lidi tzv. „dobrých mravů“, jejichž cílem je „pracovat pro blaho lidstva“ – takto obecně by se dala definovat nosná idea svobodného zednářství. Jedná se však pouze o jednostranný výklad prezentovaný z pozice svobodných zednářů. Náplň této organizace je obecně prezentována jako esoterické vzdělávání formou sdělování tajemství a individuálního růstu zasvěcence, jehož reálným, hmatatelným výsledkem je postoupení na vyšší stupně. Legenda o Chíramovi Podle legendy začal král Šalamoun, syn krále Davida, v roce 950 př.n.l. se stavbou velkého chrámu. Tato stavba měla být hlavním židovským chrámem. Ke stavbě byl povolán architekt Chíram, který postavil chrám, jenž se stal ve své době jedním z divů světa. Stavba Šalamounova chrámu prý trvala 7 let, používalo se cedrové dřevo a během stavby prý nebylo slyšet zvuk kladiv ani jiného železného nářadí, jak říká biblický text v První knize královské. V zednářské symbolice znamená toto ticho práci na stavbě chrámu duše každého člověka. Architekt Chíram měl při této monumentální stavbě řídit několik tisíc místních kameníků a další desetitisíce tovaryšů, dělníků a mistrů z různých zemí. Chrám měl být postaven na hoře Moriah, která byla v těsné blízkosti města Jeruzaléma. Dnes na tomto místě stojí slavná islámská mešita Skalní chrám, postavená v 7.st.n.l. Zednářská legenda plná symbolismu nám říká, že Chíram rozdělil své dělníky do tří stupňů: učeň, tovaryš neboli řemeslník a mistr kameník neboli mistr zednářský. Každý stupeň měl své poznávací heslo, znamení a stisk ruky, aby Chíram mohl při rozdělování mzdy přesně určit, ke kterému stupni každý z tisíců pracovníků patří. Chíram se chodil pravidelně modlit do svatyně, kde podle legendy v tichu meditace získával inspiraci pro to, jak vytvářet plány pro stavbu, tak aby co nejvíce odpovídala božskému ideálu harmonie a krásy. Božská inspirace byla znakem celé stavby. Jednoho dne, když se Chíram modlil ve své již skoro dokončené svatyni, byl přepaden třemi řemeslníky, kteří žádali vydání tajemství znamení mistrovského stupně. Chíram odmítl tajemství vydat a pokusil se utéct, avšak byl každým ze tří řemeslníků uhozen. Po třetí ráně do hlavy padl mrtev k zemi. Vrazi odnesli jeho tělo a zahrabali ho na západní straně hory Moriah, a na místo, kde spočívala Chíramova hlava, zasadili větévku akátu. Všichni tři vrazi byli chyceni, předvedeni před Šalamouna a po svém přiznání odsouzeni k smrti. Mezitím byl usilovně hledán Chíramův hrob, a nakonec byl nalezen právě pod větévkou Akátu. Jeho tělo se nedařilo nikomu vyzvednout, až teprve král Šalamoun vyzvedl tělo symbolickým zednářským lvím stiskem. Za slavnostního obřadu bylo tělo pohřbeno nedaleko Šalamounova chrámu a na jeho památku postaven pomník, znázorňující dívku plačící nad zlomeným sloupem a držící v pravé ruce větévku akátu a v levé urnu. Před ní leží otevřená kniha… Z této legendy se odvíjí celé symbolické učení Svobodných zednářů. Jméno Chíram totiž v hebrejštině znamená Univerzální Duch, Světlo nebo Neviditelný. Vznik Svobodného zednářství Kolébkou této organizace se stala Anglie, odkud se zednářství postupně rozšiřovalo zejména do Evropy a Severní Ameriky, kde dodnes tvoří (svým počtem členů) největší „základnu“. Klíčovým datem, vzniku této organizace je 24. červen 1717, kdy pod vedením Anthonyho Sayera (1672-1742) došlo ke sloučení čtyřech londýnských lóží, které do té doby pracovaly samostatně a tedy nekoordinovaně, ve velkolóži: „The Grand Lodge“. Vznikla tak struktura, z níž se v budoucnu vyvinula jedna z nejpočetnějších zednářských „mocností“ na světě „United Grand Lodge of England“. Od tohoto momentu lze na svobodné zednáře pohlížet jako na společenskou organizaci s pevnou strukturou. Zrod této organizace není nikterak náhodný a do značné míry by se dalo říct, že organizace a její vznik odpovídal na „společenskou poptávku“ té doby. 17. století přineslo Anglii mnoho změn jak v rovině politické, tak i společenské. Proběhla občanská válka, Oliver Cromwell se skrze armádu ujal vlády, až nakonec Vilém III. Oranžský byl roku 1689 korunován na krále a přijal několik omezení vztahující se k jeho královské moci. Vzniká tak konstituční monarchie a na přelomu 17. a 18. století se tedy Anglie zcela jasně odpoutala od středověkých právních konvencí. Do tohoto období rovněž spadá i společensko-filozofická idea osvícenství, jejímž nosným cílem byla intenzivní snaha vyvést člověka jako „druh“ ze zajetí středověkých představ – „věku temna“ a nastolení jeho rozumové autonomie, což vedlo k hlubokým změnám v politické i náboženské nezávislosti jedince. ANDERSONOVA ÚSTAVA: James Anderson, autor tohoto základního zednářského textu žil v letech (1679-1739), narozen ve skotském Aberdeenu. Působil zde jako kazatel v kostele skotských presbyteriánů. Jeho zednářská aktivita je známa především z Londýna, kde navštěvoval Lóži ve Westminsteru. Předlohou nebo inspiračním zdrojem bylo pro Andersona dílo Jana Amose Komenského Pangeresie (Probuzení, Kniha o všeobecném probuzení), tvořící první část sedmidílného filozofického kompendia De rerum humanarum emendatione consultatio catholica (Obecná porada o nápravě věcí lidských), jenž mělo ve své době (dílo vyšlo anonymně mezi léty 1662-1666) působit i jako výzva intelektuální a politické elitě tehdejší Evropy. Dílo samotné vznikalo ve 40. letech 17. století a možná ústřední inspirace pro Komenského byla jeho účast na mírových jednáních 1644-1645 (při stále probíhající třicetileté válce) mezi zástupci katolíků, luteránů a kalvinistů v Toruni. „Lóže“ – Duchovní a etická pracovna zednářů Lóže mají číslo a jméno jež odráží zednářské hodnoty a symboly. Lóže symbolizuje zeměkouli, v jejím prostředku se nachází podstavec neboli oltář, na kterém jsou položena tři Velká světla zednářství, která osvětlují cestu každého kandidáta a pomáhají mu v praktickém životě. Prvním Velkým světlem je pro křesťany Bible, u muslimů je to Korán, u židů Tóra. Svaté písmo různých světových náboženství je symbolem Božství, ze kterého plyne univerzální duchovnost, která je základem pro vytváření ostatních kladných vlastností člověka. Druhým Velkým světlem je na Bibli položený úhelník, který symbolizuje etiketu a spravedlnost. Třetí Velké světlo je kružítko symbolizující duši a její duchovní cestu. Kružítko má také hluboce filozofický význam. Bod, ze kterého vychází kruh, je počátek života, kružnice znamená cestu životem, ukončení kruhu neboli vrácení se na začátek, znamená ukončení života, tedy vrácení se do stejného bodu, ze kterého život vyšel, tudíž k Bohu. Hroty kružítka jsou symbolem myšlení a čestnosti. Bez těchto tří Velkých světel svobodného zednářství není možné otevřít žádnou lóži. Po stranách oltáře jsou umístěny tři svíčky vytvářející trojúhelník. Světlo svíček je symbolem přítomnosti Boha a umožňuje spatřit symboly tří Velkých světel položených na oltáři. Rozmístění svíček do trojúhelníku vyplývá z tradice, kdy byl Bůh geometricky zobrazován jako trojúhelník. První světlo symbolizuje Slunce neboli rozum, druhé Měsíc neboli cit a třetí mistra lóže. Tímto se mistru lóže připomíná, že má vést činnost lóže tak, jako slunce vládne dnu a měsíc noci, tedy s rozumem a citem. Každá lóže má šest zednářských náčiní a symbolů pro všechny tři stupně. Tato náčiní a symboly bývají označovány také jako drahokamy, tři z nich jsou pohyblivé a tři nepohyblivé. Nepohyblivé drahokamy jsou stálé a lóže bez nich nemůže být otevřena. Jsou to: úhelník jako symbol mistra lóže, který značí ctnost a harmonii, dále přímka symbolizující rovnost, kterou nosí starší strážce lóže a naposledy kolmice znázorňující správný a charakterní postoj k životu, která je symbolem mladšího strážce lóže. Pohyblivé drahokamy jsou neopracovaný kámen, opracovaný kámen a tabule. Neopracovaný kámen je spojen se stupněm učně a symbolizuje člověka, který teprve hledá možnosti, jež v sobě nosí. Kámen neboli charakter proto musí svými nástroji uhladit a opracovat. Opracovaný kámen symbolizuje druhý stupeň tovaryše. Tabule je nástrojem mistra, který na ni připravuje plány pro stavbu chrámu. Členové lóže se scházejí v chrámu, což je místo bez oken a dveří. Vchod chrámu je obrácený na západ a je chráněný dvěma sloupy označenými hebrejskými písmeny J (jakin-pevný) a B (boaz-síla) připomínajícími Šalamounův chrám. Před ním se nachází předsíň (předchrámí). Strop chrámu představuje hvězdnou klenbu a jeho podlaha je zčásti pokryta mozaikovou dlažbou tvořenou černými a bílými dlaždicemi. Tato dlažba symbolizuje rovnováhu zednáře, kráčejícího po ostří břitvy. Přijetí do řádu: „Bez rituálu není zednářů“ „Máš-li strach odejdi! Přivedla-li Tě zvědavost, vzdal se! Vytrváš-li, budeš očištěn a poznáš Světlo!“ Zednáři si bedlivě střeží, kdo se do jejich řad dostane, ale to jen z toho důvodu, aby se k nim dostali pouze ti lidé, kteří mohou ideje zednářství splnit. • INICIAČNÍ RITUÁL PRVNÍHO STUPNĚ – UČEŇ – Je základní stupeň svobodného zednářství obecně a každý z nově přijímaných jej musí absolvovat stejně jako stupeň tovaryšský a mistrovský. Nepsaným pravidlem, jenž určuje délku, v němž dotyčný člen setrvá na takovém stupni, je jeden rok. Samotný rituál má působit velmi emotivně a pokud uvážíme, že celou dobu (ceremonie přijetí trvá zpravidla hodinu) má hledající zavázané oči a v prostoru chrámu se pohybuje pouze pod vedením jiné osoby, tak není daleko od věci domnívat se, že v novém členu tato procedura jistě zanechá hluboký dojem. Hledající je v tuto chvíli chápán jako někdo, kdo právě v komůrce rozjímání zemřel, zbavil se těžkých okovů a skrze čtyři přírodní elementy se očišťuje, postupuje temnotou ke světlu – znovu se zrodí, už jako zednář. „Zavazuji se na svou čest, že zachovám naprosté mlčení o všech druzích zkoušek, kterými budu podroben“. • INICIAČNÍ RITUÁL DRUHÉHO STUPNĚ – TOVARYŠ – „Ve zkouškách při svém přijímání do učňovského stupně jste byl očištěn pomocí prvků. Ve zkouškách tovaryšského stupně se stanete vlastníkem prostředků a předmětů Poznání pro seberealizaci použitím symbolických nástrojů a pro sebevytváření pomocí prostředků představovaných svobodnými uměními“. První cesta je provedena s dlátem symbolizujícím vědomosti nabyté v učňovském stupni a kladivem představujícím hnací energii. Přijímaný tedy vykoná symbolicky cestu na sever, východ a jih chrámu (na těchto světových stranách se nachází nejvíce členů rituální práce) a tímto dává učeň najevo ostatním svůj upřímný zájem stát se tovaryšem. Nakonec se zastaví u špitálníka, který má pro něj připravenou desku s nápisy, jenž učeň nahlas přečte: Zrak, Sluch, Hmat, Chuť, Čich. Těchto pět smyslů má působit jako sebereflexe ve smyslu hesla „Poznej sám sebe“, jenž bylo vytesáno na tympanonu delfského chrámu. Druhá vzdělávací cesta je absolvována s pravítkem a pákou. S těmito nástroji obejde učeň celou lóži a zastaví se u Pokladníka, který má pro něj připravený text obsahující stavební slohy: Dórský, Iónský, Korintský, Toskánský, Kompozitní. Na třetí cestu je učeň vybaven olovnicí a krokvicí. Po vyslechnutí textu projde učeň opět celou lóži a zastaví se u místa Prvního dozorce, kde přečte text: Gramatika, Rétorika, Logika, Aritmetika, Geometrie, Hudba, Astronomie. Učni jsou na tomto místě vyzváni, aby se věnovali právě těmto oborům lidské činnosti, jež jsou souhrnně nazvány „Sedm svobodných umění“. Tomuto vzdělávání odpovídá i rituální doporučení, způsob, jakým se má postupovat. Čtvrtou cestu projde učeň s úhelníkem, značícím přímost. Jako symbolický pracovní nástroj zednářů slouží úhelník k ozkoušení kubického kamene, každý takový kámen (člen řádu) musí být pravoúhlý, tedy dokonalý, aby mohl být použit na stavbu zednářského chrámu. Pátou cestu absolvuje učeň již bez jakýchkoliv pracovních pomůcek. Opět projde celou lóži a zastaví se před orientem (před oltářem přísah) a zde přečte již připravený text: „Sláva Práci!“. Krátce na to je mu ctihodným mistrem připomenuta skutečnost, že každý člověk má nutně povinnost prvně vykonat službu, aby poté mohl vyžadovat svá práva (náhrady), ve smyslu: „prvně práce, pak odměna“. Následuje odhalení nejvyššího tovaryšského symbolu. Tímto symbolem je pěticípá plamenná hvězda, v jejímž středu je písmeno „G“. Přes to, že se jedná o symbol tovaryšů (a je takto nově povyšovanému učni představen), je dále vysvětleno, že interpretace tohoto symbolu jsou různé. Cituje se mimo jiné: Velký Architekt Všehomíra, stvořitel celého Světa, ten, který byl vyzdvižen až na vrchol posvátného Chrámu. Dále následuje přísaha u oltáře přísah, velmi podobná přísaze v prvním stupni, s tím rozdílem, že přísaha již v počátku začíná tak, že učeň je již považován za zasvěcence Velkého Architekta Všehomíra. • INICIAČNÍ RITUÁL TŘETÍHO STUPNĚ – MISTR – Tento stupeň uzavírá „karierní cestu“ Svobodného zednáře v modrých lóžích. Teprve v tomto třetím stupni je zednář „plnohodnotným“ členem své lóže, ke které přísluší se všemi svými právy a povinnostmi. Mistrovství v sobě zahrnuje úplnou změnu chování. Mistr na sebe musí být dostatečně pyšný, aby nepoznal ješitnost, aby cítil celou její marnost.Skutečný zednář – mistr – směřuje ve vší své transcendenci k poznání Absolutna, vedle něhož postupně mizí všechny vzájemné, relativní vztahy hmotné existence a myšlení. )

Nejnovější články na našem portálu

Hormonální jógová terapie – Návrat k ženské energii, návrat k sobě
duben 01, 2025 117
„Sestavu hormonální jógy jsem vytvářela pro menopauzu, pro starší ženy, které ztrácejí hormony,...
Číst článek...
Slunce v Beranu – Nová cesta je otevřená
březen 20, 2025 494
20. 3. 2025 v 10:02 Slunce, které opustí konjunkci s Neptunem a Severním lunárním uzlem v Rybách,...
Číst článek...
Měsíční jeskyně – Tajemná šachta patří k největším záhadám na Slovensku
březen 18, 2025 385
Stálo tam něco jako obrovské černé silo, bíle olemované. Když jsem se vzpamatoval, napadlo mě, že...
Číst článek...
JITKA VALENTOVÁ: Černá Luna vstupuje do Štíra 27. 3. 2025
březen 12, 2025 543
Dne 27. 3. 2025 vstoupí po 9. letech v rámci koridoru zatmění Černá Luna do znamení Štíra . V...
Číst článek...
Rituál zavinování – Hluboký transformační proces a cesta k uzavření jakékoliv životní etapy
březen 02, 2025 477
„Tvá síla pochází přímo od Bohyně – je to láska. Nechť z Tebe vyzařuje, když jdeš, když stojíš…Ať...
Číst článek...
Sibyly – Prorocké kněžky, které měly ve svých rukou osudy celých národů
únor 20, 2025 668
„Než mě k Sibyle pustili, musel jsem napřed obětovat býčka Apollónovi a ovci Artemidě. Bylo...
Číst článek...
Slunce v Rybách – Rozpuštění staré formy
únor 17, 2025 742
18. 2. 2025 v 11:07 vstoupí Slunce do znamení Ryb, ve kterém uzavíráme jeden roční cyklus, zároveň...
Číst článek...
EFT – Jemná technika pro dosažení vnitřního klidu a osvobození se od bolestivých emocí
únor 11, 2025 705
„Každou myšlenku, kterou přijmeme, podvědomí přetvoří a promítne v našem životě, v podobě úspěchu,...
Číst článek...
Fototerapie – Objevte tajemství léčby jasným světlem
leden 28, 2025 536
Světlo je zdrojem života. Jeho blahodárné účinky jsou známy již od dávných věků, ale jako mnoho...
Číst článek...
JITKA VALENTOVÁ: Vzácné lednové zarovnání planet
leden 20, 2025 819
Rok 2025 přinese řadu výjimečných astrologických i astronomických vlivů, jedním z nich je vzácné...
Číst článek...
Slunce ve Vodnáři – Cesta za svobodou začíná obratem do nitra
leden 18, 2025 814
19. 1. 2025 ve 21:00 vstoupí Slunce do znamení Vodnáře pod dohledem mocného Pluta a za podpory...
Číst článek...
KAKAO – nápoj bohů, elixír zdraví i platidlo
leden 15, 2025 679
„Tato semena, zvaná mandle či kakao, se rozdrtí na prášek a tento prášek spolu s nadrcenými...
Číst článek...
PODPOŘTE NAŠÍ PRÁCI A ZAŠLETE NÁM FINANČNÍ DAR, VELICE DĚKUJEME.
2201380141/2010. Pro platby ze zahraniční: FIO Banka, a.s.
IBAN: CZ7720100000002201380141

NEBO PŘES PAYPAL třeba 111,- nebo 222,- Kč

Přednášky z festivalu Poděbrady

Více videí

Tajemné dějiny a UFO na Zemi

Nejčtenější články na našem portálu osobního rozvoje

16 květen 2020 2233470
Věřím, že každý se někdy zarazil nad "časem", tedy lépe řečeno nad čísly na hodinách, která na...
Celý článek...
4 listopad 2019 517643
Taky jste si všimli, že stále více lidí hlásí různé formy intolerance nebo alergie na pšenici,...
Celý článek...
20 září 2023 462014
Naše jméno nás representuje na veřejnosti a je do jisté míry i naší vizitkou. Každé jednotlivé...
Celý článek...
Vaše osudové číslo předurčuje Vaší životní cestu
1 prosinec 2020 297558
Nauka o číslech nebo-li numerologie je prastará opravdu zajímavá věda. Možná právě proto byla po...
Celý článek...
51 symptomů spirituálního probuzení
28 září 2023 287398
1. Změna spánkových vzorců: nervozita, horká chodidla, přerušovaný spánek Pocit únavy po probuzení...
Celý článek...
3 říjen 2023 275240
Byla roztěkaná, utahaná a kafe pila neúměrně rychle. Prý musí brzy jít, protože na ni doma čeká...
Celý článek...
Jitka Bičíková: ATOPICKÝ EKZÉM a jeho duchovní příčina
6 říjen 2023 263601
Ekzémy vyjadřují náš VNITŘNÍ ZÁPAS mezi tím počem toužíme, a tím co ve skutečnosti prožíváme....
Celý článek...
Jak zjistit z numerologie kým jsme byli a jak jsme zemřeli v minulém životě?
3 srpen 2019 260399
Zajímá vás, zda jste byli v minulém životě mužem či ženou nebo příčina smrti, co nás čeká po...
Celý článek...
Význam andělských čísel 11, 111 a 1111
13 duben 2020 259450
Pokud opakovaně vídáte čísla 11, 111 nebo 1111, je pro to důvod. Nejčastějším způsobem, jakým...
Celý článek...
DUCHOVNÍ PŘÍČINA OBEZITY a celulitidy v naší mysli
12 prosinec 2020 245486
Obezita znamená z mluvy naší duše nejen POTŘEBU OCHRANY, OBAL STRACHU, ale také ÚTĚK PŘED -...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Krevní tlak NÍZKÝ/VYSOKÝ - duchovní příčina
30 květen 2022 244913
VYSOKÝ KREVNÍ TLAK - Duchovní příčina Vysokým tlakem trpí lidé, kteří v sobě dusí VELKÝ TLAK....
Celý článek...
Jak zhmotňovat svá přání - Zákon přitažlivosti, nejmocnější zákon vesmíru
29 srpen 2021 217461
Každá myšlenka vibruje, každá myšlenka vyzařuje nějaký signál a současně přitahuje jí odpovídající...
Celý článek...
Vztah dvojplamenů - karmických duchovních dvojčat
7 leden 2018 210029
O konceptu dvojplamenů toho bylo napsáno hodně a koluje mnoho názorů a přesvědčení. Zdá se, že...
Celý článek...
Jak číslo domu a bytu může ovlivňovat váš život
30 září 2019 194058
Mohlo by se zdát, že čísla na dveřích jsou abstraktní, kromě základní orientace nic neznamenající...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Proč ženy trpí na CYSTY, VÝTOKY A BOLESTIVOU MENSTRUACI? ~ psychospirituální příčina
17 září 2020 187967
V dnešní době snad už neexistuje jediná žena, která by neměla nějaké "ženské problémy". Čím je to...
Celý článek...
Vendula Kociánová: Muži milují silné ženy, do doby, než z nich vytáhnou raněné chlapce
27 srpen 2020 185911
Většinu mužů přitahují silné ženy. Někdo si na ni troufne jiný jen tak z povzdálí kouká a...
Celý článek...
Jitka Bičíková: VELKÉ A TLUSTÉ BŘICHO U HUBENÝCH ŽEN
6 prosinec 2018 178137
Jste štíhlá, cvičíte, držíte dietu, ale stále nemůžete zhubnout velké břicho ? KDE JE CHYBA? Náš...
Celý článek...
Soňa Sofi: NUMEROLOGIE - Číslo dne narození
23 září 2019 169328
"To, čím jsi, záleží na třech faktorech:na tom, co jsi zdědil, co z tebe udělalo tvé okolí a co...
Celý článek...
Je ten muž pro mě skutečně tím pravým?
25 listopad 2020 165029
Často se dva dospělí dají dohromady a jenom donekonečna přehrávají svá dětská dramata. Poměrně...
Celý článek...
Petra Jelínková: Všem matkám svých synů
13 srpen 2022 162558
Tak jak nic v životě není náhoda, není ani náhoda, že žena porodí syna. Tím, že žena přivede na...
Celý článek...
Znáte svojí osobní roční vibraci? Víte v jakém karmickém roce se nacházíte?
24 květen 2018 144840
Každý z vás jistě ví, jaký se píše rok, nyní, když dávám dohromady tento článek, jsme na sklonku...
Celý článek...
MERLIN král čarodějů: Když muž skutečně miluje
20 červenec 2022 129396
Když muž skutečně miluje a otevře své srdce ženě, měla by žena o jeho zranitelné srdce pečovat a...
Celý článek...
Jitka Bičíková: BABIČČINY BYLINKY na lymfu a otoky
21 květen 2020 125931
OBKLAD Z JABLEČNÉHO OCTA: – Vezměte si bavlněný ručník nebo nějaký hadřík a namočte ho v...
Celý článek...
Jitka Bičíková: MIGRÉNY a bolesti hlavy - duchovní příčina
29 červenec 2022 124615
MIGRÉNY a bolesti hlavy nebo-li náš PAPIŇÁK V HLAVĚ - DUCHOVNÍ PŘÍČINA Bolest z fyzického hlediska...
Celý článek...