Záhady, historie a UFO

Pohanství našich slovanských předků

Pohanství našich slovanských předků

Víra starých Slovanů je považována za přírodní náboženství a Slované ve své pravlasti žili podobným způsobem, jako okolní přírodní národy. Neznali tedy písmo, a proto se nám o jejich počátcích nedochovaly téměř žádné informace. Podle Hérodota sídlili v 6. století př.n.l. mezi horním Bugem a středním Dněprem tzv. Skytové-oráči, možní předkové Slovanů. Jednou z prvních historických zpráv jsou záhadní Veneti zmiňováni v 1. století Pliniem starším a Tacitem. Venety zaznamenal ve 2. století i Ptolemaios. Za první zmínku o slovanském pohanství je všeobecně pokládáno dílo byzantského historika Prokopia z Caesareie ze 6. století, který ve své třetí knize Války Gótské zachytil obětování slovanských válečníků vládci blesku, a také uctívání řek a nymf, věštění a názory Slovanů na osud, který lze ovlivnit právě obětmi. Odkud přišli Slované? Slovanské kmeny začaly přicházet do tehdy známé Evropy od 6. století a brzy na to osídlily téměř polovinu starého kontinentu. Slované prokazatelně mluví indoevropským jazykem, který má blíže k Baltům, méně ke Germánům a k Íráncům, nejslabší vazby pak ke Keltům, Trákům a Ilyrům, kteří dnes již vesměs patří k historickým etnikům. Dle písemných dokladů z 9. století se Slované sami nazývali Slověni, tj. hovořící, mocní slova. Naopak národy nemluvící jejich řečí označovali jako Němce, tedy němé lidi. Lingvisté poukazují na čistě slovanské názvosloví řek v povodí Odry a Visly směrem k Pripjati a Dněpru. Lze tedy soudit, že Slované se jako etnikum vyvíjeli na sever od Karpat mezi středním Dněprem, střední a horní Vislou a Odrou. Praslovanština vykrystalizovala někdy mezi 4. a 8. stoletím, protože slovanské kmeny hovořily po celý raný středověk jednotným jazykem, a to až do 9. či dokonce 10. století. Slovanská expanze byla opravdu mohutná a zatřásla celou tehdejší Evropou. Vždyť Slované, o kterých donedávna nikdo téměř nic neslyšel, brzy ovládali území od ústí Labe, povodí Sály a horního Mohanu a alpských údolí až po Don a Volhu, od baltského pobřeží až po břehy Černého moře, Jadranu a Egejského moře včetně Řecka, jeho ostrovů, a dokonce i maloasijského pobřeží. Podle historika Jordana představovali Slované, jež nazýval Venety, početný národ, který se usadil na nezměrných územích od Karpat a Visly. Slovanská sídla popsal po roce 550 následujícími slovy: „Jeho jméno se sice nyní mění podle různých rodů a míst, hlavně jsou však nazýváni Sklavini a Antové. Sklavini jsou usedlí od města Novietunum a od jezera zvaného Mursianské až k Dněstru a na sever od Visly. Ti mají bažiny a lesy místo měst. Antové však, kteří jsou z nich nejsilnější, od místa, kde se Pontské moře (dnešní Černé moře) zakřivuje od Dněstru se táhnou až k Dněpru“. Město Novietunum a Mursianské jezero leží kdesi v jižní Panonii, na území dnešního Maďarska či Srbska, o jejich přesné lokalizaci však vedou historici spory. Působení Slovanů na Peloponésu ukončila až bitva u Patrasu roku 805, ale zbytky slovanského osídlení se zde udržely až do vpádu Turků ve 14. století. Samozřejmě, některá z obsazených území byla později ztracena tak jako již zmíněné Řecko. Šlo o Rumunsko, Maďarsko, rakouské Podunají, severovýchodní Bavorsko, Polabí a Pobaltí, ale i tak Slovanům zůstalo obrovské území. Během své expanze narazili i na pevné státní útvary, a to bylo pravděpodobně podnětem, že se u nich brzy začaly vyvíjet tendence směřující ke vzniku státní moci. První vlaštovkou byla již Sámova říše ze 7. století, která vznikla během odboje podunajských Slovanů proti avarské nadvládě. Ale skutečné státy vznikaly až na přelomu 9. a 10. století. Např: Velkomoravská říše, Bulharská říše, Chorvatsko, Čechy Přemyslovců, Piastovské Polsko nebo Kyjevská Rus. Vznik nového státního zřízení byl však také definitivním předělem v politickém i kulturním vývoji. Kromě výhod totiž přinesl i podněty pro jazykovou diferenciaci Slovanstva a vedl v nemenší míře i k proměně jejich duchovní kultury. Přechod od pohanství ke křesťanství sice probíhal pomalu, ale i navzdory několika pohanským povstáním se nedal zastavit. Slovanská magie – Kněží, chrámy a věštby Tvůrce náboženské ideologie u Slovanů můžeme rozdělit do dvou skupin. Démonolatrii ovládali čarodějové, vědmy a hadačky, kult božstev naopak organizovaná vrstva kněží, která se však plně vyvinula jen u polabských a pobaltských Slovanů. Čarodějové a vědmy se uplatňovali hlavně v soukromých magických praktikách. Kněží, jejichž funkci původně zastávali rodoví nebo kmenoví vůdci, řídili veřejné obřady a slavnosti celé obce či většího společenského celku. Hranice mezi nimi však nebyla přesněji vymezena. Kněží se totiž věnovali i magii a věštectví. Naopak čarodějové nabývali v některých případech širšího společenského vlivu. Spolu s démonolatrií, která přežila v lidovém prostředí až do novověku, se na rozdíl od kněžstva udrželi i její nositelé, a to i přes časté církevní zákazy včetně inkvizice, která vedla k nechvalně známému upalování čarodějnic. Slovo čaroděj souvisí s rytím čar a obrazců na zemi a v popelu, které bylo nedílnou součástí magických praktik, zaříkávání či vyvolávání duchů. Užívaly se však i jiné výrazy jako vědun, vědma (od slovesa vědět), vrač, vraž (od věštit, čarovat), hadač a mnohá další, často krajová označení. Pojmenování někdy rozlišovala i vykonavatele škodlivé nebo užitečné magie, při čemž první byli obáváni a druzí ctěni. Čarodějové a vědmy jsou spojovány s různorodou činností, tak jako hádání budoucnosti, ochrana proti zlu, a naopak jeho vyvolávání, zaklínání, léčení zaříkáváním a pomocí bylinek, příprava jedů, nápojů lásky, zhotovování amuletů. Jejich moc vycházela z určitých paranormálních schopností jako je sugesce, hypnóza, mediální a extatické stavy, mimosmyslové vnímání a jiné jevy, které jsou dnes předmětem studia psychotroniky. K tomu znali i schopnosti přírodních sil a lidské psychiky. U slovanských čarodějů a vědem jsou doloženy stavy extáze vyvolané hlavně tancem, zpěvem, rytmickými výkřiky, vykuřováním, asketickým cvičením a drogami, zvláště konopím, konvalinkami či květy Akácií. Proslulí byli bulharští Nestinari a jejich ohňové tance. Bulharští a makedonští rusalii či kalušaři léčili extatickým tancem kolem pacienta o svatodušních svátcích. Předkřesťanské praktiky byly nepochybně zachovány i ruskými božími lidmi, chlysty, jejichž dualistická nauka spojená se solárním kultem, s učením o reinkarnaci a s křesťanskou terminologií představovala jakousi kontaminaci pohanských a křesťansko-heretických prvků. Chlysti v extázi poučovali a věštili. Scházeli se zejména v období letního slunovratu. Samotný náboženský život se soustřeďoval na vyhrazených místech považovaných z různých důvodů za výjimečná a posvátná. Jednalo se často o místa uctívaná už od pravěku nebo o místa, kde došlo ke zjevení božstva, k vidění, zázračnému uzdravení, kde udeřil blesk apod. Slovanské přírodní náboženství bylo pochopitelně spojeno s kulty prováděnými pod širým nebem, na výšinách, u pramenů, posvátných stromů a kamenů. Slované chrámové budovy zpočátku nestavěli. Došlo k tomu až po ustálení sídel a opětovně pouze u polabských a pobaltských Slovanů pod silným politickým a ideovým tlakem sousedních křesťanských zemí. Nejstarší zmínka o chrámu pochází od Thietmara popisujícího Riedegost, nejdůležitější středisko kmene Ratarů. Nejpodrobněji byla popsána Svantovítova svatyně v Arkoně. Na Rujáně existovaly také tři mohutné svatyně v Korenici. Další chrámy stály v Gockově, Wolgastu, Wolinu, Štětíně, Plunu, Jasmundu, Brandenburgu apod. Archeologové objevili doposud nejpozoruhodnější stavbu při výzkumu meklenburského hradiště kmene Varnů Gross Raden na břehu Sternbergského jezera v letech 1973–1980. Slovanská obětiště pod širým nebem Tyto okrsky byly většinou kruhovitého tvaru symbolizujícího vesmír, nebe a obklopující svět. Nejvíce dokladů pochází od východních Slovanů, tak jako Peryň u Novgorodu nebo vyvýšené svatyně v severní Bukovině v oblasti Ržavinského lesa. V Čechách a na Moravě stávala podobná obětiště na několika místech. Ve zlickém centru Stará Kouřim byl posvátný okrsek spojen s malým jezírkem zvaným Libuše, kultovní místo je doloženo i v Hradsku u Mšena. Na ostrožně Pražského hradu stával pahrbek Žiži, tj. místo, kde hořely obětní ohně, a západně od něj leželo další kultovní místo na dnešním Loretánském náměstí. Významné bylo i hradiště Libušín u Kladna a kultovní úlohu snad hrál i Říp či nejvyšší hora Českého středohoří Milešovka. Slovanská démonolatrie – kult přírodních duchů a bytostí nižšího řádu Nejširší oblastí slovanského náboženství tvoří démonolatrie. Člověk na nejnižším stupni kultury nabyl vědomí o rozdílu mezi tělem a duší a věřil, že po smrti člověk žije dál a bere na sebe různé podoby. Ctění předků se pokládá za první stupeň náboženského kultu. Nejstarší svědectví o slovanské démonolatrii podává Procopias v 6. století. Slované podle něho uctívali vedle hromovládného boha i řeky a nymfy. OCHRÁNCI DOMOVŮ – Víra v domové bůžky je dosvědčena starými zprávami. Mnohdy šlo o duše předků či různé skřítky, šotky apod. Děduška domovoj je znám převážně na Rusi. Jeho podoba se popisuje různými způsoby, obyčejně šlo o starce s šedou kudrnatou hlavou, jiskrnýma očima a po těle byl pokryt hustou měkkou srstí. Každý dům měl svého Domového, žil většinou sám, občas i se ženou a dětmi. K rodině byl velmi přátelský. Ochraňoval rodinu před neštěstím a rozmnožoval jejich blahobyt. Domové jednotlivých rodin mezi sebou bojovali a hájili prospěch svého domu. Pokud se mu ale nedostávalo patřičné úcty škodil. Přízeň Domového si domácí udržovali tak, že mu předkládaly zbytky od večeře. Pokud byl Domový rozhněvaný, usmiřovali si ho rozmanitými obřady, například o půlnoci zařízli kohouta a jeho krví vymývali všechny kouty. Jiné jméno pro tohoto domového ducha je Skřítek. Ten se objevoval v postavě malého hošíka, který se zdržoval za pecí nebo ve chlévě a účastnil se rodinných radostí i žalů. Aby si lidé udrželi jeho přízeň, museli na něj pamatovat ve čtvrtek a na Štědrý den při večeři, jinak se bouřil a trápil domácí. DÉMONI OSUDU – Slované byli přesvědčeni, že za jejich osudem stojí nadpřirozené bytosti, které lze obětmi obměkčit a tím svůj osud změnit. ROD je záhadnou bytostí, která souvisela s aktem zrození člověka. Byl předmětem mnoha spekulací, jelikož jej někteří historici kladli na úroveň ostatních bohů. Šlo ale pouze o nižší bytost, která byla spojena s lidskou plodností. Rožanice se vždy uvádějí v množném čísle. Asistovaly při porodech a měly velký vliv na osudu novorozeněte. Byly to matky rodu, které byly po smrti zbožštěny. Nit, kterou předou od narození novorozeněte, je prostým výrazem představy o spojitosti osudu s rodem. V Čechách byly nazývány jako Sudice či Sudičky. Obyčejně se zjevovaly tři, z nichž třetí byla nejstarší a nejmocnější. Výroky se křižovaly, ale co vykřikla poslední, to se splnilo…Věřilo se, že si je lze naklonit dary či obětmi. DUCHOVÉ LESNÍ A POLNÍ – U Rusů se lesní duch nazýval Lešij. Ukazoval se v lidské i zvířecí podobě. Žil v hlubokých lesích a na polích. Jeho hlavním úkolem bylo střežit les. Měl rád v lese ticho, jehož porušení trestal. Chránil lesní zvěř, především medvěda. Lesní panny a ženy byly líčeny jako krásné dívky oděné v bílém či zeleném rouchu se zlatými a zelenými vlasy a věncem z lesních květin. V místech, kde se zjevovaly, bývaly divotvorné studánky, jejichž voda léčila. Polednice či Poludnica měla podobu vzdušné bílé paní či naopak škaredé stařeny. Na Moravě si ji představovali jako ženu oděnou do bílého roucha, která měla kopyta, škaredý obličej, šikmé oči a rozcuchané vlasy. Chránila posvátnost polední hodiny. Koho v poledne zastihla pracovat na poli, toho potrestala. VODNÍ DUCHOVÉ – Největšího rozšíření dosáhl právě kult vodních bytostí. Prvním takovým vodním duchem byl Vodník. Měl prý 111 dcer, které mučily lidi, zvlášť utopené mládence. Když se rozvodnila řeka či jezero, říkalo se, že se vodník žení. Po zimním spánku byl zlostný a hladový, proto mu lidé obětovali koně omazaného medem a s hřívou ozdobenou barevnými pentlemi. K vodníkům se pak družily vodní panny, jindy také nazývány bílé paní. Vycházely večer ze svých sídel do vsi. Pokud je někdo chytil, pomáhala v domácnosti a byla velmi pilná. Nesměla se však obdarovat novým šatem, jinak zmizela. OSTATNÍ DUCHOVÉ ELEMENTŮ – Ze zemských duchů byli uctíváni především horští duchové. V Čechách se dělníci například báli skalního ducha. Úcta k démonům větru sahá až do nejstarších dob. Rusové si vítr představovali jako starce. Podle Bulharů pak měl podobu bílého koně. Slovinci si vyprávěli o mužích v dlouhých pláštích. Bratry větru pak byli vichr a mráz. Negativním aspektem vzdušných bytostí byla Baba Jaga, což byla zosobněná bouře v podobě zlé stařeny. Zvláštní úctě se těšil oheň v příbytku. Oheň v krbu hrál velice důležitou roli především při svatbách. Významnou úlohu ale hrál i při magii, věštění a obětování. Původně šlo o bytost, která vystupovala aktivně a bezprostředně. Slované jej ctili jako syna Svaroga. Původně měl tedy božskou podobu, která byla časem nahrazena démonickými bytostmi a dráčky. Určité jeho vlastnosti sdílel i dým. Ten sloužil hlavně při očistném vykuřování. )

Mystická lokalita Avebury v hrabství Wiltshire

Mystická lokalita Avebury v hrabství Wiltshire

„Kameny, které byly vztyčeny jen za pomocí lidských rukou, působí živějším dojmem než kameny vztyčené za pomocí techniky, protože technika dělá z živoucích věcí pouhé předměty. V minulosti bylo víc partnerských vztahů k silám, se kterými člověk musel spolupracovat“. Avebury je největší známý prehistorický kamenný kruh v hrabství Wiltshire (česky „Povadlý okrsek“) zhruba 120 km západně od Londýna. Je součástí velkého megalitického komplexu, který byl budován Iberskými kulturami zhruba od čtvrtého do poloviny druhého tisíciletí před naším letopočtem. Kameny jsou umístěny na násypu, který je ohraničen příkopem o délce 1,3 km a hloubce až 6 metrů. Celkově jich bylo 180. Tvořily jeden větší a dva menší kruhy, které ležely uvnitř kruhu většího. Ten byl největším megalitickým kruhem na světě. Nacházelo se v něm zhruba 100 kamenů, v menších kruzích jich bylo okolo třiceti. Další megality byly vztyčeny uprostřed areálu. Největší z nich váží přes 40 tun. V minulosti zde ještě ležely dvě kamenné ulice. Zbytky jedné se v Avebury nacházejí dodnes. Vedou k Overton Hillu, kde byl dříve další kamenný kruh. Přestože se z celého Aveburského komplexu dodnes dochovala jen malá část původní stavby, působí zbylé kameny majestátně. Ve středověku byly kameny ničeny, aby nemohly sloužit jako pohanské modlitebny, část kamenů také byla po rozbití použita jako stavební materiál. Dnes je Avebury prvořadou památkou na prehistorické období a je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Práce, kterou zde pradávní stavitelé vykonali, je dnes jenom těžko představitelná Ta dřina, kterou zde vykonali je pro nás horko těžko představitelná. Nejprve pomocí bodců z paroží „rozorali“ svrchní vrstvu, a pak kopali dál. Lopatkami z přírodních materiálů nakládali drť do košíků a vysypávali ji nahoru na vnější násep. Protože zdejší půda byla křídová, tak násep z dálky musel svítit bíle. Dokázali tak postupně vytvořit 5 metrů široký kruhový příkop, hluboký 7–10 metrů, dlouhý přes 1350 metrů. Přesnější údaje dnes již nelze zjistit, protože postupem času byl příkop i val postupně srovnáván s úrovní terénu. Ve všech ohledech byl tento příkop větší než ten ve Stonehenge, jehož vnější příkop má průměr asi jen 100 metrů a násep dosahoval pouze dvoumetrové výšky. Hlavní aveburské kruhy byly spojeny kamennými alejemi s dalšími megalitickými stavbami v okolí. Přes dva kilometry dlouhou West Kennet Avenue tvořilo na 100 párů asi tři metry vysokých kamenů. Tato cesta končila v tzv. Svatyni, menší, nejvýše dvacetimetrové kruhové stavbě. Archeologové předpokládají, že to byla jakási chata postavená z dřevěných kůlů a překrytá jednoduchou střechou. Kolem této ústřední svatyně byl vybudován kruh, z asi čtyřiceti kamenných sloupů o průměru cca 40 metrů. Na druhou stranu vedla z Avebury druhá kamenná alej, která končila na jakémsi kruhovém prostranství v dnešním Beckhamptonu. V pozdním středověku, kdy se v Anglii rozšiřovalo křesťanství, začala se tato neolitická nekřesťanská památka spojovat s ďáblem a také některé kameny se začaly nazývat např. Ďáblova židle, Čertovy kroužky apod. Došlo k jejich bourání. To se datuje do doby okolo roku 1320–1325, Důkazem toho je nalezení mrtvoly muže, kterého zavalil kámen při pádu do připravené díry. Kostru našli archeologové roku 1938 a v koženém váčku našli stříbrné mince právě z let 1320–1325. Podle pozdějších záznamů to byl patrně důvod, proč ostatní kameny byly ponechány na svých místech. Domnívali se, že to byl trest boží a dokonce v 18. a 19. století se tam vyprávěla legenda o muži, kterého rozdrtil padající kámen. Dokonce i mor, který zasáhl obec roku 1349, byl údajně trestem božím. Zajímavou historickou skutečností je, že obávaný protektor Oliver Cromwell, dal zdánlivě bezdůvodně pokyn ke zničení stavby. Ve skutečnosti existovala místní pověst, podle které dojde ke svržení tyrana, který vládne na trůnu. Každý nepohanský král, který se stal křesťanem a odvrhnul se od původních božstev, je považován za uzurpátora. Další vlna ničení těchto kamenů byla ve druhé polovině 17. a počátkem 18. století, kdy byly drceny na stavební materiál. Až počátkem viktoriánského období r. 1837 koupil bohatý politik a archeolog sir John Lubbock, později známý jako Lord Avebury, volné pozemky uvnitř a okolo památníků a nepřímo donutil další stavitele stavět domy vně památníku. Proč byl komplex postaven? K čemu sloužil? Přední britský archeolog Michael Damese považuje Aveburské kruhy i okolní stavby za obrovský přírodní amfiteátr, kde se prakticky celoročně odehrávaly významné slavnosti a inscenovala různá mystéria související s nedávno vzniklým zemědělstvím (v tehdejší době pro ně byl rozvoj zemědělství zázrak a plodnost Země byla posvátná). Uspořádání aveburských staveb přímo vybízí ke kolovým tancům, předvádění dramatických jevů, obřadné vítání ročních období, obětování a pořádání průvodů za účelem zajištění plodnosti Země, zvířat i lidí. Dávné megalitické stavby byly centry zemědělské magie, některé sloužily jako kalendář, jiné jako hvězdárny. Další teorie hovoří dokonce o tom, že vyrostly účelně na místech, kde se protínají magnetické linie naší planety – v nichž vzniká energetický vír. Posvátná místa starých civilizací tak mohla být jakýmisi přijímači a vysílači energií. A právě v Avebury se setkává 12 těchto siločar. Podle posledních výzkumů mají velké bloky kamene shromažďovat a vyzařovat „energii země“, tzv. telurické proudy. Telurické proudy procházejí Zemí a působí jako její meridiány. Jedná se tedy o energetické toky, které zásobují krajinu pozitivní energií. Tam, kde telurické proudy nejsou, nebo kde je jejich tok narušen, se na všem živém projevuje nedostatek energie. Naši předkové byli v souladu s přírodou a tyto proudy vnímali. V kruhových stavbách se snažili tuto pozitivní energii čerpat. Někteří tuto energii v Avebury pociťují dodnes. Údajně tu dochází k vymizení migrény a zlepšení depresí. Podíváme-li se na uspořádání pravěkých památek v okolí Avebury, tři z hlavních bodů jsou rozmístěny ve tvaru jakéhosi rovnostranného trojúhelníku • Kamenný kruh – první vrchol trojúhelníku leží v kamenném kruhu v Avebury. Tento kamenný kruh o průměru zhruba 348 metrů, jenž původně tvořil 100 mnohatunových stojících kamenů a značná část se jich dochovala až dodnes, vlastně obepíná značnou část této vesnice. • Longstones – druhým vrcholem trojúhelníku jsou tzv. Longstones, tedy dva kameny, nalézající se cca 1,5 km západně od Avebury. Pravděpodobně se jedná o zbytek tzv. Beckhampton Avenue. Říká se jim Adam a Eva, ale kusy jsou to opravdu znamenité. Větší Adam váží až 62 tun! • Silbury Hill – třetím zbývajícím vrcholem trojúhelníku je pahorek Silbury Hill. Pahorek vznikl někdy kolem 2500 let př.n.l., avšak jeho pravý účel zůstává záhadou. Mluví se o něm jako o nejzáhadnější součásti celého areálu v Avebury. Zvedá se do výšky 40 metrů a má tvar komolého kužele s třicetimetrovým plochým vrcholem. Aby vznikl monument těchto rozměrů, odhaduje se, že sem muselo být nanošeno a navršeno zhruba 35 milionů košů křídy. Je přesně tím, čím se zdá být – neskutečně velkou kupou křídy. Neví se, zda si stavba Silbury Hill vyžádala sto nebo tisíc let, ale ví se, že probíhala ve třech fázích. Výsledná podoba pahorku vyráží svými rozměry dech i dnes. Kruhy v obilí – Každoročně vznikají poblíž proslulých prehistorických staveb, jako je Avebury a Stonehenge Již řadu let se v obilných polích celého světa pravidelně objevují tajemné obrazce. Ať již je jejich autorem kdokoliv, obrazce jsou vyjádřením syntézy hlubokého vědění, technické vyspělosti a velké umělecké kreativity tvůrců. Ač fenomén „obrazců v obilí“ se týká moderní doby, tak první zmínka o výskytu obrazce v obilí v Anglii spadá již do roku 1678. Lidé se tehdy domnívali, že jde o dílo ďábla. Obrazce v obilí se především v jižní Anglii vyskytovaly většinou v podobě jednoduchých kruhů i v následujících staletích, ale bez většího zájmu lidí. Situace se začala měnit až v 70. letech 20. století, kdy si jevu začal poprvé všímat i tisk. Bum „kruhů v obilí“ pak nastal na počátku 90. let minulého století. Nešlo přitom jen o obilná pole, kde vznikaly. Byly zaznamenány obrazce v trávě, hlíně, na ledu i dokonce v borovicovém lese, kde byly spirálovitě ohnuty větve stromů. Vznik obrazců provází zvláštní světelné úkazy. Svědkové popisují rozptýlené světelné záře od země do výše zhruba pěti metrů bez jasného ohraničení směrem nahoru, shora zářící světelné kužely, světelné koule či krátké světelné záblesky. Jistě ne náhodou je největší četnost jejich výskytu v oblastech Anglie, kde v období neolitu vzkvétala megalitická kultura. Intuice vedla tehdejší lidi k tomu, aby na místech, kde vnímali silné propojení zemské a kosmické energie vztyčovali obří menhiry a dolmeny. Jejich konstrukce a rozmístění nebylo náhodné, ale zrcadlí mnohé geometrické a astronomické zákonitosti. )

Tajemná poušť Gobi: Nachází se zde vstupní brána do říše Agartha i démon pouště Olgoj Chorchoj

Tajemná poušť Gobi: Nachází se zde vstupní brána do říše Agartha i démon pouště Olgoj Chorchoj

Poušť Gobi je jedna z největších a nejstarších pouští na světě. Její rozloha činí 1 300 000 km2 a slovo „Gobi“ by se z mongolského jazyka dalo přeložit jako „bezvodé místo“. Oproti ostatním suchým oblastem má několik nepravidelností, které ji od ostatních značně odlišují. Rozkládá se v severní Číně a jižním Mongolsku. Poušť je ohraničena pohořím Altaj a travnatými stepmi Mongolska na severu, Tibetskou náhorní plošinou na jihozápadě a Velkou Čínskou nížinou na jihovýchodě. Klima oblasti je velmi drsné a jsou pro ni typické velké roční teplotní výkyvy. Zatímco v létě zde panuje typické suché a horké pouštní počasí, v zimě sahají teploty hluboko pod bod mrazu, výjimkou nejsou ani mrazy -40°C. Historie vzniku pouště sahá hluboko do minulosti naší planety. Před 300 milióny let v karbonu byla Gobi mořským dnem, ale potom nastala horotvorná činnost, která měla za následek vyvrásnění pohoří Altaj. V další geologické etapě druhohorách se Gobi stala úrodnou oblastí, kterou v hojných počtech obývali také dinosauři (např. Velociraptor nebo Tarbosaurus), po kterých je nyní na poušti možno nalézt mnoho kosterních pozůstatků. Proslulé paleontologické expedice do této oblasti byly zahájeny Američany ve 20. letech minulého století. Podle objevů v lokalitě Šabarak-usu (Planoucí útesy) se jeví jako pravděpodobné, že fosilní úlomky skořápek vajec oviraptorů (nebo příbuzných druhů) používali již kolem roku 8000 př.n.l. neolitičtí obyvatelé pouště Gobi, kteří je opracovávali a navrtávali do podoby „korálků“ pro nošení na náhrdelnících a jiných přívěscích. Legenda kolující Střední Asií vypráví o tajemném národu žijícím v podzemí – v říši Agartha Mezi prastarými mýty i pozdějšími legendami vždy zaujímaly zvláštní místo ty, jež poukazovaly na podivné světy v podzemí. Leccos dokonce nasvědčuje tomu, že tento svět, dosud skrytý v hlubinách Země, může být mnohem rozsáhlejší, než si připouštíme. Takřka všechny dávné národy se zmiňují o podzemních říších démonů, bohů či jiných zvláštních bytostech, které disponují nejen obrovskou mocí, ale i úžasným věděním. Existují hypotézy o tom, že Agartha svými podzemními tunely propojuje všechny kontinenty, a jedná se tak o jednu celosvětovou podzemní říši. V některých místech, kde se nacházely vchody, prý dávné národy budovaly megalitické chrámy a pyramidy, jež měly sloužit jako „záklopky“ těchto vstupů do podzemních labyrintů. Jiné vchody do této podzemní říše se mají nacházet na těžko přístupných místech naší planety, a navíc jsou velice dobře zamaskované. Podzemní říše Agartha uchovává veškeré vědění lidstva a jsou zde k dispozici „zázračné“ technické vymoženosti včetně zvláštních létajících strojů. Bohatství Agarthy má být zpřístupněno pozemšťanům až když se začnou chovat podle učení Mojžíše a Boha a až „když anarchie, která vládne našemu světu bude nahrazena synarchií“. Tak napsal ve své knize Alexandre Saint-Yves d´Alveydre. Někteří buddhističtí mniši tvrdili, že Agarthu navštívili. Byly tam prý chodby a síně gigantických rozměrů, které zalévalo jemné zelenkavé světlo, zjevně umělého původu. Obyvatelé Agarthy prý v podzemí střeží poklady nesmírné ceny. Čas tu plyne jinak než na zemském povrchu, obyvatelé se dožívají nadprůměrně vysokého věku a stárnou velice pomalu. Říká se, že tajuplnou silou „vril“ jsou schopni ovládat nejen hmotu, čas a prostor, ale i mocné duchovní síly, které však mají sloužit jen ke konání dobra. Mohou však být použity i jako účinný obranný systém proti případným, a hlavně nevítaným vetřelcům. Mezi nejznámější cestovatelská jména, které se snažily do Agarthy dostat patří Nikolaj Rerich – Rus, hledající vstupní bránu na vrcholu Himaláje, či dokonce v poušti Gobi. Mezi ty, kteří věřili v existenci tajemné Agarthy patřil i nechvalně známý Adolf Hitler, který dokonce vyslal několik expedic po celém světě. Profesoři zabývající se paranormálními jevy tvrdí, že Agartha existuje, najít ji ale nelze, protože se nachází v jiné dimenzi, v jiném časoprostoru. Pouštní démon Olgoj Chorchoj – „Člověka prý dokáže usmrtit při pouhém doteku“ Na naší planetě jsou stále místa, skrývající svá tajemství, místa, kde možná žijí tvorové, o kterých víme jen to, že by mohli být. Odkud se Olgoj Chorchoj vůbec vzal? Je dost možné, že přežil dlouhý žebříček vývoje. Možná byly jeho domovem prvohory nebo pozdější raná doba. Je také možné, že tento tvor unikl z výzkumných laboratoří, kde byl šlechtěn jako biologická zbraň. Jeho původ bychom zrovna mohli hledat na jiné planetě či v jiné galaxii. Mongolští kočovníci z něj mají bezmeznou hrůzu. Už jenom vyslovení jeho jména – Olgoj Chorchoj – prý přináší neštěstí. A ten, kdo se s ním setká tváří v tvář, má jen malou naději na přežití. Vypadá prý jako kus střeva dobytka naplněného krví. Však také Olgoj Chorchoj v překladu znamená střevo-červ. Má tmavě červenou barvu asi jako salám, někdy jsou vidět i hnědé skvrny. Kde má hlavu a kde má ocas, se nedá poznat, protože na něm nejsou vidět žádné oči, nozdry nebo tlama. Žije pod zemí v písku a na povrch vylézá jen zřídka. Tam se pohybuje zvláštním způsobem. Neplazí se dopředu, ale koulí se nebo kroutí do strany, jako když něco zametá. V písku po něm zůstává charakteristická stopa. Přestože se objevuje jen vzácně, všichni z něj mají panickou hrůzu. Dokáže prý zabít člověka, ale i velblouda, na vzdálenost asi šesti metrů. Nikdo ale přesně neví, jakým způsobem to dělá. Možná elektrickým výbojem, pravděpodobněji rozstřikováním nějakého prudkého jedu. Stačí zásah kapkou a člověk okamžitě umírá. Vše, co přijde s jedem do styku, dokonce i kov, vypadá jako by bylo naleptáno nějakou kyselinou, a okamžitě zežloutne. Podle místních šamanů nemá rád, když někdo ruší jeho klid. Ostatně o tom se na vlastní kůži přesvědčila i jedna badatelská výprava. Šamani je varovali! Jejím členům mělo hrozit velké nebezpečí, snad i smrt. Vyrušený Olgoj Chorchoj, to je prý něco jako rozzuřený býk. Neútočí jen fyzickou silou, ovládá i magii. Výpravu to ale neodradilo. Vydala se do útrob písčité Gobi. Mnoho dní se badatelé snažili představitele černé legendy najít. Všechno se zdálo být marné. Až jednou večer, když všichni spali…K jednomu ze členů výpravy se připlížil tvor. Vypadal jako housenka bez hlavy. Pomalu se sunul vpřed. Badatel cítil, jak se mu živočich vysmívá. Najednou si začal uvědomovat, že se stává závodníkem ve hře o život. Chtěl utíkat, ale jeho tělo bylo jako z kamene. Ne, a ne se pohnout. Tvor se najednou vymrštil z písku a skočil muži na záda. Jeho tělem projela nesmírná bolest. Rázem vše kolem ztichlo. Badatel se probudil. Naštěstí to byl jen sen. Opravdu jen sen? Na zádech měl dlouhý vřed, dost podobný červu, který vystupoval v jeho děsivém snu. Vřed se později začal měnit ve „vak“ naplněný krví. Zdravotní stav muže se den ode dne zhoršoval! Badatelé se rozhodli území pouště Gobi opustit. Když se ocitli za jejími hranicemi, zdravotní stav postiženého se náhle začal lepšit. Výpravu jako by opustila kletba mocného a neporazitelného „pána pouště“. Nikomu se ještě nepodařilo Olgoje Chorchoje vyfotit. Jeho tělo se nikdy nedostalo do rukou vědců. Proto je obtížné určit či odhadnout, co by to mohlo být. Jisté je, že legenda o něm je tak rozšířená a všude tak shodná, že se vnucuje myšlenka, že jejím základem je skutečná existence jakéhosi vymírajícího tvora, který je pozůstatkem dávných časů. Starobylé město Char Chot: O vzkvétající civilizaci v poušti Gobi hovořil i jasnovidec Edgar Cayce V centru pouště Gobi se nacházejí ruiny starobylého města Char Chot. Podle řady legend i archeologických nálezů před více než 12000 lety byla tato oblast úrodnou zemí a zároveň centrem jedné z velkých civilizací minulosti. Jejími zakladateli se stali praobyvatelé legendární pevniny uprostřed Tichého oceánu, země MU. Před 25000 lety tuto pevninu a celý tehdejší svět postihla jedna z velkých katastrof v dějinách lidstva. Část obyvatel země MU vedena moudrými kněžími našla záchranu na dnešním asijském kontinentu. Jeden proud přes Siam doputoval do Barmy a Indie a tam položil základ jednoho z velkých rozmachů indické civilizace. Jiný proud našel cíl svého putování v oblasti dnešní pouště Gobi a založil zde Ujgurskou říši. Ujgurové dosáhli vysokého stupně civilizace a kultury. Znali písmo a měli rozsáhlé vědomosti o astrologii, architektuře, matematice, zemědělství a lékařství. Uměli mistrně zdobit hedvábí či zhotovit sochy ze zlata, stříbra, bronzu či hlíny. Podle čínských legend dosahovala tato civilizace největšího rozkvětu před 17000 lety a zanikla před 12000 lety během dalšího velkého přelomu v dějinách Země. Na jejím místě později vznikly civilizace čínské, tibetské, mongolské a další. O vzkvétající civilizaci s centrem v poušti Gobi hovoří i Edgar Cayce. Řada jeho klientů podle jeho výpovědi byla obyvateli této prastaré říše. )

Rozhovor s Cobrou o Tachyonových léčebných komorách

Rozhovor s Cobrou o Tachyonových léčebných komorách

leden 2022, zdroj: https://tachyonetvie.blogspot.com/2022/01/cobra-interview-sur-les-chambres.html Milí přátelé, přeložila jsem pro vás lednový rozhovor kolegyně z tachyonové komory ve Francii s Cobrou.  Cobra (jméno je složenina z Compression Breakthrough, průlom komprese) je tvůrce tachyonových komor, známý insider, kontaktér Plejáďanů, Hnutí odporu a zástupce sítě Agartha. Rozhovor je možné nalézt i na Cobrově webu http://2012portal.blogspot.com/ Rhona: Skvělé. Děkuji, že jste přijal rozhovor o tachyonových komorách, který má několik cílů. První pomůže porozumět naší historii a vztahu k tachyonové energii a tachyonovým komorám, druhý rozšíří naše chápání energetického léčení pomocí tachyonové komory, pro všechny strážce a lidi, kteří přijdou na sezení. Existují dvě části, historie a pozadí a jak to funguje při léčení. Je to v pořádku? Cobra: Ano. To je v pořádku. Rhona: Báječné. Takže za prvé, abychom mohli připravit scénu, můžete vysvětlit, co je tachyonová energie? Odkud to pochází? A jaká je její role? Cobra: Dobře. Tachyonová energie přichází přímo ze Zdroje. Tachyony byly první částice, které byly vytvořeny, když tento vesmír vznikl. Takže to je přesně důvod, proč jsou naším přímým spojením se Zdrojem. Tachyony jsou částice, které cestují rychleji než světlo a spojují nás tak s vyššími dimenzemi. Rhona: Dobře. Myslíme, že tachyonové komory lze nalézt v různých galaktických civilizacích ve vesmíru. Jaký je účel těchto tachyonových komor? Cobra: Myslíte galaktické tachyonové komory? Rhona: Ano. Cobra: Dobře. Komory, které mají některé velmi vyvinuté rasy, jsou mnohem pokročilejší než ty, které máme tady na této planetě. A tyto komory dokážou téměř zázračně léčit. Jsou schopné posouvat hmotu. Jsou schopné sladit hmotu s dokonalými archetypy. Takže jsou to velmi pokročilé technologie, které budou představeny této planetě v určitém okamžiku po Události. Rhona: Dobře. Existovaly tachyonové komory na Zemi před zavedením karantény před 26 000 lety? Cobra: Ano, samozřejmě. V Atlantidě, na planetě Zemi existovaly tachyonové komory. Rhona: Dobře. Pyramidy byly objeveny po celém světě, nejen v Egyptě. Existuje spojení mezi pyramidami a tachyonovými komorami? Cobra: Existuje samozřejmě určitá souvislost, protože pyramidová struktura je posvátnou geometrickou strukturou, která má velmi zajímavé schopnosti. A to je jeden aspekt technologie, který může pomoci při využití tachyonové energie. Rhona: Dobře. Ještě k tématu pyramid, jaký je rozdíl mezi iniciační komorou a tachyonovou komorou? Cobra: Iniciační komora – účelem iniciační komory je vytvořit kvantový skok ve vědomí. A to je to, co některé pokročilé tachyonové komory dokážou. Ale tyto komory nejsou na planetě Zemi dostupné. Také z bezpečnostních důvodů, protože lidské bytosti nejsou schopny... nejsou v tuto chvíli připraveny provozovat tak pokročilou technologii. Na něco takového nejsou duchovně dostatečně čisté. Rhona: To ano. Závoj matrixu absorbuje velké množství tachyonové energie. Bez tohoto závoje bychom se všichni koupali v tachyonech. Jaké změny nastanou pro nás všechny, když závoj spadne? Cobra: Když závoj spadne, tachyonová energie začne pronikat do lidských těl a začne obnovovat zdraví, a také emocionální a mentální harmonii v povrchové populaci. To je to, co můžeme po Události očekávat. Rhona: Dobře. A v přesném okamžiku Události, jaká bude role tachyonových komor? Cobra: Tachyonové komory, které jsme nainstalovali na povrch planety, povedou velmi silné energie a ve skutečnosti uzemní mnoho tachyonové energie pro celou planetu. A to pomůže stabilizovat mřížku. Takže v okamžiku Události nedojde k žádným masivním zemětřesením ani drastickým kataklyzmatům. Rhona: Dobře. Jelikož jsme nyní stále ve stejné karanténní situaci, tachyonové komory stále nefungují na svůj nejvyšší potenciál. Můžete nám říci více o aktualizaci nebo změnách tachyonových komor po Události? Budou pracovat na svůj plný potenciál? Cobra: Budou modernizovány nejprve energeticky a po určitém okamžiku dají plejádské týmy majitelům tachyonových komor pokyny, jak komory vylepšit, a také obdrží technologické vylepšení v určitém okamžiku po Události. Rhona: Dobře. Děkuji za tu první část. Pojďme tedy k další části, která je o něco delší – Jak fungují léčebná sezení. Každá tachyonová komora, kterou aktivujete, je kvantově spojena s červí dírou, která je vytvořena pomocí tachyonizovaného krystalu obíhajícího ve výzkumném satelitu Genesis II na úrovni závoje za účelem vytvoření průchodu pro tachyonovou energii, červí díra je charakterizována dvěma konci. Jedním z nich je tachyonová komora. A všichni se ptáme, kde je, prosím, druhý konec? Cobra: Dobře. Jeden bod je tachyonová komora. A druhým bodem je vesmírná stanice Genesis II, která je za závojem. Takže tato červí díra spojuje zdroj tachyonů v krystalu Genesis II a tachyonovou komoru. Rhona: Dobře. Můžete nám říct trochu více o tom, jak to funguje? To spojení. Cobra: Funguje prostřednictvím kvantového zapletení. Takže tachyony, které jsou na satelitu Genesis II, jsou kvantově zapleteny s tachyony, které jsou v tachyonové komoře. A to vytváří určité spojení, díky kterému mohou tachyony volně proudit bez ohledu na závoj. Rhona: Dobře. Rádi bychom se také dozvěděli trochu více o galaktických týmech, které spravují tachyonové komory. Jaká je funkce Plejáďanů během sezení tachyonové komory? Cobra: Dobře. Každá tachyonová komora má plejádský tým určený této komoře a zatímco v komoře probíhá léčebné sezení, tito Plejáďané pomáhají s léčivými energiemi a vyrovnávají energie prostřednictvím svých vlastních kvantových technologií. Promítají určité energie přes červí díru do tachyonové komory a napomáhají léčebnému procesu probíhajícímu v komoře. Rhona: Dobře. Mohou existovat další bytosti, které doprovázejí sezení v tachyonové komoře? Cobra: Ano. Někdy se účastní i jiné rasy, jako jsou Síriani nebo pozitivní Androméďani. A mnohokrát jsou zde i andělské bytosti, které pomáhají v procesu léčení. Rhona: Dobře. Jsou bytosti, které se podílejí na péči o tachyonovou komoru, mimo matrix? Cobra: Jsou mimo matrix a promítají energie do matrixu. Rhona: Dobře. Někteří lidé vidí a cítí bytosti, které na nich během sezení pracují, a mohou mít bolestivý, docela bolestivý smyslový zážitek, jako když se vaše tělo fyzicky pohybuje. Můžete vysvětlit, jak to dělají? Cobra: Dobře. Léčivé týmy posílají silné energie tělem a energetickým polem. A někdy to vytváří detoxikační proces, který může být mírně bolestivý, protože toxiny opouštějí tělo. A poté může dojít k silnému uzdravení. Takže můžete někdy zažít docela intenzivní zážitek, když ležíte v komoře. Ne vždy, ale někdy to může být docela intenzivní. Rhona: To ano. Když se aktivuje tachyonová komora, vytvoří se vortex. A andělská bytost se ukotví v místě tachyonové komory. Jaká je role této andělské bytosti? Cobra: Tato andělská bytost je skutečným strážcem a správcem energií komorového vortexu. A řídí energie proudící tachyonovou komorou a stará se o to, aby vše probíhalo co nejharmoničtěji a co nejpozitivněji. Rhona: Dobře. Můžeme říci, že tachyonové komory mají dvě hlavní funkce. Ve skutečnosti se vytvořený energetický kanál nikdy nezastaví. Máme tedy energetickou léčbu pro člověka a působení, které má také vliv na planetu. Můžete nám říci více o působení na planetu, o světelné mřížce? Cobra: Dobře. Kdykoli probíhá aktivní léčebné sezení, energie proudí primárně pro osobu, která se léčí, a kdykoli neprobíhají žádná léčebná sezení, komora funguje jako energetický kanál pro energie, které jdou přímo do planetární energetické sítě a pomáhají stabilizovat a harmonizovat energetickou mřížku, cokoli je v danou chvíli potřeba. Rhona: Dobře. Děkuju. A kromě toho má komora kolem sebe energetický poloměr asi 30 až 40 kilometrů. Co se na tomto poli děje v okolí? Cobra: To je velikost energetického vortexu kolem komory. A uvnitř toho energetického vortexu je silná energie, která vše harmonizuje a pročišťuje. Rhona: To je dobré pro okolí. Pojďme k energetické léčbě pro lidi. Léčba začíná, jakmile si člověk lehne pod pyramidu, a existuje mnoho faktorů, které vstupují do hry během sezení v tachyonové komoře, jako je náš emoční stav v daném okamžiku nebo svobodná vůle nebo vědomí, a také astrální vliv, konjunkce atd., obecně řečeno. Tachyony neléčí. Jejich cílem je poskytnout tělu potřebnou energii, aby se samo uzdravilo. Tachyonová energie je prostě přirozeným katalyzátorem tohoto samoléčebného procesu. Nebo by se dalo říci, že to není tachyonová energie, která na nás působí, ale je to energie našeho vlastního těla, která se bude synergizovat s informacemi naší původní esence, která se nachází v tachyonové energii. Naše energetická těla jsou dynamizována touto tachyonovou energií a naše vibrační frekvence se výrazně zvyšuje, abychom umožnili transmutaci nízkých frekvencí s informací o frekvenci našeho původu, práce pokračuje tři nebo čtyři dny po sezení, kdy se naše vibrační frekvence mění dolů v tomto období, kousek po kousku. Co si myslíte o tomto zjednodušeném popisu? Cobra: Musíte použít vlastní vedení, zda je to pravda nebo ne. Musíte jít dovnitř a cítit své spojení se Zdrojem a zjistit, zda je to pravda. Rhona: Dobře. Můžete vysvětlit, co je podstata původu? Cobra: Nemohu to vysvětlit, protože to je termín, který nepoužívám, takže nevím, co tím autor myslel. Rhona: Aha, takže jaký výraz používáte? Cobra: Pro co? Rhona: Pro návrat ke svému původu, kdo jsi? Cobra: Vaše vyšší já, vaše duše, myslím… Rhona: Vaše vyšší já. Dobře. Cobra: To bylo vysvětleno tolikrát. Nemyslím si, že je nutné odpovídat Rhona: Dobře. Někteří lidé mají pocit, že práce začíná tři nebo čtyři dny před sezením, nebo… dokonce někteří lidé říkali déle. Můžete vysvětlit, proč mají pocit, že práce začíná před sezením? Cobra: Dobře. Jakmile osoba učiní záměr jít do komory na léčebné sezení, týmy Světla již zahájí práci na přípravě člověka na léčebné sezení a komora na získání správné kombinace energií pro léčebné sezení. Rhona: Dobře. Takže mluvíme-li o různých energetických tělech podle vašeho diagramu, se sedmi rovinami stvoření, z nichž každá je rozdělena do sedmi podrovin, to je 49 podrovin od nejhustší fyzické roviny po nejvyšší božskou rovinu. Abychom to rozdělili na dvě části, je tu první nižší část z nejhustší fyzické roviny do nižší mentální roviny, kde se negativita může připojit, jako úrovně pod vlivem a regulací matrixových kontrolorů, a druhá vyšší část z vyšší mentální úrovně do božské úrovně, kde jsme na nejsvětelnějších úrovních, kde se žádná negativita nemůže připojit. Souhlasíte s tímto rozlišením mezi nižšími rovinami, které mohou být manipulovány temnými silami, a vyššími rovinami, které nemohou? Cobra: Ano. Souhlasím. Rhona: Skvělé. Můžete vysvětlit energetickou práci tachyonové komory pro nižší roviny? Cobra: Dobře. Co dělají tachyony – proudí nižšími úrovněmi fyzickým tělem, éterickým tělem, astrálním tělem, mentálním tělem a vše harmonizují a slaďují. Snižují množství primární anomálie a zvyšují množství světla v těchto tělech. Rhona: A pro vyšší úrovně? Cobra: Ve skutečnosti také protékají těmi vyššími těly, tělem duše a vyššími těly a vyššími dimenzemi esence duše. A také tam zvyšují světlo a ve skutečnosti upevňují spojení mezi duší a osobností. Rhona: Můžete vysvětlit, jak funguje tachyonová energie s Ego trojúhelníkem, Atma, Buddhi, Manas? Cobra: Dobře. Ve skutečnosti to, co dělají tachyony – aktivují permanentní atomy na těch vyšších rovinách a prostřednictvím aktivace permanentních atomů zvyšují něco, co bych popsal jako rychlost vzestupu. Projevují více energie božské vůle pro vzestup. Takže ve skutečnosti urychlují proces vzestupu. Rhona: Dobře. Jak tedy mezi našimi minulými životy a současností, když žijeme v matrixu, ovlivňují negativní vzpomínky naše energetická těla? Cobra: Každá vzpomínka, každá událost, která nebyla zcela vyčištěna, vytváří podpisový otisk do energetických těl. A některé z těchto otisků se mezi inkarnacemi nevyčistí a přejdou do další inkarnace. Takže zatímco žijeme tady v této inkarnaci, teď tu nějaké ty otisky stále jsou. A jedna část procesu hojení v komoře je vyčistit tyto otisky. Rhona: A nyní obecněji – všichni lidé, kteří provádějí sezení v tachyonových komorách, vyzařují energii do svého okolí, tachyonovou energii, a do kolektivního vědomí, můžete nám tento proces vysvětlit? Cobra: Je to velmi jednoduché. Lidé, kteří byli v komoře, obdrželi určité množství tachyonové energie a začnou určité množství této tachyonové energie vyzařovat do svého okolí. Rhona: Jaká energetická práce se odehrává mezi dvěma lidmi, kteří spolu absolvují sezení? Například rodič a dítě nebo pár či přátelé. Cobra: Jejich energetické pole se harmonizuje a můžeme očekávat, že se harmonizuje i jejich vztah. Rhona: Dobře. Takže je to pozitivní. Cobra: Ano. Rhona: Jak mohou tachyonové komory pomoci člověku, který právě zemřel, pomoci jeho duši dostat se do jiných rovin? Vkládáme pouze fotografie lidí a bohužel, dokud je stále karanténa, umístění obrázku zesnulého do komory je nevytáhne z matrixu. Souhlasíte s tím? Cobra: Dobře, vlastně [to] může pomoci přechodu zesnulé osoby do světla. Osobě se nepodaří zcela uniknout matrixu, ale může uniknout před zajetím temnými silami na éterické rovině a nižší astrální rovině. A to může člověku pomoci dostat se do oblasti, kde je na astrální rovině relativně klidné a mírumilovné prostředí. Rhona: A můžete nám říci o výhodách tohoto pro sezení pro těhotnou ženu a dítě? Cobra: Ano. Ve skutečnosti to může matce pomoci usnadnit proces těhotenství a také to může pomoci dítěti v harmoničtějším ukotvení do fyzického těla. Rhona: Dobře. Takže to může pomoci s porodem? Cobra: Ano. S celým procesem. Rhona: Skvělé. Proč je užitečné provádět sezení v tachyonové komoře v kojeneckém stadiu až do věku 12 let? Cobra: V každém věku se mohou vyskytnout určité výzvy a určité vývojové výzvy a tachyonová komora je pomáhá omezit a harmonizovat proces. Rhona: Dobře. Doporučujete 3 až 6 sezení. Jak se práce vyvíjí v průběhu sezení? Cobra: To je jen obecný odhad, protože to není pro lidi praktické očekávat, že budete mít stále více a více sezení, s výjimkou určitých případů. Ale řekl bych, že pokud přicházíte pravidelně, můžete mít v tachyonové komoře trvalejší a delší účinky. Rhona: A v následujících měsících? Cobra: Totéž. Rhona: Tachyonová komora není kouzelná hůlka ani horská dráha. Můžete se vyjádřit k tomu, že je důležité pracovat denně s vědomím? Cobra: Dobře. Tachyonová komora je jen nástroj, který vám může pomoci ve vašem vlastním procesu, ale vaše vlastní rozhodnutí je stále klíčové. Pokud tedy nebudete aktivně asistovat v procesu uzdravování, ať už vám komora pomůže vyléčit cokoli, můžete to svými činy a svými rozhodnutími znovu rušit. Pokud tedy budete spolupracovat s komorou, může to mít docela magické výsledky. Pokud pracujete proti léčivé energii komory, zničíte tyto výsledky. Rhona: Dobře. Někteří lidé během sezení nic necítí. Jak je můžete ujistit, že práce stále probíhá? Cobra: Není podmínkou, že k vykonávané práci musíte něco cítit. Někdy se práce provádí na podvědomé úrovni. Někdy se provádí na buněčné úrovni. Ne vždy to přináší viditelné účinky, ale pokud používáte komoru dostatečně dlouho, určitě zaznamenáte rozdíl, zaznamenáte změnu. Rhona: A jakou radu můžete dát, abyste ze sezení vytěžili maximum? Cobra: Za prvé, nemějte žádná očekávání ani předpojaté představy, jak by sezení mělo vypadat, buďte otevření a uvolnění, jak je to jen možné, a prostě se procesu poddejte. Rhona: Ano. A v kontextu karantény, kterou stále zažíváme, je možné, aby naše jemnohmotná těla překročila závoj během sezení v tachyonové komoře? Cobra: Ve skutečnosti je to možné. Můžete mít mimotělní projekci do mateřských lodí. Někteří lidé to zažili, protože vytváříme určitý, řekl bych kvantový přenos mezi komorou a mateřskými loděmi, které jsou nahoře, a určité věci se mohou stát. Rhona: Dobře. Nedávno jsme ve Francii viděli explozi v počtu tachyonových komor. Existuje souvislost s klíčovou rolí Francie v globálním osvobození? Cobra: Ano, samozřejmě. S Francií, a především s Vortexem Bohyně v Paříži, se energeticky pracuje hodně. A to samozřejmě pomohlo vytvořit tento velmi silný zájem o tachyonové komory ve Francii, protože Francie je jednou z mála klíčových zemí pro proces planetárního osvobození. Rhona: Dobře, skvělé. Můžeme se podívat na aktuální situaci s virem C**id. Může léčba tachyonovou komorou transmutovat informaci o RNA va*cín a eliminovat toxicitu sloučenin va*cíny? Cobra: Řekl bych, že tachyonové komory snižují škodlivé vedlejší účinky všeho, co se děje s lidským tělem. Nemění chemické složení těla, ale energie tachyonů harmonizuje tok energie tělem. Harmonizuje čakrový systém. Harmonizuje imunitní systém, který se pak s celou situací vypořádá co nejefektivněji. Rhona: Dobře. Va*cína tedy člověka energeticky blokuje. Va*cíny ovlivňují spojení mezi vyšším já a lidskou osobností. Jak může tachyonová komora pomoci tomuto problému? Cobra: Neexistuje nic, co by skutečně přerušilo vaše spojení s vaším vyšším já, bez spojení s vaším vyšším já byste zemřeli. Takže vždy existuje určité množství spojení a tachyonová komora toto spojení jednoduše rozšiřuje, harmonizuje vás s tímto spojením. Rhona: Máte čas na pár dalších otázek? Cobra: Dobře. Rhona: Je spousta informací a věřte mi, že se mě lidé neustále ptají na Med Bed a někteří lidé říkají, že stále existují a používá je pozitivní armáda. Je to možné před Událostí? Cobra: Znovu řeknu, že lékařské postele nebudou před Událostí dostupné povrchové populaci. Rhona: Ano. Jako předtím. Jaký je tedy rozdíl mezi Med Bed a tachyonovou komorou? Cobra: Jsou to samozřejmě dvě různé technologie. Med Beds jsou vlastně zařízení, která přeskupují atomovou strukturu fyzického těla. A mohou tímto léčit orgány, mohou přestavět orgány. Mohou lidem narůst chybějící končetiny. Zatímco tachyonové komory jsou více multidimenzionální. Pracují na všech úrovních stvoření najednou. Rhona: Různé úrovně, to ano. Takže se dostáváme ke konci našeho rozhovoru. Máte nějaký konkrétní vzkaz pro povrchové obyvatelstvo planety v této těžké době? Cobra: Ano, určitě. V tomto bodě je velmi důležité držet Světlo, ukotvit Světlo, ve svém vlastním Světle, ve svém vlastním těle, ve svém vlastním energetickém poli a kolem sebe. A také, abychom použili zdravý rozum, jsme v období šílenství konce času, příliš se na to nesoustřeďte. Používejte zdravý rozum. Rhona: Ano. Cobra: Zdravý rozum je velmi důležitý. Rhona: Ano. Velmi vám děkuji, Cobro, že jste si udělal čas na zodpovězení všech těchto otázek, protože tyto informace jsou skutečně velkou pomocí. Ráda bych poděkovala Gwen z Plejádské zahrady v Bretani a Ericovi, který to celé pomohl nahrát. A kdo ví, třeba se brzy uvidíme. Cobra: Dobře.------------Tachyonová komora v ČR, Český Krumlov: https://tachyonchamber.net/ e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. document.getElementById('cloak4e47835e9a4d75c96a2826819d97e27b').innerHTML = ''; var prefix = 'ma' + 'il' + 'to'; var path = 'hr' + 'ef' + '='; var addy4e47835e9a4d75c96a2826819d97e27b = 'info' + '@'; addy4e47835e9a4d75c96a2826819d97e27b = addy4e47835e9a4d75c96a2826819d97e27b + 'tachyonchamber' + '.' + 'net'; var addy_text4e47835e9a4d75c96a2826819d97e27b = 'info' + '@' + 'tachyonchamber' + '.' + 'net';document.getElementById('cloak4e47835e9a4d75c96a2826819d97e27b').innerHTML += ''+addy_text4e47835e9a4d75c96a2826819d97e27b+''; mobil: +420 721 812 835 )

Toltékové – „Lidé znalostí“

Toltékové – „Lidé znalostí“

Toltécká tradice je úžasná cesta, cesta, na níž najdete sami sebe a získáte příležitost přetvořit svůj život. Je průvodcem a návodem k tomu, jak prožít život s pocitem bezmezné svobody. Naučí vás, jak v životě dosáhnout hlubokých změn. Pomůže vám rozpomenout se na vaši schopnost vytvořit cokoli a kdykoli budete chtít. Kdo jsou vlastně Toltékové, v co věří a jaké poselství předávají světu? Toltécká tradice vychází z jižního Mexika, kde se kolem roku 900 tito lidé, říkající si toltékové, začali rozvíjet. Toltécká kultura byla nejen nejdůležitějším kulturním a duchovním proudem středoamerické civilizace, ale dlouho před příchodem Evropanů na americký kontinent byla synonymem moudrosti, duchovního rozvoje a morální ctnosti. Rozvíjeli se však nejen na poli myšlení či duchovna, ale byli i výborní stavitelé či řemeslníci. Své životy, respektive způsob, kterým žili, považovali za umění. Toltécká cesta tedy není považována za sektu, či druh náboženství. Přesněji řečeno, Toltécká cesta je samotným způsobem života. Hlavní základnou Toltéků bylo město Teotihuacán. Poté, co bylo Toltéky dobyto, začalo se zde postupně utvářet celé společenství Toltéků. Tito si mezi sebou předávali a uchovávali vědění a moudrost předků. Okolí pak byli známi „jako ženy a muži poznání“. Toltékové nebyli svébytným etnikem jako např. Mayové. Podle tradice definuje slovo Toltékové skupinu lidí z řady kmenů, kteří dosáhli vysoké úrovně duchovního osvícení. Jejich vyšší stav vědomí umožnil, že mohli žít na posvátném místě v Teotihuacánu. Teotihuacán je energeticky velice významné místo, stejně jako např. pyramidy. Uvnitř tohoto místa je zaznamenána historie a moudrost národů. Jsou zde uloženy nejrůznější informace, které se ovšem vyjeví jen těm, kteří jsou schopni dané informace rozluštit, vnímat a pochopit. Toltékové toto umění ovládali. Setkávali se zde proto jako „mistři a žáci“. Teotihuacán byl v podstatě postaven za účelem uzdravení lidí. Na tomto místě se mohli lidé „probudit ze snu“ a osvobodit se od strachu. Taková svoboda obnovuje znalost, že lidé jsou božské podstaty, že jsou to bohové. Odtud i název Teotihuacán, což doslova znamená „místo, kde se lidé stávají bohy“. Tonal a Nagual „Svět je tajemství. Tohle nač se díváš, není všechno, co svět je. Svět je mnohem, mnohem víc, vlastně je nekonečný“. Toltéci tvrdí, že má každá lidská bytost dvě stránky, dvě oddělená jsoucna, dva protějšky, které spolu začínají spolupracovat v okamžiku narození. Jeden nazývají Tonal a druhý Nagual. Učení o Tonalu a Nagualu je v intelektuální rovině celkem prosté, ve své podstatě je však naprosto zničující. Od učedníka vyžaduje, aby již měl nastřádáno určité množství osobní síly, jinak pro něj tyto pojmy budou pouze intelektuální hrou se slovy. Pokud již jistou osobní sílu má, může „dohlédnout“ za pojmy, může obsah těchto pojmů přímo zažít, může být svědkem, což je také jediný způsob, jak se přesvědčit o jejich skutečném významu a docenit absolutnost tohoto poznání. Poznání totiž není pro Toltéky něco, co vychází z říše slov. Poznání je velmi zvláštní záležitost, zejména pro bojovníka, tedy člověka oddaného poznání. Pro bojovníka je poznání něco, co přichází naráz, co ho zcela pohltí. TONAL – OSTRŮVEK V NEKONEČNÉM MOŘI NAGUALU: Toltékové hovoří o tonalu také jako o pravé straně, normálním vědomí, tomto světě, tom, co je známé nebo také o první pozornosti. Průměrný člověk by zřejmě použil ekvivalent skutečnost, realita, racionalita, zdravý rozum. Tonal je všechno, co známe. A do toho patříme nejen my jako osoby, ale i všechno, co je v našem světě. Lze říct, že tonal je všechno s čím se oko setkává. Začneme to pečlivě tříbit, sotva se narodíme. V okamžiku prvního nádechu vdechujeme i sílu k tonalu. Je tedy na místě, když řekneme, že tonal lidské bytosti je neodlučně spojen s jejím narozením. Tonal začíná narozením a končí smrtí. Tonal je všechno, co jsme. Tonal je vědomí já, s nímž žijeme a konáme v každodenním světě. Všechno, co můžeme označit slovem je tonal. Tonal je svět, jak jej popisujeme. Je to nástroj, který nám umožňuje průchod světem. Rozhlédněte se pozorně kolem sebe. Vše, co vidíte, je váš tonal. Věci, které vidíte, jsou váš tonal. Emoce, které při tom máte, jsou váš tonal. To, jak vnímáte ostatní lidi, je váš tonal. Energie vesmíru existuje sama o sobě. To, jak ji interpretujeme, je dílem našeho tonalu, proto vše, čeho jsme svědky, je zrcadlem našeho osobního tonalu, našeho popisu, naší interpretace. To mají Toltékové na mysli, když říkají, že tonal zrcadlí sám sebe. Tonal je náš popis světa, je to předsudek a zároveň je to naše já ve smyslu ega. Toto je velmi důležité. Tonal je „realita“ a zároveň je to naše já, naše individualita. Každý z nás má tedy svůj osobní tonal a pro nás všechny je tu ještě i kolektivní tonal v každý daný okamžik a tomu se říká tonal doby. Tonal doby je to, co nás činí stejné. Je to jídelní lístek, ze kterého si vybíráme, co se stane součástí našeho inventáře, co zaplní ostrůvek našeho tonalu. Různé doby mají různé tonaly. To, jak vnímáme naši historii, je pouze odrazem našeho tonalu. Je to viděno pouze skrze brýle tonalu naší doby. O naší minulosti to vypovídá málo, proto jsou některé historické události, některé dochované spisy či některé stavby velmi obtížně pochopitelné. Prostě byly součástí jiného tonalu doby. NAGUAL – NEKONEČNÉ MOŘE, KTERÉHO MŮŽEŠ BÝT POUZE SVĚDKEM: Nagual je ta naše část, kterou se vůbec nezabýváme. Toltékové ji také nazývají vědomím levé strany, druhým světem, neznámem, druhou pozorností nebo také nekonečnem, duchem, absolutnem. Nagual je ta naše část, pro kterou nemáme popis, pro kterou nemáme slova ani jména ani pocity, ta část, o níž většinu života vůbec nevíme. Vzhledem k tomu, že náš svět vytváříme popisem, tak vše, pro co nemáme popis, v našem světě nemůže existovat. Je to tak nějak „za tím světem“. Je to za bariérou našeho popisu. Nagual není mysl, duše, lidské myšlenky, stav milosti, nebe, čistý intelekt, energie, psychika, vitální síla, nesmrtelnost, životní princip, bůh. Nagual není zkušenost ani intuice ani vědomí. Tohle všechno jsou jen položky na ostrově tonalu. Naproti tomu nagual je jenom působení, účinek. Nagual je tam, kde se vznáší síla. To je také jediný způsob, jak ho naznačit. Vzhledem k jeho účinkům by se nagual dal asi nejlépe pochopit v souvislosti se sílou… Ontogeneze člověka z hlediska Nagualu a Tonalu Od chvíle kdy se narodíme cítíme, že v sobě máme dvě části. V okamžiku narození a chvíli po něm je člověk jen nagual. Potom však cítíme, že k tomu, co máme potřebujeme protějšek, abychom mohli fungovat. Tonal nám chybí, a to nám dává od samého začátku pocit neúplnosti. Tehdy se nám tonal začíná rozvíjet. Stane se nanejvýš důležitý pro naše fungování, tak důležitý, že zastíní záři nagualu a zcela jej přemůže. Od chvíle, kdy se staneme pouze tonalem, pak už neděláme nic jiného, než že stále zvětšujeme ten starý pocit neúplnosti, který nás provází od chvíle narození a který nám neustále připomíná, že nám chybí ještě druhá část, abychom mohli být úplní. Od chvíle, kdy se staneme pouze tonalem, začínáme vytvářet dvojice. Cítíme, že máme dvě stránky, jenomže si je představujeme v podmínkách tonalu. Říkáme, že máme dvě části, duši a tělo. Mysl a hmotu. Dobro a zlo. Boha a ďábla. Ale nikdy si neuvědomíme, že všechny tyhle věci jsou na ostrově. Necháme se unést a ve svém bláznovství věříme sami sobě, že nám to dokonale dává smysl. Celá bytost však obsahuje tonal i nagual. To je celistvost člověka. Prostřednictvím nagualu jsme spojeni s celým vesmírem – my jsme celý vesmír! Prostřednictvím našeho tonalu jsme spojeni s „realitou“, my jsme realita! Obzor vnímání dítěte je nezatížen interpretací a dítě je svědkem esence. Své „zorné pole“ však začíná brzo zevnitř vybarvovat. Začíná hrubě obtahovat zaostřeným zrakem základní tvary. Je fascinováno liniemi světa, donekonečna je obtahuje svým pohledem. Základní „vektory“ a povrchy pak začne vybarvovat, dává jim stíny a hloubku. Učí se třírozměrnému prostoru. Dítě se bojí tmy a temných koutů. Tma je pro dítě do celkem pozdního věku (velmi individuální) vstupní branou do nagualu, do neznáma. Postupně to vyřeší rozum tak, že začne domýšlet, jak by asi mohl vypadat temný kout, kdyby byl osvětlen. Také (pro všechny případy) vytvoří položku inventáře – tma, neznámo, tajemno. Když na něco takového poté narazí, říká si něco ve stylu: „To je přece neznámo, to já moc dobře znám. Žádná novinka“. Existuje tedy určité období v životě člověka, kdy se zapojuje kruh tonalu, ale kruh nagualu ještě není zcela vyřazen. Jedná se o několik let v životě dítěte, kdy je dítě jednou nohou v nagualu a druhou již v tonalu. Toto období žije dítě v magickém a fantaskním světě, o který postupně přichází, až mu zůstane jen mlhavá vzpomínka na něco, co nedokáže blíže popsat. Je to jako pocit, fyzický pocit, že svět byl v dětství tak nějak jiný. Byl víc, než je teď. Podle tonalu naší doby, když dítě vnímá něco, co dospělý ne, tak prostě fantazíruje nebo si vymýšlí. Neuvědomujeme si, že popis světa není u dítěte ještě plně vyvinut, a proto může být svědkem pozoruhodných skutečností, které jsou nám skryty. Jsou mimo ostrov našeho tonalu. Dítěti tento ostrov pomáháme vytvořit tím, že řekneme: „bubáci nejsou, vymýšlí si jenom špatné holčičky…“ „Když se narodíme, jsme prý všichni lehcí. Teprve později začneme být připoutáni k zemi a fixováni. Sami to ze sebe uděláme“. )

Kult Velké Bohyně: Universální představa lidské mysli

Kult Velké Bohyně: Universální představa lidské mysli

„Já jsem ona, která je přirozenou matkou všech věcí, paní a vládkyní všech přírodních sil, prvních potomků světů, hlavou božských sil, královnou všeho, co je v pekle, paní těch, kdo žijí v nebi, zjevená sama a pod jedinou podobou všech bohů a bohyň. Podle mé vůle je nakládáno s planetami na obloze, užitečnými větry moří a žalostným tichem pekla. Moje jméno, moje božství je uctíváno na celém světě, rozmanitými způsoby, různými zvyky a pod mnoha jmény. Frýzové, první ze všech lidí, mi říkají matka bohů Pessinus, Athéňané, kteří vyrostli z vlastní půdy, mě nazývají kekropskou Minervou, Kypřané, obklopení mořem, mají pro mě jméno paphonská Venuše, Kréťané, kteří nosí šípy, mi říkají dictynská Diana, pro Sicilany hovořící třemi jazyky jsem ďábelská Proserpina, Eleuzané mě nazývají svou starou bohyní Ceres. Někteří mi dávají jméno Juno, jiní Bellona, další Hekaté, jiní Ramnusie a v zásadě jak Etiopané, kteří sídlí na východě a jsou osvětlováni paprsky slunce, tak Egypťané, kteří vynikají ve všech druzích starého umění a mají ve zvyku uctívat mě vlastními obřady, mě nazývají mým pravým jménem, královna Isis“. Základní charakteristikou postavy Velké Bohyně je její ambivalentní charakter. Na jedné straně je dárkyní života a na druhé straně je její odvrácená tvář Bohyně Smrti. Tato její povaha se v našich zeměpisných šířkách dochovala pouze do starověku, středověk s jeho křesťanskou zvěstí, její podobu rozdělil a strašnější podobu odkázal do oblasti pekel, zatímco vyzdvihl pouze její mateřskou část. Velká Bohyně a její aspekty Velká Matka nebo také Matka Země je klasická postava všech panteonů, ve kterých zaujímá místo bohyně plodnosti, která je spojována se zemí, jako matkou, z níž vše pochází. Až pozdější vývoj jí transformoval na Bohyni rostlinstva a úrody a její mateřský aspekt pomalu vymizel (v Řecku je to vyjádřeno Gaiou, kterou v uctívání nahradila Démétér). Dobrá podoba Velké Bohyně je spojena s životem, narozením, zdravím a růstem bohatství, v této podobě může být nazývána dobrou Sudičkou (Štěstěnou), Matkou Zemí, Bohyní plodnosti aj. Její „hrozivá“ podoba potřebuje hlubší vysvětlení. Její supí a vražedná podoba skutečně nahání hrůzu, ale přesto není strašná sama o sobě, ve skutečnosti v sobě skrývá určitou naději. Symboly, které jsou totiž s touto představou spojeny ukazují na odvrácenou stranu smrti, kde se skrývá zárodek nového života. Zobrazení Bohyně Smrti v sobě většinou skrývá i aspekty mateřské, totiž prsy plné mléka a symboly ženské dělohy. V jejím aspektu smrti je tou stejnou Sudičkou (Osudem, Sudbou), která dává život, ovlivňuje jeho délku a bere si ho zpět, když přijde čas. Dříve si byli lidé vědomi propojenosti života a smrti. Smrt chápali nejen jako součást života, ale také jako určitý katalyzátor života nového. Proto je také ve většině mytologií vegetativní cyklus přímo spojen se smrtí a zmrtvýchvstáním boha vegetace. Velká Bohyně je onou postavou, která je v této události přímo zainteresována (ne vždy jako samostatné božstvo vegetace, spíše jako jakýsi element, skrze nějž se vše odehrává). Její podoba se většinou jakýmsi zrcadlovým způsobem rozdvojuje na „horní a dolní svět“, kdy je jak bohyní plodnosti světa lidí, tak i bohyní podsvětí říše mrtvých. Vše se transformuje skrze Velkou Bohyni. • Lunární aspekt – Spojitost ženy a Měsíce je lidstvu známa již od paleolitu. Tři fáze Měsíce jsou opět symbolicky zrcadleny ve třech podobách ženských božstev: panna, matka, stařena, která se opět cyklicky omlazuje. Tento cyklus je následně spojen s již výše zmíněnou symbolikou života a smrti, kdy Bohyně, stejně jako Měsíc, je plodící, usmrcující a transformující: představujíce tak růst, zánik a obnovení. Dárci života jsou v této symbolice též vládci smrti. Život na zemi je neustálá rytmická proměna mezi tvořením a destrukcí, narozením a smrtí. Kategorie života a smrti se netýká pouze fyzického světa, uvědomění je nutné především na úrovni duchovní. Podsvětí představuje samo nevědomí a vzkříšení pak nalezení celosti své duše, self, při poznání odvrácené strany svého já, Velké Bohyně Smrti, svého stínu. • Aspekt vody – Nevědomí je symbolizováno vodou, a to je také další aspekt bohyně. Pravodstvo, symbolické nevědomí a počáteční chaos, to vše je Velká Bohyně. Voda je také dárcem života, stejně jako aspekt plodnosti, který je Velké Bohyni vlastní. Regenerace začíná ve chvíli smrti skrze tělo bohyně v její děloze. Aspekt vody byl v Bohyni zřejmě tím nejprvotnějším. I v mýtech je prvotní Matka představována vodním živlem, pravděpodobná je souvislost s vodním prostředím prenatálního stádia našeho života, které se odehrává v prvotním plodovém „moři“. Matka Země přišla až s neolitickou revolucí. Velká Bohyně nakonec symbolizuje samu přírodu. Její podstata je čistě imanentní, narozdíl od transcendentních bohů patriarchálního řádu. Velká Bohyně nám neukazuje, jací máme být, ukazuje nám jen, jací jsme. Jsme smrtelné tělo, které podstupuje zkázu a skrze které se může zrodit nový život. Jsme ale také duchovní bytosti, které při poznání sami sebe dojdou k uchopení self v jeho celosti. „Kdo spatří druhou polovinu Sebe sama, spatří Pravdu“. A tato celost nás mimo jiné spojuje s dávnou minulostí lidstva, zasutou v našem nevědomí a čekající na paprsek světla. Magie a moudrost Velké Bohyně Velká Bohyně disponuje magickým poznáním. Je dárkyní této moudrosti nejen ostatním bohům (např. germánská Freya darovala tyto schopnosti Ódinovi), ale i lidem. Tam kde již není uctívána magie pro svou přílišnou temnost, je Bohyně dárkyní moudrosti. S tím také souvisí aspekt Velké Bohyně jako dárkyně řemesel, což ukazuje její spojení s předením, tkaním, metalurgií a hudebními nástroji (například řecká Athéna vynalezla předení a tkaní, flétnu, trumpetu, ale i např. pluh nebo hrábě). Předení samo má i hlubší symboliku ve spojení s osudem, jehož délku určuje právě Velká Bohyně. Ta je zde zastupována Měsícem (nebo ho zastupuje?), který, jakožto pán všeho živého a spolehlivý průvodce mrtvých „utkal“ všechny osudy. Moiry, spřádající sítě osudů, jsou měsíčními božstvy. Velká Bohyně také vystupuje v podobě Paní zvířat, obklopená divokými zvířaty jako jejich paní a velitelka, a také matka. Tato bohyně byla Paní hor, kamenů, vod, lesů a zvířat, což ji představuje jako vtělení mystické síly a plodnosti divoké přírody. Jako vlastník studní, pramínků a léčivých vod byla dárcem zdraví. V prehistorii se zjevovala jako pták, ptačí žena. Byla pravděpodobně považována za předka klanu nebo rodiny a uctívána v domácích svatyních. To, že byla domácím božstvem dokládají nálezy na Maltě, v centrální Sibiři, kde byly nalezeny figurky Ptačí Bohyně podél hran kruhových obydlí z mamutích kostí. Jako Paní Hor byla uctívána na vrcholcích kopců. Tato bohyně se také objevuje v podobě jelena a medvěda. Bohyně Nammu „První z Matek“ Nammu je sumerská bohyně identifikovaná s prvotním vodstvem plodivé síly, jedna z mnoha bohyň matek. V seznamech bohů se objevuje od 26.st.př.Kr. jako „velká paní ve vlnách vod“. Nammu byla klasickou ukázkou Velké Bohyně vodního živlu, která ke své plodivé síle nepotřebovala mužský princip a sama „zrodila první pár, Nebe (An) a Zemi (Ki), ztělesňující princip mužský a ženský“. Ti se pak spojili v „posvátném sňatku“ (hieros gamos) a zplodili Enlila, boha ovzduší. Ten pak své rodiče rozdělil a oddělil tím nebe od země, čímž ustanovil uspořádání vesmíru. Nammu tedy v sumerské mytologii představuje prvotní látku, vodu, jeden ze základních živlů, a Dárkyni Života, která sahá až hluboko do paleolitu a provází lidstvo již od nepaměti. Co je ovšem nového na sumerské, potažmo akkadské mytologii? Je tu již přítomen prvek patriarchálního smýšlení, který z Velké Bohyně dělá prvotní látku světa, kterému ovšem až bůh mužského principu ustanovuje řád a vládne mu. Proto také je prvotní stvoření této bohyně zatlačeno do pozadí ustanovujícím rozdělením Nebe od Země, provedené Enlilem, čímž se prvotní, nerozdělené, tudíž nevědomé, rozdělilo a uvědomilo si sebe sama ve své jinakosti. Enlil je tedy skutečný vládce, který z chaosu dělá řád. A Velká Bohyně je jím zatlačována do pozadí, kde figuruje jako něco původního, ale natolik vzdáleného, že již do „současného“ světa nezasahuje. Je redukována na původní matérii, odsunuta hluboko do nevědomí, kde si ovšem podržela své původní atributy moci, svůj tvůrčí potenciál, jímž ovlivňuje skrze nevědomé afekty vědomou část mysli. )

Maorové – Původní obyvatelé Nového Zélandu, kteří bojovali pro spirituální sílu

Maorové – Původní obyvatelé Nového Zélandu, kteří bojovali pro spirituální sílu

Historie Maorů se začala psát před více než tisíci lety, když jejich předkové připluli do vzdálené země dnes známé jako Nový Zéland. Ani na těchto dalekých ostrovech však jejich kultura dlouho nevzkvétala bez povšimnutí. V 17. století došlo k prvnímu setkání s Evropany a v průběhu 19. století začali na Nový Zéland pronikat evropští osadníci. S jejich příchodem se změnila nejen podoba novozélandské krajiny, ale především způsob života původních obyvatel. Evropané přicházeli do jejich země ve stále hojnějším počtu a brzy začali maorskou populaci převyšovat. Maorové se tak stali menšinou ve své vlastní zemi a ocitli se v nezáviděníhodné situaci. Jednotlivé kmeny ztratily území obrovské rozlohy, došlo k řadě krvavých konfliktů a maorská kultura byla úmyslně utiskována. V současné době sice Maorové patří mezi jedny z nejlépe integrovaných domorodých obyvatel, ale i oni se museli a stále musí vyrovnávat s negativními dopady kolonizace na jejich kulturu a způsob života. Maorské zvyklosti – Tikanga – a vědomosti – Matauranga – byly vědomě potlačovány, aby Maorové mohli být úspěšně asimilováni. To vedlo až k tomu, že většina obyvatel neznala maorské zvyklosti a tradice, a to včetně Maorů samotných. Až od 70. let 20. století začalo postupně docházet k probuzení zájmu o maorskou kulturu, jejich jazyk a tradice a také k množství protestů, kterými se Maorové hlásili ke svým dřívějším právům a upozorňovali na dávné křivdy, především na ztrátu své půdy. Maorské legendy: Propojení minulosti s přítomností Sami Maorové si svým původem nejsou jisti, neboť ve vyprávění jejich předků se skutečné události prolínají s nadpřirozenými jevy a magií. Existuje řada teorií, které si dokonce pohrávají s myšlenkou, že ke břehům Nového Zélandu jako první dopluli obyvatelé Jižní Ameriky, Egypta, Keltové či Féničané, nebo dokonce potomci Řeků, kteří kdysi dobyli Troju. Dnes již můžeme s jistotou říct, že předkové Maorů byli Polynésané. Stále však nevíme, kdy přesně na Nový Zéland připluli, odkud a v jakém počtu. Výchozím bodem jejich cesty mohl být ostrov Rarotonga, Tahiti, či dokonce Markézy. Ani jedna z těchto teorií však zatím nebyla dokázána. Aby Maorové vysvětlili zatím nevysvětlitelné, včetně svého příchodu do své nové vlasti, vytvořili se rozsáhlý soubor mýtů a legend. Jedna z těchto legend například vypráví o stvoření světa, který vznikl spojením Rangi (Nebe) s Papou (Zemí). Z tohoto spojení se pak narodili další synové, kteří představují jednotlivé části přírody – Tangaroa oceán, ryby a plazy, Tawhiri větry a počasí. Potomci Nebe a Země však neměli dostatek místa mezi těly svých rodičů, a proto své rodiče oddělili a ze Země vytvořili první ženu, Prapannu. Podle další z legend vylovil polobůh Maui Nový Zéland z hlubin oceánu svým kouzelným hákem. Tato legenda není známá jen na Novém Zélandu, ale po celé Polynésii. Je tedy možné, že Maui byl jedním z oněch dávných mořeplavců a objevitelů, kteří kdysi pronikli strastiplnou cestu ke břehům vzdálené země. Jelikož se tehdy jednalo o naprosto nevídaný počin, je možné, že si ho lidé vysvětlili s pomocí magie a kouzel, což by nebylo v té době nic neobvyklého. Snad nejznámější legenda o objevení Nového Zélandu hovoří o polynéském mořeplavci jménem Kupe, který se svou kánoí Mata-hourua zakotvil zřejmě roku 950 n.l. na severovýchodním břehu Severního ostrova. A právě podle této legendy o bájném objeviteli prý Maorové pojmenovali Nový Zéland Aotearoa. Legenda říká, že se Kupe řadu dní a nocí plavil po širém oceánu, ale země byla stále v nedohlednu. Nakonec jeho žena spatřila obrovský bílý mrak a zvolala: „He ao! He ao!“ (mrak, mrak). Kupe pak nasměroval svou kánoi k bílému mraku a brzy bylo jasné, že se na obzoru, skrytá pod bílým mrakem, rýsuje země. Ostatní osazenstvo kánoe pak začalo radostně vykřikovat: „Aotea! Aotea!“. Severní ostrov, u jehož břehů Kupe zakotvil tak začal být znám jako Aotea a později Aotearoa. V současnosti je již Nový Zéland známý jako Země dlouhého bílého mraku, ale název byl kdysi překládán i jako Země dlouhého jasného dne, nebo Dlouhý bílý květ. „Ta Moko“ – maorské tetování spojené s rituály Ta Moko je staré již více jak dva tisíce let a jeho zhotovení se zásadně lišilo od tetování jehlou. V podstatě se jednalo o vyřezávání do kůže, které bylo přímo odvozené od řezby do dřeva. Právo na něj však měli jen náčelníci a výše postavení příslušníci kmene. Aby muž získal na moko nárok, musel nejprve zabít mnoho nepřátel. Teprve tetováním pak získal příslušník vyšší společenské třídy svou pravou tvář a jeho trvalá maska tak vyjadřovala ducha jeho kmene. „Jejich tváře jsou na nich nejpozoruhodnější, nějakým uměním mně neznámým si do lící hloubí brázdy, jejichž kraje jsou zařízlé a dokonale černé. Tak činí asi proto, aby děsivě vypadali, každopádně jim to dodává enormní ošklivosti. I když to vypadá ošklivě, je nemožné se vyhnout obdivu elegance a pravosti vzorů, jež jsou vždy jinak vykroužené a dokončené s mistrovským citem. Ze stovek nejsou ani dva stejné“. – Joseph Banks, přírodovědec Tvorba maorského tetování byl velmi zdlouhavý a bolestivý proces, který někdy trval i několik let. K jeho zhotovení bylo zapotřebí dlátek „uhi“, které se vyráběly z kamene, kosti či žraločího zubu, do nichž se klepalo paličkou a do masa se tak vysekávaly zářezy až do hloubky tří milimetrů. Do zářezů se poté zanesla směs sazí a smůly z kmene stromu kauri, která se musela nechat proniknout hluboko do masa, aby bylo viditelné typické namodralé zbarvení. Tvůrcem tetování byl takzvaný „Tohunga-ta-moko“, který byl velmi uznáván a považován. Celý obřad byl Maory považován za posvátný. Aby bylo moko vždy dobře viditelné, museli si muži chlup po chlupu vytrhat všechny své vousy. Moko bylo dokladem urozenosti a jednotlivé spirály a tvary měly další významy: Vrchol čela – znamenal hodnostLevé a pravé znaky pod očima – značili genealogiiLícní strany – značili, zdali byl muž ženatý, či nikoliProstor mezi nosem, obočím a ústy – byl pro každého jedince individuální Maorové věřili, že useknuté potetované hlavy obsahují duševní energii, a proto si je často schovávali a nazývali je „pakipaki“. Zatímco hlavy neozdobené takzvané „papateas“ bez úcty vyhazovali. Hlavy vlastních náčelníků byly uctívány a ošetřovány proti zničení. V 19. století pak byly zdobené hlavy velkým lákadlem pro evropské mořeplavce. Staly se velmi žádaným suvenýrem. Domorodí obyvatelé tedy za vidinou zisku, většinou v podobě zbraní, změnili svou tradici a tetovali i hlavy zajatých bojovníků, které pak vydávali za hlavy vlastních náčelníků, čímž zvýšili jejich cenu. Tento výměnný obchod trval až do roku 1831, poté byl zakázán. Díky těmto směnným obchodům najdeme mnoho potetovaných Maorských hlav jak v novozélandských, tak i britských muzeích. Tvář tetovaného náčelníka byla vždy hrdou ikonou na bankovkách, poštovních známkách i státním znaku Maorů. Kulturní koncepce Maorů: Mana, Tapu a Utu Mana v maorské kultuře znamená sílu a prestiž. Mana existuje skoro ve všem a nejvíce jí je v člověku. Každý člověk ji má jinak velkou a je na něm, zda její růst podporuje nebo ne. Snadněji to lze přirovnat k síle vnitřního ducha. Mana v podstatě reprezentuje člověka jako osobnost a sociální status. Dalo by se říct, že když maorské kmeny bojovaly mezi sebou o území a vliv, tak vlastně bojovaly o Manu. Tapu by se dalo přeložit jako zakázané nebo posvátné. Něco, co je Tapu, by nemělo být rušeno, používáno nebo v nějakých případech dokonce vyřknuto. Existují dva druhy Tapu. První typ se vztahuje na jednotlivce a druhý na místo. Pokud byl člověk prohlášen za Tapu, bylo zakázané se ho dotknout nebo se k němu dokonce jen přiblížit. Obecně by se dalo říct, že Tapu je cokoliv, co je v jistém smyslu nadpřirozené a je ve velké blízkosti s Bohy. Utu lze definovat jako pomstu, ale většinou je spojovaný s rovnováhou a harmonií. Většinou se aplikoval v maorské společnosti, aby zachoval jistý řád a pravidla. Podstatou bylo, že vzniklé chyby musely být napraveny a laskavost musela být oplacena. Pokud jsou tedy narušeny vzájemné vztahy, ať už mezi jednotlivci nebo skupinami, Utu je prostředkem, pomocí kterého se dají tyto vzniklé konflikty vyřešit. Posvátná místa Maorů • Národní park Tongariro – Podle maorských tradic je celá centrální část severního ostrova posvátnou půdou tzv. Te Kahui Tupua. Zahrnuje také tři hlavní posvátné vrcholy – Tongariro, Ngauruhoe a Ruapehu. Celý park leží ve vulkanicky činné oblasti, a tak zde na povrch vyvěrají horké prameny, gejzíry, uniká pára a návštěvníci si musí zvyknout i na všudypřítomný zápach síry. Vulkán Tongariro si „zahrál“ i ve filmové trilogii „Pán prstenů“. • Hora Taranaki – Podle legendy žil kdysi Taranaki s ostatními vulkány v poklidu a harmonii. Jednoho dne se ale rozhodl dvořit menší hoře Pihanga, což se stalo důvodem k ostré rozepři mezi Taranakim a Tongarirem. Spor skončil mohutnou bitvou, po níž se Taranaki musel od ostatních sopek odloučit směrem na západ k pobřeží, kde ho najdeme i dnes. Kvůli svému duchovnímu významu pro původní obyvatelstvo sopka nedávno dostala stejná práva, jako by byla příslušníkem maorského kmene, a patří mezi nejvýznamnější posvátná místa Nového Zélandu. • Jezero Taupo – Maorové považují ohromné jezero obklopené horami za bijící srdce celého severního ostrova. Jezero vzniklo přibližně před dvěma tisíci lety při sopečné erupci. Díky všudypřítomné geotermální aktivitě má Taupo celoročně příjemně teplou vodu, což je vítaný bonus – jezero můžete navštívit v kteroukoli roční dobu. • Rotorua – město síry – Název Rotorua pochází z maorštiny a znamená „druhé jezero“ nebo „jezero v kráteru“. Město se totiž nachází na březích stejnojmenného jezera, které vzniklo v kráteru vulkánu. Živá geotermální aktivita na tomto území nabízí k vidění vulkanické poklady, lákající geology z celého světa. Ve městě a přilehlém okolí naleznete hned několik lázeňských center. Složení pramenů je velice pestré, například vápník proti zánětům či hořčík proti bolesti. Místní lázně jsou jedny z nejlepších na léčbu revmatických obtíží a problémů s pohybovým ústrojím. )

Déja vu: Okamžik, který přichází naprosto nečekaně

Déja vu: Okamžik, který přichází naprosto nečekaně

„Všichni jistě více méně známe pocit, který nás občas přepadá, že to, co právě říkáme a děláme, říkali a dělali jsme už někdy dříve, kdysi dávno – že nás kdysi, před dávnými věky, obklopovaly tytéž tváře, předměty a okolnosti – že víme úplně přesně, co kdo vzápětí řekne jako bychom si na to náhle vzpomněli“. Z počátku byl tento fenomén součástí živých debat oblasti filozofie a medicíny. V psychologii byl zájem o déja vu vyvolán až koncem 19. století, nicméně byl vlivem vedoucího behaviorismu přehlížen, protože nebylo identifikováno dostatek stimulů a reakcí v chování, aby jej bylo možné zkoumat pomocí pozorování. Z toho důvodu byl tento fenomén považován za „symptom bez psychologické funkce“, a tím pádem bylo vědecké zkoumání odsunuto do pozadí a převládalo množství parapsychologických a psychodynamických interpretací. Za moderní éru vědeckého zkoumání fenoménu déja vu lze považovat období od konce 80.let 20. století, kdy došlo ke tvorbě definic a dotazníků k měření déja vu. Pojem déja vu se doslova překládá jako „již viděné“ (already seen), ale přitom se jedná o pojem, který odkazuje na jakoukoliv „déja“ okolnost, a tudíž se tento pojem spíše používá pro označení již prožito (already experienced). Pojem déja vu se tedy využívá a považuje za obecné označení takového typu prožitku. Pro různé konkrétní typy se dá poté využít označení a zařazení pod tzv. „déja zážitky“. Celkově se slovo „déja“ používá pro označení již (already) a druhé slovo k tomu spojené odkazuje na konkrétní subtyp „déja zážitků“. Výskyt déja vu… Carl Gustav Jung se domníval, že déja vu je produktem „kolektivního nevědomí“. Sám prý tento pocit zažil při své cestě do Afriky: při pohledu z okna jedoucího vlaku nabyl přesvědčení, že už na tomto místě někdy byl. Jungův někdejší učitel Sigmund Freud ovšem nesouhlasil. Byl naopak přesvědčený, že déja vu prožíváme proto, že si z našich snů nebo potlačených vzpomínek vybavujeme podobné děje či představy. Psycholog Arthur Funkhouser se zase pokusil rozdělit déja vu („již viděno“) do tří kategorií: déja vécu („už jsem zažil či prožil“), déja senti („už jsem se tak cítil“), déja visite („už jsem navštívil“). V počátečních letech zájmu o tento fenomén nebylo déja vu považováno za běžný jev, ale bylo klasifikováno jako porucha, iluze nebo halucinace paměti, tedy jako patologický fenomén. Výsledky různých studií ale prokazují, že déja vu nepatří mezi patologické jevy, ale naopak se jedná o jev velice častý u neklinické populace. Déja vu je tedy dnes považováno za neškodnou zkušenost, protože nevede k narušení chování po jeho prožití či k narušení schopnosti normálně fungovat, přičemž v zásadě po prožití zůstane jen pocit údivu. Jak a za jakých okolností vzniká déja vu? Déja vu se vyskytuje nejčastěji jako krátký prožitek trvající několik vteřin, jen velice málo se objevuje v trvání půl minuty až několik minut. Delší trvání déja vu prožitku je spíše typické pro klinickou populaci (lidé trpící schizofrenií). Ze studií vyplývá, že kdo už jednou déja vu prožije, s největší pravděpodobností jej prožije ve svém životě znova. Existuje rozdíl ve frekvenci výskytu déja vu mezi muži a ženami, a to takový, že vyšší výskyt je u žen než u mužů. Existuje více vysvětlujících teorií, co vlastně déja vu je. Od parapsychologických, kdy je déja vu definováno jako schopnost jemného náhledu do budoucnosti, po ty více pragmatické, kdy se soudí, že jde o krátké selhání komunikace mezi oběma hemisférami mozku, způsobené například únavou, stresem nebo jiným psychickým vypětím. Nedominantní strana mozku zašle informaci té dominantní s lehkým zpožděním, dominantní strana tím dostane tuto informaci 2x, nejprve přímo ze smyslových orgánů a poté znovu od nedominantní strany. Normálně tento proces probíhá současně. Většina výzkumů zkoumání fenoménu déja vu se snaží tento fenomén vysvětlit, ale i přesto stále neexistuje jasné vysvětlení, čím je tento prožitek spouštěn, jakou má tento prožitek odezvu na lidské chování a k čemu slouží. Právě neurčitá povaha fenoménu poskytuje „úrodnou“ půdu pro různé teoretické spekulace, co tento zážitek vyvolává nebo jakým způsobem funguje. Déja vu není prožitek, který by samotný způsoboval modifikaci v chování, ale jedná se o zkušenost, která může být fenomenologickou pomůckou pro vytváření vědomí o zážitcích. Hodnota déja vu spočívá v tom, že pomáhá jednotlivci přetvářet a znovupoznávat jeho vědomý stav a zvyšovat povědomí o jeho fyziologických zkušenostech o prostředí. Déja vu a časová perspektiva Časová perspektiva je často nevědomý proces, kdy nepřetržité osobní a sociální zkušenosti jsou přiřazovány časovým kategoriím nebo časovým rámcům, které pomáhají těmto událostem dát řád, souvislost a význam…Tyto časové perspektivy se využívají při kódování, ukládání a vybavování si zkušeností. Rozlišují se tři základní časové dimenze – minulost, přítomnost a budoucnost. Většina lidí se pohybuje ve všech dimenzích, protože tyto dimenze představují spíše kontinuum, a proto jen málokdo využívá pouze jednu časovou dimenzi. Dále rozlišujeme pět typů časové perspektivy: negativní minulost, pozitivní minulost, hédonistická přítomnost, fatalistická přítomnost a budoucnost. Lidé, kteří se soustředí na negativně vnímanou minulost často myslí na smutné zážitky z minulosti a pamatují si hlavně nepříjemné události, traumata a minulá zklamání. Naopak lidé, kteří se soustředí na pozitivně vnímanou minulost, věnují pozornost především dobrým minulým zážitkům a vyznačují se sentimentalitou k minulosti. Lidé, kteří se hédonisticky soustředí na přítomnost, těší prožívání „tady a teď“ a to bez ohledu na důsledky jejich činů. Lidé s fatalistickou koncentrací na přítomnost se vyznačují bezmocným a beznadějným přístupem k budoucnosti a k životu, který vyvěrá z přesvědčení, že nejsou schopni ovlivnit budoucnost, protože vše je závislé na osudu. Ti, kteří se soustředí na budoucnost, naopak přikládají velký význam plánování, formulování a dosahování cílů. Nejvýznamnější časová perspektiva je hédonistická přítomnost. Tento typ je definován, jako plná koncentrace pozornosti na „tady a teď“ kombinována s tím, že člověk vnímá hodnotu každého momentu a jeho jedinečnost a neopakovatelnost. Tato dimenze je charakteristická orientací na potěšení, prožitek a vzrušení. Pro ty, kteří preferují hédonistickou orientaci na přítomnost platí, že nepreferují konzistenci, tj. nemají tendenci zakládat své reakce na příchozí podněty podle předchozích očekávání, závazků a rozhodnutích. Naopak kladou důraz na novost, což je tendence být přitahován k neznámým stimulům, hledat nové podněty a zamezovat monotónnosti. Fenomén déja vu patří mezi prožitky, které jsou nezvyklé, neočekávané, neznámé a mnohdy způsobují pocit nejistoty. Časová perspektiva – hédonistická přítomnost – je charakteristická právě soustředěním se na prožitky „tady a teď“ a přijímání nových příchozích podnětů, i neznámých stimulů, a to bez ohledu na následky do budoucna. Lze tedy předpokládat, že neobvyklý prožitek déja vu bude zaregistrován, prožíván a přijímán těmi, kteří mají tendenci k časové perspektivě hédonistická přítomnost. Pocity ve vztahu k paměti V nejširším slova smyslu lze paměť popsat jako „schopnost zaznamenávat životní zkušenosti“. Zaznamenaná informace prochází v paměti třemi fázemi: vštípením (kódováním), uchováním (retencí) a vybavením (reprodukcí). • JAMAIS VU – Jamais vu je jev opačný déja vu, dobře si pamatujeme a známe určitou skutečnost, objekt či jev, máme však při pohledu na ně pocit, jako bychom je viděli poprvé nebo jim přisuzujeme úplně jiný význam než předtím. Proto nelze jamais vu zaměňovat s amnézií, při níž se jedná o skutečné zapomnění. Jamais vu je pouze pocit naprosté novosti u věci, která je z naší vědomé zkušenosti běžná. Je navíc uměle vyvolatelným pocitem. Stačí třeba dostatečně dlouho psát nějaké slovo nebo pozorovat nějakou věc, abychom nabyli pocitu, že ji vlastně vůbec neznáme, nebo ji chápeme úplně jinak než předtím. Tento jev, společně s amnézií, doprovází člověka také při prvních momentech po probuzení z epileptického záchvatu. • PRESQUE VU – Presque vu je jamais vu velmi podobné, jde o pocit, že něco velmi dobře známe, dokonce se nám mohou vybavovat i vlastnosti a charakteristiky oné věci nebo pojmy či výrazy podobné jejímu názvu, ale i přesto nemůžeme danou věc najít v paměti. Tento pocit může být jen dočasný, dokud si nevzpomeneme. Zažívají ho snad všichni lidé. • AMNÉZIE – Nakonec je zde amnézie, což je naprostá ztráta paměti v dané oblasti. Může být způsobena těžkým zraněním mozku, traumatem, mozkovou chorobou nebo intoxikací látky, jakou je třeba alkohol.Pocity déja vu a jamais vu jsou také navozovány v experimentální kinematografii a video artu. V případě deja vu např. při rapidních montážích, kdy je nám v přívalu informací ukázán nějaký motiv (klidně i pouze na jednom snímku), který je poté zopakován na delší, zaznamenání schopnější dobu, navozující tento pocit divákovi. V případě dosažení pocitu jamais vu jde o nepřetržité, dostatečně dlouhé opakování toho samého motivu, dokud divák nezačne tento motiv chápat s jiným významem. Tento jev se hojně vyskytoval ve strukturálním filmu nebo letrismu. )

Meditace jako cesta ke zklidnění mysli

Meditace jako cesta ke zklidnění mysli

V dnešní složité době, kdy na člověka běžně působí současně mnoho podnětů, je lidské vnímání vystaveno mnoha vjemům, na což lidská mysl není vždy připravena. Naše vědomí na dlouhodobé působení tolika vnějších vlivů není připraveno. Organismus reaguje stresem, frustrací a úzkostí, což jsou diskomfortní pocity, které patří mezi hlavní faktory přispívající k současné krizi duševního zdraví. Z hlediska psychohygieny je nutné se zklidnit, hledat cesty, jak se s těmito pocity vyrovnat. Jednou z možností, jak docílit zklidnění a usměrnění mysli, jsou meditační metody. U tak mnohoznačného slova, jakým je „meditace“, se zdá hledání původního významu až nemožné. Budeme-li se držet konkrétního slova „meditace“ jako takového, dopátráme se pouze starších, často křesťanských či filozofických spisů, věnujících se rozjímání, uvažování, jakožto přesného překladu z latinského „meditativ“ – „úvaha“. Až s koncem 19. století se význam přenesl na různé východní duchovní pojmy, zejména z hinduismu a buddhismu. Tato „východní meditace“ se tak rozplývá ve více pojmech (dhjána, sati), původně z Páli, případně sanskrtu. Zajímavostí je, že v původních významech neexistuje užití slova meditace jako slovesa. Nemeditujeme, ale jsme ve stavu meditace. Meditace se v původním významu slova nedělá, ale pomyslně zve a vychází vstříc k tomu, aby se dostavila. Na druhém pólu stojí definice vyhlášených odborníků, nikoliv však vědců, ale meditačních guru, východních učitelů, kteří popisují meditaci jako stav harmonie s vesmírem, s okolím, se svým tělem, sám se sebou. Jde o stav ne-já, bez přání, bez toho, abychom někam šli, který nastává, když jsme tady a teď, jen jsme. Poměrně kontroverzní Osho, kterému však nejde upřít přiblížení východního učení západnímu člověku, říká, že meditace otevírá oči, ukazuje, že existuje i něco jiného, než logické a racionální vnímání světa. Umožňuje nám vnímat realitu celostně. Ukazuje, že svět není tvořen a žit jen tím, co vidíme, slyšíme a racionálně vnímáme. Meditace je v různých formách praktikována už 2500 let V Botswaně lidé praktikují rituální tanec. Tito lidé věří, že tanec aktivuje energii umístěnou u kořene páteře a vytvoří zážitek na bázi extáze. Mnoho skupin na africkém kontinentu praktikovalo rituální tanec spolu s pokřikem k vytvoření pozměněného stavu vědomí. V šamanismu je svatým člověkem Šaman, který posvátným zpěvem dosahuje transu, a který nabízí své znalosti a umožňuje uzdravení. Toto je široce praktikováno v Severní a Jižní Americe, Indonésii, na Sibiři a v Japonsku. Původní Američané procvičovali formu meditace podobnou té, jakou měla v Japonsku shikantaza. V zenovém buddhismu není neobvyklé, že shikantaza (jednoduše tiché uvědomění, bez komentáře čehokoli, co se děje tady a teď) může vést ke stavu, kdy nepociťujeme rozdíl mezi sebou a vnějším světem, či mezi myslí a jejím obsahem. Podle hinduistické filozofie a učení o józe existují jemné psychické smyslové orgány a určitá síla, nazývaná kundalini (hadí síla), umístěná u kořene páteře. V kundalinské józe věnuje meditující pozornost tomuto zdroji energie a díky koncentraci tuto energii probouzí. Pak se předpokládá, že energie cestuje po páteři přes šest center – čaker, ve kterých v každé fázi evokuje vyšší stav vědomí. Nakonec doputuje do sedmé čakry (korunní čakra) a meditující dosahuje stavu „dokonalého osvícení“. Metody meditace se však neomezují pouze na náboženství na východě, nebo na oblasti „primitivnějších“ společností, meditace byla již v dávných časech součástí křesťanství. Příkladem nám může být citace Philokalia sv. Nila: „Ten, kdo si přeje vidět, čím jeho mysl doopravdy je, musí se osvobodit od všech myšlenek, pak je uvidí jako safír nebo nebeskou modř. Useber svou mysl od běžného toulání a kolování venku a klidně ji veď do srdce pomocí dýchání a opakování následující modlitby – Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou! – ve spojení s dechem“. Mezi nejranějšími křesťany cvičili pouštní otcové tiché opakování „Kyrie eleison“, které jim mělo pomoci dosáhnout stavu „očištěné duše“. Tichou modlitbu opakovali mlčky po celý den, až se stala spontánní a instinktivní jako jejich dýchání. Praktiky křesťanů jsou v jejich mechanice nerozeznatelné od mnoha praktik, které nazýváme meditací. V židovské Kabale se věří, že existuje několik úrovní reality s odpovídajícími úrovněmi vědomí. Většina z nás je omezena na nejnižších úrovních a žije velmi mechanický život svázaný rytmem svého těla a zvykem s malým vědomím naší existence. Skrze meditaci, podle kabalistického pohledu, jsme nejprve rozčarováni mechanickými hrami života a pak si vytvoříme základnu pro vstup do „vnitřního ráje“ (vyššího vědomí). Konečným cílem na cestě kabalisty je „devekut“ v němž jeho duše přilne k Bohu. Zde je už kabalista nadpřirozený světec, který unikl z řetězů vlastního ega a veškeré jeho chování je zaměřeno na to, aby sloužil Bohu. Meditace a bdělá pozornost jsou lékem téměř na všechno… „Přirozená léčivá síla uvnitř každého z nás je nejdůležitější silou v procesu uzdravování“. – Hippokrates Meditace založené na vizualizaci se také zaměřují na rozvoj soucitu, láskyplnosti, radosti a rovnováhy/kvality, které jsou reprezentovány vizualizovanými obrazy božstev. Mnohé z těchto vizualizací zahrnují představu, že božstvo vysílá světlo soucitu všem vědomým bytostem, které jim poskytuje pohodlí a čistí příčiny jejich utrpení. Praktici také vizualizují své vlastní utrpení, které má být prostřednictvím takové praxe transformováno či odstraněno. Tímto způsobem meditace založené na vizualizaci božství explicitně kultivují zdravé emocionální kvality. Proto se také očekává, že vzdělávání v těchto typech meditace zlepší emocionální pohodu a emoční regulační dovednosti praktikujících. Vizualizace také mohou vyvolat vývoj nových kognitivních schémat. Svým opakováním mohou tato nová schémata nahradit původní, obvyklá schémata obyčejné bolestné reality. Zhruba 90 sekund po zahájení meditace dochází ke zpomalení rytmu mozkové činnosti a objeví se alfa vlny. U zkušených meditujících mnichů se objevují dokonce theta vlny. Změny byly také prokázány v biochemických a fyziologických procesech hormonální aktivity, celého metabolismu a fungování orgánových soustav (vyšší činnost hypofýzy, štítné žlázy a ledvin, snížení hladiny kortizolu, zvýšení bílkovin, snížení tlaku, zlepšení u onemocnění srdce, zlepšení spánku), prokázala se i snížená spotřeba (cca 20 %) energie mozku. Co se týče změn fungování v mozku samotném, tak meditace má vliv na zpracování emocí – konkrétně zklidňuje činnost amygdaly. Meditující jsou údajně šťastnější, klidnější a vyrovnanější. Odpovídají tomu i daleko aktivnější centra mozku spojená s pozitivními emocemi – levý frontální lalok. Zen buddhismus – „škola Buddhovy mysli“ Rozšíření buddhismu v Číně se neslo především v duchu mahájány, která znázorňovala praktickou filozofii orientovanou především na potřeby obyčejných lidí. Zatímco v jižních zemích Asie často zdůrazňovala nadlidské cíle, kterých obyčejný smrtelník není schopný dosáhnout za dobu jednoho života, v Číně se toto učení neslo spíše v pojmech harmonie a přirozenosti, které jsou dosažitelné pro každého. I z těchto důvodů se pak v Číně objevila řada buddhistických sekt, kde každá z nich odrážela své vlastní zkombinování buddhismu s čínskou tradicí. Jedna z nejdůležitějších byla sekta čchan (japonský „zen“ je odvozen od čínského pojmu čchan, který je opět odvozen od sanskrtské dhjány, tedy meditace). Historicky se proto na čchan/zen buddhismus můžeme dívat jako na směs buddhismu a taoismu. V současnosti jde o formu buddhismu, která v západním světě získala tu největší pozornost, a to především díky japonskému zenovému mistru Daisecu Suzuki. Velkou roli sehrála jeho kniha Introduction to Zen Buddhism (Úvod do zen buddhismu) z roku 1934, ke které napsal předmluvu Carl Gustav Jung. Zen buddhismus hlásá, že všichni lidé jsou Buddhy od samého počátku a důvodem neuskutečňování své buddhovské podstaty je pouze nevědomost. Vzhledem k původní „buddhovské“ lidské podstatě je proto zen především aktem sebeobjevování. Známým faktem je také to, že učení zenu nemůže být uchopeno intelektuální myslí. Velká část zenu se proto zdá rozumově nesmyslná. V praxi zenového buddhismu jsou vedle meditace v lotosovém květu, známy především Kóany – paradoxní otázky prolamující pojmové myšlení a vedoucí k náhlému probuzení. Mniši zenu se řídí dost přísnými pravidly a podřizují se tvrdé disciplíně předepisované jejich mistry. Kázeň a přísnost se považují za prostředky k dosažení určitého cíle. V zen buddhismu jsou také velmi oblíbené různé verze řady obrázků nazvané Pasení vola symbolizující jednotlivá stadia duchovního výcviku nebo duchovní cesty. Již po tisíce let starobylá védská písma a velcí učitelé meditace hlásí, že každý může začít meditovat. Není důležité, kolik máme let, problémů, nezáleží na tom, jaké máme fyzické či psychické predispozice, každý z nás může bez problému začít meditovat. Meditace nás transformuje a vytváří z nás stabilnější osobnosti.   )

Psychospirituální krize: Šílenství nebo skrytý potenciál vědomí?

Psychospirituální krize: Šílenství nebo skrytý potenciál vědomí?

Lidé se již v dávné historii snažili přiblížit se věcem, které nás přesahují prostřednictvím různých náboženství, technik, ale například v indiánské kultuře nejde ani tak o náboženství, jako spíše o soužití s přírodou a propojování se s tzv. duchy přírody. Celá oblast se úzce dotýká potřeby člověka naplnit svůj život, existenciálně se k němu vztáhnout, ukotvit svůj smysl a život k něčemu vyššímu, něčemu, co nás přesahuje. Ukazuje to, že člověk je tvor bio-psycho-socio-spirituální a touha po duchovní orientaci a růstu je aktuální u každého z nás (ať již rozpoznaná či nikoliv). Soudobě společenské nastavení individualistické, materialistické a na výkon zaměřené západní kultury podstatně opomíjí spirituální složku člověka. I ve vědách o duši člověka převažuje v současné době lineární, příčinně kauzální vysvětlení řady duševních potíží a značný biomedicínský důraz. To vede k tomu, že řada fenoménů a symptomů je patologizována a označována jako nemoc. Psychospirituální krize vzniká v době, ve které se duchovní a osobnostní růst člověka může vymknout kontrole a stává se chaotickým procesem. Pokud je tento proces podporován a správně dokončen, může být pro člověka velmi očistný a pomoci mu s emočními, somatickými a duševními problémy. Může poté dále duchovně růst a být zdravější, než předtím a zažít mimořádné stavy vědomí, které pak nemusí pro člověka znamenat něco natolik nevyzpytatelného. „Jde o epizody neobvyklých zkušeností, které zahrnují změny vědomí a změny percepčních, emocionálních, kognitivních a psychosomatických funkcí. V těchto epizodách je patrný přesah obvyklých hranic definice a prožívání vlastního Já, tj. posun k transpersonálním zážitkům“. Jaké jsou spouštěče psychospirituální krize? Psychospirituální krize je přirozenou a potenciálně vždy přítomnou formou duševního či duchovního rozvoje a sebeléčivých procesů, která zahrnuje zkušenosti neobvyklých prožitků a mimořádných stavů vědomí i psychosomatických fenoménů, které přesahují dosavadní sebepojetí člověka a narušují tak ohraničující funkce ega…Jedná se tedy o krize různé intenzity spojené s matoucími a stresujícími zkušenostmi, kdy se nám začínají dít „nenormální věci“. Pomyslná nádoba našeho ega již nemůže pobrat a zachytit sílu či psychosomatický rozsah některých zkušeností a změněných stavů vědomí, a to může být zdrojem velké úzkosti a strachu, který v důsledku celý transformační proces komplikuje a činí ho náročnějším a velmi stresujícím („zbláznil jsem se“ apod.). Jako by se organismus pokoušel růst za hranice programů, jež ho udržují v mezích obecně přijímané koncepce zdraví. Krize může být doprovázena silnými emocemi, tělesnými bolestmi, vizemi a často děsivými psychickými zážitky. Přesto je to očistný proces, který po dokončení zanechává jedince psychicky i duchovně zdravějšího, než byl kdy před tím. Zážitky, které provázejí duchovní krize, zcela určitě nejsou produkty nenormálních patologických procesů v mozku, ale jsou projevy psyché jako takové. Mnohé stavy, které tradiční psychiatrie považuje za bizarní a nesrozumitelné, jsou přirozenými projevy hlubinných sil lidské psyché. Jejich vynořování do vědomí, tradičně považované za příznak duševní nemoci, může být ve skutečnosti radikální snahou organismu osvobodit se od vlivu různých traumat, zjednodušit svoji funkci a vyléčit se svými vlastními prostředky – „Tvá slabost se může stát tvou největší šancí“. Prožitky psychospirituální krize umožňují nastoupit změny v životě člověka a jeho potenciální růst. Nejedná se o navrácení se ke starým vzorcům, ale v hlubokou osobní proměnu člověka. Krize nám přišla, aby přinesla obohacení a změnu. Když jsou ale přítomny silné bariéry ega, které je přísné a nepropustné, nebo okolí na naši proměnu nereaguje pozitivně, můžou být naše zážitky ohrožující. Obvykle se uvádí 10 forem psychospirituální krize. Každá forma má své obecné fyzikální, mentální nebo emoční komponenty, které jsou pro ni charakteristické. Jedná se o probuzení hadí síly Kundaliní, šamanskou krizi, aktivaci centrálního archetypu jako cesta k probuzení – návrat do středu, psychické otevření, otevření mimosmyslového vnímání, karmické vzorce nebo vzpomínky na minulé životy, posedlost, channeling, zážitky jednoty s něčím, co nás přesahuje, vrcholné zážitky, zážitky blízkosti smrti, zážitky setkání s mimozemskými bytostmi a UFO. Další techniky, které mohou vyvolávat jiné stavy vědomí můžou být jogínská a tantrická meditační praxe. Tři hlavní kategorie prožitků • Biografické zážitky – Člověk prožívá zážitky, které se týkají jeho celého života. Nejvíce jsou prožívány zážitky z raného dětství, veškeré nejvíce emocionálně napjaté situace: ztráta blízké osoby, tonutí, operace apod. Tyto zážitky byly a mohou totiž být pořád pro duši traumatické. Ve chvilkové regresi si vybavuje vjemy, příslušné emoce a tělesné pocity z nevědomí. • Transpersonální zážitky – Mohou se objevit obrazy, motivy, které nemusí souviset s životem člověka. Můžou se rozpouštět hranice sama sebe, člověk může vnímat démony, duchovní průvodce, historické situace a jiné mystické, paranormální zážitky. Může se identifikovat se stromem či zvířetem. • Perinatální zážitky – Souvisí s porodem, traumatem v období před porodem a během porodu, opět se může jednat o stavy, při kterých se jedinec identifikuje s mytologickými postavami, pocity z jiných kultur, týká se zážitků smrti a znovuzrození. Tyto zážitky jako průběh porodními cestami nás mohou traumatizovat, protože pocity jsou v nás ukotvené, ale jsou vytěsněné. Dalšími symptomy mohou být tyto: somatické prožitky podobající se životu ohrožujícím stavům, např. infarktu, předtuchy, zážitky parapsychologické a mystické povahy, slyšení nebo vidění toho, co ostatní lidé nevnímají (barvy, světla, zvuky, tvary), vjemy napojení na mytologické a archetypální postavy, fyzické bolesti, energetické prožitky v těle se velmi různí. Platí, že co je pro někoho zajímavá duchovní zkušenost a transformace, může u druhého ústit v duchovní krizi. Psychospirituální krize co do symptomů velmi připomíná duchovní transformační procesy u náboženských osobností různých kultur – např. známých křesťanských mystiků (Sv. Tereza, Sv. František, Sv. Jan). Literatura z východních kultur obdobně popisuje transformaci jogínů, lámů a jiných duchovních osobností. Stejně tak antropologická literatura popisuje transformaci šamanů ve všech přírodních kulturách lidstva. Často tyto symptomy připomínají bipolární afektivní poruchu, a to zvláště pro časté výkyvy nálad, které jsou pro psychospirituální transformace nebo krize typické. Šamanské duchovní cesty v procesu uzdravování a proměn Šamanismus nás učí, že jsme součástí přírody a tvoříme jednotu se vším živým. Ve světě šamanů se všechno, co existuje, považuje za živé. A všechno má duši. Duchovní aspekty všeho živého jsou vzájemně propojeny jemnou sítí – pavučinou života. Protože jsme součástí přírody, stává se ona sama naším pomocným duchem, který nám může mnohé napovědět – například jak můžeme znovu uvést svůj život do rovnováhy a harmonie. Šamanské krize, které se dají srovnat svým průběhem s psychospirituální krizí často probíhají jako skutečné, někdy život ohrožující nemoci, nebo jako reakce na traumatizaci. Zdůrazněno bývá fyzické utrpení a setkání se smrtí následované znovuzrozením. Elementy sestupu do podzemí se střídají se stoupáním do vyšších pater světa a setkání s duchovními průvodci. Často je popisován kontakt s totemovými zvířaty neboli zvířaty reprezentujícími osobní sílu jedince, a konfrontace s démony nebo zlými duchy. Tyto zkušenosti dávají šamanům schopnost vstoupit do mimořádných stavů vědomí a využít je pro nalezení léčivé kapacity a zprostředkování nových informací, které pomáhají při léčení. Šamanova cesta začíná obvykle spontánním duchovním setkáním, zpravidla ve snu, při těžké nemoci apod. V té chvíli člověk dosáhne tzv. první realizace, prvního doteku se svým nitrem. Jakmile se člověk poprvé dotkne své vnitřní spirituality, obvykle tuto zkušenost neguje, postaví se do opozice a sám před sebou vše popírá. Je to zcela přirozená reakce, kterou si musí projít každý sám. Jakmile se Vyšší Já ozve znovu, dochází k tzv. duchovní smrti – umírá křečovité ego a vlády se ujímá Nadjá. Smrt ega je však relativně bolestivým procesem, který podle šamanismu může trvat i několik životů, je zakončen probuzením Nadjá. Od chvíle, kdy v duši vládne Vyšší Já, dochází k různým transpersonálním setkáním. To, co šaman při těchto setkáních zažívá, by konvenční psychiatrie klasifikovala jako psychózu, neboť komunikuje s různými duchy, s dobrotivými i zákeřnými božstvy, s Universem atd. S vyspělostí šamana se rozvíjejí i jeho astrální schopnosti – nejen, že může komunikovat se světy, které jsou nám naprosto neznámé, ale časem v nich může i delší dobu pobývat. Hovoříme o tzv. astrálním cestování, kdy šaman může opustit své tělo i na několik dní. Jsou doložené případy jogínů i šamanů, jejichž těla i po několik týdnů nejevila žádné známky života, a přesto, po návratu z astrálního světa, ožila... „Široké spektrum spouštěcích mechanismů duchovní krize zcela jasně poukazuje na skutečnost, že připravenost jedince na vnitřní proměnu sehrává mnohem důležitější roli než vnější podněty“. – S. Grof )

Hudba jako lék: Jaké jsou její léčivé a uzdravující účinky?

Hudba jako lék: Jaké jsou její léčivé a uzdravující účinky?

„Lidstvo je s hudbou neodmyslitelně spjato. Vždycky tomu tak bylo a pravděpodobně tomu tak bude i nadále. Účinek hudby je natolik všestranný, že působí na člověka bez ohledu na rasu, etnickou skupinu, náboženství nebo politickou příslušnost. Hudba pomáhá vyjádřit emocionální, fyzický i mentální stav, umožňuje osobní prožívání radosti a bolesti“. Anglické slovo „music“, hudba je odvozeno z řeckého „muse“. Mytologie vypráví, že králi bohů Diovi a bohyni Mnémosyné se narodilo devatero Múz, nebeských sester. Hudba je tudíž dítětem božské lásky, jejíž půvab, krása a tajemná léčivá moc jsou v důvěrném sepětí s nebeským řádem a vzpomínkou na náš původ a osud. Hudba může velmi pozitivně působit na naše tělo. Ovlivňuje naše dýchání, náš tep a krevní tlak, srdeční frekvenci. Zlepšuje soustředěnost, koordinaci našeho těla, zmírňuje svalové napětí a stres, podporuje trávení, uvolňuje bolest, posiluje naši imunitu. Může být afrodisiakem, zvyšuje hladinu endorfinů v těle, fyzickou i psychickou výkonnost, posiluje paměť. Hudba uklidňuje, navozuje pohodu, může nám dodat pocit štěstí. Pomocí hudby se můžeme vyjadřovat, tvoří nás kreativními a podporuje intelekt. Využití působení hudby a zpěvu v dějinách lidstva Léčebné působení zvuku je využíváno v průběhu celé historie lidstva. Najdeme o něm zmínky již v prehistorii, kdy doprovázel hudební a taneční rituály, v antice, kde v rámci léčebných procedur byly rozvíjeny instrumentální a vokální dovednosti, či v dávném Orientu, kde se zabývali léčebným účinkem hudebních postupů a frekvencí tónů. V dávné historii byla hudba důležitou součástí nejrůznějších rituálů (což je ostatně dodnes), přičemž rituály jako takové hrály v dějinách lidské společnosti velmi podstatnou roli. Sloužily jako jednotící a spojující prvek, k řešení nejrozmanitějších problémů a v neposlední řadě jako nezbytná součást léčby duše i těla. Hudba měla převážně magicko-kultovní charakter a pomáhala lidem se vyrovnat s nejrůznějšími životními situacemi, přírodními podmínkami, chorobami či úzkostnými stavy. Již Aristoteles si byl vědom pozitivního i negativního účinku hudby na psychickou i somatickou stránku člověka. Doporučoval dórskou stupnici, která má údajně duchovní sílu a lydickou s velkým vlivem na děti. V antickém období hrál důležitou roli pojem harmonie. U předsokratovských filozofů byla harmonie vnímána z kosmologického hlediska jako všeobecný princip neboli univerzální zákonitost. Pythagoras vycházel z předpokladu, že je celý vesmír vybudován harmonicky. Harmonie mezi vesmírnými tělesy a jejich pohyb rozkmitá éter, jenž vydává harmonický zvuk znějící celým vesmírem (zde má původ rčení harmonie sfér). Podle Pythagora stejně jako celý vesmír, i duše je určitou harmonií, souzvukem a tato skutečnost vysvětluje potěšení, které hudba poskytuje lidské duši. Duše se může pomocí hudby zdokonalovat, jelikož hudba může duši naladit na onu božskou melodii a harmonii, úkolem hudby je pomoci duši si rozpomenout na její božský původ. Pythagoras a jeho žáci proto využívali hudby k léčení mnoha chorob a můžeme ho tak považovat za zakladatele muzikoterapie. Předepisoval takzvané hudební kůry, pomocí nich obnovoval harmonii duševních schopností a léčil náruživosti duše, které se projevily v nerozumné formě (žal, hněv, strach…). Další významný filozof Platón se domníval, že léčebné postupy ztrácí bez zpěvu účinnost. Také v Číně je léčba hudbou využívána již dlouhá tisíciletí. Vychází z teorie o pěti prvcích a pěti základních tónech tvořících základ našeho bytí. Vliv hudby na tělo a mysl Vedle účinků hudby na lidskou emocionalitu řada výzkumů i studií prokazuje pozitivní účinek hudby také na fyziologické pochody v těle. Nutno však dodat, že pro tyto účely je zapotřebí použít specifickou hudbu. V Indii jsou již po staletí využívány tzv. rágy (hudební díla) k navození různých stavů mysli u posluchačů. Různé rytmy a tempa mohou ovlivnit efekt rágy na náladu a emoce. Pomalé rytmy zpomalují mysl a navozují klid a relaxaci. Rychlé tempo a rytmy, obvykle v kombinaci s notami o vysoké frekvenci stimulují a osvěžují mysl a tělo. Rágy nejsou pouhou zábavou, ale jejich vibrace se na základě rezonance mohou synchronizovat s náladou a zdravím člověka. Pomocí stimulace nálady a kontroly mozkových vln mohou rágy fungovat jako doplňková léčba. Jedním z možných vysvětlení, proč hudba pozitivně ovlivňuje pocit duševní pohody je zejména její schopnost ovlivnit emocionální naladění jedince. Jestliže se dobře cítíme, i fyzické nemoci nebo zranění se hojí rychleji, máme více energie, jasnější myšlení a celkově jsme více otevřeni životu i ostatním lidem. Hudba má schopnost vyvolávat v lidech nejrůznější emoce. To může být dáno aktivitou „zrcadlícího neuronového systému“, což jsou buňky v neuronovém systému, které reprezentují aktivity prováděné člověkem samým a druhými lidmi. V dřívějších dobách existovaly spekulace a pochybnosti o schopnosti hudby vyvolat skutečné emoce v široké paletě, dnešní výzkumy v hudební psychologii však potvrzují, že hudba může vyvolat jakoukoliv emoci, která může být pociťována v jiných sférách lidského života. Hudba může rovněž stimulovat emocionální paměť. Emoce jako takové mohou být silně ovlivněny vzpomínkami, asociacemi a vírou, které spojujeme s hudebním vzorcem nebo skladbou. Naše tělesné emocionální reakce na události jsou uchovány v emoční paměti a automaticky se znovu objeví, pokud vidíme nebo slyšíme něco pro nás významné. Emocionální vzpomínky způsobují okamžité fyziologické změny, aniž bychom věděli, proč nebo jak. Můžeme již zapomenout detaily příjemné nebo nepříjemné události, ale určité vodítko (např. melodie nebo skladba) může vyvolat okamžitou emocionální reakci. Tohoto efektu využili například při práci s lidmi v Ugandě, kde je vysoký výskyt AIDS a pacienti zoufale potřebují posílení. Hudba byla schopna obnovit paměť komunity, změnit paměť na utrpení prožité díky onemocnění AIDS mezi posluchači a přesunout postoj doprovázející nemoc k postoji pozitivního života. Lidé již od pradávna intuitivně i cíleně využívají schopnosti hudby upevňovat pocit jednoty a sounáležitosti. Například vojákům jejich bojové zpěvy dodávaly odvahu a prohlubovaly soudržnost, poslech hymny umocňuje pocit národní identity, stejně tak působí i písně během různých oslav, svátků nebo jiných kulturních či společenských akcí. Hudba jako nejsnazší cesta k prožitku vrcholných zážitků Schopnost navodit bubnováním, zpěvem a hudbou změněné stavy vědomí je stará jako hudba samotná. Působení hudby na mozkové vlny je využíváno například šamany v tradičních kulturách. Bubnování během rituálů navodí synchronizaci mozkových vln s rytmem. Analýzy šamanského bubnování objevily během bubnování převládající frekvence od 0,8 do 5 Hz, tedy „théta“ aktivitu (tyto vlny se běžně objevují například ve spánku nebo meditaci). Šamani tak empiricky velmi dobře využívali schopnost zvuku ovlivnit celé tělo-nízké tóny ovlivňují dlouhé kosti a větší části těla, velmi vysoké frekvence působí na jednotlivé buňky a neurony. Náhodné interferenčně vzniklé velmi nízké frekvence při skupinovém bubnování pak velmi efektivně ovlivňují činnosti mozku v oblasti mozkových vln theta. Změněné stavy vědomí navozené hudbou mohou mít často formu blížící se takzvaným vrcholným zážitkům neboli Peak Experiences. Vrcholný zážitek je jednou z charakteristik lidské seberealizace. Tento stav doprovází tělesné reakce, zesílené vnímání hudby, vybavování vzpomínek, intenzivní koncentrace, změna vnímání času, prostoru a vlastního těla, silné emoce radosti nebo pocit klidu. Muzikoterapie: Léčivá síla hudby „Muzikoterapie je terapeutický obor, jenž využívá hudby či hudebních prvků k dosažení nehudebních cílů. Těmito metodami jsou nejčastěji cíle léčebné, ale může jít i o osobní rozvoj, zlepšení kvality života či mezilidských vztahů“. Rozkvět muzikoterapie se datuje od 2. světové války, kdy vznikly dvě velké školy, a to škola americká, ve které hudba působí spíše jako doplněk léčby a škola švédská, ve které má hudba centrální místo, jelikož hudbou pronikáme do hlubších vrstev než pouhým slovem. Další významná zahraniční škola je škola německá. U nás se muzikoterapie prosadila o něco později, a to v roce 1975, kdy vznikla pracovní skupina pro muzikoterapii při psychoterapeutické sekci psychiatrické společnosti Československé lékařské společnosti. První ověřenou studii, která se zabývá využitím hudby při léčbě pacientů, uskutečnil v roce 1899 James L. Corning. Poté vydal zprávu o tom, že hudba Richarda Wagnera a dalších romantických skladatelů redukuje morbidní myšlenky a zlepšuje pacientův stav při probouzení. V roce 1914 se muzikoterapie uplatnila během chirurgického zákroku, kdy lékaři použili fonograf k uklidnění a rozptýlení pacienta. Současná muzikoterapie vznikla koncem 40. let. V této době využití našla především mezi vojáky vyčerpanými bojem po 2. světové válce. Existují tři principy, kterými se muzikoterapie řídí. Tím nejdůležitějším je nastoupení, kdy „držíme krok“ s hudbou a „jsme v rytmu“. Tělo se přizpůsobuje rytmu a tempu zvuku. Díky principu nastoupení můžeme sledovat, jak hudba, kterou poslouchám, dokáže ovlivnit mozkové vlny, srdeční frekvenci, dýchání atd. I proti sebelepší hudbě ovšem můžeme postupem času být imunní. Tomu zabraňuje druhý princip, a to izo-princip. Postupnou změnou tempa, rytmu, řeči i emocionálního obsahu skladby dosáhneme převedení emocionálního nebo fyzického rozpoložení do rozpoložení jiného. V hudbě, ve které se izo-princip odráží, nikdy nenajdeme nečekanou změnu, překvapení nebo pauzu. Třetí princip je rozptýlení (diversion), který je mezi muzikoterapeuty velmi oblíbený. Tento princip odvádí pozornost pacientů od bolesti a nepohodlí. Toto rozptýlení ovšem netrvá dlouho a nefunguje tak, že zcela změní vztah mysli a těla. Dočasně ale může vyvolat léčivý účinek. „Hudba je těsnopis emocí. Emoce, které lze popsat tak nesnadno, jsou přímo sdělovány člověku v hudbě a v tom je její síla a význam“. – Lev Nikolajevič Tolstoj   )

Příběh jesliček: Kde se vzala tradice betlémů?

Příběh jesliček: Kde se vzala tradice betlémů?

„A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji Vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se Vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto Vám bude znamením. Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí. A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi, Bůh v nich má zalíbení“. Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil“. Spěchali tam a nalezli Marii, Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. Pastýři se pak navrátili, oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim bylo řečeno…“ Betlémy a jejich tradice v lidové kultuře Betlémy nazývané také jesličky jsou zlidovělá, mnohdy idealizovaná vyobrazení narození Ježíše Krista. Mezi vánočními svátky a Hromnicemi se v mnoha katolických zemích stavěním betlémů vyjadřovala úcta a víra v existenci Božího syna. Vyobrazení narození lze nalézt již ve 4. století na sarkofágu v Římě. Poté se ukazovalo v různých formách v Evropě, například při vánočních hrách nebo na oltářích z 14. století. V 16. století se o rozšíření chrámových betlémů z Itálie zasloužili jezuité a františkáni. Počátky této církevní tradice, která se pak stala lidovou, se obvykle připisují sv. Františku z Assisi, který prý na Vánoce roku 1223 postavil v lese v jeskyni jesle, doplnil je živými zvířaty – oslem a volem – a u této scenérie potom sloužil mši. Ve skutečnosti je zvyk stavění betlémů mnohem starší. Nejstarší křesťanské umění, tzv. „umění římských katakomb“, bylo poznamenáno mechanickým spojováním různých názorových proudů a tematicky i formálně přejímalo mnohé podněty antického výtvarného umění. A tak staré křesťanské umění zejména v prvních dvou stoletích, kdy byli křesťané pronásledováni, znázorňovalo Krista pomocí kryptogramů, nebo jako mýtického pěvce Orfea, který prý dovedl svým zpěvem křísit i mrtvé. Už z první poloviny 3. století známe první vyobrazení Kristova narození. Jedná se o fresku z katakomb sv. Priscilly, která zobrazuje Marii a Ježíška, jimž se přišli poklonit mudrci z Východu. Ježíšovo narození popisují dva evangelisté, Matouš a Lukáš. Lukáš líčí základní schéma pouti Josefa a Marie do Betléma, kde byli nuceni uchýlit se do chléva. Marie zde porodila Ježíška a položila jej do jeslí. Matouš mluví o příchodu mudrců – mágů – z Východu. Alexandrijský myslitel Órigenés (185–254) se ve svém textu zmiňuje o volku a oslíkovi, kteří byli při Kristově narození v chlévě. Zřejmě čerpal ze starozákonního textu o příchodu Spasitele. Nejvíce informací o podrobnostech celé scény Kristova narození nalezneme v písemných pramenech z prvních staletí křesťanství. Všechny detailní údaje a všechna sdělení zdánlivě dokumentárního rázu pocházejí z různých apokryfních pramenů. Texty objasňují existenci tzv. „Tří králů“ a detailně je charakterizují. Některé zdroje čerpající z líčení poutníků, kteří se vrátili z Palestiny, nehovoří o chlévě jako o místě Kristova narození. Podle nich přišel Ježíš na svět v jeskyni. A tak se později, zpočátku převážně v Itálii, staly kopie „betlémské jeskyně“ předmětem uctívání. Postupně došlo ke sjednocení základních motivů a scéna narození Krista se začala řídit určitými pravidly. První betlém, jak ho chápeme v dnešním slova smyslu, byl zřejmě vyroben roku 1291. Sochař Arnolfo di Cambio na zakázku chrámu S. Maria Maggiore v Římě jako první zhotovil skupinku asi 70 až 80 cm vysokých soch představujících Ježíška, ležící Marii, stojícího Josefa, volka, oslíka a Tři krále. Postavení soch se dala obměňovat. O 100 let později, roku 1384, uzavřel smlouvu sochař Vani Mainardi s páterem Giovannim de Bartolomeo na vytvoření asi deseti soch zpola v životní velikosti, které by představovaly svatou Rodinu, pastýře, hlavy osla a vola, z nichž by se dala volně sestavit celá scéna narození Páně. První betlém, který byl určen pro vystavování v domě majitele sv. Kajetána z Tiene (1480–1547), byl určen jako doplněk k světcově výkladu o narození Ježíše. Betlémy, které byly doposud vidět jen o svátcích v kostelech a klášterech, se tak začaly objevovat v soukromých kaplích a sídlech. Zhotovování honosných betlémů na zakázku italských šlechticů a vysokých církevních hodnostářů se pak stalo módou, která se rozšířila i do dalších zemí – Španělska, Portugalska a do německy mluvících částí Evropy. Zákaz betlémů za vlády Marie Terezie a jejího syna Josefa II. Josefínská osvícenská doba spatřovala v betlémech jenom naivní dětské či rustikální zvyky. Josef II. zakázal tento zvyk jako církve nedůstojný a betlémy byly vyhoštěny z kostelů. Avšak vzhledem k velké oblibě tohoto zvyku se tvorba betlémů přemístila do domácností a stala se náplní činnosti lidových řezbářů. A tak se na sklonku 18. století rodí téměř v celé Evropě nový druh lidového umění. Kdo všechno patří do betléma? Každý betlém je rozdělen na několik částí – mluvíme tedy o centrální části betléma (do ní patří Jezulátko, Panna Marie, svatý Josef, anděl „Zvěstovatel“, osel a vůl), o rozšířené scéně (týká se pastýřů, Tří králů a jejich doprovodu, popř. porodních bab a sudiček) a otevřené scéně (zde se nachází darovníci, zvířata, rostlinstvo, krajina apod.). Nejdůležitější postavou je paradoxně ta ze všech lidských figurek nejmenší. Malé nemluvně Ježíšek. Pro křesťany je to výpověď o Boží jemnosti, citlivosti a pochopení vůči lidem. Tato postava byla často v prvních staletích malována samostatně a teprve později se k ní přidávala Marie, jeho matka, a ještě později Josef. Přitom si bez nich betlém ani nedokážeme představit. Postava Ježíška je pro betlémy natolik zásadní, že se dokonce z betlémů osamostatnila. Za jednu z takovýchto samostatných soch můžeme považovat například Pražské Jezulátko. Další postavou je Panna Marie. Do centrální scény je zakomponována až po rozhodnutí církevního koncilu v Efesu v roce 431, kdy byla závazně prohlášena za rodičku Boha. Evangelium mluví o Marii jako o rozvážné ženě, která celý svůj život svěřila v úplné odevzdanosti do Božích rukou. V betlémech figurka Panny Marie stojí vždy na straně evangelijní – z pohledu diváka vlevo od středu betléma. Vlevo jsou umístěny také pastýři a odtud má k jesličkám hledět i osel. Na jejích šatech jsou nejčastěji tři barvy – bílá znázorňující její panenství, červená symbolizující lásku a božství a modrá zastupující věrnost a Krista. Panna Marie může být okrášlena květinovými atributy – růžemi a orlíčkem. V přímořských zemích je zobrazována s mušlemi, které mají symboliku – jako se v mušli ukrývá perla, v Mariině lůně byl Ježíš. Třetím centrálním členem je Josef. Příčinou ne tolik hojného zobrazování může být to, že malíři neměli podporu ani v antické mytologii, kde by byla jemu podobná postava, ani v evangeliích, kde je Josef ze všech tří členů svaté Rodiny zmiňovaný nejméně. Nejvíce se o něm rozepisuje evangelista Matouš. Popisuje nepříjemnou situaci, kdy se dozvídá, že Marie je těhotná, přestože spolu nežijí. V jeho době by takovéto ženě podle židovského práva hrozilo ukamenování, proto se rozhoduje propustit ji potají. Jeho úmysl se změní po setkání s andělem ve snu: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku, neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů“. Josef je výslovně zmiňován ještě při útěku s Ježíšem a Marií před králem Herodem do Egypta. Když se konečně ve výtvarném umění začíná Josef objevovat, dostává nejrůznější podoby od mladého muže v plné síle, po již věkem sešlého starce. Tato nejednotnost zobrazení se přenáší i do betlémů, kde Josef stojí, klečí před jesličkami nebo paží vybízí krále, aby přistoupili blíže. Josef má v betlémech místo na straně epištolní, vpravo od středu jesliček. Za ním stojí vůl, kteréhož symbolika může být vykládána různě.Nejzajímavější betlémy v České republice • TŘEBECHOVICKÝ BETLÉM – Tento skvost se nachází v muzeu betlémů v Třebechovicích pod Orebem. Řezbáři Josef Probošť a Josef Kapucián jej zhotovili před více než 100 lety a dílo se skládá z více jak 2000 dílů. V roce 1999 byl tento betlém prohlášen ministerstvem kultury za národní kulturní památku. • KAMENNÝ BETLÉM V KOZOJEDECH – Na severním Plzeňsku je k vidění betlém z neobvyklého materiálu. Kamenné postavy jsou dílem tamních sochařů Bartoloměje a Jany Štěrbových. Kamenné postavy Josefa, Marii, Ježíška a anděla doplňují v jeslích živá zvířata. • KRÝZOVY JESLIČKY V JINDŘICHOVĚ HRADCI – Monumentální 17 metrů dlouhý mechanický betlém je k vidění v muzeu v J. Hradci. Jde o největší pohyblivý betlém na světě, a proto je zapsán v Guinnessově knize rekordů. Původně byly Krýzovy jesličky malé. Každý rok je ale rozšiřoval o další postavy a výjevy. Pracoval na nich bez přestávky 60 let, až do své smrti v roce 1918. „Stačí mávnout vánoční kouzelnou hůlkou nad tímto světem a spatříte, že všechno je jemnější a mnohem krásnější“.   )

Magická energie zimního Slunovratu

Magická energie zimního Slunovratu

Počátky tradic českých Vánoc vycházejí z doby pohanské. V této době byly symbolem životodárné síly, a proto lidé upíraly své modlitby, magické praktiky, obřady a zvyky ke slunci. Se třemi proměnami sluneční aktivity si Slované spojovali své oslavy. Svátek Vesny neboli jara a s ním probuzení slunce bylo první oslavou, druhý svátek byl čas růstu úrody, kdy slunce bylo v plné síle. Třetí významná slavnost byla v zimě, kdy slunce v tuto dobu pozbylo svou sílu, ale lidé věřili v jeho znovuzrození. Zimní slunovrat je doslova svátkem světla, který znamená „návrat Slunce“. V den Zimního slunovratu máme na severní polokouli nejdelší noc a nejkratší den. Od tohoto dne se noci začnou opět pomalinku zkracovat a dny prodlužovat. Nadvláda zimy tak začíná pomalinku slábnout. Proto je Zimní slunovrat důvodem k radosti a oslavám. Naši předkové (např. Římané, Egypťané, Keltové a Germáni) oslavovali Zimní slunovrat jako den znovuzrození Slunce. Slunce přináší světlo, teplo a život. Proto je důležité tento den uctívat a vítat s radostí. Cyklus Slunce v koloběhu času Slunce jako nebeské těleso bylo a je jedním z nejdůležitějších předmětů uctívání ve všech přirozených náboženstvích světa. Už v nejstarších dobách bylo vypozorováno, že kromě cyklu denního Slunce prochází i cyklem ročním, který spočívá v postupném prodlužování a opětovném zkracování dnů, na což jsou vázány i změny počasí a pravidelné střídání ročních období. Zjištěny pak byly i dva přechodové body tohoto cyklu, zimní a letní slunovrat. Přirozenou abstraktní reflexí tohoto děje byla pak představa, že Slunce se na zimní slunovrat rodí, s přibývající silou slunečních paprsků a délkou dne roste a dospívá, až dosáhne na letní slunovrat vrcholu své síly, potom ale s přibývající nocí začne opět stárnout a slábnout, až na zimní slunovrat zemře, aby se vzápětí mohlo znovu narodit. Dávné národy slavily v období zimního slunovratu zrození boha Slunce, ale i vlastního znovuzrození, jak duchovního, tak nadějí na fyzické překonání lámající se zimy. Peršané slavili pálením velkých ohňů narození Mithry. Tento bůh slunečního svitu a světla je doložen již ve staroindických védách a íránské Avestě. Když v 1. století př.n.l. římská říše připojila východní maloasijské provincie, dostal se jeho kult až do Říma. Mithra zastával úlohu prostředníka mezi bohy a lidmi a jeho kult jevil četné rysy známé dnes z křesťanství, jako byl i jakýsi křest svěcenou vodou či přijímání chleba, vody nebo vína. Mithrovo narození bylo slaveno 25. prosince, a protože mladé křesťanství také s mithraismem bojovalo, byl Mithra po čase ztotožněn s Ježíšem Kristem, čímž přijal Ježíš jasné atributy slunečního božstva. Toto je jeden z názorů, proč začalo být jeho narození slaveno právě na zimní slunovrat – v samotných svátcích Říma byla další příležitost k nahrazení pohanských kultů a oslav křesťanskými. Křesťanství také samo sotva mohlo ignorovat magickou povahu, kterou data slunovratů mají, a která je spojena se samotným naším bytím na této planetě. Saturnálie – Nejvýznamnější římské svátky Zimního slunovratu Saturnálie daly svou tvář částečně i Vánocům a byly zasvěceny původně etruskému otci bohů, Saturnovi, který u Římanů získal atributy božstva hojnosti, polního hospodářství, sklizně a úrody. Později byl ztotožněn s řeckým Kronem. Saturnálie se vyznačovaly nevázaným veselím, radovánkami a hodováním, jako vzpomínka na „zlatý věk“ tedy na léto, a bylo pronášeno přání, aby se tento „zlatý věk“ na jaře opět vrátil. Saturnálie, svátky zimního slunovratu, trvaly zpočátku tři, později až pět dní. Začínaly 17. prosince přinášením obětí Saturnovi, k jehož poctě se konaly. V pozdějších dobách byl Saturnus bohem symbolizujícím čas. Saturnálie patřily k nejradostnějším svátkům už jen tím, že se při nich nedělal rozdíl mezi svobodnými a otroky. Po oběti v Saturnově chrámu byl všem shromážděným podáván oběd, všichni se mohli podle libosti najíst a napít. Ve svátečních dnech pak každý hostil svoje přátele, hostitel podaroval své hosty, ti zase nesměli přijít na hostinu s prázdnou. Lidé si dávali dárky, zvláště voskové svíčky, jejichž svit měl symbolizovat překonání nejdelší roční tmy, a figurky bohů, lidí a zvířat z těsta, hlíny, vosku, kovu i různých drahých materiálů. Pekli také sladké medové koláče, které patřily rovněž k nejdůležitějším dárkům. Později se stalo módou dávat nákladnější dary a boháči se navzájem předháněli. I císařové dávali dary svým příbuzným a přátelům, někdy to byly věci nesmírné ceny, někdy dárky nepatrné hodnoty, doprovázených lístkem s žertovným dvojsmyslným textem nebo narážkou. Po rozvinutí křesťanských tradic se dávání dárků na Vánoce stalo projevem přátelství a křesťanské lásky k bližnímu. Nepracovalo se, školy, soudy a obchody byly zavřené. Panovalo bujné karnevalové veselí, pořádaly se hodokvasy, hry v cirku a gladiátorské zápasy. Po celou dobu Saturnálií si nikdo neoblékal tógu, symbol svého výsadního společenského postavení. Jedněmi z těch, pro které svátky znamenaly nejvíce, byli otroci, protože se zbavili svého otrockého postavení a měli volno. Uléhali na lehátka v jídelně a jejich pánové je obsluhovali. Otroci je mohli kritizovat, a dokonce si z nich ztropit žerty. Pánům to mělo připomínat „zlatý věk“, kdy si byli všichni rovni. Yule – Keltské oslavy Zimního slunovratu Po svátku Samhain přichází na řadu další část keltského roku – zimní slunovrat. Keltové v tuto dobu slavili svátek Yule, který připadá na 21. prosince. Yule je oslavou prodlužujících se dní, které v tuto dobu nastávají. Sabat zimního slunovratu je také znám (z různých oblastí) pod jmény Alban Arthan, Nadolig, Fionův den, Návrat Slunce nebo Midwinter. Yule je spojen s nachovou, zelenou či bílou barvou. Pro dekorace se používají stálezelené a neopadavé rostliny, jaké známe i z našich oslav (rostliny, které jsou v zimě zelené, měly vždy magický význam) – jmelí, břečťan, cesmína nebo i obyčejné větvičky jehličnanů. Na smrky a borovice Keltové upevňovali ozdoby, šťavnatá jablíčka a ořechy. Keltové připravovali také obřadní pečivo. Měsíčky a kolečka slazené medem symbolizovaly bohyni Lunu a boha Slunce. Dodržoval se sudý počet stolovníků a nikdy nechyběla miska pro náhodného návštěvníka. Pil se čaj z mladých borovicových ratolestí a v otevřeném ohni se pálilo voňavé jehličí (dnes purpura). Dům se vykuřoval bylinami jako mátou, mateřídouškou a jmelím. Obřadem noci zimního slunovratu bylo zapalování posvátného ohně v obydlích. Poleno muselo pocházet z pozemku vlastníka, muselo být z loňského slunovratu nebo ho rodině musel věnovat přítel. Poleno se poprášilo moukou a zapálilo třískami z předchozího vánočního polena. Někdy se kropilo pivem a slavnostně zdobilo. Poleno mělo hořet 12 dní a aby vydrželo, polévala se neohořelá část jablečným moštem. Od něho se zapalovaly ostatní ohně v domě. Popel se rozdělil mezi půdu a zvířata. Z nespáleného zbytku se vyrobil klín do pluhu pro první orbu. Zuhelnatělé kousky vánočního polena se používaly jako amulety proti bleskům, požárům a živelním pohromám. O slunovratu se Keltové rovněž obdarovávali dárky s magickým potenciálem – zlato a stříbro mělo chránit před nemocemi, květiny symbolizovat plodnost a úspěch. Jmelí bylo symbolem života a vzhledem k jeho lepivým semenům se mu připisovala schopnost udržovat milostné vztahy. „Zimní slunovrat je zlomový bod. Je to temnota, v níž je zažehnuto naše vnitřní světlo. Upusť od toho, co už nepotřebuješ. Jsi tvořivá bytost a máš sílu zhodnotit veškeré své sny a přesvědčení. To je důvod k oslavě! Tento den je skvělou příležitostí pro vědomé zesílení svého vnitřního světla, pozitivního smýšlení a lásky uvnitř i kolem sebe“.   )

Svátek svaté Lucie 13.12. je nejmagičtějším dnem adventu

Svátek svaté Lucie 13.12. je nejmagičtějším dnem adventu

Jméno Lucie má základ v latinském slově lux (světlo). Vedle svaté Agáty patří k nejvýznamnějším sicilským světcům. Na den svaté Lucie býval zahajován dvanáctidenní cyklus předpovědi počasí na příští rok, uvádělo se, že jaké jsou dny od svaté Lucie do Božího narození, tak takové budou měsíce příštího roku. Dvanácti dnům od svátku Lucie do Štědrého dne se připisoval velký věštecký význam. Dvanáct dní představovalo dvanáct měsíců, a tak v průběhu těchto dní se věštil charakter počasí v odpovídajících měsících příštího roku. Na dveře se namalovalo křídou dvanáct kruhů, které byly rozděleny na čtvrtiny a představovaly jednotlivé týdny. Poté se každý den sledovalo ráno, v poledne, večer a v noci počasí. Toto pozorování se zapsalo do příslušné čtvrtiny kruhu, které předpovědělo počasí v patřičném týdnu nového roku. Ačkoliv jméno Lucie znamená „plná světla“ a jedno české přísloví říká že „Svatá Lucie noci upije“, tak zimní dny se začínají prodlužovat až 21. prosince. Je to z důvodu, že v 16. století byl zaveden gregoriánský kalendář. Tento kalendář upravoval časovou nesrovnalost v juliánském kalendáři nashromážděnou během staletí. Nesrovnalost představovala 10 dní, které nový kalendář vypustil. Proto byl brán svátek sv. Lucie před gregoriánskou reformou jako zimní slunovrat a byl to den před Štědrým dnem. České přísloví po reformě pak znělo „Svatá Lucie noci upije, ale dne nepřidá“. Legenda o svaté Lucii Narodila se někdy v letech 283-286 v jihosicilském městě Syrakusy a zemřela mučednickou smrtí kolem roku 300–310 za vlády císaře Diokleciána. Není jisté, kde jsou její ostatky pochovány. Rok se svatými nabízí dvě možnosti: od 11. století mohou být ostatky uloženy v kostele svatých Jeremiáše a Lucie v Benátkách, ve kterém se nachází oltář s Luciinou schránkou, nebo v klášteře sv. Vincence v Metzu ve Francii. Vitae Sanctorum 1696 uvádí, že byla pohřbena nejprve v Syrakusách, následně přenesena do Konstantinopole a naposledy do Benátek. Lucie už jako dítě složila slib věčné čistoty. Byla však svojí matkou přislíbená za nevěstu pohanskému mladíkovi pocházejícímu z vážené rodiny. Lucie se modlila k Bohu, aby ji chránil od manželství. Ke zrušení zásnub pomohla Lucii těžká nemoc její matky Eutychie. Lucie matku přesvědčila k pouti k hrobu sv. Agáty, kde se těžce nemocné ženě opět vrátilo zdraví. Tento zázrak ji přesvědčil, aby povolila Lucii žít panenský život, držet křesťanskou víru a zrušila její zásnuby. S tím však nesouhlasil uražený mladík a Lucii udal u římského místodržícího císaře Diokleciána. Dioklecián byl nechvalně známý svou averzí vůči křesťanům, které nechával pronásledovat, mučit a popravovat. Zatčená Lucie byla těžce mučena, ale svoji víru neodvolala. Byl nad ní vynesen trest, že bude umístěna do nevěstince, kde bude nabízet své tělo sexuchtivým zákazníkům. Aby byla potupa plně dovršena, tak měl spoutanou Lucii přes město odvézt vozík tažený voly, a to vše se navíc mělo odehrát za posměchu obyvatelstva. Zde se odehrál jeden z dalších zázraků, kdy se vůz nepohnul ani přes snahu volů, ani později přes snachu vojáků. I z dalšího trestu, jenž spočíval v tom, že byla Lucie polévána vařícím olejem, vyvázla bez zranění. Nakonec byla usmrcena mečem. Ve chvíli, kdy dívka umírala, vyřkla proroctví, že pronásledování křesťanů brzy skončí. A měla pravdu. Roku 313 povolil křesťanství římský císař Konstantin. Svatá Lucie jako patronka a její atributy Svátek sv. Lucie byl v Římě zaveden v 6. století. Sv. Lucie je znázorňována v dlouhých šatech a je kreslena s těmito atributy: dvojitý kříž, svítilna, svíčka, palma, kniha, meč (ten je v některých případech zakreslen, jak jí visí na krku) a pochodeň. Existují vyobrazení Lucie, jak nese i dvě oči na podnose. Je to odkaz na legendu, kdy si Lucie vydloubla své oči a poslala je zmíněnému pohanskému mládenci. Sv. Lucie je nejčastěji považována za ochránkyni před krčními a očními nemocemi a patronku slepců. Rok se svatými uvádí další výčet možností: Sv. Lucie může být považována jako patronka nemocných dětí, sedláků, sklářů, advokátů, vrátných, kajících nevěstek (což lze opět spojit s jejím příběhem). Sv. Lucie byla též ochranitelkou před kouzly čarodějnic. Lidé na vesnicích se chránili nejen modlitbou ke světici, ale i jinými prostředky. Na Severní Moravě byl zvyk, že se do krmení dobytku od svátku sv. Lucie až do Božího hodu přidávalo těsto smíchané se svatojánským kořením, které se zaříkávalo. Existovala i varianta, kdy koření bylo smíchané se zeleninou. Chlév v tomto období byl uzamčen, aby čarodějnice nebraly hnůj pro svá kouzla. Jiná pověra předávala magickou moc polenu odloženému stranou na svátek sv. Lucie. Pokud se tímto polenem zapálil oheň na Štědrý večer, tak se měly tomuto stavení čarodějnice vyhýbat celý rok. Místem, kde se čarodějnice na svatou Lucii scházely, byla dle pověr z Moravy hora Radhošť. Ten, kdo chtěl čarodějnice odhalit, si v den svaté Lucie vyrobil tzv. lucijskou stoličku, kterou pak vzal s sebou do kostela na mši. Když se na ni pak posadil, byl schopen rozpoznat čarodějnice kolem sebe. Obdobou stoličky mohla být například vařečka nebo deska s otvorem, skrze nějž mohl člověk spatřit čarodějnice. Zvyky a obyčeje na sv. Lucii Svátek sv. Lucie býval svého času oblíbenější než svátek svatého Mikuláše. Postava Lucie měla vzbuzovat strach a byla opakem hodného Mikuláše. Další kontrast mezi Lucií a Mikulášem byl v jejich kostýmu. Zatímco Mikuláš měl víceméně podobný úbor na českém území, Lucie se naopak lišila v převleku dle regionů. Ještě v období před 1. světovou válkou patřil k tradičním a oblíbeným svátkům na vesnicích. V den svátku sv. Lucie chodil na vesnicích po chalupách průvod masek, v jehož čele byla dívka. Tato dívka byla převlečena za svatou Lucii (těchto Lucií mohlo být i více, záleželo na kraji a různé variantě tohoto svátku). Mladá děvčata používala jako masku bílou plachtu, do které se zahalovala. Na obličej si dívky mazaly buď hladkou mouku, anebo vrstvu sádla. Úpravou prošly i vlasy, někde byly schované pod pokrývkou (případně plachetkou jako součásti lidového oděvu) a jinde byly rozcuchané. Oděv měl různé varianty. K dlouhé bílé košili se používala bílá sukně se širokou pentlí. Jako pokrývka hlavy se používal plechový kastrůlek na mléko, věneček, čepec nebo mitra z černého papíru. Existovaly i strašidelné verze, například na Slovácku. Zde sice Lucie chodila v tradičním bílém šatu, ale na obličeji měla škrabošku s velikými zuby. Zuby se vyráběly z řepy. Jinde byla úprava i v masce obličeje, kdy se jako doplněk používala koňská hlava či čapí zobák. Zmíněný čapí zobák se používal v okolí Českých Budějovic a byl jako maska tvořen ze dřeva polepeného papírem. S takto vytvořeným zobákem se dalo i klapat. Ve středních Čechách strašila Lucie děti velkým dřevěným nožem. Hrozila těmto dětem rozpáráním břicha, pokud v rámci adventu poruší půst. Den svaté Lucie byl brán jako ženský svátek. Jako odkaz nejen mateřského kultu, ale i jako kontrola ženské práce v domácnosti. Mateřský kult symbolizovala Lucie chováním dítěte (jižní Čechy). Zůstaneme-li v jižních Čechách, tak zde byl i zvyk, kdy sestava několika Lucií (někdy jen 2) s výše zmíněnými zobáky vcházela tiše do světnice a každá z nich měla v rukou peruť (ta byla z husího křídla). Touto perutí bylo obrazně zameteno smetí ze světnice. Mělo to značit očistu od loňské špíny. Na Moravě platil na tento svátek zákaz příst len, protože předení patřilo k vedlejším hlavním pracím ženy. Je také možné, že tento zvyk se zachoval z dob, kdy bývaly přástky v době půstu před Vánocemi zakázány, a tento zákaz byl kontrolován úředníky na popud vrchnosti. Věřilo se, že neuposlechnutí tohoto příkazu rozhněvá světici, která naplní komín prázdnými vřeteny a bude požadovat je ihned napříst. Proto třeba na Valašsku vynášeli v tento den kolovraty na půdu. Ženy se převlékaly za Lucky a obcházely stavení a kontrolovaly, zda hospodyně dodržují zákaz předení lnu či draní peří. Pokud takovou neposlušnou ženu chytily při činu, tak jí dílo překazily několika způsoby: buď rozfoukáním peří, zabavením kuželu i s předivem anebo postačilo pocuchání přádla. V některých částech Pošumaví je i dnes řídce dodržovaný zvyk, kdy ženy mohou proti mužům útočit jak žertovně, tak i (symbolicky) fyzicky. Lucky muže přepadaly nejen doma, ale i v krčmě. Ženy muže popichovaly vařečkami a mazaly je hořčicí, sypaly jim mouku do vousů a vlasů, mazaly jim břicho povidly (v horším případě kolomazí) či je drápaly po prsou. Ženy chodily ve větších skupinách a útočily nečekaně, což u některých mužů budilo hrůzu a skrývali se do úkrytů. Znám je i případ, kdy ženy v rámci tradice zaútočily i na Národní výbor a zasedání muselo být odloženo. Všechny tyto „zákeřné“ věci vůči mužům měly být odplatou za celoroční drobné lži a špatné chování vůči ženám. Ale platí to pouze do půlnoci, kdy vláda žen končí. Uctívání sv. Lucie ve světě Ve světě je svatá Lucie uctívána v Itálii, Švédsku, Maďarsku, Srbsku, Chorvatsku a Německu. I zde jsou s jejím svátkem spojeny lidové tradice. V Itálii jsou to nejčastěji světelné průvody, v nichž se může zpívat píseň Santa Lucia, ve Švédsku přetrvává už od roku 1780 tradice, kdy chodí Lucie převlečená za nevěstu v bílých šatech a s věncem s hořícími svíčkami na hlavě. V německém městě Fürstenfeldbruck již od 18. století zachovávají zvyk „plavení světel“. Děti vytvoří modely domů a budov, do kterých umístí svíce, tyto modely pak na den svaté Lucie pouštějí po řece. Obzvlášť v Itálii byly sv. Lucii zasvěcovány kostely a chrámy, často byla také vyobrazována ve výtvarném umění. Například v jejím rodném městě Syrakusy se nalézají chrám a kaple sv. Lucie, v tamějších katakombách je umístěna Caravaggiova malba Pohřeb svaté Lucie, v italském městě Gaetano je Lucii zasvěcen kostel, v němž je vyobrazena na deskové malbě z 15. století, a v benátském kostele sv. Apoštolů se vyskytuje oltářní obraz Přijímání sv. Lucie od španělského malíře Tiepola. V Národní galerii v Praze se nacházejí obrazy italských umělců, na nichž je Lucie znázorněna na jedné části triptychu, kde je spolu se sv. Kateřinou, nebo na obraze znázorňujícím Pannu Marii s dítětem, obklopenou čtyřmi svatými, z nichž jedna je sv. Lucie. „Ti, kdo žijí cudný život, jsou chrámem Ducha svatého“. – Sv. Lucie ze Syrakus )

Tajemství a moudra ukrytá v lidových pohádkách

Tajemství a moudra ukrytá v lidových pohádkách

Pohádky a mýtická vyprávění provázejí lidstvo od nepaměti. Odpovídají na věčné otázky po smyslu života a bytí. Jaký je svět? Jak v něm mám žít? Jak mohu být sám sebou? Co je správné? Vedle filozofie a náboženství představují pohádky a mýty specifickou odpověď na tyto zásadní životní otázky. Pomáhají člověku nalézt sebe sama a své místo ve světě a porozumět vlastním pocitům a tužbám. Podněcují lidskou obrazotvornost a představivost a odkazují k vyšším mravním ideálům a transcendenci. Obzvlášť v dnešním světě, kdy narůstá v člověku pocit odcizení a osamocenosti, bychom se měli obracet více ke svým kořenům a lidové moudrosti, která je obsažena v pohádkách, mýtech a jiných formách lidové tvorby. Tyto příběhy představují hlubokou studnici lidské moudrosti a zkušenosti a poskytují člověku útěchu a potřebnou radu či pomoc při překonávání mnohých úskalí, která člověka provázejí v průběhu života. Díky pohádkám v nás může zůstávat naděje, že se dá žít pro daný okamžik a věřit v lepší budoucnost… Historie zkoumání pohádek „Pohádka je zdrojem vší poezie, v ní se projevuje původní lidová tvořivost a básnivost. Staré hrdinné pověsti a národní mýty žijí dodnes v neporušené naivitě dětských pohádek. V pohádkách se vyslovuje sama duše národa se svou moudrostí, fantazií i prostotou, svou vírou v nadpřirozené síly a svými dávnými národními božstvy“. První literární stopy a nejstarší písemný záznam se dochovaly na egyptském papyru, který pochází ze 13. století př.n.l. Pohádka nese název O dvou bratřích a do ústní tradice evropských národů přešlo několik motivů (např. kouzelná proměna hrdinky nebo magická znamení). Další stopy lidových pohádek jsou zaznamenány v antické literatuře – Proměny čili zlatý osel (2.st.n.l.) od Apuleia, v Ezopových bajkách a v Herodotově pohádce o mistrném zloději z 5.st.př.n.l. Středověká literatura je velmi známá díky hrdinské epice. Tyto náměty se nacházejí v ruských bylinách – pověst o Dobryňovi a drakovi, o boji kralevice Marka se saní. Častým motivem byl také král Artuš a rytíři, charakterističtí pro středověkou dobu. Od 12. století k nám začaly proudit pohádky z íránsko-perských oblastí. Tento vliv je také zřejmý v pohádkách Tisíce a jedné noci, ale také v biblických příbězích o králi Šalamounovi. Velký zájem o pohádku byl také v Itálii, kde se objevovala novelistická literatura a sborníky, které byly sestavovány jako „kratochvílná“ čtení. Například Pentamerone od G. Basile. V 19. století se pohádka těšila velkému zájmu. Stěžejní pro ni bylo období romantismu a národního obrození. V této době si sběratelé uvědomují hodnoty a kvality lidové pohádky, a proto se snaží tuto látku zachovat pro další generace. Na našem území vydávají obrozenečtí učenci sbírky národních písní, pohádek, pověstí a přísloví. První sbírka lidových pohádek s názvem Kinder – und Hausmärchen (Pohádky pro děti a domov) však vznikla na německém území v dílně bratří Jacoba a Wilhelma Grimmových. První svazek vychází v roce 1812 a v roce 1815 druhý. Oba bratři byli členy „heidelberského básnického kroužku“ a ke sběru a třídění textů přistupovali odborně. Na jejich dílo navazují mnozí další sběratelé lidových látek. Našimi nejznámějšími sběrateli lidových látek byli K.J.Erben a Božena Němcová. K.J. Erben přemýšlel nad termínem „národní“ a dospěl k tomu, že tento pojem je příliš široký, protože ústní tradice byla spojována s „prostým“ lidem. Proto Erben nazval svou památnou sbírku Prostonárodní písně a říkadla. Snažil se zachovat co nejvěrohodněji podstatu lidové látky, a proto přistupoval k pohádkám z odborného hlediska. Byl velkým příznivcem mytologické teorie a v jeho dílech se setkáváme převážně s typem kouzelných pohádek. Jeho nedokončeným dílem jsou České pohádky, které později vydal V. Tille (1905). Božena Němcová vydala v sedmi sešitech své Národní báchorky a pověsti (1845–1847). Svět pohádek: Příběhy, které milují všichni… Základní funkcí pohádek je předat dětem srozumitelné vysvětlení světa. Pohádkové příběhy pomáhají dětem vnést smysl a řád do chaotického světa, a to především v době předškolního věku, kdy dítě nemá dostatek poznatků a schopností pochopit dění kolem sebe, neboť dítě vnímá v tomto věku svět v jiných dimenzích než dospělí. „Pro dětskou mysl není problém všechno oživit, vdechnout životadárného „ducha“ do věcí kolem sebe, oživit je magickým slovem a různými kousky sympatetické magie, v čemž se podobají lidem na prvotních stupních historicko-společenského vývoje“. Pro děti je svět dospělých příliš komplikovaný a neúspěšná snaha ho pochopit může v dětech vyvolat pocit úzkosti, který může mít velký vliv na další vývoj dítěte. Prostředkem zjednodušeného výkladu světa jsou zde pro děti pohádky a to tím, že je v nich jasně definováno dobro a zlo a jsou zobrazené v jednoduchých zápletkách. Pohádky předkládají dětem jednotlivé životní situace a problémy, které musí děti řešit během svého růstu, a jejich řešení v jasných obrazech. Jedná se o typ nalaďování dětí na určitý způsob uvažování, průpravu k jejich postoji. Pohádky jsou zdrojem prvních morálních hodnot jedince. Zajímavé je, že pohádky zůstávají neměnné v čase. Mají stále stejnou formu už po několik generací. Pohádky prokázaly svoji nadčasovost a jsou důkazem, že ať se svět vyvíjí kupředu, lidská psychika je stále postavena na stejných základech. Pohádky jsou prostorem, kde děti hledají své první hrdiny, ideály. Ztotožňování má zásadní vliv na tvorbu svého ideálního já. Ideální já není jen naše ideální představa o nás s pouze kladnými vlastnostmi. „Naopak, ideální já je jako mince o dvou stranách, mince, která se obrací k prožitkovému světu lícem i rubem, kladnými i zápornými hodnotami“. V pohádkách najdeme mnohem více než jen příběh… „Pohádky jsou nejčistším a nejjednodušším výrazem kolektivně nevědomých psychických procesů“. Pohádky zobrazují archetypy v jejich nejjednodušší a nejvýstižnější podobě. V této podobě pak poskytují nejlepší návody, jak porozumět procesům, jež se odehrávají v našem kolektivním nevědomí. V tomto směru se pohádky liší od mýtů, neboť v mýtech a mytologii je archetyp zastíněn kulturním materiálem, který mýtus také předkládá, proto v mýtech nejsou archetypy tak čitelné a pro dítě ne tak snadno rozpoznatelné jako v pohádkách. Většina pohádek se podle teorií snaží zobrazit stále jednu stejnou psychickou skutečnost. Tato skutečnost se velmi těžko hledá v obsahu pohádky, neboť je natolik komplexní a obsáhlá, že člověk ji nerozezná v síti motivů a pojmů, jež jsou v pohádce. Tuto skutečnost nazýváme „Selbst“. Selbst představuje psychický celek individua i kontrolní centrum kolektivního nevědomí. Toto Selbst, jinak možno nazvat bytostné já, ovšem každý jedinec prožívá po svém. Takže i pohádku každý člověk vnímá a prožívá jinak. TYPY ARCHETYPŮ V POHÁDKÁCH: STÍN – Stín představuje vlastní tendence, které byly zavrženy naším bdělým životem ve společnosti. Ve stínu jsou uloženy neakceptovatelné kvality pro naše vědomí. I ty však čas od času uplatňují svůj nárok na vědomý život a stávají se zdrojem úzkosti. Stín představuje naše druhé já, naše alter-ego. Nicméně toto druhé já nemusí být nevyhnutelně oním špatným a zlým. V pohádkách se může objevit jako kolektivní aspekt – jako stín hrdiny. Tato postava se ve srovnání s hrdinou jeví jako primitivnější a instinktivnější. V příběhu často dochází ke štěpení obrazu hrdiny na postavu a jeho stínového průvodce. Právě podmínky štěpení obrazu jsou předmětem psychologického bádání. ANIMUS a ANIMA – Každý jedinec má ve svém nevědomí ženskou i mužskou stránku. Příklad, kdy se v jedinci může projevit opačná stránka, než je jeho vnější i vnitřní pohlaví, představuje zamilovanost. Když muž pociťuje zamilovanost, je to tím, že se žena podobá jeho vlastní animě, resp. dochází k projekci vlastní animy na tuto ženu. Každý z nás, ať muž nebo žena, má v sobě vždy i kus vlastnosti druhého pohlaví. V pohádkových příbězích vystupuje Anima jako překrásná žena – princezna. Animus je symbolizován šlechetnými hrdiny, rytíři, princi. Úsilí o vytvoření dvojice prince s princeznou znamená potřebu integrovat v sobě mužský a ženský prvek. Anima neboli ženský stín se objevuje v pohádkách méně než mužský. Nejtypičtějším obrazem ženské animy je hodná a zlá sestra, kdy zlá je potrestána a hodná zahrnuta odměnami. Důvod, proč se ženský stín objevuje méně, je dán tím, že ženský stín nemá takové tendence být v rozporu se svým já jako mužský. V pohádkách tedy opačný stín vystupuje jako protiklad, negativum. Je v opozici, protože i animus a anima v nás jsou v opozici, a určitým způsobem spolu bojují, dokud v jedinci nepřeváží ten stín – princip, který odpovídá jeho pohlaví. Anima a Animus tvoří dualitu v nás. Ve chvíli, kdy se smíří nebo převládne stín odpovídající našemu pohlaví, bude završen proces individualizace jedince. Pohádka je popisem cesty jedince – hrdiny k individualismu. BOŽSKÉ DÍTĚ – Představuje symbol pravdy a celistvosti bytí. Zastupuje protiklad ega, které je omezené pudy a situací. V pohádkách se objevuje skutečně jako dítě, nevinné, nedotknutelné, s nadpřirozenou silou nebo zvláštními schopnostmi. Jeho narození představuje příchod změny, přerodu. VELKÁ MATKA – Je obrazem osobních zkušeností z dětství, všeho, co na jedné straně hýčká a podporuje růst a plodnost, na druhé straně dominuje, požírá, svádí a ovládá. Matka země byla uctívána jako nositelka úrody. Velká matka se v pohádkách projevuje v ambivalentních postavách: jako hodná královna, v opačném pólu jako macecha, čarodějnice nebo harpyje. MOUDRÝ STAŘEC – nebo v ženské podobě staré vědmy, symbolizuje zdroj životní síly a růstu. V pohádkové symbolice se objevuje jako kouzelník, Děd vševěd, kněz, učitel, otec, uznávaná autorita. „V pohádkách, které mi v dětství vypravovali, jsem nalezl hlubší smysl než ve všech životních pravdách dospělého věku“. – Friedrich Schiller   )

Touha po kráse: Jak šel čas s dekorativní kosmetikou?

Touha po kráse: Jak šel čas s dekorativní kosmetikou?

Touha po kráse, ke které patří půvabný a přitažlivý vzhled, je stará jako lidstvo samo. Vždy v určitých etapách lidského vývoje ale měnila své podoby. Střídaly se také účely, pro které byla kosmetika využívána. V dřívějších dobách se kosmetika definovala jako dovednost či snaha uchovat, zlepšit, získat nebo obnovit krásu lidského těla. Záměrem kosmetiky bylo a je formovat člověka v souladu se soudobým ideálem krásy, omezit vnější příznaky stárnutí, vytvářet optimální péči pro fyzické tělo s důrazem na péči o pleť a tělo. Samotný pojem pochází z řeckého slovesa kosmeó – krášlím, zdobím. Slovo kosmétiké by se dalo přeložit jako umění krášlit či zdobit. Historie dekorativní kosmetiky PRAVĚK – Zrod kosmetiky jako takové se klade do doby kamenné, tj. 15.tisíc let př.n.l. V archeologických vykopávkách z této doby byly nalezeny různé hřebeny, ozdoby či hlinky, které používali lidé v pravěku. Někteří příslušníci různých kmenů se líčili stejně, aby se navzájem poznali při bitvách s nepřítelem. Líčení se lišilo i podle určitých událostí, jako svatba, pohřeb nebo jiná důležitá událost. Dále se také různým líčením prokazovalo určité postavení jedinců v kmeni (např. náčelník). Člověk pravěký se natíral různými bylinkami (dnešní repelenty) a zvířecím tukem. Chránili se tak proti hmyzu a chladu. Ideálem krásy v tomto období byla žena podobná Věstonické Venuši, tedy žena jako matka či živitelka. Na pudry a tvářenky se používaly červené a žluté oxidy, koroze ze železného náčiní. Nejzajímavějším přírodním pigmentem je Mořena barvířská, z jejích kořenů se získá růžový prach, který je nejvýhodnější na růž nebo rty. Zajímavé také bylo, že ženy v tropických krajích chodily nahé, nicméně velice často musely být nějakým způsobem nalíčené. STAROVĚKÝ EGYPT – Egypťané využívali různých druhů kosmetických přípravků. Používali vonné oleje, balzámy, masti, čistící krémy, první žvýkačky a zubní pasty. Z tohoto období pochází nálezy svitků s recepturami na výrobu kosmetických přípravků. Důkazem pak pro archeology byly i nálezy skříněk s pestrobarevnými líčidly, kterými se Egypťané zkrášlovali. Egyptská civilizace byla opravdu pokroková, jelikož používali prostředky a preparáty k odstraňování chloupků, barvení vlasů a péči o ruce a nehty. Středem obličeje, považovali Egypťané oči, které si líčili. V této době přípravky očního make-upu pravděpodobně obsahovaly směs medu, rozdrcených mandlí, antimonu, malachitu nebo popelu. Egypťané oční linky využívali nejen ke zkrášlení, ale také jako prospěšnou prevenci proti očním infekcím. Prakticky vzato byly používány i za účelem ochrany proti slunečnímu záření stejně tak jako k náboženským účelům. Jednou z nejkrásnějších žen starověku byla Nefertiti, manželka Achnatona. Jedna ze zachovalých soch Nefertiti ukazuje pečlivou kosmetickou péči o rty, obočí a víčka. STAROVĚKÉ ŘECKO – Řekové přinesli některé revoluční názory na kosmetiku a mnohé řecké zásady, které platí dodnes. Tzv. „Zásada dokonalé krásy“, která spočívá v tom, že to, co je zdravé je i krásné. Řekové byli však především sportovci, tudíž tehdejší kosmetika se zaměřovala především na ně. Zavedli přípravky proti pocení a depilační prostředky. Líčili se především mladí muži při sportovních hrách. Významné a uznávané ženy měly zakázáno používat jakoukoliv kosmetiku. Používání očního make-upu bylo považováno za něco odpudivého. V tomto ohledu byli Římané více liberální, používání očního make-upu bylo povoleno. Velmi znatelný byl také vývoj parfémů. Nejdůležitější surovinou ve starověkém Řecku byla myrha, vonná pryskyřice z kmenů myrhovníků. Zatímco těžká vůně myrhy se používala především v chrámech, v běžném životě dávali Řekové přednost jemnějším vůním květin (lilii, narcisu a růži). STAROVĚKÝ ŘÍM – V Římě měla každá vznešená dáma řadu vycvičených otrokyň, které jí upravovaly vlasy, pleť, nehty a líčily ji. Večer po ulehnutí byla nanesena na obličej a krk dámy pleťová maska (těsto z chlebové střídy a mléka). Na všech větších místech byly zřízeny veřejné lázně, kde se prováděly kosmetické procedury. Římská kosmetika také zavedla péči o nohy – pedikúru. ČÍNA – Metody, které používali, byly mnohdy drastické, ať už se jednalo o přehnané diety nebo bandážování nohou za účelem jejich zmenšení. Číňanky byli známé i svým specifickým líčením, světlejší pletí, kterou si pudrovaly, a výraznými červenými rty. V této době znali i manikúru, protože ženy nosily dlouhé nehty. Tradovalo se, že čím delší nehty žena měla, tím méně musela pracovat. INDIE – Indové byli velmi čistotní a používali různé pasty či prášky (směs betelového ořechu, zázvoru a pepře) k čištění zubů. Velmi dbali na osobní hygienu a zdravý životní styl. V líčení používali v každém období jiný druh líčení, a kosmetiku také dělili podle toho, k jakým příležitostem bývala používána. Dále využívali k péči o pleť různé esenciální oleje, a dokonce i vonné látky. STŘEDOVĚK – V období středověku se vlivem nábožensko-politických tendencí začalo od zkrášlování obličeje líčením ustupovat, a líčení tak zůstalo doménou žen v nevěstincích či žen s tzv. „špatnou pověstí“. Spojení líčení s nemístným (až svatokrádežným) jednáním se odrazilo dokonce i v právně-normativní rovině, a za líčení tak mohl být v určitém období a v určitých regionech uvalen stejný trest jako za zločin čarodějnictví. Smyslem takového trestu v tehdejším pojetí nebylo jen zbavit svět něčeho „ďábelského“, ale zároveň též „osvobodit“ muže, jenž byl „omámen“ nepravým vzezřením ženy používající líčidla. Historický návrat k líčení přišel ve chvíli, kdy se aristokracie začala znovu zkrášlovat, přičemž se využíval především bílý pudr, jenž byl opět indikátorem příslušnosti k výše postavené, manuálně nepracující třídě. V Evropě ženy vyšších tříd používaly zesvětlující pudry, aby měly co nejsvětlejší pleť. Tyto pudry však především obsahovaly látky jako olovo či arsen, které nebyly k tomuto účelu vhodné a často ženy trpěly otravou a nemocemi obličeje. NOVOVĚK – V palácích za doby renesance se skupiny dívek, nazývané fraucimor, učily u šlechtičen umění oblékat a líčit se. Renesanční kráska byla žena se zdůrazněnými plnými ženskými tvary a světlými nebo rusými vlasy. V době baroka se dámy solně líčily. Používaly pižmové kuličky, kterým se říkalo pompa ambre. Šlo o směs ambry a pižma. Ambra je voskovitá látka vznikající ve střevech vorvaně a pižmo je část výměšku přežvýkavce kabara pižmového. Tyto vonné kuličky se dávaly do zlatých jablíček, která měla dírky a nosila se u pasu nebo na řetízku kolem krku. Asi největší zajímavostí bylo lepení tzv. „mušek“. Jednalo se o černá kolečka nebo srdíčka z látky. Jejich největším úkolem bylo zakrýt všelijaké nedokonalosti, jakými byly i jizvy po neštovicích. Mušky měly ale svoje další významy. Muška na pravé straně znamenala, že je žena vdaná, na levé straně znamenala zasnoubení. Naopak muška v koutku oka znamenala, že žena je něčí milenkou a u úst, že je žena k mání. Kosmetika v našich zemích Již v 6. století Slované používali k potírání kůže máslo. Ženy si líčily tváře na bílo a červeno, barvily si vlasy a obočí. Svobodné ženy nosily vlasy rozpuštěné, vdané pokryté plachetkou či závojem. Používaly ozdobné hřebeny, nůžky, břitvy, pinzety, lžičky na čištění uší a kovová zrcátka. Kosmetiku nejprve vyráběli kati, bylinkáři a lékárníci. 19. STOLETÍ – V těchto dobách byly naše země součástí Rakousko-Uherska. Hlavní ikonou, která udávala v této době trendy v líčení a oblékání byla císařovna Alžběta. Ta byla velice krásná a dbala na zdravou životosprávu. Ženy nosily bohaté husté vlasy a upnuté korzety, které formovaly jejich postavu do tzv. vosího pasu. V módě byly především dlouhé a výrazné řasy. Řada žen si řasenky vyráběla podomácku smícháním popele, rozmačkaných plodů bezinek a ricinového oleje. PO 1. SVĚTOVÉ VÁLCE – V této době se začala kosmetika rozmáhat a objevily se první kosmetičky. V módě bylo úzké obočí a oči nalíčené barevnými stíny a linkami. V zahraničí, ale i u nás se začaly objevovat jedny z prvních kosmetických salonů. U nás byl jedním ze známých salon paní Lavecké. Zde se vyráběly pleťové krémy a vlasové vody. PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE – Začala se nejvíce vyvíjet kosmetika a začal vznikat samostatný obor dermatologie. Byly založeny ústavy lékařské kosmetiky, kde se později školili lékaři a zdravotní sestry. Ty poté pracovaly i jako kosmetičky. Tři základní barvy používané v kosmetice Vrátíme-li se do doby pravěku, starověku atd. zjistíme, že všechny kultury měly v oblibě 3 základní barvy. Jsou jimi bílá, červená a černá. ČERVENÁ – Význam červené barvy se v kulturách velice liší. Většinou se ale spojuje s láskou, vášní a mládím. Její prvotní význam byl čistě biologický. Žena dávala najevo, že je připravena na mateřství. Červené rty pak měly ukázat, mládí, svěžest a fakt, že žena dosud nerodila. Červená barva se získala ze dvou druhů hmyzu: červec nopálový a červec klenutec, ty se sušily a získávalo se z nich krvavě červené barvivo, zvané karmín. Další způsob získávání barviva je z minerálů, jako je červené olovo či rumělka (sulfid rtuťnatý). Získávala se i z rostlinných výtažků, ze světlice barvířské (karthamin), nebo z kořene kamejníku barvířského, rozdrcených plodů moruše a jahod, šťávy z červené řepy a červeného amarantu. BÍLÁ – V Řecku se používalo olovnaté barvivo – psimuthion, další známou praktikou bylo pouštění žilou nebo méně nebezpečný bílý pudr. Proč byla ale světlá pleť tak oblíbená? Jedna teorie říká, že světlá, projasněná pleť, ukazovala ženino mládí neboli, že žena ještě nerodila. Protože po těhotenství se pleť změní, ztmavne. Přirovnání k dnešní době, jsou to těhotenské pigmentové skvrny na obličeji. Dalším faktem bylo, že světlá pleť znamenala vyšší postavení ve společnosti. ČERNÁ – Při slově černá se všem určitě vybaví Kleopatra se svým hustě tmavým obočím a černou linkou na očích. Nejstarší používaný materiál byl kajal, který se přechoval až do dnešního moderního kosmetického průmyslu. Kajalové tužky jsou považovány za jedny nejkvalitnější a nejpigmentovanější a jsou mezi vizážisty velice oblíbené. Na celá staletí učarovaly ženy svou výbornou krycí schopností a snadností v použití. Historie líčení a konkrétně využívané styly prošly různými změnami, stejně jako se změnila řada estetických norem týkajících se lidského vzhledu. I přestože se líčení stalo normou, neexistuje pouze jeden využívaný či preferovaný styl líčení. Obecně bychom ale mohli říct, že nejčastějším a nejžádanějším stylem líčení je takový styl, který tvoří ženu mladší, krásnější, ale přitom není nanesené líčení příliš znatelné. „Úsměv je ten nejlepší make-up, jaký může žena nosit“. – Marilyn Monroe )

Genealogie: Objevování tajemství tvého rodu

Genealogie: Objevování tajemství tvého rodu

Snad každý člověk se alespoň jednou ve svém životě zamyslí nad otázkami: Kdo byli moji předkové? Čím se živili? Jaké byly jejich osudy? Žijeme v době, kdy většina lidí zná své předky pouze dvě generace do minulosti, tedy své rodiče a prarodiče. O starších předcích nevíme vůbec nic, anebo jen pár kusých informací z vyprávění našich babiček a dědečků. Většinou bychom se však rádi o našich předcích dozvěděli daleko víc než jen z matných vzpomínek, které zbyly našim žijícím příbuzným. Genealogie je vědní disciplína, která byla zpočátku využívaná převážně k prokazování příslušnosti ke šlechtickému rodu nebo k prokázání stáří rodu. V současnosti se pomalu stává vyhledávanou vědní disciplínou i širší veřejností. Dnes i lidé nešlechtického původu chtějí znát své kořeny a díky přístupnosti pramenů si rodokmeny zpracovávají sami nebo si ho nechávají vyhotovit. Důvodů mají několik, ať už jen z obyčejné zvědavosti, nebo pro pochopení sama sebe. Pojem genealogie pochází z řeckého slova genos (rod, pokolení) a logos (nauka, věda). Je to pomocná věda historická, která se snaží získat co nejvěrohodnější informace o minulosti předků: „V nejširším slova smyslu pojednává o charakteru vztahu dvou navzájem souvisejících jevů či faktů. V tom nejužším, pak o vztahu mezi lidskými jedinci, vyplývající z jejich společného rodového původu“. Genealogie trpělivě hledá doklady o předcích a odborně zpracovává získané poznatky. Hledá jistoty, o které se lze opřít jako o pevný kámen, vyrůstající z kořenů života předků, rekonstruuje zapomenuté rodinné a rodové znaky. Do tradiční genealogie vstupuje nová metoda označovaná jako genetická genealogie. V ní jde především o určování původu předků pomocí analýzy DNA, tedy nukleové kyseliny, která nese genetické informace všech buněčných organismů. Pomocí genetiky můžeme zkoumat pouze předky v přímých liniích, tedy ženy ze strany matky nebo muže ze strany otce. Dá se také potvrdit, jestli předci výrazně migrovali, tedy přesouvali se z různých koutů Evropy či světa. Existují i genetické databáze, které jsou volně přístupné a kde mohou registrovaní uživatelé hledat své předky. Databáze fungují národně i mezinárodně. Je možné tedy najít příbuzné dokonce i z jiného kontinentu. Zda se jedná o kladný či záporný jev, je na posouzení každého jedince. Dějiny genealogie „Hledáním našich kořenů, přicházíme blíže k sobě jako lidské rodině“. Počátky genealogie můžeme najít už ve starověku. Již starověcí Řekové vytvářeli rodokmeny svých bohů a Egypťané znali příbuzenské vztahy mezi faraony. Taktéž se setkáváme s rodokmeny ve starověké Číně, kde každá vládnoucí dynastie vedla už od svých prvopočátků pečlivě zaznamenané rodokmeny. Neměli bychom opomenout ani příběhy z Bible, především pět knih Mojžíšových, kde jsou rodové vazby také pečlivě zapsány. Středověk a vznik šlechtických rodů je pak dalším obdobím, se kterým je genealogie spojená. Dříve se genealogie téměř výhradně zabývala právě šlechtickými osobami a zkoumala jejich příbuzenské vztahy a prestižní výhody. Proto nebylo ojedinělé, že docházelo i k falšování listin dokládající příbuzenské vazby. První zmínky o šlechtické genealogii nalezneme v Kosmově i Dalimilově kronice. Vznikem šlechtických rodokmenů se začala šlechta odlišovat od lidí nešlechtického původu a tím si také začala budovat řadu významných privilegií. Tak se vlastně genealogie stala jedním z prostředků k dosažení různých společenských a politických cílů. Rodopis posléze nabýval stále většího významu především v oblasti majetkoprávních otázek. Ke konci 15. století již vznikla celá řada rodopisů mnoha panovnických rodů. Mnohé z nich však vznikly faktograficky nepodložené, a proto se postupem času začaly objevovat snahy přistupovat k rodopisu vědečtěji. Významnější a skutečně vědecké práce vznikly ve druhé polovině 17. století. Byly to především práce německého teologa a pietisty Philippa Jacoba Spenera, který se mimo rodopis věnoval i heraldice a zanechal po sobě mnoho hodnotných prací. Od 18. století bylo v západní Evropě zvykem přidávat do tištěných kalendářů seznamy panovnických a šlechtických rodů. Postupem času tak vznikl Gothajský almanach. První vyšel v roce 1763 v Gotě a získal si u čtenářů takovou oblibu, že od té doby vycházel každoročně až do roku 1944. Konec 2. světové války přinesl významné společenské změny v Evropě a zejména východním Německu (sídle vydavatelství) a znamenal zánik almanachu v originální podobě. Od roku 1951 je vydávána obdobná řada pod názvem Genealogisches Handbuch des Adels. V období socialismu byly v Československu genealogie a heraldika na pokraji zájmu. Obě disciplíny byly považovány za podezřelé a přežité, příliš spjaté s církví a se šlechtou. Navzdory tomu se těmto vědám věnovalo v soukromí mnoho lidí. Ve druhé polovině 20. století již bylo zkušených rodopisců několik desítek. Matriky: Knihy narození, manželství a úmrtí Slovo matrika se vyvinulo z latinského výrazu matricula. Původní význam slova byl seznam kleriků. Současného významu nabývá slovo až od první poloviny 17. století. V Akademickém slovníku cizích slov se pod heslem matrika uvádí: „Kniha, do které jsou zapisována jména osob pro potřeby právní evidence (narození, sňatků, úmrtí)“. V Německu používali spíše pojem Personenstandsregister. V Anglii se nazývají parish registers, parish books. Ve Švédsku se používal název ministerské knihy a v době Rakouska-Uherska pod současným názvem matriky. První matriky sahají až k starověkým Egypťanům. Římané měli zpracované seznamy narozených, zemřelých a jmenovitě u křesťanských mučedníků. Velmi málo se ví o zápisech manželského svazku. Nejstarší církevní právní předpis u nás byl Zákon sudnyj ljudem (Soudní zákon pro laiky – 2. polovina 9. století), sepsaný věrozvěsty Konstantinem a Metodějem, zabývající se trestním, majetkovým, ale také manželským právem. Od starověku se využívala písařská tabulka zvaná diptych. Tato destička zahrnovala soupisy členů církve. Nejdříve se do matrik zaznamenávaly příbuzenské svazky. Počátkem 3. století vznikají první fary a začaly se vést registrace křtů, biřmování, oddání a pohřbů. Některé farní knihy se zachovaly dodnes. V roce 1137 se o matrikách zmiňuje Lateránský koncil, který zavedl spravování matrik do rukou církve. Nejstaršími českými matrikami jsou následující: Matrika z roku 1432 v Korutanech ve Twengu (Rakousko), v Kostnici z roku 1463 a nejstarší pražská matrika u sv. Jindřicha z roku 1584. Bohužel velké množství z nejstarších matrik se nedochovalo, matriky se ztratily nebo shořely. Někteří horlivci tyto knihy zničili nebo vyhodili, jakožto kacířskou záležitost. Důvody a motivace k poznání vlastní rodinné historie „Naše historie začíná předtím, než se narodíme. Zastupujeme dědičné vlivy naší rasy a naši předkové prakticky žijí v nás“. • POZNÁNÍ HISTORIE RODINY – Člověk pociťuje touhu odhalit, odkud pochází a kdo byli jeho předkové. Je to přirozený pocit, který je po generace zakódovaný v genech už od starověku a možná i pravěku. Tento pocit se někdy dostaví až na sklonku života člověka, ve stáří. Nezřídka je již na začátek bádání „pozdě“, protože cenné vzpomínky, které uchovávali naši rodiče a prarodiče často odcházejí i s našimi blízkými a nestihneme je zaznamenat. • VYSVĚTLENÍ RODINNÝCH PŘÍBĚHŮ – V rodině kolují různé příběhy. Častým příkladem jsou příběhy typu: „Náš dědeček padl ve válce“ nebo „Moje prababička si vzala Žida“, případně „Můj prastrýc spáchal sebevraždu“. Jen málokterá rodina má doma důkazy o tom, zda jsou takové příběhy pravdivé. Můžeme cítit potřebu si je ověřit nebo vyvrátit, a tak nezbývá nic jiného než začít aplikovat praktickou genealogii. • ZPROSTŘEDKOVÁNÍ HISTORICKÝCH UDÁLOSTÍ POMOCÍ SOUVISLOSTÍ – Při vlastním bádání se najednou setkáváme s vlastním prožitím historie prostřednictvím svých předků. Zjišťujeme, jak naši rodinu ovlivnily války, královské patenty nebo nařízení, která významná osobnost se mohla setkat s našimi předky apod. • VYTVÁŘÍ A POVZBUZUJE FANTAZII A TVŮRČÍ PŘEDSTAVIVOST – Často se při bádání dostáváme k informacím, kde předkové žili a čím se živili, nezřídka objevíme jejich vlastnoruční podpis nebo krátkou informaci ze života. To nám otevírá možnost zapojit fantazii, usuzovat a představovat si, jací naši předkové byli, jak nejspíše vypadali, jak vypadalo jejich obydlí, jaké charakterové rysy prokazovali svými životními příběhy. • POZNÁNÍ NOVÝCH MÍST – Badatel při své práci objevuje stále nové názvy obcí a měst, ze kterých jeho předkové pocházeli. Tato místa se stávají zosobněnými, spojenými s historií vlastního rodu. Mohou se stát cílem výletů. Podívat se můžeme i na místa, kde stojí nebo stávalo obydlí našich předků. Tento princip turistiky také podporuje tzv. geneo-koučink. • PROBOUZÍ VDĚČNOST ZA VLASTNÍ EXISTENCI – Při bádání po předcích zjišťujeme, kolik osob se podílí na tom, že jsme na tomto světě. Stačí spočítat jen několik generací, a zjistíme, že například v pěti generacích historie rodu se vyskytuje 64 přímých předků. O pět generací více je to už 2048 přímých předků. Takové zjištění může v badateli vyvolat pocit pomíjivosti a náhody, ale také vděčnosti za vlastní život a odpovědnosti za život svých potomků. Zvědavost a touha po poznání předků či pochopení sebe samých vede řadu lidí k sestavování vlastních rodokmenů. Může jim to pomoci porozumět proč si zvolili svou životní cestu, od koho zdědili přednosti i ctnosti, ale i co ovlivňuje jejich partnerské či milostné vztahy.   )

Posvátná geometrie platonských těles

Posvátná geometrie platonských těles

Útvary posvátné geometrie vytvářejí čisté, jasné, vysoce vibrující a strukturované zprávy. Tyto světelné informace posvátné energie dokážou znovuobnovit posvátnost všech věcí a tím je i uzdravit. Nám lidem pomohou posunout vědomí na vyšší úroveň a navázat kontakt s vyšším vědomím. Získáme tak nové poznatky, například schopnost urychlit proces světelného těla, vyléčit staré rány v energetických polích, souznít s plánem své duše a tím si také zvýšit sebevědomí. Všechno, co nás obklopuje, je tvořeno energií „převedenou do formy“, tedy „in – forma – cí“. Naučíme-li se rozumět zákonitostem posvátné geometrie a používat je v životě, posílíme tím lásku, uzdravení, blahobyt, štěstí i úspěch. „Každý tvar, každá bytost, veškerý život je pestrou sbírkou geometrických energetických polí, která jsou – každé podle zaměření – plna požehnání nebo deformace. Proměňují se však s každou myšlenkou a každou subtilní jemnohmotnou energií“. Platonská tělesa: Prostorové vyjádření energie pěti živlů Výborná matematická znalost Řeků byla hnána kupředu nejenom praktickými účely, ale především zanícenou touhou po poznání. V platonské době sestávalo vzdělání státníků z aritmetiky, geometrie, geometrie těles a hudby (tato odvětví obecně spadala do matematického rámce). Sám Platón považoval matematické vzdělání za absolutní nezbytnost pro vůdce států a filozofy. Vchod do jeho Akademie byl obohacen o nápis: „Nevstupuj, kdo jsi neznalý geometrie“. V době, kdy Platón psal své dílo „Timaios“ se matematika a filozofie navzájem významně ovlivňovaly. V tomto svém díle říká, že svět je vytvořen vesmírem a čtyřmi živly (oheň, voda, země a vzduch), a dal je do souvislosti s pěti pravidelnými mnohostěny v prostoru: čtyřstěn, šestistěn (krychle), osmistěn, dvanáctistěn a dvacetistěn. Z toho důvodu vznikl pojem platonská tělesa. Na jeho názory navázal ve 4. století př.n.l. Theaitetos z Athén, který popsal geometrické konstrukce platonských těles a dokázal, že jich není víc než pět. ČTYŘSTĚN neboli tetraedr je těleso tvořené čtyřmi rovnostrannými trojúhelníky. V každém vrcholu se setkávají tři z nich. Z názvu je zřejmé, že má těleso čtyři stěny, dále má šest hran a čtyři vrcholy. Platón tento tvar spojil s živlem ohně právě kvůli pronikavé ostrosti hran a vrcholů a také proto, že je nejzákladnější a nejjednodušší z pravidelných těles. Řecký název pro čtyřstěn je puramis a je z něj odvozeno slovo pyramida. Zajímavostí jistě je, že řecké slovo pro oheň je pur. ŠESTISTĚN (hexaedr) neboli krychle je trojrozměrné těleso, jehož stěny tvoří šest shodných čtverců, má osm vrcholů a dvanáct hran stejné délky. Hexaedr byl podle Platóna symbolem země. OSMISTĚN (oktaedr) má šest vrcholů a jeho stěnami je osm shodných rovnostranných trojúhelníků. Podle Platóna symbolizoval vzduch. S tímto tvarem se můžeme setkat u diamantu, fluoridu nebo třeba kamence. DVANÁCTISTĚN (dodekaedr) je trojrozměrné těleso v prostoru, jehož stěny tvoří dvanáct stejných pravidelných pětiúhelníků a má dvacet vrcholů. Platón ho přiřazoval vesmíru neboli ke všemu kolem nás (Jsoucno). DVACETISTĚN (ikosaedr) má dvanáct vrcholů a třicet hran. Jeho stěny tvoří dvacet stejných rovnostranných trojúhelníků. Podle Platóna byl pravidelný dvacetistěn symbolem vody.Platonská tělesa kolem nás UMĚNÍ – Názor Platóna, že pravidelný dvanáctistěn znázorňuje Jsoucno, s ním sdílel Salvador Dalí. Soudí se tak podle jeho obrazu Svátost Poslední večeře z roku 1955. Scéna se odehrává v podkroví novodobého interiéru. Kristus je bezvousý a klečícím učedníkům podává chléb. V pozadí je krajina, kterou Dalí používal i na jiných svých obrazech. Dalí zpodobnil tento obraz velmi nezvykle a bylo mu to také vyčítáno. Platonskými tělesy se zabýval i Luca Pacioli (františkánský mnich a matematik známý především jako zakladatel účetnictví), který se o nich zmiňuje ve své knize Divina Proportione. Knihu ilustroval Leonardo da Vinci, který si velice rád vyráběl i dřevěné modely mnohostěnů. PŘÍRODA – Včely vytvářejí plástve tak, že jejich buňky mají tvar pravidelných šestistěnů, schránky loděnek tvoří logaritmické spirály, růst rostlin dodržuje Lindenmayerův systém, sněhové vločky jsou formou fraktálu. ORGANISMY – Mnoho virů má tvar dvacetistěnu, včetně viru obrny, HIV a dalších 200 virů, které jsou odpovědné za nachlazení. Dvacetistěnná symetrie totiž umožňuje nejnižší energetickou konfiguraci vzájemně působících částic. Tvar platonských těles můžeme také najít u Mřížovců. Je to kmen mořských jednobuněčných protistů, kteří vytvářejí své buňce mřížovité podpůrné struktury až ozdobné schránky s velkými otvory z oxidu křemičitého. HRY – Rubikova kostka – každý zná tento hlavolam ve tvaru krychle, ale málokdo ví, že Rubikovy kostky existují ve všech tvarech platonských těles. Květ života: Univerzální symbol energie, života a spojení mezi vším existujícím Tento symbol obsahuje hloubku a šířku spojitosti veškerého života a ducha ve vesmíru. Květ života můžeme najít jako vzor ve vitrážových oknech, jako prvek na oltářích, hrobkách, ale také jako ochranný symbol na předmětech denní potřeby. Dívat se na Květ života nás vyzývá ke sjednocení naší mysli, srdce a duše. Znázorňuje základní matrici stvoření, formy prostoru i času, jednotu života a ducha jako nedílné součásti vesmíru. Všechno pochází z jednoho zdroje, stejně jako květ života má svůj střed a z něho se postupně tvoří další a další kružnice, další tvary. Květ života patří téměř ke každé starověké kultuře a je považován za jeden z nejposvátnějších znaků stvoření. Zajímavostí je, že symbol Květu života je jakýmsi jednotícím prvkem mezi všemi náboženstvími a kulturami po celém světě. Když si symboliku převedeme do dnešního světa, možná nás vede k zamyšlení nad tím, jak se chováme v činech i myšlenkách k sobě a svému okolí. Že každý lidský počin, který ubližuje planetě, ubližuje lidem samotným. Naopak s každým dobrým skutkem možná rozkvétá pomyslný Květ života všeho živého. Květ života nás spojuje s posvátnou životní energií a pomáhá nám rozšířit naše vědomí. Lze ho používat například na očistu a harmonizaci prostoru, vody, nebo potravin, a také je úžasným pomocníkem při meditacích.Symboly související s Květem života a s jeho geometrií VESICA PISCIS je geometricky tvar vzniklý průnikem dvou kruhů o stejném poloměru, které se protínají tak, že střed každého z kruhů leží na obvodu kruhu druhého. Název v překladu z latiny znamená „rybí měchýř“. Jin a Jang nejsou protichůdné síly, ale vzájemně se doplňující protiklady – neviditelné (skryté, ženské) a viditelné (projevené, mužské), které na sebe vzájemně působí v rámci celku. Všechno má jinové a jangové aspekty, například Světlo nemůže existovat bez tmy a naopak, ale každý z těchto aspektů se může projevovat s různou silou či v průběhu času slábnout. MERKABA – Slovo Mer-Ka-Ba se skládá ze tří slov, které pocházejí ze starého Egypta. V jiných kulturách se nazývá merkabah či merkavah. MER (Světlo), KA (Duše) BA (Tělo). Merkaba je to co nás vytváří, co spojuje tělo, emoce, rozum a duši do jednoho funkčního celku. Někdy bývá nazývána jako Mistrovská pyramida nebo také jako vůz (prostředek) vzestupu. Je „vozítkem“, které člověka spojuje s vyššími úrovněmi bytí a světů. Můžeme jich dosáhnout, když se zbavíme všech bloků a zatěžujících programů v našem podvědomí. To je to, co nás připoutává k světu plnému strachu a nízkých vibrací. Merkaba zesiluje sílu vědomé myšlenky a bytost si tak sama utváří realitu, ve které žije. Světelné pole Merkaby je holograficky obsaženo v každé naší buňce, stejně jako v každé části Vesmíru. Stačí ho jen aktivovat. METATRONOVA KRYCHLE – Podle prastarého učení je symbol energeticky napojen na Archanděla Metatrona, který je v přímém spojení s všeobjímající božskou energií. Symbol nám má sloužit, když se cítíme dezorientovaní a máme pocit, že ztrácíme půdu pod nohama. Tato silná energie vám pomůže získat sebevědomí, pozvednout vaše spirituální vědomí na vyšší úroveň a odhalit pravdu.   )

Svatý Mikuláš jako posel Boží dobroty a štědrosti

Svatý Mikuláš jako posel Boží dobroty a štědrosti

Sv. Mikuláš z Myry (posvěcený Nikolaos) se narodil v Myře na území Malé Asie, někdy v rozmezí let 280 n.l. a 286 n.l., do prostředí silně nábožensky založené rodiny. Proslul svou dobročinností a spravedlivostí. Zakládal školy a sirotčince, které pak pravidelně navštěvoval. Během jeho sobotních návštěv přihlížel tzv. examenům. Exameny byly shromáždění dětí před představeným školy, který ze záznamů četl jejich úspěchy a prohřešky a poté je zkoušel z učiva. Pokud se děti chovaly i učily vzorně, byly pochváleny, pokud ne, byly potrestány metlou. Sv. Mikuláš byl také aktivním stoupencem křesťanské víry a odpůrce ariánství a pohanství, které bylo v té době hlavním státním náboženstvím Římského císařství. Zemřel patrně 6. prosince, některé zdroje však považují toto datum za kalkul křesťanské církve, která připsala smrti sv. Mikuláše toto datum jen proto, aby vytlačila svátek pohanské bohyně lovu Diany, který připadal na tentýž den. Ač sv. Mikuláš nebyl nikdy oficiálně prohlášen za svatého, je jedním z nejuctívanějších svatých v celém křesťanství, v ortodoxních církvích je dokonce po Panně Marii druhým nejuctívanějším svatým vůbec. Jméno Mikuláš, v řeckém originále Nicolaos, v překladu znamená vítěz lidu. Je oslavován jako patron námořníků, mlynářů, obchodníků, rolníků a pastýřů, lukostřelců, ochránce dětí a rodiny, lékárníků, právníků, studentů, chudých, opuštěných, pronásledovaných, nevinně odsouzených, zajatců a vězňů. Lidé také věří, že období svátku sv. Mikuláše je ideální částí roku pro uzavření sňatku a výnosných obchodů. V této souvislosti je považován také za patrona manželského štěstí i obchodních dohod. Je též oficiálním patronem států Ruska, Lotrinska a měst Amsterdam, Bari a Barranquilla. Legenda o sv. Mikuláši Mikuláš po svých zemřelých rodičích zdědil nemalé peníze. Jelikož byl však už od útlého věku veden k pobožnosti a chtěl se stát knězem, zděděné peníze rozdal chudým a potřebným. Později, aby unikl před projevy vděčnosti svého okolí, prchl do Palestiny. Když v Myře zemřel biskup a zdejším křesťanům se nedařilo shodnout na nástupci, souhlasili, že se biskupem stane ten, kdo jako první překročí práh chrámu. Tím vyvoleným se stal Mikuláš, a přestože úřad zprvu odmítal, nakonec jej přijal, a utvrdil tak sám sebe ve své víře a pokoře. Na tento příběh navazuje hned několik legend: „V Myře žil jeden otec se třemi dcerami. Přihodilo se, že zchudl a nadělal spoustu dluhů, které měl v brzké době zaplatit. Byl zoufalý a nevěděl, co si počít. Už i uvažoval, že své dcery provdá. Mikuláš se o tom dozvěděl, a tak v noci vzal tři váčky zlaťáků (také se píše o hroudách zlata) a dal je na okno domu, kde otec s dcerami žil. Když ráno otec zlato našel, velmi se zaradoval. Mohl nejen zaplatit dluhy, ale zůstalo i dívkám na věno. Mikuláš chtěl svou štědrost utajit, ale byl prozrazen“. Další z legend popisuje příběh námořníků plavících se po rozbouřeném moři, kterým sv. Mikuláš zachránil život prostřednictvím modliteb. Další legenda popisuje příběh sv. Mikuláše, který vzkřísil děti, jež zavraždil hospodský a častoval jejich masem své hosty jen proto, aby ušetřil na vepřovém mase. Tato legenda je důvodem, proč ve Francii oslavují sv. Mikuláše jako ochránce dětí před nemocemi a neštěstím. V alpských oblastech lidé věří, že sv. Mikuláš nosí děti, že ženám pomáhá při těžkých porodech a požehná těm, kterým se nedaří otěhotnět. Do 18. století byl na našem území sv. Mikuláš uznáván jako patron mostů, moří a vod. V 18. století jej jako patrona mostů, moří a vod vystřídal Jan Nepomucký. Tradiční mikulášské obchůzky Svátek sv. Mikuláše připadá na 6. prosince, Mikulášská obchůzka však probíhá již v předvečer tohoto dne. Tento zvyk má svůj původ v tradici tzv. vigilií. Slovo vigilie pochází z latinského slova vigilia a znamená bdění. Pojem vigilie označuje zvyk připravovat se bděním v noci při modlitbách na určitý svátek nebo mimořádnou událost, která svátku nebo události předchází. K této tradici se pojí také původní měření dne, kdy se za jeho začátek považoval západ slunce a východ hvězd. Večer 5. prosince je tedy podle židokřesťanské tradice měření času začátek dne svátku sv. Mikuláše. Dalším příkladem tohoto chápání času je usedání ke Štědrovečerní večeři již s první hvězdou večera 24. prosince, přestože svátek narození Ježíše Krista připadá na 25. prosince. Kult sv. Mikuláše a s ním spojené oslavy svátku, kdy jsou děti po zásluze odměněny za své celoroční chování a přístup k povinnostem od tří kouzelných postav, jsou v našem prostředí přejímány a dále rozvíjeny od dob Velké kolonizace ve 13. století. Samotná mikulášská obchůzka se vyvinula z biskupských her pořádaných v klášterních školách. Původně se oslavy svátku sv. Mikuláše konaly 28. prosince v den svátku Neviňátek, ale během 13. století byl přesunut na předvečer 6. prosince. Nejstarší známá chlapecká biskupská hra na našem území, která pojednává o postavě sv. Mikuláše, pochází ze 13. století a nese název ludus episcopi puerorum. Žákovskou hru s podobným obsahem popsal ve 14. století také Jan Hus. V těchto hrách, spadajících do kategorie tzv. svátků bláznů, vedla skupina žáků v kožešinových kuklách chlapce sedícího na oslici čelem zády. Během 15. století měly oslavy svátku podobu průvodu rytířstva sv. Mikuláše. Jednalo se o průvod vzácně oděných rytířů s maskou biskupa, který ve městě podnikali žáci a učitelé škol při chrámech zasvěcených sv. Mikuláši. V tomto období mikulášské hry pronikaly do lidového prostředí, kde se průvod rytířů změnil v obchůzku jednotlivých domácností s dětmi. Někteří badatelé se domnívají, že zvyk mikulášských obchůzek i nadílky sv. Mikuláše se vyvinul výlučně z dramatizovaných středověkých legend, a to konkrétně z mimických klášterních her, které byly spojovány s tzv. svátkem bláznů, a že čert v nich ztvárňuje zkroceného, sv. Mikulášem k službě donuceného démona. Jiní zase vycházejí z faktu, že Mikuláš jezdil při slavnostních hrách a obřadech na koni, případně na oslu, a že mikulášské průvody jsou v podstatě jen znovuoživenými bujnými taškařicemi středověkých scholárů, pochodem „bláznivého biskupa“ apod. O maskách čerta a anděla se zmiňují historické prameny až z konce 18. století, přičemž čert je symbolem křesťanského boje s pohanstvím a anděl je modifikací dřívější postavy smrti. Jednou z hypotéz této změny, která vedla ke zjemnění postavy smrtky, je pohled křesťanské církve na smrt. Křesťané, pro které smrt představuje moment poslední zpovědi duše, považují smrt za okamžik, kdy kajícný zemřelý vstupuje do blaženého ráje. Doprovod sv. Mikuláši tak dělají dvě protikladné postavy. Čert, který je symbolem pohanství a hříchů a anděl, který je ztělesněním duchovní čistoty. Nutné je však dodat, že na vesnicích, kde má oslava svátku sv. Mikuláše stále spíše karnevalový charakter, postavu smrtky anděl nenahradil a je součástí průvodu i dnes. Tento rys je charakteristický například pro Valašsko. První zmínka o mikulášské nadílce na našem území pochází z 16. století. Během 18. a 19. století se k mikulášským oslavám začaly pojit také trhy s nejrůznějším, jindy netradičním zbožím, které odkazuje k nevídané štědrosti sv. Mikuláše. Postavy mikulášské obchůzky vcházely podle zvykového práva do domů a bytů bez pozvání, kde předváděly své části rituálu. Zajímavostí je, že tyto postavy nepřicházejí s koledou, vždy jsou však za svou návštěvu odměněny. Dříve byly odměněny špekem, plody úrody a jinými potravinami, dnes má odměna podobu peněz a alkoholu. Svatý Mikuláš v lidové tradici v jiných zemích RAKOUSKO – V Rakousku lidé věří, že Bůh odměnil Mikulášovu štědrost tím, že může každý rok sestoupit na zem a obdarovávat děti. Na některých místech chodí Mikuláš 5. prosince, jinde až 6. prosince. Chodí sám, někdy je doprovázen andělem anebo obdobou našeho čerta, který se jmenuje Krampus. Krampus má velmi ošklivou masku a v ruce drží dřevěnou tyč. Konají se zde průvody těchto strašidelných masek, které na přihlížející působí velmi odpudivě. V Salzburgu mívá průvod 1500 až 2000 těchto postav a jeho průběh doprovází rozsáhlá bezpečnostní opatření. V Rakousku nechybí v Mikulášově doprovodu tzv. guatseltrager, který pomáhá nést Mikuláši dárečky pro děti. Děti stejně jako u nás dostávají drobné dárky přímo od Mikuláše nebo do vysokých bot, které umisťují na okno nebo mimo svůj pokoj. NĚMECKO – V katolických oblastech Německa je sv. Mikuláš znázorňován v biskupském oblečení. V předvečer svátku dávají děti ven za okno dopisy a také potraviny a mrkev pro bílého koně nebo osla, který Mikuláše doprovází. Na okno, pod postel nebo k radiátoru si dávají naleštěné boty, do kterých pak dává Mikuláš dárečky. Při osobní návštěvě Mikuláše jej doprovází kromě zvířecího doprovodu také Ruprecht. Mikuláš nosí dárky ve velkém pytli. Vlivem obchodu a reklamy je postava biskupa Mikuláše čím dál více zkreslována. V některých oblastech v Německu chodí Santa Claus, který své dárečky rozdává až o Vánocích. CHORVATSKO – Také v této zemi je tradice úcty sv. Mikuláše velká. Mikuláš obdarovává děti ovocem, sladkostmi a suchými plody, které dává do holínek přichystaných na okně. Velké oslavy probíhají v městečku Komiža na ostrově Vis v den svátku sv. Mikuláše 6. prosince. Na kopci u kostela sv. Mikuláše se na základě tradice pálí stará loď jako poděkování námořníků za ochranu během celého uplynulého roku. Pak je sloužena mše a koná se lidové procesí. Na tuto oslavu k poctě sv. Mikuláše se sjíždějí lidé z celého okolí. Děkovné slavnosti probíhají také v Dalmácii a v chorvatských přímořských oblastech. Lidé v den svátku sv. Mikuláše hází do moře věnce jako poděkování tomuto patronovi námořníků za ochranu během celého roku. POLSKO – V Polsku se sv. Mikuláš nazývá sw. Mikolaj a vystupuje zde jako biskup s velkou důstojností. Historicky byly jednotlivé části Polska pod nadvládou různých mocností, a to s sebou přinášelo rozmanitý kulturní vliv. Lidové zvyky jsou proto krajově odlišné. Většinou Mikuláš přichází v doprovodu anděla, a to buď pěšky, nebo na saních, které táhne bílý kůň. Zkouší děti z náboženských vědomostí a znalostí různých modliteb. Za odměnu jim Mikuláš rozdává svaté obrázky, jablíčka, pomeranče a perníčky. Nemůže-li Mikuláš přijít osobně, dává dětem drobnou nadílku pod polštář nebo do vyčištěných přichystaných bot (tento zvyk přetrvává hlavně ve Varšavě a dokládá výrazný francouzský vliv). Mikuláš nakládá dárečky jen dětem. Někde je zvykem, že děti předávají světci dopis, ve kterém je seznam dárků, které by si přály dostat na Vánoce. V dnešní době se polští Katecheti a kněží snaží vést děti ve školách a farnostech k napodobování vlastností sv. Mikuláše. Děti připravují drobné dárečky pro své kamarády, spolužáky nebo potřebné lidi ve svém okolí, navštěvují nemocné, a tak rozdávají radost stejně jako oblíbený světec. BELGIE – V Belgii prožívají děti více svátek sv. Mikuláše než Vánoce. V tento den dostávají totiž dárky. Ve Vlámsku dostávají dárky od Sinterklaase, ve Valonsku od Saint Nicholase. Zlobivým dětem hrozí v jeho doprovodu Černý Petr. Stále častěji však ve zkomercionalizované Belgii začíná nakládat drobné dárky o Vánocích Santa Claus. Sinterklaas přijíždí do země ze Španělska lodí nebo na koni už v listopadu a jeho příjezd děti sledují pomocí televizních přenosů. V Belgii jsou populární mikulášské cirkusy a v kostelích, které nesou jméno světce, se konají sbírky hraček a dárků pro potřebné. Děti věří, že Mikuláš se svým pomocníkem objíždí střechy domů a spouští dárky do bot nebo košíků připravených na krbu nebo u dveří. Děti mají u bot připravenou mrkvičku, sklenici vody a kostku cukru pro koníka a sklenici vína pro Mikuláše. Mají přiložený také seznam, jaké dárečky by si od něj přály dostat. Ve východní části Belgie v městě Sint-Niklaas dostávají děti dárečky už o víkendu před 6. prosincem, v pondělí mají pak děti ze základní školy volno. Po celé Belgii jsou známy a velmi populární sušenky speculaas ve tvaru světce. „Svatý Mikuláš byl člověkem světla, který žil pro druhé v důvěře v Boží lásku a dával ji dál. Svým životem a jednáním se stal znamením naděje a světlem pro druhé. Toto bylo základním poselstvím jeho života“.   )

Tajemství hypnózy a sugesce

Tajemství hypnózy a sugesce

Nejstarší zmínky o hypnóze nacházíme už ve 4. tisíciletí př.n.l. z oblasti Eufratu a Tigridu, kde hypnózu znali a používali podobným způsobem jako my dnes. Písemné památky hovoří o kněžské škole Uruku, kde nemocné uzdravovali vyškolení kněží zadáváním sugescí ve spánku, a také rozlišovali lehkou, střední a hlubokou hypnózu. Manuův Zákoník, což je nejstarší indická sanskrtská písemnost, rozděluje hloubku hypnózy na „bdělý“, snový a blažený spánek. Autohypnóza je také součást jogínských technik. Dodnes používaná fixační technika měla své místo již ve Starém Egyptě, kde navozovali hypnózu pomocí lesklého kovového disku, na který měl nemocný fixovat zrak a po únavě očí se pohroužit do hypnózy. Přikládali také ruce spolu se sugescemi. Sílu sugesce můžeme spatřit v rámci chrámového spánku u starověkých Řeků. Jejich zhypnotizování předcházela rituální očista a příslib, že vykonají Boží nařízení, až poté pacienti ulehli ke spánku a kněží jim zadávali léčivé sugesce. Dříve ozdravnou moc přičítali samotnému chrámu. Už tehdy znali nehypnabilní pacienty, kteří se nedokázali k ozdravnému spánku ponořit. Římský básník Porphyrius z 2. století n.l. podával zprávu o sporu filozofů Plotina a Olympia o to, kdo má větší znalosti. Plotinos několik minut hleděl Olympovi do očí a pak vykřikl, že se Olympovi sevře břicho. Olympus skutečně pocítil bolest, a tak se domníval, že Plotinos má větší duchovní schopnosti. Síly chrámového spánku nebyly cizí ani křesťanským mnichům, kteří léčili prostřednictvím modliteb, svěcenou vodou a dotykem. Jeden člověk dokáže ve druhém vyvolat stav, který dnes označujeme jako hypnotický. Toto tvrdil perský lékař Avicenna a současně jako první nepovažoval hypnózu za spánek. Autohypnóza a oční fixace na vlastní pupek se objevuje u mnichů-hésychastů v 11. století. Paracelsus, skutečným jménem Theophrastus Bombastus von Hohenheim (1493-1541) v 16. století uváděl, že „rozhodující činitel jakéhokoliv uzdravení je vždy lékař v nás“. Zmiňoval Korutanské mnichy, kteří uspávali nemocné hleděním na křišťálovou kouli a následně zadáváním ozdravných sugescí v nich tyto účinky vyvolali. Toto léčení bylo zapomenuto, neboť církev upalovala ty, kteří ho ovládali… Sugestivní účinky bylo možné vyvolat i pomocí magnetu, jehož prvním objevitelem byl Maxmilián Hell (1720-1792), jezuitský páter a známý astronom, jehož poprosila cizinka, aby jí zhotovil magnet, který jí pomůže na žaludeční křeče. Hell nebyl lékař a její zdravotní stav ho nezajímal, ale prosbě vyhověl a jako astronom jí příruční magnet zhotovil. U cizinky opravdu došlo ke zlepšení zdravotního stavu a Hell o těchto výsledcích informoval Mesmera. Hell dál zhotovoval magnety ve tvaru nemocných orgánů, které si nemocní přikládali na problémové orgány, a po těchto procedurách bylo lépe a uzdravovalo se 60-70 % nemocných. Franz Anton Mesmer – praotec hypnózy a psychoterapie Když se dozvěděl o uzdravujícím účinku magnetu od Hella, rozhodl se tuto metodu sám vyzkoušet. Hell mu zhotovil jeho vlastní magnet a v několika případech opravdu dosáhl léčebných úspěchů. Bohužel nesprávně považoval magnet za univerzální lék a jeho výzkum vedl špatným směrem, ale nevědomě objevil novou psychotechniku. Mesmer se stal modlou pro pacienty, neboť se zdálo, že díky magnetickému železu vyléčí pacienty z nemocí, které dříve byly nevyléčitelné, např. koupal pacienty v magnetizované vodě, potíral s ní věci, rostliny, zvířata, hudební nástroje atd. Zajímavé je, jak sám Mesmer působil léčebně na pacienty. Lékařská věda si příliš nepřipouštěla, že léčba sugescemi byla velmi praktikovaná už od počátku medicíny. Mesmer si až po roce 1775 uvědomil, že na nemocné působí právě jeho ruka a on sám, ne magnet, který byl tedy zbytečný. Nechtěl tuto chybu přiznat, a tak začal vysvětlovat, že působící síla v člověku je analogická s tou magnetickou. Tuto metodu nazval „animální magnetismus“. Pro nejlepší léčebný efekt je třeba zesílit nemoc nebo symptom k jeho hranicím. Všiml si, že někteří pacienti jsou více sugestibilní, tedy více reagují na magnet než ostatní. Od roku 1774 prováděl řádnou hypnotickou a sugestivní léčbu, aniž by si toho byl vědom. Úspěšný byl hlavně díky jeho skoro magnetické síle osobnosti. Stagnaci v dalším poznávání a vývoji hypnotických sil pak bohužel způsobil Ludvík XVI., když schválil roku 1784 Lékařské společnosti a Akademii prozkoumání užitečnosti a škodlivosti magnetismu. Nakonec konstatovali, i kvůli skeptikům, na které magnetismus neúčinkoval, že magnetismus neexistuje, a navíc mravně ohrožuje společnost. Příznivec a žák Mesmera, hrabě Marquis de Puységur byl však první, komu byl objev hypnotického ovlivnění připsán a první, kdo si ho plně uvědomil. Puységur navíc rozluštil jev náměsíčného stavu, a že je možné ho vyvolat v magnetickém neboli hypnotickém spánku. Na tento objev přišel během hypnotického pokusu, kdy mu pastevec Viktor usnul pod rukama. Nedařilo se mu ho probudit, ale když mu poručil, aby vstal, tak to udělal, a i několik kroků se zavřenýma očima, navíc mu i odpovídal na otázky… Takto je poprvé hypnóza zaznamenána a tento tzv. spánek se stane zdrojem duševního života. Až téměř po 100 letech, v roce 1884 stejná fakulta, která konstatovala neexistenci sugesce, ji sama oficiálně uznala. Hypnóza: Metoda přímé komunikace s nevědomím „Během hypnózy přestanete užívat své bdělé vědomí, místo něj začnete využívat svou nevědomou mysl. Vzhledem k tomu, že se jedná o nevědomí, víte toho stejně jako ve vědomém stavu, ba dokonce ještě mnohem více“. Hypnóza, označovaná některými autory také jako hypnotický stav, hypnotický spánek nebo trans, je definovaná jako zvláštní psychický stav, při němž dochází ke změně stavu vědomí, který je odlišný od normálního bdělého stavu. Pozornost hypnotizované osoby je pohlcena hypnotizérovými sugescemi, které umožňují prožívat změny vnímání, myšlení, emocí, chování a paměti jako subjektivně reálných a mimovolných. Prožitky uvedených jevů jsou individuální, každý je prožívá v rozdílné intenzitě a různým způsobem. Většina z nás již jistě zažila pohlcení pozornosti, například při sledování filmu nebo zajímavé situace, kdy jsme nemohli odtrhnout oči a mysl, a nevnímali jsme vnější podněty, i když na nás působily rušivě. Došlo k tomu proto, že naše vědomí bylo omezeno a my jsme nebyli schopni se věnovat více věcem současně. V daný okamžik mozek vyselektoval tu část, kterou vnímal a zbytek odmítl. Lidé, kteří nemají s hypnózou žádné zkušenosti, se často mylně domnívají, že hypnóza je spánek. Avšak dnes lze tento omyl vyvrátit s pomocí elektroencefalografu (EEG), který zaznamenává křivky mozku, ze kterých lze vyčíst, zda člověk spí nebo bdí. Z EEG však bylo patrné, že žádnému spánkovému stadiu se křivky u hypnotizovaných osob nepodobají. Samotný děj, který se odehrává během hypnózy, popisují hypnotizovaní tak, jako by probíhal mimovolně, reálně a bez jejich úsilí. Účelem hypnózy je zpřístupnění nevědomých procesů, které jsou v běžném stavu blokovány naším vědomím a vštípenými reakcemi. Ačkoli se může zdát, že hypnotizovaná osoba je jako robot, reagující na veškeré pokyny hypnotizéra, není tomu tak, naopak v hypnotickém stavu ochotněji experimentuje. V hypnóze se člověk nezmění, zůstává tím, kým byl předtím. Pokud zadávané sugesce nejsou v souladu s jeho osobnostními rysy a hodnotami, tak je nepřijímá. Změna chování tedy není způsobena hypnotizérem, ale je formou sebevyjádření vycházející z životních zkušeností hypnotizovaného. Zajímavostí je, že během hypnózy dochází ke změně vnímání času a prostoru. Můžeme se přesunout do minulosti pomocí věkové regrese a znovu prožít některé zážitky nebo je vidět a vnímat v původní podobě, pokud došlo k jejich zapomenutí nebo potlačení. Na základě časového zkreslení můžeme prožívat nějaký časový úsek zpomaleně nebo i naopak zrychleně. „Prostřednictvím pozitivní halucinace lze vidět (slyšet) něco, co reálně neexistuje, nebo naopak prostřednictvím negativní halucinace nevidět (neslyšet) to, co objektivně existuje“. Hypnabilita a hloubka hypnózy Hypnabilita je základní předpokládanou vlastností člověka, která umožňuje u daného subjektu navození hypnotického stavu. Už v 19. století se diskutovalo o tom, že hypnotický stav se vyskytuje v různých podobách neboli stupních, že lze u různých osob dosáhnout jiných hloubek hypnotického stavu a že u některých lidí je navození hypnózy velice obtížné nebo dokonce nemožné. V té době došlo k převrácení zájmu od osoby hypnotizéra k hypnotizovanému subjektu. Přestalo se uvažovat nad zvláštními schopnostmi hypnotizéra, respektive nad jeho osobnostními předpoklady, protože se předpokládá jeho minimální vliv na průběh hypnózy (pokud pracuje ve standardních podmínkách). Podle třístupňové klasifikace dělíme hypnózu na: • LEHKOU HYPNÓZU, pro kterou je typické zavření víček, relaxace, ospalost, snížená až vymizelá spontaneita, zpomalení duševních pochodů a poddávání se sugerovaným představám. Pacient je pohroužen do sebe, ale současně si jasně uvědomuje své okolí. Může se pomocí vůle pohybovat, sugescím se účinně bránit, otevřít oči a hypnotický stav ukončit. Sugerované zážitky mají charakter představ. • STŘEDNÍ HYPNÓZU, v níž pacient nemůže odporovat motorickým sugescím a senzorické sugesce nabývají na automatičnosti a realističnosti. Daří se sugesce tepla a chladu, halucinace, částečná a u některých osob i úplná analgezie pro lehčí bolestivé podněty. Některé osoby reagují navenek mimikou a pohyby, jsou schopny mluvit nebo jednoduchých pohybových reakcí, např. zvednutí prstu. • HLOUBKOVOU HYPNÓZU, která umožňuje vyvolat většinu hypnotických jevů, ovlivnění motoriky s nemožností odporovat sugescím, živé pozitivní halucinace, někdy i negativní, věkovou regresi. Vsugerované změny vnímání, myšlení a emocí působí jako reálné. Je dokonce možné ovlivnit vegetativní reakce. Hypnóza je velmi mocný nástroj, u kterého se bohužel, jako u všeho, kde se svěřujeme do něčích rukou, můžeme setkat se zneužitím! Existují lidé, kterým bylo prostřednictvím hypnotizéra či hypnózy ublíženo. Samotná hypnóza a její následky mohou být nebezpečné ale jen tehdy, pokud je hypnóza vykonávána neodborníkem, pseudolékařem nebo různými léčiteli, kteří neprošli potřebným vzděláním. Na běžném, ověřeném hypnotickém postupu není nic závadného ani nebezpečného, pokud ho vykonává zkušený terapeut, lékař, jenž je vázán etickým kodexem. Je tak nutno poznamenat, že k zneužití hypnózy dochází opravdu výjimečně a lze se mu snadno vyhnout vhodným výběrem zkušeného, prověřeného terapeuta. V široké veřejnosti se bohužel zneužití hypnózy dostává více pozornosti než velkému množství úspěchů hypnoterapie. )

Nejnovější články na našem portálu

Hormonální jógová terapie – Návrat k ženské energii, návrat k sobě
duben 01, 2025 117
„Sestavu hormonální jógy jsem vytvářela pro menopauzu, pro starší ženy, které ztrácejí hormony,...
Číst článek...
Slunce v Beranu – Nová cesta je otevřená
březen 20, 2025 494
20. 3. 2025 v 10:02 Slunce, které opustí konjunkci s Neptunem a Severním lunárním uzlem v Rybách,...
Číst článek...
Měsíční jeskyně – Tajemná šachta patří k největším záhadám na Slovensku
březen 18, 2025 385
Stálo tam něco jako obrovské černé silo, bíle olemované. Když jsem se vzpamatoval, napadlo mě, že...
Číst článek...
JITKA VALENTOVÁ: Černá Luna vstupuje do Štíra 27. 3. 2025
březen 12, 2025 543
Dne 27. 3. 2025 vstoupí po 9. letech v rámci koridoru zatmění Černá Luna do znamení Štíra . V...
Číst článek...
Rituál zavinování – Hluboký transformační proces a cesta k uzavření jakékoliv životní etapy
březen 02, 2025 477
„Tvá síla pochází přímo od Bohyně – je to láska. Nechť z Tebe vyzařuje, když jdeš, když stojíš…Ať...
Číst článek...
Sibyly – Prorocké kněžky, které měly ve svých rukou osudy celých národů
únor 20, 2025 668
„Než mě k Sibyle pustili, musel jsem napřed obětovat býčka Apollónovi a ovci Artemidě. Bylo...
Číst článek...
Slunce v Rybách – Rozpuštění staré formy
únor 17, 2025 742
18. 2. 2025 v 11:07 vstoupí Slunce do znamení Ryb, ve kterém uzavíráme jeden roční cyklus, zároveň...
Číst článek...
EFT – Jemná technika pro dosažení vnitřního klidu a osvobození se od bolestivých emocí
únor 11, 2025 705
„Každou myšlenku, kterou přijmeme, podvědomí přetvoří a promítne v našem životě, v podobě úspěchu,...
Číst článek...
Fototerapie – Objevte tajemství léčby jasným světlem
leden 28, 2025 536
Světlo je zdrojem života. Jeho blahodárné účinky jsou známy již od dávných věků, ale jako mnoho...
Číst článek...
JITKA VALENTOVÁ: Vzácné lednové zarovnání planet
leden 20, 2025 819
Rok 2025 přinese řadu výjimečných astrologických i astronomických vlivů, jedním z nich je vzácné...
Číst článek...
Slunce ve Vodnáři – Cesta za svobodou začíná obratem do nitra
leden 18, 2025 814
19. 1. 2025 ve 21:00 vstoupí Slunce do znamení Vodnáře pod dohledem mocného Pluta a za podpory...
Číst článek...
KAKAO – nápoj bohů, elixír zdraví i platidlo
leden 15, 2025 679
„Tato semena, zvaná mandle či kakao, se rozdrtí na prášek a tento prášek spolu s nadrcenými...
Číst článek...
PODPOŘTE NAŠÍ PRÁCI A ZAŠLETE NÁM FINANČNÍ DAR, VELICE DĚKUJEME.
2201380141/2010. Pro platby ze zahraniční: FIO Banka, a.s.
IBAN: CZ7720100000002201380141

NEBO PŘES PAYPAL třeba 111,- nebo 222,- Kč

Přednášky z festivalu Poděbrady

Více videí

Tajemné dějiny a UFO na Zemi

Nejčtenější články na našem portálu osobního rozvoje

16 květen 2020 2233470
Věřím, že každý se někdy zarazil nad "časem", tedy lépe řečeno nad čísly na hodinách, která na...
Celý článek...
4 listopad 2019 517643
Taky jste si všimli, že stále více lidí hlásí různé formy intolerance nebo alergie na pšenici,...
Celý článek...
20 září 2023 462014
Naše jméno nás representuje na veřejnosti a je do jisté míry i naší vizitkou. Každé jednotlivé...
Celý článek...
Vaše osudové číslo předurčuje Vaší životní cestu
1 prosinec 2020 297558
Nauka o číslech nebo-li numerologie je prastará opravdu zajímavá věda. Možná právě proto byla po...
Celý článek...
51 symptomů spirituálního probuzení
28 září 2023 287398
1. Změna spánkových vzorců: nervozita, horká chodidla, přerušovaný spánek Pocit únavy po probuzení...
Celý článek...
3 říjen 2023 275240
Byla roztěkaná, utahaná a kafe pila neúměrně rychle. Prý musí brzy jít, protože na ni doma čeká...
Celý článek...
Jitka Bičíková: ATOPICKÝ EKZÉM a jeho duchovní příčina
6 říjen 2023 263601
Ekzémy vyjadřují náš VNITŘNÍ ZÁPAS mezi tím počem toužíme, a tím co ve skutečnosti prožíváme....
Celý článek...
Jak zjistit z numerologie kým jsme byli a jak jsme zemřeli v minulém životě?
3 srpen 2019 260399
Zajímá vás, zda jste byli v minulém životě mužem či ženou nebo příčina smrti, co nás čeká po...
Celý článek...
Význam andělských čísel 11, 111 a 1111
13 duben 2020 259450
Pokud opakovaně vídáte čísla 11, 111 nebo 1111, je pro to důvod. Nejčastějším způsobem, jakým...
Celý článek...
DUCHOVNÍ PŘÍČINA OBEZITY a celulitidy v naší mysli
12 prosinec 2020 245486
Obezita znamená z mluvy naší duše nejen POTŘEBU OCHRANY, OBAL STRACHU, ale také ÚTĚK PŘED -...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Krevní tlak NÍZKÝ/VYSOKÝ - duchovní příčina
30 květen 2022 244913
VYSOKÝ KREVNÍ TLAK - Duchovní příčina Vysokým tlakem trpí lidé, kteří v sobě dusí VELKÝ TLAK....
Celý článek...
Jak zhmotňovat svá přání - Zákon přitažlivosti, nejmocnější zákon vesmíru
29 srpen 2021 217461
Každá myšlenka vibruje, každá myšlenka vyzařuje nějaký signál a současně přitahuje jí odpovídající...
Celý článek...
Vztah dvojplamenů - karmických duchovních dvojčat
7 leden 2018 210029
O konceptu dvojplamenů toho bylo napsáno hodně a koluje mnoho názorů a přesvědčení. Zdá se, že...
Celý článek...
Jak číslo domu a bytu může ovlivňovat váš život
30 září 2019 194058
Mohlo by se zdát, že čísla na dveřích jsou abstraktní, kromě základní orientace nic neznamenající...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Proč ženy trpí na CYSTY, VÝTOKY A BOLESTIVOU MENSTRUACI? ~ psychospirituální příčina
17 září 2020 187967
V dnešní době snad už neexistuje jediná žena, která by neměla nějaké "ženské problémy". Čím je to...
Celý článek...
Vendula Kociánová: Muži milují silné ženy, do doby, než z nich vytáhnou raněné chlapce
27 srpen 2020 185911
Většinu mužů přitahují silné ženy. Někdo si na ni troufne jiný jen tak z povzdálí kouká a...
Celý článek...
Jitka Bičíková: VELKÉ A TLUSTÉ BŘICHO U HUBENÝCH ŽEN
6 prosinec 2018 178137
Jste štíhlá, cvičíte, držíte dietu, ale stále nemůžete zhubnout velké břicho ? KDE JE CHYBA? Náš...
Celý článek...
Soňa Sofi: NUMEROLOGIE - Číslo dne narození
23 září 2019 169328
"To, čím jsi, záleží na třech faktorech:na tom, co jsi zdědil, co z tebe udělalo tvé okolí a co...
Celý článek...
Je ten muž pro mě skutečně tím pravým?
25 listopad 2020 165029
Často se dva dospělí dají dohromady a jenom donekonečna přehrávají svá dětská dramata. Poměrně...
Celý článek...
Petra Jelínková: Všem matkám svých synů
13 srpen 2022 162558
Tak jak nic v životě není náhoda, není ani náhoda, že žena porodí syna. Tím, že žena přivede na...
Celý článek...
Znáte svojí osobní roční vibraci? Víte v jakém karmickém roce se nacházíte?
24 květen 2018 144840
Každý z vás jistě ví, jaký se píše rok, nyní, když dávám dohromady tento článek, jsme na sklonku...
Celý článek...
MERLIN král čarodějů: Když muž skutečně miluje
20 červenec 2022 129396
Když muž skutečně miluje a otevře své srdce ženě, měla by žena o jeho zranitelné srdce pečovat a...
Celý článek...
Jitka Bičíková: BABIČČINY BYLINKY na lymfu a otoky
21 květen 2020 125931
OBKLAD Z JABLEČNÉHO OCTA: – Vezměte si bavlněný ručník nebo nějaký hadřík a namočte ho v...
Celý článek...
Jitka Bičíková: MIGRÉNY a bolesti hlavy - duchovní příčina
29 červenec 2022 124615
MIGRÉNY a bolesti hlavy nebo-li náš PAPIŇÁK V HLAVĚ - DUCHOVNÍ PŘÍČINA Bolest z fyzického hlediska...
Celý článek...