Záhady, historie a UFO

Tornádo: Nejobávanější meteorologický jev na naší planetě

Tornádo: Nejobávanější meteorologický jev na naší planetě

Tornádo je charakterizováno jako silně rotující vír (se zhruba vertikální osou) vyskytující se pod spodní základnou konvektivních bouří, který se během své existence alespoň jednou dotkne zemského povrchu a je dostatečně silný, aby na něm mohl způsobit hmotné škody. Tornádo se nejčastěji jeví jako silně rotující válec. Má tvar trychtýře, kornoutu, sloupce či chobotu, který se spouští od základny oblaku až k zemskému povrchu. Pojem tornádo vychází z portugalského nebo španělského slova „tronada“, který v překladu znamená bouřka. Neznalostí bývá občas tornádo zaměňováno s hurikány, cyklony či tajfuny. Tyto názvy jsou jedním typem atmosférického jevu zvané tropická cyklóna odlišující se pouze místním názvem. V oblasti severozápadního Tichého oceánu jsou označovány jako tajfuny, zatímco v Indickém oceánu jsou nazývány cyklóny. Tropická cyklóna vzniká nad tropickými oblastmi oceánů. Ve srovnání s hurikány jsou tornáda mnohem menších horizontálních rozměrů. Průměr středně velkého hurikánu je udáván kolem 550 km, zato tornáda jsou v řádech od jednotek po stovky metrů. Doba života tornád se udává v řádech od desítky sekund až po desítky minut. Většina tornád má životnost kratší jak 10 minut, ale je i známo tornádo trvající déle jak hodinu. Tromba je označení pro vír v atmosféře s přibližně vertikální osou rotace dosahujícího průměru řádově jednotek, desítek, výjimečně i stovek metrů, bez ohledu na jejich mechanismus vzniku, zda se dotýkají zemského povrchu či nikoliv. Ke zviditelnění tromby může dojít materiálem unášeným ze zemského povrchu nebo kondenzací vodní páry. Mezi tromby se řadí různé víry, od prašných či písečných vírů neboli tzv. rarášků, kondenzačních chobotů nedotýkajících se zemského povrchu, vodní smrště až po tornáda. Tromby můžeme pozorovat jak nad pevninou, tak i nad mořem. Kosmova kronika: První zmínka o tornádu v České zemi Kosmas zde líčí zničení knížecího paláce na Vyšehradě v Praze dne 30. července 1119. Podle popisu je zřejmé, že se jedná o tornádo, které je popisováno jako „Satan v podobě víru“. „Dne 30. července ve středu, když se již den chýlil k večeru, prudký vichr, ba sám satan v podobě víru, udeřiv náhle od jižní strany na knížecí palác na hradě Vyšehradě, vyvrátil od základů starou, a tedy velmi pevnou zeď, a tak což jest ještě podivnější zjev – kdežto, obojí strana, přední i zadní zůstala celá neotřesená, střed paláce byl až k zemi vyvrácen a rychleji, než by člověk přelomil klas, náraz větru polámal hořejší a dolejší trámy i s domem samým na kousky rozházel je. Tato vichřice byla tak silná, že kdekoliv zuřila, v této zemi svou prudkostí vyvrátila lesy, štěpy a vůbec vše co jí stálo v cestě“. První rozsáhlá odborná publikace o tornádech v Evropě byla publikována v roce 1917 Alfredem Wegenerem pod názvem Wind – und Wassehorsen in Europa. Významným rokem, kdy došlo ke změně přístupu českých meteorologů k postoji tornád na našem území, se pokládá rok 1994. V 90. letech u nás bylo průměrně zaznamenáváno jedno tornádo ročně. Od roku 2000 dochází k prudkému nárustu doložených případů. Podle meteorologů ovšem není způsoben vlivem klimatických změn, ale svědčí o větším zájmu, jak vzájemnému předávání informací mezi meteorology, tak i široké veřejnosti, která začíná hojně využívat informační systémy. Od roku 2002 se pravidelně pořádají konference, které se zaměřují na problematiku tornád a silných konvektivních bouří v Evropě. První setkání se konala ve Francii ve městě Toulouse. Tato konference nyní vystupuje pod názvem European Conference on Severe Storms. Fyzika vzniku tornád Obecně jsou tornáda spojena se silnými bouřemi. V současné době jsou konvektivní bouře studovány na základě široké škály meteorologických dat. Jsou extrémními a nebezpečnými jevy na našem území. Pro vývoj silných konvektivních bouří je významný výrazný střih větru ve spodních hladinách troposféry a mnoho dalších aspektů. Atmosférická konvekce je v meteorologii proces, kdy dochází k vývoji horizontálně omezených výstupných i kompenzačních sestupných pohybů vzduchu v atmosféře. Tyto výstupné pohyby mají vliv na vertikální rozložení hustoty vzduchu, a mohou se tak projevit ve spodních hladinách jako nárazovitý vítr. Dalšími nebezpečnými jevy, které doprovází konvektivní bouře jsou např. nárazovitý vítr, střih větru, tornáda apod. Vztlaková síla má za následek pohyb výstupných proudů směrem vzhůru za předpokladu, že hustota daného objemu vzduchu je menší než hustota vzduchu v jeho okolí. Příčinou poklesu hustoty je nejčastěji ohřátí vzduchu a horizontálně nerovnoměrné rozložení hustoty je poté vyvoláno rozdíly v horizontálním rozložení teploty. Vzduchové částice, které se vyskytují nad prohřátým povrchem, jsou lehčí, a dochází tak k vývoji konvektivních proudů. Rychlost těchto konvektivních proudů se pohybuje řádově od jednotek po desítky m/s. Vzduchové částice, které stoupají, se poklesem tlaku a rostoucí výškou rozpínají a ochlazují. Pro vznik konvektivní oblačnosti jsou nutné vhodné podmínky: • Impuls, který dá podmět ke vzniku výstupných pohybů• Instabilní zvrstvení vzduchu v troposféře, které podporuje zrychlení vzniklého výstupného pohybu• Stoupající vzduch má dostatečnou vlhkost pro kondenzaci a vznik oblačnosti STŘIH VĚTRU: Silné bouře, především supercely, vznikají v prostředí se silným vertikálním střihem větru. Střihem větru rozumíme změnu vektoru rychlosti proudění připadající na jednotkovou vzdálenost. Nejčastěji se uvažuje o vertikálním střihu větru. Pod tímto pojmem rozumíme změnu vektoru rychlosti proudění v určitém směru horizontální roviny připadající na jednotku vzdálenosti. Střih větru nejčastěji vyjadřuje změnu rychlosti ve vertikálním směru. Střih větru se vyjadřuje v m/s na 100 m. Druhy tornád Tornáda rozdělujeme podle vývoje na supercelární a nesupercelární. K vzniku tornáda je zapotřebí dostatečné množství vertikální vorticity, která může vzniknout ve spojení s mezocyklonou v supercele anebo i kombinací několika faktorů mimo mezocyklonu. SUPERCELÁRNÍ TORNÁDA: Nejsilnější tornáda jsou vázána na supercelární bouře, supercely. Supercela je konvektivní bouře významně silné intenzity tvořena jedinou mohutnou konvektivní buňkou a dlouhou dobou života (až několik hodin). Horizontální rozměr supercely může dosahovat při povrchu i přes 20 km. Tato konvektivní buňka je udržována v činnosti jediným silným rotujícím vzestupným proudem s vertikální osou rotace dosahující rychlosti až 50–60 m/s. Supercela se vyvíjí v prostředí se silným střihem větru (více než 25 m/s ve spodních 6 km). Supercely s výstupným proudem, který rotuje cyklonálně, se na severní polokouli stáčí vpravo, avšak supercely, které rotují anticyklonálně, se na severní polokouli stáčí opačně (směrem vlevo) od původního směru pohybu. Organizace bouře, spojená právě se silným střihem větru, je spojena s výskytem nebezpečných jevů, především tornád. Mezi supercelární tornáda spadají tornáda kategorie F5, F4 a část F3. Tato tornáda se tak řadí k nejničivějším projevům silných konvektivních bouří. Avšak ne vždy, když vznikne supercelární bouře, se vytvoří tornádo. Procentuální výskyt tornád v supercelách je udáván okolo 15 až 20 procent. Existence mezocyklony je předpokladem pro vznik supercelárního tornáda. NESUPERCELÁRNÍ TORNÁDA: Mezi tyto tornáda patří všechna tornáda, která nejsou spojena s vývojem mezocyklony. Bývají výrazně slabší. Mezi tyto tornáda se řadí tornáda kategorií F0, F1, F2 a část tornád z kategorie F3. I tato tornáda jsou vázána na vývoj oblaků druhů Cumulonimbus (Cb), případně Cumulus Congestus (Cu con). SEKUNDÁRNÍ SAVÝ VÍR: Na okrajích tornáda se občas vyskytují velmi ničivá malá tornáda označována jako sekundární savé víry. Tyto víry menších rozměrů vznikají uvnitř či na periferii hlavního „mateřského“ tornáda. Jsou velmi destruktivní, i když doba jejich života je velmi krátká. Životnost vírů se pohybuje řádově v sekundách až desítkách sekund. „Savými“ byly pojmenovány pro svůj velmi silný savý účinek. V mateřském tornádu se může pohybovat až několik sekundárních savých vírů najednou. Tornáda na našem území Den 31. květen 2001 byl významným z hlediska několika prvenství. Poprvé byla zdokumentována přítomnost výskytu sekundárních savých vírů v mateřském tornádu na našem území a také byla jednoznačně radarově doložena supercelární struktura bouře, na které se tornádo vyskytlo. V odpoledních hodinách přešly přes území České republiky dvě konvektivní bouře. Tyto bouře byly doprovázeny tornády. Milošovické tornádo, které vzniklo 31.5. 2001 vykazovalo hodnoty velmi příznivé pro vznik supercely, případně tornáda. V tento den se na našem území vyskytly mimořádně silné bouřky, jejichž vznik podpořily i vysoké hodnoty pro střih větru v hladině 0-1 km okolo 10 m/s, v hladinách 0-6 km jsou to hodnoty 25 m /s (stanoveno pro dlouhotrvající supercelární bouřky). První slabší konvektivní bouře, která ten den přešla přes území ČR a ve které se vyskytlo tornádo, vznikla kolem 1100 UTC v Německu a pokračovala přes Krušné hory, Chomutovsko, Lounsko, Kralupy nad Vltavou a ve směru dále na Nymbursko. První tornádo, které bylo zaznamenáno, se vyskytlo u obce Dušníky nad Vltavou a trvalo přibližně jednu minutu se stupněm síly F1. Druhá silnější konvektivní bouře, která byla doprovázena tornády, začala projevovat svoji sílu kolem 1150 UTC na západním území ČR. Na počátku ve své slabší podobě přešla přes území Křivoklátsko, jižní okraj Prahy a nad okresem Benešov se spustila tornáda. Tornáda zasáhla dlouhý pás kolem Sázavy mezi Zručí nad Sázavou a Světlou nad Sázavou. Svědky bylo tornádo popisováno jako mohutný trychtýř, který se spustil k zemskému povrchu ze spodní základny oblačnosti bouře. Tornádo napáchalo rozsáhlé škody. Vytvořilo stopu širokou mezi 400–500 m a dlouhou kolem 4,5 km. Stromy zde byly polámány do všech stran, což nepřímo dokazuje přítomnost savých vírů. Zvuky, které tornádo vydávalo, byly přirovnány k jedoucímu metru nebo přeletu několika letadel najednou. Podle výpovědí svědků, kteří se vyskytovali v danou dobu v místech výskytu tornáda, se po zániku tornáda spustil silný déšť s kroupami a silný vítr. Na základě způsobených škod bylo tornádo klasifikováno stupněm F3 podle Fujitovy stupnice Tornádo v Málkově 11. června 2000Obec Málkov se nachází přibližně 4 km západně od Chomutova. Podle svědků bylo velké horko, jasno a bezvětří. V 1400 UTC se pomalu začalo zatahovat, v 1430 UTC byla zaznamenaná vzdálená bouřka, v 1510 UTC sílící vítr a v 1515 UTC slabý déšť. V 1600 UTC podle svědků byl nad obcí velký černý oblak. Na radaru postupovala tato bouře jako samostatný jev proti směru postupu frontálních bouří. Podle svědků byl trychtýř tornáda poprvé zpozorován kolem 1600 UTC. Cesta, kterou tornádo urazilo, byla kolem 2,5 km dlouhá. Podle svědků tornádo vyvrátilo několik stromů, z jednoho domu odneslo celou střechu či vyneslo auto do vzduchu do výšky kolem 3 metrů a poté ho odhodilo. Podle výpovědi svědků bylo tornádo v průměru v dolní části široké kolem 100 m a vykazovalo cyklonální směr rotace. V současnosti bohužel žádný účinný varovný systém neexistuje. Vzhledem k tomu, že i běžné předpovědi počasí na další den bývají často nepřesné či neúplné, bývá předpověď samotného tornáda nerealizovatelná. U počasí navíc neplatí „pravidlo“, že ze silné bouře vznikne tornádo a naopak – často nevinně vypadající přeháňka se může proměnit v ničivé tornádo…   )

Vědomí – Nejhlubší tajemství naší existence

Vědomí – Nejhlubší tajemství naší existence

„Člověk tvoří součást celku zvaného Vesmír, část omezenou v čase a prostoru. Sám sebe i svoje myšlenky a pocity vidí jako cosi, co je od všeho ostatního oddělené, jde o optický klam jeho vědomí. Tento sebeklam funguje jako jakési vězení, jež nás omezuje na naše osobní touhy a příchylnost jen k několika lidem co jsou nám nejbližší. Naším úkolem je osvobodit se z vězení rozšířením okruhu našeho soucitu, aby zahrnoval všechny živé tvory i celou přírodu v její kráse“. – Albert Einstein Existence vědomí je v současné vědě jednou z nejobtížnějších vědeckých otázek. Asi nenajdeme nic, co bychom znali tak důvěrně a zároveň by to pro nás bylo tak obtížné vysvětlit. Nemůžeme říct, že by existovala jediná platná definice toho, co vědomí vlastně je. Většina západních psychologů považuje vědomí za produkt osobní mysli a mozku. Na druhé straně, podle východních tradic není vědomí osobní, ale univerzální a přesahuje prostor, čas, vlastnosti a kategorie všeho druhu. Vědomí ve filozofii Nejstarší představy o duši a rozdělení lidské přirozenosti na dvě složky – psyché a sóma, nalezneme v evropské intelektuální tradici již v předfilozofickém období homérských eposů. V tomto období nemá psyché stejný význam jako dnes. Nachází se v eposech pouze v případech, kdy opouští tělo. Psyché (duše, duch) lze chápat jako oživující element, který do těla vstupuje, často prostřednictvím dechu, a v průběhu lidského života se nachází v lidském těle. Tento duch pak po smrti tělo opouští, což symbolizuje smrtelnost člověka, narozdíl od nesmrtelnosti bohů. Homér nechápal duši, jako dnes chápeme lidskou mysl nebo psychiku. Nepřipisuje jí žádné psychické vlastnosti ani psychické funkce. „Psyché zemřelého je podle této tradice mdlá, neživotná, pasivní, bez vůle, iniciativy a jasného vědomí“. Staří Řekové používali pro netělesnou složku kromě výrazu „psýché“ také pojmy „thýmos“ (emocionální centrum jedince), „noos“ (moudrost a myšlení) a „frenes“ (místo vzniku paměti, rozhodování a kontaktu s ostatními moudrostmi). Teprve od Platóna se pojem psýché užívá analogicky k dnešnímu použití a jako proměňující se termín přetrval až do novověku. Pod vlivem vědeckého pojetí světa se pojem duše, který byl spojován s náboženskými představami, od 19. století přestal užívat v moderních teoriích a byl nahrazen jinými termíny. To souvisí i se zkoumáním lidské psychiky jako samostatného předmětu zájmu. S lidskou zkušeností, a především náboženskou tradicí koresponduje ontologický dualismus. René Descartes, francouzský matematik a nejvýznamnější představitel ontologického dualismu, předpokládal existenci dvou radikálně odlišných substancí, jimiž jsou rozprostraněná hmotná substance (res extensa) a duchovní substance (res cognitans), jež nezabírá žádný prostor a jejímž hlavním atributem je myšlení. Podle Descarta je vědomí esencí ducha a zásadně se liší od těla, které je součástí hmotné substance. Změněné stavy vědomí „Náš normální bdělý stav vědomí, racionálního vědomí, jak mu říkáme, je jen jedním specifickým typem vědomí, zatímco všude kolem něj, oddělené od něj těmi nejtenčími zástěnami, se nacházejí potenciální formy vědomí, jež jsou zcela odlišné. Můžeme prožít celý život, aniž bychom tušili, že existují, aplikujte však potřebný stimul a máte je na dosah ruky v celé jejich složitosti…“ Různé stavy vědomí nám dávají možnost, jak vnímat realitu odlišným způsobem. I když se kolektivně shodneme, že barva nebe je modrá nebo že každé ráno vychází slunce, nemůžeme s jistotou vědět, jak přesně jiný člověk vnímá barvy či chutě, a to předpokládáme ve stavu „běžného vědomí“. Spousta protichůdných názorů může být pravdivých, záleží pouze na úhlu pohledu. Ze Země se zdá, že slunce vychází a zapadá, ale pro pozorovatele ve vesmíru, je ovšem skutečnost dosti odlišná. Pro náš svět a naše individuální chápání reality není až tak důležitý konsensus pravdy na kterém se shodne větší část populace, ale subjektivní zkušenosti či zážitky, které zaručují svobodu člověka, který hledá pravdu svou vlastní cestou a jehož cílem je seberealizace a naplnění sebe sama než následování ostatních. Tyto jiné formy vědomí, které se vymykají našemu běžnému chápání, mnohdy zprostředkují vědění, které nemůžeme získat skrze našich pět smyslů a které se dotýká našeho niterného či bytostného Já. Cíl změněných stavů vědomí, tj. dosažení mystického splynutí, se během dějin považoval za summum bonum, za nejvyšší dobro a největší ambici lidského bytí vůbec. Mnoho takových stavů vědomí bylo až donedávna považováno za patologické projevy. Odborníci pro to měli několik důvodů. Na Západě se tradičně rozeznával jen omezený počet stavů vědomí – zejména to byla bdělost, spánek a intoxikace. Ostatní stavy měli vědci tendenci popírat či patologizovat. Nové pokusy a důkazy v této oblasti školených západních badatelů ovšem naznačují, že úplné ocenění a pochopení změněných stavů vědomí je bez přímé osobní zkušenosti složité. Tyto zkušenosti mohou nekompromisně změnit osobní světonázor a lidé s těmito prožitky většinou považují vědomí za primární složku reality. Zážitky z vrcholných zážitků se nápadně podobají fenoménu zvaného pod pojmem osvícení či probuzení. Tyto termíny se vyskytují v mnoha východních naukách a náboženstvích a představují stav absolutního vědomí, doprovázeného stavy blaženosti a štěstí, rozpuštěním ega a hlubokými vnitřními vhledy. Pataňdžali, který je považován za zakladatele jógy, vysvětluje vztah mezi myslí a vědomím a poukazuje na omezení, které plyne z omezujícího vnímání našeho individuálního Já: „Mysl nezáří svým vlastním světlem, je také objektem, ozařuje ji Já…jenže Já je neomezené. Je to ryzí Vědomí, jež ozařuje obsahy mysli. Egoismus, omezující vnímání „Já“, povstává z individuálního intelektu, který připisuje sílu vědomí sám sobě“. Techniky měnící vědomí Existuje velký počet metod a technik, které mohou změnit vědomí a dočasně navodit mystický zážitek. Patří mezi ně například různé formy práce s dechem, užití zvuků, bubnů, zpěvu, meditace, jóga nebo holotropní dýchání. Indické meditační a jogínské praktiky zahrnují vysoce koncentrované stavy, jakými jsou Samádhi či budhistické džňány, stavy pozorovatele, kdy je koncentrace tak silná, že vnější podněty mají velmi nepatrný či žádný vliv. Některé techniky vedou ke stavům splynutí, v nichž se rozpouští veškeré vnímání mezi já a světem, jako jsou některé stavy satori v Zenu. V jiných stavech vědomí mizí veškeré objekty a jevy, jako třeba v budhistické nirváně. Jedna z technik, která slouží i jako prostředek pro navození různých druhů vědomí je meditace. Je to umění bdělého vnímání, stav nic nedělání, při kterém dokážeme odložit tělo i mysl. Existuje mnoho druhů a účelů meditace, ale ten základní je vědomé pozorování a uvědomění života v přítomném okamžiku. Nejmodernější výzkumy meditace ukazují, že lze pozorovat: „obecný trend směřující k prohloubení klidu a rozvahy, pozitivních emocí a smyslové i introspektivní vnímavosti. V pokročilých stadiích nastupují prožitky hlubokého míru a soustředění, prudkého štěstí, intenzivní pozitivní emoce lásky a soucitu, pronikavého vhledu do povahy mysli a celá škála transcendentních stavů, jež spadají do klasických mystických zkušeností“. Výsledky výzkumu naznačují, že má i terapeutické účinky a může léčit psychické potíže, mezi které patří např: fobie, posttraumatický šok, úzkostné stavy, nespavost a mírné deprese. Látky měnící vědomí Vědomí ovlivňují i nejrůznější přírodní látky obsažené jak v rostlinách a také v některých syntetických drogách. Mnohá zvířata konzumují rostliny nebo rostlinné produkty pro jejich účinky na změnu vědomí. Příkladem jsou sloni, opilí ze zkvašeného ovoce, omámené a zmatené včely, které se opakovaně vracejí, aby se obalily pylem v květech psychoaktivního durmanu, nebo kočkovité šelmy opojené šantou kočičí. Účinky látek ovlivňující vědomí nazýváme psychedelické nebo halucinogenní. Existují antropologická a historická data, která naznačují, že se psychedelické rostliny používají více jak tisíc let. Jedna z látek měnící radikálním způsobem vědomí je DMT – Dimethyltryptamin, sloučenina, která se nachází v lidském mozku a vyvolává vyjímečné změny vědomí: sny, náboženskou euforii, psychózu a zážitky blízkosti smrti. DMT a příbuzné sloučeniny jsou přítomny v mnoha druzích rostlin rostoucích v mírném a tropickém pásmu. Šamani v Jižní Americe a v Karibiku používají DMT již po tisíciletí jako hlavní složku roztoku zvaného AYAHUASCA. Šamanské používání posvátných rostlin, jako je Peyotl, lysohlávky a Ayahuasca, slouží k osvobození duše z tělesného sevření, umožňuje přístup do alternativní reality a komunikaci se spirituálním světem. Tyto rostliny se také používají k diagnostikování a léčbě celé škály nemocí, psychických i fyzických. Zajímavé je spojení změněných stavů vědomí a epifýzy v mozku, která je někdy také označována jako spirituální šišinka. Jedná se o fyzikální orgán, jehož existence je v různých náboženských textech zmiňována v souvislosti s vědomím a duší. Nespárovaný status epifýzy přitahoval během staletí zájem filozofů a například Descartes si všiml, že v mozku existují jednotlivé části v párech a domníval se, že nespárovaný status epifýzy značí fenomén toho, že jsme schopni myslet pouze na jednu věc. Souvislost mezi epifýzou a DMT je zatím na úrovni spekulace, ale faktem zůstává, že změny vědomí při použití DMT jsou velmi podobné náboženským a spirituálním zážitkům. Další látkou je rostlinný přípravek, který je vyráběn domorodými obyvateli horní Amazonie, známý jako Ayahuasca. Tato „posvátná liána“ byla tradičně používána šamany za účelem léčení, zprostředkování neobvyklých stavů vědomí a kontaktu se spirituálním světem. Nejnovější výzkumy ukazují na její terapeutické využití, schopnost léčit závislosti a na velký potenciál v oblasti výzkumu vědomí. POZOR NA NEPOCTIVÉ ŠAMANY!!! Skutečných ayahuascových šamanů je velmi málo. Z Česka dobře známe případ, kdy se účastníci neodborně vedeného semináře ayahuascou otrávili, ze světa zase známe případy, kdy falešní šamani sexuálně zneužívali účastnice seancí. Pokud vás tento zážitek zaujme, raději si projděte reference na osobu, která ceremonii vede. Mezi další látky, které mění vědomí patří Psylocybin, obsažený v tzv. kouzelných houbičkách. Houbičky jsou součástí lidské kultury již od doby, kdy se historie začala zaznamenávat. V jeskyních na náhorní plošině Tassili v Alžírsku byly objeveny kresby lidských postav ozdobených houbičkami, pocházející z doby 5000 př.n.l. Posvátné houbičky byly používány i obyvateli Latinské Ameriky po tisíciletí, pro lékařské a náboženské účely. Je zřejmé, že se lidé od samého počátku, nejrůznějšími způsoby, dostávali za hranice našeho běžného vědomí a dostávali se do kontaktu s dimenzemi, které leží mimo oblast našeho senzorického vnímání. )

Fytoterapie aneb Terapie prostřednictvím zázraků z přírody

Fytoterapie aneb Terapie prostřednictvím zázraků z přírody

Fytoterapie neboli bylinkářství pochází z řeckého fyton=rostlina a therapeuein=pečovat, léčit. Někdy se používá výraz herbalismus a znamená využívání léčivé síly rostlin. Vždyť člověk a rostliny jsou spolu svázáni odnepaměti. Člověk v jejich stínu odpočíval, v teple, které z nich vznikalo se hřál, jejich plody ho sytily, jejich části šatily a jiné léčily. Rostlina na nás působí svojí chemickou stránkou. Tuto podstatu se pokoušeli rozluštit už v dávných dobách. Bylo více než jasné, že existuje vazba mezi léčivou bylinou a člověkem. Největší rozvoj začal vznikem herbářů v 16. století v Evropě. Minulost ukazovala rostliny jako něco, k čemu se vztahují pověry, magie a nadpřirozeno. Evropské lékařské školy se pokoušely objasnit působení bylin a začaly testovat a studovat účinky podrobně. To jim umožnil vznik botanických zahrad vybudovaných v blízkosti škol. Průlomovým rokem se stal rok 1585, kdy byla zorganizována první expedice odborníků do Ameriky, umožňující výměnný obchod mezi Novým světem a Evropou. Při osídlování Nového světa, bylo dovezeno do Evropy mnoho bylinek. Během 17. století se objevovaly nové byliny a každý měl svoji zásobu bylinek na zahrádce. V tomto období se zvyšuje zájem o botaniku a zahradnictví. Bylinkářství ve starověkém Egyptě Bylinky byly ve starověkém Egyptě základem medicíny. Tehdejší Egypťané uměli extrahovat esenciální oleje z aromatických rostlin, z nichž vyráběli vzácné masti. Hojně používali např. ječmen, chmel, aloe vera, tymián a pískavici na zastavení krvácení, hojení ran a zlomenin, snížení horečky apod. Využívali i výplně do zubních kazů vyrobené z pryskyřice. Znalost přírody šla ruku v ruce s magickými rituály. Podle Egyptské medicíny měly nemoci viditelné nebo neviditelné příčiny. Neviditelné byly způsobeny nerovnováhou mezi dobrem a zlem, mezi řádem a chaosem světa. Za křehkou rovnováhu byli odpovědní egyptští bohové. Horus, ochránce zdraví, Thovt, Bůh medicíny a magie, Isis, bohyně plodnosti, Sachmet, která sesílá nemoci i epidemie, když se zlobí a v neposlední řadě Imhotep, rádce faraóna Džosera (přibližně 2800 př.n.l.) a zakladatel nové medicíny, později uctívaný jako bůh léčení. Egyptští kněží – lékaři proto vedle používání bylinných přípravků také odříkávali kouzelné formulky a rituální zaříkávadla, aby opět nastolili narušený řád. Čarovná atmosféra ale egyptským lékařům nezabránila vytvářet komplexní receptury, jejichž účinky stále udivují vědce zabývající se analýzou nalezených vzorků z faraonských hrobek. Hippokrates a Galén: Předchůdci moderní medicíny Řecký lékař Hippokrates se narodil na malém ostrově Kos přibližně 460 př.n.l. Zásadním způsobem ovlivnil západní medicínu a je považován za otce moderního lékařství. Jako vůbec první stanovil pravidla lékařské deontologie (etického kodexu lékaře) a prosazoval pečlivé zvážení všech faktů před stanovením i té nejmenší teorie. Tak učinil přítrž někdy až fantazijním spekulacím svých předchůdců. Položil základy klinické diagnózy, za nezbytné považoval vstupní rozhovor lékaře a pacienta a vyšetření poslechem. Kladl také velký důraz na správný životní styl a zdravé stravování a předepisoval výhradně léky na rostlinné bázi. Byliny se mísily za účelem výroby lektvarů a mastí, do kterých se někdy přidávaly živočišné nebo minerální látky pro zvýraznění chuti. Hippokratův žák Dioklés z Karystu sepsal první bylinkářskou učebnici v západním světě. V bylinkářství tedy Hippokrates pokračoval ve šlépějích svých předchůdců. Na základě jeho postupů se však od té doby poznatky o bylinkách začaly strukturovat a prohlubovat. Nejstarší ilustrované botanické manuskripty se datují od počátku naší éry: Dioscoridova De Materia Medica nebo Codex Anicae Julianae, který je jeho byzantskou verzí. Obsahují kresby a popisy rostlin a jejich konkrétních léčebných i škodlivých účinků. Na počátku 2. století, okolo 131 n.l. se v Pergamonu narodil muž, který také změnil dějiny: Claudius Galén. Tento řecký lékař, svými současníky neoblíbený (byl považován za pyšného a pomstychtivého), navázal na Hippokratovy přesné poznatky a umožnil rozvoj anatomie na základě léčení zraněných gladiátorů a pitev zvířat. Stejně jako Hippokrates využíval k léčení bylinky. Sepsal podrobnou práci o bylinách a jejich způsobech využití, která je známa jako galenická farmacie. Galenicum je dodnes používaný termín označující různé způsoby zpracování léčivých rostlin dnešními laboratořemi za účelem jejich prodeje. Starověká Čína: Energetické působení rostlin V té samé době na druhém konci zeměkoule Číňané experimentovali s bylinnou léčbou, následkem čehož vznikla úplně nová koncepce medicíny. Čínská medicína je jedna z nejstarších na světě, některé texty pochází až z doby 3500 př.n.l. Jejím základem je západní vědě neznámý pojem: Energie Podle učení tradiční čínské medicíny je vše, ať už živé nebo neživé, tvořeno energií. Samotný svět vznikl díky prapůvodní energii neboli nepochopitelnému věčnému toku, který tvoří vše, co existuje. Člověk a rostliny jako výsledek tohoto tvoření jsou tak spojeni jednotnou koncepcí vesmíru. Tato základní energie v sobě obsahuje dvě polarity: Yin a Yang. Yin je vše, co je proměnlivé, studené, vlhké, pasivní, tmavé, vnitřní, to, co má ženskou energii jako Luna, noc, voda, zima. Yang je vše, co je stálé, horké, světlé, aktivní, vnější, mužské stejně jako Slunce, den, oheň, léto. Principy Yin a Yang najdeme v celé přírodě. První symbolizuje odpočinek a druhý aktivitu. Jsou navzájem v opozici, doplňují se a střídají. První symbolická dvojice Yin/Yang je země a obloha: země je pevná, materiální, těžká, neprůhledná, tmavá, zatímco obloha je proměnlivá, lehká, průsvitná, světlá. U živých bytostí, lidí a zvířat, tato dynamika ztělesňuje ženskou a mužskou polaritu. Tutéž dynamiku najdeme i uvnitř těla: pokud v nějakém orgánu převládá energie Yin, následkem bude zpomalení metabolismu (zpomalení tepu a trávení, pocity chladu, bledosti aj.). Naopak nadmíra energie Yang způsobí zrychlení metabolismu (zrychlení tepu, pocity horka, tělesná a duševní hyperaktivita aj.). Pro správné životní funkce a zachování zdraví musí být opačné a doplňující se principy Yin a Yang v rovnováze. Životní energie, která prochází lidským tělem a jejíž funkcí je ho vyživovat a udržovat při životě, cirkuluje drahami nazývanými meridiány. Pokud je její proudění harmonické, plynulé a pravidelné, zaručuje jedinci zdraví. Pokud se ale nashromáždí na určitých místech a na jiných zase chybí, nastávají komplikace. Číňané vyznávají více způsobů, jak energetický oběh vyrovnat: meditaci, výživu, akupunkturu, a především léčbu bylinkami. Čínské lékopisy pracují s více než 20 000 bylinkami. Léčivky jsou prodávány většinou v přírodní formě. Čínští lékaři předepisují směsi ze sušených bylin (listů, květů, stonků, kořenů), které si pacient nechá připravit od lékárníka a užívá nejčastěji jako odvar. Existují také suché rostlinné extrakty, buď v práškové formě, nebo jako pilulky a tabletky, odpovídající slavným receptům. Jak nalézt správnou bylinku k harmonizaci energetického sytému? Bylinky řadíme za prvé podle toho, jakou mají energii Yin nebo Yang. Yin bylinky rozptylují, vyprazdňují, utišují, ochlazují, tedy zpomalují reakce organismu. Používají se proto na zmírnění přemíry Yangu. Bylinky Yang naopak posilují, povzbuzují sekreci, stimulují, probouzí, oteplují. Zrychlují reakce těla a slouží k umírnění přebytku Yinu. Bylinky ale také rozeznáváme a řadíme podle toho, který z hlavních orgánů (játra, srdce, slezina, plíce a ledviny) energeticky posilují nebo zklidňují. Mezi další energetické účinky bylinek patří jejich schopnost regulovat teplo a chlad, některé bylinné léky oteplují, zatímco jiné při přebytku horkosti ochlazují. Stejně tak určité rostliny vysušují přebytek vlhkosti např. při hojné sekreci, nebo naopak přinášející vlhkost organismu trpícímu suchostí. Poslední kvalitou bylinek je chuť. Podle čínské tradice má všechno, co roste ze země, jednu z pěti základních chutí: kyselou, hořkou, sladkou, slanou nebo ostrou. Každá se váže na jeden základní orgán: játrům prospívá kyselá chuť, plicím ostrá, slezině odpovídá sladká chuť, srdci hořká a ledvinám slaná. Přestože v čínské filozofii jsou tyto základní orgány zodpovědné za rovnováhu celého organismu, samotné upravení chutí bylinkami teoreticky stačí k odstranění nerovnováhy. Např: proti přebytku Yangu v srdci se předepisuje bylinka Yin hořké chuti. Tento klasifikační systém umožňuje tradičním čínským lékařům velmi přesný výběr léčby na základě diagnózy. Ájurvéda: Zdroj síly pro tělo i duši Ájurvéda v překladu znamená věda života. „Vše, co existuje ve vesmíru, existuje také v lidském těle“, píše se v jednom z prvních textů o ájurvédě, „a vše, co se nachází v lidském těle, nachází se i ve vesmíru“. Tento princip staví člověka do centra svého životního prostředí: s ním a díky němu může jedinec nalézt cestu k rovnováze. Člověk totiž, stejně jako vše, co ho obklopuje, není ničím jiným než mnohočetnou realizací prapůvodní energie. Ájurvédská medicína se nezabývá pouhým léčením nemocí. Jejím cílem je celkové zdraví: tělesné, psychické, mentální a duchovní. Ájurvédský lékař se ve snaze tohoto stavu dosáhnout nesoustředí na nemoc, ale na nemocného. K tomu má k dispozici systém konstitucí, tzv. dóš. Ájurvédské lékařství se používá k určení základního tělesného typu člověka, stejně jako homeopatie pracuje s tělesnou konstitucí. Ve všech bytostech jsou přítomné tři dóšy – vatta, kapha, pitta. Pokud jsou vyvážené, jedinec se těší dokonalému zdraví. Pokud je ale jedna z dóš v nerovnováze, vzniká tak prostor k nemoci. Používání léčivých bylinek je v tradiční indické medicíně všudypřítomné, podléhá ale přísným pravidlům. Především je to faktor času. Není možné brát jakýkoli lék v jakoukoli dobu. Každá denní hodina odpovídá jednomu z pěti symbolických živlů: ohni, větru, zemi, vzduchu a éteru. Např. bráhmanská hodina, dvě hodiny před svítáním, je ideální na vstávání. Odpovídá živlu vzduchu, proto je mysl obzvláště klidná. Tato denní doba povzbuzuje vylučování. Při východu slunce se také doporučuje vypít na lačno sklenici vody a poté užít bylinky určené na podporu vyprazdňování. Jakmile vyjde slunce, nastává doba vody. Když slunce přejde zenitem, převládá oheň, doba energie. Povzbuzující, energizující, bylinky, které stimulují snížené životní funkce, jsou v této denní době nejúčinnější. Indické bylinkářství používá přes 3000 rostlinných druhů, z nichž některé jsou běžně používány i na Západě (zázvor, česnek, skořice, šafrán aj.), zatímco jiné jsou neznámé (haritaki, neem, amalaki aj.). Podle indické tradice tyto bylinky působí současně na mnoha úrovních podle jejich základní funkce, chuti (stejně jako v čínské medicíně) nebo podle účinků na zažívání. Každopádně jsou určeny k harmonizaci dóš, jejichž nerovnováha způsobuje nemoc. Ájurvédská léčiva jsou rozmanitější než tradiční čínská. V Indii se používá šťáva z rostlin (swaras), rostlinné pasty (kaika), odvary (kashyas), maceráty (hiema) a infuze (phanta). Najdeme zde také zpracování bylinek v podobě prášku nebo kapslí. Např. TRIPHALA, jeden ze základních ájurvédských přípravků, se skládá ze tří místních rostlin, které společným působením harmonizují dóši, čistí střeva, upravují zažívání a metabolismus a odstraňují toxiny. V neposlední řadě mají v ájurvédské medicíně důležité místo masáže, stejně jako stravování a meditace. Masáže se provádí s rostlinnými oleji obohacenými o bylinné esence. Je to další způsob, jakým Ájurvéda využívá léčivou moc bylinek. „Lékař léčí, příroda uzdravuje“. Tento citát kdysi vyslovil Hippokrates. A my můžeme jen souhlasit. Příroda nás uzdravuje prostřednictvím pozitivní energie i léčivých rostlin.   )

Vnímání astrologie a astronomie ve starověkém Egyptě

Vnímání astrologie a astronomie ve starověkém Egyptě

Nadčasovost hvězd hrála významnou roli ve vývoji egyptského kalendáře a v mnoha posmrtných představách. Zvláště důležité byly severní cirkumpolární hvězdy, které nikdy nezapadají za horizont a byly proto Egypťany nazývány „nezanikající“. Mnoho jasnějších hvězd bylo pojmenováno a noční obloha byla rozdělena do množství určených konstelací v třiceti šesti úsecích nebo dekanech. Hvězdy hráli významnou roli v posmrtných představách. Staří Egypťané věřili, že jedna ze složek zesnulé osoby, ba, pokračuje ve své existenci coby hvězda na noční obloze a jakožto „následovníci „Usira“ reprezentovaly hvězdy duše v podsvětí. Astrologie, tak jak ji dnes chápeme ve smyslu určování povahy a osudu podle pozice Měsíce, Slunce a planet ve zvěrokruhu, nebyla v Egyptě vyvinuta. V předdynastickém i faraonském období byla astrologie věnována téměř beze zbytku měření času a výrobě kalendářů, především za účelem předpovídání Východu slunce, objevení se bohů spjatých s hvězdami, času svátků a oslav jednotlivých božstev a panovníka (v pozdějším období řadu i obyčejných lidí). Egypťané zaznamenali zvláštních časových období, na které bylo třeba dbát – všeobecně známou jako kalendář šťastných a nešťastných dní. Každý z lunárních měsíců náboženského kalendáře obsahuje jak šťastné, tak i nešťastné dny. Šťastnost či nešťastnost je přitom založena na štěstí či neštěstí božstva či božstev, která jsou s daným dnem spojována. Po nástupu Ptolemaiovců na egyptský trůn začal do egyptské astronomie pronikat jasný řecký a babylónský vliv. Dvanáct znamení zvěrokruhu se v Egyptě objevuje poprvé až za Ptolemaiovců. Ačkoli byly používány původní egyptská souhvězdí a jejich jména, základní prvky zvěrokruhu jsou babylónské, kdežto pojetí „domu“, jakožto spojení dané planety s daným souhvězdím k dosažení největšího vlivu, je řecké. Ze zvěrokruhů nalezených v Egyptě se jich šest nachází na stropech chrámů, šest či sedm na víkách rakví z římského období a osm na stropech soukromých hrobek. Nejznámější je nebeská mapa z chrámu bohyně Hathory v Dendeře. Některé řecké a démotické ostraky obsahují astrologické horoskopy a občas jakoby babylónská znamení. Např. Volská noha zvaná Meskheitiu neboli náš Velký vůz. Egyptské hvězdářství Nejstarší zmínky o pozorování pohybu nebeských těles na území Egypta pochází již ze 7000–5000 př.n.l. Astronomie byla pro Egypťany nedílnou součástí náboženských představ. Většina základních božstev je spojena s konkrétním nebeským tělesem a tato tělesa ovlivňovala každodenní život Egypťanů. Lidé a stát, celý Egypt, byl považován za odraz kosmu, z něhož se vyvinul a k němuž směřoval. Od počátků uměli kněží předpovědět čas, kdy se jejich bůh objeví na obloze. Vytvořili kalendář o 365 dnech, dokázali určit čas Východu slunce a zformovali poměrně složitý lunární kalendář, aby mohli označit přesný čas svátků a obětí pro jednotlivé bohy. Jak se stát rozvíjel nastala nutnost kalendář zjednodušit pro světské účely, tento občanský kalendář je nejstarším předchůdcem našeho vlastního kalendáře. Největší prostor v astronomii je samozřejmě věnován Slunci, jeho pohybu po obloze, východu, západu a jeho cestě podsvětím. Dva soubory mýtů již z Předdynastické doby měli zásadní vliv na formování celé egyptské kultury, jsou to mýty o bohyni Nut dávající život Reovi, který podnítil vznik jak kalendáře, tak i měření času a dal základ i pojetí božského krále. Bohyně Nut byla popisována jako nahá žena natažená přes oblohu (vlastně spíš tvořící oblohu) od horizontu k horizontu. Slunce pak cestuje skrze její ústa a hvězdami ozářené tělo až k porodním cestám. Hvězdy Mléčné dráhy souhvězdí Blíženců a Cygnus tvořily tělo bohyně, která každý večer pozřela slunečního boha, aby ho ráno opět porodila. Tento mýtus ovlivnil hned dva výrazné aspekty egyptského náboženství. Zaprvé aplikuje, že Re je bůh tvořící sám sebe, protože je to on sám, kdo oplodňuje bohyni, ze které se rodí. Zadruhé ovlivnil sebepojetí egyptským králům. Předpokládalo se, že je to vždy sluneční bůh, kdo oplodňuje královnu a zaručuje božský původ krále. Mimo Slunce a ovšem také Měsíce, byly důležité cirkumpolární hvězdy (tj. hvězdy, které nezapadají pod obzor), které byly identifikovány s nesmrtelnými bohy a k nimiž se doufal připojit blažený zemřelý. Např. pyramidy v Gize jsou orientovány podle nich. Hvězda Sirius byla ztotožněna s bohyní Eset a souhvězdí Orion s jejím manželem Usirem. Horoskop podle egyptských bohů Egypťané popsali 11 znamení „astrokruhu“, jejichž zrozenci oplývají vlastnostmi boha, v jehož patronátu se podle časového úseku narodili. Amon (Rea) (30.1. – 1.3.) Jeden z nejvýznamnějších egyptských bohů – hlavních stvořitelů, je bohem vzduchu a dechu. Jsou mu připisované i věštecké schopnosti. Amon v podobě hada byl první bytostí v prvotních vodách a oplodnil kosmické vejce, ze kterého povstal život. Jeho manželka byla bohyně Mut a Egypťané věřili, že narodit se v tomto období je výzvou a příležitostí k velkému štěstí. Lidé narození v tomto období oplývají sílou, energií a zdravím. Mají velké ideály a jejich přirozená snaha pro dokonalost je nutí k tomu, aby si stavili vysoké požadavky jak na sebe, tak i na své okolí. Hlavním motivem v jejich práci nejsou peníze, ale pocit seberealizace, entusiasmus a cit pro spravedlnost. Měli by být méně důvěřiví k ostatním lidem, kteří by je mohli zneužívat. Nositelé tohoto boha bývají velmi milovaní, ale jejich city jsou jen zřídkakdy silné. Jsou zdrženliví a neradi mluví o svých pocitech. Žít s nimi není úplně jednoduché, protože jsou velice nároční, ale zato jsou věrní, oddaní a spolehliví. Hledají v druhém člověku jednoho z rodičů, muži matku a ženy otce. Často si i během života uvědomují svoji roli matky či otce a vypořádávají se s vlastním vztahem k rodičům. Mut (2.3. – 3.4.) Vlivem nespravedlivého uspořádání rodového následnictví však nebyla přijata na výsluní panteonu. Ukřivděná bohyně dává lidem narozeným v tomto období silného a neohroženého ducha, přičemž život a smrt mají stejnou hodnotu. Mut je patronkou lidí, ke kterým se osud často nestaví spravedlivě. Obdařila je proto bojovným duchem, vynikajícím intelektem, skvělou intuicí a značnou bojovností. Tito lidé jsou obdaření osobním kouzlem, bystrostí a v mezilidských vztazích dokážou rychle pochopit to, co je podstatné. Dokážou velmi dobře uplatňovat to, co se naučili. Jsou obdaření předvídatelností, intuicí a přitažlivostí. Do každé činnosti se vrhají s nadšením a s důvěrou ve své vlastní schopnosti, ale někdy jim může chybět trpělivost. Když se jim něco nepodaří, mohou se chovat podrážděně, a někdy až zlostně, ale jejich emoce rychle vychladnou. Do značné míry jsou ovlivnění prostředím, ve kterém se nacházejí a lidmi, kteří je obklopují. Dokonalou harmonii a vyzrálost pociťují mezi 40. a 50. rokem života. Jsou schopni velké lásky. Manželství je může velice zásadně ovlivnit, proto by měli být opatrní při výběru partnera. Isis (4.4. – 6.5.) Tato nejslavnější egyptská bohyně je pokládána za dárkyni a ochránkyni života. Je zároveň bohyní domácího krbu a je posilována láskou, která je spojuje s bratrem a manželem Usirem. Lidé narození v tomto období jsou mnohostranně nadaní a charakterizuje je klidná a trpělivá povaha. Mají v sobě hlubokou sílu a vůli. Váží si poklidného, jistého okolí a lpí na minulosti. Velmi rychle se orientují v každé situaci, jsou poměrně dobře přizpůsobiví a dobře přístupní všem novinkám, které se objeví. Rychle se rozhodují a spoléhají více na vlastní dojmy a pocity než na zkušenosti a rady jiných. V práci jsou velmi přesní a spolehliví. Jen výjimečně podléhají pesimismu a beznaději. I když se jim nedaří a zdá se, že je všechno ztraceno, dokážou zmobilizovat svoji sílu a vůli. Nositelé této egyptské bohyně milují svůj domov a svoji rodinu. Bývají oddaní a věrní, jsou starostliví vůči svým dětem i ke starším rodinným příslušníkům, bez pocitu, že se obětují. Jsou to přirozeně veselí, vtipní a společenští lidé. Horus (7.5. – 8.6.) Bůh slunce, nebe, světla, dědic pozemského panství boha Usira a božský vládce Egypta. Tento egyptský bůh je symbolem boje Světla proti Temnotě a nabádá k bdělosti a spravedlnosti. Lidé, kteří se narodili ve znamení tohoto boha, mají vrozenou snahu uplatnit se, seberealizovat a být středem zájmu. Bývají vynalézaví, zvídaví, energičtí a obratní. Rádi hovoří či diskutují. Jsou pracovití, někdy chtějí stihnout mnoho věcí najednou a výsledek je potom samozřejmě diskutabilní. Jejich chybou je, že se málokdy zamyslí nad situací, než se do něčeho pustí, a spontánně jednají. Chtějí dokázat více, než jsou schopni, a někdy se pouští do projektů, jež jsou nad jejich síly. Často na ně ze všech stran doléhá nebezpečí, že se nesoustředí a že své cíle ztratí z očí. Čím později uzavřou sňatek, tím větší je pravděpodobnost, že bude delší doba jeho trvání. Geb (9.6. – 12.7.) Geb je bůh Země je nositelem rostlin, které bují na jeho zádech a z jeho těla tryská i voda. Tento bůh symbolizuje mateřství, bdí nad plodností, porody, úrodou a sklizní. Ženský princip v sobě skrývá touhu podrobit se a obětovat. Nositelé tohoto egyptského boha jsou spolehliví, svědomití a zdrženliví. Jsou to romantičtí, klidní, skromní a trpěliví jedinci, kteří bytostně touží po harmonickém životě, ale v hloubi duše jsou pesimisté. Jsou velmi důvěřiví, a to i po mnohých urážkách a nezdarech. Víc, než cokoliv jiného se musí naučit vidět lidi takové, jací jsou. Jejich velkou chybou je nedostatek uvědomění si vlastní síly, a to zvláště v mezilidských vztazích. Ač patří spíše k neprůbojným a nesmělým, jsou velmi inteligentní a dost chytří na to, aby uměli nasbírané zkušenosti dobře zhodnotit. Při řešení pracovních úkolů a problémů potřebují nezbytně určitý čas na rozmyšlenou, nesmí se na ně spěchat. Neměli by si volit povolání, která jsou psychicky velmi náročná, protože snadno mohou podlehnout stresům. V partnerském vztahu se jen málokdy uvolní, neustále mají strach ze zklamání. Jsou ale ideálními, něžnými a vášnivými partnery, pokud cítí, že jsou opravdu milovaní. Sachmet (13.7. – 14.8.) Její jméno znamená „Mocná“ a svou podstatou je válečná bohyně. Je současně vládkyní, která dohlíží, aby v životě poddaných vládl řád a jas. Lidé narození ve znamení tohoto boha mají skvělé pozorovací schopnosti a vyvinutý telepatický smysl. Rychlost je další jejich předností, někdy se však příliš dravě ženou za svým cílem a neohlížejí se na druhé. Jsou to dobrodruzi, kteří nevydrží na jednom místě a zásadně se vyhýbají samotářskému způsobu života. Charakterizuje je také silná vůle, vitalita, vytrvalost, velkorysost a tvořivost. I v těžkých situacích uplatňují svůj vrozený a neomylný instinkt a postřeh. Umí říkat pravé věci v pravou chvíli. Jejich přirozená důstojnost a sebevědomí je předurčuje pro významné a reprezentativní funkce. Nositelé tohoto boha nejsou ani v práci či v lásce jednoduchými partnery. Sotva se dokážou vyrovnat s omezením jakéhokoliv druhu, ke svému životu potřebují co největší prostor. Jejich milostné city jsou silné, ale o to hůře se vyrovnávají se zklamáním. Thoth (15.8. – 16.9.) Tento egyptský ptačí bůh si klade za cíl naplnit smysly bytostí důmyslem, vynalézavostí a tvořivostí. Tento bůh je inspirátorem astronomů, léčitelů a kouzelníků. Nositelé tohoto boha patří k nejproduktivnějším lidem. Jsou ochotni obětovat své vlastní zájmy, aby mohli plnit svěřené úkoly. V povaze těchto lidí je zodpovědnost, přesnost, ale někdy mohou být příliš úzkostní a skeptičtí. Nejsou schopni dát volný průběh spontánnosti a mají sklon odporovat všemu, co se neslučuje s jejich představami pořádku a očekáváními. Někdy mohou působit hloubavě a tajemně. Při těchto náladách jsou vůči ostatním nedůvěřiví, podezřívaví, ale přesto nikdy nejsou bez přátel a vlivu. Jejich dobrosrdečná snaha druhým pomáhat je může přivést do nebezpečí, že budou ostatními zneužíváni. Hůře, než jiní lidé snášejí přílišnou psychickou a fyzickou námahu, která může mít za následek vážné zdravotní problémy. Ve společnosti jsou spíše ostýchaví a málokdy se odváží dát najevo své opravdové pocity. Když se zamilují, jejich city jsou velmi hluboké a silné, ale snaží se je většinou zakrývat. Mají sklon ke zdrženlivosti a cudnosti. Pokud jsou upřímně milováni, jsou nevýslovně šťastní. Seth (Sutech) (17.9. – 20.10.) Je bohem zla, války, bouře a pouště, ztělesňuje také hněv a žárlivost. Jeho božský bratr Horus jej porazil, a proto bloudí jako vyhnanec pouští hnán úmorným a neúprosným sluncem. Lidé narození ve znamení tohoto boha žijí stále v jakémsi strachu a úzkosti, jsou velmi nároční a stále chtějí podávat maximální výkony. Neustále řeší dilema, kdy zvolit ten správný okamžik pro čin a rozhodnutí. Jen málokdo z ostatních lidí se tak dobře uvědomuje různé možnosti volby. Stále hledají duševní rovnováhu, touží po harmonii a mají silné obavy, aby nezklamali. Kritika či neúspěch se jich velmi dotkne a nelehko se s tím smiřují. Sutechova hněvivost se u těchto lidí objeví tehdy, když se setkají s nějakou nespravedlností, potom jsou nekompromisní. Narodili se s pocitem, že mají pomáhat spravedlnosti a všemu, co je na světě dobré, a v tom jsou neúnavní. Nelehko snáší politický útlak a často raději emigrují, než aby se podrobili nespravedlivé nadvládě. V exilu si vždy vedou dobře, vždyť jdou ve stopách svého patrona Sutecha. Materiální hodnoty tyto lidi příliš nezajímají, ale nestává se, že by byly bez prostředků. Dokážou být štědří k přátelům, které si vybírají neomylným odhadem. Ke svému růstu potřebují upřímnou náklonnost a oddanost svého partnera. Usir (Osiris) (21.10. – 25.11.) Byl jednou z nejvýznamnějších postav egyptského „panteonu“ bohů. Jako vládce podsvětí, které „obepíná „představuje Osiris slunce v jeho noční podobě. Nositelé tohoto boha jsou inteligentní, bystří lidé s perspektivním uvažováním a aktivním myšlením. Jsou nesmírně zvídaví až zvědaví, a pokud je něco zajímá, nebudou litovat žádné námahy, aby se dozvěděli to, co potřebují. Jejich snaha po dokonalosti je nutí klást si vysoké požadavky na sebe i ostatní. Mají velké ideály, a proto se nikdy nezabývají malichernými věcmi. Je velmi těžké u těchto lidí předem odhadnout, jak budou reagovat. Zajímají se o vše, co je záhadné a skryté, mají sklony k mystice. Jejich velkou slabostí je horší přizpůsobivost. Lidé narození ve znamení tohoto boha jsou silné osobnosti, které dokážou mistrně maskovat své pocity, třeba žárlivost nebo závist. Pokud jde o lásku, bývají velmi milováni, ačkoliv sami doopravdy milují jen zřídka. Anubis (26.11. – 28.12.) Anubis je bůh s hlavou psa, který se účastní pohřebních rituálů. Přisuzuje se mu umění balzamovat těla zemřelých. Tento bůh má navíc úlohu převaděče duší z jasného dne do bran posvátných míst. Blízkost smrti jako by varovala nositele tohoto boha na možná nebezpečí. Tito odvážní lidé milují každou činnost, která je spojená s rizikem. Touží po životě (i po lásce) plné dobrodružství a vzrušení. Tito lidé milují svět, ve kterém se stále něco děje, a proto je kolem nich stále rušno. Mají nezávislou povahu a velká síla těchto jedinců spočívá v optimismu a jejich schopnosti nadchnout se. Většinou se již ve velmi raném věku postaví na vlastní nohy. Mohou se jevit jako lehkomyslní, ale přesně vědí, co chtějí. Lidé, kteří se k nim chtějí připojit, musí mít jejich tempo. Poněkud předbíhají svoji dobu a pohrdají zažitými konvencemi. Lidé narození v tomto období jsou sobečtí, v souvislosti s jejich svobodou a časem, nikoliv v materiální oblasti. Jsou to romantičtí a vášniví partneři. Věří v lásku i přátelství trvající léta i poté, co poznali hořké zkušenosti. Hathor (29.12. – 29.1.) Jméno Hathor znamená Horův dům a tomu odpovídá znak, který ukazuje Horova sokola v domě. Hathor, strážkyně milenců, patřila k nejsložitějším egyptským božstvům. Ochraňovala ženy a děti a byla spojována se smrtí a znovuzrozením. Nositelé tohoto boha jsou moudří, vytrvalí a aktivní. V jejich složité povaze se nachází mnoho rozporů, tito lidé chtějí být za každou cenu radikální a „jiní“. Kladou velký důraz na to, aby se odlišovali od ostatních, sami ale nechtějí nic měnit. Stále přicházejí s novými myšlenkami a nápady, ale zpravidla bývají ve velkém předstihu oproti tomu, na co jsou lidé zvyklí, což mívá za následek časté nepochopení a zklamání. Z těchto nálad je ale vyléčí další skvělý a originální nápad. Pokud dojde k jeho realizaci, potřebují nezbytnou pomoc jiných lidí, neboť postrádají dostatek síly a vůle dotáhnout věci zdárně do konce. Jsou velkorysí a tolerantní k chybám a prohřeškům druhých. Potřebují tolerantního a chápajícího partnera, za což se mu odvděčí oddaností a věrností. )

Kleopatra – velká královna egyptská ale i milující žena a matka

Kleopatra – velká královna egyptská ale i milující žena a matka

Byla posledním faraonem makedonské dynastie Ptolemaiovců, posledním faraonem starověkého Egypta (narozena přibližně v roce 69 př.n.l.). Je spojována s největším milostným příběhem starověku, kdy svedla Julia Caesara a zamilovala se do Marca Antonia. Jaká ale ve skutečnosti byla? Kleopatra (trůním jménem Kleopatra VII. Filopatór) se narodila jako třetí dcera faraóna Ptolemaia XII. Auletes v přímořské Alexandrii. Jejím mateřským jazykem byla starořečtina. Jako malé se jí dostalo důkladného vzdělání. Vynikala jazykovými schopnostmi, kde mimo řečtiny ovládala také egyptštinu, hebrejštinu, arabštinu, syrštinu, parthštinu a médštinu. Znala tři druhy písma a ovládala základy matematiky, astronomie či politologie. Kleopatře bylo 18 let, když nastoupila na egyptský trůn se svým o 9 či 10 let mladším bratrem a zároveň manželem Ptolemaiem XIII. Zanedlouho se vztahy mezi Kleopatrou a radou vyhrotily a Kleopatra vládla prakticky sama. Na úředních listinách z tohoto období je podepisována pouze ona a mince byly raženy taktéž pouze s jejím portrétem. Kleopatra se v tomto období opírala o moc římské říše, která byla v tomto regionu dominantní. Toto její chování porušovalo Ptolemaiovskou tradici, podle které osamoceně vládl král. To vzbuzovalo nelibost a situaci také zkomplikovala neúroda způsobená nedostatečnými záplavami Nilu. Dalším nepříznivým faktorem bylo vypuknutí občanské války v Římě a následná Pompeiova žádost o obilí. Kleopatra nemohla tuto žádost odmítnout, a přestože se jí podařilo žádost radikálně snížit, vypuklo v Egyptě povstání, které navíc posílil fakt, že z Egypta byla stažena i část římských vojáků. Kleopatra tak v roce 49 př.n.l. musela utéct z Egypta pryč. Není známo, kam uprchla, jisté však je, že se jí podařilo utéct i s dostatečným množstvím zlata, aby mohla uvažovat o zahájení bojů o svůj návrat k moci. Je pravděpodobné, že odjela z Egypta do Arábie, kde nalezla podporu, a odtud pak do Sýrie. Zde se jí podařilo postavit armádu se kterou se chtěla pokusit o obsazení Egypta. Pompeius, který byl poražen v římské občanské válce a uprchl do Egypta byl 28. září 48 př.n.l. popraven. Caesara to rozzlobilo a prohlásil, že zavraždili římského konzula a jeho zetě a že tato smrt pro římského občana takového postavení je potupou Říma. Vzniklé situace ovšem využil ve svůj prospěch a s jednou polovinou legie, s níž do Egypta přišel, zůstal a začal situaci v Egyptě řešit – dosadil Kleopatru na trůn. Kleopatra a Caesar – největší milostný příběh Antiky Po těchto úspěších Caesar pozval Kleopatru k plavbě po Nilu. Tato cesta po Egyptě trvala dva měsíce a někdy bývá v literatuře označována jako svatební, ačkoli ke svatbě mezi nimi nedošlo. Patrně koncem května nebo začátkem června roku 47 př. n. l. opustil Caesar Kleopatru a vytáhl na Východ proti Farnakovi (syn pontského krále Mithradata VI.). Odloučení pro ně nebylo lehké. O něco později se Kleopatra stala matkou syna, jemuž dala jméno Ptolemaios Caesar. Caesar toto tvrzení nikdy nepopřel a historici se shodují v názoru, že skutečně šlo o jeho syna. V červnu roku 46 př.n.l. se Kleopatra rozhodla odjet do Říma. Na tuto cestu vzala svého syna i bratra spoluvládce Ptolemaia. Po celém městě se ale šířily řeči, že je to jen záminka k setkání milenců. Římanům totiž Kleopatra do oka moc nepadla, zvlášť těžkým soustem pro ně bylo, když Caesar nechal její sochu vystavit ve Venušině chrámu, čímž ji prakticky vyzvedl na úroveň bohů. Kleopatra s Caesarem začala vymýšlet velmi ambiciózní plány na vybudování velkého světového impéria. Ty se ovšem zhroutily…Na březnové Idy – 15. března 44 př.n.l. je velký Gaius Julius Caesar zavražděn. Marcus Antonius, oddaný Caesarův přítel čte jeho závěť, ve které není ani zmínka o vojevůdcově synovi. Právoplatným dědicem byl tedy prohlášen Gaius Octavius, později zvaný Augustus, syn Caesarovi sestry, kterého posmrtně adoptoval. Z čistě mocenskopolitického hlediska byla pro Kleopatru Caesarova smrt katastrofou a její postavení se rázem změnilo. Takový vývoj byl tvrdou ranou osudu pro ženu, jež nepochybně snila o tom, že jako Caesarova manželka bude moci této říši neomezeně vládnout. Mezitím v Římě vypukla občanská válka, jejímiž hlavními aktéry jsou Marcus Antonius a Octavianus. Po bitvě u Filipp byl Marcus Antonius jako jeden z vítězů pověřen urovnáním problémů ve východní části Římské říše. V této době se Kleopatra snažila vystupovat jako suverénní vladař, nezávislý na Římu. Toto Antonius akceptoval a zorganizoval společné setkání, které proběhlo zcela v režii Kleopatry. Kleopatra a Marcus Antonius – nesmrtelný příběh jedné velké lásky O Kleopatřině velkolepém připlutí do města Tarsus, kde na ni čekal Marcus Antonius, si lidé vyprávěli ještě dlouho. Přijela na lodi s pozlacenou přídí a postříbřenými vesly, s purpurovými plachtami. Na palubě hráli muzikanti a sama Kleopatra stála pod pozlaceným baldachýnem přestrojená za Afroditu vynořující se z vln. Marcus Antonius byl uchvácen. Traduje se, že se do Kleopatry bezhlavě zamiloval a ona jeho lásku opětovala. Marcus Antonius odjel s Kleopatrou do Alexandrie. Egyptský lid si jej okamžitě zamiloval, říkali mu „nenapodobitelný“ a „dobrodinec“. Ve srovnání s Antoniem byl Kleopatřin vztah k Caesarovi pouhou epizodou. Marcus Antonius byl sice ženatý s Octavií, Octavianovou sestrou, ale opustil ji a vzal si Kleopatru. Měli spolu děti, a to dvojčata: dceru Kleopatru Selené a syna Alexandra Hélia, a poté ještě syna Ptolemaia Filadelfa. Bitva u Actia – konec Kleopatry i Egypta Marcus Antonius s Kleopatrou na straně jedné, na straně druhé Octavianus a Agrippa. K rozhodnému střetnutí došlo 2. září roku 31 př.n.l. u Actia. Během bitvy proplula Kleopatřina eskadra šedesáti lodí středem válečné vřavy a vyrazila směrem na jih na otevřené moře. Když to Antonius uviděl, přestoupil ze své vlajkové lodě na menší a vyrazil za Kleopatrou. Její loď zastavila a přijala ho na palubu. Pak společně vyrazili k mysu Tainaron (Taenarum). Antoniovo loďstvo, jež zůstalo na místě střetu, bojovalo až do večera. Vzdalo se teprve, když na něj dal Octavianus metat oheň a začal foukat silný vítr. Prchající milenecký pár se zastavil ve městě Paraitonion (u hranic Egypta). Kleopatra zde však na rozdíl od Antonia nezůstala a pokračovala v plavbě do své země. Obávala se, že zpráva o výsledku bitvy povede k povstání. Aby zakryla pravý stav věcí, ozdobila vítězně své lodě. Přesto skutečný výsledek střetnutí zburcoval její protivníky a ona musela zabezpečit klid v zemi popravami. Antonius připlul do Egypta o něco později. Nenastěhoval se však do královského paláce, ale do osamělého domu na hrázi. Přicházející zprávy byly čím dál horší. Řada jeho bývalých spojenců přešla na Octavianovu stranu. Antonius propadal stále většímu zoufalství a pomýšlel i na sebevraždu. Kleopatra naopak stále ještě doufala a snažila se zachránit co se dalo. Zabývala se prý myšlenkou, že uprchne s dětmi do Indie, ale lodě, které nechala přepravit k Rudému moři, byly zničeny. Oba milenci začali tedy pomocí poslů vyjednávat s Octavianem o své budoucnosti. Kleopatra posílala nákladné dary, dokonce i královské insignie, a žádala, aby byl egyptský trůn zachován pro její děti. Antonius sliboval, že dožije svůj život v soukromí. Octavianus odpověděl pouze Kleopatře a to tím, že se jí dostane všelijakých ohledů, odstraní-li nebo vypudí Antonia. V roce 30 př.n.l. začínalo Octavianovo vojsko obkličovat Egypt. Antonius se mu se zbytkem svých věrných pokusil vzdorovat, ale byl poražen. V červenci vkročil Octavianus od východu do Egypta a rychle zdolal Pelúsion a na konci měsíce už byl u Alexandrie. Antonius se snažil zorganizovat obranu a také vyzval Octaviana na souboj, ale ten mu pouze vzkázal, že existuje řada jiných způsobů, jak se zabít. Následující den 1. srpna roku 30 př.n.l. se Antonius odhodlal k poslední bitvě. Vyslal své lodě proti římské flotile, ale ty bez boje přešly na protivníkovu stranu. On se zbytkem své pěchoty čekal na souši, ale i tito zbylí vojáci ho opustili. Všude bylo slyšet výkřiky, že ho Kleopatra zradila. Královna mezitím s dvěma služebnými utekla do hrobky, kterou se nechala vybudovat. Antoniovi poslala vzkaz, že spáchala sebevraždu. Antonius uvěřil, že je mrtvá, a nařídil svému sluhovi Erótovi, aby ho zabil. Jenže Erós usmrtil dýkou pouze sám sebe. Tak Antonius vytáhl svůj meč a nalehl na něj. K umírajícímu vojevůdci přišel další Kleopatřin poddaný, aby mu sdělil, že královna stále žije. Smrtelně zraněn byl dopraven do Kleopatřiny hrobky, kde vydechl naposledy. Ke dveřím mauzolea přišli Octavianovi lidé a začali s královnou vyjednávat. Kleopatra se snažila vytáhnout dýku a spáchat sebevraždu, ale to se jí nepodařilo. Ocitla se v zajetí Římanů. Bylo jí dovoleno uspořádat Antoniův pohřeb. Na výraz velkého smutku si prý rozškrábala obličej a prsa a v důsledku toho onemocněla. Odmítala přijímat potravu, ale když jí bylo vyhrožováno, že Octavianus zabije její děti, jestliže nezačne jíst, nechala toho. Za nějaký čas ji navštívil samotný Octavianus. Ale nic konkrétního se od něho o svém osudu nedozvěděla. Pak za ní ale přišel Publius Cornelius Dolabella a informoval ji, že Octavianus brzy odjede do Říma a ona a její děti budou odvezeny také. Objeví se prý v jeho triumfálním pochodu. Záhadná smrt Kleopatry Dne 12. srpna roku 30 př.n.l. navštívila královna naposledy Antoniův hrob. Pak si nechala připravit lázeň a vybraně posnídala. Zároveň poslala Octavianovi dopis, který obsahoval prosbu, aby byla pohřbena vedle Antonia. Octavianus poslal do paláce své muže a ti ji našli ležící v královských šatech mrtvou. Na způsobu, jakým Kleopatra zemřela, se neshodli ani starověcí historikové, ani ti současní. Nejznámější varianta je ta, že si Kleopatra nechala přinést jedovatého hada v košíku s fíky a nechala se jím uštknout. Jiný názor je takový, že královna nosila ve vlasech dutou jehlici s jedem anebo, že se sama kousla a do rány nalila hadí jed. Sám Octavianus zřejmě uvěřil verzi, že Kleopatra zemřela na následky uštknutí, protože při triumfu byl nesen její obraz s hadem, jenž jí visel na paži. Její syn Ptolemaios Caesar byl na Octavianovo příkaz popraven. Mladší Kleopatřiny potomci byli odvezeni do Říma, kde kráčeli jako zajatci při triumfu. Potom se o jejich výchovu starala Octavie, sestra Octaviana. Ostatky Kleopatry byly uloženy do hrobky vedle Antonia. Její smrtí končí 300 let vlády Ptolemaiovců v Egyptě a zároveň i nezávislost tři tisíce let staré faraonské říše. Egypt se stal součástí Římské říše. Královna Kleopatra patří mezi nejznámější a nejkontroverznější postavy historie. Římští básnící ji popisovali jako „Ženu nepřekonatelné krásy, schopné uhranout jakéhokoli muže“. Horatius dokonce označil její šarm za „smrtící“. Nebyla to jen její krása, ale i duševní schopnosti a diplomatická obratnost, co ji vyneslo až na samý vrchol. )

WICCA: Moderní pohanské čarodějnictví se starověkými kořeny

WICCA: Moderní pohanské čarodějnictví se starověkými kořeny

Náboženství Wicca představuje novodobé čarodějnictví a řadí se k proudům, které patří do novopohanství. Wicca čerpá z keltské kultury a z nápadů Geralda Gardnera, jenž vymyslel mnoho termínů a následně je implementoval do tohoto učení. Wicca je nejvíce zastoupená na území USA a Velké Británie. Mezi lidmi byla přezdívána jako náboženství „čarodějnic“ a málokdo do něho pronikl natolik, aby porozuměl všem jeho záhadám. Název Wicca je odvozen od saxonského slova „Wicca“, které se používalo jako synonymum pro mužského čaroděje. Gerald Gardner je označován za zakladatele, ale jeho společnice Doreen Valiente ho zasvětila do prvního covenu. Sloveso „to convene“ v překladu znamená shromažďovat se a ve wiccanském smyslu označuje skupinu lidí, která má na starosti obřady a magickou činnost. Třináctý člen byl zástupce, který tuto skupinu vedl. Slovo wicca použili Doreen a Gerald jako název pro své nově vzniklé hnutí. Společně napsali KNIHU STÍNŮ, která měla být průvodcem wiccy při jejím čarodějnickém působení a měla se stát prototypem pro ostatní wiccy. Obsahuje různé návody, texty a popisy, jak správně konat rituály. Každý wiccan vlastní svou Knihu stínů, jenž má obsahovat konkrétní postupy, bylinky a zaříkávadla. Každá tato kniha je po smrti svého majitele spálena, což má zamezit tomu, aby se dostala do nesprávných rukou. Příslušník wiccy je označován jako wiccan. Coven, skupina wiccanů, praktikuje své učení společně, a to minimálně v tříčlenných a maximálně v třináctičlenných skupinách. Nejvýše postaveným členem covenu je velekněžka. Velekněžka má vyšší pozici než velekněz, což by mohlo naznačovat, že ženy zde mají vyšší postavení než muži, ale není tomu tak. Coveny většinou působí nezávisle na jiných covenech a jejich rituály se často liší. Dříve pro své učení používali název „Staré učení“, nyní se ujímá spíše název „Umění“. Rohatý bůh a Matka bohyně Jsou v původní tradici hlavní postavy, které byly uctívány. Odnože hlavního hnutí tzv. coveny tyto bohy ale uctívat nemusí a je na jejich svobodné vůli, zda je budou uctívat, nebo se jejich hlavním bohem stane někdo úplně jiný. Uctívání bohů se také liší v závislosti na prováděném rituálu. V tomto případě volí bohy z předkřesťanského období, kteří byli patrony v dané oblasti. Božstvo není dobré ani špatné, ale jsou zlí i dobří současně. Každá osoba, bohy nevyjímaje, má v sobě samém aspekt zla i dobra, to znamená že wicca nedělí bytosti pouze na dobré a špatné. Božstvo zde prostupuje přírodou. Tento znak panteismu dopomáhá wiccám k jejich vnímání přírody a ekologickému cítění. Je nutné zdůraznit, že hnutí wicca neuctívá ďábla. Lidé se často pletou hnutí wicca se satanismem. Wiccané se soustředí na osobní rozvoj a souznění s přírodou a za důležitý prvek považují obnovení ezoterismu. V tomto případě čerpá z keltské kultury, pohanství a helénského náboženství. Ztotožňování wiccy s čarodějnictvím vychází z toho, že wicca se zaměřuje na přírodní léčení, věštění a odstranění životních problémů apod. Wiccané svou magii aplikují pouze na bílou magii a pokud možno nezasahují do osudů lidí, což se jejich předchůdcům v minulosti vymstilo, a tak svou magii soustředí spíše na zlepšení života a dosažení svých cílů. Zabývají se mimo jiné důsledky svých činů. INICIAČNÍ RODOKMEN – Je linie, kterou wiccy používají při stopování wiccanské historie. Každý člen wiccy může dohledat svou linii až ke gardnerovským covenům. Tento rodokmen má dvě velmi silné větve. Jedna je nazývána gardnerovská a druhá alexandrijská, která je plná následovníků Alexandra Sanderse. Na základě popularizace wiccy prostřednictvím knih, filmů či seriálů si lidé myslí, že toto náboženství čítá velké množství členů, ale opak je pravdou. WICCA a její představitelé Margaret Murray (1863–1963) známá antropoložka, egyptoložka a spisovatelka je jedna z prvních propagátorek učení wicca. Tato žena zastávala názor, že wicca vychází ze starověkého učení. Někteří wiccané se však domnívají, že pochází již z pravěkého. V roce 1921 vyšla její kniha The Witch-Cult in Western Europe zabývající se čarodějnictvím v západní Evropě do 17.století. O 10 let později vydala volné pokračování předchozí knihy s názvem The God of Witches, která je určena široké veřejnosti, nikoli vědecké obci. Margaret byla příznivkyní feminismu a aktivní členkou hnutí sufražetek. Přestože dosahovala ve svém bádání v oblasti egyptologie značných úspěchů, často se mýlila. Její povaha ji nedovolila snášet kritiku, kterou považovala za nevědeckou a neznalou. Kdokoliv, kdo její práci chtěl zpochybnit, byť v dobré víře, byl nemilosrdně zatracen. Její chybná teorie se zaměřovala na celoevropský čarodějnický kult. Ženy, které byly ve středověku obviněné z čarodějnictví byly údajně členkami prastarého náboženského kultu plodnosti. Tento kult měl být rozšířen po celé Evropě a vytvářel konkurenci středověké církvi, ale neměl se udržet déle než od 17. století. Právě tyto teorie byly podkladem pro nově vzniklé hnutí wicca. Výpovědi odsouzených čarodějnic cituje doslovně anebo je šikovně parafrázuje. O létání na koštěti se Margaret vyjadřuje jako o halucinogenních příznacích, které způsobovaly pocity letu. Přeměna ve zvíře podle ní neexistuje a čarodějnice se za ně pouze převlékaly. Znamením, kterým jsou čarodějnice označovány, je podle Margaret tetování. Z její interpretace vyplývá, že vše bylo pouze shoda náhod. Po vydání její kontroverzní knihy se strhla vlna negativních komentářů. Přesto všechno byla Margaret jednou z hlavních postav nově vznikajícího hnutí Wicca. Zapsala se do dějin hnutí jako hlavní postava, od které Gerald Gardner čerpal inspiraci pro své učení. Gerald Brousseau Gardner (1884–1964) je považován za zakladatele učení wicca. Až roku 1954 po vydání knihy Witchcraft Today začala veřejnost projevovat zájem o jeho učení. Inspiroval se v učení Margaret Murray a A. Crowleyho, po kterém převzal uctívání sexuality. Rituální nahota a soulož velekněžky a velekněze byla spjata s učením Geralda Gardnera. Coveny, které následovaly jeho učení tyto prvky většinou vynechávaly. Sám Gardner byl učením wicca natolik pohlcený, že vymyslel i wiccanský kalendář. První jeho kroky, než se stal wiccanem, vedly k řádu Růže a Kříže, tzv. Rosekruciánský řád, který vznikl v Německu již na počátku 17. století. Tento řád úzce souvisí se svobodnými zednáři a má silný vliv v křesťanství i okultismu. Při své činnosti spojené s tímto řádem se seznámil se členy „New Forest Coven“, kteří praktikovali tradiční pohanské čarodějnictví. Gardner byl pozván velekněžkou Dorothy Clutterbuck, aby se přidal do jejich covenu. V roce 1953 se setkal s Doreen Valiente a pozval ji do svého covenu. Záhy se stala jeho pomocnicí a podílela se s ním na přepsání Knihy stínů. Začali spolu utvářet nové uspořádání hnutí Wicca, čímž vzniká tzv. gardnerovská wiccanská linie. Až v tuto chvíli se dostává Gardner k sepsání své nejpopulárnější knihy a stává se známý nejen ve Velké Británii, ale i v Evropě a jeho úspěch proniká i do USA. Od této chvíle mu média začala přezdívat „Britský vrchní čaroděj“. Byl rád středem zájmu a své popularity využíval. Jeho posláním se stalo oslovování mladých lidí, aby se začali zajímat o starověké pohanské náboženství. S mediální pomocí se mu jeho záměr úspěšně dařil. Časem se ale začaly objevovat negativní ohlasy na nahotu, která byla pro Gardnera při magických rituálech velmi důležitá. V roce 1957 se někteří členové vymezují vůči Gardnerově smýšlení a jdou jinou cestou. V roce 1960 zemřela jeho milovaná žena Dona, která nikdy nebyla členkou žádného covenu, ani žádné jiné okultistické aktivity. Gardner zemřel náhle na srdeční infarkt v roce 1964 na lodi, při svém návratu z Libanonu. Doreen Valiente (1922–1999) nejprve byla členkou covenu, ale brzy se stala velekněžkou. Na rozdíl od Gardnera se snažila vyhýbat publicitě, protože byla přesvědčená, že přílišná míra popularity covenu pouze uškodí. Věřila, že novopohanství bude v budoucnu přežívat díky hnutí feminismu a ekologismu. Raymond Buckland (1934–2017) byl jedním z hlavních představitelů okultistického hnutí 20. století. Patřil mezi první, kteří přinesli gardnerovskou linii do USA a zasloužil o rozšíření jeho učení. Postupně ho obohacoval i o své vlastní myšlenky. Stal se zakladatelem učení Seax-Wicca. Jako základ si vybral saské neboli germánské, předkřesťanské náboženství a Wodena s Freyou jako hlavní božstva. Rituály a svátky Rituály hnutí wicca se odehrávají vždy v magickém kruhu. Wicca uctívá nejen boha, ale i bohyni a během obřadu sestupují do osob velekněze a velekněžky. Křesťanský bůh je pro ně podřadný. Sabaty jsou „hlavní svátky“, které wicca slaví a řídí se podle slunečního cyklu. Esbaty jsou svátky, které se na rozdíl od sabatů, řídí fázemi Měsíce. Rok se dělí na osm částí, které začínají právě sabaty. 8 významných wiccanských svátků: Imbolg (2. února), Jarní rovnodennost (21. březen), Beltain (30.dubna), Letní slunovrat (22. června), Lughnasadh (31. července), Podzimní rovnodennost (21. září), Samhain (31. října) a Zimní slunovrat (22. prosince). Důležitým momentem v životě wiccy je zasvěcení, které probíhá na základě dobrovolnosti. Každý se rozhodne podle svého uvážení, zda se wiccanem stane, či nikoli. V tomto ohledu se wicca liší například od katolictví, kde po křtu dítěte začíná výchova v katolickém duchu. U wiccy narození dítěte znamená požehnání a wiccani pořádají oslavu na počest novorozence. Neexistuje ovšem žádný konkrétní rituál na přijímání dítěte mezi wiccany. Jediné, co rodiče pro své dítě mohou udělat, je projít rituálem, který mu má zajistit ochranu ze strany bohů. INCIACE je obřad spojen s výcvikem na plnohodnotného člena určitého covenu. Tato doba není stejná u každého jedince, ale může se lišit. Obecně tento výcvik trvá přibližně rok a obsahuje meditaci, trénink koncentrace a jiné činnosti. V průběhu tohoto výcviku budoucí wiccan slibuje, že bude dodržovat pravidla covenu, přičemž každý coven může mít odlišná pravidla. Stejně jako u zednářů i zde panují určité kruhy zasvěcení, a proto nově příchozí člen musí slíbit mlčenlivost ohledně jednotlivých postupů při rituálech. Tyto zednářské prvky připojil zakladatel Gerald Gardner. Člen hnutí wicca může dosáhnout zasvěcení druhého a třetího stupně. Na závěr obřadu je přijat do covenu a stane se z něho nový stoupenec boha a bohyně. Velmi významným rituálem v životě wiccanů, je svatba. Svatební obřad se nazývá svazování rukou (handfasting). Některé tradice dodržují zvyk „dočasného manželství“, které vzniká v případě, kdy je uzavřeno při oslavě Beltaine a trvá rok a jeden den. Po uplynutí této doby se může pár v klidu rozejít nebo zůstat spolu a obnovit slib, tentokrát bez časového omezení. Také rozvod má svůj rituál. Pokud manželský pár, který prošel rituálem svázání rukou dospěje k názoru, že jejich manželství nemůže dále fungovat, požádají velekněze a velekněžku o tzv. rozvázání rukou. Smrt je pro wiccany pouze pozemské ukončení života. Podle nich ke smrti dojde ve chvíli, kdy člověk již ve svém životě vykonal vše, co měl a jeho duše se navrací zpět k bohům. Následně dojde k novému zrození a pozůstalí se ve svých životech s duší zemřelého člověka znovu setkají. Nemusí se ovšem jednat o stejné vazby jako byly v dřívějším životě. Wicca nemá žádná pevně daná dogmata. Jediné pravidlo, které platí pro celé hnutí je tzv. WICCAN REDE a zní: Dělej, co chceš, pokud nikomu neškodíš! Wiccan Rede má mnohem delší verzi, ovšem tím hlavním je tato zmíněná část. Některé tradice se řídí tzv. 13 principy Wiccanské víry, které přijalo Shromáždění amerických čarodějnic v roce 1974. „Chápeme, že se tvořivá síla ve vesmíru projevuje prostřednictvím polarity – jako mužské a ženské – a že tatáž tvořivá síla je ve všech lidech a funguje pomocí vzájemného působení muže a ženy. Nepovažujeme žádné pohlaví za nadřazené druhému, víme, že se vzájemně podporují. Sex hodnotíme jako potěšení, jako symbol a ztělesnění života a jako jeden ze zdrojů používaných v magické praxi a ve zbožném uctívání“. „Nepřijímáme koncepce absolutního zla, ani neuctíváme žádnou entitu známou jako „satan“ nebo „ďábel“, jak je definuje křesťanská tradice. Neusilujeme o moc cestou utrpení druhých, ani nesouhlasíme s tím, že osobního prospěchu lze dosáhnout jen odmítnutím druhému“. )

Cyklická žena a její proměny v lunárních fázích

Cyklická žena a její proměny v lunárních fázích

Měsíc byl a je pro obyvatele Země vedle slunce nejvýznamnější nebeské těleso a jako takový se objevuje v mytologiích takřka všech přírodních národů a kultur od starověku až do současnosti. Předně se vtěluje zejména do božstev ženského pohlaví. Bohyně měsíce jsou zobrazovány jako krásné ženy, mladé dívky nebo paní, které jsou v příbuzenském vztahu s bohy slunce, Země, hvězdami nebo bohy ranních červánků. Luna je symbolem ženství a ženského principu, je spojována s plodností, s mateřským pudem, a v souvislosti s tím a vzhledem k tomu, že se na obloze objevuje v noci, také s podvědomím a tajemnými silami. Přestože je zobrazována téměř výhradně jako mladá žena neobyčejné krásy, symbolizuje trojakost života ženy (trojbohyni): mladou dívku, ženu-matku a starou ženu. Jde o archetypální matriarchální podstatu starého světa a jedno z nejstarších uctívaných božstev vůbec. Bohyně Měsíce – ženská energie U Řeků a Římanů již započíná plynulá linie ženského zobrazování měsíce. Měsíc byl ženského rodu, byl personifikován ženskými bohyněmi. V Řecku byla bohyní měsíce Seléné, v Římě Luna. Měsíc už zde měl typické ženské vlastnosti – byl mírný, pokorný a ústupný. Objevoval se zde již pasivní princip měsíce, neboť Seléné světlo údajně nevyzařovala, ale přijímala. Často se objevovala ve dvojici s bohem slunce Héliem, což byl její bratr. Spojení slunce s měsícem bylo velmi příznivým znamením, neboť symbolizovalo plodnost. Také například bohyně lovu a plodnosti Artemis měla ve své koruně vetknutý měsíc. Seléné se také říkalo Fébé nebo Méné podle fáze měsíce. Bývá zobrazována jako krásná paní, před jejímž vzhledem bledly i hvězdy. Říkalo se, že bohyně Seléné vozila měsíc po obloze. Každou noc následovala svého bratra Hélia, aby zachytila jeho ohnivé paprsky a odrazila světlo zpět na zem. Její vůz jel pomalu, protože byl tažen pouze koňským dvojspřežením, ale také jen mezky nebo kravami. Jednou v noci na své cestě po obloze pohlédla na zem, spatřila pastevce Endymióna, který spal v horách, a zamilovala se do něj. Každou noc ho pozorovala a milovala ho stále víc. Jednoho večera opustila měsíc v kočáru mezi sluncem a zemí, sestoupila dolů a ulehla vedle Endymióna. Pobyla u něj tři noci. Měsíc byl neschopný zachytit sám sluneční paprsky a zůstal tmavý. Lidé se tmavého měsíce báli a nejvyššího boha Dia tma rozzlobila. Potrestal Seléné tím, že Endymióna uvrhl do věčného spánku. Seléné se vrátila k měsíci a dál ho vozila po noční obloze, ale Endymióna stále milovala. Ukryla ho v jeskyni. Nyní v každém lunárním měsíci opustila svůj měsíc na tři noci, aby navštívila spícího milence. Endymión ve spánku sní, že objímá měsíc. Z tohoto svazku vzešlo mnoho dcer, podle mýtu 50, aby hlídaly noc. Dívky jsou smrtelné jako jejich otec a mocné a krásné jako jejich matka. Jiná verze říká, že Seléné se pastýře pokusila probudit, ale nikdy se jí to nepodařilo. Proto je její světlo tak smutné. Podle Seléné se nazývá například Selenofobie, strach z měsíce, nebo prvek selen. Další měsíční bohyní v Řecku byla Hekaté, patronka porodů, cest, křižovatek a později vládkyně tajemných sil měsíce, noci a podsvětí. Hekaté byla zároveň čarodějnice. Místem jejího působení byly cesty, kde se proháněla v noci za doprovodu černých psů. Stala se též ochránkyní žen a byla ztotožňovaná s Artemis, protože podobně jako ona pomáhala při porodu. Hekaté byla zobrazována ve třech podobách, které během dne střídala – ráno panna, v poledne žena, večer stařena. Někdy bývá ztotožněna s Persefonou, vládkyní mrtvých. Jejím zvířetem byl had a mezi atributy patří také pochodeň. Měsíc ve znamení lunární ženy – poznejte 4 fáze svého měsíčního cyklu „Vítej v místě, kde čas běží po spirále, kde dny, měsíce i roky ubíhají v kruhu a vše se vrací zpátky ke svému začátku, kde nakonec není nic víc, než další krok…Místo veškeré moudrosti a kouzel, ze kterých se rodí sám život“. Stejně jako se mění roční období, mění se i ženský cyklus, který ovlivňuje nejen fyzické tělo ženy, ale i emoční procesy, které v ženách nastávají. Tyto procesy jsou cyklické, pravidelné a jsou spjaty s fázemi Měsíce. Nov a úplněk reprezentují menstruaci a ovulaci. Mezi nimi nastávají dvě mezifáze, kdy Měsíc přibývá a ubývá, stejně jako máme fázi předovulační a poovulační. Měsíc ženy se rozděluje na čtyři fáze. Předovulační aspekt Panny – dynamické ženy, která se zaměřuje více na sebe a je hravá. Ovulační fáze je ve znamení archetypu Matky – energické ženy, která se více zaměřuje na druhé, je starostlivá a souzní s životem, přírodou a vyšší silou. Premenstruační fáze je Kouzelnice (Čarodějka) – vášnivá žena, která si uvědomuje vnitřní stránky své osobnosti a veškerá její energie proudí směrem dovnitř. A menstruační fáze Baby (Vědmy) – žena, která nachází rovnováhu, naslouchá svému vnitřnímu já a stává se vědomou. PANNA – z fyziologického hlediska to znamená, že žena se nachází ve fázi předovulační, během které v jednom z jejich vaječníků dozrává nové vajíčko a děložní sliznice je postupně obnovována. V rámci cyklu se jedná o velmi dynamické a pozitivní období, během kterého žena obvykle srší energií bezstarostné mladé dívky-panny. Panenská energie není záležitostí pouze psychickou. Velmi výrazně ovlivňuje také fyzickou aktivitu ženy. Tělo během těchto dní nevyžaduje takové množství spánku a regenerace jako v ostatních fázích a oplývá dostatkem energie. MATKA – nastává fáze ovulace. Hormony v tuto dobu významně pracují s tělem i myslí ženy, na základě čehož se v ní probouzejí typické mateřské vlastnosti jako láskyplnost, obětavost nebo starostlivost o své blízké. Velký příliv energie, který byl během předešlé fáze panny koncentrován hlavně na ženu samotnou, nyní obrací svůj směr a soustředí se především na druhé. Žena je schopna mnohem větší empatie a souznění se svým okolím, které z ní tuto energii často vycítí a samo si potom chodí pro rady. V sexuální oblasti se projevuje touha po souznění a sdílení pocitů hluboké a bezpodmínečné lásky vycházející ze samého nitra ženy. KOUZELNICE – v této fázi putuje vajíčko do dělohy, hladina hormonů estrogenu a progesteronu stoupá, a pokud nedojde k oplodnění, opět klesne. Na fyzické úrovni mnoho žen pociťuje únavu a mysl bývá neklidná. Žena se stává tzv. kouzelnicí, která obrací pozornost do sebe a má potenciál naplno využít svou intuici. Mnoho žen v tomto období například maluje obrazy, medituje nebo tančí. Energie stvořená v této fázi může mít obrovský rozměr a její uvolnění může být tvůrčí nebo ničivé podle toho, jak se žena naučí tuto energii ovládat. Na fyzické úrovni se projevuje bolest, natékání prsou, nadýmání, zadržování vody v těle a také zhoršení pleti. Přirozená nestálost nálad může být umocněna PMS. Žena je podrážděná, depresivní, plačtivá, bez chuti do života nebo naopak s workoholickými sklony. BABA – v lunárním aspektu baby se žena čistí, děloha se zbavuje přebytečné výstelky, hladiny ženských hormonů klesnou a tělo se připravuje na zrání nového folikulu ve vaječníku. K očistě nedochází jen na fyzické úrovni, ale i na úrovni mentální. S neoplodněným vajíčkem odchází i vše nepotřebné, co se v děloze za minulý měsíc usadilo, včetně negativních emocí. I proto jsou někdy ženy v těchto dnech nepříjemné a podrážděné. Je to však potřeba, aby se mohly v plné svěžesti, kráse, síle a čistotě připravit na následující možnost početí. Přírodní národy ať už v Africe či Americe si toho byly vědomy a ženám se během menstruace dostávalo prostoru v podobě tzv. „lunárních chýší“, kde se věnovaly pouze samy sobě, tančily, pečovaly o sebe, hýčkaly se, spojovaly se s Matkou Zemí, neboť věděly, že právě v tento čas mají specifickou energii a jsou nejvíce otevřeny přijímat informace z Vesmíru, které byly velkým přínosem pro celý kmen. Drahé kameny podporující pravidelnou a bezbolestnou menstruaci Lapis Lazuli – je silný duchovní kámen. Mírní otoky a křeče. Reguluje krevní oběh, funkci štítné žlázy a brzlíku. Tiší bolesti během menstruace, zmírňuje bolesti hlavy pramenící z nervozity, nebo duševního vyčerpání. Měsíční kámen – už od pradávna byl měsíční kámen spojený s rituály kolem Měsíce. Je to kámen lásky a erotiky, neboť je prý schopen stimulovat proudění energie kundalini. Měsíční kámen ovlivňuje ženský reprodukční systém a snižuje nerovnováhu a napětí spojené s menstruací. Má výborný vliv na PMS, početí, těhotenství, porod a kojení. Pomáhá k lepšímu naladění na své tělo a přirozené (měsíční) cykly. Beryl – posiluje srdce a zrak, pomáhá při plynatosti, čistí cévy a snižuje cholesterol. Používá se při hrozícím předčasném porodu a při bolestivé menstruaci. Chryzokol – utišuje bolesti během menstruace. Během porodních bolestí ho může budoucí maminka držet v dlani, neboť tak pomáhá k uvolnění porodních cest. Zelené tóny chryzokolu jsou vhodné pro srdeční centrum, kde tiší neklidné srdce a vyrovnává krevní tlak. Červený korál – symbolizuje současně pevnost i proměnlivost, hloubku i povrchnost, ticho i bouření, pohyb i klid. Reguluje menstruační výtok, odstraňuje poruchy trávení, veškeré bolesti trávicího ústrojí, zastavuje krvácení. Chrání těhotné ženy, usnadňuje porod a budí lásku k dítěti. Je-li věnován dítěti jako dar, zajistí jeho budoucí zdraví. Nemluvňata nosí korálový přívěsek k utišení bolesti při prořezávání zoubků. Karneol – je velmi mocným kamenem, který dokáže posunout život člověka směrem k jeho pravé podstatě. Karneol se již mnoho století považuje za kámen plodnosti a sexuality. Zvyšuje plodnost a podporuje zdravý sexuální apetit. Velmi účinný je při bolestech podbřišku, menstruace, bolestivé ovulace, ale i v těhotenství. V takovém případě se doporučuje kámen položit na 20 minut na stydkou kost. Karneol má také prokázané účinky na krev, kterou čistí a otepluje. Rovněž pomáhá vytvářet nové červené krvinky. Granát – je mocným kamenem, který přitahuje silnou energii a pomáhá organismu udržet rovnováhu a klid. Regeneruje celý organismus, obnovuje ztracenou sílu, pročišťuje krev a podporuje krevní oběh. Granát pomáhá uvolňovat menstruační bolesti a jako kámen lásky snižuje neplodnost a impotenci. Zároveň harmonizuje produkci hormonů, pomáhá uvolnit sexuální energii a podnítit touhu. Ženy jsou jiné než muži-jsou cyklické. Jejich hormonální menstruační cyklus způsobuje, že se proměňují každý den v měsíci – každý den jsou jiné. Každý den se mění jejich energie, schopnosti, vlastnosti, nálady, chutě, způsob myšlení a jednání, přístup k lidem i k sobě…A je to naprosto v pořádku – být cyklická a proměnlivá! – Miranda Gray Děloha je orgán kreativity a tvoření, tvarem připomíná pohár nebo květinu. Je to taky sběrač paměti, orgán, kde se ukládají všechny naše bolesti a traumatické zkušenosti. Abychom nalezly důvěry v sebe, ženskost a ženskou moc, je potřeba podpořit tento orgán, uznat jej, a to i energeticky – vizualizovat si, že tam posílám léčivou energii, světlo. )

Potopa světa v mytologiích starověkých civilizací

Potopa světa v mytologiích starověkých civilizací

„I řekl Bůh Noemu: „Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť Země je plná lidského násilí. Zahladím je i se zemí. Udělej si archu z goferového dřeva…Hle, já uvedu potopu, vody na zemi, a zahladím tak zpod nebe všechno tvorstvo, v němž je duch života“. Starozákonní příběh o potopě světa je popsán v knize Genesis. Bůh se rozhodl zahubit lidstvo pro jeho hříchy a očistit tak Zemi. Zachráněn byl pouze Noe, neboť on jediný byl člověk spravedlivý. Na boží příkaz postavil Noe obrovskou loď-archu, na kterou se pak nalodil se svou rodinou a se zástupci všech živočišných druhů. Potopa trvala 40 dní a 40 nocí. Poté začaly vody opadat a archa přistála na biblické hoře Ararat. Když pak vypuštěná holubice přinesla Noemovi zpět zelenou ratolest, bylo jasné, že vody opadly a potopa skončila. Noemův rod pak znovu osídlil očištěnou Zemi. Biblický příběh je jistě nejznámějším vyprávěním o potopě světa. Není ovšem zdaleka jediným záznamem o podobné události. Podobné příběhy jsou zpracovány v mezopotamském Eposu o Gilgamešovi nebo v řecké báji o Deukaliónovi. Podobné legendy existují i v kulturách původních obyvatel Ameriky a tichomořských ostrovů. Epos o Gilgamešovi Kanonická verze eposu vznikla koncem 2. tisíciletí př.n.l., ale jeho kořeny jsou mnohem starší. Jeho verze v různých jazycích byly známy po celém Předním východě. Text kanonické verze Eposu o Gilgamešovi se nám zachoval zejména ve svém akkadském zápise v knihovně krále Aššurbanipala v Ninive (7. století př.n.l.). Příběh o potopě je pouze jednou z částí Eposu o Gilgamešovi. Předchází mu vyprávění o jeho přátelství s Enkiduem, jejich hrdinských činech a následné přítelově smrti. Tehdy na Gilgameše dolehl strach ze smrti a on se vydal na nebezpečnou cestu za hledáním nesmrtelnosti. Po namáhavé cestě dorazí nakonec úspěšně ke svému předkovi Utanapištimu, který byl obdařen věčným životem. Utanapištim mu na jeho žádost vypráví příběh o tom, jak získat nesmrtelnost, příběh potopy světa. Podle Utanapištimova vyprávění se bohové rozhodli seslat potopu. EA (bůh podzemního sladkovodního oceánu Abzu) jejich rozhodnutí vyzradil Utanapištimu tak, že promlouval k rákosové chýši. Prostřednictvím rákosové stěny nabádá EA Utanapištima, aby postavil loď, zachránil si tak život a vzal s sebou také všechny živočichy. Loď má být stejně široká i dlouhá a zastřešená jako Apsu. Utanapištim žádá instrukce o tom, co má říct lidem. EA mu radí, aby jim řekl, že k němu pojal Enlil nenávist, a proto opouští jeho zemi a odchází bydlet se svým pánem Eou. Na ostatní lid pak bude dštít hojnost. Při stavbě lodi pomáhali všichni lidé. Během stavby Utanapištim hojně hostil lid. Když byla loď hotova a spuštěna na vodu, naložil do ní všechen svůj majetek, rodinu, příbuzné, zvěř i všechny řemeslníky. Ráno pak zahájili bohové strašlivou zkázu. Potopa nabyla tak obrovských rozměrů, že vyděsila samotné bohy a ti uprchli do Anova nebe. Bohyně Ištar naříká nad tím, že ona sama kázala takové zlo, a ostatní bohové pláčou s ní. Bouře trvala 6 dní a 7 nocí, pak se moře uklidnilo. Když Utanapištim otevřel poklop a uviděl světlo, rozplakal se. Utanapištimova loď přistála na hoře Nisir. Po sedmi dnech vypustil holubici, ale ta se vrátila, protože nenašla pevnou zem. Pak vypustil vlaštovku a ta se také vrátila. Nakonec vypustil havrana. Ten se nevrátil, neboť vody již ze země opadávaly. Utanapištim vyvedl všechny ven z lodi a vykonal úlitbu a zápalnou oběť. Když ucítili bozi libou vůni oběti, slétli se kolem jako mouchy. Ištar přísahala při svém náhrdelníku z Lazuritu, že na tyto dny nikdy nezapomene, a požadovala, aby Enlil, hlavní původce potopy, nebyl k oběti připuštěn. Když Enlil zjistil, že někdo potopu přežil, velice se rozhněval. Ninurta označuje za zachránce Eu. EA pak vyčítá Enlilovi, že potopu seslal neuváženě, a žádá jej, aby jen hříšníci byli trestáni za své hříchy a aby velikost lidstva byla zmenšována mírnějšími prostředky (šelmy, hlad, mor). Hájí se tím, že nevyzradil tajemství bohů, pouze seslal Utanapištimovi sen. Tehdy vyvedl Enlil Utanapištima i se ženou ven z lodi a požehnal jim. „Až dosud Utanapištim jen člověkem byl, nyní Utanapištim a jeho žena ať podobni jsou nám bohům, ať daleko při ústí řek teď Utanapištim bydlí“! I když Utanapištim nakonec 2x poradí Gilgamešovi v jeho honbě za nesmrtelností, jak věčný život získat, Gilgameš ani v jednom případě neuspěje a vrací se domů s prázdnou. Řecko – Deukaliónova potopa Příběh Deukaliónovy potopy vypráví o tom, jak bylo zničeno železné lidské pokolení. Hlavní hrdina potopy, král Deukalión, byl syn Prométheův. Nejlépe zachováno je poměrně pozdní podání Deukaliónovy potopy v Ovidiových proměnách. V tomto podání byl příčinou potopy Diův hněv vyvolaný zločinem Lykáónovým. Lykáón předložil Diovi jídlo připravené z lidského masa, nato Zeus v hněvu zničil jeho dům a Lykáóna proměnil ve vlka. Rozhněván lidskou hříšností rozhodne, s podporou ostatních bohů, o potrestání lidstva. Rozhodne se lidstvo zničit potopou. Je spuštěn liják a řeky jsou uvolněny z koryt. Země je zaplavena, lidé a zvěř se topí či umírají hlady. Zachránil se jen Deukalión se svou ženou Pyrrhou, kteří přistáli na hoře Parnas. Zde vzývali bohy a Themidu, která tu měla věštírnu. Deukalión byl mužem spravedlivým a Pyrrha vynikala zbožností, proto Zeus potopu zastavil. Deukalión a Pyrrha plakali nad zemí zbavenou lidí. Pak žádali Themidu v její svatyni o pomoc, o zvrácení zkázy lidského rodu. Dočkali se této odpovědi: „Vyjděte z chrámu, pak zahalte hlavu, pás rozvažte šatů, kosti vznešené matky pak za sebe házejte oba“! Nejdříve jsou manželé překvapeni a Pyrrha je zděšena takovou urážkou matky, pak však přijde Deukalión na to, že vznešenou matkou je míněna matka Země a jejími kostmi jsou kameny. Uposlechli tedy Themidiným pokynů. Z kamenů, které hodil Deukalión se stali muži, z těch, které hodila Pyrrha, pocházejí ženy. Ostatní tvory zrodila Země sama. Legendy o potopách • Aztékové – když na lidstvo přišla obrovská povodeň, nezachránil se nikdo kromě muže jménem COXCOX…a žena zvaná XOCHIQUETZAL, kteří se zachránili v malém člunu, a když z něj potom vystoupili na souš na hoře, kterou nazvali COLHUACAN, zplodili tam velkou spoustu dětí. Všechny tyhle děti se narodily němé, a až holubice z mohutného stromu jim propůjčila schopnost řeči, ale začali mluvit tolika různými jazyky, že si navzájem nerozuměli. • Severoameričtí indiáni – indiáni vypráví několik příběhů o potopě. Jeden z nich tradovaný kmenem CHOCTAW líčí to, jak se před dávnými časy lidské mravy, tak zkazily, že Manitu zničil lidstvo potopou. Zachráněn byl jen jediný člověk, prorok, jehož varování lidé nedbali, a jemuž pak Manitu nařídil, aby si postavil vor z klád ze sassafrasu. Po mnoha týdnech zavedl jeden ptáček proroka na jistý ostrov, kde Manitu ptáčka proměnil v krásnou ženu, která se stala prorokovou ženou. Jejich děti pak znovu zalidnily svět. • Skandinávie – příběhy kmenů Skandinávie jsou barvité a obraznost těchto legend podtrhuje rozměr kataklyzmatu. Jedno takové vyprávění líčí chaos, který zavládl ve světě poté, co se mohutný vlk FENRIR otřásl a začal se třást celý svět. Starý jasan (považovaný za osu světa) se otřásl od kořenů až po nejvyšší větve. Hory se rozpadaly a pukaly shora dolů. Lidé byli vyhnáni od svých krbů a lidská rasa byla smetena ze zemského povrchu. Země sama začala ztrácet svůj tvar. Plameny šlehaly z trhlin ve skalách, odevšad tryskala pára. Všechny živé organismy, veškerý rostlinný život, všechno bylo vyhlazeno…A v tom začaly všechny řeky, všechna moře stoupat a vylévat se z břehů. Ze všech stran se valily vlny. Země klesla pod mořskou hladinu…Pak se pomalu začala země vynořovat z vln. Hory se opět napřimovaly…Znovu se také objevili lidé…Obklopeni dřevem samotného jasanu unikli předkové budoucích lidských pokolení smrti. • Australští domorodci – jedna z nejpřekvapivějších zpráv o Potopě, byla objevena antropology mezi příslušníky malého domorodého kmene v západní Austrálii ještě před jakýmkoli stykem s misionáři. „Stalo se, že děti nejstarších časů soužily a utiskovaly Mrkající sovu Dumbi. NGADJA, nejvyšší bůh, truchlil ve svém srdci a bylo mu jí velmi líto. Sdělil proto Gajarovi, „chceš-li přežít, vezmi svou ženu, syny a manželky svých synů a zhotovte si dvojitý vor. Vzhledem k tomu, co lidé učinili Dumbi, hodlám je všechny utopit. Sešlu na ně déšť a záplavu moře“ řekl jim. Vezmi si na vor jídlo, které dlouho vydrží, jako třeba Gumi (plody hlošiny mnohokvěté), Banimbu a Ngalindaju, všechny tyhle plody země“. A tak se Gajara zásobil vším jídlem. Shromáždil rovněž nebeské ptactvo jako třeba turaky, včelojedy, květozoby a pěnkavy, umístil je na vor, a přidal samici klokana. Gajara pak shromáždil své syny jako posádku, i svou ženu a manželky svých synů. Pak NGADJA poručil dešťovým mrakům, aby klesly k zemi, a obklopil jimi celý svět. Pak se vylily vody z moří a lidé tonuli v záplavě slané vody a mořského přílivu. Mezitím odnesla potopa posádku voru včetně Gajary na vlnách daleko do DULUGUNU… Nakonec odnesly vody potopy Gajaru zpátky domů. A již se obnovovala souš, a živí tvorové nacházeli domov a potravu. Po přistání zabili klokana a Gajarova žena ho upekla na ohništi. Kouř z ohniště pomalu stoupal vzhůru, až dorazil do nebe. NGADJA, nejvyšší bytost, ucítil kouř a zaradoval se. Poté rozklenul po obloze duhu, aby zahnal dešťově mraky. Podle Bible si potopu na sebe přivodil sám člověk, protože porušil pradávnou rovnováhu mezi hmotným a nehmotným světem. Přestal naslouchat živé přírodě, její tvory vystavil utrpení, nevážil si vlastního života a zalíbilo se mu vraždění…“Vyšší moc“ nám smrtelníkům ve skrytu mysli, ponechala záměrně živý obraz o této celosvětové zkáze, abychom se v budoucích časech nedopustili stejných chyb vůči životu. )

Letní slunovrat a Svatojánská noc

Letní slunovrat a Svatojánská noc

Slunovrat, latinsky solsitium, skandinávsky Midsommar, nebo také germánsky Litha, je astronomickým termínem pro okamžik, v kterém paprsky Slunce dopadají kolmo na obratník Raka. Na severní polokouli nastává nejdelší den a nejkratší noc a také astronomické léto. Slunce jako nebeské těleso bylo a je jedním z nejdůležitějších předmětů uctívání ve všech přirozených náboženstvích světa. V okamžiku slunovratu má Slunce vůči světovému rovníku největší v případě letního slunovratu, nebo nejmenším tedy zimního slunovratu, deklinaci. Letní slunovrat nastává na severní polokouli zpravidla 21. června, kdy síla Slunce vrcholí, a právě letním slunovratem začíná v roce období léta. Letní slunovrat je astronomickým bodem, kdy můžeme prohlásit, že právě nastává léto. Letní slunovrat byl odedávna jeden z nejmagičtějších dnů v roce, a byly mu zasvěceny velké slavnosti snad ve všech starobylých civilizacích. Nejslavnějším místem oslav slunovratu je Stonehenge. Z původně malých setkání se dnes stala davová záležitost. Síla Slunce je totiž největší z celého roku a představuje jedinečnou možnost, jak poznat jednu z nejpozoruhodnějších staveb evropské minulosti. Slunce vychází přesně nad tzv. Patním kamenem u příchodové cesty do kamenného kruhu a sleduje osu chrámu, a tím vytváří nádhernou podívanou. Během letního slunovratu se v noci úplně nesetmí. Objevuje se tzv. astronomický soumrak – na první pohled noc, avšak hvězdy nejsou dobře vidět a my si tak můžeme užívat nejdelší den v roce. Slunce vstupuje do trojice letních znamení zvěrokruhu – Raka, Lva a Panny. Oslavy slunovratu v minulosti V den letního slunovratu lidé odedávna uctívali Slunce, kterému chtěli vyjádřit úctu a radost z úrody a sklizně. Léčivou sílu Slunce, která vrcholila v den slunovratu, si vážili v minulosti Keltové. Tato moc byla spojována s uzdravující silou vody. Oltáře zasvěcené Slunci se proto často nacházely v blízkosti pramenů a studní. Tyto svatyně byly podle některých archeologů umísťovány do krajiny na základě astronomických poznatků a velmi často byly součástí hradiště. Slunovratové koupeli po východu slunce se odedávna přisuzuje léčivá moc. Také ranní rosa po východu slunce má toho dne blahodárné účinky – šlechtí tváře, dodává krásy, a slouží také pro očištění a zbavení se různých bolestí. Studánkám nebo pramenům se vzdávala čest „Odíváním studny (pramene)“ozdobením květinami a větvemi. U pramenů se také zpívalo, hrálo na hudební nástroje a tančilo. Důležitým okamžikem je vnímání letního slunovratu jako triumfu slunečního boha Mabona, který se zrodil o zimním slunovratu, ale o jarní rovnodennosti porazil temnotu a může neomezeně vládnout. Magické rituály Keltů praví, že sluneční světlo bylo podporováno světlem a silou ohně. Při západu slunce byly na vrcholcích kopců zapalovány posvátné hranice, aby byla moc světla udržena i po celou noc. Jelikož byl oheň zpodobněním slunce, měl také stejné očistné síly, a proto skákání přes oheň chránilo před nemocemi, zajišťovalo prosperitu a odhánělo se neštěstí. O letním slunovratu se mezi Kelty uctívala celá příroda, ovšem nejvíce dub a bílý kůň. Dub je podle keltské tradice strom plný síly, moci a ochrany. Do života má přinášet plodnost našich myšlenek, vyváženost, stabilitu a klid. Svou úctu prokazovali taktéž bílému koni. Ten byl zapřažený do slunečního vozu. Při oslavách slunovratu skákal kolem ohně taktéž bílý kůň, ale jen jako pouhá napodobenina. Svatojánská noc – síla slunce i milostná magie Svatojánská noc připadá na noc z 23. na 24. června a navazuje na oslavy letního slunovratu. Věřilo se, že v tuto noc přichází jakýsi neznámý mocný a povzbuzující impuls. V tuto noc (podobně jako na Štědrý den, tedy v době zimního slunovratu) vykvétá kapradí, jehož květ svítí ve tmě a ten, kdo ho nalezne, objeví cestu k ukrytým pokladům v zemi. V noci měla voda „rozkvést“ a skrze ni proudit životadárná moc, která by koupajícím přinesla nejen zdraví, sílu ale i krásu. Koupel měla mít silnější účinek, pokud probíhala za deště. Tato noc patřila nejen obřadům a lidovému kouzlení, ale i čarodějnicím. Proto se používala četná opatření proti jejich kouzlům. Také se věřilo, že do těl mladých lidí vstupují zvláštní síly, které zvyšují jejich sexuální chtíč. Mimořádná a čarodějná noc, plná smíchu a zábavy, byla také časem pro vyznání lásky, námluv, družení mladých párů a nezávazné milostné hry nezadaných. Podle některých zdrojů to byla doba rituálních orgií, které ovšem časem vypudila církev. Svatý Jan Křtitel Svatý Jan, apoštol a evangelista, byl bratrancem Ježíše Krista z matčiny strany. Ježíš ho nejvíce miloval a je proto označován za „miláčka Páně“. Rovněž je považován za autora novozákonního spisu „Evangelia podle Jana“ pojednávajícím o životě Ježíše Krista. Za krutého pronásledování křesťanů, v době císaře Domiciana, se apoštol Jan údajně nacházel v Římě. Byl prozrazen a po strašném mučení nařídil císař, aby byl hozen do kotle s vařícím olejem. Podle legendy se olej změnil v osvěžující lázeň a nijak odsouzenci neublížil. Poté byl apoštol odsouzen k vyhnanství. Jeho kniha „Vidění sv. Jana“ čili „Apokalypsa“ je nejkontroverznějším dílem Nového zákona. Napsal ji právě ve vyhnanství na ostrově Patmos asi v letech 94 až 95. Když císař Domician zemřel, odjel Jan do Efezu a tam napsal svoje evangelium v posledním desetiletí svého života. Zemřel kolem roku 100. Aby vás nepotrkala hroznová koza! – prastará vinařská magie V 18. století se na památku jedovatého vína, jež pil svatý Jan, aniž by mu uškodilo, vinaři nalévali krapet svěceného vína s vírou v jeho zázračnou moc do vinných sudů na ochranu proti čarodějnicím. Ve svěceném víně také namáčeli chléb, z něhož se každé krávě či koni a jinému dobytku dával kousek. Věřili, že potom takto rituálně nakrmená zvířata po celý příští rok nikdo neočaruje. Jméno Jan: Patří k nejoblíbenějším českým jménům. Pochází z hebrejštiny. Vyvinulo se z hebrejského „Jochanan“, které se překládá jako „Bůh je milostivý“. Jedná se o složeninu ze slov „Jahve“ (Bůh Hospodin) a „Chanan“ s významem „smilovat se“ či „milost“. Se jménem se nedílně pojí i jeho domácí varianta Honza, která byla odvozena od německé verze jména Hans, Johannes. Kouzelné byliny svatojánské noci Říká se, že byliny sbírané za svatojánské noci mají kouzelnou moc. Chrání zdraví lidí a také jejich obydlí. Samotný sběr bylin se řídil přísnými pravidly a bylo při něm potřeba zachovávat nejrůznější příkazy a omezení. Předpokladem účinnosti nasbíraných bylin tak bylo např: neposkvrněné panenství, rituální nahota a dokonalé mlčení, naopak zapovězeno bylo se po cestě ohlédnout či dotýkat se bylin holou rukou. Skladba svatojánských bylin se kraj od kraje lišila. Dobová literatura zmiňuje v této souvislosti zejména: pelyněk, černobýl, třezalku (kvítí svatého Jána), kapradí, plavuň vidlačku, mydlici lékařskou, lnici květel (bludníček), rozchodník (svatojánské zelí), chrpu, mateřídoušku, dobromysl, devětsil, heřmánek, řebříček, šípkovou růži či zvonek. V lidovém vyprávění se též tradovalo, že se v tuto noc dá získat bájný květ zlatého kapradí, díky kterému lze porozumět řeči zvířat, najít skryté poklady či se stát neviditelným. Ohledně počtu bylin mluvila pravidla jasně – svatojánské koření musí sestávat přesně z devíti rostlinných druhů. Svatojánské byliny sloužily při mnohých magických praktikách. Z černobýlu se pletly věnce a pásy na ochranu před čarodějnicemi. Krávy krmené trávou z devíti mezí hodně dojily, po blatouchu bylo máslo krásně žluté a vytření žlabu kořenem Janovy ruky (Všedobr) uchránilo dobytek před uhranutím. Svatojánské zelí vložené za trám dokázalo určit, kdo z rodiny bude živ a kdo zemře. Nejširší využití však mělo svatojánské koření v oblasti milostného života. Dívce, která si svatojánské bylinky vložila pod polštář, se ve snu zjevil její nastávající. Věnečky z bylin puštěné po vodě dokázaly svým majitelkám předpovědět, zdali se vdají či zůstanou na ocet. Svatojánské postýlky – Ještě dnes se v oblasti severního podhůří setkáme s tradicí stlaní svatojánských postýlek. Děti den před sv. Jánem nasbírají svatojánské bylinky a udělají z nich lůžko, do kterého vloží svaté obrázky či sošku sv. Jana Křtitele. Věří, že sv. Jan chodí v tuto dobu po světě a v postýlce, kterou pro něj připravily, si tak může odpočinout. Svatojánská postýlka pod stolem také přináší štěstí do stavení a požehnání na polích. Janův třezalkový olej a jeho domácí výroba Celá staletí byla jako královna bylin označována Třezalka tečkovaná. Babky kořenářky s jejím sběrem záměrně čekaly na období kolem svatojánské noci, kdy je třezalka na počátku rozkvětu a obsahuje nejvíce účinných látek. Bylina je tělu velmi přínosná díky svým protizánětlivým, zklidňujícím a dezinfekčním účinkům. Třezalce, označované rovněž jako kvítí Panny Marie nebo kořen Matky Boží, byly tradičně přisuzovány mimořádné schopnosti při ochraně šestinedělek i domu před zlými mocnostmi a také při získávání přízně milované osoby. Výroba: Květy, natrhané za slunečního dne, volně naplníme do lahve až po hrdlo a zalijeme jemným olivovým nebo jiným (slunečnicový, řepkový, lněný) olejem. Pokud chcete květy vážit, natrhejte asi 150 gramů květů na 1000 ml oleje. Květy musí být v oleji ponořené a nesmí vyčuhovat, jinak by zplesnivěly. Dobře uzavřenou lahev postavíme na několik týdnů (3 a více) na slunce nebo na teplé místo. Po čase se olej zbarví do červena. Potom přefiltrujeme přes velmi jemné sítko nebo hadřík. Zbytek vylisujeme a olej uschováme v tmavých lahvičkách. Olej mažeme vždy ve směru hodinových ručiček, nikdy ne obráceně. Na popáleniny je lepší použít místo olivového olej lněný. V období letního slunovratu je důležité jít do hlubin svých vlastních vod. V tento čas nám energie vody pomáhá pročistit naše emoce. V hlubinách vody se skrývá stín, stejně tak jako my často ukrýváme to, co nás zranilo. Nyní je ten pravý čas do ní nahlédnout a přijmout léčení pomocí kapek vody, slz, ale i proudů, jenž nás mohou omývat. )

Den matek – oslava mateřské lásky

Den matek – oslava mateřské lásky

Druhou květnovou neděli přicházíme se slovy díků, kyticí anebo sladkým překvapením za našimi maminkami. Obdobný svátek si lidé po celém světě připomínali už před dávnými časy. Ve starověkém Řecku slavili svátek plodnosti a matek, spojený s uctíváním bohyně Rhey (Kybelé), matky bohů. Římská oslava mateřství, která se konala první březnový den se nazývala Matronalie a byla zasvěcena bohyni Juno, ochránkyni vdaných žen a nastávajících rodiček. Dalším projevem byla od 16. století v Anglii tzv. Mateřská neděle (Mothering Sunday). Byl to křesťanský svátek, stanovený na čtvrtou neděli od začátku půstu. Mnoho chudých, kteří sloužili v bohatých rodinách daleko od svého domova, tehdy dostávalo den volna, aby mohli navštívit svůj domovský kostel (Mothering Church), jinými slovy místo, odkud pocházeli a kde žily jejich matky a rodiny. Ve Velké Británii a Irsku toto časové vymezení přetrvalo, a proto tamní obyvatelé svátek matek oslavují právě v tento den. Historie svátku matek S historií svátku matek se pojí dvě jména. Nejprve americká sociální aktivistka Julia Ward Howeová, která v roce 1870 vyzvala ženy ke sjednocení proti válkám ve svém Provolání ke dni matek. V následujících letech se pak pokusila ustanovit konkrétní datum, ale neuspěla. Opravdovou zakladatelkou se stala až Anna Marie Jarvisová, která zavedení svátku matek prosazovala k památce své vlastní, která se zasloužila o pracovní kroužky, kde byla nabízena sanitární a zdravotní pomoc. Poprvé slavila roku 1907 v úzkém kruhu přátel, v následujících letech však bojovala o oficiální uznání. O rok později se svátek slavil v kostele v Graftonu. V roce 1910 se o veřejné oznámení svátku postaral guvernér Západní Virginie. Společný návrh amerického kongresu pak roku 1914 stvrdil prezident Woodrow Wilson. Od roku 1923 se zásluhou Alice Masarykové dostal i na naše území. Vnímání mateřství a matky v minulosti Z období 18. a 19. století nejsou známy záznamy o bezpodmínečné mateřské lásce, se kterou se setkáváme později. Matky byly ke svým potomkům chladnější, protože si nechtěly k dítěti utvořit bližší vztah ze strachu, že brzy zemře. Koncept mateřské lásky si zakazovaly ze strachu před ztrátou. Dětská, a zvláště pak kojenecká úmrtnost byla do 19. století velmi vysoká a lidé se s ní museli naučit žít. Dnes je úmrtí dítěte ohromnou ztrátou, se kterou se rodiče nemohou vyrovnat celý zbytek života. Pro toto období je typické dávat kojence nájemným kojným. I tento zvyk může svědčit o tom, že byly matky v dřívějších dobách lhostejnější, v současnosti se naopak setkáváme s tím, že většina matek chtějí své děti kojit co nejdéle to jde. „Tělesným kontaktem matky a dítěte po porodu se vytváří pevné citové pouto. To je velmi důležité pro další psychický i sociální vývoj dítěte. Kojení je prakticky prvním sociálním kontaktem matky s novorozeným dítětem pomocí jeho základních smyslů. Vzniká přirozené pouto, které většinou může pozitivně ovlivnit i jejich vzájemné vztahy v budoucnosti“. Kojení tedy není důležité jen pro zdraví dítěte, ale i pro jeho správný psychický vývoj a pro budoucí vztah mezi matkou. Nájemné kojení se rozmohlo takřka po celé Evropě už v raném novověku, kdy tuto možnost využívaly téměř všechny šlechtičny. „Ideál rokokové ženy, preferující před modelem matky model půvabné a duchaplné přítelkyně, odkázal kojení do sféry vulgárního, příliš tělesného“. Kojení tedy nebylo nic pro urozené dámy, své děti kojily hlavně měšťanky. V polovině 18. století se nájemné kojení rozšířilo i do prostředí středních vrstev a do vrstev dělnictva. Hlavním důvodem bylo to, že manufakturní dělnice nastupovaly velmi brzy po porodu zpět do práce, a tak neměly čas několikrát denně kojit. Těmto matkám pomáhaly zpravidla sousedky, které zůstávaly po porodu doma, a tak za malý poplatek byly ochotny kojit spolu se svým dítětem i dítě pracující matky. Nájemné kojení se ale setkalo s všeobecným nesouhlasem. Po celé 19. století proti němu protestovaly téměř všechny autority, které se otázkou mateřství a dětství zabývaly. Matky, které si najímaly kojné, byly často odsuzovány. Ovšem u některých matek nebylo využívání nájemných kojných jen pouhým rozmachem, ale nutností. Lékaři se tedy s tímto faktem museli smířit a stanovit pravidla nájemného kojení, a tak většina „příruček k babení“ obsahuje rady, jak by měla správná kojná vypadat a jak poznat, zda je její mléko kvalitní. Většinou byla za ideální kojnou považována venkovanka, která má zdravou barvu, příjemný výraz, zdravé oči a zuby. Důležitý byl ale také charakter, protože i na konci 19. století se věřilo pověře, že s mlékem dítě saje i povahové vlastnosti. Úpadek profese nájemných kojných nastal vypuknutím 1. světové války. A to hlavně z důvodu nedostatku kvalitních potravin, který způsobil, že se kojení dětí vlastní matkou v Čechách výrazně rozšířilo ve všech společenských vrstvách. Profese kojné však nezmizela docela. Péče o matku a dítě mezi válkami Od konce 19. století se mateřství podrobuje zkoumání a reflexi a stává se také uměleckým, profesním i politickým tématem nikoliv jen ženským údělem. Jedním z hlavních důvodů absence sociálního zabezpečení bylo, že v českém prostředí vůbec neexistovala placená pracovní pozice sociální pracovník. Tuto situaci se pokusila změnit dcera prvního československého prezidenta PhDr Alice Garrigue Masaryková. Z její iniciativy byla otevřena škola sociální péče, která zahájila vyučování školním rokem 1918/1919. Škola měla vychovávat sociální pracovníky a s jejich pomocí profesionalizovat sociální péči a konstituovat její novou podobu, která by odpovídala potřebám soudobé společnosti. Po 1. světové válce se ocitá řada matek s dětmi bez manželů, a tedy i bez jakéhokoliv finančního zajištění. Aktivistky působící v ženských spolcích se snažily, aby se sociální péče vztahovala na co největší počet matek, nikoliv jen na matky žijící v chudobě. Československý stát však považoval za prioritní oblast sociálního pojištění, protože mohla eliminovat případné sociální konflikty, a tak významně přispět k jeho vnitřní stabilizaci v nejisté poválečné době. Vznikl tak zákon, který zajišťoval sociální zabezpečení matkám, ale pouze těm, které byly pojištěné, nepojištěné ženy stále zůstávaly závislé na podpoře své rodiny. Podle tohoto zákona z roku 1924 bylo mateřství považováno za nemoc a pojištěným ženám byly vypláceny nemocenské dávky po dobu 12 týdnů. Tento zákon tedy mnoho změn v péči o matky a děti nepřinesl. Sociální podpora žen s dětmi zůstávala v rukou dobrovolných spolků a ženských sdružení, kterým stát poskytoval finanční podporu. „Ochrana matek a dětí byla nepřímo zakotvena v řadě dalších právních předpisů, například v zákoně o osmihodinové pracovní době, v zákoně o částečném zákazu námezdního kojení, v dílčí úpravě postavení dětí narozených mimo manželství a v dalších zákonech“. O přijetí těchto právních předpisů se zasloužily hlavně ženy-političky, které se snažily o změnu přístupu k matkám. Občanský zákoník totiž stanovoval výkon rodičovské moci na otce. Matky tedy neměly žádnou moc rozhodovat o svém dítěti. Mateřství bylo stále vnímáno jako povinnost ženy, jako jediný úkol, kterého musí v životě dosáhnout. I přes všechny snahy členek ženských spolků a nově i političek, které od roku 1920 zasedaly v Národním shromáždění, se novou koncepci péče o matky a děti nepodařilo prosadit. A to hlavně z důvodu hospodářské krize, která ochromila československý stát na počátku 30. let. Zkrátka nebyly finance na to, aby stát mohl platit sociální pracovnice a více podporovat dobrovolnické spolky, které se o sociální podporu matek snažily. Mateřství po únoru 1948 do roku 1990 V únoru 1948 dochází v Československu ke komunistickému převratu, který je vyvrcholením československé poválečné politiky. S nástupem nového totalitního režimu se radikálně mění postavení ženy, zrodila se tzv. „nová socialistická žena“. V ženských časopisech a v tisku se objevuje nový model pracující matky. Dobrá matka je taková matka, která pracuje a podílí se tak na ekonomice státu. Ideální matka zvládá podávat v zaměstnání maximální výkon, a ještě se zvládá láskyplně starat o své potomky. V tomto období se můžeme setkat ještě s jedním obrazem mateřství. „Ideologická postava matky obsahovala rovněž výrazný prvek všeobjímající mateřské lásky“. Socialistická žena se samozřejmě nezajímá jen o blaho vlastních dětí, ale mateřskou lásku cítí ke všem dětem. Přeje si, aby každé dítě mohlo žít v socialistické společnosti a budovat lepší svět. Dalo by se říct, že v tomto období ustupuje role matky do pozadí, mateřství je redukována jeho důležitost. Mateřství ztrácí svůj individuální rozměr a stává se společenskou funkcí. Režim prostě potřeboval ženy jako pracovní sílu a podle toho se choval. Vypovídá o tom i fakt, že od roku 1951 byl zrušen Den matek, který byl zastíněn Mezinárodním dnem Žen. S nástupem žen do zaměstnání také souvisí rozrůstání sítě mateřských školek a jeslí, do kterých byly přijímány děti už od 3. měsíce věku, kdy končila mateřská dovolená. Stát se začal vměšovat do soukromé sféry a matka přestala být vnímána jako to nejlepší pro dítě, péče o dítě se stala do značné míry věcí veřejnou. V dobovém tisku se můžeme setkat s upozorňováním na domácí výchovu, která může vést k rozmazlenosti a nesamostatnosti dítěte. Ve skutečnosti mělo dítě projít již v raném věku adekvátní socializací, která měla zajistit jeho bezproblémovou spolupráci na budování „lepších zítřků“. Během normalizace se postavení matek pozměňuje. V době, kdy veřejný prostor byl ovládán totalitním režimem a oblastí jisté svobody zůstávalo soukromí, se ukázal nezastupitelný význam rodiny a hodnota dítěte jako důležité dimenze lidství. Mateřství začíná být v české společnosti uznávanou hodnotou. Podobně jak je tomu dnes, matky po mateřské dovolené odcházely zpět do zaměstnání kolem 2. až 3. roku věku dítěte. V dětství je pro nás maminka nejdůležitější ženou na světě. A i když dospějeme, něco z dětského pocitu, že je maminka sluncem našeho vesmíru, v nás stále přetrvává. Ať už je váš vztah s matkou krásný nebo všelijak složitý, vždy je za co děkovat…Minimálně za ten největší dar, který vám dala – Váš život. )

8.5. – Den vítězství nad nacismem a Vzpomínkový den obětem 2. světové války

8.5. – Den vítězství nad nacismem a Vzpomínkový den obětem 2. světové války

Druhá světová válka byl celosvětový vojenský konflikt, který si vyžádal přes 60 milionů obětí. Začala útokem německé armády na Polsko 1. září 1939. Do té doby nevídané byly zločiny proti lidskosti, nehumánní zacházení s válečnými zajatci a válečné zločiny, které provázely celou válku ve velké míře. Civilní obyvatelstvo utrpělo obrovské ztráty. Za oběť genocidě padlo 6. milionů Židů. Rasová politika německé říše postihla také slovanské obyvatelstvo na okupovaných územích. Za hlavní příčinu války lze považovat nespokojenost s výsledky versailleské smlouvy. Tento válečný konflikt za sebou zanechal velmi temnou skvrnu v lidských dějinách. 3. září 1939 vyhlásily Velká Británie a Francie válku Německu. Spojené státy americké vstoupily do války 7. prosince 1941, když Japonsko zaútočilo na Pearl Harbor. Válka v Evropě skončila 8. května 1945 kapitulací Německa. V samotném závěru války byla ustanovena Organizace spojených národů, jejíž cílem byla prevence vzniku podobného konfliktu. Po vítězství Spojenců se zrodily dvě velmoci – Spojené státy americké a Sovětský svaz, jejichž soutěžení o prvenství přerostlo ve studenou válku. Protektorát Čechy a Morava Byla to část československého území, která byla od 15. března 1939 do 8.-9. května 1945 okupována německými vojsky. České země se staly – vedle zvláštního případu Rakouska – územím nejdéle okupovaným nacisty. Hitlerův Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava formálně zaručoval národu autonomní a svébytný rozvoj. 1. listopadu 1940 bylo provedeno nařízení o územní úpravě protektorátu: nejen že byla provedena znatelná úprava hranice mezi Čechy a Moravou, ale bylo změněno také uspořádání země na politické okresy, které se dále členily na oberlandráty. Co se týče hospodářských důsledků německé okupace – postiženy byly všechny části českého hospodářství. Nucená správa českých podniků byla zavedena již v březnu 1939, některá nařízení se týkala slučování podniků a díky důmyslné soupravě nařízení Němci brzy kontrolovali vývoz a produkci největších českých podniků (např. Škodovky, Zbrojovky aj.). V zemědělství byly zřízeny jednotlivé stavovské korporace – bylo přesně určeno, kolik půdy se má osít, byly stanoveny přesné dodávky živočišné a rostlinné produkce za pevné výkupní ceny. Výrobci si směli ponechávat pouze přesně stanovené množství těchto výrobků, a pokud tak neučinili, vystavovali se nebezpečí přísných trestů. Pod přímý dohled spadaly i banky a pojišťovny, stejně jako obchod se zahraničím. Byl také vyhlášen oficiální kurz marky a koruny v poměru 1:10. Protektorát byl nucen platit tzv. „válečnou daň“, jejíž hodnota v průběhu válečných let stoupala, v roce 1944 dosáhla až 12 miliard korun. Také finanční toky se dostaly plně pod německou kontrolu. Český národ se však nevzdával a dne 28. října 1939 se při příležitosti výročí vzniku Československa konaly manifestace v Praze i v dalších českých a moravských městech. Demonstrace v Praze byla brutálním způsobem za pomocí střelných zbraní gestapem rozehnána. Dne 17. listopadu 1939 byly na osobní příkaz Adolfa Hitlera přepadeny české vysoké školy a studentské koleje, ve kterých nacisté zbili a zatkli stovky studentů. Všechny české vysoké školy byly téhož dne uzavřeny, a toto násilné opatření zůstalo v platnosti až do konce protektorátu. Vedoucí představitelé českých vysokoškoláků byli zatčeni a popraveni, stovky českých studentů byly internovány v koncentračních táborech na německém území. Český národ se však dále bránil. Všenárodní protinacistická jednota, spontánní projevy odporu, první kroky organizovaného ilegálního odboje a rozšiřování letáků a ilegálních časopisů, to vše vytvářelo českou rezistenci. Atentát na Hitlera Dne 20. července 1944 byl spáchán atentát na Hitlera, po kterém přišla v rámci „totální mobilizace“ zásadní omezení postihující prakticky všechny oblasti života. Ve srovnání s rokem 1939 klesly příděly potravin o polovinu. Dne 20. srpna byla zveřejněna „Opatření k totálnímu nasazení v Protektorátu“, kterým byla např. zakázána veškerá činnost, která nesouvisela s válečným úsilím. Omezila se „úředničina“, fungování pojišťoven a bank, byla zrušena většina časopisů, železnice směla přepravovat jen pracující (ne lidi na výlety apod.), dále byla omezena kultura i sport. Lidé však věřili, že protektorát (posměšně se mu říkalo „Protentokrát“) nebude mít dlouhé trvání. Blížící se konec války Na začátku roku 1945 se chýlilo ke konci války, ale Adolf Hitler chtěl bojovat až do úplného konce. Došlo k vyvrcholení odboje, na což okupanti reagovali drastickými opatřeními, kdy byly popravovány civilní osoby, u nichž bylo jen podezření z pomoci partyzánům. Byli pověšeni na stromech a jejich těla byla po středověkém způsobu sňata až za 24 hodin. Lidé byli nuceně nasazováni na kopání zákopů a stavění překážek proti postupující Rudé armádě. Němci měli zpracovánu strategii ARLZ (uvolnění-ochromení-vyklizení-zničení), která spočívala v evakuaci a zničení všeho cenného před nepřítelem (taktika spálené země). Dne 20. března vydal Hitler tzv. „Neronův rozkaz“ podle kterého pod sankcí okamžitého zastřelení žádný Němec nesměl zůstat na jakémkoliv území získaném spojenci, veškeré stavby a zařízení měly být před evakuací zničeny. Přes české země tak prchaly další statisíce Němců (včetně sudetských Němců z Moravy a Slezska) do částí Německa neobsazených spojeneckými vojsky. Přes Protektorát i české pohraničí přecházely i kolony zajatců z koncentračních táborů, kteří absolvovali pochody smrti, při nichž docházelo k drastickým scénám, brutalitě a násilným úmrtím. Vedle armády plnila svoji úlohu i domobrana – Volkssturm, němečtí civilisté, kteří byli připravováni na příchod fronty. Volksstrum měl na starost opevňovací práce, jeho příslušníci bývali nasazováni ke střežení železničních tratí a mostů, do pátracích akcí proti uprchlým válečným zajatcům i proti partyzánům. Ke konci války fanaticky bojovali proti Rudé armádě do posledního náboje, poté odhodili zbraň a splynuli s civilním obyvatelstvem. V dubnu již byly osvobozeny východní části Moravy, a zbytek Protektorátu se stal útočištěm miliónové německé armády. Teror nacistů naustal ani v samém závěru války. Ještě 2. května 1945 došlo v Malé terezínské pevnosti, která se za 2. světové války stala synonymem utrpení především židovského obyvatelstva, k poslední popravě 56 českých a moravských vlastenců. Pražské povstání 5.5. 1945 Dne 5. května přepadla jednotka WAFFEN SS moravskou obec Javoříčko, všechny muže starší 15 let povraždila a vesnici vypálila. Národní boj proti německé okupaci vyvrcholil celonárodním povstáním v květnu 1945, kterého se aktivně účastnilo asi 130 000 osob, což bylo druhé největší bojové vystoupení českého národa v moderních českých dějinách (největší byla 1. světová válka, ve které bojovalo asi 1,4 milionu Čechů). Pražské povstání začalo 5. května 1945. Do jeho čela se postavila Česká národní rada. Praha volala na pomoc Američany, kteří 6. května obsadili Plzeň. Generál George Patton, který velel 3. armádě, měl zakázáno osvobodit také Prahu, přestože by se do města mohl dostat nejpozději ráno 7. května. I když bylo rozdělení osvobozovací linie předem dohodnuto se Sověty, komunisté na tuto událost později poukazovali jako na lhostejnost Američanů. Dne 9. května přijely Koněvovy tanky a vyčistily město od zbylých příslušníků SS a gestapa. Padlo při tom 30 rudoarmějců. Válka v Evropě skončila. Osvobozením našeho území spojeneckými vojsky Protektorát zanikl a byla obnovena československá republika. Vliv okupace na české obyvatelstvo Odtržení pohraničí, okupace okleštěných Čech a Moravy a zřízení Protektorátu bylo přijato českým obyvatelstvem v drtivé většině odmítavě. V čele těch, kteří se postavili proti znásilnění své země a kteří mnohdy položili oběť nejvyšší, byli aktivní členové odboje či muži, kteří uprchli bojovat do zahraničí za svou vlast. V době represí se ukazoval morální charakter každého jedince, který se musel postavit ke každodenním problémům, které byly komplikovány brutálním postojem okupační moci. V zemi docházelo téměř nepřetržitě k sabotážím všeho druhu. V továrnách se snižovala produktivita práce (heslo PP – pracuj pomalu), vyráběly se zmetky, vlakové soupravy měly přeřezané vzduchové hadice brzd, záměrně bylo poškozováno telefonní a elektrické vedení. Lidé to činili s vědomím, že jim za tento čin hrozí jediný trest – smrt. Daleko v horší situaci se nacházeli občané například v situacích, že byli neznámými lidmi požádáni o přístřeší. Mohlo se jednat o odbojáře, sestřeleného letce, ale i o provokatéra gestapa. Pokud se člověk rozhodl pomoci, hrozil trest smrti nejen jemu, ale i celé rodině. Pak to, co se jeví jako hrdinství, se dalo chápat jako hazardérství a ohrožování vlastní rodiny. Jestliže občan odmítl v takovém případě, pak se to mohlo jevit jako zbabělost, nebo také jako odpovědnost vůči vlastní rodině. V těchto mezních situacích, kdy se jednalo o život vlastní a životy nejbližších, se projevovaly charaktery i postoje každého jedince. Na druhé straně tohoto pomyslného žebříčku stojí lidé, kteří zradili český národ a kolaborovali s Němci, a to buď otevřeně, nebo skrytě jako konfidenti gestapa. Tito udavači v mnoha případech po válce převlékli kabáty a pod příslibem beztrestnosti se stali agenty komunistické státní bezpečnosti. Po válce bylo přibližně 10 000 lidí odsouzeno za nejrůznější typy kolaborace, z toho 730 bylo popraveno. Většina souzených byla nakonec osvobozena. Chránit mír znamená nechtít válku. Ale chránit mír znamená i statečně sáhnout ke zbrani proti tomu, kdo by mír, klid, lidskost, lidskou důstojnost a svobodu každého našeho občana chtěl ohrozit. – Edvard Beneš )

Dějiny Svátku práce – Ať žije První máj!

Dějiny Svátku práce – Ať žije První máj!

První květen patřil v tradiční kultuře k jedněm z nejvýznamnějších svátků v roce. Dny na počátku května byly radostným obdobím s výraznou symbolickou hodnotou, neboť byly oslavou jara a očekáváním příchodu dlouhých teplých letních dní. Pohanská tradice, z níž velká část jarních slavností vychází, je založena na mystických a nadpřirozených prvcích. Propojuje lidský život s cyklem přírody a se zemí jako Matkou živitelkou. Tato souvislost se s proměnou společnosti na začátku průmyslové revoluce v 18.století zdánlivě vytrácí, avšak je na pozadí svátků souvisejících s příchodem jara stále přítomná. První dělnické svátky Prvomájové oslavy Svátku práce jsou však od tradičních pohanských oslav jara poněkud odlišné. Genezi oslav práce musíme hledat v období průmyslové revoluce, kdy se výrazně mění hospodářský a sociální život celé společnosti i vztah k práci jako takové. V 18.století dochází k enormnímu rozvoji vědy a techniky i k celkové změně ve společnosti. Zásadně se přetváří sociální skladba obyvatelstva a vzniká tržní společnost: Průmyslová civilizace s kapitalistickou ekonomikou. Tyto změny měly za následek vznik nových společenských vrstev. Slábne vliv šlechty a na výsluní se derou nové sociální skupiny, mezi něž patří podnikatelé, úředníci, inteligence, a zvláště dělnictvo z továren. Lidé se ve velkém počtu přesouvají z vesnic do měst, kam se soustřeďuje průmyslová výroba. Pod vlivem těchto procesů se následně proměňuje struktura a hodnotový řád společnosti. Vznikající dělnická třída se tedy pokouší integrovat do nově se utvářejících společenských struktur, které postupně začínají stále hlasitě prosazovat požadavek na lepší životní i pracovní podmínky dělníků, především na zkrácení pracovní doby. V souvislosti s těmito proměnami pozorujeme první pokusy dělnictva prosadit vlastní typ svátku, který by vystihl potřeby a touhy této rodící se společenské třídy. Z potřeb dělnické třídy vznikají první čistě dělnické svátky, které mají manifestační charakter a jsou vedené snahou prosadit lepší životní a pracovní podmínky dělníků. Tyto první dělnické svátky se však ještě neodehrály 1.května. Jeden z prvních byl zaveden v Austrálii 21.dubna 1856, kdy dělníci v Melbourne vyrazili do ulic, aby oslavili zavedení osmihodinové pracovní doby. Tento svátek, jehož centrem byl slavnostní průvod městem, se konal pravidelně až do roku 1951, kdy došlo vlivem hospodářské krize a 2.světové války k úpadku průmyslu v Austrálii a dělnické oslavy se zde postupně vytrácely. Prvomájové oslavy Svátku práce v dnešní podobě mají původ ve Spojených státech amerických, kde v 70.letech 19.století rovněž zesiluje volání po osmihodinové pracovní době. V roce 1884 stanovuje Odborová federace Spojených států a Kanady (Federation of Organized Trades and Labor Unions of the United States and Canada) na chicagském sjezdu datum 1.května 1886 jako den, kdy má vrcholit snaha amerického dělnického hnutí za zkrácení pracovní doby. Důvod, proč k tomu mělo dojít právě v tento den, byl spíše praktický než symbolický. 1.května byl v USA tzv. „Moving-day“, kdy se již od kolonizačních dob obnovovaly a uzavíraly nové smlouvy (pracovní, nájemní, pachtovní apod.). Odborová federace tedy požadovala, aby žádná pracovní smlouva uzavřená k 1.květnu 1886 v USA a Kanadě nebyla sjednána na více jak osm hodin práce denně. 1.května 1886 došlo v Chicagu ke stávkám a manifestacím dělníků, které pokračovaly ještě několik dní, aby vyvrcholily 4.května krvavým střetem demonstrantů a policie, při němž bylo několik lidí usmrceno. V reakci na tyto události byly někteří dělničtí předáci odsouzeni a popraveni. První „První máj“ V reakci na chicagské události byl v roce 1889 na pařížském Mezinárodním dělnickém kongresu za účasti čtyř set delegátů z 21 zemí celého světa ustanoven mezinárodní Svátek práce (1.květen) a Mezinárodní den žen (8.březen). Cílem oslav Prvního máje bylo prosazení požadavku osmihodinové pracovní doby na kontinentě, zároveň se socialisté z jednotlivých zemí dohodli na 1.květnu jako symbolickém jednotném datu prvomájových oslav (poprvé se První máj slavil hned v roce 1890). Oslavy Prvního máje v českých zemích byly od počátku poměrně rozsáhlé. Enormní úspěch co do počtu účastníků měly manifestace v Brně, kde se sešlo na 40.tisíc českých i německých dělníků, aby oslavili První máj společně. Podobná účast byla také v Ostravě, v Praze a Liberci, kde se sešlo cca 50.tisíc manifestujících. I když na některých místech docházelo k ozbrojeným konfliktům s policií, ve většině měst probíhaly oslavy v poklidném a slavnostním duchu. Po roce 1918 Od svého ustavení v roce 1890 se prvomájové oslavy konaly v českých zemích každoročně, vyjma období 1.světové války. Výraznou proměnu v souvislosti se sociální a politickou transformací společnosti zaznamenaly především v období první republiky. Tuto proměnu nastartovalo především vyhlášení Československé republiky nově vzniklým Revolučním národním shromážděním 14.listopadu 1918 a dále zrušení šlechtických titulů a ustanovení osmihodinové pracovní doby. Prezidentem republiky byl zvolen T.G. Masaryk a byla přijata tzv. prozatímní ústava. V novém demokratickém zřízení se proměňoval vztah státu a občanů k sociální otázce i k práci samotné. Došlo k uzákonění osmihodinové pracovní doby, byla zavedena podpora v nezaměstnanosti, sociální pojištění a další změny v oblasti sociální politiky. Stvrzením pozitivního vztahu československé společnosti k práci bylo ustanovení 1.května jako státního Svátku práce (v roce 1919). Vznik nového státu v roce 1918 byl spojen s vytvářením nových hodnot, což bylo doprovázeno i výraznou proměnou veřejných slavností. Život v období První republiky byl velmi bohatý na nejrůznější veřejné akce. Mezi největší patřily především oslavy 28.října. Tyto národně manifestační akce byly vždy pompézně slaveny společně všemi českými spolky, korporacemi i nezainteresovanými obyvateli bez politického rozdělení. Ve městech obvykle probíhaly průvody, konaly se proslovy, ulice byly vyzdobeny vlajkami a prapory ve státních barvách a výlohy i okna měly slavnostní výzdobu. Část německého obyvatelstva naopak tento den využívala k vyjádření nesouhlasu s republikou a jejím zřízením, a to nevyvěšením vlajek nebo třeba ponecháním otevřených obchodů. Podobných rozměrů jako oslavy dne vzniku republiky dosahovaly i oslavy narozenin T.G. Masaryka 7.března. Ačkoliv tento den nebyl oficiálním svátkem, tak byl od roku 1920 slaven podobně velkolepě jako 28.říjen a stal se tak projevem oddanosti Masarykovi a současně s tím i republice jako takové. Cesta k Prvnímu máji 1948 První máj v roce 1948 se uskutečňuje v jakémsi překlenovacím období, dva měsíce po převzetí politické moci ve státě KSČ. Komunistický vliv na přeměnu společnosti se ovšem projevoval již od konce 2.světové války. Jedním z nejviditelnějších způsobů, kterým nový režim demonstroval svůj vliv na společnost, byly nejrůznější komunistické svátky, slavnosti, oslavy a významné dny. Svátek práce patřil mezi jednu z nejdůležitějších slavností, což zřejmě plynulo z dlouhé tradice jeho slavení jakožto prvního dělnického svátku vůbec, kterou se komunistická ideologie snažila využít ve svůj prospěch. Po roce 1948 byl svátek, pod záštitou komunistické strany zpolitizován. Účast na nich se stala povinnou, prvomájové průvody zdobily transparenty s politickými hesly. Oficiálně sice nic nařízeno nebylo a hovořilo se o spontánních oslavách, ale účast svých podřízených si hlídali například zaměstnavatelé. Účast také zajišťovaly agitační dvojice, které navštěvovaly jednotlivé domácnosti a osobně občany na tyto květnové oslavy zvaly. Oslav Prvního máje se v roce 1948 v celém Československu zúčastnilo celkem 3,9 milionů lidí, z toho v průvodech jich šlo přes 3. miliony. V Praze se slavností dohromady účastnilo necelých 200 tisíc lidí, zatímco v krajských a okresních městech se účast v průměru pohybovala kolem 20. tisíců, byla tedy, použijeme-li tehdejší slovník, skutečně masová. Proměny prvomájových oslav V 50. a 60. letech byly oslavy spojeny také s jednotlivými podniky, které na počest Svátku práce nejen uzavíraly nejrůznější závazky týkající se zvýšení výroby, ale také vypravovaly alegorické vozy. Ty byly v průvodech novinkou a každoročně se jich objevovalo několik desítek. V 70. letech přišla změna. Oslavy 1.Máje začaly být spojovány s osvobozením Československa sovětskou armádou. V tisku se tak neobjevovaly pozvánky na 1. Máj, ale na májové oslavy, které v sobě zahrnovaly hned několik akcí. Program samotného 1. května, který se skládal z budíčku, průvodu městem a projevů před radnicí, se ovšem příliš nelišil od let předcházejících. Změnou bylo pouze to, že odpolední kulturní program se už neuskutečňoval v parku, ale v Jednotném klubu pracujících. Po listopadu 1989 se staly oslavy Prvního máje v socialistickém duchu s mávátky relikvií, kterou každoročně oprašují členové komunistické strany. Mávátka dostávali všichni účastníci prvomájového průvodu. Nadšené mávání lidí, kteří si jinak mysleli své, kritizoval v písni „Mávátka“ z roku 1981 Jaromír Nohavica: „Dejte mi do ruky mávátko a řekněte, jak volat sláva. Já už si najdu ten správný směr a budu mávat, mávat, mávat…“psal v posmutněle ironickém protestsongu. Svátek práce zůstal nadále svátkem, ale lidé jej tráví po svém a neorganizovaně. )

Hon na čarodějnice – nelidská tvář křesťanských dějin

Hon na čarodějnice – nelidská tvář křesťanských dějin

Procesy s čarodějnicemi spolu s pogromy na židy přinášejí největší počet neválečných obětí v dějinách Evropy do konce 19.století. K nejhorším procesům docházelo na německém území, ale ani česká země se bohužel tomuto fenoménu nevyhnula. Jedním z nejsmutnějších příkladů zneužití moci, práva a pověr na cestě za majetkem jsou procesy na Šumpersku, kde v letech 1678-1696 ve Velkých Losinách a Šumpersku nalezlo smrt přes 100 osob. Kdo byl považován za čarodějnici nebo čaroděje? Co vedlo lidi v přesvědčení o jejich existenci a o jejich moci? Lze považovat strach z těchto osob jako projev jejich prostoduchosti, jakéhosi zatmění rozumu? Moc a síla čarodějnic Ač je období středověku považováno obecně za temné a kruté, čarodějnické procesy se v tuto dobu téměř nevyskytují. Víra v čarodějnou moc byla v té době považována více za projev pohanství než křesťanství, a jako taková byla potírána. Již v roce 785 na sněmu v Paderbonu bylo přijato usnesení, které Karel Veliký stvrdil jako zákon, a kde bylo psáno: „Kdo zaslepený ďáblem věří po způsobu pohanů, že je někdo čarodějnicí a požívá lidi, a tuto osobu proto upálí nebo nechá jíst její maso ostatním, má být potrestán smrtí“. Roku 820 lyonský biskup spolu s dalšími představiteli církve odmítli přesvědčení, že čarodějnice mohou způsobovat špatné počasí, létat nebo měnit tvar. Až později bylo čarodějnictví spojováno s kacířstvím a stalo se, terčem inkvizice i světských soudů. Podle těchto institucí stály čarodějnice nad nepřeberným množstvím pohrom a katastrof. Kromě toho byly obdařeny schopností létat, převtělovat se do zvířecí podoby, nejčastěji v kozla či kocoura nebo brát na sebe podobu jiných bytostí. Je až s podivem zvláštní, že se lidé nepozastavovali nad skutečností, že takto obdaření jedinci s neuvěřitelnými schopnostmi se nechají chytit, vyslýchat na mučidlech a že se nechají upálit či popravit. Čarodějnice byly zodpovědné za bouře, krupobití, požáry, úhyn dobytka, epidemie, neplodnost a impotenci a další nepřeberné množství lidských neštěstí. Toto umění bylo dílem ďáblovým, se kterým měly čarodějnice uzavřený pakt. S ním se pak scházely na tzv. sabatech, kde spolu s ostatními čarodějnicemi a čaroději pohlavně obcovaly, oddávaly se nejrůznějším orgiím a neřestem. K tomu se tančilo a hodovalo, požíváno bylo nejen maso nemluvňat, ale jedly se i žáby nebo červi. Sabat býval zakončen černou mší vedenou samotným ďáblem, kde byl znesvěcován kříž a močilo se na hostie. Cílem těchto mší mělo být zesměšnění křesťanského boha. Ďáblovi pak měla být projevována nejbližší náklonnost líbáním jeho rukou a nohou. Z jednoho z mnoha čarodějnických procesů na německém území z konce 16.století se například dochovala neuvěřitelná výpověď jisté selky, jež byla vynucena na mučidlech, kde prozradila, že „za 40 let své praxe zahubila nejrůznějšími způsoby skoro 250 lidí, vyvolávala bouře, zapalovala domy, souložila s čerty, kteří se jí zjevovali jako psi, kočky, ale také jako červi či blechy, a z těchto svazků přivedla na svět dvě desítky dětí, které všechny zabila a snědla“. Těžko uvěřit, že tato žena mohla unikat ze spárů inkvizice po tak dlouhou dobu a sprovodit ze světa tolik osob. Bílá a černá magie Pozitivní magie, nazývaná bílou magií, byla zprvu tolerována jako neškodná, na rozdíl od černé, poškozující, pocházející od ďábla, kde čarodějnice snášely na obyvatele nemoci, katastrofy, vyvolávaly potraty a odčarovávaly lásku mezi partnery. Časem toto dělení na černou a bílou magii ztrácelo na významu. Teologové prosadili názor, že jakákoli magie je trestuhodná, protože pochází ze svazku s ďáblem, s jehož pomocí je uskutečňovaná, a představuje tak těžkou urážku božího majestátu. Původ čarodějnických procesů a současnost Procesy s čarodějnicemi pozorujeme již od starověku. Strach z magických dovedností ovládal i staré vyspělé kultury. Zmínky o trestání takových kouzelníků nalezneme ve starověké Bybylónii, Egyptě nebo u předkřesťanských Germánů. Lidé se v tehdejší době zcela logicky obávali síly magie, která mohla být využita k jejich škodě a která byla jejich starými předpisy zakazována. Ani ve středověku, nebyly soudy s čarodějnicemi ničím neobvyklým, probíhaly však spíše individuálně na základě relevantních obvinění a užíváno bylo mnoho trestů, od těch nejmírnějších po ty tragické. Poměrně malému počtu procesů napomáhal i fakt, že většina z nich probíhala na základě akuzačního principu, kde soudce nebyl zároveň žalobcem. Tortura, která byla základním nástrojem pozdějších honů, se téměř neužívala a soudci se spokojovali často i s přísahou obžalovaného o jeho nevinně, danou spolu s přísahou důvěryhodných lidí, jež se za nebožáka zaručili. Nejzavrženíhodnější období, co se rozmachu čarodějnických procesů a počtu jejich obětí týče, je raný novověk. Co se týče současnosti, je třeba upozornit na to, že podobným procesům není konec. V čarodějnictví či v jinak označovanou formu magie (např. WOODOO v oblasti Karibiku) věří lidé v některých oblastech světa dále. Známé jsou procesy z afrického kontinentu (Nigerie, Kongo, Ghana, Angola, Malawi, Keňa). Například v Tanzanii bylo během 20.století zavražděno přes 4 000 osob. Během let 1998-99 bylo podle statistik tanzanských policistů zabito asi 350 „čarodějek“, skutečná čísla budou ještě vyšší. Další případy se evidují v Tichomoří či Jižní Asii. Ačkoliv jsou již takové praktiky v zaostalých státech povětšinou oficiálně zákony zakázány, reálná situace se příliš nelepší. Příčiny vzniku čarodějnických procesů • VLIV CÍRKVE – Nelze hovořit o tom, že by čarodějnické procesy byly ryze církevní záležitostí, v téměř celé Evropě byly do procesů s čarodějnicemi zapojeny světské i státní instituce, jejichž postup byl často i tvrdší a horlivější než církevní. Je však nepochybné, že jednou z hlavních příčin je nástup reformace, zejména v Německu a Švýcarsku, kdy dochází k rozkladu jednotné církve a ke snaze soupeřících stran o prosazení svého náboženství. Masové hony na čarodějnice tak byly mnohdy nástrojem k navození atmosféry strachu a prosazení autority katolických či protestantských představitelů. • PŘÍRODNÍ FAKTORY – V době kolem třicetileté války bylo hmotné zabezpečení osob značně nízké, k tomu podle historických údajů nastala chladnější období, která přinášela neúrodu a s tím související hladomory a nemoci, ničím neobvyklým nebyly ani morové epidemie. Lidé pak hledali za těmito negativními událostmi vyšší moc-působení čar a kouzel, zkázu seslanou na zem samotným ďáblem a šířenou jeho pomocnicemi, čarodějnicemi. • LIDSKÉ FAKTORY – Zdaleka největší podíl na nesmyslných „honech“ stál za konkrétními osobami, ať již církevními nebo světskými inkvizitory-žalobci, obhájci a soudci v jedné osobě. A důvod? U jedněch tím byl náboženský fanatismus, hledání nepřítele církve za každou cenu, u druhých pak prostá ziskuchtivost, pocit moci nad obětmi, mnohdy i sadismus. Inkvizitoři byli fascinování čarodějnictvím mnohem více než obviněné osoby na druhé straně. Rovněž sexuální motiv hrál svou roli. Obviněné byly často na mučidlech vyslýchány nahé. Hon na čarodějnice byl výnosným pro mnoho stran. Majetek odsouzených se totiž konfiskoval. Pokud nebyla osoba odsouzena na smrt, bylo možné udílet i peněžitý trest a postižený musel hradit nemalé obnosy. Největší podíl měl samozřejmě soudce. Na své si ale přišli i radní, kat, který nejen zajišťoval popravy, ale prováděl i mučení a další činnosti, jež pro běžného člověka nejsou příliš stravitelné. Dále jsou to pomocníci soudce, někdy i jiné vlivné osoby. Je jasné, že čím movitější oběť, tím větší zisky. V tu dobu nebylo mnoho výnosnějších „povolání“. Pro názornost je možné zmínit údaje z dochovaných rozsudků ze zlatohorských procesů (Slezsko) v roce 1640. Na základě čtyř rozsudků bylo upáleno celkem 16 nešťastnic, jež se provinily „nejohavnějším hříchem zatraceného čarodějnictví“. Od manželů těchto obětí pak bylo vybráno celkem 490 tolarů. Z toho městská rada obdržela 154 tolarů, kat 85 tolarů (pro představu-za tuto částku bylo možné pořídit menší usedlost), značný podíl si připsal zemský hejtman a zastánce čarodějnických honů Joachim Bess. Když pak hejtman radním navrhoval postavení pece na upalování, byla městská rada proti právě z toho důvodu, že by přicházela o finanční prostředky získané z procesů. Jako dalším výmluvným důkazem o finančních motivech lovu na čarodějnice je příklad z Jeseníku, kde byly v letech 1651-1652 upáleny manželky všech tamních radních spolu se čtyřmi nejbohatšími muži z města. Čarodějnická bula „Summis desiderantes affectibus“ V 80.letech 15.století naráželi inkvizitoři působící v německých zemích na odpor, a to, jak ze strany představitelů moci světské, tak i moci církevní, protože se obávali ohrožení svého mocenského vlivu. Příkazy inkvizitorů často nebrali na vědomí, nedovolovali jim vykonávat tresty, věznit nebo „napravovat“ provinilce. Proto byla 5.prosince 1484 na popud významných dominikánských inkvizitorů Heinricha Kramera-Insistorise a Jacoba Sprengra vydána papežská bula INOCENCE VIII. S názvem „Summis desiderantes affectibus“. Bula opětovně zmocňovala tyto inkvizitory a vybavila je náležitými pravomocemi, aby už nadále nedocházelo k podrývání jejich autority. Výmluvným příkladem takového jednání byla Institorisova snaha o rozpoutání procesů v Innsbrucku v roce 1485. Tam mělo být vyslechnuto 57 podezřelých, odsouzen ale nebyl nikdo z nich, a naopak innsbrucký biskup označil za ďábla právě Institorise, který ho znechutil svým podivným zájmem o sexuální praktiky vyslýchaných „čarodějnic“. Navíc byl vykázán ze země. Čarodějnické procesy na našem území Nejstarším písemně dochovaným procesem s kapitálním rozsudkem u nás je náchodský případ z roku 1540. Žena, která se kouzelným pokrmem pokusila přičarovat lásku jednoho mládence pro svou dceru, byla náchodským konšelským soudem upálena. Další podobné případy na území Čech jsou zaznamenány například v Berouně, Plzni, Rokycanech, Kutné Hoře, Chrudimi a v Přerově. Do poloviny 17.století jsou procesy s čarodějnicemi spíše ojedinělé. Obviňováni byli jednotlivci a rozsudky byly většinou mírné. Pokud nebyli obvinění zproštěni, bylo častým trestem vyhoštění z města, pokuta či jen závazek, že se čar a kouzel vzdají. Většina případů se týkala přípravy různých lektvarů pro mnohé účely a spíše se jednalo o babské pověry než o obvinění z paktu s ďáblem a protikřesťanskou aktivitu. Kapitální rozsudky bývaly vynášeny jen výjimečně. Nejznámějšími čarodějnickými procesy jsou ty severomoravské. V letech 1678-1696 jim ve Velkých Losinách a Šumpersku padlo za oběť více než 100 osob. Do povědomí české veřejnosti se dostaly zejména díky románu „Kladivo na čarodějnice“ z roku 1963, který nalezl i stejnojmennou filmovou podobu v režii Otakara Vávry z roku 1969. Zajímavé na tomto filmovém zpracování je to, že krátce po premiéře byl film stažen z distribuce, protože praktiky vynucování přiznání a atmosféra strachu mezi lidmi připomínaly nedávnou dobu stalinismu. Na televizní obrazovky se tak film dostal až po roce 1989. Celkový počet obětí na našem území se odhaduje minimálně na 400. Jedná se ale o ty pramenně doložitelné, nejvíce ze smolných knih, soudních spisů a kronik. Dnes sice čelíme jiným svodům, ale podstata zůstává: jak žít svůj život moudře a vědomě, beze strachu, jak vyvažovat naši dualitní realitu a jak zpracovávat strach kolektivního vědomí, který vede k manipulaci davu… )

Magická noc Beltain – čas lásky a kouzel

Magická noc Beltain – čas lásky a kouzel

Beltain, v moderní irštině Bealtaine, anglicky Beltane, gaelsky Bealltainn, starším pravopisem Bealltuinn je gaelský svátek, který slavíme v noci z 30.dubna na 1.května. Slovo Beltain znamená „zářivý oheň“ a oslavuje příchod světla, tepla, jara, znovuzrození a také keltského boha Belena. V době římské byl Belenus přirovnáván k Apollónovi. Byl to především sluneční bůh uctívaný hlavně v jižní Galii a severní Itálii, ale jeho kult se rozšířil až na Británii a Irsko (pod jménem Beli). Po vzoru Apollónově byl spojován s léčitelskými schopnostmi termálních vod a věštectvím. Je ztotožňován s božstvem, vyobrazeným na kotli z Gundestrupu. Beltain je druhým hlavním keltským svátkem a jedním ze tří jarních svátků společně s Imbolcem a Ostarou. Beltain se slaví mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem. Na Beltain, krátce před rozbřeskem, vychází na horizontu spolu se Sluncem hvězdokupa Plejády. Hvězdokupu tvoří sedm výrazných hvězd, jimž se přezdívá Sedm sester a jsou součástí souhvězdí Býka přibližně v oblasti jeho ramene. Beltain je svátek uctívající život. Je zároveň obdobím, kdy zima uvolní ze svého sevření Slunce a je mu opět umožněna vláda nad létem a životem. Beltain, stejně jako Samhain, představuje období „bez času“, kdy se oba světy (živých a mrtvých) spojují, komunikují mezi sebou a magické pouto je silnější. Je to období, kdy se víly probouzejí ze svého zimního spánku. Jde o hranici temné a světlé poloviny roku jako u Samhainu. Ohně, oslavy a rituály Beltain značí, že zima nadobro skončila a začíná léto. Úroda na polích je však ještě mladá a choulostivá a může podlehnout zkáze mrazem nebo nákazou, a proto lidé dělali vše, co bylo v jejich silách, aby povzbudili slunce a jeho paprsky, protože věděli, že bez něj by země svá bohatství nevydala. Ohně, oslavy a rituály byly důležitou součástí oslav Beltainu a měly zaručit, že teplo slunečních paprsků učiní zemi plodnou. V minulosti prostí lidé v předvečer svátku pro svoji ochranu u svých oken i dveří pokládali větve jeřábu, neboť věděli, že v tomto období může do jejich životů tento druhý svět zasahovat. Podle staré tradice ostrova Man, nejmladší člen rodiny v předvečer Beltainu trhá prvosenky a pokládá je na práh domu, aby zajistil jeho ochranu. V Irsku se podle jiné tradice zbytky jídla z večeře zakopou nebo věnují vílám. Tradicí je kladen velký důraz na jídlo a zacházením s ním. Beltainový večer Keltové zapalovali dva velké ohně, ohně Bela, které zažehli pomocí devíti posvátných druhů dřeva. Oheň Bela představuje invokaci Bela (Boha Slunce) a zahrnuje prosbu, aby přinesl své požehnání i ochranu kmeni. Mezi těmito ohni byla během rituálu prováděna stáda zvířat pro očištění, štěstí a zaručení jejich plodnosti. Pak byla odvedena na letní pastvy. Oheň Bela je posvátný oheň, který má očisťující a léčivou moc. Lidé si popel z ohňů Beltainu mazali na obličej a rozprašovali jej po polích. Krby domů se na svátek nechaly vyhasnout, aby znovu vzplály ohněm Bela. Pletení pomlázek a mrskání tradičně začíná v předvečer Beltainu. Podle tradice mladí hoši připevňovali girlandy a větve, na okna a dveře mladých dívek, které měli rádi. Listy jeřábů a hlohů znamenaly lásku, zatímco trní pohrdání. Tento zvyk dal pravděpodobně vzniknout tradici 1.Máje, která spočívá ve věšení kytic na dveřním knoflíku. Májka je důležitou součástí oslav Beltainu. Dlouhý rovný sloup je ozdoben pestrobarevnými stuhami, listy, květinami a věnci. Dívky a chlapci kolem ní tančí, a tak proplétají stuhy nad, pod i kolem májky. Tanec kolem májky je důležitou součástí ritualizovaného procesu znovuprobuzení plodivosti země. Tanec kolem májky je magickým zážitkem a slouží i jako brána pro průchod energie, která spojuje všechny světy v jediném okamžiku. Beltain – oslava sexu a plodnosti V předkřesťanských dobách se na Beltaine setkávaly Ženy, aby slavily svátek ženskosti a plodnosti. Šlo především o oslavu a uctění daru Velké bohyně svým dcerám, schopnosti dávat život. Ženy doslova tahaly své vyvolené do křoví, aby vyzkoušely, zda je tento muž schopen zplodit děti a být otcem. O Beltainu kraluje MILENKA. Ta zastupuje schopnost užívat si svět skrze všechny smysly. Schopnost milovat a užívat si své ženské tělo. Schopnost milovat sama sebe, milovat druhé. Propojuje v sobě lásku a sexualitu. Její rituály jsou všechny činy lásky a potěšení. Tuto noc neplatili žádné závazky, muži i ženy si mohli sundat snubní prsteny a chovat se jako svobodní. Tyto praktiky měly také zabránit uzavírání neplodných manželství. Tyto svobodné, sexuálně nezávislé a sňatkem neposvěcené reje se znelíbily církvi…Křesťanští kněží začali podněcovat strach mužů z divoké, ženské sexuality. Označili účastnice tohoto svátku za čarodějnice a upalovali je… Valpuržina noc, Filipojakubská noc a pálení čarodějnic Germánská tradice má Valpuržinu noc podle svaté Valpurgy, která ochraňovala všechny zbožné bytosti před vlivem zlých čarodějnic. Z křesťanské tradice známe Filipojakubskou noc, pojmenovanou podle apoštolů sv. Filipa a sv. Jakuba, jejichž ostatky byly 1.května přeneseny do Říma. Staré slovanské tradice mluví o Noci ohňů, kdy se nejdřív uhasí staré ohně a pak se nový oheň rozdělá pomocí křesadla. U nás je nejustálenější zvyk pálení čarodějnic. Ve středověku, kdy byly běžné procesy s čarodějnicemi, se o Filipojakubské noci ohně nepálily, naopak se prováděly ochranné rituály před čarodějnicemi a jejich vlivem. Na práh stavení a chléva se sypal písek nebo se na něj dávaly drny s trávou. Čarodějnice nemohla překročit práh, dokud nespočítala všechna zrnka písku nebo stébla trávy. Nade dveře se věšely byliny, nejčastěji se používal černobýl a ratolesti z lípy. Práskalo se bičem a mlátilo se do nádobí, aby se čarodějnice odehnaly. Také se o této noci nesmělo půjčovat nádobí ze stavení, čarodějnice by ho mohla uřknout a pak by se celý rok nedařilo. Víra v existenci čarodějnic je stará jako lidstvo samo. Také v našich krajích byla lidová magie nedílnou součástí života lidí na venkově, ale i ve městech. Lékařská péče byla v rukou ranhojičů a bylinkářek, o zrození nového života se staraly porodní báby a různé vědmy pomáhaly lidem řešit nástrahy, které před ně život kladl. Inkvizice v aktivní spolupráci se světskou mocí uspořádala „HON NA ČARODĚJNICE“, většinou nevinné lidi – oběti pověr a závisti. Vlna procesů proti ženám (ale i mužům) vrcholila v novověku, mezi lety 1550–1650, a týkala se jak katolických, tak i protestanských komunit. Doloženo je 50 000 obětí, avšak předpokládá se jich daleko více. Jen v Německu bylo obviněno z čarodějnictví 30 000 lidí, kteří byli následně upáleni na hranici. Magické rituály PARTNERSKÝ RITUÁL: Pro posílení Lásky a plodnosti mezi partnery si tito milenci připíjeli číší vína, ve které byly utržené čerstvé jarní kvítky jako symboly jara, Lásky a plodnosti. OCHRANNÝ RITUÁL: Na Beltaine si utrhněte jeřabiny a pověste si je na dveře, aby byl váš domov chráněn před neštěstím. Nebo můžete provést rituální vykuřování sušenými rostlinami. Vhodný je např. zmiňovaný jeřáb, břečťan, hloh, kadidlo, mařinka vonná, měsíček, mandloň, růže. PRO KRÁSU A VZHLED: Ženy a dívky sbíraly ranní kapky rosy, aby si jimi otřely oči, uši a obličej, aby byly další rok krásné, a především aby měly možnost slyšet a vidět věci běžným očím a uším skryté. Pro krásu si Ženy také pletly věnečky z květin, které pak pouštěly po vodě. RITUÁL OPUŠTĚNÍ STARÉHO: Pokud se potřebujete zbavit něčeho starého, co už Vám neslouží, např. nějaký vzorec chování, rozhodování, s nímž se potýkáte, využijte k tomu moc této noci. Připravte si suchý kousek klacíku, větévky, který omotejte šňůrkou, nitkou, provázkem či stužkou v takové barvě, která souzní s Vaším problémem. Během namotávání nitky na větévku si představujte, jak se tohoto problému zbavujete. Jakmile budete mít pocit, že jste ze sebe vydali vše, přestřihněte provázek symbolizující vazbu mezi Vámi a tímto problémem. A uprostřed noci tento problém vhoďte do ohně, ideálně se snítkou šalvěje a poděkujte ohni za to, že Vás zbavil tohoto problému. Pravá podstata svátku Beltaine spočívala ve spojení mužské a ženské tvůrčí energie, ve spojení Boha s Bohyní, jejichž Láska a rovnováha jsou tou silou, která může změnit celý svět. Tvrdilo se, že každý muž se na Beltaine stává Bohem a každá žena Bohyní, a proto dítě počaté v tento svátek je Božím dítětem a bude mít v životě štěstí. Tento svátek je o odhození strachů, bolesti a otevření se Lásce, harmonii a souznění. )

Umělé ovlivňování počasí

Umělé ovlivňování počasí

Poručíme větru, dešti: Umělé ovlivňování počasí Vyvolat déšť umělým zásahem je jedním z dávných lidských snů týkajících se touhy člověka ovládnout počasí. Jsou-li k dispozici vhodné mraky, stává se úkol vyvolat umělý déšť snadnější než případ, kdy je nutné uvažovat i o regulované tvorbě mraků. Pro tento účel se používá tzv. umělá infekce oblaků, kdy se v nich rozptýlí uměle připravené částice, které mají ovlivnit přirozený vývoj oblaku žádaným způsobem. Dodané částice mohou působit jako dodatečná kondenzační jádra nebo ledová jádra, která vyvolají změnu koncentrace kapek nebo ledových krystalů. Cílem umělé infekce oblaků v určité oblasti může být vyvolání nebo zvýšení srážek, rozpuštění oblaků či mlhy, nebo potlačení vývoje krup. Nejčastěji se k tomu používají pyrotechnické směsi obsahující částice soli (NaCl), která fungují jako umělá kondenzační jádra, nebo částice jodidu stříbrného, které naopak fungují jako umělá ledová jádra. Umělá infekce se provádí letecky nebo pomocí raket odpalovaných ze země, a v některých místech se používají i pozemní generátory. Už žádné krupobití… Aktivní ochrana před krupobitím bývá prováděna v oblastech s intenzivní zemědělskou výrobou, kde se krupobití vyskytuje pravidelně a s vysokou četností. Zabránění krupobití je jedním z nejčastějších záměrných důvodů k zásahů do počasí. Jednou z možností, jak předejít krupobití, je vytvoření umělých ledových jader v oblaku (vypuštěním jodidu stříbrného). Ta mají vyvolat zvýšení koncentrace vznikajících zárodečných ledových krystalů, které při svém růstu odčerpají vodní páru potřebnou pro vývoj velkých kroupových zárodků. Malé ledové částice tudíž nemohou narůst do krup velkých rozměrů a vzniklé malé krupky stačí během svého pádu k zemi roztát. Ledové částice si vlastně vzájemně „konkurují“ v „boji“ o vodní páru a tím se zlikvidují. Další možností je infekce oblaku umělými kondenzačními jádry (vypuštěním částic soli). Tento způsob předpokládá urychlení vývoje dešťových srážek a pokles množství přechlazené vody, která pak již nestačí na růst dostatečně velkých krup. Tato metoda se označuje jako princip předčasného deště. Zásah zpravidla zajišťuje specializovaná složka meteorologické služby, případně soukromá společnost, která na základě znalosti vývoje meteorologické situace použije raketovou nebo dělostřeleckou techniku, případně pozemní generátory nebo speciálně vybavená letadla. Už v roce 1982 využívalo Burgundsko letadel, které rozptylovaly ve vzduchu roztok jodidu stříbrného, který umožňuje uměle vyvolávat déšť, když hrozí kroupy. Tento systém však byl finančně náročný a pro piloty velmi nebezpečný. Vinaři se tedy rozhodli pro generátory umístěné na zemi, které se už používají v jiných francouzských regionech jako Bordeaux či údolí Rhony. Bombičky s roztokem na bázi jodidu stříbrného a další bombičky se stlačeným vzduchem jsou napojeny na hořák, který vynese roztok do výšky jednoho až tří kilometrů. Zónu o 9000 hektarech nyní chrání 34 generátorů. Vinaři z 32 vinic souhlasili s tím, že budou na tuto investici ve výši 95.000 eur (2,5 milionu Kč) přispívat až deseti eury (270 Kč) na hektar. Kvůli ochraně svých vozů využívala firma Volkswagen ve své druhé největší továrně v Mexiku kontroverzní kanony, kterými se snažila zabránit silným bouřkám s krupobitím. Firma ve své továrně nainstalovala zařízení, která do atmosféry vysílala vibrační vlny a tím bránila vytvoření ledových krup. Podle tamních farmářů tato technologie kromě krupobití zabránila i vzniku srážek a způsobila v okolí továrny v mexickém státě Puebla sucho. V Mexiku jsou přitom letní měsíce považovány za období vydatných dešťů. Kanony způsobily sucho na území o rozloze 2000 hektarů. Farmáři své škody za zničenou úrodu vyčíslili na 70 milionů mexických pesos (asi 82 milionů korun). Firma se už v minulosti potýkala s několika problémy v oblasti životního prostředí. Některé své produkty testovala na zvířatech, a dokonce spolufinancovala experiment, v němž byly na lidech testovány dopady vdechování výfukových plynů. V minulosti chtěla pomocí technologie poručit počasí i japonská automobilka Nissan ve své továrně v americkém státě Mississippi. I oni měli kvůli zařízení problémy s tamními obyvateli, kteří si stěžovali na hlučnost technologie. 50.léta jako průlom manipulace počasím • První pokus o modifikaci hurikánu začal 13.října 1947 na hurikánu, který směřoval od západu na východ a na otevřené moře. Tento pokus měl kódové jméno PROJECT CIRRUS. Project Cirrus byl ve spolupráci General Electric Corporation, US Army Signal Corps, Úřadu námořního výzkumu a US Air Force. Letadlo létalo kolem dešťového pásu hurikánu a do mraku svrhlo téměř 82 kg drceného suchého ledu. Hurikán změnil směr a u Savannah v Georgii způsobil sesuv půdy. Cirrus byl zrušen a hrozily žaloby. Tahle katastrofa pozdržela očkování hurikánů o 11 let. • V 60.letech realizovala vláda USA PROJECT STORMFURY jako pokus o oslabení tropických cyklónů tím, že do nich vletěl letoun a očkoval je jodidem stříbrným. Byla u toho hypotéza, že jodid stříbrný způsobí to, že podchlazená voda v bouři vymrzne, čímž rozruší strukturu hurikánů. Později se však ukázalo, že tato hypotéza je nesprávná. Ve skutečnosti se tím zjistilo, že většina hurikánů neobsahuje dostatek super-podchlazené vody, aby bylo očkování mraků účinné. • OPERACE POPEYE byla operace amerických ozbrojených sil k očkování mraků (běžící od 20.března 1967 do 5.července 1972) během Vietnamské války se záměrem prodloužit sezónu monzunů nad Laosem, zvláště v oblastech HO CHI MINHOVI stezky. V této operaci se očkovaly mraky jodidem stříbrným, což vedlo v cílových oblastech k prodloužení období monzunů v průměru o 30 až 45 dnů. Cílem této operace bylo zvýšit ve vybraných oblastech dešťové srážky, aby vietnamskému nepříteli znemožnili použít cesty, tím, že změkl povrch těchto cest, způsobily se posuvy půdy podél cest, spláchly se říční přechody, udržovaly se podmínky nasycenosti půdy vodou i mimo normální časový rozsah. Tato operace byla považována za relativně úspěšnou. • OPERACE CUMULUS byla vojenským projektem britské vlády v 50.letech. Vláda chtěla prošetřit výhody manipulace počasí k vojenským účelům. Zjištění ukázalo, že očkování mraků poskytuje výhodu, když pohyby nepřítele váznou v bahně a zvýší se průtok řekami a potoky, aby to ztížilo nebo znemožnilo jejich přechod. Chemtrails Stovky miliard litrů vodní páry a různých zplodin, které letadla každoročně vypouští, se vážou na částice jodidu stříbrného (a dalších) a vytváří na obloze kondenzační stopy. Ty tam mohou zůstat několik hodin či dokonce dní a spoluvytváří vysoké oblaky, které vypadají jako bílý závoj. Stopy po rozprašování látek na první pohled připomínají tzv. contrails, přirozené kondenzační stopy po proudových motorech. Ty v atmosféře kypí, vypařují se a mizí. Termínem chemtrails se označují kondenzační čáry za letadly, záměrně vypouštějícími do atmosféry chemické látky. Na rozdíl od obyčejných stop nemizí, ale postupně se roztáhnou jako opar po celé obloze, takže působí podobně jako přirozená oblačnost. Ze satelitních snímků je vidět, že mají pravidelné tvary obdélníků nebo čtverců. Teorie o tom, na co mají rozptylovací látky sloužit, se liší: od vytváření umělých mraků pro boj s globálním oteplováním přes modifikaci počasí, cílené vystavování lidstva účinku chemických látek až po vytvoření vhodného prostředí v ovzduší pro vojenské radary. V souvislosti s chemtrails se často zmiňuje mezinárodní letecká společnost Evergreen. Letadla, které využívá, mají 7x větší kapacitu než hasičská letadla a vztahují se na ně mnohé výjimky ze zákona. Mohou létat kamkoliv, a to nejen po stanovených vzdušných trasách. Mluvčí Evergreenu Philip Lader je zároveň členem správní rady jedné z největších společností na výrobu hliníku UC Rusal. Mezi její velké investory patří i známá rodina Rothschildů, která investovala do koupě Weather Central, světové jedničky v oblasti poskytování informací o počasí. Manipulace s údaji o počasí je přitom nezbytnou součástí přesvědčování lidstva o globálním oteplování. Kromě narušení přirozených mechanismů počasí jsou chemtrails obrovskou hrozbou pro naše zdraví. Rozprašované látky jsou součástí vzduchu, který dýcháme. Ročně se takto dostane do ovzduší údajně až 20 megatun hliníku. V USA od roku 1990 rapidně stoupl obsah hliníku, arsenu, olova, barya a manganu ve vodních zdrojích. Hliník se v organismu hromadí, usazuje se na stěnách tepen a způsobuje neurologické poškození. Má i karcinogenní účinky na naše zdraví. Baryum zase způsobuje neplodnost, zvyšování krevního tlaku, bolesti hlavy, nepravidelnou srdeční činnost a pálení očí. Více než polovina populace trpí příznaky podobnými chřipce. Zvýšila se úmrtnost na respirační choroby, roste počet onemocnění vyvolaných hliníkem, například Alzheimerova choroba. Časté jsou také onemocnění horních cest dýchacích, kloubů, svalů i trávicích orgánů. Světová pandemie přestává být jen fikcí… Kolem utajovaných chemtrails se šíří různé dohady. Podle tvrzení jistého vedoucího pracovníka ve farmaceutické firmě se do vzduchu rozptyluje i speciální aerosolový přípravek, který se dostává do našich plic. V těle s ním reagují komponenty propagovaných očkovacích vakcín. Za rozprašováním tedy mohou být i zisky farmaceutického průmyslu. Ti odvážnější hovoří dokonce o cíleném snižování stavu světové populace. Podle jiných podezření mohou být součástí chemtrails látky ovlivňující mysl. Stále zdokonalované technologie k ovlivňování počasí se v rukou armády mohou změnit na mocnou zbraň. Válka budoucnosti může mít podobu vyvolání ničivého sucha, povodně, zemětřesení nebo hurikánu na území nepřátelského státu. )

Pohřební rituály v různých částech světa

Pohřební rituály v různých částech světa

Konec života je vlastně návrat do sebe sama. Člověk se oprošťuje od toho, co znamenal a představoval ve svém životě. Je vytržen ze svého důvěrně známého každodenního života. „Díky“ smrti člověk musí ukončit své mezilidské vztahy, které utvářel celý svůj život a které utvářely jej samotného jako společenského tvora. Tyto vztahy byly podstatnou částí jeho samého. Toto loučení tedy nelze chápat jen jako loučení se s okolním světem, ale i loučení se sebou samým. Samotný výraz slova rituál pochází ze staroindického sanskrtského slova „rta“, které má v latině podobu „ritualis“, což znamená posvátný řád, obřad, zvyk nebo obyčej. Obecně se na rituál můžeme dívat jako na určitou ceremonii, která má přesně daný postup, vychází z tradice a předává se z generace na generaci. Pohřební rituály jsou chápány jako postupy, které jsou i dnes součástí souboru kulturních zvyklostí té či oné společnosti. Jak rituály obecně, tak ty související se smrtí, byly vždy součástí lidského života a vždy měly velice významný smysl pro společnost. Pohřební rituál nám pomáhá se rozloučit a pochopit, že náš blízký se už nevrátí, a zároveň nám pomáhá vrátit se zpět do běžného života. Pohřeb je především jakýsi projev úcty zemřelému. Pohřeb je vlastně poslední rituál na naší životní cestě, který je psychologicky a sociálně příliš podstatným rituálem na to, aby mohl být jen tak považován za zbytečný. Pohřební rituály v dalekých zemích Mexiko – Mexičané mají ke smrti až obvykle pozitivní vztah. Smrt je prostě součástí života, a tak jako život, i smrt se musí oslavovat. A tím, že Mexičané nade vše milují oslavy, dušičky jim k tomu dávají jednu z mnoha příležitostí. DÍA DE LOS MUERTOS neboli naše dušičky, jsou v Mexiku velkým svátkem, možná i větším než Vánoce. Tento den je v Mexiku státní svátek a lidé cestují z daleka, aby byli pohromadě se svými rodinami a připomínali si své zemřelé předky. Přestože dnes je Dia de los muertos katolický svátek, původ prý má ještě v předkoloniální době a říká se, že se datuje zpátky až 3000 let. Vše začíná přípravou domácích oltářů – v obýváku nebo v jídelně se umístí soška panenky Marie, která v Mexiku nechybí v žádné domácnosti, a fotografie pozůstalých. Místnost se vyzdobí květinami a zapálí se svíčky. Na hřbitovech se umyjí hroby a vyzdobí se svíčkami a květinami. Těm žlutým se také tradičně říká Flor de los muertos – květina mrtvých. K večeru se všichni opět vrací na hřbitov, a to s jídlem, které měl nebožtík rád. Pozůstalí se na noc uvelebí na hřbitově a hodují, jedí a pijí to, co by si dal i ten, který už mezi nimi není. Svátek doprovází řada tanečních, hudebních a divadelních vystoupení, ulice jsou ozdobené papírovými girlandami a na trzích jsou k vidění tzv. cukrové lebky. Cukrové lebky neboli Sugar skulls můžete potkat i v ulicích, jedná se totiž o ikonickou masku, která má dle tradice reprezentovat individuální duši zemřelého. Mexičané vnímají tento svátek jako svou nedílnou kulturní identitu odlišující se například od anglosaského svátku Halloween. Tibet – Nebeský pohřeb – Tento druh pohřbu má praktické řešení, ale i prozaické rozuzlení. Pochovat do kamenné a často zmrzlé půdy je zde velmi složité. Mrtvé tělo se na určeném místě přenechá supům a dravým ptákům. V závěru rituálu „obřadníci“ rozdrtí velké kosti a smíchají je s ječmenovou moukou campou. Po mrtvém nic nezůstane, jelikož ptáci vše rychle sežerou. Slavnostní místa jsou vždy situována v blízkosti klášterů, ve kterých se odehrává obřad v den předcházejícího pohřbu. Na nejvýznamnější pohřebiště svážejí nebožtíky ze vzdálených oblastí, protože každý si přeje zakončit svou životní pouť právě zde. Napříč Tibetem se zdá být zvykem pohřbívat jiným způsobem dospělé, děti a velmi staré lidi. Pokud dítě zemře po narození, bývá zpravidla jen pohozené do řeky či spálené při odříkání běžných modliteb. V některých částech Tibetu tělo dítěte uloží do hliněné nádoby a nechají ho vysušit zavěšené ke stropu. Takto přirozené mumifikované tělo je později spálené a smíchané s hlínou. Za velmi staré lidi bývají považováni ti, kdo překonali věk 80 let. Tělo zesnulého je uložené do nádoby, buď se slupkami ze zrn ječmene, případně s pískem či solí. Jeho smyslové orgány jsou pomazány máslem. Poté je zesnulý zazděný v rohu jedné z místností domu. Odtamtud může být vyjmutý po 10 či 13 letech, a jeho tělo je poté spálené. Tibeťané věří, že se starými lidmi v domě zůstává dlouhověkost. Indonésie – Pro místní kmen Torajů jsou pohřební rituály velmi důležité, proto se mnohdy stává, že na tento velmi drahý obřad spoří celý život. Slavnosti se totiž běžně účastní i několik set lidí. Nejhonosnější obřady se většinou konají v období sucha, což bývá v červenci a srpnu. Celý pohřební rituál trvá zhruba dvě hodiny. Tělo zemřelého se natře formalínem a pohřbí do skalního hrobu, kde samozřejmě nesmí chybět figurka Tau-Tau v jeho velikosti a podobě, oblečená do oděvu, který měl zemřelý nejraději. Rituální pohřební obřady se výrazně liší u dětí, které zemřely do 6 měsíců věku. Tělíčko se zabalí do otcova tílka a vloží do stojícího postoje do palmy. Díra se poté vyplní palmovou kůrou a hlínou. Torajové věří, že dítě společně s palmou poroste a míza stromu je pro něj mlékem. New Orleans-Jazzový pohřeb – Při konání jazzového pohřbu dochází k procesí z kostela nebo domu zemřelého na hřbitov. Přitom je skupinou hudebníků neustále střídavě hrán jazz a smutné skladby. Jakmile je tělo zemřelého uloženo do země, dochází k oslavování života. Tančí se zpívá, přičemž v případě větších pohřebních procesí může dojít až k vytvoření pouličního festivalu. Indie a posvátná řeka Ganga Dle hinduismu může být další osud individuální duše po smrti těla zásadním způsobem ovlivněn také pohřebním rituálem, který se řídí určitými pravidly, i místem kde proběhne. Snad každý hinduista si přeje být spálen na březích posvátné řeky Gangy, aby jeho popel mohl spočinout právě v ní. Smrt ve VARÁNASÍ znamená podle jejich představ vysvobození z nekonečného cyklu reinkarnací a dosažení konečného spasení. Snad nejzajímavějším a nejtajemnějším místem ve Varánasí jsou spalovací gháty. Pro posmrtný život je nejdůležitějším místem kremační MANIKARNIKA GHÁT, na němž ve dne i v noci hoří pohřební hranice. Poblíž hlavního spalovacího ghátu stojí palác maharadži z Jaipuru a palác nepálského krále. Mezi nimi pak palác správce kremačních míst se sochou tygra, symbolizující moc a bohatství tohoto člověka. Tělo zemřelého přinesou v den smrti zabalené do sárí z plátna a pokryté spoustou květin. Uloží ho na bambusová nosítka, omyjí vodou z Gangy, ošetří speciálními roztoky, obsahujícími také přepuštěné máslo ghí, jogurt, mléko a med. Hlava je pomazána esenciálními oleji, z kurkumy pro ženy, ze santalového dřeva pro muže. Ruce jsou umístěny se svázanými palci do typické pozice modlitby. Podle barvy sárí lze poznat pohlaví či věk zesnulého. Vodu z Gangy nalijí také do jeho otevřených úst. Podle pěti elementů obalují mrtvé do pěti druhů materiálů (hedvábí, bavlny, hliníkové fólie, mléka a medu). Kolem těla jsou umístěny květinové girlandy a obětní rýžové koule. Tělo je poté položeno na hranici hlavou k severu. Truchlící vezmou svazek hořících proutků a obejdou hranici 7x a nejstarší syn se hořícím svazkem 3x dotkne úst zemřelého. Nejstarší syn pak hranici zapálí věčným ohněm, který stále hoří poblíž pohřebiště a za který musí pozůstalí také zaplatit. Tělo hoří na hranici asi tři hodiny. Bohatší rodiny přidávají na hranici santalové dřevo, které při spalování voní a eliminuje nepříjemný zápach. Obřad doprovází také zpěv manter. Důležitá část obřadu se nazývá KAPAL KRIYA. Během tohoto obřadu je lebka rozbita bambusovou tyčí, protože je to velice tvrdá kost, která nemůže tak snadno shořet. Popel a zbytky kostí jsou nakonec vhozeny v hliněném džbánu do Gangy. Obřad kremace údajně přijde v přepočtu na 5, ale také až na 200 tisíc korun. Řada Indů si tento obřad nemůže dovolit a zaplatí méně dřeva, než je na spálení potřeba. Tak se stává, že tělo není spálené úplně, proto jsou kolem řeky Gangy vidět zbytky těl. V Indii se nesmí spalovat malé děti, protože jsou nevinné, těhotné ženy, protože v sobě mají nevinné dítě, a lidé, kteří byli uštknuti kobrou, protože kobra je znakem Boha Šivy. Spálit se mohou pouze lidé, kteří zemřeli přirozenou smrtí. Pokud zemřou z důvodu nehody nebo následkem některých nemocí, musí se těla spálit v elektrickém krematoriu. Svého muže na hranici často doprovázely i jejich manželky. Tento zvyk se nazýval SATÍ. Sebevraždu hinduisté sice odmítají kvůli špatné karmě, tento případ však jako sebevražda vnímán nebyl. Tento zvyk navíc nebyl tak úplně dobrovolný. Vdovy byly často k upálení přinuceni svou rodinou a příbuznými s pomocí drog. Satí není přikázáno v žádných posvátných textech indického náboženství. „Smrt by měla být klidným přitakáním, láskyplným rozloučením se starými přáteli, se světem. Neměla by v ní být obsažena ani stopa tragédie“. OSHO )

Runy jako dávné symboly magické moci

Runy jako dávné symboly magické moci

Označení pro runy pochází ze staroseverského slova „rún“, jež se dá přeložit jako „tajemství“ nebo „záhada“. Slovo rún je ve skandinávských textech a poezii také užíváno s významem „magického písma“, a slova od něj odvozená jako „přítel“ či „poradce“. S ohledem na etymologii slova by se mohlo zdát, že runy měly v první řadě magickou a jakousi obřadní funkci. Užitná funkce runového písma však nebyla o nic menší. Runy existovaly jako znaky sloužící k věštbě, stejně tak jako například k zapisování účtů. O úplném původu tzv. run neboli runového písma toho zatím moc nevíme. Historie runického systému se v podstatě rozkládá ve čtyřech epochách: 1.období starší: Od 1.století n.l. přibližně do roku 800 n.l. 2.mladší období: Přivádí nás asi k roku 1100 n.l. (tato dvě období jsou projevy sjednocené runické tradice svázané v koherentní symbologii). 3.střední období: Je dlouhé a nesourodé. Bylo svědkem rozpadu vnější tradice a jejího upadnutí do nevědomí. 4.období znovuzrození: I přesto všechno se runy dál používaly v nepřerušené (ale velmi poškozené) tradici v odlehlých oblastech Skandinávie. Většina velkých runických prací se odehrávala v místech oživujících tuto školu po roce 1600 n.l. Historie runového písma Tradice, kterou lze vystopovat díky nalezeným předmětům, na kterých byly runy vyryty, sahá od 1.století až dodnes, s tím, že je nutné vzít na zřetel, že tradiční systémy jednotlivých runických abeced jsou vážně poškozeny. Existuje mnoho dohadů, na jakém základě runové písmo vznikalo. Jedna z teorií se zabývá původem z římské latiny, druhá se zase domnívá, že původ je potřeba hledat mezi Etrusky, třetí pracuje s myšlenkou, že runy jsou řecká abeceda přetvořená starými Góty, další se zaobírá možností původu ze severoitalského území atd. Původ run Runy byly původně navrženy tak, aby byly použity jak pro sekulární nápisy, tak pro magické účely v kultuře, která je cenila. A přesně toto je pravá tradice severního mysticismu. Runy původně obdržely svá jména v době, kdy byl germánský svět (včetně Skandinávie) relativně jednotný a jednomyslně pohanský. Dva faktory pak určovaly jeden jediný název, tedy písmeno. Za prvé, jméno runy sloužilo jako paměťová pomůcka, která měla vyvolat jak daný symbol, tak daný zvuk v mysli. Za druhé, toto jméno také sloužilo k připomenutí a zaznamenávání významných detailů kmenového života. Runy jsou však mnohem důležitější, protože mimo jiné také nesou silnou podobnost s různými symboly HALLRISTNINGARU, pravěkých kultových symbolů používaných severskými pranárody a zachycených v rytinách do skalních stěn. Kdo runy používal? Runy samotné byly jediný zdroj a forma psaného písma dostupného severním národům. Runy se učili a používali jednotlivci, kteří mohli být učenci, básníci, farmáři, čarodějové, válečníci, čarodějnice nebo dokonce i diplomaté, nemluvě o obchodnících. Naučili se své runy od někoho, kdo je už znal… Magie na severu byla většinou vyučována ženami, ať už se jedná o matku, manželku, čarodějnici nebo královnu. Vzhledem k tomu, že runy vyžadovaly specializované znalosti, následná mistryně nebo mistr run byli velmi cennými členy tehdejší negramotné společnosti. Runy byly řezané nebo vyřezávané spíše než psané brkem a inkoustem. O tom, že byly vytvořeny pro tento druh záznamu, svědčí i jejich tvar, jak bylo písmo navrženo. Byly vyrývány například nožem do kamene, dřeva, kosti a kovu. Runy měly mnoho použití: psaly se s nimi básně, kouzla, používaly se jako amulety, totemy nebo značky. Byly informativní a ochranné, dávaly konkrétní fakta nebo odrazovaly zlé duchy. Jejich hlavním úkolem bylo vyvolat modlitby a proroctví. Samozřejmě se užívaly i nejrůznějšími světskými způsoby. Ačkoli dnes je možné zakoupit hotové sady run s brožurami popisujícími jejich použití, snadnost přístupu nebyla vždy taková. Příchodem křesťanství došlo k totálnímu vymýcení pohanských kultů v Evropě a jen málo vědomostí se zachovalo jen díky některým jedincům, kteří se i přes pohrůžku smrti nebáli dále praktikovat pohanské rituály, avšak držené v absolutní tajnosti. Předávání runového vědění dalším generacím bylo tedy velmi obtížné a často nebylo předané celé. Začaly vznikat nepřesné a neúplné kopie systémů písma, a to vedlo ke vzniku různých mutací Futharku. Runová magie a její šifrování Za rozbřesku 20.století se pangermánskému mystiku Quido von Listovi, dostalo nečekaného zasvěcení do učení run, kdy mu byla odhalena tajemství run, zatímco spočíval v temnotě, protože měl již po několik měsíců zavázané oči v důsledku operace šedého zákalu. Koncem dvacátých let 20.století přicházejí další obrozenci runové magie (Siegfried Adolf Kummer a Friedrich Bernhar Marby). Oba jsou autoři jakési „runové jógy“, která spočívá ve zpívání runických manter při drženi určité pozice těla podobné runovému písmenu, tedy mudry. Cílem tohoto systému je pomocí kosmických energií protékajících skrz tělo v době cvičení jednotlivých pozic získat magické schopnosti, magické zření a magickou odolnost. Oba tito mágové jsou označeni jako okultisté praktikující magii. Za druhé světové války skončilo mnoho okultistů v koncentračních táborech, ale jen hrstka jich přežila. Marbyho nakonec osvobozuje armáda spojenců, zatímco Kummerovi se podaří uprchnout do Jižní Ameriky, kde založil esoterickou runovou školu nazvanou „Runa“. Jejími texty se velmi inspiroval náš zřejmě ve světě nejznámější hermetik František Bardon, zarputilý student hermetického a magického umění, který také z důvodu svých okultních zájmů strávil v koncentračním táboře řadu let. Bardon považoval runovou magii za jednu z nejsilnějších magií vůbec. Právě od něj pocházel zřejmě nejznámější sámizdat o runách a jejich praxi z doby komunistického režimu u nás, který dal do oběhu pod pseudonymem Arion a nazval jej Runová magie, přičemž se jedná o prakticky doslovný překlad díla Kummerova. Tento spis nebo spíše překlad byl později v 80.letech a post komunistických letech devadesátých 20.století jako jedinou dostupnou učebnicí runové jógy. Bardon, v době, kdy publikoval jménem Ariona, sliboval školu runové magie ve formě menších traktátů vydávaných postupně na pokračování v okultním časopise. Bohužel zřejmě k tomuto počinu nikdy nedošlo, protože se nikdy nenašlo žádné takové další dílo o runách, ani v jeho pozůstalosti. RUNICKÉ ŠIFROVÁNÍ: Ačkoli runy tvoří abecední posloupnost, jejich pořadí má svůj speciální významný důvod. Byly vymyšleny tak, aby symbolizovaly a prozradily sérii myšlenek nebo principů, tedy jejich odpovídající významy a vlivy na okolí či osoby. Runy staršího Futharku mají tendenci představovat „energii“ nebo „procesy“. Mohou to být podstatná jména, tedy názvy věcí nebo slovesa, tedy činnosti, případně kombinace těchto dvou. Jejich speciální pořadí se skládá z 24 run, které jsou rozděleny do tří písemných řad po osmi runách. Každá z těchto řad se nazývá „AETT“ nebo „AETTIR“. Slovo Aett znamená rodina nebo skupina. Tyto aetty mají zásadní význam pro dešifrování složitých, tajných a převážně magických formulí a vzájemných vztahů mezi runami. Tradice pojmenovává každou aettu podle jednoho z bohů. FREYA, HAGAL a TYR. První aetta představuje „životní cyklus“. Druhá aetta představuje „vnější síly“, které se nad nás staví jako něco božského, něco, co ve většině případů není ovládáno inteligencí, ale silami přírody, a třetí je aetta, kde jsou runy poslední řady, která představuje „vnitřní síly“, jež nám pomáhají vyrovnat se s vnějšími silami druhé aetty, když cestujeme po cestě života popsané v aettě první. Spojené neboli Vázané runy Vázaná runa je ligatura dvou nebo více run a jsou ve starobylých Vikingských nápisech extrémně vzácné, ale byly zcela běžně používané v nápisech během časnější (pragermánštiny) a pozdnější (středověké) doby. Na některých runových kamenech jsou vytesané spojené runy, ale mají spíše okrasný důvod anebo mají upozornit na jméno autora. Když se vázané runy používají při psaní, mohou se spojovat dvě runy nebo i skupina run. Dělá se to proto, aby se představila dvě slova nebo i více v zakódované podobě, nebo aby se snížil celkový počet run v nápisu. Vázaná runa se vždy počítá jako jedna runa. Pomocí takovýchto vázaných run se vytvářejí mocné amulety, ve kterých jsou zakódovány i celé magické formule. Vázané runy se používají i nyní v dnešní moderní době, například BLUETOOTH logo slučuje runy analogické k moderním latinským písmenům H a B, (Hagall) a (Berkanan) spolu tvoří vázanou runu. Dvě písmena tvoří iniciály „HB“, odkazující na dánského krále a vikingského lupiče Haralda Bluetootha. Dalším, celkem vtipným použitím vázané runy je logo americké punkové kapely, která si říká – Dead Kennedys. Runy jako takové nejsou formou předpovídající budoucnosti. Nedají přímé odpovědi nebo radu, ale ukážou rozdílné možnosti a navrhnou, jak se, při kterém výsledku chovat. Runy tedy napoví, ale na výsledek už musí každý přijít sám svou intuicí. Budoucnost není pevně daná a každý z nás má sílu následovat svou vlastní cestu a činit vlastní rozhodnutí. )

Největší svátky jara - Velikonoce!

Největší svátky jara - Velikonoce!

Velikonoce jsou nejdůležitějším křesťanským svátkem, neboť tento den je výročím Ježíšova zmrtvýchvstání. Přesné původy názvu tohoto svátku jsou neznámé. Některé zdroje tvrdí, že slovo Velikonoce (Easter) je odvozeno od slova Eostre, což byla germánská bohyně jara a plodnosti. Ve španělštině se Velikonoce řeknou Pascua a ve francouzštině Paques. Tato slova jsou odvozena z řeckého a latinského Pascha nebo Pasch, označení pro Pesach. Právě během oslav tohoto židovského svátku totiž Ježíš Kristus povstal z mrtvých. Tento svátek připomíná Exodus – vyvedení starověkých izraelitů Mojžíšem z egyptského zajetí. Původně se Velikonoce slavily v den židovského Pesachu, později však došlo k oddělení slavení křesťanské velikonoční slavnosti od židovského Pesachu. Tak se stalo, když První všeobecný koncil v Niceji ukončil spory ohledně data Velikonoc předpisem, že se Velikonoce mají slavit vždy v neděli po prvním jarním úplňku. Datum Velikonoc tedy kolísá mezi 22. březnem a 25. dubnem. Jádrem Velikonoc je velikonoční triduum. Toto triduum je tvořeno večerem zeleného čtvrtka (den památky Poslední večeře Páně), Velkým pátkem (den ukřižování Ježíše Krista), Bílou sobotou (den bdění u Kristova hrobu) a Božím hodem velikonočním (den Ježíšova zmrtvýchvstání). Tomuto období předchází doba postní (nebo také Quadragesima), která začíná Popeleční středou a trvá do odpoledne zeleného čtvrtka. Po velikonočním triduu pak následuje doba velikonoční (nebo také Pentekosté), která začíná slavností Velké noci a trvá do neděle Seslání Ducha svatého. Významné dny a zvyky Velikonoc Křesťanské chápání a prožívání Velikonoc je delší než samotné velikonoční triduum. Nebylo tomu tak vždy, ale vyvinulo se to až postupem doby. Předcházelo mu totiž 40 dní přípravných, tzv. postních, které byly považovány za samozřejmé a významné až pro první všeobecný koncil v Niceji. Po triduu následovalo dalších 50 dní, během kterých se velikonoční mystérium dovršovalo. O tomto padesátidenní existuje písemné svědectví už z první poloviny 2.století v apokryfním „Listu apoštolů“. Prvním z významných dní, který je začátkem doby postní, je Popeleční středa. • Popeleční středa: Popeleční středou se nazývá středa předcházející první postní neděli. Je to první den předvelikonočního půstu. Názvu „Popeleční středa“, který se v západokřesťanském světě používá od 10.století, dal vzniknout obřad udílení popelce. To dnes spočívá v označování popelečním křížem na čelo věřícího člověka. V dřívějších dobách začínalo na Popeleční středu pro všechny, kdo se provinili těžkým hříchem, období veřejného církevního pokání. Znovu byli kajícníci, kteří byli odsouzení k církevnímu pokání, přijímáni do církevního společenství o Zeleném čtvrtku, kterému se proto přezdívalo „odpustkový den“. Během tohoto očistného období se tak u nich měly upevnit křesťanské mravní zásady. Popeleční středa se označovala také jako Černá nebo Bláznivá. Černou se nazývala kvůli barvě šatů, které lidé nosili na středeční ranní mši v době postní, Bláznivou zase kvůli různým kouskům, které zůstaly z předcházejícího Masopustu. S obřadem udílení popelce souvisí lidový zvyk, spláchnutí popelce, který se týká převážně mužů. Po mši, kdy byli věřící označeni popelečním křížem, se většina mužů odebrala do místního hostince, kde tento obřad řádně zapila. Říkalo se, že jde spláchnout popelec. Dalším lidovým zvykem v tento den bylo tzv. „hledání ztraceného masopustního veselí“. To spočívalo v obchůzce a obdarovávání chudého člověka či žebráka, nejčastěji zbytky z masopustní oslavy. • Postní neděle: Doba postní je čtyřicetidenní přípravná doba předcházející největší události křesťanského roku. Těchto 40 dní bylo rozděleno do šesti postních nedělí, které měly pevně stanovené církevní obřady, k nimž se také postupně utvářely lidové tradice a zvyky. Ke každé neděli se vztahovaly jednotlivé příběhy:Ústřední tezí první postní neděle je zápas Ježíše se Satanem předznamenávající velikonoční vítězství, kterou přebírá druhá postní neděle, kdy se čte o Kristově proměnění na hoře. Pozornost ve třetí, čtvrté a páté postní neděli je soustředěna na připomínku křtu a na přípravu jeho přijetí. Základní myšlenkou poslední, šesté postní neděle, otevírající pašijový týden, je stejně tak vítězství a povýšení Páně, jako jeho utrpení a smrt. Pašijový týden Pašijový týden, nebo také svatý či Tichý, je významným obdobím velikonočního svátečního okruhu, ve kterém si křesťané připomínají poslední týden Ježíšova života, jeho smrt a zmrtvýchvstání. Tento týden začíná Květnou nedělí, pokračuje všedními dny pašijového týdne a končí Velikonocemi, tedy nedělí, kdy došlo k Ježíšovu vzkříšení. Název Pašijový vychází ze slova pašije, což znamená utrpení a označují se tak vyprávění o utrpení a smrti Ježíše Krista. S označením svatý souvisí svaté děje posledních dnů Kristova života. Tichým se označuje kvůli umlkání zvonů. • Modré pondělí a Šedivé úterý: Název Modré pondělí vznikl snad tím, že se na pondělí přenášela po Květné neděli část jejích privilegií jako volného dne a chasa nemusela vykonávat všechny práce. V průběhu tohoto dne se dodržovalo ticho a klid. Význam Šedivého úterý však zůstává neobjasněn. K těmto dnům se také neváže žádná zvláštní tradice, a kromě mše svaté se nekonaly žádné obřady. • Sazometná, Škaredá středa: Tato středa byla posledním dnem určeným k důkladnému úklidu. Označení Sazometná souvisí s tím, že se o ní vymetaly komíny a hospodyně vymetaly od sazí stavení. Název Škaredá vychází z pověry, podle které, se Jidáš škaredil na Krista. V tento den se dle pověry musíme po celou středu usmívat, protože ten, kdo by se o tomto dnu mračil, by se škaredil po všechny středy v roce. • Zelený čtvrtek: Název Zelený čtvrtek je odvozen od zeleného mešního roucha, jež se v ten den při mši užívalo. V tento den se měla například jíst zelená strava (špenát, zelí), aby byl člověk celý rok zdráv. Mše o Zeleném čtvrtku připomíná poslední večeři Páně a ustanovení nejsvětější svátosti oltářní, což je Tělo a Krev Ježíše ve smyslu chleba a vína. Po této mši se už Velikonoční noci naposledy rozezní zvony a spolu s tím vznikla i lidová tradice, že, „pokud se v okamžiku, kdy zvony zvoní, cinká penězi, nerozkutálejí se a vydrží celý rok“. Zvuk zvonů poté nahrazovaly například řehtačky. • Velký pátek: Tento den je dnem hlubokého smutku nad utrpením a ukřižováním Ježíše a také dnem přísného půstu. Dříve se během tohoto půstu nesmělo jíst ani pít, pouze pro nemocné a budoucí matky platila v pátek výjimka jednou denně pozřít chléb a vodu. O Velkém pátku se nekonaly mše, pouze se zpívalo a četly se texty ze Starého zákona. Podle lidových pověstí se o Velkém pátku otevírá země, hory a skály a na krátkou chvíli odhaluje ukryté poklady, což může souviset s novozákonním vyprávěním, když Ježíš skonal na kříži: „A hle, chrámová opona se roztrhla v půli od shora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly“. V mnoha krajích našich zemí existovaly i pověry, že se na Velký pátek neotevírá pouze země, ale rozestupuje se voda a na souš vycházejí vodníci a prohánějí se po polích na koních, které odvedli nepozorným hospodářům. Lidovým zvykem o Velkém pátku bylo také omývání se v potoce před východem slunce. Lidé věřili, že se tím chrání před nemocemi. Během tohoto dne se také nesmělo prát prádlo v potoce, protože by se místo do vody, namáčelo do Kristovy krve. • Bílá sobota: Název Bílá sobota je zřejmě odvozen z bílé barvy rouch, do kterých se po křtu oblékali Katechumeni. Večer tohoto dne se opět rozezvučely zvony a křesťané se začali scházet k velikonoční bohoslužbě-vigilii, věnované události Vzkříšení Páně. Tato bohoslužba probíhala do půlnoci ve znamení smutku a od půlnoci již ve znamení radosti. Bílá sobota byla také spojena s obřadem svěcení ohně. Ještě před bohoslužbou se před kostelem rozdělal a posvětil oheň. Od tohoto ohně zapálil kněz s asistencí v bílých rouchách velikonoční svíci, též zvanou paškál, s jejíž pomocí se světlo z posvěceného ohně přeneslo do kostela. Od této velké paškální svíce se pak všichni přítomní v kostele rozsvítí své svíčky a následuje ona výše zmíněná velikonoční vigilie. Co se starých lidových zvyků týče, tak bylo zvykem, na Bílou sobotu uhasit všechna ohniště. Hospodyně oheň znovu zapalovala hořící třískou nebo polínkem, které si přinesla z ohniště, které kněz před kostelem požehnal. Dále se pak konaly i přípravy pokrmů na nedělní stůl. Konec Bílé soboty byl zároveň i koncem půstu. • Velikonoční neděle, Boží hod velikonoční: Tato sváteční neděle začínala bohoslužbami oslavujícími Vzkříšení Páně. Jako symbol je při mši například dodnes zapalována velikonoční svíce. Tato neděle je také dnem, který následuje po čtyřicetidenním půstu, a proto se v tento den konal i obřad „žehnání velikonočních pokrmů“, které měly tělo připravit na návrat k běžné stravě. Jsou to například vejce, mazance, chléb, víno nebo také beránek, jehož tradice se zachovala v podobě z kynutého nebo piškotového těsta. Oproti původní židovské tradici, křesťanství tuto krvavou oběť beránka odstraňuje a nahrazuje ji nekrvavou připomínkou Kristovy oběti. Tento den se oslavoval především v rodinném kruhu, avšak, bylo zvykem, že kdokoli přišel do stavení, dostal kousek z posvěceného velikonočního jídla. • Velikonoční pondělí: Tento den se stal v lidové tradici tím nejznámějším z celých Velikonoc, ačkoli nepatří do velikonočního tridua, ale do následující velikonoční doby. V tento den chodí muži dům od domu za děvčaty se spletenými pomlázkami, kterými je šlehají, a dostávají za to malovaná vajíčka, drobné peníze, velikonoční pečivo nebo dobré pití. Tomuto vyšlehání je přisuzována víra v omlazování. V některých krajích se k obchůzce s pomlázkou pojilo ještě polévání vodou. Podle dřívější tradice se druhý den v úterý úlohy vyměnily a místo skupin mužů mohly vesnice obcházet ženy, které vyšlehání a polévání vodou mužům oplácely-tomu se říkalo „robské právo“ nebo babská mrskačka. Symbolika velikonočních pokrmů Mazanec – Patří mezi nejstarší české pečivo a je nedílnou součástí velikonočního hodování. Mazance se pekly na Bílou sobotu a každý člen rodiny musel ze sladkého bochánku dostat svůj díl. Dříve byly mazance i jedním z nejčastějších dárků, které si odnášeli koledníci jako výslužku. Jidášky – Toto pečivo se peče na Zelený čtvrtek jako připomínka na apoštola Jidáše, který Ježíše zradil. Před tím, než se jidášky snědly, se po vychladnutí rozkrojily a mazaly medem a máslem. Medem si jidášky mazaly, protože dle lidové pověry, med použitý o Zeleném čtvrtku chránil před hadím uštknutím, vosím bodnutím a jakoukoliv jinou otravou. Velikonoční beránek – Beránek patří k nejtypičtějším symbolům Velikonoc, a to jak v křesťanském, tak i v židovském pojetí. Původně byl beránek pečeným masitým svátečním pokrmem, což souviselo s jinými podmínkami, především s větším důrazem na chov a zemědělství. Postupem času docházelo ke změnám, kdy stáda ovcí a koz na vesnicích vystřídaly výnosnější chovy krav a prasat, a také k rozvoji v průmyslu, což způsobilo nahrazení tohoto pokrmu z pečeného beránka za beránka připravovaného z kynutého nebo piškotového těsta. Po celém světě slaví různé kultury Velikonoce po svém. Francie má létající zvony, australské děti se těší na příchod velikonočního Bandikuta a finské děti se s oblibou převlékají za čarodějnice a vychází do ulic, aby žehnaly lidem odměnou za sladkosti. Jedna tradice je však univerzální: květina. Bílé velikonoční Lilie jsou považovány za velmi tradiční velikonoční květinu, protože jsou starobylým symbolem vzkříšení, představujícím čistotu a naději. Narcis je společným prvním znakem jara po celém světě. Mezi další oblíbené symboly patří tulipán, sedmikráska a azalka. )

Kabala: Jedno z největších tajemství židovské mystiky

Kabala: Jedno z největších tajemství židovské mystiky

Slovo kabala pochází z hebrejštiny a překládá se jako „tradice, předání“. Jedná se o prastaré učení, které bylo po dlouhou dobu utajované a rozvíjené pouze v uzavřených skupinách pod vedením osob (kabalistů), které dosáhly vysokého duchovního stupně. Pro člověka dnešní doby jsou kabalistické spisy jen těžko srozumitelné, protože neovládá kabalistický jazyk a chybí mu klíč k jeho porozumění. Kabalistické texty jsou psány zvláštním jazykem, který se nazývá „jazyk větví“ (hebrejsky-sfat anafim), jehož pomocí popisují kabalisté procesy probíhající v duchovních světech. Existuje mnoho kabalistických směrů, ale v zásadě se dá kabala rozdělit na dva hlavní systémy: • kabalu kordoverijánskou• kabalu lurijánskou U zrodu těchto systémů stojí dva velcí kabalisté 16.století, rabi Moše Kordovero a rabi Jicchak Lurija (svatý ari). Rabi Jicchak Lurija žil v době, která přinesla židovskému národu několik zcela zásadních změn. Vyhnání ze Španělska způsobilo u značné části židovstva zmatek a silná mesiášská očekávání. V této těžké době rabi Lurija zakládá nový kabalistický systém, který ovlivňuje židovské myšlení až do současnosti. Z pohledu kabalistického učení, je představitelem konce vyhnanství (hebrejsky: sof ha-galut) a je nazýván „Mesiáš, syn Josefův. Jeho učení se snaží ukázat cestu k novému stavu, tzv. nápravě duše a jejím prostřednictvím přivést do napraveného stavu celý svět. Každý člověk má učinit vnitřní nápravu do té míry, až vystoupí nad tento svět a bude pociťovat sjednocení se všezahrnující silou, která se nazývá Stvořitel. Vzhledem k tomuto prvku začíná kabala pomalu vystupovat ze skrytosti a začíná se otevírat pro každého, kdo se o její studium zajímá. To byl zřejmě hlavní cíl rabi Lurija, zpřístupnit kabalu pro celé lidstvo. Vznik a vývoj kabaly Kabala vznikla jako systém v dalekém dávnověku. Poprvé se touha po něčem, co přesahuje touhu existovat (tzn. Touha po transcendenci), objevila u člověka jménem Adam, před téměř šesti tisíci lety. Naznačuje to i jeho jméno, které pochází z hebrejských slov (Adame le-EIjon), (tj. budu jako Nejvyšší. Toto jméno získal, protože toužil překonat vlastní kvality a sjednotit se se Stvořitelem v kvalitě dávání. Cestu, kterou Adam objevil, předal svému potomstvu. Podle tradice je mu také připisována kniha Sefer Raziel (Anděl Raziel). Den, kdy Adam objevil duchovní svět je „dnem stvoření světa“. Je to okamžik, kdy lidstvo navázalo první kontakt s duchovním světem, a proto k tomuto dni začíná hebrejský kalendář. V období starověkého Babylónu dochází k prvnímu vzestupu egoismu. Lidé začali chtít vládnout přírodě i světu a vše využívat k vlastnímu prospěchu. Jenže později v době, kdy Egyptská říše byla na vrcholu moci, se narodil Mojžíš. Egypt tehdy zotročil mnoho národů, mezi nimi i Izrael. Kabala vnímá tento proces jako neustálý vzestup chtění přijímat (ega). Lidé se začínají zajímat jen o sebe, aniž by to pociťovali (tzn. Neví, že jsou otroky své vůle získávat, respektive chtění přijímat). Úkolem Mojžíše bylo vést celý národ a ukázat mu skutečnou situaci. Říct všem, že se musí spojit a pochopit, že jsou v egyptském otroctví (otroctví ega). Národ situaci pochopil a Egypt chvatně opustil. U hory Sinaj se národ sjednotil, jak je psáno, „Jako jeden muž v jednom srdci“. Mojžíš předal národu Abrahamův systém, přizpůsobený novému stavu chtění přijímat (ega), který se nazývá „Tóra“. Ve druhém století občanského letopočtu židovský národ ztrácí vysoký duchovní stupeň, který dosáhl u hory Sinaj. Chtění přijímat (ego), opět vzrůstá a tato duchovní zkáza se projevuje i na hmotné rovině. Symbol vysoké duchovní roviny Jeruzalémský chrám je rozbořen. Aby bylo možno znovu pozvednout národ, přichází rabi Šimon bar Jochaj. Spolu s devíti velkými učenci odchází do jeskyně v Meronu, kde vzniká kniha Zohar, která v budoucnu, až národ bude připraven vrátit se z vyhnanství, povede Izrael k vykoupení. ZOHAR popisuje jak metodu nápravy duše, tak všechny stavy, které zakusí ten, komu se podaří dostat s přírodou do rovnováhy. Kniha také popisuje proces, jímž lidstvo projde, než dosáhne konečné nápravy ega. Celý proces vrcholí ve 20.století, nejdramatičtějším století v dějinách lidstva. Dvě světové války připravily o život miliony lidí, rychlý rozvoj vědeckého poznání a techniky umožnil člověku pronikat do vesmíru a vyvíjet nové technologie, internetová síť proměňuje svět v jednu malou vesnici. V knize Zohar je psáno, že na konci 20.století se lidstvo začne tázat po smyslu života, a že jedině tehdy může být odhalena svatá věda kabaly. To souvisí se vzrůstem lidského ega, které v této době dosahuje svého vrcholu. Vyvíjejí na nás tlak a ovládají veškeré naše jednání. Unikátnost Kabaly Kabala je zcela unikátní ve způsobu, jakým vypovídá o člověku a světě. Nezabývá se hmotným světem, a proto je pro moderního člověka, který neprošel náležitou přípravou jen těžko pochopitelná. Tato moudrost není nic víc a nic míň než posloupnost kořenů (základů, zdrojů), které sestupují jako příčina a následek podle přesných zákonů, a které se spojují do jednoho velmi vysokého cíle nazývajícího se – Odhalení Boha jeho tvorům v tomto světě. Podle této definice existuje Nejvyšší síla-Stvořitel a řídicí síly, které sestupují od Stvořitele do našeho světa. Činnost těchto sil pro nás zůstává skryta. Kabala nás učí, jak jsme byli stvořeni a jak fungujeme ve vyšších stupních existence. Prostřednictvím studia kabaly se člověk přizpůsobuje vyššímu systému a začíná toužit po vyšších stupních bytí. Kabala nám dává možnost pociťovat vyšší světy, porozumět všemu co nás potkává a celý tento proces kontrolovat. Kabala a vnímání reality Abraham a jeho následovníci objevili způsob, jak z bodu v srdci vytvořit nádobu, která má schopnost vnímat duchovní svět. Odhalili, že rozvíjením bodu v srdci můžeme poznat jakým způsobem vnímáme. Člověk je vnímání. Skutečnost, kterou vnímá pěti smysly se nazývá hmotný svět. Kromě toho existuje ještě jeden smysl, kterým vnímá duchovní svět. Obě tyto skutečnosti člověk vnímá uvnitř své nádoby, která se hebrejsky nazývá „KACHBTUM“. Posledním stupněm této nádoby je hmotné tělo. V Kachabtum se odhaluje světlo naranchaj, kromě této skutečnosti nic jiného neexistuje. Vše je zahrnuto v člověku, v jeho nádobě, která vnímá duchovní i hmotný svět. Vně člověka je obklopující světlo, které neznáme, nechápeme a nemůžeme uchopit. Člověk zná jen to, co vnímá uvnitř své nádoby. Proto můžeme změnit svět pouze prostřednictvím své vlastní proměny. Kabala je podle mystiků tak zásadním učením, že dává zasvěcenci do rukou snad i klíč k ovládnutí světa, schopnost ovlivňovat budoucí události i běh vlastního života. Zajímal se o ni už kde kdo, včetně Hitlera. Kabala je natolik složité učení, že ji většina z těch, kteří se ji pokusili zneužít ve svůj prospěch, nepochopila. Sefirotický Strom života Strom života se vyskytuje prakticky u všech národů a ve všech historických epochách, jako důležitý symbol. Od těch nejranějších dob si člověk neustále uvědomoval přítomnost stromů. Jejich větve sahají vysoko do nebes, zatímco kořeny jdou hluboko do země. Strom takto symbolicky žije jak v nebi, tak i na Zemi, přičemž obě tyto rozdílné říše spojuje. Sefirotický strom (Sefira má podobný význam jako české slovo – sféra). Sefirotický strom se sestává z deseti sefirotů a dvaadvaceti cest, které je navzájem propojují. Odpovídá to deseti základním číslům a dvaadvaceti zvukům neboli písmenům hebrejské abecedy. Jednotlivé sefiry mají svá čísla. Tato čísla ukazují pořadí, jak postupně emanovali od Boha až do hmotného světa. Někdy se toto též nazývá cesta blesku a pokud je třeba chápat sefiry v řadě za sebou, tak se to činí v tomto pořadí. Většinou se ale s nimi pracuje v rámci celého schématu. Dále strom zobrazuje dva sloupy. Na každém z nich jsou tři sefiry. Tyto sloupy zobrazují Šalamounův chrám, jak se o tom můžeme dočíst v první knize Královské. Ze špatného pochopení tohoto stromu také vzniklo přesvědčení, že kabala je polytheistická, protože prý zobrazuje deset různých božstev apod. Není to pravda. Tento strom ukazuje deset tzv. Božích vlastností neboli schéma, jak se Bůh projevil a jak se odráží v celém Universu a zároveň v každé věci. Hebrejské písmo Hebrejská alefbeta hraje v kabale, a i v magii velikou roli. Jindřich Cornelius Agrippa ve své Okultní filozofii píše: „Ze všech písmen jest však písmo hebrejské nejposvátnější, a to i tvarem písma, samohláskovými body a přízvuky, takže představuje hmotu, tvar i ducha“. Každé písmeno totiž reprezentuje zároveň i určité číslo (hebrejština nemá zvláštní znaky pro čísla) a každé má ještě svůj vlastní skrytý význam. Ne všechno je Kabala! Z Kabaly se v posledních letech stal takový „módní hit“, zvláště ve Spojených státech. Ovečky kabalistického guru Philipa Berga, který působí právě v USA a který si nechává říkat RAV, což v židovské tradici značí titul respektovaného učitele, například rozhodně v dobrých rukách nejsou. Většina tradičních rabínů ho považuje za nebezpečného šarlatána a jeho organizaci KABBALAH CENTER za velmi škodlivou a nebezpečnou! Philip Berg snad skutečně studoval u věhlasných a respektovaných kabalistů, ale sám hlásá dost podivnou variantu Kabaly a zdá se, že je to velmi výnosné. Bergovo centrum má dnes asi 50 poboček v USA, Británii a Izraeli. Zisky z prodeje amuletů, kabalistických propriet, knih a CD jsou jistě vysoké, protože majetek Berga se odhaduje na 20 milionů dolarů. Existence kultů jako je ten, jehož je zpěvačka Madonna stoupenkyní, je pro tradiční kabalisty dalším důkazem o nebezpečnosti nesprávného chápání tohoto mystického učení. Většina je toho názoru, že na vině jsou šarlatáni a falešní učenci, kterým jde o vlastní obohacení nebo o moc nad lidmi. Philip Berg je podle židovských učenců jedním z nich. Lidé jsou jen pouhými obětmi, které jsou vedeny na scestí. Mylně věří tomu, že jim studium Kabaly pomůže ke štěstí, úspěchu a zdraví. Pořizují si drahé kabalistické knihy v hebrejštině a aramejštině, přestože tyto jazyky neovládají a většinou ani nejsou schopni přečíst písmo. Věří, že jim stačí se pouze dívat na text. K tomu, aby člověk pochopil něco tak složitého jako je Kabala, by prakticky nemohl dělat nic jiného než neustále studovat. Kabala odráží průběh stvoření a je i aktivátorem sil v člověku samém. Umožňuje hledat skryté vnitřní i vnější světy a pravdy, svádí je dohromady a posiluje duchovní růst. Některé kabalistické informace jsou také dost možná reálným obrazem naší blízké, velice zajímavé a náročné budoucnosti. )

Okultismus a magie v dějinách evropského myšlení

Okultismus a magie v dějinách evropského myšlení

Nejen magie a okultismus, ale vše, co se této oblasti týká, je staré jako lidstvo samo. Okultismem můžeme nazvat vše, čím se snažíme uplatnit moc prostřednictvím úkonů, kterým připisujeme to, že mohou ovlivňovat přímo anebo nepřímo člověka nebo přírodu, popřípadě i jiné složky. Ve starověkém světě sloužila magie především k zajištění šťastného života, který měl následovat až po smrti. Například Egypťané věřili ve šťastný posmrtný život pouze za předpokladu, že zůstalo zachováno tělo. Zhruba od roku 2400 př.n.l. začali těla zemřelých faraonů mumifikovat. Zpočátku to prováděli velice primitivním způsobem, později se však tato technika vyvinula v účinnou a propracovanou a rozšířila se i mezi egyptskou aristokracii. Kněží mumiím vdechovali život během takzvaného obřadu „otevírání úst“. Tento obřad připomínal rituály, které se prováděly i k oživování soch, aby se z nich stali bohové. Kněží při něm prováděli různá gesta a odříkávali zaklínadla. Mumie pak byly uloženy do rakví, na kterých byly magické nápisy, různé symboly a obrazy ochranných božstev. Aby nemuseli zemřelí vykonávat po smrti žádné nucené práce, nechávaly se v hrobkách sošky dělníků, nebo sluhů, které byly opatřeny různými kouzly, která zajišťovala, že budou ochotni pro mrtvého pracovat. Ve starověkém světě byla magii připisována velká moc nad přírodou. V řeckém pojednání o epilepsii „Posvátná nemoc“, nacházíme zmínku o kouzelníkovi, který o sobě tvrdí, že „dokáže svrhnout hvězdy z nebe, zatemnit Slunce a učinit půdu neúrodnou, přivolat bouřku, pěkné počasí, déšť nebo sucho“. Starodávný zákon v Římě zakazoval použití magie ve věci přenášení úrody z jednoho pole na pole druhé a následně pak ještě v 17.století byly z tohoto činu v Evropě obviňovány čarodějnice. Slábnutí vlivu magie je pozorováno v období přibližně od 7.století př.n.l., kdy získává velký vliv řecký racionalismus. Ten se snaží najít přirozené vysvětlení pro jevy, které byly dříve považovány za nadpřirozené. Novou vlnu, kdy opět začal vzrůstat zájem o magii, zaznamenáváme až v římském světě. Tam se setkaly vlivy z Východu, Řecka a Říma a z barbarských kultur západní a severní Evropy a vytvořila se tradice západní magie. Římské období Svět starověkého Říma se v mnohém podobal dnešní západní civilizaci. Bylo velice znepokojivé, že pokrok vědy a úpadek tradičního náboženství způsobily růst zájmu o magii a okultismus. Věda už nedokázala uspokojit potřeby lidí a důvěra v získávání vědomostí pomocí racionální cesty pomalu mizí (přibližně od 2.století n.l.). Stejně jako dnes, vzkvétaly tehdy podivné sekty a kulty. Vzrůstal zájem o magii. Také víra v čarodějnictví pomalu sílila. Věřilo se také léčitelství, kouzlům, věštbám nebo talismanům. Pozornost byla také věnována meditaci nebo změněným stavům vědomí. Vzdělaní lidé se zajímali o astrologii. Očekával se také příchod takzvaného „Zlatého věku“. Racionalismus a ortodoxní náboženství nepřinesly Římskému světu příliš uspokojivou zkušenost. Na lidi působila úzkostlivě i řecká racionální agnostická filozofie, protože v ní byli bohové představeni jako abstraktní bytosti, jež byli vzdáleni běžným problémům, které prožívali obyčejní lidé na Zemi. V této době vznikají i pochybnosti o jejich existenci. Bohové sice nabádali k oddanosti, ale jejich vliv postupem času slábnul. Zdálo se totiž, že bohové jsou naprosto bezmocní proti válkám a různým nepokojům. Svou roli zde však hrály i další faktory, které měly svou souvislost zejména se životem průměrných obyvatel starověkého Říma. Nezávislá města pohltil Řím, což vedlo k tomu, že se jednotlivec stal menší rybou v mnohem větším rybníku. Mnoho lidí bylo odříznuto od venkova urbanizací. Rostl kosmopolitismus a oproti tomu slábly rodinné vazby. Lidé tak získávali pocit vykořeněnosti a úzkosti a dostávali se do takzvané „krize identity“, která se projevovala nejistotou a tím, kdo dotyční jsou a kam patří. Reakcí na tuto situaci bylo hledání bližšího vztahu k božství, ale k jinému, než byl nabízen oficiálním náboženstvím. „Rostl zájem o neoficiální, osobní cesty k pravdě, spáse a vnitřnímu pocitu bezpečí“. Vznikla tedy nová náboženství, různé ezoterické způsoby nebo kulty. Dále potom se začali objevovat lidé, u kterých se věřilo, že jsou nadáni různými zázračnými schopnostmi. Někteří z nich byli oficiálně podporovaní, ale většinou budili nedůvěru. Původ magie Magie byla spojována zejména se zoroastrovskými kněžími. Za jejího zakladatele byl považovaný takzvaný Zoroaster (Zarathustra, perský věštec). Bylo mu připsáno autorství mnoha knih o náboženství, magii a astrologii. Pythagoras, Platón a další filozofové údajně odcházeli na východ, kde se magii učili, aby ji po svém návratu mohli tajně vyučovat.Další novější formou byla magie židovská, odvozovaná od Mojžíše, Jamma Lotapa a dalších. Jammus je obvykle považován za egyptského kouzelníka, kterého v soutěži před faraonem porazili Mojžíš a Arón. Lotapes je zkomoleninou IOTAPA, což je jedna z variant Boha Starého zákona, Jehvevo. Mojžíš a Zoroaster, jež jsou dva zakladatelé náboženství, tvrdili, že původem jejich mystické síly je prý božská inspirace. Zoroaster si dokázal osvojit znalosti mocných démonických sil, díky nimž se stal zakladatelem magie. Osobnosti, které by měly podobné schopnosti jako on, se prý jinde na Východě nevyskytovaly. Různí mágové působili v Babylonii, často zvané Chaldea. Díky tomuto místu se různí astrologové, vykladači budoucnosti nebo čarodějové označovali jako Chaldejci. Dále se uvádělo, že má magie původ v Egyptě, jež přitahuje vyznavače okultismu dodnes. Velcí řečtí myslitelé prý odcházeli do Egypta, aby si osvojili tajemství egyptských kněží. S magií byly tedy spjaty čtyři národy • Egypťané• Peršané• Chaldejci• Židé Dále byly za mistry magie považováni – keltští druidové a indičtí bráhmani. Slavní mágové, okultisté a kouzelníci PYTHAGORAS – Jedním a pravděpodobně i nejznámějším z řeckých kouzelníků, jež tyto schopnosti získal na Východě, byl Pythagoras. Pocházel ze Samu, kde založil tajné společenství. To bylo přístupné jak mužům, tak i ženám. Museli však projít různými zkouškami a testy a následně se podřídit přísné disciplíně, která v sobě zahrnovala například čistotu, vegetariánství, mlčení a sebezkoumání. Kdo chtěl být součástí tohoto společenství, musel dodržovat různé podivné zákazy a příkazy. Jedním z nich bylo pravidlo, kdy si museli členové nazouvat nejprve levou botu a potom až botu pravou. Dále to byl zákaz nevázaného smíchu, což v podmínkách těchto přísných pravidel nikoho zajisté nepřekvapí. Žáci Pythagora nenazývali jménem, ale vyjadřovali se o něm jako o „Božském“ nebo ho nazývali „On“. Pythagoras si údajně dokázal vzpomenout na svých několik minulých životů, dokonce prý kdysi v jednom psovi poznal jednoho ze svých přátel. Věřil v převtělování duší. Dále potom věřil, že klíč k pochopení kosmu lze najít v číslech. Jeho následovníci se zasloužili ve zrod západní numerologie. „V duchu vyšší magie považoval Pythagoras pochopení kosmu za cestu ke spáse, nikoliv za pouhé intelektuální bádání“. EPIMENIDÉS – Další záhadnou osobou, možná ještě tajemnější než sám Pythagoras, byl Kréťan Epimenidés, mág a básník, který byl nazýván „muž boží“. Žil kolem roku 600 př.n.l. Také si pamatoval své minulé životy. Mezi jeho další schopnosti patří například to, že dokázal opustit svoje tělo a pohybovat se nezávisle na něm. Byl vegetarián, prospal 57 let v jeskyni a dožil se zázračného věku. ORFEUS – Další z postav opředených záhadami byl thrácký básník, pěvec a hráč na lyru, Orfeus. O jeho hudbě se tvrdilo, že je tak záhadná a podmanivá, že se k němu stahovala nejen zvířata, ale i stromy a kameny. „Když zpíval, řeky ustávaly ve svém toku a hory se dávaly do pohybu“. Také on měl údajně studovat magii v Egyptě. Stal se symbolem čarovné hudby a připisovali se mu mystické básně o spáse před smrtí, hymny k bohům a různé knihy o magii drahých kamenů, o léčivých bylinách, nebo o astrologii. APOLLÓNIUS Z TYANY – Ve stínu legendárních mágů, kteří byli pověstní svými nadpřirozenými schopnostmi, působili šamani. Stopy šamanismu nacházíme také u Apollónia z Tyany. Uvádí se, že když se narodil, na obloze se objevil blesk, který znehybněl a v zápětí zmizel. Učil se u Indických bráhmanů, které obdivoval. Dále také studoval u egyptských mudrců a babylonských kněží. Na svých cestách vyučoval magii a navštěvoval různé chrámy. Byl známý také jako léčitel. Dokázal vypudit zlé duchy a rozeznat v lidech upíry. Měl však i telepatické schopnosti, předvídal budoucnost a přenášel se z jednoho místa na druhé. Tvrdilo se také to, že na sebe dokáže vzít podobu zvířat nebo stromů, ale on tuto skutečnost popíral. Prý dokonce ani nezemřel, ale jen záhadně zmizel. Po jeho životě se o něm vedly různé spory. Byl obviněn z černé magie a z touhy po dětské krvi, jiní o něm říkali, že je údajně posedlý ďáblem a jiní se naproti tomu snažili jeho jméno očistit. Dle něj bylo „Já“ něco, co je schopno opouštět tělo a ožít po smrti. Bylo to podpořeno jeho vírou v reinkarnaci a stěhování duší a jeho schopnostmi, kdy dokázal pronikat do nehmotných forem existence nebo vidět události vzdálené desítky kilometrů od něho. Mystéria Někteří mocní panovníci se začali prohlašovat za bohy, což mělo vést k udržení světového řádu a k uspokojení zájmu věřících, jelikož panovníci byli spolehlivější než bohové. Například Alexandr Veliký byl prohlášen bohem už za jeho života a dále potom i jeho následovníci. Augustus a další římští císaři byli prohlášeni za bohy až po své smrti. Různé rituály a skupiny, které se snažily objevit božskou identitu, hledaly způsoby, jak se stát božským. Nejvýraznější byla mysteriózní náboženství s největším vlivem v prvních stoletích našeho letopočtu. Mystéria vrcholila silným emocionálním zážitkem, kdy se zasvěcenci ztotožnili s bohem. Jedinci, kterým se to podařilo, byli oproštěni od svého zvířecího Já, které je poutalo k Zemi. Zvítězili tím nad smrtí a získali nesmrtelnost. Tohoto vrcholu se dosahovalo pomocí magického, sílu vyvolávajícího účinku dramatického rituálu i prostřednictvím náboženské oddanosti bohům. Nejznámějšími mystérii byly slavnosti, které se konaly v Eleusině poblíž Athén na počest bohyně Déméter. Vznikly ze zemědělských rituálů plodnosti a dochovaly se až do konce 4.století n.l. Ve stejném místě bylo později zasvěceno několik dalších císařů. S eleusinskou bohyní se nejvíce ztotožnil císař Gallienus, který se dokonce na své mince nechal zobrazit jako žena. Svůj původ nachází v magických kultech plodnosti také mystéria na počest Dionýsa, Mithry, Kybely, Attida, Isidy a Osirida. Mezi ostatními byly nejvýznamnějšími prostředky k dosažení extatických stavů během obřadů například půsty, zaříkání, modlitby, křest vodou nebo polévání býčí krví, někdy dokonce i mučení. Jedním z hnutí, které věřilo v převtělování bylo Orfické hnutí, nazvané podle Orfea. Jeho zástupci vyznávali božskou jiskru, která je v lidském těle uvězněna jako v hrobce. Cesta k jeho osvobození spočívala v askezi a vegetariánství. Co se týče příčin oživení zájmu o okultismus a magii, která trvá od pozdního 18.století, můžeme říct, že byly bezesporu čestné a složité. Je však také možné, že mají nemálo společného i s krizí identity, podobně jako tomu bylo v období Římské říše. Oživení zájmu o magii a okultismus sice může mít často příchuť šílenství, ale v jádru tohoto zájmu se skrývá cenné poselství. )

Nejnovější články na našem portálu

Hormonální jógová terapie – Návrat k ženské energii, návrat k sobě
duben 01, 2025 117
„Sestavu hormonální jógy jsem vytvářela pro menopauzu, pro starší ženy, které ztrácejí hormony,...
Číst článek...
Slunce v Beranu – Nová cesta je otevřená
březen 20, 2025 494
20. 3. 2025 v 10:02 Slunce, které opustí konjunkci s Neptunem a Severním lunárním uzlem v Rybách,...
Číst článek...
Měsíční jeskyně – Tajemná šachta patří k největším záhadám na Slovensku
březen 18, 2025 385
Stálo tam něco jako obrovské černé silo, bíle olemované. Když jsem se vzpamatoval, napadlo mě, že...
Číst článek...
JITKA VALENTOVÁ: Černá Luna vstupuje do Štíra 27. 3. 2025
březen 12, 2025 543
Dne 27. 3. 2025 vstoupí po 9. letech v rámci koridoru zatmění Černá Luna do znamení Štíra . V...
Číst článek...
Rituál zavinování – Hluboký transformační proces a cesta k uzavření jakékoliv životní etapy
březen 02, 2025 477
„Tvá síla pochází přímo od Bohyně – je to láska. Nechť z Tebe vyzařuje, když jdeš, když stojíš…Ať...
Číst článek...
Sibyly – Prorocké kněžky, které měly ve svých rukou osudy celých národů
únor 20, 2025 668
„Než mě k Sibyle pustili, musel jsem napřed obětovat býčka Apollónovi a ovci Artemidě. Bylo...
Číst článek...
Slunce v Rybách – Rozpuštění staré formy
únor 17, 2025 742
18. 2. 2025 v 11:07 vstoupí Slunce do znamení Ryb, ve kterém uzavíráme jeden roční cyklus, zároveň...
Číst článek...
EFT – Jemná technika pro dosažení vnitřního klidu a osvobození se od bolestivých emocí
únor 11, 2025 705
„Každou myšlenku, kterou přijmeme, podvědomí přetvoří a promítne v našem životě, v podobě úspěchu,...
Číst článek...
Fototerapie – Objevte tajemství léčby jasným světlem
leden 28, 2025 536
Světlo je zdrojem života. Jeho blahodárné účinky jsou známy již od dávných věků, ale jako mnoho...
Číst článek...
JITKA VALENTOVÁ: Vzácné lednové zarovnání planet
leden 20, 2025 819
Rok 2025 přinese řadu výjimečných astrologických i astronomických vlivů, jedním z nich je vzácné...
Číst článek...
Slunce ve Vodnáři – Cesta za svobodou začíná obratem do nitra
leden 18, 2025 814
19. 1. 2025 ve 21:00 vstoupí Slunce do znamení Vodnáře pod dohledem mocného Pluta a za podpory...
Číst článek...
KAKAO – nápoj bohů, elixír zdraví i platidlo
leden 15, 2025 679
„Tato semena, zvaná mandle či kakao, se rozdrtí na prášek a tento prášek spolu s nadrcenými...
Číst článek...
PODPOŘTE NAŠÍ PRÁCI A ZAŠLETE NÁM FINANČNÍ DAR, VELICE DĚKUJEME.
2201380141/2010. Pro platby ze zahraniční: FIO Banka, a.s.
IBAN: CZ7720100000002201380141

NEBO PŘES PAYPAL třeba 111,- nebo 222,- Kč

Přednášky z festivalu Poděbrady

Více videí

Tajemné dějiny a UFO na Zemi

Nejčtenější články na našem portálu osobního rozvoje

16 květen 2020 2233467
Věřím, že každý se někdy zarazil nad "časem", tedy lépe řečeno nad čísly na hodinách, která na...
Celý článek...
4 listopad 2019 517643
Taky jste si všimli, že stále více lidí hlásí různé formy intolerance nebo alergie na pšenici,...
Celý článek...
20 září 2023 462014
Naše jméno nás representuje na veřejnosti a je do jisté míry i naší vizitkou. Každé jednotlivé...
Celý článek...
Vaše osudové číslo předurčuje Vaší životní cestu
1 prosinec 2020 297558
Nauka o číslech nebo-li numerologie je prastará opravdu zajímavá věda. Možná právě proto byla po...
Celý článek...
51 symptomů spirituálního probuzení
28 září 2023 287398
1. Změna spánkových vzorců: nervozita, horká chodidla, přerušovaný spánek Pocit únavy po probuzení...
Celý článek...
3 říjen 2023 275240
Byla roztěkaná, utahaná a kafe pila neúměrně rychle. Prý musí brzy jít, protože na ni doma čeká...
Celý článek...
Jitka Bičíková: ATOPICKÝ EKZÉM a jeho duchovní příčina
6 říjen 2023 263601
Ekzémy vyjadřují náš VNITŘNÍ ZÁPAS mezi tím počem toužíme, a tím co ve skutečnosti prožíváme....
Celý článek...
Jak zjistit z numerologie kým jsme byli a jak jsme zemřeli v minulém životě?
3 srpen 2019 260399
Zajímá vás, zda jste byli v minulém životě mužem či ženou nebo příčina smrti, co nás čeká po...
Celý článek...
Význam andělských čísel 11, 111 a 1111
13 duben 2020 259450
Pokud opakovaně vídáte čísla 11, 111 nebo 1111, je pro to důvod. Nejčastějším způsobem, jakým...
Celý článek...
DUCHOVNÍ PŘÍČINA OBEZITY a celulitidy v naší mysli
12 prosinec 2020 245486
Obezita znamená z mluvy naší duše nejen POTŘEBU OCHRANY, OBAL STRACHU, ale také ÚTĚK PŘED -...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Krevní tlak NÍZKÝ/VYSOKÝ - duchovní příčina
30 květen 2022 244913
VYSOKÝ KREVNÍ TLAK - Duchovní příčina Vysokým tlakem trpí lidé, kteří v sobě dusí VELKÝ TLAK....
Celý článek...
Jak zhmotňovat svá přání - Zákon přitažlivosti, nejmocnější zákon vesmíru
29 srpen 2021 217461
Každá myšlenka vibruje, každá myšlenka vyzařuje nějaký signál a současně přitahuje jí odpovídající...
Celý článek...
Vztah dvojplamenů - karmických duchovních dvojčat
7 leden 2018 210029
O konceptu dvojplamenů toho bylo napsáno hodně a koluje mnoho názorů a přesvědčení. Zdá se, že...
Celý článek...
Jak číslo domu a bytu může ovlivňovat váš život
30 září 2019 194058
Mohlo by se zdát, že čísla na dveřích jsou abstraktní, kromě základní orientace nic neznamenající...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Proč ženy trpí na CYSTY, VÝTOKY A BOLESTIVOU MENSTRUACI? ~ psychospirituální příčina
17 září 2020 187967
V dnešní době snad už neexistuje jediná žena, která by neměla nějaké "ženské problémy". Čím je to...
Celý článek...
Vendula Kociánová: Muži milují silné ženy, do doby, než z nich vytáhnou raněné chlapce
27 srpen 2020 185911
Většinu mužů přitahují silné ženy. Někdo si na ni troufne jiný jen tak z povzdálí kouká a...
Celý článek...
Jitka Bičíková: VELKÉ A TLUSTÉ BŘICHO U HUBENÝCH ŽEN
6 prosinec 2018 178137
Jste štíhlá, cvičíte, držíte dietu, ale stále nemůžete zhubnout velké břicho ? KDE JE CHYBA? Náš...
Celý článek...
Soňa Sofi: NUMEROLOGIE - Číslo dne narození
23 září 2019 169328
"To, čím jsi, záleží na třech faktorech:na tom, co jsi zdědil, co z tebe udělalo tvé okolí a co...
Celý článek...
Je ten muž pro mě skutečně tím pravým?
25 listopad 2020 165029
Často se dva dospělí dají dohromady a jenom donekonečna přehrávají svá dětská dramata. Poměrně...
Celý článek...
Petra Jelínková: Všem matkám svých synů
13 srpen 2022 162558
Tak jak nic v životě není náhoda, není ani náhoda, že žena porodí syna. Tím, že žena přivede na...
Celý článek...
Znáte svojí osobní roční vibraci? Víte v jakém karmickém roce se nacházíte?
24 květen 2018 144840
Každý z vás jistě ví, jaký se píše rok, nyní, když dávám dohromady tento článek, jsme na sklonku...
Celý článek...
MERLIN král čarodějů: Když muž skutečně miluje
20 červenec 2022 129396
Když muž skutečně miluje a otevře své srdce ženě, měla by žena o jeho zranitelné srdce pečovat a...
Celý článek...
Jitka Bičíková: BABIČČINY BYLINKY na lymfu a otoky
21 květen 2020 125931
OBKLAD Z JABLEČNÉHO OCTA: – Vezměte si bavlněný ručník nebo nějaký hadřík a namočte ho v...
Celý článek...
Jitka Bičíková: MIGRÉNY a bolesti hlavy - duchovní příčina
29 červenec 2022 124615
MIGRÉNY a bolesti hlavy nebo-li náš PAPIŇÁK V HLAVĚ - DUCHOVNÍ PŘÍČINA Bolest z fyzického hlediska...
Celý článek...